ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1. Etnogr. Zbirnyk IV, 173 — 174, č. 2, má verziu zo Zemplínskej stolice.

Stalo sa tak v Budapešti. Švec ušil prekrásne topánky, ale bol chudobný a mal deti. Žena mu hovorila, aby ich doniesol do daru kráľovi. Tri stráže pustily ho len vtedy, keď im sľúbil polovicu odmeny. Pýtal si od kráľa odmenu sto palíc, a dal si to písomne potvrdiť. Keď prišiel ku strážam, zval ich so sebou, že medzi nich odmenu rozdelí, a vykázal sa kráľovským listom. Priniesli lavicu a podelil stráž. Strhol sa veľký krik. Kráľ chcel vedieť, aký to krik, dal ševca zavolať a bohate ho za to odmenil.

2. Broch, Studien II, 14 — 16, zaznačil verziu zo stolice Užhorodskej.

Cigán hnal dve svine na trh. Ako prišiel do mesta, nechceli ho pustiť, lebo nemal čím zaplatiť potravnú daň. Sjednal sa so Židom, že ak predá svine, rozdelí sa s ním o polovicu. Sluhovi sudcovskému povedal, že za ne chce len dvadsaťpäť rán palicou. Povedal to sluha svojmu pánovi, a ten dal Cigána zavolať. Cigán opakoval to pred sudcom. Cigána položili teda na zem a vysádzali mu rany; keď prišlo do trinástej, volal Cigán, že uzavrel so Židom smluvu, že sa s ním rozdelí o plat.

Na druhý deň sa rozprávalo ďalej: Sluha išiel sa opýtať Žida, či je pravda, čo Cigán vravel. Žid prišiel k pánovi, a pán kázal, aby mu dali druhú polovicu platu, druhých trinásť palíc. Keď to Žid poznal, osvedčil sa, že radšej dá peniaze, že rán nechce; dal desiatku, aby sa zbavil rán. Pán dal Cigánovi nielen tú desiatku, ale pridal ešte druhú desiatku za veľký smiech. Žid potom povedal, že sa nechce nikdy sísť s Cigánom na jednej ceste.

Tento motív bol zanesený do iných látok; srovn. Anmerkungen KHM Grimm. I, 62, IV, 408; Baar, Chodské poh. 43; Příhoda č. 27; 202, č. 13; Rozvidky M. Dragomanova I, 225, pozn. 2; Národop. Věstník XXIII, 43; Národopisný Sborník III, 111, č. 7, 122, č. 119; Wesselski, M. d. Mittelalters 41; Mater. antropol. I, 259, č. 5; Levčenko 253, č. 394, 395; Lorentz, Teksty pomorskie 276 č. 367, 431 č. 549, 444 č. 566; Bos. Vila VI (1891), str. 94, XI, 229; V. Jovanović, Antologija 262, č. 126; Behar II, 286.

1. Verchratskyj, str. 158 — 9, má verziu zo Zemplínskej stolice.

Pán poslal po Cigánovi svojmu bratovi tri pečené husi a v liste mu to napísal. Cigán jednu hus zjedol, nechcel sa priznať, až mu pán povedal, že jedna hus bola pre pána, druhá pre jeho ženu a tretia pre Cigána.

Inakšia je nasledujúca anekdota, v ktorej Cigán nezjedol raky, ale ich prosto pustil do vody v svojej prostomyseľnosti.

2. Verchratskyj, str. 165, zaznačil verziu zo Zemplínskej stolice.

Pán poslal Cigána so sto rakmi k svojmu bratovi a oznámil mu to v osobitnom liste. Cigán pustil raky do vody, aby sa napily, a potom ich márne chytal. Pán ho hrešil, že v liste „je sto rakov“, Cigán sa vyhováral, že teda tí raci vliezli do listu, a preto ich nemohol chytiť vo vode.

Anmerkungen KHM Grimm IV, 331. Srovn. Wesselski, Der Knabenkönig u. das kluge Mädchen 28; Hallgarten, Rhodos 84.

1. V Slovenských Pohľadoch XVI, str. 326 — 328, č. 34, je rozprávka „Cigáňov sen“ z Bošáckej doliny. V rukopise J. Ľ. Holubyho na str. 114 je poznačený rozprávač: Jur Ochodnický.

Cigán, idúc s motykou poľami, videl pána s puškou, ako namieril na zajaca. Cigán v tej chvíli prihrnul sa s motykou, a keď pán vystrelil, skríkol: „Bum! Už leží! Už ho mám!“ a vzal si zastreleného zajaca. Pán to vzal ako žart a povedal Cigánovi, že si zajaca vezme, s ním sa hádať nebude, zajaca dá dnes ešte upiecť, a kto v noci bude mať krajší sen, ten dostane ráno upečeného zajaca. Pán mu opatril dobrý nocľah v čeľadníku. Cigán bedlive pozoroval, kam kuchárka strčila upečeného zajaca. Kuchárka, mysliac, že Cigán pevne spí, položila zajaca v čeľadníku do rúry, privrela ju a išla do kuchyne spať. Cigán o polnoci vstal, vytiahol tíško zajaca z rúry, celého zjedol a zasa si ľahol. Spal ako zarezaný do rána. Skoro ráno prišiel pán do čeľadníka, kde si práve Cigán pretieral oči. Pán sa ho spýtal, čo sa mu pekného snívalo. Cigán sa vyhováral, že jemu nepatrí prvé slovo, nech pán prv rozpráva. Začal teda pán rozprávať, že sa mu snívalo, ako sa prechádzal medzi samými vonnými ružami, tam videl zlatý rebrík až do neba opretý a po tom vyliezol až do neba… Skočil mu Cigán do reči, že videl, ako pán lezie do neba, i povedal sebe, že sa viac na zem nenavráti, a preto teda zajaca zjedol. Zapáčila sa tá odpoveď pánovi, takže ho prepustil a obdaroval ho ešte kusom slaniny; len toľko mu povedal, aby sa viac neodvažoval motykou strieľať zajace.

2. Verchratskyj, str. 148, má verziu zo Šarišskej stolice.

Kožušník poslal k pánovi Cigána so zajacom a listom, v ktorom zmienil sa o zajacovi. Cigán zajaca zjedol. Pán vravel, že zajac stojí v písme. Cigán povedal, že ho netreba hľadať, ale potom s pánom lovili iného zajaca. Keď ho ulovili, nemohli sa dohodnúť, deliť sa nechceli, a tu ustanovili, že ho zje ten, kto bude mať krajší sen. Ako pán zaspal, Cigán zajaca zjedol. Ráno hovorí pán, že krajší sen, ako bol jeho, nemôže byť, že sa mu snívalo, ako chodil po nebi s anjelmi. Ale Cigán odpovedal, že videl, ako sa pán poberal do neba, myslel, že sa už nevráti, a tak zajaca zjedol.

