ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jak Slovák štíhlým vysokým tělem svým, jasným okem a přívětivou tváří od Maďara nevelkého, zavalitého, počerné, zasmušilé tváře se liší, tak liší se i povahou. Maďar zabývá se nejraději jen chovem dobytka a hospodářstvím, a mimo to rád je husarem, a když se mu poštěstí, pánem. Slovák zná chovati dobytek, zná i dobře hospodařit, zná řemesla, je obchodníkem, je horníkem, je polníkem, vozkou, dřevařem, voják je neohrožený, pána dělati také dovede, zkrátka hodí se do vozu i do kočáru. Maďar pohodlí milující vydrží celého půl dne ležet na zápraží, dohán kouřit a na nic nemyslit. Slovák, pohyblivý, chvíli nevydrží, aby se něčím nezaměstnával. Maďar nerád mnoho pracuje a jen co se mu líbí; Slovák rád a mnoho pracuje, a když nemá doma co robit, jde si hledat robotu mimo dům. Maďar nerád s místa se hne, dokonce pěší, Slovák daleko do světa cestuje i s těžkým břemenem na zádech. Slovák rád rozpráví s lidmi, s domácím dobytkem i s přírodou; když potkáš Slováka, pozdraví tě, pak se tě zeptá, odkud jsi a kam jdeš, a když mu povíš, přeje ti na rozchod dobrého zdraví. Maďar se na tebe podívá anebo si tě ani nevšimne a jde svou cestou dále. Hostinný je Maďar i Slovák, s tím jedině rozdílem, že Slovák, a byť ho i Turek o kus chleba poprosil, s přívětivostí mu ho dá, třebas mu slova nerozuměl, kdežto Maďar, byť i štědřeji uhostil, přece jen tenkráte i srdečným a vlídným hostitelem se ukáže, když ho v jeho řeči oslovíš. Slovák je rád veselý, miluje zpěv, tanec, hudbu, kterou i rád provozuje; Maďara rozveselí jedině hudba cikánská, při té jen tančí zamilovaný čárdáš, při té jen zpívá zádumčivé svoje písně, tou rozhárán do pekla půjde. Vášnivost ta ale nemá u něho trvání a záhy ochabne. Slovák se hned tak nezbrkne, je chladnější, ale když pro něco zahoří, nevykouří se mu to hned tak ani z hlavy, ani ze srdce. Také lehko popuděn je Maďar: „Psa za chvost a Maďara za bajúz^[229] nělapaj, oba ťa uhryznú!“ říká Slovák. Maďar vyčítá Slovákům opilství, ale v temnicích na doleních krajích o mnoho více Maďarů sedí pro bitky v opilství spáchané, než Slováků, to je dokázaná věc. Slovák když se opije, zpívá, nebo mlčí a jde spat; Maďar kleje a pere se hned do krve. Tak teremtovat a bassamovat nezná Slovák jako Maďar. On si také rád zahřeší,^[230] ale on posílá jen Paroma a sto hrmených do matěri, co nikomu neuškodí. Maďar když krade, krade rád koně a voly a nedělá si z toho žádný hřích; když se za čas jednou některému Slováku zachce na berané cizého stáda si pochutnat, upřímně si řekne: Vzdychaj, duša — tělo puojdě krásť! Přece uznává, že nepravě jedná. Maďar je velmi zdvořilý a užívá rád mnoho titulů v řeči; Slovák mluví prostě, ale uctivě, zvlášť s pány, cizinci a starými lidmi. S těmi mluví obyčejně v třetí osobě, a přijde-li řeč na krávy neb ošípané, zajisté nevysloví ani jedno ani druhé slovo dříve, dokud by se nebyl omluvil: prepytujem ich poctivú hlavu! Stojí-li druhý u stolu, dodá: i ten poctivý stuol, čo na ňom boží dar leží! Maďar miluje nápadný šat, šperky, zlato, barvy ale temné, tak i Maďarka. Slovák miluje barvy veselé, modrou, bílou, červenou, místo péra kytku za kloboukem, místo prymů zlatých pěkné vyšívání, a milou svou když vidí přistrojenou, zazpívá si: „Ani tá kalina nie taká červená, ako moja milá, keď je pripravená.“ Maďar má rád tlusté ženské, Slovák driečnou, štíhlou jako jedlu, a třebas i neměla zrna, jen když se nosí jako srna. Maďarka nemá ráda mnoho dětí, Slovenka ale říká: Viac otčenášov, viac chleba, a má raději více dětí, než aby bezdětnou byla. Ačkoliv je staré přísloví: Němcom zelina, Uhrom slanina a Slovákom kaša s mliekom, není pravdivé: Slovák rád i zelinu i guľáš i slaninku, a pohár Jágerského aneb Budínského také rád vypije, jakož i Maďar zase nepovrhne haluškami s bryndzou, ani kaší s medem, ani sýrem se salašů Klenovských — a víno lépe mu chutná se Slatinskou štiavicí.^[231].

Co zasluhuje chvály u Maďarů, je národní jejich hrdost, jakoužto ctností aby se každý národ honosil, přáti by bylo, avšak bez ukřivdění druhému národu, neboť tím zatemní se všecek lesk takovéto ctnosti. „Každému je svůj jazyk milý a mně můj,“ měl by si každý pomyslit a nežádat od jiného, co sám za špatné uznává. A přece se dost Maďarů poslovenčilo a Slováků pomaďařilo! Srb povídá: „Horší jeden poturčenec, než deset Turků!“ Zkušenost nás učí, že je to pravdivé přísloví.