ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

I

Sergěj Ivánovič Koznyšev přál si odpočinku od duševního namáhání, a místo, aby jel, jak obyčejně, do ciziny, odebral se koncem května na panství k bratrovi. Dle jeho přesvědčení nejlepší život byl život venkovský. Proto přijel nyní k bratrovi užívat onoho života. Konstantin Levin byl velmi rád, a to tím více, že onoho léta neočekával již bratra Nikoláje. Ale vzdor tomu, že miloval Sergěje Ivánoviče a vážil si ho, bylo Konstantinu Levinu s bratem na venkově přec jen nepohodlno. Bylo mu nepohodlno, ba nepříjemno, když viděl, jak se bratr chová k venkovu. Pro Konstantina Levina venkov byl jevištěm života, to jest jevištěm radosti, trápení i práce; pro Sergěje Ivánoviče byl venkov jednak místem odpočinku od práce, jednak užitečným protijedem zkaženosti, i on užíval onoho protijedu s radostí a s vědomím jeho užitečnosti. Konstantinu Levinu líbil se venkov proto, že mu představoval jeviště rozhodně užitečné práce; Sergěji Ivánoviči líbil se však proto obzvláště, že na venku bylo možno, ano nutno, nedělati nic. Mimo to i poměr Sergěje Ivánoviče k venkovskému lidu mrzel Konstantina. Sergěj Ivánovič říkal, že miluje a zná lid, a často s mužíky rozprávěl, což uměl dělati dobře, neboť se nepřetvářel a mluvil s nimi jako s jinými; ale z každého rozhovoru vyvozoval všeobecné zásady ve prospěch lidu a na důkaz, že zná lid dopodrobna. Takový poměr k lidu se nelíbil Konstantinu Levinu. Pro Konstantina byl lid pouze hlavním činitelem ve společné práci a vzdor své úctě a jakési pokrevné lásce k mužíkům, vssáté, jak se sám vyjadřoval, bezpochyby s mlékem kojné selky, přece jakožto účastník ve společném díle, ač se nezřídka nemohl nadiviti jich síle, pokoře a spravedlnosti, často, když při společném díle bylo zapotřebí i jiných vlastností, se zlobíval na lid pro jeho bezstarostnost, nedbalost, opilství a lhavost. Kdyby se Konstantina Levina optali, miluje-li lid, nevěděl by rozhodně, co má odpověděti. Miloval i nemiloval prostý lid právě tak, jako lidi vůbec. Ovšem jako dobrý člověk více miloval než nemiloval lidstvo, a proto byla převaha i na straně jeho lásky k venkovskému lidu. Ale pro něho nebylo možno milovati nebo nemilovati venkovský lid jako něco zvláštního, protože nejen sám žil uprostřed lidu, nejen že všechny jeho zájmy byly sloučeny s lidem, nýbrž že i sám sebe pokládal za částku onoho lidu, neviděl v sobě ani v lidu nijakých zvláštních, různících se vlastností a nedostatků a nemohl tedy pokládati sebe za něco, co od lidu se různí. Mimo to, ač se dlouhou dobu velmi blízko stýkal s lidem jako hospodář, jako prostředník mezi sedláky a velkostatkáři, a hlavně jako jeho rádce (mužíci mu věřili a přicházeli na čtyřicet verst cesty k němu pro radu), neměl přece nijakého určitého mínění o lidu a na otázku, zná-li lid, byl by právě tak v nesnázích o odpověď, jako kdyby se ho tázali, miluje-li lid? Říci, že zná lid, znamenalo by pro něho totéž, jako říci, že zná lidstvo vůbec. On stále pozoroval a poznával lidi různého druhu, tedy mimo jiné i mužíky, které pokládal za hodné a zajímavé lidi, a stále v nich pozoroval nové a nové vlastnosti, následkem čehož změnil svůj starý úsudek o nich a tvořil si nový. Sergěj Ivánovič naopak. Právě tak jako miloval a chválil venkovský život, stavě jej v opak toho života, jehož nemiloval, právě tak miloval i venkovský lid v opak té třídy lidí, jíž nemiloval, a taktéž znal i venkovský lid jako něco, co různí se od lidstva vůbec. V jeho methodickém rozumu složily se jasné určité formy venkovského národního života, formy to odvozené z časti z národního života samého, hlavně však z protiv se životem ostatního lidstva. Svého mínění o lidu nikdy neměnil, jakož i své náchylnosti k němu.

Přihodilo-li se, že se oba bratří rozcházeli v mínění o lidu, Sergěj Ivánovič porážel Konstantina pokaždé tím, že měl určité ponětí o lidu, jeho povaze, vlastnostech a vkusech, kdežto Konstantin Levin neměl nijakého ustáleného, nezvratného ponětí o lidu, následkem čehož ho Sergěj Ivánovič, vznikl-li mezi nimi spor, usvědčoval v tom, že odporuje sám sobě.

Sergěj Ivánovič pohlížel na svého nejmladšího bratra jako na hodného hocha, jenž měl srdce na pravém místě, jehož rozum však, ač dosti bystrý, podléhal nicméně okamžitým dojmům a následkem toho byl pln odporů. Se shovívavostí staršího bratra vysvětloval mu leckdy význam té neb oné věci, ale záliby ve sporech s ním nemohl nalézati proto, že ho příliš lehce porážel.

Konstantin Levin pohlížel na svého nejstaršího bratra jako na člověka neobyčejně moudrého a vzdělaného, šlechetného v nejvyšším významu toho slova a nadaného schopností, pracovati pro blaho obecné. Ale v hloubi své duše, čím stával se starším a čím blíže poznával svého bratra, tím častěji a častěji přicházel k přesvědčení, že ona schopnost k práci pro blaho obecné, jíž se, jak cítil, jemu samému zhola nedostávalo, dost možná není ani předností, nýbrž naopak je důkazem, že se bratrovi čehosi nedostává, ne snad dobrých, čestných, šlechetných tužeb a snah, nýbrž že se mu nedostává síly životní, toho, co nazývají srdcem, oné snahy, která nutí člověka, aby si z nesčíslných cest života, jež se před ním prostírají, vybral jednu určitou a toužil jen po tom jediném. Čím více poznával bratra, tím více pozoroval, že Sergěj Ivánovič, podobně jako mnozí jiní pracovníci pro blaho obecné, došel k oné lásce ku blahu obecnému nikoli srdcem, nýbrž že ve svém rozumu rozhodl, že jednati tak je dobře, a proto tak jedná. V domněnce té utvrzovalo Levina ještě pozorování, že si bratr otázky obecného blaha a nesmrtelnosti lidské duše o nic více nebral k srdci, než partii šachů nebo důvtipně sestavený nový přístroj.

Kromě toho bylo proto ještě Konstantinu Levinu s bratrem na venkově nepohodlno, že Levin byl na venku, hlavně v létě, stále zaměstnán polním hospodářstvím, a dlouhý letní den nedostačoval mu na vykonání všech nutných prací, kdežto Sergěj Ivánovič si odpočíval. Ale ačkoli odpočíval nyní, to jest nepokračoval ve svém spise, byl přece tak zvyklý duševní činnosti, že se zálibou vyjadřoval v pěkné, stručné formě myšlenky, jež mu přicházely do hlavy, a přál si, aby ho někdo poslouchal. Nejobyčejnějším, jak přirozeno, jeho posluchačem mohl býti bratr. A proto se Konstantinovi přes to, že vzájemný poměr jich byl přátelsky prostý, zdálo nehezkým, že ho nechává o samotě. Sergěj Ivánovič lehal si se zálibou do trávy na slunci, leže se pekl a lenivě rozprávěl.

„Neuvěřil bys,“ tvrdíval bratrovi, „jakou rozkoší je pro mne taková chochlácká^[25] lenost. Ve hlavě ani myšlenečky, v kuželky tam možno hrát.“

Ale Konstantin Levin se nudil, musil-li sedět a poslouchat bratra, zvláště proto, že věděl, že za jeho nepřítomnosti vozí hnůj na pole nerozdělené na čtverce a navalí hnůj bůh ví jak, jestliže k lidem nedohlédne; pak mu napadlo, že oráči nepřišroubují krojidla k pluhům, nybrž je odloží a potom řeknou, že pluhy jsou hloupý výmysl a „socha“ Andrejevna^[26] to že je něco jinačího atd. „Že tě nemrzí chodit stále v takovém parnu,“ říkával mu Sergěj Ivánovič.

„Já jen na minutku zaběhnu do kanceláře,“ odpovídal mu na to Levin a odcházel na pole.

II

Počátkem června přihodila se nehoda. Stará chůva a hospodyně Agafja Michajlovna nesla do sklepa sklenici právě nasolených hříbků, uklouzla, padla a vyšinula si ruku v zápěstí. Přijel mladý, hovorný zemský lékař, jenž nedávno teprve vyšel z university. Ohledal stařenčinu ruku, sdělil jim, že není vyšinutá, pobavil se rozhovorem s proslulým Sergějem Ivánovičem Koznyševem a vypravoval mu na důkaz svého osvíceného názoru na věci všechny újezdní klepy, stěžuje si při tom na chatrné postavení zemských záležitostí. Sergěj Ivánovič pozorně poslouchal, vyptával se a ponoukán novým posluchačem, rozhovořil se, vyslovil několik případných, důležitých poznámek, jež byly uctivě oceněny mladým doktorem, a přešel ponenáhlu ve svou, bratrovi dobře známou, oživenou náladu, v níž se obyčejně nacházel po skvělém, živém rozhovoru. Když doktor odejel, vyslovil přání, jeti s udicí k řece. Sergěj Ivánovič lovil rád ryby na udici, a zdálo se, jakoby se vychloubal, že se mu může líbiti takové hloupé zaměstnání.

Konstantin Levin, jenž musil jeti na louku a na pole, kde orali, nabídl se, že sveze bratra k řece na bryčce.

Byla to ona doba roku, kdy na rozhraní mezi jarem a letem dá se již určitě souditi o letošní úrodě; kdy počínají starosti o příští setbě; přiblížila se senoseč; žito už vymetalo a vlní se po větru šedozelenými, ještě lehkými, nenalitými klasy; kdy zelený, pozdní oves, v němž tu a tam se žlutají keře ohnice, počíná metati; kdy ranná pohanka se rozrostla již tak, že pokryla půdy; kdy úhory, udupané jako mlat pasoucím se na nich dobytkem, jsou do poloviny zorány, a jen ujezděné po nich cesty zůstávají netknuty, protože je pluh nezmůže, dokud nezměknou od vydatného deště; kdy za svítání vyschlé hromádky hnoje, vyvezeného na pole, páchnou spolu s medovými travami a v dolinách se čeří jako moře netknutá luka s vysokou travou, čekající na kosu, a s černajícími se v ní skupinami stonků přezrálého šťovíku.

Byla to ona doba, kdy v polním hospodářství nastává krátká doba odpočinku před počátkem každoročně se opakujících a každoročně všechny síly selského lidu vyžadujících žní. Úroda slibovala býti znamenitou, byly jasné, parné letní dni s krátkými, vlažnými nocmi.

Oba bratři musili jeti lesem, aby se dostali na luka. Sergěj Ivánovič nemohl se celou cestou nadiviti kráse lesa potemnilého od houštky listí, a upozorňoval bratra tu na tmavou po stínové straně starou lípu, zpestřenou žlutými palisty při květových poupatech, tu na mladé letorosty, nedávno vyrostlé a stkvící se jako smaragd. Konstantin Levin nemluvil rád a nerad poslouchal o krásách přírody. Jemu se zdálo, že slova zbavují krásy to, co on viděl. On bratrovi přisvědčoval, ale mimoděk se zamyslil o něčem jiném. Když vyjeli z lesa, veškera jeho pozornost byla připoutána pohledem na úhor, rozkládající se na návrší, po němž se tu a tam žlutala ještě tráva, část byla však zdupána, rozdělena ryhami na čtverce, poseta hromádkami hnoje a část už zorána. Po poli jela řada vozů. Levin spočítal vozy a byl spokojen, že vyvezou tolik hnoje, co je třeba. Na to při pohledu na louku přešly jeho myšlenky na otázku nastávající senoseče. Sklizeň sena budila v něm pokaždé zvláštní, dojemný pocit. Když přijeli na louku, zadržel Levin koně.

Ranní rosa držela se ještě na kořenech husté trávy a Sergěj Ivánovič, aby si nesmočil nohy, poprosil bratra, aby ho odvezl v bryčce po louce až k onomu vrbovému keři, pod kterým brali okouni. Jakkoli Konstantinu Levinu by líto dupati svou trávu, vjel přece na louku. Vysoká tráva vila se měkce okolo kol i kolem noh koní, trolíc svá semena na mokré špice a hlavy kol.

U keře bratr slezl, sedl si, rozebral své udice, Levin odvedl koně, přivázal je a vstoupil do nehybného při bezvětří, ohromného, šedozeleného moře luk. Na zavodňovaných místech dosahovala mu hedvábná tráva se zrajícími semeny skoro do pasu.

Konstantin Levin přešel louku napříč, vyšel na cestu a tam potkal stařečka s opuchlým okem, nesoucího řešeto se včelami.

„Co, Fomiči? našel jsi je?“ ptal se Levin.

„Kde pak našel, Konstantine Mitriči! Za svými dej Bůh uhledět. Včely se podruhé rojily a roj uletěl… Ještě že jej děti dohnaly. Orají váš úhor. Odpřáhly koně a pustily se za ním…“

„Co myslíš, Fomiči? Kosit už, nebo ještě počkat?“

„Eh což! Podle našeho mělo by se počkat do Petra Pavla. Ale vy sečete vždy dříve. Nu což; dá pán Bůh — tráva je pěkná. A dobytku bude svobodněji.“

„Ale počasí, co myslíš?“

„V božích rukou. Může být, že bude pohoda.“

Levin se obrátil k bratrovi.

Ryby nebraly, ale Sergěj Ivánovič se nenudil a zdálo se, že je v nejveselejší míře. Levin věděl, že jest ještě rozdrážděn hovorem s doktorem, a rád by si porozprávěl. Jemu se však chtělo honem domů, aby v čas ještě mohl naříditi, by sekáče sezvali na zítřek, a tím rozřešil pochybnosti ohledně senoseče, jež ho nyní velice zajímala.

„Nu což, pojedeme?“ optal se bratra.

„Kam chvátáš? Počkej ještě. Ale jak jsi se zmočil! Ryby sice neberou, ale je tu pěkně! Každý lov je hlavně tím příjemný, že uvádí člověka ve styk s přírodou. Jen se podívej, jaká to rozkoš, taková ocelová voda!“ liboval si Sergěj Ivánovič. „Tyto lučnaté břehy,“ pokračoval pak, „připomínají mně pokaždé hádanku, — víš jakou? Tráva praví vodě: a my se zatouláme, zatouláme.“

„Já té hádanky neznám,“ odpověděl teskně Levin.

III

„A víš-li, já jsem přemýšlel o tobě,“ pravil po chvilce Sergěj Ivánovič. „To sám pán Bůh ví, co se to děje ve vašem újezdě, jak mně vypravoval ten doktor; to není hloupý člověk. Já ti už řekl a nyní opakuju: ty nejednáš dobře, že nejezdíš do schůzí a vůbec že se vzdaluješ vší činnosti v zemstvě. Budou-li se řadní lidé zemstva vzdalovati, rozumí se, že se tam bude díti, Bůh ví, co. My platíme přirážky, tam se vydávají na služné a v újezdě není ani škol, ani ranhojičů, ani babiček, ani lékáren, vůbec pranic.“

„Vždyť jsem to zkusil,“ odpovídal tiše a neochotně Levin; „nemohu! Co si tedy počneš?“

„Co vlastně nemůžeš? Upřímně řečeno, já ti nerozumím. Lhostejnost, nezpůsobilost nemohu připustiti; což by ti překážela jen lenost?“

„Ani jedno, ani druhé, ani třetí. Já jsem to zkusil a přesvědčil jsem se, že ničeho nesvedu,“ odvětil Levin.

Levinu se nechtělo vnikat do předmětu, o němž bratr zapřádal hovor. Dívaje se za řeku na zorané pole, spozoroval cosi černého, ale nemohl rozeznati, co to je: kůň anebo pojedzný na koni.

„Proč bys nemohl ničeho svésti? Ty’s učinil pokus, jenž se nezdařil, jako bys si byl přál, a ty skládáš zbraň. Což pak nemáš trochu ctižádosti?“

„Ctižádosti já nerozumím,“ zvolal Levin, jehož bratrova slova ťala do živého. „Kdyby mně v universitě byli řekli, že druzí znají integrální počet a já mu nerozumím, tu by byla ctižádost na místě. Ale zde je především nutno býti přesvědčeným, že je třeba k těm věcem jisté schopnosti a hlavně, že všechny ty věci jsou nadmíru důležity.“

„A co? Což pak nejsou důležity?“ zvolal Sergěj Ivánovič, uražený i tím, že bratr shledával nedůležitým, co jeho zajímalo a hlavně tím, že ho patrně ani neposlouchal.

„Mně se nezdají důležitými, nezajímají mne, co si tedy počneš?“ odpověděl Levin, jenž byl zatím rozeznal, že předmět, jejž spozoroval za řekou, byl pojezdný, a že pojezdný dovolil oravším tam mužíkům jeti domů, neboť mužíci převraceli pluhy. „Aby byli už zorali svůj díl?“ divil se Levin.

„Nu, poslouchej přece,“ pravil starší bratr, zasmušiv svou hezkou tvář. „Všechno má své meze. Jest sice hezké býti podivínem a upřímným člověkem, nemilovat faleš — já to vím všechno. Ale vždyť to, co ty povídáš, buď nemá smyslu aneb má velmi smutný smysl. Jak můžeš shledávati nedůležitým, že ten lid, jejž ty miluješ, jak sám tvrdíš…“

„Já toho nikdy netvrdil,“ pomyslil si Konstantin Levin.

„— mře bez pomoci? Hrubé porodní báby moří děti, lid je pohroužen ve tmě nevzdělanosti a vězí v rukou každého písaře; ty máš v rukou prostředek, abys mu pomohl, ale nepomáháš, protože to neshledáváš důležitým.“

Sergěj Ivánovič postavil dilemma: buď jsi sám tak nerozvit, že nevidíš všeho toho, co bys mohl učiniti, aneb se nechceš vzdáti svého klidu, domýšlivosti, aneb něčeho podobného.

Konstantin Levin cítil, že se musí buď pokořiti, aneb se přiznati k nedostatku lásky k zemským záležitostem. To ho mrzelo a zarmoutilo.

„Jedno i druhé,“ zvolal rozhodně. „Nevidím, že by bylo možno…“

„Jak že? Což pak, když se peníze dobře rozdělí, nebude pak možno přispěti v čas lékařskou pomocí?“

„Nebude, tak se mně aspoň zdá… Na čtyřiceti tisících čtverečních verst našeho újezda při našich letních vedrech a zimních metelicích nebude možno, zejména v pracovní době, podávati všude lékařskou pomoc. A mimo to, já vůbec nevěřím v medicinu.“

„Nu, dovol, to je nespravodlivo… Já ti mohu uvésti tisíc případů… A pak školy?“

„Nač školy?“

„Co pravíš? Což může býti pochybnosti o užitku vzdělanosti? Je-li vzdělání užitečno tobě, tedy je užitečno i každému jinému.“

Konstantin Levin cítil, že je mravně přitlačen ke stěně; proto se rozhorlil a vyslovil nevolky hlavní příčinu své lhostejnosti k zemským záležitostem.

„Může být, že všechno to je krásné; ale proč se já mám starat o zřízení medicinských stanic, k nimž se nikdy neobracím; proč se mám starat o zřízení škol, do nichž nebudu nikdy posílat svých dětí, do nichž ani sedláci nechtějí své děti posílat, a mimo to já ani nejsem pevně přesvědčen, že by bylo třeba je posílat!“ pravil Levin.

Sergěj Ivánovič se na minutku podivil takovému neočekávanému názoru na ony záležitosti. Ale ihned si sestavil nový plán útoku.

Chvilku pomlčel, vytáhl jednu udici, vhodil ji dále do vody a usmívaje se obrátil se k bratrovi.

„Nu, dovol… Medicinská stanice se hodila. Vždyť jsme pozvali zemského lékaře k Agafji Michajlovně.“

„Já však předvídám, že její ruka zůstane chromá.“

„To je ještě otázka… Pak vzdělaný mužík, dělník bude ti platnější, prospěšnější.“

„Ne, na to se optej, koho chceš,“ zvolal rozhodně Konstantin Levin. „Vzdělaný člověk je jako dělník mnohem horší. Zemstvo neumí držeti v pořádku ani cesty. A mosty, sotva je vystaví, rozkradou.“

„Ostatně,“ zvolal zakaboniv se Sergěj Ivánovič, jenž netrpěl námitek, obzvláště takových, které neustále přeskakovaly s jednoho předmětu na druhý a bez všelikého vnitřního spojení uváděly nové důvody, tak že na konec ani se nevědělo, nač odpovídat, „ostatně o to se nejedná. Dovol mi otázku: Připouštíš, že vzdělanost jest prospěšna lidu?“

„Připouštím,“ odvětil neočekávaně Levin, ale ihned ho napadlo, že nevyslovil to, co si myslil. Cítil, že, připouští-li to, bude mu dokázáno, že vše, co mluvil dříve, byla prázdná slova, jež nemají nijakého smyslu. Jak mu to bratr dokáže, nevěděl ještě, ale věděl, že bratr mu to dokáže nade vší pochybnost logicky, i očekával onoho důkazu.

Důkaz vypadl mnohem prostěji, než očekával Konstantin Levin.

„Připouštíš-li, že vzdělanost jest prospěšnou,“ argumentoval Sergěj Ivánovič, „tedy jako čestný člověk musíš se k dílu takovému chovati s lákou a sympathií a nemůžeš se vzdáti snahy spolupůsobiti k jeho uskutečnění.“

„Ale vždyť já podnik takový neuznal ještě za dobrý,“ zvolal Konstantin Levin, zapáliv se.

„Jak! vždyť jsi právě řekl…“

„To jest, já jej nepokládám ani za dobrý, ani za možný.“

„To nemůžeš vědět, dokud jsi se o něj nepokusil.“

„Nu, dejme tomu,“ namítl Levin, ač ve skutečnosti tomu nedával: „dejme tomu, že je to tak. Ale já přec jen nenahlížím, proč bych se měl o to starati.“

„Jak tomu mám rozumět?“

„Ne, když jsme se již dali o tom do řeči, tedy mně to vysvětli se stanoviska filosofického,“ odvětil Levin.

„Nechápu, co tu má filosofie dělat,“ pravil Sergěj Ivánovič takovým tónem, jak se Levinu zdálo, jakoby nepřisuzoval bratrovi práva disputovati o filosofii. A to Levina podráždilo.

„Hned uvidíš!“ zvolal rozhorleně Levin. „Já mám za to, že poslední pohnutkou všech našich výkonů jest přec jen osobné štěstí. A já, jako šlechtic, nevidím nyní v zemské samosprávě nic, co by podporovalo můj blahobyt. Cesty nejsou lepší, nemohou býti lepšími; mé koně mne uvezou i po špatných cestách. Lékaře a léčební stanice nepotřebuju. Smírčího soudce také nepotřebuju; nikdy jsem se k němu neobracel a nebudu obraceti. Škol nejen nepotřebuju, nýbrž, jak jsem ti pravil, jsou mně na škodu. Zemská samospráva je mně pouze povinností platit osmnáct kopějek z desjatiny, jezdit do města, nocovati se stinkami a poslouchati všelijaké hlouposti a mrzkosti. Osobní zájem mne neponouká.“

„Dovol,“ přerušil ho s úsměvem Sergěj Ivánovič; „osobní zájem nás také neponoukal, abychom se zasazovali o osvobození nevolníků, ale my jsme se přece zasazovali.“

„Nikoliv!“ vskočil mu do řeči Konstantin, jenž se víc a více rozhorloval. „Osvobození nevolníků bylo něco jiného. Tam byl osobní zájem. Chtělo se nám svrhnouti se šíje ono jařmo, které dusilo nás, všechny hodné lidi. Ale býti členem zemstva, uvažovati o tom, kolik je třeba žumpařů a jak se mají stavěti komíny ve městě, v němž nebydlím; býti porotcem a souditi mužíka, jenž ukradl kus uzeného masa, a poslouchati šest hodin všemožný žvast, jejž drmolí obhájcové a státní zástupcové; poslouchati, jak se předseda ptá mého starého hlupáčka Alešky: „Přiznáváte se, pane obžalovaný, ke skutku krádeže uzeného masa? Co?“

Konstantin Levin ztratil již míru, počal napodobiti předsedu soudu i hlupáčka Alešku; jemu se zdálo, že vše to patří k věci.

Ale Sergěj Ivánovič pokrčil rameny.

„Nuže, co tím chceš říci?“

„Chci jen říci, že ta práva, která se mne… mých zájmů dotýkají, budu hájiti vždy ze všech sil; že, když u nás, když jsem byl ještě posluchačem university, žandarmové konali prohlídku a četli naše dopisy, byl jsem hotov hájiti ona práva ze všech sil, byl jsem hotov hájiti práva vlastního vzdělání, svobody. Rozumím vojenské povinnosti, jež se dotýká osudu mých dětí, bratří a mne samého; jsem vždy hotov uvažovati to, co se týče mne. Ale uvažovati, jak se má naložit se čtyřiceti tisíci zemských peněz, anebo souditi hlupáčka Alešu — toho nechápu, a to nemohu dělat.“

Konstantin Levin mluvil tak, jakoby se byla protrhla hráz jeho slov. Sergěj Ivánovič se usmál.

„Ale zítra se přece jen obrátíš k soudci: či tobě by snad bylo milejší, aby tě soudili ve starém kriminálním soudu?“

„Nebudu se soudit. Nikoho nezabiju, a sám toho také nemám zapotřebí. Ale, co mluvit!“ pokračoval Levin, přeskakuje opět na předmět, jenž nebyl v souvislosti s předchozím. „Naše zemské instituce a všechno to ostatní se podobá májím, jež jsme jako na svatodušní svátky nastrkali do země proto, aby vypadaly na pohled jako les, který v Evropě sám vyrostl. Nemohu zalívati a ošetřovati ony máje, protože v ně nevěřím.“

Sergěj Ivánovič pokrčil jen rameny, dávaje posuňkem na jevo svůj obdiv, odkud se dostaly najednou do jejich sporu ony máje, ačkoli ihned pochopil, co tím chtěl jeho bratr říci.

„Ale dovol. Vždyť tak disputovati nelze,“ namítl Levinu. Ale Konstantin Levin si přál ospravedlniti se z vady, jíž si byl vědom, totiž ze lhostejnosti k obecnému blahu, a proto pokračoval:

„Já mám za to, že nijaká činnost se nemůže dodělati skutečného výsledku, nebyla-li založena na osobním zájmu. To je obecná pravda, filosofická,“ pravil, klada důraz na slovo filosofická, jakoby chtěl ukázati, že má i on, jako každý jiný, právo mluviti o filosofii.

Sergěj Ivánovič se ještě jednou pousmál. „On má tedy také jakousi svou filosifii, jež má sloužiti jeho osobním náklonnostem,“ pomyslil si.

„Nu, filosofii nech na pokoji,“ prohodil hlasitě. „Hlavním úkolem filosofie všech věků bylo právě nalézti ono nezbytné pojítko, jež víže zájem osobní se zájmem obecným. Ale o to se nejedná. Mně se jedná nyní o to, abych opravil tvé porovnání. Máje, o nichž jsi se zmínil, nejsou nastrkány do země, nýbrž jsou to mladé břízy, z nichž některé byly zasazeny, jiné zasety, a musí se tedy s nimi zacházeti opatrněji. Jen ti národové mají budoucnost, jen ty národy možno nazvati historickými, kteří mají smysl pro to, co je v jejich zařízeních důležitého a význačného, a umějí si toho vážiti.“

Na to přenesl Sergěj Ivánovič otázku v oblast filosoficky-historickou, nedostupnou pro Konstantina Levina, a ukázal mu, jak nespravedlivy byly jeho náhledy.

„Co pak se týče toho, že se ti to nelíbí, tu již mně odpusť: to je naše ruská lenost a bárstvo;^[27] já jsem přesvědčen, že je to pouze tvé dočasné poblouzení, jež brzy přejde.“

Konstantin mlčel. Cítil, že je poražen na celém poli, ale viděl zároveň, že to, co vlastně chtěl říci, nebylo od bratra pochopeno. Nemohl si pouze vysvětliti, proč to nebylo pochopeno. Proto-li? že neuměl jasně vyjádřiti, co chtěl říci; či snad proto, že mu bratr nechtěl rozuměti anebo snad nemohl. Ale nezahloubával se více v podobné myšlenky, nýbrž vzdav se dalších námitek, zamyslil se o docela jiné záležitosti, jež týkala se jeho osobně.

Sergěj Ivánovič svinul poslední udici, odvázal koně a jeli domů.

IV

Osobní záležitost, jež zaujala Levina během sporu s bratrem, byla následující: minulého roku přijel Levin kdysi na louku, když ji sekli, a tu rozzlobiv se na šafáře, užil svého utišovacího prostředku, vzal jednomu sekáči z rukou kosu a jal se sám kosit.

Práce ta tak se mu zalíbila, že od té doby několikrát se jí zabýval; posekl celý pažit před domem a letos na jaře si sestavil plán, že bude kositi celé dni s mužíky. Ale od té doby, co k němu přijel bratr, byl na vahách — kosit anebo ne? Mrzelo ho, že by musil bratra nechati po celé dni o samotě, a mimo to se bál, že se mu bratr proto vysměje. Ale když se prošel po louce, vzpomněl si na dojmy minulé senoseče, ustálilo se v něm skoro již rozhodnutí, že bude kosit. Nyní během podrážděného sporu s bratrem přišel mu onen záměr opětně na mysl.

„Mně je nezbytná fysická práce, neboť má povaha se vůčihledě kazí,“ pomyslil si Levin a rozhodl se, že bude kositi, třebas mu bylo při tom nevolno před bratrem a před sekáči.

Pod večer zašel Konstantin Levin do kanceláře, učinil opatření o zejtřejších pracích a poslal do okolních vsí svolat na zítra sekáče, s nimiž si umínil začít kositi Kalinový luh, největší a nejlepší z jeho palouků.

„Ano, a mou kosu pošlete, buďte tak dobrý, k Titovi, aby ji sklepal a vzal ji zítra s sebou. Možná, že budu sám také kosit,“ prohodil jako mimochodem, snaže se zdáti lhostejným.

Pojezdný se pousmál a řekl:

„K službám.“

Večer při čaji obrátil se Levin k bratrovi:

„Zdá se, že se pohoda ustálila. Zítra začneme síci louku.“

„Mně se ta práce velmi líbí,“ prohodil Sergěj Ivánovič.

„Mně se nadmíru líbí. Já jsem leckdy sám sekl s mužíky, a zítra chci kositi celý den.“

Sergěj Ivánovič nadzdvihl hlavu a zvědavě pohleděl na bratra.

„Kterak to myslíš? V řadě s mužíky, celý den?“

„Nu ano, je to velmi příjemné,“ odpověděl Levin.

„To je velmi hezké jako fysická práce, ale ty to sotva vydržíš celý den,“ odvětil Sergěj Ivánovič vážným tónem.

„Já to již zkusil. S počátku to jde těžko, ale pak se vpravíš. Myslím, že nebudu zůstávati pozadu…“

„Vida! Ale pověz mně, jak na to hledí mužíci? Posmívají se asi, že bárin je podivínem.“

„Ne, nemyslím. Ostatně je to tak veselé a při tom těžké zaměstnání, že nemáš ani kdy mysliti.“

„Ale řekni mně, jak budeš mezi nimi obědvat? Vždyť se nehodí, dáti si přinést na louku chateau Lafite a pečeného krocana.“

„Ne, já přijedu na chvíli domů, až budou sekáči odpočívati.“

Ráno druhého dne vstal Konstantin Levin dříve než obyčejně, ale řízení hospodářství ho zadrželo, a proto, když přijel na louku, sekáči kosili už druhý řad.

Už z daleka s hory viděl dole před sebou stínovou, posečenou část louky se šedými řádky a černajícími se hromádkami kaftanů, jež sekáči svlékli na tom místě, kde nastoupili na první řad.

Ponenáhlu, jak přijížděl blíže, ukazovali se mužíci kráčející jeden za druhým v táhlé řadě a různým způsobem máchající kosami, jedni v kaftanech, druzí jen v košilích. Levin jich napočítal čtyřicet dva.

Postupovali pomalu po nerovné luční nížině, kde býval druhdy rybník. Levin poznal několik mužíků ze své vesnice. Byl tu starý Jermil v nápadně dlouhé, bílé košili,^[28] mávající kosou sehnutý; byl tu mladý chasník Váska, jenž sloužil u Levina za kočího a z rozmachu srážel každou řadu trávy. Byl tu i Tit, pěstoun Levina, co se kosení týče, mužík malinký, vyzáblý. Neshýbaje se, kráčel s vypjatýma prsoma, a stínal široký pruh trávy, jakoby si hrál s kosou.

Levin sestoupil s koně, přivázal ho u cesty a šel k Titovi, jenž vytáhl ze křoviska kosu a podal mu ji.

„Připravena, pane; řeže, sama kosí,“ prohodil Tit, smekaje s úsměvem čapku a podávaje Levinu kosu.

Levin vzal kosu a zkoušel ji na trávě. Zpocení, veselí sekáči, kteří dosekli svůj řad, vycházeli jeden za druhým na cestu, pousmáli se a pozdravovali bárina. Všickni hleděli na něho, ale nikdo nic neříkal, dosud nevyšel na cestu vysoký starý mužík se svraštělou, bezvousou tváří, v kazajce z ovčího kožíšku, a neobrátil se k pánovi:

„Hleď, pane, když jsi se dal do práce, ať nám stačíš!“ prohodil stařík, a Levin zaslechl tajený smích mezi sekáči.

„Postarám se, abych nezůstal pozadu,“ odvětil Levin, stavě se za Titem a čekaje, až bude moci začít.

„Hleď tedy,“ opětoval stařík.

Tit posekl kus řadu, tak že Levin mohl započíti svůj řad. Tráva byla nízká u cesty, a proto Levin, jenž dávno už nekosil a jemuž bylo nevolno, protože zraky všech mužíků byly na něho upřeny, sekl v prvních minutách špatně, ač mával kosou silně. Za ním se ozvaly hlasy:

„Je špatně nasazena, rukojatka je příliš vysoko, jak se musí shýbat,“ pravil jeden hlas.

„Patku drž níže,“ radil druhý.

„I ne, dobře to půjde, jen co se do toho vpraví,“ ozval se stařík. „Hleďte, jak se do toho dal… Zabíráš příliš široko, umoříš se… Inu, sám hospodář; na sebe pracuje, a proto se stará! Ale pod řádky necháváš stát mnoho trávy! Za to se našinci dostávalo na hřbet.“

O něco dále byla tráva měkčí. Levin poslouchal, co se za ním mluví, ale neodpovídal. Staral se kositi co možná nejlépe a kráčel za Titem. Popošli tak na sto kroků. Tit kráčel pořád dále, neodpočívaje a nedávaje na sobě znáti sebe menší únavy. Ale Levina popadala již hrůza, že to déle nevydrží: tak se unavil.

Cítil, že napíná poslední síly, a rozhodl se, že poprosí Tita, aby stanul. Ale v týž okamžik Tit stanul sám, sehnul se, vzal hrstku trávy, otřel jí kosu a počal brousiti. Levin se vzpřímil a oddechnuv si, ohlédl se. Za ním kráčel mužík a také se patrně umořil; neboť ihned, aniž by se snažil dostihnouti Levina, stanul a jal se brousit. Tit nabrousil svoji kosu i kosu Levina a šli zas dále.

Podruhé opakovalo se totéž. Tit kráčel v před, vzmach následoval za vzmachem bez přestávky, i zdálo se, že neumdlévá. Levin se bral za ním, snaže se býti mu v patách, ale umdléval víc a více: nadešla minuta, kdy pociťoval, že vynaložil poslední sílu, ale v týž okamžik Tit opět stanul a počal brousit.

Tak posekli první řad. A dlouhý ten řad zdál se Levinu neobyčejně těžkým. Ale za to, když řad byl posečen a Tit, hodiv kosu na rameno, vracel se volným krokem k cestě po šlepějích, zanechaných jeho podpatky na posečeném pruhu louky, a Levin taktéž se vracel po svém pruhu, — přes to, že pot se mu řinul krůpějemi po tváři a kapal mu s nosu, a záda byla spocena, jakoby je ve vodě smočil, — bylo mu přece velice příjemno. Zvláště ho těšilo, že věděl už nyní, že vydrží.

Jeho radost rušilo pouze to, že jeho řad vypadal nepěkně. „Budu se rukou méně ohánět, a více se obraceti celým tělem,“ myslil si, porovnávaje Titův řad, jako podle šňůry přistřihnutý, se svým rozházeným a křivě ležícím řadem.

Při seči prvního řadu kráčel Tit, jak Levin pozoroval, zvláště rychle, chtěje bezpochyby zkusiti pána, a mimo to řad byl náhodou velmi dlouhý. Následující řady byly už lehčí, nicméně Levinu bylo naložiti všechny své síly, aby nezůstával pozadu za mužíky.

On nemyslil na nic, ničeho si nepřál, kromě aby nezůstával pozadu za sekáči a aby co možná pěkně kosil. Slyšel pouze břinčení a svištění kos a viděl před sebou vzdalující se, přímou postavu Tita, vydutý polokruh sečeného pruhu, zvolna a vlnitě se sklánějící trávu a hlavičky květů kolem ostří kosy a před sebou konec řadu, kde ho očekává zas odpočinek.

^[29]znenadání příjemný chlad na uřícených, spocených plecích. Pohlédl na nebe zatím, co Tit brousil kosu. Přihnal se nízký, těžký mrak, s něhož se spustil hrubý déšť. Někteří mužíci odešli pro kaftany a oblékli je; druzí — mezi nimi i Levin — pod dojmem příjemného občerstvení krčili jen vesele rameny.

Posekli ještě jeden, druhý řad. Sekli dlouhé, krátké řady s pěknou i se špatnou travou. Levin ztratil úplně vědomí času a nebyl s to určiti, je-li ještě ráno či už pozdě. V jeho práci nastávala proměna, jež mu působila velikou radost. Uprostřed práce přicházely minuty, kdy úplně zapomínal, co dělá, bylo mu lehko, a právě za takových minut vypadal jeho řad skoro taktéž přímý a hezký jako Titův. Ale jakmile si připomněl, co dělá, a počal se snažiti kosit co možná pěkně, ihned zakoušel veškeru tíhu práce a řad vypadal nehezky.

Levin posekl ještě jeden řad a chtěl se opět vrátiti k cestě, ale Tit ho zadržel a přistoupiv k staříkovi, tiše mu cosi řekl. Oba pohlédli na slunce. „O čem pak to spolu rozmlouvají a proč se Tit nevrací k novému řadu?“ pomyslil si Levin, nedovtípiv se, že sekáči kosili už bez přestávky dobré čtyři hodiny, a že je čas snídati.

„Snídat, pane,“ zvolal stařík.

„Což je už čas? Nu, tedy snídat.“

Levin odevzdal Titovi kosu a společně s mužíky, kteří se ubírali ke svým kaftanům pro chléb, kráčel přes zmočené trochu od deště řady dlouhého, posečeného prostranství ke svému koni. Nyní teprve ho napadlo, že uhádl špatně pohodu, že déšť zamočil jeho seno.

„Pokazí seno,“ prohodil Levin.

„Nemějte starost, pane: za deště kosit, za jasné pohody hrabat!“ poučoval ho stařík.

Levin odvázal koně a jel domů pít kávy.

Sergěj Ivánovič právě vstával. Levin se napil kávy a odejel zas na louku dříve, než se Sergěj Ivánovič oblékl a přišel do jídelny.

