E-mail (povinné):

Lev Nikolajevič Tolstoj:
Anna Karenina

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Eva Lužáková, Dušan Kroliak, Jana Jamrišková, Darina Kotlárová, Katarína Kasanická, Martina Pinková, Tibor Várnagy, Ľubica Gonová, Petra Huláková, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 41 čitateľov

Část šestá

I

Darja Alexandrovna trávila s dětmi léto v Pokrovském u své sestry Kiti Leviné. Dům v její vesnici se úplně rozvalil a Levin se ženou ji přemluvili, aby přijela na léto k nim. Štěpán Arkáďjevič záměr ten velice schvaloval. Tvrdil, že je mu velmi líto, že mu úřad nedovoluje, aby strávil léto spolu s rodinou na venkově, což by mu prý bylo největším štěstím; zůstal v Moskvě a přijížděl zřídka na den, na dva dni na ves. Kromě Oblonských s dětmi a s guvernantkou hostila u Leviných toho léta také stará kněžna, jež pokládala za povinnost dohlížeti na svou nezkušenou dceru, jež se nalézala v takovém stavu. Kromě toho Váreňka, zahraniční přítelkyně Kitina, splnila svůj slib, že totiž přijede Kiti navštívit, až se tato provdá, a hostila nyní u své přítelkyně. To byli samí příbuzní a přátelé ženy Levinovy. Ačkoli sám je měl všechny rád, bylo mu přec jen trochu líto Levinského světa a pořádku, jejž nyní zahlušoval onen příval „Ščerbackého elementu“, jak jej nazýval v duchu. Z jeho příbuzných hostil toho léta u nich pouze Sergěj Ivánovič, ale ani on nebyl člověkem rázu Levinského, nýbrž Koznyševského, tak že Levinský duch byl úplně zatlačen do pozadí.

V domě Leviných, jenž dlouho stál prázdný, bylo nyní tolik lidu, že skoro všechny komnaty byly obsazeny, a stará kněžna, sedajíc ke stolu, musila skoro každodenně počítat přítomné a přespočetného třináctého[96] vnuka nebo vnučku převáděti ke zvláštnímu stolku. I Kiti, jež se horlivě zabývala domácím hospodářstvím, měla plné ruce práce, aby shledala dosti slepic, krut a kachen, jichž při letní dobré chuti hostí a dětí padlo hodně mnoho.

Celá rodina seděla u oběda. Dolliny děti s guvernantkou a s Váreňkou sestavovaly plány, kam jít na houby. Sergěj Ivánovič, jenž se mezi všemi hosty těšil vážnosti a úctě pro svou rozumnost a učenost, kterážto úcta div nepřecházela v koření se, překvapil najednou celou společnost tím, že se vmísil do řeči o houbách.

„Vemte mne také s sebou. Hledám nad míru rád houby,“ ozval se, hledě na Váreňku; „choditi na houby mám za velmi užitečné zaměstnání.“

„Proč ne, budeme rády,“ odpověděla Váreňka, červenajíc se. Kiti pohlédla významně na Dolli. Nabídka učeného a moudrého Sergěje Ivánoviče, že půjde s Váreňkou na houby, potvrzovala některé domněnky Kitiny, jejž ji v poslední době velmi zajímaly. Dala se hodnem do řeči s matkou, aby si nevšimli její pohledu. Po obědě sedl si Sergěj Ivánovič se svou číškou černé kávy v saloně k oknu a rozmlouvaje s bratrem, pohlížel stále na dvéře, ze kterých měly vyjíti děti, chystající se na houby. Levin sedl na okno podle bratra.

Kiti stála vedle muže, čekajíc, až skončí rozhovor, jenž ji nezajímal; i mělať mu patrně cosi říci.

„Ty jsi se značně změnil od té doby, co jsi se oženil, a sice ve svůj prospěch,“ prohodil Sergěj Ivánovič, usmívaje se na Kiti, a nacházeje patrně málo zajímavého v rozpředeném hovoru. „Ale v jednom jsi se nezměnil, totiž v náruživém hájení nejparadoxálnějších themat.“

„Káťo, víš, že nemáš stát,“ obrátil se Levin k ženě, a podávaje jí židli, významně na ni pohlédl.

„Tedy, a ostatně nemáme více času,“ zvolal Sergěj Ivánovič, spatřiv vybíhající ze dvěří deti.

V čele všech galopovala bokem přímo na Sergěje Ivánoviče Táňa v napjatých punčochách, mávajíc košíkem a kloboukem Sergěje Ivánoviče.

Směle k němu přiběhla a svítíc očima, jež se velice podobaly krásným očím otcovým, podala Sergěji Ivánoviči klobouk, při čemž učinila pohyb, jako by mu jej chtěla vsadit přímo na hlavu, zároveň však ostýchavým, něžným úsměvem zahlazovala svou smělost.

„Váreňka čeká,“ sdělovala Sergěji Ivánoviči, stavíc mu opatrně klobouk na hlavu, když z jeho úsměvu seznala, že si toho smí dovolit.

Váreňka, oblečená do žlutých kartounových šatů, s bílým šátkem na hlavě, stála ve dveřích.

„Jdu, jdu, Varvaro Andrejevno,“ zvolal Sergěj Ivánovič, dopil honem kávu, a vložil do kapes šátek a tobolku na doutníky.

„Nu, co říkáš, není-liž pravda, že moje Váreňka je roztomilá?“ obrátila se k muži, jakmile Sergěj Ivánovič vstal. Promluvila ona slova tak, že je Sergěj Ivánovič mohl slyšeti, čehož si patrně přála. „A jak je hezka, ušlechtile hezka! Váreňko!“ zvolala Kiti. „Půjdete do mlýnského lesa? Přijedeme tam za vámi.“

„Opravdu Kiti, ty zapomínáš, v jakém se nacházíš stavu,“ ozvala se stará kněžna, přicházejíc spěšně dveřmi. „Nesmíš tak křičet.“

Váreňka, jež zaslechla hlas Kitin i napomínání matčino, přiběhla bystrými, lehkými kroky ke Kiti. Bystrost pohybů, ruměnec, jenž pokrýval oživenou její tvář — vše to ukazovalo, že se v ní děje cosi neobyčejného. Kiti věděla, co bylo ono „neobyčejné“ a bedlivě ji pozorovala. Zavolala ji nyní jen proto, aby jí mohla v duchu požehnati k té důležité události, jež se podle mínění Kitina měla státi dnes po obědě v lese.

„Váreňko, budu velice šťastna, stane-li se dnes jedna věc,“ promluvila k ní šeptem a pocelovala ji.

„Půjdete také s námi?“ optala se Váreňka Levina, celá zardělá, ale tváříc se, jako by nebyla zaslechla, co jí Kiti řekla.

„Půjdu, ale jen k humnům, a tam zůstanu.“

„Že tě to nemrzí?“ zvolala Kiti.

„Musím tam; musím si prohlédnout nové vozy a určiti, mnoholi se do nich vejde,“ odpověděl Levin; — „a kde budeš ty?“

„Na terrasse.“

II

Na terrasse se shromáždila celá ženská společnost. Dámy tam vůbec rády po obědě sedávaly; dnes tam mimo to měly ještě práci. Kromě šití dětského prádla a pletení povijanův, čímž byly všechny zaměstnány, zavařovalo se tam dnes ovoce dle nového způsobu, jehož Agafja Michajlovna ještě neznala, totiž bez vody. Kiti zaváděla tento nový způsob, jemuž se přiučila doma. Agafja Michajlovna, kteréž záležitost ta byla poručena, měla však za to, že, co se od jakživa dělávalo v domě Leviných, nemohlo býti špatné, a proto nalila na jahody opět vody tvrdíc, že jinak není možno. Kiti ji zastihla při tom a nyní zavařovala maliny u přítomnosti všech, aby přesvědčila Agafji Michajlovnu, že zavařenina může se obejíti i bez vody.

Agafja Michajlovna s rozpálenou a uraženou tváří, se zcuchanými vlasy a vykasanýma po lokte hubenýma rukama pohybovala do kruhu pánví nad ohněm, rozdělaným v železném stojanu a pohlížela zamračeně na maliny, přejíc z té duše, aby zatvrdly a neprovařily se. Stará kněžna, jež věděla, že se hněv Agafje Michajlovny sveze hlavně na ni, jakožto původkyni nového způsobu zavařování malin, tvářila se proto, jako by byla zaměstnána jinými věcmi a nevšímala si malin, rozprávěla o ledačems, ale se strany pokukovala na pánev.

„Kupuju šaty pro služebné vždy sama na laciných výprodejích,“ vyprávěla kněžna, pokračujíc v započatém hovoru… „Snad by už bylo dobře sebrati pěnu, má drahá?“ ozvala se náhle, obracejíc se k Agafji Michajlovně. „Sama to nedělej, je tam příliš horko,“ zrazovala Kiti.

„Já ji seberu,“ nabídla se Dolli, přistoupila k pánvi a počala opatrně sbírati lžicí pěnu s roztaveného cukru, klepajíc občas lžicí o talíř, aby s ní setřásla lípnoucí cukrový sníh, jehož různobarevné, nažloutle růžové chomáčky pokrývaly už kraje talíře, na jehož dně se sbíral krvavě červený syrob. „Ty to budou při čaji olizovat!“ myslila si při tom na děti a vzpomněla si, jak se sama jako dítě divívala, že vzrostlí nedbají toho nejlepšího, totiž cukrové pěny.

„Stiva říká, že mnohem lépe je dávati peníze,“ pokračovala Dolli mezi prací v započatém a velice ji zajímajícím hovoru, v jaké způsobě je výhodnějším dávati služebnictvu dárky, — „ale…“

„Jak pak možno dávati peníze!“ zvolaly jedním hlasem kněžna i Kiti. „Oni si toho važí.“

„Já jsem na příklad minulého roku koupila naší Matrëně Semënovně něco na způsob popelínu,“ vypravovala kněžna.

„Já se pamatuju. Měla to na sobě o vašich jmeninách.“

„Roztomilý vzorek, vskutku elegantní. Sama bych si byla dala šíti takové šaty, kdybych jí to nebyla darovala. Na způsob toho, co má Váreňka. Roztomilé a laciné.“

„Nyní, zdá se mi, bude už dost,“ podotkla Dolli, jež nabrala zhoustlého syrobu na lžíci a pomalu jej slévala nazpět.

„Až se bude táhnouti jako těsto, pak bude dost. Vařte ještě trochu, Agafje Michajlovno.“

„Ty mouchy!“ zlobila se Agafje Michajlovna. „Jiné to už nebude,“ dodala pak.

„Ach, jak roztomilý. Neplašte ho!“ ozvala se náhle Kiti, pohlížejíc na vrabce, jenž sletěl na zábradlí, našel tam malinu a počal ji klovat.

„Ano, ale kdybys šla raději trochu dále od ohně,“ napomínala ji matka.

„A propos de Váreňka,“ prohodila Kiti po francouzsku, jak mluvily vůbec celou tu dobu, aby jim Agafja Michajlovna nerozuměla. „Víte-li pak, maman, že čekám dnes z jisté příčiny rozhodnutí. Rozumíte, co myslím? To by bylo dobře!“

„Hleďme, jaká se z ní stala dovedná svacha!“ usmála se Dolli. „Jak obezřetně a chytře je svádí dohromady…“

„Nu, řekněte, maman, co si o tom myslíte?“

„Což si mám myslit? On (slovem on rozuměla Sergěje Ivánoviče) vždycky mohl udělati výbornou partii; nyní už není sice mlád, ale přece by si ho mnohé vzaly, jsem o tom přesvědčena… Ona je velmi dobrá, ale on by mohl…“

„Ach ne, maman. Věřte, že pro něho a pro ni nedá se nic lepšího ani mysliti. Předně — ona je anděl!“ vysvětlovala Kiti a zahnula jeden prst.

„Velmi se mu líbí, to je pravda,“ stvrdila Dolli.

„Za druhé, on zaujímá ve společnosti takové postavení, že nemá, proč by se ohlížel na jmění a na společenské postavení své ženy. Potřebuje pouze dobré, milé ženy, aby nebyla větroplach.“

„Nu, o ni by se ovšem nemusil starati,“ dotvrdila zase Dolli.

„Za třetí, aby ho měla ráda. A to také jest… Vůbec bylo by to velmi vítané!… Čekám, že se vrátí z lesa a všechno že se rozhodne. Poznám jim to hned na očích. Byla bych tomu nad míru ráda. Co ty myslíš, Dolli?“

„Jen se nerozčiluj. Nyní se nemáš dokonce rozčilovat,“ připomínala jí matka.

