ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

§. 1.

Marnost Světa, ačkolvek jest pravá pričina zahinuti, totižto tím, který živy jsou podle jejího Zákona, kterýž v roskošech její se kochají; však velmi málo jest, kteriby Prekazce tejto k dobrému umriti prve zrozumeli, nežli zlej smrti nebespečenstvím porazení byli. Prebihají lide svetu poddaný, aby bojovali, aby Koruny Kralovske dostali, aby hodnosti a slavu dosahli; hledaji věcy tito, a častokráte také nachazají, a je poživají, ale jak za dluhy čas? ouvé Marnost Světa! běda nám! jak namalo rozvažujeme věcy tito! Všelikej dokonalosti praví S. David videl jsem konec. Poslište vy Služebnicy Světa, vy, kteryž se za štaslivých na tomto Světe pokladate; bohati jste, ne vždicky budete: Svět se vam klana? Prestane tato čest, uteče od vas tá sláva: Plní jste rozkošy? v marnost a v dím se obrati, všelike rozkoše: smejete se? veselite se? hráte? skáčete? hodujete? Po zelených lukach, zahradach, lesech vesele se procházate? y tito věcy, y jiné odejdu, uteču od vás, konec techto věcy bude umriti! ale jakoby mohl dobre umriti ten, ktery svět miloval, Boha zanedbal? Raj světe marný, daremný! jakokolvek nasledovali Ctitele jeho, tak na světe pozustali, jména jejich zapsane jsou na světe, ale ne v Neby, Duše jejich v Pekle zavrene opalene kvýla, volají. O světě marný! Sklamaní jsme! cestý tve, cestý nedobré. Ustavali jsme na ceste nepravosti a zatraceni, a chodili jsme po cestach nesnadných: všecky ti vecy pominuli jako stín. Na tomto světe velmi vzácne a prijemne jsou vecy, ktere jsou rozkošy plne, veselostu nadívane, z hodnostamy těhotne, z bohatstvim nadute, z radostu nasyte, z cukrem a medem varene; ktere smichy, kratochvile, hry, tance vivodzují, ktere zisky, a pitliky zlatem plne, polují, ktere ruce, ušy, očy, a usta obvselují; Zahradý Horý, studnice, lesy, udolý, pasenký, vinohradý, obrazý, rezbý. A Mravý Svetske, uča žývu byti nešlechetně, píti hodně jístý nemírně, hodovati pres cele dny a nocy, choditi nahostinký, nasledovati rozkoše, pot chudich lidý vitahovati, a prace visavati. Na Světe který ješte živ jest člověk vidí očýma svýma spravedlivost ve dvorych, v domých radních, v právach, v chalupkach Richtarských že jest ovšem voštěna, ohiba se, táhne se na všecky straná, a násilu trpý. Vidý, pravým rozkoše telesne Panovati všudy, lakomstvý všudý Kralovati, nepravost zavisti a hnevu horeti, píchu a hrdost výš, výš postupovati. Na světe z nečistotu, z bahnem, z vlchkostu, smradem smrdý všecko. Holubyce Noemova, Duše pravým Krestianka, aby se ne zesmradila, nepoškvrnila, nezahružila, v blate světa, aby zlé neumrela, na věky nezahinula, na lepšem míste musy hospodu miti. Světa márnosti, daremnosti ríchle utika, do Korabu sveho se navratiti, aby se z temito mravý svetskimý, rečný, nepravostamí nepoškvrnila. A co potem? nech požíva člověk rozkoše světa tohoto takove, jakove nepožíval žáden jiná, na spusob Šalamuna co potem?. Po hojnosti všech věcý techto, na ostatek skusy, že se všecko v dím obratilo, jako stín pominulo! že marnost všech marnosti jest najmarnejšy.

§. 2.

