Zlatý fond > Diela > Uherské město Ďarmoty


E-mail (povinné):

Božena Němcová:
Uherské město Ďarmoty

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Andrea Jánošíková, Patrícia Šimonovičová, Tomáš Pjaták, Michal Maga.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 49 čitateľov

Sadba

V horních stolicích nesází se tolik kukuřice, jako na dolení zemi, kde jsou nepřehledné kusy země jedině kukuřicí posázené. Vyrůstá tam ještě bujněji, že se v ní jezdec skryje. Velmi pěkně vyhlíží pole takové. Kukuřice sází se vždy tři zrna při sobě; obyčejně vyroste jedno bujně, druhé dvě zakrní. Děje se to proto, aby se prostřední, v čas větru sama stojíc, nezlámala. Musí se kolikrát okopávati, a když začíná již do výše růsti, udělá se dole okolo stvolu každé sazenice vysoký růvek. Na dolení zemi slouží kukuřice nejen co krmivo vepřovému dobytku, ale i co poživa lidem. Chléb kukuřičný je pěkný bílý a vysoký, jak ho Maďar miluje, ale záhy vyschne, a proto se musí každý třetí den čerstvý péci. Když šúľky,[116] kukuřičné dozrávají, viděti je každý den na panských stolích co dessert. Uvaří se v slané vodě, uvařené pak a v ubrousku zaobalené, aby nevystydly, přinesou se na stůl. Vezme se šúľok do ruky, posolí se a zrnka se okusují. Je to oblíbená pochoutka a chutná někdy i cizím. Také se šúľky v horkém popeli opékají, což nejlépe pasáci umějí. Druhá lahůdka jsou vařená kukuřičná zrna, medem politá, mákem posypaná. Mele se také kukuřice na kaši a dělají se z ní též pukance. Zrna se navlaží a nechají se pučeti; napučená dají se do horké pece aneb na drátěná síta nad oheň, až se rozpukají. Prodávají je gazdiny o trhu na míru, a slouží za lahůdku o přástvách, jako v Čechách pučálka z hrachu. Mimoto se kukuřicí výborně krmí vepřový dobytek a hyd.[117] Na dolení zemi nechávají pro vepřový dobytek zvláštní kusy kukuřicí posázených polí, na něž ho vyženou a pasou, až se vykrmí; aneb nasypou do koryt čistá zrna, nechají navlhnout a potom celé stádo k tomu pustí. Listy žerou krávy i voli, a kde nouze o palivo, stvolem se topí. Bílé listeny ze šúľků stelou si děvčata do loží, neboť se na nich měkce leží. Kukuřice sklízí se ku konci září se sadbou. Když je čas sklízeti sadbu, ohlašuje určený k tomu den hajdúch, chodě s bubnem po městě. Naráz se musí síti a sázeti, naráz kliditi, ať se to komu líbí nebo ne; musí se proto naráz sklidit, že se potom vyžene na pole dobytek. Nejdříve sklízí se kukuřice, a to jsou pro čeleď veselé dni při vší práci. Na polích nakladou se ohně a v horkém popeli pekou se šúľky kukuřičné, tykve i krumple, a veselý zpěv ozývá se po všech polích. Když se domů sveze, bělí se, to jest odtrhují se ze šúľků listeny až na dva, které se přehrnou, a jsouce hebké jak lejčí, svážou se jimi dva a dva šúľky k sobě. To je robota čeledi. Při bělení jedna čeleď druhé pomáhá; kde mají méně kukuřice, jdou pomoci tam, kde jí mnoho mají. Gazdiny jim navaří kukuřice, neboť je to naposled, dostanou i pálené neb víno, zjednají se cikáni, a při zpěvu a hudbě bělí čeleď až přes půlnoc. Někdy si i zatančí. Noční to veselí trvá po kolik večerů. Svázané šúľky rozvěsí se na ponebí aneb zvenčí pod střechu na bidla, aby uschly. Když zrna ztvrdnou a do zlatova sežloutnou, mrví se;[118] potom teprv se [jich] může na mouku upotřebit. Odtrhnuté čatky se pálí.