„Vždyť se nerozčiluju, maman. Myslím si, že jí dnes nabídne ruku.“

„Ach, je to tak podivné, jak a kdy muž žádá za ruku dívky… Jako by byla mezi nimi jakási hradba, a ta se náhle prolomila,“ mínila Dolli, jež se zádumčivě pousmála při vzpomínce na svou známost se Štěpánem Arkáďjevičem.

„Mama, a kterak papa vám nabídl svou ruku?“ ozvala se náhle Kiti.

„Nic v tom nebylo neobyčejného, zcela prostě,“ odpověděla stará kněžna, ale při té vzpomínce celá tvář její se vyjasnila.

„Ne, povězte, jak? Vy jste ho měla přec ráda, prve než vám dovolili s ním rozmlouvat.“

Kiti pociťovala v tom zvláštní rozkoš, že mohla mluviti nyní s matkou jako se sobě rovnou o těchto hlavních otázkách v životě ženském.

„Ovšem, že mne měl rád; přijížděl k nám na statek.“

„A kterak se vše rozhodlo, maman?“

„Ty si myslíš bezpochyby, že vy jste vymyslili něco nového? Je to pořád jedno a totéž: rozhodlo se pohledy, úsměvy…“

„Jak jste to pěkně řekla, maman! Právě pohledy a úsměvy,“ potvrdila Dolli.

„Ale jaká slova on při tom mluvil?“

„Jaká slova říkal Kosťa tobě?“

„Psal křidou. To vám bylo podivuhodno… Ach, jak dávno se mi to už zdá!“ podivila se Kiti.

A tři ženy se zamyslily o témž předmětě. Kiti první přerušila mlčení. Vzpomněla si na celou tu poslední zimu, jež předcházela její svatbu, a jak se zamilovala do Vronského.

„Ale jedno mně napadá… totiž bývalý poměr Várenčin,“ promluvila Kiti, jíž přirozenou spojitostí představ napadlo nyní právě to. „Chtěla jsem už pověděti o tom nějak Sergěji Ivánoviči, připraviti ho. Vždyť všichni mužští,“ dodala Kiti, „jsou hrozně žárlivi na naši minulost.“

„Ne všichni,“ odvětila Dolli. „Ty soudíš podle svého muže. Jeho doposud trápí vzpomínka na Vronského. Ano? Že mám pravdu?“

„Máš,“ přiznala se Kiti, zádumčivě se usmívajíc očima.

„Já ale nechápu,“ ospravedlňovala kněžna máť svůj mateřský dozor na dceru; — „co by ho ze tvé minulosti mohlo znepokojovati? Že se ti Vronský dvořil? To se přihází každé dívce.“

„Ach, ne, o tom nemluvíme,“ ozvala se Kiti celá uzardělá.

„Ne, dovol,“ pokračovala matka. „A pak, vždyť ty sama jsi mně nechtěla dovolit, abych promluvila s Vronským. Pamatuješ se?“

„Ale maman!“ zvolala Kiti s výrazem bolesti.

„Teď vás člověk neudrží… Poměr tvůj ani nemohl přestoupiti meze nejpřísnější slušnosti; sama bych si s ním promluvila. Ostatně, má drahá, nemáš se nyní rozčilovat. Buď toho, prosím tě, pamětliva. Utiš se.“

„Vždyť jsem úplně klidna, maman.“

„Jaké to štěstí bylo tehdá pro Kiti, že přijela Anna,“ vzpomněla si Dolli; — „a jaké neštěstí pro ni samou. Opravdu zcela naopak,“ dodala, překvapena svou myšlénkou. — „Anna byla tenkráte tak šťastna, a Kiti se měla za nešťastnou! A jak všechno vypadlo naopak! Často si na ni vzpomínám!“

„Máš na koho vzpomínat! Ošklivá, protivná ženština bez srdce,“ namítla matka, jež nemohla Anně zapomenout, že její vinou se Kiti vdala za Levina a ne za Vronského.

„Že vás baví o tom rozmlouvat,“ ozvala se mrzutě Kiti. „Nemyslím na to a nechci na to mysliti,“ opětovala svá slova, naslouchajíc povědomým jí krokům Levina, stoupajícího po schodech terrassy.

„Nač nechceš myslit?“ optal se Levin, vcházeje na terrassu.

Nikdo mu však neodpovídal a on se znovu netázal.

„Je mně líto, že jsem přerušil vaše ženské carstvo.“ promluvil Levin, když se byl nespokojeně podíval na všechny a seznal, že mluvily o něčem takovém, o čem by si před ním nepřály mluviti.

Zdálo se mu na sekundu, že sdílí s Agafjí Michajlovnou nespokojenost, že zavařují maliny bez vody a vůbec na cizí ten vliv Ščerbackých. Ale hnedle se usmál a přikročil ke Kiti.

„Nu, což?“ otázal se jí, pohlížeje na ni s týmž výrazem, s jakým se k ní obraceli nyní všichni.

„Nic, všechno je dobře,“ odpovídala s úsměvem Kiti. „A jak ty jsi spokojen?“

„Třikrát tolik se do nich vejde jako do tělegy. Pojedeme tedy pro děti? Dal jsem zapřáhat.“

„A ty chceš Kiti vézti na linějce?“ obrátila se k němu káravě kněžna.

„Vždyť pojedeme jen krokem, paní kněžno.“

Levin kněžně nikdy neříkal maman, jak činívají zeťové, a to bylo kněžně nepříjemno. Ale Levin, ač měl rád kněžnu a ctil ji, nemohl ji tak nazývati, aby nezneuctil synovské lásky ke své zvěčnělé matce.

„Jeďte s námi, maman!“ zvala Kiti kněžnu.

„Nemohu se ani dívat na takové bláznovství.“

„Půjdu tedy pěšky. Vždyť to je pro mne zdravé?“

S těmi slovy Kiti vstala, přistoupila k muži a vzala ho za ruku.

„Zdravé, ale všeho do míry,“ bručela dále kněžna.

„Nu, jakž, Agafje Michajlovno, je už hotova zavařenina?“ oslovil Levin Agafji Michajlovnu, usmívaje se na ni a chtěje ji tím rozveseliti. „Dobře to bude po novém způsobu?“

„Musí býti dobře. A dle mého náhledu se už převařila.“

„Tím lépe, Agafje Michajlovno, aspoň nezkysne. Náš led už skoro vyšel, nebude ji kde držet,“ mínila Kiti, jež se ihned dovtípila, čeho si muž přeje a proto s týmž úmyslem promluvila se stařenkou. „Zato všechno, co jste nasolila, je tak zdařilé, že mama říká, že nikde ještě nic podobného nejedla,“ dodala s úsměvem a srovnala jí šátek na krku.

Agafja Michajlovna pohlédla na Kiti hněvivě.

„Nepotřebujete mne těšit, baryně. Jen se podívám na vás s ním, a už je mi veselo,“ zvolala Agafja Michajlovna. Neuctivý výraz „s ním“, jímž dávala stařenka na jevo, že má k Levinu, jako svému chovanci, také jisté právo, Kiti srdečně dojal.

„Jeďte s námi na houby, ukážete nám, kde nejvíc rostou,“ vybídla ji Kiti. Agafja Michajlovna se usmála, a pokývala hlavou, jako by chtěla říci: „Ráda bych se na vás pohněvala, ale když nemohu.“

„Udělejte, buďte tak dobrá, jak vám radím,“ prohodila stará kněžna. „Na zavařeninu položte papírek prosycený rumem. Tak, třebas by stála bez ledu; nikdy nezplesniví.“

III

Kiti byla obzvláště ráda, že se jí nahodila příležitost promluviti s mužem beze svědkův. Byla totiž zpozorovala, že stín nespokojenosti přeběhl po jeho nad míru citlivé tváři v týž okamžik, když vešel na terrassu a otázav se, o čem rozmlouvaly, neobdržel odpovědi.

Šli pěšky napřed a když se vzdálili od domu a přešli na ujetou cestu, plnou prachu, po níž bylo natroušeno žitných klasů a zrna, opřela se Kiti pevněji o jeho ruku a přitiskla ji k sobě. Levin zapomněl již trochu na okamžitý nepříjemný dojem a jsa samoten se ženou, jejíž těhotenství ani na okamžik nespouštěl s mysli, zakoušel zcela novou a radostnou, vší smyslnosti prostou rozkoš, kterou vzbuzovala blízkost milované ženy. Mluviti neměli o čem, ale Levin chtěl slyšeti zvuk její hlasu, jenž se nyní následkem těhotenství změnil, podobně jako i její pohled. Její hlas, jakož i pohled nabyl něžnosti a vážnosti, jako se pozoruje u lidí, kteří své myšlénky soustřeďují stále na jeden a týž zamilovaný předmět.

„Neunavíš se? Opři se lépe na mne,“ vybízel ji Levin.

„Ne. Jsem velmi ráda, že mohu býti opět sama s tebou; přiznávám se, že, jakkoli mne těší jejich společnost, je mně přece jen líto našich zimních večerů, jež jsme trávili spolu.“

„Tenkrát bylo pěkně a nyní je ještě lépe,“ prohodil Levin, tiskna jí ruku.

„Víš, o čem jsme rozmlouvaly, když jsi přišel?“

„O zavařeninách?“

„Také o zavařeninách, ale potom jsme mluvily o tom, jak mužští nabízejí svou ruku.“

„Ach!“ zvolal Levin, jenž více poslouchal zvuk její hlasu než slova, která mluvila, dívaje se při tom stále pečlivě na cestu, jež vedla nyní lesem, a vyhýbaje se všem místům, jež by ji mohla vaditi v chůzi.

„Také o Sergěji Ivánoviči a Váreňce. Pozoroval jsi?… Já bych si toho velice přála,“ pokračovala Kiti. „Co o tom soudíš?“ Při tom nahlédla mu do tváře.

„Nevím, co o tom souditi,“ odpověděl s úsměvem Levin. „Sergěj je mi v tomto vzhledě velmi divný. Vždyť jsem ti vypravoval…“

„Ano, že byl zamilován do té dívky, jež umřela…“

„To bylo ještě, když jsem byl chlapcem. Znám to jen z podání. Pamatuji se na něho z té doby. Byl tehda ku podivu milý; ale od té doby pozoruji jeho poměr k ženám. Je k nim laskav, některé se mu i líbí, ale je vidět při tom, že zůstávají pro něho jen lidmi a ne ženami.“

„Může být; ale teď s Váreňkou… Mně se zdá, že je v tom něco…“

„Možná, že jest… Ale musíš ho znáti… Je to zvláštní podivuhodný člověk. Žije pouze duševním životem, je příliš ryzí, je to člověk vznešené duše.“

„Jakže? Což pak tím by se snížil?“

„Ne, ale on tak už přivykl žíti pouze duševním životem, že se nemůže více smířiti se skutečností, a Váreňka je přece jen skutečnost.“

Levin nyní už přivykl vyjadřovati směle své myšlénky, aniž se namáhal, aby je přioděl přesnými slovy; věděl, že žena v takých láskyplných chvílích, jako je nynější, pochopí z pouhé narážky, co chce říci, a Kiti skutečně ho chápala.

„Ale Váreňka není podobná skutečnost jako já; mne, to vím, by si nikdy nezamiloval. Váreňka je všechna oduševnělá.“

„Mýlíš se. On tě má velmi rád, a mně je vždy nad míru příjemno, že tě všichni moji příbuzní milují.“

„Ovšem, on je ke mně dobrý, ale…“

„Ale ne tak, jako nebožtík Nikolenka… s nímž jste se milovali navzájem,“ dokončil její myšlénku Levin. „Proč to nevyslovit?“ dodal ihned. „Činím si leckdy výčitky; končí to tím, že zapomeneš. Ach, co to bylo za hrozného a přece jen vzácného člověka… Ale o čem pak jsme to mluvili?“ otázal se Levin po krátkém mlčení.

„Ty máš za to, že Sergěj se nemůže zamilovati,“ odvětila Kiti překládajíc jeho slova na svůj jazyk.

„Ne, že by se nemohl zamilovati,“ namítl Levin s úsměvem; „ale nedostává se mu té slabosti, jíž je k tomu třeba. Vždycky jsem mu to zaviděl a i nyní, když jsem tak šťasten, přece mu závidím.“

„Závidíš mu, že se nemůže zamilovati?“

„Ne, závidím mu, že je lepší než já,“ pousmál se Levin. „Není živ pro sebe. Veškeren jeho život se řídí povinnostmi, a proto může být klidným a spokojeným.“

„A což ty?“ potutelným, laskavým úsměvem se otázala Kiti.