V

Po snídaní se pořádek změnil a Levin přišel mezi čtveračivého staříka, který mu nabídl sousedství, a mladého mužíka, od podzima teprv ženatého, jenž tentokrát poprvé přišel na senoseč.

Stařík, drže se přímo, kráčel zvolna ku předu, postupuje podle taktu širokým krokem svýma křivýma nohama, a pravidelnými, přesnými pohyby, jež ho podle všeho nestály více namáhání než kývání rukou při chůzi, ukládal, jakoby si hrál, jednostejný, vysoký řad. Jakoby ani nepracoval a ostrá kosa sama svištěla po šťavnaté trávě.

Za Levinem postupoval mladý Miška. Příjemná, mladistvá jeho tvář, nad níž vlasy, aby nepadaly do čela, byly provázeny pletencem z čerstvé trávy, pracovala od námahy každým svalem. Ale jakmile kdo na něho pohlédl, ihned se usmál. On byl patrně hotov spíše zemříti, než se přiznati, že seč je pro něho těžká.

Levin kráčel mezi nimi. V největším parnu seč se mu nezdála již tak obtížnou. Pot, jenž se s něho lil, ho osvěžoval, a slunce, jež ho pálilo do zad, do hlavy a do ruky, vykasané do lokte, dodávalo síly a vytrvalosti jeho práci. Čím dál, tím častěji přicházely ony minuty neuvědomnělého stavu, kdy bylo možno nemysliti o tom, co dělal. Kosa sekla sama. Byly to minuty štěstí. Ještě radostnější byly pro něho ty minuty, když docházeli do řeky, v níž končily řady, a stařík utíral kosu zprvu hustou, mokrou travou, potom oplachoval její ocel ve svěží, říčné vodě, pak nabral vodu do růžku a nabízel Levinu.

„Připijte si mého kvasu! Chutný, není-liž pravda?“ žertoval, mrkaje okem.

A opravdu Levin nikdy nepil tak chutného nápoje, jako byla ona teplá voda, v níž plavaly zelené řasy a jež chutnala rezem, protože staříkův růžek byl plechový. Hned na to počínala se blažená, volná procházka s rukou na rukojeti kosy, a bylo možno setříti řinoucí se pot, oddechnouti si z plných plic, ohlédnouti se po dlouhé, táhnoucí se řadě sekáčů a podívati se, co se děje kolem v lese i v polích.

Čím dále kosil Levin, tím častěji dostavovaly se minuty zapomnění, v nichž už ruce nemávaly kosou, nýbrž kosa sama pohybovala za sebou celým jeho tělem, plným uvědomělého života, a pravidelná i přesná práce konala se jako nějakým kouzlem, sama sebou, aniž bylo třeba na ni pomýšleti. To byly nejblaženější minuty.

Obtížnou stávala se práce tehdy, když přestával onen neuvědomělý stav, a bylo nutno na práci mysliti. To se přiházelo, když bylo třeba zkositi trávu kolem mraveniště aneb okolo nevypletého šťavele. Stařík to konal lehce. Když přešel k mraveništi, měnil pohyb, tu patkou kosy, tu hrotem stínal kraťoučkými vzmachy trávu s hromádky. Při tom, konaje svou práci, viděl všechno před sebou, na všechno obracel pozornost. Tu utrhne kočetek^[30] a sám jej sní, nebo podá Levinu, tu odhodí větvičku nosem kosy, tu si prohlíží křepelčí hnízdo, z něhož z pod samé kosy vyletěla samička, tu se rozpřáhne po zmiji, jež se mu namanula cestou, a zdvihnuv ji kosou, jako vidličkou, ukazuje Levinu a odhazuje.

Pro Levina i mladého mužíka, jenž kráčel za ním, byly takové změny v pohybech obtížny. Oba, přivyknuvše k jednomu napjatému pohybu, konali jej mocí setrvačné síly, a proto jim bylo těžko, měniti onen pohyb a zároveň pozorovati, co se nachází před nimi.

Levin nepozoroval, jak čas míjel. Kdyby se ho otázali, jak dlouho už seče, řekl by, že půl hodiny, a přec blížil se už čas oběda. Když se vraceli k novému řadu, obrátil stařík pozornost Levina na děvčata a klučíky, kteří se s různých stran scházeli k sekáčům, jedni vysokou travou, kde je bylo sotva vidět, druzí po cestě, a nesli patrně v zatížených ručkách uzlíky s chlebem a klůckem zatknuté džbánky s kvasem.

„Hleď, broučkové se slézají!“ prohodil, ukazuje na ně, pak přiložil ruku k čelu a pod rukou pohleděl na slunce.

Položili ještě dva řady a stařík se zastavil.

„Nu, pane, obědvat!“ řekl rozhodným hlasem. Sekáči, jak který došel do řeky, obraceli se přes posečené řady ke kaftanům, u nichž seděly očekávající je děti s obědem. Mužíci se shromáždili — dální pod vozy, blízcí pod vrbový keř, na nějž naházeli trávy.

Levin přisedl k nim, nechtělo se mu odejeti.

Mužíci se dávno už přestali ostýchati před pánem. Nyní se hotovili k obědu. Jedni se myli, mladí hoši se koupali v řece, jiní si chystali místečko k odpočinku, rozvazovali uzlíky s chlebem a otvírali džbánky s kvasem. Stařík nadrobil si misku chleba, rozmačkal jej střenkou lžíce, nalil vody z růžku, pak ještě nakrájel chleba, posypal jej solí a obrátiv se na východ, pomodlil se.^[31]

„Nuže, pane, pojezte mé ťúry,“ zval k obědu Levina, sedaje na kolena před miskou.

Ťúra Levinu tak zachutnala, že se úplně vzdal myšlenky jeti domů obědvat. Poobědval se staříkem a pak se s ním dal do řeči o jeho domácích záležitostech, o něž se upřímně zajímal, načež vypravoval staříku o všech svých záležitostech a podnicích, jež ho mohly zajímati. Stařík se mu zdál bližším člověkem než bratr, a nevolky vkrádal se mu na tvář úsměv něžnosti k tomu člověku. Když stařík opět vstal, pomodlil se a ulehl si na témž místě pod keřem, podloživ si pod hlavu trávy, učinil Levin totéž, a nevšímaje si dotěrných, lepkých much a broučků, jež na slunci lehtaly jeho zpocené líce i tělo, usnul okamžitě a probudil se teprve, když slunce přešlo na druhou stranu křoviska a počalo k němu dosahovati. Stařík už dávno nespal; seděl a klepal kosy mladých chasníků.

Levin se rozhlédl kolem; vše bylo k nepoznání. Tak se všechno změnilo. Ohromné prostranství louky bylo posečeno a lesklo se zvláštním, novým leskem při večerních, šikmých paprscích slunečních, osvěcujících páchnoucí již řady sena. I keře u řeky, kolem nichž tráva byla posečena, i sama řeka, dříve skrytá, nyní se lesknoucí na svých záhybech jako ocel, i vstávající dělníci, i příkrá stěna trávy na neposečené části louky, i jestřábi, kroužící nad oholeným luhem — vše to bylo úplně novo. Když se Levin vzpamatoval, počal odhadovati, mnoho-li je už posečeno a mnoho-li možná ještě dnes vykonat.

Na čtyřicet dva dělníky bylo vykonáno velmi mnoho. Celá velká louka, kterou za roboty sekli dva dni třiceti sekáči, byla už posečena. Neposečeny zůstaly cípy s krátkými řady. Ale Levinu se chtělo posíci toho dne co možná nejvíc, a proto se mrzel na slunce, že se tak rychle sklonilo k západu. Únavy necítil nijaké; naopak přál si ještě, honem a, co možná, více popracovati.

„Co myslíš,“ obrátil se k staříkovi, „posečeme dnes ještě Maškin vrch?“

„Jak pán Bůh dá, slunce je už nevysoko. Leda dát vodky hochům.“

Při svačině, když opět usedli a kuřáci si zapálili dýmky, ohlásil stařík sekáčům, že „Maškin Vrch-li pokosí, bude vodka“.

„Nevídáno, nepokosit. Stav se, Tite. Jedna, dvě, a bude hotovo! — V noci se najíš. Stav se!“ ozývaly se různé hlasy, a sekáči, dojídajíce svůj chléb, stavěli se k řadům.

„Nu, hoši, držte se!“ zvolal Tit a skoro klusem hnul se první ku předu.

„Popojdi, popojdi!“ volal stařík, jda mu v zápětí a bez obtíže ho doháněje. „Seknu tě, měj se na pozoru!“

Mladí, staří, všichni sekali jako o závod. Ale jakkoli chvátali, sena nekazili a řady se skládaly taktéž čistě a přesně jako dříve. Cíp louky, jenž zbýval ještě, byl posečen za pět minut. Poslední sekáči dokončovali ještě své řady, když první už vzali své kaftany na ramena a přecházeli přes cestu k Maškinu Vrchu.

Slunce se spouštělo již na vrcholky stromů, když vcházeli, řinčíce plechovými růžky, do lesního dolíku Maškina Vrchu.

Uprostřed doliny byla tráva po pás, něžná, měkká, listnatá, tu a tam mezi stromovím zpestřena květy „Dne i noci“.^[32]

Po krátké poradě, v jakém směru se má kositi, podél-li či napříč — Prochor Jermilin, také známý sekáč, ohromný, snědý mužík, pustil se první do práce. Prosekl jeden řad, obrátil se, odvalil posečenou trávu na řad — a všickni ostatní se počali řaditi k němu, spouštějíce se po sklonu do údolí a odtud stoupajíce zase vzhůru do samého kraje lesa. Slunce zašlo za les. Padla už rosa. Jen na pahrbku byli sekáči ještě na slunci; dole, kde se už sbírala večerní mlha, i na druhém svahu kráčeli již ve svěžím, rosném stínu. Práce jen jen kynula.

Zřejmě páchnoucí tráva, podseknuta se šťavnatým zvukem, padala na vysoký řad. Sekáči, shromáždění pro krátkost řadů v jednom místě, řinčeli růžky, zvonili stýkajícími se náhodou kosami, svištěli brouskem po ocelovém ostří a veselým křikem pobízeli jeden druhého.

Levin kráčel stále mezi mladým mužíkem a staříkem. Stařík, jenž byl už oblékl svou ovčí kazajku, byl stále veselý, žertovný a stále stejně lehce se pohyboval. Na pokraji lesa vyskytaly se co chvíli veliké hřiby, bující ve šťavnaté trávě, a padaly kose za oběť. Ale stařík, jakmile sa namanul hřib, pokaždé se sehnul, zdvihl jej a schoval za kazajku. „Opět dárek pro staruchu,“ chválil si při tom pokaždé.

Ač bylo lehce síci mokrou, slabou trávu, přec bylo obtížno sestupovati a vystupovati po příkrém svahu úvalu. Ale staříkovi to nepřekáželo. Mávaje stále stejně kosou, lezl pomalu drobným, ale pevným krokem svých nohou, obutých v široké lápti, na strmý sráz, a ačkoli se třásl celým tělem i svislými spodkami pod krajem košile, nevynechal na svém pruhu ani jediné travky, ani jediného hřibu a žertoval jako dříve s mužíky i s Levinem. Levin kráčel za ním a často si myslil, že se jistě svalí, stoupaje s kosou na tak příkrý svah, na nějž i bez kosy by bylo obtížno se vzebrati; ale přece se vzebral a konal, čeho bylo třeba. On cítil, že jím hýbala jakási vnější síla.

VI

Maškin vrch posekli, dokončili poslední řady, oblékli kaftany a vesele se ubírali domů. Levin sedl na koně a nerad se rozloučiv s mužíky, jel domů. S návrší se ohlédl: mužíků nebylo více vidět, protože v údolí se již sebrala mlha; bylo slyšeti pouze veselé, hrubé hlasy, smích a zvonění narážejících o sebe kos.

Sergěj Ivánovič už dávno poobědval a pil ve své komnatě citronovou vodu s ledem, prohlížeje právě z pošty přinesené časopisy a měsíčníky, když se k němu s veselým hovorem do světnice přihrnul Levin s rozcuchanými, od potu k čelu lípnoucími vlasy a zčernalými, mokrými zády a prsy.

„Věříš-li, my jsme posekli celou louku! Ach, jak příjemno bylo, ku podivu! A co ty’s dělal?“ tázal se a mluvil jedním dechem Levin, jenž docela už zapomněl na nepříjemný včerejší spor.

„Člověče, jak to vypadáš!“ zvolal Sergěj Ivánovič, nevrle se z počátku ohlížeje na bratra. „A dvéře, zavírej dvéře!“ křiknul starší bratr. „Dojista jsi jich vpustil celý tucet.“

Sergěj Ivánovič nemohl vystát mouchy, a proto ve své světnici otvíral okna jen v noci, a dvéře pečlivě zavíral.

„Jej Bohu! ani jediné. A vletěla-li přec, já ji chytnu. Ale neuvěříš, jaká je to rozkoš! Jak jsi ztrávil celý den?“

„Dobře. Co pak jsi opravdu celý den kosil? Ty’s asi hladov jako vlk. Kuzma ti všechno přichystal.“

„Ne, mně se ani nechce jíst. Já jsem se tam najedl. Ale půjdu se umýt.“

„Nu, jdi, jdi; já k tobě hned přijdu,“ mluvil Sergěj Ivánovič, hledě na bratra a kývaje hlavou. „Nu jdi, pochvátni si,“ dodal, usmívaje se, a sebrav své knihy, chystal se provoditi bratra. „Nu, a kde jsi byl, když pršelo?“

„Stojí-li to za řeč? Tak trochu krápalo. Já tedy hned přijdu. A ty jsi se měl celý den dobře? Nu, já jsem rád.“ S těmi slovy odešel se převléknout.

Za pět minut byli oba bratři v jídelně. Ačkoli se Levinu zdálo, že se mu nechce jíst, a přisedl k obědu jen proto, aby se Kuzma nehoršil, přec, když počal jísti, shledal oběd neobyčejně chutným. Sergěj Ivánovič se na něho díval a usmíval se.

„Ach, ano, je tu psaní pro tebe,“ vzpomněl si Sergěj Ivánovič. „Kuzmo, přines je zdola, buď tak dobrý. A hleď, dvéře zavírej.“

Psaní bylo od Oblonského. Levin je přečetl nahlas. Oblonský psal z Petrohradu: „Obdržel jsem psaní od Dolli; ona je nyní v Jergušově a nijak tam nemůže uvésti vše do pořádku. Buď tak laskav, zajeď k ní, pomoz jí radou, vždyť ty všemu rozumíš. Ji bude velmi těšit, až tě uvidí. Je tam samojediná, ubohá. Tchyně s ostatními je ještě v cizině.“

„Výborně! S radostí k nim pojedu,“ zvolal Levin. „A víš, co? Jeďme spolu. Ona je tak milá. Co tomu říkáš?“

„Daleko je k nim odsud?“

„Asi třicet verst. Může být, že se shledá i čtyřicet. Ale cesta je dobrá. Dobrá, pojedeme.“

„S radostí,“ souhlasil Sergěj Ivánovič, stále se usmívaje.

Vzezření mladšího bratra nutilo ho mimoděk k veselosti.

„Ale máš to chuť k jídlu!“ prohodil, pohlížeje na jeho nahnutou nad talířem tmavočervenou, opálenou tvář a šíji.

„Chvála Bohu. Ty ani neuvěříš, co je to za užitečný prostředek proti všelikým vrtochům. Já mám v úmyslu obohatit medicinu novým terminem: Arbeitscur.“

„Nu, ty, tuším, takové kury nemáš zapotřebí.“

„Ovšem, ale všelijací nervosní nemocní.“

„Což, za pokus to stojí. A víš-li, já jsem chtěl přijít na louku podívat se na tebe, ale bylo takové nesnesitelné parno, že jsem nedošel dále než do lesa. Poseděl jsem tam, pak jsem šel lesem k vesnici, potkal jsem tvou bývalou kojnou a vyzvídal jsem u ní, jak o tobě soudí mužíci. Jak jsem porozuměl, jim se to nelíbí. Ona pravila: ,Není to práce pro pány.‘ Vůbec se mi zdá, že v názorech lidu velmi pevně se ustálily požadavky, které kladou na jistou, jak oni se vyjadřují, ,panskou‘ činnost. A oni nesouhlasí s tím, aby páni vycházeli z rámce, jak si jej vytvořili ve svém ponětí.“

„Může být; ale vždyť je to taková rozkoš, jaké jsem, co jsem živ, ještě nezakusil. A vždyť to není nic špatného. Co myslíš?“ odpovídal Levin. „Což dělat, když se jim to nelíbí. A ostatně, já si myslím, že to nevadí. Co?“

„Vůbec, jak pozoruju,“ pokračoval Sergěj Ivánovič, „ty jsi se svým dnem úplně spokojen.“

„Velmi spokojen. My jsme posekali celou louku. A kdybys věděl, s jakým staříkem jsem se tam seznámil! Ani si nedovedeš představit, co je to za člověka!“

„Nu dobře; ty jsi spokojen se svým dnem, a já též. Předně, já jsem rozluštil dvě šachové úlohy; jedna z nich je velmi zajímavá; počíná sedlákem. Já ti ji ukážu. A pak jsem přemýšlel o našem včerejším rozhovoru.“

„Co? O včerejším rozhovoru?“ ptal se Levin, mhouře blaženě oči a odfukuje si po sytém obědě. On si nemohl nijakým způsobem vzpomenout, jaký to měli včera spolu rozhovor.

„Shledal jsem, že jsi byl částečně práv. Rozcházíme se jedině v tom, že ty pokládáš za hlavní důvod osobní zájem, kdežto já soudím, že každý člověk, jenž stojí na jistém stupni vzdělání, musí býti zaujat pro blaho obecné. Možná, že máš pravdu, že by byla vítanější taková činnost, která by byla podmíněna hmotným zájmem. Vůbec, ty jsi povaha příliš primesautiere,^[33] jak se vyjadřují Francouzi; ty vyjadřuješ buď vášnivou, energickou činnost, anebo nic.“

Levin poslouchal bratra, ale rozhodně ničeho nechápal a nechtěl chápati. Bál se jen, aby mu bratr nedal takovou otázku, z níž by bylo patrno, že ho neposlouchal.

„Tak se to má, brachu,“ dodal Sergěj Ivánovič, klepaje mu na rameno.

„Ovšem, rozumí se. A což! Já nestojím na svém,“ odpověděl Levin s dětským úsměvem, přiznávajícím se k vině. „A o čem jsme se to včera přeli?“ vzpomínal si. „Rozumí se, i já měl pravdu, i on měl pravdu, a tak je to v pořádku. Jen že je nyní nutno doběhnout do kanceláře a nařídit, čeho třeba.“ Levin vstal, protáhl se a usmál se.

Sergěj Ivánovič se také pousmál.

„Chceš se projíti? Pojďme spolu,“ navrhl bratrovi, nechtěje se od něho odloučiti, neboť čerstvost a bodrost jen jen z něho zářila. „Pojďme, můžeme si do kanceláře zajít, máš-li tam co dělat.“

„Ach, božínku!“ vzkřiknul najednou Levin tak hlasitě, že se Sergěj Ivánovič ulekl.

„Co je ti?“

„Co dělá ruka Agafje Michajlovny?“ zvolal Levin a udeřil se do čela. „Já na ni úplně zapomněl.“

„Je jí mnohem lépe.“

„Já k ní přece zaběhnu. Neuspěješ vzít klobouk, já už tu budu.“

A již cupaly jeho podpatky po schodech, jako když řehtačka zahrčí.

VII

V tu dobu, když Štěpán Arkáďjevič odejel do Petrohradu, aby vyplnil nejpřirozenější nezbytnou povinnost, dobře známou všem úřadníkům, ačkoli nepochopitelnou pro ostatní smrtelníky, povinnost, bez níž není možno býti úřadníkem, totiž ukázati se v ministerstvě, aby na něho nezapomněli, a zatím co — plně tuto povinnost — trávil vesele a příjemně čas na letních bytech, na dostizích, k vůli čemuž vzal s sebou skoro všechny peníze z domu, Dolli s dětmi se přestěhovala na vesnici, aby se mohla co nejvíc uskromnit ve výdajích. Přestěhovala se na svůj statek Jergušovo, jejž obdržela věnem, týž statek, kde na jaře byl prodán les, a jenž byl vzdálen asi padesát verst od Pokrovského, náležejícího Levinu.

Starý, velký dům v Jergušově byl už dávno zbourán, a ještě dokud statek patřil knížeti, byl rozšířen a upraven k obývání druhý, menší dvůr. Tento dům byl před dvacíti lety, když Dolli byla ještě dítětem, dosti prostorný a pohodlný, ačkoli stál, jako všechny vedlejší budovy, se strany hlavní aleje a byl obrácen k jihu. Nyní však byl tento dům už starý a prohnilý. Na jaře, když Štěpán Arkáďjevič jel na panství prodávat les, prosila ho Dolli, aby prohlédl dům a dal, čeho třeba, poopravit. Štěpán Arkáďjevič, jako všichni mužové s nečistým svědomím, dbal velice o pohodlí své ženy, a proto sám ohledal dům a nařídil vše, co se mu zdálo potřebným. Jemu se zdálo, že je potřebí potáhnouti nábytek novou látkou, pověsiti záclony, upraviti sad, vystavěti můstek u rybníka a nasázeti květin; při tom však zapomněl na mnoho jiných nezbytných věcí, jichž potom Darja Alexandrovna bolestně postrádala.

Jakkoli se Štěpán Arkáďjevič snažil, býti pečlivým otcem a manželem, přece nijak si nemohl pamatovati, že má ženu a děti. On měl vkus svobodných pánů a řídil se vždy jen oním vkusem. Když se vrátil do Moskvy, sdělil sebevědomě ženě, že na vesnici je všechno připraveno, dům že bude jako z vosku, a že jí velice radí přestěhovati se tam. Pro Štěpána Arkáďjeviče byl ženin odjezd na panství velice vítaným ve všech vzhledech: děti budou na zdravém povětří, výdajů méně, a sám bude svobodnějším. Darja Alexandrovna se své strany pokládala letní pobyt na venkově nutným pro děti, zvláště pro dcerušku, jež se po spále nijak nemohla spravit, a mimo to si přála odejeti z Moskvy proto, aby se zbavila od ponižujících nepříjemností, od drobných dluhů dřevaři, rybáři, ševci, kteří ji stále mučili. Konečně byl jí odjezd i proto vítaným, že se nadála přivábiti k sobě na vesnici sestru Kiti, která se měla uprostřed léta vrátiti z ciziny, a jíž lékaři poručili koupati se. Kiti psala z lázní, že na nic se tak netěší, jako že bude moci stráviti léto s Dolli v Jergušově, plném dětských vzpomínek pro ně obě.

První doba pobytu na venkově byla pro Dolli velmi trudná. Za dětských let přebývala časem na vesnici, a z té doby zachovala si představu, že vesnice je útočištěm od všech městských nepříjemností, že živobytí je tam, ač ne zvláště krásné (s tím se Dolli lehce spřátelila), za to laciné a pohodlné: všeho tam dost, všechno je laciné, všechno možno dostat, a dětem se vede dobře. Ale když přijela na vesnici nyní jako hospodyně, přesvědčila se, že to všechno není daleko tak, jak si představovala.

Druhého dne po jejich příjezdu spustil se liják, v noci nateklo stropem na chodbu a do dětské světnice, tak že postýlky musili přenášeti do salonu. Nebylo tu kuchařky pro čeleď. Z devíti krav ukázalo se dle slov šafářky, že jedny jsou březí, druhé prvničky, třetí příliš staré, čtvrté tuhé na mléko; nestačilo másla, ani mléka pro děti. Vajec nebylo. Slepici nebylo možná dostat; pekli a vařili staré, modré, žilnaté kohouty. Nebylo kde najati ženské, aby vymyly podlahy — všechny okopávaly brambory. Jezditi na procházku nebylo možno, protože jeden kůň byl jankovitý a lámal voj. Nebylo kde se vykoupat, protože celý břeh u řeky byl zdupán dobytkem a ničím nebyl zakryt od cesty; ba ani procházeti se nebylo možno, protože dobytek zabíhal do sadu přes zlámaný plot, a byl tam jeden strašný býk, jenž řval, a proto, bezpochyby, také trkal. V domě scházely skříně na šaty, a které byly, ty se nezavíraly, a samy se otvíraly, když někdo prošel kolem. V kuchyni scházely železné hrnce a díže, v prádelně kotel, ba nebylo tu ani prkna k hlazení prádla v čeledníku.

Darja Alexandrovna div si v první chvíli nezoufala, když se místo klidu a odpočinku setkala s takovými strašnými — jak se jí zdálo — nesnázemi. Činila se, seč byla, ale stále se jí zdálo, že nedovede vyváznouti z takových nehod, a každou minutu zdržovala slzy, jež se jí věsily na řasy. Správce, bývalý strážmistr, jenž se zalíbil Štěpánu Arkáďjeviči pro svůj příjemný, uctivý zevnějšek, a proto byl z vrátného povýšen na správce, nejevil nijakého účastenství v hoři Darje Alexandrovny; říkával sice uctivě: „Tak to nemůže zůstat, je to hanebný lid,“ ale nepomohl jí v ničem.

Zdálo se, že není východu z hoře. Ale v domě Oblonských, jako ve všech takových rodinách, nalézala se nevšímavá, ale velice důležitá a užitečná osobnost — to byla Marja Filimonovna. Ona těšila paní, ubezpečovala ji, že se všechno urovná, a při tom jednala sama zvolna, beze spěchu.

Především se seznámila se šafářkou a hned prvního dne pila s ní a s její mužem čaj pod akaciemi a uvažovala o všech záležitostech. Brzy vznikl pod akaciemi klub Marie Filimonovny, a zde, prostřednictvím onoho klubu, jenž se skládal ze šafářky, šafáře a písaře, počaly se pomalu shlazovati nepříjemnosti zdejšího života, i neminul týden, a všechno se opravdu urovnalo. Děravou střechu spravili, kuchařku našli — stala se jí kmotra šafářova — nakoupili slepic, krávy počaly dojit, sad ohradili hradbami, tesař udělal mandl, ke skříním přidělali háčky, že se samovolně více neotvíraly, i prkno k hlazení, pokryté komisním suknem, ležící jedním koncem na lenochu starého křesla a druhým koncem na prádelníku, objevilo se v čeledníku, jenž se brzy naplnil zápachem cihličky.

„Nu, račte se podívat! a pak si ještě chcete zoufat,“ pravila Marja Filimonovna, ukazujíc na prkno.

Ba i koupelnu sestavili ze slaměných štítů. Lili se počala koupat a naděje Darje Alexandrovny, třebas ne na bezstarostný, tedy aspoň na pohodlný život na vesnici počaly se uskutečňovat. Bez starosti při šesti dětech Darja Alexandrovna býti nemohla. Jedno se rozstonalo, druhé se mohlo rozstonat, třetímu se ničeho nedostávalo, čtvrté se stávalo neposlušným atd. atd. Zřídka, zřídka kdy nastoupila kraťoučká perioda klidu. Ale stálý trud a starosti byly jediné, pro Darji Alexandrovnu možné štěstí. Kdyby toho nebylo, zůstávala by samojediná se svými myšlenkami o muži, jenž jí nemiloval. A mimo to, jakkoli těžkým jest pro matku strach před nemocí, samy nemoci, i hoře, vidí-li, že dítě projevuje příznaky špatných náklonností — samy děti splácely jí už nyní malinkými radostmi za její útrapy. Radosti ony byly sice tak nepatrny, že jich nebylo viděti, jako zlato v písku, a v nepříjemné době se jí zdálo, že vidí samé soužení, samý písek; ale bývaly i příjemné minuty, kdy vídala samou radost, samé zlato.

Nyní ve vesnickém ústraní počala častěji a častěji pozorovati ony radosti. Často, když je pozorovala, schválně se přemáhala, aby se přesvědčila, že se mýlí, že hledí jako matka příliš optimisticky na své děti; ale, ať se přemáhala, jak mohla, přece si musila přiznati, že její děti, všech šest, jsou roztomilé, každé na jiný způsob, ale všechny že jsou takové, jaké děti zřídka bývají — i byla v nich šťastna a byla jimi hrda.

VIII

Koncem května, když všechno už bylo skoro zařízeno, obdržela odpověd od muže na své žaloby na nepořádky na panství. Psal jí, aby mu odpustila, že neuvážil vše jak se patří, a slíbil, že k ní přijede při první příležitosti. Ale příležitost se nedostavovala, a do počátku července byla Darja Alexandrovna na vsi sama.

O Petrovkách^[34] v neděli vezla Darja Alexandrovna všechny své děti ke mši a vedla je ku přijímání. Darja Alexandrovna, když se dala od srdce do řeči o filosofických otázkách se sestrou, matkou, s přáteli, naplňovala je často podivením svými svobodnými náhledy o náboženství. Měla svou vlastní víru v stěhování duší, v niž pevně věřila, málo se starajíc o církevní dogmata. Ale v rodině, a sice nejen proto, aby dávala dobrý příklad, nýbrž od duše plnila přísně všechny církevní předpisy, a proto ji velmi rmoutilo, že děti nebyly už skoro celý rok u přijímání, a proto za plného souhlasu i s pochvalou Marje Filimonovny rozhodla se vykonati onu povinnost nyní v létě.

Již několik dní po přijímání uvažovala Darje Alexandrovna, jak oblékne toho dne děti. Šily, předělávaly a praly šatečky, popouštěly kladky, obruby, přišívaly knoflíčky, přihotovily stužky. Jen šaty pro Taňu, které se Angličanka zavázala ušiti, způsobily Darji Alexandrovně mnoho mrzutostí. Angličanka, jež předělávala šaty, nevšila vložky tam, kam patřily, následkem čehož rukávy vystoupily příliš do předu, a šaty byly zkaženy. Když Taňa oblékla šatečky, tak jí stáhly ramínka, že se bylo bolestno podívat. Ale Marja Filimonovna měla dobrý nápad. Navrhla vstaviti novou vložku a přes šaty obléci Taňe pelerinku. Věc byla opravena, za to ale s Angličankou div se nepohádala. Ale v neděli ráno všechno se smířilo a okolo desíti hodin, do které doby batuška slíbil odložiti mši, stály vyfintěné, radostí zářící děti u vchodu před kočárem, čekajícím, až vyjde matka z domu.

Do kočáru místo jankovitého Havrana zapřáhli po protekci Marje Filimonovny správcova hnědouše, a Darja šla konečně, oděná v bílé tylové šaty, a sedla do kočáru.

Příčeska a oblékání stály Darji Alexandrovnu vždy mnoho starostí a přemítání. Dříve se oblékala k vůli sobě, aby byla hezká a líbila se; potom, čím více stárla, tím nepříjemnějším jí bylo se oblékati; viděla patrně, oč nehezčí se stala. Ale nyní se oblékala zase pečlivě a s radostí. Neoblékala se více k vůli sobě, ne pro svou krásu, nýbrž proto, aby jako matka takých roztomilých dětí nekazila celkový dojem. A vskutku, když se naposled vzhlédla v zrcadle, byla s sebou spokojena. Byla hezká. Ne tak hezká, jak hezkou si přávala býti kdysi na plesích, ale byla hezká pro ten účel, jejž měla nyní na zřeteli.

Ve chrámě nebylo nikoho kromě mužíků, služebných a jejich žen. Ale Darja Alexandrovna pozorovala, aneb se jí zdálo, že pozoruje, jak se nemohou nadiviti jejím dětem i jí. Děti nejen že byly roztomily samy sebou v parádních šatečkách, nýbrž činily dobrý dojem i tím, že se chovaly velmi slušně. Pravda, Aleša nestál docela pokojně; stále se obracel a chtěl vidět ze zadu svůj nový žaket; ale přes to byl velice hodný. Táňa stála jako vzrostlá osoba a dávala pozor na malinké. Ale nejmenší Lili byla rozkošná svým naivním obdivem všeho, i nebylo možno se neusmáti, když, přijavši večeři Páně, řekla batuškovi: „Please, some more.“^[35]

Na zpáteční cestě z chrámu děti znamenaly, že se dálo s nimi cosi vznešeného, i chovaly se velmi hezky.

Též doma bylo všechno pěkné; ale při snídaní počal Griša hvízdat a — to bylo nejhorší — neposlechl Angličanky, začež ho tato potrestala tím, že mu nedovolila vzít si koláč. Darja Alexandrovna byla by v tak významný den předešla podobný trest, kdyby bývala sama u stolu. Když jí sdělili, co se přihodilo, nemohla však již zrušiti příkazu Angličanky, i rozhodla, že Griša koláč nedostane. Vše to narušilo trochu všeobecnou radost.

Griša plakal a tvrdil, že Nikolenka hvízdal a nepotrestali ho, a že, pláče-li, nepláče pro koláč — on prý o něj nestojí — nýbrž proto, že jsou k němu nespravedliví. To ovšem bylo příliš smutné, a proto si Darja Alexandrovna umínila promluviti s Angličankou, aby Grišovi odpustila, a šla tedy k ní. Ale když kráčela sálem, uviděla scénu, která naplnila její srdce takovou radostí, že jí slzy vstoupily do očí a ona sama odpustila provinilci.

Potrestaný chlapec seděl v sále na nárožním okně; vedle něho stála Táňa s talířkem. Pod záminkou, že chce ustrojiti oběd svým loutkám, vyprosila si u guvernantky dovolení, že vezme svou porci koláče s sebou v dětskou světnici, a místo loutkám nabídla ji bratrovi: Griša stále ještě plakal, že byl nespravedlivě potrestán, ale při tom už jedl Tanin koláč a vzlykaje nabízel Taně: „Jez taky, budeme jíst spolu… spolu.“

Na Taňu působil s počátku soucit ke Grišovi, k tomu se přidružilo vědomí vykonaného dobrého skutku a slzy vstoupily i jí do očí; nabídky bratrovy však neodmítla a jedla s ním svou část.

Když děti uviděly matku, ulekly se, ale po výraze její tváře se přesvědčily, že jednají dobře, zasmály se plnými ústy a počaly si usmívající se rty utírati rukama, následkem čehož rozmazaly po svých zářících tvářích slzy s jahodovou nádivkou koláče.

„Božínku! Nové, bílé šaty! Taňo, Grišo!“ volala matka, snažíc se zachrániti šaty a při tom se slzami na očích se usmívala blaženým, vroucím úsměvem.

Děti svlékly nové šaty, děvčátka oblékla bluzy, chlapci kabátky, matka dala zapřáhnouti do linějky a oznámila dětem, že pojede do lesa na houby a pak k řece koupat se. Za jankovitého Havrana zapřáhli k voji opět hnědouše, což správce nepříliš těšilo. V dětské světnici zdvihl se radostný křik, jenž neustal dříve, dokud neodjeli ke koupelně.

Hub nasbírali plný košík, i Lili našla hříbek. Dříve miss Hull obyčejně vyhledala hřib a ukázala jí jej; ale nyní ona sama našla veliký hřib, což zavdalo všem dětem podnět k radostnému křiku: „Lili našla hříbek!“

Pak jeli na řeku, koně postavili pod břízy a šli do koupelny. Terentij přivázal ke stromu koně, jež se oháněli proti ovádům, sám si lehl do stínu na trávu a zapálil si dýmku. Z koupelny zalétal k němu nepřestávající veselý dětský piskot.

Ačkoli bylo obtížno dohlížeti ke všem dětem a zdržovati jejich čtveráctví, ač bylo obtížno pamatovati si a nesplésti všechny ty punčošky, kalhotky, střevíčky s různých nohou, i rozvazovat, rozepínat, a pak zase zapínat a zavazovat různé tkaničky a knoflíčky, nicméně Darja Alexandrovna, jež bývala sama vždycky milovnicí koupání a pokládala je za zdravé pro děti, v ničem nenacházela tolik rozkoše, jako v onom společném koupání se s dětmi. Dotýkati se všech těch hebkých nožek, když na ně navlékala punčošky, bráti na ruce a ponořovati do vody ta nahá tělíčka a poslouchati jejich tu radostné, tu uděšené výkřiky; dívati se na udýchané tváře s rozevřenýma, uděšenýma i veselýma očima svých andílků, šplíchajících se ve vodě, působilo jí nevýslovnou radost.

Když polovice dětí byla oblečena, přiblížily se ke koupelně a ostýchavě se zastavily svátečně oblečené ženy, jež se vracely z lesa, kde sbíraly jarus a chvojku. ^[36] Marja Filimonovna zavolala na jednu a dala jí vyždímati košili a prostěradlo, jež spadlo do vody. Darja Alexandrovna se dala zatím se selkami do řeči. Ženy zprva nerozuměly otázkám a smály se do hrsti, ale brzy se osmělily a rozhovořily se, zalíbivše se Darji Alexandrovně tím, že neskrývaly svého zalíbení na její dětech.

„Jaká krasavice, bělounká, jako cukr,“ divila se jedna, patříc se zalíbením na Táničku a kývajíc hlavou… „Ale hubená…“

„Ano, stonala.“

„Hleďme, jeho také koupali,“ připojila druhá, ukazujíc na kojence.

„Ne, jemu jsou teprve tři měsíce,“ odpovídala s hrdostí Darja Alexandrovna.

„Hleďme!“

„A ty máš děti?“

„Měla jsem čtyři; dvě mně ostaly: chlapec a děvčátko. Tuhle před posledním postem jsem ji odstavila.“

„Jak je stará?“

„Na druhý rok jí jde.“

„Proč pak jsi ji tak dlouho kojila?“

„U nás je takový zvyk: po tři posty…“

Rozhovor se stal pro Darji Alexandrovnu nadmíru zajímavým: Jak selka slehla? jakou nemoc mělo dítě? kde je muž? často-li přijíždí domů?

Darji Alexandrovně se ani nechtělo rozejíti se s bábami, tak ji zajímal rozhovor s nimi, tak shodny byly jejich zájmy. Nejpříjemnějším bylo Darji Alexandrovně to, že zřejmě viděla, jak se všechny ty ženštiny obdivovaly hlavně, že má tak mnoho dětí a že jsou tak hezké. Báby i rozesmály Darji Alexandrovnu a zároveň urazily Angličanku, protože ona byla příčinou onoho, jí nesrozumitelného smíchu. Jedna z mladých selek se dívala na Angličanku, jež se oblékala poslední, a když tato už oblékla třetí sukni, nemohla se zdržeti poznámky: „Eh ty, navléká na sebe, navléká, a přece není boky znát,“ vyskočilo jí z úst, a všichni se dali do hlasitého smíchu.

IX

Darja Alexandrovna s šátečkem na hlavě, obklopena všemi vykoupanými dětmi s mokrými hlavičkami, přijížděla už k domu, když ji kočí upozornil. „Nějaký bárin jde, tuším, Pokrovský.“

Darja Alexandrovna pohlédla v před a zaradovala se, když poznala Levina v šedém kabátě a klobouce, an jim jde vstříc. Ona ho vždycky ráda vídala, zvláště ale nyní byla ráda, že ji uvidí v celé její slávě. Nikdo nemohl lépe pochopiti její vznešenost než Levin.

Když ji Levin uviděl, před jeho očima se zjevil jeden z těch obrazů, jak si ve své fantasii rýsoval budoucí svůj rodinný život.

„Vy jste zrovna jako kvočna, Darje Alexandrovno.“

„Ach, to jste mně způsobil radost!“ zvolala ona, podávajíc mu ruku.

„A přece jste mně nedala vědět, že jste zde. Ke mně přijel bratr. Já jsem dostal teprv od Stivy zprávičku, že jste zde.“

„Od Stivy?“ otázala se s podivením Darja Alexandrovna.

„Ano. On mi píše, že jste se přestěhovala, a myslí, že mi dovolíte, pomoci vám v něčem,“ sděloval Levin. Promluviv tato slova, zarazil se náhle, umlkl a kráčel mlčky podle linějky, trhaje lípové ratolesti a překusuje je. Levin se zarazil proto, že předpokládal, že Darji Alexandrovně bude nepříjemno přijímati pomoc cizího člověka ve věcech, o něž se měl postarati její muž. Darji Alexandrovně se vskutku nelíbil onen zvyk Štěpána Arkáďjeviče, poroučeti své rodinné záležitosti cizím osobám. I ona hned se dovtípila, že ji Levin pochopil. Právě pro tuto bystrou chápavost, pro tuto delikátnost měla Darja Alexandrovna ráda Levina.

