ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

§. 1.

Iskrička, zanedbali se, pomali leze, a kterekolvěk věcy jsou blizo nej, zapaluje tak, že s tejto najmenšy Iskričky velikí oheň viskakuje, a všecky věcy v dome na popel obraca. Hrích malý, jak jmenuji všedny, když pomali leze, častokrate se stáva, že do najvetšych hrichuv člověka predivnu snadnostu jako za ruku vede, a potom do zatraceny uvodí. Co muže byt menšyho aneb lechšyho, vzhlede, jako spět ohlednuti se? Ohleda se Manželka Lotova, a obrácena jest v slup solny: co jest menej zle, vedle zdany človeka, jako slovo prazne a marne? a však hrozny počet s neho vidají lide v den Sudny, jak dosvečuje sama pravda večna. Hospodar jestli v hospodarstvy domacem male škody zanedba, any se spěšně nenapravy, zdaliž mu potom velike pracnosti a škody neprinašají? Kdo malulinko jedu vipil nevedome, jakove lekarstvy? jak silne? jak časte potrebuje, aby jed udusil aneb vihnal? jak mnoho vody viliti se musy na oheň, ktery se z jednej Iskričky malej strhel? To jiste stáva se v mravých lidských. Jdi a žadnej starosti nemaj o male, a lechke hríchy, v kratkem času zle věcy činiti budeš, želeti budeš opravdive, že tak mala Iskrička hríchu malého, tak veliky oheň hríchu velikého spusobyla. Posliš S. Řehore pravicýho: Zanedbavameli malé hríchy, nečitedlne sklamany, smelejšy hríchy veliké páchame. Věc najmenšy jest, stracený hrebik z podkovy kona, však pro tento jediný, podkova se stratí, kuon kulhati počne. Hle jakova škoda, z tak maličkej věcy? Vistrihal jsy se, pravy Svatý Augustin, Od hrichu velikého, nečiniš mord, neuchvacuješ věcy cyze, neruhaš, krive svedectvy nevidavaš; težke jsou toto náklady hríchuv; od velikých jsy se vistrihal! z menšymi co činiš? odhodils naklad težky; pozoruj abys pískem nebyl privaleny. K tomuto pripojuji Muže velikého a učeného, ale sveta tohoto a sameho sebe potupnika dokonalého, kteryž v dome Zakonickem pod stolý na kolenach ležal, a a odrobiny chlebove pilne zbíral.

O můj Bože! tento drobkí zhrnati, zbírati, zdvihati, aby nezahinuli takovu starosty chtel, my pak Krestiane, O male hríchy žadnej starosti, aby jsme jých varovali, nemame, takže je sobe za nic považujeme.

§. 2.

Uznal by za vec smíchu hodne nektery lechký člověk, že za starodavna lidem Bohu oddaným a posvecením tak prísne zakazal zakazal Bůh Všemohucy, aby se od vocta, od hroznuv vidaveních, y od všelikého napoje opojného zdržovali; Zakona Božího slová jsou tato: Cožkoli z Vinice jest od hroznuv sušeních až do zrn Viních nových nebudut jísty. Toto za kleveti a pletki pokladat může bezbožny pletkar; ale povědět se nemůže, jak za mnoho se považuje ustava, a zakaz tento. Nebo timto jedným Zakonem, cožkolvěk hríchův a nepravosti z opilstva zploditi se, a lidí Bohu posvecených zkaziti mohlo, to se všecko pretrhlo, k dobrej povesti, k jmenu dobrému jejých jest ustanovene, cesta do ohně věčného, kam Opilcý vislany byvají, jest zavrena, uzda jest jim založena, aby do všelikej Nepravosti neupadly, rozum nestratily a od hovada horšy nezustaly, aby zdravý svému neuškodily, kteremu velike škody prinašy opilstvo, aby se naučily, že z pitím nemírním vyna a všelikeho napoje opilného, nezustava jiného, jedine prazní mešec, tělo nezdrave, svědomý kusave. Hle jak k velikemu dobrému jejých, Zakon tento jest daný, ačkolvek na rozhled smíšný, však od mnohého zlého, od nebezpečenstvy svobodných zachovajícý.

§. 3.