Nebyla by nijak dovedla vysvětliti chod svých myšlének, jež ji přiměly k úsměvu; ale poslední jich důsledek byl ten, že její muž, jenž tak vychvaloval bratra a sebe před ním snižoval, nebyl upřímným. Kiti věděla, že neupřímnost ta pocházela z jeho lásky k bratrovi, že vznikala z ostýchavosti proto, že byl příliš šťasten, a zejména ze stále jeho snahy státi se lepším. Tato vlastnost jeho se jí líbila, a proto se usmívala.

„Nuže, a čím ty jsi nespokojen?“ otázala se ho s týmž úsměvem.

Vedomí, že Kiti nevěří v jeho nespokojenost, působilo mu radost a bezděky se snažil přinutiti ji, aby příčiny své nedůvěry vyslovila zřejmě.

„Jsem šťasten, ale nejsem sebou spokojen,“ mínil Levin.

„Kterak pak je možno býti nespokojeným, jsi-li šťasten?“

„To jest… jak by ti to řekl?… Nepřeju si nyní v duši nic jiného, než abys neklopýtla. Ach ano, vždyť nesmíš přeskakovati!“ přerušil Levin rozmluvu pokáráním za to, že Kiti učinila příliš bystrý pohyb, překračujíc větev, ležící na pěšině. — „Ale když přemýšlím o sobě a porovnávám se s druhými, zejména s bratrem, přicházím vždy k přesvědčení, že jsem špatný.“

„Čím však?“ ptala se Kiti s týmž potutelným úsměvem. „Což pak nepracuješ také pro jiné? Jaký že smysl mají tvé dvory, tvé hospodářství, tvoje kniha?…“

„Nikoliv, cítím, a zejména nyní, a ty’s tím vinna,“ namítl Levin stisknuv její ruku, „že to není tak, jak by mělo býti. Konám to všechno jen tak, aby se neřeklo. Kdybych se svému zaměstnání mohl věnovati s takovou láskou, jako miluju tebe… Ale v poslední době vykonávám všechno tak, jako předepsaný úkol.“

„Co tedy řekneš o mém otci?“ obrátila se k němu Kiti, „je i on špatný člověk, proto že nedělá ničeho pro obecné dobro?“

„On? Ne. Ale člověk by musil býti nadán tou prostotou, jasností a dobrotou, jako tvůj otec. Mohu-liž pak já se tím pochlubiti? Já nepracuju, nýbrž se mučím, a to’s všechno ty způsobila. Dokud nebylo tebe a nebylo ještě toho,“ pokračoval Levin, upíraje svůj pohled na její život, čehož si Kiti dobře povšimla, „vynakládal jsem všechny své síly na práci; nyní však nemohu a svědomí mně proto činí výčitky. Pracuju právě jako bych hotovil úlohy; jen se přetvařuju…“

„Nu dobře. A chtěl bys ihned měniti se Sergějem Ivánovičem?“ prohodila Kiti. „Spokojil bys se jeho činností na prospěch obecného dobra a konal bys s láskou onen uložený úkol tak jako on?“

„To se ví, že ne,“ odpověděl Levin, „a ostatně já jsem také šťasten, že ničemu nerozumím. A ty skutečně myslíš, že ji chce dnes požádati za ruku?“ dodal Levin po krátké pomlčce.

„Myslím a nemyslím. Ale hrozně bych tomu byla ráda. „Postůj,“ a Kiti se sehnula a utrhla divoký heřmánek, jenž kvetl podlé pěšiny. „Nu, počítej. Řekne, neřekne,“ vyzvala ho Kiti, podávajíc mu kvítek.

„Řekne, neřekne,“ vyslovoval Levin trhaje bílé, úzké lístky květu.

„Ne, ne!“ chopila se jeho ruky Kiti, jež napjatě pozorovala jeho prsty, „ty’s vytrhl dva lístky.“

„Nebudu tedy tento maličký zde počítati,“ odpověděl Levin odhazuje kraťoučký, nerozvitý lísteček. „A hle, linějka je už tu.“

„Nejsi unavena Kiti?“ zvolala kněžna.

„Ani dost málo.“

„Mohla bys si sednouti, jsou-li koně spolehliví, a jeli bychom krokem.“

Ale nebylo třeba více sedati si, neboť byli blízko cíle, k němuž došli pěšky.

IV

Váreňka byla roztomilá ve svém bílém šátečku na černých vlasech, obklopena dětmi, k nimž dobromyslně a vesele dohlížela, a patrně dojata myšlénkou, že muž, který se jí líbí, mohl by jí dnes učiniti vyznání. Sergěj Ivánovič chodil vedle ní a stále patřil na ni se zálibou. Dívaje se na Váreňku připomínal si všechna milá slova, jež slyšel od ní, vše, co o ní věděl pěkného, a čím dále, tím více se přesvědčoval, že to, co pro ni cítil, je něco zcela zvláštního, co zakoušel kdysi dávno, dávno, a sice jen jednou za prvního svého mládí. Radostný pocit, vzbuzený její blízkostí, zmáhal se stále, až dostihl takového stupně, že, když jí podával ohromný březový hřib s tenoučkým kořenem a podehnutými kraji, jejž byl sám nalezl, pohlédl jí do očí, a spatřiv ruměnec radostného a bojácného rozčilení, jenž se rozlil po její tváři, sám pozbyl rozvahy a usmál se na ni mlčky takovým úsměvem, který vyzrazoval příliš mnoho.

„Je-li tomu tak,“ pomyslil si Sergěj Ivánovič, „musím všechno promysliti a rozvážiti a nepoddávati se okamžitému dojmu, jako chlapec.“

„Půjdu nyní sám sbírat houby, jinak nebude viděti, co jsem našel,“ řekl nahlas a vzdálil se sám od kraje, lesa, kde chodili až dosud po hedvábné, nízké trávě mezi řídkými, starými břízami, i zabral se do prostřed lesa, kde mezi bílými březovými kmeny bylo viděti šedé pně osik a černající se lískové keře. Když se vzdálil asi na čtyřicet kroků, zašel za brslenový keř, jenž byl právě osypán nachovými kvadrátky, a vida, že ho nikdo více nepozoruje, stanul. Kolkolem bylo úplné ticho. Jen v korunách bříz, pod nimiž stál, bzučely jednotvárně mouchy jako roj včel a z dálí zaléhaly k němu dětské hlasy. Náhle se nedaleko něho kdesi na pokraji lesa ozval hluboký, altový hlas Váreňky, jež volala na Grišu, a radostný úsměv se rozložil na tváři Sergěje Ivánoviče. Sergěj Ivánovič zpozorovav svůj úsměv, zavrtěl nespokojeně hlavou nad tím, v jaké situaci se octnul, vytáhl doutník a zapálil si. Dlouho nemohl rozžehnouti sirku o březový kmen. Něžná mázdra bílé kůry se lepila na fosfor a dusila oheň. Konečně se jedna sirka rozhořela a vonný dým z doutníku táhl se kolébavým, širokým pruhem v před i vzhůru nad keř k svislým haluzím břízy. Sleduje očima vznášející se pruh dýmu, kráčel Sergěj Ivánovič volnými kroky dále, přemítaje o své situaci.

„A proč by ne?“ pomyslil si. „Kdyby to bylo okamžité vzplanutí vášně, kdybych pociťoval jen toto kouzlo, jež nás navzájem k sobě vábí (a já mohu říci navzájem), ale kdybych při tom cítil, že se příčí celému slohu mého života, kdybych cítil, že poddám-li se onomu kouzlu, stanu se nevěrným svému povolání a svým povinnostem… Ale zde není nic podobného. Jediné, co bych mohl namítnouti, jest, že když jsem ztratil Marii, zařekl jsem se, že zůstanu věrným její památce. Jen to jediné mohl bych namítnouti proti svým citům… A to je důležito,“ tvrdil si Sěrgěj Ivánovič, ale zároveň seznával, že podobný důsledek nemohl osobně pro něho míti nic důležitého, leda že by v očích jiných lidí pozbyl té poetické úlohy, kterou představoval až doposud. „Ale kromě toho, ať si hledám jakkoliv, nenajdu ničeho víc, co by mohlo mluviti proti mému citu. Kdybych vybíral jen pouhým rozumem, i pak bych nenašel nic lepšího!“

Probíral v myšlénkách všechny ženštiny a všechny dívky, co jich znal, a přece mu nenapadala ani jediná, jež by do takové míry spojovala v sobě všechny, a sice opravdu všechny vlastnosti, jichž by si po střízlivé úvaze mohl přáti, aby shledal na své ženě. Byla nadána kouzlem a svěžestí mladosti, nebyla však více dítětem, a milovala-li ho, tedy ho milovala uvědoměle, jak má žena milovati… To bylo jedno. Za druhé byla nejen daleka návyků vznešeného světa, nýbrž patrně jimi opovrhovala, zároveň však byla obeznámena se světem a vedla si vždy a ve všem jako ženština z dobré společnosti, bez čehož by si Sergěj Ivánovič družku svého života nedovedl představiti. Za třetí byla nábožna, ale ne bezmyšlénkově nábožna, jako bývají děti, a ne tak instinktivně dobrá, jako byla na příklad Kiti; nýbrž život její byl zosnován na náboženském přesvědčení. Ba až do nejmenších podrobností shledával v ní Sergěj Ivánovič vše to, co si přál od ženy: byla chudobna a samotna, nepřivede tedy s sebou zástup příbuzných a jejich vliv do domu mužova, jak to pozoroval při Kiti, nýbrž za všechno bude zavázána muži, což bylo také jedním a jeho požadavků od příštího rodinného života. A tato dívka, jež spojovala v sobě všechny ty vlastnosti, ho milovala. Sergěj Ivánovič byl sice skromným člověkem, ale to mu ujíti nemohlo. A on ji miloval také. Jediné, co se tu dalo namítnouti, bylo jeho stáří. Ale pocházel z rodiny vyznamenávající se dlouholetým životem, neměl dosud jediného šedivého vlasu, nikdo by mu nebyl hádal čtyřicet let, a mimo to se pamatoval na slova Váreňčina, že jen v Rusku se padesátiletí lidé pokládají za starce, kdežto ve Francii padesátník se počítá ještě dans la force de l’age, a čtyřicátník je un jeune homme.[97] Ale nač pak počítati léta, když cítil, že je dosud jarý duchem právě tak, jako býval před dvaceti lety. Nebyl-li příznakem mladosti ten pocit, jejž zakoušel právě, když vyšel z druhé strany opět na kraj lesa a v jasné záři kosých paprsků slunečních spatřil ztepilou postavu Váreňky v žlutém šatu a s košíčkem, kráčející lehkým krokem kolem pně staré břízy, a když se tento dojem podoby Váreňčiny spojil v jeho mysli s dojmem zalitého večerním světlem žlutajícího se ovesného pole, jež ho překvapilo svojí krásou, a za polem vzdáleného starého lesa se žlutajícími se skvrnami, tajícího v modravé dáli. Jeho srdce se radostí sevřelo. Něžný cit ho schvátil. Poznal, že se rozhodl. Váreňka, jež byla právě přisedla zdvíhajíc hříbek, vstala pružným pohybem a ohlédla se. Sergěj Ivánovič zahodil doutník a odhodlaně vykročil jí vstříc.

V

„Varvaro Andrejevno, když jsem býval ještě velmi mlád, sestavil jsem si ideal ženštiny, kterou bych mohl milovati a kterou bych s vědomím svého štěstí mohl nazvati ženou. Prožil jsem dlouhý život a nyní setkávám se ve vaší osobě poprvé s tím, čeho jsem hledal. Miluju vás a nabízím vám svou ruku.“

Tato slova sestavil si Sergěj Ivánovič v tu chvíli, když se nacházel již jen na deset kroků od Váreňky. Váreňka právě poklekla do trávy a zakrývajíc rukama hřib před Grišou, volala malinkou Mášu.

„Sem, sem! Mášenko! Mnoho!“ volala svým milým, prsním hlasem.

Nevstala a nezměnila své posy, ani když spatřila blížícího se Sergěje Ivánoviče; ale jemu říkalo všechno, že tuší jeho příchod a těší se naň.

„Nu což, našel jste něco?“ optala se Váreňka, otáčejíc k němu svou krásnou, tiše se usmívající tvář.

„Ani jeden,“ odpověděl Sergěj Ivánovič. „A což vy?“

Váreňka mu neodpovídala, neboť byla zaměstnána dětmi, jež ji obklopovaly.

„Ještě tamhle ty vedle větvičky,“ ukazovala malinké Máši prstem na syrovinku, přeříznutou uprostřed svého pružného růžového kloboučku suchým, stéblem, pod kterým vyrůstala. Váreňka vstala, když Máša přelomila syrovinku na dvě bílé půlky a podala jí je. „To mně připomíná mé dětství,“ pravila pak, když po boku Sergěje Ivánoviče popošla od dětí.

