E-mail (povinné):

Lev Nikolajevič Tolstoj:
Anna Karenina

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Eva Lužáková, Dušan Kroliak, Jana Jamrišková, Darina Kotlárová, Katarína Kasanická, Martina Pinková, Tibor Várnagy, Ľubica Gonová, Petra Huláková, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 20 čitateľov

Část prvá

I

Všechny šťastné rodiny jsou si podobny, každá nešťastná rodina je nešťastna svým způsobem.

Nastal zmatek v domě Oblonských. Žena se dověděla, že muž byl v milostném poměru k bývalé v jejich domě francouzské guvernantce, a prohlásila muži, že s ním nemůže žíti v jednom domě. Stav ten trval už třetí den a mučil i manžely samé, i všechny členy rodiny a ostatní domácí. Všichni členové rodiny i domácí čeleď cítili, že jejich společné přebývání pozbylo smyslu, a že lidé, kteří se náhodou sešli ve kterémkoli zájezdním hostinci, jsou blíže spojeni mezi sebou než oni, členové rodiny a domácí čeleď Oblonských. Žena nevycházela ze svých komnat, muž se už třetí den neukazoval doma. Děti běhaly po celém domě jako zbloudilé; Angličanka se pohádala s hospodyní a napsala lístek přítelkyni, prosíc, aby jí našla nové místo; kuchař odešel ještě včera z domu v čas obědu; čelední kuchařka a kočí dali výpověď.

Na třetí den po roztržce kníže Štěpán Arkáďjevič Oblonský — Stiva, jak ho zvali ve vyšší společnosti — probudil se v obyčejnou hodinu, to jest v osm hodin ráno, ne v ložnici ženině, nýbrž ve svém kabinetě na safianovém divaně. Obrátil se svým plným, zněženým tělem na pružinách divanu, jako by chtěl znova a na dlouho usnout, objal pevně s druhé strany podušku a přitiskl se k ní tváří; ale náhle se zdvihl, usedl na divan a otevřel oči.

„Ano, ano, jak pak to bylo?“ zamyslil se, připomínaje si sen. „Jak že to bylo? Ano! Alabin dával oběd v Darmštatě; nikoli, ne v Darmštate, ale kdesi v Americe. Ano, ten Darmštat byl v Americe. Tak tedy Alabin dával oběd na skleněných stolech, ano — a stoly zpívaly: Il mio tesoro,[1] eh ne Il mio tesoro, ale cosi hezčího, a jakési malinké láhve, jež byly ženštiny…“ připomínal si.

Oči Štěpána Arkáďjeviče vesele se zajiskřily a on se zamyslil, usmívaje se. „Ano, příjemno bylo, velice příjemno. Ještě mnoho tam bylo výtečného, ale slovy toho nevypovíš a v myšlénkách ani ve bdělém stavu nevyjádříš.“ A zpozorovav pruh světla, jenž se prodral po straně jedné soukené záclony, spustil vesele nohy s divanu, vyhledal jimi pantofle ze zlatělesklého safianu, vyšívané ženou (dárek to k narozeninám minulého roku), a dle starého, devítiletého zvyku, nevstávaje sáhnul rukou po tom místě, kde v ložnici visel jeho župan. A tu si náhle teprve vzpomněl, kterak a proč nespí v ženině ložnici, nýbrž v kabinetě; úsměv zmizel s jeho líce a on svraštil čelo.

„Ach, ach, ach! Aa!…“ zabručel, připomínaje si vše, co se stalo. V myšlénkách představily se mu opět všechny podrobnosti roztržky se ženou, situace, v níž si neví rady, a ze všeho nejtrapnější představila se mu vlastní vina.

„Ano! ona neodpustí a nemůže odpustit. A nejhroznější je to, že já jsem vším vinen — já jsem vinen, ač bez viny. A v tom právě záleží celé drama,“ uvažoval. „Ach, ach, ach!“ vzdychal pln zoufalosti, připomínaje si nejtěžší pro sebe dojmy z té roztržky.

Nejnepříjemnější byl onen první okamžik, když při návratu z divadla, veselý, spokojený, s ohromnou hruškou pro ženu v ruce, nenašel své ženy v saloně, nenašel ji ku podivu ani v kabinetě, ale uviděl ji na konec v ložnici s nešťastným psaníčkem v ruce, jež vše odhalilo.

Ona, ta věčně starostlivá, zaneprázdněná a nepříliš chytrá — jak za to měl — Dolli seděla nepohnutě s psaníčkem v ruce a s výrazem úžasu, zoufalosti a hněvu hleděla na ně.

„Co je to? co?“ tázala se, ukazujíc na psaníčko.

Při té vzpomínce, jak často bývá, nemučila tak sama příhoda Štěpána Arkáďjeviče, jako to, kterak odpověděl na slova ženina.

Jemu se v tu minutu přihodilo to, co se přihází lidem, když jsou neočekávaně usvědčeni v něčem příliš hanbivém. Nedovedl přizpůsobiti svou tvář k situaci, ve které se ocitnul před ženou, když odhalila jeho vinu. Na místě, aby se urazil, zapřel, ospravedlnil se, poprosil za odpuštění, zůstal třebas lhostejným — vše to bylo by lepší, než co učinil! — na jeho tváři zcela mimovolně (následkem mozkového reflexu, vysvětloval si to Štěpán Arkáďjevič, jenž se rád obíral fysiologií), zcela mimovolně a náhle se objevil obvyklý, dobrácký a proto hloupý úsměv.

Ten hloupý úsměv si nemohl odpustit. Dolli, spozorovavši onen úsměv, se zachvěla, jako by ji bodl, s obvyklou sobě náhlostí spustila celý proud výčitek, i vyběhla z komnaty. Od té doby nechtěla muže viděti.

„Vším je vinen onen hloupý úsměv,“ mínil Štěpán Arkáďjevič.

„Ale co dělat, co dělat nyní?“ přemítal zoufale a nenacházel odpovědi.

II

Štěpán Arkáďjevič byl člověk pravdivý vzhledem k sobě samému. On nedovedl klamati sebe, i věděl, že se nekaje ze svého skutku. Nemohl se nyní káti z toho, že co člověk třicetičtyřletý, krásný, lehce dostupný milostným citům, nebyl už zamilován do ženy, matky pěti živých a dvou mrtvých dětí, o rok toliko mladší, než on sám. Cítil lítost pouze nad tím, že nedovedl svůj milostný poměr lépe utajiti před ženou. Avšak chápal veškeru obtíž svého postavení, i litoval ženy, dětí i sebe. Možná, že by byl dovedl lépe zatajiti své hříchy před ženou, kdyby se byl nadál, že zpráva o nich bude tak krutě na ni účinkovat. Dopodrobna otázku tu nikdy nerozbíral, ale měl nejasné tušení, že žena dávno už podezřívá, že je jí nevěren, a že na to hledí skrze prsty. Ba, jemu se zdálo, že ona, ženština vysílená, sestárlá, skoro už nehezká, ničím nevynikající, prostá a toliko dobrá matka rodiny, musí býti k němu shovívavou už z citu pro spravedlnost. Ale vypadlo zcela naopak.

„Ach, to je hrozné! ó, ó, ó! hrozné!“ opakoval si Štěpán Arkáďjevič a nemohl se na ničem ustanoviti. „A jak šlo všecko hezky až dotud, jak jsme pěkně žili! Ona byla spokojena, šťastna dětmi, já jí v ničem nepřekážel, dával ji na vůli obírati se dětmi, domácím hospodářstvím, jak se jí líbilo. Ovšem je nepěkné, že ona byla u nás v domě vychovatelkou. To je nepěkné! Jest cosi triviálního, ponižujícího v tom, zavede-li člověk milostný poměr s guvernantkou svých vlastních dětí. Avšak jaká to guvernantka! (On si živě připomenul černé, čtverácké oči M-lle Rolandové a její úsměv.) Ale vždyť, pokud byla u nás v domě, já si ničeho nedovoloval. A nejhorší ze všeho je to, že ona je už… Toť zrovna vše jako by naschvál! Ach, ach, ach! Ale co nyní, co teď dělat?“

Ale odpovědi nebylo kromě té všeobecné odpovědi, jakou dává život na všechny sebe složitější a záhadnější otázky. Odpověď ona zní: nutno se vžíti v každodenní potřeby, to jest postarat se zapomenout. Snem toho dosíci nelze, aspoň ne do večera; nelze vrátiti se k oné hudbě, kterou hrály láhve-ženštiny, a následovně jest třeba dosíci zapomenutí snem života.

„Potom uvidíme,“ řekl si Štěpán Arkáďjevič, i vstav, oblekl šedý župan s modrou, hedvábnou podšívkou, svázal střapce na uzel, a vdechnuv hojně vzduchu ve svůj široký hrudní koš, přistoupil k oknu obyčejným, bodrým krokem svých trochu klečatých nohou, jež tak lehce nosily jeho plné tělo, zdvihl záclonu a silně zazvonil. Vešel ihned starý přítel, komorník Matvěj, nesa šaty, boty a telegram. V zápětí za Matvějem vešel holič se svým náčiním.

„Jsou tu listiny z úřadu?“ optal se Štěpán Arkáďjevič, přijav telegram a přisednuv k zrcadlu.

„Na stole,“ odvětil Matvěj, vzhlednuv tázavě a soucitně na pána; pak po krátké přestávce dodal ještě s chytrým úsměvem: „Byl tu od fiakristy…“

Štěpán Arkáďjevič neodpověděl ničeho a pohlédl jen v zrcadle na Matvěje; z očí, jimiž se setkali v zrcadle, bylo patrno, jak si rozumějí. Pohled Štěpána Arkáďjeviče jako by se tázal: proč pak mi to povídáš? Či nevíš, co dělat?

Matvěj vložil ruce do kapes svého kabátu, vystavil jednu nohu a mlčky, dobrodušně, trochu se usmívaje, pohleděl na svého pána.

„Já mu velel přijít příští neděli a do té doby aby dal pokoj vám i sobě,“ přednesl patrně připravenou větu.

Štěpán Arkáďjevič pochopil, že Matvěj měl v úmyslu zažertovat a obrátit na sebe pozornost pánovu. Rozevřel telegram, přečetl, poopravil v duchu zkomolená jak obyčejně slova a tvář jeho zazářila.

„Matvěji, sestra Anna Arkáďjevna zejtra přijede,“ řekl, zadržev na minutku lesknoucí se plnou ruku holiče, jenž oholoval růžovou cestičku mezi dlouhými, kadeřavými licousy.

„Zaplať pán bůh,“ zvolal Matvěj, ukazuje touto odpovědí, že chápe tak dobře jako jeho pán význam onoho příjezdu, to jest že Anna Arkáďjevna, milovaná sestra Štěpána Arkáďjeviče, může dopomoci ke smíření muže se ženou.

„Sama, či s manželem?“ optal se Matvěj.

Štěpán Arkáďjevič nemohl mluvit, protože kadeřník holil mu právě vrchní ret, a proto nadzdvihl jeden prst. Matvěj kývnul do zrcadla hlavou.

„Sama. Hotovit pro ni nahoře?“

„Oznam Darji Alexandrovně; kde ona přikáže.“

„Darji Alexandrovně?“ opětoval Matvěj, jako by o čemsi pochyboval.

„Ano, oznam. A vezmi s sebou tuhle telegram, odevzdej jej, co paní řekne.“

„Aha, chcete se pokusit,“ porozuměl Matvěj, ale řekl jen: „k službám.“

Štepán Arkáďjevič se již umyl a učesal, i začal se oblékat, když se Matvěj vrátil s telegramem do komnaty, nastupuje zlehka na poskřipující boty. Holič už odešel.

„Darja Alexandrovna velela vám oznámit, že odjíždí. Ať prý dělá, jak jemu, to jest vám, libo,“ oznamoval, usmívaje se pouze očima; na to vložil ruce do kapes, sklonil hlavu na stranu a upřel na pána oči. Štěpán Arkáďjevič pomlčel; pak se na jeho krásné tváři rozložil dobrý, trochu žalostný úsměv.

„Vidíš, Matvěji?“ zahovořil, kývaje hlavou.

„To nic nedělá, sudar’, však se to již nějak urovná,“ mínil Matvěj.

„Urovná?“

„Zajisté.“

„Ty myslíš? Kdo je tam?“ zvolal Štěpán Arkáďjevič, zaslechnuv za dveřmi šelest ženských šatů.

„To já jsem,“ ozval se pevný a příjemný ženský hlas a ve dveřích se ukázala přísná, zďobaná tvář chůvy Matreny Filimonovny.

„Nu co, Matrëšo?“ otázal se Štěpán Arkáďjevič, a vyšel k ní do dveří.

Přes to, že Štěpán Arkáďjevič byl rozhodně vinen před ženou a sám seznával svou vinu, přece všichni v dome byli na jeho straně nevyjímaje ani chůvu, hlavní přítelkyni Darje Alexandrovny.

„Nu, co?“ optal se nesměle.

„Vejděte k paní, sudar’, přiznejte se. Snad dá pán bůh. Ona se velmi trápí, líto je pohledět; a v domě všechno je jako na ruby obráceno. Mějte nad dětmi slitování, sudar’, přiznejte se a poproste za odpuštění. Což dělat! Zlíbilo se na sáňkách se vozit, račte nyní i sáňky táhnout.“

„Ale vždyť ona mne nepředpustí…“

„Jen vy přece svou povinnost vykonejte. Bůh je milostiv; proste boha, sudar’, boha proste.“

„Nu, dobře, jdi,“ odvětil Štěpán Arkáďjevič, náhle se začervenav. „Nuže, podej mi šaty,“ obrátil se k Matvěji a rázně shodil župan.

Matvěj držel už připravenou košili, rozevřenou na způsob chomoutu, a sfukuje s ní cosi neviditelného, s patrnou radostí oblekl ji na rozněžené tělo svého pána.

III

Když se Štepán Arkáďjevič oblekl, pokropil se voňavkou, urovnal manšety u košile, obvyklými pohyby uložil do kapes papirosy, peněženku, sirky, hodinky s dvojnásobným řetízkem a s přívěsky, setřásl kapesní šátek, a cítě se čistým, vonným, zdravým a fysicky veselým, nehledě na své neštěstí, vešel do jídelny, zlehka se potřásaje při každém kroku. V jídelně očekávala ho již káva a vedle ní dopisy a úřední listiny.

Přečetl dopisy. Jeden byl velmi nepříjemný, od obchodníka, jenž kupoval dříví v ženině panství. Bylo nezbytno dříví prodat; ale nyní, dokud se nesmíří se ženou, nemohlo být o prodeji řeči. A nejnepříjemnější bylo to, že takým způsobem do příštího jednání o smír se ženou se vměšoval peněžní zájem. Myšlénka, že by mu tento zájem mohl státi se vodítkem, že by snad pro prodej dříví mohl vyhledávati smír se ženou, taková myšlénka ho urážela.

Když Štěpán Arkáďjevič dočetl dopisy, položil před sebe úřední listiny, spešne prohlédl dvě záležitosti, načrtal na nich tlustým olůvkem několik poznámek, a odstrčiv listiny, dal se do kávy. Po kávě rozbalil vlhké ještě ranní noviny a dal se do čtení.

Štěpán Arkáďjevič odbíral a četl liberální denník; ne ultra-liberální, ale toho směru, jehož se držela většina společnosti. A přes to, že ho vlastně nezajímaly ani nauky, ani umění, ani politika, držel se pevně těch názorů na ony předměty, jichž se držela většina a jeho denník, a měnil své názory jen tehdy, když je měnila většina, či lépe řečeno, neměnil jich, nýbrž ony samy se v něm ponenáhlu měnily, aniž to pozoroval.

Štěpán Arkáďjevič si nevolil ani směry, ani názory, nýbrž tyto směry a názory přicházely k němu samy, právě tak, jako si nevolil formu klobouku a střih šatů, nýbrž bral ty, které se právě nosily. Míti svůj názor bylo pro něho, člověka pohybujícího se v určité společnosti a cítícího potřebu jakési duševní činnosti, která se obyčejně rozvíjí v dospělých letech, právě tak nezbytno, jako míti svůj klobouk. Měl li vůbec jakou příčinu, proč dával přednost liberálnímu směru před konservativním, jehož se přidržovali také mnozí členové té společnosti, v níž se pohyboval, nebylo příčinou tou nikterak přesvědčení, že by liberální směr byl rozumnějším, nýbrž spíše to, že se lépe hodil k jeho způsobu života. Liberální strana tvrdila, že v Rusku je všechno špatné, a skutečně Štěpán Arkáďjevič měl mnoho dluhů a peněz se mu rozhodne nedostávalo. Liberální strana tvrdila, že manželství je překonané stanovisko a že je třeba, provésti v něm důležité změny, a skutečně rodinný život skytal Štepánu Arkáďjeviči málo radosti, nutil ho ke lži a přetvářce, což bylo protivno jeho povaze. Liberální strana tvrdila, či lépe řečeno mlčky souhlasila, že náboženství jest jen uzda na barbarskou část obyvatelstva, a opravdu Štěpána Arkáďjeviče bolely už nohy, musel-li státi při sebe kratším molebnu,[2] i nemohl pochopit, jaký účel mohou míti všecka ta strašná a bombastická slova o onom světě, když dá se žíti dosti vesele i na tomto světě. Kromě toho Štěpán Arkáďjevič, jenž nebyl nepřítelem veselého žertu, rád uvedl časem v nesnáze pokojného občana poznámkou, že, chce li se už člověk vychloubat plemenem, neměl by přestávati na Rjurikovi a odříkávati se nejstaršího prarodiče — opice. A tak tedy liberální směr se stal zvykem Štěpána Arkáďjeviče, i četl rád svůj denník, jako rád vykouřil cigaru po oběde, a sice k vůli lehounké mlze, již působila v jeho hlavě. Přečetl úvodní článek, v němž se vysvětlovalo, že se naříká, za našich časů zcela zbytečně, jako by radikalismus hrozil pohlcením všech konservativních elementů, a jako by vláda byla povinna učiniti opatření k rozšlápnutí revoluční hydry, a že naopak „dle našeho mínění nebezpečenství nespočívá v domnělé revoluční hydře, nýbrž v tvrdošíjnosti tradicionismu, zdržujícího pokrok“, a t. d. Přečetl i druhý článek obsahu finančního, v němž se mluvilo o Benthamovi, o Millovi a lehounce se naráželo na ministerstvo. Jsa člověkem velmi chápavým, lehce porozuměl každé narážce: odkud pochází, na koho a proč je zamířena, a to mu, jako vždy, působilo jistou radost. Ale dnes mu onu radost otravovala vzpomínka o radě Matreny Filimonovny a o rozladu panujícím v domě. Dále četl, jak hr. Beust prý odejel do Wiesbadena, pak oznámení, že „není více šedých vlasů“, o prodeji lehkého kočáru a nabídku „mladé osoby“. Ale tyto zprávy nepůsobily mu, jako jindy, tiché, ironické potěšení.

Když si odbyl noviny, druhou číšku kávy a koláček s máslem, vstal, setřásl s vesty drobty od koláče a vypjav širokou hruď, vesele se usmál, ovšem ne proto, že by se v jeho duši bylo pohnulo cosi zvláště příjemného — veselý úsměv byl vzbuzen dobrým zažíváním.

Ale ten radostný úsměv ihned mu připomenul vše a on se zamyslil.

Za dveřmi se ozvaly dva dětské hlásky. Štěpán Arkáďjevič poznal hlas Grisi, nejmladšího chlapce, a Tani, starší dcerušky. Oni vezli cosi a převrhli.

„Já ti povídala, že se na střechu nemají pasažéři posazovat,“ křičela po anglicku holčička, „teď si je sbírej!“

„Vše je zmateno,“ pomyslil si Štěpán Arkáďjevič, „jen děti si hrajou.“ Přiblížil se ke dveřím a zavolal je. Děti nechaly škatulky, která představovala železniční vlak, a přiběhly k otci.

Holčička, miláček otcův, přiběhla směle, objala ho a smějíc se, zavěsila se mu na šíji. Příjemný zápach voňavky, jíž byly napuštěny jeho licousy, působil jí, jako vždy, potěšení. Pak ho pocelovala v tvář, jež následkem sehnutí se silně začervenala, a při tom zářila něžností. Políbivši otce, holčička rozepjala ruce a chtěla odběhnouti, ale on ji zadržel.

„Co dělá mamá?“ optal se, hladě rukou měkkou, něžnou šíji dceřinu. „Zdrávstvuj,“ zvolal, usmívaje se, na chlapce, jenž mu přál dobrého jitra.

Byl si vědom, že chlapce měl méně rád, a vždycky se snažil, býti k němu stejně milým, jako k druhým; ale chlapec to cítil a neodpovídal úsměvem na chladný úsměv otcův.

„Mamá? Vstala,“ odvětila holčička.

Štěpán Arkáďjevič si povzdychl.

„To znamená, že nespala celou noc,“ pomyslil si.

„A jak, je veselá?“

Holčička věděla, že mezi otcem a matkou bylo nějaké nedorozumnění, že tedy matka veselá být nemohla a otec že to musí vědět. Ptá-li se tedy tak ledabylo, že se přetvařuje. I začervenala se za otce. On to ihned pochopil a také se zapálil.

„Já nevím,“ pravila. „Mamá poručila, abychom se dnes neučili, ale šli k babičce procházkou s miss Hull.“

„Nu běž, moje Tančuročko. Ach ano, počkej,“ zvolal, udržuje ji a hladě její něžnou ručku.

Vzal s krbu krabičku s cukrátky, kterou tam včera večer postavil, a dal jí dvě její zamilovaná, šokoládové a pomádové.

„To je pro Grišu?“ optala se holčička, ukazujíc na šokoládové cukrátko.

„Ano, ano.“ Pohladiv ještě jednou její ramínko, políbil ji na čelo pod samými vlasy i na krček a pustil ji.

„Kočár je připraven,“ oznamoval Matvěj. „A dáma nějaká chce vás ještě vidět,“ dodal.

„Je tu již dávno?“ ptal se Štěpán Arkáďjevič.

„As půl hodinky.“

„Kolikrát jsem ti už přikazoval, abys mi oznamoval návštěvy ihned!“

„To byste se nemohl ani kávy napit,“ namítal Matvěj oním přátelsky hrubým tonem, pro který se člověk nemůže hněvat.

„Popros ji tedy honem,“ zvolal Oblonský mrzutě se kaboně.

Prositelka, žena štábního kapitána Kalinina, doprošovala se jakýchsi nemožností a nesmyslů; ale Štěpán Arkáďjevič usadil ji ze zvyku, pozorně a nevyrušuje ji vyslechl, načež jí dal srozumitelným způsobem radu, jak a ke komu se má obrátit, ba napsal jí bystře a uhlazeně velkým roztáhnutým, pěkným a čitelným písmem lístek k té osobě, která jí mohla pomoci. Když propustil ženu štábního kapitána, vzal klobouk, a pozastavil se, vzpomínaje, nezapomněl-li čeho. Ukázalo se, že nezapomněl ničeho kromě toho, co chtěl zapomenout — ženu.

„Ach, ano!“ Svěsil hlavu a krásná tvář jeho vzala na se výraz tesklivosti. „Jít či nejít!“ mluvil sám k sobě. A vnitřní hlas mu pravil, že by neměl chodit, protože kromě falše k ničemu to nepovede, napravit vzájemný jejich poměr že se nedá, poněvadž ženu učiniti opět vábnou a okouzlující nemožno právě tak, jako jeho nelze učinit starcem, neschopným milovat. Kromě falše a lži nemohlo ničeho z toho nyní vyjít; faleš a lež byly však protivny jeho povaze.

„Ale jednou přec to musí být; vždyt takhle to zůstati nemůže,“ namítl si, snaže se dodati si smělosti. Vypjal prsa, vzal papirosku, zapálil si, bafnul dvakrát, odhodil papirosku do perleťové popelnice, rychlým krokem přešel po saloně a otevřel druhé dvéře do ženiny ložnice.

IV

Darja Alexandrovna stála v jupičce uprostřed různých, rozházených po komnatě věcí před otevřenou skříňkou, z níž něco vybírala. Vrkoče prořídlých již, druhdy hustých a krásných vlasů měla připevněny v týle hlavy, tvář byla hubená a spadlá, a velké, uděšené oči odrážely se tim více od spadlé tváře. Když zaslechla mužovy kroky, přestala hledati ve skříni, a pohlížejíc ke dveřím, snažila se marně dodati své tváři přísný a opovržlivý výraz. Byla si vědoma, že se muže bojí, a že se bojí nastávajícího shledání. Pokoušela se pravé učiniti to, oč se pokoušela už po desáté během posledních tří dnů: sebrati své a dětské věci a odvézti je k matce. Ale opět se nemohla k tomu odhodlati. Však i nyní, jako dříve, snažila se přesvědčiti se, tak že to nemůže zůstati, že něco podniknouti musí, že ho musí potrestat, zahanbit, že se musí pomstiti aspoň za malou část té bolesti, kterou jí způsobil. Stále si ještě namlouvala, že od něho ujede, ale spolu cítila, že je to nemožno. Bylo to nemožno proto, že si nemohla odvyknout pokládati ho za svého muže a nemohla ho nemilovat. Kromě toho předvídala, že jestli zde, ve svém domě, sotva dovedla obstarati svých pět dětí, jim bude ještě hůře tam, kam chtěla odejeti s nimi se všemi. Vždyť již nyní, v ty dři dny, nejmladší se rozstonal, protože ho nakrmili špatným bulionem, a ostatní zůstali včera skoro bez oběda. Viděla, že odejeti nemůže; ale, klamajíc samu sebe, přec jen sbírala věci, aby se zdálo, že odjede.

Když spatřila muže, spustila ruce do přehrádky skříně, jako by tam cosi hledala, a ohlédla se teprv tehdy na něho, když se přiblížil až těsně k ní samé. Ale tvář její, jíž se snažila dodati přísného a odhodlaného výrazu, vyjadřovala nesnáze a utrpení.

„Dolli!“ zvolal kníže tichým, bojácným hlasem. On vtáhl hlavu mezi ramena a chtěl se zdáti politování hodným a pokorným, ale nicméně z tváře jeho zářilo zdraví a bodrost. Ona změřila jedním pohledem od hlavy do nohou celou jeho postavu, zářící zdravím a silou. „Ano, on je šťasten a spokojen!“ pomyslila si: „a já?… A ta jeho protivná dobrota, za kterou ho všichni tak milují a chválí: já nenávidím tu jeho dobrotu,“ soudila v myšlénkách dále. Stiskla rty, a po pravé straně bledé, nervné tváře zachvěl se jeden sval.

„Čeho si přejete?“ ozvala se rychlým, cizím, prsním hlasem.

„Dolli!“ opětoval kníže chvějícím se hlasem, „Anna dnes přijede.“

„Tak což? Já ji přijati nemohu!“ vzkřiknula ona.

„Ale, vždyť musíme, Dolli…“

„Jděte, jděte, jděte,“ zvolala, nehledíc na něho, jako by výkřik její byl vzbuzen fysickou bolestí.

Štěpán Arkáďjevič mohl býti spokojen, pokud myslil na ženu, mohl doufati, že se vše urovná, jak se Matvěj vyjádřil, mohl tedy klidně čísti noviny a píti kávu. Ale když spatřil její zmučenou, trpící tvář, uslyšel tento zvuk hlasu, plný pokornosti před osudem a plný zoufalosti, dech se mu zkrátil, cosi mu stouplo k hrdlu a v očích se zaleskly slzy.

„Můj bože, co jsem to udělal! Dolli! Pro boha… Vždyť…“ On nebyl s to pokračovati, štkáni zastavilo mu slova v hrdle.

Darja Alexandrovna zavřela skříň a vzhlédla na něho.

„Dolli, což ti mohu říci… Jediné: odpusť… Vzpomeň, což devět let našeho žití nemůže vykoupit jednu minutu, minutu…“

Ona spustila oči a poslouchala, očekávajíc, co řekne, a tak se jí chtělo, aby se z jeho slov mohla přesvědčiti, že se zmýlila.

„Minutu poblouzení…“ vypravil ze sebe a chtěl pokračovati. Ale při tom slově, jako by ji opět cosi zabolelo, stiskla znova rty a sval na pravé straně tváře opět zacukal.

„Odejděte, odejděte odsud!“ vzkřikla ještě pronikavěji, „a nemluvte mi o svých poblouzeních, o svých hanebnostech.“

Chtěla sama odejíti, ale zavrávorala a chopila se křesla, aby neupadla. Jeho tvář se rozšířila, rty se nalily, oči se naplnily slzami.

„Dolil!“ zvolal opět, sám již štkaje: „Pro boha, vzpomeň na děti, ony jsou nevinny! Vinen jsem já, mne potrestej, mně poruč vykoupiti svou vinu. Seč jsem, ke všemu jsem hotov. Jsem vinen; já slov nenacházím, abych vyřkl, jak jsem vinen! Ale, Dolli, odpusť!“

Darja Alexandrovna usedla. Kníže slyšel její těžký, hlasitý dech, i bylo mu jí nevýslovně líto. Ona chtěla několikrát začít mluvit, ale nemohla. On čekal.

„Ty si vzpomeneš na děti, když si chceš s nimi pohrát, ale já vzpomínám a vím, že nyní už jsou ztraceny,“ vypravila ze sebe jednu z těch vět, které si během posledních tří dnů často opakovala.

Poprvé mu zas tykala; kníže vděčně na ni pohlédl a vzchopil se, chtěje ji vzít za ruku, než ona se odvrátila od něho s opovržením.

„Já pamatuju na děti a proto bych učinila všechno na světě, abych je zachránila. Ale já sama nevím, čím je zachráním: tím-li, že je uvezu od otce, či tím, že je zanechám u zhýřilého otce, ano, u zhýřiiého otce… Nu, řekněte, zdaž nám nyní, když se všechno to stalo, možno ještě žíti pohromadě? Což je to možno? Nu, řekněte, je to možno?“ opakovala, povyšujíc hlas. „Nyní, když můj muž, otec mých dětí, zapředl milostný poměr s guvernantkou svých dětí…“

„Ale co dělat? Co dělat?“ opakoval kníže prosebným hlasem, nevěda sám, co mluví, a stále níž a níže skláněje hlavu.

„Vy jste mi protiven, odporný!“ vzkřikla Darja Alexandrovna, rozhořčujíc se stále víc a více. „Vaše slzy jsou voda! Vy jste mne nikdy nemiloval: vy nemáte srdce, ve vás není šlechetnosti. Vy jste v mých očích mrzký, protivný, cizí, ano, úplně cizí!“ S bolestí a hněvem vyslovila ona to strašné pro ni slovo cizí.

On vzhlédl na ni a hněv, jehož stopy byly patrný na její tváři, překvapil a poděsil ho. Nechápalť, že ji dráždilo právě to, že on jí litoval. Viděla, že se muž k ní obrací s politováním, ale nikoli s láskou. „Ne, ona mne nenávidí; ona neodpustí,“ pomyslil si.

„To je strašné! Strašné!“ promluvil.

V tu minutu v sousední světnici zaplakalo dítě, jež bezpochyby upadlo. Darja Alexandrovna naslouchala a líce její v okamžiku se obměkčilo.

Bylo vidět, že po několik sekund sbírala své myšlénky, jako by nevěděla, kde se nachází a co má dělat; pak se ruče vzchopila a šla ke dveřím.

„Nu, vždyť mé dítě miluje,“ pomyslil si kníže, jemuž neušla změna na její tváři při výkřiku dítěte. „Miluje mé dítě; jakž pak tedy může nenáviděti mne?“

„Dolli, ještě slovíčko,“ oslovil ji, kráčeje jí v patách.

„Jestliže půjdete za mnou, já svolám služebné, děti! At vědí všichni, že jste podlec! Já dnes ujedu, a vy si zde žijte se svou milovnicí.“

Po těch slovech vyšla z komnaty, bouchnuvši za sebou dveřmi.

Štěpán Arkáďjevič si oddechl, otřel tvář a tichými kroky se ubíral z komnaty. „Matvěj pravil: ,urovná se‘; ale jak? Já nevidím nijaké možnosti. Ach, ach, jaká hrůza! A jak sprostě křičela,“ hovořil sám s sebou připomínaje si její křik a slova: podlec a milovnice. „Možná, že to i služky zaslechly! Strašně sprosté, strašně.“ Štěpán Arkáďjevič prostál několik sekund sám, otřel si oči, vzdechl si a vypjav prsa, vyšel z komnaty.

Byl pátek. V jídelně Němec hodinář natahoval hodiny. Štěpán Arkáďjevič vzpomněl si na svůj vtip o onom přesném, plešivém hodináři, že totiž „Němce samého natáhli na celý život, aby natahoval hodiny“, a usmál se. Štěpán Arkáďjevič si rád zavtipkoval. „A může být, nějak se to urovná! Pěkné slovo: urovná,“ pomyslil si. „To musím pověděti.“

„Matvěji!“ zvolal. „Tedy přihotov tam všechno s Marjí pro Annu Arkáďjevnu v divanové komnatě,“ přikázal vstoupivšímu Matvějovi.

„K službám.“

Štěpán Arkáďjevič oblékl šubu a vyšel na schody.

„Jíst neráčíte doma?“ ptal se doprovázející ho Matvěj.

„Nevím, budu-li moci. Ach, ano: zde peníze na výlohy,“ podotknul, odevzdávaje mu deset rublů z peněženky. „Bude dost?“

„Dost, nedost, musí vystačit,“ odpověděl Matvěj, zavíraje dvířka kočáru a ustupuje na schody.

Darja Alexandrovna zatím utišila dítě a když dle hrčení kočáru poznala, že muž odejel, vrátila se opět do ložnice. Tam byl její jediný útulek od domácích starostí, které ji obklopovaly, jakmile odtud vykročila. I nyní, za těch několik minut, co vešla v dětskou komnatu, Angličanka a Matrena Filimonovna stačily se jí optat na některé věci, jichž nelze bylo odkládat, a o kterých ona sama jen mohla rozhodnout, totiž: jak obléci děti na procházku? dát-li jim mléka? neposlat-li pro jiného kuchaře?

„Ach, nechte, nechte mne!“ odpověděla jim, vrátila se do ložnice, usedla na témž místě, kde rozmlouvala s mužem, sepjala vyhublé ruce s prsteny, jež se svlékaly s kostnatých prstů, a počala v duchu rozbírati svůj rozhovor s mužem. „Odejel! Ale jak se on dohodl s ní?“ pomyslila si. „Je-li možná, že ji navštěvuje? Proč jsem se ho neoptala? Ne, ne, smířiti se nemůžeme. I když zůstaneme v jednom domě, budeme si cizí. Navždy cizí!“ opakovala si opět se zvláštním důrazem to strašné pro ni slovo. „A jak jsem milovala, můj bože, jak jsem ho milovala!… Jak jsem ho milovala! A nyní, což já ho nemiluju? Což já ho nemiluju nyní víc než dříve? Děsné je hlavně to…“ počal nový řetěz myšlének, ale nedokončila ho, protože se ve dveřích ukázala Matrena Filimonovna.

„Dovolte aspoň pro mého bratra poslat,“ začala chůva, „nějak přece oběd uvaří; jinak děti zůstanou zas jako včera bez oběda do šesti hodin.“

„Nu dobře, já přijdu ihned a přikážu. Ach ano, poslali už pro čerstvé mléko?“

A Darja Alexandrovna se ponořila v každodenní starosti a utopila v nich na čas svoje hoře.

V

Štěpán Arkáďjevič se dobře učil ve školách, díky svým pěkným schopnostem, ale byl leniv, špatně se choval a proto býval jedním z posledních žáků. Ale vzdor svému hýřivému životu, nevysokým „činům“[3] a mladým letům zaujímal vážné místo náčelníka jednoho moskevského úřadu, kde dostával značné služné. Místa toho dostalo se mu prostřednictvím švakra, sestřina muže, Alexeje Alexandroviče Karenina, jenž zaujímal vynikající místo v ministerstve, v jehož správu patřil též úřad, v němž sloužil Oblonský. Ale kdyby nebyl Karenin opatřil ono místo svému švakru, byl by Stiva Oblonský obdržel totéž neb jiné podobné místo s šesti tisíci služného pomocí sta jiných osob, bratrů, sester, bratranců, sestřenic, strýců, tet atd. Úřad byl mu věcí vedlejší; hlavní bylo služné, jehož nezbytně potřeboval, protože jeho hmotné poměry byly rozrušeny přes to, že jeho žena vládla značným jměním.

Půl Moskvy a Petrohradu byli příbuzní neb přátelé Štěpána Arkáďjeviče. On vyšel z rodiny, jejíž členové byli neb se stávali rozhodujícími v tomto světe. Třetina nejvyšších státních úředníků, nyní již stařečků, byli přátelé jeho otce a znávali ho ještě v peřince; druhá třetina si s ním tykala, a třetí byli jeho dobří známí. Následovně dárcové pozemských blah ve způsobě tučných míst, přídavků, koncessí a tomu podobných byli všichni jeho přátely, i nemohli ho přehlédnouti. Oblonský pak nepotřeboval se příliš namáhati, aby dostal dobré místo; bylo jen třeba neodříkati se nabízeného, nezáviděti, stříci se svárů, neurážeti: vše to, čeho on pro svou vrozenou dobrotu nikdy neučinil. Jemu by se zdálo směšným, kdyby mu řekli, že nenajde místa s takovým služným, jakého potřeboval, tím více, že se nikdy nedomáhal ničeho neobyčejného. On se domáhal vždy jen toho, co měli jeho vrstevníci, a podobnou hodnost dovedl zastávati právě tak dobře jako každý jiný.

Štěpána Arkáďjeviče milovali pro dobrou, veselou povahu a osvědčenou čestnost nejen všichni, kdož ho znali; v jeho krásném, jasném zevnějšku, v jiskrných očích, černých brvách, vlasech, v jeho bílé, rumenné tváři vězelo cosi, co jaksi fysicky působilo přátelsky a vesele na lidi, s nimiž se setkával. „Aha! Stiva! Oblonský! Tu je!“ volaly skoro vždy s radostným úsměvem osoby, jež se s ním setkávaly. Stalo-li se někdy, že pohovořivše s ním, poznávali, že se vlastně nepřihodilo nic obzvláště veselého, nicméně druhé a třetí setkání s ním působilo na ně opět tak radostně jako prvé.

Oblonský byl už třetí rok náčelníkem jednoho z moskevských úřadů i získal si za tu dobu nejen lásku, nýbrž i úctu kollegů, podřízených, představených a vůbec všech, s kým měl co jednati. Hlavní vlastnosti, jež Štěpánu Arkáďjeviči získaly úctu v úřade, byly především neobyčejná shovívavost k lidem, vzniklá následkem vědomí vlastních poklesků; pak liberálnost, ne ta, o které čítal ve svých novinách, nýbrž ta, jež spočívala v jeho krvi, a následkem které se choval stejně ke všem lidem, ať si byli toho či onoho stavu, toho či onoho povolání; konečně — a to bylo hlavní — jeho úplná lhostejnost k věci, kterou se zaměstnával, následkem čehož se nikdy nerozčiloval a proto se i nedopouštěl chyb.