Mezi kukuřicí sází se bob cukrový (vlastně fazol); hebounké jeho proutky otáčejí se okolo jejího stvolu a bílé, růžové a purpurové jeho květy odstiňují se pěkně od sytě zelených jejích listů. Jeť kolikero druhů bobů; bílý, v kříčkách nízkých rostoucí; bob cukrový, červený, pnoucí se vzhůru, jehož lusky se nejvíce v letě vaří s beraninou, kyselou smetanou a rajskými jablky zaprávané;[119] bob rejžový (drobný jak rejže); bob šparglový čili masný, pne se velmi vysoko, má purpurový květ, černé, drobné semeno a dlouhý, masitý lusk. Mladé lusky jsou žluté a připravují se jako špargle; jsou velmi dobré. Mimo to jsou i ještě i jiné druhy, jež se zelené i suché vaří.

Na straně, kde kukuřice, sázejí se i brambory, kapusta,[120] tykvice, okurky, brukev, cvikla,[121] cibule, bob, paradičky,[122] paštrnák, všecko v jedné směsici. Jaká to spletenina proutků, květů a listů; a nejvíce roztahuje se po zemi drsný stvol těkvice.[123] Široké její listy klenou se nad nižší zelinou jako střecha, a mezi nimi se prodírají na povrch žluté veliké kalichy květu jejího. Nad houštinou listů, mezi nimiž sotva ostatní sadbu viděti, šumí list vysoké kukuřice. Za sadbou strakatí se záhon máku a za ním bramborové pole, vroubené věncem konopí.

Náš lid nemiluje „tu travinu“, jak všeliké ty zeleniny jmenuje, milejší jsou mu moučná jídla a luštiny, ale v Uhřích taková jídla rádi jedí, a co se jim na podstatě nedostává, doplní se masem a chlebem. Jak brukev, cvikla hodně lupenů má, otrhají se spodní a vaří se připravené jako špenát k masu.[124] Z mladičkých vinných a rybízových listů dělá se salát. Jak lusk bobů trochu jen povyroste, těkvice jak dozrává, vaří se kolikráte za týden. Tykví je kolikero druhů, hlavně ale tři se rozeznávají: panské, zimní a svinské. První mají tvar elipsový, jsou zelené neb bíle pasované; maso pod tenkou slupkou je měkké. Ty se jedí. Oloupají se, vpolo rozkrojí, od jader očistí a na zvláštní k tomu drhli[125] na tenké nudle skrouží; potom se osolí, nechají as hodinu kvasit a teprv se připravují, obyčejně s beraninou, rajskými jablky a kyselou smetanou. Je to chutné, lehké jídlo. Také se pekou v popeli a nakládají jako u nás vodnice. Zimní jsou též podlouhlé, šedozelené barvy, tvrdého masa; svinské jsou žluté, kulaté, povrchu bradavičnaté; vepřový dobytek se jimi dobře krmí. Panské tykve jsou největší, osmi-, desíti- i víceliberní, jak je tučná zem. Za času poslední uherské války vypěstil měšťan jeden v Báňské Bystřici tykev, která vážila 130 liber. Ještě jeden druh tykví jsou tak zvané jurgety[126] čili tykve gerecké. List jurgety je málo větší okurkového, bílý prut pne se vzhůru; proto zastrkují se k němu tyčky, aneb se sází k stavení, kde se až na střechu vypne. Chuť ovoce je tatáž co panské tykve, barva bělozelená a tvar rozmanitý: hrušky, láhve, trubky atd., až lidem k žertům příčinu dávají. Co jídlo libují si je jen Srbové. Nejobyčejnější forma je válcovitá a ty se jedí. Rozkrájejí se na krátké kusy, jádra se vydlabou, kusy se v slané vodě uvaří, míchaninou rejže s masem naplní a omáčkou z rajských jablíček polijí. Z ostatních forem dělají se kulače,[127] svícny poháry, livy,[128] jak se k čemu která hodí. Když dozraje jurgeta, utrhne se, a co by při nádobě, na kterou se hodí, zbytečné bylo, uřízne se; potom se dá na slunce, až maso zcela seschne a zdřevění. Potom semena a seschlá tkanina drátem se vyndá, a láhev neb cokoliv jiného je hotovo; láhev to lehká, která se neroztluče, dokonce když se lejčím oplete. Jádra z tykví suší si čeleď na pamlsek, avšak v Štýrsku táhne se z nich olej, který se k svícení i k jídlu upotřebuje. Okurky[129] nakládají jako u nás, s tím jedině rozdílem, že naspod nádoby, do níž je kladou, kus těsta se položí, aby záhy kysaly, a několik pošviček mladé papriky, aby tvrdé zůstaly. Zkysaných upotřebuje se v zimě co přívaru a k pečením místo salátu; k hovězímu masu se nejedí. Zelí[130] sází se tam mnoho; nakládá se na zimu jako u nás,[131] ale mnohem lépe se k jídlu připravuje. Naši kapustu, již kel jmenují, mají jen v panských zahradách, jakož i karanfiol.[132] Brukev (mrkev) se také všeobecně nesází, ani celer; více paštrnáku a cvikly, čehož se jako přívaru potřebuje. Kvaku[133] sázejí v hořeních stolicích. Množství se ale seje cibule, papriky a paradiček,[134] protože se toho ve všech domácnostech mnoho spotřebuje. Mladou cibuli přikusují syrovou k masu i k chlebu, a mimo to se jí mnoho do jídel spotřebuje. Paprika dává se do rozličných jídel a roztlučená na prášek přináší se vždy zároveň se solí na stůl. Také mladou do octa nakládají a k masu hovězímu na příchuť dávají, ale není to pro každý žaludek. Paradiček náramná síla všude roste; dílem je lidé sejí, dílem z pozůstalých jablíček na polích a zahradách samy se rodí. Mnohdy nevědí lidé, kam s nimi, ač se jich množství čerstvých spotřebuje, usuší, naloží a na lekvár[135] rozvaří. Brambory jsou z písečnaté půdy dobré, ale tolik se jich v doleních krajích nesází, jako v horních stolicích Slovenska, kde jako u nás v horách za hlavní potravu slouží.

