Zlatý fond > Diela > Pamiatka Dr. Jozefa M. Hurbana


E-mail (povinné):

Jozef Škultéty:
Pamiatka Dr. Jozefa M. Hurbana

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Dušan Kroliak.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 15 čitateľov

Trúchlospev Jána Boora, farára holičského

Ach, jak to padá těžce, Bože věrný, v tak krátkém čase měniť písně tóny, jen před nedávnem hlas jej jubilejní má se teď změnit v žale, kvilby, stony! V té slavné tvého jubileum době[23] kdo o tom, co se brzo stane, sníval? zdaž pamatáš se — já jsem tehdáž tobě, sbore hlubocký, takto byl zazpíval: „Co ale činí, o, církvi vznešená, tvé jubileum tak velkým, nádherným? to, že ho světíš šťastná a blažená s tvým dobrým otcem, pastýřem svým věrným. Když Jej zdravého na duchu a těle teď spolu s tebou jubilovat vidím: mé srdce plesá radostně, vesele, já tobě, moje Hluboké, závidím!“ Ó, bratři moji, ó, vy sestry milé! Jak v krátkém čase žalostná proměna! Ostydlo srdce velké, ušlechtilé, tam schránka těla bezdušná, studená. Mé srdce v bolné nalezá se tísni, jest mi úloha nyní těžká dána, já mám rozepjat křídla moji písni nad smutnou rakví doktora Hurbana! Já zpívat — cítím nedostatky svoje, malý — o velkém ducha bohatýři, mladý — o žití dlouhém skutků, boje, slabý — o mocném knězi velké víry. A k tomu ještě nad odchodem jeho i moje srdce bolestný cit svírá, neb aj, v Něm otec dobrý rodu mého a tak i dobrý můj otec umírá. Aj, velké padlo kníže v Izraeli! i velký duchem — srdcem padnout musí; je často umřít idej nositeli prv ovoce než práce své okusí. Tam kvílil národ proroka Mojžiše jemu daného samým Bohem Pánem, kvil církev, národ, vroucně, ač i tiše nad vůdcem svojím, doktorem Hurbanem! Ó, církev, národ! již to jeho zlaté za vás na věčnost srdce biť přestalo, výřečné slovo, jež vás mnohokráte bránilo, děj svůj na vždy dokonalo. Již z zmeravěné ruky pero padá, jež vedlo k umu pokladům bohatým, již pobožný kněz pastýřskou hůl skládá před Božím koře se výrokem svatým. Nuž tedy, církev hlubocká, vznešená, Ty Hurbana již svého večně tratíš. I na Něm Boží jsou slova splněna: prach jsi, člověče, a v prach se navrátíš. V studeném svém a tmavém objetí zem bude držet hřbitova tvého na jedno téměř celé půlstoletí dobrého otce — pastýře věrného! Aj, muže toho, jemuž v světě kynul běh života pln slávy, velký skvelý, ve mnohém boji a práci uplynul věk žití v tobě, ó, Hluboké, celý. Muž, jehož jméno i v dějknihách světa skví se ve mnohé slávě a ozdobě: ten žití svého požehnané léta posvětil všecky, ó, Hluboké, tobě! Jen nezapomeň nikdy na verného lásku pastýře — kým byl mezi vámi — a pokrop nyní smutnou rakev jeho vděčnosti vroucí vřelými slzami, a zvolej: Pane! když jest to již Tvojí přesvaté vůle určitba pokorná: ó, propusť tedy v Tvém svatém pokoji drahého vůdce, otce — Simeona! A Ty, Sione, vlasti naší milý, tvůj mohutný sloup opět jeden padá, jenž býval vůdcem těch, co tě bránili svou — ukonaný od boje — zbraň skládá. Ó, ty, Lutherem sbore obnovený, vznes ku obloze vzdych vděčnosti vroucí, na hradbách svojích postav utěšený pomník Hurbana — slavný, nehynoucí! Můj rode drahý! tebe zanechává tvůj otec, vůdce, v také smutné době. když ti největší boj žití nastává, když upíš, stenáš v bídě a porobě. Za blaho tvoje, svobodu a slávu svůj celý život věčně obetoval, a keď do hrobu sklání svoji hlavu se vzdychem: Bože! darmo sem pracoval? „Ó, jen spi sladce! nepracovals’ marně!