ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jest pahorek spanilý, zeleného co z úvalu volno
Vzhůr vstupuje skalinou, vysokým ale týmě si hájem
Věnčí a strání spouští se do města Melína.
Rozbořeného mochem rumy tam hradu již pozarostlé,
Pevné, než lýčím pozarostlé věčnověké zdi,
Vůkol všem zdaleka hlásící jméno Melína,
Než dle rumů žlébkem, tesaným z dřeva lípy milého,
S chřestem stříbropěnná perlí vždy se vlnka radostná;
Též opodál zase tam, dvakrát coby zaskoče bystrý
Doskoknul Ilčík, široké chvěly lípy milé se
Tři, v boku věčných zdí, založil co je Jiskra^[81] udatný;
Pak zase dál prostor k plesu jest a na zábavy líbé
Přespanílý, vznešený v dalekost nade město i výhled,
Odkud roztrasené u visících zřet bylo hájů
Vesnice, pod pohořím, s chatrnou dle chrámu věžičkou;
Též osení jak skroz pěšinou někerá šla do města
S nůší nakloněná švarného vzrostu děvečka,
Snad že i hus krmenou to na terh neb i máslo nesoucí;
Zřet bylo též v dalekosti samé městečka hezounká,
V ourodných rovinách, klikatým kudy silnice táhem
Obsazená vysokým topolím vede lidstva jedoucí.
Než lesklá voňavým hle polem řeka tam se vinoucí
Od hor tatranských náší plytě často lehounké.
Nuž hle na ten pahorek spanilý, blíž města Melína,
Kdyžto za šesti se zas neděle přemilá dni tichounká
Vrátila, odpočinek pracujícím těžce donášíc,
Hávětě buď co husí, po tichém jenž proudě dolů jdou,
Neb roje nesčislné, coby z oule včel medonosných:
Mládeži tak spanilé dolinou hore často vinul se
Roj, zpívat Hoja, Ďunďa, hoja,^[82] hrát neb si na Číku.^[83]
Tam každého roku šli na Májnice žáci melínští
Též, jaro došlo milé když, i již jen Tatry vrcholce
Se zrakozáhubným zdaleka sněhu leskly se leskem,
Než v zpěvných dolinách v své květ se kráse kolébal.

Aj, co nyní sem vzhůru došel ten těrchavozisko,
Došli všickni pořád veselí ba i žáci melínští,
Horský, též Luský, Orlínský, Chvalko i dobrý,
Bystrooká Běla též, ba také hle i Anna tichounká,
V půlkolo žáci tamo dle rumů zastáli si řádně;
Z prostředu Orlínský než ke všem takto se ozval:
„Nuž, vy šuhajci milí, poněvadž již sem sme my vyšli,
Od Boha bysme celý veselý den ztrávili tento
Ve plesu rozkošném, ve hrách a na rozmluvě volné,
Přeslyšte mne nyní a to pevně ve mysli uvažte,
Já vám teď co povím, aby dobrý veždy pořádek
Byl zde držán, ni snad kdo něčím, tropě různice ve hrách,
Nezpříkřil naše Májnice nám, nebo ten by zajisté,
Ač hle nerád, svůj vezma batoh, dole šel zase nazpět
Své ku mamince revat, přehanebně mnou jsa odehnán
Aj, no vy teď se kolem porozejděte rychle do háje,
Raždinu sesbírat, by se ohník vatry rozesmál,
Pak vy, co silnější, hrubší sesekejte konáry
A k vaření polena z březy buď neb z dubce doneste,
Razsochy zas vy jiní na stán zaopatřite velký,
Pod nímž by stín byl hostům hle našim to na úctu.
Též vy kolébky sobě z větví nadělejte tu vůkol,
Byste si odpočinout ve stínu chladnopokojném
Mohli vy, šestero se v každou ve kolébku utúlíc.
Pak si strojte milé za celý den zábavy volně,
Jak mysl jich žádá; ale dobrý veždy pořádek
Ať je držán, by snad kdo něčím, tropě různice ve hrách,
Nezpříkřil naše Májnice nám, nebo ten by zajisté,
Ač hle nerád, svůj vezma batoh, dole šel zase nazpět
Své ku mamince revat, přehanebně mnou jsa odehnán!“

