ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

§. 1.

Ak Velika nerozumnost a hlupost panuje v srdcech lidskich, že většy stranka lidu tak žije, jakoby nemel žaden s ných umriti. Zdaliž nemužem takových nazvati neštasných, a pravě mizerných? Predstavují se pred očy lidské pohreby každodenně: umira tu mlady, tam stary; tam pacholik, jinde ditě, tento zamordovan byva mečem, ten jedem; jeden umira hladem, druhy morem, žaden není bezpeční: který má kliče života y smrti, Bůh živých y mrtvých, živým otvira, aby umírali, mrtvým zavira, aby se navratiti nemohli: jistě tak jest. Vola Izaiaš, a všeckých napomina za času hlasem tímto. Od jitra až do večera dokonals mne; v pamět uvodí trpezlivy Job pravice: Člověk vychazi jako květ a zetren byva, a pomina se jako stin. Kričy take Král Izrahelsksky Davyd: Dnove mojí jako stín nachilili se. Všecek svět potvrzuje, že život člověka jest kratky, a utikavy jest, žyv bud, chcely Bůh, za devetset a tricet let jako Adam, za devetset a dvanacte jako Seth; za devetset šedešate a devet rokův jako Matuzalem, žív bud pravím, z povolení Božího, za tisice rokuv, a co potem? Tisic let, jako den včerajšy, kterýž ominul.

O jak kratky jest tento život! jak blízka jest smrt živým, jak spešně bohatý y chudobny prinucení jsou v hrobe prebyvati! O byt ne v Pekle, z tichto nektery! co? puntik jest, nic jest, život naš prirovnaní k večnosti! A však, jak mnoho jich jest, kteryž sobě z Dufaní delšyho života, y kupovatí statky pozemske, y domy stavěti, a zase na zisk prodavati, v dluhý nezbedne vibyrati, y v hodnosti žádati, y rozkošem povolovati, y zahalati, y po morý se plaviti, y do Vojny jíti, y pravotiti se predkladají, v umislu mají? smrt pri boku všeckých stojí; a všecy, z Dufaním delšyho života sklamany, prve odtudto uchvacení byvají, nežly práce predsevzete dokonají.

§. 2.

Stareček Šveda, v sedemdesatých letech, mírného života, a dosti bohati, kdy se ho ptaly, jak dluho by ješče, a za koliko let žýv měl byti? odpovědel: Ja v mej chalupce pokojne žýv jsem, vetrý na mne nevejí, burky proti mne nebojují, neklatim se velikým vlnobitím na mory; když lačním, jím; když žízním, pijem; čeládka domácý, Manželka, dítky, služebnicý, susedy mne milují, šediviný me v uctivosti mají, nic protivného netrpím: odkud majíce takove štěsty najmene dvacet let ještě zdravy žyv budem. Toto povedevše nemudrý, a sklamani v dušáni delšyho života; nepridal zavirku, nerekl: budeli se Bohu tak libit, budéli Bůh chcet: hle jak skoro umrel. V temže roku kdy se mu zdálo že jest zdravy, vesely, bespečny, nebil bespečny, počet sobe udělal, že bude za mnoho rokův žýv, však v temže roce vipustil Dušy. O můj starečku: jakova te bláznivost okužlila? slyšels, videls, tak mnohe těla kdy se vinašaly, divil jsy se? a nepomislels, že jsy jim podobnim, smrtedlnim! nikde pred smrtu bezpečny? Smrt na káždem miste, všudi na každe vokamženi uklady čini, osydla stavá; tohoto pri stole, jineho na luožku, toho na kony, tohoto na vuoze, toho doma, tohoto na poli, jedného na vode, druhého v ohny uchvacuje, a tebe jedného by pominula ktery jsy sobe tak všetečne, směle, bez vuoly Bozskej, dvacet let zasliboval? zmilils špatně, jinače si měl mluviti, a takto rikati: za dluhé leta byl jsem zyv, jisti jsem o smrti, nejisti ohodine smrti, co se stalo mnohým jiným, y mne se stane, na každý čas, každu hodinu, hodinku smrti, z nepratelmy, jestly kterých mám, zmerim se, svedomy me skrze spoved bolestnu vičistim, Cýrkevné Svatosti pobožne poživati budem, Vuoly Boži se odevzdam, hotovi chcem živu byti y umriti; to jedno žádam aby se semnu Vuole Boži viplnila. Ponechavam dobrého starečka, dej mu Pan Bůh večne odpočinuti, tobe pak priteli muj, kterikolvek toto čitati budeš pravim: pozoruj; k dobremu umriti, když muožeš priprav se. Hodinu smrti, any ja moju, any ty tvoju vědět nemužeš Prekažka dobrej Smrti jest, Dufany delšyho života; za času když muozeš usiluj toho dufany máme od sebe odvrhuti. Snad dnes posledny bude tvůj deň, posledny noc, posledny hodina; co, jestliby te v tuto chvily chtel povolati Sudce Nebesky? Abys nepripravení zachopen nebyl, radím tobe, any hodiny delšyho života sobe nezaslibuj. Živ jsy? zdravý jsy? to čin: Každý den pokladaj sobe za poslední den. Dobra k Smrti pripravena, ustavična Smrti Pamatka; kdo se tak učy umriti, dobre umre, a život večný dosahne.