„Já jsem jeho psaní porozuměl, toť se ví, tak,“ pravil Levin, „že to vše znamená pouze, že byste mne ráda viděla, a mne to velmi těší. Vám, dámě z velkého světa, zdá se to asi všechno divokým, i, rozumí se, bude-li vám čeho třeba, stojím úplně k vašim službám.“

„Ach ne!“ zvolala Dolli. „V první chvíli bylo skutečně nepohodlno, ale nyní jsme se překrásně zařídili, díky mé staré chůvě,“ dodala, ukazujíc na Marji Filimonovnu, jež věděla, že mluví o ní, a vesele a přátelsky se usmívala na Levina. Ona ho dobře znala, věděla, že by to byl znamenitý ženich pro slečnu, a proto si přála, aby se ta záležitost zdařila.

„Račte přisednout, my se tu stlačíme,“ zvala Levina.

„Ne, já se raději projdu. Děti, kdo poběhne se mnou o závod s koňmi?“

Děti znaly Levina velmi málo, nepamatovaly se, kde ho viděly, ale nejevily před ním onoho divného citu ostýchavosti a odporu, jejž velmi často zakoušejí před vzrostlými lidmi, kteří se chtějí přetvařovati, začež bývají často bolestně trestány. Přetvářka jakéhokoli druhu může oklamati nejmoudřejšího, nejpronikavějšího člověka; ale sebe méně rozvité děcko pozná okamžitě přetvářku, třebas byla co nejdovedněji tajena, a štítí se jí.

Levin měl mnoho vad, ale v něm nebylo ani zmínky o přetvářce, a proto se děti k němu zachovaly právě s takovou příchylností, jakou shledaly na tváři matčině. Na jeho vyzvání dvě starší děti seskočily ihned k němu a daly se s ním do běhu právě tak prostě, jakoby běžely s chůvou, nebo s miss Hull, aneb s matkou. Lili také prosila, aby ji pustili k němu. Matka mu ji podala do náručí. Levin si ji posadil na rameno a klusal s ní.

„Nebojte se, nebojte se, Darje Alexandrovno!“ volal, vesele se usmívaje na matku; „není možná, abych zavadil aneb ji upustil.“

I vidouc jeho obratné, silné, opatrně pečlivé a až příliš napjaté pohyby, matka se upokojila, a dívajíc se na něho, vesele se usmívala na důkaz souhlasu.

Zde na statku s dětmi a se sympatickou mu Darjí Alexandrovnou vpravil se Levin v onu dětsky veselou, často se u něho vyskytující náladu, kterou Darja Alexandrovna nejvíce v něm milovala. Pobíhaje s dětmi, učil je tělocviku, rozesmál miss Hull svou špatnou anglickou výslovností a vypravoval Darji Alexandrovně o svém vesnickém zaměstnání.“

Po obědě, když Darja Alexandrovna seděla s ním sama na balkoně, přivedla řeč na Kiti.

„A víte-li? Kiti sem přijede a stráví se mnou celé léto.“

„Opravdu?“ zvolal Levin, zapáliv se, ale ihned, aby změnil rozhovor, pravil: „Mohu vám sem tedy poslat dvě krávy? Chcete-li mermomocí účtovat, tedy mně plaťte po pěti rublech měsíčně, chcete-li si to vzít na svědomí.“

„Ne, děkuji vám. Naše krávy už dojí.“

„Já si tedy prohlédnu vaše krávy, a dovolíte-li, nařídím, jak je mají krmit. Vše závisí na krmení.“

A Levin, jen aby svedl rozhovor na jiný předmět, jal se vykládati Darji Alexandrovně theorii mlékařství, kteráž záleží v tom, že kráva je vlastně jen stroj, jenž píci zpracovává v mléko atd.

O tom mluvil, při tom však si horoucně přál uslyšeti podrobnosti o Kiti, a zároveň se jich bál. Hrozil se, že klid, jehož se s takým namáháním dopracoval, může se opět rozbíti.

„To je pravda. Ale na to na všechno je třeba míti stále dozor, a kdo to bude konat?“ odpovídala Darja Alexandrovna.

Ona s pomocí Marje Filimonovny zařídila nyní své hospodářství tak, že si nepřála ničeho v něm měnit; ba, nevěřila ani zkušenostem Levina v hospodářství. Úvahy o tom, že kráva je stroj na hotovení mléka, zdály se jí podezřelými. Zdálo se jí, že podobné úvahy mohou býti jen na překážku hospodářství. Představovala si vše mnohem prostěji: je jen potřebí dávati, jak jí vysvětlila Marja Filimonovna, Strace a Bělce více krmení a pomejí a hleděti, aby kuchař nenosil pomeje z kuchyně pradlenině krávě. To bylo jasné. Ale výklady o moučné a trávní píci byly pochybné a nejasné. Ale nejhlavnější bylo, že si přála promluviti o Kiti.

X

„Kiti mně píše, že si ničeho více nepřeje než samoty a poklidu,“ ujala se Dolli opět slova po krátkém mlčení.

„Jak se jí nyní vede? je zdravější?“ otázal se s tlukoucím srdcem Levin.

„Chvála bohu, ona je nyní úplně zdráva. Já jsem ostatně nikdy nevěřila, že by měla prsní nemoc.“

„Jsem tomu velice rád!“ pravil Levin, a Dolli se zdálo, že pozoruje na jeho tváři cosi tklivého, bezbranného v tu chvíli, když pronesl ona slova, a mlčky so na ni zahleděl.

„Poslouchejte, Konstantine Dmitriči,“ pravila Darja Alexandrovna, usmívajíc se svým dobrým, trochu potutelným úsměvem. „Proč se hněváte na Kiti?“

„Já? Já se nehněvám,“ namítl Levin.

„Ne, vy se hněváte. Proč jste se nezastavil u nás, ani u nich, když jste byl posledně v Moskvě?“

„Darje Alexandrovno,“ zvolal Levin, červenaje se až po uši, „já se opravdu divím, že vy při své dobrotě toho necítíte. Měla byste mne politovat, poněvadž víte…“

„Co vím?“

„Víte, že jsem nabídl ruku a že mne odmítli,“ vypravil ze sebe Levin, a veškerá něžnost, kterou před minutou pociťoval ke Kiti, zaměnila se v jeho srdci pocitem hněvu za urážku.

„Z čeho soudíte, že jsem to věděla?“

„Protože to všichni vědí.“

„Nu, v tom se mýlíte; já jsem to podnes nevěděla, ač jsem se toho domýšlela.“

„Tak? Nu, tedy nyní to víte.“

„Já jsem věděla pouze, že se přihodilo něco, co ji strašně mučilo, a že mne prosila, abych se jí nikdy na to netázala. Nepověděla-li však mně o tom, tedy neřekla o tom vůbec nikomu. Ale co se tedy mezi vámi přihodilo? Povězte mně.“

„Já jsem vám už řekl, co se přihodilo.“

„Kdy?“

„Když jsem byl posledně u vás.“

„A víte, co vám řeknu,“ mínila Darja Alexandrovna. „Mně je jí strašně, strašně líto. Vy strádáte pouze od hrdosti…“

„Dost možná,“ namítl Levin, „ale…“

Ona mu nedala domluviti.

„Ale jí, ubohé, je mně hrozně, hrozně líto. Nyní teprv všemu rozumím.“

„Nu, Darje Alexandrovno, račte již odpustit,“ prohodil Levin, vstávaje. „Mějte se dobře, Darje Alexandrovno, na shledanou!“

„Ne, počkejte,“ zvolala ona, chápajíc ho za rukáv. „Počkejte, sedněte si.“

„Prosím, prosím vás, nemluvme víc o tom,“ pravil Levin, sedaje i cítě zároveň, že v jeho srdci vstává a hýbe sebou naděje, kterou měl za pochovanou na vždy.

„Kdybych vás neměla ráda,“ pravila Darja Alexandrovna, a slzy jí vstoupily do očí, „kdybych vás neznala tak, jak vás znám…“

Cit, jenž se zdál mrtvým, probíral se víc a více k novému životu, zdvihal se a zavládal srdcem Levina.

„Ano, teprv nyní jsem vše pochopila,“ pokračovala Darja Alexandrovna. „Vy toho nedovedete pochopit; vy mužové jste svobodní, vybíráte si a vidíte vždycky zcela jasně, koho milujete. Ale dívka, jež musí se svou ženskou, dívčí stydlivostí čekat, až k ní přijdou, dívka, jež vidí vás, mužské, jen z daleka, věří všemu na slovo; dívce se stává a může se státi, že neví, co má říci.“

„Ano, když srdce nenapoví…“

„Ne, srdce napovídá, ale vy rozvažte: vy mužové, když se vám dívka líbí, přijíždíte do domu, seznámíte se, pátráte, zkoumáte, naleznete-li opravdu to, co byste rádi, a teprve když jste přesvědčeni, že milujete, nabízíte ruku…“

„Nu, zrovna tak to nebývá.“

„To je lhostejno; vy nabízíte ruku, když vaše láska vyzrála aneb když při dvou možných předmětech lásky váha se sklonila rozhodně na stranu jedné z nich. Ale děvčete se neptají. Chce se, aby sama volila, ale ona voliti nemůže, a proto může odpověděti jen ,ano‘ aneb ,ne‘.“

„Ano, volba mezi mnou a Vronským,“ pomyslil si Levin, a mrtvola, jež obživovala v jeho duši, umřela poznovu a tím bolestněji svírala jeho srdce.

„Darje Alexandrovno,“ prohodil Levin, „tak se vybírají šaty anebo nevím, jaký jiný předmět, ale ne láska. Volba je vykonána, i tím lépe… A opakovati se nemůže.“

„Ó, hrdost, hrdost!“ zvolala Darja Alexandrovna, jakoby jím opovrhovala pro nízkost onoho citu u porovnání s jiným citem, jehož jsou schopny pouze ženštiny. „V tu chvíli, když vy jste učinil Kiti nabídku, nacházela se právě v onom postavení, kde je dívce nemožno odpovědít. Ona nebyla s to, aby se rozhodla. Na vážkách byli jste vy a Vronský. Jeho vídala každodenně, vás dávno už neviděla. Ovšem, kdyby byla starší — já na příklad, na její místě, bych nemohla býti na vahách. On mně byl vždycky protivným a tak to i vypadlo.“

Levin si vzpomněl na odpověď Kiti. Ona mu řekla: „Ne, nemůže to být…“

„Darje Alexandrovno,“ řekl suše, „vážím si vaší důvěry ve mne, ale mám za to, že se mýlíte. Ale ať mám už pravdu nebo ne, ona hrdost, kterou tak ve mně přezíráte, působí, že pro mne je jakákoli myšlenka na Kateřinu Alexandrovnu nemožnou, rozumějte mně: úplně nemožnou.“

„Řeknu vám jen jedno ještě: vy víte, že mluvím o sestře, kterou miluju jako své děti. Já netvrdím, že by vás ona milovala; chtěla jsem vám jen říci, že její záporná odpověď v onu minutu nedokazuje pranic.“

„Nevím!“ vstávaje zvolal Levin. „Kdybyste věděla, jak bolestně se mne dotýkáte! Je to právě tak, jako kdyby vám zemřelo dítě, a vám by tvrdili: vidíte, ono mohlo býti takové a takové, mohlo by býti živo, a vy byste se nad ním radovala. Ale ono je mrtvo, mrtvo, mrtvo…“

„Jak jste směšným,“ odvětila Darja Alexandrovna, pohlížejíc s teskným úsměvem na rozníceného Levina. „Ano, já chápu nyní všechno stále jasněji,“ pokračovala zádumčivě. „Vy tedy k nám nepřijedete, až tu bude Kiti?“

„Ne, nepřijedu. Ovšem, nebudu se Kateřině Alexandrovně vyhýbati, ale když mně bude možno, budu se snažiti, abych ji zbavil nepříjemnosti, kterou bych jí způsobil svou přítomností.“

„Velmi, velmi jste směšným,“ opětovala Darja Alexandrovna pohlížejíc mu něžně do tváře. „Nuže, dobře; jako kdybychom o tom vůbec ani nemluvili. Co bys ráda, Táňo?“ optala se Darja Alexandrovna po francouzsku přicházející dcerušky.

„Kde je má lopatka, mamá?“

„Já s tebou mluvím po francouzsku, tedy odpovídej také tak.“

Táňa chtěla opakovati svou otázku, ale zapomněla, jak se lopatka jmenuje po francouzsku. Matka jí napověděla a pak jí po francouzsku sdělila, kde má hledati svou hračku. Levinu se to zdálo nepříjemným.

Vůbec nyní už neshledával v domě Darje Alexandrovny a v její dětech nic tak příjemného a milého, jako se mu dříve zdálo.

„Proč pak jen mluví se svými dětmi po francouzsku?“ pomyslil si. „Jak je to nepřirozeno, falešno! A děti to cítí. Naučí se mluvit po francouzsku a odvyknou od upřímnosti,“ myslil si dále, neznamenaje, že Darja Alexandrovna už dvacetkrát o všem tom přemýšlela a přece shledala nezbytným, třebas na úkor upřímnosti, učiti své děti takovým způsobem.

„Ale kam chcete jeti? Poseďte ještě.“

Levin zůstal do čaje, ale veselí zmizelo, a jemu bylo nevolno.

Po čaji vyšel do předsíně poručit, aby mu zapřáhli, a když se vrátil, našel Darji Alexandrovnu pobouřenou, se zarmoucenou tváří a se slzami v očích. V tu chvíli, když Levin vyšel z komnaty, sběhla se pro Darji Alexandrovnu nehoda, která náhle zničila veškero dnešní její štěstí a její hrdost z dětí. Griša se popral s Táňou pro míč. Darja Alexandrovna zaslechnuvši křik v dětské komnatě, přiběhla do světnice a zastala je v hrozném postavení. Táňa držela Grišu za vlasy, a on s tváří zhyzděnou hněvem, bil ji pěstí, kam se hodilo. V srdci Darje Alexandrovny jakoby cosi prasklo, když uviděla onu scénu. Jakoby se mračno rozestřelo nad její životem: viděla, že ty děti, na něž byla tak hrdá, byly nejen nejobyčejnější, nýbrž i nedobré, špatně vychované děti, s hrubými, zvířecími náklonnostmi, slovem zlé děti.

Nemohla v tu chvíli mluviti a mysliti o jiném, nemohla ani vysvětliti Levinu své neštěstí.

Levin viděl, že je nešťastna, a snažil se ji těšiti, dokazuje jí, že, když se děti perou, není to ještě důkazem ničeho špatného. Tak mluvil slovy, ale v duši si myslil: „Ne, já se nebudu přetvářeti a nebudu se svými dětmi mluvit po francouzsku. Ale já budu mít jinší děti: třeba jen nekaziti děti, nemrzačiti je, a ony samy budou nejlepší. Ó, ano, já budu míti jinší děti.“

Levin se rozloučil a odejel, Darja Alexandrovna ho více nezdržovala.

XI

V polovici července přijel k Levinu starosta sestřiny vesnice, ležící dvacet verst od Pokrovského, a přinesl zprávy o hospodářství a senoseči. Sestra dostávala zo svého statku největší důchod za seno. Za dřívějších let kupovali mužíci trávu na stojatě po dvaceti rublech za desjatinu. Když Levin přijal na sebe správu statku a prohlédl si tamní louky, shledal, že stojí za víc, a naznačil za desjatinu cenu dvaceti pěti rublů. Mužíci za tu cenu trávu nevzali, a jak se Levin domníval, zradili s koupě i jiné kupce. Tehdy dojel Levin sám na statek; a nařídil, aby se louky posekly ve vlastní režii, částečně najatými nádenníky, částečně „z dílu“, tak totiž, že sekáč obdržel na svou práci část sklizeného sena. Domácí mužíci překáželi této novotě všemi způsoby, ale věc se zdařila, a hned prvního roku vytěžilo se z luk dvakrát tolik jako dříve. Během následujících dvou let domácí mužíci stále ještě činili překážky a seno se sklízelo týmž způsobem. Letos však najali mužíci všechny louky „z třetí části“, jednu kupu sena sobě a dvě statkáři, a nyní přijel starosta oznámit, že seno je sklizeno a že ze strachu před deštěm spolu s kancelářským písařem rozdělil část sena, a kupy, jež připadly za podíl pánům, smetal na jedenáct stohů. Z neurčitých odpovědí starostových na otázku, mnoho-li bylo sena na velké louce, jakož i z toho, že starosta, nevyžádav si dříve dovolení, tak si pochvátl s dělením sena, a konečně z chování se mužíkova dovtípil se Levin, že při onom dělení nebylo všechno v pořádku, a proto se rozhodl, že dojede sám na statek a o všem se přesvědčí.

Do vsi přijel v čas oběda, zastavil se u přítele staříka, jehož žena bývala bratrovou kojnou, a odebral se k staříkovi na včelník, snaže se zvěděti od něho podrobnosti o sklizni sena. Hovorný, přívětivý stařík Parmenyč uvítal Levina s radostí, ukázal mu celé své hospodářství, pověděl mu všechny podrobnosti o svých včelách i o tom, jak se letos včely rojily; ale když se Levin dotekl sena, odpovídal neurčitě a neochotně. To utvrdilo Levina tím více v jeho domněnce. Odebral se na louku a prohlédl si stohy. V jednom stohu nemohlo býti padesát vozů sena, jak tvrdil starosta, a proto, aby mužíky usvědčil, velel Levin ihned svolati mužíky, kteří svým potahem vozili seno na stohy, a přikázal jeden stoh převézti do panského dvora. Celý stoh naložili na třicet dva povozy. Přese všechny výklady starostovy, že seno se zatím slehlo, i přes to, že se dušoval, že všechno se dálo „po božsky“, Levin stál na svém, že seno dělili bez jeho dovolení, a že tedy nepřijme stohy za padesát vozů každý. Po dlouhém sporu snesli se na tom, že mužíci vezmou si sami oněch jedenáct stohů, a zaplatí za ně, jakoby v každém bylo padesát vozů. Vyjednávání a dělení ostatních kup trvalo do svačiny. Když poslední seno bylo rozděleno, Levin poručil další nadzor nad mužíky písaři, a sám ulehl na kupu označenou vrbovou větví, i pozoroval se zálibou hemžící se po louce lid.

Před ním za močálem pohybovala se pestrá řada ženských, vesele švitořících zvonivými hlasy, a rozmetaného sena rychle se na světlozelené otavě sestrojovaly šedé, klikaté valy sena. V zápětí za ženami šli mužíci s vidlemi a z valů vyrůstaly široké, vysoké napuchlé kupy. Na levo po sklizené už louce rachotily vozy, vidle se zabodaly do kup a jedna za druhou mizely; na jejich místě táhly se těžké vozy voňavého sena, navislého nad zadkem koní.

„Kdyy Pán bůh dal za sucha sklidit! To bude ňáké seno!“ prohodil stařík, přisedaje k Levinu. „Čaj a ne seno! Jako když káčatům zrní nasypeš, tak je sbírají!“ dodal pak, ukazuje na mizející kupy, roztroušené po louce. „Od oběda svezli už dobrou polovinu.“

„Pro poslední už?“ křiknul na mladého sedláka, jenž stoje na předku koše a máchaje konci konopných opratí, ujížděl kolem nich.

„Poslední, pantáto!“ zvolal sedlák, zdržuje koníka, a s úsměvem se ohlédl při tom na svou veselou, usmívající se, ruměnou ženu, jež seděla na voze, a hnal se dále.

„Kdo pak je to? Syn?“ optal se Levin.

„Můj nejmladší,“ s laskavým úsměvem odvětil stařík.

„Jaký chlapík!“

„Chvála Bohu, hodný chlapec.“

„Ženatý už?“

„Ano, třetí rok už táhne od Filippovek.“^[37]

„Což, mají už děti?“

„Kdež pak děti! Celý rok neměl z toho rozum, ačkoli se mu smějem,“ odvětil stařík. „Nu, seno! Hotový čaj!“ opakoval mužík, chtěje změnit rozhovor.

Levin si povšiml pozorněji Vaňky Parmenova a jeho ženy. Oni nedaleko něho nakládali seno. Ivan Parmenov stál na voze, přijímal, srovnával a udupával ohromné dávky, jež mu zpočátku náručím, potom vidlemi podávala jeho krasavice žena. Mladá hospodyňka pracovala lehce, vesele a obratně. Dlouhé, slehlé seno těžko bylo přímo bráti na vidle. Ona je zprvu rozčechrávala, zabodla vidle, pak pružným, bystrým pohybem nalehla na ně celou tíží svého těla a v okamžiku, nahýbajíc nazpět svá záda, přepásaná červeným pasem, vzpřimovala se, a vypínajíc svá plná prsa z pod bílé košilky, obratným pohybem schvacovala rukojeť vidlí a vymršťovala dávku vysoko na vůz. Ivan, široce rozevíraje náručí, chápal se hbitě podávaného sena, patrně se snaže zbaviti ženu od každé zbytečné minuty namáhání, a rovnal seno na voze. Když žena sebrala a hráběmi na vůz podala poslední seno, setřásla výtrolky, jež jí napadaly za krk, poopravila červený šátek, jenž jí slezl nad bílým, neopáleným čelem, vlezla pod vůz a pomáhala muži přivazovati seno provazem. Ivan ji poučoval, jak má připevniti provaz za klanici, a jakési její poznámce se dal hlasitě do smíchu. Ve výrazu tváře jich obou zračila se silná, mladá, nedávno probuzená láska.

XII

Seno bylo uvázáno. Ivan seskočil a vedl za uzdu dobrého, sytého koně. Žena hodila na vůz hrábě a klátíc rukama, šla bodrým krokem k druhým ženám, jež se sebraly v chorovod. Ivan vjel na cestu a připojil se k řadě druhých vozů. Ženy s hráběmi na ramenou, z daleka nápadné světlými barvami svého obleku a švitoříce zvonivými, veselými hlasy, kráčely společně za vozy. Jakýsi hrubý, divoký ženský hlas spustil píseň, propěl ji do první repetice a rázem zanotoval tutéž píseň půl sta rázných, hrubých i jemných zdravých hlasů.

Se zpěvem blížily se ženy k Levinu a jemu se zdálo, že to táhne na něho oblak s veselým rachotem hromu. Oblak se blížil víc a více, obchvátil jej, a kupa, na níž ležel, i ostatní kupy a vozy, i celá louka s dalekými poli, vše se rozkývalo, rozplesalo podle taktu oné bujné, veselé písně, do níž se mísily výkřiky, hvizd a výskot. Levina se zmocnila závist k té zdravé veselosti, jemu se chtělo súčastniti se projevů oné životní radosti. Ale nesměl ničeho podniknouti, musil zůstati ležet a dívati se a poslouchat. Když zástup s písněmi zmizel mu s očí a s uší, zmocnil se Levina těžký pocit tesknosti, že je tak osamělý, tělesně nečinný, že jím ovládá rozmrzelost na celý svět.

Někteří právě z těch mužíků, kteří se s ním nejvíce přeli o seno, ti, kterým buď on ublížil aneb kteří chtěli oklamati jeho, titéž mužíci vesele ho nyní pozdravovali a patrně nechovali i nemohli chovati k němu hněvu, aniž cítili lítost nad tím, že ho chtěli oklamat, ba ani si více na to nevzpomněli. Vše to ponořilo se do moře veselé, společné práce. Bůh poslal den, Bůh poslal i sílu. I den i síla jsou určeny k práci, a v ní samé leží odměna. Na koho pracovat? jaké bude ovoce práce? to jsou vedlejší marné otázky.

Levin pozoroval často se zalíbením onen život, často se ho zmocňoval pocit závisti k lidem, kteří žili oním životem, ale dnes poprvé, zejména pod dojmem toho, co zpozoroval ze vzájemného poměru Ivana Parmenova k jeho mladé ženě, dnes poprvé v něm vznikla jasná myšlenka, že závisí jen na něm, přeje-li si zaměniti dosavadní obtížný, prázdný, strojený a sobecký život, jakým žil, za onen pracovitý, čistý, společenský a krásný život.

Stařík, jenž seděl podle něho, odebral se už dávno domů. Lid se všechen vytratil. Kdo byli z blízka, odejeli domů, a vzdálenější shromáždili se k večeři a k noclehu na louce. Levin, jehož si z lidu nikdo nevšímal, ležel stále na kupě, pozoroval, poslouchal a přemýšlel. Lid, jenž zůstal nocovati na louce, nespal skoro po celou krátkou letní noc. Spočátku bylo slyšeti společný, veselý hovor a smích při večeři, a pak zase písně a smích při večeři, a pak zase písně a smích.

Celý den dlouhý, pracný den nezůstavil v nich jiné stopy mimo veselí. Před svítáním všechno umlklo. Bylo slyšeli pouze noční hlasy neumlkajících v bažině žab a frkáni koní, již pásli se na louce v mlze, vystupující před svítáním. Na konec se Levin vzpamatoval, vstal s kupy, pohlédl na hvězdy a poznal, že noc už minula.

„Nu, což tedy budu dělat? Jak to zařídit?“ mluvil sám k sobě, snaže se vysvětliti samému sobě vše to, co promyslil a procítil oné krátké noci. Vše, co promyslil a procítil, dělilo se ve tři zvláštní proudy myšlenek. Prvním bylo odříci se dosavadního starého způsobu života, svého vzdělání, jež k ničemu se nehodilo. Toto odříkání působilo mu rozkoš, i zdálo se mu lehkým a prostým. Druhé myšlenky a představy týkaly se života, ke kterému se chtěl nyní odhodlati. Prostotu, čistotu a zákonitost onoho života pociťoval jasně, i byl přesvědčen, že v něm nalezne ono zadostiučinění, usmíření a tu zásluhu, jichž se mu nedostávalo, a následkem čehož se stále trápil. Ale třetí druh myšlenek otáčel se kolem otázky, jak provésti přechod od starého života k novému. A tu neviděl před sebou pranic jasného. „Míti ženu. — Míti práci a cítit nezbytnost práce. Odříci se Pokrovského? Koupiti si kus pole? Dáti se připsat k selské obci? Oženiti se se selskou dívkou? Kterak že to udělám?“ tázal se sebe po kolikáté a nenacházel odpovědi. „Ostatně, já jsem nespal celou noc, a proto se mi nedostává jasného přehledu,“ namítal si. „Později si to vyjasním. Jisto jest, že tato noc rozhodla můj osud. Všechno mé dřívější blouznění o rodinném životě bylo pouhý nesmysl; tak to nejde,“ ubezpečoval se. „To zde je všechno mnohem prostší a lepší…“

„Jaká rozkoš,“ pomyslil si Levin, pohlédnuv na divnou skupinu obláčků beránků, jež stály nad samou jeho hlavou uprostřed nebe a podobaly se perleťové lastuře, „jak je všechno krásné za takové překrásné noci! A kdy pak se to utvořila ona lastura? Před chvilkou jsem hleděl na nebe, nebylo na něm ani mráčku, pouze dva bílé pruhy. Ano, právě tak nepozorovaně změnily se mé názory na život!“

Levin přešel louku a dal se po poštovní cestě ke vsi. Zdvihl se větřík a bylo šero, tmavo. Nastoupila pošmourná chvíle, jež předchází obyčejně rozednění, úplné vítězství světla nade tmou.

Levin kráčel čile, krče se zimou a hledě do země. „Co to? Někdo jede?“ pomyslil si, zaslechnuv rolničky a zdvihl hlavu. Čtyřicet kroků od něho jel mu vstříc po téže cestě, porostlé drobnou travkou, po níž kráčel, čtyřspřežní kočár. Prostřední koně, jimž překážely hluboce vyjezděné koleje, tlačili se na voje, ale čiperný kočí, jenž seděl bokem na kozlíku, držel voje ve směru kolejí, následkem čehož kočár jel po hladku.

Pouze toho si všiml Levin, a nepomýšleje na to, kdo by to mohl jeti, vzhlédl roztržitě na kočár.

V úhlu kočáru dřímala stařenka a u okna seděla patrně právě procitlá mladá dívka, držíc oběma rukama stužky bílého čepečku. Její jasná, zádumčivá tvář, plná ušlechtilého a složitého vnitřního, Levinu nepovědomého života, pohlížela přes něho na ranní záři.

V týž okamžik, kdy zjevení ono již zmizelo, padly na něho pravdivé oči. Ona ho poznala, a radostné překvapení ozářilo její tvář.

Levin se nemohl mýlit. Pouze jedny byly takové oči na světě. Pouze jedna byla na světě bytost, jež byla s to soustřediti pro něho v sobě celý svět a veškeren smysl života. To byla ona. To byla Kiti. Domyslil si, že jede do Jergušova z železniční stanice. A vše to, co zmítalo Levinem v onu bezesnou noc, všechny ty závěry, k nimž došel po dlouhém dumání, vše to zmizelo v jediném okamžiku. S opovržením vzpomněl si na své sny o ženitbě se selskou dívkou. Pouze tam, v onom rychle se vzdalujícím kočáře, přejíždějícím na druhou stranu cesty, tam pouze byla možnost, rozřešiti hádanku života, jež ho tak bolestně tísnila v poslední době.

Ona už nevyhlédla. Zvuk kočárových per zmizel, sotva že bylo slyšeti rolničky. Štěkot psů ukazoval, že kočár projížděl vsí — kolkolem zůstala pustá pole, vesnice v popředí a on sám, samojediný, odcizený všemu, kráčející samoten po zapomenuté poštovní cestě.

Vzhlédl na nebe, doufaje, že tam uzří onu lasturu, na niž patřil s takým zalíbením a jež mu zosobňovala celý chod myšlenek a pocitů uplynulé noci. Na nebi nebylo už ničeho, co by se podobalo lastuře. Tam v nedostupné výši udala se juž tajuplná změna. Nebylo ani stopy po lastuře, za to nalézal se tam stejný, po celé polovině oblohy se rozestírající koberec čím dále, tím menších, tím drobnějších beránků. Obloha se stala blankytnou a zářící, a taktéž něžně, ale zároveň taktéž nepostižně odpovídala na jeho tázavý pohled.

„Ne,“ pomyslil si rozhodně, „jakkoli je krásný onen prostý, pracný život, já se k němu vrátiti nemohu. Já miluju ji.“

XIII

Nikdo, vyjma nejbližší známé Alexěje Alexandroviče, nevěděl, že tento na pohled nejchladnější a nejstřízlivější člověk měl slabost, jež se úplně příčila skladu jeho charakteru. Alexěj Alexandrovič nemohl chladnokrevně patřiti na slzy dítěte a ženštiny. Slzy vyváděly ho z rozvahy a on ztrácel schopnost, uvažovati o čemkoli. Ředitel jeho kanceláře a sekretář to věděli a varovali dámy, jež k němu přicházely s prosbou, aby neplakaly, přejí-li si, aby se záležitost jejich zdařila. „On se rozzlobí a nebude vás poslouchat,“ říkávali jim. A vskutku duševní rozlad, jenž vznikal v Alexěji Alexandroviči při pohledu na slzy, vyjadřoval se v podobných případech náhlým hněvem. „Nemohu pro vás ničeho učinit. Račte se ubírat!“ křičíval v podobných případech.

Když při návratu z dostihů odhalila před ním Anna vše o svém poměru k Vronskému a v zápětí zakryla tvář rukama a zaplakala, Alexěj Alexandrovič, nehledě na vzbuzený v něm hněv, pocítil ihned příliv onoho duševního rozladu, jaký v něm působily vždy slzy. Věda to, i věda zároveň, že jakýkoli projev jeho citů v onu minutu neodpovídal by situaci, snažil se potlačiti v sobě všeliký projev života a proto se ani nehýbal, ani na ni nehleděl. To bylo i příčinou, že tvář jeho měla podivný výraz mrtvoly, jenž tak překvapil Annu.

Když přijeli k domu, pomohl jí vystoupiti z kočáru a přemáhaje se, rozloučil se s ní s obvyklou uctivostí i promluvil ona slova, která ho k ničemu nezavazovala; řekl, že jí zítra sdělí své rozhodnutí.

Ženina slova, jimiž se potvrdila jeho nejkrajnější podezření, způsobila v srdci Alexěje Alexandroviče palčivou bolest. Bolest ona zvyšovala se ještě oním podivným pocitem fysické soustrasti, již zavinily její slzy. Ale když zůstal v kočáře sám, pocítil k svému podivení i k své radosti, že je úplně prost oné soustrasti, i podezření a trapné řevnivosti, jež ho mučily za posledních dnů.

Zakoušel pocit člověka, jemuž vytrhli zub, jenž ho dávno bolel. Po strašných bolestech a pocitu, že mu vytahují z čelisti něco ohromného, většího než celá hlava, nemocný, ač nedůvěřuje ještě svému štěstí, cítí náhle, že neexistuje více to, co tak dlouho otravovalo jeho život, co poutalo k sobě veškeru jeho pozornost, a že následkem toho může opět žíti, mysliti a zajímati se ne jen výhradně o svůj zub. Podobný pocit zakoušel nyní Alexěj Alexandrovič. Bolest byla podivná, strašná, ale nyní už minula; cítil, že může nyní opět žíti a nemysliti pouze na ženu.

„Zkažená ženština beze cti, bez srdce, bez náboženství! Já to vždycky věděl a viděl, ač jsem se z lítosti k ní snažil klamati sám sebe,“ namlouval si cestou Karenin. A opravdu se mu zdálo, že to věděl už ode dávna. Připomínal si podrobnosti minulého života, jež se mu dříve nezdály ničím špatným, nyní však tytéž podrobnosti dokazovaly nad slunce jasněji, že Anna byla od jakživa zkažena. „Chybil jsem, připoutav svůj život k ní; ale má chyba nechová v sobě nic špatného, a proto nemohu býti nešťastným. Vinen nejsem já,“ chlácholil se dále, „nýbrž ona. A mne není pranic po ní. Ona pro mne více neexistuje.“

Jeho přestalo zajímati vše, co mohlo postihnouti ji a syna, neboť vzhledem k němu změnily se jeho city, jako vzhledem k Anně. Jediné, co ho nyní zajímalo, byla otázka, jak by se dalo nejlépe, nejslušněji, nejpohodlněji pro něho, a tedy nejspravedlivěji setřásti ono bláto, jímž ho zastříkala Anna při svém pádu, a pokračovati pak na dráze činnosti, čestného a užitečného života.

„Nešťastným býti nemohu proto, že se opovržená ženština dopustila přestupku; jest mně pouze vyhledati nejlepší východ z onoho obtížného postavení, do kterého mne vpravila. A já východ najdu,“ rozumoval dále Karenin, víc a více se mrače. „Nejsem ani první, ani poslední.“ A tu, nemluvě ani o příkladech z historie, počínaje Menelaem, jehož jméno Krásnou Helenou uvedeno znova všem na paměť, představila se Alexěji Alexandroviči v mysli celá řada současných příkladů, jak ženy z vyšších kruhů staly se nevěrnými mužům. „Darjalov, Poltavský, kníže Karibanov, hrabě Paskudin, Dramm… Ano i Dramm, ten poctivý, pilný člověk… Semenov, Čagin, Sigonin,“ připomínal si Alexěj Alexandrovič. „Ovšem, jakýsi hloupý posměch padá na tyto lidi, ale já jsem v tom neviděl nikdy nic jiného, než neštěstí, a vždy jsem k nim cítil soustrast,“ pomyslil si Alexěj Alexandrovič, ačkoli to nebyla pravda, neboť neštěstí podobného druhu nikdy v něm nebudilo soustrast a on naopak tím výše cenil sebe, čím častější byly případy, že ženy zrazovaly své muže. „Je to neštěstí, které se může přihodit každému. Nyní toto neštěstí postihlo mne. Jedná se tedy pouze o to, jak nejlepším způsobem přežiti nynější postavení.“ I počal v myšlenkách rozbírati do podrobna, jak si kdy vedli lidé, kteří se nacházeli v podobné situaci, jako nyní on.

„Darjalov se bil v souboji…“

Za mladších let souboj zvláště lákal Alexěje Alexandroviče, a to hlavně proto, že byl člověkem fysicky nesmělým, a dobře si toho byl vědom. Alexěj Alexandrovič nemohl si bez úžasu představiti, že by bambitka mohla býti namířena na něho a neužil jakživ nijaké zbraně. Tento vrozený postrach byl příčinou, že v mládí často přemýšlel o souboji a představoval si, jak by se choval za okolností, při nichž by život jeho byl v nebezpečenství. Dodělav se úspěchu a pevného postavení v životě, dávno již zapomněl onoho citu; ale starý zvyk se nezapřel, a strach, aby nemohl býti nazván zbabělcem, ukázal se tak silným, že Alexěj Alexandrovič dlouho zanášel myšlenkou o souboji, přemítal ji ze všech stran a snažil se viděti ji s vábné strany, ač věděl napřed, že bíti se nebude, ať se děje cokoliv.

„Není pochyby, že naše společnost je ještě tak divoká (něco jiného je v Anglii), že velmi mnozí,“ a mezi těmi velmi mnohými byli právě ti, jejichž soud o sobě Alexěj Alexandrovič zvláště vysoko cenil, „budou na souboj pohlížeti s dobré stránky; ale jakého výsledku tím dosáhnu? Dejme tomu, že na souboj vyzvu já,“ spřádal dále nit svých myšlenek Alexěj Alexandrovič, a živě si představiv noc, kterou stráví po vyzvání na souboj, i bambitku, namířenou na něho, otřásl se a pochopil, že to nikdy neudělá. „Nu, dejme tomu, že já vyzvu na souboj. Dejme tomu, že mne poučí, co a jak,“ rozmýšlel dále, „postaví na místo, já stisknu péro,“ pomyslil si dále, zavíraje oči, „a ukáže se, že jsem ho zastřelil,“ dokončil Alexěj Alexandrovič jedno pásmo myšlenek, a zatřásl hlavou, jakoby chtěl zaplašiti takové hloupé myšlenky. „Jaký smysl má zabití člověka za tím účelem, aby se vysvětlil můj poměr k trestuhodné ženě a k synovi? I pak budu se musit rozhodnouti, co s ní mám dělat? Ale, co je mnohem pravděpodobnější a co se nezbytně stane — zabit nebo raněn budu já. Já, člověk nevinný, oběť — zabit nebo raněn. To má ještě méně smyslu. Ale dále: vyzvání na souboj s mé strany bude skutkem nečestným. Což pak nevím už napřed, že mne moji přátelé k souboji nikdy nepřipustí, že nedopustí, aby se život státníka, Rusku nezbytného, vydával v šanc nebezpečenství? Co tedy z toho vyjde? Ukáže se, že věda napřed, že k nebezpečenství nikdy nedojde, chtěl jsem si tím vyzváním dodati jakéhosi klamného lesku. To však by nebylo poctivé, byla by to faleš, byl by to vědomý klam sebe i druhých. Souboj se nedá mysliti, a nikdo ho ode mne neočekává. Můj cíl záleží v tom, abych zabezpečil svou pověst, jíž mám zapotřebí k nerušenému pokračování v započaté činnosti.“ Úřední činnost, která už dříve měla v očích Alexěje Alexandroviče veliký význam, zdála se mu nyní neobyčejně důležitou.

Když byl Alexěj Alexandrovič takovýmto způsobem rozvážil a zavrhl souboj, vrátil se k rozvodu — druhému východu, jejž si zvolilo několik z oněch mužů, kteří mu přišli na mysl. Probíraje v myšlenkách všechny povědomé mu případy rozvodů (bylo jich velmi mnoho ve vznešeném, jemu dobře známém světě), nenašel Alexěj Alexandrovič ani jediného, jenž by měl takový cíl, jaký měl na mysli on. Ve všech těch případech muž ustupoval aneb prodával nevěrnou ženu, a ta strana, která za svou vinu neměla práva vstoupiti v nový svazek manželský, vstupovala ve vymyšlený, jakoby zákonitý poměr s domnělým manželem. Co však se týče jeho vlastního případu, předvídal Alexěj Alexandrovič, že jest nemožno dosáhnouti zákonitého rozvodu, t. j. takového rozvodu, aby byla jen potrestána provinilá žena. Věděl, že složité okolnosti života, v jakých se nalézal, nepřipouštěly možnosti oněch hrubých důkazů, jichž vyžadoval zákon k usvědčení trestuhodné ženy; vědělť, že jistá zjemnělost jeho života ani nepřipouštěla užití podobných důkazů, kdyby i byly po ruce, že užití podobných důkazů uškodilo by v obecném mínění spíš jemu než jí.

