Básne a piesne české

Ode Tater v jižním kraji
    dlouhá točí se dolina —
v ní Tajova vlny hrají
    a nad ním leží dedina.

Nad dolinou od pravěků
    vrchy kolem rozložené —
pod nimi potůčky těkou
    přes doliny ozdobené.

Na temeni skála stojí,
    pocestnímu smrtí hrozí,
však dva kraje mocně pojí,
    když vrahové stanou mnozí.

Tam, v tichém Slovenska kraji,
    kde Slovenka písně pěje —
až dosaváď lidé znají
    dávných časů smutné děje.

— — —

Když nepřítel hrozně loupil
    v dávných časech tyto kraje,

veškerý lid kazil, hubil,
    drahé jmení sežíraje.

Chrámy bohu posvěcené,
    domy lidské v popel zvrátil —
tichý rolník zalíbené
    dílo pilných rukou ztratil.

Tu sbor knězů bohům svatý,
    tam, kde stará skála stojí —
nábožností lid pojatý
    v zástupech se k skále rojí.

Již na skále oheň plane,
    obět bohům donešena —
jeden, starý, z knězů vstane,
    slova mluvil potěšena.

Chrámy naše bohům čisté
    zkazil pohan, náš nepřítel,
to místo buď outočiště
    a bůh náš buď jejich mstitel!

A ta skála bude oltář
    k slávě bohům našim svatý —
na něj žertvy a oběti
    zasvěcené budou státi.

Již na skále obět hoří,
    dým k nebesům vzhůru vstáva,
slunce zašlo již za hory
    a lid ještě díky vzdává.

Aj, co se tam hýbe, shání,
    dolů v kraji, temném dáli —
při větříčku tichém vání
    jako černý oblak valí.

Hrůza jímá — blíž a blíže
    slyšet koňů řehotání
a od skály dolů — níže
    vidět zbroje ligotání.

Pohan je to, náš nepřítel,
    kněz zavolá: „Momut pohan,
kraje našeho nectitel!“
    Lid se třese, pohlédna naň.

„Zahas oheň tvých obětí!“ —
    knězům takto Němec volá
a na koni divě letí
    až prolomil sboru kola.

Na vrch skály kněz vystoupí —
    „Vrahu!“ — čista jest obět ta,
nechať vztek tvůj jí neloupí —
    jest to obět bohům svatá!

„Žertvy zahas!“ — opět hrozí —
    avšak kněz svou obět pálí,
Smutně slza tvář porosí
    a srdce pro obět žálí.

Aj, tu Němec jak hrom pálí —
    ňadra kněze mečem probil,
strčí jej ze svaté skály —
    pro obět kněz krev vycedil.

„Věz, že vroucí obět světu
    bude hořet — když přijde čas,
sláva a cnost z lásky skvétou!“
    Tak zamlknul poslední hlas.

Ještě nyní v tomto kraji
    Slovenka si o ní pěje —
až dosaváď povídají
    dávných časů smutné děje.

Ještě nyní skála stojí,
    lid ji mnišskou skálou volá —
dva sousedy mocně pojí,
    vrahům zlostným vždy odolá.