Po sklizení bramborů jdou chudé želiarky[136] a cikáni paběrkovat. Přesvědčila jsem se, že jediná rodina za týden sedm měřic bramborů, zcela pěkných, napaběrkovala. Neníť to nic neobyčejného, neboť se všechny zemské plodiny s takovou nedbalostí sklízejí, že ode všeho na polích i na stromech část zůstává. „Kdo mnoho másla má, po stěně je maže!“

Při sklízení otav trhají ženské matorné konopí.[137] V ty dny pekou gazdiny konopníky, koláče to nadívané čerstvým, roztlučeným a s medem smíchaným semencem. Jídlo to rozpaluje mysl, je mdlé a chroupá v zubech, jako by písek žvýkal. Trháním konopí, močením, sušením a třením, a co se vše s ním dělá, než se na kužel dostane, zabývají se jedině ženské, leč pomohou-li jim šuhajci hrsti do močidla odnésti a ťažidla[138] na ně zavaliti, zpívajíce jim při tom:

Pije, pije na koľaji [:vtáča:][139], Švarné dieuča konopice [:máča:]; Pije, pije na koľaji [:druhé:], Aby bolo povesence [:duhé:][140]

píseň to, podle jejíž noty děvčata i rády tančí. Že si ženské čisté konopí nejen spředou, ale z příze i plátno samy utkají, dříve jsem již podotkla. Plátno konopné je hrubší lněného, ale trvanlivé.



[116] šúľok — klas, palice]

[117] drůbež

[118] [vydrobují se], zrna se odtrhnou

[119] zadělávané

[120] zelí

[121] červená řepa

[122] rajská jablka

[123] tykev

[124] podlupky

[125] kružátku

[126] v Srbsku též jurgety

[127] kulatá láhev

[128] hevery

[129] uhorky [ugorky]

[130] kapusty

[131] kvasná kapusta

[132] karfiol

[133] tuřín, bílou řepu

[134] rajských jablek

[135] povidla

[136] podruhyně

[137] hlavatice; mužské konopí poskonné

[138] těžké kameny

[139] vtáča — ptáče

[140] duhé, dlhé — dlouhé




Božena Němcová

— česká spisovateľka, jedna zo zakladateľov modernej českej prózy. Mala záujem o folklór, vrchol jej diela tvoria poviedky a rozsiahlejšie prózy z vidieckeho prostredia. Známa sa stala predovšetkým prózou Babička. Bola autorkou cestopisov (aj zo Slovenska) a zberateľkou rozprávok a povestí, aj slovenských. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.