ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ó, domku můj, ó, sladká otčina,
slyš posledné hlasy tvého syna,
já tě nyní nechám,
k cíli mému spěchám.

V tobě mne první slunce zasvitlo
a první jaro mě přivítalo,
tam jsem dny mladosti
strávil bez starosti.

Zůstaňtež, sbohem, i vy doliny,
i vy vrchy, potůčky, květiny,
kde má noha mladá
hrávala se rada.

Kde z květů vonných v bujném jari
vil jsem si věnce v ranní záři,
lapal jsem motyle
v hračkách dlouhé chvíle

I odšel poutník v daleké kraje
v ruce holi poutníckou maje
a ještě jednou
shlédne na otčinu.

Před ním minulost lítajíc v mraku,
rumy slávy podáva mu zraku,
aj, tu potěšení
pro něj žádné není.

Již padli slavní otcové zmužile
na vojnách pro volnost vlasti milé
a uzri jich hroby
spustlé — bez ozdoby.

A sedne na rozbořené rumy,
kde nad hrobmi otců vítr šumí
a pěje žalostně,
a kvílí bolestně:

Ó, nebe! — tedy osud náš je ten,
nevzejde nám tedy náš krásný den?! —
pokoje nemáme
a blaho neznáme!

Na kouli zemské krví zatrýskané
není rodákům žádne blaho dané? —
Co jsme proti tobě
zavinili, ó, nebe?

Volnost, volnost, proč jsi zatracená,
proč v rumech nitranských pohřbená,
ó, mluv, mluv, naděje,
proč se nám tak děje?

Ó, mluv, či z hrobu ještě k životu
a ku štěstí vykvitneš národu,
kdy bude má slast,
ta Slovenská vlast?

Však darmo plakat — pryč, pryč vy doby,
vy smutné věky, vy spustlé hroby,
pro vás slzy rosím,
za vás nebe prosím.

Tak poutník lká, ve světě putuje,
s nadějí a žalostí bojuje,
kdy nový věk změní
žel v jasné znamení?

Zarděl se před ním blankyt naděje,
na hrobech již poutník víc nepěje,
neb zasvitla zoře
a on plaví moře.

Přijde k otčině, kam ho tužby zovou
a najde vlast Slavskou — vlast to novou,
ke které ho vede
spomnění — naděje.