Srovn. Clouston, Popular Tales and Fictions’ II, 86 sl.; Rozvidky Dragomanova I, 196 sl.; Arch. f. d. Stud. neuer. Spr. Lit. CXVI, 77 — 78; Anmerk. KHM Grimm IV, 139, č. 106; Národop. Sborník II, 104, IV — V, 138, č. 10; Šaulić III, 161 č. 179; Wesselski, M. d. Mittelalters 169, 254, č. 62; Levčenko 268, č. 425; Behar II, 237; Handwörterbuch des deutschen Märchens I, 95.

1. V Prostonárodnom Zábavníku II, 118, je „Rozprávka o jednom katolíckom kňazovi a rechtorov“.

Rozprávka je prerušená, keď učiteľ priviezol bravy farárove a doma ich pripravil a rozvešal po komíne. Zpravidla nasleduje potom rozprávanie, ako farár chce vyzvedať kúsky učiteľove (kostolníkove) tým, že dal u učiteľa uložiť almaru s gazdinou v nej skrytou. Gazdiná sa zadusila atď. Srovn. Pov. kladské II, 120; Pov. lidu opavského 59, č. 18.

Text podávame:^[9]

„Bou ras jedon bohatý katolícky kňaz, mau veľa žita, statku, a najvjac svíň. Aľe taký bezbožník bou, že ani chudobným ľuďom pomahati ňechceu, a ešte ani žebrákom nič ňedav, keď prišli k němu za almužnu ho prositi. Na túto jeho skúpost veľkú nahnevau sa največmej pan rechtor, čo v tej jistej děďině bou, ľebo ani jeho, treba veľmej chudobný bou, ani ľen k obedu nikda nezavolau. Aľe pan rechtor bou veľký furták, a mysľev za veľa, ako by mohou toho jich kňaza opáliť, že by ho voľjak za tú jeho skúpost pokutovati mohou. Jedoraz v noci vyskočí zo stolca, tašjov k zrkadlu, nabrav špendlíkou, vopchav do vačku, a hajdes, ušjov.

Slnce už deľako vyšlo, keď sa pán farár zobrau s postěli, zahodiu reverendu na seba, a pravo ku krmníku sa zabrau. Ked už pri krmníku bou, pozreu cez škáry na svoje bravy a začau si vravit: ,Ta Anča misela dajakú hostinu spravit tymto mojim bravcom, že oni dosjal takto spja, na aľe nak že si ľen vyfukajú, veď jich príděm navštíviť taďalej.‘ A pan farár tajšou naspak, nekceu si pobúrať krmníke, ľebo by mu potom neboli dobre žrali. O malú chviľku pribehně gazdina do svetlici a povjedala panu farárovi, že ver krmníke nechcu stát, a že jich ona aj z ohrablom šťurgala, a preci sa oni ňepohli, že ona ňevje, čo má robiť. Tu pán farár viskočiv spoza stola od fruštika a pravo k krmníku bežau. Otvoriv dverce a začav bravov von volať, aľe sa ani edon ňepohou; a už začau kanizmáterovať; potom zvav drúčik a krajňú miškárku začau do boka pichat, aľe nič, ani sa tá ňedala zbudit; kričau, hneď pre pana rechtora poslau, aby pre pána Boha prišou na pomoc, že mu krmníke něchcu stát. Pán rechtor hneď pricomparovav, pokloniv sa pekňe a počuvav horekovanja pána farára, aľe ani obidvaja nič němohli vikázat, a na ostatok zvedeľi lěn, že ver svině podochli. Pán farár plakau, hrešiv sluški, slúhu, kucharku, šetkich a povedau, že jich na skoljabirova dá.

Potom sa s pánom rechtorom radili, čo majú s tymi hovjadkamí peknimi robit. Pan rechtor něvedeu, či nechceu, aľe nič něpovjedau; po hodnom čase pán farár prerjekou: ,Muoj milý pán rechtor, vidja, čo sa mi za škoda stála, ach ja som neštastný, keby som bou žena, isťe by bou aj zamdľev, aľe oni sa chudobný, jim sa zidu tjeto bravi, ja buďem tak milosrdný a darujem jim, pán rechtor, tjeto moje hovjadká.‘ Pán rechtor sa pekně poďakovau, a hňed príkázau z mendici s taligou a pekně odvozili šetkich šest kusov do školi, roztrančirovali, meso do kocha zavesili a potom sa hostili. Aľe pani rechtorka hľadala špendlíke a pan rechtor jej poviedau: ,Cít, ani že mi ňespomni vjac tje gombačke, každý brav za ednú gombačku stáu, a on mu bou nožík, kerí som mu ja do hrdla poslau.‘ A tak sa stalo: pan rechtor ten večer zau gombačku, prikradov sa v noci k sviniam a každej do hrdla jeden pichou.“

2. Táto rozprávka je úplne rozprávaná v rukopisnom sborníku asi z r. 1832, na str. 78 — 87.^[10]

„Jednoho času šel kantor k farárovi, když již ze svu ženú i šestmi detmi ničeho nemel, co by do ust dal, žadaje, by se nad nim smiloval a jen dva korce žita zveril, sice že všickni hladem zemriti musejí. Farár jakožto dobrý pán zmiloval se nad ními, ponevadž ale vo fare nic nevladl a nič neporúčel, poslal kantora k sve kuchárke, kteruž Barušku nazyvaly a kteráž ze vším vo fare vládla. Kantor šel k ní a žádal jako predtým farára, než ale velmi skupa byla, nechtela ho vyslyšeti, nýbrž odbyla ho temi slovy, že ona sama žita potrebuje; kantor šel z velikú bolestí do domu svého, a myslel, kde by pro svuj žaludek i svych domacich poživnosti zaopatriti mohl. Dluho mu na mysl nic neprišlo, až k večeru sobe spomnel, že farár ma na krmniku dva veliké bravy, které Baruška každodenne opatrovala, i také sama je zavíra na noc. Kantor hledal príležité chvíle; když na fare všickni spali, išol ku chlevu a dobyl se do neho a zahnal velký hreb do hlavy; potom zase chlev zavrel, jako byl prve a šel domu.