Když Štěpán Arkáďjevič přijel k úřední budově, odebral se, provázen portýrem, jenž nesl za ním portefeuille, do svého malinkého kabinetu, oblekl uniformu a vstoupil do sálu. Všichni písaři a úředníci vstali a vesele i uctivě se ukláněli. Štěpán Arkáďjevič kráčel hbitě, jako vždy, ke svému místu, stiskl ruce přítomným už radům a sedl. Zažertoval a prohodil tu i tam několik slov, na kolik se právě slušelo, a dal se do práce. Nikdo nedovedl správněji než Štěpán Arkáďjevič nalézti tu hranici svobody, prostoty a officiálnosti, která jest nezbytna pro příjemné úřadování. Přišel vesele a uctivě, jako všichni v úřadě Štěpána Arkáďjeviče, sekretář s akty a počal mluviti tím familiárně volným tonem, jejž sem zavedl Štěpán Arkáďjevič:

„Na konec přece jsme dostali zprávu z Penzenského gubernského úřadu. Tu je, je-li libo…“

„Přišla konečně?“ prohodil Štěpán Arkáďjevič, zakládaje prstem listinu. „Nuže, pánové…“ a jednání počalo.

„Kdyby věděli,“ myslil si v tu chvíli, svěsiv hlavu, jako by pozorně naslouchal, co mu předčítá sekretář, „kdyby věděli, jakým provinilým chlapečkem byl před půlhodinkou jejich předseda!“ A jeho oči se smály při čtení zprávy. Do dvou hodin se mělo jednati bez přestání; ve dvě hodiny byla přestávka a snídaně.

Nebyly ještě dvě hodiny, když velké skleněné dvéře sálu se náhle otevřely a jimi vešel kdosi. Všichni členové rady, zasedající u stolu se „zrcadlem“[4] pod podobiznou panovníkovou, se zaradovali, že se na chvilku zabaví, a ohlédli se na dvéře; ale sluha, stojící u dveří, vyhnal již hosta a zavřel za ním skleněné dvéře.

Když zpráva byla přečtena, Štěpán Arkáďjevič vstal, vzpřímil se, a hově liberálnosti své doby, vytáhl ještě v sále papirosku a odebral se do svého kabinetu. Dva jeho kollegové, starý úředník Nikítin a kammer-junker Griňévič šli s ním. „Po snídaní to dokončíme,“ prohodil Štěpán Arkáďjevič.

„Ovšem že dokončíme!“ mínil Nikítin.

„Ten Fomin musí být povedený darebák,“ vzpomněl si Griňévič na jednu z osobností, hrající vynikající úlohu v záležitosti, kterou rozebírali.

Štěpán Arkáďjevič se po slovech Griňéviče zamračil, dávaje tím na srozuměnou, že se nesluší tvořiti si předčasně úsudek, ale neřekl ničeho.

„Kdo to přišel do sálu?“ otázal se sluhy.

„Člověk nějaký ani se neoptal a vlezl sem, vaše excelencí, jen jsem se obrátil. On se ptal na vás. Já mu povídám: až přísedící odejdou, tehdy…“

„Kde že je?“

„On sešel asi do síně; dříve stále chodil po chodbě. Však tu je,“ zvolal sluha ukazuje na silného, ramenatého člověka s kadeřavým vousem, jenž s beraní čapkou na hlavě stoupal rychle a lehce po vyšlapaných stupních kamenných schodů. Po schodech sestupoval právě jakýsi vrchrtlý úředník s portefeuillem, zastavil se, pohleděl nespokojeně na nohy vystupujícího a pak se tázavě podíval na Oblonského.

Štěpán Arkáďjevič stál nad schody. Dobrodušně zářící tvář jeho vyjasnila se za vyšívaným límcem uniformy ještě více, když poznal přicházejícího.

„Vždyť jsem si myslil! Levin, nu konečně!“ zvolal s přátelským, trochu posměšným úsměvem, prohlížeje si přicházejícího k němu Levina. „Kterak to, že jsi se neštítil vyhledati mne v tomto doupěti?“ prohodil Štěpán Arkáďjevič, jenž se nespokojil stisknutím ruky a políbil se s přítelem. „Dávno jsi zde?“

„Právě jsem přijel a chtěl jsem tě spatřit co nejdříve,“ odpovídal Levin, ohlížeje se nesměle a spolu mrzutě a nespokojeně kolem sebe.

„Nu, pojďme do kabinetu,“ řekl Štěpán Arkáďjevič, jenž znal samolibou a zároveň zlostnou nesmělost svého přítele, i vzav jej za ruku, táhl ho za sebou, jako by ho vyváděl z nebezpečí.

Štěpán Arkáďjevič si tykal skoro se všemi známými: se šedesátiletými starci, dvacetiletými jinochy, s herci, s ministry, s kupci i s generálními pobočníky, tak že mnozí s těch, kdož s ním byli na „ty“, nacházeli se na dvou protivných bodech společenského řebříku a velice by se podivili, kdyby tušili, že prostřednictvím Oblonského mají spolu cosi společného. On byl na „ty“ s každým a proto, když před svými podřízenými setkával se s některým svým zahanbujícím „ty“, jak žertem nazývával některé ze svých známých, uměl se vrozeným mu taktem zmenšiti nepříjemný dojem, jaký to působilo na jeho podřízené. Levin nebyl sice zahanbující „ty“, ale Oblonský se dovtípil, že Levin si myslí, že mu může býti nepříjemno, ukázati před podřízenými své blízké přátelství s ním, a proto si pospíšil odvésti ho do kabinetu.

Levin byl skoro týchž let jako Oblonský a byl s ním na „ty“ ne pouze k vůli šampaňskému. Bylť Levin jeho soudruhem a přítelem prvního mládí. Oni se navzájem milovali přes různosti povah a vkusu, jak se vůbec milují přátelé, kteří se seznámili za mladých let. Ale nehledě na to každý z nich — jak se často stává — zvoliv si jiné pole působnosti, třebas po zdravém rozmyslu ospravedlňoval působnost přítelovu, přec jen jí v duchu opovrhoval. Oběma se zdálo, že ten způsob života, jaký sám vede, jest jedině pravý způsob, a život přítelův že jest pouhý přelud. Oblonský se nemohl zdržeti lehkého, posměšného úsměvu při pohledu na Levina. Po kolikáté ho viděl už, jak přijíždí do Moskvy z vesnice, kde cosi kutí; ale co právě, tomu Štěpán Arkáďjevič nemohl nikdy náležitě porozuměti, ostatně ho to ani hrubě nezajímalo. Levin přijížděl vždy do Moskvy rozčilený, stále měl na kvap, byl trochu stydlivý a pro svou stydlivost podrážděný, a přivážel skoro po každé zcela nové, neočekávané názory na věci. Štěpán Arkáďjevič si z toho dělal žerty, ale měl to rád. Levin právě tak povrhoval v duchu městským způsobem života přítelova, i jeho službou, kterou pokládal za hloupost, a bral ji na lehkou váhu. Ale rozdíl byl v tom, že Oblonský, jenž dělal to, co dělali všichni, smál se s přesvědčením a dobrodušně, kdežto Levin často pochyboval a někdy se i zlobil.

„My tě dávno už očekávali,“ řekl Štěpán Arkáďjevič, když vstoupili do kabinetu, a vypustil jeho ruku, jako by mu tím dával na srozuměnou, zde že mu nehrozí už nijaké nebezpečenství. „Jsem rád, tuze rád, že tě opět vidím,“ pokračoval kníže. „Nu, což děláš, jak se máš, kdy jsi přijel?“

Levin mlčel, pohlížeje na neznámé mu tváře dvou kollegů Oblonského a zvláště si prohlížel ruku elegantního Griňéviče s bílými, dlouhými prsty, s dlouhými, žlutými, na konci zahnutými nehty a s ohromnými třpytícími se záponkami na rukávech, tak že se zdálo, že ony ruce pohlcovaly veškeru jeho pozornost a nedávaly mu svobodně mysliti. Oblonský to ihned spozoroval a usmál se.

„Ach, ano, dovolte mne seznámiti vás,“ prohodil. „Moji kollegové Filip Iványč Nikítin, Michaíl Stanislavič Griňévič,“ a obrátiv se k Levinu: „zemský horlitel, nový zemský[5] člověk, sokol, vzpírající jednou rukou pět pudů, šlechtitel rohatého dobytka, lovec a můj přítel, Konstantin Dmitrijevič Levin, bratr Sergěje Ivánoviče Koznyševa.“

„Těší mne velice,“ poklonil se stařeček.

„Mám čest znáti vašeho bratra, Sergěje Ivánoviče,“ odpověděl se své strany Griňévič, podávaje Levinu svou jemnou ruku s dlouhými nehty.

Levin se zamračil, chladně stiskl podanou mu ruku, a obrátil se ihned k Oblonskému. Ačkoli si vysoce vážil svého nevlastního bratra, spisovatele, známého po celé Rusi, přece cítit nemohl, když se k němu obraceli ne jako ke Konstantinu Levinu, nýbrž jako k bratrovi znamenitého Koznyševa.

„Ne, ty se mýlíš; já už nejsem zemským horlitelem. Já jsem se se všemi znesvářil a do schůzí už nejezdím,“ pravil, obraceje se k Oblonskému.

„Brzy!“ prohodil s úsměškem Oblonský. „Ale kterak se to stalo a proč?“

„To je dlouhá historie. Někdy ti budu povídat,“ odpověděl Levin, ale počal vypravovat ihned. „Víš, krátce řečeno, já jsem se přesvědčil, že nijaká zemská činnost neexistuje a nemůže jí být,“ počal vykládati, jako by ho byl právě někdo urazil: „vezmeš-li s jedné strany, je to hračka, hrajou si na parlament, a já nejsem ani dost mlád, ani dosti stár, abych se bavil hračkami; a jestliže vzít s druhé strany (on se zajíknul), tedy je to v rukou újezdní koterie prostředek, vydělat si lehce penízky. Druhdy byly sirotčí kasy, soudy, nyní jsou zemstva. Já nemám na mysli úplatnost, ale nezasloužené služné.“

Levin se rozhovořil tak podrážděně, jako kdyby někdo z přítomných popíral jeho mínění.

„Ehe! Vždyť tys, jak vidím, opět v nové fázi, v konservativné,“ pravil Štěpán Arkáďjevič. „Ale ostatně, o tom později.“

„Dobrá, později. Ale já bych rád s tebou promluvil,“ pravil Levin, upíraje s nenávistí oči na ruku Griňéviče.

Štěpán Arkáďjevič se pousmál.

„A vidíš, vždyť tys mně řekl, že nikdy už neoblékneš šatů evropského střihu?“ dráždil hosta, prohlížeje si jeho nový oblek, pocházející patrně od francouzského krejčího. „Tak tedy, jak vidím, nová faze.“

Levin se náhle zapálil, ale ne tak, jako se pýří vzrostlí lidé, malinko, ani sami netušíce, nýbrž tak, jak se červenají chlapci, když pozorují, že se stávají směšnými pro svou stydlivost, a následkem toho se stydí a červenají ještě více, až je jim skoro do pláče. A tak bylo podivno viděti onu moudrou, mužnou tvář v tak dětském stavu, že se Oblonský přestal na něho dívati.

„Nu, kde se tedy uvidíme? Já bych velmi, velmi rád s tebou mluvil,“ pravil Levin.

Oblonský jako by se zamyslil:

„Víš co, jeďme na snídaní ke Gurinu, tam si promluvíme. Já mám do tří čas.“

„Ne,“ odpověděl Levin, přemítav as minutku. „Já musím ještě někam zajeti.“

„Což, dobře; poobědváme tedy společně.“

„Obědvat? Ale vždyť já nemám nic zvláštního. Říci dvě, tři slova, optat se na něco. Pohovořit si můžeme později.“

„Řekni tedy ihned svá dvě slova, a při obědě si promluvíme.“

„Ta dvě slova jsou,“ začal Levin — „ostatně nic zvláštního.“

Po jeho tváři rozhostil se náhle výraz hněvu, jenž pocházel od vnitřního namáhání, aby překonal svou nesmělost.

„Co dělají u Ščerbackých? Vše jako dříve?“ vyrazil na konec ze sebe.

Štěpán Arkáďjevič, jenž dávno už věděl, že Levin byl zamilován do jeho švakrové Kiti, malinko se pousmál a jeho oči vesele se zaleskly.

„Tys pravil: na dvě slova. Ale já ve dvou slovech nemohu odpovědět, protože… Odpusť na minutku…“

Do kabinetu přišel sekretář s familiární úctou a s jakýmsi, všem sekretářům společným, skromným sebevědomím, že rozhledem v úředních záležitostech vynikají nad své chefy, přistoupil s listinami k Oblonskému a počal ve formě otázky vysvětlovati jakousi naskytnuvší se překážku, Štěpán Arkáďjevič mu nedal domluviti a položil laskavě svoji ruku na rukáv sekretáře.

„Ne, vyřiďte to raději tak, jak jsem řekl,“ pravil sekretáři, zjemňuje úsměvem napomenutí, načež vysvětliv stručně, jak si představuje celou tu záležitost, odstrčil lehounce listiny a dodal: „Tak už to vyřiďte, buďte tak laskav, Zachare Nikitiči.“

Sekretář, trochu zaražen, se vzdálil. Levin, jenž se během rozmluvy se sekretářem úplně zbavil svých nesnází, stál nyní opřen oběma rukama o židli, a na jeho tváři se značila sarkastická pozornost.

„Nerozumím, nerozumím,“ prohodil k Oblonskému.

„Čemu nerozumíš?“ otázal se Oblonský, taktéž se vesele usmívaje a vyndavaje papirosku. On očekával, že Levin řekne něco podivného.

„Nerozumím, co vy tu děláte,“ vysvětloval Levin, krče rameny. „Jak můžeš při všem tom zůstati vážným?“

„Proč?“

„Inu proto, že tu vlastně není co dělat.“

„To si myslíš ty; my jsme ale zavaleni prací.“

„Papírovou. Inu, tys k tomu,“ dodal Levin.

„To jest, ty chceš říci, že mi cosi schází?“

„Může být, že ano,“ odvětil Levin. „Nicméně mně působí potěšení tvá vznešenost a jsem hrd na to, že mám přítelem tak vznešeného člověka. Ale vždyť jsi dosud neodpověděl na mou otázku,“ vzpomněl si Levin a pohleděl se zoufalým namáháním Oblonskému do očí.

„Nu, dobrá, dobrá. Poshov trochu, i ty k tomu dojdeš. Lehko, když máš tři tisíce desjatin v karazinském újezdě a k tomu tvoje svaly a svěžest jako dvanáctiletá panenka. Ale i ty k nám přijdeš. Ano, tedy o tom, nač jsi se ptal: změna nijaká, ale škoda, žes tu nebyl už tak dávno.“

„Co pak?“ optal se polekaně Levin.

„Nic,“ odvětil Oblonský. „Nu, pak si o tom promluvíme. A proč pak jsi sem vlastně přijel?“

„Eh, o tom také promluvíme později,“ odpověděl Levin, začervenav se opět až po uši.

„Tak dobře. Zůstane tedy při tom,“ mínil Štěpán Arkáďjevič. „Jen že, vidíš: já bych tě pozval k sobě, ale žena je nějak churava. Ale takhle: chceš-li se s nimi uvidět, oni budou dnes dojista v zoologickém sadu od čtyř do pěti. Kiti jezdí na bruslích. Jeď tam, já se pro tebe zastavím a pojedeme pak spolu někam obědvat.“

„Výborně. Tedy na shledanou!“

„Ale najisto! Ty — já tě znám — buď zapomeneš, anebo najednou ujedeš do vsi!“ zvolal, usmívaje se, Štěpán Arkáďjevič.

„Ne, zcela jistě.“

Levin odešel z kabinetu a teprve ve dveřích si vzpomněl, že se zapomněl poroučeti kollegům Oblonského.

„Patrně velmi energický pán,“ prohodil Griňévič, když byl Levin už za dveřmi.

„Ach, panečku,“ pravil Štěpán Arkáďjevič, kývaje hlavou, „šťastný člověk! Tři tisíce desjatin v karazinském újezdě, život ho teprv čeká, a pln síly. Jiný chlapík než my.“

„Vy si také nemáte co naříkat, Štěpáne Arkáďjeviči.“

„Eh mrzutě, špatně,“ vypravil ze sebe Štěpán Arkáďjevič, z hluboka si oddechnuv.

VI

Když se Oblonský otázal Levina, proč vlastně přijel do Moskvy, Levin se začervenal a rozzlobil se na sebe proto, že se začervenal, poněvadž mu nemohl říci: „přijel jsem nabídnout ruku tvé švakrové“, ač přijel pouze pro to.

Rodiny Leviných a Ščerbackých byly staré šlechtické Moskevské rodiny a žily spolu vždy v blízkém a přátelském poměru. Svazek ten upevnil se ještě více za studentských let Levina. On se připravoval a vstoupil na universitu společně s mladým knížetem Ščerbackým, bratrem Dolliným a Kitiným. V ty doby Levin býval častým hostem v domě Ščerbackých a zamiloval se do rodiny Ščerbackých. Jakkoli se může zdáti podivným, ale Konstantin Levin byl zamilován opravdu do rodiny, a zvláště do ženské poloviny rodiny Ščerbackých. Sám Levin se nepamatoval na svoji matku, a jediná jeho sestra byla starší než on, tak že se v domě Ščerbackých seznámil poprvé s oním živlem staré šlechtické, vzdělané a poctivé rodiny, jehož byl zbaven smrtí otcovou a matčinou. Jemu se zdálo, že všichni členové oné rodiny, a zvláště ženská polovina, jsou zahaleni jakýmsi tajemným, poetickým závojem, a proto nejen na nich neviděl nijaké vady, nýbrž tušil pod oním poetickým závojem, jenž je zastíral, nejvznešenější city a všemožné přednosti. Proč ony tři slečny musily hovořit ob den tu po francouzsku, tu po anglicku; proč hrály v určitou hodinu jedna za druhou na fortepiano, jehož zvuky bylo slyšeti nahoře v komnatě jejich bratra, kde pracovali studenti; proč k nim přijížděli ti učitelové francouzské literatury, hudby, kreslení, tance; proč přijížděly v určitou hodinu všechny tři slečny ve společnosti Mlle. Linon v kočáře k Tverským alejím, všechny v atlasových šubách — Dolli v dlouhé, Natalie v polodlouhé a Kiti v kraťoučké, tak že bylo úplně vidět statné její nožky, v těsně natažených, červených punčochách; proč potřebovaly chodit v průvodu lokaje se zlatou kokardou na klobouce po Tverských alejích i všemu tomu a mnohému jinému, co se dálo v tajemném jejich světě, on nerozuměl, ale věděl, že vše, co se tam dělo, bylo výborné, a byl zamilován právě do tajemnosti toho, co se před ním dálo.

Za studentských let málem by se byl zamiloval do nejstarší kněžny Dolli; ona se však brzy vdala za Oblonského.

Tehdy se mu počala líbiti druhá slečna. On jako by tušil, že se do jedné ze tří sester musí zamilovati, jen že se nemohl rozhodnouti, do které. Ale i Natalie, sotva že ji počali bráti do společnosti, provdala se za diplomata Lvova. Kiti byla ještě děckem, když Levin absolvoval universitu. Mladý Ščerbacký, jenž vstoupil k námořnictvu, utonul v Baltickém moři, a styky Levina se Ščerbackými staly se od té doby přes jeho přátelství s Oblonským dosti řídkými. Ale když Levin po celoročním pobytu na vsi přijel letos počátkem zimy do Moskvy a shledal se opět se Ščerbackými, tu teprve poznal, do které ze tří sester bylo mu opravdu souzeno se zamilovati.

Zdálo by se, že nic nemohlo býti prostšího, než nabídnouti ruku kněžně Ščerbacké. Pocházelť Levin z dobré rodiny, byl spíše bohat nežli chud, a bylo mu všeho všudy třicet dvě léta. Není pochyby, že by jeho nabídku přijali jako skvělou partii. Ale Levin byl zamilován a proto se mu zdálo, že Kiti byla vtělená dokonalost v každém vzhledě, že byla bytost povznešená nade vše pozemské, on pak že jest tak nízký, zemský tvor, že nemohlo být ani pomyšlení, aby jiní a hlavně ona sama ho uznala sebe hodným.

Stráviv v Moskvě jako v opojené atmosféře dva měsíce, setkával se každodenně s Kiti ve společnosti, již navštěvoval jen k vůli tomu, aby se mohl s ní setkávati; náhle však si smyslil, že se naděje jeho splniti nemohou, a ujel do vesnice.

Důvody Levina pro to, že naděje jeho jsou nemožné, záležely v tom, že v očích rodičů byl by nevýhodnou, nedůstojnou partií pro spanilou Kiti, a sama Kiti že by ho nemohla míti ráda. Dle náhledů rodičů — tak soudil Levin — neměl nijakého stálého, určitého zaměstnání a postavení ve vyšší společnosti, kdežto jeho bývalí spolužáci nyní, když jemu jsou třicet dva roky, byli už — ten plukovníkem a křídelným pobočníkem, onen professorem, ten ředitelem banky nebo železné dráhy, aneb aspoň náčelníkem vyššího úřadu, jako Oblonský; on pak (velmi dobře věděl, jakým se musil zdáti druhým) byl pouhým velkostatkářem, zaměstnávajícím se chovem krav, střelbou sluk a různými hospodářskými stavbami, slovem neschopný mladý člověk, ze kterého nic nebude, a který dle náhledu obecenstva dělá totéž, co dělají všichni takoví neschopní lidé jako on.

Sama pak tajůplná, spanilá Kiti nemohla milovati takového nehezkého člověka, za jakého se sám měl, a především takového obyčejného, praničím nevynikajícího člověka. Kromě toho novou překážkou lásky zdál se mu jeho bývalý poměr ke Kiti, poměr dospělého jinocha k děcku, vzniklý následkem přátelství s jejím bratrem. Nehezkého, dobrého člověka, za jakého se měl, je možno milovat jako přítele — soudil Levin; ale aby mohl být milován tou láskou, jakou sám miloval Kiti, k tomu bylo třeba být krasavcem a především — obzvláštním člověkem.

On slýchal, že se ženy leckdy zamilovávají do nehezkých, obyčejných lidí, ale nevěřil tomu, protože soudil dle sebe a sám on se mohl zamilovati pouze do krásných, tajuplných a vynikajících žen.

Ale stráviv samojediný dva měsíce na vsi, přesvědčil se, že jeho nynější láska není jednou z těch prchavých vášní, jichž mnoho zažil za dob prvního mládí; poznal, že ten cit, jenž nyní v něm bouří, mu nedává minutky pokoje; že nemůže dále žíti, nerozřeší-li si otázku: bude-li ona neb nebude jeho ženou, a že jeho beznadějnost byla pouze plodem fantasie, poněvadž ve skutečnosti nemá dosud nijakého důvodu očekávati, že jeho návrh bude odmítnut. A nyní přijel tedy do Moskvy s pevným úmyslem, nabídnouti Kiti ruku a oženiti se, bude-li jeho nabídka přijata; aneb… o tom však, co se s ním stane, odmrští-li ho, si netroufal pomysliti.

VII

Levin přijel do Moskvy ranním vlakem, ubytoval se u svého staršího, nevlastního bratra Koznyševa, převlékl se a vešel k němu do kabinetu, chtěje mu přímo oznámiti, proč přijel, a poprositi ho za radu. Ale bratr nebyl sám. Seděl u něho známý professor filosofie, jenž přijel z Charkova schválně proto, aby vysvětlil nedorozumění, vzniklé mezi nimi pro velice důležitou filosofickou otázku. Professor polemisoval velmi horlivě proti materialistům; Sergěj Koznyšev sledoval pozorně jeho polemiku a prostudovav jeho poslední stať, sdělil mu v dopise své námitky. Vyčítal ve svém psaní professorovi příliš veliké ústupky materialistům. A professor přijel ihned, aby se dorozuměl. Šla řeč o módní otázce: je-li jaká hranice mezi psychickými a fysiologickými zjevy v činnosti člověka, neb není.

Sergěj Ivánovič přivítal bratra s hotovým, pro každého laskavě chladným úsměvem, a seznámiv ho s professorem, pokračoval v rozhovoru.

Malinký človíček s brejlemi a s úzkým čelem přerušil na okamžik svůj výklad, pozdravil se s Levinem a pak pokračoval, více si ho nevšímaje. Levin si sedl, čekaje, kdy professor odjede; ale brzy ho počal rozhovor zajímati.

Levin se stýkal v žurnálech s články, o nichž se tu mluvilo, a čítal je, poněvadž ho zajímaly, neboť se jimi rozvíjely osnovy přírodních nauk, jemu dobře známých, an se i sám na universitě zabýval přírodními vědami. Ale on nikdy neslučoval naučné výsledky o původu člověka jako zvířete, o reflexích, o biologii a sociologii s těmi otázkami o významu života a smrti pro něho samého, kterýmižto otázkami se v poslední době vždy častěji a častěji zabýval.

Jak tu naslouchal rozmluvě bratra s professorem, pozoroval, že spojují otázky naučné s otázkami čistě subjektivnými; několikrát se skoro přiblížili k samým základům oněch otázek, ale pokaždé, když se přiblížili — jak se mu zdálo — k nejhlavnějšímu, ihned se nakvap opět vzdalovali a znova se ponořovali v oblast jemných klassifikací, poznámek, citátů, narážek, dovolávali se autorit, tak že jen s těží chápal, o čem je řeč.

„Nemohu dopustit,“ tvrdil Sergěj Ivánovič s obvyklou jasností a přesností výrazu i krásou dikce: „nemohu se nikterak shodovati s Keysem, že by všechny mé představy o vnějším světě vznikaly pouze z dojmů. Základní pojem existence vznikl ve mně bez prostřednictví smyslů; vždyť nemáme nijakého zvláštního orgánu, jenž by mohl zprostředkovati tento pojem.“

„Ano, ale oni, Wurst, Knaust, Pripasov vám odpovědí, že vaše vědomí existence je výsledkem souboru všech pocitů, že toto vědomí existence jest resultátem pocitů. Wurst tvrdí dokonce přímo, že, jakmile se nedostává pocitů, schází i pojem existence.

„A já řeknu naopak,“ namítl Sergěj Ivánovič.

Ale tu si Levin opět pomyslil, že disputanti, přiblíživše se k hlavnímu, zase se počínají od něho vzdalovat, i odhodlal se předložiti professorovi otázku.

„Z toho tedy jde, že, budou-li zničeny mé smysly, odumře-li mé tělo, nemůže býti více nijaké existence?“ ptal se Levin.

Professor se ohlédl mrzutě a jako by ho následkem přerušení rozhovoru cosi duševně zabolelo, na podivného tazatele, jenž se podobal spíše burlaku[6] než filosofu, a obrátil se očima na Sergěje Ivánoviče, jako by se ptal: což tu vykládat? Ale Sergěj Ivánovič, jenž nemluvil tak namáhavě a jednostranně jako professor, a v jehož hlavě zbývalo dosti místa, aby mohl odpovídati i professorovi, i chápati spolu to prosté a přirozené hlediště, se kterého byla učiněna otázka, pousmál se a řekl:

„Tuto otázku nemáme ještě práva rozřešiti…“

„Scházejí nám praemissy,“ dotvrdil professor, a pokračoval ve svých důvodech. „Nikoliv,“ pravil, „já poukazuju k tomu, že, vzniká-li, jak přímo tvrdí Pripasov, pocit přímo z dojmu, musíme i přísně rozeznávati tyto dva pojmy.“

Levin jich dále neposlouchal a čekal, až professor odjede.

VIII

Když odejel professor, obrátil se Sergěj Ivánovič k bratrovi.

„To jsem rád, že jsi přijel. Dlouho se zdržíš? Co nového v hospodářství?“

Levin věděl, že hospodářství málo zajímá staršího bratra, a že se ho ptá, jen aby se mu zavděčil, a proto mu pověděl jen o prodeji pšenice a o penězích.

Levin chtěl bratrovi říci o svém záměru ženiti se a poprosit ho za radu; bylo to skoro jeho pevným úmyslem. Ale když uviděl bratra, uslyšel jeho rozhovor s professorem a všiml si shovívavého tónu, s jakým se bratr k němu obrací s otázkami o záležitostech hospodářských — jejich mateřský dědičný statek náležel jim společně a Levin spravoval obě části — : tu se Levinu najednou uzdálo, že nemůže jaksi s bratrem zapřísti hovor o své ženitbě. Předvídal, že bratr bude hleděti na věc s jiného stanoviska, než by si přál.

„A což dělá vaše zemstvo?“ optal se opět Sergěj Ivánovič, jenž se o zemstva velmi zajímal a přikládal jim veliký význam.

„A opravdu nevím…“

„Jak? Vždyť ty’s členem výboru?“

„Ne, už nejsem. Já jsem vystoupil z výboru,“ odvětil Levin; „a nejezdím už do schůzí.“

„Škoda!“ prohodil Sergěj Ivánovič, zamračiv se.

Na své ospravedlnění Levin počal vypravovat, co se dálo ve schůzích v jeho újezdě.

„Inu, to je ve všem tak,“ přerušil ho Sergěj Ivánovič. „My, Rusové, vedeme si vždycky tak. Snad je to naše dobrá vlastnost, že máme schopnost znamenati své vady; ale my přeháníme a těšíme se ironií, kterou máme vždycky pohotově na jazyku. Já ti řeknu jen tolik: dej tatáž práva, kteráž mají naše zemstva, jinému evropskému národu, Němci, Angličanu… uvidíš, jaké svobody na nich zosnují, my však se pouze smějeme.“

„Ale co dělat?“ omlouval se Levin. „Byl to můj poslední pokus. A já se snažil ze vší duše. Ale nemohu, nedostává se mi schopností.“

„Schopností se nedostává!“ vytýkal mu dále Sergěj Ivánovič. „Ty nehledíš na věc, jak se patří.“

„Možná,“ odvětil skroušeně Levin.

„Ach, víš-li, bratr Nikoláj jest opět zde.

Nikoláj byl vlastní, starší bratr Konstantina Levina, a bratr po matce Sergěje Ivánoviče. Byl to člověk ztracený, jenž promrhal větší část svého jmění, potloukal se v nejpodivnější špatné společnosti a znesvářil se s oběma bratry.

„Co povídáš?“ zvolal s úžasem Levin. „Odkud to víš?“

„Prokop ho viděl na ulici.“

„Zde v Moskvě? Kde bydlí? Ty víš?“ Levin vstal se židle, jako by se chystal ihned k odchodu.

„Eh, lituju, že jsem ti to pověděl,“ pravil Sergěj Ivánovič, vrtě hlavou nad rozčilením mladšího bratra. „Poslal jsem se poptat, kde bydlí, a poslal jsem mu jeho směnku na Trubina, jemuž jsem dluh zaplatil. Tu si přečti, co mně na to odpověděl;“ i podal bratrovi lístek ležící pod těžítkem.

Levin přečetl lístek, psaný divným, jemu příbuzným rukopisem: „Uctivě prosím, abyste mně dali pokoj. Je to jediné, čeho se dožaduju od svých milých bratrů. Nikoláj Levin.“

Levin si přečetl lístek, a stál se svěšenou hlavou, s psaním v ruce, před Sergějem Ivánovičem. V jeho duši vznikal boj mezi touhou, zapomenout nyní na nešťastného bratra, a vědomím, že to bude od něho nehezké.

„On mne patrně chce urazit,“ pokračoval Sergěj Ivánovič, „ale urazit mne nemůže, a já bych byl z té duše rád, kdybych mu mohl pomoci, ale vím, že to nebude možno.“

„Ba, ba,“ souhlasil Levin. „Rozumím ti a umím oceniti tvůj poměr k němu; ale já k němu dojedu.“

„Chce li se ti, jeď; ale já ti neradím,“ namítl Sergěj Ivánovič. „To jest, co se mne týče, já se tvé návštěvy u něho nebojím, se mnou tě on neznesváří. Ale k vůli tobě radil bych ti, abys raději nejezdil. Pomoci tu není. A ostatně dělej, jak sám chceš.“

„Snad i nelze pomoci; ale já cítím obzvláště v tuto chvíli — to však je něco jiného; já cítím, že nemohu být spokojen.“

„Tomu nerozumím,“ pronesl Sergěj Ivánovič. „Jedno jen chápu,“ připojil pak: „Ty si chceš uložiti cvičení v pokornosti; já počal jinak, a sice shovívaveji pohlížeti na to, co nazývají obyčejně podlostí, když se bratr Nikoláj stal tím, čím nyní jest… Ty víš, co udělal…“

„Ach, to je strašné, to je strašné,“ opakoval Levin.

Optav se u lokaje Sergěje Ivánoviče na bratrovu adressu, chystal se odjeti k němu ihned; ale pak si rozmyslil a odložil návštěvu na večer. Chtěl-li býti duševně úplně klidným, musil zprvu rozřešiti úkol, za kterýmž přijel do Moskvy. Jel tedy na úřad k Oblonskému, poptal se na Ščerbacké a odebral se pak tam, kde mu řekl, že může zastati Kiti.

IX

Ve čtyři hodiny, cítě, jak mu srdce bije, Levin sestoupil s povozu u Zoologického sadu a odebral se po pěšině k ledovym horám a ke kluzišti. Věděl, že ji tam nalezne, poněvadž viděl kočár Ščerbackých u vrat sadu.

Byl jasný, mrazivý den. U vrat stály řady kočárů, saní, drožek, žandarmů. Lidé lepší společnosti s lesknoucími se na slunci klobouky hemžili se u vjezdu a po umetených pěšinách mezi ruskými domky s vyřezávanými hřebeny. Staré, kadeřavé břízy v sadu, se svislými pod tíží sněhu větvemi, zdály se odětými novým slavnostním hávem.

Levin šel po pěšině ke kluzišti a myslil si: „Nesmím se rozčilovat, musím býti klidný. Co je ti? Co chceš? Zamlkni, hloupé,“ obracel se v myšlénkách k svému srdci. A čím více se snažil býti klidný, tím více se v něm tajil dech. Potkal ho starý známý a zavolal na něho; Levin však ani nepoznal, kdo to byl. Přistoupil k horám, po nichž rachotily řetězy spouštějících se a vzhůru tažených sánek, hrčely sjíždějící sáňky a rozléhaly se veselé hlasy. Prošel ještě několik kroků a před ním se rozestřelo kluziště. V okamžiku ji poznal mezi klouzajícími se.

Její přítomnost vycítil z radosti a strachu, jež zachvátily jeho srdce. Stála na druhém konci kluziště a rozmlouvala s nějakou damou. V jejím obleku ani v její póze nebylo na pohled ničeho zvláštního; ale Levinu bylo právě tak lehko rozeznati ji v zástupu klouzajících se jako růži mezi kopřivami. Pro něho ona ozařovala vše vůkol jako milý úsměv. „Mohu-li však sejíti tam na led a přiblížiti se k ní,“ pomyslil si Levin. Místo, kde ona stála, zdálo se mu nepřístupnou svatyní, i byl okamžik, kdy div že se nevrátil: tak mu bylo úzko. Stálo ho nemálo přemáhání, nežli přesvědčil sám sebe, že okolo ní, tam na ledu se prohánějí nejrozmanitější osobnosti, že se tedy smí i on spustiti a projeti se na bruslích. Sestoupil tedy na led, snaže se co nejméně hleděti na ni, jako na slunce, ale viděl ji právě jako slunce, třebas na ně nehleděl.

V ten den a v tu hodinu sjížděly se na led osoby jedné společnosti, vesměs známé mezi sebou. Nacházeli se tu i mistři bruslení, stavějící na odiv své umění, i začátečníci, učící se pomocí křesla, za nimž vyváděli své nesmělé, neobratné pohyby; byli tu hoši i lidé obstárlí, jezdící na bruslích z ohledů zdravotních. Všichni se zdáli Levinu vyvolenci Štěstěny, protože se mohli nacházeti zde podle ní. Jemu se zdálo, že všichni brusliči docela lhostejně ji předjížděli, doháněli, ba i oslovovali ji, a jakoby jí tu nebylo, oddávali se veselí, díky výtečnému ledu a krásnému počasí.

Nikolaj Ščerbacký, Kitin bratranec, seděl v krátkém kabátě a úzkých kalhotách na lávce s bruslemi na nohou, a spatřiv Levina, zavolal na něho:

„A, první ruský bruslič! Dávno jste zde? Led je výtečný, proč nepřipínáte bruslí?“

„Nevzal jsem je s sebou,“ odpověděl Levin, divě se jeho smělosti a bezohlednosti v její přítomnosti, při čemž ji nespouštěl ani na minutku s očí, ač na ni nehleděl. Cítil, že se slunce k němu přibližovalo. Obracela se právě v koutě kluziště a stavějíc úzké nožky ve vysokých botkách pod tupým úhlem, jela s patrnou trémou k němu. Jakýsi chlapec v ruském kroji, zoufale se ohánějící rukama a klonící se k zemi, ji předjížděl. Ona klouzala nedosti pevně; vypustila z ruky malinkou muftu, jež jí visela na šňůrce kolem krku, držela ruce pohotově a hledíc na Levina, jehož poznala z daleka, usmívala se jemu i svému strachu. Když byl obrat šťastně překonán, odrazila se pružnou nožkou a přijela přímo ke Ščerbackému. Opřevši se o něho rukou a usmívajíc se kynula Levinu. Byla v tu chvíli spanilejší než si ji představoval.

Když o ní Levin přemýšlel, mohl si ji vždy celou velmi živě představiti, obzvláště vnady její neveliké, rusé hlavičky s výrazem dětinské jasnosti a dobroty, tak volně vztyčené na statných dívčích ramenou. Dětinský výraz její tváře ve spojení s něžnou krásou její postavy tvořily její zvláštní přednost, kterou výtečně chápal; ale co ho při ní vždy překvapovalo jako cosi neočekávaného, to byl výraz jejích dobrých, klidných a pravdivých očí, a zvláště její úsměv, jenž unášel Levina pokaždé v kouzelný svět, kde se cítil něžným a krotkým, jakým se pamatoval jen zřídka za dnů svého prvního dětstva.

„Jste již dávno v Moskvě?“ oslovila ho podávajíc mu ruku. „Děkuju,“ dodala, když jí Levin zdvihl šátek, jenž jí vypadl z mufty.

„Já? nedávno, včera… to jest dnes jsem přijel,“ odvětil Levin, jenž rozčilením nepochopil hned její otázku. „Chtěl jsem k vám zajeti,“ pokračoval, ale hned se zmátl a začervenal se, vzpomněv si, za jakým účelem ji vyhledal. „Nevěděl jsem, že jezdíte na bruslích; vy dobře jezdíte.“

Kiti pohledla upřeně na Levina, jakoby chtěla vyčísti z jeho tváře příčinu jeho zmatku.

„Vaše pochvala platí mnoho,“ řekla pak, setřásajíc malinkou ručkou v černé rukavičce jehly jinovatky, ležící na muftě. „Zde se zachovala pověst, že vy jste nejlepším brusličem.“

„Ano, jezdil jsem kdysi vášnivě na bruslích; já si přál dostihnouti dokonalosti.“

„Vy, zdá se, děláte všechno vášnivě,“ prohodila Kiti, usmívajíc se. „Já bych vás tak ráda viděla na bruslích. Připněte si brusle a budeme jezditi spolu.“

„Jezditi společně, což je to možná?“ pomyslil si Levin, hledě na Kiti.