Tak ten. Než ti, pořád co kolem zastáli si žáci,
Všehlasno zvolali k tomu zas: „Živ Májnice Bůh náš!“
Pak co když víter medový květ lípy ovívá,
Nesčislné ta letí v brukotách včely, vůni zapáchnouc,
A v snětvích širokých věčnou veselí se radostí:
Tak se rozešli ti tam v zelený háj žáci melínští.
Než v mnohochlumcovatých co horách širokých, nekonečných,
U Hrona bystrého břehu tam, výš Března milého,
Kdež Hronců ostré sekery vzhůr, blesky nebeské
Co zdivělé, metají hle sebou a ve peň se zaseknou
Buď buka, buď jedlí vysokých, až háj se ozývá
A s rachotem hrozným praští dole sosna zadunčíc:
Tak tito též hlasným šťukotem tamo káceli brvna,
Vlekli jiní ale raždinu zas, polena hle jiní zas,
Až jasným blukotem se vzhůru zdvíhala vatra.
Razsochy zas hle jiní ve pažiť pozabíjeli pevně,
A příčkem položivše sochor, provazem ho upevníc,
Od sochora k zdi samé šikmem povytáhnuli poňvu:
I stál stán veliký přijduvším k úctě to hostům;
Však nestál jediný stán ten, nebo množstvo kolébek
Zdvíhalo se spletených z větví stinného dubiska.

Než hle cigáni ti tam zpode líp, kdež hned si zasedli,
Hudli milé, veselé, vábící do skoku písně;
Zvončeky neb co malé na věžičkách různobarevných
Ze skla milé, v uměle strojené kdy je zahradě větřík
Tíše kolíbává, i milost v ucho volno zavání:
Tak zněly tam třesavé spěžové struny cymbala veždy,
Též zněly housle milé, zněla barbora temnohučící.
Než když oddechli si tam ve kolébkách svých se utúlíc
Žáci, zlačnivší vzali kapsy své i batožky
Před sebe, sýra i též mastných se najedli koláčků,
Hárala pak vysoká vysoké nade stány ty vatra:
Nuž ti razem hle se do skoku tam dali žáci melínští,
Od země buď skáčíce pořád, nebo též i mazurku;
Než hle jiní se na loptu milou hrali, buďže na rótu
V longu aneb, nebo též vysoké sobě dávali kampy.
Zas tu jiní v rovině zastáli si žáci vevůkol,
A vprostřed si zasedna na zem někerý zde ze žáků,
Pytlíček pískem to plný ponade hlavu nazpět
Nahna se tam svíjel, no ti rychle skákali nad ním.
Zas ku jiným, na hrách cotě nevzali ještě podílu,
Řeknul Chvalko, milý učitel jich, promluvě takto:
„Nuž, vy jiní, na hrách ste co nevzali ještě podílu,
Semže se, sem, nízké ve pažiť sobě zapnite sošky,
Pak příčkem položíce na ně prut rovnovyrostlý,
Přeskakovat šibeničky malé zde chtějte pořádně!
Dříve však pletenec z ručníka svého si každý
Pevně uví, přeskokna a pak šibeničky, si zastaň
Tam za nimi, snad by hle kerý nemotorně porúcav
Dost nízké šibeničky, pořád se hřbet mu namastil.“

Tehdy všickni jiní napořád tam skákali bystro,
Krásní žáci malí co bělounké králiky loučin;
Jen jediný Břidkoň hrbatý, ploského nosiska,
Co z prašiny hnusné řídká štět jen mu vyrostla
A z čela nízkého bez obrv zelenýma okálma
Škoulil, ten jediný neskákal s tamtěmi bystro;
On vždy radost míval, pokazit když hračky milé těm
Jen kdy mohel, ba vadit se také, tropě různice ve hrách:
Vyškeřenými zuby zde se ten jen se strany díval,
Pak nejdřív kdy se rozběhnul někerý hle ze žáků
Přeskoknout šibeničky malé, tomu pod nohy házel
Buďže trní, buď ráždinu též, aby tam se zaputnav
Spadnul, aniž veselit se mohl v té ve hře pořádně;
Než kdy potom ku samým šibeničkám tam se doloudil,
Pak když přeskoknout je jiný měl, sám zavalil se
Spěšně na ně: zde no tam ti razem rozeserděni žáci
Po hlavě buď též, chrbtu i též, ba i též hle po zádech
Mlátili jej silně pletenáky svými do vůle,
Pak pochytivše ho též za nohy, preč vlekli ho ve chrasť,
On kdež sople se již za celý den špatně rumázgal.