Pokus o rozvod mohl by vésti pouze ke skandálnímu processu, jenž by byl vítaným jeho nepřátelům, byl by zdrojem klevet a uškodil by jeho vysokému postavení ve společnosti. Hlavního účelu, t. j. úplně jasného postavení, spojeného s nejmenšími obětmi, nemohl dosíci ani pomocí rozvodu. Mimo to při rozvodě, ano již při pokuse o rozvod, bylo by patrno, že žena přerušila svůj poměr k muži a žila se svým milovníkem. Ale v duši Alexěje Alexandroviče přes jeho úplnou a, jak se mu nyní zdálo, hnuslivou lhostejnost k ženě zůstala doposud vzhledem k ní jedna snaha — nepřál si totiž, aby se mohla bez překážky spojiti s Vronským, aby přestupek byl pro ni výhodným. Pouhá myšlenka na to tak dráždila Alexěje Alexandroviče, že, sotva se zrodila v jeho hlavě, zasténal od vnitřního bolu, přivstal a přesedl si v kočáře a dlouho pak, celý zamračený, obaloval své zimomřivé, hubené nohy kyprým plédem.

„Kromě formálného rozvodu bylo by možno učiniti to, co učinil Karibanov, Paskudin a ten dobrák Dramm, to jest, rozejíti se se ženou,“ pokračoval ve svých myšlenkách, když se byl upokojil. Ale i tento krok byl spojen s týmiž obtížemi a s hanbou jako rozvod, a hlavní věc, tento krok podobně, jako rozvod, uvrhl by jeho ženu přímo v objetí Vronského. „Ne, to je nemožno, nemožno!“ pronesl hlasitě Karenin, obaluje zas na jiný způsob své nohy. „Já nešťastným býti nemohu, ale ni ona, ni on nemají býti šťastni.“

Cit žárlivosti, jenž ho mučil, dokud byl v nejistotě, minul v tutéž minutu, kdy mu při slovech ženy s bolestí byl vytržen zub. Ale na místo onoho citu nastoupil nyní jiný: přání, aby Anna nejen nemohla slaviti vítězství, nýbrž obdržela náležitou mzdu za svůj přestupek. On se k citu tomu nepřiznával, ale v hloubi duše se mu chtělo, aby trpěla za to, že porušila jeho klid a čest. A proto probrav znova podmínky souboje, rozvodu a odloučení a znova je zavrhnuv, přesvědčil se Alexěj Alexandrovič, že byl pro něho pouze jediný východ — ponechati ženu u sebe, zatajiti před světem, co se stalo, a učiniti všechny možné kroky k zamezení dalšího svazku Anny s Vronským a zejména — k čemuž se sám ostatně nepřiznával — k potrestání nevěrné ženy. „Musím jí oznámiti, zrale uváživ trapnou situaci, do níž uvrhla rodinu, že shledávám, že všechny ostatní východy byly by pro obě strany ještě horší než nynější postavení, a že jsem proto hotov zachovati status quo, ovšem s podmínkou, že se bude přísně říditi mou vůlí, to jest vzdá se všelikého svazku s milovníkem.“ Na potvrzení tohoto rozhodnutí, když bylo už úplně přijato, napadl Alexěje Alexandroviče ještě jeden důležitý důvod. „Jen tehda, rozhodnu-li se takovým způsobem, budu jednati v souhlase s náboženstvím,“ pomyslil si. „Pouze takovým způsobem nezavrhuji od sebe trestuhodnou ženu a dávám jí příležitost k polepšení, ba dokonce, jakkoli to bude pro mne těžko, věnuju část svých sil na její polepšení a spasení.“ Ačkoli Alexěj Alexandrovič dobře věděl, že nemůže míti na ženu nijakého mravního vlivu, že celý ten pokus o polepšení k ničemu jinému nepovede, kromě ke lži; ačkoli za předcházejících trapných minut ani jednou ho nenapadlo hledati si rady v náboženství, nyní, když se jeho rozhodnutí shodovalo dle jeho náhledu s požadavky náboženství: tato náboženská sankce jeho rozhodnutí poskytovala mu úplné zadostiučinění a z části i klid. S radostí si pomyslil, že ani v tak důležité životní otázce nikdo nebude moci říci, že nejednal v souhlase s pravidly toho náboženství, jehož prapor třímal vždy vysoko uprostřed všeobecné lhostejnosti a nedbalosti. Uvažuje o dalších podrobnostech, Alexěj Alexandrovič ani neshledával, proč by jeho poměr k ženě nemohl zůstati skoro týž, jako dříve. Ovšem, úcty své jí nikdy více nebude moci vrátiti; ale neměl a nemohl míti nijakých důvodů pro to, aby mařil svůj život a trpěl za to, že byla špatnou a nevěrnou ženou. „Ano, uplyne nějaký čas, čas, jenž vše hojí, a náš dřívější poměr se zase obnoví,“ těšil se Alexěj Alexandrovič, „to jest, obnoví se aspoň na tolik, že nebudu znamenati nijakého narušení běhu mého života. Ona ovšem bude nešťastna; já však jsem nevinen, a proto nemohu býti nešťasten.“

XIV

Když Alexěj Alexandrovič přijížděl k Petrohradu, nejen že se úplně ustanovil na onom rozhodnutí, nýbrž sestavil si v hlavě i dopis, jejž si předsevzal poslati ženě. V předsíni pohlédl na dopisy a listiny, přinesené z ministerstva, a poručil nésti je za sebou do kabinetu.

„Polož sem a nikoho ke mně nevpouštěj,“ odpověděl na dotaz vrátného, pronášeje s důrazem slova „nikoho nevpouštěj“, což bylo příznakem jeho dobré nálady.

V kabinetě se Alexěj Alexandrovič prošel dvakrát po pokoji, pak stanul u ohromného psacího stolu, na němž už hořelo šest svící, zažžených komorníkem právě před příchodem pánovým, zachrustěl prsty, sedl a upravil si psací náčiní. Opřev lokte o stůl, sklonil hlavu na stranu a minutku se zamyslil, i začal psáti, nezastavuje se ani na sekundu. Psal bez nadpisu po francouzsku, užívaje zájmena „vy“, jež není na jazyku francouzském příznakem takové chladnosti, jakoby bylo, kdyby psal po rusku.

„Za poslední naší rozmluvy jsem Vám oznámil, že mám v úmyslu sděliti Vám své rozhodnutí ohledně předmětu našeho rozhovoru. Vše bedlivě uváživ, píšu nyní za tím účelem, abych splnil svůj slib. Mé rozhodnutí je následující: Nechať si je Vaše jednání jakékoli, nemám se za oprávněna roztrhnouti ta pouta, jimiž jsme spojeni vyšší mocí. Nelze rozrušiti rodinu pro svéhlavost, vrtochy, ano ani pro přestupky jednoho z manželů, a proto náš život má i nadále jíti tak, jak šel dosud. Je to nezbytno pro mne, pro Vás i pro našeho syna. Jsem úplně přesvědčen, že litujete skutku, jenž je příčinou tohoto dopisu, a že mně budete nápomocna v snaze, vytrhnouti s kořenem příčinu našeho rozladu a zapomenouti, co se sběhlo. V opačném případě sama se můžete dovtípiti, co očekává Vás i našeho syna. Naděju se, že o všem tom se mi podaří promluviti podrobněji, až se sejdeme. Poněvadž letní sezona se končí, prosil bych Vás, abyste se co nejdříve přestěhovala do Petrohradu, ne později než v úterý. Všechny potřebné přípravy k Vašemu návratu budou vykonány. Prosím, abyste obrátila pozornost na to, že mi zvláště záleží na splnění této mé prosby.

A. Karenin.“

P. S. „K dopisu přikládám peníze, jichž budete snad míti zapotřebí na své výlohy.“

Přečetl si dopis a byl jím spokojen; zvláště byl rád, že si vzpomněl přiložiti peníze. Nebylo tam ani tvrdého slova, ani výčitek, nebylo však také shovívavosti. Nejhlavnější však to, že byl položen zlatý most k návratu. Složil dopis, uhladil jej velikým, massivním nožem ze slonové kosti a položil do obálky s penězi, zazvonil s příjemným pocitem, jenž vznikal v něm pokaždé, kdykoli použil svého vkusně uspořádaného psacího náčiní.

„Odevzdat kurýru, aby dovezl zítra Anně Arkáďjevně na dáču,“ přikázal a vstal.

„Vyřídím, Vaše Excellencí. Čaj ráčíte poroučet do kabinetu přinésti?“

Alexej Alexandrovič poručil přinésti čaj do kabinetu, a pohrávaje massivním nožem, odebral se ku křeslu, u něhož byla již připravena lampa i ležela rozečtená francouzská kniha o eugubických nápisech. Nad křeslem visela oválná podobizna Anny ve zlatém rámci, výtečně namalovaná proslulým malířem. Alexěj Alexandrovič pohlédl na ni. Nevystižné oči hleděly na něho posměšně a drze, jako onoho večera, když Alexěj Alexandrovič shledal nutným napomenouti ženu. Nesnesitelně drze a vyzývavě působily na Alexěje Alexandroviče výtečně namalované černé krajky na hlavě, černé vlasy a bílá, rozkošná ruka se čtvrtým prstem, pokrytým prsteny. Když se byl asi minutu díval na podobiznu, zachvěl se náhle, až se mu rty zatřásly a způsobily zvuk „brr“, a odvrátil se. Usednuv hbitě do křesla, otevřel knihu. Pokusil se čísti, ale nikterak se nedovedl zahloubati do eugubických nápisů, jež ho dříve velmi živě zajímaly. Díval se do knihy, ale myslil o jiném. Nemyslil na ženu, nýbrž na jakousi úřední záležitost, která vznikla teprv poslední doby a způsobila značnou komplikaci v jeho státnické činnosti, tak že představovala v tu dobu hlavní zájem jeho úřadu. Cítil, že vnikal nyní hloub, než kdykoli jindy v onu komplikaci, a že se v jeho hlavě rodila — mohl to říci bez samochvály — geniální myšlenka, jež zajisté rozmotá onu spletenou záležitost, povznese ho v úřední kariéře, poníží jeho nepřátele a následkem toho zjedná velikou výhodu státu.

Jakmile sluha, jenž přinesl čaj, vyšel z komnaty, Alexěj Alexandrovič vstal a přešel k psacímu stolu. Přišoupnuv k sobě portefeuille s úředními listinami, vzal s podložky s jedva patrným úsměvem spokojenosti tužku a zahloubal se do čtení schválně na jeho rozkaz přinesených akt, jež se týkaly nastávající komplikace. Komplikace záležela v následujícím: zvláštností Alexěje Alexandroviče jako státníka, zvláštností, jež patřila výhradně jemu, a byla jeho charakteristickou črtou, jakou se vyznamenává každý vynikající úředník; zvláštností, která ve spojení s neústupnou ctižádostí, zdrželivostí, poctivostí a sebevědomím mu dopomohla ke kariéře, bylo to, že se choval s opovržením k papírové officiálnosti, snažil se co možná málo psáti, za to tím činněji se zabývati danými záležitostmi a varovati se zbytečných výloh. Tu se přihodilo, že v proslulé komisi 2. června byla postavena v popředí otázka o zavodnění polí Zarajské gubernie,^[38] kterážto otázka se studovala v ministerstvě Alexěje Alexandroviče a představovala markantní příklad, jak se marně tratí ohromné summy při úřadování prostřednictvím bezkonečného dopisování. Alexěj Alexandrovič byl přesvědčen o správnosti svého náhledu. Záležitost zavodňování polí Zarajské gubernie počala se projednávati již předchůdcem předchůdce Alexěje Alexandroviče. A vskutku na záležitost tu utratilo se a tratilo se dosud množství peněz, aniž by se dosáhlo sebe menšího výsledku, a bylo vůbec patrno, že celá ta věc nemůže k ničemu přivésti. Alexěj Alexandrovič, jakmile nastoupil svůj úřad, ihned to pochopil a chtěl svou otázku položiti ad acta; ale v prvních dobách, kdy necítil ještě dosti pevné půdy pod nohama, dovtípil se, že by se takovým krokem dotekl velmi citelně zájmů mnoha důležitých osob, a že by tedy jednání jeho nebylo moudré. Později, jsa zaměstnán mnohými jinými záležitostmi, zapomněl na onu otázku, která však, jako všechny jiné podobné otázky, pokračovala sama sebou, mocí setrvačnosti. (Otázka ta poskytovala prostředky k výživě mnoha lidem, mimo jiné i jisté velice mravné a hudební rodině: všechny dcery v oné rodině hrály na strunových nástrojích. Alexěj Alexandrovič znal onu rodinu, a při svatbě jedné starší dcery byl za svědka.) Nyní se otázky té uchopilo druhé ministerstvo, jež nevražilo na ministerstvo Alexěje Alexandroviče, což tento pokládal za nepoctivé, poněvadž v každém ministerstvě nacházelo se nemálo podobných, dávno se vlekoucích otázek, a přece na ně nikdo z jistých ohledů úřední slušnosti neukazoval. Nyní však, když již mu hodili onu rukavičku, směle ji zdvihl, podal návrh na sestavení zvláštní komise k prozkoumání a k zrevidování činnosti komise pro zavodňování polí Zarajské gubernie. Za to však neodpouštěl nyní také pánům z druhého ministerstva. Učinil návrh na sestavení ještě zvláštní komise pro záležitost upravení bytů jinorodců.^[39] Záležitost upravení bytu jinorodců přišla náhodou na přetřes v komitétě 2. června a našla v Alexěji Alexandroviči energického zastánce, ježto, dle jeho náhledů, bídné postavení jinorodců nepřipouští dalšího odkladu. V komitétě zavdala záležitost ta příčinu ke sporu mezi několika ministerstvy. Ministerstvo nevražící na Alexěje Alexandroviče dokazovalo, že byt jinorodců se nachází v rozkvětu a chystané změny že mohou mu jen uškodit: a jeli co nedokonalého v bytu jinorodců, že příčinou toho jest to, že v ministerstvě Alexěje Alexandroviče neplní se zákonité předpisy. Následkem toho se Alexěj Alexandrovič rozhodl, že bude vyžadovati: předně, aby se sestavila nová komise, jež by prozkoumala byt jinorodců na místě; za druhé, ukáže-li se, že byt jinorodců je vskutku takový, jakým se jeví dle úředních zpráv, nacházejících se v rukou komise, tedy aby byla zřízena ještě druhá vědecká komise, jež by prozkoumala příčiny takového žalostného postavení jinorodců, a sice se stanoviska a) politického, b) administrativního, c) národo-hospodářského, d) národopisného, e) hmotného a f) náboženského; za třetí, aby se od nepříznivého jemu ministerstva vyžádaly zprávy o těch krocích, jaké učinilo za posledního desítiletí ono ministerstvo k zamezení těch nevýhodných podmínek, v jakých se nyní nacházejí jinorodci; a konečně za čtvrté, aby se vyžádalo od ministerstva vysvětlení, proč jednalo, jak vidno z předložených komitétu zpráv pod čč. 17015 a 18308 de dto. 5. prosince 1863 a 7. června 1864, přímo proti smyslu základního a organického zákona, viz Svod zák. § 18. a poznámku k § 36. Tvář Alexěje Alexandroviče začervenala se rozjařeností, když si bystrými črtami sestavil plán oněch myšlenek. Když byl popsal arch papíru, vstal, zazvonil a odevzdal sluhovi lístek pro ředitele kanceláře, v němž si vyžadoval různé zprávy a doklady. Procházeje se pak po komnatě, vzhlédl opět na podobiznu, zaškaredil se a na to se opovržlivě pousmál. Pak se dal zase do čtení knihy o eugubických nápisech, jež ho nyní opět zajímaly, a v jedenáct hodin šel spát. Když si, leže již v posteli, připomněl, co se přihodilo se ženou, nezdálo se mu to nyní už tak trapným jako dříve.

XV

Ačkoli se Anna všemožně vzpírala mínění Vronského, že postavení její je nemožné, byla v hloubi duše také přesvědčena, že postavení její je lživé, nepočestné, a přála si z celé duše, aby se to změnilo. Vracejíc se s mužem z dostihů, zjevila mu v minutě rozčilení vše, a přes to, že zakoušela při tom krutý bol, byla ráda, že tak učinila. Když muž odejel, tvrdila sama o sobě, že je ráda, že se nyní všechno vysvětlí, ustanoví a nebude při nejmenším lži a klamu. Měla za jisté, že se nyní její postavení ustanoví jednou pro vždy. Snad to nové postavení bude špatné, ale bude aspoň určité a nebude v něm lži a nejasnosti. Bol, jejž způsobila sobě i muži, když mu vše objevila, nahradí se nyní tím, že se všechno uspořádá, myslila si. Téhož večera shledala se s Vronským, ale nepověděla mu, co se přihodilo mezi ní a mužem, ačkoli, mělo-li se všechno uspořádati, slušelo se mu o tom říci.

První, co jí napadlo druhého dne ráno, když procitla, byla slova, jež řekla muži, a slova ta zdála se jí nyní tak hroznými, že nikterak nemohla pochopiti, jak se mohla odhodlat promluviti tak divná, hrubá slova, i nemohla si představiti, co z toho vzejde. Ale slova byla vyslovena a Alexěj Alexandrovič ujel, ničeho neřeknuv. „Viděla jsem Vronského a neřekla jsem mu o tom. Ještě v tu minutu, když odcházel, chtěla jsem na něho zavolati a říci mu vše, ale vzdala jsem se té myšlenky, protože by bylo podivno, proč jsem mu to nepověděla hned, jak přišel. Ale proč jsem mu to chtěla říci a přece neřekla?“ A místo odpovědi na tuto otázku palčivý ruměnec studu rozlil se po její tváři. Pochopila, co jí nedalo mluvit; pochopila, že se styděla. Její postavení, jež se jí včera zdálo jasným a určitým, představilo se jí nejen nejasným, nýbrž bezvýchodným. Zhrozila se nyní hanby, na niž dříve nepomyslila. A když počala přemýšleti o tom, co bude nyní dělati její muž, naplnila se hlava její nejstrašnějšími myšlenkami. Napadlo jí, že co nevidět bude tu mužův správce, vyžene ji z domu a hanba její bude prohlášena po celém světě. Dávala si otázku, kam pojede, až ji vyženou z domu, a nenacházela odpovědi.

Když se zamyslila o Vronském, zdálo se jí, že ji více nemiluje, že mu nyní už přichází na obtíž, že se mu nemůže nabídnouti, a následkem toho pociťovala v sobě nepřízeň k němu. Zdálo se jí, že ta slova, která promluvila k muži, a jež si neustále opakovala v mysli, promluvila ke všem a všichni že je slyšeli. Proto se nemohla odhodlati pohlédnout do očí těm lidem, s nimiž bydlela. Nemohla se odhodlati zavolati komornou, tím méně sejíti do přízemí a pohlédnouti na syna a guvernantku.

Komorná, jež dávno už čekala za dveřmi, vešla konečně sama k ní do ložnice. Anna jí pohlédla tázavě do očí a ulekaně se zarděla. Komorná se ospravedlňovala, že vstoupila, a pravila, že se jí zdálo, jakoby zvonili. Přinesla Anně šaty a lístek. Lístek pocházel od Betsy. Betsy jí připomínala, že k ní přijedou dnes odpoledne Liza Merkálová a baronka Štolcová se svými nápadníky, Kalužským a starým Stremovem, na partii kroketu. „Přijeďte se aspoň dívat, studovat mravy. Já vás očekávám,“ končil lístek.

Anna přečetla lístek a z hluboka si vzdychla.

„Zatím mně ničeho není třeba,“ obrátila se k Annušce, jež přestavovala flakony a kartáčky na toilettním stole. „Můžeš jíti, já se hned obléknu a vyjdu. Ničeho, ničeho mně není třeba.“

Annuška odešla, ale Anna se neoblékala, nýbrž seděla v téže posici se spuštěnýma rukama a skloněnou hlavou, a chvílemi se zachvívala celým tělem, jakoby chtěla učiniti jakýs posuněk aneb říci cosi, a opět ztichala. Stále při tom opakovala: „Můj Bože! můj Bože!“ Ale ani „můj“ ani „Bože“ nemělo pro ni nijakého smyslu. Myšlenka, hledati ve svém postavení pomoci v náboženství, byla jí přes to, že nikdy nepochybovala o víře, v níž byla vychována, právě tak cizí, jako hledati pomoci u samého Alexěje Alexandroviče. Vědělať napřed, že jí náboženství může pomoci jen pod tou podmínkou, odřekne-li se toho, co tvořilo nyní veškerý smysl její života. Nejen že se nyní trápila, dostávala i strach před novým, nikdy ještě nezakoušeným duševním stavem. Cítila, že se v její duši počíná všechno dvojiti, jak se dvojívají někdy předměty v unavených očích. Někdy ani nevěděla, čeho se bojí, čeho si přeje. Bojí-li se a přeje-li si toho, co bylo, aneb toho, co bude, a čeho si vlastně přála, nevěděla.

„Ach, co to činím!“ pravila si, pocítivši náhle bolest po obou stranách hlavy. Když se vzpamatovala, poznala, že drží oběma rukama své vlasy nad skráněmi a tiskne je. Rychle vstala a jala se choditi po komnatě.

„Káva je hotova, a mamzel se Serëžou vás čekají,“ oznamovala Annuška, jež se vrátila a našla Annu opět v téže posici.

„Serëža? Co Serëža?“ procitla náhle Anna, vzpomenuvši si toho jitra poprvé, že má syna.

„On, tuším, cosi vyvedl,“ odpověděla s úsměvem Annuška.

„Co vyvedl?“

„V úhlové komnatě ležely broskve a on prý pokradmo jednu snědl.“

Vzpomínka na syna vybavila Annu náhle z onoho bezvýchodného postavení, v jakém se nacházela. Vzpomněla si na upřímnou sice, ale částečně přehnanou úlohu mateře, žijící jen pro syna, kterou přijala na sebe za posledních let, a s radostí pocítila, že bude míti v tom postavení, v němž se nyní nachází, přece jen pevnou oporu, jež nebude záviseti na jejím poměru ni k muži, ni k Vronskému. Oporou tou byl jí syn. Ať se postavení její změní jakkoli, syna opustiti nemůže. Ať si ji muž pokryje hanbou, ať si ji vyžene, ať si Vronský ochladne a vede dále svůj nezávislý život (opět s hněvem a výčitkou si na něho vzpomněla), syna opustiti nemůže. Má tedy cíl života. A proto musí jednati, musí se starati, aby si zabezpečila svůj poměr k synovi, aby jí ho neodňali. Rychle, co možná nejrychleji musí jednati, dokud jí ho ještě neodňali. Nezbývá, než vzíti syna a ujeti s ním. To je to jediné, co musí nyní učinit. Měla nezbytně zapotřebí, aby se upokojila, aby se zbavila svého trapného duševního stavu. Myšlenka o nastávajícím podniku, jenž by zabezpečil její spojení se synem, myšlenka, že s ním ihned někam odjede, přinesla jí želané uspokojení.

Kvapně se oblékla, sešla do přízemí, pevným krokem vstoupila do salonu, kde ji dle starého zvyku čekala káva a Serëža s guvernantkou. Serëža, celý bíle oblečený, stál u stolku pod zrcadlem a nahnuv hlavu i záda, obíral se s výrazem napjaté pozornosti, jejž dávno u něho pozorovala, a jímž se podobal otci, s květinami, jež byl sám přinesl.

Guvernantka měla zvláště přísné vzezření. Serëža vykřikl pronikavě, jak často činíval: „A mama!“ a stanul v pochybnostech, jíti-li pozdravit matku a pohoditi květiny, aneb dokončit-li věneček a jíti s ním?

Guvernantka, přivítavši Annu, počala jí dlouze a dopodrobna líčiti přestupek, jehož se byl Serëža dopustil; ale Anna jí neposlouchala. Zabývala se právě myšlenkou, má-li guvernantku vzíti s sebou. „Ne, nevezmu ji,“ rozhodla se. „Ujedu sama se synem.“

„Ano, to je velmi nehezké,“ pravila Anna, vzala syna za rameno a ne přísným, nýbrž plachým pohledem, jenž uvedl do rozpaků a hned i obradoval chlapce, vzhlédla na něho a políbila jej. „Ponechte ho u mne,“ obrátila se pak k udivené guvernantce, a vypouštějíc ruku synovu, přisedla ke stolu s kávou.

„Mama! Já… já… ne…“ začal Serëža, snaže se vyčísti z výrazu matčiny tváře, co ho čeká za broskev.

„Serëžo,“ obrátila se k němu matka, jakmile guvernantka vyšla ze salonu, „to je nehezké, ale vždyť ty toho více neuděláš?… Ty mne máš rád…“

Anna cítila, že jí slzy vstupují do očí. „Což pak ho mohu nemilovat?“ pomyslila si, vnikajíc v jeho ustrašený a spolu radostný pohled. „Je-li možná, aby se i on spojil s otcem a trestal mne? Což pak mu mne nebude líto?“ Slzy se již řinuly po její tváři, a proto, aby je zatajila před synem, vstala rychle a vyšla kvapně na terrasu.

Po několika bouřlivých, deštivých dnech udělalo se chladné, jasné počasí. Slunce jasně svítilo, pronikalo skrze omyté listí a vzduch byl při tom chladný.

Anna se zachvěla zimou i vniterním úžasem, jenž ji zchvátil s novou silou na čerstvém vzduchu.

„Jdi, jdi k Mariettě,“ obrátila se k Serëžovi, jenž přišel za ní na terrasu, a jala se hbitě chodit sem i tam po slaměném koberci terrasy. „Je-li možná, aby mně neodpustili, aby mne nepochopili, že to nemohlo býti jinak?“ tázala se sama sebe.

Stanula na okamžik a zadívala se na klátící se po větru vrcholky osiky s omytými listy, jasně se třpytícími v chladných paprscích slunce, a tu pochopila, že jí neodpustí, že všechno a všichni se budou nyní k ní chovati nelítostně jako to nebe, jako ta zeleň. A opět zpozorovala, že se jí v duši počíná vše dvojiti. „Nepřemýšlet, nesmím přemýšlet,“ pomyslila si. „Musím se sbírat na cestu. Ale kam? Kdy? Koho mám vzíti s sebou? Ach pravda, do Moskvy večerním vlakem. Vezmu Annušku a Serëžu a nejnevyhnutelnější věci. Ale napřed musím jim oběma dopsati.“ Vrátila se rychle domů, vstoupila do kabinetu, přisedla ke stolu a napsala muži:

„Po všem tom, co se sběhlo, nemohu déle zůstávati ve Vašem domě. Odjíždím a beru s sebou syna. Nejsem znalá zákonů a proto nevím, u koho z rodičů má zůstati syn; ale já ho beru s sebou, protože nemohu bez něho žíti. Buďte velkodušným a ponechte mně ho.“

Až dosud psala rychle a přirozeně. Ale obracejíc se k jeho velkodušnosti, jíž neuznávala, a cítíc nezbytnost, zakončiti dopis nějakým dojemným obratem, zastavila se.

„Mluviti o své vině a pokání nemohu, protože…“

Opět se zarazila, nenacházejíc spojitosti ve svých myšlenkách. „Ne,“ rozhodla se, „ničeho není třeba,“ roztrhala psaní, napsala je znova bez obratu o velkodušnosti a zapečetila.

Druhé psaní patřilo Vronskému. „Sdělila jsem muži,“ počala psáti, ale zastavila se při těchto slovech a dlouho seděla, aniž byla s to pokračovati. Zdálo se jí to tak hrubo, tak neženské. „A ostatně, co pak mu mohu napsati?“ pomyslila si. Ruměnec studu pokryl opětně její tvář, opět si představovala jeho klid, a pocit rozmrzelosti na něho přiměl ji, že roztrhala na malinké kousky lístek papíru s napsanou větou. „Není ničeho třeba,“ rozhodla se na konec, složila psací podložku, odebrala se nahoru, oznámila guvernantce a služebným, že dnes odjíždí do Moskvy, a hned se dala do skládání věcí.

XVI

Po všech světnicích letního bytu přecházeli domovníci, zahradníci a lokaji, a snášeli a vynášeli věci. Skříně a prádelníky byly otevřeny; dvakrát posílali k hokynáři pro provazy; na podlaze byly rozházeny staré noviny. Dva kufry, vaky a svázané plédy byly už sneseny do předsíně. Kočár a dva drožkáři stáli u vchodu. Anna, jež ve spěchu při skládání věcí zapomněla na své vnitřní rozčilení, upravovala právě, stojíc u stolu ve svém kabinetě, svou cestovní kabelku, když Annuška obrátila její pozornost na hrčení přijíždějícího povozu. Anna vyhlédla oknem a spatřila u schůdek kurýra od Alexěje Alexandroviče. Kurýr zatáhl za zvonek u předsíně.

„Jdi, zeptej se, čeho si přeje,“ zvolala Anna a klidně, na vše hotová, usedla s rukama složenýma v klíně do křesla. Lokaj jí přinesl tlusté psaní s adresou, psanou rukou Alexěje Alexandroviče.

„Kurýr má rozkázáno, přivézti odpověď,“ oznamoval sluha.

„Dobře,“ odpověděla Anna, a jakmile vyšel ze světnice, roztrhla třesoucími se prsty obálku. Balíček nových, obalených páskou, nepřehnutých bankovek vypadl z obálky. Anna vyňala dopis a počala čísti od konce. „Všechny potřebné přípravy k Vašemu návratu budou vykonány. Prosím, abyste obrátila pozornost na to, že mi zvláště záleží na splnění této mé prosby,“ četla Anna. Pak přeběhla další část písma od zadu, až přečetla všechno a ještě jednou přečetla celé psaní od počátku. Když byla hotova, pocítila, že je jí zima, a že se shroutilo na ní takové strašné neštěstí, jakého neočekávala.

Ráno ještě litovala, že pověděla vše muži, a přála si, aby její slova zůstala nevyslovenými. A hle, tento dopis uznával její slova nevyslovenými a poskytoval jí toho, čeho si přála. Ale nyní zdál se jí tento dopis hroznějším všeho, co si vůbec mohla pomyslit.

„Má, pravdu! má pravdu!“ mluvila k sobě Anna. „Rozumí se, on má vždycky pravdu, on je křesťan, on je velkodušný! Ano, podlý, mrzký člověk! A nikdo kromě mne toho nechápe a nepochopí; a já to nemohu nikomu vysvětlit. Oni tvrdí: zbožný, mravný, moudrý člověk; ale oni nevidí, co jsem viděla já. Oni nevidí, jak po osm let rdousil můj život, rdousil vše, co bylo ve mně živého, že mu ani jednou nenapadlo, že jsem živá ženština, která má potřebí lásky. Nevědí, jak mne za každým krokem urážel a při tom zůstával spokojen sám sebou. Což pak jsem se nesnažila, nesnažila se všemi silami, abych ospravedlnila svůj způsob života? Snažila jsem se milovati jeho, pak milovati syna, když už nebylo možná milovati muže. Ale nadešla chvíle, kdy jsem poznala, že nemohu více klamati sebe, že jsem živá, že nejsem ničím vinna, že Bůh mne stvořil takovou, jakou jsem, a že cítím potřebu milovat a žíti. A co nyní? Kdyby zabil mne, kdyby zabil jeho, všechno bych snesla, vše bych mu odpustila; ale ne, on…“

„Ale kterak jsem se nedomyslila, co učiní? Učiní to, čeho je schopen jeho podlý charakter. Zůstane práv, a mne zničenou zahubí ještě hůře, ještě ohavněji…“ ,Sama se můžete dovtípiti, co očekává Vás i našeho syna,‘ připomněla si opět slova mužova dopisu. „To je hrozba, že mi odejme syna, a podle jejich hloupého zákona je to bezpochyby možno. Ale což pak nerozumím, proč mi to píše? On nevěří ani v mou lásku k synovi, aneb se vysmívá (jako se vždycky vysmíval) tomuto mému citu; ale on ví, že syna neopustím, že ho nemohu opustit, že bez syna není pro mne žití ani s tím, koho miluju; on ví, že, opustím-li syna a uteku od něho, budu jednati jako nejhanebnější, nejpotupnější ženština; to ví a ví zároveň, že nebudu s to, abych se dopustila čehos podobného.“

,Náš život má i nadále jíti tak, jak šel dosud,‘ připomněla si Anna jinou větu z dopisu. „Ten život byl mučením už dříve, on se stal děsným v poslední době. Co pak mohu očekávat nyní? A on to vše ví, on ví, že nemohu pokládati za hřích, že dýši, že miluji; ví, že kromě lži a klamu ničeho z toho nemůže vzejíti; ale jemu se chce mučiti mne dále. Znám ho, vím, že jako ryba ve vodě, tak plave on a cítí se spokojeným uprostřed lži. Ale ne, já mu toho potěšení nezpůsobím; já roztrhám tu jeho pavučinu lží, jíž mne chce ovinout. Ať se stane cokoli; všechno bude lepší než lež a klam.“

„Ale jak? Bože můj, Bože můj! Byla-li kdy která ženština tak nešťastná jako já?…“

„Ne, roztrhám, roztrhám!“ vzkřikla, spěšně vstávajíc a potlačujíc slzy. I přistoupila k psacímu stolku s tím úmyslem, že mu napíše jiné psaní. Ale ve hloubi své duše cítila už, že nebude s to pranic roztrhati, že se jí nedostane sil, aby se vyprostila z dosavadního svého postavení, třebas bylo sebe lživější a nečestnější.

Sedla k psacímu stolku, ale místo psaní složila ruce na stůl, položila na ně hlavu a dala se do pláče, vzlykajíc tak, že se prsa její rozvlnila, jako když děti pláčou. Plakala proto, že její sny o vyjasnění, určitém ustanovení jejího postavení byly navždy pohřbeny. Věděla již napřed, že všechno zůstane při starém, ano, že bude mnohem hůře než dříve. Ona cítila, že to postavení ve vyšší společnosti, jež zaujímala až dosud, a které se jí ráno zdálo tak malicherným, je jí nadmíru drahým, a že nebude s to, aby je zaměnila za hanbící postavení ženštiny, jež opustila muže a syna a spojila se s milovníkem; věděla, že, ať se přemáhá jakkoli, nebude silnější než je. Svobodné lásky nikdy neokusí, nýbrž zůstane vždy trestuhodnou ženou, kterou budou moci každou chvíli usvědčiti, bude klamati muže, aby mohla udržovati mrzký milostný poměr s cizím, nezávislým člověkem, s nímž nemůže vésti společný život. Věděla, že to tak bude, a zároveň bylo to vše tak hrozno, že si nemohla nijak představiti, čím to skončí. I plakala nezdržujíc se, jako pláčou potrestané děti.

Teprve když zaslechla v předsíni kroky lokaje, sebrala se, odvrátila od něho tvář a dělala, jakoby psala.

„Kurýr prosí za odpověď,“ oznamoval lokaj.

„Odpověď? Ano, ano,“ prohodila Anna, „ať ještě trochu počká. Já zazvoním.“

„Což mohu napsat?“ pomyslila si Anna. „Na čem se mohu sama rozhodnout? Co vím? Čeho si přeju? Co miluju?“ A opět cítila rozdvojení ve své duši. Ulekla se toho pocitu a chopila se první záminky činnosti, jež se jí namanula a která mohla zapuditi myšlenky o sobě samé. „Musím promluviti s Alexějem (tak nazývala v myšlenkách Vronského), jedině on mně může poradit, co mám dělat. Pojedu k Betsy, možná že se tam s ním setkám,“ pravila si, úplně zapomínajíc, že, když mu včera večer sdělila, že ke kněžně Tverské nepojede, on odpověděl, že tedy také tam nepřijde. Pak přistoupila ke stolu a napsala muži:

„Obdržela jsem Vaše psaní. A.“

Zazvonila a odevzdala lístek lokaji.

„Dnes nepojedeme nikam,“ oznámila přicházející Annušce.

„Vůbec nepojedeme?“

„Ne, věci nechte uloženy do zítřka, a kočár ať tu čeká. Já pojedu ke kněžně.“

„Které šaty mám přichystat?“

XVII

Kroketová společnost, k níž kněžna Tverská zvala Annu, měla záležeti z dvou dam s jejich nápadníky. Ony dvě dámy byly hlavní representantky vznešeného petrohradského kroužku, jenž se nazýval les sept merveilles du monde^[40] napodobě tím názvem jakési cizí opičení. Ony dámy náležely ovšem ke vznešenému kroužku, ale chovaly se nepřátelsky ke kroužku, jejž navštěvovala Anna. Mimo to starý Stremov, jenž měl značný vliv v Petrohradě a byl nápadníkem Lizy Merkálové, byl v úřadě soupeřem Alexěje Alexandroviče. Z těchto různých příčin nechtěla Anna přijeti ke kněžně, a na tuto její nechuť narážela kněžna Tverská ve svém lístku. Nyní však v naději, že se tam setká s Vronským, se rozhodla, že pojede.

Ke kněžně Tverské přijela dříve, než druzí hosté.

V tu chvíli, kdy vcházela do domu, přišel tam též od Vronského lokaj s rozčesanými licousy, podobající se komořímu junkeru. Počkal u dveří, sňal čapku a odstranil se s cesty před Annou. Anna ho poznala a teprve nyní jí napadlo, že Vronský jí řekl včera, že sem nepřijde. Psal bezpochyby sestřenici o tom.

Když svlékala v předsíni svrchní oblek, zaslechla Anna, jak lokaj, jenž vyslovoval zvuk ,r‘ taktéž jako komoří junker, oznamoval: „od pana hraběte paní kněžně“ a odevzdával lístek.

Anna se chtěla zeptat, kde je jeho pán. Napadlo ji, aby se vrátila domů a poslala mu lístek, aby k ní přijel, aneb aby k němu sama dojela. Ale nebylo víc možno vyplniti ani jedno, ani druhé, ani třetí. V domě už ohlásili její příchod, a lokaj stál již po straně otevřených dveří, očekávaje, až vejde do vnitřních pokojů.

„Kněžna je v zahradě,“ šli už ji oznámit. „Neráčíte-li sama jíti do zahrady?“ oznamoval jí jiný lokaj v druhé komnatě.

Duševní stav Annin se nezměnil; táž nerozhodnost, neurčitost, jako doma. Ba ještě hůř; neboť zde nebylo možno ničeho podniknouti, nebylo naděje na shledání s Vronským, a přec bylo nutno zde zůstati a nacházeti se v cizí společnosti, zcela protivné její duševní náladě. Ale za to měla na sobě šaty, o nichž věděla, že jí sluší; pak nebyla sama, kolem ní byla ona pyšná úprava velkosvětské nečinnosti, jíž přivykla, a proto jí bylo snáze než doma; nepotřebovala přemýšlet, co má dělat. Všechno se konalo samo. Když se setkala s Betsy, jež ji přivítala v bílých šatech, překvapujících svou elegancí, pousmála se na ni jako vždycky. Kněžna Tverská kráčela s Tuškévičem a příbuznou slečnou, jež na velikou radost svých rodičů, bydlících stále v provincii, trávila léto u proslulé kněžny.

Ale přece nebyla as Anna takovou, jakou bývala vždy, neboť Betsy ihned to zpozorovala.

„Špatně jsem spala,“ odpověděla Anna, pohlížejíc na lokaje, jenž jim šel vstříc a dle domněnky Anniny přinášel kněžně lístek od Vronského.