Rano když išla Baruška svoje svine chovat, tu videla, že jeden z nich scepenel; jaj, jakeho tu bylo bedovaní a narikání, každý lakomec múže snadno pomysliti; čerstve volala k farari a vypravovala, že ten najvetší skemenel, ač ješte večer ješte tam boly obidva. I dobre znal farár, ji trestal z toho: ,Proč si včera kantorovi nechtela dva korce žita pujčiti, a že nepochybne jesto trest boží, že si nechtela chudemu pomoci. Ale,‘ rekl farár, ,poslat potreba pro kantora, takeli by nechtel toho vepre sobe vzíti, žet by ho snad deti užíti mohly.‘ Kucharka i proti tomu byla, posledne predce poslala pro neho; a když kantor prišel, vypravovala mu to veliké neštestí, které se z veprem stalo, a dala mu na zrozumenu, takeli by ho pro své deti nechtel. Kantor, ponevadž vedel, že vepra sobe sam zabil, podekoval se co najuctiveji a vepra odvedl domu i z manželko svojo; jak se z toho vepra pečene pekly a jak jim všem dobre ve škole chutnaly, každý chudý a hladovitý človek snadne posaudí.

Ponevadž to neštestí z veprem Barušce velmi divne prichádzelo, išla tym časem do školy, jen aby zvedela, jak jim chutná; a když videla, že ve škole ani starí ani mladí z toho vepra žádné ošklivosti nemají, tak jí to ješte divnejší pricházelo a mela je všeckých v podezreni. Išla opet k panu farárovi, povedala mu všecko, co videla, a že by ješte rada byla, kdyby mohla vyskumati, co vepri scházelo, že ti lidé z neho žádné ošklivosti nemají. Poradila tedy farári, by ju vzal do pokoje, žebi tu truhlu dal donesti z kostola, v které bylo meské šatstvo pokladené: — že ona do ne vleze a aby ji farár dobre zamknul a poslal na noc do školy s tým vzkázaním, že zajtra rano pojdu do mesta a tam si pres dva noce zustanu, že za ten čas bi kantor truhlu pri sebe mal, ponevadž se boja, aby snad nekdo tech kostelnych vecí neukradl. Farár té hlupé rady nechtel poslechnuti, ač pak jejím premluvaním predce k tomu zvolil a vzav Barušku do truhly a poslal ji do školy k večeru.

Medzi tym časem žádal kantor jedneho bohatého sedlaka v tež vsi o vertel hrachu, že ho však neobdržel, myslil vždy, jak by se mu pomstiti mohl a pri tom zase praktyk hledal, aby pana faráre, aby ješte ho i od toho druhého vepra pripravil. Truhla, v které Baruška zchovaná byla, stála v svetnici, kde kantor zustaval, a práve toho dne u večer vepra dojídaly. Když se deti najedly, poručil jím kantor, aby šly ruženec se pomodliti za pana farára na podekovaní, že jim dal zcípleho vepra; za Barušku že se bude sám modliti, aby jí Buh brzy z toho sveta vzal aneb aspon aby ji lakomí diabel již jednu nekam odnesl. Baruška všecko v truhle posluchala. Kdyš se deti pomodlily a šly spat, kantor zo ženo ješte sedeti zustaly. Když nejprve o rozličných vecech rozmluvali, potom rekl kantor, k tomuto vepry snadno mu reč dopomohla: ,Ej, kebych mohl ješte toho druheho nejakym koncem vzati, aby Baruška lakomá mluvila opet, že je i druhý zcepenel.‘ Sotva to vypovedel, Baruška se ozvala a rekla: ,ha ha ha!‘ Tu se kantor hned toho ulekl a Baruška mluvila v truhle: ,Dobre, počka, pan kantor! Tak sú oni takový ptaček.‘ Tu hnedky kantor na okno pohledl, zdališ Baruška za oknem stojí; medzitým ten hlas se mu z jiného mesta zdial pricházeti, kdeš ani okna ani dverí nebylo. I prišlo mu na um, že snad Baruška v truhle jest; prišel do toho kuta a truhlu obrátil spodkem do vrchu a otevrel ji, a nalezl, koho hledal; v tu chvíli zaškrtil ji do tej truhly a plné usta tvarohu napchal, ba i kapsu poli boku plnú i do ruku dal jí i po ní ho všudy nasypal; a truhlu zavrel, jako í prve byla, a na tom míste jí státi nechal.

Hned ráno pacholci z fary zase prišli pro truhlu a rekli, že se pan farár jinak rozmyslel, že on nikam nepujde, a zanesli do fary. Farár z radosti otvoril truhlu, myslel, že se Baruška všecko dovedela, jak ten brav scepenel; ach, nastoite, jaký tam strach byl, že Baruška umrela v truhly a plné usta je nalezl napchané, tvaroh, kapsu v rukách (!). Farár byl v strachu a celý zdešený byl a neznal, co z umrlú jeho kuchárku on robiti bude, ale promluvil: ,Ach, jaká sprostá byla, když si telo ze sebú do truhly tvaroh nabrala.‘ A to je kantor byl príčina té smrti, až podnes se nevyvedíva. Farár se nazdal, že si sama nabrala do truhly. Tu farár dal kantora zavolati a mluvil mu to veliké jeho neštestí, co se z Baruškú stalo; ,co budeme s no robiti, pane kantor, tu lidé ani nevedí, že stonala; ponevadž ji nesmím na cmíter pochovati, ale ji v noci, pane kantor, vyneste, čo lidé znati nebudu, a za tu vaši práci dam vam šest korce žita, dvacet pet zlatých penezí.‘ To kantor ani neposluchal, že on nebude zadušené tela pochovavatí, až mu raz telo da, neudelá on to; tu ale na velo, na velo dal mu sto zlatých, dvacet korce žita. A tak kantor, jako mu dal knaz, on zvalil na pleci Barušku a odnesl do domu sveho a položil na pojt. Neučinil toho tak, jak mu kňaz rozkázal, aby ji pochoval, ale v noci, jak se noc priblížila, vzav Barušku na pleci i z pytlem a odnesl do fary do chleva a tam ji mrtvú uvázal na kravu, a tuze uvázal, jakoby na ne sedela, aby se nezvalila s ní, jako nezadar bezdušné telo.

Tu kone počely rechtať, probudil se pacholci a šli opáčit, zdaš se jím neco nestalo; otevre chlev, an vidí Barušku sedící na nejlepší Cihle. Tu celý zdešený vbehne do fary a mluví o té prípadnosti, že jich Baruška na cihle sedí; farár tomu slovu neveril, ponevadž on sám šel do chleva, an sedí na ni, a rekl: ,Ješte, hle, hle, i po smrti na svu hospodu pamätá,‘ — a to všecko byl kantor na príčine jej smrti. — Poslal farár znovu pro kantora a povedal mu prísne: ,Kterak a jak ste ji zakopali, že je zase doma a sedí na nejlepší klisne.‘ On odpovedel, že dobre svoju povinnost vykonal a do zemi pochoval, — ono kantor furtak byl. Farár mu zase dal petsto zlatích, abi ji zachránil; opet ji byl vzal jako prve v nocí a odnesl na toho sedliakov tok, kde hrach mlátil, a nechtel mu pujčiti z neho; vzal večer Barušku a odnesl na tok a k tomu hrachu tak ju postavil, jakobi hrach kradla, dal je do ruky lopatu a do druhe mech, akobi kradla. Tu rano príjde sedlak na tok, an videl, že mu zlodej hrach kradne, uchytil cepy a tak ho prasnul po hlave, aš se hned zrutila mrtvá. Vbehne do chyži, mluví manželke své, že zabil zlodeja na toku. Manželka se zdesila i hrešila ho: ,Čos to učinil?‘ Vybehli venku na tok, na to Baruška z fary. Ponevadž v meste nič o tom neznali, nýbrž šel sedlak na faru a odpuštení žádal od kňaza, aby mu odpustil, že on neznal, že to jeho kuchárka byla. Tu kňaz neznal, kde se od divu podeti. Co je to za príčina. Tu kňaz onemel a odrevenel, ponevadž za dluhý čas nic nepovedel, jen ras rekne: ,Vy chocte do školy a povectež kantorovi a zaplacte mu dobre, on ji pochová.‘

