ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Právo pánů na svých gruntech záleželo v následovním: právo šenkovat víno, pivo, pálenku, užívání mlýnů, sekání masa i stavění kupeckých krámů po vesnicích. Jen pán stavěl jatky, hostince, krčmy, krámy a dával do árendy; koho pán nechtěl, nemusel na svém gruntě trpět, a každý, kdo přišel, musel se u pána hlásiti. Všechny grunty v jednom chotáru patřily pánu a byly rozděleny na urbariální^[196] a na kurie. Urbární grunty byly majetností sedláků. Bez povolení pána nesměl ale sedlák grunt ani prodat ani rozdělit. Když chtěl prodat, vyšetřil dříve pán, zdali mu majetník nic dlužen není; byl-li dlužen, musel mu dříve zaplatit a potom teprv směl prodat. Jestli takový urbárník špatně hospodařil, takže pánu dávky neodváděl, dostal napomenutí, aby lépe hospodařil, jestli se ale nepolepšil, vzal mu pán grunt; nechati si ho ale nesměl, nýbrž dáti jej musel jinému. Z kuriálních živností vyhnal pán majetníka, kdy chtěl, a zaplatil mu jen stavení, a to jen v té ceně, jakou sám ustanovil. Roboty měl každý sedlák 104 dni, aneb s potahem 52 dní, počítaje den od slunce východu do slunce západu. Ve žních se robotní dni zdvojnásobily; za každý zanedbaný den platil sedlák 10 kr., s potahem 20 kr.; majetníci domů měli 18 dní a želiarové 12 dní práce do roka, což se ale v čas potřeby zvýšilo. Za palivo musel každý sedlák sáh dříví poraziti pro pána a do panského dvora odvésti. Mimo robotu musel každý sedlák odváděti ze všeho obilí i sena i vína 9tý díl pánu a 10tý biskupu. Biskupský ten díl vybírali k rukoum biskupů faráři, dostávajíce za to z 10ho dílu 16tý díl. Jiný desátek farář neměl. Poněvadž ale takovéto vybírání biskupům veliké obtíže činilo, měli ten desátek z většího dílu páni od biskupů pachtovaný, platíce jim to v penězích a farářům odvádějíce 16tý díl již vymlácený. Takových práv užívala i svobodná města, ale bylo jich v Uhřích málo. Mimo to musel sedlák vrchnosti devátý díl z konopí neb lenu, jehňat, vajec, másla, medu i část drůbeže odvádět. Když se pán ženil neb paní vdávala, musel každý poddaný něčím do kuchyně přispěti. Právo statek si koupit měl jedině šlechtic. Šlechtic neplatil žádnou daň a neměl jiných povinností, než v čas nebezpečenství vlast hájiti. Šlechtice nesměl nikdo v jeho vlastním domě zatknouti, ani jeho domácí jmění exekvovati. Jak by se byl kdo ze soudních osob s úmyslem takovým k jeho domu blížil, vzal jen hůl do ruky a postaviv se mezi vrata, zahrozil; na takové znamení neopovážil se nikdo do domu vstoupiti. Když by se ale byl skutku dopustil, za nějž by ho k smrti odsoudili, měl tu přednost, že ho nikoli provazem, jako sprostého vraha, ale mečem odpravili. — Notáře volily si předešlé časy obce samy, potvrzení ale záviselo vždy v místech poddanských od gruntovního pána aneb jeho úředníka, poněvadž pán právo měl trpěti na svých gruntech jen toho, koho chtěl. V menších místech si toho páni mnoho nevšímali, ať byl ten nebo ten notářem, jen když lid proti němu nepopouzel, když hleděl, aby foršpon^[197] byla v čas na místě a sedlák na robotě. Notářem byl obyčejně nějaký poběhlík aneb učitel; když ale pán nechtěl míti učitele notářem, nesměl jím býti. Byl vždy první osobou v místě, jakožto nejučenější. Nepodléhaje kontrole, šidil, jak mohl. Práva neměl žádná, byl jen obecním písařem, oznamoval obci všecka nařízení a vykonával, co mu od služného^[198] nařízeno bylo. Rychtář vykonával místní policii, vybíral s notářem porcie,^[199] a ustanovoval přípřež, jiná práva neměl. Koho solgabiró a pán ustanovili, ten musel býti rychtářem. Plat měl skrovný, více než 10 zl. ročně měl málokterý, anť obce skoro žádného vlastního jmění nemají. Právní znamení rychtářovo byla hůl,^[200] bez které z domu nevyšel; proto říká také Slovák: „Kňaz hrozí peklom a rychtár palicou.“ V Gemeru kladou podnes právní znamení. Znamení to jmenuje se kosiba a je to hůl tlustá, as dvě stopy dlouhá, všelijak kroucená. Kdo se, pohnán jsa, před rychtáře nepostaví, tomu pošle tento kosibu, kterou mu obecní posel položí na okno aneb na práh. Pakli pohnaný kosibu k rychtáři nepřinese, následuje přísný trest.^[201]

Notář byl též špatně placen, 40 zl. šajnů ročně byl velký plat. K tomu měl kus pole a kus louky, co mu sedláci zdarma vzdělávali, a psal všelijaké žádosti.^[202] To byly jeho příjmy. Když nebyl spolu i učitelem, dost zle se mu vedlo; v městech ale i městečkách byl dobře placen a mnohem lépe se měl.

