Básne a piesne české

^[8]Nad starou Tatrou umlkly větry —
    bolně žalují svému rodu.
Plačte, bratři, pějte, Slavstva sestry,
    zvěstujte Váš smutek národu!
Umlkni lutno! — ohlase mých citů —
ó, nepěj bolest v ňadrách našich skrytou!

Krásně plynul zlaté mladosti den,
    když viděl Tatry — svou rodinu.
Rajské doby vábily klamný sen,
    které jak vlnky dál odplynou.
Když jej vítaly hvězdy záře ranní —
v nich uzřel obraz rodu zmalovaný.

Kde nad břehem tvým, starý Dunaji,
    vstává život v mladické síle —
i v kraji kde Sály vlnky hrají —
    při praslavských otců mohyle:
Tam srdce a duch v synovské oběti
pro slávu vlasti toužily hořeti.

Neb duch smělý k nebi se vypíná
    jak Tatranský orel k oblakům —
směle lítá i v hromech Peruna,
    kde světlo září jeho zrakům.
Neb srdce v citech lásky pohroužené
i nade zemské kraje tužba žene.

Volnost vlasti, vzkříšení národu,
    které v čistém rodu svém nosí,
nový život staré Tatry rodu —
    od nebesů toužebně prosí:
To jsou šlechetné tužby mladíkove —
to city vřelé Červenákove!

Ó, pro Slavii, matku svou drahou,
    i pekelné brány prolomí —
život nový začne novou dráhou,
    jarmo otroctví mužně zlomí:
Nechať severní strásne uhel zemi,
on předce vůli jinocha nezmění!

Kde koryta vlny temně hučí —
budoucnost se s minulostí loučí.
    Kam do tajných krajů
    tužby srdce vlajou —
když pouť života trudně ukončena
a v krásných zdáních naděje zvěčněna…

Aj, tam most osudné břehy pojí
a na mostě jinoch dumá, stojí.

    V tváři bledý
    vůkol hledí —
zrak upíra v krajinu dalekou —
vidí zhubné děje dávných věků.

Všech národů osudem zmařených
a v proudech časů věčně stracených
    s bolem uzří hroby —
    spustlé bez ozdoby.
Nad nimi minulost lítá v mraku —
rumy světa podávaje zraku.

I vpravo zkoumavý zrak upírá —
tam, kde z okeánu čas vyvírá:
    V nadzemském to kraji,
    v elyzejském ráji
uzří slavných bohů v jasném kůru —
v krásném kolu při nejvyšším trůnu.

Na obrovském pomníku se vznáší
obraz bílou rouškou zahalený:
    V němž blesk se odráží
    světlem zastíněný.
Mladík dumá — myšlenkou zaletí
v doby dávné — i přijdoucí světy.

Aj, tu Věsmír přistoupí k obrazu,
záclonu rukou strhne odrazu:
    Tu slunce zableskne —
    kraj se slávou leskne!
A jinoch uzří v slávě: Slavia!
Byl to obraz: Zrcadlo tvé, Slavia!

Nad šedivou Tater skálou —
    jaký se to obraz jeví?
V černém rouchu bolných žalů —
    snad to obraz čilé děvy?
Bratře! — matka to, Slavie:
    „Synu, milý synu!“ — volá —
„Naděje má, zem tě kryje!“ —
    „Matko!“ — takto mladík zvolá:

„Kam tajemná tužba sáhla
    a duch se vznášel —
tu vlast doba nedosáhla…
    tu vlast jsem nenašel…
Já jen za dalekou horou
    uzřel krásnou zoru
zvěstující Slavy světu —
    zaslíbenou osvětu:
    Z rumů světů
    světy skvétou —
Z hrobu vstane naděje,
    smutné Slavstvo ať nepěje!“