I šel a mluvil, co jaké neštestí se mu prihodilo, že zabil na toku mesto zlodeje Barušku z fary, a on všecko značne znal, co je, a sliboval mu polovici z toho hrachu, aby ji pochoval. Kantor na tom nepristával — ponevač mu naposledy velikov prozbo všecken hrach dal, kterého bilo petnac korce, potom ji odnesl a pochoval. Tak kantor chudý byl velice zbohatnul v malé chvíli. A tak nic netaj, co máš a co nekdo od tebe píta, dej, at budeš požehnaný na veky; ponevadž o Baruške nik neznal, jak, kde a kam se podela, nebo ta mela, ale žadnemu nepujčila, nik neznal jen kantor, jak se z Baruško z fary vedlo i po smrti jako by živá byla: až tomuto zavazuje se konec: Amen.“

3. Samostatné rozprávanie je ešte v Národnom Zábavníku na rok 1845/6, čís. III., str. 65 — 71, „Bariška“.

„Jeden chudobní rechtor, ktorí mau mnoho ďeťí, bívau v jednom dvore z kňazom. Len keď ho hlad uš doťjerau, hovoriu žeňe svojej, že on puojde k tomu pánovi farárovi, abi mu požičali jednu mericu žita. Vibrau sa a išjou. Príďe k ňemu a prosí ho, abi mu jednu mericu žita požičau, že veru musí hladom zomrjeť, ak mu hu ňedá. Kňaz ho poslau k svojej kuchárke, Bariške, abi jej rjekou, abi mu jednu mericu žita odmerala. Ale táto hned, ako prišjou, s krikom naňho, že ona požičať ňemuože, že čo majú trochu, sami budú potrebuvať. Volki ňevolki rechtor museu smutní preč odísť. Prišjou domou viprávau, ako ho tá ničomná kuchárka odpravila, a že mu pán farár povjedali, abi mu mericu odmerala, ale ona že ver nijako ňechcela. ,Ale počkaj, ti bosorká, ti morskuo prasa,‘ tak sa hroziu pán rechtor kuchárke farárovej, ,počkaj, ti mech ňenažraní, veď vjem, že máš dve sviňe vikŕmenje, ale nak som kubo, ak ťi jeden do rana ňezdochňe, a pán farár mi hu dajú, nak som dobrí, ak mi hu ňedajú, a potom ženičko, eh, buďe to hosťina, almázia, akobi počuv tje jelitá škvrčať na randlici. — Sem nouž, ženo! Audaces juvat!‘ Žena mu dala nuož, on ho nabrúsiu, a keď sa zotmilo, vkradou sa do chljeva a jednu sviňu tak pichou, že do rana zdochla.

Rano išla Bariška nakrmiť bakoňou, ale jeden už zdochnutí ležau pri hranťe. Bežala porád k pánu farárovi, že jeden bakoň zdochou, mu oznámila. Pán farár sa pitali, že čo sa mu mohlo stať tak na náhlo, a či odmerala včera rechtorovi tú mericu žita, ale ona, že veru neodmerala, že čobi ona hocakjemu všivákovi žito požičúvala. ,Ej, ej, Bariška, to mu mali dať, to nás preto Pán Boh potrestau, že sme mu ňepožičali, ja som mu síce chceu dať, viďja, viďja, teraz i ja pre ňich musím trpjeť. Nuž ale ňech ho idú zavolať, on je chudobní, on toho bakoňa poprace preč, aby sa to ňezvedeli luďja, lebo bi sa nám iba vismjali, že nám bakoň zdochou; šak to on za malje peňjaze odprace.‘ Zavolala ho teda paňi kuchárka a pán rechtor sa ustanoviu na rozkaz hňeď a pán taťík mu hned vraveu, ba ho i prosiu, abi mu odpusťiu, že mu kuchárka ňedala toho žitka, že šak mu teraz nepožičá, ale hňeď aj daruje, ak mu toho bakoňa tak daďe zatarasí, čobi sa luďja ňezveďeli. ,Jaj, pán oťec, to je malá odmena za to, ja bich zaslúžiu ňje jednu, ale 12 meríc žita za to, bo, ak sa luďja dozveďja, že rechtor šinterskuo remeslo vje, to bi mu hanba a potupa bola, teda tak ím to odpracem, tú zdochlinu, ak mi 12 meríc žita a 100 zlatích dajú, a tak to spravím, že ňik o tom ňezvje aňi len slova.‘ ,No dobre, dobre, pán rechtor, veť sa ím darmo ňežjada, ňech to teda už len dajako do porjadku privedú.‘ Ale rechtor hňeď pítau svoj tovarich, síce dosť kričala paňi kuchárka: ,najprú mláťa, potom plaťja‘, on museu biť viplaťení. A na večjer išjou pre miljeho bakoňa, dovjezou ho, obariu, očisťiu, rozštvrťiu, smažiu, pjekou, nasoliu, údiu, a čo ja vjem, čo ešťe, a paňi rechtorka celí ďen aj noc mala roboti više hlavi a sedmero ďeťí malo dosť čo vilizuvať a žváchať.

Ale Bariška bola ňespokojná, nič sice ňevravela, ale v noci horkje slzi ljala za milím bakoňom, ba naposledi opovážila sa pánu farárovi povjedať, že je to ňje možnuo, že ho to rechtorisko muselo skántriť. ,Ale ňech že nepletú, prosím ich, duša moja, veďja, že je rád, že žije, ňje ešte žebi mi dač takjeho urobiu.‘ Ale dušička pána farárova len porád mrnkala a paprala a bohvje čo vimíšlala, naposledi domŕzala pan tatíka, abi sa vibrau daďe na cestu a ju abi zavreu do toho velikjeho kufra a dau si kufér skovať k rechtorovi, že tám má dač drahjeho vnútri. Kňaz na mnohuo domŕzaňja dovoliu a na šetko pristau, kuchárka, čo višpehuvať chcela, ako je s vecou, sa zavrela do kufra a menďíci hu hňeď k rechtorovi odňjesli — a pan farár sa vibrau na cestu krátku. Kuchárka v kufri zavrená čula, ako rechtor pri obede vraveu: ,Ňebojte sa, ďeťi moje, len jedzte, jedz stará, šak kňaz má ešťe jednu sviňu, a keď kuchárku prirátáme, tak má ešťe dve.‘ — ,Aha, teda tak?‘ skrikňe kuchárka v kufre. Rechtor sa síce nalakau, ale chitro dovljekou hrudu sira, nacpau jej, keď kufer otvoriu, sira do hubi, do vačkou, a kufer zabedňiu.