Znama jest všemu Světu oneho Izáka, ještě maličkého nevinnost; ale kdiby byla nedala pozor Matka, Sara, pravym Manželka Abrahamova, na Dušne Spasený Synačka svého, bylby zlé skonany vzal Izák, snad z škodu Dušného Spasený. Malička velmy vec se zdála, a sotva za najmenšy hrích počtena. Pohraval se Izák tento z Izmahelem Brátričkem svým, z hru napohledený detinsku: a z jakovu? mnohých domněny jest, že Izmahel staršy a většy od Izáka, delal sobe Obrazy a babatka z blata, a učy Bratrička sveho, aby jej vzival, aby se jim klaněl, že jsou oný Bohove. Žaden s ných nevědel, co bude s toho zlého nasledovat; Věk obú vymluviti zdal se: a kdoby byl takovým rozsuditělem, kteri by chtel vynných učiniti týchto dvuch maličkých hríchu težšyho? toho v spusobeny Obrazuv, tohoto ve vikonany toho, co ho Bratriček učil, žaden s ných ještě nebyl schopný lsty.

Ale Matka, žena opatrna a pobožna, nač měly tito věcy malé, kdyby se nepretrhnuly, virosti, v srdcý svem již citila; Vyděla tuto, že se cesta otvýra Izakovy, po kterej kdiby šel, do Modloslužebnosti svým časem by upadel. Proto aby z iskričký malej oheň veliký se nestrhel, aby se zle veliké z hry tejto nesplodilo, a do Modlarstvy oba neupadli proti zlemu buducýmu silne se postavila, a Manželovy svému spěšne bežala, a s pohnutím mislý rekla: Pane můj najmilejšy Manželu: co jest to za vec, který mravové v dome našem panují? nachazají z čeladky našej, snad y z lúna našeho, který skrze v spustilé mravy pohravaja se, k Modloslužebnosti prvny základ stavají: jinače jsme my vichovany; v dome Otcovskem takove věcy jsem any neviděla, any v dome našem snesti nemůžem, any nemam! co? zanechati jedného a pravého Boha, a a Bohův jiných působiti, jim se klaneti, kdož jest kdoby strpel? At radnej umrem než bých měla tyto věcy dopustiti; nech radnej umre Izák můj, nežli se ma tyto věcy naučiti a činiti! nech jde radnej Izmahel na Podzemý, nežli bých ho mela vyce trpeti Podvodnika, meho Izáka. Pro tu pričinu, Pane muj Manžele najmilejšy, miluješly mne, a mašly v srdcy spaseny sina tvého Izáka, horlišly predně čest Boží: Vivrž Děvku tuto, y syna jejiho, nebot nebude Dedičem sin Devký z Synem mým Izakem. Má žádost jest tá, aby jsme počatku zlého odprely, Počatký zdají se malé, vistupký neveliké, ale z tejto iskričký, posliš mily Manželu, neuhasily se ohniček, jak veliky oheň vistupy; vizleče náš Izák všecku pobožnost k Bohu, Víru opustí, k Modlám se obrati, dílům ruku lidských klanetý se bude, Modlarem bude, Modlar zahine. Počatek tak mnohého zlého, co se tý zdá, kdoby byl jiny, jedine Izmahel? Izmahel aby prevratil a zatratil Izáka? O! jak špatna by byla promena tato! naš Izak Pacholik jest, niný spanily, znamení na nem se vztahují dobrotivosti, ušlechtilosti vznešenej, vtipnosti tichej, čistoti šlechtilej, nevinnosti chvalitebnej, velikej nádeji, velikého očekavany. A tohoto Synačka, kterého nám dal Bůh

Všemohucý dobrého, má prevratiti syn Devký Izmahel? má k modloslužebnosti privesti? od Boha Pravého odtrhnuti? ku poklone Bohúm Falešným zvesti? Auvé! Pane můj Abrahame; jakova by byla tato promena? Jaková potvora byl by náš syn Izák? nelibi s to tobe? hle lekarstvý jedno z větších: Vivrž děvku tuto, y syna jejího, neboť nebude Dedičem sin Devki z sinem mým Izakem. Napomenuti toto Manželkino, do Srdce vstupilo Abrahamového, a z Nebe napomenuti vyvrhel Izmahele, a zachoval Izáka v nevinnosti. Ach velmy dobre! nebo kdož pohrda malimý věcmy, pomalu zhine, kdo nema starost o malé hríchý, svým časem pachati bude hrichý velike, v kterých budeli zetrvavati, zle umre, padne do propasti Pekelnej.

§. 4.