Angelinus Gazoeus z Tovarištstva Ježišoveho pekne vipisuje podobu marnosti, Očy priprav, čtej, podivej se; nauč se; co? svetu nikdí dúveriti, nebo marný jest, daremný jest. Kniže Nidrlanske Philipus Bonus, našel jedného sedláka na rynku opilého, času nočního, tak velice vinem a snem obtiženeho, že bys ho byl uznaval za člověka mrtvého, ležíciho v nečistote svej, kteruž vivratil, valajíciho se v blate, do ktereho dobre napilí byl upadl, nad kterým divuje se Kniže, a smeje, a rozkazuje svým služebníkum, aby ho vzali z blata sebů nevladnuciho do Dvoru Knižatského vnesly, špynu očistili, do Luožka Knižetského ozdobného vložili. To kdýž učinili, jako spyciho vložili, tak y spal, a chrapal. Na ostatek kdy se vispal z opilstva, již za dobrého slunečka, po všech stranach se ohleda, divuje se nad tak peknim ozdobením luožkem, nad Palácem Knižetským: věc novu pochopit nemuže: a co divnejšyho: Virozumel, že včerajšyho dne byl sedlakem na holej zemy, neb na luožku slamennem lihati priviklim; dnes vidi všecko promenene; divuje se, že tak spěšne ovčarna svá promenila se na Palac. Mezitim pristupují služebnicý, jeden k noham, druhý k ruchu, hotový všecý na službu jeho, obleču ho v Rucho Knižetske, na ostatek pricházají v hromade Predný Dvorane, a klanaja se pozdravuju ve snach a ve vine ustanovene Kniža: Nač hledýce, hojne se smíl Kniže Filip. On nezapomenuvše na seba, v takovem štěstý postavení, a tak uctení nedrží se v Dome Knižatskem jako sedlak, ale jako jejich Pán, jako jejich Kniže: ano činí všecko jako Kniže; pri Obědě, po Oběde všecek v tancý, v ptačinstvu, v hraný, v plesaný, čas travý; slovem povím: dojista uznáva se byti samým Knižatem, pozdravuje Predných Dvoranův z Knižetsku vážnostu, samým pokinutim očýma, a hnutým hlavi, počina davat, y zapirat, dobrotivým byti, y zlým, y hnevati sa na svých Dvoranův. O márnost světa!

Potom když slunce zašlo, pripravena jest večera skvostna a nakladna: tuto zase k službe zejdu se služebnicý, pristupa Dvorane, šturmuju proti menu, ne z kusy, ale vetšymi poharmý, z vinem najlepšym vibojují, zase opoja, a vinem nalitého, sebuv nevladného vizleču z rucha toho drahého, do sveho pak špynavého a zamazaného zase obleču, a odvedu na to místo, a do toho blata, kde predešlimí dní od Knižete Filipa nalezen a vzat jest. A tak mizerný, jakoby se mu snilo, na punktik jednej nocy, a jedného dne, zdalo se mu, že byl Knižetem, a pomalem časy vidí a skusuje, že tito věcý všecký nejsu, jedine dím, a že on enem sedlakem byl, a sedlakem zustane, a v blate valati se bude. Tuto, muj dobrý Krestiane, jestli ještě máš jednu kropejí krvi Krestianskej, z očýma, y zmislu pozoruj. Historia tato k tvému dobrému se pyše. Život, kterým živ jsy, krátky jest, a abych pověděl jedného dne. Tak hrá s namy svět, z jakovým užitkem? nený tu potreby svědkův, skusily to k svému zlému mnozý; v nebezpečenství jest čistota, kazí se zdravý těla; na ostatek nasleduje častokrate zla smrt, zblaznuje svět mnohých a márný: domnivají se, že není, any že nemuže byti roskošnejšyho, neb libežnejšyho, neb užitečnejšyho, neb lepšyho, neb peknejšyho, jako ty věcy, ktere svět dava! co? zda se mnohým tenže svět, jako Bohem byti smejí misleti, jestý ne y mluviti: Nebe, y Nebesa Panu, zemy pak dal sinům lidským, nech Bůh prebyva v Neby, my lide zustaneme na Zemy. O slepota Narodu lidského! O potupa Boha velikého! tak pro milost světa, zapomenuvše na Boha, do všelijakej nečistoti upadají, v obžerství, v ožralství, v chlipnosti slobodnejšy se kochají, slobodu sobe danu požívají k tělu, žadají bohatstvý zhromažditi, jsou chitrostu hodnosti zapalení; smejí povědet Bohu: Odejdyž od nás, a umení cest tvých nechceme. Spatrovaní nežadame Mnichům, Pustevnikům to zanechavame, ženu jsem pojal, praví jeden, a proto nemužem prijit, patero zprežení voluv jsem kupil, rika druhý, tretý ves jsem kupil, nemužem prijiti, nemužem Boské věcy zachovati, kubený se pridržat musim, od ný odtrhnut sa nemužem, mluvý čtvrtý, věcy spasení mého vihledavat nemužem. O márnost světa najmarnejšy!