„Já jsem velice ráda, že jste přijela,“ pravila Betsy. „Já jsem unavena a právě jsem chtěla jíti vypít číšku čaje, než přijedou. A vy,“ obrátila se k Tuškéviči, „jděte zatím s Mášou a zkuste, dobře-li je přistřižen trávník ke kroketu. A my si mezitím při čaji pohovoříme od duše, we’ll have a cosy chat,^[41] není-liž pravda?“ obrátila se s úsměvem k Anně, tisknouc jí ruku, v níž držela slunečník.

„Tím líp, neboť nemohu u vás zůstat dlouho; musím ještě k staré Wrede. — Už sto let jí slibuju,“ pokračovala Anna, jíž se lež, protivná vlastně její povaze, stala nejen prostou a přirozenou ve společnosti, nýbrž působila jí dokonce i potěšení. Proč řekla něco, o čem okamžik před tím ani nemyslila, nedovedla by nikterak vysvětliti. Řekla to jen z toho důvodu, aby si, jelikož Vronský zde nebude, zabezpečila svobodu a mohla se pokusit jinak se s ním shledati. Ale proč se zmínila právě o staré dvorní slečně Wrede, k níž měla zapotřebí jeti s návštěvou právě tak, jako k mnohým jiným, nemohla by vysvětlit, a přec, jak se potom ukázalo, kdyby si vymyslila sebe chytřejší prostředek pro setkání se s Vronským, nemohla by si vymysliti ničeho lepšího.

„Ne, já vás nepustím za nic na světě,“ odvětila Betsy, upírajíc pozorně oči na tvář Anninu. „Kdybych vás neměla ráda, opravdu bych byla uražena. Jako byste se bála, že moje společnost vás může kompromittovat. Poslechni, přines nám čaj do malého salonku,“ obrátila se k sluhovi, mhouříc oči jako vždy, když se obracela k lokaji. Pak vzala z ruky jeho lístek a prohlédla jej.

„Alexěj nám uskočil,“ prohodila po francouzsku „On mi píše, že nemůže přijít,“ dodala pak takovým přirozeným, prostým hlasem, jakoby jí nikdy ani na mysl nemohlo přijít, že by Vronský mohl míti pro Annu nějaký jiný význam, než hra v kroket. Anna věděla, že Betsy ví o všem, ale když poslouchala, jak ona mluví o Vronském, vždy byla na minutku přesvědčena, že neví o ničem.

„A!“ lhostejně prohodila Anna, jakoby ji vše to málo zajímalo, načež pokračovala s úsměvem: „Jak by vaše společnost mohla někoho kompromittovat?“

Tato hra slovy, ukrývání tajemství, mělo pro Annu, jako vůbec pro všechny ženštiny, mnoho zajímavého. Bavila ji ne potřeba tajení, nikoli účel jeho, nýbrž pouze sám process tajení.

„Nemohu býti přece katoličtější, než papež,“ pravila dále. „Stremov a Liza Merkálová jsou smetana se smetany vyššího světa. Mimo to je přijímají všude a já“ — slovo ,já‘ pronesla se zvláštním důrazem — „nikdy jsem nebývala přísnou a nesnášenlivou. Ale opravdu nemám kdy.“

„Ne, vy se snad nechcete setkat se Stremovem? Ať si tam v komitétě lámou oštěpy s Alexějem Alexandrovičem, do toho nám nic není. Ale ve společnosti je nejpříjemnějším člověkem ze všech, co jich vůbec znám, a při tom vášnivý hráč v kroket. Však uvidíte. A vždyť přes to, že jeho postavení v roli zamilovaného do Lizy je při jeho stáří směšným, uvidíte, jak se umí vytáčet ze své komické situace! On je roztomilý člověk. Sapho Štolcovou neznáte? To je nový, zcela nový tón.“

Betsy mluvila nenuceně, ale Anna poznala z její veselého, chytrého vzezření, že dobře chápe její choulostivé postavení a že má cosi za lubem. Seděly spolu v malinkém kabinetě.

„Musím však odepsati Alexěji,“ vzpomněla si Betsy, sedla ke stolu, napsala několik řádek a vložila lístek do obálky.

„Píšu mu, aby přijel k obědu. Jedna dáma zůstala by při obědě bez kavaléra. Pohleďte, pohnou-li jím má slova? Odpusťte, že vám musím na minutku zůstavit. Buďte tak dobra, zapečeťte a odešlete psaní,“ pravila Betsy už ve dveřích; „musím ještě něco naříditi.“

Ana, nerozmýšlejíc se ani minutu, přisedla se psaním Betsy ke stolku, ani se nepodívala, co napsala Betsy, a připsala dole: „Musím Vás nevyhnutelně vidět. Přijeďte k zahradě Wrede. Budu tam v šest hodin.“ Zapečetila psaní a Betsy, jež se právě vrátila, odeslala je za její přítomnosti.

Při čaji, jejž jim přinesli na stolku-podnosu do prochladlého, malého salonku, rozpředla se do příjezdu hostí mezi oběma ženštinami vskutku „a cosy chat“, jak slíbila kněžna Tverská. Posuzovaly ty, koho očekávaly, a zastavily se u Lizy Merkálové.

„Ona je velmi milá, a vždy mně byla sympathickou,“ pravila Anna.

„Vy ji musíte milovat. Ona o vás blouzní. Včera po dostihách přistoupila ke mně a div si nezoufala, že vás už nezastala. Ona tvrdí, že jste hotovou hrdinkou románu, a že, kdyby byla mužským, nadělala by k vůli vám tisícero hloupostí. Stremov jí na to prohodil, že i tak je dělá.“

„Ale řekněte mi, prosím vás, já jinak nemohu porozumět,“ počala Anna po malé přestávce takovým hlasem, že bylo ihned patrno, že se netáže jen tak na zdařbůh, nýbrž že předmět její otázky byl pro ni důležitějším, než by měl býti. „Řekněte mně, prosím vás, v jakém se nachází poměru ke knížeti Kalužskému, k tak zvanému Miškovi? Já jsem se zřídka s nimi setkávala. Co je to za poměr?“

Betsy se usmála očima a pozorně pohlédla na Annu.

„Nový způsob,“ odpověděla jí. „Všechny si nyní zvolily ten způsob. Odhodily čepce za mlýn. Ale jest způsob a způsob, jak je odhoditi.“

„Ovšem, ale v jakém poměru nachází se ona ke Kalužskému?“

Betsy se neočekávaně vesele rozesmála, tak že se dlouho nemohla udržeti, což se jí zřídka přiházívalo.

„Tak vy odbíráte roli kněžně Mjahké. To je otázka dítěte,“ a Betsy se snažila zdržeti se smíchu, ale nepodařilo se jí, i vypukla v nakažlivý smích, jakým se smějou osoby, jež se jen zřídka smějou. „Jich samých se musíte zeptat,“ pravila pak se slzami smíchu v očích.

„Nu, vy se smějete,“ pravila Anna, jež se nevolky také nakazila smíchem, „ale já tomu nijak nemohla porozuměti. Nerozumím, jakou úlohu při tom hraje muž.“

„Muž? Muž Lizy Merkálovy nosí za ní plédy a je vždy hotov k úsluze. A co dále za tím vězí, na to se nikdo netáže. Víte, ve slušné společnosti nemluví se, ani se nepřemýšlí o jistých podrobnostech toiletty. Tak též o tom.“

„Vy budete na slavnosti u Rolandaki?“ otázala se Anna, měníc předmět rozhovoru.

„Nemyslím,“ odvětila Betsy, nehledíc na svou přítelkyni, a jala se opatrně nalévati vonného čaje do malinkých průzračných číšek. Podavši číšku Anně, vytáhla pachitosku,^[42] vložila ji do stříbrného držátka a zapálila si.

„Hleďte, já se nacházím ve šťastném postavení,“ počala Betsy nyní už beze smíchu, držíc v ruce číšku s čajem. „Rozumím vám, rozumím i Líze. Líza je jedna z oněch naivních povah, které jako děti nerozeznávají, co je dobře a co špatně. Aspoň nerozeznávala toho, dokud byla ještě velmi mlada. A i nyní ví, že ono nerozeznávání jí sluší. Nyní, dost možná, nerozeznává schválně,“ mínila Betsy s jemným úsměvem. „Ale přec jí to sluší. Jak vidíte, na jeden a týž předmět možno pohlížeti tragicky a převrátili jej v muka, ale možno pohlížeti i prostě, ba i vesele. Vy snad jste náchylna pohlížeti na věci příliš tragicky.

„Jak bych si přála, znáti jiné tak dobře, jako znám sebe,“ promluvila Anna vážně a zádumčivě. „Jsem horší než jiné, či lepší? Tuším, že horší.“

„Vy jste hrozné dítě, hrozné dítě!“ opětovala Betsy. „Ach, tu jsou.“

XVIII

Ozvaly se kroky a mužský hlas, po něm ženský hlas a smích, a hned na to vešli očekávaní hosté Sapho Štolcová a kypící nadbytkem zdraví mladý člověk, jejž ve společnosti nazývali Váska. Bylo zřejmo, že mu sloužilo ke zdraví pojídání polosyrových beefsteaků, lanýžů a pití burgundského. Váska se poklonil damám a pohlédl na ně, avšak pouze na sekundu. Vešel za Sapho do salonu a po salonu kráčel v zápětí za ní, jakoby byl k ní připoután, a nespouštěl s ní svítících se očí, jakoby ji chtěl sníst. Sapho Štolcová byla blondýnka s černýma očima. Přišla drobnými krůčky, obutá ve střevíce na vysokých podpatcích a po mužsku silné stiskla damám ruce.

Anna se dosud nikde nesetkala s touto novou znamenitostí, i byla udivena jak její krásou, tak i výstředností toiletty a smělostí způsobů. Na hlavě měla příčesku s tak vysokým šiňonem, spleteným ze svých i cizích něžně zlatoplavých vlasů, že hlava svou velikostí se rovnala její úhledně vypouklému, nápadně z předu odhalenému poprsí. Její pohyby vpřed byly tak náhlé a bystré, že při každém kroku rýsovaly se na šatech formy kolen i horní části nohy a mimovolky se vnucovala otázka, kde se v zadu v té dovedně upravené, kolébající se hoře opravdu končí její skutečné, malinké a úhledné, svrchu tak obnažené a vzadu a dole tak zahalené tělo.

Betsy ji ihned seznámila s Annou.

„Představte si, my bychom byli bezmála zajeli dva vojáky,“ dala se ihned do řeči, mrkajíc, usmívajíc se a odšupujíc nazpět svou vlečku, jež se při bystrém její pohybu pošinula příliš daleko na jednu stranu. „Já jsem jela s Váskou… Ach, ano, vy se neznáte.“ I pojmenovavši ho pravým příjmením, představila mladého člověka; při tom se začervenala a hlasitě se dala do smíchu svému nedopatření, že totiž svého kavaléra před cizí damou nazvala Váskou. Váska se ještě jednou uklonil Anně, ale nepromluvil ani slova. Za to se obrátil k Sapho: „Sázka je prohrána. My jsme přijeli dříve. Račte zaplatit,“ pravil, usmívaje se.

Sapho se zasmála ještě veseleji.

„Přec ne teď,“ pravila jemu.

„To je stejné, obdržím později.“

„Dobře, dobře. Ach, ano!“ obrátila se náhle k hostitelce: „to jsem hezká… Byla bych zapomněla… Já jsem vám přivezla hosta. Tu je.“

Neočekávaný mladý host, jehož přivezla s sebou Sapho a na něhož zapomněla, byl však tak vzácným, vysokým hostem, že přes jeho mládí obě dámy vstaly, vítajíce ho.

Byl to nový nápadník Sapho. On jí následoval nyní v patách právě tak jako Váska.

Brzy přijel i kníže Kalužský a Liza Merkálová se Stremovem. Liza Merkálová byla hubená brunetka s východním, lenivým výrazem tváře a překrásnýma, nevystihlýma očima — jak se všichni o ní vyjadřovali. Ráz její tmavého obleku (Anna jej ihned zpozorovala a ocenila) úplně harmonoval s její krásou. Na kolik Sapho byla tuhá a upjatá, na tolik Liza byla měkká a volná.

Ale Liza byla dle vkusu Annina daleko vábnější. Betsy vypravovala o ní Anně, že se tváří nevědomým děckem, ale když ji Anna uviděla, přesvědčila se hned, že to není pravda. Byla opravdu nevědoucí, rozhýčkaná, ale při tom roztomilá a nevinná ženština. Tón její byl ovšem takový jako tón Sapho. Právě tak jako za Sapho chodili za ní dva nápadníci jako přišití a hltali ji očima; jeden z nich byl mladý, druhý už starý. Ale při tom tkvělo v ní cosi zvláštního, co ji povyšovalo nad její okolí, jako se briliant čisté vody svým ohněm vyznačuje mezi pouhými sklíčky. Ten oheň plál z její rozkošných, vskutku nevystihlých očí. Znavený a zároveň vášnivý pohled oněch očí, obklíčený tmavým kruhem, překvapoval svou naprostou upřímností. Každý, kdo jen jednou pohlédl do těchto očí, byl přesvědčen, že ji poznal skrz naskrz, a poznav ji, nemohl jí nemilovati. Když spatřila Annu, celá tvář její vzplanula náhle radostným úsměvem.

„Ach, jak jsem šťastna, že vás vidím!“ zvolala, blížíc se k Anně. „Včera o dostihách právě jsem chtěla k vám jíti, když jste odejela. Já si tak přála viděti vás právě včera. Viďte, to bylo strašné?“ tázala se, hledíc na Annu svýma očima, jež odhalovaly na pohled celou duši.

„Ano, já jsem se nikterak nenadála, že to tak rozčiluje,“ pravila Anna, zardívajíc se.

Společnost se v tu chvíli zdvihla a ubírala se do sadu.

„Já nepůjdu,“ řekla Liza, usmívajíc se a přisedajíc k Anně. „Vy také nepůjdete? Co za zábavu hráti v kroket!“

„Ne, já ráda hraju,“ mínila Anna.

„Vida; co děláte, abyste neměla dlouhou chvíli? Pohlédnu na vás, už je mi veselo. Vy žijete, ale já se nudím.“

„Vy se nudíte? Vždyť vy jste nejveselejší společnice z celého Petrohradu,“ podivila se Anna.

„Možná, že osoby, jež náležejí k naší společnosti, nudí se ještě více; ale nám, aneb aspoň mně, není veselo, nýbrž hrozně, hrozně nudno.“

Sapho si zapálila papirosku a vyšla do zahrady s dvěma mladými pány. Betsy a Stremov zůstali u čaje.

„Co, nudno?“ zvolala Betsy. „Sapho vypravovala, že jim bylo u vás včera velmi veselo.“

„Ach, taková byla nuda!“ posteskla si Liza Merkálová. „Přijeli jsme společně po dostihách. A stále jedny a tytéž osoby! Pořád jedno a totéž. Celý večer jsme proseděli a proleželi na divancch. Což tu může býti veselého? Ne, řekněte mi, co děláte, abyste se nenudila?“ obrátila se opět k Anně. „Je potřebí jen na vás pohlédnouti a hned vidíš: Hle, ženština, která může býti šťastna nebo nešťastna, ale nikdy se nenudí. Poučte mne, jak to děláte?“

„Nikterak nedělám,“ odvětila Anna, pýříc se následkem Liziných dotěrných dotazů.

„A to je ten nejlepší prostředek,“ vmísil se do řeči Stremov. Stremov byl padesátník napolo již šedý, ale bodrý; nehezký, ale s výraznou, chytrou tváří. Liza Merkálová byla synovkyní jeho ženy, a on trávil všechen svůj svobodný čas u ní. Setkav se zde s Annou Kareninou, snažil se jako protivník Alexěje Alexandroviče v úřadě a zároveň jako vznešený a rozumný člověk chovati se k ní, k ženě svého protivníka, co nejlíbezněji.

„Nikterak,“ opakoval slovo Annino, chytře se pousmáv. „To je nejlepší prostředek. Já vám už dávna, tvrdím,“ obracel se k Lize Merkálové, „chcete-li, abyste se nenudila, nemyslete na to, že se budete nudit. Je to právě tak, jako nespí-li někdo v noci, nesmí mysliti na to, že neusne, a spaní se dostaví. Totéž poradila vám nyní Anna Arkáďjevna.“

„Byla bych velmi ráda, kdybych to byla vskutku řekla, neboť je to nejen moudré, nýbrž i pravda,“ pousmála se Anna.

„Ne, řekněte mi, proč není možná usnout a proč není možná se nenudit?“

„Kdo chce dobře spát, musí popracovat, a kdo chce býti vesel, musí také popracovat.“

„Ale proč bych pracovala, když mé práce nikdo nepotřebuje? A schválně se přetvářet já neumím a nechci.“

„Vy jste nenapravitelná,“ pravil Stremov, nehledě na ni, a opět se obrátil k Anně.

Poněvadž se s Annou stýkal zřídka, nemohl jí pověděti ničeho jiného, leč trochu banálnosti; ale své banální otázky, kdy se hodlá přestěhovati do Petrohradu, své fráze, jak ji má ráda hraběnka Lidie Ivánovna, přednášel s takovým výrazem, že bylo patrno, kterak si z celé duše přeje, býti jí příjemným a prokázati jí svou úctu, ne-li více.

Přišel Tuškévič a oznamoval, že celá společnost očekává hráče v kroket.

„Ne, neodjíždějte, prosím vás,“ obrátila se Liza Merkálová k Anně, když zvěděla, že chce odejeti. Stremov se připojil k její prosbě.

„Bude to kontrast příliš nápadný,“ prohodil Stremov, „odebrati se ze zdejší společnosti k starušce Wrede. A kromě toho vy jí zavdáte příčinu k pomluvám, kdežto zde budete vzbuzovati jen dobré, pomluvě zcela opačné city,“ lichotil Anně.

Anna se na minutku zamyslila v nerozhodnosti. Lichotivé řeči onoho chytrého člověka, naivní, dětská sympathie, kterou jí projevovala Líza Merkálová, i celé to vznešené okolí, k němuž přivykla — vše to bylo tak lehko a příjemno, a co ji očekávalo, bylo tak obtížno, že byla chvíli na rozpacích, nezústati-li zde a neodložiti ještě těžkou minutu vyznání. Ale vzpomenuvši si, co ji samotnou očekává doma, jestliže se na ničem nerozhodne, vzpomenuvši si na ono i při vzpomínce strašné gesto, kdy se oběma rukama chopila za vlasy, rozloučila se a odejela.

XIX

Vronský, ač vedl na pohled lehkomyslný, světský život, byl člověkem, jemuž se příčil nepořádek. Ještě jako jinoch ve vojenském učilišti zakusil potupy, když, nadělav dluhů požádal za půjčku a bylo mu odepřeno. Od té doby bylo jeho snahou, aby se nikdy více neocitl v podobném postavení.

Proto tedy, aby měl své záležitosti vždycky v pořádku, zavíral se asi pětkrát do roka, podle okolností tu častěji, tu řídčeji, do svého kabinetu a zaváděl pořádek ve svých účtech. Říkal tomu účtovaní aneb faire la lessive.^[43]

Když se druhého dne po dostihách hezky pozdě probudil, neoholil se, nevykoupal se, nýbrž oblekl plátěnou hazuku a rozložil po stole peníze, účty, dopisy, a dal se do práce. Petrický, jakmile so probudil a uviděl přítele u psacího stolu, ani nemukaje se oblékl a vyšel z domu, aby nepřekážel, věda, že za takových okolností Vronský bývá mrzutý.

Každý člověk, jenž zná do nejmenších podrobností, jak složitý jsou okolnosti, uprostřed nichž žije, přirozeně se domnívá, že složitost oněch okolností a obtíže při obeznamování se s nimi jest jeho osobní, nahodilá zvláštnost, a nikterak by neuvěřil, že i ostatní lidé se pohybují uprostřed podobně složitých, zvláštních okolností, jako on sám. Podobně se zdálo i Vronskému. Domnívalť se s jistou hrdostí a ne neprávem, že každý jiný člověk dávno by vězel v dluzích a musil by se dopouštěti lecjakých nehezkých skutků, kdyby žil v tak obtížných okolnostech jako on. Ale Vronský cítil, že jest nezbytno právě nyní srovnati účty a přesvědčiti se o svém finančním stavu, právě proto, aby se nezapletl do dluhů.

Nejprve se Vronský chopil peněžních záležitostí, jakožto nejsnazší části dnešního úkolu. Sepsal zprvu svým drobným písmem na lístku poštovního papíru vše, co byl dlužen, utvořil součet a shledal, že je dlužen sedmnáct tisíc a několik set rublů; sta však vynechal, aby počet byl jasnější. Pak spočítal své hotové peníze i částku, uloženou v bance, a našel, že má všeho 1800 rublů, a do Nového roku není naděje na jakýkoli příjem. Přečetl tedy znova seznam dluhů a přepsal jej, rozděliv všechny dluhy na tři druhy. K prvnímu druhu počítal dluhy, jež se měly ihned zaplatit, aneb musily býti peníze pohotově, aby v případě, kdyby se požádalo za jich zaplacení, nebylo potřebí ani minuty odkladu. Takových dluhů bylo okolo čtyř tisíc: 1500 rublů za koně a 2500 rublů, jimiž se Vronský zaručil za mladého soudruha Venevského, jenž za přítomnosti Vronského prohrál ony peníze v karty s falešným hráčem. Vronský chtěl hned tehda ony peníze zaplatit (měl je náhodou při sobě), ale Venevský a Jašvin stáli na svém, že zaplatí sami, a ne Vronský, jenž ani nehrál. To by bylo všechno hezké, ale Vronský věděl, že pro onu špinavou záležitost, do níž se vpletl pouze tím, že svým slovem přijal rukojemství za Venevského, musí míti nezbytně oněch 2500 rublů, třebas jen proto, aby je mohl hoditi onomu podvodníku a neměl s ním už co jednat. Tedy tento první nejdůležitější druh dluhů vyžadoval, aby měl Vronský pohotově 4000 rublů. V druhém oddělení se nacházelo za osm tisíc dluhů méně důležitých. Byly to hlavně dluhy v dostihové konírně dodavateli ovsa a sena, Angličanu, sedláři atd. Na tyto dluhy bylo zapotřebí splatit také aspoň dva tisíce, aby byl pokoj. Dluhy posledního druhu — v obchodních skladech, hostincích a krejčímu — byly takové, že se jimi nepotřeboval znepokojovati. Mel tedy zapotřebí 6000 rublů na běžné výlohy a pohotově měl pouze 1800. Člověku se sto tisíci rublů ročního důchodu, jak všeobecně cenili Vronského, podobné dluhy nemohly na pohled činiti obtíží. Ale ve skutečnosti se Vronskému do onoho sta tisíc rublů ročního důchodu nedostávalo mnoho. Ohromné, po otci zděděné jmění, jež skutečně přinášelo okolo dvou set tisíc rublů ročního důchodu, patřilo společně oběma bratřím. Ale když se starší bratr, jenž vězel po krk ve dluzích, oženil s chudobnou kněžnou Várjou Čirkovou, dcerou dekabristy,^[44] ustoupil Alexěj staršímu bratru veškeren důchod z dědičných statků, vymíniv si pouze dvacet pět tisíc rublů ročně. Alexěj ubezpečil tehdá bratra, že s takovou sumou ročně vystačí, dokud se neožení, čehož se ostatně sotva možno nadíti. Bratr, jenž byl velitelem jednoho z nejdražších pluků a jenž se právě oženil, nemohl odmítnouti nabídky jeho. Matka jeho měla své vlastní jmění, dávala Alexěji kromě oněch vymíněných 25.000 ještě 20.000 rublů ročně a Alexěj vše to utrácel. Ale v poslední době rozhněvala se na něho matka pro jeho milostný poměr a pro náhlý odjezd z Moskvy, i přestala mu posílati peníze. Následkem toho Vronský, jenž přivykl žíti na 45.000 rublů, obdržel toho roku pouze 25.000 a proto se ocitl v nesnázích. Prositi matku, aby mu pomohla vyváznouti z nesnáze, nyní nemohl. Poslední matčin přípis, jejž obdržel teprve včera, rozmrzel Vronského zejména proto, že v něm byla narážka, že matka je hotova pomáhati mu k úspěchu, ve společnosti a na službě, nikoli však v tom případě, povede-li nadále život, jenž slouží k pohoršení vší slušné společnosti. Pokus matčin — zakoupiti jej, urazil Vronského do hlubiny duše a ochladil ještě více vzájemný jejich poměr. A vzíti nazpět své lehkomyslné slovo také nemohl, ač cítil nyní, že následkem jeho poměru ke Karenině mohou se sběhnout takové okolnosti, které ho přimějí k seznání, že jeho lehkomyslné slovo bylo vysloveno lehkomyslně a že, ač neženat, přece může míti zapotřebí celých sto tisíc ročního důchodu. Ale vzíti slovo nazpět bylo nemožno. Potřeboval si pouze připomenouti bratrovu ženu, vzpomenouti, jak tato milá, slavná Várja při každé příležitosti mu připomínala, že nezapomíná na jeho velkomyslnost a váží si jí, aby pochopil, že není možná požádati nazpět, co byl dal. Bylo to pro něho právě tak nemožným, jako sbíti ženštinu, krásti nebo lháti. Zbýval pouze jediný prostředek, k němuž se Vronský odhodlal bez váhání: vypůjčiti si u lichváře deset tisíc, což se zajisté nesetká s obtížemi, omeziti vůbec své výlohy a prodati závodní koně. Jakmile se rozhodl, napsal ihned lístek Rolandaki, jenž už několikrát k němu posýlal s nabídkou, že koupí jeho koně. Pak poslal pro Angličana a pro lichváře, a své hotové peníze rozložil podle různých účtů. Když byl s těmito záležitostmi hotov, napsal chladnou, příkrou odpověď matce. Pak vytáhl ze zápisníku tři lístky, jež obdržel od Anny, přečetl je, spálil a vzpomenuv si na včerejší rozhovor s ní, zamyslil se.

XX

Život Vronského byl šťastný hlavně tím, že si vypracoval jistý svod pravidel, kterými určoval přesně vše, co se patřilo a co se nepatřilo dělat. Onen svod pravidel týkal se ne příliš obsáhlého kruhu okolností, za to však jeho pravidla nedopouštěla pochybnosti, a Vronský, jenž nikdy nevycházel ze svého kruhu, nebyl také nikdy ani na minutu v pochybnostech, jak vykonati, čeho bylo třeba. Jeho pravidla určovala, že dluh z karet se platit musí, ale krejčímu platit že není třeba; přelhávati mužského že nelze, ale ženštinu možno přelhat; že nelze nikoho podvádět, ale muže vodit za nos možno; urážka že se nesmí odpouštěti, ale urážeti se smí atd. Všechna ta pravidla byla snad nerozumná, nehezká, ale byla určitá, a Vronský plně je, cítil, že je spokojený a může kráčeti s hlavou hrdě vztyčenou. Teprve za poslední doby počal Vronský za příčinou svého poměru k Anně pociťovati, že jeho zákonník pravidel neurčuje dosti podrobně všechny okolnosti, a v budoucnosti se mu jevily obtíže a pochybnosti, v nichž nenacházel té niti, jež by ho vyvedla z labyrintu.

Nynější jeho poměr k Anně a k její muži byl mu jasným a prostým. Bylť jasně a přesně určen svodem pravidel, jimiž se řídil.

Anna byla pořádná ženština, jež mu darovala svou lásku, i on ji miloval, a proto byla pro něho ženštinou, která jest hodná právě takové, ba ještě větší úcty než zákonitá žena. Dal by si spíš ruku utíti, než by si dovolil slovem nebo poznámkou netoliko ji uraziti, nýbrž i neprokázati jí té úcty, jaké se vůbec může dáma nadíti.

Jeho společenské poměry také mu byly jasný. Všichni mohli věděti o jeho poměru k Anně, mohli jej podezřívat, ale mluviti o tom nikomu nebylo dovoleno. V opačném případě byl hotov přinutiti mluvku, aby mlčel a choval se s úctou k neexistující cti ženštiny, kterou miloval.

Ještě jasnějším byl mu poměr k muži. Od toho okamžiku, jak se Anna zamilovala do Vronského, byl přesvědčen, že pouze on sám má na ni právo. Muž byl od té chvíle jen zbytečnou, překážející osobou. Jeho postavení bylo ovšem žalostné, ale což dělat? Jediné, nač měl muž právo, bylo, že se mohl domáhati dostiučinění se zbraní v ruce, a k tomu byl Vronský připraven od prvního okamžiku.

Ale poslední dobou vznikaly nové, vnitřní poměry mezi ním a jí, a nové ty poměry lekaly Vronského svou neurčitostí. Právě včera mu Anna oznámila, že je těhotná. A on pocítil, že ona zpráva, i to, čeho Anna očekávala nyní od něho, vyžadovalo jakéhosi kroku, jenž nebyl jasně určen oním kodexem pravidel, jímž se řídil ve svém životě. On byl opravdu zastižen nepřipravený a v prvním okamžiku, když mu Anna zjevila svůj stav, srdce mu radilo, aby žádal na Anně, by opustila muže. On jí to řekl; ale nyní, když si věc rozmyslil, poznával, že by bylo lépe obejíti se bez takového kroku. Ale zároveň, co si to myslil, lekal se, nebylo-li to špatné?

„Řekl-li jsem opustit muže, znamenalo to: spojiti se se mnou. Jsem však k tomu připraven? Kterak ji mohu nyní s sebou odvézti, když nemám peněz? Ovšem, to by se dalo ustrojit… Ale kterak ji mohu odvézti, když jsem dosud v pluku? Řekl jsem ono, musím býti tedy připraven i na toto, to jest míti peníze a vystoupiti z vojska.“

Vronský se zamyslil. Otázka, má-li či nemá-li vystoupiti z pluku, přivedla ho k jinému, tajnému, pouze jemu povědomému, div ne hlavnímu, ač pečlivě tajenému zájmu celého jeho života.

Ctižádost byla dávná touha jeho dětských i jinošských let, byla to touha, k níž se sice ani před sebou nepřiznával, ale která byla tak mocná, že se i nyní pustila v zápas s jeho láskou. Jeho první kroky ve společnosti i ve vojenské službě byly šťastny; ale jsou tomu dva roky, co učinil hrubou chybu. Chtěje dokázati svou neodvislost a vyšinouti se, vzdal se nabízeného mu místa, naděje se, že toto odmítnutí mu dodá větší ceny; ale ukázalo se, že byl příliš smělým, a proto ho obešli. Vnutiv se takovým způsobem nevolky do poměru nezávislého člověka, choval se k němu opatrně a rozumně. Stavěl se, jakoby se na nikoho nemrzel, jakoby se nepokládal za uražena, a přál si pouze, aby ho nechali na pokoji, protože i tak je mu příjemno. Ve skutečnosti však přestalo mu býti příjemno už od minulého roku, když odejel do Moskvy. Pozoroval, že jeho pověst nezávislého člověka, který by mohl všechno, ale ničeho nechce, se již počíná vytráceti a mnozí se už začínají domnívati, že by ani ničeho nedovedl, vyjma býti čestným, řádným hochem. Jeho poměr ke Karenině, jenž nadělal tolik hluku a obrátil k němu všeobecnou pozornost, dodal mu nového lesku a uspal na čas hryzoucího červa ctižádosti. Ale před týdnem se onen červ probudil s novou silou. Jeho soudruh z dětských let, náležející k témuž kruhu i k téže společnosti, jeho spolužák z vojenského učiliště, jménem Serpuchovskoj, jenž byl s ním současně povýšen za důstojníka, s ním závodil o přednost ve škole, i v tělocviku, i v pitkách, i v tužbách ctižádosti, tento Serpuchovskoj vrátil se tyto dni ze Střední Asie, kde byl povýšen o dva stupně a obdržel vyznamenání, zřídka udělované tak mladým generálům.

Jakmile se vrátil do Petrohradu, všude se počalo o něm mluviti jako o vycházející hvězdě první velikosti. On, rovesník Vronského a soudruh na vojně byl už generálem a čekalo se, že bude naznačen na místo, kde mohl míti vliv na chod říšských záležitostí, kdežto Vronský byl doposud, ačkoli nezávislý, skvělý, rozkošnou ženštinou milovaný člověk, ale přece jen pouhý rotmistr, jemuž ponechávali na vůli, zůstávati nezávislým, mnoho-li se mu líbí. „Rozumí se, že nezávidím a nemohu záviděti Serpuchovskému. Ale jeho povýšení mně ukazuje, že jest třeba vyčkati času, a člověk, jako já, může dosíci kariéry velmi bystře. Před třemi roky byl v takovém stavu, jako já. Vystoupím-li z vojska, spálím za sebou koráby. Zůstanu-li ve vojsku, ničeho neztratím. Ona sama pravila, že svého postavení měniti si nepřeje. Já s její láskou Serpuchovskému záviděti nemohu.“ I pokrucuje si nedbalým pohybem vousy, vstal od stolu a prošel se po komnatě. Oči jeho nápadně se svítily a on cítil v sobě onen pevný, klidný, radostný stav duševní, jehož nabýval vždy, jakmile si řádně vyjasnil své postavení. Vše bylo v něm čisto, jasno, jako po spořádání účtů. Vronský se oholil, vzal studenou lázeň, oblékl se a vyšel ze světnice.

XXI

„A já jdu pro tebe. Tvé prádlo trvalo dnes dlouho,“ zvolal Petrický. „Nu což, jsi už hotov?“

„Hotov,“ odpověděl Vronský, usmívaje se pouze očima a kroutě si konce knírů tak opatrně, jako kdyby nyní, když přivedl své záležitosti do pořádku, každý příliš smělý a bystrý pohyb mohl je vyšinouti z pořádku.

„Ty po takovém zaměstnání vypadáš vždycky, jako bys vycházel z koupele,“ smál se Petrický. „Já přicházím od Gricka (tak zvali plukovního velitele); čekají tam na tebe.“

Vronský neodpovídal a hledě na soudruha, přemýšlel o jiném.

„Ach, to u něho hraje hudba?“ otázal se Vronský, zaslechnuv zaletující k němu známé zvuky basových trub, odehrávajících polky a valčíky. „Co je to za slavnost?“

„Serpuchovskoj přijel.“

„Áá!“ podivil se Vronský. „Já o tom nevěděl.“

Úsměv jeho očí zaleskl se ještě jasněji.

Rozhodnuv se jednou, že jest šťasten svou láskou, přinesl jí v oběť svou ctižádost — takovou úlohu přijal aspoň na sebe i nemohl proto chovati závisti k Serpuchovskému ani se na něho horšiti, že nyní, když přijel navštívit pluk, nezastavil se nejprve u něho. Serpuchovskoj byl dobrým jeho přítelem a proto byl rád jeho návštěvě.

„Jsem tomu velmi rád.“

Velitel pluku, Demin, zaujímal veliký, panský dům. Celá společnost byla shromážděna na obšírném, dolejším balkoně. První, co padlo Vronskému na dvoře do očí, byli zpěváci v hazukách, stojící kolem soudku s vodkou, a zdravá, veselá postava plukovního velitele, jejž obkličovali důstojníci. Velitel sešel s balkonu na první schod a zvučným hlasem, jenž překřičel hudbu, hrající Offenbachovu čtverylku, přikazoval cosi a kýval na vojáky, stojící trochu stranou. Houfec vojáků, strážmistr a několik poddůstojníků přiblížili se zároveň s Vronským k balkonu. Velitel, jenž se byl zatím vrátil ke stolu, vyšel opět na schodiště s pohárem v ruce a pronesl přípitek: „Za zdraví našeho bývalého soudruha a chrabrého generála, knížete Serpuchovského. Urá!“

Za velitelem pluku vyšel s pohárem v ruce usmívající se Serpuchovskoj.

„Ty stále mládneš, Bondarenko,“ obrátil se kníže k stojícímu přímo před ním statnému, červenolícímu strážmistru, jenž sloužil druhou kapitulaci.

Vronský neviděl Serpuchovského tři léta. Stal se za tu dobu mužnějším, nosil nyní plný vous, ale zůstal taktéž štíhlým a překvapoval ne tak krásou, jako spíše něžností a ušlechtilostí tváře a postavy. Jediná změna, kterou na něm zpozoroval Vronský, byl tichý, nepřestávající, zářící úsměv, jenž se zdomácňuje na tvářích osob, jež se dodělaly úspěchu a jsou si vědomy, že úspěch jejich se uznává všeobecně. Vronskému byl povědom onen zářící úsměv; a proto jej hned zpozoroval na Serpuchovském.

Sestupuje se schodů, uviděl Serpuchovskoj Vronského. Radost ozářila tvář Serpuchovského. Pohodil nazpět hlavou, zdvihl pohár, vítaje Vronského a dávaje mu oním pohybem na srozuměnou, že nemůže nechat čekati strážmistra, jenž se už vzpřímil jako struna a sešpoulil rty k nastávajícímu polibku.

„Hle, tu je!“ vzkřiknul velitel pluku. „A mně vypravoval Jašvin, že jsi dnes ve špatné míře?“

Serpuchovskoj políbil vlažné, svěží rty statného strážmistra, a utíraje si ústa šátkem, obrátil se k Vronskému.

„Nu, to jsem rád!“ zvolal, tiskna Vronskému ruku a odváděje ho trochu stranou.

„Postarejte se o něho!“ křiknul Jašvinovi plukovní velitel, ukazuje mu na Vronského, a sám sešel na dvůr k vojákům.

„Proč jsi nebyl včera na dostihách? Já doufal, že se tam s tebou uvidím,“ optal se Vronský, prohlížeje si Serpuchovského.

„Já jsem přijel trochu později. Odpusť na minutku,“ dodal, a obrátil se ke svému pobočníku: „Buďte tak laskav, dejte mým jménem podělit vojáky, mnoho-li se na každého dostane.“

A s těmi slovy vytáhl kvapně peněženku a červenaje se, podal z ní pobočníkovi tři storublové bankovky.

„Vronský! Budeš něco jíst nebo pít?“ obrátil se k němu Jašvin. „He! Přines sem hraběti jíst! A tuhle — pij!“

Pitka u velitele pluku trvala dlouho.

Pilo se velmi mnoho. Kolébali a zdvihali Serpuchovského. Potom kolébali plukovního velitele. Potom před zpěváky tancoval sám velitel pluku s Petrickým. Potom plukovní velitel, jenž trochu už seslábl, sedl si na dvoře na lávku a počal Jašvinu dokazovati, čím Rusko vyniká nad Pruskem, zejména co se týče útoku ruské jízdy, a hluk na minutku utichl. Serpuchovskoj vešel do domu do úborné komnaty, chtěje si umýti ruce, a našel tam Vronského. Vronský se obléval vodou. Shodiv se sebe plátěnou hazuku a podstaviv hlavu pod pramének, vytryskující z umyvadla, roztíral si chladnou vodou červenou zarostlou šíji a hlavu. Když byl Vronský s mytím hotov, přisedl k Serpuchovskému. Usedli si oba v téže komnatě na pohovku, a mezi nimi se rozpředl rozhovor, jenž je oba velmi zajímal.

„Já jsem dostával od ženy podrobné zprávy o tobě,“ pravil Serpuchovskoj. „Mne těšilo, že jsi ji často navštěvoval.“

„Ona je přítelkyní Varje, a to jsou jediné dvě ženštiny v Petrohradě, se kterými se rád setkávám,“ odpověděl Vronský, usmívaje se. Usmíval se proto, že předvídal, o jakém předměte se zapřede rozhovor, a to ho těšilo.

„Jediné?“ optal se s úsměvem Serpuchovskoj.

„I já měl o tobě zprávy, a ne pouze prostřednictvím tvé ženy,“ prohodil Vronský, dávaje přísným výrazem tváře na jevo, že se mu narážka Serpuchovského nelíbí. „Radoval jsem se tvému úspěchu, ač jsem jím nebyl ani dost málo překvapen. Očekával jsem od tebe ještě více.“

Serpuchovskoj se usmál. Bylo mu patrně příjemno, že se tak o něm soudí, a nenacházel potřebným, tajiti se tím.