Než kdy ti hráli se tak, v stán velký sedna si Horský
O svém dávnověkém rozmýšlel v srdci jinošství,
Nikdá když mrzutost jasné mu na čelko nesedla,
Než bělavá mu kadeř veselé ovlávala týmě,
Z ouda i každého vždy živá mu vyvírala bystrost;
Nuž tu na ten vzpomněl si věk on, však když hle na otce
Vzpomněl též, veselé na pole s nímž často chodíval,
Neb k pilným včelkám do stráně vnadnopokojné
Na prutě jezdíval, jsa malý, podav otci ručičku;
Vzpomněl též i na matku milou, ba i též hle na sestru,
Milku malou, spanilotvářnou, co ho lúbila velmi,
Ze školy prešporské kdy došel za desíti měsíci
Navrátiv se domů, ona v ústrety veždy mu pervá
Šla s veselou selzou, v náruč mu se volně utúlíc,
Věčným pak štěbotem mu své ukazívala loutky:
Nuž hle na ty vzpomněv si tu on, co mu pomřeli dávno,
V rozželených mu očích slzy kalné leskly se mutno

Tehdy ho Orlínský zoče tam, k Běle takto se ozval:
„Aj, ty milá dcero má, nevidíš smutného si ujce?
Jenž pod stánem dlí širokým, mnoho jen v sobě mysle,
No jdiže ty k němu teď, veselou i potěš ho milostí,
Aj, právě hle nyní nacpává dýmku milou si,
Nuž pospěš, ty milá, uhlík řeřavý mu dones ta!“
Tak ten. Než Běla zas, veliké dle stála co vatry,
Ihned tam, zase tam měla veždy co Anně pomáhat,
Své to mamince milé, aby buď nevykypla polívka,
Buď nezsmudla kaše, plamenem neb vzhůru blčícím
Snad hovězí dobrá nespálila se hle pečenka:
Nuž ta pořád ruměnou a nyní ode vatry horoucí
Tvář levicí sobě zacloňujíc, ve kleště železné
Z pahřeby nakloněná řeřavý vzala náhle tu uhlík
I šla s ním k ujci spěchajíc a se ozvala takto:
„Aj, cože sám jediný rmoutíte se, ujče milý, zde?
Snad nemocen jste, aneb veselost tato vám se nelíbí?
Neb snad smutno že jest zde samému v stánu sedět vám?
V želných vám ve očích slzy kalné mutno se lesknou:
Nuž, vy milý, uhlík řeřavý sobě vezmite rychle,
Dřív než zhasne, aby s hojným hle dohánu se dýmem
Rozplašiti snad chtěl smutek i, preč zmizna ze srdce.“
Tak Běla bystrooká k tomu tamť; ale ten se pozasmál,
Jsa starček dobrý, kněz vážný z vesnice Rájku,
Horský; on shladkav přemilou Bělu, ozve se takto:
„Ó, ty milá Bělo má, nezapomněla ještě si na mne?
Já nejsem nemocen, veselost tato též se mi líbí,
Niž mi pode stánem zde sedět jest smutno samému;
Já sem o dávnověkém myslel svém v srdci dětinství,
Též i o otci milém, o milé ba i matce a sestře,
Dávno co pomřeli již; no i můj věk velmi se chýlí
K cíli tomu, k sobě že Spasitel povolá mne milý můj
Preč od vás; ale nechme to teď, ba raděj se veselme,
Že spolu ještě sme, spolu pak že i máme se rádi.
Než, ty milá Bělo má, cože jsou tvá líčka horoucí,
Jež ti hoří plamenem, divokou rozpálena vatrou,
Rovně, jakož včera tam pode lípami u dvora vášho,
Když ta došel Milnov, ty ales se zapálila náhle?“