§. 3.

Starodavný Lid Egipský, ne enem Obrazý sve malovane neb rezane ctili nekdi, a za Bohuv svich meli, ale y ptakův, zvirata, haduv, za Bohuv svich uznavali; klatům, penízům, kamenum, drevu, mědi, zlatu poklonu činili, Boha jedneho nepoznali: co jest škodlilvejšyho od hada? co opovržnejšyho od psa? co ukrutnejšyho od šarkana? co smradlavejšyho od morskej kočky? a však ten lid hadúv, psúv, drakúv, morske kočký za Bohuv svých měly. Pravdu povím; posliš: pred hadem utikaš, aby te jedem nenakazil? ach! Hada do luona tvého svět tento vhodil, hada najjedovatejšyho, plneho jedu, nenavisti, zavisti, nepríznosti: a ještě světu věríš? psa besneho, nečisteho ostríhaš se, aby te nepokusal, nepoškvrnil? ty od psa od hada horšy jsi: takového te svět činí, abys zložil lstivě nablížniho sveho zle věcy, abys hrích jeho tajní vijavil, na jmene na poctivosti jemu utrhel, abis rozvětšyl, rozšyril neprávost v druhem nalezenu; abys věcý dobre, na věcý zle vikladal: o pse! ven psy! ven! hodný jsou takový najhoršy smrti! Bojíš se Draka pro ukrutnost jeho? sahný do niadra svého, tam ty sam prebyvaš Draku: kolikrat viskakuješ plní hněvu, z ústy svima zhanení koliké vivracuješ. Meč chitaš, k zborji běžíš, abys ranil, slovem, učinkém bližniho tvého. Světu za to podekuj, zlého Učytěle, zlý Nasledovníče! Morska kočku sobe oškliviš že špatne voný? Hle tý sam morska kočka smrdiš, kdy se v kubene, ve světe, v milovaní nečistem kochaš, nestudnej, aby tak povedel, nestudnosti a nečistote služebníkem jsy; kdy stidlivost vizlekaš, rozpustile a chlipně žýv jsy: k tomuto te vede svět, na toto tebe zvadza. Povědet se nemuže jak široku svět tento marní cestu k zlému umriti svim nasledovníkům strojí. Ale nech jest tak: živ bud za dluhy čas; bud Morsku kočku smradlavu, Drakem hněvu, a prchkosti plnim, bud pro utrhaní dobrej povesti bližniho, bezectnim: zustan Psem besným, nečistim proti svemu bližnimu, y proti sobe: bud hadem plnym jedem nenavisti; za tisice a tisice let: nech bude tak; za toliko let zetrvavaj, vnitrně zjevnitrně, duchem, tělem, zmislu zahružení ve všech rozkošech, v hodnostech, v hrišnych, v nepravostech; co na ostatek bude s toho: jaky s toho konec? Ach člověče můj, nevěr světu, nestěžuj jsy, nehamby se, neleniž sobe jeho chitralosti poznati, od neho se varovati, mzdu uchvacuje, bere všecko, čim jsi za tak mnohé leta vladnul, sotva z jednu palchetku zakriteho, jestli ne nahého rozkazuje do hrobu uvrhnuti, pochovati, zakopati, vděčný pokrm červům a hadům! O Marnost Světa najmarnejšy! Auvé Světa Milovnicý, pozorujte, pozorujte! svět tento nemilujte! štiasny jest, kdo tento Svět potupiti, opustiti; chvala jest ne enem nad diablem, ale y nad Světěm zviteziti. Zviklost jest Starodávna, ale velmy zlá, posmivati se z služebnikův Božích, a z lidy pobožnich; tak spurne posmival se z Davida Krala Goliaš Filištinsky: Zdali ja jsem psem, že ty jdeš proti mne z holí? tak všetečně posmival se Nabal tomuže Davidovy: kdo jest David? a kdo jest Sin Izaý. Horšy ještě a spurnejšy vismivala se Michol z Manžela svého Davida. Kterak byl dnes slavný Kral Izraelsky ec. Jakoby byl jeden z lechkich lidi. Ale pripravení jsou posmevačům Saudove a kladiva ješto bijí těla blaznuv.