„A já naopak, upřímně se ti přiznávám, očekával jsem méně. Ale jsem rád, velice rád. Jsem ctižádostiv, je to má slabá stránka, a já se k ní přiznávám.“

„Možná dost, že bys se k ní nepřiznal, kdybys se nebyl dodělal úspěchu,“ namítl Vronský.

„Nemyslím,“ odvětil Serpuchovskoj, opětně se pousmáv. „Nemíním, že by člověk nemohl býti živ bez toho; ale bylo by nudno. Ovšem, že se mohu mýlit, ale mně se zdá, že mám trochu schopností k tomu oboru působnosti, který jsem si zvolil, a že vládní otěže v mých rukou, dostanou-li se kdy do nich, budou na lepším místě, než v rukou mnohých, mně dobře známých osob,“ promluvil Serpuchovskoj s tváří zářící vědomím vlastního úspěchu. „A proto, čím více se blížím k onomu cíli, tím jsem spokojenější.“

„Možná, že tobě se to zdá tak, ale dojista ne všem. Já jsem si to také myslíval, a hle, jsem živ, a shledávám, že nestálo by za to, žíti jen za takovým účelem,“ namítl Vronský.

„Vida, vida,“ zvolal se smíchem Serpuchovskoj. „Já jsem ti už řekl, že jsem obdržel zprávu, jak jsi odmítl učiněný ti návrh… Rozumí se, že jsem tvé rozhodnutí schválil. Ale všechno vyžaduje svůj způsob. Souhlasím, že tvé rozhodnutí je dobré, ale ty jsi je vykonal jinak, než bylo třeba.“

„Co je vykonáno, je vykonáno, a ty víš, že se nikdy neodříkám toho, co jsem jednou vykonal. A pak — já jsem spokojen.“

„Spokojen — na čas. Ale tobě to nestačí. Tvému bratru bych to neřekl. On je právě takové milé dítě, jako tamhle náš hostitel. Jen poslechni!“ dodal Serpuchovskoj, naslouchaje, jak se ve vedlejších místnostech rozléhá nové „urá!“

„Jemu je veselo, ale tebe něco podobného neuspokojí.“

„Já netvrdím, že by uspokojovalo.“

„A nejen to. Takových lidí, jako ty, je třeba.“

„Komu?“

„Komu? Společnosti. Rusku je třeba lidí, je třeba strany, jinak jde a půjde všechno k čertu.“

„Jak to myslíš? Partie Berteneva proti ruským kommunardům že je třeba?“

„Ne,“ prohodil Serpuchovskoj svraštiv mrzutě čelo, že se mohou domnívati do něho něčeho tak hloupého. „To jsou samé hlouposti. Bylo to vždycky a bude vždycky. Kommunardi vůbec neexistují. Ale intrikáni vždycky si musí vymysliti nějakou škodlivou, nebezpečnou stranu. To je stará věc. Ne, je třeba strany, jež by se domáhala, aby se vláda nalézala v rukou lidí nezávislých, jako jsme ty a já.“

„Proč to?“ Vronský nazval několik vládnoucích osob. „Proč myslíš, že oni nejsou nezávislí?“

„Prostě proto, že nejsou, aneb nebyli od narození nezávislými, co se tkne majetku, neměli jména, nedostávalo se jim té blízkosti k slunci, ve které jsme se narodili my. Takové osoby je možno koupiti buď penězi nebo lichocením. A aby se mohli udržeti, mají zapotřebí, vymýšleti směry. Jmou se uskutečňovati nějakou myšlenku, berou se jistým směrem, v jehož správnost sami nevěří, a jenž působí jen škodu. A celý ten směr je jen prostředkem k dosažení bytu v erárním domě a tolika a tolika tisíc služného. Nahlédneš-li jim do karet, uvidíš, že se jim o nic jiného nejedná. Dost možná, že jsem horší, že jsem hloupější než oni, ačkoli nenahlížím, proč bych měl býti horší než oni. Ale i já i ty máme dojista aspoň jednu důležitou přednost před nimi, tu totiž, že nás by bylo tíže koupit. A právě takových lidí je nyní víc než kdykoli jindy třeba.“

Vronský poslouchal pozorně, ale nezajímal ho tak vlastní obsah slov, jako způsob, kterak Serpuchovskoj pohlížel na věci. Kdežto pro něho veškeren služební zájem se soustřeďoval ve škadroně, Serpuchovskoj se už chystal k zápasu s vládnoucími osobnostmi a měl již své sympathie i antipathie v onom vládním světě. Vronský pochopil také, jaké síly domohl se Serpuchovskoj svou zřejmou schopností, uvažovati a chápati všechny okolnosti, dále svým rozumem a darem slova, s nímž se tak zřídka setkával v těch kruzích, v nichž se pohyboval. A jakkoli cítil, že ho svědomí při tom hryže, nicméně záviděl Serpuchovskému.

„Mně se přec jen k tomu nedostává jedné důležité věci,“ odpovídal Serpuchovskému; „nedostává se mi touhy po vládě. Kdysi jsem ji pociťoval, to však minulo.“

„Odpusť mi, ale to je nepravda!“ namítl Serpuchovskoj usmívaje se.

„Ne, je to pravda!… nyní,“ dodal Vronský, chtěje býti upřímným.

„Ano, pravda nyní; to je něco jiného. Ale to nyní nebude vždycky.“

„Dost možná,“ odvětil Vronský.

„Ty pravíš dost možná,“ pokračoval Serpuchovskoj, jakoby byl uhádl jeho myšlenky. „Ale já tvrdím, že dojista. A právě proto jsem tě chtěl vidět. Ty’s se zachoval, jak se slušelo. Já ti rozumím, ale státi na svém nesmíš. Žádám tě pouze, abys mi dal carte blanche. Nemysli si, že ti chci prokazovati protekci… Ačkoli, proč bych tě neprotežoval? Ty jsi se mi naprokazoval tolik úsluh! Doufám, že naše přátelství je nad tím povzneseno. „Nu,“ dodal pak něžně jako ženština, usmívaje se na Vronského: „Dej mi carte blanche, vystup z pluku, a já tě vtáhnu do nových poměrů, že ani nezpozoruješ.“

„Ale vždyť mně není ničeho jiného třeba,“ namítl Vronský, „než aby zůstalo vše tak, jak jest.“

Serpuchovskoj vstal a předstoupil před ním.

„Ty pravíš, aby všechno zůstalo, jak jest. Rozumím, co to značí. Ale poslechni: jsme rovesníci, ty’s znal snad více ženštin než já —“ Úsměv a posuňky Serpuchovského ukazovaly, že se Vronský nepotřebuje báti, že se bolavého místa dotkne něžně a opatrně. „Ale já jsem ženat, a věř mně, seznáš-li třeba jedinou svou ženu (jak kdosi napsal), kterou miluješ, budeš všechny ženštiny znáti lépe, než kdybys jich znal na tisíce.“

„Hned přijdem!“ křiknul Vronský důstojníkovi, jenž nahlédl do komnaty a zval je k veliteli pluku.

Vronský si přál nyní vyslechnouti Serpuchovského do konce a zvěděti, co chce ještě říci.

„Mé mínění je tedy takové: ženštiny jsou hlavní překážkou v činnosti člověka. Je těžko milovati ženu a při tom býti činným. Jest pouze jediný prostředek, aby člověk mohl pohodlně milovat a láska mu nebyla na překážku; je to manželství. Jak bych, jak bych ti pověděl, co si myslím,“ mluvil Serpuchovskoj, jenž rád porovnával. „Počkej, počkej! Ano, je to právě tak, jako neseš-li břímě, můžeš rukama svobodně vládnouti jen tehdy, je-li tvé břímě přivázáno na zádech, — a to je manželství. Já to zkusil, když jsem se oženil. Mé ruce se náhle osvobodily. Ale vléci za sebou ono břímě bez pomoci manželství znamená, že tvé ruce budou stále zaujaty, a ty budeš neschopen jiné práce. Vzpomeň si na Mazankova, Krupova. Zmařili své kariery pro ženštiny.“

„Pro jaké ženštiny!“ prohodil Vronský, představuje si Francouzku a herečku, s nimiž byli ve styku jmenovaní dva pánové.

„Tím hůř; čím pevnější je postavení ženštiny ve společnosti, tím hůř. To je totéž, jako — ne už vléci rukama břímě, ale tahati je druhému z rukou.“

„Ty’s nikdy nemiloval,“ pravil tiše Vronský, hledě před sebe a mysle na Annu.

„Možná. Ale vzpomeň si, co jsem ti řekl. A kromě toho všechny ženštiny jsou materialističtější než mužové. My děláme z lásky cosi ohromného, ony však se nikdy nepovznesou nad hrudu.“

„Hned, hned!“ obrátil se k sluhovi, jenž vešel do pokoje. Ale sluha nepřišel jich opětně zvát, jak se domýšlel, nýbrž přinesl lístek Vronskému.

„Váš komorník přinesl list od kněžny Tverské.“

Vronský rozpečetil psaní a zarděl se.

„Hlava mne rozbolela; já půjdu domů,“ obrátil se k Serpuchovskému.

„Tedy s Bohem. Dáš mi carte blanche?“

„Ještě o tom pohovoříme. Já tě vyhledám v Petrohradě.“

XXII

Šlo už na šestou hodinu, a proto Vronský, aby přijel v čas na místo a nechtěje jeti ve svém povoze, jejž všude znali, sedl v najatý kočár Jašvina, a přikázal kočímu, aby jel co možná rychle. Starý, čtyřmístný kočár fiakristův byl prostorný. Vronský usedl do úhlu, položil nohy na přední sedadlo a zamyslil se.

Neurčité vědomí, že všechny jeho záležitosti jsou uvedeny do pořádku, neurčitá vzpomínka na přátelství a lichocení Serpuchovského, jenž ho pokládal za užitečného člověka, a zejména nastávající shledání — vše to působilo v něm radostný cit života. Cit ten byl tak mocný, že se Vronský nevolky usmíval. Spustil nohy se sedadla, přeložil jednu přes koleno druhé, a objav ji rukama, ohmatal pružné lýtko nohy, do něhož se byl uhodil včera při pádu s koně. Pak spolehl na opěradlo kočáru a několikrát si z hluboka oddechl.

„Znamenitě, překrásně!“ pravil sám k sobě. Vronský zakoušel i dříve příjemný pocit, vzbuzený vědomím vlastního těla; ale nikdy tak nemiloval sebe, své tělo, jako nyní. Jemu bylo příjemno, když pocítil onu slabou bolest v silné noze, byl mu příjemný svalový pocit, vzbuzovaný pohybem hrudi při dýchání. A jasný, chladný, srpnový den, jenž působil tak zoufale na Annu, zdál se mu občerstvujícím a osvěžoval jeho tvář i šíji, jež dosud byly rozpáleny následkem polévání chladnou vodou. Vůně brillantinu, jímž byly napuštěny jeho kníry, zdála se mu obzvláště příjemnou zde na svěžím vzduchu. Vše, co spatřil oknem kočáru, všechno bylo v onom chladném, čistém vzduchu, při bledém osvětlení zapadajícího slunce tak čerstvo, veselo a silno, jako on sám: i střechy domů, třpytící se v paprscích klonícího se k západu slunce, i ostré obrysy plotů a úhly domů, i postavy zřídka mu přicházejících vstříc chodců, i povozy, i nehybná zeleň stromů a rostlin, i pole s pravidelně vyoranými brázdami mezi brambory, i šikmé stíny, vrhané domy, i stromovím, i křovinami, ba i bramborovými záhony. Všechno bylo krásné, jako zdařilá krajinomalba, právě dohotovená a pokryta lakem.

„Pospěš, pospěš!“ zvolal na kočího, vyhnuv se z okna kočáru, a vytáhnuv z kapsy třírublovou bankovku, podal ji ohlédnuvšímu se kočímu. Ruka kočího namakala cosi vedle svítilny, ozval se hvizd biče a kočár rychle zarachotil po rovné silnici.

„Ničeho, ničeho mi není třeba kromě tohoto štěstí,“ uvažoval Vronský, hledě na kostěnou rukojeťku zvonku na přehrádce mezi dvěma okny, a představuje si Annu takovou, jakou ji viděl při posledním shledání. „A čím dále, tím více ji miluji. Hle, tu zahrada erární villy Wrede. Kde pak je tu ona? Kde? Jak? Proč mně naznačila dostaveníčko zde a proč mi píše v dopise Betsi?“ napadlo Vronskému teprv nyní. Ale nebylo už kdy rozmýšleti. Přikázal kočímu zastavit před vjezdem do alleje a otevřev dvéře kočáru, seskočil prve, než povoz zastavil, i dal se po alleji, která vedla k ville. V alleji nebyl nikdo; Vronský ohlédl se na pravo a uviděl Annu. Tvář její byla zahalena závojem, ale Vronský objal radostným pohledem zvláštní, jen Anně vlastní pohyb při chůzi, sklon ramenou a držení hlavy, a okamžitě jakoby elektrický proud proběhl jeho tělem. S novou silou pocítil sám sebe, počínaje od pružných pohybů nohou do vlnění plic při dechu, a cosi zalehtalo jeho rty.

Když se setkali, Anna pevně stiskla ruku Vronského.

„Nehněváš se, že jsem tě pozvala? Musila jsem tě vidět,“ vysvětlovala mu Anna, a vážné, přísné složení rtů, jež spozoroval Vronský skrze závoj, změnil náhle jeho duševní náladu.

„Já a hněvat se! Ale jak jsi sem přijela, odkud?“

„Na tom nezáleží,“ prohodila Anna, kladouc svoji ruku v jeho rámě; „pojďme, musím s tebou mluvit.“

Vronský pochopil, že se něco přihodilo, a že toto shledání nebude radostné. Za její přítomnosti nebyl pánem své vůle; ač neznal dosud příčiny její úzkosti, cítil nicméně, že táž úzkost sdělovala se nevolky i jemu.

„Co tedy? Co?“ tázal se, tiskna loktem její ruku a snaže se vyčísti z tváře její myšlenky.

Anna prošla mlčky několik kroků, sbírajíc sílu, a náhle stanula.

„Já jsem ti neřekla včera,“ počala Anna, rychle a těžce dýšíc, „že, když jsem se vracela domů s Alexějem Alexandrovičem, všechno jsem mu objevila… řekla jsem, mu, že nemohu býti jeho ženou, že…“ a pověděla vše.

Vronský ji poslouchal, nevolky se skláněje celou svou postavou, jakoby chtěl takovým způsobem zmírniti tíži její postavení. Ale jakmile vyřkla poslední slovo, náhle se vzpřímil a tvář jeho vzala na se hrdý a přísný výraz.

„Ano, ano, tak je to lépe, tisíckrát lépe! Rozumím ti, jak ti bylo za těžko,“ mluvil Vronský. Ale Anna jeho slov neposlouchala, nýbrž četla jeho myšlenky z výrazu jeho tváře. Ovšem nemohla vědět, že výraz jeho tváře byl vzbuzen první myšlenkou, jež přišla Vronskému do hlavy — myšlenkou o nezbytnosti souboje. Jí nikdy ani nenapadla myšlenka o souboji, a proto onen nahodilý výraz přísnosti v jeho tváři vysvětlovala si jinak.

Když obdržela od muže psaní, byla v hloubi duše ihned přesvědčena, že zůstane vše při starém, že nebude s to vzdáti se svého postavení ve společnosti, opustit syna a spojiti se s milovníkem. Den strávený u kněžny Tverské potvrdil ji ještě více v onom přesvědčení. Ale shledání s Vronským bylo přece pro ni neobyčejně důležito. Anna se nadála, že toto shledání změní jejich dosavadní poměr a spasí ji. Jestliže on, až uslyší její zprávu, řekne jí odhodlaně, vášnivě, bez nejmenšího váhání: Nech všeho a prchni se mnou! byla odhodlána opustiti syna a odejeti s ním. Ale její zpráva nezpůsobila na něho toho dojmu, jejž očekávala: Vronský jakoby se jen trochu zarmoutil.

„Mně dokonce nebylo za těžko. Složilo se to samo sebou,“ namítla Anna podrážděným hlasem. „A zde, hle…“ i vyndala mužovo psaní zespod rukavičky.

„Rozumím, rozumím ti,“ přerušil ji Vronský, vzav od ní psaní, ale nečetl ho, nýbrž snažil se upokojiti Annu. „Přál jsem si jen jedno, jen o jediné jsem prosil: roztrhnouti tento poměr, abych mohl celý svůj život zasvětiti výhradně jen tvému štěstí.“

„Proč mně to říkáš?“ namítla opět Anna. „Co pak mohu o tom pochybovat? Kdybych pochybovala…“

„Kdo to jde?“ zvolal najednou Vronský, ukazuje na dvě dámy, jež jim šly v ústrety. „Může být, že nás znají!“ A s těmi slovy zašel na poboční cestu, odváděje Annu s sebou.

„Ach, mně je všechno jedno!“ namítla Anna. Její rty se zachvěly. Vronskému se zdálo, že její oči pohlížely na něho ze spod závoje s podivným hněvem. „Já tedy pravím, že se mi o to nejedná; nemohu o tom pochybovat. Ale hleď, co mně píše. Čti.“ Anna opět stanula.

Jako v první minutě při zprávě, že se Anna rozešla s mužem, tak se Vronský, čta psaní, oddával nevolky i nyní onomu přirozenému dojmu, jejž v něm budil poměr k uraženému muži. Drže nyní v rukou jeho dopis, představoval si mimoděk ono vyzvání, jež bezpochyby dnes nebo zítra nalezne doma na svém stole, představoval si i souboj, při němž s týmž chladným a hrdým výrazem, jaký sídlil nyní na jeho tváři, vystřelí do vzduchu a bude očekávati výstřel uraženého muže. Zároveň se v jeho hlavě mihla myšlenka o tom, co mu před chvílí vypravoval Serpuchovskoj, i o tom, jak ráno doma uvažoval, že je lépe se nevázati, a chápal, že myšlenku tu Anně sděliti nemůže.

Když byl hotov se čtením, pozdvihl oči k Anně a v pohledu jeho nebylo pevnosti. Ona ihned srozuměla, že Vronský uvažoval dříve sám již o všem tom. Věděla též, že, ať jí řekne nyní cokoli, přece jí neřekne všechno, co si myslí. I byla přesvědčena, že poslední naděje ji zklamala. Očekávala něco zcela jiného.

„Vidíš, co je to za člověka,“ promluvila chvějícím se hlasem; „on…“

„Odpusť mně, ale já jsem tomu rád,“ vskočil jí do řeči Vronský. „Pro Boha, dej mi domluvit,“ dodal s prosebným pohledem, aby mu dala čas k vysvětlení pronesených právě slov. „Jsem proto rád, že to nemůže, nikterak nemůže ostati tak, jak on si představuje.“

„A proč by nemohlo?“ ozvala se Anna, potlačujíc slzy a nepřikládajíc patrně už nijakého významu tomu, co dále bude mluvit. Cítila, že její los už je vržen.

Vronský chtěl říci, že, až se odbude nezbytný — jak se mu zdálo — souboj, poměr se musí změniti, ale řekl něco jiného.

„Tak to nemůže ostati. Doufám, že ty ho nyní opustíš. Doufám, že,“ a Vronský se zarazil a začervenal, „že dovolíš mně zaříditi a uvážiti náš život. Zítra…“ chtěl pokračovati Vronský.

Ale Anna mu nedala.

„A syn?“ vykřikla ona. „Což nevidíš, co píše? Musila bych opustit i jeho, a to já nemohu a nechci učinit.“

„Ale pro Boha, co je lepší? Opustiti syna, aneb zůstávati nadále v takovém ponižujícím postavení?“

„Pro koho jest ono postavení ponižujícím?“

„Pro všechny a ovšem nejvíc pro tebe.“

„Ty pravíš ponižující… neříkej to. Ta slova nemají pro mne smyslu,“ pravila Anna chvějícím se hlasem. Nepřála si nyní, aby Vronský mluvil nepravdu. Zbývala jí nyní už pouze jeho láska, a ona ho chtěla milovat. „Vzpomeň si, že od toho dne, co jsem si tebe zamilovala, všechno se pro mne změnilo. Pro mne je nyní vším tvoje láska. Pokud ona náleží mně, cítím se tak vysoko, tak pevnou, že nic pro mne nemůže býti ponižujícím. Jsem hrda svým postavením, protože… jsem hrda tím… hrda…“ Ale nedořekla, čím byla hrda. Slzy zoufalství a studu zahlušily její slova. Anna stanula a dala se do pláče.

Vronský pocítil též, že se zdvíhá cosi k jeho hrdlu, štípe ho v nose — a poprvé ve svém životě pocítil, že je mu do pláče. Nemohl by říci, co právě ho tak dojalo; bylo mu vůbec líto Anny. Viděl, že jí nemůže pomoci, a zároveň věděl, že je vinen její neštěstím, že učinil něco špatného.

„Což pak je rozvod nemožný?“ otázal se slabým hlasem. Anna neodpovídala a jen zavrtěla hlavou. „Což tedy není možno vzíti syna a spolu s ním opustiti jeho?“

„Jest; ale vše to závisí na něm. Já musím jeti nyní k němu,“ dodala suše. Její předtucha, že všechno zůstane při starém, ji nezklamala.

„V úterý budu v Petrohradě a vše se rozhodne.“

„Ano,“ prohodila Anna. „Ale nemluvme víc o tom.“

Annin kočár, jejž po příjezdu odeslala s příkazem, aby ji očekával u plotu zahrady villy Wrede, se blížil. Anna se rozloučila s Vronským a odejela domů.

XXIII

V pondělí bylo obyčejné zasedání komise, sestavené 2. července. Alexěj Alexandrovič vstoupil do zasedací síně, pozdravil členy i předsedu komise jak obyčejně, i sedl na své místo, položiv ruku na listiny a papíry, ležící před ním na stole. Mezi listinami byly i připravené doklady, jakož i náčrtek resoluce, kterou chtěl navrhnouti. Ostatně mu poznámek a dokladů ani nebylo třeba. On si vše dobře pamatoval a nepokládal za nutné opakovati si v paměti, co bude mluvit. Věděl, až nastoupí příhodná chvíle a až uvidí před sebou tváří v tvář svého soupeře, jenž se marně bude snažit, aby se zdál lhostejným, že řeč jeho vyplyne sama sebou lépe, než kdyby si ji nyní připravil. Alexej Alexandrovič tušil, že obsah jeho řeči jest tak důležit, že každé jeho slovo bude míti svůj význam. Ale nyní, pokud se četly zprávy o předešlých schůzích, byl úplně nevinného, klidného vzezření. Nikdo netušil, hledě na jeho bílé ruce se vzpuchlými žilami a s tenkými, dlouhými prsty, stále se dotýkajícími krajů ležícího před ním archu papíru, a na jeho hlavu, skloněnou s výrazem únavy na stranu, že z jeho úst vyplyne co nevidět řeč, jež způsobí strašnou bouři, a že členové komise budou křičet jeden přes druhého a předseda zasedání bude nucen volati členy k pořádku. Když protokolly byly přečteny, oznámil Alexěj Alexandrovič svým slabým, tenkým hlasem, že by si přál přednésti některá svá mínění, týkající se upravení bytu jinorodců. Pozornost všech obrátila se k němu. Alexěj Alexandrovič si odkašlal a nedívaje se na svého soupeře, nýbrž upíraje oči, jak obyčejně dělával, když se chápal slova, na osobu, sedící náhodou před ním, a dnes tedy na malinkého, tichého stařečka, jenž v komisi nikdy neměl nijakého svého mínění, počal vykládati své náhledy. Když se jeho řeč počala dotýkati základních a organických zákonů, jeho soupeř vyskočil a počal činit námitky. Stremov, jenž byl také členem komise a cítil se také napadeným, počal se ospravedlňovat; vůbec schůze byla nadmíru hlučná. Ale Alexěj Alexandrovič zvítězil; návrh jeho byl přijat, byly zvoleny tři nové komise a na zejtří se v petrohradských úřednických kruzích nemluvilo o jiném, než o tomto zasedání. Úspěch Alexěje Alexandroviče byl ještě větší, než se sám nadál.

Druhého dne ráno, v úterý, Alexěj Alexandrovič procitnuv, vzpomínal se zálibou na včerejší vítězství a nemohl se přemoci, aby se neusmál, jakkoli se snažil tvářiti se lhostejným, když ředitel jeho kanceláře, chtěje se mu zalichotiti, počal mu sdělovati, co se vypravuje ve městě o událostech ve včerejším zasedání komise.

Dav se do práce s ředitelem kanceláře, Alexej Alexandrovič zapomněl úplně, že byl dnes úterý, totiž den naznačený k návratu Anny Arkáďjevny, a proto se podivil, ano byl nepříjemně překvapen, když mu lokaj přišel oznámit, že přijela.

Anna přijela do Petrohradu záhy ráno. Kočár byl jí poslán na její telegrafickou žádost, a proto mohl Alexěj Alexandrovič vědět o její příjezdě. Ale když přijela, nešel ji přivítat. Anně oznámili, že Alexěj Alexandrovič nevyšel ještě z kabinetu a že je tam zaměstnán s ředitelem kanceláře. Anna tedy vzkázala muži, že přijela, odebrala se do svého budoáru, a dala se do rovnání svých věcí, očekávajíc, že muž přijde k ní. Ale minula hodina a on nepřicházel. Vešla tedy do jídelny pod záminkou, že dá potřebná nařízení, a mluvila schválně hlasitě, očekávajíc, že muž přijde k ní tam. Ale on nepřišel, ačkoli Anna slyšela, že šel až ke dveřím kabinetu, provázeje odcházejícího ředitele kanceláře. Věděla, že dle starého zvyku brzy již odjede do úřadu, a byla by ho ráda viděla ještě než odjede, aby nabyla jistoty o svém novém postavení.

Prošla několik kroků po sále a pak vykročila odhodlaně k mužovu pokoji. Když vstoupila k němu do kabinetu, seděl v úředním fraku, patrně připraven už k odjezdu, u malého stolku, o nějž se opíral lokty, a zíral unyle před sebe. Anna ho spatřila dříve než on ji, a porozuměla, že přemýšlí o ní.

Když ji spatřil, chtěl vstát, ale rozmyslil si a jeho tvář náhle vzplanula, čeho Anna na něm dříve nikdy nezpozorovala. Pak hbitě vstal a kráčel jí vstříc, hledě jí ne do očí, nýbrž o něco výše, na čelo nebo na příčesku. Přikročiv k ní, vzal ji za ruku a nabídl jí křeslo.

„Jsem velice rád, že jste přijela,“ začal Alexěj Alexandrovič, sedaje podle ní a chtěje jí říci patrně cosi připraveného, ale zarazil se, několikrát chtěl počít mluvit, ale pokaždé mu slovo uvázlo v hrdle. Přes to, že byla Anna připravena na toto shledání a že se nutila opovrhovati jím a viniti ho, nevěděla nyní, co mu říci, a bylo jí ho líto. A proto trvalo mlčení dosti dlouho. „Serëža je zdráv?“ otázal se na konec Alexěj Alexandrovič, a nevyčkav odpovědi, dodal: „Já nebudu dnes doma obědvat a musím hned odejet.“

„Já jsem chtěla odejeti do Moskvy,“ prohodila Anna.

„Ne, vy jste dobře, velmi dobře učinila, že jste se vrátila,“ namítl muž a opět umlknul.

Vidouc, že Alexěj Alexandrovič není s to, aby sám začal mluvit, počala Anna.

„Alexěji Alexandroviči,“ promluvila, hledíc na něho a neklopíc očí před jeho pohledem, upřeným na její příčesku, „já jsem hříšná žena, špatná žena, ale jsem tatáž, jakou jsem byla, a co jsem vám pověděla tehda. Nyní jsem přijela vám sdělit, že nemohu pranic změniti.“

„Já se vás na to neptám,“ zvolal muž, hledě jí náhle odhodlaně a s nenávistí přímo do očí. „Já to tušil.“ Následkem hněvu ovládl patrně opět úplně všemi svými vlastnostmi. „Avšak, jak jsem vám pravil již tehdy a jak jsem vám psal,“ počal mluviti ostrým, tenkým hlasem, „opakuju nyní, že není mou povinností, abych o tom věděl. Já to ignoruju. Nejsouť všechny ženy tak laskavy jako vy, aby měly tak na spěch při sdílení tak příjemných zpráv svým mužům.“ Slovo „příjemných“ pronesl se zvláštním důrazem. „Já budu ignorovati vše dotud, dokud nezví o tom společnost, dokud mé jméno nebude zneuctěno. A proto vás jen vystříhám, že poměr náš musí zůstati týmž, jaký byl doposud, a že pouze v tom případě, jestliže se zkompromittujete, budu nucen učiniti opatření nezbytná k uhájení své cti.“

„Ale vždyť náš poměr nemůže býti více týmž, jakým byl dříve,“ promluvila Anna bojácným hlasem, hledíc zděšeně na muže.

Když spatřila opětně jeho klidná gesta, uslyšela jeho pronikavý, dětský a jízlivý hlas, pocítila k němu znova opovržení, jež potlačilo její dřívější soucit s ním; zbyla v ní toliko bázeň a zároveň s ní přání, vysvětliti svůj poměr k muži, ať ji to stojí cokoli.

„Já nemohu býti vaší ženou, když…“ počala opět Anna.

On se však zasmál zlým, mrazivým smíchem.

„Způsob života, jejž jste si zvolila, působí bezpochyby i na vaši chápavost. Vážím si tolik vaší minulosti a opovrhuju tolik vaší přítomností, že jsem byl dalek té interpretace, jakou vy jste dala mým slovům.“

Anna si povzdychla a sklonila hlavu.

„Ostatně nechápu, jak vy, která cítíte v sobě tolik samostatnosti,“ pokračoval Alexěj Alexandrovíč, rozhořčuje se, „že přímo odhalujete muži svou nevěrnost a nenacházíte v tom, jak se zdá, nic opovržlivého, jak že to shledáváte opovržlivým, plniti vzhledem k mužovi povinnosti ženy?“

„Alexěji Alexandroviči! Čeho je vám třeba ode mne?“

„Přeju si, abych se zde nesetkával s tím člověkem a vy abyste se chovala tak, aby vás ani společnost, ani služebnictvo nemohlo viniti… abyste se s ním nescházela. Není to, tuším, mnoho. A za to budete užívati práv počestné ženy, ač neplníte její povinnosti. To je vše, co vám mám říci. A nyní musím jeti. Obědvati doma nebudu.“ S těmi slovy vstal a obrátil se ke dveřím.

Anna se také zdvihla. Alexěj Alexandrovič se mlčky poklonil a dal jí projíti do sálu.

XXIV

Noc, kterou Levin strávil na kupě sena, nezůstala pro něho bez následků: hospodářství, jak on je vedl, se mu zprotivilo a pozbylo pro něho veškeren zájem. Přes to, že úroda byla znamenitá, nepřiházelo se mu, či lépe řečeno, jemu se zdálo, že se nikdy nepřiházelo tolik nehod a tolik nepřátelských styků mezi ním a mužíky jako letos, a příčina oněch nehod a nepřátelských styků byla mu nyní úplně jasna. Rozkoš, kterou zakoušel při práci, vznikající odtud sblížení s mužíky; závist, kterou zakoušel k nim a k jejich životu; touha po přizpůsobení se k jich životu, jež za oné noci nebyla již pouhým blouzněním, nýbrž odhodláním, k jehož uskutečnění zbývalo jen rozmysliti si některé podrobnosti: vše to tak změnilo jeho dosavadní náhledy o hospodářství, že nebyl více s to, aby v něm shledával bývalou zálibu, i nemohl déle nepozorovati svůj nehezký poměr k dělníkům, jenž byl základem všeho hospodářství. Stáda zušlechtěných krav, samých takových jako Páva, pole vesměs pohnojená a zoraná pluhem, devět stejných klínů, obsazených vrbami, devadesát desjatin hluboko zoraného hnoje, řadové secí stroje a t. d., vše to by bylo hezké, kdyby to mohl vykonati on sám aneb se svými přátely, s lidmi stejných názorů jako on! Ale nyní nabyl přesvědčení (psal právě spis o polním hospodářství, v němž jako hlavní element hospodářství vyznačoval dělníka, a práce ta mnoho přispěla k jeho přesvědčení), on nabyl tedy přesvědčení, že ten způsob hospodářství, jaký vedl, byl vlastně jen surový a tuhý boj mezi ním a dělníky, ve kterémžto boji na jedné straně, totiž na jeho straně, byla stálá, napjatá snaha, přetvořiti všechno na způsob, jenž se mu zdál nejlepším, a na druhé straně stál přirozený pořádek věcí. A v onom boji viděl, že při největším napjetí sil s jeho strany a bez sebe menšího úsilí, ano i snahy s druhé strany, dostihoval pouze toho, že se hospodářství vedlo beze škody a zhola nadarmo se kazilo překrásné nářadí, týral se dobytek i půda. A hlavní bylo to, že nejen nijakého užitku nepřinášela vynakládaná na to energie, nýbrž když se nyní odhalil před ním veškeren smysl jeho hospodářství, že nemohl nepozorovati, že cíl jeho energie byl zhola nedůstojný. Neboť v čem že vlastně záležel jeho bol? On stál na každém svém groši (a nemohl na něm nestáti, neboť kdyby energie jeho jen trochu oslábla, nestačilo by mu peněz ani na výplatu dělníkům), oni však se snažili pracovati pomalu a příjemně, to jest tak, jak byli zvyklí. Jemu záleželo na tom, aby každý dělník vykonal co možná nejvíc a při tom byl opatrným, aby nezlámal obilní mlýnek, koňské hrábě, mlátičku, aby stále myslil na to, co dělá; dělník však si přál pracovati co nejvíce příjemně, s odpočinkem a hlavně — bezstarostně, mašinálně, bez přemýšlení. Letos se přesvědčoval Levin o tom každým krokem. Poslal sekáče, aby posekli na seno jetel, a určil k tomu špatné desjatiny, porostlé travou a pelyňkem, a proto nehodné na semeno; a oni mu posekli nejlepší desjatiny, jež si nechával na semeno, ospravedlňujíce se tím, že jim pojezdný poručil, a těšili jej, že seno za to bude výtečné. Ale Levin věděl, že tak učinili jen proto, že tyto desjatiny bylo lehčeji síci. Poslal na louku dělníky se strojem na obracení sena, ale stroj polámali hned v prvních řadech, protože mužíkovi bylo nepříjemno seděti na kozlíku pod mávajícími nad nim křídly stroje. A pak ho konejšili: „Neračte se starat, naše báby seno hbitě zobracejí.“ Pluhy se ukázaly nevhodnými, protože oráči nenapadlo spustiti zdvižené krojidlo, a chtěje moci orati znetvořeným tak pluhem, mučil jen koně a kazil pole; ale Levina chlácholili, jen aby byl pokojným. Koně pouštěli do pšenice, protože ani jeden z pacholků nechtěl býti stálým hlídačem, i ač to bylo zapovězeno, brali na sebe po pořádku noční hlídku a ovšem každý z nich, propracovav celý den, na pastvě usnul a druhého dne se kál ze hříchu slovy „jsem ve vašich rukou“. Tři nejlepší jalovice překrmili, protože je vypustili bez vodopoje na jetelovou otavu a nikterak si nechtěli dát říci, že se naduly od jetele, pro útěchu mu pak vypravovali, jak jeho sousedovi během tří dnů padlo sto dvanáct kusů dobytka. Vše to se dálo ne proto, že by někdo schválně přál zla Levinu aneb jeho hospodářství; naopak, on věděl, že ho měli rádi, že ho nazývali prostým bárinem, což jest nejvyšší chválou; ale dálo se to všechno proto, že se každému z nich chtělo pracovati co možná vesele a bezstarostně, a jeho zájmy byly pro ně nejen cizí a nesrozumitelné, nýbrž i fatálně protivné jejich vlastním, spravedlivým zájmům. Levin dávno už byl nespokojen se svým hospodářstvím. Viděl, že jeho loďka teče, ale neviděl a nehledal štěrbiny, snad schválně se klamaje. (Vždyť by mu pak nic nezbylo, kdyby se přesvědčil, že se mýlí.) Ale nyní se více už klamati nemohl. To hospodářství, které vedl, nejen že se mu více už nelíbilo, nýbrž stávalo se mu protivným, a proto se jím nemohl více obírati.

K tomu se přidružilo nyní ještě to, že Kiti Ščerbacká se nacházela jen třicet verst od něho, a on si přál, ale nemohl ji viděti. Darja Alexandrovna Oblonská, když byl posledně u ní, zvala ho, aby k nim přijel: aby přijel za tím účelem, aby učinil znova nabídku její sestře, která jak mu dávala na srozuměnou, nyní by nabídku tu přijala. Sám Levin, když spatřil Kiti Ščerbackou, se přesvědčil, že ji nepřestával milovat; ale nebyl s to, jeti k Oblonským, dokud věděl, že ona je tam. Ta okolnost, že jí nabídl ruku a ona ji odmrštila, položila mezi něho a ji nepřístupnou přehradu. „Nemohu ji prosit, aby se stala mou ženou proto, že se nemůže státi ženou toho, jehož by si ona přála,“ tvrdil Levin sám k sobě. Ta myšlenka ho činila chladným a vzbuzovala v něm nepřátelství k ní. „Nebyl bych s to, mluviti s ní bez výčitky, hleděti na ni beze hněvu, a ona by mne tím více nenáviděla, jak by ani jinak býti nemohlo. A pak, jak bych mohl nyní, když mně Darja Alexandrovna vše to pověděla, jeti k nim? Což bych mohl zatajiti, že vím to, co mně řekla? A já pojedu velkomyslně odpustit — smilovat se? Já mám státi před ní v úloze odpouštějícího a milostivě jí věnujícího svou lásku!… Proč jen mi to povídala Darja Alexandrovna? Tak náhodou bych se mohl s ní setkati, všechno by se urovnalo samo sebou; ale nyní je to nemožno, nemožno!“

Darja Alexandrovna poslala mu lístek, žádajíc ho, aby jí zapůjčil dámské sedlo pro Kiti. „Vypravovali mně, že máte sedlo,“ psala mu. „Doufám, že je přivezete sám.“

Toho již nemohl snésti. Jak jen tak rozumná, delikátní ženština mohla tak ponížiti svou sestru! Odepsal jí deset odpovědí, ale všechny roztrhal a poslal sedlo bez všeliké odpovědi. Napsat, že přijede, nemohl, protože nemůže přijeti; napsat, že nemůže přijeti, protože nemá času aneb že musí někam odejeti — bylo by ještě hůř. Proto poslal sedlo bez odpovědi a s vědomím, že se dopustil něčeho, zač jest se mu styděti, a druhého dne, odevzdav celé své hospodářství, jež ho omrzelo, svému pojezdnému, odejel do vzdáleného újezdu ke svému příteli Svijažskému, v jehož okolí byly močály, kde se zdržovaly sluky, a jenž mu nedávno psal, připomínaje mu dávný slib, že ho navštíví. Močály se slukami v surovském újezdě dávno už vábily Levina; ale pro klopoty v hospodářství odkládal neustále tuto návštěvu. Nyní však byl rád, že může ujeti od sousedství se Ščerbackými a ještě více od hospodářství, a sice ujeti na honbu, jež mu ve všech strastech života skýtala vždy nejlepší útěchu.

XXV

Do surovského újezdu nevedla ani železnice, ani poštovní cesta, a proto jel Levin ve svém povoze.

V polovině cesty zastavil u bohatého mužíka, u něhož chtěl koně pokrmit. Plešivý, ale ještě bodrý stařík se širokou, zrzavou bradou, na tvářích prošedivělou, otevřel vrata a stoje těsně u veřeje, dal trojce vjeti do dvora. Vykázav kočímu místo pod přístřeším na rozsáhlém, čistém, umeteném, novém dvoře, na němž stály ohořelé pluhy, zval Levina, aby vešel do světnice. Čistě oblečená mladá žena synova v přezuvkách na bosou nohu stála sehnuta v nové síni a vytírala podlahu. Když za Levinem veběhl do síně jeho pes, lekla se a vykřikla, ale hned se dala svému leknutí do smíchu, přesvědčivši se, že pes nekouše. Ukázavši Levinu vykasanou rukou na dvéře do světnice, sehnula se, tak že nebylo více viděti její hezkou tvář, a myla dále.