Kňaz na večjir prišjou z cesti, dau si kufer doňjesť, že vraj sa spíta svojej Bariški, čo sa zdoveďela. Ale ako sa zlakou, keď kufor otvoriu a tam zadrhnutú kuchárku so sirom najšou. ,No Bohdaj ťa abi ťa, či si už ňemohla za jeden ďen biť bez tej žraňice, no veru jaj dorobila, no ver si mi spravila. Bodaj ťa beťah paráu, no čože s ťebou teraz, čo si počňem, hrješni človek, ej nó, ej nó‘ — a zalamujuc ruki choďiu po izbe. Tu mu prišjou rechtor na misel, že keď jednu sviňu tak veďeu odpratať, že buďe veďeť aj Barišku kďesi poďjeť; zavolau ho teda a raďiu sa ho, prosiu, abi mu hu odpratau, že mu dá, čo len pitať buďe. ,No veďja čo, pán oťec, ňebuďeme sa dlho jednať, dajú mi 300 zlatích.‘ Pán farár mu jich hňeď vičítau a na večjer odvljekou rechtor Barišu susedovi do pajti, postaviu hu ku kope žita, do zásťeri jej dau pár holbí zrna a tak ju nahau a odišjou.

O pounoci priďe paholek domou od frajerki, iďje spať do pajti, ale viďí tam čosi bjeleho, uchiťí cepi a bác ju po hlave, a Bariška sa skidla. Zlakou sa paholek, iďje k tomu bliž, pozerá-obzerá, kde je a čuo je, a vidí farárovú Barišku, že žito kradla, vidí ju, ale zabitú. Beží ku gazdovi, povje mu, čo je, ako je, a ten začňe bedákať, kam on kuchárku poďje, čo s ňou urobí. Tu priďe obidvom na misel rechtor, že je to ver smelá šelma a že sa aňi čerta ňebojí. — Išjou teda paholek hňeď v noci preňho, zobuďí ho a povje mu, čo sa stalo, abi išjou pomáhať, ak muože, že veru sa mu gazda dobre odmeňí. Rechtor stau a išjou. Žaluvau sa mu gazda a o pomoc prosiu. ,Gazďičku, vjeťe vi čo?‘ vraveu rechtor ,ja vám spomuožem, ak mi daťe 900 zlatích, inak ňje, nuž či chceťe?‘ ,Ej pán rechtor, to bi tuším vela bolo?‘ ,Ako chceťe, zajtra sťe na radnom dome v mesťe a o pár dňí na šibeňici aj s paholkom; urobťe si, ako chceťe.‘ ,Ej, gazďičku,‘ povje paholek, ,dajťe mu ich račjej, ja vám za rok za polovic slúžiť buďem; dajťe mu ich, bo sa šibeňice horšje — lepšuo dač ako ňič.‘ Čo mau robiť gazda? Slúbiu a hňeď viplaťiu 900 zl. pánu rechtorovi, a ten schiťiu radostní kuchárku, zavinuv do vreca, hodiu na pleco a dau sa bežať k stavu s ňou cez zahradi krížom. Tu počuje, že pred ňím dakdo beží s vrecom na pleci a že zlakaní vreco hoďiu na zem, bo to bou kmín a misleu, že ho hoňja, keď rechtor s kuchárkou za ňím páliu. Rechtor sa chiťiu rozumu, iďje k vrecu, opáči, čo je, — a to len a konope a šunki a maso uďenuo v mechu strčenuo. Zhoďiu svoje vreco na toho mjesto a zbojníkovo zau a šjou k žeňe naraduvaní z tolkjeho osohu, ktorí mu kuchárka dohnala.

Kmín ale, čo bou vreco zhoďiu, keď viďeu, že sa ten, čo ho hnau, naspak vráťiu, išjou si pre vreco a bežau s ňím domou. Doma udichťení dá sa rozprávať: ,Ej, ženo, mau som ja strachu, naháňali ma, veď si len pomisli, ale bi, bohu prisám, tješ museu skuor stať, až bi mňa prevjedou. Tu máš, viberaj, čo som doňjesou.‘ Žena odvjaže a zavadí s prstami na strapatú hlavu kuchárkinu. ,Jaj, čo je to tu, veď sa to vlasi.‘ ‚E, či si sprostá, to je lan, konope a kúďel.‘ ,A toto čo je za maso, to je ruka.“ ,E, či si sprostá, to sa šunki a uďeňina.‘ Ale keď vreco zťjahli, viďeli, že je to ňje ani udeňina, ani lan, lež že je to Bariška kňazová. ,Nuž ale, kďe sa tu zala, to mi ten dakdo nadložiu, no len chitro s ňou do zahradi.‘ Išli teda do zahradi a zakopali hu pod orech jedon, tam Bariška dosjal odpočíva — mohla bez toho biť, kebi ňebola chcela skúmať špehuvať. Vidno, vidno, čo ženskje veďja viskúmať.“

4. Etnogr. Zbirnyk IX, str. 10 — 11, má verziu zo Zemplínskej stolice.

Pop mal tri tučné svine, zvonár rád by opatril mäso rodine, svine jednu za druhou otrávil a farár povedal, aby zdochliny dal Cigánovi, ale Ivan si ich vzal sám. Slúžka Katka však videla, že Ivan niečo so sviňami robil, a vravela to popovi. Kňaz zatvoril Katku do skrine, dal jej syra a povedal Ivanovi, že odíde na týždeň, aby skriňu vzal k sebe, že sú v nej taniere a iné veci. Keď sa Ivan doma chválil, ako sa dobre najedli, Katka sa ozvala: „Bár by pán skoro prišiel.“ Ivan otvoril skriňu, napchal Katke syra do úst tak, že sa zadusila.