Žáden s tichto trestaní neujšel. Michol neplodna Matku byti nezaslužila. Nabala porazil Bůh, a umrel, Golyašovy David z ktereho se posmival, hlavu stal.

Jakokolvek pak v posmechu jest spravedliveho uprimnost pred světem, tak svatě v posmechu mají služebnicy Boží, a potupují marnosti svetske. Z tisicuv jedneho predstavují, Jakoponuše, světa potupnika Muže Svatého, ktery znamenite zepsal Marnost sveta, z temato Veršy:

Verše tito všecky Krestianům prinaležejí, vinaučují nas každeho, aby jsme svět nenasledovali, ale Boha, aby jsme nehledali věcy pominutedlne, ale večite aby jsme nemilovali co jest svetského, ale co jest Nebeského.

§. 4.

Marnost světa tak hrati, a žertovati zvikla, že do času člověka jako na Nebe pozdviha, pomalem času temer až do pekla znižuje, dnes povišuje, zajtra ponižuje: dnes uctí, zajtra bezectného učiní. Márnost Světa tu običej ma, že žadním stálá není, každého k zlej smrti uvodí, do ohne večného odsudzuje: člověk stojí mezí Bohem a mezí světem, volá ten, volá tento: nasleduješ Boha? Blahoslavený jsy, a dobre tobe bude, nasleduješ svět? vice hledas byti služebnikem světa, než Synem Božím. O Márnost světa! Obyvatele syce světa jsme, dokud živý jsme, ale neštiastný na tisickrat, jestli ho milujeme, všetečný, jestli se ho nestrachujeme, jestli se od ukladův jeho nevarujeme. Svatý Augustin na tento spusob spisuje svět. O světe márný praví, kteryž lidí zamotavati neprestavaš, odpočinuti nedopuštaš, ulapiti všeckých žadaš, pomordovati všeckých hledaš, běda tomu kteryž tobe věrý; blahoslaveny ktery se tobe protiví, blahoslavenejšy, kterí od tebe odstupuje neobrazení. O světe zrádce! všecko dobre slibuješ, ale všecko zlé prinašaš; slibuješ život, ale davaš smrt; slibuješ radost, ale davaš zarmu tek; slibuješ odpočinuti, ale hle zburení; slibuješ kvitký, ale skoro zmiznu; slibuješ stálim býti, ale rychle odstupuješ. Auvé Světe chitrí, lstivý! Horžke věcý z sladkimý zmišuješ, kdožby radnej ne byl tvým prespolnim, nežli tvým Obivatělem. Běda služebnikům, a milovnikům světa! Běda kterýž se ho pridržují! na pominam: varuj se Márnosti Světa. Kdo opušta Boha, opušten byva od Boha, kdo zapovrha, zapovržen byva, kdo potupuje potupen býva: zlé umíra každý, kdo nasleduje světa rady, libí se dobre umriti? vistrihaj se světa, žadosti svetských ostrihaj se, chitrosti jeho v nenavisti mej; nebo Všecko což jest na světe jest žadost těla, a žádost očí, a picha života. O tomto mislý, o tomto rozjímaj, toto sobe psane uznaj.