„Hned si je připnu,“ odpověděl pak.

I šel si vybrat brusle.

„Dávno jste se neráčil k nám podívat, milostpane,“ dal se do řeči sluha, drže nohu Levina a připevňuje brusli k jeho podpatku. — „Po vás nikdo už tak mistrovsky nejezdí. Tak, dobře bude?“ optal se po chvilce zatahuje řemen.

„Dobře, dobře, jen si pospěš,“ odpovídal Levin, stěží jen zdržuje šťastný úsměv, jenž se proti jeho vůli rozkládal po jeho tváři. „Vidíme,“ myslil si, „co značí život, co značí štěstí! Spolu, řekla mi, budeme jezditi spolu. Mám jí povědit všechno teď? Ale já se proto bojím, říci jí všechno nyní, proto že jsem šťasten, šťasten aspoň nadějí… A potom? Avšak musím, musím, musím! Pryč slabosti!“

Levin se postavil na nohy, sňal svrchník, rozběhl se po drsném ledu u besídky, sběhl na hladký led a rozejel se bez namáhání, jako by pouhou vůlí urychloval, zkracoval a měnil svůj běh. Ke Kiti se přiblížil nesměle, ale jediný její úsměv opět ho upokojil.

Kiti mu podala ruku a pustili se spolu, zrychlujíce běh. Čím jeli bystřeji, tím pevněji tiskla ona jeho ruku.

„S vámi bych se rychleji naučila; já mám jaksi více důvěry k vám,“ řekla mu mezi jízdou.

„A já na sebe úplně spoléhám, když vy se o mne opíráte,“ odpověděl Levin, ale ihned se ulekl toho, co řekl a zapálil se. A opravdu, sotva pronesl ona slova, náhle, jako by slunce zašlo za oblak, tvář její pozbyla své laskavosti, a Levin spozoroval povědomou mu hru její tváře, jež znamenala úsilné přemyšlení: na hladkém jejím čele ukázala se vráska.

„Nevadí vám něco? Ostatně já nemám práva se ptáti,“ zahovořil rychle Levin.

„Proč pak? Nikoli… mně nic nevadí,“ odpověděla mu chladně a hned dodala: „Neviděl jste M-lle Linon?“

„Dosud ne.“

„Jděte k ní, ona vás má tak ráda.“

„Co to znamená? Já ji zarmoutil. Bože, pomoz mně!“ pomyslil si Levin a rozejel se k staré Francouzce s šedými kadeřemi nad skráněmi, jež seděla na lávce. Usmívajíc se a ukazujíc falešné zuby, uvítala ho tato jako starého známého.

„Vidíte, rosteme,“ zahovořila stará guvernantka, ukazujíc očima na Kiti, „a stárneme. Tiny bear už vyrostl!“ pokračovala Francouzka se smíchem a připomenula mu jeho žert o třech slečnách, jež on nazýval kdysi třemi medvědy z anglické pohádky. „Pamatujete se, vy jste tak říkával?“

Levin se rozhodně nemohl upamatovati, ale ona se smála už deset let onomu žertu a velmi se jí líbil.

„Nu jděte, jděte jezdit. A není-liž pravda, naše Kiti pěkně jezdí?“

Když Levin dohonil opět Kiti, tvář jeji nebyla už přísna, oči hleděly opět pravdivě a laskavě, ale Levinu se zdálo, že v její laskavosti byl zvláštní, úmyslně klidný ton, a jeho veselá nálada se rozprchla. Kiti zavedla řeč o staré guvernantce, o jejích podivnůstkách a pak se ho optala, co dělá na vsi.

„Vy se opravdu nenudíte v zimě na vsi?“

„Ne, nenudím, já jsem velmi zaměstnán,“ odpověděl, cítě, že ho Kiti úmyslně podřizuje svému klidnému tonu, a že se z toho klidného tonu nevybere, jako se mu to nepodařilo na počátku zimy.

„Přijel jste na dlouho do Moskvy?“ ptala se dále Kiti.

„Ani sám nevím,“ odpovídal Levin, nepřemýšleje o tom, co povídá. Jeho napadlo, že, podá-li se onomu tonu klidného přátelství, odjede zase s nepořízenou, a proto si usmyslil, že se jí vzepře.

„Jak? vy nevíte?“

„Nevím, to závisí od vás,“ odpověděl Levin a hned se zhrozil svých slov.

Neslyšela-li jeho slov, neb jich nechtěla slyšet, Kiti jako by o něco zavadila, dupnula dvakrát nožkou a spěšně se rozjela od něho. Přijela k M-lle Linon, něco jí řekla, načež se odebrala k domku, kde dámy snímaly brusle.

„Můj bože, co jsem to vyvedl! Hospodine, bože můj! pomoz mně, osvěť mně!“ mluvil sám k sobě Levin, modle se a spolu cítě potřebu bystrých pohybů, rozbíhal se a opisoval na ledu vnitřní i vnější kruhy.

V tu chvíli jeden z mladých mužů, nejlepší bruslič z mladého pokolení, vyšel s papiroskou v ústech a s bruslemi na nohou z kavárny a rozběhnuv se spustil se po bruslích dolů po stupních, poskakuje a řinče bruslemi. Vletěl na led a nezměniv ani pohodlné položení rukou, jel po ledu.

„A to je něco nového!“ podivil se Levin a hned se rozběhl po stupních nahoru, aby zkusil totéž.

„Dej pozor, nezlam si vaz, k tomu je třeba návyku!“ zvolal za ním Nikolaj Ščerbacký.

Levin vystoupil na schody, rozběhl se, co mohl, a spustil se po stupních, udržuje při nezvyklé jízdě rovnováhu rukama. Na posledním stupni narazil na cosi, ale v okamžiku, sotva se rukou doteknuv ledu, učinil bystrý pohyb, vzpřímil se a se smíchem jel dále.

„Znamenitý, milý člověk,“ pomyslila si Kiti, jež v tu chvíli vyšla s M-lle Linon z domku a pohlížela na Levina s něžným úsměvem, jako na milovaného bratra. „Což jsem vinna opravdu, učinila jsem něco špatného? Říkají mně: koketování. Já vím, že ho nemiluju, ale mně je vždy tak příjemno, když jsem s ním, a on je takový dobrý. Jen proč mně to řekl?…“ přemítala dále.

Když Levin spatřil vzdalující se Kiti i její matku, jež se s ní setkala na stupních kluziště, stanul celý zarudlý od rychlé jízdy a zadumal se. Shodil s nohou brusle a u vrat sadu dohnal kněžnu i s dcerou.

„Těší mne, že vás opět vidím,“ vítala ho kněžna. „Ve čtvrtek, jako vždy, večer přijímáme.“

„Tedy dnes?“

„Bude nás těšit, přijedete-li,“ zvala ho chladně kněžna.

Chladnost jejího tonu zabolela Kiti, jež se nemohla udržet, aby nezahladila nepříjemný dojem slov matčiných. Obrátila hlavu k Levinu, a pokynula mu s úsměvem:

„Na shledanou!“

V tu chvíli vstupoval do sadu Štěpán Arkáďjevič s kloboukem na stranu, se zářící tváří, s lesknoucíma se očima, jako by přicházel z právě dobytého vítězství. Ale setkav se s tchyní, pozbyl náhle své veselosti, a s bojácným výrazem ve tváři odpovídal na její otázky o zdraví Dolli. Pohovořiv tiše a zkroušeně se tchyní, vypjal znova prsa a vzal Levina pod paží.

„Tak co, pojedem?“ ptal se ho. „Myslil jsem stále na tebe, a mne velice, velice těší, že jsi sem přijel,“ obracel se k němu, dívaje se mu významně do očí.

„Jeďme, jeďme!“ odvětil blažený Levin, v jehož uších doposud zněl měkký zvuk slov: „na shledanou“ a v očích jeho hrál úsměv, jenž provázel ona slova.

„K Anglii, nebo do Ermitáže?“

„Mne je všechno jedno.“

„Tedy k Anglii,“ rozhodl Štěpán Arkáďjevič, jenž zvolil Anglii proto, že tam byl víc dlužen než v Ermitáži. Proto pokládal za nepěkné, vyhýbati se onomu hostinci. „Mas zde izvoščíka? To je dobře, protože já jsem kočár poslal domů.“

Celou cestu přátelé mlčeli. Levin přemýšlel o tom, co mohla znamenati ona změna ve výrazu Kitiny tváře, a chvíli se přemlouval, že má naději; chvíli si zase div nezoufal a zdálo se mu patrným, že naděje jeho je šílená. A přece se cítil zcela jiným člověkem, docela nepodobným tomu, jakým byl, než mu Kiti řekla s úsměvem: „Na shledanou!“

Štěpán Arkáďjevič sestavoval cestou menu oběda.

„Ty jíš rád turbot?“ ptal se Levina, když přijížděli k hostinci.

„Co?“ zvolal Levin jako ze sna. „Turbot? Ovšem, já hrozně rád turbot.“

X

Když Levin vstoupil s Oblonským do hostince, nemohl si nevšimnouti jistého zvláštního výrazu tváře, jež jako by z lehká zazářila, i celého držení těla Štěpána Arkáďjeviče. Oblonský sňal svrchník a s kloboukem na stranu vstoupil do jídelny, dávaje rozkazy Tatarům ve fraku a s ubrousky, sbíhajícím se k němu. Ukláněje se v pravo i v levo radostně ho vítajícím známým, jichž bylo i zde jako všude hojnost, přistoupil k buffetu, vypil sklenku vodky, zajedl ji rybkou a pověděl při tom líčené, stužkami a krajkami vyfintěné Francouzce, jež seděla u psacího stolku, něco takového, že i tato Francouzka se srdečně zasmála. Levin však jen proto nepil vodky, že ho urážela právě tato Francouzka, sestavená, jak se mu zdálo, celá z cizích vlasů, poudre de riz a vinaigre de toilette. Odešel raději honem od ní jako od špinavého místa. Jeho duše celá byla přeplněna vzpomínkou na Kiti a v jeho očích zářil úsměv, vítězství a štěstí.

„Zde račte, osvícenosti, zde vaší osvícenosti nebudou překážet,“ švitořil zvláště dotěrný, starý, bledý Tatar se širokými kyčlemi, nad nimiž se šosy fraku nescházely. „Račte osvícenosti,“ obrátil se pak k Levinu, všímaje si z úcty k Štěpána Arkáďjeviči i jeho hosta.

Prostřev v okamžiku čerstvý ubrus na okrouhlý, ubrusem už pokrytý stůl pod bronzovým kandelábrem, přistavil sametové židle a postavil se před Štěpánem Arkáďjevičem s ubrouskem a s jídelním lístkem v rukou, očekávaje jeho rozkazů.

„Jestliže libo, osvícenosti, zvláštní kabinet, bude hned svoboden; kníže Golicyn tam s dámou. Přišly čerstvé ústrice.“

„A, ústřice!“

Štěpán Arkáďjevič se zamyslil.

„Nezměnit-li plán, Levine?“ otázal se, položiv prst na jídelní lístek. Tvář jeho jevila při tom vážné pochybnosti. „Jen jsou-li ústřice opravdu dobré? Slyšíš!“

„Flensburské, osvícenosti; ostendské nepřišly.“

„Možná, že flensburské, ale jsou-li čerstvé?“

„Včera jsme je obdrželi.“

„Což tedy, abychom počali ústřicemi? Pak ale musíme změnit celý plán. Co myslíš?“

„Mně je všechno stejné. Já bych nejraději šči a kaši, ale zde jich nedostanu.“

„Kaše a la russe, libo-li?“ nabídl ihned Tatar, skláněje se nad Levinem jako chůva nad děckem.

„Ne, bez žertu: co vyběřeš, bude zajisté dobré. Já jsem se vyjezdil na bruslích a chce se mi jíst. A nemysli si,“ dodal ihned, spozorovav na tváři Oblonského výraz nespokojenosti, že nedovedu ocenit tvůj výběr. Já si také rád dobře pojím.“

„To by ještě scházelo! Ať si mluví, kdo chce, co chce, je to přec jen jedna z příjemností života,“ pravil Štepán Arkáďjevič. „Nu, tak nám tedy přines, přítelíčku, ústřic dva, ne, to je málo, tři tucty; polévku se zeleninou…“

„Printaniere,“ přerušil ho Tatařín. Ale Štěpán Arkáďjevič nechtěl mu patrně učiniti po vůli a nazývat jídla po francouzsku.

„Se zeleninou, rozumíš? Pak turbot s hustou omáčkou, potom… roastbeef, ale hleď, aby byl znamenitý. Potom kapouna, co myslíš? nu, a na konec konservy.“

Sklepník si vzpomněl, že Štěpán Arkáďjevič má ve zvyku nejmenovat jídla dle francouzského lístku, a proto neopakoval nazvání hned za ním, nýbrž ponechal si tu radost, až když Štěpán Arkáďjevič byl hotov, a pak opakoval celý oběd dle francouzského lístku: „soupe printaniere, turbot, sauce Beaumarchais, poularde a l’estragon, macedoine de fruits… ,“ načež jako na pružinách zavřel jeden lístek a rozevřev druhý, cenník vín, podal jej Štěpánu Arkáďjeviči.

„Co budeme pít?“

„Já to, co ty chceš, ale nemnoho; šampaňské,“ prohodil Levin.

„Jak? Napřed? A ostatně máš pravdu. Třebas tedy. Jaké ty rád? S bílou pečetí?“

„Cachet blanc,“ přerušil opět Tatařín.

„Tak tedy přines k ústřicím šampaňské té marky; ostatní uvidíme potom.“

„K službám. A jaké víno ráčíte poroučet?“

„Nui přines. Anebo přines raději klassické chabeli.“

„K službám. Sýr svůj ráčíte poroučet?“

„Ovšem, ovšem, parmezánský. Nebo ty jíš raději jiný?“

„Ne, mně je vše jedno,“ odpovídal Levin, jenž se nemohl zdržeti smíchu.

Tatařín s vlajícími šosy odběhl, a za pět minut na to přiletěl s misou rozevřených ústřic na perleťových lasturách a s láhví mezi prsty.

Štěpán Arkáďjevič smačkal naškrobený ubrousek, zastrčil konec jeho za vestu a rozloživ pohodlně ruce, dal se do ústřic.

Nejsou nejhorší,“ pochvaloval si snímaje stříbrnou vidličkou měkké ústřice s perleťových lastur a polykaje jednu za druhou. „Nejsou zlé,“ opakoval, pohlížeje vlažnýma, lesklýma očima tu na Levina, tu na Tatara.

Levin jedl i ústřice, ač bílý chléb se sýrem mu lépe chutnal. Se zálibou pozoroval Oblonského. Ba i sklepník, jenž byl zatím vyňal zátku a nalil perlící víno do tenkých, štíhlých sklenek, pohlížel na Štěpána Arkáďjeviče s patrně spokojeným úsměvem, upravuje si na krku bílou kravatu.

„Co pak ty nejíš rád ústřice?“ otázal se Štěpán Arkáďjevič Levina, prázdně svůj pohar. „Či ti leží něco v hlavě, he?“

On si přál, aby Levin byl vesel. Levin nebyl sice nevesel, ale přece se necítil doma. S tím, co mu leželo na srdci, bylo mu úzko a nepohodlno zde v hostinci mezi zvláštními kabinety, kde obědvali s damami, v tom ruchu a hluku. Jej až uráželo zdejší zařízení s bronzem, zrcadly, plyšem a Tatary. Bylo mu úzko, aby nepošpinil to, čím byla přeplněna jeho duše.

„Co? Ach ano, mne skutečně cosi znepokojuje; a mimo to, já již odvykl všemu tomu,“ odpovídal roztržitě Oblonskému. „Nemůžeš si pomyslit, jak je mně, venkovanu, vše to podivno, právě tak jako nehty toho pána, s nímž jsem se setkal u tebe.“

„Ano, pozoroval jsem, že tě nehty ubohého Griňéviče velice zajímaly,“ dotvrdil se smíchem Štěpán Arkáďjevič.

„Nemohu si pomoci,“ zvolal Levin. „Vmysli se jen do mého položení, a pohleď na věc se stanoviska venkovana. My se ve vsi snažíme dáti rukám takovou formu, aby bylo pohodlno jimi pracovati; proto si střiháme nehty a časem si zahrnujeme rukávy. A zde si lidé schválně nechávají nehty růst, dokud se drží, a k rukávům si ve způsobe záponek přivěšují celé mísky, aby již pranic nemohli rukama dělat.“

Štěpán Arkáďjevič se vesele usmíval.

„Eh, to je jen znamení, že mu není třeba hrubé práce. On pracuje rozumem…“

„Možná. Ale přec je mi to podivno právě tak, jako je mi podivno nyní to, že, kdežto my venkované se snažíme najísti se vždy co nejrychleji, abychom se pak mohli dát zas do své práce, my dva nyní se snažíme co možná déle se nenajísti a proto pojídáme ústřice…“

„Je to sice pravda,“ přerušil ho Štěpán Arkáďjevič. „Ale vždyť cílem vzdělání je vlastně učinit vše příjemným.“

„Ah, je-li to cílem vzdělání, to bych si raději přál být divochem.“

„Však ty jsi divoch. Vy Levini všichni jste divoši.“

Levin si povzdychl. Vzpomněl si na bratra Nikolaje, svědomí se v něm hnulo, cosi ho zabolelo i zamračil se; ale Oblonský zavedl řeč o takovém předmětu, který ihned zaujal jeho pozornost.

„Nu jak? pojedeš dnes večer k našim, to jest k Ščerbackým?“ otázal se, odstrkuje prázdné, kostrbaté lastury a sahaje po sýru, zasvítil významně očima.

„Ano, zcela jistě pojedu,“ odvětil Levin, „ač se mi zdálo, že mě kněžna zvala ne příliš laskavě.“

„Co tě napadlo? Hlouposti! To je její způsob… Nu, přítelíčku, přines polévku!… To je její způsob, grande-dame,“ opětoval Štěpán Arkáďjevič. „Já přijedu také, ale musím dříve na zkoušku k hraběnce Boniné. Vidíš, a potom že nejsi divoch? Jak na př. vysvětliti to, že’s najednou zmizel z Moskvy? Ščerbačtí stále se mne ptali na tebe, jako bych musil o tobě vědět. A já vím pouze jedno, že děláš vždy to, čeho nikdo nedělá.“

„Tak, tak,“ zabručel Levin zdlouha a rozčileně. „Máš pravdu, jsem divoch, divokost má nezáleží však v tom, že jsem tehdáž ujel, nýbrž v tom, že jsem nyní přijel. A přijel jsem nyní…“

„Ah, jak jsi šťasten!“ přerušil ho Štěpán Arkáďjevič, pohlížeje mu přímo do očí.

„Proč?“

„Poznávám, brachu, bujného oře po vypáleném znamení, a mladíka zamilovaného poznávám po očích,“ zadeklamoval Štěpán Arkáďjevič. „Před tebou ještě celá budoucnost.“

„Což, ty jsi už dožil?“

„Ne, nedožil; ale ty máš ještě budoucnost a já jen přítomnost, a i tu jen občas.“

„Jak to?“

„Eh, špatně! Ale já nechci mluvit o sobě, a mimo to všeho nevypovíš,“ odvětil Štěpán Arkáďjevič. „Nuže, proč jsi tedy přijel do Moskvy?… Hej, vezmi!“ zvolal na sklepníka, ukazuje na talíř.

„Ty’s se domyslil?“ odpověděl Levin, nespouštěje svých v hlubině se lesknoucích očí se Štěpána Arkáďjeviče.

„Domýšlím se, ale nemohu počít o tom hovořit. Už dle toho můžeš soudit, domýšlím-li se správně nebo ne,“ pravil Štěpán Arkáďjevič, s jemným úsměvem pohlížeje na Levina.

„Co mně tedy poradíš?“ tázal se Levin třesoucím se hlasem a cítě, jak se v jeho tváři chvějí všechny svaly. „Jak ty pohlížíš na tu věc?“

Štěpán Arkáďjevič vypil pomalu svou sklenku vína nespouštěje očí s Levina.

„Já?“ odpověděl Štěpán Arkáďjevič: „nepřál bych si ničeho více než to, ničeho! To je to nejlepší, co by mohlo být.“

„Ale ty se nemýlíš? Rozumíš, o čem mluvíme?“ namítl Levin, vetknuv oči v Oblonského. „Myslíš, že je to možno?“

„Myslím, že. Proč by nebylo možno.“

„Ne, řekni mně, opravdu myslíš, že je to možno? Řekni mně, prosím tě, všechno, co si myslíš! Nu, a jestli, jestli že mne čeká odmítnutí?… A já jsem skoro ubezpečen…“

„Proč se toho domníváš?“ namítl Štěpán Arkáďjevič, usmívaje se jeho rozčilení.

„Zdá se mi tak časem. Vždyt to bude hrozné pro mne i pro ni.“

„Nu, pro dívku na všechen způsob hrozného tu nemůže být nic. Každá dívka je hrda, učiní-li se jí nabídka.“

„Ano, každá dívka, jen ne ona.“

Štěpán Arkáďjevič se opět usmál. On dávno už znal tento náhled Levina, věděl, že v jeho očích všechny dívky na světě se dělí ve dva druhy: jeden druh tvoří všechny dívky celého světa kromě ní; tyto dívky mají všeliké lidské slabosti a jsou vůbec obyčejné dívky. Druhý druh — to je jediná ona, nemá nijakých slabostí a stojí vůbec výše všeho lidského.

„Ne, ne, ne, vezmi omáčku,“ zvolal, zadržuje ruku Levina, jenž odstrkoval od sebe nádobu s omáčkou.

Levin si poslušně nabral omáčky, ale nedal Štěpánu Arkáďjeviči jíst.

„Ne, počkej, počkej,“ namítal Oblonskému. „Nesmíš zapomenout, že pro mne je to otázkou života a smrti. Nemluvil jsem o tom nikdy a s nikým. A s nikým bych nemohl o tom mluviti tak jako s tebou. Ty víš, že my dva jsme si ve všem cizí: máme různé vkusy, náhledy, vše. Ale já vím, že mne máš rád a že mi rozumíš, a proto i já tě mám velice rád. Ale, pro Boha, buď docela upřímný.“

„Já ti povídám, co si myslím,“ řekl Štěpán Arkáďjevič s obvyklým úsměvem. „Avšak já ti řeknu ještě více: má žena je nejpodivuhodnější ženština…“ Štěpán Arkáďjevič si vzdychnul, neboť si vzpomněl na svůj poměr k ženě, a pomlčev s minutku, pokračoval: „Ona má dar, viděti do budoucna. Dovede prohlédnouti člověka skrz naskrz; však i toho je málo: ona ví, co se stane, zvláště co se týče svateb. Na příklad, ona předpověděla, že Šachovská se vdá za Brentelna. Nikdo tomu nechtěl věřit, a přece měla pravdu. A věříš-li — ona je na tvé straně.“

„Jak tomu mám rozumět?“

„Tak; nejen že tě má sama ráda, ona říká, že Kiti bude dojista tvou ženou.“

Při těch slovech tvář Levina zazářila náhle tím úsměvem, který hraničí se slzami radosti.

„Ona že to říká!“ vzkřiknul Levin. „Já vždycky říkal, že tvá žena je zlato. Ale dost o tom, dost,“ zvolal, vstávaje s místa.

„Dobře, avšak sedni si.“

Levinu to však nedalo sedět. Prošel dvakrát svými pevnými kroky po malinké komnatce, zamrkal očima, aby nebylo viděti slz a pak teprve usedl zase za stůl.

„Rozuměj mně,“ pravil pak; „to není láska. Byl jsem zamilován, ale nyní to je něco jiného. Nikoli můj cit, ale jakási vnější síla mnou ovládla. Ujel jsem tehdáž z Moskvy, protože jsem rozsoudil, že to nemůže být, rozumíš mně? protože by to bylo štěstí, jakého nebývá na světě. Ale celou tu dobu jsem se mučil a nyní vidím, že bez toho není pro mne života. A proto jest třeba rozhodnutí…“

„Proč jsi tedy odjížděl?“

„Ach, postoj! Ach, co tu všelijakých myšlének! Co tu otázek! Poslouchej tedy. Vždyť ty si nedovedeš pomyslit, co jsi pro mne učinil těmi slovy, jež jsi mi řekl. Jsem tak šťasten, že jsem se stal až protivným; na všechno jsem zapomněl. Dověděl jsem se dnes, že bratr Nikolaj… ty víš, on je zde… já i na něho zapomněl. Mně se zdá, že i on je šťasten. Je to jakýsi druh šílenosti. Ale jednoho se hrozím… Ty jsi ženat, znáš tedy ten pocit… Hrozím se toho, že my — lidé obstárlí, mající už svou minulost… ne lásky, ale hříchů… sbližujeme se najednou s bytostí čistou, nevinnou; to je mi protivno, a proto nemohu se nepokládati za nedůstojného.“

„Nu, ty máš za sebou hříchů nemnoho.“

„Ach, přec jen mám,“ zavrtěl hlavou Levin, „mám a probíraje se s nechutí knihou života, chvěju se, i proklínám, i trpce si žaluju… Ano.“

„Což dělat, tak už je svět zařízen,“ řekl Štěpán Arkáďjevič.

„Jediná útěcha, jako v oné modlitbě, která se mně vždycky tak líbívala: ne pro zásluhy odpusť mně, ale pro milosrdenství své. I ona může jen tak odpustit.“

XI

Levin dopil svůj pohár, a oba pomlčeli.

„Ještě něco ti chci říci. Ty znáš Vronského?“ otázal se Štěpán Arkáďjevič Levina.

„Ne, neznám. Proč se ptáš?“

„Přines druhou,“ obrátil se Štěpán Arkáďjevič ke sklepníkovi, jenž doléval víno z láhve a vrtěl se kolem nich, právě když toho bylo nejméně třeba.

„Měl bys znáti Vronského, protože je to jeden ze tvých konkurrentů.“

„Co je zač ten Vronský?“ zvolal Levin a tvář jeho změnila dosavadní dětský, nadšený výraz, jejž Oblonský se zálibou pozoroval, i stala se náhle zlou a nepříjemnou.

„Vronský je jeden ze synů hraběte Kyrila Ivánoviče Vronského a zároveň jeden z nejvíce vynikajících representantů petrohradské jeunesse dorée. Seznámil jsem se s ním v Tveři, když jsem tam sloužil a on tam přijel k odvodu. Je nad míru bohat, hezký člověk, má význačná spojení, je křídelním pobočníkem a je zároveň milý, příjemný člověk. Ale ještě více než vůbec příjemný člověk: jak jsem ho zde poznal, je i vzdělaný a velmi rozumný. Je to člověk, jenž dojde daleko.“

Levin se mračil a mlčel.

„Tak tedy, on se zde objevil brzy po tvém odjezdu, a jak se mi zdá, je po uši zamilován do Kiti; nu, a ty pochopíš, že její matka…“

„Odpusť, ale já nechápu zrovna ničeho,“ prohodil Levin skrze zuby, zamračiv se. Tu si opět vzpomněl na bratra Nikolaje, i napadlo ho, jakým je protivným člověkem, že mohl na něho zapomenout.

„Počkej, počkej trochu,“ zahovořil Štěpán Arkáďjevič usmívaje se a dotýkaje se ruky Levina. „Pověděl jsem ti, co vím, ale opakuju, že v té jemné a něžné záležitosti, na kolik možná hádati, zdá se mi, že šanse jsou na tvé straně.“

Levin se opřel o lenoch křesla; obličej jeho byl bledý.

„Radil bych ti však, abys tu záležitost ukončil co nejdříve,“ pokračoval Oblonský, dolévaje mu pohár.

„Ne, děkuju, nemohu více pít,“ prohodil Levin, odstrkuje svou sklenku. „Opiju se… Nu, a jak se tobě vede?“ pokračoval Levin, přeje si patrně přenésti rozhovor na jiné pole.

„Ještě slovíčko: na všechen způsob ti radím, abys se rozhodl co nejdříve. Dnes však bych ti neradil o tom mluvit,“ pravil Štěpán Arkáďjevič. „Zajeď tam zejtra ráno, nabídni formálně ruku, i požehnej ti Bůh…“

„Ty’s se dávno strojil, že přijedeš ke mně na hon. Prijeď nyní na jaře!“ vedl Levin dále svou.

Litoval nyní už z celé duše, že začal se Štěpánem Arkáďjevičem ten rozhovor. Jeho vlastní city byly poskvrněny rozprávkou o konkurrenci jakéhosi petrohradského důstojníka, náhledy a radami Štěpána Arkáďjeviče.

Na rtech Štěpána Arkáďjeviče hrál úsměv. On chápal, co se dálo v duši Levina.

„Seberu se jednou a přijedu,“ chlácholil Levina. „Eh, brachu, ženská, to je šroub, kolem něhož se všechno otáčí. Vidíš, i mně se daří hanebně, hanebně. A všechno k vůli ženským. Pověz mně upřímně,“ pokračoval, vyňav doutník a drže druhou ruku na poháru, „dej mi radu.“

„V čem pak?“

„Hned uslyšíš. Dejme tomu, ty’s ženat, miluješ svou ženu, ale ty’s se zapomenul a dal se okouzlit jinou ženštinou.“

„Odpusť, ale já rozhodně nechápu, jak… nechápu pravě tak, jak bych mohl nyní, když jsem se najedl, jíti okolo pekařského krámu a ukradnout rohlík.“

Oči Štěpána Arkáďjeviče se svítily víc než obyčejně.

„Proč pak ne, rohlík voní někdy tak, že se nezdržíš.

Himmlisch ist’s, wenn ich bezwungen meine irdische Begier; aber doch wenn’s nicht gelungen, hatt’ ich auch recht hübsch Plaisir!“

Deklamuje tyto veršíky, Štěpán Arkáďjevič se usmíval. Levin také se nemohl zdržeti úsměvu.

„Ano, ale bez žertu,“ pokračoval Oblonský, „představ si, že ženština, milounké, něžné, milující stvoření, chudobná, samojediná, obětovala ti všechno. Nyní, když vše už je hotovo, představ si, možno li ji opustit? Ovšem: rozloučení vyžaduje klid rodinného života; avšak což je možná, aby jí člověk aspoň nepolitoval, nezaopatřil ji, nezmenšil dle možnosti její hoře?“

„Nu, odpusť, příteli. Ty víš, že v mých očích všechny ženštiny se dělí na dva druhy… to jest ne tak… ale lépe řečeno: jsou ženštiny a jsou… Neviděl jsem nikdy milých padlých stvoření a neuvidím jich; a co se týče takových, jako tam ta malovaná Francouzka u bufetu s falešnými kadeřemi, ty jsou pro mne obludy a všechny ostatní padlé jsou právě takové.“

„A ta, o níž mluví evangelium?“

„Ach, dej mi pokoj! Kristus by těch slov nikdy nepronesl, kdyby byl předvídal, jak jich budou zueužívati. Pamatujou si z celého evangelia jen tato slova. Ostatně já povídám to, co pociťuju, a ne to, co si myslím. Mně se hnusí všechny padlé ženštiny. Ty se štítíš pavouků, a já těch oblud. A vždyť ty jsi se nezabýval studiemi pavouků a neznáš tedy jejich způsoby života. A já právě tak.“

„Tobě je lehko mluvit; ty’s jako onen Dickensův pán, jenž levou rukou odhazuje za pravé rameno všechny obtížné otázky. Zapírání fakt není odpovědí. Co nyní dělat, to mně pověz, co dělat? Žena stárne a ty jsi pln života. Sotva se ohlédneš a již pozoruješ, že nemůžeš milovat ženu jinošskou láskou, byť bys si jí vážil sebe více. A tu ti vstoupí náhle do cesty opravdová láska a jsi ztracen, ztracen!“ vysvětloval se zoufalou teskností Štěpán Arkáďjevič.

Nyní se Levin usmál.

„Ano, jsi ztracen,“ opětoval Oblonský. „Ale co dělat nyní?“

„Nekrást rohlíky.“

Štěpán Arkáďjevič se dal do smíchu.

„O moralisto! Uvaž přece: Jsou dvě ženštiny. Jedna stojí stále na svých právech, a těmi právy jest tvá láska, kterou jí nemůžeš více dát. Drubá ti obětuje všechno, a ničeho na tobě za to nežádá. Co budeš dělat; jak se tu zachováš? Vždyť to je strašné drama.“

„Žádáš-li si v té záležitosti mé zpovědi, tedy ti řeknu, že nevěřím, že by tu bylo jaké drama. A to z následující příčiny. Dle mého přesvědčení láska… obě lásky, které, jak se pamatuješ, Plato definuje ve svém Pyrhovi, obě lásky slouží zkušebným kamenem lidí. Někteří lidé rozumějí pouze jedné, druzí druhé lásce. Ti, kteří chápou pouze neplatonickou lásku, mluví bez příčiny o dramatismu. Při takové lásce nemůže být ničeho dramatického. ,Děkuju pěkně, že jste mi způsobila příjemnou chvilku, má úcta,‘ to je to celé drama. Však i při platonické lásce není místa pro drama, protože při takové lásce všechno je jasno a čisto, protože…“

Ale v tom okamžiku si Levin vzpomněl na své hříchy i na vnitřní boj, jejž musíval v sobě vybojovati, a dodal neočekávaně:

„A ostatně může být, že máš pravdu. Dost možná… Ale já nevím, rozhodně nevím.“

„Víš, brachu,“ ujal se slova Štěpán Arkáďjevič, „ty’s člověk velmi dokonalý a v tom vězí i tvé přednosti i vady. Ty’s dokonalý, celý charakter a žádáš, aby se veškeren život skládal ze samých celých zjevů; ale to se nestává. Ty na příklad povrhuješ úřední činností, protože si přeješ, aby činnost každého jednotlivce měla vždy určitý cíl, aby láska a rodinný život tvořily vždy nerozlučný celek; — to však se opět nestává. Veškera různotvárnost, příjemnost, veškera krása života skládá se vždy ze stínů a světla.“

Levin si povzdychl a ničeho neodpovídal. Zabýval se svými myšlénkami a Oblonského neposlouchal.

A tu náhle pocítili oba, že, ač jsou přátelé, ač spolu obědvali a pili víno, které je mělo ještě více spřáteliti, myslí přec jen každý výhradně o svém, a jednomu není pranic do druhého. Oblonský zkusil již nejednou podobné rozdvojení místo sblížení po obědě a věděl, co má dělat v takovém případě.

„Účet!“ křiknul a přešel do sousedního salonu, kde se ihned setkal se známým adjutantem a dal se s ním do řeči o jisté herečce a jejím ctiteli. A hned za řeči s adjutantem pocítil úlevu a odpočinek po rozhovoru s Levinem, který ho nutil pokaždé k příliš značnému myšlenkovému i duševnímu napjetí.

Když přišel Tatar s účtem na dvacet šest rublů a několik kopejek a s nadějí na zpropitné, Levin, jenž by se jako venkovan jindy zhrozil přicházející na jeho řad částky čtrnácti rublů, tentokrát ani si hrubě účtu nevšimnul, zaplatil a odebral se domů, hodlaje převléci se a jeti k Ščerbackým, kde se měl rozhodnouti jeho osud.

XII

Kněžně Kiti Ščerbacké bylo osmnáct let. Jezdila teprve první zimu do společnosti. Ve společnosti se setkala s větším úspěchem než obě její starší sestry, ano s větším, než očekávala sama kněžna matka. Nejen že všichni mladí lidé, kteří tancovali na moskevských bálech, byli do Kiti zamilováni, již během první zimy naskytly se jí dvě vážné partie: Levin a hned po jeho odjezdu hrabě Vronský.

Objevení se Levina počátkem zimy, jeho časté návštěvy a zjevná láska ke Kiti byly příčinou prvních vážných rozhovorů rodičův o budoucnosti Kiti a spolu sporů mezi knížetem a kněžnou. Kníže byl na straně Levina, tvrdě, že by si pro Kiti nepřál ničeho lepšího. Kněžna však se vyhýbala — jak dělají všechny ženštiny — vlastní otázce a tvrdila, že Kiti je ještě příliš mladá, že Levin vlastně nijak nedává na jevo, že by měl opravdový úmysl, že Kiti necítí k němu náklonnosti, a jiné podobné námitky. Hlavního však neřekla, to totiž, že očekává pro dceru lepší partii, že jí Levin není sympatickým, a že mu vůbec nerozumí. Když pak Levin náhle odjel, kněžna byla ráda a řikala vítězoslavně muži: „Vidíš, já měla pravdu.“ Když se pak objevil Vronský, byla ještě radši, neboť jeho příchod ji dotvrzoval v domněnce, že Kiti musí udělati nejen pěknou, nýbrž skvělou partii.

Pro matku nemohlo být ani porovnání mezi Vronským a Levinem. Matce se při Levinu nelíbily jeho podivné, přísné úsudky, jeho neobratnost ve společnosti, zakládající se, jak se ona domnívala, na hrdosti, i jeho zdivočilý — podle jejích náhledů — způsob života na vsi, kde se zabýval s dobytkem a s mužiky. Nelíbilo se jí dále i to, že jsa zamilován do její dcery, jezdil k nim půldruhého měsíce, jako by čehosi vyčkával, čeho se snažil dopátrati, jako by se bál, neučiní-li příliš velkou čest svou nabídkou, a při tom nechápal, že, přijíždí-li do rodiny, kde je dívka na vdávání, bylo nutno se vyjádřiti. A najednou, nevyjádřiv se, odjel docela. „Ještě dobře, že svým zevnějškem tak málo poutá, a že se Kiti do něho nezamilovala,“ těšila se v myšlénkách.

Za to Vronský vyhovoval všem přáním matčiným. Byl velmi bohat, rozumný, urozený, na cestě ku skvělé vojenské a dvorní kariéře, a při tom okouzlující člověk. Nebylo možno, přáti si čeho lepšího.

Na bálech se Vronský zjevně kořil Kiti, tancoval s ní, přijížděl do rodiny, nebylo tedy možno pochybovati o jeho opravdových úmyslech. Ale pros to se kněžna po celou zimu nacházela ve strašném rozčilení a stálém obávání.