Tak ten. Než ruměnou takovou hle neleskne se šarlat
Barvou, stud jakovou Běly tváře ozářila náhle,
Až se ta usmavší placho ku své vrátila matce;
Ten pak tam zůstal veselý z toho žertu milého.
Též se těšil z veselosti tuté, co mu vůkol odevšad,
Hávětě co zpěvné semo zas, tamo zas se vinoucí,
Tak roje nesčislné žáků zde se hemžily veždy.
V oblaky tam veselý zrazu křik se vzhůru vynášel:
„Dej, dej loptu že sem!“ když utíkal někdy ku cíli;
Zas ticho; zas řehotem široké se ozývaly háje,
Buchtu když někerý ve hřbet svůj dostana padnul,
Pak hle co pásli, ti zas veliké šli ta dávati kampy.
Od země ještě pořád i mazurku skákali bystro,
Ještě i též na kotouče malé hrali žáci malí se,
Lámali tam kolesa hle jiní, vahany zde jiní zas
Váleli, když s vysokých klenutin nebe pálilo slunce,
Již si i stínu mohel dostoupit na hlavu každý.

Tehď v salaších kdekerých zavrácel dojky honělník
Již, mlékem no plná vydojil bača jich by veménka,
Bleskoplachého oka příčkem zořenička kozičky
Neb, v ouzký coby tah, vztažená dlela, veždy poledne
Oznamujíc valachům, co během jen slunce se řídí.
Aj, ti posud hodinek nemají; dudy nebť a valaška,
Pak fujara zpěvná jedinéť jim nástroje líbé.
Nad vatrou kotlík v kolibě hle se veždy čadí tam,
Mléko v němž tenké se ve žinčici veždy vařívá,
Neb sesyřišťované, povysoukav vzhůru rukávy,
V sýr bača vytláčel ve cedílko, v němž by osáknul,
Pak v polici hrudy již rozkládal čisto, pořádně,
Kdež krásné, olovem zdobené, bylo též i řezáky
Ostré zřet v pošvách kožených, zelené ba i sýrce,
Též oštípky milé, pařeničky zvlášť ale chutné;
Než hle hodin strojných nevidět bylo nikde tu nikdá.

Zas s věže tam vysoké, ve kupeckém městě Melíně,
Čtvertě co jen vybily, pralo dvakrát náhle hodin šest
A s zvonice zrutné vyzvánělo serdce poledne
Ve zvoně ohlušném, každý že pozastana dělník
Z práce své, sňal čapku dolů a se rychle pomodlil.
Tehdy se Orlínský sblíživ ku cigáni samému,
Jenžto na ohlušné rachotit znal troubě ručáním,
Zastana pak dle něho, hlasitě k němu takto se ozval:
„Nuž, More, jenžto znáš rachotit na troubě ručáním,
Vstaňže vzhůru nyní zatroubiti žactvu poledne!
Rychle by sem k obědu spěchali zvšudy, co hle se vůkol
V háj rozprchli milý, a milé zas očerstvili oudy.“
Tak ten. Ferko ale, zvučný zrazu odlože cymbal,
Zatroubil na vše strany tam, no ti rychle ze háje
Tam lační spěchali, v kolo pak na trávu si sedli.
Když co na poušti Židů Spasitel náš národy sýtil
Šťastné, z úst božských poslouchat mohli že návku,
Tři dny se postivší, by snad nehynúli na cestě,
Měkkou tam na pažiť posadivše všickni se řádně,
Sýtili se zdárným pokrmem, Bohu díky činíce:
Tak tito tam dlící sytná očekávali jídla.
Dřív ale předříkal všechněm modlitbu Miloslav,
Sejma čepičku dole, vroucí slova ta k nebi odslav:
„Ó, Bože náš, všelikých ty darů co si dárce milostný,
Žehnejž těmto darům, aby nám posloužily dobře:
Zač my budem tobě zas přeochotné vzdávati díky
A tvé oslavovat vždy jméno ze serdce radosti!“