§. 3.

Hej! predstavý mne tuto nekdo, a povy: Pravdu povidaš, život člověka ovšem nic není, jedine sama Nuze, sami dím, sami stin, samá prázdnost a ničemnost. Rodime se z plačem, umirame z plačem a vždy po zádu smrt stojí, a uklady stavá tomu, kdo ufa sobe dalej živu byti. Však mezitim mnozý Knihý skladatěle obšyrne vipravují, že mnozý lide zdravý, čerstvy, silny nekolik sto let živu byli. A proč ten, proč druhý, tretý, čtrvrý, proč by se sobe jiný mnozý dalejšy živobyti nezasluhovali? Vým že Mojžiš, Vudce lidu Izrahelskeho, živ byl sto a dvacet let! Nevěriš? za Svedka Pismo S. postavuji: a byl Mojžiš ve stu, a ve dvacitich letech, když umrel, a nepošly očy jeho, any zubove jeho hnuly se. Pochibuješ o tomto? Povolavam druhého, Joba trpezliveho kteryž sto, osmdesate a try leta živ byl v celem zdravý, po mimo času toho, v kterem z dopuštění Boha Všemohucýho od diábla trapen byl. Diviš se nad Moyžišem? nad Jobem? věc divnejšu povím: Petus Maffeus piše, že predešleho věku spatren jest v Indí od vichodu, človek jeden ve trech stu letech, kterehož vlasove, čtirikrate se promenili, najprve mel načernaste, potom bíle, zatím zase černé, naposledí plne šedive. Co techdi? zdaliž jednu hodinku, jeden den, jeden tiden, jeden mesic, jeden rok nemuže sobe zaslibiti Krestian? taklý pred šedivinu musime umriti? taklý nám nedá Bůh Všemohucý ošediveti až do let Jobovich, Moyžišovich? dalby Pan Bůh nepochibuj: ale dufaní delšyho živobiti všetečne, nadeje smelejšy misty lidskej k zlemu nachilnej, to učinili, aby každy svuj jisti den, a cýl měl, v kterem ma umriti, ktery den když mu prijde, umriti musy, jako jiný. Ten Soud od Pana Boha jest všelikému tělu: Ti již člověče muj to čin: v času, v zdravý, v sile, nedufaj, delšy život sobe nezaslibuj, každý den sobe rikaj: Zrid dum tvuj neb umreš tý a nebudeš živ, a tak dobre v bazny Boží živ budeš, a štastlive umreš.

§. 4.

K timto, ktery sobe uffají a zaslibují dalšy život, Bůh Všemohucy každy den posila svých posluv; posila starcuv v poslednich letech, dopušta rozličné Nemocy, odjíma sylu, napomína častimi pohreby, truby na Zvony po Vežech, pripojuje napominany Kazatelův, všyckny jako jednimy usty rikají, volají: Zitra y ti y Synove tvoji budete semnu, budte hotovy. Nebo kteru hodinu nenadějete se. Syn Člověka prijde, a požada Dušy vaše; Hle Sudce stojí pred dvermy ec. Co na toto lide? ouvé priliž ubespečení leta sobe mnohé zaslibují, a smělým dufáným delšyho života sobe potešují, všetky zahruženy v zisku ve veselostech, v rozkošech, v lakomstvý, v stavěný domův nákladnich každodenne sobe rikají: máš mnoho dobrého, odpočyvej hojně, požívej sladko, věk tvúj neznamena blízku smrt, sila tvého těla nedava znameny, žeby pred dvermy tvimy stála smrt, ještě dluho máš živ byti: učin dobre tělu, když můžeš: když budeš met umriti, virozumiš z Nemocy, Nemoc tobe po mnohich letech, pri poslednej starobe napomene: tedi teprv zrid dum tvuj, tedi poručenství dělaj, tedi počny pobožnim byti, nebo umreš a nebudeš živ. Mezitim smele ubezpečeny o delšem živote, kdy se mu any nesnije o smrti, v ruce smrti upada, k Sudcy uchopen byva. Ach jak nedbanlivy jsme v spaseny našem! jak zamálo pokladame sobe věčnost! vokamženem živote se radujeme, a věčnost blahoslavenu stracujeme! nevěr životu tomuto, mašly rozum: Prijals život, pravda jest: ale zase navratiti musiš! kedy? snad dnes, snad zitra, umriti musy každy člověk! každy! a co? snad dnes tvuj posledny den nastal? co se s tebu bude činiti? protož budte hotovy všychni, a jeden každy.

