ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

^[163]

V doleních stolicích, kde velké pastvy jsou, chová se všude více koňů než v horních stolicích; nejvíce chová se jich ale na ohromných rovinách dolení země, kde jich mají sedláci a páni celá stáda. Stáda ta pasou se na ohromných těch pustách, pod širým nebem, v zimě, v letě, pod dohledem čikóšů,^[164] kteří v podzemních obydlích tam při nich bydlí. Stěny obydlí těchto v zemi vykopaných obloženy jsou pleteninou vrbovou neb z rákosů, která se vysmolí. V kulaté, též z proutí spletené, nevysoko nad zemi zvýšené a drnem obložené střeše je příděra, kudy vychází dým, a po stranách malá okna, kudy světlo dolů padá. Obyčejně jsou obydlí tato přepažena; v prvním oddílu je ohniště a lůžko ze suché trávy pro muže, v druhém oddělení bydlí žena s dětmi prvního čikóše, který bývá obyčejně ženat. Tam oddělen od světa žije čikóš po celé své živobytí, těkaje po nepřehledných pustách za divým stádem, a nedal by tu svobodu neobmezenou za rozkoše světa.

Na rovinách těch ani Slovák ani Maďar nemohou bez koňů býti, dokonce Maďar zvyklý není ani sto krokův pěšky jíti. Ten musí vždy koně na blízku míti, aby ho jen zavolati mohl, když mu třeba kam jíti. Jak k němu z pastvy přiběhne, neohlíží se po sedle, po třmenu, chytna ho za hřívu vyšvihne se naň, nahne ku předu, máchne rukou, a bez sedla, bez uzdy, drže se jen hřívy, letí přes širé roviny jako vlaštovka, a než se člověk ohlídne, je ten tam. V takové jízdě jen si Maďar libuje a na koni jedině je svůj! Když jen na kousek cesty jede, sedne na koně jak ženská, a naopak zase některá ženská obkročmo na něm sedí jako chlap. Vůbec na dolení zemi každý chlapec s koňmi zacházet zná a ženské na koni jezdí jako muži. Uherský kůň je hubený, chudý, ale rychlý a mnoho vydrží. Chovat ho ale a ušetřit nezná ani Slovák ani Maďar. Hříbě,^[165] byť i několik dní staré, musí za matkou, třeba jízda na kolik mil byla; začasté stává se, že je musí gazda na vůz vzít, když slabé ostatním stačit nemůže. Dvou-, tříletý koník se již zapřáhne; byť se i taháním nestrhl, zkazí se prudkým během. Ať je s vrchu nebo do vrchu, cesta špatná nebo dobrá, to je vše jedno, vždy jen tryskem přes všecko. A to Slovák jako Maďar. Zaklínej je pánembohem, zaklínej je ďáblem, přece žádný nepojede pomalu; nedá jim to, a za hanbu si pokládají nejeti ztuha. S uhřátými koňmi vjedou do vody a dají se jim napíti; jestli u některé studně se zastaví, aby sami se napili, zajisté i koně napojí. Když z toho kůň onemocní, říká se: zapojili se! Při takovémto nešetření je kůň za málo let sedřen a konečně dostane se židu neb cikánu, kteří ho dodrou. Mnoho koňů pochází na ochrnutí plic.^[166] Okován bývá uherský kůň jen tenkráte, když na dalekou cestu jede. Obyčejné selské sedlo je malé, dřevěné, na něž při jízdě černá capovice se položí. Třmeny a uzda u mohovitých z řemení, třmeny i železné, u chudších z provázků neb nic. Když si chce gazda někam vyjeti na vozíku, musí poslat pro koně na pastvu. Když je pacholek svolá a schytá, vezme je na oprať a cválá s nimi domů, což někdy hezky dlouho trvá. Sedlák od Debrecína jede obyčejně šesti, osmi koňmi, kteří jsou v jedné řadě vedle sebe zapraženi, jakž to vůbec tam obyčej. Ověšeni jsou strakatými řemínky, kroužky i provázky, což jim při běhu na vše strany poletuje. Maďar rád to má. Obyčejně běží také několik hříbat s sebou a psi. Vozík^[167] je lehký, dřevěný; někdy je v něm deska přidělána k sedění, ale obyčejně dá se do něho slámy nebo sena a na vrch prostře se pokrovec.^[168] Je-li třeba krytého koče, zastrčí se na čtyřech stranách palice,^[169] na ně hodí se rohožka, a krytý koč je hotov, v jakém i páni jezdí, nemajíce hintova.^[170] Při jízdě Maďar i Slovák ustavičně s koňmi se baví, buď na ně pěkně volá, buď je hřeší, buď jim na postrach bičem nad hlavami točí, ač je neuhodí. Sedlák má jen jednu oprať, ale koně jsou již tak naučeni, že při vyhýbání třeba jen křiknouti na ně nebo dost malého znamení opratí, a hned uhýbá^[171] celé spřežení v levo neb v pravo. Každý kůň má svoje jméno, a to velmi pěkné: růže, hvězda, jelen, beloň a j. Mají také sedláci v některých místech — vyjma pustu — salaše lehce srubené, do nichž koně a voly v čas největší zimy zavírají; v panských dvořích mají konice.