Prošli mlčky několik kroků. Váreňka viděla, že chce promluviti; tušila také, o čem, a radostí a strachem zatajil se jí dech. Poodešli již tak daleko, že by jich nikdo víc nemohl zaslechnouti, ale Sergěj Ivánovič pořád ještě nepočínal mluviti. Lépe, kdyby byla Váreňka mlčela. Po takové pomlčce snáze by se dalo promluviti o tom, o čem chtěli mluviti, než po řeči o houbách; ale nevolky vyklouzlo Váreňce jako z nenadání z úst:

„Tedy jste nic nenašel? Ostatně uprostřed lesa bývá vždy málo hub.“

Sergěj Ivánovič si vzdychnul a ničeho neodpověděl. Mrzel se, že začala o houbách. Chtěl se vrátiti k její prvním slovům, v nichž se zmínila o svém dětství; ale pomlčev několik sekund, namítl bezděky na její poslední slova:

„Slýchával jsem jen, že hříbky rostou hlavně na pokrajích lesů, ale já nerozeznám hříbek od jiné houby.“

Minulo opět několik minut, vzdálili se ještě více od dětí, tak že byli nyní již úplně samotni. Srdce Váreňčino bilo tak silně, že slyšela jeho tepání a cítila, jak se červená, bledne a opět červená.

Státi se ženou takového člověka jako je Koznyšev, zdálo se jí po tom postavení, v jakém se nacházela u paní Stahlové, nejvyšším štěstím. Mimo to byla skoro přesvědčena, že je do něho zamilována, a nyní mělo se všechno rozhodnouti. Obešla ji hrůza. Bála se, kdyby se vyslovil i kdyby se nevyslovil.

„Buď teď se musím vyznati anebo nikdy,“ to seznával i Sergěj Ivánovič. Z pohledu, z ruměnce, ze spuštěných očí Váreňčiných, ze všeho poznával, že se nachází v trapném očekávání. Sergěj Ivánovič to viděl a želel jí. Ba cítil, že by ji přímo urazil, kdyby nyní ničeho neřekl. Zopakoval si rychle v duchu všechny důvody pro své rozhodnutí. Opakoval si i slova, jimiž chtěl nabídnouti Váreňce ruku, ale následkem jakéhosi neočekávaného přesmyknutí představ místo připravených slov prohodil otázku:

„A jaký že je vlastní rozdíl mezi doubravníkem a březňákem?“

Rty Váreňčiny chvěly se rozčilením, když mu odpovídala:

„Klobouček mají skoro stejný, ale kořen je jiný.“

A jakmile tato slova pronesla, pochopili oba, že je všemu konec, že to, co se mělo nyní vysloviti, nebude více vysloveno, a rozčilení jich, jež právě dostoupilo krajních mezí, počalo hasnouti.

„Březňák — kořínek jeho připomíná dva dni neholenou bradu bruneta,“ pravil už klidně Sergěj Ivánovič.

„Ano, to je pravda,“ s úsměvem odpověděla Váreňka, a směr jejich procházky sa maně změnil. Blížili se pomalu k dětem. Váreňce bylo bolestno, styděla se, ale zároveň zakoušela při tom pocit úlevy.

Když se Sergěj Ivánovič vrátil domů a probral ještě jednou všechny důvody, shledal, že závěr jeho byl nepravidelný. Památce Marie státi se nevěrným nesměl.

„Pomalu děti, pomalu!“ vzkřikl Levin skoro až hněvivě na děti, stavě se před ženou, aby ji zaštítil, když jim houf dětí s radostným pokřikem vyletěl vstříc.

Za dětmi vyšli z lesa Sergěj Ivánovič s Váreňkou. Kiti se nepotřebovala Váreňky ptáti; dle pokojného a trochu stydlavého výrazu tváře jich obou se dovtípila, že plány její se nezdařily.

„Tak co?“ otázal se jí muž, když se vraceli opět domů.

„Nebere,“ odpověděla Kiti, jež úsměvem a způsobem řeči připomínala otce, což Levin často na ní pozoroval s potěšením.

„Kterak nebere?“

„Nu takhle,“ prohodila Kiti, při čemž vzala muže za ruku, pozdvihla ji ke rtům a dotknula se jí sevřenými ústy. „Jak se biskupům ruce líbají.“

„Komu nebere?“ optal se Levin se smíchem.

„Oběma, a měli by takhle…“

„Mužíci jedou…“

„Ne, nic neviděli.“

VI

Když děti pily čaj, seděli vzrostlí na balkoně a rozmlouvali mezi sebou tak, jako by se nebylo nic přihodilo, ačkoli všichni a zejména Sergěj Ivánovič a Váreňka velmi dobře věděli, že se přihodila záporná sice, ale přece velmi důležitá věc. Zakoušeli oba stejný pocit, podobný tomu, jaký zakouší žák po nepodařené zkoušce, když musí zůstati v téže třídě na druhý rok, aneb když je vůbec z ústavu vyloučen. Celá ostatní společnost, ač také tušila, že se cosi přihodilo, rozmlouvala živě o vedlejších záležitostech. Zvláště Levin a Kiti cítili se toho večera velice šťastnými a zamilovanými. A poněvadž byli šťastni svou láskou, domnívali se, že štěstí jejich musí působiti nepříjemně na ty, kteří také si přáli býti podobně šťastnými, ale nemohli, a proto se za své štěstí styděli.

„Pamatujte na mé slovo. Alexandr nepřijede,“ prohodila stará kněžna.

Toho večera čekali po dráze Štěpána Arkáďjeviče, a starý kníže psal, že snad také přijede.

„A já vím, proč,“ pokračovala kněžna. „Říká, že novomanželé pro první dobu mají býti zůstaveni sobě.“

„Papa i tak nás již zůstavil. Už jsme ho dávno neviděli,“ namítla Kiti. „A ostatně, jací jsme my novomanželé? My jsme už tak staří.“

„Ale jestliže nepřijede, to i já se s vámi rozloučím, děti,“ vzdychla si a teskně promluvila kněžna.

„Ale co to myslíte, mama,“ obrátily se k ní obě dcery.

„Jen si pomysli, jak je jemu? Vždyť nyní…“

A hlas staré kněžny náhle zcela neočekávaně se zachvěl. Dcery umlkly a pohlédly na sebe. „Mama si vždycky najde něco smutného,“ řekly si ony pohledem; vědělyť, že kněžně, ač jí bylo u dcery příjemno a ač měla za to, že jest jí zde třeba, bylo nad míru smutno při pomyšlení na sebe i na muže, hlavně od té doby, co provdali poslední milovanou dceru, a rodné hnízdo osiřelo.

„Co pak, Agafje Michajlovno,“ optala se z nenadání Kiti staré chůvy, jež vstoupila na balkon s tajemným pohledem a nepokojným výrazem v tváři.

„Jak to bude s večeří?“

„Ah, ano!“ zvolala Dolli, „jdi a obstarej, čeho bude třeba, a já půjdu zatím s Grišou opakovat jeho úkol. Vždyť dnes ještě ničeho nedělal.“

„Ah, to patří mně! Ne Dolli, já půjdu sám,“ zvolal Levin rychle vstávaje.

Griša, jenž už vstoupil do gymnasia, měl opakovati o prázdninách některé úkoly. Darja Alexandrovna, jež v Moskvě sama opakovala se synem úkoly z latinského jazyka, učinila si, když přijela k Levinovi, za pravidlo, že bude aspoň jednou denně opakovati se synem nejobtížnější části z aritmetiky a z latiny. Levin se nabídl, že ji zastane; ale když poslechla jednou výklady Levina a zpozorovala, že nevysvětluje vše tak, jako vysvětloval synovi učitel v Moskvě, oznámila Levinu s ostýchavostí sice a se strachem, aby ho neurazila, nicméně však rozhodně, že se úkoly musí řešiti tak, jak to činil učitel, a že se tedy bude raději sama opět se synem učiti. Levin se mrzel i na Štěpána Arkáďjeviče, že z nevšímavosti nedohlíží sám k vyučování a ponechává to matce, jež tomu nerozumí, mrzel se i na učitele, že tak špatně vyučují děti; ale švakrové slíbil, že bude Grišu učiti tak, jak si toho ona přeje. Vyučoval tedy Grišu nadále už ne podle svého, nýbrž dle knihy, následkem toho ztratil zálibu pro učení a často na ně zapomínal. Tak se stalo i dnes.

„Nikoli, Dolli, půjdu sám a ty zde zůstaň,“ nabízel se švakrové. „Projdeme všechno po pořádku podle knihy. Jen až Stiva přijede, pak odejdeme na hon a tu vynechám několik hodin.“

S těmi slovy odešel Levin ke Grišovi.

Podobný rozhovor rozpředl se mezi Váreňkou a Kiti. Váreňka si dovedla vyhledati užitečné zaměstnání i ve šťastné, řádně upravené domácnosti Leviných. „Postarám se sama o večeři a vy seďte,“ obrátila se ke Kiti a přistoupila k Agafji Michajlovně.

„Ach, může být, že nedostali kuřat. Tedy ať vezmou naše…“ pravila Kiti.

„Promluvím o tom s Agafjí Michajlovnou,“ odpověděla Váreňka a odešla s ní.

„Jaká to milá dívka!“ zvolala kněžna.

„Ne toliko milá, maman, nýbrž zrovna anděl, jakých málo na světě.“

„Vy teda dnes čekáte Štěpána Arkáďjeviče?“ vložil se do řeči Sergěj Ivánovič, jenž si patrně nepřál dalšího hovoru o Váreňce. „Těžko by bylo nalézti dva švakry, kteří by si byli méně podobni,“ započal nový rozhovor s jemným úsměvem. „Jeden jako na drátkách, pohybující se pouze ve společnosti jako ryba ve vodě; druhý — náš Kosťa — živý, bystrý, pro všechno citlivý, ale jakmile se octne ve společnosti, buď ztrne, anebo sebou hází nesmyslně, jako ryba na blátě.“

„Pravda, je velice lehkomyslný,“ přisvědčila kněžna, obracejíc se k Sergěji Ivánoviči. „Chtěla jsem vás právě sama poprosit, abyste s ním promluvil, že ona (při tom ukázala na Kiti) nemůže zde zůstat a musí nezbytně přijeti do Moskvy. On říká, že sem vezme lékaře…“

„Maman, on udělá všechno, se vším souhlasí,“ namítla Kiti, rozmrzelá na matku proto, že se v této záležitosti utíkala se svými žalobami k Sergěji Ivánoviči.

Uprostřed rozmluvy zaslechli z aleje frkání koní a skřípot kol po štěrku.

Dříve, než mohla Dolli vstát a vyjíti muži vstříc, vyskočil už Levin oknem z komnaty, ve které se učil Griša, a sesadil i Grišu.

„To je Stiva!“ křikl pod balkonem Levin. „My jsme všechno zopakovali, Dolli, neboj se!“ dodal ihned a jako hošík dal se k aleji do běhu naproti kočáru.

„Is, ea, id, ejus, ejus, ejus,“ — pokřikoval Griša, poskakuje po aleji.

„A ještě někdo s ním. Dojista papa!“ křiknul Levin, stanuv na počátku aleje. „Kiti, nechoď po těch přikrých schodech; obejdi kolem.“

Levin se však zmýlil, pokládaje druhého pána, jenž seděl v kočáře, za starého knížete. Když se kočár přiblížil, spatřil vedle Štěpána Arkáďjeviče na místo starého knížete hezkého, plného, mladého člověka ve skotské čapce s dlouhými stuhami v zadu. Byl to Váseňka Veslovský, vzdálenější příbuzný Ščerbackých, jeden ze lvů petrohradsko-moskevského vznešeného světa, „roztomilý člověk a náruživý lovec,“ jak ho představoval Štěpán Arkáďjevič.

Nedávaje se mýliti zklamáním, jež zavinil, přijížděje na místě starého knížete, pozdravil se Veslovský rozmarně s Levinem, jemuž připomenul, kdy se už seznámili, pak zdvihl do kočáru Grišu a přesadil ho přes psa, jehož vezl s sebou Štěpán Arkáďjevič.

Levin nesedl do kočáru, nýbrž kráčel za ním. Trochu ho zamrzelo, že starý kníže nepřijel. Neboť čím více ho poznával, tím více ho miloval. Mimo to mu bylo nepříjemno, že se tu objevil onen Váseňka Veslovský, člověk úplně cizí a zbytečný. A ještě cizejším a zbytečnějším se mu představil v tu chvíli, když Levin došel k podjezdu, u něhož se shromáždila celá oživená společnost vzrostlých i dětí, a zpozoroval, jak Váseňka Veslovský obzvláště lichotivým a galantním způsobem líbal Kitinu ruku.

„Vždyť my jsme příbuzni s vaší ženou a mimo to staří známí,“ vysvětloval Váseňka Veslovský, pevně opět tiskna ruku Levinu.