Kněžna máť se vdala před třiceti lety přičiněním své tety. Ženich, o němž se věděly už napřed všechny podrobnosti, přijel, spatřil nevěstu a i sebe ukázal. Teta snacha se vyptala, jaký kdo na koho učinil dojem, a sdělila výsledek svých poptávek oběma stranám. Dojem byl dobrý. Potom v určený k tomu den byla rodičům učiněna očekávaná již nabídka a jimi ovšem přijata. Vše to šlo velmi prostě a lehce. Aspoň kněžně se tak zdálo. Ale při svých dcerách se přesvědčila, jak nelehká a neprostá je ta záležitost, jež zdá se tak obyčejnou, jak obtížno je vdávat dcery. Co strachu zakusila kněžna, co tu myšlének proletělo její hlavon, co peněz utraceno, kolik sporů bylo s mužem při vdávání starších dvou dcer, Darje a Natalije. Nyní, když třetí dcera počala jezditi do společnosti, opětovaly se tytéž strachy, tytéž pochybnosti, a s mužem ještě nepříjemnější spory, než při vdávání starších. Starý kníže, jako všichni otcové, byl nad míru nedůtkliv v záležitosti cti a čistoty svých dcer; on byl až nerozumně nedůvěřiv k dcerám a zvláště ke Kiti, jež byla jeho miláčkem, a proto každou chvíli vytýkal kněžně, že kompromittuje dceru. Kněžna zvykla takovým scénám již při starších dcerách, ale nyní zpozorovala, že nedůtklivost otcova má více důvodnosti. Vidělať, že ve způsobech společnosti se v poslední době mnoho změnilo a následkem toho povinnosti mateřské že se staly ještě obtížnějšími. Kněžna věděla, že Kitiny vrstevnice se sjednocovaly v jakýchsi spolcích, chodily do jakýchsi přednášek, svobodně si vedly s mužskými, jezdily samy po ulicích, mnohé z nich nedělaly reveransů, a hlavní věc, byly všechny přesvědčeny, že voliti muže jest záležitostí jejich a ne rodičů. „Teď už nevdávají tak jako druhdy,“ uvažovaly a říkaly mezi sebou ony mladé dívky i mnozí obstárlí lidé. Ale jak nyní vdávají dcery, toho se kněžna nikde nemohla dověděti. Způsob francouzský, že rodiče mají rozhodnouti o osudu svých dětí, byl zneuznáván a odsuzován. Způsob anglický, dávající dívce úplnou svobodu, také nebyl uznán a kromě toho byl v ruské společnosti nemožný. Starý ruský obyčej svatovstva, při němž se svatby uzavíraly prostřednictvím najatých námluvčích, pokládal se za protivný a vysmívali se mu všichni, i sama kněžna. Jak se však mají dcery vydávati za muž, toho nikdo nevěděl. Všichni, s kým se kněžna dala o tom do řeči, tvrdili jí jedno: „Ach bože, za našich časů musíme už ony starobylosti nechat na pokoji. Vdávají se mladí lidé a ne jich rodiče; proto musí se jim ponechati na vůli, aby si své záležitosti zařizovali, jak sami si přejí.“ Ale lehko tak bylo mluvit těm, kdo neměli dcer. Kněžna soudila správně, že ve styku s mladými mužskými její dcera se mohla zamilovati, a sice mohla se zamilovati do takového mužského, který se nebude chtít ženit, aneb do takového, jenž se jí nehodí za muže. A proto, jakkoli vysvětlovali kněžně, že za našich časů děti samy musí rozhodnouti o svém osudu, nemohla tomu věřiti, právě tak, jako by nemohla uvěřiti, že by někdy nejlepší hračkou pro pětileté děti mohly býti nabité bambitky. A následkem všeho toho dělala Kiti kněžně daleko více starostí než starší dvě dcery.

Nyní se obávala, aby Vronský nepřestal na pouhém koření se její dceři. Kněžna pozorovala, že Kiti je už do něho zamilována, ale těšila se tím, že je čestný člověk, a proto že toho neučiní. Ale zároveň si netajila, jak za nynějšího svobodného obcování je lehko zmásti dívce hlavu, a jak mužští věc tu vůbec berou na lehkou váhu. Minulý týden Kiti zdělila matce svůj rozhovor s Vronským během mazurky. Rozhovor ten z části utěšil kněžnu; ale úplně klidnou býti nemohla. Vronský řekl Kiti, že oni, oba bratři, tak přivykli ve všem se podřizovati matce, že se nikdy nerozhodnou pro nějaké vážné předsevzetí, dokud se neporadili s matkou. „I nyní očekávám matčina příjezdu z Petrohradu jako zvláštního štěstí,“ pravil mimo jiné.

Kiti sdělovala to matce, nekladouc nijaké váhy na ona slova. Ale kněžna porozuměla tomu jinak. Ona věděla, že starou hraběnku očekávají v Moskvě každého dne; věděla, že hraběnce volba synova nebude proti mysli, a zdálo se jí proto podivným, že syn ze strachu, aby neurazil matku, odkládá formální nabídnutí ruky. Ale sama tak si přála onoho sňatku, a zejména tak by se byla ráda zbavila starostí, že chtěj nechtěj uvěřila kombinacím. Jakkoli v tu dobu rmoutilo kněžnu neštěstí její nejstarší dcery Dolli, jež se chystala opustiti muže, nicméně starosti o budoucím štěstí nejmladší dcery, jejíž osud právě se má rozhodnouti, pohlcovaly všechny její city. Dnešního dne s objevením se Levina k ostatním starostem přibyla ještě nová. Znepokojovalo ji, že by snad dcera, které — jak se jí zdálo — Levin jednu dobu nebyl lhostejným, mohla z nemístné čestnosti odmítnouti Vronského, a vůbec se bála, aby příjezd Levina nebyl na překážku a nezdržel nějakým způsobem záležitost blížící se k rozuzlení.

„Co tu dělá? Dávno-li už přijel?“ ptala se kněžna na Levina, když se vrátila s Kiti domů ze Zoologického sadu.

„Dnes, maman.“

„Já jen to chci říci…“ počala opět kněžna a dle vážně oživené její tváře Kiti se domyslila, o čem bude řeč.

„Mamá,“ přerušila ji, zapálivši se a bystře se k ní obracejíc, „prosím vás, prosím vás, nemluvte ničeho o tom. Já vím, já všechno vím.“

Přálať si téhož, čeho si přála i matka, ale důvody matčiny ji urážely.

„Já ti chtěla jen říci, že když jsi poskytla naději jednomu…“

„Mamá, holoubku, pro boha, nemluvte. Tak strašno je o tom mluvit.“

„Nu, přestanu,“ řekla kněžna, spozorovavši slzy na očích dceřiných; „jen slovíčko ještě, dušinko. Ty’s mně slíbila, že nebudeš míti přede mnou nijakých tajemství. Nebudeš?“

„Nikdy, mamá, nijakých,“ odvětila Kiti, a celá červená pohlédla matce přímo do očí. „Ale nyní nemám, co bych pověděla. Já… já… kdybych i chtěla, nevím, co bych mohla říci a kterak… já nevím…“

„Ne, s takovým pohledem nemůže mluvit nepravdu,“ pomyslila si kněžna, usmívajíc se její úzkosti i štěstí. Jí se zdálo směšným to, jak ohromným a významným si ubohá Kiti představuje vše, co se děje nyní v její duši.

XIII

Kiti bylo po obědě až do příjezdu hostí na večer tak, jak bývá mladému vojáku před bitvou. Srdce její silně bilo a myšlénky nemohly se na ničem ustanovit.

Předvídala, že dnešní večer, kdy se oni oba poprvé setkají, bude rozhodujícím pro její osud. Co chvíli představovala si je, tu každého zvlášť, tu oba společně. Když se zamyslila o minulosti, tu se s rozkoší a něžností pozastavovala na vzpomínkách o svém poměru k Levinu. Vzpomínky z dětských let a upamatování na přátelství Levina s jejím nebožtíkem bratrem dodávaly zvláštního poetického lesku jejímu poměru k němu. Jeho láska, o níž byla přesvědčena, lichotila jí a působila jí radost. A proto s klidným srdcem vzpomínala na Levina. Ke vzpomínce na Vronského mísilo se cosi nepohodlného, ačkoli on byl člověk rozhodně vyššího světa a ve svém chování zůstával vždy zcela klidným. Zdálo se jí, jako by se ozýval kdesi falešný ton — ne s jeho strany, bylť on nad míru prost a milý, — nýbrž v ní samé, kdežto ve přítomnosti Levina se cítila vždy úplně svobodnou a nebylo jí nic nejasného. Za to, když si představovala budoucnost ve společnosti s Vronským, otvírala se před ní skvělá, šťastná perspektiva; s Levinem naopak zdála se jí budoucnost mlhavou.

Když přišla nahoru do své komnaty převléknout se na večer a pohlédla do zrcadla, spozorovala s radostí, že je dnes v dobré míře a vládne úplné všemi svými přednostmi i silami; — a jí toho bylo třeba k nastávajícímu večeru: cítila v sobě vnější klid a volnou gracii pohybů.

O půl osmé, sotva že přišla do salonu, oznamoval lokaj: „Konstantin Dmitrič Levin.“ Kněžna byla ještě ve své komnatě a kníže také ještě nepřišel. „Já to předvídala,“ pomyslila si Kiti a všecka krev jí vproudila k srdci. Pohlédla do zrcadla a ulekla se své bledosti.

Nyní byla již přesvědčena, že Levin přijel proto tak záhy, aby ji zastal samotnu a učinil jí nabídku. A tu se jí celá ta záležitost objevila poprvé se zcela jiné, nové strany. Tu teprve pochopila, že otázka, o kterou běží, týče se ne pouze ji samé — s kým totiž bude šťastna a koho miluje — ale že v příštím okamžiku bude nucena způsobiti hoře člověku, jehož miluje. Raní ho strašně, a proč? Za to, že je milý, dobrý, má ji rád, je do ní zamilován. Avšak jinak nelze; tak to má být, tak to musí být.

„Můj Bože, což mu to musím říci já sama?“ uvažovala dále. „Řeknu-liž mu opravdu, že ho nemiluju? Vždyť to nebude pravda. Ale co mu říci? Řeknu, že miluju jiného? Ale to je nemožno. Odejdu, já odejdu.“

Blížila se již ke dveřím, když zaslechla jeho kroky. „Ne! to by nebylo čestné. Čeho se bát? Špatného jsem nic neučinila. Co se stane, to se stane! Budu mluviti pravdu. Vždyť s ním mluvit nemůže mne přivésti do rozpaků. Tu je,“ řekla si spatřivši celou jeho silnou, nesmělou postavu s lesknoucími se, upřenými na ni očima. Pohlédla mu přímo do tváře, jako by ho prosila za slitování, a podala mu ruku.

„Přišel jsem, tuším, nevčas, příliš záhy,“ promluvil Levin, ohlédaje prázdný salon. Když se přesvědčil, že jeho tušení se splnilo a nikdo mu nebude překážet, aby pověděl vše, co má na srdci, jeho tvář pokryla se mrakem.

„Nikoli,“ odvětila Kiti a přisedla ke stolku.

„Já jsem si právě přál, abych vás zastal samotnou,“ počal Levin, nesednuv, a nehledě na Kiti, aby nepozbyl smělosti.

„Mamá ihned přijde. Ona se včera velice unavila. Včera…“

Kiti mluvila, ani neznamenajíc, co povídají její rty, a nespouštěla při tom s Levina svého prosebného, lichotícího pohledu.

On na ni vzhlédnul; Kiti se začervenala a umlkla.

„Já vám řekl, že nevím, na jak dlouho jsem přijel… že to závisí na vás…“

Ona skláněla hlavu níž a níže, nevědouc, co odpoví na blížící se osudnou otázku.

„Že to závisí na vás,“ opětoval Levin. „Já vám chtěl říci… já jsem chtěl říci… Já jsem přijel k vůli tomu… že… býti mou ženou!“ vypravil na konec ze sebe, nevěda sám, co mluví. Ale když spozoroval, že nejstrašnější slovo už je venku, ustal a pohlédl na Kiti.

Ona těžce dýchala, nehledíc na něho. Cit nevýslovné radosti a štěstí plnil její duši. Kiti se nikterak nenadála, že jeho vyznání lásky způsobí na ni tak silný dojem. Ale cit ten potrval pouze jediný okamžik. Vzpomněla si na Vronského, pozdvihla k Levinu své jasné, pravdivé oči a spatřivši jeho zoufalou tvář, odvětila chvatně:

„Nemůže to být… odpusťte mi.“

Jak blízka byla mu minutu před tím, jak důležitá byla pro jeho život! A jak se mu nyní stala cizou a vzdálenou!

„Jináče to býti nemohlo,“ řekl Levin, nepatře na ni.

Uklonil se a chtěl odejít.

XIV

Ale v tu chvíli vstoupila do salonu kněžna. Když uviděla, že jsou spolu sami, a spozorovala jejich změněné tváře, zmocnil se jí úžas. Levin se jí poklonil, neřekl však ani slova. Kiti mlčela, bojíc se zdvihnouti oči. „Chvála Bohu, odřekla mu,“ pomyslila si kněžna a její ústa se složila v obvyklý úsměv, připravený k uvítání všech hostí na čtvrtek večer. Spokojeně si sedla a počala se vyptávat Levina na jeho život na vesnici. On si také sedl, stroje se nepozorovaně odjeti, až se sejde více hostí.

Za pět minut přišla přítelkyně Kiti, hraběnka Nordstonová, jež se vdala minulé zimy.

Byla to suchá, žlutá, chorobná a nervosní ženština s černýma, lesknoucíma se očima. Měla ráda Kiti, a její náklonnost k ní, jako vůbec náklonnost všech vdaných dam k dívkám, projevovala se v přání, vdáti Kiti za takového člověka, jenž by odpovídal jejímu ideálu štěstí; přála si provdati ji za Vronského. Levin, s nímž se počátkem zimy často u nich setkávala, byl jí vždy protiven. Při setkání se s ním bylo stále její zálibou, tropiti si z něho žerty.

„Mně působí potěšení, když pohlíží na mne s výše své vznešenosti: buď přeruší svůj moudrý rozhovor se mnou, protože jsem příliš hloupá, anebo se snaží býti mně pochopitelným, sestupuje s výše ke mně. Mně se líbí jeho sestupování. Mně působí nevýslovnou radost vědomí, že on mne nemůže cítit,“ vyjadřovala se o něm.

Hraběnka měla pravdu, neboť Levin ji skutečně nemohl cítit a opovrhoval jí pro to, čím se ona vynášela a co stavěla na odiv — pro její podrážděnost, její rafinované opovržení a lhostejnost ke všemu hrubému a ke všemu, co páchne životní pravdou.

Mezi hraběnkou Nordstonovou a Levinem ustálil se onen poměr, jenž není ostatně vzácností ve vyšší společnosti, že dva lidé, chovající se k sobě na pohled přátelsky, opovrhují jeden druhým v takové míře, že ani nedovedou vážně spolu jednati, ba nemohou ani jeden druhého uraziti.

Hraběnka Nordstonová napadla ihned na Levina.

„A, Konstantin Dmitrijevič! Přijel jste se opět podívat na náš zpustlý Babylon,“ oslovila ho, podávajíc mu svou drobnou, žlutou ruku a připomínajíc si, že on při jakési příležitosti počátkem zimy nazval Moskvu Babylonem. „Nu jak, polepšil se Babylon anebo vy jste se zkazil,“ prohodila dále, ohlédajíc se s úsměškem na Kiti.

„Mně lichotí, paní hraběnko, že si tak dobře pamatujete má slova,“ odvětil Levin, jenž se byl zatím vzpamatoval a hned se dle starého zvyku chopil žertovně jízlivého tonu při rozhovoru s hraběnkou. „Má slova působí na vás patrně velmi silně.“

„Ale toť se ví! Já si všechno zapisuju. Nu co, Kiti, ty’s jezdila opět na bruslích?“

A s těmi slovy se dala do řeči s Kiti. Jakkoli si Levin byl vědom, že se nehodí odejíti už nyní, přece se rozhodl dopustit se raději oné nedelikátnosti, než aby zůstal po celý večer a musil viděti Kiti, jež zřídka na něho vzhlédla a patrně se bála setkati se s jeho pohledem. Chtěl tedy vstát, ale kněžna spozorovala již, že je zamlklý, a obrátila se sama k němu.

„Zdržíte se dlouho v Moskvě? Vždyť vy se zaměstnáváte nyní, nemýlím-li se, mirovým zemstvem[7] a proto vám není lze na dlouho se vzdalovati?“

„Nikoli, paní kněžno, já se zemstvem už nezaměstnávám,“ odpověděl Levin. „Přijel jsem do Moskvy na několik dní.“

„Co pak se to s ním děje,“ pomyslila si hraběnka Nordstonová, prohlížejíc si jeho přísnou, vážnou tvář. „Nějak se dnes nemůže vpraviti do svého rozumování. Nu, však já mu pomohu. Mně je tak příjemno, dělat si z něho blázna před Kiti a udělám si.“

„Konstantine Dmitriči,“ obrátila se k němu, „vysvětlete mně, prosím vás, co to znamená — vždyť vy víte všechno: U nás v Kalužské vesnici všichni mužíci a všechny báby propili všechno, co měli, a nyní nám nic neplatí. Co to asi znamená? Vy vždycky tak chválíte mužíky.“

Tu vešla do komnaty opět jakási dáma a Levin vstal.

„Odpusťte, paní hraběnko — ale já opravdu nic podobného nevím a proto vám nemohu pranic vysvětlit,“ odmítl Levin útok hraběnčin a ohlédl se na důstojníka, jenž vešel hned za dámou.

„To musí býti Vronský,“ pomyslil si Levin a chtěje nabyti jistoty, pohlédl na Kiti. Tato již uspěla vzhlédnout na Vronského a nyní se ohlédla na Levina. Dle jejích očí, jež se mimovolky zaleskly, Levin poznal, že toho člověka miluje, poznal to tak jistě, jako kdyby mu to pověděla slovy. Co však to může býti za člověka?

Nyní, ať už to bylo dobře nebo špatně, Levin nemohl se vzdálit; cítil potřebu přesvědčiti se, co to bylo za člověka, jehož si ona zamilovala.

Jsou lidé, kteří, setkají-li se se svým šťastnějším soupeřem — soupeřem v čemkoli, ne pouze v lásce — jsou s to, upříti všechny jeho dobré vlastnosti a viděti v něm pouze vady. A naopak jsou lidé, kteří si především přejí odhaliti ve šťastném soupeři ty jeho vlastnosti, kterými nad nimi zvítězil, a hledají v něm proto pouze přednosti, ač srdce jejich se při tom svírá bolestí. Levin náležel k takovým lidem. Jeho nestálo mnoho práce, aby ve Vronském odhalil to pěkné, čím k sobě poutal. Biloť mu přímo do očí. Vronský byl nevysoký, pevně složený brunet s hezkým, dobrodušným, neobyčejně klidným a pevným lícem. V jeho tváři i v jeho postavě, počínaje krátce ostřiženými černými vlasy a hladce oholenou bradou, až do široké, zcela nové uniformy, vše bylo prosto a spolu půvabno. Vyhnuv se přicházející dámě, Vronský se přiblížil ke kněžně a pak se obrátil ke Kiti.

V tu chvíli, kdy se k ní blížil, jeho hezké oči vzplanuly zvláštním, něžným leskem a skláněje se nad ní uctivě a opatrně s blaženým, sotva patrným, skromně vítězným úsměvem (tak se Levinu zdálo), podal jí svou nevelkou, ale širokou ruku.

Když se pozdravil se všemi přítomnými a ke každému prohodil několik slov, usedl, nepohlédnuv ani jednou na Levina, jenž s něho nespouštěl očí.

„Dovolte mně, vás seznámit,“ ujala se slova kněžna, ukazujíc na Levina; „Konstantin Dmitrijevič Levin. Hrabě Alexěj Kyrillovič Vronský.“

Vronský vstal, a hledě Levinu přátelsky do očí, stiskl mu ruku.

„Nemýlím-li se, měl jsem tuto zimu spolu s vámi obědvat,“ pravil Vronský, usmívaje se svým prostým, přirozeným úsměvem; „vy jste však neočekávaně odejel do vsi.“

„Konstantin Dmitrič povrhuje a nenávidí město i nás měšťáky,“ vmísila se do řeči hraběnka Nordstonová.

„Má slova musí na vás velmi silně působiti, že si je tak dobře pamatujete,“ odsekl Levin; ale tu si vzpomněl, že to již jednou řekl, a začervenal se.

Vronský pohlédl na Levina i na hraběnku Nordstonovou a usmál se.

„Vy se zdržujete stále na venku?“ optal se pak Levina. „Mně se zdá, že v zimě tam musí býti nudno?“

„Není, je-li jaké zaměstnání; a i samotnému není nudno,“ odpovídal suše Levin.

„Já také miluju venkov,“ prohodil Vronský, pozoruje, ale tváře se, jako by nepozoroval podrážděný tón Levina.

„Já však mám za to, hrabě, že byste se neodhodlal žíti stále na vsi,“ namítla hraběnka Nordstonová.

„Nevím, nezkusil jsem toho na delší dobu. Mne ovládl kdysi zvláštní pocit,“ počal vypravovati hrabě. — „Nikdy se mně tak nezastesklo po vesnici, po ruské vesnici s láptěmi a s mužíky, jako když jsem celou zimu trávil s matkou v Nizze. Nizza sama sebou je nudná, jak víte. Však i Neapol a Sorrento jsou příjemny pouze na krátkou dobu. A právě tam se nejvíce stýská po Rusi, a zvláště po ruské vesnici. Právě jako by…“

Vronský mluvil obraceje se ke Kiti i k Levinu a přenášeje s jednoho na druhého svůj klidný a přátelský pohled, i mluvil patrně, co mu přicházelo okamžitě na jazyk.

Spozorovav, že hraběnka Nordstonová chce něco říci, zamlčel se, nedomluviv, o čem začal, a poslouchal pozorně ji.

Rozprávka neumlkla ani na minutu, tak že stará kněžna, která měla v zásobě pro případ nedostatku themat dva těžké kusy: klassické a reální vzdělání a všeobecnou vojenskou povinnost nepotřebovala mobilisovati svou artillerii, a hraběnka Nordstonová neměla kdy dráždit Levina.

Levin se pokoušel vmísiti se do řeči, ale nemohl; každou minutu si opakoval: „teď abys šel,“ ale neodcházel, jako by čehosi vyčkával.

Řeč přešla na kroužící se stoly a duchy, a hraběnka Nordstonová, která věřila ve spiritismus, počala vypravovati divy a zázraky, jež prý sama viděla.

„Paní hraběnko, vezměte mne s sebou, prosím vás, vezměte mne, až pojedete zase k nim. Já jsem neviděl nikdy nic neobyčejného, ač stále po tom pátrám,“ pravil Vronský, usmívaje se.

„Dobře, příští sobotu,“ zvolala hraběnka Nordstonová. „A což vy, Konstantine Dmitriči, věříte?“ otázala se Levina.

„Proč se mne ptáte? Vždyť vy víte, co odpovím.“

„Ale já si přeju slyšet vaše mínění.“

„Mé mínění je to,“ odpověděl Levin, „že ony kroužící se stoly dokazují, že tak zvané vzdělané kruhy nestojí výše než mužíci. Mužíci věří v uhranutí, v udělání, učarování, a my…“

„A co pak vy nevěříte?“

„Nemohu věřit, paní hraběnko.“

„A jestliže jsem to sama viděla?“

„Báby na vsi také povídají, jak na vlastní oči viděly skřítka.“

„Vy tedy se domníváte, že mluvím nepravdu?“

A hraběnka se vesele rozesmála.

„Ach ne, Mášo; Konstantin Dmitrič tvrdí, že on nemůže tomu uvěřit,“ vložila se do sporu Kiti, červenajíc se za Levina. Levin ji pochopil, což ho ještě více podráždilo, tak že se chystal odpověděti, ale Vronský se svým přirozeným veselým úsměvem se honem ujal rozhovoru, který by se byl málem stal nepříjemným.

„Vy tedy ani možnost nepřipouštíte?“ obrátil se s otázkou k Levinu. „Ale proč pak? Vždyť elektrické síly také neznáme a přece připouštíme, že jest; proč by nemohla býti nějaká jiná, nám doposud nepovědomá síla, která…“

„Když byl objeven elektrismus,“ přerušil ho náhle Levin, „byl objeven pouze výjev, ale nevědělo se, odkud se vzal, co je jeho příčinou, i minula celá století, než lidé pomyslili, k čemu by se nové síly dalo užiti. Spiritisté však počali tím, že stoly se daly do tance a duchové k nim počali přicházet a pak teprve začali vykládat, že tu vězí nová, nepovědomá síla.“

Vronský poslouchal pozorně Levina, jako vůbec vždy poslouchal, když druhý mluvil. Slova Levinova ho patrně zajímala.

„Je pravda; avšak spiritisté říkají: My dosud nevíme, jaká tu síla působí, ale síla tu jest a působí při takých a takých okolnostech. Nauka pak ať objeví, v čem ona síla záleží. Ne, já nenahlížím, proč by tu nemohla být nová síla, když…“

„Inu proto,“ přerušil ho opět Levin, „že při elektrismu pokaždé, jakmile potřete smolu srstí, zjeví se jistý výjev, zde však ne po každé; následovně nemůže to být síla přírodní.“

Vronský, jenž se patrně domyslil, že debata přijímá ráz pro salon příliš vážný, nenamítal už ničeho a chtěje změniti předmět rozhovoru, vesele se usmál a obrátil se k dámám.

„Chcete, paní hraběnko, učiníme ihned pokus,“ navrhl Vronský. Ale Levinu se chtělo dopověděti, co si myslil.

„Já si myslím,“ pokračoval, „že pokus spiritistů, aby své zázraky vysvětlili nějakou novou silou, se nepodaří. Vždyť oni mluví přímo o síle duševní, a přece ji chtějí podrobiti hmotným experimentům.“

V saloně očekávali všichni, kdy přestane, a on to spozoroval.

„A já si zas myslím, že vy budete výborné medium,“ prohodila hraběnka Nordstonová. „Vy býváte časem jako u vytržení.“

Levin otevřel ústa, chtěl cosi namítnout, ale začervenal se a neřekl ničeho.

„Pojďme hned, kněžno, zkusíme to se stolkem,“ žebronil Vronský. „Paní kněžno, vy dovolíte?“

S těmi slovy Vronský vstal a ohlížel se po stolku.

Kiti vstala a šla pro stolek. Obcházejíc Levina, setkala se s ním očima. Bylo jí ho líto z té duše, to tím více, že ho litovala v neštěstí, jehož byla sama příčinou. „Můžete-li odpustit, odpusťte mi,“ prosil její pohled; „já jsem tak šťastna!“

„Nenávidím celý svět, i vás, i sebe,“ odpovídal jí jeho pohled. Levin se chopil klobouku. Ale nebylo mu patrně souzeno odejíti. Právě se chystali zasednouti ke stolku a Levin chtěl odejít, když vstoupil do komnaty starý kníže a pozdraviv dámy, obrátil se k Levinu.

„A!“ zvolal radostně. „Dávno už zde? Já ani nevěděl, že jsi zde. Těší mne, že vás vidím.“

Starý kníže Levinu někdy tykal, někdy vykal. Objal ho a rozprávěje s ním, nepozoroval Vronského, jenž vstal a klidně očekával, až se kníže obrátí k němu.

Kiti chápala, jak musí být Levinu bolestná laskavost otcova po tom, co se mezi nimi sběhlo. Neušlo jí také, jak chladně odpověděl konečně otec na poklonu Vronského, i jak Vronský s přátelským podivením pohleděl na jejího otce, snaže se pochopiti, ale nechápaje, proč a zač mohl být zaujat proti němu. A Kiti se zarděla.

„Kníže, propusťte nám Konstantina Dmitriče,“ prosila hraběnka Nordstonová. „My chceme učinit pokus.“

„Jaký pokus? Stolem vrtět? Nu, račte odpustit; dámy a pánové, ale dle mého náhledu v prstýnek hrát, je zajímavější,“ zvolal starý kníže, hledě na Vronského, neboť hádal, že to byl jeho nápad. „Hra v prstýnek má aspoň trochu smyslu.“

Vronský se zadíval s podivením na knížete svými pevnými zraky a s jedva patrným úsměvem se obrátil k hraběnce Nordstonové, s níž se rozhovořil o nejbližším velkém plesu příští neděli.

„Doufám, že i vy přijdete?“ obrátil se mezi řečí ke Kiti.

Jakmile se starý kníže odvrátil, Levin nepozorovaně vyšel a poslední dojem, jejž si odnesl z onoho večera, byla zardělá, šťastná tvář Kiti, odpovídající Vronskému na jeho dotaz po bále.

XV

Když se společnost rozešla, Kiti pověděla matce o svém rozhovoru s Levinem. Přese všechnu lítost, kterou pociťovala k Levinu, těšila se myšlénkou, že jí byla už nabídnuta ruka. Ona nikterak nepochybovala, že jednala, jak se slušelo. Ale v posteli dlouho nemohla usnout. Jeden dojem stále ji pronásledoval. Byl to výraz tváře Levina se svraštěným obočím a dobrýma očima, teskně zírajícíma z pod obočí. Tak stál on, poslouchaje hovor otcův a dívaje se tu na ni, tu na Vronského. I bylo jí ho tak líto, že až slzy jí vstoupily do očí. Ale hned si zase vzpomněla, kdo jí nahradí Levina. Představila si tu mužnou, pevnou tvář, vznešený klid a z celé jeho postavy zářící dobrotu ke všem. Vzpomněla si, jak miluje ten, koho ona milovala, v její duši se opět rozhostila tichá radost a s blahým úsměvem ulehla na podušku. „Škoda, škoda, ale což dělat; já tím nejsem vinna,“ tvrdila si po kolikáté. Ale vnitřní hlas mluvil k ní jinak. Jí nebylo ani jasno, litovala-li toho, že zavedla Levina, aneb toho, že ho odmítla. Tolik však cítila, že její štěstí jest otráveno pochybnostmi. „Pane, smiluj se nade mnou, Pane, smiluj se nade mnou,“ opakovala v duchu, pokud neusnula.

V tutéž dobu v přízemí, v malinkém kabinetě knížete odehrála se jedna z oněch scen, jež se v poslední dobu často přiházívaly mezi rodici k vůli miláčkovi dceři.

„Co? Právě to!“ křičel kníže házeje rukama a hned zase zapínaje svůj veverčí župan. „To, že nemáte v sobě hrdosti, důstojnosti, že hanobíte, hubíte dceru tím podlým, hlupáckým namlouváním!“

„Ale měj, pro boha, rozum, kníže, co pak jsem vlastně udělala?“ hájila se kněžna skoro se slzami na řasách.

Když jí Kiti sdělila výsledek svého rozhovoru s Levinem, přišla celá šťastná a blažená ke knížeti, aby se s ním dle starého zvyku rozloučila na noc; i ačkoli mu nechtěla říci o návrhu Levina a odmítnutí Kiti, přece se zmínila jako mimochodem, že, jak se jí zdá, záležitost s Vronským je skoro rozhodnuta, a že se rozřeší úplně, jakmile přijede do Moskvy jeho matka. Právě po těch slovech se kníže náhle rozhorlil a počal vykřikovati neslušná slova.

„Co jste udělala? Račte dát pozor: předně, vy vábíte ženicha. Celá Moskva bude o tom povídat, i právem. Dáváte-li večery, tedy zvete všechny a ne jen vyvolené ženíšky, zvete všechny ty ťuťky (tak přezýval moskevskou mládež), pozvete pianistu i nechať tancují, ale ne tak jako dnes, — ženíšky a strojit námluvy. Dívat se na to je mi hnusno, hnusno, a vy jste dosáhla svého, holce jste spletla hlavu. Levin je člověk tisíckrát lepší. A ten, to je petrohradský hejsek; je tam vyrábějí mašinou; všichni jsou na jedno kopyto, a všichni nestojí za nic. A třebas byl princem krve, má dcera se nikoho nepotřebuje doprošovat.“

„Ale co jsem tedy učinila?“

„Právě to…“ zvolal hněvivě kníže.

„Eh, já vím; kdybych se řídila tebou,“ vpadla do řeči kněžna, nikdy bychom dceru nevdali. Jestliže tak, to pojeďme raději na ves.“

„I s pánem bohem.“

„Ale počkej. Což pak já koho vábím? Dokonce nikoho nevábím. Mladý člověk, a to člověk velice slušný, se zamiloval, a ona zdá se…“

„Nu ano, vám se zdá! A což jestliže se ona zamiluje do opravdy, on však má zrovna tak v úmyslu se ženit jako já?… Och! dívat se na to nemohu!… ,Ach spiritismus; ach Nizza; ach na plesu…‘“ — Kníže domnívaje se, že napodobí kněžnu, přisedal za každým slovem. „Ale což, až Katěnku uděláme nešťastnou, co, jestliže si pak opravdu vezme něco do hlavy…“

„Proč pak se toho domýšlíš?“

„Nedomýšlím se, ale vím; na to máme oči my, ale ne báby. Vidím člověka, který má opravdový úmysl, to je Levin; a vidím hejla, kterému se chce jen pohvízdat; to je tvůj hejsek.“

„Nu, vezmeš-li si ty jednou něco do hlavy…“

„Vzpomeneš na mne, ale bude pozdě, jako s Dašeňkou“

„Nu, dobrá, dobrá; nechme toho,“ starala se kněžna končit rozhovor, když si vzpomněla na nešťastnou Dolli.

„To je to nejlepší. Dobrou noc!…

Manželé se poznamenali na vzájem křížem, políbili se a rozešli se, vědouce, že každý z nich zůstal na svém.

S počátku byla kněžna pevně přesvědčena, že dnešní večer rozhodl osud Kiti a že nemůže býti pochyby o úmyslech Vronského. Ale slova mužova zviklala její přesvědčení. A proto, když přišla do své komnaty, právě tak jak nedávno Kiti se strachem před nepovědomou budoucností opětovala několikráte v duchu: „Pane, smiluj se nade mnou; Pane, smiluj se nade mnou; Pane, smiluj se nade mnou!“

XVI

Vronský nikdy nepoznal rodinného života. Jeho matka pohybovala se za mladých let ve skvělé, vznešené společnosti a prožila za živobytí muže a ještě více po jeho smrti mnoho románů všeobecně známých ve vyšších kruzích. Svého otce Vronský skoro ani nepamatoval. Vychování obdržel v pážecím sboru.

Vystoupil ještě mladý ze školy, stal se fešným důstojníkem a vjel ihned do koleje bohatých petrohradských vojenských kruhů. Ačkoli se nestranil petrohradské vyšší společnosti, nicméně všechny jeho milostné zájmy nacházely se mimo onu společnost.

V Moskvě po rozkošném, ale hrubém životě petrohradském poznal poprvé, jak příjemně působí blízké styky se vznešenou, milou a nezkaženou dívkou, jež si ho zamilovala. Jemu nepřišlo ani na mysl, že by v jeho poměru ku Kiti mohlo býti něco špatného. Na plesech tančil nejvíce s ní: přijížděl k nim i do rodiny. Mluvíval s ní o tom, o čem se vůbec rozpráví ve vyšší společnosti: o všelikých malichernostech, ale takových malichernostech, jimž nevolky přisuzoval zvláštní význam vzhledem ku Kiti. Přes to, že s ní nemluvil o něčem takovém, o čem by nemohl mluviti při společnosti, znamenal, že se Kiti stává stále víc a více na něm závislou, a čím více se o tom přesvědčoval, tím mu bylo příjemněji a i jeho vlastní city se stávaly něžnějšími. On však si nebyl vědom, že ten způsob, jak se chová ke Kiti, má určité nazvání, že jest to loudění dívek bez úmyslu ženiti se, a že takové loudění jest nepěkným skutkem, často se vyskytujícím ve společnosti vznešených mladých lidí, jako on. Jemu se zdálo, že první objevil něco tak příjemného, a těšil se svým objevem.

Kdyby byl mohl zaslechnouti, co si vypravovali její rodiče v onen večer, kdyby se dovedl vmysliti na stanovisko rodiny a zvěděl, že Kiti bude nešťastna, nevezme-li si ji za ženu, hrozně by ho to překvapilo, ba ani by neuvěřil. Jemu by se zdálo neuvěřitelným, aby to, co působilo tolik radosti a příjemnosti jemu a zvláště jí, mohlo býti něco špatného. Ještě nemožnějším však by se mu zdálo, kdyby mu řekli, že si musí Kiti vzíti.

Jemu se nezdálo možným, aby se kdy oženil. Nejen že nemiloval rodinného života, nýbrž v rodině a zvláště v ženatém muži podezříval dle názorů mládeneckých kruhů, v nichž se stále otáčel, cosi cizího, nepřátelského a hlavně směšného. Ale jakkoli Vronský neměl ani tušení o tom, co si vypravovali rodiče Kiti, přece, když vyšel toho večera od Ščerbackých, pocítil, že ono tajné, duševní pouto, jež ho sbližovalo s Kiti, upevnilo se ten večer tak silně, že bude třeba se míti na pozoru. Co však bude třeba učinit, o tom neměl ještě jasného ponětí.

„A nejpříjemnější je vlastně to,“ uvažoval Vronský, vraceje se od Ščerbackých a odnášeje si od nich, jak obyčejně, příjemný pocit svěžesti a čistoty, způsobené z části i tím, že po celý večer nekouřil, a kromě toho nový pro něho pocit něžné radosti, vzniklý následkem její lásky k sobě: „Nejpříjemnější je vlastně to, že jsme o ničem nemluvili a přece jsme jeden druhému rozuměli při tom němém rozhovoru pohledů a intonací, tak že mně vyznala dnes jasněji než kdy jindy, že miluje. A při tom jak mile, prostě a hlavně důvěrně! Sám se cítím lepším, čistším. Pozoruji, že i já mám srdce a že ve mně mnoho dobrého. Ach ty milé, zamilované oči! Vždyť řekla: a to velmi…“

„Ale co z toho? Nic. Mně je příjemno, jí je příjemno.“ I počal rozvažovat, kde by zakončil dnešní večer.

Probral v myšlénkách místa, kam by mohl jeti. „Do klubu? partii bezika, šampaňské s Ignatovem? Ne, nepojedu. Château des fleurs, tam se setkám s Oblonským, budou kuplety, cancan? Ne, mám toho po krk. Proto právě mám rád Ščerbacké, že se sám jaksi lepším. Pojedu domů.“ Odebral se přímo do svého bytu u Dusseau, dal si přinésti večeři a pak, svléknuv se, sotva spustil hlavu na podušku, už spal hlubokým snem.

XVII

Příštího dne v jedenáct hodin dopoledne vydal se Vronský na nábřeží Petrohradské dráhy přivítat svou matku, a první osobnost, s níž se potkal na schodišti, byl Oblonský, jenž očekával sestru, která měla přijeti týmž vlakem.

„Ach, osvícenosti!“ křikl Oblonský. „Koho čekáš?“

„Matku,“ odvětil Vronský, usmívaje se jako všichni, kdo se stýkali s Oblonským, stiskl mu ruku a spolu s ním stoupal po schodech. „Má přijeti nyní z Petrohradu.“

„Čekal jsem na tebe do dvou hodin. Kam jsi odejel od Ščerbackých?“

„Domů,“ odpověděl Vronský. „Abych pravdu řekl, mně bylo včera tak příjemno, když jsem vyšel od Ščerbackých, že jsem si nechtěl kazit dobrý dojem, a jel jsem domů.“

„Poznávám, brachu, bujného oře po vypáleném znamení a mladíka zamilovaného poznávám po očích,“ zadeklamoval Štěpán Arkáďjevič právě tak jako včera před Levinem.

Vronský se pousmál s takovým výrazem, jako by se neodříkal domněnky Oblonského, ale ihned obrátil řeč o jiném.

„Komu ty jedeš naproti?“ optal se Oblonského.

„Já? hezounké ženské,“ prohodil Štěpán Arkáďjevič.

„Vida!“

„Honni soit qui mal y pense! Sestře Anně.“

„Ach, Karenině!“ zvolal Vronský.