Vím dobre, vím, a temer plačicý pyšem: Ne Všychni pochopiti mohu slova tohoto, zanedbavají malé hrichý a do velikých priliž upadají: horšyho neco povým, hledají na tisic vimluví v hrišých svých, a nevím jakovimy plaštý sve malé hrichý a každoděne nedokonalosti prikriti usilují. Namíta jeden a pravy. O malé věcy nedba Richtar! Nabíza druhý: Malo jako nic. Čo? Muže svatého Dorotheuše k sobe prijímají, jako zastupce svého domnení:

Naučení tohoto, pravy jest, Nebud v malých vecech chibných, a v malých hríších prilišným upominatelem, jakoby reklý: čož potem? hrích malý jest, a proto nema se za tak mnoho považovati, proto se nazyva všedný, že jest maly, a jiste by nemudry byl ten, ktery by se muchy bál jako Lva, mucha mucha jest, a ne Lev, tak práve hrích malý, malý jest, a proto tak veliku zlost v sobe nema, na takovyto hrích malý, nic nedbaj, tak tesklyve živu byti neny potreby: Sedemkrate za den pada Spravedlivý, a zase povstáva z pomocy Boží: jestli bez málých to jest, bez všedných hríchuv živu biti nemužeme, pročby jsme meli oně tak pilnu starost miti? hrichův težkých Smrtedlných potreby jest, aby jsme se varovali: Ti malé a všedné hríchy, any Večne Spaseny nezdržují, any cestu do Nebe nezavírají, any z milosti Boží nezbavují fresovati, trudní a mekky jsou tý, ktery jsou v techto malých hrišych priliš starostlivý. Reptacý klevetnicý jsou tito, kterým silne odpíram, a jeden každy semnu směle jím odepriti ma, a odpovědet takto: hrích malý, hrích všedny Boha obráža! nebo proti Zakonu Božímu jest, a proto zpríčuje se Vůly Boží, hrích všedný Dušu poškvrnuje, ano rany, ačkoly ne ranu smrtedlnu, však predse raní.

Dalej; ktere se nam zdají malé hríchy, ty máš vědět, Bůh Všemohucý mezí težke počtuje, a častokrate jí, jako velike hríchy, ostrejšy tresce. Malé a lehké reptaní bylo Mariji Sestrý Mojžišovej, a však tento maly hrích, Buh Všemohucý z nemocu malomocenstvy trestal: A aj Maria ukazala se, belejícy se z malomocenstvym, jako sních. Pozdvihoval k Nebesam ruce sve Mojžiš, volal, modlil se, Pane Bože, prosym uzdrav jí: any nebyl vislišan Mojžiš, any si nebyla odpuštěna pokuta. Ať jest viobcovana ven z Stanův za sedm dní, a potom zase uvedena bude, odpovidal Bůh z Nebe. První Rodičové našy, pro okuseny jedneho Jablka, trpku smrti trestany jsou. Ten, ktery v Sobotu dríví zbíral, jedno prikazany, a to ne velike, prestupivše, ukamenovan jest. Dzá, že Archu Pane, kdy se měla zvrátit, podeprel, hned tu u Archy Pane umrel.

Vyd již prosym, co za hrích byl vedle domnení lidského, Archu Pane, ktera se měla za zvratiti, uchopiti, a proto uchopiti aby z Vůza nevipadla? co byl za hrích, vedle našeho toliko soudu, nektere dríví v Sobotu zbírati? co Jabuko jedno v Ráji odtrhnuti, okusiti, požreti? Zdalyž jedno Jabuko zjísti, tak velika věc jest, tak jest můj dobrý Krestiane: Buh Všemohucy jako bez trestany nezanechava tých, ktery najmenšy prikázany jeho prestupují, tak bez pomstvy nenecha všeckých tých, ktery žadnej starosti namají o malé a všedne hríchy. Malé a lechke zajiste bylo odpirany Knížete Apoštolského, když nechtel dopustiti Krystu Panu, aby mu nohy jeho zamazane umyl; Nebudeš mi míti noch mých na věky, ale hle toto napohledeny lidske najmenšy, a dobrým umislem učynene odpíraní, z Nebeského Kralovstvy Petra bylo by vivrelo; svedek mi jest Pravda Večna: Neumijemli tobe, nebudeš míti Dílu se mnu! Co muže byt menšího a lechšyho vedle zdány lidského: jako nenakrmiti lačného, nenapojíti žížnivého, nenaštiviti nemocného, nezaodeti nahého? a však takovýmto odníma se Právo Večného Blahoslavenstvý, ktery na den Sudný usliša tuto hroznu odpověd: Odejdetež ode mne zlorečeny do ohne večneho! O Bože dobrotivi! O Sudce Spravedlivý! Vím dojista, že Posmevačy z dobrého a spravedlivého, o malé hríchy starost všecku vistrkují, hrozby za smich sebe pokladají, hríchy všedne, že tak ostre trestaní bívají, neuznavají, mne veriti nechtejí: Mluv tehdí tý sam můj Bože, nebo neslišali tě všyckny, aspoň nektery usliša tebe mluviciho, a učiciho; odkud a pro kteru pričinu vipovi se temto Potupnikům tak ostrá vipoved?