“ tak Mu přivolej na pouť jeho věčnou, „my prací Tvojich to ovoce zdarné požívať chceme myslí Tobě vděčnou. Dokonat, cos Ty začal — naše touha, my za příkladem Tvojím žíti chceme, a bude přece jen Tvoje zásluha, jestli vítězství slaviti budeme! A ještě jedna veliká rodina nad smrtí Jeho zaděsí se chýrem, neb tratí velkých ideálů syna, zem zavře se nad slávy bohatýrem. Již slyším ze srdc million nadšených nad rakví Jeho hymn jaký se zrodil: „na činech slávy velikých, vznešených ne malý budeš mít, Hurbane, podíl!“ Pak na nejmenší přicházím rodinu, však na největší srdce žale, rány věrné manželky, dobrých dcer a synů, na svazek svatý, šťastný, požehnaný. Proud slzí teče — a tok jejich mutný teď kropí smutných zarmoucené líce; nezničí lásku meč smrti ukrutný, „smrt jest života, ne lásky hranice.“ Pri velké ztrátě i velká potěcha, Bůh dobrý žalost v potěšení mění, i nyní nás sic’ bez ní nezanechá — přec’ v srdcích zněje: neníť Ho již — není! O, církev milá, ó, národe bodrý, ja mými můžu jen přivolat ústy: ač nás opustil Hurban, otec dobrý, Ty nás, nebeský Otče, neopusti! Již přede dveřmi Veliký jest Pátek, v něm pravda Boží na kříži přibita, však za ním slávy Velkonoční svátek a s ním svoboda pravdy, víry svitá. I ten Otec náš ze svého Golgatha k miláčkům svojí duše takto praví: Bůh bude s tebou, církvi Krista svatá, Bůh i tebe, můj národe, oslaví! A my věříme Tvému poručenství, věříme silně, bez pochybování, tak jako spásu že pro člověčenství svaté Kristové vydobyly rány. Ono se splní — avšak ne bez boje, no my bojovat chceme i budeme, jen Tobě popřej Bůh dobrý pokoje, my Ti ho vděčně, vděčně popřejeme. A tak se mi zdá, že zrak jeho bystrý se ještě jednou v rakvi té otvírá, že v srdci skví se kus života jiskry, že ruce svoje ještě k nám vystírá. Ano — bohužel! — že mi jenom zdá se; On mrtvým — mrtvým přece jen zůstává, tak i to se mi zdá, že v mojím hlase k svým milým, drahým takto přivolává: Ty, prací a bojů — žalů, utrpení, štěstí, radosti družko drahá, věrná, k tobě upírám zrak svůj uslzený, slyš ještě slova upřímná, důvěrná. Za stálou věrnost, lásku čistou, vřelou, za oběť tvého života velikou, za pomoc, ochranu i potěchu skvelou přijmi nekonečné množství mojích díků! Aj, vidím nyní minulost mou celou, práce a boje a žaláře tmavé, hrozby, osidla slepých nepřátelů i milé dítky v rukách smrti dravé. Že jsem neklesl, jen tobě děkuji, neb byla jsi jak anjel Boží se mnou, a proto nyní k Bohu oroduji, by ti ráčil být bohatou odměnou! Pojďtež, dítky mé, pýcho srdce mého, dcéro, synové, vnuci i zeťové, chci Vám udělit požehnání svého v tom uzavřené mém posledním slově: Bůh budiž s Vámi! a Vy zas jen Jemu jak já věnujte v službu život celý, to pokoje dá v hrobě tělu mému, to jména mého pomník