Soudní řízení neprovozovalo před revolucí ani po ní žádné město v Uhřích samostatně, vyjmouc město Pešť. Svoboda svobodných měst záležela jen v samostatném užívání regálií. Civilní i kriminální soudy vedla výhradně jen stolice. Ouřednictvo stoliční pozůstávalo ze dvou viceišpánů, stoličního fiškála, vrchního notára, vrchního písaře a několika přísežných,^[203] pak výběrčího^[204] a pro okresy ze slúžných. Ti byli, vždy na tři léta, při stoličních reštauráciích od šlechty a ze šlechty voleni. Vrchní išpán byl od samého krále doživotně ustanoven a přicházíval do úřadu jen při reštauráciích a někdy k stoličním kongregáciím. První viceišpán byl nejvyšším úředníkem v stolici, v okresích slúžný. Tito byli neobmezení páni, jednali v soudních i politických záležitostech, byli i stavitelé, slovem vším. Soudní řízení se vykonávalo dle zvláštních uherských zákonů,^[205] dle kterých se ale málokterý soudce řídil, neboť stálo při každém paragrafu: Ostatek se ponechává mínění soudcovu. Toho každý použil a rozsoudil dle vlastního náhledu. Bylo tam vůbec „mnoho práva, ale málo spravedlnosti“, jak je přísloví o tamějším řízení. Fiškálové také lid dřeli bez milosrdenství; za šťastného se pokládal, když mu proces za deset let ukončili. Některé pře se rozhodovaly při stoličních kongregáciích a měl při nich hlas každý šlechtic, byť nebyl ani zákonů vědom býval. Pro selský a obyčejný lid byly jen menší soudy, sedlák nevyhrál ale nikdy na pánovi proces. Pro panstvo byla tak nazvaná druhá stolice^[206] v Budíně. Kriminální soudy držívaly se od času k času, obyčejně ve 14 dnech. K tomu byli zvláštní přísežní, volení ze šlechty.^[207] Když byl soud ustanoven, sešli se a dostávali denně diety po 2 zl. stř. Pro každý okres byl jeden vrchní slúžný,^[208] jeden slúžný,^[209] jeden přísežný.^[210] Ti si rozdělili okres mezi sebe, každý několik vesnic; přísežný, jakožto nejmenší úředník, nejméně měl vesnic. Každý vládnul docela samostatně. V procesech mohl vrchní slúžný až do 3000 zl. sám rozsuzovat, větší procesy odevzdaly se komitátu. Kriminální soud se jmenoval sedria.

Dle zákonu měly se držeti restaurácie každý třetí rok. Kdo chtěl býti stoličním pánem, hleděl před volbou získati si přátel; dával hostiny, platil, a chudší šlechta dostala jíst i pít i něco do kapsy. Kdo chtěl býti úředníkem, vystoupil co kandidát. K volbě přijel vrchní išpán, všecka šlechta sešla se, i okolní šlechta se pozvala; faráři měli též hlas při stoličních záležitostech. Když viceišpán do rukou vrchního išpána stoliční pečeť, klíč od archívu a tím svůj úřad složil, odstoupil do řady šlechty a přikročilo se k volbě nového viceišpána a ostatních úředníků. Jmena zapsaných, od vrchního išpána potvrzených kandidátů vyvolávala se, a kdo měl nejvíc hlasů, stal se tím neb oním úředníkem. Bylo při tom obyčejně mnoho křiku a někdy i bitky; obyčejně vyhrál, kdo byl silnější. Takovéto reštaurácie stály nového stoličného pána mnoho peněz, a proto nemohl jím býti jiný než bohatý šlechtic. Na reštaurácie v Gemeru r. 1839, když byl Dražkóci Samuel beze všeho odporu podruhé za viceišpána volen, strávilo se 47 volů, 186 beránků, 28 telat, 36 ct. slaniny, 380 sudů vína, 4000 chlebův z 200 kablův^[211] žita a 20 kablův pšeničné běli na halušky. Pět dní i s cestou trvala ta slavnost, a každý den stál Dražkóciho a jeho rodinu výše 5000 zl., a to jen pro obecný lid; co panská tabule stála, nepočítáno.