„Ty ji dojista znáš?“

„Znám, tuším! Či ne… Opravdu se nepamatuji,“ povídal roztržitě Vronský, představuje si jako v mlze při jméně Kareniné cosi titěrného a nudného.“

„Ale Alexěje Alexandroviče, mého proslulého švakra, dojista znáš, jeho zná celý svět.“

„To jest, znám ho dle jména, i vídával jsem ho. Vím, že je moudrý, učený, nábožný, nemýlím-li se… Ale ty víš, on není z mé… not in my line,“ odpověděl po anglicku Vronský.

„Ó ano, on je velice podivuhodný člověk; trochu konservativní, ale příjemný člověk,“ dodal Štěpán Arkáďjevič; „příjemný člověk.“

„Tím líp tedy pro něho,“ namítl Vronský, usmívaje se. „Ach, ty’s tu,“ obrátil se k vysokému, starému matčinu lokaji, jenž stál u dveří, „pojď sem.“

Pro Vronského měl Štěpán Arkáďjevič v poslední době, kromě obecné pro všechny příjemnosti ještě tu vnadu, že Oblonský ve svých představách spojoval ho stále s Kiti.

„Jakž tedy, uspořádáme příští neděli večeři na počest ,divy‘?“ otázal se s důvěrným úsměvem, vzav Oblonského pod paží.

„Zcela jistě. Já seberu peníze. Ach ano; seznámil jsi se včera s mým přítelem Levinem?“ otázal se Štěpán Arkáďjevič.

„Rozumí se. On však odejel jaksi příliš záhy.“

„Je to roztomilý člověk,“ pokračoval Oblonský. „Není-liž pravda?“

„Opravdu nerozumím,“ odpověděl Vronský, „proč všichni Moskviči — rozumí se, vyjímaje ty, s nimiž mluvím,“ připojil žertovným tónem, „mají v sobě cosi hrubovatého. Stále jako by se plašili, zlobili se, jako by vám chtěli dát cosi pocítit…“

„To bývá, máš pravdu, bývá…“ řekl Štěpán Arkáďjevič, vesele se zasmáv.

„Vlak brzy přijede?“ obrátil se Vronský k sluhovi.

„Vyjel z poslední stanice,“ odpovídal železniční sluha.

Na blížení se vlaku ukazoval ruch, vzmáhající se ponenáhlu na nádraží; všude se cosi chystalo, posluhové přebíhali s místa na místo, ukázali se žandarmové, železniční úředníci a množil se počet osob, jež přišly vítat přijíždějící. Mrazivou mlhou bylo vidět dělníky v kožiších a měkkých plstěných bufách, přecházející přes kolejnice sbíhajících a rozbíhajících se drah. Bylo slyšeti hvizd lokomotivy kdesi na vzdálených kolejích a duněla půda pod pohybujícími se těžkými nákladními vagony.

„Ne,“ promluvil opět Štěpán ArkáďjeviČ, kterému se chtělo pověděti Vronskému o záměrech Levina vzhledem ke Kiti. „Ne, ty’s nesprávně ocenil mého Levina. Pravda, on je člověk velmi nervosní a bývá časem nepříjemný; za to jindy bývá nad míru milým. Je to taková poctivá, pravdivá povaha a srdce má zlaté. Včera však byla zvláštní příčina,“ pokračoval Štěpán Arkáďjevič s významným úsměvem, zapomínaje úplně na onen upřímný soucit, jejž pociťoval včera k svému příteli, poněvadž choval podobný pocit nyní k Vronskému. „Ano, on měl včera důvod býti buď nad míru šťastným, nebo nešťastným.“

Vronský se zastavil a otázal se přímo: „Co tedy vlastně? Snad učinil včera nabídku tvé belle soeur?…“

„Možná,“ prohodil Štěpán Arkáďjevič. „Mně se zdálo včera cosi podobného. A jestliže odjel tak záhy a při tom byl ve špatné náladě, pak není pochyby… On je tak zamilován a mně je ho srdečně líto.“

„Vida, vida!“… A ostatně já si myslím, že Kiti může počítati na lepší partii,“ pravil Vronský a vypjav prsa, jal se opět choditi po sále. „Ostatně, já ho neznám,“ dodal pak. „Ona je to obtížná situace! Proto většina dává přednost známostem s Klárami. Nezdaří-li se tam, je to jen důkazem, že’s měl málo peněz, ale tu padá na váhu tvá důstojnost. Avšak vlak je tu.“

Skutečně nedaleko zahvízdla lokomotiva. Za několik minut se perron otrásl a vydychuje bílou páru, sráženou mrazem okamžitě k zemi, přivalil se parostroj s nahýbající se a pomalu se vzpřimující pákou u prostředního kolesa a s uklánějícím se mašinistou, celým obvázaným a pokrytým jinovatkou. Za tendrem stále pomaleji a tím více otřásaje perronem přivalil se vagon se zavazadly a s vyjícím psem; konečně se přiblížily osobní vagony a zarachotily při zastávce.

Kondukter bodrého vzezření, zapísknuv s pohybujícího se ještě vagonu, seskočil, a hned za ním počali vycházeti nedočkaví cestující: gardový důstojník se zpřímenou hlavou a vážně se kolem ohlédaje, čiperný kupec s kabelou, vesele se usmívaje, mužík s pytlem přes rameno.

Vronský stoje podle Oblonského, rozhlížel se po vagonech a vystupujících z nich cestujících, i zapomněl zcela na matku. To, co byl právě zvěděl o Kiti, rozčilovalo ho a spolu těšilo. Jeho prsa se nevolky vypínala a oči svítily. Cítil se vítězem.

„Hraběnka Vronská nachází se v tomto vagoně,“ oznamoval bodrý konduktor, přistoupiv ke Vronskému.

Slova konduktorova ho probudila a přivedla mu na mysl matku i nastávající shledání s ní. Vronský si v duši nevážil matky a aniž pátral, proč, nemiloval ji. Ale následkem vlivu oněch kruhů, v nichž se pohyboval, a následkem vychování nedovedl si poměr k matce představiti jinak, než ve spojení s největší pokorností a úctou, ovšem pokorností a úctou tím více vnější, čím méně si jí vážil a ji miloval v duši.

XVIII

Vronský vstoupil za konduktorem do vagonu; při vchodu ve zvláštním oddělení se zastavil, poněvadž vycházela odtud právě jakási dáma.

S taktem vrozeným člověku z vyšší společnosti poznal Vronský dle zběžného pohledu na vnějšek oné dámy, že přináleží také k vyšším kruhům. Omluvil se, že překáží, a chtěl vstoupiti dále, avšak nedalo mu a ještě jednou pohlédl na odcházející. Zaujalo ho ne to, že by byla obzvláště krásna, ani lepost a skromná gracie, vyjadřující se celou její postavou, nýbrž to, že výraz její příjemné tváře, když obcházela okolo něho, prozrazoval cosi zvláště laskavého a něžného. Když se za ní ohlédl, obrátila i ona hlavu. Lesklé, šedé oči, zdajicí se černými od houšťky řas, utkvěly přátelsky a pozorně na jeho tváři, jako by v něm poznávala starého známého, ale v okamžiku se přenesly na pohybující se zástup lidu, jako by v něm někoho hledaly. V tom kraťoučkém pohledu Vronský uspěl spozorovat zdrženlivou čilost, jež hrála po její tváři, poletovala mezi její lesklýma očima a jedva patrným úsměvem, jenž pohnul jejími ruměnými rty. Vronskému se zdálo, že nadbytek čehosi tak přeplňoval celou její bytost, že se mimoděk vyjadřoval tu v záři pohledu, tu v úsměvu. Ona schválně shasila plamínek v očích, ale on se svítil proti její vůli v jedva patrném úsměvu.

Vronský vstoupil do oddělení. Jeho matka, suchá stařenka s černýma očima a zavitými kadeřemi, mhouřila oči, dívajíc se na syna, a lehce se usmívala svými tenkými rty. Zdvihla se s divanu, podala komorné kabelku a podala malou, suchou ruku synovi; pak nadzdvihla jeho hlavu od své ruky a políbila ho do tváře.

„Telegram jsi dostal? Jsi zdráv? Chvála Bohu!“

„Jeli jste pohodlně?“ optal se syn, přisedaje k ní a mimovolky naslouchaje ženskému hlasu za dveřmi. Tušil, že to byl hlas oné dámy, s níž se setkal při vchodu do vagonu.

„Já přec jen s vámi nesouhlasím,“ zněl hlas dámy.

„Náhled petrohradský, milostivá paní.“

„Ne petrohradský, ale prostě ženský,“ odpovídala ona.

„Nuže, dovolte mi, políbiti vaši ručku.“

„Na shledanou, Ivane Petroviči. A buďte tak laskav, podívejte se, není-li tu můj bratr; pošlete ho sem,“ ozvala se dáma u samých dveří a vrátila se do oddělení.

„Nu což, našla jste bratra?“ optala se hraběnka Vronská, obracejíc se k dámě.

Vronskému nyní napadlo, že to je Karenina.

„Váš bratr jest zde,“ vmísil se do řeči, vstávaje s divanu. „Odpusťte, že jsem vás nepoznal. Ale naše známost byla tak krátká,“ omlouval se Vronský, ukláněje se, že vy se ani nepamatujete.“

„Nikoli,“ namítla ona, „já bych vás byla poznala, proto, že jsme s vaší matinkou skoro celou cestu mluvily jen o vás,“ mluvila Karenina, dovolivši na konec své živosti, marně dosud se prebírající na svobodu, aby se vyjádřila v úsměv.

„Jdi, zavolej ho Alëšo,“ poroučela stará hraběnka.

Vronský vyšel na perron a křikl: „Oblonský! Zde!“

Karenina však nečekala na bratra. Jakmile ho spatřila, vystoupila rozhodným, lehkým krokem z vagonu. A když se k ní bratr přiblížil, jedním pohybem, jenž překvapil Vronského svou rozhodností i gracií, objala bratra levou rukou kolem krku bystře ho k sobě přitiskla a horoucně pocelovala. Vronský ji pozoroval nespouštěje s ní oči a usmíval se, nevěda čemu. Avšak vzpomněv si, že ho matka očekává, vrátil se opět do vagonu.

„Není-liž pravda, milá osoba?“ ozvala se hraběnka o Karenině. „Její muž usadil ji ke mně, a já byla velmi ráda. Celou cestu jsme spolu hovořily. Nu a ty, jak jsem slyšela… vous filez le parfait amour. Tant mieux, mon cher, tant mieux.“

„Já nevím, nač narážíte, maman,“ odvětil syn chladně. „Což, maman, pojďme.“

Karenina vešla opět do vagonu, aby se rozloučila s hraběnkou.

„Tak vidíte, hraběnko, vás přivítal syn a mne bratr,“ zahovořila vesele. „A mé historky jsou všechny u konce, víc bychom si neměly o čem povídat.“

„Ó ne,“ namítla hraběnka, vzavši ji za ruku, já bych mohla jeti s vámi kolem světa a nepocítila bych dlouhé chvíle. Vy jste jedna z oněch milých ženštin, s nimiž příjemno i pohovořit, i pomlčet. A na svého synáčka, buďte tak dobra, už nemyslete: není možná nikdy se neodlučovat.“

Karenina stála bez pohnutí, držíc tělo neobyčejně přímo, její oči se při tom usmívaly.

„Anna Arkáďjevna,“ vysvětlovala hraběnka Vronskému, „má synáčka, osmiletého, není-liž pravda, a nikdy se dosud od něho neodlučovala. Nyní se neustále trápí, že ho zanechala doma.“

„Ano, my jsme neustále rozprávěly s hraběnkou, já o svém synovi, hraběnka o svém,“ podotkla Karenina a její tvář opět ozářil úsmév, laskavý úsměv, jenž platil jemu.

„Myslím si, jak se vám to zprotivilo,“ odvětil Vronský, zachycuje ihned v letu onen míč koketstva, jejž mu ona hodila. Avšak Karenina nepřála si patrně pokračovati v hovoru takovým tónem a obrátivši se k hraběnce, pravila:

„Srdečně vám dekuji. Já ani nespozorovala, jak mně ušel včerejší den. Na shledanou, paní hraběnko!“

„Buďte zdráva, má drahá,“ loučila se hraběnka. „Dejte mi políbit svou milounkou tvář. Řeknu vám bez okolků, jako stařena, přímo, že jsem si vás zamilovala.“

Jakkoli ona věta měla ráz čistě konvenienční, Karenina jí upřímně uvěřila a potěšila se jí. Zardéla se, zlehka se nahnula, podstavila svou tvář ke rtům hraběnky, vzpřímila se opět a s týmž úsměvem, přeletujícím mezi rty a očima, podala ruku Vronskému. On stiskl malinkou, podanou mu ruku a zaradoval se jako něčemu obzvláštnímu tomu energickému stisknutí, s nímž silně a směle potřásla jeho rukou. Po té odešla rychlým krokem, tak ku podivu lehce vznášejícím její dosti plnou postavu.

„Velice roztomilá,“ chválila si staruška.

Totéž si myslil její syn. Provázel ji očima do té chvíle, dokud nezmizela její graciosní postava, a úsměv utkvěl na jeho tváři. Oknem uviděl, jak přikročila k bratrovi, položila svou ruku na jeho ruku a s živostí počala s ním o čemsi rozmlouvat, o něčem, co se patrně netýkalo jeho, Vronského, a to se mu zdálo mrzutým.

„Nu což, maman, vy jste byla stále zdráva?“ optal se opět, obraceje se k matce.

„Všechno se dobře daří. Alexandr byl velice milý, Larie se stala také velmi hodnou. Ona je velmi interessantní.“

A počala vypravovati zas o tom, co ji nejvíce zajímalo, o křtinách vnuka, k vůli nimž jela do Petrohradu, o zvláštní milosti panovníkově ke staršímu synovi.

„Tu je Lavrentij,“ zvolal Vronský, dívaje se do okna, „nyní pojďme, je-li vám libo.“

Starý dvorecký,[8] jenž provázel hraběnku, přišel do vagónu oznámit že je vše připraveno, a hraběnka se zdvihla.

„Pojďme, nyní je svobodněji,“ mínil Vronský.

Komorná vzala kabelku a pejska, dvorecký a posluha sebrali ostatní vaky. Vronský podal ruku matce; ale když už vystupovali z vagonu, přeběhlo náhle několik lidí s poděšenými tvářemi okolo nich. Vyběhl i přednosta stanice ve své čapce neobyčejné barvy. Přihodilo se patrně něco neobyčejného. Lid, shromážděný u vlaku, odbíhal do zadu.

„Co?… co?… Kde?… Vrhl se!… Rozmačkalo…“ bylo slyšet mezi odbíhajícími.

Štěpán Arkáďjevič se sestrou, jež se mu zavěsila na rámě, oba také s ulekanými tvářemi, se vrátili a vyhýbajíce se tlupě, zastavili se u vchodu do vagonu.

Dámy vstoupily zas do vagonu a Vronský se Štěpanem Arkáďjevičem šli za tlupou, seznat podrobnosti nehody.

Hlídač, buď že byl napitý, aneb měl při silném mrazu uši příliš tésně uvázány, neslyšel, že se vlak pohybuje nazpět, a byl rozmačkán.

Dříve ještě, než se vrátili Vronský s Oblonským, zvěděly dámy tyto podrobnosti od dvoreckého.

Oblonský i Vronský, oba viděli zohavený trup nešťastníka. Na Štěpána Arkáďjeviče způsobilo to bolestný dojem. On vraštil čelo a zdálo se, že se dá do pláče.

„Ach, jaká hrůza! Ach, Anno, kdybys to viděla! Hrůza, hrůza!“ bědoval Oblonský.

Vronský mlčel a hezká tvář jeho byla vážná, ale klidně vážná.

„Ó, kdybyste viděla, paní hraběnko,“ vedl svou dále Štěpán Arkáďjevič. „I jeho žena je tam… Hrůza se na ni podívat… Ona se uvrhla na jeho mrtvolu. Povídají, že on sám živil četnou rodinu. Je to neštěstí!“

„Nedá-li se učinit něco pro ni?“ tázala se šeptem ulekaná Karenina.

Vronský na ni pohlédl a hned vyšel z vagonu.

„Já přijdu hned, maman,“ prohodil, obrátiv se ve dveřích. Když se po několika minutách vrátil Štěpán Arkáďjevič, vypravoval už hraběnce o nové zpěvačce a hraběnka se netrpělivě ohlížela po dveřích, nevrací-li se syn.

„Pojďme nyní,“ zvolal Vronský, vcházeje do vagonu.

Vyšli společně. Vronský šel napřed s matkou. Za nimi šla Karenina s bratrem. U východu přistoupil k Vronskému přednosta stanice, jenž se po něm sháněl.

„Vy jste ráčil odevzdati mému zástupci dvě stě rublů. Buďte tak laskav, udejte mně, komu jest určena ona summa?“

„Vdově,“ prohodil Vronský, krče rameny. „Nechápu, nač se tu ještě vyptávat.“

„Vy jste dal?“ zvolal v pozadí jeho Oblonský a stisknuv sestřinu ruku, dodal: „To je velmi pěkné, velmi pěkné! Není-liž pravda, pomilování hodný člověk? Má úcta, paní hraběnko.“

Oblonský se sestrou se zastavil, rozhlížeje se po její komorné.

Když vyšli před nádraží, kočár Vronských už odejel. Přicházející lid stále ještě vypravoval o tom, co se přihodilo.

„Jaká to hrozná smrt,“ pravil jakýsi pán, jda okolo Oblonského. „Povídají, vejpůl.“

„Podle mého naopak, nejlehčí, okamžitá,“ namítal druhý.

„Měli by už na konec dbáti pořádku,“ mínil třetí.

Karenina sedla do kočáru a Štěpán Arkáďjevič spozoroval k svému udivení, že se její rty chvějí a že s těží zdržuje slzy.

„Co je ti, Anno?“ otázal se, když jeli několik set sáhů.

„Špatné znamení,“ odpověděla sotva.

„Hlouposti!“ zvolal Štěpán Arkáďjevič. „Ty’s špatně přijela a to je hlavní. Nemůžeš si představit, co já nadějí do tebe skládám.“

„Ty už dávno znáš Vronského?“ ptala se Karenina.

„Dávno. Víš-li, my čekáme, že si vezme Kiti.“

„Tak?“ prohodila tiše Anna. „Nu, a nyní budeme mluvit o tobě,“ obrátila se k bratrovi, potřásajíc hlavou, jako by chtěla fysicky odehnat něco zbytečného, co jí překáželo. „Promluvíme si o tvých záležitostech. Obdržela jsem tvůj dopis a, jak vidíš, přijela jsem.“

„Ano, jediná naděje na tebe,“ promluvil Oblonský.

„Tak vypravuj mně všechno.“

A Štěpán Arkáďjevič počal vypravovat.

Když přijeli k domu, Štěpán Arkáďjevič pomohl sestře z kočáru, vzdychl si z hluboka, stiskl jí ruku a odebral se do úřadu.

XIX

Když Anna vešla do komnaty, Dolli seděla ve svém salonku s plavovlasým, tlustým klučíkem, již nyní podobným otci a poslouchala, jak se učí čísti francouzsky. Chlapec četl, kroutě v ruce a snaže se utrhnouti knoflík, jedva držící na kabátku. Matka odstraňovala několikrát jeho ruku, ale buclatá ručka opět se chápala knoflíku. Tu matka odtrhla knoflík a položila jej do kapsy.

„Nech ruku v pokoji, Grišo,“ napomínala ho, a opět počínala plésti svou pokrývku, dávno již započatou práci, jíž se chápala vždy v těžké chvíli. I nyní pletla s úsilím, energicky potrhujíc prstem a počítajíc oka. Ačkoli velela včera oznámit muži, že jí nic do toho není, přijede-li jeho sestra, nebo nepřijede, přihotovila přec všechno k jejímu příjezdu a v rozčilení očekávala svou švakrovou.

Dolli byla poražena hořem, byla jím celá schvácena. Avšak nezapomínala při tom, že švakrová Anna byla ženou jedné z nejvíce vynikajících osobností v Petrohradě a byla petrohradskou grande dame. A k vůli tomu nesplnila své hrozby, to jest nezapomněla, že švakrová přijede. „A ostatně, vždyť Anna není ničím vinna,“ uvažovala Dolli. „Co o ní vím, je jen pěkné, a ke mně se chovala vždy s láskou a přátelstvím.“ Je sice pravda, nakolik jí utkvěly v paměti dojmy o pobytu v Petrohradě u Kareniných, jí se nelíbila jejich domácnost, bylo cosi falešného v celém ústrojí jejich rodinného života. „Ale z jaké příčiny bych jí mohla nepřijati? Jen aby jí nenapadlo těšiti mne!“ přemítala Dolli dále. „Všechna utěšení, chlácholení, křesťanské odpuštění, všechno to jsem už tisíckrát uvažovala a přece k ničemu nevedlo.“

Všechny ty dni byla Dolli s dětmi sama. Mluvit o svém hoři nechtěla a s takovým hořem v duši rozmlouvati o něčem vedlejším nemohla. Věděla napřed, že tak nebo jinak poví Anně všechno: chvílemi se radovala myšlénkou, jak všechno poví, ale pak se zlobila, že bude musit rozmlouvat o svém ponížení s ní, jeho sestrou, a poslouchat od ni přihotovené fráze útěchy a domluv.

Jak se často stává, čekala ji každou minutu, stále se dívajíc na hodiny, ale propásla právě tu chvíli, kdy host přijel, tak že neslyšela, jak zazvonili.

Teprve, když zaslechla již v samých dveřích šelest šatů a lehké kroky, ohlédla se a na její ztrápené tváři se objevil výraz nikoliv radosti, ale překvapení. Vstala a objala švakrovou.

„Jak, ty’s už přijela?“ zvolala, líbajíc Annu.

„Dolli, jak mne těší, že tě opět vidím!“

„I já jsem ráda,“ pravila Dolli, slabounce se usmívajíc a snažíc se uhodnouti po tváři Annině, ví-li už něco. „Jistě ví,“ pomyslila si, spozorovavši na tváři švakrové výraz soucitu. „Nu pojďme, já tě provedu do tvé komnaty,“ pokračovala, hledíc pošinouti co možno dále minutu vysvětlování.

„To je Griša? Můj bože, jak on vyrost!“ zvolala Anna, pocelovala ho, a nespouštějíc s Dolli očí, zastavila se a zarděla se. „Ne, dovol mne zatím neodcházeti.“

Sňala šátek, klobouk, za nějž se zachytila kadeř její černých, ohnivých vlasů, následkem čehož zavrtěla hlavou, aby osvobodila zachytnuvší se kadeř.

„Ty záříš štěstím a zdravím!“ podotkla Dolli skoro se závistí.

„Já?… Ano,“ probodila Anna. „Můj bože, Taňa, vrstevnice mého Serëži,“[9] zvolala obracejíc se k děvčátku, jež přiběhlo do světnice. Vzala je za ruce a zlíbala. „Hezounké děvčátko, radost! Ukaž mně všechny.“

Karenina je nazývala jménem a připomínala si netoliko jejich jména nýbrž i léta a měsíce stáří, povahy, nemoci všech dětí a Dolli se nemohla zdržet uznání její pozornosti.

„Pojďme tedy k nim,“ řekla Dolli. „Vasja spí nyní; škoda.“

Když se Anna podívala na děti, vrátily se samy do salonu a usedly ke kávě. Karenina se chopila podnosu, ale hned jej zas odstrčila.

„Dolli,“ ozvala se Karenina, „on mně vypravoval.“

Dolli pohlédla chladně na Annu. Očekávala nyní strojeně soucitných frází; ale Anna neřekla ničeho takového.

„Dolli, má drahá!“ pravila, „nechci se za něho přimlouvat, ani tebe těšit; to je nemožno. Ale, duše drahá, mně je tě líto, z celého srdce líto!“

Za hustými řasami její lesklých očí se náhle ukázaly slzy. Přisedla blíže k švakrové a vzala její ruku do své energické, malinké ručky. Dolli se nevzpírala, ale tvář její neměnila svého chladného výrazu. A zticha promluvila:

„Těšiti mne je nemožno. Všechno je ztraceno po té události; co bylo, všechno zmizelo!“

Ale jakmile vyslovila ona slova, výraz její tváře stal se v okamžiku měkčím. Anna nadzdvihla suchou, hubenou ruku Dollinu, pocelovala ji a řekla:

„Ale Dolli, což dělat, což dělat? Jak se nejlépe zachovat v takové hrozné situaci? Vidíš, o tom musíme pomyslit.“

„Je konec všemu, a víc nic,“ pravila Dolli. „A nejstrašnější jest to, že nemohu, sama pochopíš, od něho odejít. Děti; jsem připoutána. A žíti s ním nemohu. Pohleděti na něho je pro mne muka.“

„Dolli, holoubku, on mně sice vypravoval, ale já, chci slyšet od tebe; povídej mně všechno.“

Dolli vzhlédla na ni tázavě.

Na tváři Annině zračily se účastenství a láska bez přetvářky.

„Když si toho přeješ, dobře,“ rozhodla se náhle Dolli. Ale budu vypravovat od počátku. Ty víš, jak jsem se vdala. Maman tak mne vychovávala, že jsem byla nejen nevinná, nýbrž i hloupá. Nevěděla jsem pranic. Říká se, já vím, že mužové vyprávějí svým ženám o svém dřívějším živote; ale Stiva…“ Ona se opravila: „Štěpán Arkáďjevič mně neřekl ničeho. Ty mi ani neuvěříš, ale já měla až dosud za to, že jsem jediná ženština, s kterou se znal. Tak jsem prožila osm let. Rozuměj mně, že jsem ho nejen nepodezřívala z nevěrnosti, ale že jsem to měla za nemožné ; a tu si představ, že s takovými náhledy se dovím najednou o vší té hrůze, o těch mrzkostech… Jen to pochop. Býti úplně přesvědčenou o svém štěstí a náhle…“ pokračovala Dolli, jedva zdržujíc štkání, „a náhle dostat psaní… jeho psaní k milovnici, k mé guvernantce. Ne, to je přes příliš!“ Dolli vyndala spěšně šátek a zakryla si jím tvář. „Ještě bych pochopila okamžité zapomenutí,“ pokračovala pak po krátké pomlče, „ale klamati mne lstivě, po zralém uvážení… a s kým?… Zůstávati mým mužem spolu s ní… toť hrozné! Ty si nemůžeš představit…“

„Ach, ne! Já ti rozumím! Rozumím ti, milá Dolli, rozumím,“ namítala Anna, tisknouc jí ruku.

„A ty si myslíš, že on je si vědom, v jakém úžasném položení se nacházím?“ pokračovala Dolli. „Ani za mák. On je šťasten a spokojen.“

„Ó ne!“ vpadla jí rychle do řeči Anna. „On se rmoutí, on trpce lituje…“

„Umí-li on litovat?“ přerušila ji Dolli, pozorně vzhlížejíc do tváře Anniny.

„Umí, já ho znám. Nemohla jsem bez lítosti hledět na něho. My ho známe obě. On je dobrý člověk, ale je hrd a nyní je tak pokořen. Hlavní, co mne dojalo… (a tu Anna uhodla to hlavní, co mohlo dojati Dolli) jeho trápí dvě věci: především, že se stydí svých dětí a pak, že, ač tě miluje… ano, ano, ač tě miluje, víc než všechno na světě,“ zahovořila rychle Anna, nepřipouštějíc ke slovu Dolli, která chtěla cosi namítnouti: „ublížil ti, zadal ti smrtelnou ránu. ,Ne, ne, ona mně neodpustí,‘ opakoval mně stále.“

Dolli hleděla zádumčivě vedle švakrové, naslouchajíc její slovům.

„Ano, já chápu, že jeho položení je strašné. Vinníkovi se vede hůře než nevinnému,“ prohodila Dolli, „když je si vědom, že jeho vinou vzniklo celé neštěstí. Ale jak mohu odpustit, kterak mohu býti zas jeho ženou po ní? Vždyť žíti s ním bude nyní pro mne muka, a to proto, že se zálibou vzpomínám na svou předešlou lásku k němu…“

Štkání přerušilo její další slova.

Ale jakoby naschvál, po každé, když se počala chýliti k odpuštění, začínala zas mluviti o tom, co ji dráždilo.

„Ona je mlada, vždyď ona je hezka,“ vedla svou dále. „A ty víš, Anno, kdo mne připravil o mladost, o krásu. On a děti. Já mu dosloužila; za své služby jsem pozbyla všeho a jemu je nyní, toť se ví, milejší svěží, sprosté stvoření. Oni dojista mluvili spolu o mně, aneb ještě hůře, přecházeli mne mlčením; jen to považ!“

A v její očích zableskl se opět plamen nenávisti.

„A po všem tom bude mne nyní mluvit… Což mu mohu věřit? Nikdy. Ne, už je konec všemu, co tvořilo útěchu, odměnu za trudy, muka… Uvěříš-li mi? Právě jsem učila Grišu: druhdy to bývala pro mne radost, a nyní soužení. Proč se starám, proč se namáhám? Proč děti? Vždyť je to hrozné, že se náhle má duše zvrátila, a místo lásky a něžnosti k němu cítím pouze hněv. Já bych ho zabila a…“

„Dušinko, Dolli, já ti rozumím, ale nemuč se. Ty’s tak uražena, tak rozčilena, že se ti mnohé zdá černějším.“

Dolli ztichla a dvě minuty obě mlčely.

„Co si počnu, poraď, Anno, pomoz mně. Všechno jsem uvážila, ale ničeho nenacházím.“

Anna nemohla ničeho vymyslit; ale její srdce se ozývalo na každé slovo, na každý výraz tváře švakrové.

„Mohu ti jen jedno říci,“ počala Anna, „já jsem jeho sestra, znám jeho povahu, jeho schopnost na všechno, všechno zapomenout (při tom udělala pohyb před čelem), vím, že je s to, dáti se úplně okouzlit, ale za to jest i schopen úplného pokání. On ani nevěří nyní, nechápe, jak mohl učiniti to, co učinil.“

„O ne, on chápe, on dobře chápal!“ přerušila ji Dolli. „Avšak což já… ty zapomínáš na mne… což mne jest od toho lehčeji?“

„Počkej. Když mně o tom vypravoval, přiznávám se, já jsem si nebyla ještě vědoma vší hrůzy tvého položení. Viděla jsem pouze jeho a to, že v rodině panuje nelad. Mně ho bylo líto; ale nyní, když mluvím s tebou, hledím jako ženstina, na věc jinak. Vidím tvé trápení a mně je tě líto, ani ti nemohu říci, jak! Ale Dolli, dušinko, já úplně chápu tvé soužení, jenom jednomu nerozumím: já nevím… nevím, mnoho-li lásky k němu zůstalo ještě ve tvém srdci. Ty sama jen můžeš věděti, dostačí-li jí na to, abys mohla odpustit. Dostačí-li, tedy odpusť!“

„Ne,“ počala Dolli; ale Anna jí nedala mluvit a celujíc znovu její ruce, řekla:

„Já znám svět víc než ty. Znám ty lidi, jako jest Stiva, jak oni pohlížejí na podobné věci. Ty pravíš, že on s ní rozprávěl o tobě. Toho zajisté nebylo. Ti lidé se dopouštějí nevěrnosti, ale jejich domácí krb a jejich ženy jsou pro ně svatyní. Ony ženštiny zůstávají při všem předmětem jejich opovržení a nepřekážejí rodině. Oni vztyčují jakousi nepřestupnou hradbu mezi nimi a rodinou. Nevím, jakým to způsobem, ale je to tak.“

„Nu ano, ale on ji líbal…“

„Dolli, poshov, dušinko. Já se pamatuji na Stivu, když byl do tebe zamilován. Pamatuji se na onu dobu, jak přijížděl ke mně a plakával, když mně vypravoval o tobě, a jakou poesií a vznešeností jsi byla pro něho, i vím, čím déle on žil s tebou, tím vznešenější jsi se stávala pro něho. My jsme se mu až smávali, když za každým slovem přidával: ,Dolli je podivuhodná ženština‘. Ty’s byla vždycky pro něho božstvím a zůstala jsi jím; ale ono poblouznění nevyšlo z jeho duše…“

„A což, jestliže se ono poblouznění bude opakovati?“

„To je nemožné, jak já věci rozumím…“

„Dobře, a kdybys ty byla na mém místě, odpustila bys?“

„Nevím, nemohu o tom soudit… Ne, mohu,“ dodala Anna po kratičkém přemítání; a představivši si v myšlénkách situaci i uváživši na duševních vahách, pokračovala: „Nikoli, mohu, mohu, mohu. Ano, já bych odpustila. Nezůstala bych více tou, jakou jsem byla dřív, to je pravda, ale odpustila bych, a sice odpustila bych tak, jako by se nebylo nic přihodilo, pranic…“

„Nu ovšem,“ vložila se bystře do řeči Dolli, jako by opakovala něco, o čem už mnohokrát přemýšlela; „jinak by to nebylo odpuštění. Jestliže odpustit, tedy úplně, úplně. Což, pojďme, já tě doprovodím do tvého pokoje.“ zvolala vstávajíc, a cestou objala Annu. „Má drahá, jak jsi mne potěšila, že’s přijela. Mně se ulehčilo, velice ulehčilo.“

XX

Celý ten den strávila Anna doma, totiž u Oblonských, a nikoho nepřijímala, ačkoli někteří z její známých, zvěděvše o její příjezdu, přicházeli už toho dne s návštěvou. Celé odpoledne strávila Anna s Dolli a dětmi. Poslala jen lístek bratrovi, aby na každý způsob přijel obědvat domů. „Přijeď, bůh je milosrdný,“ psala mu.

Oblonský obědval doma. Hovor byl všeobecný a žena oslovovala Štěpána Arkáďjeviče „ty“, čeho minulé dni nečinila. V poměru muže k žene zůstávala táž cizost, nebylo však více řeči o rozloučení, a Štěpán Arkáďjevič znamenal možnost vysvětlení a smíru.

Hned po obědě přijela Kiti. Ona znala Anna Arkáďjevnu, ale jen povrchně, a přijela nyní k sestře nikoliv bez bázně, jak ji přijme ona petrohradská dáma vysokého světa, jíž se všichni nemohli nachváliti. Avšak Kiti se zalíbila Anně Arkáďjevně; spozorovala to ihned. Anně působila patrně potěšení její krása a mladost a sotva se Kiti vzpamatovala, cítila již, že se nachází netoliko pod jejím vlivem, nýbrž poznávala, že se zamilovala do Kareniné, jak se mohou zamilovávati mladé dívky do vdaných, starších dam. Anna se nepodobala dámě vysokého světa, ani matce osmiletého syna, nýbrž činila spíše dojem dvacetileté dívky, díky pružnosti a hbytosti pohybů, svěžesti a utkvělé na její tváři živosti, která se vyjadřovala tu úsměvem, tu pohledem. Jediné, co prozrazovalo starší dámu, byl její vážný, časem truchlivý pohled, jenž překvapoval a zároveň k sobě poutal Kiti. Kiti cítila, že Anna byla úplně upřímna a ničeho netajila, ale že se v ní tajil přec jen jakýsi vyšší svět, nedostupných pro ni zájmů, nad míru složitých a poetických.

Po obědě, když Dolli odešla do své komnaty, Anna kvapně vstala a přiblížila se k bratrovi, jenž si zapaloval doutník.

„Stivo,“ pravila mu, dávajíc mu vesele znamení očima, poznamenala ho křížem a ukázala ke dveřím. „Jdi a bůh ti pomoz.“

On odhodil doutník porozuměv jí a zmizel za dveřmi.

Když Štěpán Arkáďjevič odešel, Anna se vrátila na divan, kde seděla, obklopena dětmi. Buď že děti znamenaly, že mamá milovala tuto tetu, aneb že samy v ní nacházely cosi obzvláště příjemného: s počátku dvě starší, a po nich, jak se často stává u dětí, i mladší ještě do oběda přilnuly k nové tetě a nevzdalovaly se od ní ani na krok. Vzniklo mezi nimi cosi na způsob hry, jež záležela v tom, že se snažili seděti co možná blíže u tety, dotýkati se jí, bráti ji za malinkou ručku, líbati ji, hráti si s její prsteny, aneb se aspoň dotýkati obruby její šatů.

„Nu děti, kterak pak jsme to seděly prve,“ obrátila se k nim Anna Arkáďjevna, sedajíc na své místo.

A Griša prostrčil zase hlavu pod její loktem, přitiskl se hlavou k šatům a zazářil radostí a štěstím.

„Kdy že tedy bude nyní ples?“ obrátila se opět ke Kiti.

„Příští týden, a bude to velmi milý ples. Jeden z těch, na nichž bývá vždycky veselo.“

„Což jsou takové plesy, na nichž bývá vždy veselo?“ namítla Anna s něžným úsměškem.

„Je to divné, ale jsou. U Bobriščevých je vždycky veselo, u Nikitiných také, za to u Mežkových je vždycky nudno. Vy jste toho nepozorovala?“

„Ne, dušinko. Pro mne už nejsou takové plesy kde je veselo,“ namítla Anna, a Kiti zpozorovala v její očích onen podivuhodný svět, jenž jí byl tajemstvím. „Pro mne existují jen takové, na kterých není příliš obtížno a nudno…“

„Jak vy se můžete nudit na plese?“

„Proč bych já se nemohla nudit na plese?“ ptala se Anna.

Kiti pozorovala, že Anna ví, jaká může býti odpověď.

„Protože jste vždy první ze všech.“

Anna se uměla zardívat. Zarděla se a pravila:

„Za prvé, není tomu tak; za druhé, kdyby i bylo, nač by mně to bylo platno?“

„Pojedete na onen ples?“ otázala se dále Kiti.

„Zdá se mi, že nebude možná nejeti. Tohle vezmi,“ obrátila se za řeči k Taně, jež snímala s jejího bílého, u konce tenkého prstu prsten lehko se svlékající.

„Já budu velice ráda, jestliže přijedete. Mně se tolik chce uviděti vás na plese.“

„Aspoň budu-li muset jeti, budu se těšit myšlénkou, že vám tím působím potěšení… Grišo, necuchej mne, já již tak jsem celá rozcuchaná,“ napomenula klučíka upravujíc svislou kadeř, jíž si Griša umyslil pohrát.

„Já si vás představují na plese v lilovém obleku.“

„Proč právě v lilovém?“ ptala se Anna usmívajíc se. „Nu děti, běžte, běžte. Slyšíte miss Hull vás volá čaj pít,“ zvolala, odstraňujíc od sebe děti a odesílajíc je do jídelny.

„A vždyť já vím, preč mne zvete na ples. Vy očekáváte mnoho od onoho plesu, i přejete si, aby všichni byli přítomni a účastnili se.“

„Odkud to víte? Ano.“

„O, jak příjemna jsou vaše léta,“ pokračovala Anna. „Pamatuji se i znám onu blankytnou mlhu, na způsob oné, co leží na horách Švýcarska. Tu mlhu, jež halí vše v ta blahá léta, kdy hned už přestane dětství, a ze širého, mlhovitého kruhu, plného štěstí a veselosti, vybírá se dráha, užší a užší, a vesele, ač s některým strachem přivádí do této amfilady, ačkoliv, jak se zdá zprva, i ona jest světlá, veselá, krásná… Kdož neprocházel tou branou?“

Kiti se mlčky usmívala. „Ale jak ona prošla onou branou? Jak ráda bych znala její román,“ pomyslila si Kiti, připomínajíc si nepoetický vnějšek Alexěje Alexandroviče, její muže.