„Je letos mnoho ptactva?“ obrátil se k Levinu Štěpán Arkáďjevič, jenž nemohl býti hotov s vítáním. „Přijeli jsme k tobě s hrozně vražednými úmysly.“ — „Ovšem, maman, nebyli v Moskvě od té doby.“ — „Nu, Taňo, tu máš ty — Ach, sáhni, buď tak dobrý, tam do zadu v kočáře…“ mluvil najednou na všechny strany. „Ty jsi se spravila, Dolliňko!“ obrátil se k ženě, a znova jí líbal ruku, jíž nevypouštěl ze své ruky, a poklepával na ni druhou rukou.

Levin, jenž před chvilkou byl ještě v nejlepší míře, pohlížel nyní zamračeně na všechny a nic se mu nelíbilo.

„Koho líbal včera týmiž rty?“ pomyslil si, hledě jak se Štěpán Arkáďjevič rozplývá něžností před ženou. Pohlédl na Dolli, a také se mu nelíbila.

„Vždyť nevěří v jeho lásku. Čemu se tedy tak raduje? Je to odporné!“ myslil si Levin.

Obrátil oči na kněžnu, jež mu byla před chvílí ještě tak milá, avšak nyní se mu nelíbilo, že onoho Váseňku s pentlemi vítala jako by ve svém domě.

Ba i Sergěj Ivánovič, jenž vyšel také před dům, zdál se mu protivný, protože vítal Štěpána Arkáďjeviče s líčenou přívětivostí, ačkoli Levin věděl, že neměl Oblonského rád a nechoval k němu úcty.

I Váreňka se mu zdála odpornou, když se s výrazem sainte nitouche[98] seznamovala s oním pánem, ač Levin věděl, že jen pomýšlí, jak by se vdala.

Ale nejprotivnější byla mu Kiti, protože se ihned vpravila v onen ton radosti, jejž projevoval onen pán, který na svůj příjezd do vesnice pohlížel jako na nějaký svátek pro sebe i pro zdejší obyvatele. Zvlášť protivný byl Levinu onen nezvyklý úsměv, jímž Kiti odpovídala na jeho úsměvy.

Za hlučného rozhovoru ubírala se celá společnost do vnitř domu; jakmile se však všichni usadili, Levin se vytratil a odešel z domu.

Kiti zpozorovala, že se mužovi něco přihodilo. Ráda by byla s ním promluvila o samotě, ale Levin chvátal od ní prohodiv, že musí, jíti do kanceláře. Dávno se mu hospodářské záležitosti už nezdály tak důležitými, jako právě nyní. „Oni tam mají pořád svátek,“ pomyslil si; „ale tady jsou plné ruce práce, která nemůže čekat, a bez níž bychom nemohli býti živi.“

VII

Levin se vrátil domů, teprve když poslali pro něho, aby šel k večeři. Na schodech stála Kiti s Agafjí Michajlovnou a radily se, jaká vína mají podati k večeři.

„Načpak takové cavyky? Dejte, co se vždycky dává.“

„Ne, vždyť Stiva nepije… Kosťo, počkej, co je ti?“ volala Kiti, spěchajíc za ním. Ale Levin, jako by neslyšel, vzdálil se rychlým, velkým krokem do jídelny a hned se vmísil do hlučného, všeobecného rozhovoru, jejž tam vedli hlavně Váseňka Veslovský a Štěpán Arkáďjevič.

„Jak tedy? Jedeme zítra na hon?“ optal se Štěpán Arkáďjevič.

„Jeďme, prosím vás,“ žadonil Veslovský, a přesedl si při tom na druhou židli, bokem k lenochu, podloživ pod sebe tučnou nohu.

„S radostí, jeďme. Byl jste letos už na lovu?“ odpovídal Levin Veslovskému, dívaje se pozorně na jeho nohu a tváře se nápadně laskavým. Přetvářku tu dobře už znala Kiti a Levinu rozhodně neslušela. „Na sluky, nevím, přijdeme-li, ale bekasinů je množství. Jen že budeme musit vyjeti záhy ráno. Nebudete unaven? Ty nejsi unaven, Stivo?“

„Já unaven? nikdy jsem se ještě neunavil. Nespěme celou noc! Pojďme na procházku!“

„A opravdu, nechoďme spat! Výtečně!“ souhlasil Veslovský.

„Ó, o tom jsme přesvědčeni, že můžeš nespat a jiným nedati spát,“ prohodila Dolli s onou, jedva patrnou ironii, bez níž se k muži nyní skoro ani neobracela. „Ale mně se zdá, že je už čas… Já jdu, já nevečeřím.“

„Ne, poseď ještě, Dollinko,“ zdržoval ji Štěpán Arkáďjevič a odebral se k ní na druhou stranu velkého stolu, na němž se večeřelo. „Co ti toho ještě napovídám!“

„Dojista nic.“

„Víš-li pak, že Veslovský byl u Anny. A opět k nim pojede. Jsou tu nedaleko, všeho všudy sedmdesát verst. Já k nim také zajedu. Veslovský, pojď sem!“

Váseňka se odebral k damám a sedl si vedle Kiti.

„Ach, povězte nám, prosím vás; vy jste byl u nich? Co dělá Anna?“ obrátila se k němu Darja Alexandrovna.

Levin zůstal u druhého konce stolu a nepřestávaje rozmlouvati s kněžnou a s Váreňkou, pozoroval, že se mezi Štěpánem Arkáďjevič?m, Dolli, Kitti a Váseňkou rozpřádal čilý, tajemný hovor. Ba, nejen tajemný rozhovor, Levin pozoroval na tváři své ženy stopy upřímného citu v tu dobu, když upjatě hleděla v hezkou tvář Váseňky, jenž cosi velmi živě vypravoval.

„Velmi pěkně si vše zařídili,“ vypravoval Váseňka o Vronském a Anně. „Nechci ovšem nikoho posuzovati, ale v jejich domácnosti se cítí člověk jako v rodině.“

„A co zamýšlejí dále?“

„Na zimu se chtějí, tuším, přestěhovati do Moskvy.“

„Kdybychom se tak mohli u nich sjeti, to by bylo příjemno. Kdy k nim hodláš přijeti?“ ptal se Štěpán Arkáďjevič Váseňky.

„Budu u nich celý červenec.“

„Což ty, pojedeš k nim?“ obrátil se Štěpán Arkáďjevič k ženě.

„Dávno jsem na to pomýšlela, a pojedu rozhodně,“ odpověděla Dolli. „Mně je jí líto, já ji znám. Je to znamenitá osoba. Pojedu sama, až ty odejedeš, a nebudu tím nikomu překážet. Bude i lépe bez tebe.“

„Výborně,“ zvolal Štěpán Arkáďjevič. „A což ty, Kiti?“

„Já? Proč bych já tam jezdila?“ odpověděla Kiti a celá uzardělá se ohlédla na muže.

„Což vy jste také známa s Annou Arkáďjevnou?“ otázal se jí Veslovský. „Je to nadmíru vábna ženština.“

„Ano,“ prohodila Kiti, ještě více se červenajíc, vstala a přešla k mužovi.

„Zítra tedy pojedeš na hon?“ ptala se ho.

Jeho žárlivost vzrostla za těch několik minut, zvláště následkem ruměnce, jenž se rozlil po její tváři, když promluvila s Veslovským, u vysoké míře. Naslouchaje nyní její slovům, rozuměl jim už po svém. Když si později na to vzpomněl, nemohl pochopiti, proč se mu nyní zdálo tak jasně, že, ptá-li se, pojede-li na hon, zajímá ji to jen proto, aby věděla, způsobí-li tu radost Váseňkovi Veslovskému, do něhož podle jeho mínění už byla zamilována.

„Ano, pojedu,“ odvětil jí nepřirozeným, jemu samému protivným hlasem.

„Lépe, kdybyste zítřejší den strávili zde; vždyť Dolli skoro ani nespatřila muže. Na hon můžete jeti pozejtří,“ mínila Kiti.

Smysl Kitiných slov vykládal si Levin už takto: „Neodlučuj mne od něho. Že ty odejedeš, je mi lhostejno, ale dej užiti rozkoše ve společnosti toho rozmilého, mladého člověka.“

„Ach, přeješ-li si, zdržíme se zítra,“ vyslovil s obzvláštní laskavostí Levin.

Váseňka, jemž neměl ani tušení o těch mukách, jež působil zde svou přítomností, vstal hned za Kiti od stolu a provázeje ji usmívajícím se, laskavým pohledem, kráčel jí v zápětí.

Levin spatřil onen pohled. Zbledl, asi minutu nemohl popadnouti dechu. „Jak si může dovoliti, pohlížeti tak na mou ženu!“ kypělo v něm.

„Tedy zítra? Pojeďme, buďte tak laskav,“ oslovil Levina Váseňka, a sedaje vedle něho na židli, podložil si opět dle svého návyku nohu pod sebe.

A řevnivost Levina ještě vzrostla. Již se pokládal za oklamaného muže, jehož mají žena a milovník jen proto zapotřebí, aby se jim staral o pohodlí života a zábavu… Ale přes to dovedl přívětivě, jak se na hospodáře sluší, vyptávati se Váseňky na jeho lovecké příhody, na jeho zbraně, boty, a vyslovil souhlas se zítřejším honem.

Na štěstí Levina stará kněžna ukončila jeho muka tím, že sama vstala vybídla i Kiti, aby šla spat. Ale ani to se neobešlo bez nového bodnutí pro Levina. Váseňka, když se loučil s hostitelkou, chtěl jí pocelovat opět ruku, ale Kiti se zapálila a s naivní nezdvořilostí, za kterouž se jí pak dostalo od matky pokárání, prohodila, odstraňujíc ruku.

„U nás to není zvykem.“

V očích Levina byla Kiti vinna tím, že dala dojíti k takovému chování se Veslovského, a ještě více tím, že tak nejapně dala na jevo, že se jí ono chování nelíbí.

„Kdo pak by nyní myslil na spaní!“ zvolal Štěpán Arkáďjevič, jenž se po několika vypitých při večeři pohárech vína nacházel ve své nejpříjemnější a nejpoetičtější náladě. „Pohleď, Kiti,“ mluvil dále, ukazuje na lunu, jež vycházela nad korunami lip, „jaká to rozkoš! Veslovský, to je chvíle k serenádě. Víš-li pak, on má znamenitý hlas; cestou jsme spolu zpívali. Přivezl s sebou krásné písně, dvě zcela nové. Takhle zazpívat duetto s Varvarou Andrejevnou.“

*

Když už všichni odešli, procházel se Štěpán Arkáďjevič dlouho ještě s Veslovským po aleji a bylo slyšeti, jak se pokoušejí zazpívati spolu novou romanci.

Levin, celý zamračený, seděl na křesle v ženině ložnici a naslouchaje melodii nové romance, úporně mlčel při otázkách ženiných, co se mu přihodilo; ale když se ho konečně optala sama s ostychavým úsměvem: „Snad se ti něco nezalíbilo na Veslovském?“ tu nevydržel déle a pověděl vše. Poněvadž pak to, co tu povídal, ho uráželo, stával se čím dále, tím více podrážděným.

Stál před Kiti s očima strašně se blýskajícíma zpod nachmuřených brv a tiskl k prsům silné ruce, jako by napínal všechny své síly, aby se zdržel. Výraz jeho tváře býval by surový, ano hrubý, kdyby se na ni nebyly zračily stopy strádání, které ji dojímalo. Jeho čelisti se třásly a hlas se trhal.

„Nemysli si, že jsem žárliv: to je mrzké slovo. Nemohu žárlit a věřiti, že by… Nemohu nijak vyslovit, co cítím, ale je to hrozné… Nežárlím, ale jsem uražen, jsem snížen tím, že si někdo smí pomyslit, že si smí dovolit pohlížeti na tebe takovýma očima…“

„Ale jakýma to očima?“ otázala se Kiti, jež se upřímně snažila, aby si připamatovala všechny řeči, všechny pohyby dnešního večera, všechny jich odstíny.

V hloubi duše sice shledávala, že se cosi přihodilo právě v ten okamžik, když Veslovský přešel za ní k druhému konci stolu, ale netroufala si ani sobě se k tomu přiznati, tím méně mohla podezření své sděliti muži, neboť by tím zvýšila jeho strádání.