Jak koně, tak i voly, bílé, vysoké, s velkými rohami, chovají ve velikých stádech na pustách. Voly potřebují k těžším pracím polním a k tahu. V některých krajinách chová se více volů než koňů. Který sedlák krásné voly má, pyšní se jimi, a schválně jede tu a tam na trh s nimi, ne aby je prodal, ale aby „parády s nimi robil“ a divákům laskominy dělal. Zapraženi jsou v jarmu. „Eh, volky, štyri volky párne, na veky stě v jarme,“ zpívá jim Slovák. Při pasení jich mají voliari,^[172] několik velkých, bílých vlčích psů, kteří ustavičně stádo ostražitě obcházejí; když který vůl daleko zajde, nazpět ho zvrátí, a v noci před vlkem a zlodějem stádo chrání. Bez věrných těch pomocníků bylo by zle pastýřům. Také volům dávají jména: sivoň, beloň; Maďaři: beťár, virág,^[173] bogár^[174] a j.

Krav se drží v poměru na velká hospodářství málo. Zámožnější sedlák drží jednu, dvě, a v panských dvořích pět, šest nanejvýše. Je to tím, že se skoro všechna jídla sádlem mastí. Drží se tedy jen pro mléko; ale i toho se tolik nespotřebuje, jako v horním Slovensku, kde kaša panuje. Nádoby na mléko jsou vysoké jako džbánky, nahoře úzké, dole baňaté, právě naopak našim krajáčům, které dole úzky a nahoře široky jsou, aby se hodně smetany ustálo. Proto se také v těch džbánkách málo smetany ustojí, ale za to je mléko dobré; také nepotřebují tolik sladké smetany, an silné pití kávy, jako u nás, tam ani mezi pány nepanuje, a obecný lid „černou polívku“ jen dle jména zná. Poněvadž se málo másla mútí,^[175] mají i zbenky,^[176] malé. Liptovanky, když nemohou dlouho stlouci, užívají následujícího prostředku: gazdina neb služka vezme máselnici na hřbet a chodí s ní po návsi, a jdouc hýbá tělem se strany na stranu, „aby šlo máslo do guly“,^[177] Dokud je pastva, jsou krávy jako jiný dobytek celý den na pastvě, v zimě pak zavřené v chatrných chlévech; o patřičném jich ošetření není ani řeči, proto také mnoho mléka nedávají.

Ovce mají dvojího druhu: ovce capovice, z jichž vlny se dělají krátké, huňaté uherské kožichy, čuby,^[178] a ovce pěkné vlny.^[179] Prvnějších drží se jen s potřebu, druhých ale mnoho se chová; na dolení zemi jen k vůli vlně, v horních stolicích na Slovensku je i salašnictví zavedeno.

Veliký poklad tamějšího hospodářství je vepřový dobytek; každý hospodář hledí tolik bagounů do roka vykrmiti, mnoholi masti,^[180] a slaniny pro domácnost potřebuje. Obyčejně se krmí dobytek vepřový kukuřicí, tykvemi, a kde lesy dubové jsou, veženou jej do lesa a nechají pásti na žaludech, až se vykrmí. Dovolení k tomu stojí v Ďarmotech 3 zl. stř. za kus. Někdy vykrmí bagouna na mnoho centů. Masa z tak tučných prasat není ani mnoho, aniž je chutné. Tuk dílem se rozpustí, dílem na poltiny rozdělí, nasolí a udí. Sádlo i slanina jsou velmi dobré. O masopustě^[181] bije se nejvíc prasat a tu slaví se svinské kary.^[182] Maso vepřové nepeče se v kusech, ale na tenké řízky se rozkrájí; mladé vepřoviny tam nevidět. Klobásy, uděná jelítka, huspeniny, co vše při zabíjení naše hospodyně dělají, tam nedělají ani v domácnostech, ani řezníci, mimo hurky^[183] a jelita rejží naplněná. — Ještě jedno domácí zvíře musím připomenouti, totiž osla,^[184] kterého obyčejně viděti při dvoukolové karici^[185] zapřaženého. Kdo nemůže koně koupit, koupí jednoho neb dva osly. Za 3-4 zl. stř. dostane silného oslíka a vyživení jeho nestojí mimo zimu nic; pustí se na pastvu a bodláků najde všude dost. Volají ho „Sychra“.