„Přinésti samovar?“ optala se při tom.

„Ano, buď tak dobra.“

Světnice byla prostorná, s hollandskými kamny a s přístěnkem. V úhlu pod svatými obrazy stál arabeskami malovaný stůl, lavice a dvě židle. U dveří stála skřínka s nádobím. Okenice byly zavřeny, much bylo ve světnici málo, a všude tak čisto, že Levin přikázal Lasičce, jež se cestou brodila loužemi, aby lehla v koutě u dveří a nezašpinila podlahu. Když se Levin rozhlédl po světnici, vyšel na zadní dvůr. Čiperná hospodyňka v přezuvkách běžela již s houpajícími se na jhu prázdnými vědry ke studni pro vodu.

„Pochvátni si!“ křiknul na ni vesele stařík a přistoupil k Levinu. „Kam to, pane, jedete? K Nikolaji Ivánoviči Svijažskému? Taky se u nás stavívá,“ počal hovorný stařík, opíraje se o zábradlí besídky. Uprostřed staříkova vypravování o jeho známosti se Svijažským vrata opět zaskřípala a do dvora vjeli oráči, vracející se s pole se sochami a branami. Koně, zapražení do soch a bran, byli sytí a dobře rostlí. Oráči náleželi patrně k rodině: dva byli mladí v kartounových košilích a čapkách se štítky. Druzí dva byli najatí, oba v režných košilích, jeden už starý, druhý mladý chasník.

Stařík odešel od schůdků ke koním a počal je vypřáhati.

„Co to orali?“ ptal se Levin.

„Brambory přeorávali. Najímáme taky kus pole. Ty, Fedote, valacha nepouštěj, postav ho k okovu a místo něho zapřáhneme jiného.“

„Což, báťuško, přinesli kleče? Já jsem říkal, aby je přinesli,“ optal se vysoký, statný mladík, patrně syn hospodářův.

„Tam hle… v saních,“ odpověděl stařík, zkrucuje do kola odepjaté oprati a házeje je na zem. „Připrav to, než poobědvají.“

Švarná mladice vcházela do síně s plnými vědry, tížícími její rameno. Kde se vzaly, tu se vzaly ještě jiné ženské, mladé, hezké, prostřední i staré, ošklivé, s dětmi i bez dětí.

Samovar zahučel; pacholci a synové, poklidivše koně, šli obědvat. Levin vyndal z tarantasu svoje zásoby a pozval staříka, aby šel s ním čaje pít.

„Nač pak, vždyť jsem dnes už pil čaj,“ upejpal se stařík, patrně s radostí přijímaje pozvání. „Leda, abyste sám neseděl.“

Při čaji zvěděl Levin celou historii staříkova hospodářství. Před desíti lety najal stařík u zdejší statkářky sto dvacet desjatin půdy; minulého roku je koupil a k nim pronajal od sousedního statkáře ještě tři sta. Malou část této půdy, ovšem nejhorší, dával v podnájem a ostatní půdu, po čtyřiceti desjatinách v klínu, vzdělával sám se svou rodinou a s dvěma najatými pacholky. Stařík si stěžoval, že hospodářství se nevyplácí. Ale Levin viděl, že si žaluje proto, že se tak sluší, a že jeho hospodářství je v plném květu. Kdyby se hospodářství nevyplácelo, nekoupil by půdu po sto pěti rublech za desjatinu, neoženil by tři syny a synovce, nemohl by dvakrát po sobě vystavěti statek po požáru, a sice pokaždé lip a důkladněji než předešle. Přes to, že si stařík stěžoval, bylo patrno, že je právem hrd na svůj blahobyt, hrd na své syny, synovce, snachy, koně, krávy, a zejména na to, že dovede celé to hospodářství držeti v rukou. Z řeči se staříkem seznal Levin, že není nepřítelem novot v polním hospodářství. Sázel na př. mnoho bramborů^[45] a jeho brambory, jež Levin viděl u cesty, už odkvétaly a počaly nasazovat semena, kdežto brambory na statku Levinově počínaly teprve kvésti. Pole k bramborům oral ruchadlem, jež si opatřil u statkáře. Sil pšenici. Nepatrná podrobnost, že totiž, když plejí u něho pšenici, vypletým žitem krmí koně, překvapila nemálo Levina. Kolikrát už Levin, vida, jak tato znamenitá píce přichází na zmar, si předsevzal, že dá vypleté ze pšenice žito sbírati, ale nikdy se mu nepodařilo záměr ten uskutečniti. A hle, mužík našel k tomu čas i ruce, získal tím píci, jíž se nemohl nachváliti.

„Co pak to stojí naše ženské? Snesou vyplete žito na hromádky k cestě a vůz je sebere.“

„Ano, ale nám statkářům se nedaří s dělníky,“ posteskl si Levin, podávaje mu sklenici s čajem.

„Děkuju,“ pravil stařík, přijal sklenici, ale za cukr poděkoval, ukazuje na zbývající mu od první sklenice ohryzený kousíček cukru. „Ano, kterak vésti hospodářství s najatými dělníky?“ přisvědčoval Levinu. „Hotová zkáza. Pohleďme na příklad na Svijažského. Vímeť, jaká je tam půda — mák, a taky si úrodu nehrubě chválí. To je proto, že není možná ke všemu přihlédnouti.“

„Ale vždyť ty vedeš hospodářství s najatými dělníky?“

„Já hospodařím po mužicku. Sami všechno spravíme. Špatný dělník — jdi si; sami to zastaneme.“

„Báťuško, Finogen mne posílá pro dehet,“ ozvala se ve dveřích mladá hospodyňka v přezuvkách.

„Tak, tak, pane!“ prohodil stařík vstávaje, poznamenal se zvolna křížem, poděkoval Levinu a odešel.

Když přišel Levin do černé jizby^[46] zavolat svého kočího, uviděl tam za stolem sedět celou mužskou rodinu. Ženské, stojíce kolem nich, jim přisluhovaly. Mladý, statný synek s ústy plnými kaše vypravoval cosi směšného a všichni se smáli, a obzvláště vesele se smála mladá hospodyňka v prezuvkách, jež právě přilévala ščí do mísy.

Dost možná, že příjemná tvář mladé hospodyňky v prezuvkách přičinila mnoho k tomu, že tento selský statek učinil na Levina dojem spořádanosti. Dojem ten byl však tak silný, že se vtiskl v jeho paměť tak, že nikdy z ní nevymizel. Celou cestu od staříka až ku Svijažskému měl na mysli ono hospodářství, jakoby některá podrobnost onoho dojmu vyžadovala zvláštní jeho pozornosti.

XXVI

Svijažský byl náčelníkem šlechty ve svém újezdě. Byl o pět let starší než Levin a dávno už ženat. V jeho domě žila také mladá švakrová, Levinu velmi sympathická dívka. Levina nebylo tajno, že Svijažský i jeho žena velmi rádi by vydali onu dívku za něho. Věděl to zcela jistě, jako to vědí obyčejně všichni mladí mužové, tak zvaní ženichové, ačkoli zmíniti se o tom by se neodhodlal nikde a před nikým. Věděl dále i to, že přes to, že měl v úmyslu se oženiti, a přes to, že, soudě dle všeho, ona mladá, půvabná dívka musila by býti výbornou ženou, nemohl by se s ní oženiti, i kdyby nebyl zamilován do Kiti Ščerbacké, právě tak, jako by se nemohl vznésti do nebe. Toto vědomí otravovalo mu potěšení, jež si doufal způsobiti svou návštěvou u Svijažských.

Obdržev psaní od Svijažského s pozváním na hon, vzpomněl si Levin ihned na onu okolnost, ale přes to rozhodl, že ony plány Svijažských jsou pouhým plodem jeho vlastní fantasie, jsou bezdůvodnou domněnkou a že tedy pojede. Kromě toho tkvělo v hlubině jeho duše přání, podniknouti zkoušku s samým sebou, podívati se opět na onu dívku. Rodinný život Svijažských byl neobyčejně příjemný, a sám Svijažský, nejtypičtější to horlitel pro zemskou samosprávu ze všech, co jich Levin znal, byl pro Levina vždy nad míru zajímavým.

Svijažský byl jedním z těch lidí, kteří byli pro Levina povždy předmětem podivení, poněvadž jejich úsudky, vždycky sice logické, ale nikdy samostatné, kráčejí svou cestou, jejich život však, sám sebou neobyčejně určitý a pevně se držící jistého směru, také kráčí svou cestou, a sice cestou zcela neodvislou, ba skoro vždycky se příčící jejich vlastním úsudkům. Svijažský byl člověk velice liberální. Hleděl s opovržením na šlechtu a většinu šlechticů pokládal za tajné, jen ze zbabělosti se nepřiznávající karabáčníky. Rusko pokládal za zem ztracenou, podobně jako Turecko, a ruskou vládu za tak špatnou, že si nikdy ani nedovolil vážně kritisovati její skutky — a zároveň přece zastával úřední hodnosti, byl vzorným náčelníkem šlechty a cestoval-li kam, jezdil vždy s čepicí s kokardou a červeným obojkem, jak přísluší šlechtickému stejnokroji. Svijažský měl za to, že žíti po lidsku jest možná jen v západní Evropě, kamž si zajížděl oddechnout při každé příležitosti; ale v tutéž dobu vedl v Rusku velmi složité a pokročilé polní hospodářství a s neobyčejnou dychtivostí stopoval vše a věděl všecko, co se dálo v Rusku. Co se týče intellektuálního rozvoje ruského mužíka, soudil, že stojí na přechodním stupni mezi opicí a člověkem, ale v tutéž dobu při zemských volbách tiskl velmi ochotně ruku mužíkům a bedlivě vyslýchal jejich mínění. Nevěřil ani v boha, ani ve smrt, nicméně otázka zlepšení stavu duchovenského velmi ho zajímala, snažil se o zvětšení farních osad a při tom se zasazoval hlavně o to, aby fara zůstala v jeho vesnici.

V ženské otázce stál na straně krajních přívrženců úplné svobody ženštin a zejména jejich práva k samostatné práci; ale se ženou žil tak, že na jeho láskyplný, bezdětný rodinný život pohlíželi všichni se zalíbením; živobytí své ženy upravil tak, že nic nedělala a nemohla ani dělati, leda že spolu s mužem přemýšlela o tom, jak by příjemněji a veseleji stráviti chvíli.

Kdyby nebylo zvykem Levina, vysvětlovati si všechny výkony lidské s nejlepší stránky, nemohl by mu charakter Svijažského představovati nijaké obtíže ani záhady; nazval by ho prostě hlupákem nebo ničemou, a všechno by mu bylo jasno. Ale hlupákem ho nazvati nemohl, protože Svijažský byl nade vší pochybnost nejen rozumný, nýbrž i velmi vzdělaný člověk, jenž při tom své vzdělání nevystavuje nikdy na odiv. Nebylo předmětu, s nímž by nebyl obeznámen; ale své vědomosti o něm ukazoval jen tehdy, když byl k tomu přinucen. Ještě méně mohl ho Levin nazvati ničemou, protože Svijažský byl rozhodně poctivým, dobrým, rozšafným člověkem, jenž vesele, živě a stále byl zaměstnán takovými záležitostmi, jež cenili vysoce všichni jeho známí, a něco špatného neučinil vědomě nikdy, ba ani nemohl učinit.

Levin se snažil vysvětliti si jeho povahu, ale nikdy se mu to nepodařilo, a proto pohlížel na Svijažského a na jeho život jako na živou hádanku.

Levin se Svijažským byli dobří přátelé, a proto si Levin dovoloval zkoumati jej, pátrati po samých základech jeho názorů na život; ale vždycky marně. Pokaždé, když se Levin snažil proniknouti dále než do otevřených pro každého parádních komnat jeho ducha, zpozoroval, že se Svijažský zlehka zarazil; v jeho vzezření bylo znáti jedva patrné leknutí, jakoby se obával, že ho Levin pochopí — a proto se mu vesele a dobrodušně opřel.

Nyní, když se Levin tolikerým způsobem zklamal ve svém hospodářství, bylo mu zvláště milo, že mohl stráviti nějaký čas u Svijažského. Nemluvě o tom, že pohled na ony šťastné holoubky, spokojené s sebou i s celým světem, že pohled na jejich úpravné hnízdo budil v něm veselou náladu, Levin, jenž byl s celým svým životem tehdáž nespokojen, měl v úmyslu dopátrati se ve Svijažském onoho tajemství, jež mu poskytovalo tolik jasnosti, určitosti a veselí v jeho žití. Mimo to věděl ještě Levin, že se u Svijažského sejde se sousedními statkáři, a pro něho bylo nyní obzvláště zajímavo pohovořiti si a slyšeti o hospodářství ony rozprávky o úrodě, o nájmu dělníků a pod., které, jak Levin věděl, se pokládaly za něco velmi nízkého, jež však jediné se zdály nyní Levinu důležitými. „Snad za dob nevolnictví bylo to věcí vedlejší, snad je to málo důležitou věcí někde v Anglii. V prvním i v druhém případě bylo vše ode dávna napřed určeno. Ale u nás nyní, když se všechno převrátilo na rub a teprve se nyní počíná zas ustalovati, jest otázka o tom, jak se vše ustálí, jedinou pro Rusko důležitou otázkou,“ rozumoval Levin.

Honba vypadla však hůř, než Levin očekával. Močál byl uschlý a sluky uletěly. Brodil se celý den travou a přinesl všeho všudy tři sluky; za to si přinesl z honu, jako vždy, výtečnou chuť k jídlu, byl v dobré míře a v onom nadšeném rozpoložení ducha, které v něm provázelo každou silnou fysickou námahu. I na honbě, když se zdálo, že o ničem nepřemýšlí, přicházel mu tu chvíli na mysl stařík sedlák se svou rodinou, a stále se mu zdálo, že ona představa nejen že si žádá jeho pozornosti, nýbrž že vyžaduje rozřešení jakési záhady těsně s ní spojené.

Večer při čaji rozpředl se ve společnosti dvou statkářů, kteří přijeli ke Svijažskému za příčinou jakési záležitosti, týkající se opatrovnictví, onen zajímavý rozhovor, na který se Levin tak těšil.

Levin seděl při čaji vedle domácí paní a byl povinen rozprávěti s ní a se švakrovou, která seděla naproti němu. Domácí paní byla dáma s okrouhlou tváří, blondýnka nevysoké postavy, všechna zářící důlky ve tvářích a úsměvy. Levin se snažil vypátrati její prostřednictvím onu důležitou záhadu, kterou pro něho představoval její muž. Ale myšlenky jeho nebyly zcela svobodny, protože mu bylo při tom strašně nepohodlno. Strašně nepohodlno mu bylo proto, že proti němu seděla švakrová ve zvláštních šatech, jež, jak se mu zdálo, oblékla jen k vůli němu, a jež byly na bílých prsou vystřiženy ve způsobě trapezu. Tento čtyřúhelný výkrojek, přes to, že prsa byla velmi bílá, či snad právě proto, že byla tak bílá, připravil Levina o svobodu myšlenek. On si představoval, a bezpochyby klamně, že výstřih onen byl učiněn s ohledem na něho, a proto se nepokládal za oprávněna hleděti na něj, i snažil se nehleděti v onom směru. Nicméně pociťoval, že jest vinen už tím, že výstřih onen byl učiněn. Levinu se zdálo, že někoho klame, že jest jeho povinností, cosi vysvětliti, ale že se to nedá nijakým způsobem vysvětliti, a proto se neustále červenal, byl roztržitý a bylo mu nevolně. Jeho nevolnost sdílela se i hezounké švakrové. Ale domácí paní, jak se zdálo, toho nepozorovala a naschvál nutila Levina do řeči.

„Vy tvrdíte,“ pokračovala domácí paní v počatém rozhovoru, „že mého muže nemůže zajímati nic ruského. Naopak, on bývá veselý v cizině, ale nikdy tak, jako bývá doma. Jen zde se cítí ve svém ovzduší. Má zde tolik práce a je nadán schopností, o všechno se zajímati. Ach, vy jste nebyl ještě v naší škole?“

„Viděl jsem… To je ten domek, obrostlý břečtanem?“

„Ano, to je Nastina zásluha,“ dodala, ukazujíc na sestru.

„Vy sama vyučujete?“ otázal se Levin, snaže se hleděti mimo výstřih, ale cítě, že, ať si bude hleděti kamkoli, bude přec jen viděti onen výstřih.

„Ano, já jsem sama vyučovala a i nyní ještě vyučuju. Ale my zde máme velmi dobrou učitelku. My jsme zavedly také tělocvik.“

„Ne, děkuju, nebudu více čaj píti,“ děkoval Levin domácí paní, a věda, že se dopouští nezdvořilosti, ale nejsa více s to, aby pokračoval v rozhovoru, vstal, celý zardělý. „Slyším velmi zajímavý rozhovor,“ dodal a přistoupil k druhému konci stolu, kde seděl Svijažský se svými dvěma hosty. Svijažský seděl, obrácen bokem ke stolu a pohrával si koflíkem rukou, opřenou o stůl, kdežto druhou rukou sbíral do hrsti svůj plnovous, zdvihal jej k nosu, jakoby k němu voněl, a zas jej vypouštěl. Svýma jiskrnýma, černýma očima hleděl přímo na rozčilujícího se statkáře se šedými kníry a nalézal patrné zalíbení v jeho řečech. Statkář si stěžoval na sedláky. Levin věděl zcela určitě, že Svijažský má pohotově takovou odpověď na žaloby statkářovy, že by jedním slovem zmařil veškeren smysl jeho řečí, ale že následkem svého postavení nemůže vysloviti ono slovo a proto se zálibou naslouchá komickým žalobám statkářovým.

Statkář se šedými kníry byl patrně zakořenělý karabáčník, bydlel od dávných let na vsi a byl vášnivým hospodářem. Příznaky toho viděl Levin i v oděvu, v staromodním, otřeném černém kabátě, jejž patrně zřídka oblékal, i v jeho chytrých, zamračených očích, i v plavné ruské řeči, i ve velitelském tóně, jejž si osvojil patrně dlouholetou zkušeností, i v rázných pohybech velkých, pěkných, opálených rukou s jediným starým snubním prstenem na čtvrtém prstě.

XXVII

„Jen kdyby mně nebylo líto, hodit vším, co jsem zařídil… a mne to stálo mnoho práce… nechal bych všeho, prodal bych to a jel bych, jako Nikolaj Ivánovič, poslouchat Krásnou Helenu,“ tvrdil statkář s příjemným úsměvem, jenž ozářil jeho rozumnou tvář.

„Ale vždyť nenecháte všeho,“ namítnul Nikolaj Ivánovič Svijažský; „máte patrně tedy nějakou výhodu na mysli.“

„Jediná výhoda, že bydlím doma a ne v nájmu a jím své a ne kupované. A pak stále ještě člověk doufá, že sedláci dostanou na konec rozum. Jinak, věřte mně — to opilství, ten nepořádek! Všichni se rozdělili o zděděné statky a nyní ani kobylky, ani krávy na statku. Sám hlady scípá, a vemte ho k sobě do služby, bude koukat, jak by vám něco zkazil, a ke všemu vás ještě požene k smírčímu soudci.“

„Za to i vy podáte žalobu smírčímu soudci,“ prohodil opět Svijažský.

„Já že budu žalovat? Za nic na světě! Budou z toho takové řeči, že až svět vás omrzí! U nás na závodě vzali závdavky a utekli. A co jim udělal smírčí soudce? Prohlásil je za nevinné. Jediný volostný a soud a staršina^[47] nás ještě drží. Tento mu vysází podle starého způsobu pětadvacet. A kdyby toho nebylo, lépe vším hodit a utéci kraj světa.“

Statkář si patrně dobíral Svijažského, ale tento nejen že se proto nepohoršil, nýbrž stesky statkářovy ho bavily.

„Ale vždyť my se při svém polním hospodářství obcházíme bez podobných prostředků,“ namítl mu usmívaje se, „já na příklad, Levin, on,“ při čemž ukázal na druhého statkáře.

„Ano, u Michajla Petroviče to jde, ale optejte se ho, jak? Což pak je to rationální hospodářství?“ hájil se statkář, chtěje se patrně pochlubiti slovem „rationální“.

„Moje hospodářství je prosté,“ prohodil Michajl Petrovič. „Díky Bohu. Můj hospodářský systém záleží v tom, aby byly pohotově peníze na podzim, když se platí daně. Přijdou mužíci: Báťuško, otče, pomoz! Nu, samí svoji mužíci, sousedi, líto jich. Dáš jim peníze na první třetinu roku a jen řekneš: Pamatujte si, braši. Já jsem vám pomohl, tedy i vy mně pomozte, až budu potřebovat — při setí ovsa nebo při senách, při žních — nu, vymíníš si, co má každý odpracovat. Najdou se i mezi nimi nesvedomití, to je ovšem pravda.“

Levin, jenž dávno už znal tento patriarchálný způsob hospodaření, mrknul na Svijažského, vskočil Michajlu Petroviči do řeči a obrátil se opět k statkáři se šedivými kníry.

„Jakého jste tedy mínění?“ otázal se ho Levin; „Jak se má tedy vésti nyní polní hospodářství?“

„Inu, tak se má vésti, jako to dělá Michajl Petrovič, buď dát půdu mužíkům za půl úrody aneb jim ji dáti úplně do nájmu. Možno to je, jen že takovým způsobem mizí bohatství říše. Kde mně půda za doby nevolnictví a při dobrém hospodaření dávala devět měr z míry, přinese, jestliže ji ponechám mužíkům za půl úrody, sotva tři. Eh, zahubila Rusko emancipace!“

Svijažský pohlédl usmívajícíma se očima na Levina, ano učinil mu i jedva patrný, ironický pokyn; ale Levin neshledával ve slovech statkářových ničeho směšného — on rozuměl statkáři lépe než Svijažskému. Ano, mnohé věci, jež uvedl statkář dále, ukazuje, jakým způsobem emancipace zahubila Rusko, zdály se mu dokonce velmi správnými, pro něho novými a nezvratnými. Statkář vykládal patrně své vlastní náhledy, což se stává tak zřídka, a sice náhledy, k nimž došel nikoli následkem potřeby, aby zaměstnával něčím zahálející svůj rozum, nýbrž takové náhledy, jež vyrostly přímo z podmínek jeho života, jež on vyseděl ve své selské samotě a tam se všech stran uvážil.

„Celá věc, račte vidět, záleží v tom, že jakýkoli pokrok může býti proveden výhradně jen vládou,“ vysvětloval statkář, chtěje patrně ukázati, že také nabyl jakéhosi vzdělání. „Vezměte reformy Petra, Kateřiny, Alexandra. Vezměte evropské dějiny. Tím více tedy pokrok v kruzích zemědělských. Nu, na příklad brambor — i jej zaváděli mocí. Vždyť sochou také neorali od jakživa. Také ji zavedli, snad ještě za dob údělů, ale dojista ji zaváděli mocí. Nyní, za našich dob, vedli jsme my statkáři, když panovalo ještě nevolnictví, hospodářství pokročilé. Sušilky, obilní mlýnky, hnojení i různé nářadí, všecko to jsme zaváděli mocí; mužíci se zprva vzpírali a potom dělali po nás. Nyní, když nevolnictví je zrušeno, pravomoc je nám odňata a následkem toho i naše hospodářství, kde bylo povzneseno na vysoký stupeň dokonalosti, musí ponenáhlu zas klesnouti do původního, nejdivočejšího stavu. Tak tomu aspoň já rozumím.“

„Ale proč pak? Je-li skutečně rationální, můžete při něm směle užiti nájemných pracovníků,“ prohodil Svijažský.

„Lid se nikoho nebojí. Komu tedy mám svěřit vedení polního hospodářství? Račte mi poradit!“

„Vida — pracovní síla je hlavním základem polního hospodářství,“ pomyslil si Levin.

„Dělníkům.“

„Dělníci nechtí dobře pracovat, nechtí pracovat dokonalejším nářadím. Náš dělník umí se jen napít jako svině, a když je opilý, zmaří vše, co mu dáte do rukou. Koně v nepravý čas příliš napojí, řemení zpřetrhá, vymění okované kolo a propije, do mlátičky schválně hodí branní hřebík, aby ji zlámal. Jemu se protiví viděti něco, co není zařízeno tak, jak on tomu rozumí. Proto tak hluboce klesla úroveň polního hospodářství. Půda leží ladem, zarůstá pelyňkem, aneb se nachází v nájmu u mužíků, a kde se rodil dříve milion, rodí se nyní sotva několik set tisíc četvertí. Národní bohatství se tím zmenšilo. Kdyby učinili totéž, ale opatrněji…“

I počal vykládati, jak on si představoval osvobození nevolníků, při čemž by nebylo těch nepříjemností, jež právě uvedl.

Levina tyto výklady nezajímaly, proto když byl s nimi hotov, vrátil se k první jeho thesi a obraceje se k Svijažskému s úmyslem přiměti ho, aby vyslovil vážně svoje mínění, pravil:

„Že úroveň našeho hospodářství klesá a že za nynějších poměrů pracovních sil není možno vésti výhodně rationelní hospodářství, to je úplně pravda.“

„Neřekl bych,“ odpověděl nyní již vážně Svijažský. „Vidím pouze, že neumíme vésti hospodářství, a pak, že hospodářství, jak jsme je vedli za dob nevolnictva, nebylo příliš pokročilé, naopak, že bylo příliš primitivní. Nemáme ani strojů, ani dobrého pracovního dobytka, ani náležité správy, neumíme ani dobře počítat. Optejte se hospodáře, a on vám nedovede povědět, co je pro něho výhodno a co nevýhodno.“

„Vlašské vedení knih,“ prohodil ironicky statkář host. „Až vám všecko pokazí, počítejte si, jak chcete, výtěžku se nedopočítáte.“

„Proč pak by vše pokazili? Mizernou mlátičku, váš ruský žentourek zlámou, ale mou parní mlátičku nezlámou. Ruskou kobylku „tahanského“ plemene, či, jak jí říkají, protože ji musejí za ohon tahat, takovou ovšem zkazí; ale zaveďte si peršerony aneb aspoň biťuky,^[48] uvidíte, že je nepokazí. A tak i všechno ostatní. Musíme své hospodářství zdokonalovat.“

„Jen kdyby bylo z čeho, Nikolaji Ivánoviči! Což, vám je lehko; ale já musím platit na syna, jenž je na universitě, mladší na gymnasium posílám, a proto nemám peršerony zač kupovat.“

„Na to jsou banky.“

„Aby mi poslední prodali v licitaci? Ne, děkuju pěkně!“

„Já s vámi nesouhlasím, že bylo nutno, ba i možno zdvihnouti ještě výše úroveň hospodářství,“ vložil se do řeči Levin. „Já jsem se o to pokoušel, mám i prostředky na to, a přece jsem ničeho nedosáhl. A co se týče bank, ať jsem vynaložil peníze na cokoli v hospodářství, vždycky jsem z toho měl škodu: obrátil jsem je na dobytek — škoda, na stroje — škoda.“

„To je svatá pravda,“ potvrdil jeho slova statkář se šedými kníry, jenž se dokonce i spokojeně pousmál.

„A nejen já sám,“ pokračoval Levin. „Mohu volat za svědky všechny hospodáře, kteří vedou rationální hospodářství. Všichni s nepatrnými výjimkami mají z hospodářství škodu. Ale řekněte sám, je vaše hospodářství výhodno?“ obrátil se Levin ke Svijažskému, ale hned zpozoroval v jeho pohledu onen prchavý výraz zděšení, jejž pozoroval vždy, jakmile se pokusil proniknouti vnitro Svijažského dále za parádní, pro každého otevřené komnaty jeho ducha.

Mimo to tato otázka nebyla s jeho strany zcela čestná. Domácí paní mu právě při čaji vypravovala, že v létě pozvali z Moskvy Němce, znalce vedení knih, jenž za pět set rublů sestavil podrobný účet jejich hospodářství a shledal, že jim přináší ročně něco přes 3000 rublů škody. Ona se již nepamatovala, kolik rublů, ale věděla, že Němec to vypočítal až na čtvrt kopejky.

Když Levin promluvil o výhodách polního hospodářství Svijažského, host statkář se pousmál, neboť věděl asi, mnoho-li mohl těžiti ze svého hospodářství jeho soused, náčelník šlechty.

„Dost možná, že nevýhodno,“ odpověděl Svijažský. „Ale to jen dokazuje, že buď já jsem špatný hospodář, aneb že tratím kapitál, abych zvýšil rentu.“

„Ach, renta!“ s úžasem zvolal Levin. „Rentu snad mají v Evropě, kde půda se zlepšila následkem dlouholetého vzdělávání; naše půda se však vzděláváním horší, t. j. vymrskává se, a proto my o rentě mluviti nemůžeme.“

„Proč bychom nemohli mluviti o rentě? Vždyť je to zákon.“

„My stojíme vně zákona: renta nám nic nevysvětlí, naopak ještě více nás poplete. Ne, raději nám povězte, jak může býti nauka o rentě…“

„Chcete prostokvaše? Mašo, dej nám sem přinésti prostokvašu^[49] nebo maliny,“ obrátil se Svijažský k ženě. „Letos trvají maliny ku podivu dlouho.“

A Svijažský vstal v nejpříjemnější duševní náladě a přešel k druhému konci stolu, maje patrně za to, že rozmluva se skončila právě v tom místě, jež Levin pokládal teprve za počátek rozhovoru.

Když odešel Svijažský, vedl Levin dále hovor se statkářem, jemuž se snažil dokázati, že všechny obtíže pocházejí odtud, že nechceme znáti vlastností a zvyků svého dělníka; ale statkář, jako vůbec všichni samohybně a osaměle přemýšlející lidé, chápal špatně cizí myšlenky, jsa zaujat myšlenkami vlastními. On stál na tom, že ruský mužík je svině a libuje si svinstvo, a má-li býti vyveden z tohoto svého stavu, že je k tomu zapotřebí úřední moci, jíž se však nedostává; je třeba holi, ale my jsme se stali tak liberálními, že jsme tisíciletou hůl zaměnili náhle jakýmisi advokáty a vězeními, v nichž nehodné, smradlavé mužíky krmí dobrou polévkou a vypočítávají tam pro ně kubické stopy vzduchu.

„Proč se vám zdá,“ optal se zase Levin, chtěje rozhovor převésti opět k zajímající ho otázce, „že není možno vypátrati takový poměr k pracovní síle, při němž by práce byla plodnou?“

„Nikdy se toho s ruskými dělníky nedopátráte! Schází nám moc,“ tvrdil statkář svou.

„Jak pak by bylo možno nalézti nové podmínky práce?“ vmísil se do řeči zase Svijažský, jenž byl už pojedl prostokvaše, zapálil si papirosku a přistoupil opět k besedujícím. „Všechny možné poměry k pracovní síle jsou určeny a prozkoumány,“ namítl Svijažský. „Zbytek barbarství, primitivní občina se všeobecnou porukou, se rozpadává sám sebou; nevolnické právo se rozpadlo, — zbývá jen svobodná práce, jejíž formy jsou dávno hotovy a určitě vymezeny, a musí se bráti tak, jak jsou: čeledín, nádenník, pachtýř — jiného nic nenajdete.“

„Ale Evropa není těmito formami spokojena.“

„Není spokojena a hledá nové. A bezpochyby je najde.“

„To právě já tvrdím,“ zvolal Levin. „A proč bychom neměli hledati i my?“

„Protože by to znamenalo totéž, jako vymýšleti nové způsoby stavby železných drah. Jsou již hotovy, vymyšleny.“

„A což, když se nám nehodí, jsou-li pro nás hloupý?“ namítl Levin.

A opět zpozoroval v očích Svijažského výraz zděšení.

„Eh, to je známé: my je čepicemi vyženeme, my jsme vynalezli to, co hledá Evropa! Já to znám všecko, všecko, ale odpusťte mi, je vám povědomo všechno, co v Evropě vykonáno na rozřešení dělnické otázky?“

„Ne, vím málo co z toho.“

„Otázkou tou zabývají se nyní nejlepší hlavy v Evropě. Směr Schulze-Delitsche… Pak celá ohromná literatura o dělnické otázce, nejliberálnějšího Lassalovského směru… Mühlhausenské instituce jsou už hotové faktum; víte o nich bezpochyby.“

„Mám jakýsi pojem o nich, ale dosti nejasný.“

„Ne, to vy jen tak říkáte. Vám je všechno to zajistě známo tak dobře jako mně. Já ovšem nejsem professor specialista, ale mne to zajímalo, a opravdu, zajímá-li vás to, prostudujte tu otázku.“

„Nu, a k jakému výsledku přišli?“

„Odpusťte…“

Statkáři vstali a Svijažský je šel vyprovodit, zadržev opětně Levina v nepříjemném zvyku, nahlédati, co se nachází za parádními komnatami jeho ducha.

XXVIII

Levinu bylo ten večer s damami nesnesitelně nudno: bouřila ho více než kdykoli jindy myšlenka, že nespokojenost s hospodářstvím, kterou nyní zakoušel, není vlastní výhradně jemu, nýbrž že ji s ním sdílí mnoho jiných hospodářů, a že upravení poměru k dělníkům, kteří by pracovali u něho právě tak, jako u mužíka, u něhož se Levin stavěl na polovině cesty, není nějakým snem, nýbrž skutečnou úlohou, která se musí rozřešit. Jemu se zdálo, že úloha ta se dá rozřešit a že jest jeho povinností, o to se pokusiti.

Rozloučiv se s damami a slíbiv, že stráví u nich zítra ještě celý den, a že pojede s nimi koňmo do erárního lesa podívat se na zajímavou propast, zastavil se Levin před spaním ještě v kabinetě domácího pána, odkud chtěl vzíti s sebou knihy o dělnické otázce, jež mu Svijažský nabídl. Kabinetem sloužila Svijažskému ohromná komnata, v níž stály skříně s knihami a dva stoly, z nichž jeden, massivní psací stůl, stál uprostřed komnaty, na druhém pak, okrouhlém, byla ve způsobe hvězdy kolem lampy rozložena poslední čísla časopisů a měsíčníků v různých jazycích. Vedle psacího stolku byla polička s krabicemi na listiny, jež byly označeny zlatými písmeny na etiketách.

Svijažský vyndal knihy a usedl v houpavé křeslo.

„Co jste tam našel?“ optal se Levina, jenž stál u okrouhlého stolu a přehlížel žurnály.

„Ach, ano, tam je velmi zajímavá stať,“ prohodil Svijažský, ukazuje na měsíčník, jejž držel Levin v ruce. „Ukázalo se,“ pokračoval s oživenou veselostí, „že hlavní příčinou rozdělení Polska nebyl Bedřich Velký. Ukázalo se…“

A Svijažský s vlastní mu jasností vysvětlil Levinu v krátce ona nová, velice důležitá a zajímavá odhalení. Přes to, že Levina nyní zajímala nade vše jiné myšlenka o hospodářství, nicméně poslouchaje Svijažského, dával si otázku: „Co v něm vlastně vězí? A proč asi, proč ho zajímá rozdělení Polska?“ Když byl Svijažský s vypravováním hotov, Levin se nevolky otázal sám sebe: „Tak co tedy?“ Ale nebylo vlastně nic. Zajímavým bylo, pouze to, že „se ukázalo“. Ale Svijažský nevysvětlil aniž nacházel potřebným vysvětlovat, proč to bylo pro něho zajímavo.

„Ano, ale mne zajímá velice onen zlostný statkář,“ pravil Levin, vzdychnuv si. „On není hloupý, a v jeho slovech je mnoho pravdy.“

„Ale jděte! Zakořenělý, tajný karabáčník jako všichni oni!“ odvětil Svijažský.

„Jichž vy jste maršálkem…“

„Ano, jen že já je vedu zcela na jinou stranu,“ prohodil se smíchem Svijažský.

„A víte, co mne nejvíce zajímá?“ pokračoval Levin. „On měl pravdu, že naše hospodářství, to jest hospodářství rationální, pokulhává, a že se daří jen buď hospodářství lichvářské, jako u toho tichounkého, anebo primitivní hospodářství… A kdo je tím vinen?“

„Rozumí se, že my sami. Nu ano, ale vždyť to není pravda, že se nedaří. Vasilčikovu se daří.“

„Fabrika…“

„Ale já přece nechápu, čemu se divíte. Lid stojí na tak nízkém stupni materiálního i mravního rozvoje, že se patrně musí protiviti všemu, co je jemu cizím. V Evropě se rationelní hospodářství daří proto, že lid je tam vzdělaný. Z toho tedy vyplývá, že se musíme starati i u sebe o vzdělání lidu, — a to je vše.“

„Jak ale vzdělávati lid?“

„Na vzdělání lidu je potřebí tří věcí: škol, škol a škol.“

„Vy jste však sám tvrdil, že lid stojí na nízkém stupni materiálného rozvoje; co mu tu pomohou školy?“

„Víte, vy mně připomínáte anekdotu o radě nemocnému. ,Mohl byste zkusit něco pročišťovacího.‘ — ,Přijímal, ale bylo mi hůř.‘ — ,Tedy zkuste pijavky.‘ — ,Zkusil; hůř!‘ — ,Zbývá tedy, už jen abyste se k Bohu modlil.‘ — ,Zkusil jsem to, ale bylo hůř!‘ A vy zrovna tak. Já jmenuju politickou ekonomii, vy na to: hůř! Já jmenuju socialismus — hůře! Vzdělání lidu — hůře!“

„Ale k čemu tedy pomohou školy?“

„Vnuknou mu jiné potřeby.“

„Vidíte, toho jsem nikdy nedovedl pochopiti,“ namítal rozhorleně Levin. „Jakým způsobem mohou školy pomoci lidu ke zlepšení jeho hmotného stavu? Vy tvrdíte, že školy, vzdělání mu vnuknou nové potřeby. Tím hůře, poněvadž on nebude s to, aby jich ukojil. A jakým způsobem znalost addice a subtrakce, aneb známost katechismu mu pomohou ke zlepšení hmotného postavení — toho jsem nikdy nedovedl pochopiti. Předevčírem jsem potkal ženu s dítětem u prsu a ptám se jí, kam jde? Ona mi povídá: ,Byla jsem u babičky. Chlapec dostal křikavku. Nesla jsem ho léčit.‘ Ptám se jí: ,A jak léčí babička křikavku?‘ ,Posadí dítě na hřad do kurníka a něco při tom odříkává.‘“

„Tak vidíte, vy sami souhlasíte! Nemá-li selka nosit dítě s křikavkou do kurníka na hřad, je třeba…“ mluvil Svijažský, vesele se usmívaje.

„Ach ne!“ vskočil mu mrzutě do řeči Levin. „Mně se zdá, že ten způsob léčení křikavky pomáhá právě tolik, jako léčení lidu školami. Lid je chud a nevzdělán, — to my vidíme taktéž patrně, jako selka vidí křikavku, protože dítě křičí. Ale proč mají tomu neštěstí, totiž chudobě a nevzdělanosti, odpomoci školy, je právě tak nepochopitelno, jako je nepochopitelno, jak od křikavky pomohou slepice na hřadu. Mně se zdá, že se musí odpomoci tomu, co je příčinou jeho chudoby.“

„Nu, v té věci aspoň se shodujete se Spencerem, jehož tak nenávidíte; on také tvrdí, že vzdělanost může býti následkem většího blahobytu a pohodlí života, častého koupání se, jak on praví, ale ne následkem znalosti addice a subtrakce…“

„Tak vidíte; to mne těší, či naopak mrzí, že se shoduju se Spencerem; jen že to, co tu pravíte, já vím už dávno. Školy nepomohou, ale pomůže takové ekonomické zařízení, při kterém by lid byl bohatším a měl by více svobodného času — nu, tehdy zařídí si i školy.“

„Avšak v Evropě jsou školy nyní všude povinnými.“

„A vždyť i vy se v tom shodujete se Spencerem?“ prohodil Levin.