„Něco vím. Mně Stiva vypravoval, a já vám gratuluji. On se mně velice líbí,“ pokračovala Anna. „Setkala jsem se s Vronským na nádraží.“

„Ach, on tam byl?“ ptala se Kiti, zardívajíc se.

„A co vám Stiva vypravoval?“

„Stiva mně všechno vyžvatlal. A já bych byla velice ráda… Jela jsem včera s matkou Vronského,“ ujala se opět slova po kratičké přestávce, „a matka celou cestu mně o něm vypravovala. On je její miláček. Vím, jak mateřské oči vidí vždy v příliš jasném světle; ale…“

„A co vám vypravovala matka?“

„O mnoho! I ačkoliv vím, že je její miláček, je přece zřejmo, že je pravý rytíř… Nu, na příklad, ona mně vypravovala, že chtěl celé jmění ponechati bratrovi, že ještě jako chlapec vykonal cosi neobyčejného, zachránil jakousi tonoucí ženštinu. Slovem, hrdina,“ prohodila Anna usmívajíc se a vzpomínajíc oněch dvou set rublů, jež obětoval na nádraží.

Ale o těch dvou stech rublů nepověděla. Jí bylo jaksi nepříjemno vzpomínati o tom. Zdálo se jí, že v té záležitosti bylo něco, co se týkalo jí, a sice něco takového, co by nemělo býti.

„Ona mne velmi zvala, abych k ní přijela,“ pokračovala Anna, „i mně bude příjemno navštíviti stařenku. Zítra k ní pojedu. Ale, chvála bohu, Stiva zůstává dlouho v kabinetě u Dolli,“ dodala Anna, měníc rozhovor i vstala, jako by ji náhle cosi zamrzelo. Tak aspoň se zdálo Kiti.

„Ne, napřed já! Ne, já!“ přely se děti, jež vypily svůj čaj a přiběhly opět k tetě Anně.

„Všichni najednou!“ rozhodla Anna, se smíchem běžela jim v ústrety, objala najednou a povalila celou tu kupu vrtících se a radostí pištících dětí.

XXI

Když podali večer čaj, Dolli vyšla ze své komnaty. Štěpán Arkáďjevič nepřišel. Odešel ze ženina kabinetu bezpochyby zadními dveřmi.

„Bojím se, že ti bude nahoře zima,“ podotkla Dolli, obracejíc se k Anně; „já tě chci přestěhovat dolů, i budeme si blíže.“

„Ach, prosím tě, o mne se nestarejte,“ odvětila Anna, pozorujíc bystře Dollinu tvář a snažíc se uhodnouti, nastalo-li smíření, či ne.

„Tady ti bude světlo,“ pokračovala švakrová.

„Ale, pravím ti, já spím všude a vždy, jako dudek.“

„O čem mluvíte?“ zvolal Štěpán Arkáďjevič, jenž vyšel ze svého kabinetu a obrátil se s otázkou k ženě.

Po jeho hlase poznali Kiti i Anna ihned, že se manželé smířili.

„Já chci Annu převésti sem dolů, ale bude třeba záclony přeměnit. A u nás to nikdo nedovede, musím sama,“ odvětila Dolli, obracejíc se k muži.

„Bůh ví, smířili-li se dokonale?“ pomyslila si Anna, když vyslechla její chladný, klidný hlas.

„Dej pokoj, Dolli, ve všem vidíš obtíže,“ namítl muž. „Chceš-li, já to sám udělám…“

„Ne, zdá se, že se přece smířili,“ rozumovala dále Anna.

„Já vím, jak ty umíš sám udělat,“ odpověděla Dolli. „Poručíš Matvějovi vykonat, co se nedá vykonat, sám odejdeš, a on všechno splete, a obvyklý sarkastický úsměv svraštil koutky úst Dolliných, když mluvila tato slova.

„Úplné, úplné smíření, úplné,“ rozhodla Anna. „Chvála bohu!“ a s radostí, že ona byla příčinou smíru, přistoupila k Dolli a políbila ji.

„Dokonce ne, proč pak nás s Matvějem tak ponižuješ?“ bránil se Štěpán Arkáďjevič s jedva patrným úsměvem a obrácen k ženě.

Celý večer, jak bývalo dříve její obyčejem Dolli se chovala s lehounkým sarkasmem k muži; Štěpán Arkáďjevič pak byl vesel a spokojen, ovšem jen natolik, aby se nezdálo, že obdržev odpuštění, zapomněl úplně své viny.

O půl desáté večerní, tentokrát zvláště radostná a příjemná rodinná beseda u Oblonských při čaji byla přerušena zdánlivě nad míru prostou událostí, která se však zdála všem podivnou. Za řeči o společných petrohradských známých Anna spěšně vstala.

„Já ji vzala s sebou v albu,“ prohodila Anna, „a při té příležitosti vám ukážu mého Serëžu,“ dodala s hrdým mateřským úsměvem.

Když se blížila desátá, to jest hodina, kdy se obyčejně loučila na noc se synem, a když ho často sama před odjezdem do plesu ukládala do postele, pocítila náhle tesknost, že je od něho tak vzdálena; o čemkoli se tu chvíli mluvilo, její myšlénky se nemohly soustřediti, a každou minutu se vracely ku kadeřavému Serëžovi. Na konec nevydržela. Zachtělo se jí podívati se na jeho podobiznu, porozprávěti o něm. Při prvé příležitosti vstala a svým lehkým, ale rázným krokem odebrala se pro album. Schody nahoru k její komnatě vedly přes balkon nad hlavním, vytápěným schodištěm.

V tu chvíli, když vyšla ze salonu, v předsíni se ozval zvonek.

„Kdo by to byl?“ optala se Dolli.

„Pro mne ještě nepřijeli, je záhy; a aby to byl někdo cizí, je již příliš pozdě,“ podotkla Kiti.

„Bez pochyby s listinami z úřadu,“ rozhodl Štěpán Arkáďjevič, a když Anna procházela přes schodiště, vystupoval nahoru sluha, aby oznámil o příjezdu hostě, jenž stál zatím dole u lampy. Anna pohlédla dolů a hned poznala Vronského, i podivný pocit i radosti i bázně prochvěl náhle její srdcem. On stál, nesnímaje svrchník, a vytahoval cosi z kapsy. V okamžiku, když Anna přecházela prostředkem balkonu, Vronský zdvihl oči, spatřil ji a na jeho tváři objevil se výraz studu i leknutí. Anna sklonila lehce hlavu a přešla balkon; hned za ní rozlehl se zvučný hlas Štěpána Arkáďjeviče, jenž zval hostě nahoru, a nehlasitý, měkký a klidný hlas Vronského, jenž odmítal pozvání.

Když se Anna vrátila s albem, Vronského tu více nebylo a Štěpán Arkáďjevič vypravoval, že se přijel poptat na oběd, který budou pořádati na počest hostící tu „znamenitosti“. „A živou mocí nechtěl zajít. Je dnes nějak podivný,“ dodal Štěpán Arkáďjevič.

Kiti se zarděla. Jí se zdálo, že pouze ona pochopila, proč sem přijel a proč se zdráhá vstoupiti. „Byl u nás,“ uvažovala Kiti, „nezastal mne doma a domyslil se, že jsem zde; ale nechtěl přijít nahoru, protože si myslil, že je už pozdě a že je zde Anna.“

Všichni se podívali jeden na druhého, ale nikdo neřekl ani slova a počali si prohlížet album Anny.

Nebylo pranic neobyčejného ani podivného v tom, že známý přijel k příteli o půl desáté optat se na podrobnosti chystaného banketu a nevstouvil do pokoje; ale všem se zdálo podivným. A nejvíce podivným a nehezkým zdálo se to Anně.

XXII

Ples právě započal, když vystupovala Kiti s matkou po prostorných schodech, zalitých září světel. Po stranách schodů byly rozestaveny květiny, a podle nich stáli lokajové s pudrovanými vlasy, v červených kaftanech. Z komnat se neslo rovnoměrné šumění, jako z úlu včel, a pokud si na hořejším odpočívadle mezi oranžovými stromy před zrcadlem upravovaly příčesky a šaty, rozlehly se v sále precisní zvuky smyčcového orkestru, jenž spustil první valčík. Stařeček v občanském obleku, jenž si před druhým zrcadlem upravoval šedé vlasy na skráních a šířil kolem sebe zápach voňavek, setkal se s nimi na schodech a vyhnul se, prohlížeje si s patrným potěšením neznámou mu Kiti. Bezvousý mladík, jeden z těch panačků vznešeného světa, jež starý kníže Ščerbacký nazýval ťuťky, s neobyčejně vystřiženou vestou, uklonil se dámám, poopravuje letmo svou bílou kravatu, předběhl je, pak se ale hned vrátil a zval Kiti na čtverylku. První čtverylka byla už zadána Vronskému, mohla tedy zadati tomuto mladíkovi teprve druhou. Důstojník, zapínající rukavičku, vyhýbal se mezi dveřmi a hladě si vousy, zadíval se na růžovou Kiti.

Vzdor tomu, že toiletta, příčeska a ostatní chystání se na ples stály Kiti mnoho práce a přemítání, přicházela nyní na plese ve svých složitých tylových šatech na růžové půdé tak lehce a prostě, jakoby všechny ty růžičky, krajky, všechny podrobnosti úboru nestály jí a domácích služebných ani minutku pozornosti, jako by se byla narodila v onom tylu, v krajkách, s onou vysokou příčeskou s růží a dvěma listy na vrcholu.

Když před vchodem do sálu stará kněžna chtěla ji upraviti smačknutou pentli, kterou byla přepásána, Kiti se lehce odklonila. Ona věděla, že na ni je samo sebou všechno hezké a graciosní, a že netřeba ničeho poopravovat.

Kiti měla šťastný den. Šaty jí nikde nevadily, krajková obruba se nikde nesvěšovala, růžičky se nesmačkaly a nezutrhaly; růžové střevíčky na vysokých, vyhnutých podpatcích netísnily nohy, naopak dráždily k tanci. Hustá pásma rusých vlasů držela se na vysoké příčesce, jako by vždy tak byla. Všechny knoflíčky na vysokých rukavičkách byly zapjaty a neutrhly se; rukavičky byly jako vylité a neměnily formu ruky. Černá, aksamitová páska s medailonem obzvlášť něžně obepínala její šíji. Ona páska byla hotová rozkoš a Kiti již doma, nahlížejíc do zrcadla, cítila, jak ona páska sama mluví. O čemkoli jiném bylo možno pochybovati, ale páska byla rozkošná. Kiti se pousmála i zde na plesu, když pohlédla do zrcadla na svou šíji. V obnažených pažích a ramenou pociťovala Kiti chladnou mramornost, zvláštní cit, jenž se jí velmi líbil. Oči zářily a ruměné rty nemohly se neusmívati u vědomí svého kouzla. Sotva Kiti vstoupila do sálu, a nedošla ještě k tylovo-stužko-krajkobarevnému zástupu dam, toužebně čekajících na tanečníky (Kiti v onom zástupu nikdy nestávala), již ji zvali na valčík, a sice zval ji první kavalír, hlavní kavalír v plesové hierarchii, proslulý aranžér plesů, dvorní obřadník, ženatý, velmi hezký, statný muž Jegoruška Korsunský. On právě odvedl na místo hraběnku Baninu, se kterou přetančil první turu valčíka a rozhlížeje se po své domácnosti, to jest po těch několika párech, které se pustily do tance, spatřil přicházející Kiti, přiběhl k ní zvláštním, smělým poskokem, vlastním všem aranžérům plesů a pokloniv se, ani se netázal, smí-li, a zahnul ruku, objímaje její tenký pás. Kiti se ohlédla, komu by dala podržeti vějíř; setkala se s úsměvem domácí paní, která přijala její vějíř.

„To je pěkné, že jste přijeli v čas,“ vítal ji, objímaje ji kolem pasu; „jaký že je to způsob přijížděti pozdě.“

Kiti položila sehnutý loket na jeho ráme a malinké nožky v růžových střevíčkách rozplesaly se bystře, lehce a odměřeně dle taktu hudby po hladkých parketách.

„Já si odpočívám, když s vámi tančím,“ lichotil jí dále tanečník, konaje první, nespěšné kroky valčíku. „To je rozkoš, co za lehkost, précision,“ opakoval jí skoro do slova totéž, co říkal všem dobrým známým.

Kiti se pousmála na jeho pochvalu a rozhlížela se přes jeho rameno dále po sále. Ona nebyla už nováčkem na plesích, pro něhož všechny osoby v sále splývají v jednu kouzelnou představu; nebyla však ani z těch dívek, jež se věčně vláčejí po plesích, jimž všechny osobnosti jsou tak povědomý, že je dávno už omrzely; byla právě uprostřed oněch dvou stadií: byla rozčilena, ale nicméně vládla sebou na tolik, že mohla již činiti pozorování. Spozorovala, že v levém koutě sálu se seskupil výkvět společnosti. Byla tam do nemožnosti obnažená krasavice. Lidi, žena Korsunského, tam byla domácí paní, tam se blýskal svou lysinou Krivin, jenž se nacházel vždy tam, kde byl výkvět společnosti; v tu stranu zahlédali mladíci, netroufajíce si se přiblížiti; tamtéž našla Stivu a za ním zahlédla rozkošnou hlavu i postavu Anny v černém, aksamítovém šatě. Též on tam byl. Kiti ho nespatřila od onoho večera, kdy odmítla Levina. Svým ostrým zrakem hned ho poznala, ano spozorovala, že se na ni dívá.

„Jak si přejete, ještě jeden kruh? Neunavila jste se?“ optal se Korsunský, zlehka se zadýchav.

„Ne, děkuji!“

„Kam vás mám odvésti?“

„Karenina je tuším už zde; odveďte mne k ní.“

„Kam; ukažte mně.“

Korsunský zavalsiroval, zmenšuje krok, přímo směrem ke tlupe v levém koutě, volaje: „Pardon, mesdames, pardon, pardon, mesdames,“ i lavíruje v moři krajek, tylu a pentlí. Nikde nezavadiv, zatočil bystře svou dámou, až se ukázaly její tenké nožky v průzračných punčochách a vlečka, rozepjavši se vějířem, pokryla kolena Krivina. Korsunský se poklonil, vypjal prsa a podal Kiti ruku, aby ji doprovodil k Anně Arkáďjevně. Kiti, celá uzardělá, sebrala svou vlečku s kolena Krivina a trochu omámena, ohlížela se, hledajíc Annu. Anna neměla lilové šaty, jak si výslovně přála Kiti, nýbrž černý, hluboce vystřižený aksamítový šat, jenž dával náležitě vyniknouti její okrouhlým pažím s drobounkými dlaněmi, plným ramenům a prsům jako vysoustruhovaným ze staré slonové kosti. Šat byl garnirován benátskými krajkami. Na hlavě v černých, výhradně jen svých vlasech bez všeliké cizí příměsi, mela malinkou guirlandu z macešek, a podobná guirlanda nacházela se na černé stužce pasu mezi bílými krajkami. Její příčeska byla nenápadná. Nápadny byly pouze ony přirozené kraťounké prsténce kučeravých vlasů, vždy se kadeřících na skráních a v týle a velmi jí slušících. Na pevné, soustruhované šíji měla šňůru perel.

Kiti vídala Annu každodenně, byla do ní zamilována a představovala si ji nejinak než v lilových šatech. Ale nyní, když ji spatřila v černém hávu, přesvědčila se, že nechápala veškeru její krásu. Anna se jí zdála nyní zcela novou, jak si ji nedovedla dříve představiti. Nyní viděla jasně, že se Anna nemohla obléci do lilových šatů a že její kouzlo záleželo právě v tom, že ona sama vystupovala ze své toiletty, kdežto oděv zůstával na ní nepozorovaným. Mizel na ní i nádherný černý oblek s drahocennými krajkami; on byl pouze rámcem, pozornost poutala jen ona sama, přirozená, prostá, klassicky krásná a spolu veselá a živá.

Stála, jako vždy, nápadně vzpřímena a když se Kiti přiblížila k oné skupině, rozmlouvala právě s domácím pánem, obrátivši k němu z lehka hlavu.

„Ne, já kámen nevrhnu,“ odpovídala mu na cosi, „ač opravdu nechápu,“ pokračovala, krčíc rameny, a hned na to ujala se s něžným úsměvem Kiti. Bystrým ženským pohledem přehlédla její oblek a jedva patrným pokynutím hlavy dala Kiti na srozuměnou, že je spokojena s toilettou i krásou její. „Vy i do sálu vstupujete, tancujíc,“ pousmála se.

„To je jedna z mých nejvěrnějších pomocnic,“ ozval se Korsunský, uklánéje se Anně Arkáďjevně, jíž byl dosud neviděl. „Kněžna pomáhá nám dělati ples veselým a rozkošným. Anno Arkáďjevno, turu valčíku,“ prosil, ukláněje se.

„Což vy se znáte?“ optal se domácí pán.

„S kým bychom my nebyli známi? My se ženou jsme jako bílí vlci, nás znají všude,“ odpovídal Korsunský. „Turu valčíku, Anno Arkáďjevno.“

„Já netančím, když je možno netančiti,“ pravila ona.

„Ale dnes nelze,“ namítal Korsunský.

V tu chvíli přicházel Vronský.

„Nu, jestliže dnes není možno netančit, tedy pojďme,“ prohodila Karenina, nehledíc na poklonu Vronského a rychle položila ruku na rámě Korsunského.

„Proč pak se na něho mrzí?“ pomyslila si Kiti, pozorujíc, že Anna úmyslně přehlédla poklonu Vronského. Vronský přistoupil ke Kiti, připomenul jí první čtverylku a litoval, že se mu až dosud nepodařilo se s ní setkati. Kiti se zálibou pozorovala tančící Annu a poslouchala Vronského. Očekávala, že ji poprosí o valčík, ale on neprosil a ona s podivením se na něho ohlédla. Vronský se zapálil a spěšně ji poprosil za tanec, ale sotva že objal její tenký pás a udélal několik kroků, hudba umlkla. Kiti pohlédla na jeho tvář, jež se nacházela tak blízko od ní, a dlouho potom, ještě po několika letech, bodal její srdce trapným studem ten pohled plný lásky, jímž ona tehdy na nebo pohlédla, ale na který on neodpověděl.

„Pardon, pardon! Valčík, valčík!“ volal s druhé strany sálu Korsunský, a vzav první dámu, jež se mu namanula, pustil se do kola.

XXIII

Vronský s Kiti zatančil několikrát kolem sálu. Když bylo po valčíku, odebrala se Kiti k matce, a sotva promluvila několik slov s hraběnkou Nordstonovou, přišel již Vronský prosit ji k první čtverylce. Při čtverylce nebylo řeči o ničem význačném; rozmlouvali s přestávkami tu o Korsunských, muži a ženě, jež Vronský velmi zábavně líčil jako čtyřicetileté; tu o příštím společenském divadelním představení a pouze jednou dotekl se hovor její životní otázky, a sice, když se jí Vronský otázal na Levina, je-li také zde, a připojil, že se mu velmi líbí. Ale Kiti od čtverylky více ani neočekávala. S úzkostlivým srdcem skládala naději na mazurku. Jí se zdálo, že při mazurce musí se vše rozhodnout. Že ji Vronský během čtverylky neprosil o mazurku, nepůsobilo jí starostí. Byla si jistá, že mazurku bude tančiti s ním, tak jako na minulých plesích, a proto odřekla již pěti pánům, omlouvajíc se, že jest zadána. Celý ples do poslední čtverylky byl pro Kiti čarovným snem, plným radostných barev, zvuků a pohybů. Ona netančila pouze, když se cítila příliš unavenou, a prosila, dát jí oddechnouti. Ale když tančila poslední čtverylku s jakýmsi nudným jinochem, jemuž nebylo možno odříci, byl náhodou jejím protějškem Vronský s Annou. Neměla příležitosti setkati se s Annou od samého počátku plesu a tu ji spatřila náhle opět zcela jinou a překvapující. Spatřila na její tváři dobře i jí samé povědomé rysy rozčilenosti následkem nepochybného úspěchu. Kiti poznávala, že Anna jest opojena vínem kouzla, které šířila sama vůkol sebe. Znala onen pocit, znala jeho příznaky, a příznaky ty viděla nyní zcela jasně na tváři Annině, viděla chvějící se, vyšlehující blesk v očích, i úsměv štěstí a opojení, pohrávající na rtech, i přesnou gracii, pevnost a lehkost pohybů.

„Kdo?“ bylo první její myšlénkou. „Všichni či jeden?“ Aniž se více snažila pomoci namáhajícímu se jinochovi, s nímž tančila, zapřísti znovu rozhovor, jehož nitku byl pustil a marně se nyní snažil ji zdvihnouti, i konajíc jen násilně hlasité rozkazy Korsunského, poutajícího tanečníky tu v grand rond, tu v chaine, soustředila veškeru svou duševní činnost na pozorování, a její srdce svíralo se vždy víc a více.

Nikoli, ji neupokojilo okouzlení celé massy, nýbrž nadšení jednotlivce. A ten jeden? Mohl by to býti on? Po každé, kdy se obracel s řečí k Anně, v její očích vzplanul radostný oheň a úsměv štěstí zahrál na ruměných rtech. Zdálo se, jako by se Karenina namáhala skrýti ony příznaky radosti, jež proti její vůli vystupovaly na její tváři. „A což on?“ Kiti vzhlédla na Vronského a její srdce se naplnilo úžasem. To, co Kiti spatřovala v zrcadle tváře Anniny, uviděla zjevně na něm. Kam se poděly jeho klidné pevné pohyby a bezstarostně klidný výraz tváře? Pokaždé, když se obracel k Anně, skláněl nyní trochu hlavu, jako by se chtěl vrhnouti k její nohám, a v očích jeho tkvěl výraz pokornosti a bázně „Nechci vás urazit,“ zdálo se, jako by vyjadřoval pokaždé jeho pohled, „ale chci se zachránit a nevím, kterak.“ Jeho tvář přijala takový výraz, jakého Kiti dosud nikdy na ní nepozorovala.

Karenina s Vronským mluvila o petrohradských známých, o věcech pravšedních, ale Kiti se zdálo, že každé vyslovené jimi slovo rozhodovalo jejich i její osud. Ale podivno, ač skutečně mluvili o tom, jak se Ivan Ivanovič činí směšným svým francouzským jazykem a jak by Jelecká mohla učiniti lepší partii, že všední ona jinak slova měla pro ně význam, a že oni to pociťovali právě tak jako Kiti. Celý ples, celý svět se v očích Kiti zahalil mlhou. Jen přísná škola vychování, kterou byla právě prošla, dodávala jí síly a nutila ji konati to, čeho od ní požadovali, to jest tančit, odpovídati na otázky, rozprávěti, ba i usmívati se. Ale když měla započíti mazurku, když rozestavovali židle a některé páry se již odebraly z pobočných komnat do hlavního sálu, pro Kiti nastala minuta zoufalosti a úžasu. Dříve byla odřekla pěti pánům a nyní zůstala bez tanečníka. Nebylo skoro ani naděje, že by ji kdo ještě poprosil, již proto, že měla na plesích tak veliký úspěch, že nikomu nemohlo ani přijíti na mysl, že by byla dosud nezadanou. Bylo nezbytno říci matce, že jí není dobře, a odejíti domů; ale na to se jí nedostávalo sil. Byla zničena.

Odebrala se do malého salonku a tam usedala v koutě na křeslo. Vzdušná sukénka její šatů zdvihla se oblakem kolem její útlé postavy. Jedna obnažená, hubená, něžná dívčí ruka, malomocně spuštěná, ponořila se do vln růžové tuniky; v druhé ruce držela vějíř a bystrými trhanými pohyby ovívala svou rozpálenou tvář. Vzdor tomu, že se podobala motýlu, jenž právě přisedl na trávu a byl každý okamžik hotov rozepjati duhová křídla a vznésti se do vzduchu, strašná zoufalost svírala její srdce.

„Což jestliže se mýlím, jestliže se nepřihodilo nic takového?“ I připomínala si poznovu všechno, co viděla.

„Kiti, co pak to je?“ zvolala tu hraběnka Nordstonová, přiblíživši se po koberci neslyšným krokem ke Kiti. „Já nerozumím.“

Dolní ret Kitin se zachvěl; ona spěšně vstala.

„Kiti, ty netančíš mazurku?“

„Ne, ne,“ zvolala Kiti hlasem, v němž se již třásly slzy.

„On ji v mé přítomnosti prosil o mazurku,“ oznamovala Nordstonová, vědouc, že Kiti pochopí, kdo jsou on i ona. „Ona se ho ptala: ,Což vy netančíte s kněžnou Ščerbackou?‘“

„Ach, mně je vše lhostejno!“ zvolala Kiti.

Nikdo kromě ní samé nerozuměl její položení; nikdo nevěděl, že včera odřekla člověku, jehož snad milovala, a odřekla mu jen proto, že důvěřovala v druhého.

Hraběnka Nordstonová vyhledala Korsunského, s nímž byla zadána na mazurku, a požádala ho, aby poprosil Kiti.

Tančila tedy Kiti v prvním páru, a na štěstí nemusila rozmlouvat, protože Korsunský, jako aranžér, pobíhal stále s místa na místo a rozdával příkazy ve svém hospodářství. Vronský s Annou seděli skoro naproti ní. Viděla je dobře svým ostrým zrakem, viděla je i zblízka, když se stýkali v tanci, a čím déle je pozorovala, tím více se přesvědčovala, že její neštěstí je dokonaným. Kiti viděla, že Vronský s Annou cítí se v tom přeplněném sále, jako by tu byli sami dva. Kromě toho na tváři Vronského, vždy tak pevné a samostatné, spozorovala překvapující ji výraz nesnáze a pokornosti, podobný výrazu chytrého psa, když se provinil.

Anna se usmívala a úsměv přecházel na něho. Ona se zadumala, a hned se stával zádumčivým i Vronský. Jakási nadpřirozená síla poutala oči Kitiny ke tváři Anny. Karenina byla rozkošná ve svém prostém černém obleku, rozkošny byly její plné paže s náramky, rozkošna pevná šíje se šňůrou perel, rozkošny vlnité kadeře, rozčechrané příčesky, rozkošny graciosní, lehké pohyby malinkých rukou i nohou, rozkošna byla její hezká tvář při svém oživení; avšak bylo cosi hrozného a přísného ve vší její rozkoši.

Kiti pohlížela na ni ještě s větším zalíbením než prve a strádala při tom ještě více. Cítila se zničenou a tvář její to vyjadřovala. Když ji spatřil Vronský, setkav se s ní při mazurce, nepoznal ji hned — tak se změnila.

„Rozkošný bál!“ prohodil k ní, aby vůbec něco řekl.

„Ano,“ odpověděla Kiti.

V polovině mazurky Anna, opakujíc složitou figuru, nově vymyšlenou Korsunským, vstoupila do středu kruhu, vzala s sebou dva pány a pozvala k sobe dvě dámy, mezi nimi Kiti. Kiti vstupujíc do prostřed kruhu, pohlédla ulekaně na Annu. Anna přimhouřila oči, pohlédla na Kiti, pousmála se a stiskla jí ruku. Avšak pozorujíc, že tvář Kiti odpovídá na její úsměv pouze výrazem zoufalosti a údivu, odvrátila se od ní a promluvila vesele s druhou dámou.

„Ano, v ní vězí cosi cizího, ďábelského, ale rozkošného,“ pravila si Kiti.

Anna se nechtěla zdržeti přes večeři, ale domácí pán jal se ji prositi.

„Přivolte, Anno Arkáďjevno,“ přimlouval se Korsunský, bera její obnažené rámě pod rukáv svého fraku. „Kdybyste věděla, jakou mám ideu kotilionu! Un bijou!“

Při tom pomalu postupoval, snaze se unésti ji s sebou. Domácí pán se usmíval na znamení souhlasu.

„Ne, já nezůstanu,“ odpověděla s úsměvem Anna, ale přes její úsměv Korsunský i domácí pán poznali dle rozhodného tónu, jakým pronesla ta slova, že se déle nezdrží.

„Ne, vždyť jsem v Moskvě na jediném vašem plese tančila více než za celou zimu v Petrohradě,“ omlouvala se Anna, pohlížejíc na Vronského, jenž stál podle ní. „Mně je třeba si odpočinout před cestou.“

„Vy jedete rozhodně zítra?“ otázal se Vronský.

„Ano, doufám,“ odpověděla Anna, jako by se divila smělosti jeho otázky; ale nezkrotný, chvějící se blesk očí a úsměvu obchvátil Vronského ohněm, když k němu promluvila.

Anna Arkáďjevna nezůstala večeřet a odjela.

XXIV

„Ano, vězí ve mně cosi protivného, odpuzujícího,“ pomyslil si Levin, když vyšel od Ščerbackých a vydal se pěšky k bratrovi. „Nehodím se jiným lidem. Hrdost povídají. Ne, ve mně není hrdosti. Kdyby bylo ve mně za mák hrdosti, nezpůsobil bych si takovou situaci.“ A tu si představil Vronskéno, šťastného, dobrého, rozšafného a klidného, jenž se nikdy dozajista nenacházel v takové hloupé situaci jako on tohoto večera. „Rozumí se, že musila dáti přednost jemu. Bylo to nezbytno a nemám si na koho ani nač stýskati. Sám jsem vinen. Jaké právo jsem měl doufati, že se odhodlá spojiti osud svůj s mým? Kdo jsem? A co jsem? Nepatrný člověk, nikomu a na nic nepotřebný.“ Náhle si vzpomněl opět na bratra Nikolaje a myšlénka ta mu způsobila radost. „Nemá-liž on pravdu, že na světě je všechno bídno a mrzko? Pochybuji, že jsme soudili a soudíme dosud spravedlivě o bratru Nikolaji. Ovšem se stanoviska Prokofija, jenž ho viděl v roztrhaném kožiše a opilého, jest on člověk opovržený; ale já ho znám jinak. Znám jeho duši a vím, že jsme si podobni. A já, místo abych ho vyhledal, jel jsem obědvat a pak jsem přijel sem.“ Levin přistoupil k svítilně, přečetl bratrovu adressu, již měl zapsanou v knížce, a zavolal drožkáře. Celou, dosti dlouhou cestou k bratrovu obydlí připomínal si Levin velmi živě všechny známé mu události ze života Nikolajova. Vzpomínal si, jak bratr, pokud byl na universitě, a ještě rok po absolvování, žil, nedbaje posměchu svých kollegů, jako řeholník, vykonávaje přísně všechny náboženské obřady, bohoslužby, posty a vzdaluje se všelikých zábav a zejména ženštin. A jak se náhle změnil, spřátelil se s nejhoršími lidmi a dal se do nejhrubšího hýření. Vzpomněl si pak na historku s chlapcem, jehož vzal k sobě z vesnice na vychování, ale v návalu hněvu tak ho zbil, že proti němu zavedeno vyšetřování pro zmrzačení dítěte. Pak mu přišla na mysl historie s falešným hráčem, s nímž prohrál všechny peníze, dal mu směnku a pak na něho podal žalobu, dokazuje mu, že ho ošidil. (Byly to peníze, jež pak zaplatil Sergěj Ivánovič.) Potom si vzpomněl, jak byl Nikolaj zavřen přes noc na policejním komisariátě za rušení veřejného klidu. Napadlo mu, jak Nikolaj zamýšlel vésti se Sergějem Ivánovičem hanebný proces proto, že prý mu tento nevyplatil mateřského podílu, a na konec jak měl opletání se soudem, když odejel na služba do Západního kraje a tam zbil selského staršinu… Vše to bylo nad míru protivno, ale Levinu nepřipadlo tak mrzkým, jak by se musilo zdáti těm, kdo neznali Nikolaje, neznali celého jeho života a neznali jeho srdce.

Levin si připomínal, jak v onu dobu, když byl Nikolaj v periodě nábožnosti, postů, mnichů, bohoslužeb, když vyhledával v nábožnosti pomoci, uzdy na svou vášnivou povahu, nejen že nikdo mu nepodal dobré rady, nýbrž všichni, i on sám, se mu smáli. Dráždili ho, přezývali ho Noem, mnichem; a když se náhle přeměnil, opět mu nikdo nepomohl, nýbrž všichni se od něho odvrátili s úžasem a s ošklivostí.

Levin tušil, že bratr Nikolaj ve své duši, na samém dně své duše přese vši zpustlost svého života neměl více viny, než ti, kdo jím opovrhovali. Nebylo jeho vinou, že se narodil se svým nezkrotným charakterem a stísněnými čímsi duševními schopnostmi. On si vždycky přál býti řádným. „Já mu všechno povím, i přinutím ho, aby i on mně všechno zjevil: dokáži mu, že ho miluji a proto že ho chápu,“ rozhodl sám u sebe Levin, když okolo jedenácté přijížděl k hostinci označenému na adresse.

„Nahoře, číslo 12. a 13.,“ odpověděl vrátný na dotaz Levina.

„Je doma?“

„Zdá se, že doma.“

Dveře 12. čísla byly pootevřeny; odtud v pruhu světla vycházel dým špatného, slabého tabáku a bylo slyšeti neznámý Levinu hlas. Levin se ihned přesvědčil, že i bratr je tam; uslyšelť jeho pokašlávání.

Když Levin vstoupil do dveří, nepovědomý mu hlas mluvil:

„Všechno závisí od toho, jak chytře a uvědoměle se věc povede.“

Konstantin Levin pohleděl do dveří a uviděl, že rozpráví mladý člověk v ruském kaftanu se zcuchanými, hustými vlasy na hlavě a proti němu na pohovce sedí mladá, trochu zďobaná ženština ve vlněných šatech bez manšet a bez límečku. Bratra nebylo vidět. Konstantinovi se sevřelo srdce, když si pomyslil, ve společnosti jakých cizích lidí se nachází jeho bratr. Nikdo nezaslechl jeho kroky a proto Konstantin snímaje s nohou kaloše, mohl dále poslouchati, co mluví pán v kaftanu. On hovořil o jakémsi podniku.

„Eh, vem je čert, všechny ty privilegované třídy,“ ozval se pokašlávající hlas bratrův. „Mašo! Postarej se nám o večeři, a podej vodky, zbylo-li, a když ne, pošli pro ni.“

Ženština vstala, vešla za přístěnek a spatřila Konstantina.

„Nějaký pán je tu, Nikolaji Dmitriči,“ zvolala.

„Čeho si přeje?“ ozval se mrzutý hlas Nikolaje Levina.

„To jsem já,“ odpověděl Konstantin Levin, vstupuje do osvětlené části komnaty.

„Jaký já?“ opětoval ještě mrzutěji hlas Nikolaje. Bylo slyšeti, jak spěšně vstal, zavadil o cosi, a hned na to Levin spatřil ve dveřích před sebou známou, a přece svou zdivočilostí a chorobností překvapující, ohromnou, hubenou a přihrblou postavu bratrovu s velikýma, vyjevenýma očima.

Byl ještě hubenější než před třemi lety, když ho Konstantin Levin naposled viděl. Byl oděn krátkým kabátem. Jeho ruce i široké kosti zdály se ještě ohromnějšími. Vlasy prořídly, tytéž tuhé vousy zakrývaly jeho rty, tytéž oči upíraly se podivně a naivně v příchozího.

„Ah, Kosťa!“[10] zvolal náhle, poznav bratra, a jeho oči se zaleskly radostí. Ale v týž okamžik se ohlédl po mladém člověku, a učinil dávno již Konstantinovi známý pohyb hlavou a krkem, jako by ho límec tísnil; a na jeho spadlé tváři objevil se zcela jiný, divoký, bolestný a surový výraz.

„Psal jsem vám i Sergěji Ivánoviči, že vás neznám a nechci znáti. Čeho je ti, čeho vám třeba?“

Nebyl nikterak podoben tomu, jak si ho představoval Konstantin. Když o něm Konstantin přemýšlel, zapomněl na to nejobtížnější a nejhorší v jeho povaze, co tak ztěžovalo obcování s ním; a když nyní spatřil jeho tvář a zvláště křečovité potrhování hlavou, vzpomněl si na to.

„Mně není třeba ničeho od tebe,“ odpověděl nesměle Levin. „Přijel jsem tě pouze navštívit.“

Nesmělost bratrova patrně obměkčila Nikolaje. On škubnul rtoma a řekl:

„Jestli tak, nu pojď dále, sedni. Chceš povečeřet? Mašo, přines tři porce. Nebo ne, počkej. Ty víš, kdo to je?“ obrátil se k bratrovi, ukazuje mu na člověka v kaftanu. „To je pan Krický, můj přítel ještě z Kijeva, znamenitý člověk. Jeho pronásleduje ovšem policie, protože není darebákem.“

A ze zvyku se ohlédl na všechny přítomné v komnatě. Spozorovav, že ženština, jež stála už ve dveřích, chystala se odejít, vzkřikl na ni: „Řekl jsem ti, abys počkala.“ A s obvyklou neobratností a nemotorností řeči, jež byly Konstantinovi dobře povědomy, počal, rozhlížeje se znova kolem sebe, vypravovati bratrovi historii Krického: jak ho vyloučili z university za to, že sestavil spolek na podporu chudých studentů a že založil nedělní školu, a jak se potom stal učitelem na vesnické škole a jak ho vyhnali i odtud, jak byl pak pohnán za cosi před soud.

„Vy jste byl na kijevské universitě?“ obrátil se Konstantin Levin ke Krickému, aby přerušil nastalé trapné mlčení.

„Ano, na kijevské jsem byl,“ ozval se zlostně Krický, zamračiv se.

„A tahle ženština,“ přerušil ho Nikolaj Levin, ukazuje na ni, „je společnice mého života, Marja Nikolajevna. Já ji vzal k sobě z domu…“ a tu Nikolaj opět trhnul hlavou. „Ale já ji mám rád a vážím si jí, i všech, kdo se ke mně hlásí,“ dodal povýšeným hlasem, kaboně se v tváři. „Odporučuji ti ji. Ona je jako by mou ženou, zrovna tak. Nyní víš, s kým mluvíš! A myslíš-li si, že je moje společnost pro tebe ponižující, tedy tamhle je bůh,“ a ukázal na svatý obraz, pověšený v koutě světnice, „a tam jsou dvéře.“[11]

A opět jeho oči obešly tázavě všechny přítomné.

„Nechápu, co by mohlo býti pro mne ponižujícího.“

„Objednej tedy, Mašo, večeři, tři porce, vodku, víno… Nebo ne, počkej… Ne, není třeba… Jdi.“

XXV

„Tak vidíš,“ pokračoval Nikolaj Levin, usilovně vraště čelo a potrhuje krkem.

Působilo mu patrně obtíž rozvážiti, co říci a co dělati.

