Zlatý fond > Diela > Uherské město Ďarmoty


E-mail (povinné):

Božena Němcová:
Uherské město Ďarmoty

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Andrea Jánošíková, Patrícia Šimonovičová, Tomáš Pjaták, Michal Maga.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 49 čitateľov

Školy

Školy v Uhřích byly ve špatném stavu, zvlášť školy obecné. Majitel panství nedal na školu nic, aniž měl hlasu při volení učitele. Obec platila si učitele, ale také neměla při tom hlasu; jedině farář ho dosazoval. Mohl dosaditi na školu koho chtěl, nemusel to býti ani paedagog, jen když uměl číst, psát, počítat; více se beztoho ani ve farních školách neučilo. Ve vesnicích bylo to ještě hůře, tam byl mnohdy učitelem vysloužilý voják nebo nějaký poběhlík, někdy i švec, obyčejně ale notář. Platy byly tak mizerné, že nemohl za ně vzdělaný učitel žíti, neboť v některých dědinách měl učitel ročního platu méně než obecní slouha, 20 zl. šajnů jen a kousek pole. Obce nevšímaly si škol ani učitelů, nechť byl učitelem kdo byl, jen když nějaký byl; vyšší úřady se toho také neujímaly. Vůbec se málo o vzdělanost ducha dbalo a dokonce nic o vzdělání lidu selského. I stavení školní byla málokde pořádná. Viděla jsem v dědině Herenčanech v Novohradské stolici školu, která byla na spadnutí; všude byly podpory, aby stavení se nezbořilo. Okna malinká byla papírem zalepena, podlaha cihlami dlážděna. Uprostřed jizby stůl z nehoblovaných prken, okolo něho též takové lavice. Na stěně visela černá tabule. Učitel, bývalý voják, spolu notář a veliký piják, nebydlel ve škole, protože jeho jizba již sesuta byla. Takových škol našlo se více po zemi.

Ďarmotská katolická škola vystavěla se znovu v r. 1834. Žebralo se na ni po celé zemi. Také kupec jeden, Srb (onen, co hedbávnictví zavésti chtěl), sbíral příspěvky; když byl zemský sněm v Prešpurku pohromadě, šel tam mezi šlechtu a ta dala nejvíc, ale jen proto, aby se stala nemzeti.[220] Z příspěvku těch vystavěla se školní stavení, ale na zlepšení platu učitelů nemyslil nikdo, to zůstalo při starém. Až dosavad čistě slovenská, stala se škola ta od té doby zcela maďarskou, jen v druhé třídě učí se děti německy číst! O slovenčině ani muk. Dřevnější časy chodívali učitelové katoličtí o vánocích koledovat, nyní ale pekou místo koledování oplatky, posílajíce je po domech o Štědrý den po školních dětech svátečně přistrojených. Každý, kdo oplatky dostane, dá za ně peněžitý dar, zlatý, i více neb méně, jak kdo může. K chudým, kteří ničehož by nedali, se nepošle. Na vesnicích dávají místo peněz poživu.

Evangelické školy jsou naskrze lépe zřízeny a mají vzdělanějších učitelů, mnohdy takových, kteří na některém lyceum evangelickém theologii vystudovali. Platy nemají ale o nic větší, ne-li snad někde i menší, než katoličtí učitelové, ale je větší obětivost u nich pro vzdělanost. V Ďarmotech mají evangelíci školu pro sebe; učí se v ní jen slovensky a trochu maďarsky. I Srbové drží pro svoje děti učitele, který je spolu zpěvákem v kostele. Slovák se raději učí a bystřeji pochopuje než Maďar, který neřád hlavu učením namáhá. Mezi evangelíky málo je sedláků, aby neuměli číst a psát; za předešlých časů učili se mimo slovenčinu i v menších školách latině, takže doposud nejen mezi šlechtou, ale i v měšťanských domech latinské hovory slyšet. I mezi selským lidem udrželo se některé latinské slovíčko, a staří sedláci, když si na léta školní zpomenou, říkaji: „Ej, bodaj toho rechtora vlci zjedli čo sa nás namučil s tými latinkami!“