Ke královským úřadům počítaly se úřady horní, při solnicích a solních dolech, úředníci hospodářští na královských korunních panstvích a úřady třicátkové.

Tresty. Jak to i v jiných zemích bylo předešlá století, tak i v Uhřích panovaly tresty nelidské, ukrutné. Hrůza člověka pojímá, když slyší o popravách zrádců, buřičů, zbojníků, jak toho na kůl narazili a na kole upekli, s onoho pasy drali, jiného za žebro pověsili. V jedenáctém a dvanáctém století byly boží soudy,^[212] v obyčeji a konaly se nejvíce v kostelích Velko-Varadinském, Prešpurském a Nitranském. Za sv. Štěpána krále byla žena dostižená při třetí krádeži prodána. Sedláku za první krádež uřízli nos, za druhou uši, za třetí ho oběsili. Nos a uši mohl si vyplatit za šest volů. V pozdějších časích trestali smrtí jen krádež značné summy peněz; menší část peněz musel zloděj, chtěl-li ujíti trestu, dvanácteronásobnou cenou okradeným nahradit. Kdo otce neb matku zabil, toho zašili do pytle a hodili do vody. Cizoložnici i se souložníkem jejím za živa do země zakopali. Uličná děvčata,^[213] zavírala se do drátěných klecí a na veřejná místa vystavovala. Děvče když se prespalo,^[214] muselo za trest v kostele pod kazatelnou státi se slaměným věncem na hlavě a v rukou držíc černé svíce. Muži zase na pohanu před kostelem na dřevěném koni seděti museli. Jestli dlouho pršelo aneb zase dlouho sucha trvala, jestli potlouklo aneb dokonce kara,^[215] na statek přišla a mor na lid, byly vším tím vinny strigy,^[216] jimž obecný lid přičítal moc, že umějí i déšť rozhánět i vykonať, že znají porobiť i lidem i statku.^[217] Jak tedy některá taková nehoda, kterou si nemohl nevědomý lid vysvětliti, dědinu potkala, zvedl se lid, a kde kterou starou ženu dopadl, sebral a do vody vehnal. Která se nad vodou udržela, to byla striga, a všechny ty potom na hranici upálili, dříve ještě jich mučíce, aby vyzradily, kde komu porobily. Za strigy držány byly jen starší ženy, dokonce byla-li která rozumnější než jiní lidé. Již v r. 1100 vyšel dekret, v němž nařizuje se úřadům, aby strigy před soud nepoháněly, a lidem, aby je neodsuzovali, an žádných strig nestává. A přece pálili strigy až do osmnáctého století. Poslední spálili v Satmárské stolici v r. 1745. Víra v ně ale zachovala se podnes mezi obecným lidem.

S pokrokem civilisace pominuly i v Uhřích mnohé z ukrutných trestů, a jen několik nástrojů zůstalo na postrach neposlušným sedlákům, jako kláda,^[218] která vždy před rychtářovým stavením stála a do níž sedláky zavírali. Ve Zvolenských lesích, na císařských handlech, stávala před stavením polesného, uchystaná k sevření hlavy a rukou vzdorných dřevorubařů. Tam ji nazývají posměšně Katrla. Také se húsle na krk věšely, s nimiž musel buď před kostelem stát neb po dědině chodit. Byl to nástroj ve formě houslí, v širším konci byla díra pro hrdlo, v úzkém konci dvě díry pro ruce; mohly se otevřít na dvě strany, a když je odsouzenému na hrdlo zavěsili a ruce do děr strčili, zavřeli je a zamkli na zámek. Také sloupy stály na veřejných místech a na nich na řetízkách zavěšené železné kruhy; u takového sloupu vystavováni byli zloději a poběhlíci, jsouce kruhem tím za hrdlo k němu přikováni. Na prsou měli černou tabuli zavěšenou, na níž napsáno bylo, co udělali, aby si to mohl kdo by chtěl přečíst. Jinde vodil je biřic s černou tabulí na hrdle po městě a sám to lidem vyvolával. Sloup takový stál ještě v r. 1852 na tržišti v městysi Modrém Kamenu; klády bylo viděti skoro před každou rychtou a šibenici o čtyřech sloupech před každým komitátním městem. Nejobyčejnější trest bylo bití holí; 25, 50 i 100 ran se vysázelo, když páni rozkázali. Zavření do temnice,^[219] nepovažovalo se ani za hanbu, neboť se tam mohl dostat, aniž věděl proč. V tom panovala velká libovůle, nejen pán že dal poddaného zavříti, jak se mu zlíbilo, ale i každý měšťan, jak čeledín dost málo provinil aneb mu sloužiti nechtěl, dal ho skrze hajdúcha odvést a zavřít do temnice. A „těmnica zlá izba!“ říká Slovák. To ovšem za nynější doby vše jinaké!