Na tretí deň vrátil sa farár a vzal si skriňu domov. Otvoril ju a zľakol sa, keď videl Katku mŕtvu. Odniesol mŕtvolu do komory k sudu syra, zavolal Ivana, že sa mu Katka zadusila, a dal mu sto zlatých, aby mŕtvolu odstránil. Ivan odniesol mŕtvolu do stodoly, že ju večer zahrabe. Večer sa postavil farár k obloku s knižkou a modlil sa; tu videl, ako mŕtvola stála pri múre. Zavolal zvonára, dal mu zasa sto zlatých, Ivan schoval mŕtvolu do stajne. Ráno pop vyšiel na kobyle k bratovi, Ivan priviazal Katku na žriebä a pustil ho, farár sa tak naľakal, že druhého dňa u brata umrel a celý majetok ostal Ivanovi.

Srv. Kubín, Povídky kladské II, 167 č. 42, 43; Podkrkonoší, 136 č. 61; Povídky lidu opav. a han. 59 č. 18.

Poviedka veľmi roztopašná, až necudná a klzká bola zapísaná v Prostonárodnom Zábavníku I, str. 227 — 230, „O Levočských suplikantoch“.

Nebola prevzatá do starších tlačených sbierok, pre úplnosť ju podávame:^[11]

„Ako véte, že každý rok choděj kompani sés leto na alumniu žobrati, tak trpov dvaja kompani z Levoči sa vybrali na tau žobraśku alebo supplikátiu, ako tí kompani vravej. Véte, ale moj milý, že tí kompani nikode nemajau peňaze, nebolo śudo tode, že aj tito dvaja supplikanti nemali. To bov ale předca velký kumšt bez krajcára sa pustili na cestu. Na edno chované přišli do Hranovnici, vet ve to śak vétě, kde je tá Hranovnica, lebo ste choděli v Kežmarku do škole, tak ste miseli śes ní iti. Tu sa oni ale za velé nezabávali, lebo nemali śo jesti, a krajcára neśauli vo vrecku. Ale i tak už před večerom bolo, lebo sa z Levoči len po poludní boli pohli; přeto tode ponáhlali sa odtějto na tau krśmu, śo je mezi Hranovnicov a Wernárom na noc.

Přišli oni tatam a proseli krśmára, abe ich přenocovav, ale zadarme, lebo že oni ani krajcára nemajau. ,Tuž a śo že ste za edni?‘ opítav sa ich krśmár. ,Ver smo me vraj kompani a iděmo do Malohontskej a Nógrádskej stolice supplikovati; přeto tode, že smo eště nikde nesupplikovali, nemáme peňaze.‘ ,Nó, kote tak,‘ povédav krśmár, ,len že sa zloště, vet ej vém, aký je to tot kompanský život, lebo som aj ej bov dakade kompanom v Ozďanoch‘. Na to ale skříkla krśmárka, že tak aj tak, žebe len ďalej tašli, že tu nemajau mesta, a že ona nebude darme dávati nocľah. No ale potom krśmár dáko ji upokojev a kompani si posadali.

Mezi tým ale, pane, śi véte, preśo ich tá krśmárka nechcela přijati, vet vám ona rada viděla edního Pátra z Vernára, ona tode aj tau noc śekala toho, a žebe im neboli na prekážku, nechcela ich přijati. No ale, akobe to bov tot Páter zavoňav, nebov tau noc přišou. Po chvílky dau krśmár kompanom na zem ku svojej posteli slamu přestréti, a oni ako unávení políhali si na ní. Krśmárka na veśeru kaši vařela, a ak i dovařela, rozdělela i na dve miske, ednu položela na stov a druhau na pec za koch. Lebo ona, ako som povédav, ośekávala toho Pátra, tak to tode jemu bola přihotovela, a eště žebe im potom v noci lepší šmakala, bola i aj omedovela. A žebe v nocí nemisela ložice hladati, tak aj té bola do nej položela. Toto kompani šecko viděli, ale krśmár ni, lebo on tam von sa dakde tode motav. No ale si možte pomysleti, aké sline přežérali tí kompani, kot krśmári kaši jedli.

Po chvili si políhali šeci, krśmárka, žebe i blche nekausale, eště si aj podolok lov sošmařela, a muža si ku stene poslala, a ona si na kraj lahla, žebe hneť bola mohla skośiti, kotbe bov Páter přišov. Tito pospali, ale kompanom nešlo na spáňa, ale na jeděné, lebo pomyslite si od Levoči nejesti! — Preto tode edon, kotor bov velmi smelý, povédav druhymu, kotor zas bov velmi bojazlivý, že on tajde pře tau kaši na pec a že i zedej. Totot, ,Ale, Bože chrán, vraj, śo žebe nám najtro krśmári povédali.‘ No ale tot smelý velé sa neopitovav, stáv a donésov kaši na slamu a tot stovśok, śo bov při postěli krśmárkinej, položev na slamu a misku nan.

Tak milí kompani pośali jesti. Kaša bola horauca a v izbe tma ako v rohu, tak že sa títo kompani edon druhyho nevideli. Edoráz pośne krśmarka s posteli vetře pauštati od kaši; na tom tot smelý kompan sa velmi aj nahněvav aj zlakov, lebo sa nazdav, že to tot bojazlivý kaši tak davcha. O chvílku zas krśmárka durkla. ,Ej bohdaj že těbej śert vzav,‘ řekov tot smelý, ,vet si dos bojazlivý, předsa tak nahlaś dauchaš, śo ti pové krśmár, až sa přebudj, a tak nedauchaj tak, lebo ti hned s tou ložicev z téj kaši zašapim na ústa‘. Tot druhý len ćušav a sa třijsou ako praut a dobře vedev, śo sa robí, ale sa bojav slovo řeknauti. Na to krśmárka zas durkla a tot smelý ,ej, vraj, ši jej darme budem vraviti,‘ zaśrev do kaši a zaśapev krśmárku. ,Na!,‘ povedav, ,tu máš, a kode len zafaukneš, na věky ti zaśapím‘. Kyn tode kompani tau kaši jedli, krśmárka ustaviśne té vetře pauštala a tot za každym jej na zadok s ednov ložicév zašapev. Ako na dno přišli, vzav smelý misku a na svoje mesto položev, a žebe nezvedeli, že to oni tau kaši zedli, namastev pod pecov na ohništi ležícímu žobrákovi bajúse s név, a tak si lahli a pospali.

