SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

Poutník v novém roku

[2]


Ó, domku můj, ó, sladká otčina,
slyš posledné hlasy tvého syna,
    já tě nyní nechám,
    k cíli mému spěchám.

V tobě mne první slunce zasvitlo
a první jaro mě přivítalo,
    tam jsem dny mladosti
    strávil bez starosti.

Zůstaňtež, sbohem, i vy doliny,
i vy vrchy, potůčky, květiny,
    kde má noha mladá
    hrávala se rada.

Kde z květů vonných v bujném jari
vil jsem si věnce v ranní záři,
    lapal jsem motyle
    v hračkách dlouhé chvíle

I odšel poutník v daleké kraje
v ruce holi poutníckou maje
    a ještě jednou
    shlédne na otčinu.

Před ním minulost lítajíc v mraku,
rumy slávy podáva mu zraku,
    aj, tu potěšení
    pro něj žádné není.

Již padli slavní otcové zmužile
na vojnách pro volnost vlasti milé
    a uzri jich hroby
    spustlé — bez ozdoby.

A sedne na rozbořené rumy,
kde nad hrobmi otců vítr šumí
    a pěje žalostně,
    a kvílí bolestně:

Ó, nebe! — tedy osud náš je ten,
nevzejde nám tedy náš krásný den?! —
    pokoje nemáme
    a blaho neznáme!

Na kouli zemské krví zatrýskané
není rodákům žádne blaho dané? —
    Co jsme proti tobě
    zavinili, ó, nebe?

Volnost, volnost, proč jsi zatracená,
proč v rumech nitranských pohřbená,
    ó, mluv, mluv, naděje,
    proč se nám tak děje?

Ó, mluv, či z hrobu ještě k životu
a ku štěstí vykvitneš národu,
    kdy bude má slast,
    ta Slovenská vlast?

Však darmo plakat — pryč, pryč vy doby,
vy smutné věky, vy spustlé hroby,
    pro vás slzy rosím,
    za vás nebe prosím.

Tak poutník lká, ve světě putuje,
s nadějí a žalostí bojuje,
    kdy nový věk změní
    žel v jasné znamení?

Zarděl se před ním blankyt naděje,
na hrobech již poutník víc nepěje,
    neb zasvitla zoře
    a on plaví moře.

Přijde k otčině, kam ho tužby zovou
a najde vlast Slavskou — vlast to novou,
    ke které ho vede
    spomnění — naděje.

3. I. 1842



[2] Poutník v Novém roku — reminiscencia na domov a vlasť. Báseň je datovaná „3. Ledna“ a vznikla, ako nasvedčuje údaj nad nadpisom básne, v roku 1842. Upravili sme pozície typu: houli — holi, slávni — slavní. Kvôli rýmovej pozícii sme neupravovali: zoře — záře; zovou — zvou.