ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Říká se o uherské půdě, že vzejde raž, kdyby i popele zasil. Proto snad gazdové, spoléhajíce na úrodnost půdy, která i při špatném vzdělávání hojnost všeho rodí, nedbají o zdokonalování svých hospodářství. Všecko se tak vede, jak se před sty léty vodívalo. Nejlepší mrva zůstane ležet na dvořích, po ulicích, a mnohem špatnější vyveze se na pole a té nemnoho. Když se pole ledabylo zoralo, vláčí se roštím, jež přidělané je ke dřevu, při němž připřáhnuti jsou voli. Kamení, všeliká burina,^[107] kříčky chabzí, jehož mnoho roste po polích, to se vše nechá, takže zorané pole jako u nás starý úhor vyhlíží. Ale přece obilí hojnost vyrůstá. Když dozrává žito, těší chudý Turopolčan synka: „Eh, synku, synku, něboj ty sa hladu, už nám žitko zreje níže Novohradu!“ Z pohoří Javorinského, z horských, chudých dědin přicházejí na žatvu do okolí Ďarmot, ale níže na dolení zem jdou celé karavany chudých Oravců a Trenčanů na žatvu s ženami i dětmi, majíce s sebou vozíky na zboži. V poli, když není příhodného stromu, aby na větve dítě v plachtě založené zavěsila, vezme matka čtyry silné hole, zarazí je křížem do země, čtyry konce plachty k nim přiváže a doprostřed položí dítě, jako do kolísky.^[108] Tak je má všude při ruce, kdekoli pracuje. Mnohý vzdychá: „Ej, dole, na dole, krvavé mozole, kto robiť něumie, na dole sa dozvie!“ Ale cože, přece jen co rok na dol se vypravují, aby si obilí domů přivezli. A Maďar co by počal bez Slováka, kdyby mu luka nepokosil, obilí nepožal, víno neobral, ve všem a všade mu nepomohl?

Ženci najímají se na konvenciu, jak se tam všeobecně říká. Dostanou poživu a díl zboží,^[109] obyčejně devátou kylu. I slámu dostanou; peněz nedostávají. Paní vydá jim obilí na chléb, mouku, sůl, masť,^[110] mléko, bob; na maso dostanou peníze. Jedna z žen převezme to, i nádobí, co jí paní k tomu půjčí; ta je gazdinou a musí za to stát. Nejstarší z mužů je pořadatelem nad ostatními, gazdou. Kde má pán pole daleko od statku vzdálené, jako na dolení zemi (dvě i tři míle), tu se vypraví i všecka čeládka do pole mimo gazdinu, děti a staré lidi, a na poli zůstanou dokud není vše sklizeno. Když se žnice a ženci po poli rozejdou, tu věru se „obveselí dobrá jejich vůle“. Modlitbou, aby jim dal pánbůh šťastně žatvu dokonat, a přežehnáním začínají robotu. O chvíli zahlaholí po širých polích zpěv pilných žnic, že je radost na ně se dívat, jaké hrstě valí. „Hraj mi, srpok, hraj, ďaleko muoj kraj, jak něbuděš hrati, buděš tu bývati!“ zpívá si mladá, rychlá žnečka, a na druhém konci ozývá se jiná:

Které práce od ruky neodpadá, hned na ni ukazují: „To je tá, to je tá, čo něrada robí, len na slnce pozerá, či skoro zachodí.“ V neděli nepracují; jdou do kostela, a odpoledne staří besedují a mládež zpívá a hraje, až vyjde večerní zornička. Když je obilí požaté a svázané, udělá se na poli humno, snopy se na ně rozprostrou, a dva neb tři voli se po něm dokola tak dlouho vodí, až zrna vyšlapají. Sláma srovná se potom do stohů a nechá na poli. Na několik kroků od humna prostřou se veliké plachty na zem; řídí se při tom dle větru, a na ty plachty velikými lopatami obilí se přehazuje. Tak se věje. Prováté obilí sype se do vozu na prostřenou v něm plachtu. Shonky,^[111] shrabou se na hromadu a též zůstanou na poli. Že se takovýmto hospodařením mnoho zrna zmaří, každý uzná, a jeť to i patrně vidět v jeseni, když pozůstalé zrní okolo mlatů a na hromadách plev bujně vzchází. Když je konec žatvy, upletou žnečky z klasů obilních a z polního kvítí pěkný věnec a jeden z šuhajů uváže na žerď bílý šatek jako zástavu. Zpívají při tom: „Ktorejže dněs, ktorej, uvijeme veněc? Tej, ktorú vyberie najkrajší mláděněc.“ „Komuže dnes, komu, dáme niesť zástavu? Tomu, čo jej podá svoju ručku pravú.“ Obyčejně vybere se nejhezčí párek; děvče nese věnec, chlapec zástavu. Ti dva jdou napřed, ostatní za nimi. Když přijdou do gazdova dvoru, začnou zpívati:

Po skončeném zpěvu odevzdají paní věnec a dostanou jíst a pít dost a dost, a hodný pán i cikána jim objedná, aby si zaskočili od zeme.^[113] Věnec ten pověsí se na trám do pitvoru,^[114] a z jara, když jde gazda sít, první hrst zrna vzíti musí z toho věnce. Když je po žatvě, seberou se ženci, naloží zboží, co který vyžal,^[115] na vozíky, a jedou vesele domů. Ne každý ale vrací se zdráv a vesel z dolení země; mnozí sklíčeni jsou zlou zimnicí, která není k odbytí. Dílem dostanou ji, jak se myslí, ze špatné vody a nezvyklé stravy, dílem z nezdravého vzduchu stávajících tam močálů. Nejednoho viděti zpátky se vraceti žlutého jak svíce, s oteklými nohami, jedva se vleče.

Obilí čisté nedává se ani do sýpek, ani do komor, nýbrž do zemnic. Zemnice mají formu baňatých láhví s úzkým, dlouhým hrdlem. Zakládají se buď před stavením na ulici, buď v sadu, buď ve vinicích. Jsou již jistí k tomu kopáči, kteří dostávají za jednu zemnicu 2-3 zl. stř. Jámy tyto jsou tak prostranné a hluboké, že se do nich i 150 — 200 kyl vejde. Jak je jáma vykopána, vycpe se slamou; sláma se zapálí a nechá hořet kolik dní, až se hlína hodně vypálí a utvrdí. To prý obilí tak lehko nezklíčí. Potom se jáma teprv suchou slámou vyloží a zrno se do ní vysype až po hrdlo; hrdlo pak vyplňuje se vrstvou popele, vrstvou písku, a to tak až po sám vrch. Někteří i kamenec přidávají, aby se obilí nezklíčilo. Otvor zamaže se hlinou a nad otvor udělá se malý pahrbek, aby tam sníh ani déšť nepadal, ani tam slunce nesvítilo. Z jara, když se obilí vyndavá, musí se pojednou ven vzíti. Bývá ale obyčejně ztuchlé a musí se vysušovat; nevím jestli i u sedláků, ale v měšťanských domech, než dají obilí do mlýna, vyperou je, neboť v něm bývá mnoho smetí a prachu. Někteří přidržují se hospodářství, jaké na horním Slovensku je, lépe vzdělávají pole, seno nemají venku, ale na půdách, mají stodoly a mlaty a schovávají obilí v komorách. Při prvním hospodaření je snad ta jediná výhoda, že v čas ohně nic více neshoří než holé stavení, a obilí jim přece zůstane.