Zrán přebudí sa krśmar, tu vidí šeckav postel s kašév zarejdenau. ,Žena, vraj, staň, śo že śi narobela, vet ti te celau postel do — zařegděla, celá kaša přes tebej přešla.‘ Po chvíle povstávali, krśmárka postel přikrela a na pec pře kaši tašla. Ale ak zahřešela, kot kaši nevidela v miske, a hned zložela na kompanov. Tito sa ale bránili, ako sa veděli, a povedali, žebe aj žobráka poobzerali, kotor eště spav. Tajde krśmárka k žobrákovi, tu ho vidí s kašév zamastěnyho, aj hned ho s metlou dobře nabela a vyšibala a kompanom, za to, že ich bola potvorela, dobrý fruštik dala, ale na rozkaz krśmárov. Ak sa kompani najedli, usměvajauci odišli s nádějov, že dobře budě, ak sa im tak voditi bude.“

„Maginhradský z okolí Malo-Hontského.“

1. Povesti Amálie Sirotkovej z r. 1851, str. 38 nasl., majú túto verziu:^[12].

„Po verejních skúžkách že títo traja študenti dobre obstáli a svojím rodičum radost působili, za tri dni len jedli a pili, a to tak, že takmer všecko strovili, čvo jím rodičovja jejích na cestu boli poslali, len jedinní koč a volačvo penazí a dva koňe zustali.

A tak, keť už z vetšej čjástki potrovili, pustili sa na cestu. Raz prijdu na jedon velikí hostinec, už nemali ani jednoho haljéra, rozkážu si hostinskej dokonalí obed pripravit. A hostinská bola len sama jedinná doma. Treba bolo za obed zaplatit: chitali sa všeci študenti za vrecká platit, ani jen babečki nemali. A jeden z tech študentů sa spítá hostinskej, že čvo bi mali platit. Ona povje: ,3 fl. v strejbre za obed a za víno 40 kr., krem toho kočišovi a koňom 1 fl. v strejbre, učini spolu 4 fl. 40 kr. v strjebre.‘ ,No dobre,‘ s tích študentou povje jedon, ,bračekovci, ja teras buďem platit.‘ ,Ba já,‘ chitá sa za vrecko, povje druhí. ,Ei nje, tak, ešte jsem já ani raz neplatiu,‘ povje tretí. A tak sa hádali a škrjepili više hodini a nemohli sa dopravit, chtorí bi mau platit. Raz povje jeden: ,Ale, paní krčmárka, prosím ích, nach oni rozhodnú, chtorí bi jsme mali platit.‘ ,Dobre, ak na mna pristanú, já jím najlepšej radi dám. Já si zavjažem oči,‘ povje krčmárka, ,a koho ulapím, ten bude platit.‘

Tito studenti za dlhí čas sa poihrávali s nou po izbe, až na posledi všeci višli von a sadli do koča, ktorí bou už prichistaní, a utečú preč. Milá krčmárka zustala sama v izbe, a ak hladá, tak hladá, ak chitá, tak chitá po všeckích kútoch — a nemohla nikoho chitit. V tom sa jej v hlave rozlihlo, že či ti ozaj neutjekli. Potom si rozvjazala šatku a videla, že tam nebolo nikoho chiruvat; višla chitro von, ani tam koča žjadního nebolo, a tak musela len sama krčmárka škoduvat.

Milí študenti odišli kus cesti, stretli jedného cikána a vzali jeho na koč a obljekli ho do biskupskích šjat, a s tích študentou jedon bou biskupou sekretár, druhí za mládenca na predku a tretí na zadku stáu. Zas prídu do hostinca a zpítá sa sekretár, či bude mať osobitnú izbu pre biskupa. ,I ano,‘ odpovje krčmár a všecek viradovaní behau v tej náději, že mnoho zarobí a jeho obdarí. Zosadně biskup z koča a hned prosto do svojej izbi vbehně. Sekretár rozkáže pre všeckích dokonálú večeru pripravit. A pán krčmár šjou biskupovi ruku bozkat, kterí mu tjéž rozkázau, abi dokonále opatriu jeho čelad, že na ráno všecko viplatí. Ráno v čas jeden z tích biskupovích mládencou obchodí okolo biskupovej izbi a nakukává, či už nestau biskup. A vidí toho mládenca krčmár všeckjého zamišlenjeho, a zpítá sa ho: ,Ale prosím ich, čo su tako zamišlení?‘ ,Jaj,‘ odpovje mládenec, ‚všecek jsom utrápení, mau mi dat osvícení 200 fl. v stribre za jedne koně, čvo mám v súsednej osadě viplatit jednimu pánovi, a zabudou jsom večer jemu oznámit; teraz nevjem, čvo urobit mám.‘ Na to hned krčmár odpovje: ,Však já jím dám, zakím pán osvícení biskup hore staně‘; očítau mu všeckích 200 fl. v stríbre. Tento mládenec dau zaprjahnut a odišjou preč v tom úfaní, že koně ide platit. Za ním sa pobrali aj druhí, a naposledok zostau sám osvícení v tej jeho izbe. Biskupskje šati mu tješ vzali, tak že len v džamorovich handrách zostau v posteli peknej ležat. No dobre, tito mládenci ak neidú, tak neidú — už bou krčmár všecek utrápení, ak vizerá, tak vizerá po ulici, za hostincem, za dedinou, nikde ích nebolo chiruvat.

Idú, idú ďalej, len ti oni príjdu do jednéj krčmi a krčmárovi povje jeden z tích študentou, že ho poslau ten a ten pán z mesta pre víno, abi mu poslau 20 holbí vína, že má hosti. Milí krčmár mu natočí vína a dau miljému študentovi alebo toho pána sluhovi též dobre sa napit ale dokonálého vína. Milí študent povje krčmárovi, že či bi si nežjadal, abi všecko víno to v pivnici rovnej dobroti mau. ,Ej, horkíže že nje,‘ povje krčmár, ,veť je to každého krčmára žjadost, abi dobrvo víno mau.‘ ,No dobre! Keť je tak, nak budě, doneste jeden hrubí nebožjec a prevrtám djéru, no tu zapchajte jazikom na jednom sudě, na, druhom na lavej ruki sudě prstom, a na pravej ruki zas druhím prstom zapchajte djéri, a ja iděm chitro pre tje prache.‘ — Vzau kupi z vínom a odišjou milí študent preč a nechau ho tje sudi držať. Milí krčmár ak nechodí, tak nechodí do izbi. Krčmárka ho hladá a vidí, že pivnica je otvorená. No dobre! Ona ho zazre, že rozprestrení stojí, volá naňho, on jej nič, nič neodpovedá. Milá krčmárka vezme metlu, daj tak daj milího muža. ,Nuž či tak? Či ti nje dost z flaši? Nuž zo suda budeš cicať?‘ Tomuto bolo z utrpení držat, pusti sudi a vitečje víno von. Tak jemu víno napraviu.