Ale v očích Svijažského se mihnul výraz zděšení, a pousmáv se, zvolal:

„Ne, ta vaše křikavka je znamenitá! Vy jste to opravdu slyšel na vlastní uši?“

Levin viděl, že se přec jen nedopátrá vnitřního spojení života tohoto člověka s jeho myšlenkami. Jemu bylo patrně lhostejno, k jakému výsledku ho přivede uvažování; jemu se zdál potřebným pouze process uvažování. I jemu bylo nepříjemno, zavedl-li jej tento process uvažování do hluché uličky. To neměl rád a vyhýbal se tomu, přenášeje rozhovor na nějaký příjemný, veselejší předmět.

Všechny dojmy onoho dne, počínaje dojmem, jejž na něj způsobil mužík v polovině cesty, a který mu sloužil za základ pro všechny ostatní dojmy dnešního dne, silně vzbouřily Levina. Ten milý Svijažský, jenž má pohotově jisté myšlenky patrně pro běžnou potřebu, ale při tom má jakési jiné, před Levinem tajené zásady životní, a při tom společně se zástupem, jehož počet jest legion, řídí obecné mínění pomocí cizích myšlenek; dále ten zlostný statkář, jehož úvahy, vymučené životem, jsou úplně správné, za to nepravým jest jeho hněv proti celé třídě, a to nejlepší třídě v Rusku; nespokojenost se svou vlastní činností a neurčitá naděje, že najde způsob, jak, by se vše to dalo napraviti: — vše to slévalo se v pocit vnitřního nepokoje a očekávání brzkého rozřešení.

Když zůstal sám v komnatě, již mu vykázali, a ulehl na pružinovou matraci, jež při každém pohybu vymršťovala neočekávaně tu jeho ruku, tu nohu, válel se dlouho na posteli, nemoha usnouti. Ani jeden rozhovor se Svijažským, ač padlo v nich mnohé rozumné slovo, ho nyní nezajímal. Za to důvody statkářovy vyžadovaly uvážení. Levin si nevolky připomínal všechna jeho slova a opravoval ve své fantasii to, co mu odpovídal.

„Ano, já jsem mu mel říci: Vy tvrdíte, že naše hospodářství proto neprospívá, že mužík je nepřítelem všeho pokroku v hospodářství, a že každé zdokonalení se musí zaváděti mocí; vy byste byl práv, kdyby vedení polního hospodářství bez oněch oprav bylo úplně nemožno; ale polní hospodářství se daří jen tam, kde dělník pracuje souhlasně se svými návyky, jak jsem to viděl u sedláka v půli cesty. Vaše a má všeobecná nespokojenost s polním hospodářstvím dokazuje, že buď jsme vinni my nebo dělníci. My už dávno vedeme vše podle svého, po evropsku, a neptáme se, jaké máme dělnictvo. Zkusme pohlížeti na dělníka ne jako na ideální pracovní sílu, nýbrž jako na ruského mužíka s jeho pudy a zařiďme své hospodářství podle toho. Představte si, měl jsem mu odpověděti, že vedete své hospodářství tak, jak je vede onen sedlák, že jste našel prostředek, vzbuditi v dělníkovi zájem pro úspěch jeho práce, a že jste spolu našel onu prostřední míru zlepšení hospodářství, kterou oni uznávají, i vy budete těžiti dvakrát, třikrát tolik, co dříve, aniž byste pudy vymrskával. Rozdělte půdu na dvé a svěřte polovici pracovní síle; to, co vám zbude, bude vám přinášeti více důchodů než nynější celek, a při tom i váš dělník se bude těšiti značnému důchodu. Ale, aby se toho dalo docíliti, musí se úrovoň hospodářství snížiti a dělník se musí zajímati o úspěch práce. Jak se to má učinit? — to je otázkou podrobností. Ale jest nade vší pochybnost jisto, že je to možno.“

Myšlenka ta Levina silně pobouřila. Nespal půl noci, uvažuje podrobnosti, jak by se jeho myšlenka dala provésti. Nechtěl původně odejeti hned ráno, ale nyní se rozhodl, že odejede. Mimo to ona švakrová s vystřiženými šaty budila v něm pocit velmi blízký studu a lítosti za spáchaný špatný skutek. A hlavně bylo potřebí jeti a neodkládati: Levin chtěl ještě včas nabídnouti mužíkům nový projekt, dříve ještě, než zasili ozim, aby setbu předsevzali už na nových základech. Rozhodl se, že zvrátí celé své dosavadní hospodářství.

XXIX

Splnění těchto plánů stavilo se mnoho překážek do cesty. Ale on se snažil, seč byl, i dosáhl, třebas ne toho, co chtěl, nýbrž přece takového úspěchu, že mohl, aniž klamal sama sebe, věřiti, že jeho práce stála za namáhání. Jednou z hlavních překážek bylo to, že hospodářství už bylo zavedeno, že nebylo možno zastaviti všechno a počíti od začátku, nýbrž bylo zapotřebí předělávati stroj v chodu.

Když sdělil své plány pojezdnému v týž večer, jak se vrátil domů, pojezdný s patrnou spokojeností projevil souhlas s tou částí jeho řeči, v níž Levin dokazoval, že všechno, co se podnikalo v hospodářství až posud, byl nesmysl a hloupost. Pojezdný prohodil, že to už dávno říkal a že ho Levin nechtěl poslechnout. Co pak se týkalo návrhu, jejž mu Levin učinil, aby totiž spolu s dělníky vstoupil jako podílník do hospodářského podniku, projevil pojezdný vůči tomu jen veliké sklamání a nijakého určitého mínění neprojevil; ihned pak počal radit, že jest nezbytno hned zítra svézti zbývající ještě v poli mandele žita a začít přeorávat pole, tak že se Levin dovtípil, že není nyní na čase o tom mluviti.

Když se dal s mužíky do řeči o témž předmětu a navrhoval jim, aby vzali do nájmu půdu za nových podmínek, setkal se s touž hlavní překážkou, totiž tím, že mužíci byli příliš zaujati denní prací a neměli kdy přemýšleti o výhodách a nevýhodách nových podmínek.

Naivný mužík, Ivan, skoták, pochopil na pohled úplně návrh Levina, aby totiž se svou rodinou přijal účastenství ve výhodách, plynoucích z chovu dobytka, a návrh ten se mu patrně líbil. Ale když mu Levin počal líčiti dopodrobna budoucí výhody, na tváři Ivanově objevil se neklid a lítost, že nemůže vyslechnouti všechno do konce, a honem si vymýšlel nějaké neodkladné zaměstnání: buď se chápal vidlí a sbíral rozházené seno po stáních, nebo naléval vodu do žlabu, aneb shraboval hnůj.

Druhou obtíží byla nezdolná nedůvěra mužíků, že by statkář mohl míti nějaký jiný účel, než obrat je co možná do hola. Mužíci byli pevně přesvědčeni, že skutečný jeho účel, ať se jim povídá, co chce, bude vězeti v něčem, o čem se jim nezmíní ani slovem. Sami také, rozprávějíce o tom, namluvili toho hromadu, ale nikdy se také nevyjádřili, v čem záleží jejich pravý cíl. Mimo to — a tu se přiznával Levin, že zlostný statkář měl pravdu — sedláci kladli za první a nezbytnou podmínku, jakékoli smlouvy, aby nebyli nuceni k nějakému novému způsobu polního hospodářství a k užívání nového nářadí. Oni souhlasili, že ruchadlem se oře lépe, že železný pluh pracuje dokonaleji, ale při tom uváděli na tisíce důvodů, proč si nemohou poříditi ani jedno, ani druhé, tak že Levin viděl, že bude nezbytno, ponížiti úroveň dosavadního hospodářství, nemá-li se vzdáti nové myšlenky, jejíž výhoda mu byla tak zřejmou. Ale přes všechny tyto obtíže dosáhl svého a na podzim vedlo se již hospodářství dle nové soustavy, či jemu aspoň se tak zdálo.

Z počátku měl Levin v úmyslu odevzdati celý statek, jak byl, mužíkům, čeledínům a pojezdnému za nových společenských podmínek. Ale brzy se přesvědčil, že to nejde, a proto se rozhodl, že hospodářství rozdělí na několik částí. Dobytčí dvůr, sad, zahrada, luka, pole, rozdělená na několik částí, měly tvořiti zvláštní součástky hospodářství. Naivní skoták Ivan, jenž, jak se Levinu zdálo, nejlépe ze všech pochopil jeho plán, sestavil si, hlavně ze členů své rodiny, artel a stal se podílníkem při chovu dobytka. Vzdálený pozemek, jenž už osm let ležel ladem, byl na domluvu rozumného tesaře, Fedora Rězunova, převzat šesti selskými rodinami s právem podílníků. Jiný mužík, Šurajev, najal za týchž podmínek všechna zelniště. Všechno ostatní šlo ještě po starém způsobu, ale ony tři oddíly byly počátkem nového zařízení a velice zajímaly Levina.

Pravda, ve chlévě se nehospodařilo nyní ještě o nic lépe než dříve, a Ivan se silně protivil, aby krávy stály v teplých chlévech a aby se máslo tlouklo ze sladké smetany, poněvadž dle jeho přesvědčení krávy, stojí-li na mraze, spotřebují méně píce, a máslo z kyselé smetany je vydatnější. Mimo to žádal pravidelně své služné jako dříve, a bylo mu zcela lhostejno, že peníze, jež nyní dostával, nebyly jeho mzdou, nýbrž byly to splátky na účet jeho budoucího zisku z hospodářství.

Pravda, že společnost Fedora Rězunova nepřeorávala před zasetím pole ruchadlem, jak se byla zavázala, ospravedlňujíc se tím, že měla na to málo času. Pravda, že mužíci této společnosti, ač projevili svůj souhlas, že budou hospodařiti na základě nových podmínek, přece onu půdu nenazývali půdou společenskou, nýbrž najatou za polovinu úrody, a nejednou i mužíci z oné artele, i sám Rězunov říkali Levinu: „A přec by bylo lépe, kdybyste vzal za pozemek peníze napřed; měl byste pokoj a my bychom byli bez starosti.“ Kromě toho mužíci stále s různými výmluvami odkládali stavbu chléva a kůlny na onom pozemku, k čemuž se byli zavázali, a protáhli to až do zimy.

Pravda, že Šurajev chtěl najatá zelniště dáti v podnájem druhým mužíkům. Vykládalť si patrně zcela naopak a, jak se zdálo, úmyslně zcela naopak podmínky, za jakých převzal zahrady.

Pravda, že Levin rozmlouvaje s mužíky a vysvětluje jim výhody nového podniku, často znamenal, že mužíci slyší při tom pouze zvučný jeho hlas a jsou napřed přesvědčeni, ať si jim povídá, co chce, že se od něho napáliti nedají. Obzvláště to pociťoval, když rozmlouvával s nejchytřejším z nich, s Rězunovem, a pozoroval onu hru v jeho očích, jež zřetelně ukazovala, jak se Rězunov Levinu vysmívá a jak je pevně přesvědčen, že, napálí-li kdo koho, bude napáleným Levin a ne on, Rězunov.

Ale přes to přese všechno Levin věřil, že záležitost je v proudu, a že přísným vedením účtů a vytrvalostí jim dokáže svým časem, jaké výhody musí přinésti podobné zařízení polního hospodářství, a pak že věc půjde už sama sebou.

Tyto záležitosti spolu s ostatním hospodářstvím, jež zůstalo zatím ještě v jeho rukou, a s kabinetní prací nad novou hospodářskou knihou zaneprazdňovaly celé léto Levina tak, že skoro ani nejezdil na honbu. Koncem srpna zvěděl o odjezdu Oblonských do Moskvy prostřednictvím jejich čeledína, jenž mu přivezl nazpět vypůjčené dámské sedlo. Při tom si vzpomněl, jak neodpověděl na dopis Darje Alexandrovny a jak svou nezdvořilostí, na niž si nemohl vzpomenouti bez zardění studem, spálil své koráby, tak že nikdy víc už nemůže k nim zavítati. Podobně se choval ke Svijažským, od nichž odejel, aniž se byl rozloučil. Ale k nim také už nikdy nepojede. Nyní mu to bylo stejné. Záležitost znovu zřízení jeho hospodářství zajímala ho tak, jak ho nikdy nic ještě nezajímalo. Přečetl si knihy, jež mu půjčil Svijažský, objednal si jiné, o nichž se dočetl, četl i národohospodářské i socialistické knihy, týkající se toho předmětu, ale jak hned předem očekával, nenašel v nich nic takového, co by se týkalo záležitosti, jím nyní zaváděné. V politicko-hospodářských knihách, na př. v Millivi, jehož studoval prvního s velikým zápalem, doufaje každou minutu, že najde v něm rozřešení otázek, jež ho zajímaly, shledával zákony, sestavené na základě současného stavu evropského hospodářství; avšak nikterak nemohl nahlédnouti, proč by ony zákony, jichž se v Rusku nikterak nedalo užiti, mely býti všeobecnými. Totéž nacházel v knihách socialistických: buď to byly velmi pěkné, ale v životě nemožné fantasie, o nichž blouznil ještě, když byl studentem, neb to byly správky, záplaty na ten stav, do kterého byla postavena Evropa, a s nímž záležitost ruského polního hospodářství neměla pranic společného. Politické hospodářství učilo, že zákony, na základě jichž se rozvíjelo a dosud rozvíjí bohatství Evropy, jsou zákony všeobecné, nade vší pochybnost postavené. Socialistická nauka tvrdila, že rozvoj dle oněch zákonů vede k jisté zkáze. A ani jedna, ani druhá mu nepodávala nejen odpovědi, nýbrž ani nejmenšího pokynu, co by měl on, Levin, i všichni ruští mužíci a statkáři dělati se svými miliony ruk a desjatin, aby přinášely co nejvíce užitku na prospěch obecného blahobytu.

Když se už jednou do toho dal, pročetl svědomitě všechno, co se týkalo jeho předmětu, a chystal se na podzim vykonati cestu do západní Evropy, aby mohl onu záležitost prostudovati ještě na místě, aby se mu aspoň v této záležitosti nemohlo pak přihoditi, co se mu přiházívalo v různých jiných otázkách. Stávalo se mu, sotva že počal chápati myšlenky svého odpůrce a počal vykládati náhledy svoje, že mu náhle namítli: „A což Kaufmann, a což Johns, a Dubois, a Michaelis? Vy jste je nečetl? Přečtěte si je, oni tu otázku již propracovali.“

Nyní věděl už zcela jasně, že ani Kaufmann, ani Michaelis mu nepovědí nic nového. Věděl, co chtěl vědět. Viděl, že Rusko má znamenitou půdu, znamenité dělníky, a že v některých případech, jako na př. u sedláka v půli cesty, půda i dělníci dávají mnoho užitku, ale ve většině případů, když se kapitál ukládá dle evropského způsobu, že dávají užitku málo a že příčinou toho je pouze to, že dělníci si přejí pracovati a pracují dobře pouze způsobem, který je jim vlastní, že tento odpor dělníků není věcí nahodilou, nýbrž všeobecnou, zakořenělou v povaze lidu. Levin si myslil, že ruský národ, jenž byl sudbou povolán, aby obydlil a vzdělal ohromná, dotud neobydlená prostranstva, drží se úmyslně do té doby, dokud nebudou všechny pusté země obydleny, jistých, k tomu nutných způsobů, a že způsoby ty nejsou dokonce tak špatny, za jaké je obyčejně vydávají. A myšlenku tu chtěl theoreticky dokázati v knize, prakticky pak ve svém hospodářství.

XXX

Koncem září bylo svezeno dříví, potřebné na stavbu dvora na pozemcích, jež odevzdal Levin arteli mužíků, i bylo prodáno máslo, vytěžené od krav, a výtěžek rozdělen. V hospodářství v praxi šlo všechno velmi dobře, aspoň Levinu se tak zdálo. Aby pak i theoreticky mohl všechno jak náleží vysvětliti a dokončiti pojednání, které, dle plánů Levinových, mělo způsobiti nejen úplný převrat v politické ekonomii, nýbrž mělo úplně odstraniti onu náuku a položiti základ k náuce nové — k náuce o poměru lidu k půdě — k tomu bylo potřebí jen dojeti si do ciziny a prostudovati vše, co tam bylo vykonáno v onom směru, i vyhledati přesvědčivých důkazů, že vše to, co tam vykonáno, je zbytečné, nepotřebné. Levin čekal jen, až přijede kupec pro pšenici a zaplatí mu peníze, aby mohl jeti do ciziny. Ale počaly deště, jež nedovolily skliditi zbylé v polích obilí a vykopati brambory, zdržely i ostatní práce a překážely dovozu pšenice na dráhu. Všechny cesty se změnily v bezedné bláto; povodeň strhala dva mlýny a pohoda stávala se čím dál, tím horší.

20. září ukázalo se z rána slunce, a Levin, naděje se na pěkné počasí, počal se chystati k odjezdu. Poručil pšenici naměřiti do pytlů, poslal ke kupci pojezdného pro peníze a sám si vyšel do hospodářství, chtěje před odjezdem učiniti ještě některá nutná opatření.

Když byl se vším hotov, vrátil se večer domů v bodré, rozjařené náladě, ačkoliv byl celý mokrý od deště, jenž mu po koženém plášti zatékal za krk i za holínky vysokých bot. Počasí se k večeru ještě zhoršilo: sněhové kroupy mrskaly tak bolestně promoklého, ušima i hlavou třesoucího koně, že nešel více předem, nýbrž bokem. Ale Levinu, jenž si stáhl přes hlavu bašlík, bylo příjemno, a vesele pohlížel kolem sebe na kalné potůčky, tekoucí kolejemi, na dešťové kapky, visící na každé oholené větévce stromu, na bělající se skrvny sněžných krup, jež neroztály na prknech na mostě, i šťavnaté ještě, masité listí jilmové, které opadalo a leželo hustou vrstvou kolem obnaženého stromu. Přes to, že příroda kolkolem byla mračná, Levin se cítil zvláště rozjařeným. Rozhovor s mužíky ve vzdálené vesnici ho přesvědčil, že počínají přivykati novým podmínkám hospodaření. Starý mužík, bývalý podomek, k němuž se zajel osušit, schvaloval patrně plán Levinův a sám se nabízel do společenstva pro koupi dobytka.

„Je třeba jen vytrvale kráčeti k cíli, a dosáhnu svého,“ uvažoval Levin; „a za práci a za snahu to stojí. Není to moje osobní záležitost, zde se jedná o blaho obecné. Celé hospodářství, a hlavně stav všeho venkovského lidu se musí úplně změnit. Na místě chudoby obecný blahobyt, bohatství; na místě nepřátelství souhlas a společné zájmy. Slovem, nekrvavá revoluce, ale veliká revoluce, z počátku v úzkém kruhu našeho újezda, potom v gubernii, v Rusku, na celém světě. Neboť spravedlivá myšlenka nemůže nebýti plodnou. Ano, je to cíl, který stojí za trochu práce. A že jsem to já, Kosťa Levin, týž, co přijel do bálu v černé kravatě a jehož Ščerbacká odmítla, a který je sobě samému tak politování hodný a bezvýznamný, to ještě nic nedokazuje. Jsem přesvědčen, že i Franklin se pokládal za nepatrného a také neměl důvěru v sebe, když si představoval v mysli celého sebe. To nic neznačí. I on měl bezpochyby svou Agafju Michajlovnu, které svěřoval svá tajemství.“

S takovými myšlenkami přijel Levin už za tmy domů.

Pojezdný, jehož poslal k obchodníkovi, se vrátil a přivezl část peněz za pšenici. Smlouva s bývalým podomkem byla uzavřena. Cestou se pojezdný dověděl, že obilí zůstalo všude stát v poli, tak že těch sto šedesát mandelů, jež jim zůstaly v poli nesklizeny, jsou ničím u porovnání s tím, co zůstalo v poli jinde.

Levin poobědval, načež sedl, jak obyčejně, s knihou do křesla, četl a při tom přemýšlel o své nastávající jízdě za hranice ve spojení s jeho knihou. Nyní se mu obzvláště představoval jasně veškeren význam jeho podniku a samy sebou skládaly se v jeho duchu celé periody, jimiž se vyjadřovalo jádro jeho myšlenek. „To si musím zapsat,“ pomyslil si. „Z toho vznikne kratičký úvod, jejž jsem zprvu pokládal za zbytečný.“ Vstal, chtěje přistoupiti k psacímu stolu; Lasička, jež ležela u jeho nohou, vstala také, protahujíc se a dívajíc se na něho, jakoby se tázala, kam má běžet. Ale na zapisování nezbylo času, protože přišli šafáři k řízení a Levin se k nim odebral do předsíně.

Po řízení, když byly totiž rozděleny všechny práce zítřejšího dne, a když Levin pohovořil se všemi mužíky, kteří měli s ním co jednat, vešel do kabinetu a dal se do práce. Lasička si lehla pod stůl; Agafja Michajlovna s punčochou v ruce sedla na své místo.

Levin psal nějaký čas; tu však si náhle vzpomněl neobyčejně živě na Kiti, na její odmítnutí a na poslední své setkání s ní. Vstal a počal chodit po světnici.

„K čemu se nudíte,“ obrátila se k němu Agafja Michajlovna. „Nu, řekněte mi, proč sedíte pořád doma? Jeďte raději do lázní, když jste se už přichystal na cestu.“

„Vždyť já pozejtří pojedu, Agafje Michajlovno. Ale napřed musím své záležitosti zakončit.“

„Eh, jaké záležitosti! Co pak jste ještě málo dobrodiní prokázal mužíkům? Však si povídají: Váš bárin obdrží za to milost od císaře. A ku podivu: co vám ti mužíci tak přirostli k srdci?“

„Já se nestarám o ně, nýbrž spíš o sebe.“

Agafja Michajlovna znala všechny podrobnosti hospodářských plánů Levina. Levin jí vykládal často do podrobna své myšlenky, nezřídka se s ní přel a neshodoval se s její vysvětlivkami. Nyní však ona pochopila zcela jinak to, co jí řekl.

„O svou duši, rozumí se, především zapotřebí pečovati,“ pravila na to s povzdechem. „Tamhle Parfen Denisyč přes to, že neuměl ani číst, ani psát, umřel přece tak, že dej Pán Bůh každému tak umírat,“ vzpomněla si na nedávno zemřelého dvorového. „Tělo a krev Páně přijal, poslední pomazání mu dali.“

„O tom já nemluvím,“ namítl Levin. „Já chtěl říci, že se starám o svou výhodu. Pro mne je výhodnějším, budou-li mužíci lépe pracovati.“

„Ach, namáhajte se, jak chcete; je-li mužík lenoch, bude pořád válet páté přes deváté. Má-li který svědomí, bude pracovat; a nemá-li, nic s ním nesvedete.“

„Ale vždyť vy sama říkáte, že Ivan poklízí nyní dobytek lépe než dříve?“

„Já tvrdím stále jedno,“ odvětila na to Agafja Michajlovna, patrně ne náhodou, nýbrž s přísnou důsledností svých myšlenek: „Ženit se musíte, to je všechno!“

Vzpomínka Agafje Michajlovny právě o tom, o čem byl sám právě přemýšlel, ho rozhořčila a urazila. Levin se zamračil a neodpovídaje chůvě, přisedl opět ke své práci zaopakovav si v mysli vše, čeho se nadál do významu té práce. Zřídka jen naslouchal v panujícím tichu skřipotu drátů Agafje Michajlovny, a připomínaje si na okamžik to, nač chtěl vzpomínat, opět se zachmuřil.

V devět hodin se ozval zvonek a bylo slyšeti hluché potácení se vozu po blátivé cestě.

„Hle, hosti k vám přijeli, nebude vám dlouhá chvíle,“ ozvala se Agafja Michajlovna, vstávajíc a ubírajíc se ke dveřím. Ale Levin ji předehnal. Na práci neměl nyní pomyšlení, a proto byl rád každému hostu, ať to byl kdokoli.

XXXI

Když seběhl Levin do polovice schodů, uslyšel z předsíně povědomý mu zvuk pokašlávání; avšak slyšel jej neurčitě, protože hluk vlastních kroků mu překážel, a proto si pomyslil, že se mýlí. Ale brzy uviděl vysokou, kostnatou, známou postavu, i zdálo by se, že se víc nemůže klamati; nicméně Levin i nyní ještě se těšil, že se snad mýlí a že onen vysoký člověk, jenž svléká kožich a pokašlává, není jeho bratr Nikoláj.

Levin miloval svého bratra, ale přebývati s ním bylo pro něho pokaždé mukou. Nyní pak, když se pod vlivem myšlenky, jež mu přišla do hlavy, a poznámky Agafje Michajlovny nacházel v nejasném, spletitém rozpoložení ducha, zdálo se mu nastávající shledání s bratrem zvláště obtížným. Na místo veselého, zdravého, cizího hosta, od něhož očekával, že ho povyrazí v jeho duševní mlhavosti, musil vítati bratra, jehož zná skrz naskrz, jenž v něm probudí nejskrytější myšlenky a přinutí ho, aby nazýval vše pravým jménem. A toho právě se mu nyní nechtělo.

Zlobě se sám na sebe pro tento protivný pocit, přiběhl Levin do předsíně; jakmile zde spatřil bratra z blízka, onen sobecký pocit zklamání zmizel okamžitě a jemu počalo býti líto bratra. Bratr Nikoláj budil už dříve úžas svou hubeností a chorobností; nyní byl však ještě hubenější a chorobnější. To byla kostra potažená koží.

Stál v předsíni, škubaje dlouhým, vyzáblým krkem, chtěje s něho strhnouti šál, a divně se při tom usmíval, tak že budil soustrast. Když Levin spatřil onen úsměv, tak tichý a pokorný, pocítil, že mu křeč svírá hrdlo.

„Vidíš, já přijel k tobě,“ ozval se Nikoláj dutým hlasem, nespouštěje při tom ani na sekundu očí s tváře bratrovy. „Už dávno jsem chtěl, ale byl jsem pořád churav. Nyní je mi mnohem lépe,“ tvrdil dále, otíraje svou bradu velikými, hubenými dlaněmi.

„Ano, ano!“ zvolal Levin. A jemu bylo ještě hrozněji, když se líbal s bratrem a pocítil svými rty suchost těla bratrova a spatřil z blízka jeho veliké, divně se svítící oči.

Bylo tomu několik neděl, co Konstantin Levin psal svému bratru, že prodal zbývající ještě nevelkou část dědičného společného majetku, a že z onoho prodeje na bratrův díl připadá okolo 2000 rublů.

Nikoláj mu oznámil nyní, že si přijel pro ony peníze, a hlavně, že si přál podívati se na rodné hnízdo, dotknouti se rodné půdy, aby jako dřevní bohatýři nabral z ní síly k nastávající činnosti. Přes to, že byl nyní více přihrblý než dříve, a přes to, že hubenost při jeho vysokém vzrůstu byla ještě nápadnější, jeho pohyby byly jako vždy jindy bystré a trhané. Levin odvedl bratra do svého kabinetu.

Bratr se převlékl zvláště pečlivě, čeho dříve nebývalo, přičesal si řídké, tvrdé vlasy a usmívaje se, kráčel nahoru.

Byl u velmi laskavém, veselém rozpoložení ducha, jak ho Levin často pamatoval z dětských let. Mohl se zmíniti i o Sergěji Ivánoviči beze hněvu. Když spatřil Agafji Michajlovnu, zažertoval s ní a ptal se na staré služebné. Zpráva o smrti Parfena Denisyče působila na něho nepříjemně. Na jeho tváři vyvstalo zděšení; avšak ihned se opět sebral.

„Vždyť on byl už pořádně stár,“ prohodil a změnil řeč. „Ano, myslím pobýti u tebe měsíc, nebo dva, a pak do Moskvy. Víš-li, Mjahkov mně slíbil místo a já vstoupím do státní služby. Nyní upravím svůj život docela jinak,“ pokračoval Nikoláj. „Ty víš, tu ženštinu jsem propustil.“

„Marji Nikolájevnu? Jak, proč?“

„Ach, je to ohavná ženština! Nadělala mně sílu nepříjemností.“ Ale nepověděl, jaké to byly nepříjemnosti. Nemohlť říci, že zapudil Marji Nikolájevnu proto, že mu hotovila slabý čaj, a zejména proto, že ho opatrovala jako nemocného.

„A pak: já chci vůbec změniti nyní svůj způsob života. Toť se ví, dělal jsem hlouposti jako všichni; ale majetek je to poslední, já ho nelituju. Jen když budu zdráv, a nyní se chvála Bohu mé zdraví zlepšilo.“

Levin ho poslouchal a rozmýšlel, nijak si však nemohl vymysliti, co mu má říci. Nikoláj pociťoval bezpochyby totéž; proto se začal bratra vyptávati na hospodářství. Levinu bylo příjemno, že mohl mluviti bez přetvářky. Vysvětlil bratrovi své plány a dosavadní jednání.

Bratr ho poslouchal, ale slova jeho ho patrně nezajímala.

Tito dva lidé byli si tak přibuzni, byli tak blízci jeden druhému, že sebe menší pohyb, tón hlasu pravil jim oběma více, než vše, co by se dalo říci slovy.

Nyní měli oba jednu myšlenku — nemoc a blízkou smrt Nikolájovu, a myšlenka ta zastiňovala všechno ostatní v jejich hlavách. Ale ani jeden ani druhý si netroufal o ni zavaditi, a proto vše, co mluvili, dokud se nedotkli toho, co je jedině zajímalo, bylo lží. Nikdy nebyl Levin tak rád, že skončil večer a že je čas jíti spát. Nikdy se žádnou cizí osobností, při žádné officielní návštěvě nebyl tak nepřirozeným a tak falešným, jako byl dnes. A vědomí této nepřirozenosti i lítost, že je takovým, dělaly ho ještě nepřirozenějším. Jemu bylo do pláče nad umírajícím, milovaným bratrem, a tu musí poslouchat rozprávěti o tom, jak se hodlá bratr zaříditi.

Protože v domě bylo vlhko a vytopena byla pouze jedna komnata, uložil Levin bratra ke spaní ve své vlastní ložnici za přístěnkem.

Bratr lehl a — spal-li či nespal — ale jako churavý člověk vrtěl se, kašlal a když si nemohl odkašlat, cosi si bručel. Někdy, když měl těžký dech, povzdechl si: „Ach, Bože můj!“ Jindy opět, když ho hlen dusil, zvolal mrzutě: „Eh, čert!“ Levin dlouho neusínal, poslouchaje ho. On přemýšlel o nejrůznějších věcech, ale konec všech myšlenek byl stejný — smrt.

Smrt, nevyhnutelný konec všeho, představila se mu poprvé s neodolatelnou silou. A ona smrt, jež vězela již zde, v tomto milovaném bratrovi, jenž ze spaní sténal a volal bez rozdílu tu Boha, tu čerta, nebyla nikterak daleka, jak se mu jindy zdávalo. Vězelať i v něm samém, — on to cítil. Ne-li dnes, tedy zítra, a jestliže ne zítra, tedy za třicet let, není-liž to všechno jedno! A co to bylo zač, ta nevyhnutelná smrt, — nejen že nevěděl, nejen že nikdy o tom nepřemýšlel, ale nedovedl, ba ani nesměl o tom přemýšleti.

„Já se namáhám, chci něco vykonati, a při tom jsem zapomněl, že všechno skončí, že — je smrt.“

Seděl na posteli potmě skrčený, objav rukama kolena a zdržuje následkem napjatého myšlení dech, přemýšlel. Ale čím více napínal své myšlenky, tím se mu stávalo jasnějším, že je tomu vskutku tak, že opravdu zapomněl, že přehlédl v životě jednu malinkou okolnost, tu totiž, že přijde smrt a vše vezme za své, že tedy nestálo za to začínat, a že proti tomu není nijakého prostředku. Ano, je to hrozno, ale je tomu tak.

„Ano, ale já jsem ještě živ. A co tedy nyní dělat, co mám dělat?“ opakoval si pln zoufalosti. Rozsvítil svíčku, opatrně vstal, přiblížil se k zrcadlu a jal se prohlížeti svou tvář a své vlasy. Ovšem, na spáncích měl šedé vlasy. On otevřel ústa. Zadní zuby se počaly kazit. Obnažil své svalnaté paže. Ano, síly v nich mnoho. Ale Nikolinka, jenž tamhle dýše zbytkem svých plic, míval také zdravé tělo. A náhle si vzpomněl, jak chodívali jako děti spolu spat a čekali jen, až Fedor Bohdanyč vyjde ze dveří, aby mohli na sebe házeti poduškami a smáti se tak, že ani strach před Fedorem Bohdanyčem nemohl udržeti ono vědomí životního štěstí, jež vřelo a kypělo se všech stran. „A nyní ta zkřivená, prázdná prsa… a já, jenž nevím, co a proč, a co ze mne bude…“

„Kcha! kcha! Eh, čert! Co tam děláš, proč nespíš?“ ozval se hlas bratrův.

„Tak, ani sám nevím; spát nemohu.“

„A já jsem spal dobře; já se nyní už nepotím. Podívej se, omakej košili, viď, že se nepotím?“

Levin omakal košili, odešel za přístěnek, shasil svíčku, ale dlouho ještě neusínal. Sotva že si trochu vyjasnil otázku, jak žíti, namanula se mu nová, nerozluštitelná otázka — smrt.

„Nu, on umírá, umře na jaře, nu, jak mu pomoci? Co mu mohu říci? Co vím o tom všem? Já jsem zcela zapomněl, že jest něco takového.“

XXXII

Levin dávno už pozoroval, že je nepohodlno s lidmi příliš ústupčivými a pokornými, ježto se stávají velmi brzy nesnesitelnými pro zbytečné požadavky a protože se chytají každé maličkosti. Předvídal, že se totéž stane i s bratrem. A opravdu, tichosti bratru Nikoláji na dlouho nestačilo. Hned příštího jitra se stal dráždivým a úmyslně se chytal za každou maličkost, dotýkaje se nejcitlivějších míst bratrových.

Levin se cítil vinným a nemohl to napravit. Věděl, že kdyby se oba dva nepřetvářeli a mluvili spolu upřímně, to jest výhradně jen to, co opravdu myslí a cítí, hleděli by jen druh druhu do očí a Konstantin by jen tvrdil: „Ty umřeš, ty umřeš!“ — Kdežto Nikoláj by mu odpovídal pouze: „Vím, že umru, ale bojím se, bojím, bojím!“ Víc nic by spolu nemluvili, kdyby mluvili spolu upřímně. Ale to by nebyl žádný život, a proto se Konstantin snažil dělati to, oč se snažil celý svůj život, a přec toho nedovedl, a co mnozí, jak pozoroval, tak znamenitě uměli dělat a bez čeho je život nemožností; snažil se mluvit jinak nežli myslil, a stále při tom cítil, že každé jeho slovo vypadá falešně, že bratr to pozoruje a proto se stává podrážděným.

Třetího dne Nikoláj vyzval bratra, aby mu vysvětlil ještě jednou svůj plán, a při tom jej počal zavrhovati a úmyslně směšovati se s kommunismem.

„Ty’s jen vzal cizí myšlenku, znetvořil jsi ji a chceš jí užiti tam, kde se jí užiti nedá.“

„Ale já ti povídám, že to nemá pranic společného. Oni zavrhují oprávněnost majetku, kapitálu, dědictví; já však, nezavrhuje tento hlavní stimulus (Levinu samému se protivilo, že užíval podobných slov, ale od té doby, co byl zaujat svou prací, počal nevolky stále častěji a častěji užívati neruských slov), chci jen regulovati práci.“

„Inu, to je to právě; ty jsi vzal cizí myšlenku, seřezal jsi s ní všechno, co tvoří její sílu, a chceš nám namluviti, že je to něco nového,“ tvrdil Nikoláj, zlostně poškubávaje šíjí.

„Ale moje myšlenka nemá pranic společného…“

„Tam,“ blýskaje zlostně očima a ironicky se usmívaje, horlil dále Nikoláj Levin, „tam to má aspoň vnadu tak říkaje geometrickou, vnadu jasnosti, nepochybnosti. Možná, že je to utopie, ale dejme tomu, že ze vší minulosti je možná učiniti tabulam rasam: není majetku, není rodiny; tenkrát i práce se upraví. Ale ve tvém projektu není nic…“

„Proč to mícháš dohromady? Já jsem nebyl nikdy kommunistou.“

„A já jsem byl, i shledal jsem, že je to sice předčasné, ale rozumné, a má to budoucnost jako křesťanství za prvních dob.“

„Ale to je zhola zbytečno. Ta síla si podle svého rozvoje sama nachází určitý způsob činnosti. Všude byli otroci, potom métayers^[50]; i my máme práci „z polovičky“ úrody, máme nájem, máme práci nádennickou — čeho si přeješ ještě více?“

Levin se při těchto slovech náhle rozhorlil, neboť se v hloubí duše bál, že bratr mluví pravdu, že skutečně chtěl balansovat mezi kommunismem a určitými formami, a že je to sotva možnou věcí.

„Já vyhledávám způsob, jak by práce byla plodnou i pro mne, i pro dělníka. Já chci ustrojit…“ odpovídal rozhorleně bratrovi.

„Nic nechceš ustrojit; zcela jednoduše, chceš být originálním, jako’s býval odjakživa, chceš ukázat, že nevydíráš mužíky tak zprosta, nýbrž s ideí.“

„Nu, to si ty myslíš, a nech mne!“ zvolal Levin, cítě, jak sval jeho levé tváře násilně sebou trhá.

„Ty’s neměl a dosud nemáš přesvědčení; tobě se jen chce zalichotit své ješitnosti.“

„Nu dobře, a nech mne na pokoji!“

„Také, že nechám! Dávno je už čas. Táhni mně k čertu! Velice lituju, že jsem sem přijel!“

Jakkoli se Levin potom snažil, aby bratra uchlácholil, Nikoláj nechtěl o ničem ani slyšet, stále jen tvrdil, že je mnohem lépe odejeti, tak že se Konstantin přesvědčil, že bratrovi se život vůbec stal nesnesitelným.

Nikoláj byl už úplně připraven k odjezdu, když Konstantin opět k němu zašel a jaksi nepřirozeně ho prosil za odpuštění, jestliže ho čím urazil.

„Ah, velkodušnost!“ zvolal Nikoláj a usmál se. „Přeješ-li si míti pravdu, mohu ti způsobiti to potěšení. Ty máš pravdu; ale já přece odjedu!“

Teprv před samým odjezdem poceloval Nikoláj bratra a pohlédnuv na něho neočekávaně, jaksi podivně a vážně, pravil:

„Přece jen, Kosťo, zachovej mne v dobré památce!“ a hlas jeho se při tom zachvěl.

Byla to jediná slova, jež byla mluvena upřímně. Levin porozuměl, že ta slova znamenají: „Vidíš a rozumíš, že je mi zle, a může být, že se více neuvidíme.“ Levin to pochopil a slzy mu vytryskly z očí. Ještě jednou zulíbal bratra, ale nemohl a nedovedl mu nic říci.

Za dva dny po odjezdu bratrově odejel i Levin do ciziny. Setkav se na dráze se Ščerbackým, bratrancem Kitiným, překvapil jej svou zachmuřeností.

„Co je ti?“ otázal se ho Ščerbacký.

„Nic zvláštního, tak jen; na světě je málo radosti.“

„Proč málo? Zkus to. Jeď se mnou do Paříže místo do nějakých Mühlhaus. Uvidíš, jak je tam veselo.“

„Ne, já jsem už zakončil. Je čas umírat.“

„Tu to máme!“ se smíchem zvolal Ščerbacký. „A já se chystám, že teprv začnu žíti.“

„Ano, i mně se tak nedávno zdálo; ale nyní vím, že brzy zemru.“

Levin tvrdil jen to, co si opravdu myslil v ony poslední doby. Ve všem viděl smrt aneb její blízkost. Ale práce, kterou měl v hlavě, zajímala ho tím více. Byloť zapotřebí prožíti nějak ten zbytek života, dokud nepřijde smrt. Vše kolem bylo pro něho zahaleno tmou; ale právě následkem oné tmy cítil, že jedinou nití, jíž by se mohl říditi v oné temnotě, byla jeho literární práce, a proto se jí chopil poslední silou a držel se jí.