Modle se tak řeknul, ku jiným na trávu si sedna;
Pak sluzi, služky také tamo těm hle donášeli jídla,
Přistrojená v mísech velikých, i polívku to dobrou,
Též i halušky milé, kaši též, i kapustu, pečenky.
Tehdy no tam nejeden ku jinému, co pospolu jedli,
V mysli své veselý v perutá slova takto se ozval:
„Hej, kdyby veždy to tak bylo nám jen hrát se ve háji,
Pak veselé zpívat složené ty na Májnice písně,
Nikdy by ze školy já pracné na řemeslo se nebral,
Než vždy raděj žil bych veselý bez práce a péče!
Což nebo bídní jsou, co ve dílnách veždy potí se,
Neb trhují v sklepě se, v daleké nebo krajny jidou preč,
Neb za čereslem jdou, ve baněch nebo veždy živí jsou,
Neb zbroje ukrutné co nosí a hynou hle ve bitvách!“
Tak ten nesmyslný, co v prácech ještě nepoznal
Rozkoš že sídlí pro toho, kdo je pilňuje moudře.
Než tomu hned hle jiný přenemoudrou tužbu vytýkal,
Žáček moudřejší někerý, k němu takto se ozvav:
„Mějže, ty blázne, rozum! Snad v prácech ještě nepoznals
Rozkoš že sídlí pro toho, kdo je pilňuje moudře?
Bah mně ty věr moudrýs! Nebo veždy hrát se ty asnad
Mníš že milé bylo by, kdyby žádná práce ti túžbu
Po hrách nevzbudila? Příkré hrát veždy se jestiť!“
Než kdy najedli se tam, no jejich zase vůdce Velenský
Všem ponatáčel z bečky pivem jich sklenky pořádně,
Až veselí ti pili, vzhůr vždy zdvihnouce kalištěk,
A štěbotem věčným hlasité mluvy vedli radostně,
Však co ti tam štěbotem hlasité mluvy vedli radostně,
Sám jediný Břidkoň nevzal hle na jídle podílu;
On nebo ještě pořád ve chrasti špatně rumázgal
O hladu, nechtěv sám, volaný ač, s tamtěmi jísti,
Navzdor, než raděj on nevrlý v samotě hle ležel tam.

Zas tamo stůl veliký pod stánem přikryla Dorka,
Obrus na skvoucí pokladši talíře pořádně
Z cínu, lyžičky také, nože též, vidličky také též,
Pak solaničky, sklenky i též, českého to ze skla,
A vprostřed květník s voňavými kvítkami velký.
Nuž co zasedli si tam s Horským hle Chvalko a Luský,
Orlínský ba i též, Běla též, ba i Anna tichounká;
Vzhůru tu povstana zas Horský, nábožně se modlil,
Sepna ruky své, vzhůr perutá slova ta k nebi odslav:
„Ó, Bože náš, všelikých ty darů co si dárce milostný,
Žehnejž těmto darům, aby nám posloužily dobře,
Zač my budem tobě zas přeradostné vzdávati díky
A tvé oslavovat vždy jméno ze serdce radosti!“
Řeknul. Těm tu pořád vařená hle donášely jídla
Dorka a dívky jiné, každá k jedení je pobízí;
A z chuti jedli ti tam, veselé ba i rozmluvy vedli.