„Ale, co by ho jen mohlo vábiti ke mně, co je na mně?“

„Ach!“ vzkřiknul Levin a chopil se za hlavu. „Kdybys raději nemluvila… Tak tedy, kdybys byla svůdnější…“

„Ale ne, Kosťo, počkej přec, poslyš mne!“ tvrdila Kiti, hledíc na něho s výrazem hluboce procítěného soucitu. „Nuže, co si tedy můžeš myslit? Vždyť není pro mne nikoho na světě, není a není!… Nu, dobrá, chceš, abych nikoho neviděla?“

V prvním okamžiku cítila se jeho řevnivostí uraženou; horšila se, že nepatrná, zhola nevinná zábava je jí zapovězena; nyní však byla odhodlána vzdáti se nejen podobných maličkostí, nýbrž všeho, jen aby byl klidným, aby ho zbavila muk, jež ho soužily.

„Jen si představ úžas a komičnost mého postavení,“ pokračoval Levin zoufalým šepotem; „on je v mém domě, neslušného vlastně ničeho se nedopustil kromě oné volnosti a nezpůsobu, že si podkládá nohu pod sebe. Má to patrně za výraz dobrého tonu a mně nezbývá, než chovati se k němu přívětivě.“

„Poslouchej, Kosťo, ty přeháníš,“ chlácholila ho Kiti, jež plesala v duchu nad tou silou lásky, jež se vyjadřovala nyní v jeho řevnivosti.

„To nejhroznější je, že ty jsi nyní právě takovou, jako vždy, a že nyní, když jsi pro mne takovou svatostí, jsme tak šťastni, tak neobyčejně šťastni, že najednou takový neřád… Vlastně ne neřád, proč pak mu spílám? Mně do něho nic není. Ale proč má tím trpět mé a tvé štěstí?…“

„Poslouchej, já už vím, kde je toho příčina,“ počala Kiti.

„Kde, kde?“

„Pozorovala jsem, jak jsi se díval, když jsme rozmlouvali při večeři.“

„Nu, ovšem, ovšem!“ souhlasil zděšeně Levin.

Kiti mu pověděla, o čem rozmlouvali. Dech se jí krátil, když opětovala vše to, co se mluvilo v jídelně. Levin pomlčel, pak se zahleděl do její bledé, zděšené tváře a náhle se chopil za hlavu.

„Káťo! Já jsem tě utrápil! Holoubku, odpusť mi! To je šílenství! Káťo, já jsem svrchovaně vinen. A jak jen jsem se mohl pro takovou hloupost tak mučit.“

„Naopak, mně je tebe líto.“

„Mne? Mne? Že jsem blázen!… Ale proč ty máš trpět? Hrůza mne obchází, vzpomnenu-li si, že každý nahodilý člověk může ztroskotati naše štěstí.“

„Inu ovšem, to právě je mrzuté…“

„Ne, naschvál ho tedy zdržím na celé léto a budu ho uctívati samou přívětivostí a líbezností,“ sliboval Levin, líbaje ženě ruce. „Uvidíš! Zítra… Ach, pravda, zítra jedeme.“

VIII

Ráno druhého dne dámy ještě nevstávaly, když lovecké equipáže, linějka a vozík, stály již u podjezdu a Lasička, která se ihned dovtípila, že se jede na hon, a proto od časného rána kňučela a radostí skákala, seděla nyní na kozlíku vedle kočího a nepokojně i nespokojeně pohlížela na dvéře, z nich stále ještě nevycházeli lovci. První vyšel z domu Váseňka Veslovský. Měl na sobě nové, vysoké boty, jež mu sahaly do polovice tlustých stehen, zelenou bluzu, přepásanou novou kabelkou na patrony, doposud páchnoucí juchtovinou, na hlavě měl skotskou čapku s pentlemi, a v ruce novou anglickou pušku bez kroužků a bez řemene. Lasička seskočila a vítala ho, poskakujíc vedle něho, a zeptala se ho svým způsobem, brzo-li přijdou ostatní. Poněvadž však neobdržela odpovědi, vrátila se na své místo a tiše si ulehla, při čemž hlavu položila na bok a vzpřímila jedno ucho. Konečně se dvéře hřmotně rozevřely, z nich vyletěl žlutostrakatý pointer Krak Štěpána Arkáďjeviče, zavrtěl se a poskočil si na svěžím vzduchu, a za ním vyšel sám Štěpán Arkáďjevič s dvojkou v ruce a s doutníkem v ústech. „Tubó, tubó, Kraku!“ volal laskavě na psa, jenž na něho vyskakoval, opíraje se mu tlapami o život, o prsa, a chytaje se za brašnu. Na nohou měl poršně a podvertky,[99] na sobě staré, potrhané kalhoty a kraťoučký kabát. Na hlavě mu seděly trosky jakéhosi klobouku, ale puška dle nejnovější soustavy jen se leskla, brašna pak a kabelka na patrony, ač byly už ošumělé, prozrazovaly přece velmi důkladnou práci.

Váseňka Veslovský nemohl s počátku pochopit této pravé lovecké vyfintěnosti — býti totiž v hadrech, ale lovecké náčiní aby bylo nejlepší jakosti. Teprve, když spatřil Štěpána Arkáďjeviče, jak se v oněch hadrech skví svojí elegantností, svou tučnou, veselou, bárskou postavou, postihl její krásu a rozhodl se, že se k příštímu honu obleče také tak.

„A co hospodář nejde?“ optal se Veslovský.

„Mladá žena,“ usmál se Štěpán Arkáďjevič.

„Ovšem, a jaká rozmilá!“

„Byl už oblečen. Bezpochyby běžel opět k ní.“

Štěpán Arkáďjevič uhodl. Levin zašel ještě jednou k ženě a ptal se jí poznovu, odpustila-li mu opravdu jeho včerejší hloupost, a pak jí chtěl ještě jednou vložit na srdce, aby byla pro všecko na světě co možná na sebe nejopatrnější. Zejména aby se držela opodál dětí, aby do ní nějak nevrazily. Mimo to přál si uslyšeti ještě jednou z její úst ubezpečení, že se nemrzí na něho, že odjíždí na dva dni; a konečně ji chtěl požádati, aby mu zítra ráno zcela jistě poslala po jízdním poslovi zprávu o sobě, aby napsala třebas jen dvě slovíčka, z nichž by se přesvědčil, že se jí nic nepřihodilo.

Kiti byla sice jako vždy zarmoucena, že se loučí s mužem na dva dni; ale když spatřila jeho rozjařenou postavu, jež se jí zdála ještě větší a statnější v loveckých botách a bílé bluze, a když uzřela na jeho tváři onen, pro ni nesrozumitelný odlesk radostného vzrušení, jež způsobila nastávající honba, zapomněla pro jeho radost na svůj zármutek a vesele se s ním rozloučila.

„Odpusťte, pánové!“ omlouval se Levin, vyběhnuv před dům. „Snídaní uložili do vozu? Proč zapřáhli ryzáka na náruční stranu? Nu, to je jedno. Lasičko, dej pokoj, jdi lehnout!“

„Pusť je do jalového stáda,“ obrátil se ke skotákovi, jenž na něho čekal u dveří a ptal se, co dělat s jalovými ovcemi. — „Odpusťte, ještě jde tamhle jeden zbojník.“

Levin seskočil s linějky, na níž se byl už usadil, a šel vstříc tesaři, jenž přicházel k podjezdu se sáhovkou v rukou.

„Vidíš, včera jsi do kanceláře nepřišel, a nyní mne zdržuješ. Co tedy?“

„Dovolte nám udělati ještě jeden obrat při schodech. Přidali bychom tři stupínky. Zrovna se to tak hodí. A bude se pak mnohem pohodlněji chodit.“

„Proč jsi mne neposlech’?“ odpověděl mrzutě Levin. „Řekl jsem ti přec, abys napřed uložil postranice a v nich vytesal stupně. Nyní to nenapravíš. Dělej, jak jsem přikázal. Tesej nové!“

Jednalo se o to, že v novém domku, jejž Levin stavěl, tesař pokazil schody. Sestavil je na dvoře, aniž byl výšku, jak náleží, rozměřil, a když pak schody postavil na místo, byly všechny stupně spádné. Aby tomu odpomohl, chtěl nyní tesař k hotovým už, pokaženým schodům přidati ještě tři stupně.

„Tak by to bylo o mnoho lépe.“

„Ale kam pak to přijdeš, přidáš-li ještě tři stupně.“

„Nemějte starosti,“ namítl tesař s nedbalým úsměvem. „Zrovna do patra vysáhne. Jak začneme zdola,“ vykládal tesař sebevědomými gesty, „tak to půjde, půjde a zrovna přijdeme.“

„Ale vždyť potom budou schody o tři stupínky delší… Oč pak se tedy budou schody opírat?“

„Právě jak zdola začneme, tak půjdou zrovna nahoru,“ stál tesař tvrdošijně na svém.

„Pod strop půjdou a přilehnou na zeď.“

„Ale jak pak. Vždyž půjdou zdola. Půjdou a přijdou zrovna nahoru.“

Levin vytáhl nabiják a jal se mu v písku rýsovati schody.

„Nu, vidíš?“

„Jak ráčíte poručit,“ promluvil tesař, jehož oči se náhle vyjasnily, poněvadž pochopil konečně, oč se jedná. „Už vidím, že nezbývá, než tesati nové.“

„Tedy dělej, jak jsem poručil,“ křiknul ještě Levin, sedaje opět na linějku. „Jeď! Drž psy, Filippe!“

Levin, maje nyní za zády všechny rodinné a hospodářské starosti, pocítil náhle, jak neobyčejně příjemným jest život a lovecká nedočkavost tak na něho působila, že mu nebylo vůbec ani do řeči. Pociťoval v sobě onu rozčilenost, již zakouší každý lovec, když se blíží k cíli, a jež mu nedovoluje, pomýšleti na cokoli jiného. Jediné, co ho nyní bavilo, byly otázky, najdou-li co na Kolpenském močále, bude-li Lasička lépe honit než Krak aneb hůře, a bude-li míti dnes při střelbě štěstí. Nerad by se zahanbil před cizím hostem. Také ho napadlo: „Což, jestliže Oblonský zastřelí víc než já?“

Podobné pocity zakoušel i Oblonský a proto byl také mlčeliv. Pouze Váseňka Veslovský nepřestával vesele žvatlat. Když ho nyní Levin poslouchal, nemohl si odpustit, že byl k němu včera tak nespravedliv. Váseňka byl opravdu milý člověk, prostý, dobromyslný a veselý. Kdyby se byl s ním Levin sešel za svobodna, byly by se dojista spřátelili. Trochu se na něm Levinu ovšem nelíbilo, že pohlížel na život, jako by byl věčně svátek, a pak jakási elegantní smělost. Levinu se zdálo, jako by si Veslovský mnoho na tom zakládal, že má dlouhé nehty, skotskou čapku, a mnoho tomu podobného; ale vše to mohlo se mu odpustit pro jeho dobromyslnost a řádnost. Levinu se líbilo jeho vychování, jeho správná francouzská a anglická výslovnost, a konečně to, že byl člověkem téhož kruhu jako on.

Veslovskému se velice líbil stepní, donský kůň, jenž byl připřažen s levé strany. Nemohl se ho nachváliti: „Jaká rozkoš projeti se po stepi na stepním koni! Co myslíte? Není-liž pravda?“ obracel se k Levinu. V jízdě na stepním koni představoval si něco divokého, poetického, ale smyslu v tom vlastně nebylo nijakého; ale jeho naivnost ve spojení s jeho ztepilostí, milým úsměvem a graciosními pohyby byla velmi půvabna. Vůbec Levinu bylo příjemno v jeho společnosti, buď že jeho povaha mu byla sympathickou, aneb že úmyslně v něm vyhledával dobré stránky, jen aby zahladil, čím se včera proti němu provinil.

Když odejeli asi tři versty, zpozoroval náhle Veslovský, že nemá doutníků ani peněženky, a nemohl určiti, ztratil-li je cestou, aneb zapomněl doma na stole. V peněžence bylo tři sta sedmdesát rublů, a proto nebylo možná nechati to jen tak.

„Poslechněte, Levine, já sednu na toho donského koně a pojedu domů. To bude výtečné. Co myslíte?“ navrhoval Veslovský, a již se chystal vskočit na koně.

„Proč byste sám jezdil?“ odpověděl Levin, jenž hádal, že Váseňka bude míti dobrých šest půdu váhy. „Pošlu kočího.“

Kočí odejel na přípřežném koni, a Levin jel nyní sám s párem koní.

IX

„Nu, jaký máš vlastně plán?“ Pověz nám dopodrobna,“ otázal se Štěpán Arkáďjevič.