„Tak tedy vidíš…“ Při tom ukázal do kouta, kde stálo několik železných prutů, svázaných provázky. „Vidíš to? To je počátek nového podniku, k němuž přistupujeme. Podnik ten jest výrobní artěl.“[12]

Konstantin skoro ani neposlouchal. Upřel oči na jeho chorobnou, souchotinářskou tvář a stále víc a více se v něm vzmáhal soucit k němu a proto se nemohl přemoci, aby poslouchal, co vykládal bratr o artěli. Srozuměl tolik, že ona artěl má býti pouze kotvou spásy od povržení samým sebou. Nikolaj Levin pokračoval u výkladu:

„Ty víš, že kapitál hněte dělníka. Dělníci u nás, mužíci, nesou veškerou tíhu práce a nacházejí se při tom v takových okolnostech, že, ať se namáhají, jak mohou, nikdy se nevyberou ze svého dobytčího postavení. O veškeren výtěžek z výdělku, pomocí jehož by mohli zlepšiti své postavení, opatřiti si prázdné chvíle, jíž by mohli užiti opět ke svému vzdělání, o veškeren ten výtěžek z výdělku je olupují kapitalisté. Situace je taková, že čím více se oni budou namáhat, tím více budou bohatnouti továrníci, statkáři, a oni zůstanou pro vždy pracovním dobytkem. Ale ten poměr se musí změnit,“ dokončil Nikolaj svůj výklad a pohlédl tázavě na bratra.

„Ovšem, i já souhlasím,“ odvětil Konstantin, pozoruje s bolestí ruměnec, vystupující pod vyniklými kostmi na tvářích bratrových.

„My tedy zařizujeme zámečnickou artěl, v níž všechna výroba i výtěžek, i hlavní nářadí a nástroje výrobní, vše to bude společné.“

„A kde zařídíte artěl?“ optal se Konstantin Levin.

„Ve vesnici Vozdremě, v kazaňské gubernii.“

„A proč ve vsi? Na vsi je, dle mého náhledu, i tak dosti práce. K čemu bude ve vsi zámečnická artěl?“

„A proto, že mužíci jsou i nyní právě tací otroci, jakými byli dříve, a proto je tobě a Sergěji Ivánoviči nepříjemno, že je chtějí vysvoboditi z onoho otroctví,“ namítl Nikolaj Levin, podrážděný odporem.

Konstantin Levin si vzdychl, rozhlížeje se v tu dobu po tmavé, špinavé komnatě. Onen povzdech, zdálo se, že ještě více podráždil Nikolaje.

„Znám já tvé a Sergěje Ivánoviče aristokratické náhledy. Já dobře vím, že on užívá všech sil svého rozumu k tomu, aby ospravedlnil panující zlo.“

„Ale ne, proč pak mluvíš o Sergěji Ivánoviči?“ namítl s úsměvem Konstantin Levin.

„Sergěj Ivánovič? Hned ti povím!“ vzkřikl náhle Nikolaj Levin při jménu Sergěje Ivánoviče. „Vidíš… Ale marně mluvit. Jen tohle… Proč jsi vlastně přijel ke mně? Ty hledíš na všechno to s opovržením, což, jak se ti líbí! I jdi si s pánem bohem, jdi!“ křičel, vstávaje se židle; „jdi si, jdi!“

„Na nic nepohlížím s opovržením,“ omlouval se opět nesměle Konstantin Levin. „Ani se příti nechci.“

V tu chvíli sa vrátila Marja Nikolajevna. Nikolaj Levin ohlédl se na ni zlostně. Ona se k němu rychle přiblížila a něco mu pošeptala.

„Jsem trochu churav a stal jsem se dráždivý,“ omlouval se Nikolaj Levin klidnějším hlasem a těžce oddychuje. „A pak ty mně povídáš o Sergěji Ivánoviči a jeho stati. To je takový žvást, takový sebeklam. Co může psáti o spravedlivosti člověk, který ji nezná? Četl jste jeho stať?“ obrátil se ke Krickému, sedaje opět za stůl a odstraňuje papirosy, jež byly po něm rozházeny, aby si udělal místo.

„Nečetl jsem,“ odpověděl zamračeně Krický, jenž se patrně vyhýbal rozhovoru.

„A proč?“ obrátil se Nikolaj Levin hněvivě nyní ke Krickému.

„Protože mám za zbytečné, tratit na to čas.“

„To jest, dovolte, jak můžete věděti, že by to byla ztráta času? Pro mnohé je stať ona ovšem nedostupna, je výše jejich schopností. Ale já, to je něco jiného, já vidím skrz naskrz jeho myšlénky a vím, v čem vězí jejich slabost.“

Všichni umlkli. Krický pomalu vstal a chopil se čepice.

„Nechcete povečeřet? Nu, s pánem bohem. Přijďte zejtra se zámečníkem.“

Sotva byl Krický za dveřmi, Nikolaj Levin se pousmál a mrknul okem.

„Také mnoho do něho není,“ prohodil. „Vždyť já to vidím…“

Ale Krický se obrátil ve dveřích a zavolal Nikolaje.

„Čeho si ještě přejete?“ řekl a odešel s ním na chodbu. Když Levin zůstal sám ve světnici s Marjí Nikolajevnou, obrátil se k ní:

„Jste již dávno s bratrem?“ otázal se.

„Na druhý rok už. Jejich zdraví je velmi špatné. Pijí mnoho,“ prohodila ona.

„To jest, co pije?“

„Vodku pijí a jim to škodí.“

„Což mnoho?“ zašeptal Levin.

„Ano,“ odpověděla, pohlížejíc nesměle ke dveřím, v nichž se objevil opět Nikolaj Levin.

„O čem jste mluvili?“ ptal se zamračeně a pohlížeje ulekanýma očima s jednoho na druhého. „O čem?“

„O ničem,“ odpověděl zaraženě Konstantin.

„Nechcete pověděti, jak vám libo. Chci jen říci, že se pro tebe nehodí s ní mluvit. Ona je prostá ženská a ty’s pán,“ vysvětloval, škubaje hlavou. „Vždyť ty jsi — já dobře vidím — vše pochopil a ocenil a pohlížíš s politováním na mé poblouzení,“ promluvil znova povýšeným hlasem.

„Nikolaji Dmitriči, Nikolaji Dmitriči,“ zašeptala opět Marja Nikolajevna, blížíc se k němu.

„Nu, dobře, dobře!… A což večeři? Ah, tu je,“ zvolal, spatřiv sklepníka s podnosem. „Tady, tady postav,“ volal mrzutě a hned se chopil vodky, nalil si sklenku a dychtivě ji vypil. „Na, pij; chceš?“ obrátil se k bratrovi, okamžitě se stav veselejším.

„Nechme tedy Sergěje Ivánoviče. Já jsem přece rád, rád, že tě zase vidím. Mluv, co mluv, a přec jen si nejsme cizí. Nu, pij přece. Povídej mi, co děláš?“ pokračoval, hladově žvýkaje kousek chleba a nalévaje druhou sklenku vodky. „Co tam pořád děláš?“

„Bydlím sám na vsi, jako dříve, zaměstnávám se hospodářstvím,“ odpovídal Konstantin, s hrůzou pozoruje dychtivost, s jakou bratr pil a jedl, a snaže se nedávati toho na jevo.

„Proč se neženíš?“

„Příležitosti nebylo,“ odpověděl Konstantin, červenaje se.

„Proč? Já — to je jiná věc. Já jsem svůj život promrhal. Já to již povídal a povím znova, kdyby mně byli vyplatili mou část tehdá, když jsem jí potřeboval, můj celý život složil by se jinak.“

Konstantin si přispíšil, přivésti řeč na jiný předmět.

„Víš-li pak, že tvůj Vaňuška je u mne v Pokrovském písařem?“ prohodil Konstantin.

Nikolaj škubnul hlavou a zamyslil se.

„Pověz mně, co je nového v Pokrovském? Co dům? Pořád ještě stojí? A břízy, a naše školní světnice? A což Filip zahradník, pořád ještě živ? Jak se živě pamatuji na besídku a pohovku! Hleď mi, neměň ničeho v domě; ale ožeň se brzy a přiveď vše zas do toho pořádku, jak to bývalo. Já pak k tobě přijedu, budeš-li míti hodnou ženu.“

„Víš co, přijeď hned nyní ke mně,“ zvolal Levin. „Jak bychom si všechno spolu pěkně upravili!“

„Přijel bych, kdybych věděl, že nezastanu u tebe Sergěje Ivánoviče.“

„Nezastaneš ho. My bydlíme každý zvlášť.“

„Ale, mluv co mluv, ty musíš volit mezi mnou a jím,“ promluvil, pohlížeje nesměle bratrovi do očí.

Nesmělost ta dojala Konstantina.

„Chceš-li vyslechnouti celou mou zpověď v té záležitosti, řeknu ti, že v tvém sporu se Sergějem Ivánovičem nestojím ani na tvé, ani na jeho straně. Máte oba nepravdu. Ty’s nepráv více zevnějším způsobem, on vnitřním.“

„A, a! Ty’s to pochopil, ty’s to pochopil?“ zvolal radostně Nikolaj.

„Ale, co se týče osobně mne samého, přeješ-li si věděti, cením si více tvé přátelství, protože…“

„Proč, proč?“

Konstantin mu nemohl říci, že ho má proto radši, že je Nikolaj nešťasten, a má tedy více zapotřebí přátelské lásky. Ale Nikolaj pochopil, že bratr chtěl říci právě to, a zakaboniv se, sáhl opět po sklence.

„Už dost, Nikolaji Dimitriči!“ řekla Marja Nikolajevna, vztahujíc plnou, obnaženou ruku po láhvi.

„Pusť! Nech mne na pokoji! Zbiji tě!“ křikl na ni.

Marja Nikolajevna se pousmála tichým, dobrým úsměvem, jenž přešel i na Nikolaje, a vzala se stolu vodku.

„Což ty si myslíš, že ona ničemu nerozumí?“ řekl Nikolaj. „Ona rozumí všemu tomu líp než my všichni. Není-liž pravda, ona má do sebe cosi hezkého, milého?“

„Vy jste nebývala dříve v Moskvě?“ oslovil ji Konstantin, aby jí něco řekl.

„Eh, neříkej jí vy. Ona se toho leká. Jí kromě smírčího soudce, když ji žalovali za to, že chtěla odejíti z vykřičeného domu, nikdo neříkal vy. Můj bože, co je to za nesmysl na světě!“ vzkřikl náhle Nikolaj. „Ta nová zařízení, ti smírčí soudcové, zemstvo, co je to za nesmysl!“

I počal vypravovati o svých nedorozuměních s novými institucemi.

Konstantin Levin ho poslouchal a to odpírání smyslu ve všech nových společenských institucích, jež sdílel s bratrem a jež nejednou veřejně vyslovil, bylo mu nyní nepříjemno, když je uslyšel z úst bratrových.

„Na onom světě se o tom přesvědčíme,“ prohodil žertem.

„Na onom světe? Oh, nelíbí se mi onen svět! Nelíbí,“ posteskl si, upřev ulekané oči na tvář bratrovu. „Až vždyť se zdá, že by bylo příjemno utéci ze vší té mrzkosti a motanice, cizí i své; ale bojím se smrti, strašně se bojím smrti. Nikolaj se zachvěl. „Nu pij něco. Chceš šampaňské? Anebo jeďme spolu někam, jeďme k cikánům! Víš-li, mně se velmi zalíbili cikáni a ruské písně.“

Jeho jazyk se počal plésti i počal přeskakovat s jednoho předmětu na druhý. Konstantin spolu s Mašou ho přemluvili, aby zůstal doma, a uložil ho na postel úplně opilého.

Maša slíbila, že bude psáti Konstantinovi, bude-li čeho třeba, a že bude Nikolaje Levina přemlouvat, aby se přestěhoval k bratrovi.

XXVI

Příštího jitra Konstantin Levin odejel z Moskvy a večer byl už doma. Cestou ve vagoně rozmlouval se spolucestujícími o politice, o nových železnicích, a podobně, jako v Moskvě ho tížila matenice pojmů, nespokojenost s samým sebou, stud pro cosi neurčitého; ale když vystoupil na své stanici z vagonu, uviděl jednookého kočího Ignata s vyhrnutým límcem kaftanu, když uviděl v míhavém světle vycházejícím z oken stanice své široké saně s rozestlaným na nich kobercem, své koně s podvázanými ohony, s řemením a plechovými kroužky a s třepením, když mu kočí Ignat, pokud skládali na saně zavazadla, pověděl všechny vesnické novinky, že přijel kupec jakýsi, a Páva že se otelila: pocítil, že matenice v jeho hlavě se pomalounku rozpřádá a stud a nespokojenost že mizí. Vše to pocítil již při pouhém pohledu na Ignata a na koně. Ale když oblekl přivezený mu na cestu kožich, zabalil se do něho a sedl do saní, když se saně hnuly, zamyslil se o nastávajícím řízení na panství, zadíval se na přípřežního, druhdy jezdeckého, donského, hbitého koně, jenž se kdysi střásl a od té doby ho zapřáhali jen do vozu; tu počal docela jinak chápati to, co se s ním sběhlo. Pocítil se ve svém živlu a nepřál si ani býti jiným. Přál si jen býti lepším, než byl doposud. Předně se rozhodl, že od tohoto dne nebude víc doufati v neobyčejné štěstí, jaké mu měla přinésti ženitba, a následkem toho nebude více pohlížeti s opovržením na skutečnost. Za druhé, nikdy si víc nedovolí, dát se omamiti ošklivou vášní, vzpomínka na niž ho tak mučila, když se chystal nabídnouti ruku Kiti. Pak, vzpomínaje si na bratra Nikolaje, rozhodl, že si nikdy více nedovolí na něho zapomenouti, bude ho stopovati a nespustí se zřetele, aby byl vždy na hotově mu pomoci, jakmile se mu povede zle. A to bude brzy; Levin to předvídal. Mimo to i bratrova slova o kommunismě, jejž bral tehdy na tak lehkou váhu, přiměla ho nyní, aby se o předmětu tom zamyslil. Změnu ekonomických podmínek pokládal za nesmysl; avšak on si vždy byl vědom nespravedlivosti svého nadbytku u porovnání s nouzí lidu a nyní se rozhodl, že k vůli tomu, aby si nemohl vyčítati nijakou vinu, bude, ač již dříve mnoho pracoval a vedl život střídmý, nyní ještě více pracovati a ještě méně si dovolí rozkoše. A vše to zdálo se mu tak lehko provésti, že strávil celou cestu v nejpříjemnějším rozjímání. S bodrým pocitem naděje v nový, lepší život přijel k deváté hodině v noci ke svému domu.

Z okna světničky Agafje Michajlovny, staré chůvy, jež zastávala v domě úkol hospodyně, padalo světlo na zasněžené prostranství před domem. Ona ještě nespala. Kuzma, jehož ona vzbudila, vyběhl rozespalý a bos na schody. Honicí fena Lasička div neporazila Kuzmu, vyskočila a zakňučela, trouc se o kolena Levina, vyskakovala a chtěla, ač si netroufala, položiti přední tlapy jemu na prsa.

„Záhy jste se vrátil, baťuško,“ vítala ho Agafja Michajlovna.

„Zastesklo se mi, Agafjo Michajlovno. Všude dobře, ale doma nejlíp,“ odpověděl jí Levin a odebral se do svého kabinetu.

Kabinet byl okamžitě osvětlen přinesenou svící. Z jeho stínů vystupovaly známé předměty: jelení parohy, poličky s knihami, zrcadlo, kamna s dušníky, které dávno už vyžadovaly správky, otcovský divan, veliký stůl, na stole rezevřená kniha, ulomená popelnice, sešitek s jeho rukopisem. Když to Levin všechno spatřil, napadla na něho na minutku pochybnost, že se dovede vpraviti v onen nový život, jak si ho rýsoval cestou k domovu. Všechny ty stopy jeho dosavadního života jako by ho strašily a mluvily k němu: „Ne, ty nám neujdeš a nebudeš jiným, ale zůstaneš takovým, jakým’s byl: s pochybnostmi, věčně s sebou nespokojený, s marnými pokusy o nápravu, s poklesky a s věčným očekáváním štěstí, které se ti nedá uloviti a je pro tebe nemožným.“

Ale to mluvily jeho věci. Jiný hlas v jeho duši mluvil, že se nesmí podrobovati minulosti a že má dosti síly dělati s sebou, co bude chtít. A poslušen tohoto hlasu, přistoupil do kouta, kde ležela dvě pudová závaží, a počal je zdvíhati, snaže se tím přivésti své síly do stavu bodrosti. Za dveřmi zaskřípaly kroky. Honem odložil závaží.

Vstoupil pojezdný, oznámil, že je všechno, chvála bohu, v pořádku, ale přidal, že se pohanka v nové sušírně zpražila. Zpráva ta Levina rozmrzela. Nová sušírna byla stavěna a z části vymyšlena Levinem. Pojezdný byl vždycky proti té sušírně a nyní s tajenou radostí oznamoval, že se pohanka zpražila. Levin však byl pevně přesvědčen, že jestliže se pohanka zpražila, tedy jen proto, že nebyly splněny všechny podmínky, na něž stokrát poukazoval. To ho zamrzelo a proto domluvil pojezdnému. Ale stala se jedna důležitá a radostná událost: otelila se Páva, nejlepší jeho drahá kráva, koupená na výstavě.

„Kuzmo, podej mi kožich. A vy poručte rozsvítit lucernu, já se půjdu podívat,“ řekl pojezdnému.

Stáj pro drahé krávy nacházela se hned za domem. Přešel po dvoře okolo závěje pod bezovými keři a přišel ke stáji. Zapáchlo hnojem a teplou parou, když se otevřely přimrzlé dvéře, a krávy, udivené neobvyklým světlem lucerny, se pohnuly na čerstvé slámě. Kmitnul se hladký, černě strakatý, široký hřbet Hollandky. Býk Berkut ležel s kroužkem v nose, chtěl vstát, ale rozmyslil se, a jen dvakrát zafuněl, když procházeli okolo něho. Světle hnědá krasavice, veliká jako hroch, Páva, obrátila se zadem, chráníc před příchozími své telátko, a očuchovala je.

Levin zašel do stájí, prohlédl si Pávu a zdvihl červeně strakaté telátko na slabé, vysoké nohy. Znepokojená Páva zabučela, ale uspokojila se, když k ní Levin přistrčil jalovičku, a těžce vzdychnuvši, počala ji lízati drsným jazykem. Jalovička hledajíc cecek, narážela nosem pod slabiny své matky a mrskala ohonem.

„Eh, sem posviť, Fedore, sem pojď s lucernou,“ velel Levin, prohlížeje si jalovičku. „Celá matka! Jen barvu má po otci. Velmi pěkná. Dlouhá a široká v zádech. Vasile Fedoroviči, není-liž pravda, že je pěkná?“ obrátil se k pojezdnému, zapomínaje radostí nad jalovičkou na zpraženou pohanku.

„Jak by mohla být špatná od takové krávy a takového býka? A Semën tu byl druhého dne po vašem odjezdu. Bylo by dobře se s ním dohodnouti, Konstantine Dmitriči,“ mínil pojezdný. „Já už vám dříve pravil o té mašině.“

Jediná tato otázka uvedla Levina do všech podrobností hospodářství, jež bylo obšírné a složité; šel tedy přímo ze stáje do kanceláře a porozprávěv s pojezdným i se Semënem, vrátil se domů a odebral se přímo nahoru do salonu.

XXVII

Dům byl obšírný, starobylý, a Levin, ač v něm bydlil sám, topil a zaujímal celý dům. On věděl, že to bylo hloupé, věděl, že to nebylo dobře i nesrovnávalo se s nynějšími jeho novými plány, ale onen dům byl pro Levina celým světem. Byl to svět, v němž žili a skonali jeho otec i máť. Oni vedli takový život, jenž se zdál Levinu ideálem všeliké dokonalosti a který si přál obnoviti se svou ženou, se svou rodinou.

Levin se jedva pamatoval na matku. Pojem o ní byl mu posvátnou vzpomínkou, a budoucí jeho žena měla býti, jak on si to představoval, kopií toho překrásného, posvátného ideálu ženštiny, jakým byla jeho máť.

Lásku k ženě neuměl si nejen představiti jinak než ve spojení s manželstvím, nýbrž on si z prva představoval rodinu, a pak teprve onu ženštinu, jež mu měla dáti rodinu. Jeho pojmy o ženitbě nepodobaly se proto pojmům většiny jeho známých, pro něž byla svatba jedním ze mnohých obecně životních výkonů; pro Levina byla svatba hlavním výkonem života, od něhož záviselo všechno jeho štěstí. A nyní se měl toho štěstí vzdáti.

Když vstoupil do salonku, kde pil obyčejně čaj, usedl s knihou do svého křesla a Agafja Michajlovna mu přinesla čaj a s obvyklými slovy: „Já si sednu, báťuško,“ sedla u okna na židli, pocítil, že, jakkoli se to mohlo zdáti divným, nevzdal se svých plánů, a že bez nich život pro něho nemožným. Ať již s ní, nebo s jinou, ale musí to býti. Četl knihu, přemýšlel o tom, co četl, pozastavoval se, aby vyslechl Agafju Michajlovnu, která žvatlala bez přestání, a mezi tím různé obrazy hospodářství i budoucího rodinného života střídaly se bez všelikého spojení v jeho fantasii. On cítil, že se v hlubině jeho duše cosi ustalovalo, srovnávalo, skládalo.

Poslouchal vypravování Agafje Michajlovny o tom, jak Prochor na boha zapomněl a za ty peníze, jež mu daroval Levin na koupi koně, pije bez přestání; i ženu stloukl do smrti. Poslouchal a četl knihu, i opětoval si v duchu běh myšlének, vzbuzených četbou. Byl to Tyndalův spis o slepotě. Připomínal si, jak byl nespokojen s Tyndalem pro jeho samolibost následkem zručnosti v provádění pokusů a proto, že se mu nedostává filosofického pojímání věcí. A najednou se vynořovala radostná myšlénka: „za dvě léta budu míti ve stádě dvě hollandské krávy, sama Páva také ještě může býti živa, k tomu dvanáct mladých potomků Berkutových a jestliže ony tři vmísiti do stáda na ukázku, byla by to rozkoš!“ Avšak znova se chopil knihy. „Nu dobrá, elektrismus a teplota jest jedno a totéž; ale je-li možno postaviti do rovnice, potřebné k rozřešení otázky, jednu veličinu místo druhé? Není. Co tedy z toho vyplývá? Vždyť pouhým pudem tušíme již souvislost mezi všemi silami přírody… A zvláště příjemno, že Pávina jalovička bude již červeně strakatou kravou a celé stádo, k němuž přimísíme ony tři!… Výtečně! Vyjdeš si se ženou a s hosty naproti stádu… Žena řekne: tu jalovičku jsme já a Kosťa vychovávali jako děcko. Ale jak vás to může tak zajímat? namítne host. Všechno, co zajímá jeho, zajímá i mne. Ale kdo je ona?“ Vzpomněl si, co se mu přihodilo v Moskvě… Nu, což dělat?… Není to má vina. Ale nyní půjde vše dle nového pořádku. To je pošetilost, že se mi život postaví v cestu, že minulost se vzepře. Budu zápasit, abych žil lépe, mnohem lépe…“

Pozdvihl hlavu a zamyslil se. Stará Lasička, která neukojila dosud svou radost nad jeho příjezdem a běhala po dvoře, aby si poštěkala, přiběhla nyní nahoru, máchala ohonem, a přinášejíc s sebou zápach svěžího vzduchu, přiblížila se k Levinu, posunula hlavu pod jeho rukou a žalostně zakňučela, pro nic, aby ji pohladil.

„Jen mluvit jí schází,“ prohodila Agafja Michajlovna. „Jen pes, a vždyť chápe, že přijel hospodář a že se nudí.“

„Proč myslíš, že se nudím?“

„Což pak to nevidím, báťuško? V svá léta mohu už znát své pány, z dětstva jsem vyrostla mezi pány. Nic si z toho nedělejte, báťuško. Jen když dá pán bůh zdraví a čisté svědomí.“

Levin upřel na ni oči, divě se, jak mohla pochopit jeho myšlénky.

„Mám vám přinésti ještě čaj?“ optala se, vzala číšku a odešla.

Lasička stále strkala hlavu pod jeho ruku. On ji pohladil a ona se vedle samých jeho nohou schoulila do klubka, položivši hlavu na vytaženou zadní tlapu. A na důkaz, že nyní je už vše dobře a v náležitém pořádku, otevřela lehce tlamu, zamlaskala pysky a pohodlněji složivši své lepkavé pysky kolem starých zubů, ztichla v blaženém klidu. Levin pozoroval bedlivě tyto její poslední pohyby.

„Tak se vede i mně!“ pomyslil si. „I mne se tak vede! Nic nedělá… Všechno v pořádku.“

XXVIII

Záhy ráno po plese Anna Arkáďjevna poslala muži telegram, že odjíždí toho dne z Moskvy.

„Ne, já musím, musím jeti,“ omlouvala švakrová změnu svého původního úmyslu takovým tonem, jako by si vzpomněla na tolik povinností, že jich ani nespočteš, „ne, raději už dnes!“

Štěpán Arkáďjevič neobědval doma, ale slíbil, že přijede v sedm hodin doprovodit sestry na nádraží.

Kiti také nepřijela. Poslala lístek, že ji bolí hlava. Dolli s Annou obědvaly samy s dětmi a s Angličankou. Buď že jsou děti příliš nestálé, aneb příliš citlivy a cítily, že Anna toho dne není daleko už taková jako onoho dne, kdy si ji zamilovaly, že nyní obrací na ně už málo pozornosti: přestaly náhle hráti s tetičkou, ona přestala býti předmětem jejích nadšení a vůbec se málo o to zajímaly, že teta odjíždí. Celé ráno byla Anna zaujata chystáním k odjezdu. Posýlala lístky moskevským známým, zapisovala si účty a ukládala své věci. Dolli se zdálo, že Anna není zcela klidná, že jí leží na srdci jakási starost, jak se to i s ní přiházívalo, i věděla, že podobná starost nebývá bez příčiny a že z pravidla zakrývá nespokojenost samým sebou. Po obědě odešla Anna do své komnaty se převléknout a Dolli šla za ní.

„Ty se mně zdáš dnes nějak divnou!“ prohodila Dolli.

„Já? Tobě se zdá? Ne, já nejsem divna, ale je mi nepěkně. Přiházívá se mi to. Je mně jako do pláče. Je to hloupé, ale rychle to přejde,“ chlácholila Anna švakrovou, a sklonila uzardělou tvář nad maličkou kabelku, do níž ukládala noční čepčík a batistové šátky. Její oči se zvláště svítily a stále se zavlažovaly slzami. „Tak se mí nechtělo odjížděti z Petrohradu, a nyní se mi nechce odsud.“

„Ty jsi sem přijela a vykonala jsi dobrý skutek,“ pravila Dolli, dívajíc se pozorně na švakrovou.

Anna vyhlídla na ni s očima zarosenýma slzami.

„Nemluv o tom, Dolli. Já jsem pranic nevykonala a nemohla jsem vykonat. Mně často napadá, proč se lidé smluvili proti mně a kazí mne. Co jsem učinila a co jsem vůbec mohla učinit? Ty’s shledala ve svém srdci tolik lásky, že’s mohla odpustit…“

„Ale bez tebe, bůh ví, co by se bylo stalo. Jaká’s ty štastná, Anno!“ zvolala Dolli. „Ve tvé duši je všechno světlo, všechno v pořádku.“

„Každý má v duši své ,skeletons‘, jak říkají Angličané.“

„Jakýž ty máš ,skeletons‘? Tobě je všechno jasno.“

„Je!“ zvolala náhle Anna a sarkastický úsměv zahrál jí na rtech neočekávaně za slzami.

„Tvůj ,skeleton‘ je tedy směšný a ne mračný,“ prohodila s úsměvem Dolli.

„Nikoli, opravdu mračný. Ty víš, proč odjíždím dnes, a ne teprv zítra? Jest to přiznání, jež mne tísnilo, ale já ti je učiním,“ pravila Anna, spolehnuvši rozhodně na křeslo a hledíc přímo Dolli do očí.

Dolli spozorovala ku podivu, že se Anna zarděla až po černé kadeřavé prstence na šíji.

„Tedy poslouchej,“ pokračovala Anna. „Víš, proč Kiti nepřijela k obědu? Ona je žárlivá na mne. Já jsem zmařila… já jsem zavinila, že onen ples se pro ni stal mučením a ne radostí. Ale opravdu, opravdu jsem nevinna, neb vinna jen trochu,“ dodala Anna, táhnouc tenkým hlasem slovo „trochu“.

„Ach, jakým tonem jsi to pronesla, zrovna jako Stiva,“ podotkla Dolli, usmívajíc se.

Anna se urazila.

Ó ne, ó ne; já nejsem Stiva,“ namítla zamračeně. „Proto ti to povídám, že si sama nedovolím ani na sekundu pochybovati o sobě samé,“ tvrdila Anna.

Ale v tu chvíli, když pronášela ona slova, pocítila, že nejsou pravdiva. Nejen že pochybovala o sobě, ona cítila, jak se její srdce bouří při pouhé myšlénce na Vronského, a odjížděla dříve, než měla v úmyslu, jen proto, aby se s ním více nesetkala.

„Ano, Stiva mně vypravoval, že jsi s ním tančila mazurku a že on…“

„Nemůžeš si představiti, jak to vypadlo směšně. Já měla v úmyslu prostředkovati námluvy a najednou zcela naopak. Dost možná, že jsem nevolky…“

Anna se zarděla a zarazila se.

„Ach, oni to hned pozorují!“ souhlasila Dolli.

„Ale já bych si zoufala, kdyby z toho vzniklo něco vážného s jeho strany,“ vskočila jí do řeči Anna. „Ale, já jsem přesvědčena, že se to všechno zapomene a Kiti mne přestane nenávidět.“

„Ostatně, Anno, abych ti řekla pravdu, já bych si nepřála zrovna té partie pro Kiti. I bylo by lépe, kdyby sešlo se všeho, když se mohl on, Vronský, zamilovat do tebe za jediný den.“

„Ach, můj bože, to by bylo tak hloupé!“ zvolala Anna, a opět silný ruměnec radosti vystoupil na její tváři, když zaslechla z Dolliných úst myšlénku, jež ji nad míru zajímala. „Já tehdy odjíždím, znepřátelivši se s Kiti, kterou mám tak ráda. Ach, jak je ona milá! Ale ty to napravíš, Dolli? Slibuješ mně?“

Dolli jedva se mohla zdržeti úsměvu. Ona milovala Annu, ale jí působilo potěšení, když viděla, že i ona má své slabé stránky.

„Znepřátelila? Ne, to je nemožno.“

„Já bych si tolik přála, abyste mne vy všichni milovali, jako já miluji vás; a nyní vás mám ještě radší,“ mluvila Anna se slzami v očích. „Ach, bože, jak jsem já dnes hloupa.“

Otřela šátkem tvář a počala se oblékati.

Teprve před samým odjezdem vrátil se zmeškavší Štěpán Arkáďjevič s červenou, veselou tváří a se zápachem vína a cigar.

Annina citlivost přešla i na Dolli a když v posléze objala švakrovou, zašeptala jí: „Nezapomeň, Anno: co’s učinila pro mne, toho já nikdy nezabudu. Pamatuj si, že jsem tě milovala a vždycky budu milovati jako svého nejlepšího přítele!“

„Nechápu, proč a zač,“ namítala Anna, líbajíc ji a ukrývajíc své slzy.

„Však jsi mne pochopila a i nyní chápeš. S bohem, má drahá!“

XXIX

„Nu, je po všem chvála bohu!“ byla první myšlénka, jež přišla Anně Arkáďjevně do hlavy, když se naposled rozloučila s bratrem, jenž až do třetího zvonku zahrazoval vchod do vagonu. Usedla si na pohovku podle Aunušky, a rozhlížela se v šeru spacího vagonu. „Chvála bohu, zítra spatřím Serëžu i Alexěje Alexandroviče, a vše zas půjde pěkně jako dříve.“

Stále ještě znepokojena jako po celý ten den upravila se s potěšením a akkurátně na cestu; svýma malýma obratnýma rukama otevřela a zavřela svou červenou kabelku, vyňala podušku, položila si ji na kolena, pak si pozorně zabalila nohy a usedla si. Jakási churavá dáma lehla si již spát. Jiné dvě dámy daly se do řeči s Annou; tlustá stařenka si zahalovala nohy a činila poznámku o vytápění vagonu. Anna odpověděla několik slov dámám, ale vidouc, že rozhovor s nimi neslibuje mnoho zajímavosti, požádala Annušku, aby vyndala svítilnu, připevnila ji k opěradlu křesla, a vyňala z ručního váčku rozřezný nožík a anglický román. První chvíli se nemohla vpraviti do čtení. Zprva ji vyrušoval ruch a chůze po vagonu; pak, když se vlak hnul, nebylo možno ubrániti se dojmům různých zvuků; potom rušil její pozornost sníh, který šlehal do oken s levé strany a zalepoval sklo; konduktor, zahalený do pláště a pokrytý sněhem, jenž přecházel okolo oddělení, a konečně hovor o tom, jaká silná metelice zuří nyní v poli. Vše to trvalo i dále; tytéž otřesy a nárazy, týž sníh, šlehající do okna, tytéž bystré přechody od silného horka k studenu a zase k parnu, totéž kmitání se týchž osobností v pološeru vagonu, i tytéž hlasy; ale Anna počala pomalu čísti a rozuměti tomu, co čte. Annuška, jež držela červenou kabelku na kolenou svýma širokýma rukama v rukavičkách, z nichž jedna byla roztržena, už dřímala. Anna Arkáďjevna četla a rozuměla, ale ji netěšilo čtení, to jest stopování příběhů jiných lidí. Jí samé chtělo se nadmíru žíti. Když četla, jak hrdinka románu ošetřovala nemocné, jí samé se chtělo stoupati tichými kročeji po komnatě nemocného; když četla, jak člen parlamentu mluvil řeč, jí samé se chtělo mluviti onu řeč; když četla jak lady Mary cválávala za smečkou ohařů, dráždila svou švakrovou a překvapovala všechny svou smělostí, jí samé se chtělo dělati totéž. Ale co dělat; proto pohrávajíc si v ruce hladkým nožíkem, nutila se do čtení.

Hrdina románu blížil se již ke svému anglickému štěstí, velkostatku a hodnosti baronetta, a Anna přála si spolu s ním se vydati na ono panství, když jí náhle napadlo, že se hrdina vlastně musí stydět a že ona by se mela styděti z téže příčiny. Čeho se však musí stydět on? „A proč já se mám stydět?“ tázala se sama sebe s urazeným podivením. Položila knihu, spolehla na lenošku a stiskla pevně oběma rukama rozřezný nožík. Nic hanbícího se nestalo. Uvedla si na mysl všechny své moskevské vzpomínky. Všechny byly pěkné, příjemné. Vzpomněla si na ples, na Vronského a na jeho zamilovanou, pokornou tvář, vzpomněla si na všechny okolnosti svých styků s ním: nic v nich nebylo takového, aby se měla za ně styděti. A nicméně na tomto bodu vzpomínek pocit studu se sesiloval, jako by nějaký vnitřní hlas, právě když si vzpomněla na Vronského, volal za ní: „teplo, tepleji, hoří“. „Nu, což tedy?“ řekla si rozhodně, poposedajíc na křesle. „Co to tedy znamená? Což pak se bojím pohleděti pravdě přímo do očí? Což tedy? Je-li možná, aby mezi mnou a tím mladíčkem důstojníkem byl a mohl býti nějaký jiný poměr než ten, jaký bývá se všemi známými?“ Anna se opovržlivě usmála a chopila se znova knihy; ale nyní už dokonce nemohla rozuměti tomu, co četla. Přejela nožíkem po tabuli okna, pak si přiložila jeho hladkou, studenou plochu ke tváři i div, že se hlasitě nerozesmála radostí, jež ji náhle a samoděk napadla. Ona cítila, že se její nervy napínají jako struny silněji a silněji na jakési zatáčející se kolíky. Cítila, že se její oči rozevírají víc a více, že prsty na rukou i na nohou se chvějí, že jí uvnitř cosi tísní dech a že všechny předměty i zvuky v onom kolebajícím se pološeru budí v ní neobyčejně jasné představy. Stále ji napadaly minuty pochybnosti, jede-li vagon ku předu nebo do zadu, aneb dokonce stojí. Sedí-li podle ní Annuška aneb nékdo cizí? „Co to leží tam na opěradle, šuba či nějaké zvíře? Jsem to zde já sama? Já sama nebo někdo jiný?“ Děsila se, když upadala v takové zapomenutí. Ale cosi ji do něho táhlo, a ona cítila, že se může dáti táhnouti, ale nemusí. Vstala, aby se vzpamatovala, shodila plaid a sňala pelerinku s teplých šatů. Na minutku se vzpamatovala a poznala, že hubený mužík, jenž vstoupil do vagonu v dlouhém, nankovém svrchníku, na němž scházel knoflík, byl topič, že se přišel podívat na teploměr, že, když otevřel dvéře, do vagonu vtáhl vítr a sníh; ale hned na to vše se opět v její hlavě spletlo… Ten mužík s dlouhým životem začal cosi hledati na stěně, stařenka natahovala nohy přes celý vagon a naplnila ho černým oblakem; pak cosi strašně zaskřípalo a zarachotilo, jakoby někoho trhali; pak jí červený oheň oslepil oči, a pak neprůhledná stěna zakryla vše. Anna pocítila, že se provalila. Ale vše to nebylo jí strašné, nýbrž veselé. Hlas zahaleného a zasypaného sněhem člověka volal jí cosi nad uchem. Ona vstala a vzpamatovala se; pochopila, že přijeli na stanici a ve vagoně že byl konduktor. Požádala Annušku, aby jí podala svléknutou pelerinku i šátek, oblékla se a šla ke dveřím.

„Ráčíte vyjít?“ otázala se Annuška.

„Ano, chci si vyjít na čerstvý vzduch. Zde je strašné horko.“

I otevřela dvéře. Metelice a vítr draly se jí vstříc a zápasily s ní o dvéře. I to se jí zdálo veselé. Otevřela dvéře a vystoupila. Vítr, jako by ji byl čekal, radostně zahvízdal a chtěl ji schvátit a unésti, ale ona se chytla rukou za studený sloupek, přidržela šaty, sešla na perron a zašla za vagon. Vítr byl silný na pavláčce vagonu, ale na perroně za vagony bylo ticho. S dychtivostí plnou hrudí vdychovala mrazivý, sněžný vzduch a stojíc podle vagonu, rozhlížela se po perroně i po osvětleném nádraží.