Evangelíci mají svá gymnasia a lycea v Prešpurku, Levoči, Modře, Dobšiné, Gemeru a j. Ač záložní jistiny evangelických vyšších škol velmi malé byly proti jiným, byla u nich největší obětavost pro udržení jich. Tak byly při každém gymnasium a lyceum tak zvaná alumnea, kde dostávali chudí studenti stravu. Povinnost nejmladších studentů[221] byla, jíti zrána s hrnéčky do těch domů, na kterých řada byla jídla dávati. Zazpívavše krátkou píseň, nechali hrnečky tam a po jedenácté šli si zase pro plné. Studenti dostali dvě třetiny z toho a mendikanti ostatní. Mimo to chodili menší žáci po vesnicích pýtať[222] pro alumnát vejce a jinou poživu. Když byly svátky školních patronů, šli s přáním,[223] a co z toho vyplynulo, dalo se do všeobecné kasy. Jednu sbírku měli, caliscatum zvanou, kde žáci s kalichem po domě chodili prosit na podporu školy. To vše již pominulo. — Kalvíni mají tři kollegia, v Debrecíně, Pápě a v Šaryšském Potoku, a několik gymnasií, mezi nimiž i Lučenské za kollegium se počítá. Školy ty jsou maďarské. Někde je i luteráni navštěvují, mají ale svého učitele pro náboženství. Žactvo těchto kollegií dělí se na dvě třídy, menší a větší žáky. Větší žáci opět na dvě třídy jsou rozděleni, na togati,[224] kteří ke kněžskému neb učitelskému stavu vstoupiti chtějí, a na publici, kteří k veřejným úřadům se připravují. Togati mají svobodná kollegia, svobodný byt, na světlo ročně 3 zl. šajnů, na chleba 2 měřice zrna. Každý může si nechat vařiti u koho a kde chce a pro jídlo služebného chlapce poslat, který mu je musí do jeho jizby přinésti. O topivo se musí každý sám postarati. O každé boží hody chodili togati s odporučujícím listem od kollegium do blízkých i vzdálených osad kázati, začež od osadníků dary na penězích i poživu dostávali. Který pěkně kázal, přinesl si mnoho zlatých domů, i dosti poživy, kterou nesl za ním mendikant, jejž si každý takový ďak[225] s sebou vzal. Mimo to dávají togati privátní hodiny menším žákům, což jim velmi přispívá. Dvanácte prvních togátů jmenují se primárové. První z nich vede hospodářství celého kollegia, z čehož účty kurátorům a professorům skládati musí. Má za to platu 1000 zl. v. č. Každý rok volí se nový z dvanácti primářů. Druhý primář[226] je soudcem na togáty. On přijímá všechny žaloby od primárů na togáty a odevzdává školnímu soudu,[227] při němž i primárové co přísedící jsou. Dostává za úřad ten jen 50 zl., má ale naději na seniorát a smí co legát po dědinách kázati. Ostatní primárové jsou dozorci a učitelové menších žáků; z nich se volí učitelové menší třídy, kteří mají po 400 zlatých příjmů. Někteří také docírují, začež dostávají ročně 30 zlatých a 3 měřice zrna. V ostatních třídách jsou řádní professoři s platem 500 zl., 10 měřic žita, 12 měřic pšenice a 3 okovů vína. Togati deset i dvanácte let v ústavu stráví, publici čtvrtým rokem studia ukončují a napotom co patvaristé[228] u některého advokáta aneb u stoličního úřadu do práce vstupují. V polovici července drží se hlavní zkoušky, k nimž se celé okolí sjede. Trvají pět dní. Prázdniny trvají od zkoušek do konce srpna; v září začnou zase školy, ale v čas vinobraček je 12 a každé boží hody 14 dní prázdnin. Plat školní je pro bohaté 9 zl., pro střední stav 6 zl., pro chudé 3 zl. šaj. Vyjma Šaryšsko-Potocké kollegium byly u všech gymnasií i kollegií alumnea, některé dny ustrojili ale bohatší lidé studentům hody, na něž se prý těšívali. V ustanovenou hodinu šlo potom několik silných mendikantů, a na sochorcích, v měděných kotlích, jídla přinesli a do prostřed kollegiálního dvoru kotle složili, kde je žáci s talířky v ruce, ve dvě řady postaveni, čekali. Senior, nabíraje velikánskou lžící, dělil je. K večeři dostávali čistou hovězí polívku a kus chleba.

Místa ve škole rozdělena byla dle hodnosti žáků; hodní seděli napřed. Nebyl-li s tím některý ze zadních spokojen, bylo mu dovoleno hlásiti se načež učitel oběma žákům některé otázky dal, které mu hned zodpovídat museli. Jeden z ostatních žáků odpovědi zapisoval a učitel je potom prohlížel. Který měl nejvíce chyb, ten musel ustoupit. — Jak to všude bylo a doposud ve zvyku je ve mnohých školách, že se děti ve škole tělesně a dosti surově trestají, tak to bylo i v tamnějších nižších školách. Za každé malé provinění dostávali ferulí, kterou se nejvíc trestalo. Za chybné písmo dostávali žáci na hruštičku. Musel dáti žák všech pět prstů špičkami dohromady a na složené ty špičky dostal ferulí, což prý velmi bolestné bylo. Také na ostrém týlu klády klečeti museli, na hráchu, a lískovou mastí byli také mazáni.

Poslední léta staly se změny veliké ve všech školách a mnohé věci zcela pominuly, tak i alumnea.



[220] národní maďarskou

[221] mendikantů

[222] prosit

[223] festinatum gratulatum

[224] od černého taláru togy, které nosí

[225] také legát

[226] contrascriba

[227] sedes scholastica

[228] praktikanti




Božena Němcová

— česká spisovateľka, jedna zo zakladateľov modernej českej prózy. Mala záujem o folklór, vrchol jej diela tvoria poviedky a rozsiahlejšie prózy z vidieckeho prostredia. Známa sa stala predovšetkým prózou Babička. Bola autorkou cestopisov (aj zo Slovenska) a zberateľkou rozprávok a povestí, aj slovenských. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.