„Plán je následující: Nyní jedeme do Gvozděva. Před Gvozděvem je močál, kde se drží sluky, za Gvozděvem pak se táhnou močály, kde je hojnost bekasinů, a časem se držívají i sluky. Teď je horko; k večeru přijedeme — je tam dvacet verst — vezmeme jeden močál; tam přenocujeme a časně z rána přejdeme na velký močál.“

„Což po cestě nebude nic?“

„Bylo by; ale zdrželi bychom se, a pak je parno. Jsou to dvě rozkošná místečka, ale sotva v nich nyní co bude.“

Levinu samému se chtělo zajíti na ta místečka; ale místečka nebyla daleko od domu, mohl si tedy k nim zajeti, kdykoli se mu zlíbi; a mimo to byla příliš malá, tak že tři by neměli kde střílet. Proto klamal své přátele, tvrdě, že tam sotva co bude. Brzy na to přijeli k neveliké bažině. Levin chtěl jeti dále, ale zkušené myslivecké oko Štěpána Arkáďjeviče ihned zpozorovalo močálek, jejž bylo viděti s cesty.

„Což abychom tam zajeli?“ prohodil ukazuje na močál.

„Levine, buďte tak dobrý! Ach to bude znamenité!“ jal se prosit Váseňka Veslovský a Levinu nezbylo, než svoliti.

„Sotva že povoz stanul, už byli psi dole a, předhánějíce jeden druhého, letěli k bažině.“

„Kraku! Lasičko!…“

Psi se vrátili.

„Třem tu bude těsno, já zde počkám,“ prohodil Levin maje za to, že nenajdou ničeho kromě kolih, které psi už vyplašili, a jež žalostně kvílely nad močálem, převracejíce se v letu.

„Ale proč! Pojďme, Levine, pojďme pohromadě!“ zval ho Veslovský.

„Opravdu málo místa. Lasičko, nazpět! Lasičko! Vždyť budete míti dost jednoho psa.“

Levin zůstal u linějky a závistivě pohlížel na lovce. Lovci prošli celý močálek. Kromě slípky a kolih, z nichž jednu zastřelil Veslovský, nenašli tam ničeho.

„Tak vidíte, že jsem neříkal jen proto, že by mně bylo líto toho močálku,“ pravil Levin, když se vrátili. „Jen čas tak tratíme.“

„Proč pak; i to je příjemno. Viděl jste?“ chlubil se Veslovský, vylézaje nemotorně na linějku s puškou a kolihou v rukou. „Jak jsem ji znamenitě střelil! Není-liž pravda? A což, brzo už přijedeme k tomu pravému?“

Náhle sebou koně škubli. Levin se udeřil hlavou o hlaveň něčí pušky a rozlehl se výstřel. Výstřel se vlastně rozlehl dříve, ale Levinu se to tak zdálo. Stalo se to tím, že Váseňka Veslovský, spouštěje kohoutky, tiskl péro levé hlavně a spouštěl pravý kohoutek. Náboj vletěl do země a nikomu neublížil. Štěpán Arkáďjevič zakýval hlavou a káravě se usmál na Veslovského. Levinu se však nedostalo smělosti, aby ho pokáral. Za jedno by se zdálo, že příčinou výtky bylo nebezpečí, které už minulo, a boule, jež mu naskočila na čele; a za druhé Veslovský byl zprvu tak naivně zarmoucen svou neopatrností, a pak se smál tak upřímně a nakažlivě způsobenému jím všeobecnému zděšení, že se ani Levin nemohl zdržeti smíchu.

Když přijížděli k druhému močálu, jenž byl dosti veliký a byl by vzal mnoho času, přemlouval Levin své společníky, aby neslézali. Ale Veslovský ho zase uprosil. Ježto močál byl úzký, zůstal Levin, jako pečlivý a laskavý hostitel opět u povozu.

Krak sotva že přiběhl k bažině, táhl přímo ke kopečkům. Váseňka Veslovský první chvátal za psem. Štěpán Arkáďjevič byl ještě daleko, když už vyletěla sluka. Veslovský se jí chybil a sluka zapadla na nekosené louce. Tuto sluku ponechali Veslovskému. Krak ji opět našel, stál na ní, Veslovský ji zabil a vrátil se k povozu.

„Jděte nyní vy, a já zůstanu u koní,“ vybízel Levina.

Levina se už zmocňovala lovecká závist. Odevzdal oprati Veslovskému a šel k močálu.

Lasička, jež už dávno kňučela a žalovala na nespravedlnost, hnala se přímo k místu plnému ostřicových kopečků, kde Levin věděl, že jistě budou sluky a kam Krak ještě nezašel.

„Proč pak na ni nezavoláš?“ křiknul Štěpán Arkáďjevič.

„Ona je nevyplaší,“ odpověděl Levin, pohlížeje se zálibou na psa a chvátaje za ním.

Čím více se Lasička blížila k známému jí místu, tím se stávala opatrnější. Malinký bahenní ptáček popletl ji na okamžik. Obešla jeden kruh před kopečky, započala druhý, ale náhle se zachvěla a ztrnula.

„Pojď honem, Stivo!“ zvolal Levin, cítě, jak mu srdce v prsou začíná mocněji bíti, a jak z nenadání všemožné zvuky, bez ohledu na vzdálenost, počínají v nepořádku, ale jasně doléhati k jeho napjatým uším, v nichž jako by se byla náhle otevřela nějaká záklopka. Slyšel kroky Štěpána Arkáďjeviče, jež se mu zdály vzdáleným dusotem koňským, slyšel křehký zvuk lámajícího se pod jeho nohou kopečku, na jehož kraj nastoupil, a zvuk ten pokládal za vzdálený třepot křídel sluky. Slyšel také nedaleko za sebou jakési šplíchání ve vodě, jež si však nemohl vysvětliti.

Pátraje po suchém kopečku, na nějž by mohl překročiti, blížil se pomalu k ohaři.

„Pil!“

Nebyla to sluka, nýbrž bekasin vyletěl před samým nosem Lasičky. Levin zdvihl pušku, ale právě, když mířil, ozvalo se za ním opět ono šplíchání, jež se patrně blížilo, a k němu se přidružil hlas Veslovského, cosi divně vykřikujícího. Levin viděl, že míří bekasinu příliš do zadu, ale přece vystřelil.

Když se přesvědčil, že chybil, ohlédl se a viděl, že koně s linějkou nejsou už na cestě, nýbrž v močále.

Veslovský, jenž si přál vidět, jak budou stříleti, zajel do bažiny, v níž uvázli koně i s povozem.

„I kam ho to čert nese!“ zvolal Levin sám k sobě a vrátil se k zabředlému povozu. „Proč pak jste sem jel?“ řekl mu mrzutě a křiknuv na kočího, počal osvobozovat koně.

Levin se rozmrzel jednak proto, že mu zkazili výstřel, jednak, že Veslovský zajel s koňmi do bahna, a hlavně proto, že ani Štěpán Arkáďjevič, ani Veslovský nepomáhali jemu a kočímu vypřáhnouti koně, což bylo nezbytno, aby se dostali z bažiny. A nepomáhali jim proto, že ani jeden, ani druhý neměli ponětí, jak se koně zapřahují. Neodpovídaje ani slova na ubezpečování Váseňky, že tam, kudy jel, bylo úplně sucho, pracoval Levin mlčky s kočím, aby pomohl koním z bažiny. Ale když se rozehřál prací a pozoroval, jak se Veslovský namáhá a ze všech sil táhne linějku z močálu, až jedno křídlo u ní zlámal, zastyděl se, že byl patrně ještě následkem včerejší mrzutosti k Váseňkovi přliš chladným, a snažil se nyní obzvláštní laskavostí zahladiti svou nevrlost. Když bylo všechno zas v pořádku a povozy byly připraveny na cestu, poručil Levin, aby vyndali snídaní.

„Bon appétit — bonne conscience! Ce poulet va tomber jusqu’ au fond de mes bottes,“[100] odříkával francouzský žert Váseňka, jenž se zas už rozveselil a dojídal právě druhé kuře. „Nu, nyní je už konec nehodám a všechno půjde, jak se patří. Jen že za své provinění mám sedět na kozlíku. Není-liž pravda? Co říkáte? Ne, ne, já jsem Automedon. Podíváte se, jak vás dovezu!“ odpovídal, nepouštěje z rukou opratí, když ho Levin žádal, aby pustil na kozlík kočího. „Ne, musím svou vinu vykoupit, a na kozlíku se mi sedí velmi dobře.“ I jel tedy.

Levin se trochu bál, že umoří koně, zvláště levého ryzáka, jehož špatně držel. Ale nevolky se podřizoval jeho veselé mysli, poslouchal písně, jež Veslovský, sedě na kozlíku, prozpěvoval celou cestu, aneb se smál jeho anekdotám a imitacím rozmluv, jak se má jezdit po anglicku four in hand.[101] Takovým způsobem, jsouce po snídaní všichni v nejlepší míře přijeli ke Gvozděvskému močálu.

X

Váseňka hnal koně tak, že přijeli k močálu příliš záhy, když bylo ještě parno.

Když přijeli k velkému močálu, jenž byl hlavním cílem jejich cesty, přemýšlel Levin nevolky, jak by se zbavil Váseňky, aby mu nepřekážel při střelbě. Štěpán Arkáďjevič choval patrně totéž přání; na tváři jeho pozoroval Levin stopy starostlivosti, které se pozorují u řádného lovce před každým honem, ale vedle starostlivosti prozrazovala tvář jeho také trochu vrozené mu dobromyslné chytrosti.

„Jak tedy půjdeme? Močál je znamenitý, to je vidět; hle, i jestřábi,“ okazoval Štěpán Arkáďjevič na dva veliké ptáky, vznášející se nad ostřicí. — „Kde jsou jestřábi, jsou patrně i ptáci.“

„Tedy pohleďte, pánové,“ vysvětloval Levin trochu mrzutě a zamračeně, zatahuje pevněji holínky vysokých bot a prohlížeje zápalky na ručnici. „Vidíte ono sítí tam?“ Při tom ukazoval na černající se tmavou zelení ostrůvek v ohromné, bažinaté louce, táhnoucí se po pravém břehu řeky, a do poloviny posečený. „Močál započíná hned zde před námi, vidíte tam, co se ostřice zelená. Odtud se táhne na pravo, tam, kde se koně pasou, jsou tam kopečky, na nichž se drží sluky; pak dále kolem rákosí k olšině a odtud k samému mlýnu. Tamhle, vidíš, co se leskne záliv. To je nejlepší místo. Tam jsem zastřelil jednou sedmnáct bekasinů. Nyní se rozejdeme se psy na dvě strany, a tam u mlýna se opět sejdeme.“

„Nuže, kdo půjde na pravo a kdo na levo?“ otázal se Štěpán Arkáďjevič. „V pravo je močál širší, jděte vy spolu, a já půjdu na levo,“ dodal jen tak ledabylo.

„Výborně, my ho přestřílíme! Nuže pojďme, pojďme, pojďme!“ sohlasil Váseňka.

Levinu nezbývalo, než se spokojiti a rozešli se.

Sotva že vstoupili na bažinu, oba psi dostali najednou vítr a táhli k hladině, červenající se rzí. Levinu byl tento opatrný, neurčitý chod Lasičky povědomý; znal dobře i místo a čekal zde celé hejno bekasinů.

„Veslovský, držte se v jedné řadě, v jedné řadě,“ nedočkavým hlasem volal Levin na soudruha, jenž se šplouchal za ním ve vodě. Od neočekávaného výstřelu na Kolpenském močále stále se Levin nevolky ohlížel, v jakém směru drží Veslovský ručnici.

„O mne se nestarejte, nebudu vám překážet.“ Ale Levin se nevolky staral a stále mu tanula na mysli slova Kitina, když se s ním loučila: „Hleďte, ať tam jeden druhého nezastřelíte.“ A psi slídíce každý svým směrem, blížili se víc a více. Levin tak najisto očekával výlet bekasina, že mlaskot jeho vlastních podpatků, když je při chůzi vytahoval z rezavého bahna, zdál se mu křikem bekasina a ruka se chápala pažby a tiskla ji k rameni.

„Bác! bác!“ bouchlo to nad jeho uchem. Váseňka vystřelil do hejna kachen, jež se vznášely nad močálem a přitáhly nad lovce, ač daleko ještě ne na výstřel. Sotva se Levin ohlédnul, mlasknul jeden bekasin, za ním druhý, třetí a ještě osm kusů se zdvihlo, jeden za druhým.

Štěpán Arkáďjevič zastřelil jednoho v týž okamžik, kdy chtěl započít své dvě kliky, a pták se svalil hroudou na třasinu. Zvolna zamířil Oblonský na druhého, jenž letěl ještě při zemi mezi ostřicí a v týž moment, kdy se rozlehl výstřel, svalil se i bekasin; bylo vidět, jak vyskakoval nad zkosenou ostřicí, vymršťuje se pomocí neprostřeleného, ve spodu bílého křídla.

