ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

^[8]Nad starou Tatrou umlkly větry —
bolně žalují svému rodu.
Plačte, bratři, pějte, Slavstva sestry,
zvěstujte Váš smutek národu!
Umlkni lutno! — ohlase mých citů —
ó, nepěj bolest v ňadrách našich skrytou!

Krásně plynul zlaté mladosti den,
když viděl Tatry — svou rodinu.
Rajské doby vábily klamný sen,
které jak vlnky dál odplynou.
Když jej vítaly hvězdy záře ranní —
v nich uzřel obraz rodu zmalovaný.

Kde nad břehem tvým, starý Dunaji,
vstává život v mladické síle —
i v kraji kde Sály vlnky hrají —
při praslavských otců mohyle:
Tam srdce a duch v synovské oběti
pro slávu vlasti toužily hořeti.

Neb duch smělý k nebi se vypíná
jak Tatranský orel k oblakům —
směle lítá i v hromech Peruna,
kde světlo září jeho zrakům.
Neb srdce v citech lásky pohroužené
i nade zemské kraje tužba žene.

Volnost vlasti, vzkříšení národu,
které v čistém rodu svém nosí,
nový život staré Tatry rodu —
od nebesů toužebně prosí:
To jsou šlechetné tužby mladíkove —
to city vřelé Červenákove!

Ó, pro Slavii, matku svou drahou,
i pekelné brány prolomí —
život nový začne novou dráhou,
jarmo otroctví mužně zlomí:
Nechať severní strásne uhel zemi,
on předce vůli jinocha nezmění!

Kde koryta vlny temně hučí —
budoucnost se s minulostí loučí.
Kam do tajných krajů
tužby srdce vlajou —
když pouť života trudně ukončena
a v krásných zdáních naděje zvěčněna…

Aj, tam most osudné břehy pojí
a na mostě jinoch dumá, stojí.
V tváři bledý
vůkol hledí —
zrak upíra v krajinu dalekou —
vidí zhubné děje dávných věků.

Všech národů osudem zmařených
a v proudech časů věčně stracených
s bolem uzří hroby —
spustlé bez ozdoby.
Nad nimi minulost lítá v mraku —
rumy světa podávaje zraku.

I vpravo zkoumavý zrak upírá —
tam, kde z okeánu čas vyvírá:
V nadzemském to kraji,
v elyzejském ráji
uzří slavných bohů v jasném kůru —
v krásném kolu při nejvyšším trůnu.

Na obrovském pomníku se vznáší
obraz bílou rouškou zahalený:
V němž blesk se odráží
světlem zastíněný.
Mladík dumá — myšlenkou zaletí
v doby dávné — i přijdoucí světy.

Aj, tu Věsmír přistoupí k obrazu,
záclonu rukou strhne odrazu:
Tu slunce zableskne —
kraj se slávou leskne!
A jinoch uzří v slávě: Slavia!
Byl to obraz: Zrcadlo tvé, Slavia!

Nad šedivou Tater skálou —
jaký se to obraz jeví?
V černém rouchu bolných žalů —
snad to obraz čilé děvy?
Bratře! — matka to, Slavie:
„Synu, milý synu!“ — volá —
„Naděje má, zem tě kryje!“ —
„Matko!“ — takto mladík zvolá:
„Kam tajemná tužba sáhla
a duch se vznášel —
tu vlast doba nedosáhla…
tu vlast jsem nenašel…
Já jen za dalekou horou
uzřel krásnou zoru
zvěstující Slavy světu —
zaslíbenou osvětu:
Z rumů světů
světy skvétou —
Z hrobu vstane naděje,
smutné Slavstvo ať nepěje!“