slavný, skvělý! Švagre, švagrová, svatové milení, Svazkem rodinným spojení přátelé, za lásku Vaši v štěstí i trápení Vám díky vzdávam srdečné a vřelé. Duše šlechetné! v boji a v neštěstí mně vždycky láskou upřímnou oddané: řiď žití vášho rozmanité cesty Ty sám milostí svojí Kriste Pane! A co bych tobě, církev moje milá, teď naposledy ještě obětoval? ty moje v Kristu dcéro ušlechtilá, již jsem na ňadrech lásky mé odchoval! Zrůstej na skále Kristu — k spáse dané, s Bohem, otcové, matky, dítky moje, s Bohem, učitel, škola i chrám Páně, s Bohem, Hluboké, zem mých prác a boje! Bratstvo Nitranské — vy spoludělníci moji na svaté vinici Kristové, vy bojů dávných spoluúčastníci i vy mladiství bratři a synové… Bůh žehnej vás i sbory vaše milé, chraň rodiny i školy, učitele, a dej vám dožit na Sionu chvíle vítězství, slávy, radostné, veselé. A ještě k tobě, národ můj zaznatý, v němž jsem vlasť, krále vždy věrně miloval. jemuž jsem lásky svojí oheň svatý až po kraj smrti vděčně obětoval, hleď na bolestné srdce mého rány, slyš, kterak z něho zní hlas úzkostlivý: Co bude s tebou, rod můj milovaný? ó, chraniž tě Bůh dobrý, milostivý! Pak naposledy ještě svou pravici podávám i vám, nepřátelé moji! Já stojím již před Boží teď stolicí, soud váš nechej mne již nyní v pokoji. Boj se mnou prestal, ale ne s myšlénkou, tu neudusí meče, ni řětězy, já odcházím, však s tou nadějí velkou, že pravda její — ta přece zvítězí! Na hoře Nebo hrob jest otevřený, tam skládá Mojžiš schránku těla zemskou, skládá v pokoji, neb viděl blažený zem lidu svého svatou, Kananejskou. I z posvátného hřbitova klidu tvého, Hluboké, od mohyly Jeho znít bude hlas ten: zde spí vůdce lidu, jenž v dálce viděl slávu lidu svého. Ó, otče drahý! my teď, Tvoje dítky, na kolena při rakvi Tvé padáme, příjm’ ducha Tvého v své slávy příbytky, Otce v nebesích, pokorně žádáme. A Pán, za nímž jsi nosil kříže břímě jako věrný kněz na života pouti, rač Tvému dáti — o to Jej prosíme — tělu sladkého v nebi spočinutí! Za práce, které Tvá vyvedla síla, za boj Tvůj v službě církve i národa, za obrovského ducha Tvého díla, před nimiž tichla nepřítelů zloba, za ten příklad Tvůj veliký, nádherný, jak církev — národ milovat srdečně: i přijmiž od nás, otče dobrý, věrný, žalmy dík naších upřímné a vděčné! Již nové zrostou po nás pokolení, již o nás žádné nebude zpomínky, když Tobě národ svobodný, blažený, stavěti bude slavné monumenty. Tělo Tvé krýti budou země hrudy, ale duch velký i v potomstve žije, i na Tobě se ta pravda potvrdí: že v hrudě nikdy diamant nezhnije. Nu utichněte, písně skromné slova, však zvuky vaše nezbudí Hurbana, již nad mohylou Jeho bude nová píseň mohutná oslavy zpívána. Hlas můj se chvěje — již chybí na síle, již cítím, jak jsem malý, bídný, slabý; ó, rcete se mnou, bratři, sestry milé: spi sladce, s Bohem, s Bohem, otče drahý! Amen.



[23] Dne 13. novembra 1887 světila cirkev evanj. Hlubocká 100-roční jubileum posvěcení chrámu Páně.




Jozef Škultéty

— slovenský literárny kritik, historik, jazykovedec, publicista a prekladateľ Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.