§. 5.

Když o živote člověka reč jest, žaden jinače nemá věriti, jedine že jsou u Boha v počtu všecky naše leta, všecky dnove, všecky hodiny, a v okamžení života našeho, ano že od večnosti jednemu každemu uložil konec života, a cíl smrti, a proto ví, kdy se tento neb ten narody, jak dluho živ bude, na ktery den, v kterem Mesicy, Roce, v okamženy umre. Ví o tomto Pán Bůh, mi o tomto nevime, a pro dobre naše, totižto aby jsme od sebe odvrhly, dufaní delšyho života aby jsme sobe delšy život nazaslibovali, ale každy den aby jsme sobe za posledny den života našeho pokladali, jsouce pobožny, hotovy vždicky prichazajícej smrti dvěre otevriti, a k Bohu jíti. Povec my pravdu: kdibys věděl, že málo dnův, a málo hodin máš života tvého; kdibys porozuměl že zitra jistotne umreš, co bys činil? zdalyž bys se dopustil oklamati Nadeji delšyho života? neverim: ano, lečbys se zbláznil, takto bys rikal: kratky čas mam života, jak mnoho dobrého k životu večnemu, za techto málo hodin můžem sobe opatriti? kdy čas tento ujde, čas druhy nebudem miti k zasluženy? any jedno vokamženy nedá se vice k dobremu činení. Co tehdy delaš? vím co učinim: dobre skutky k dobrim skutkům, zasluhy k zasluham, ctnosti k ctnostem, pokány k pokány, na spusob chtiveho Kupce, v tomto času krátkem, ktery my pozustava k životu zhromaždim. Velmy mudre sudiš, kdokoľvek tak míniš: učin toto; any na pít neodstupuj od predsevzeti tohoto; nevěr Nadejí delšyho života, když čas jest, zhromaždůj, a kupčy: štaslive ziskaš na česne, ale věčné zisky v tomto živote. Z mišlenku na spusob podobenstvy, k naučeny k tomuto pripojují. Bilo jedno Město, pravy S. Jan Damascenus, v kteremž každy rok Obyvatěle Města, prespolného neznámeho člověka za krále sobe volily, ktery v tem roce měl moc činiti čožkoly se mu líbilo; když rok minul, Obyvatele ty, krále toho sveho nenadále obestali, nadírali, z Mesta y z Kralovstvy oblupovali, ano y do Vostrova najubohejšyho, a nuzného odsilali: potom zase jineho sobe vivolili, a pri koncu roku to jiste s nim činili. Na ostatek vivolili sobe jedného mudrého a opatrného za Krale nevedevše o jeho opatrnosti. Tento zvedevše o zviklosti Měštanův, a nestalosti, predešel, a do Vostrova, do kterého po roce měl odeslan byti, všecky statky Královske napred poslal, z kterych, když vihnan byl, hojně živ byl, kdy jiní hladem umírali. Město toto, svět tento jest; Meštane jsou lide svetcy, a take diablove: Král jeden každy z nas jest, ale ročny; po roce, to jest po koncy života, odsilan byva do zeme stinu smrti; pochovan byva v hrobe: Kdo jest mudry, nezaslibuje sobe panovany dluhe, život delšy, a když může, dobre skutky sobe zhromažduje, a napred posila, aby s nich živ byl na věky. Dokud techdy živ jsy, bud mudrym, životu na delšy čas zaslibenemu nezvoluj, ano radnej: Cožkoly může ruka tva zmužile dělaj, nebo any dílo, any rozum, any umeny, any mudrost bude v Pekle, kam ty pospichaš. Kdo jinače činí, den života, dnům večným slavy predklada, kdo dobre skutky pred smrtu na pred neposila, hlad bude trpeti jako pes, hlad na věky trvajicí. Tito věcy Krestiane můj, sam sobe nastokrate rozmišlaj, život delšy sobe nezaslibuj? z jinich sobe priklad vezmy: štastlivý jest ten, ktereho cyze nebezpečenstvy činí opatrného: jiny sklamany jsou, ty se vistrihaj, čin dobre, dokud máš čas.