XXX

Strašná bouře škubala sebou a svištěla mezi kolesy vagonů a po sloupech za úhlem stanice. Vagony, sloupy, lidé, vše, co bylo vidět, bylo zaváto s jedné strany sněhem, jehož se valilo stále víc a více. Na sekundu bouře ztichala, pak se vyřítila znovu s takou zběsilostí, že se zdálo, že se jí neubráníš. A zatím tu a tam pobíhali jacísi lidé, vesele druh druha oslovovali, bez přestání otvírali a zavírali veliké nádražní dvéře a chodili po perroně, jehož prkna skřípala pod jejich kroky. Sehnutý stín jakéhosi člověka proklouznul jí pod nohami a hned na to bylo slyšeti nárazy kladiva na železo. „Odevzdej telegramm!“ bylo slyšeti zlostný hlas s druhé strany v burácející temnotě. „Sem račte, číslo 28!“ volaly jiné hlasy a opět se zamíhali lidé, zavátí sněhem. Jacísi dva panové, se žhavými papirosami v ústech, prošli okolo ní. Anna vzdychla ještě jednou, aby se napojila svěžím vzduchem, a již vyndala ruku z mufty, již se chtěla chopit sloupku a vstoupiti do vagonu, když ještě jakýs člověk ve vojenském plášti zaclonil těsně podle ní kolébající se svit nádražní svítilny. Ohlédla se a v témž okamžiku poznala tvář Vronského. Přiloživ po vojensku ruku ke štítku, uklonil se před ní a optal se, nepřeje-li si čeho a nemůže-li jí vůbec něčím posloužit? Anna pohlížela na něho dosti dlouho, ničeho neodpovídajíc, a přes to, že on stál ve stínu, viděla, aneb se jí zdálo, že viděla výraz jeho tváře i jeho očí. Byl to opět onen výraz pokorného okouzlení, jež učinilo na ni včera tak značný dojem. Za těchto posledních dní a ještě před chvíli si dokazovala, že Vronský je pro ni pouze jeden ze sta věčně týchž, všude se nalézajících mladých lidí, že si nikdy nedovolí ani myslit na něho; ale nyní v prvním okamžiku setkání s ním schvátil ji pocit radostné hrdosti. Jí nebylo třeba se ptáti, proč je zde. Věděla to tak určitě, jako kdyby jí sám pověděl, že je tu proto, aby byl tam, kde je ona.

„Nevěděla jsem, že vy také jedete. K vůli čemu jedete?“ ptala se, spouštějíc ruku, kterou se již chápala sloupku a stupátka. I neutajitelná radost i oživení zářily na její tváři.

„K vůli čemu jedu?“ opětoval Vronský, pohlížeje jí přímo do očí. „Vždyť vy víte, že jedu proto, abych byl tam, kde budete vy,“ řekl; „já jinak nemohu.“

V tu chvíli vítr, jako by byl udolal překážky, sesypal sníh se střech vagonů, zatřepal jakýmsi utrhnutým listem železa a v předu zařval plačtivě a mrzutě hluboký hvizd parostroje. Veškerá hrůza metelice zdála se jí nyní ještě krásnější, než prve. On vyslovil právě to, čeho ždála její duše, ale čeho se bál její rozum. Ničeho neodpověděla, ale Vronský pozoroval na její tváři stopy vnitřního zápasu.

„Odpusťte mi, je-li vám nepříjemno, co jsem řekl,“ omlouval se pokorně Vronský.

On mluvil s úctou, s vážností, ale tak pevně a odhodlaně, že Anna dlouho nemohla ničeho odpověděti.

„Co vy mně povídáte, je špatné a proto vás prosím, jste-li řádný člověk, abyste zapomněl, co jste řekl, jako i já zapomenu,“ vypravila Anna konečně ze sebe.

„Jediného vašeho slova, ani jediného vašeho pohybu nikdy nezapomenu a nemohu…“

„Dost, dost!“ vzkřikla Anna, darmo se namáhajíc, aby dodala výraz přísnosti své tváři, do níž se Vronský dychtivě vhlížel. Chopila se rukou sloupku vagonu, stoupila na stupátko a rychle vešla do předsíně vagonu. Ale v síňce se zastavila, rozbírajíc ve své paměti, co se právě zběhlo. Neopakujíc si ni svá, ni jeho slova, pouhým citem pochopila, že onen minutový rozhovor strašně ji sblížil s Vronským; přesvědčení to ji lekalo a těšilo zároveň. Stála tak několik sekund bez pohnutí, načež vstoupila do vagonu a usedla sa své místo. Ono napjaté rozpoložení ducha, jež ji trápilo před tím, nejen nepřestalo, nýbrž vzmohlo se tak, že se bála každý okamžik, že se v ní přetrhne cosi příliš napjatého. Nespala celou noc. Avšak v onom napjetí, v tom blouznění, jež naplňovalo její fantasii, nebylo pro ni nic nepříjemného a mračného; naopak bylo to cosi radostného, palčivého a rozčilujícího. K ránu Anna zdřímla, sedíc v křesle, a když procitla, bylo už světlo. Vlak se blížil k Petrohradu. Myšlénky o domě, o muži, o synovi a starosti nastávajícího i příštích dní zaujaly její mysl.

Sotva se vlak zastavil v Petrohradě a Anna vystoupila z vagonu, první věc, jež upoutala její pozornost, byla tvář mužova. „Ale, můj bože, kde se to u něho vzaly takové uši?“ pomyslila si, hledíc na jeho chladnou, vážnou postavu a zvláště na překvapující ji nyní ušní boltce, podpírající střechu okrouhlého klobouku. Spatřiv ji, popošel jí vstříc, složil ústa v obvyklý, posměšný úsměv a hleděl na ni přímo svýma velkýma, unavenýma očima. Jakýs nepříjemný pocit sevřel její srdce, když se setkala s jeho přímým, unaveným pohledem, jako by byla očekávala něco jiného. Zvláště však ji překvapil pocit vlastní nespokojenosti, jež vznikla v ní při setkání se s mužem. Byl to domácí, povědomý jí pocit, podobající se ustálené přetvářce, jíž se nedovedla ubrániti ve svém chování k muži. Avšak dříve toho pocitu nepozorovala, nyní pak vystoupil jasně a působil na ni bolestně.

„Ano, jak vidíš, tvůj něžný muž, opakuji: něžný, prahnul jako rok po svatbě touhou spatřiti tě,“ promluvil svým zdlouhavým, tenkým hlasem a tím tonem, jehož užíval skoro vždy v rozhovoru s ní, totiž takovým tonem, jako by se posmíval někomu, kdo by mluvil opravdu podobná slova.

„Serëža je zdráv?“ otázala se Anna.

„A to je celá odměna za můj spěch?“ optal se sarkasticky muž. „Zdráv, zdráv…“

XXXI

Vronský se ani nepokoušel usnout po celou noc. Seděl ve svém křesle s očima upřenýma v před, aneb se díval na přicházející a odcházející a překvapoval-li a odvrátil-li už dříve neznámé lidi svým vzezřením neporušitelného klidu, zdál se nyní ještě hrdějším a spokojenějším. Pohlížel na lidi jako na věci. Mladý, dráždivý člověk, úřadník okružního soudu, jenž seděl naproti němu, pojal k němu nenávist pro ono vzezření. Spolucestující onen zapaloval si u něho papirosu, oslovoval ho, ano schválně o něho několikrát zavadil, aby ho přesvědčil, že není pouhou věcí, nýbrž také člověkem; ale Vronský pohlížel na něho i dále jako na svítilnu, a mladý člověk dělal posuňky, cítě, že ztrácí rozvahu pod vlivem domněnky, že ho soused neuznává za člověka.

Vronský neviděl nic a nikoho. Cítil se králem ne proto, že by byl věřil, že učinil dojem na Annu — on nebyl ještě o tom přesvědčen — ale proto, že dojem, jaký učinila ona na něho, činil bo šťastným a hrdým.

Co z toho pojde, nevěděl, aniž pomýšlel na to. On cítil pouze, že všechny jeho síly, až dosud rozpoutané a roztroušené, se spojily a zaměřily se strašnou energií k jednomu blaženému cíli. A to ho činilo šťastným. Věděl pouze tolik, že jí pověděl pravdu, že jde tam, kde bude ona, že veškero štěstí života, ba jediný smysl života shledává nyní v tom, aby ji slyšel a viděl. A když vystupoval v Bologém z vagonu, aby se napil Selterské vody a spatřil z nenadání Annu, první jeho slovo povědělo jí nevolky právě to, co si myslil. Pak byl rád, že jí to řekl, že ona to nyní ví a přemýšlí o tom. Nespal celou noc. Vrátiv se do vagonu, probíral bez přestání v myšlénkách všechny okolnosti, při kterých ji viděl, všechna její slova a v jeho fantasii poletovaly obrazy možného štěstí v budoucnosti, že až srdce v něm radostí usedalo.

Když vystoupil v Petrohradě z vagonu, cítil se přes to, že celou noc nespal, bodrým a svěžím, jako po studené koupeli. Stanul vedle svého vagonu, očekávaje, že vystoupí. Ještě jednou ji spatřím, těšil se nevolky se usmívaje, spatřím její chůzi, její tvář; snad prohodí slovíčko, obrátí hlavu, pohlédne na mne, snad se usměje. Ale prve, nežli spatřil ji, uviděl její muže, kterého přednosta stanice uctivě provázel v davu očekávajícího lidu. „Ach, ano! Muž.“ Teprve nyní si Vronský jasně připomněl, že muž byla osobnost nerozlučně spoutaná s Annou. On věděl sice, že Anna má muže, ale nevěřil jaksi v jeho trvání a uvěřil v něho na určito teprve tehdy, když ho spatřil celého s hlavou, s rameny a s nohama v černých kalhotách; zvláště když zpozoroval, jak ten muž ji vzal za ruku s lhostejným pocitem vlastnictví.

Spatřiv tedy Alexěje Alexandroviče s jeho petrohradsky svěží tváří, s přísně sebevědomou postavou, s kulatým kloboukem na hlavě, s trochu vypuklými zády, uvěřil v něho a zároveň v něm vznikl nepříjemný pocit, podobný tomu, jaký by pocítil člověk, jehož trápila žízeň a který, když se konečně dostal ku prameni, nalezl by zde psa, ovci, nebo svini, která vypila a zkalila vodu. Zvláště chůze Alexěje Alexandroviče, jenž otáčel celou pánví a neobratně stavěl tupé nohy, urážela Vronského. Přivlastňoval pouze sobě nepochybné právo milovati ji. Ona však zůstala táž a pohled na ni, oživující ho fysicky, vzbuzující ducha a naplňující ho štěstím, nezůstal na něho bez účinku. Přikázal svému komorníku Němci, jenž přiběhl k němu z vagonu druhé třídy, aby sebral zavazadla a jel přímo domů, sám pak se obrátil k Anně. Byl svědkem prvního setkání muže se ženou a zpozoroval s bystrozrakostí zamilovaného člověka lehkou stísněnost Anninu, když rozprávěla s mužem. „Ne, ona ho nemiluje a nemůže milovat,“ rozhodl sám u sebe.

Už když se blížil od zadu k Anně Arkáďjevně, pozoroval s radostí, že tuší jeho blízkost. Anna se obrátila, zahlédla Vronského a opět se obrátila k mužovi.

„Ráčila jste dobře stráviti noc?“ promluvil Vronský, ukláněje se před ní i před mužem, dávaje Alexeji Alexandroviči na vůli, aby přijal onu poklonu pro sebe a poznal ho nebo ne, jak mu bude libo.

„Děkuji, velmi dobře,“ odvětila Anna.

Tvář její zdála se unavenou a nebylo na ní té hry oživenosti, jež se vyjadřovala tu úsměvem, tu pohledem. Ale na okamžik, když pohlédla na Vronského, vzplanulo cosi v její očích, a přes to, že onen plamen ihned zhas’, Vronský byl šťasten již tím jediným okamžikem. Anna pohlédla na muže, aby zvěděla, je-li znám s Vronským. Alexěj Alexandrovič hleděl na něho jaksi mrzutě, vzpomínaje si, kdo by to byl. Klid a sebevědomí Vronského natknulo se zde, jako kosa na kámen, na chladné sebevědomí Alexěje Alexandroviče.

„Hrabě Vronský,“ prohodila Anna.

„A! Vždyť my se známe, nemýlím-li se,“ odvětil lhostejně Alexěj Alexandrovič, podávaje mu ruku. „Do Moskvy jela společně s matkou a nazpět se synem,“ pokračoval vyslovuje zřetelně každé slovo, jako by ruble rozdával. „Vracíte se bez pochyby z dovolené?“ otázal se Vronského; nevyčkav však odpovědi, obrátil se k ženě svým žertovným tónem: „Nu což, mnoho slz jste prolili v Moskvě při loučení?“

Tímto oslovením ženy dával Vronskému znáti, že si přeje zustati se ženou sám, i obrátiv se k němu, dotekl se svého klobouku. Avšak Vronský oslovil Annu Arkáďjevnu:

„Doufám, že mi dovolíte čest, navštíviti vás?“

Alexěj Alexandrovič pohlédl svýma unavenýma očima na Vronského.

„Bude mne těšit,“ odpověděla chladně; „přijímáme v pondělí večer.“ Potom, když byl úplně hotov s Vronským, pravil k ženě: „Jak jsem rád, že se mi naskytla půlhodinka svobodného času, abych ti mohl přijeti vstříc a přesvědčiti tě o své něžnosti,“ pokračoval týmž žertovným tonem.

„Ty kladeš až příliš mnoho důrazu na svou něžnost, abych ji nezapomněla oceniti,“ odpovídala mu Anna týmž tónem, nevolky naslouchajíc zvukům kroků Vronského, jenž se ubíral za nimi. „Ale co je mně do toho?“ napadlo ji a počala se muže vyptávati, co dělal Serëža za doby její nepřítomnosti.

„Všechno v nejlepším pořádku! Mariette mně řekla, že byl velice hodný a že… musím tě pohněvati… se mu nestýskalo po tobě jako tvému muži. Ale ještě jednou merci má drahá, že jsi mně způsobila o jeden příjemný den více. Náš milý samovar bude u vytržení. (Samovarem nazýval proslulou hraběnku Lidii Ivánovnu proto, že se pro všecko rozčilovala a rozohňovala.) Ona se mne už ptala na tebe. A víš-li, mohu-li ti radit, měla bys k ní zajeti ještě dnes. Vždyť její srdce trápí se pro všechno. Nyní kromě všech ostatních klopot předsevzala si smířiti Oblonské.“

Hraběnka Lidie Ivánovna byla přítelkyní mužovou a střediskem jednoho z petrohradských kroužků, s nímž byla k vůli muži v nejužším spojení také Anna Arkáďjevna.

„Ale vždyť já jí psala!“

„Víš, že musí vědět všechno do podrobna. Zajeď k ní, nejsi-li unavena, má drahá. Tady Kondratij se postará o tvůj kočár a já si musím pospíšit do komitétu. Nu, už zas nebudu sám obědvat,“ pokračoval Alexěj Alexandrovič, nyní již opravdovým tonem. „Nemůžeš si pomysliti, jak jsem přivykl…“

I dlouho tiskna její ruku, se zvláštním úsměvem pomohl jí do kočáru.

XXXII

První, kdo přivítal doma Annu, byl její syn. Vyběhl jí vstříc na schody, neohlížeje se na křik guvernantky, a křičel u vytržení: „Mamá, mamá!“ Přiběhnuv k ní, zavěsil se jí na krk.

„Já vám povídal, že je to mamá!“ volal guvernantce. „Já jsem věděl!“

I syn, podobně jako muž, vzbudil v Anně pocit podobný vystřízlivění. Představovala si ho hezčím, než byl ve skutečnosti. Stálo ji trochu přemáhání, aby sestoupila ke skutečnosti a mohla se radovati ze syna, jakým skutečně byl. Avšak i tak, jak byl, byl to rozkošný chlapec s bílými kadeřemi, modrýma očima a plnými, pravidelnými nožkami v těsně přiléhajících punčoškách. Anna pociťovala skoro fysickou rozkoš při jeho blízkosti a lichocení a spolu mravní uspokojení, když se setkávala s jeho prostodušným, důvěrným a milujícím pohledem a slyšela jeho naivní otázky. Anna vyňala dárky, které mn poslaly děti Dolliny a pověděla synkovi, jaká milá Taňa je v Moskvě, i jak už umí pěkně číst, ba sama už učí druhé děti.

„A což já jsem horší než ona?“ optal se Serëža.

„Pro mne jsi nejlepší na celém světě.“

„Já to vím,“ odvětil Serëža usmívaje se.

Anna ještě nevypila kávu, když už jí oznamovali, že k ní přijela Lidie Ivánovna. Hraběnka Lidie Ivánovna byla vysoká, plná ženština s nezdravou, žlutou barvou ve tváři a hezkýma zádumčivýma, černýma očima. Anna ji měla ráda, ale dnes jako by ji uviděla poprvé se všemi jejími nedostatky.

„Řekněte mi, má drahá, dovezla jste šťastně olivovou ratolest?“ oslovila Annu hraběnka Lidie Ivánovna, sotva že vstoupila do světnice.

„Ano, všechno je spořádáno. Ale nebylo to nic tak vážného, jak jsme si myslili,“ odpověděla Anna. „Má švakrová je vůbec příliš rozhodná.“

Ale hraběnka Lidie Ivánovna, ač se zajímala o všechno, co se jí netýkalo, měla ve zvyku, neposlouchat to, co ji zajímalo, a tak i nyní vskočila Anně do řeči.

„Ach ano, na světe je mnoho soužení a zla. A já jsem dnes tak utrápena.“

„Přihodilo se něco?“ optala se Anna, s těží tajíc úsměch.

„Počíná mne přemáhati marný zápas pro pravdu a někdy se cítím úplně osláblou. Záležitosti ,sestřiček‘ (byla to lidumilná, nábožensky vlastenecká jednota), dařily se s počátku, ale s těmi mužskými ničeho nesvedeš,“ žalovala si hraběnka Lidie Ivánovna, odevzdávajíc se sarkasticky do vůle osudu. „Chopili se myšlénky, znetvořili ji a k tomu posuzují vše tak nepatrně, nicotně. Všeho všudy dva nebo tři lidé — jeden z nich je váš muž — pochopili veškeren význam té záležitosti; ostatní je jen snižují v očích obecenstva. Včera mne psal Pravdin…“

Pravdin byl známý panslavista v cizině a hraběnka Lidie Ivánovna sdělila s Annou obsah jeho dopisu.

Pak jí hraběnka vypravovala ještě o nepříjemnostech a úkladech proti myšlénce sjednocení církví a brzy odjela, protože toho dne musila býti ještě ve schůzi jednoho spolku a pak ve Slovanském komitétě.

„Vždyť všechno to se dalo i dříve; ale proč pak mně to dříve nebylo nápadno?“ uvažovala Anna. „Či je dnes víc než obyčejně podrážděna? A vždyť je opravdu směšno: její účelem je ctnost, ona je křesťankou a přece se stále zlobí, všude vidí nepřátely, a to samé nepřátely křestanství a ctnosti.“

Po hrabence Lidii Ivánovně přijela přítelkyně, žena direktorova, a sdělila s Annou všechny městské novinky. Ve tři hodiny odejela i ona a slíbila, že přijede k obědu. Alexěj Alexandrovič byl v ministerstvě. Když Anna zůstala sama, užila zbývajícího jí svobodného času jednak k tomu, že se dívala, jak její syn obědval (on obědval dosud zvlášť), jednak přiváděla do pořádku své věci, a přečetla různé dopisy, jichž našla množství na svém stolku, a odpověděla na ně.

Cit nevysvětlitelného studu, jenž ji trápil cestou, a rozčilení zmizely úplně. V obvyklých kolejích každodenního života cítila se opět pevnou a prostou viny.

Když si vzpomněla na včerejší své rozpoložení ducha, podivila se: „Co se přihodilo? Pranic. Vronský řekl hloupost, která se dá lehko vpravit do pravých hranic, a já mu odpověděla, jak se slušelo. Povídati o tom muži není třeba, a není ani možno. Mluviti o tom, značilo by, přidávati váhu věci, která jí nemá.“ Vzpomněla si, jak pověděla kdysi muži o vyznání, které jí učinil v Petrohradě mladý úřadník, podřízený Alexěji Alexandroviči, a jak jí tento odpověděl, že se podobná věc může přihoditi každé ženštině, která chodí do společnosti, on však že spoléhá úplně na její takt a nikdy si nedovolí snížiti sebe i ji do žárlivosti. „Nemám tedy proč o tom mluvit. A ostatně, chvála bohu, není o čem mluviti,“ uspokojila se Anna.

XXXIII

Alexěj Alexandrovič se vrátil z ministerstva ve čtyři hodiny, ale, jak se často přiházívalo, nemohl zajíti k Anně. Odebral se přímo do kabinetu, kde vyslechl několik osob, jež očekávaly ho s různými prosbami a podpisoval listiny, přinesené ředitelem jeho kanceláře. K obědu přijeli: stará sestřenice Alexěje Alexandroviče, ředitel departementu se ženou a mladý člověk, jemuž Alexěj Alexandrovič dopomohl k úřadu. Vůbec u Kareniných obědvalo každodenně několik hostí. Anna přišla do salonu, aby zabavila hosti. Zrovna v pět hodin, když bronzové hodiny z dob Petra I. odbíjely pátou, vstoupil do salonu Alexěj Alexandrovič s bílou kravatou a ve fraku s dvěma hvězdami na prsou, protože hned po obědě musil zas odejeti. Každá minuta života Alexěje Alexandroviče byla rozpočtena a určena. A aby mohl vykonati všechno, co ho každodenně očekávalo, přidržoval se nejpřísnějšího pořádku. „Bez kvapu a bez oddychu,“ bylo jeho heslem. Vstoupil do sálu, přivítal přítomné a rychle usedl, usmívaje se na ženu. —

„Na konec přestalo mé mučení. Ty neuvěříš, jak je mi nepříjemno (slovo nepříjemno pronesl s důrazem), obědvati sám a sám.“

Při obědě pohovořil se ženou o moskevských záležitostech a sarkasticky se usmívaje ptal se na Štěpána Arkáďjeviče. Hovor byl však nejvíce všeobecný o petrohradských úředních a společenských záležitostech. Po obědě strávil půl hodinky s hosty a stisknuv opětně s úsměvem ženinu ruku, vyšel ze salonu a odejel do rady. Anna nejela ten večer ani ke kněžně Betsi Tverské, která, zvěděvši o její příjezdu, zvala ji na večer, ani do divadla, kde měla na dnešek předplacenou loži. Nejela hlavně proto, že oblek, na který počítala, nebyl hotov. Vůbec, když se Anna po odjezdu hostí počala obírati svou toilettou, velice se rozmrzela. Před samým odjezdem do Moskvy odevzdala modistce troje šaty, aby je předělala. Anna byla vůbec mistryně, oblékati se lacino. Šaty měly býti předělány tak, aby nebylo znáti, že jsou staré, a měly býti hotovy už před třemi dny. Ale ukázalo se, že dvoje šaty nebyly ještě vůbec předělány, a třetí nebyly upraveny tak, jak si Anna přála. Modistka přijela vysvětlit Anně, že tak to bude lépe, ale Anna se tak rozhořčila, že si později až svědomí z toho dělala. Aby nabyla úplného klidu, zašla do dětské světnice, zůstala po celý večer u chlapce, sama ho uložila do postele, poznamenala ho křížem a pokryla pokrývkou. Byla ráda, že nikam nejela a strávila tak příjemně tento večer. Bylo jí tak lehko a tak se cítila klidnou, že viděla nyní zcela jasně, že vše to, co se jí ve vagoně zdálo tak važným, byl pouze jeden ze všedních případů, společenského života a že se nemá před kým, ani před sebou zač styděti. Přisedla ke krbu s anglickým románem a čekala na muže. Zrovna o půl desáté zavzněl zvonek a Alexěj Alexandrovič vstoupil do světnice.

„Konečně přicházíš!“ zvolala Anna, podávajíc mu ruku.

On jí políbil ruku a přisedl k ní.

„Vidím vůbec, že se tvá cesta zdařila,“ pravil muž.

„Znamenitě,“ prohodila Anna a počala mu vypravovati vše po pořádku: svou jízdu s hraběnkou Vronskou, příjezd do Moskvy, neštěstí na tamním nádraží. Pak mu sdělila, jaký žalostný dojem způsobil na ni zprva bratr, pak Dolli.

„Dle mého náhledu takového člověka těžko ospravedlňovat, třebas byl i tvůj bratr,“ pronesl Alexěj Alexandrovič přísně.

Anna se usmála. Ona pochopila, že to řekl jen proto, aby ukázal, že ani ohledy na příbuzenství ho nemohou zdržeti od projevu opravdového přesvědčení. Anna znala onu črtu v mužově povaze a vážila si jí.

„Jsem rád, že se vše šťastně vyrovnalo a že jsi se opět vrátila,“ pokračoval Alexěj Alexandrovič. „Ale řekni mně, co se tam mluví o novém ustanovení, které jsem prosadil v radě?“

Anna o tom ustanovení ničeho neslyšela i mrzelo ji, že tak lehko mohla zapomenouti na to, co je pro muže tak důležito.

„Zde naopak to způsobilo mnoho hluku,“ sděloval jí muž se samolibým úsměvem.

Anna pozorovala, že jí Alexěj Alexandrovič chce pověděti něco jemu samému příjemného o té záležitosti, a přiměla ho svými otázkami, že počal vypravovati. S týmž samolibým úsměvem pověděl jí o ovacích, jež mu učinili, když prosadil v radě svůj náhled.

„Já byl velmi, velmi rád. Je to důkazem, že se i u nás počíná nakonec pohlížeti na státní záležitosti rozumně a s náležitou rázností.“

Když Alexěj Alexandrovič dopil druhou sklenici čaje se smetanou a s chlebem, vstal a odebral se do svého kabinetu.

„A ty’s nikam nejela? Měla jsi asi dlouhou chvíli?“ pravil ještě, odcházeje.

„Ó ne!“ zvolala Anna, vstávajíc za mužem a provázejíc ho skrze jídelnu do kabinetu. „Co čteš nyní?“ optala se ho.

„Nyní čtu Duc de Lilie, Poesie des enfers,“ odpověděl Karenin. „Velice pozoruhodná kniha.“

Anna se usmála, jako se usmívají k slabostem milých osob, a vloživši svou ruku pod jeho rámě, provodila ho ke dveřím kabinetu. Znala jeho zvyk, jenž se mu stal během času nutností, totiž čísti večer. Věděla, že přes to, že úřední povinnosti pohlcují skoro všechen jeho svobodný čas, pokládá přece za svou povinnost, stopovati všechno pozoruhodné, co se objeví v intellektuelních sferách. Věděla dále, že knihy politické, filosofické, bohoslovecké ho skutečně zajímají, umění že však bylo jeho povaze zcela cizí, ale přes to, či ještě spíše právě proto neopomíjel ničeho, co v onom oboru budilo pozornost, a pokládal za svou povinnost vše čísti. Věděla, že v oboru politiky, filosofie a náboženství Alexěj Alexandrovič měl své pochybnosti a hledal poučení; ale v oboru umění a poesie, zvláště pak v oboru hudby, pro niž vůbec neměl smyslu, měl své určité, pevné mínění. Mluvil rád o Shakespearovi, Rafaelovi, Beethovenovi, o významu nových škol básnických a hudebních, jež byly v jeho hlavě rozděleny v přísně vymezeném pořádku.

„Nu, s bohem,“ zvolala u dveří kabinetu, kde byl již přihotoven abatjour na svíčce a láhev s vodou u křesla. „A já zatím budu psát do Moskvy.“

Karenin jí stiskl ruku a opět ji políbil.

„Je přec jen hodný člověk, pravdivý, dobrý a ve svém oboru pozoruhodný,“ uvažovala Anna, když se vrátila do svého pokoje, jako by ho hájila proti komusi, jenž ho napadal a tvrdil, že není hoden lásky. „Ale, co je to, že jeho uši tak vystupují! Či se dal snad ostřihat?“

Přesně ve dvanáct hodin, když Anna ještě seděla u psacího stolku, končíc svůj dopis k Dolli, zaslechla odměřené kročeje v pantoflích, a Alexěj Alexandrovič, umytý a učesaný, přišel k ní s knihou pod paží.

„Už je čas,“ prohodil zvláště příjemně se usmívaje a odebral se do ložnice.

„Jaké měl právo tak se na něho dívati?“ napadlo Anně, jež si vzpomněla, jak se Vronský díval na Alexěje Alexandroviče.

Svlékla se a odebrala se do ložnice, ale na její tváři nebylo ani stopy oné živosti, která za její pobytu v Moskvě jen jen sršela z její pohledů a úsměvů. Naopak, nyní se zdálo, že vnitřní plamínek byl zhašen aneb uschován kdesi daleko, že ho nebylo viděti.

XXXIV

Když Vronský odjížděl z Petrohradu, ponechal svůj velký byt na Morské ulici svému příteli a oblíbenému druhu Petrickému.

Petrický byl mladý poručík, nepříliš urozený a netoliko nebohatý, nýbrž úplně zadlužený, večer vždy opilý, často pro různé směšné a někdy i špinavé historky zavřený při hlavní stráži, ale nicméně oblíbený mezi soudruhy i u představenstva. Když Vronský po jedenácté hodině přijížděl z nádraží ke svému bytu, uviděl u podjezdu známý mu fiakr. Už za dveřmi, prve než mu otevřeli, slyšel smích mužských hlasů, švehol jakési ženštiny a křik Petrického: „Je-li to někdo z mých nepřátel, tedy ho sem nepouštějte!“ Vronský přikázal sluhovi, aby nic neříkal, a vstoupil tiše do první komnaty. Baronka Chiletonová, přítelkyně Petrickébo, skvějíc se lilovým atlasem své toiletty a ruměnou, plavovlasou hlavičkou, naplňovala jako kanárek svým pařížským jazykem celou komnatu, a sedíc u okrouhlého stolu, vařila kávu. Petrický v plášti a rotmistr Kamerovský v parádním stejnokroji, jak přišel asi přímo ze služby, seděli podle ní.

„Bravo! Vronský!“ zvolal Petrický, vyskočiv a zarachotiv židlí. „Sám hospodář! Paní baronko, podejte mu kávy z nového samovaru. Nu, překvapil nás. Doufám, že jsi spokojen s okrasou svého kabinetu,“ prohodil Petrický, ukazuje na baronku. „Vždyť vy se spolu znáte?“

„To je otázka!“ odvětil Vronský, vesele se usmívaje a tiskna barončinu malinkou ručku. „Vždyť my jsme staří přátelé!“

„Vy se vracíte právě z cesty,“ ozvala se baronka. „Já tedy hned odejedu. V okamžiku se ztratím, jestliže vám překážím.“

„Vy jste doma tam, kde se nacházíte, baronko,“ odpověděl Vronský. „Vítám tě, Kamerovský,“ dodal pak, tiskna chladně ruku Kamerovského.

„Vidíte, vy nikdy nedovedete říci něco tak příjemného,“ obrátila se baronka k Petrickému.

„Že nedovedu? Po obědě dovedu říci ještě lépe.“

„Po obědě to není nic vzácného! Já vám tedy naleji kávy. Jděte se umyt a oblečte se,“ prohodila baronka sedajíc opětně k stolu a otáčejíc pečlivě kohoutek nového samovarčíku. „Pierre, podejte mi ještě kávu,“ obrátila se k Petrickému, jehož nazývala Pierrem dle příjmení Petrický, netajíc při tom svůj blízký poměr k němu. „Já chci přidati ještě kávy.“

„Zkazíte ji!“

„Ne, nezkazím! A kde je vaše žena?“ zvolala z nenadání baronka, přerušujíc hovor Vronského s přítelem. „My jsme vás tu oženili. Přivezl jste ženu s sebou?“

„Nikoliv, baronko. Já jsem se narodil cikánem a cikánem i zemru.“

„Tím líp, tím líp. Podejte mi ruku.“

A baronka, nevypouštějíc více Vronského, počala mu plná vtipů a žertů vypravovati o svých posledních záměrech a ptala se ho o radu.

„On se nechce se mnou nikterak rozvésti! Co si mám tedy počít? (On byl její muž.) Chci počíti proti němu nyní proces. Co mne poradíte? Kamerovský, dejte přec pozor na kávu — přetéká; vidíte, že jsem zaměstnána vážnými záležitostmi! Chci počít proces, protože chci dostati nazpět své jmění. Vždyť — představte si tu hloupost — on tvrdí, že prý jsem mu nevěrna,“ podotkla s opovržením baronka, „a s tou záminkou chce si ponechati mé jmění.“

Vronský naslouchal s ochotou veselému žvatlání hezounké ženštiny, potvrzoval její náhledy, dával jí položertovné rady a vůbec nalezl ihned svůj obvyklý tón, v jakém se obyčejně choval k ženštinám toho druhu. V jeho petrohradském světě dělili se všichni lidé na dva zcela protivné druhy. První, nižší druh, tvořili sprostí, hloupí a především směšní lidé, kteří se domnívají, že jeden muž musí nezbytně žíti jen s jedinou ženou, s níž byl zasnouben, že dívky mají býti nevinné, ženy cudné, mužové statní, zdrženliví a pevní, že je nutno vychovávati děti, vydělávati si chléb, platit dluhy a různé, tomu podobné hlouposti. To byl druh staromodních a hloupých lidí. Druhý druh, to byli lidé řádní, k nimž se počítali též oni sami, a jichž prvním požadavkem jest, býti elegantními, velkodušnými, smělými, veselými, odevzdávati se kterékoli vášni bez uzardění a všemu ostatnímu se vysmívati.

Vronský po těch dojmech zcela jiného světa, jaké si přivezl z Moskvy, byl první minutu jako omráčen. Ale sotva že vpustil nohy do starých pantoflí, ocitl se ihned ve svém starém, veselém, příjemném světě.

Káva se neuvařila. Všechny jen postříkala a vytekla a způsobila právě to, čeho bylo třeba, totiž mnoho smíchu a hluku, a poskvrnila drahý koberec a barončiny šaty.

„A nyní se mějte dobře. Jinak se nikdy neumyjete a na mém svědomí bude hlavní hřích pořádného člověka, nečistota. Vy mi tedy radíte, přiložiti mu nůž ke krku?“

„Zajisté, a sice tak, aby se vaše ručka nalézala co možná blíže jeho rtů. On políbí vaši ručku a všechno se skončí dle vašeho přání,“ odpověděl jí Vronský.

„Dnes večer tedy ve francouzském divadle!“ zvolala baronka, zašustěla šaty a zmizela.

Kamerovský se také zdvihl a Vronský, nevyčkav jeho odchodu, podal mu ruku a odebral se do své toilettní komnaty. Mezi tím, co se myl, Petrický mu popisoval stručnými rysy změny ve svém postavení, jak se přihodily po odjezdu Vronského. Peněz ani kopejky. Otec mu oznámil, že nic nedá a dluhy platit nebude. Krejčí ho chce dát zavřít a druhý také hrozí vězením. Plukovní velitel mu oznámil, že, neprestanou-li tyto skandály, musí vystoupit z pluku. Baronky má až po krk; omrzela ho hlavně tím, že mu stále nabízí peníze. Ale je tu jedna, on ji ukáže Vronskému, rozkoš ku podivu, v přísně východním stylu, „genre otrokyne Rebekky, rozumíš“. S Berkoševým se také pohádal; chtěl k němu poslat sekundanty, ale toť se ví, nic z toho nebude. Celkem tedy všechno stojí výborně a neobyčejně veselo. A nedávaje příteli času, aby se mohl zahloubati do podrobností jeho postavení, počal mu vypravovati všechny zajímavé novinky. Vronský, poslouchaje známé mu vypravování Petrického v rámci svého starého, již tříletého bytu, cítil příjemný pocit návratu k obvyklému, bezstarostnému petrohradskému životu.

„To nemůže být!“ zvolal, sňav nohu s pedálu při umývadle, jehož pomocí obléval svěží vodou svůj červený, zdravý krk. „To nemůže být!“ zvolal při zprávě, že Lora sblížila se s Nilejevým a zanechala Fertinhofa. „A on je stále taktéž hloupý a spokojený? Nu, a co dělá Buzulukov?“

„Ach, Buzulukovu se přihodilo něco — to je rozkoš!“ zvolal Petrický. „Ty víš, plesy jsou jeho vášeň a on si nedá ujíti ani jeden dvorní ples. Přijde ti na velký ples v nové přílbě. Ty’s už viděl nové přílby? Velmi úhledny, trochu lehčí. On tedy stojí… Ale poslouchej přec.“

„Vždyť já poslouchám,“ odpověděl Vronský, utíraje se huňatým ručníkem.

„Jde mimo velkokněžna s jakýmsi vyslancem a na jeho neštěstí dali se do řeči o nových přílbách. Velkokněžna mu tedy chtěla ukázati novou přílbu… Ohlédne se, náš holoubek stojí právě vedle. (Petrický představoval, jak stál s přílbou.) Velkokněžna ho požádala, aby jí podal přílbu. On nedává. Což je to? Odevšad na něho mrkají, kývají, mračí se. Podej! Ale on nedává a stojí jako zabitý. Můžeš si představit!… Vedle stál tento… jak se tento… chce mu vzít přílbu a podat ji, ale on nepouští!… Ten tedy silou ji vyrval a podal ji velkokněžně. ,Vidíte, to je nová přílba,‘ ukazuje ji velkokněžna. Obrátila přílbu a odtud, můžeš si představit, hrrr… sypou se hrušky, cukrovinky, celé dvě libry cukrovinek!… On si jich nabral, holoubek u bufetu!“

Vronský se smíchy chopil za bok. A ještě dlouho, když se hovor přesmykl již na jiné záležitosti, rozesmál se pokaždé svým zdravým smíchem, při němž svítil pevnými hustými zuby, jakmile si vzpomněl na přílbu.

Když Vronský vyslechl všechny novinky, oblékl s pomocí komorníka parádní stejnokroj a jel se představit. Až se představí, umínil si navštíviti bratra, Betsy a vykonati ještě několik návštěv s tím úmyslem, že bude nyní navštěvovati onu společnost, ve které by se mohl setkávati s Kareninou. Jako vždy v Petrohradě, odejel z domu, aby se nevrátil až pozdě v noci.



[1] Poklade můj.

[2] „Moleben“ = krátká bohoslužba prosebná neb děkovací, podobná „Te deum“.

[3] Ruští úředníci dělí se doposud na 14 „činů“ čili stupňů, zavedených Petrem Vel. po způsobu německém. S „činy“ spojena titulatura, s vyšším i šlechtictví. Peněžitých příjmů však „činy“ samy o sobě nenesou. Pozn. překl.

[4] „Zrcadlem“ nazývá se zasklený rámec s úředními pravidly a říšským znakem.

[5] Epitheton „zemský“ přikládá se v ruské publicistice osobám, které činnost svou posvěcují provinciální autonomii, zemstvům.

[6] Burláci jsou nádenníci, kteří za řemen neb provaz táhnou lodi proti proudu řek.Pozn. překl.

[7] „Mirové zemstvo“ je nesmysl, vložený zde do úst kněžny na důkaz, že nemá ponětí o tom, nač se táže. Pozn. překl.

[8] Dvorecký je starší sluha v ruských panských domech, jenž má vrchní dozor nad pořádkem v celém domě. Pozn. překl.

[9] Griša, diminutivum Grigorije, Řehoře; Taňa Taťjany; Serëža Sergěje. Pozn.překl.

[10] Kosťa = Konstantin. Pozn. překl.

[11] Ruská přísloví: Vot bóh i vot poróh (prah). Obraz svatých připomíná se proto, že je na Rusi obyčejem při vstoupení i při východu ze světnice znamenati se křížem před obrazy. Pozn. překl.

[12] Artěl, zařízení výhradně ruské, jest na pouhé ústní úmluvě spočívající společnost osob, společně pracujících, vespolek za sebe ručících a dostávajících stejný díl z výdělku. Pozn. red.




Lev Nikolajevič Tolstoj

— jeden z najčítanejších ruských spisovateľov, románopisec, esejista, dramatik a filozof Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.