Ten študent zanjesou medzi tích druhích kamarátov, kterí ho čekali na veži; vína mali dost, ale zpomenú, že bi sa zišlo ai meso ku vínu. Dvaja zas išli meso hladat, a ten tretí zostau na stráži. Kupiu si ljeskovicu a začne tlct. Toto tlčenja počuje kostolník, ktorí pod vežou bívau. Beží ku farárovi, ktorí na ten ča bou chorí. Povje kostolník: ,Pán farár, veru sa na veži kosti bijú, prosím jích, nah jích idú posvetit.‘ Farár sa zdráhau íst, že je chorí. Ale kostolník od predsavzatja neodstúpiu, že ho sám zanesie. ,No keť je tak, nak že budě,‘ povje kňaz; kostolník ho vezme na chrbát a šuruje ho schodámi na vežu. Ako nedaleko boli toho mesta, kdě ten orješke tlkou, razem zkríkne: ,Sem toho čjerného, prjam ho zakolem!‘ Milí kostolník prasne farára na schodi a povje: ,Ej, veru tu len čjerních zakálať chcú‘, odišjou preč a farár do rána dušu pustiu.“

Tu je, zdá sa, rozprávka prerušená, posledný list je už na inom papieri a je písaný inou rukou, asi odpísaný zo schátralého posledného listu sborníčka Am. Sirotkovej. Zaviazanie toho sošitka s pozdejšou sbierkou tejže sberateľky bolo vykonané akiste neskoršie.

Šibalská historia, ako krčmárku ošudili študenti, hádajúci sa a naháňajúci sa, kto má útratu zaplatiť, a ďalšie oklamanie hostinského, ku ktorému priviedli študenti Cigána preoblečeného za biskupa, nemajú v českej tradícii paraliel. V jednej nemeckej rozprávke (Zaunert, Deutsche Märchen seit Grimm, str. l02) osemnásť vojakov-dezertérov oklamalo hostinského, že jeden za druhým utiekli. Srbská rozprávka (Stankov-Kukić 83 č. 5; Vuk Vrčevič: Srpske nár. pripov. hrvatske, II, 66, č. 119) rozpráva, že Cigáni mali zaplatiť účet a určili rovnako, že zaplatí za všetkých onen, koho chytí krčmárka, ktorej zaviazali oči. Romanische Meisterererzähler II, 88. Jegerlehner SM Oberwallis 141, č. 162. Keď kostolník chce chorého farára doniesť na vežu, kde vraj máta, pripomína to českú poviedku Kubín, Podkrkonoší záp. 783, č. 286; Podkrkonoší vých. 432. č. 201. V slovenskom podaní je, pravda, táto rozprávka porušená: farár, opustený kostolníkom, vypustil do rána dušu.

2. Iná historka je v Prostonárodnom Zábavníku III, 418, „Powesť (o Hostinskom)“, v ktorej vandrovníci sú ešte nevýhodne opísaní: svojím počínaním rozosmejú krčmára tak, že im dlh odpustí. Ani pre túto anekdotu nemáme dokladov.

„Boli ras traja vandrovníci, prišli do jedneho hostinca, ale všeci bez peňazi, ňemali ňič, a boli by velmi jedli; potom tjež na ťele neboli zdraví, z ních jeden bou všivaví, druhí svrablaví a tretimu navekí sopel z nosa ťjekou. I dobre, tu si rozkázali obed dobri urobiť, vina najlepšjeho donjesť. Dobre keť sa už naobeduvali, prichodilo im platiť, — ale skaďe? Tu už i krčmár im predložiu tabulku s dlužobou, abi viplatili, ti sa len za dluho vše viťahuvali, a platiť nič. Dobre to viďeu hostinskí, že ňič neplatja, a viďeu, že sú šeci chorlaví, dau jednu chižku zakúrit dobre, a okolo tej peci im kazau posedať za pokutu, že neplatili. Krčmár ale vše bou pri ních s palicou stau, že ak sa dachtorí pohňe, že ho uďerí.

Tu o chvilku začalo svrablavjeho vandrovníka svrbeť ťelo a nemohou sa poškrabať, i druhjemu už vši po hlave sa precházali, ba i tretimu sopel sa lepšje rozrjediu, tak že mu do úst šetek tjekou a tješ sa nesmeu utrjet. Len čo si nevimislja, skočí rás ten svrablaví a začne sa drjet tak, ako čobi na huslach hrau, a povjedau: ,Ej, kebi ja len mau moje husle tuna, ver bi že si zahrau, a to takto,‘ a vtedi sa poškrjabau. Druhí, ako to viďeu, tjež sa chiťiu rozumu a povjedau: ,Ej, braček, kebi si ti tak hrau, a ja bi som si takto potancuvau‘, a vtedi začne skákat a hlavu lapat, tak šetkje skoro vši dolu strjasou. A tretí tež: ,To ako to, ale skaďe domou puojdeme, či staďeto, či tam stadjel?, a vtedi ruku pretjahnu popod nos, ako čobi ukazuvau palcom že, či tam staďe puojdu. Dobre to hostinskí viďeu, nemohou sa smjechu už zdržat, nuž im povjedau: ,No ket ste sa tak rozumu lapili, odpustim vám obed, zač ste zostali dlužni.‘“

3. Verchratskyj, str. 120, má verziu zo Šarišskej stolice.

Otec mal troch synov: múdreho, všivavého a sopľavého. Posledným dvom sľúbil dedictvo len vtedy, keď sa všivavý nepoškrabe a sopľavý si neutrie nos. Keď videli, že idú rodičia, všivavý sopľavému utrel nos a sám si chrbát trel o múr.

Czambel, § 184, str. 357, zo Zemplínskej stolice.

Vojak Jančo stavil sa s krčmárom, že mu ukradne jeho tri bravy. Bravy opil, poobliekal ich do vojenských šiat a svojimi druhmi ich odviedol do kasárne ako opilých vojakov. Tam ich zabili a poukladali ich do kostnice pod plachty a rozsvietili pri nich sviečky. Krčmár hľadal v kasárni márne, prišiel i do kostnice, pokľakol pri domnelých vojakoch a pomodlil sa. Tak Jančo vyhral stávku.

1. Verchratskyj, 151, má verziu zo Zemplínskej stolice.

Šefraník vypočul tri ženy, ako si sťažovaly, že ich trápia blchy. Povedal im, aby mu priniesla prvá zlatku, druhá kus plátna, tretia štvrtku masla. Keď to priniesly, dal im fľaštičku „mediciny“, radil im, aby ju vlialy blche, ktorú chytia, do huby. Potom sa smial, že baby tak oklamal.

2. Podobne bola táto rozprávka vypracovaná už v rukopisnom sborniku z r. 1832, str. 32 — 33.^[13]

„Olejkár jeden po den po dni po dedinach z olejom chodil; tu on jak chodí z olejom z dediny na dedinu, príjde k jednej starej babe, aby si kupila s toho oleja. Nebo mluvil jistý olejkár, že to ten olej proti blcham. Ale mu i tato slova povedala jistá baba, že ten olej jak by mohla užívati nemocná; techdy jej olejkár odpovedal: ,Pani matko stará, nechat nazberaju hodne blchy, a do každe blchy do pyska je nalejte. Ponevadž od okusení oleje toho musí skapati.‘“