ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ode Tater v jižním kraji
dlouhá točí se dolina —
v ní Tajova vlny hrají
a nad ním leží dedina.

Nad dolinou od pravěků
vrchy kolem rozložené —
pod nimi potůčky těkou
přes doliny ozdobené.

Na temeni skála stojí,
pocestnímu smrtí hrozí,
však dva kraje mocně pojí,
když vrahové stanou mnozí.

Tam, v tichém Slovenska kraji,
kde Slovenka písně pěje —
až dosaváď lidé znají
dávných časů smutné děje.

— — —

Když nepřítel hrozně loupil
v dávných časech tyto kraje,
veškerý lid kazil, hubil,
drahé jmení sežíraje.

Chrámy bohu posvěcené,
domy lidské v popel zvrátil —
tichý rolník zalíbené
dílo pilných rukou ztratil.

Tu sbor knězů bohům svatý,
tam, kde stará skála stojí —
nábožností lid pojatý
v zástupech se k skále rojí.

Již na skále oheň plane,
obět bohům donešena —
jeden, starý, z knězů vstane,
slova mluvil potěšena.

Chrámy naše bohům čisté
zkazil pohan, náš nepřítel,
to místo buď outočiště
a bůh náš buď jejich mstitel!

A ta skála bude oltář
k slávě bohům našim svatý —
na něj žertvy a oběti
zasvěcené budou státi.

Již na skále obět hoří,
dým k nebesům vzhůru vstáva,
slunce zašlo již za hory
a lid ještě díky vzdává.

Aj, co se tam hýbe, shání,
dolů v kraji, temném dáli —
při větříčku tichém vání
jako černý oblak valí.

Hrůza jímá — blíž a blíže
slyšet koňů řehotání
a od skály dolů — níže
vidět zbroje ligotání.

Pohan je to, náš nepřítel,
kněz zavolá: „Momut pohan,
kraje našeho nectitel!“
Lid se třese, pohlédna naň.

„Zahas oheň tvých obětí!“ —
knězům takto Němec volá
a na koni divě letí
až prolomil sboru kola.

Na vrch skály kněz vystoupí —
„Vrahu!“ — čista jest obět ta,
nechať vztek tvůj jí neloupí —
jest to obět bohům svatá!

„Žertvy zahas!“ — opět hrozí —
avšak kněz svou obět pálí,
Smutně slza tvář porosí
a srdce pro obět žálí.

Aj, tu Němec jak hrom pálí —
ňadra kněze mečem probil,
strčí jej ze svaté skály —
pro obět kněz krev vycedil.

„Věz, že vroucí obět světu
bude hořet — když přijde čas,
sláva a cnost z lásky skvétou!“
Tak zamlknul poslední hlas.

Ještě nyní v tomto kraji
Slovenka si o ní pěje —
až dosaváď povídají
dávných časů smutné děje.

Ještě nyní skála stojí,
lid ji mnišskou skálou volá —
dva sousedy mocně pojí,
vrahům zlostným vždy odolá.