Než kdy najedli se tam, veselé ba i rozmluvy vedli,
Tehď k Běle bystrooké Orlínský ozve se takto:
„Nuž, ty milá Bělo má, semo dejže ty lahvice rychle,
Pak nám všem napořád ponalívej sklenky pořádně;
Však z kulače, vzácné ruměné v němž jest to budínské,
Ujce pro tvého, přemiléhotě hostě to nám všem,
Nuž z toho jen hle jemu vždy nalívej pilně kalištěk,
Snad by se rozveselil, ba na rok zas chtěl hle dojít sem.“
Zas tomu tam Horský, učinit jenž smích si a žerty
Zvyknul, aniž nemilá byla mu slova vtipnoradostná,
Úrazu bez co byla, zdvořilost nebo on liboval si.
Ten tedy povstana, sám k tomu rychle se takto tu ozval:
„Orlínský, švagre přemilý, co ty veždy si moudrý!
Nestydatý, ty chceš, s kulačem spokojen zde abych byl
Já, ni z lahvice víc nikeré ani kapky nedostal?
Aj, no ty věr moudrýs, ale moudrý též hle i já jsem,
Niž se ti dám podvést k škodě mé nebo přelstiti nikdy.
Jen, ty milá Bělo má, z kulače všem zrovna nalívej
Jak mně, jiným napořád tak i též a ze lahvice též tak:
Nikdo by nespatřil, veliký což já hle pijan jsem.“
Řeknul tak Horský, a plný vzhůr zdvihna kalištěk,
Zazdravkal všem těm hle a pil; no ti rychle cigáni
Zahrali douš hlučný, se ve vívat i ozvalo žáctvo.
Zas tomu odpověděl, povstav vzhůr, promluvě takto
Orlínský, města přemilý učitel to Melína:
„Nuž, druhové vy mojí, poněvadž nás z tohto tu vína
Zchytrale oklamati v svém Horský serdci si myslí:
Píme ho pilně my též, ani dejme starci se podvést;
Neslušeloť by se věr, mladší zde abysme my asnad
Střízví zůstali teď, ponapit kněz kdežto se chystá;
Anna i též hle tu má touží již prudce po víně,
Též Běla, otce co si v korhelství snadno zahanbí.“
Řeknulť Orlínský a smích se tu vůkol ozýval
Nad žertem smíšným; ale ten vzhůr zdvihna kalištěk,
Zazdravkal všem těm hle a pil, no ti rychle cigáni
Zahrali douš hlučný, se ve vívat i ozvalo žáctvo.
Zas ze jiných tam těch vstal Chvalko vzhůru a řeknul:
„No, když volno je pít víno zde sladce tekoucí,
Píti i já jmu se teď, no to než jen k svému užitku,
Vás pak živ že mi Bůh, Orlínský, příteli dobrý,
Anno, i vás, Bělu též, co by já rád vzal si za ženku
Věr, kdyby mé šediny špatným netřeskla košíkem,
Neb znám, k ní že chodí spanilejší někdo ode mne;
Živ mi i vás, Luský, ten Otec náš všech milující,
Zvlášť ale vás, Horský, přemilý jenž host zde vy nám ste!“
Chvalko tu tak veselý, vzhůru hle zdvihna kalištěk,
Zazdravkal všem a pil, no ti zas tamo rychle cigáni
Zahrali douš hlučný, se ve vívat i ozvalo žactvo.

Než co ti tam pili tak, veselé ba i rozmluvy vedli,
Aj, tu smích veliký po celém hle se háji ozýval
Žáků, jenž v hromadu spolu tam se sběhli ochotní;
K míse neboť veliké kdesi tam postraně ležící
Přikradnul Břidkoň se ticho, plaze tajně se ta k ní,
Též prsa i hle celá i bachor zakydal si ohyzdně,
Lačný spěšně hltav, ba celou též tvář si zamastil:
Nuž z toho smáli se ti, v kolo pak zastáli si před stán
A mnoho vycvičeně spolu tam pěli písně radostné.

Zpěv žáků

Sem se, chlapci, dokola,
Lehkým křídlem sokola
Vznes se, píseň, vzhůru;
Teraz kvitne mladý Máj,
Teraz zahuč zpěvem háj;
V mladých chlapců kůru,
Vznes se, píseň, vzhůru!

Když se úsvit zasměje,
Každý háj si zapěje
Šveholem radosti:
I nám teraz vysvitá
Život, v kráse rozvitá
Zapěj si, mladosti,
Šveholem radosti.

Kdo si mladost miluje,
Nech si zpěvy libuje;
Sešlost kašle v koutě!
Pokud mladí sme, pějme,
Zpěvem ňádra rozhřejme:
Při peci mrzutě
Sešlost kašle v koutě!

Nevždy budou Májnice,
Přijde bledost na líce:
Nuže pějte směle!
Sešlost nemoc donese —
Pokud hlas se netřese,
Nuže, pějte směle
Písničky veselé!