Uherské město Ďarmoty

V Uhřích není též scelení polí, ale není to ani jako u nás, aby si gazda na svoje pole co by chtěl a kam by chtěl zasadil neb zasil. Majíť pole na dvě strany rozdělená: na jedné straně seje se jen obilí, na druhé sází se rozličná sadba, a tak se to ob rok mění; kde bylo obilí, sází se sadba, a kde sadba, obilí. Stranou dědiny na úsluní sází se dohán. Tak i luka celého chotáru^[99] v jednotě jsou mietami jen rozdělené, jež si gazdové kladou na znamení. Jak nastane čas senoseči, přicházejí Slováci z dědin Hrušovského pohoří na kosbu. Celé řady jich stávají v hlavní ulici, kde si je gazdové najímají. Některý gazda má už své jisté kosce rok co rok, kteří mu přijdou v určitý čas, aniž by se jich dohledávati musel. Než se počne kosba, chodí hajdúch s bubnem po městě a ohlašuje, že se kosba počíná; tak se ohlašuje i žatva, sklízení kukuřice a sadby, dobývání krumplí,^[100] i vinobračky.

Na svěžích lučinách nastane veselý život. Tu jde dvanáct kosců jednou řadou, chlapi jako hory; kulaté klobouky na hlavách, okolo těla široké opasky, krpce na nohou, plátěné nohavice a krátké košile jest všecek jejich oblek. Krátké fajky v ústech držíce, kráčejí krok za krokem ku předu, a když se jim lehce kosí, libují si, že je travička povolná, že se jim pěkně pod kosu přikloňuje. Hrabačky hrabou, dávají do kup, podávají na vůz a při vší té práci jim hrdélce jako zvonky zvoní. Celé rozhovory vedou ve zpěvu; co jedna neví, druhá poví. Tu chválí si děvče svého šuhaje, jak je pěkný, že by ho nedala ani za „výsypok trávy“, a jiná odpovídá šuhajovi, který jí hrozí, že se dá na vojnu: „Tak ja ťa, šuhajko, zabudněm ľahúčko, ako by do vody zahodil jablúčko!“ — a opodál zpívají děvčata v chóru smutnou balladu „O krásné Ileně“.

Na požaté louce hrají děvčátka „Hoja ďunďa, hoja“, chlapci lámou kolesa,^[101] a větší chasa přináší robotníkům vody neb kyselého mléka v krčahách^[102] pro občerstvení. Pacholci na nízkých žebřinových vozích seno buď odvážejíce, buď pro ně přijíždějíce, bičemi práskají, neustále na koně a voly křičíce: „Ej, Róža! Šárman!^[103] — Hoj, beťár, bogár,^[104] věééé!“ — byť i dosti utíkali. Když přijde gazda na louku, sběhnou se hrabačky okolo něho a jedna ho obváže šátkem neb kalounem okolo pasu; musí jim dáti něco na propitnou, aby si mohly „urobiť dobrú vuoľu“. Jeť ten způsob i jinde na Slovensku, „gazdu viazať“. Když je vše sklizeno, udělají děvčata věnec ze sena, jeden z chlapců nastrčí si ho na tyčku, a v čele ostatních, kteří nesou hrábě a podávačky, nesou věnec do gazdova dvora, kde na ně s večeří čekají. Seno dá se buď do stohu, buď se ukládá do pajet;^[105] mládza^[106] když se klidí, dá se též do stohu. Že dobré nezůstane, jsouc několik měsíců na větru, slunci a dešti, netřeba povídati. Po senoseči vrátí se horané domů, aby svoje práce odbyli, než přijde