Sliště Nebesa, kterež věcy mluvy pravy Buh; Sliš Zeme slova ust jeho: Nebo jsem lačnel, a nedali ste mi jísti, Žižnel jsem, a nedaliste mi píti, hostem jsem byl, a neprijali ste mne, Nahí a neodivali ste mne, ec. Ach protakove toli malé, a lechke vedle domneny našeho, věcy, musejí znesti tak Hroznu Sentenciu? Odpovida S. Augustin: jsou nektere hríchy, které by se zdali najmenše, kdiby se Pisme S. neukazovali težšy: nebo, kdoby se domnival, že ten ktery rekne Bratru svemu blázně, hoden bude Pekelného ohne, kdiby sam Kristus Pan o tem nepovedel?

Tobe včil pravým: Kdo nechce upadnuti do hrichův težkých a velikých, a v hrišých svích zle umriti, malých jako velikých, lehkých jako težkích potreby se vistrihati, a s nich se spovidati. Mluvim tuto ne ja, ale mluvi ve mne, a se mne Duch Svati! chceš slišati? Povím co mluví Pan Bůh ve mne; sliš jestli se tý libí: Kdo pohrda malimi, pomali zhine. Zle máš Ducha S. Sentenciu stálu, pevnu; Neveríš Bohu? sam sobe pripisuj, jestli do velikých hríchův, pro menše hríchy potupně zanedbale, upadneš tak, že více nepovstaneš, a zle umreš, tva pričina bude tvého zahinuti.

§. 5.

Napomínam techdi tobe k dobrému tvému, o najmenšy hrichy vždicky mej starost co najlepšu, to jest vistrihaj se jich na kolko můžeš z pomocy Boží, nepohrdaj s nimý, spovidati se s nich nezanedbavej, a do velikých a težkých hríchův neupadneš, dobre umreš, a život večny dosahneš. Zavíram, a spolu konec ukladam Knihý tejto ze Svatým Augustinem. Tento Muž Svatý jiste divný, a veliký, o pohrdaný, a zanedbaný hríchuv malých, takto vypravuje: Jakovým, pravy, spusobem malé hríchý zabijají? Male kropeje jsou, ktere Reky naplnují, maličké jsou Zrnečka Písku, ale jestli mnohý Písek se uklada, tiskne, utiska, a zatlačuje. To činý spodný strana Šyfu, do kterej všecko nečiste teče, zanedbana, co Vlnobiti upadlé; pomalu skrze spodni straný Šyfu teče voda, ale když dluho teče, nevileva se, všecek Šyf zatopen byva. Nechcem abys tu zmílil: Svatého Augustina umisel není, že pro mnostvý hríchův malých a všedných prichází člověk do zatraceny, jako prichází pro jeden aspoň hrích Smrtedlný, nebo nikdý jakokolvek veliky počet hríchův malých, nečiní hrích Smrtedelný, ale že cestu blizku spravují, a pripravují hríchu Smrtedelnemu, jako Rana malá a zhojitedlná, zanedba-ly se, byva ne enem nezhojitedlna, ale y do Smrtedelnej Nemocy prinašy y zabyja. Z Svatým Eframiušem napominam a prosym, aby jste se netoliko od težkých hrichův vystrihaly, čo sice, pravy on, Vím že činite, ale y od tých, které se vam zdají malé a lechké, které sobe lide za nyc považují, jakoby s nich počet neměly vydat, když mezitím skrze takoveto malé, hleda nas také diabel zatratiti. Ty jsily mudry, malých hríchuv vystrihati se budeš, a do velikých tak lechko neupadneš, dobre umreš, a život Večný dosahneš.

Synačkove mojí, posledny jest hodyna

I. Ioan 2. verš. 18

KONEC Dílu Prvního.