Levin nebyl tak šťasten; po prvním bekasinu vystřelil příliš zblízka a chybil se; mířil na něho druhou hlavní v tu chvíli, když se už počal zdvíhati do výše, ale tu mu zrovna pod nohama vyletěl ještě jeden, popletl ho a Levin vystřelil po druhé do větru.

Pokud nabíjeli pušky, vyletěl ještě jeden bekasin a Veslovský, jenž měl už podruhé nabito, vystřelil po vodě oba náboje drobných broků. Štěpán Arkáďjevič sebral své dva bekasiny a svítícíma se očima pohleděl na Levina.

„Nu, a teď se rozejděme,“ prohodil Štěpán Arkáďjevič, a napadaje trochu na levou nohu a pohvizduje na psa, šel s ručnicí, přihotovenou k výstřelu, na jednu stranu. Levin s Veslovským se obrátili na druhou.

Levin měl tu nehodu, že, chybil-li první ranou, rozčiloval se, zlobil se a střílel pak špatně celý den. To se mu přihodilo i dnes. Bekasinů bylo na močále plno. Před nosem ohaře, pod nohama lovců stále se zdvíhali bekasini a Levin by byl mohl nahraditi, co promeškal s počátku; ale čím více střílel, tím se více ostouzel před Veslovským, jenž vesele pálil, ať na dostřel nebo na celou verstu, nic nezastřelil a přece si pranic z toho nedělal. Levin chvátal, nedal si na čas, dopaloval se stále více, až se tak rozčilil, že pozbyl vůbec naděje, že by mohl ještě co zastřeliti. I Lasička jako by to seznávala. Počala slíditi lenivěji a ohlížela se na střelce jako by nedůvěřivě a káravě. A rána se rozléhala za ranou. Lovci byli obklopeni oblakem prachového dýmu, ale ve veliké, prostorné síti při brašně leželi jen tři lehouncí, malincí bekasini. A k tomu ještě jeden byl zastřelen Veslovským a druhý byl společný. Zatím s druhé strany močálu rozléhaly se zřídka sice, ale — jak se Levinu zdálo — významné výstřely Štěpána Arkáďjeviče, při čemž za každou ranou bylo slyšeti: „Krak, Krak, apporte!“

To ještě více dopálilo Levina. Bekasini se vznášeli bez přestání nad ostřicí. Mlaskání na zemi a krkání ve vzduchu ozývalo se stále se všech stran; nedávno vyplašení bekasini polétali si ve vzduchu a zapadali před samými střelci. Místo dvou jestřábů vznášelo se jich s kvikotem několik tuctů nyní nad močálem.

Když Levin s Veslovským prošli větší část močálu, přišli k místu, kde se nacházel mužický senokos, rozdělený ušlapanými pěšinkami neb prosečeným řadem na dlouhé, úzké dílce, jež se končily vesměs v ostřici. Polovice těchto dílců byla už posečena.

Ač bylo málo naděje, že se na nepokosené části luhu najde tolik ptactva jako na posečené, zaměřil přece Levin se svým soudruhem napříč po nesečených i pokosených dílcích, poněvadž byl slíbil Štěpánu Arkáďjeviči, že se v těch místech s ním sejde.

„Ej myslivci!“ vzkřiknul na ně jeden z mužíků, kteří seděli u odpřáhnutého vozu, „pojďte s námi posvačit a zavdat si vína!“

Levin se ohlédl.

„Jen pojď, neohlížej se!“ volal veselý, bradatý mužík s červenou tváří, svítě bílými zuby a zdvíhaje zelenavý štof, jenž se třpytil na slunci.

„Qu’est ce qu’ils disent?“[102] optal se Veslovský.

„Zvou nás na vodku.[103] Dělili se bezpochyby o louku. Já bych nebyl od toho,“ prohodil Levin ne bez úmyslu, neboť se nadál, že Veslovského vodka přiláká a že odejde k mužíkům.

„A proč nás uctívají?“

„Tak; rozveselili se. Opravdu, zajděte k nim. Bude vás to zajímat.“

„Allons, c’est curieux!“[104]

„Jděte, jděte; cestu ke mlýnu už najdete!“ křiknul mu Levin a ohlédnuv se, zpozoroval s potěšením, že Veslovský celý sehnutý a klopýtaje unavenýma nohama, s puškou ve spuštěné ruce, brodí se skrze bažinu k mužíkům.

„Pojď ty také!“ křičel mužík na Levina. „Neostýchej se! Okus piroha!“

Levin měl deset chutí napiti se vodky a pojísti sousto chleba. Oslábl již a cítil, že s namáháním už vytahuje nohy, váznoucí ve třasině; byl tedy chvíli na vahách. Ale tu zpozoroval, že pes opět stojí, a veškera zemdlenost zmizela v okamžiku a bodře kráčel opět po třasině za psem. Pod nohou se mu zdvihla bekasina; vystřelil a zabil ji; pes ale ještě stál. „Pil!“ Před Lasičkou vznesla se druhá. Levin vypálil; ale měl dnes nešťastný den; chybil se, a když pak šel hledat zabité, nenašel ani té. Schodil všechnu ostřici, ale Lasička už nevěřila, že co zastřelil, a proto, když ji posýlal hledat, tvářila se, jako by hledala, ale nehledala.

Nevedlo se mu líp ani bez Váseňky, jehož zprvu vinil svými nehodami. Bekasinů byla i zde síla, ale Levin dělal chybu za chybou.

Kosé paprsky sluneční pálily ještě; oděv, skrz naskrz promoklý potem, lípnul k tělu; levá bota, plná vody, byla jako cent a žvachtlala při každém kroku; po tváři umazané dýmem prachovým, potůčky se řinul pot; v ústech cítil horkost, v nose zápach prachu a rezavého močálu, v uších mu bez přestání znělo mlaskání bekasinů; hlavní se nesměl dotknouti, tak byly rozpáleny; srdce mu bilo rychle a krátce; ruce se chvěly rozčilením a zemdlené nohy se pletly v třasině a klopýtaly o kopečky; ale Levin stále chodil a střílel. Na konec, když se zase hanebně chybil, praštil ručnicí a kloboukem o zem.

„Ne, musím se sebrat,“ pomyslil si Levin. Zdvihl ručnici a klobouk, zavolal na Lasičku a vyšel z močálu. Když byl na suchu, sedl si na kopku, zul se, vylil z boty vodu, pak přistoupil k močálu a napil se vody, chutnající rezem, smočil ve vodě rozpálené hlavně a umyl si tvář i ruce. Když se trochu občerstvil, hnul se opět k tomu místu, kam zapadl bekasin a předsevzal si, že bude klidným.

Měl sice nejlepší úmysl, že bude klidným, ale vypadlo to jako dříve. Prst stiskl péro mnohem dříve, než vzal ptáka na mušku. Vedlo se mu hůř a hůře.

Když se vybral z močálu k olšině, kde se měl setkati se Štěpánem Arkáďjevičem, měl v brašně všeho všudy pět kusů.

Prve, než uviděl Štěpána Arkáďjeviče, spatřil jeho ohaře. Krak celý černý od smrdutého, močálového bahna, vyskočil z pod kořenů vyvrácené olše a jako vítěz očuchával se s Lasičkou. Za Krakem ve stínu olší ukázala se i statná postava Štěpána Arkáďjeviče. Kráčel naproti Levinu celý červený, zpocený, s rozepjatým límcem u košile, pořád ještě pokulhávaje.

„Nu, jakž? Vy jste mnoho stříleli!“ zvolal, vesele se usmívaje.

„Což ty?“ ptal se Levin. Ale bylo zbytečno se tázat, neboť už viděl plnou brašnu.

„Jsem spokojen.“

Měl čtrnáct bekasinů.

„Znamenitý močál! Veslovský ti asi překážel. Dvěma střelcům s jedním psem je těžko,“ mínil Štěpán Arkáďjevič, omlouvaje takovým způsobem svoje vítězství.

XI

Když Levin se Štěpánem Arkáďjevičem přišli do domu mužíka, u něhož se Levin vždy stavíval, Veslovský tam už čekal. Seděl uprostřed světnice a držel se oběma rukama za lavici, s níž ho stahoval voják, bratr hospodyně, jenž mu zouval zablácené boty. Veslovský se smál při tom svým nakažlivě veselým smíchem.

„Právě jsem přišel. Ils ont été charmants. Pomyslete si, oni mne uhostili jídlem a pitím. Co za chléb! Vzácnost! Delicieux![105] A vodka; nikdy jsem nepil lepší! A za nic na světě nechtěli vzít peníze. A pořád říkali: ,Neměj za zlé‘, nebo tak nějak.“

„Zač pak brát peníze. Oni vás podle našeho uctívali. Což pak jejich vodka je na prodej?“ vmísil se do řeči voják, jemuž se podařilo konečně stáhnout rozmoklou botu spolu se zčernalou punčochou.

Přes to, že ve světnici bylo špinavo, poněvadž lovci nanesli do ní bláta na botách, a psi, celí zablácení, se váleli a olizovali po podlaze, přes to, že páchlo bahnem a prachovým dýmem od lovců samých, a ač nebylo po ruce ani nožů, ani vidliček, napili se přece myslivci čaje a povečeřeli s takovou chutí, jaká se dostavuje jen po honu. Když se umyli a očistili, odebrali se do zametené kůlny na seno, kde kočí upravili pro pány lože.

Ač se už setmělo, nikomu z lovců se nechtělo spáti.

Řeč se kolébala zprvu mezi vzpomínkami a vypravováním o střelbě, o psech, o dřívějších honech, až se dostala na předmět, jenž je všechny zajímal. Když byl Váseňka už po několikaleté vyslovil, jak je nadšen tímto noclehem a vůní sena, jak se mu líbí zlámaný vůz, jenž stál v kůlně a zdál se mu proto zlámaným, že byl bez předku, když se byl znova s nadšením zmínil o mužích, kteří ho uhostili vodkou, a o psech, kteří leželi každý u nohou svého pána, počal Oblonský vypravovati o rozkošných honech u Maltusa, jichž se účastnil minulého léta. Maltus byl známý železniční boháč. Štěpán Arkáďjevič vypravoval, jaké močály měl onen Maltus najaté ve tverské gubernii, jak jich šetřil i na jakých povozech jezdili na lov, a jaký stan se snídaní byl postaven na pokraji močálu.

„Nechápu,“ namítl Levin, sedaje na svém seně, „jak ti podobní lidé nejsou protivni? Rozumím ti, že snídaně s Lafittem je věc příjemná, ale což pak se ti neprotiví právě ona rozkoš? Vždyť ti lidé, jako bývalí naši otkupščíci,[106] hromadí peníze takovým způsobem, že na jejich bohatnutí každý pohlíží s opovržením, oni však nedbají na opovržení a nepoctivě nabytými penězi vykupují se z nedávného opovržení.“

„Svatá pravda!“ zvolal Váseňka Veslovský. „Svatá pravda! Ovšem, Oblonský to dělá z dobrodušnosti, ale lidé říkají: ,Vždyť Oblonský k němu jezdí‘…“

„Dokonce ne,“ namítl Oblonský, a Levin slyšel, že se Štěpán Arkáďjevič při těch slovech usmívá. „Nemám ho prostě za nejpoctivějšího, než kohokoli z bohatých kupců a šlechticů. Jedni i druzí získali si jmění stejným způsobem prací i rozumem.“

„Ano, ale jakou prací? Co pak je to práce, získati si koncessi a pak ji prodat?“

„Ovšem že práce. Práce v tom smyslu, že, kdyby nebylo jeho nebo jemu podobných lidí, nebylo by ani železnic.“

„Ale není to taková práce, jako práce mužíka nebo učence.“

„Snad, ale je to přec jen prací v tom smyslu, že plodem jeho přičinění jsou železnice. Ale vždyť ty jsi přesvědčen, že železnice nepřinášejí užitku.“

„To je jiná otázka; jsem hotov dáti tomu, že jsou užitečny. Ale každý zisk, jenž neodpovídá práci na něj vynaložené, je nepoctivý.“

„Kdo však může říci, odpovídá-li zisk práci nebo ne!“

„Jmění nabyté nepoctivou cestou, úskokem,“ tvrdil Levin, jenž cítil, že neumí náležitě vytknouti hranici mezi tím, co je poctivé a nepoctivé. „Na příklad zisk bankýrských závodů,“ pokračoval Levin. „Tato neřest, získání ohromného bohatství bez práce, jak se to dálo za doby otkupů, změnila nyní jen formu. Le roi est mort, vive le roi! Sotva že odstranili otkupy, objevily se železnice, banky: samé to bohatnutí bez práce.“

„Inu, všechno to může býti správné a vtipné… Lehni, Krak!“ vzkřiknul Štěpán Arkáďjevič na psa, jenž se česal nohou a při tom všechno seno převracel. Oblonský byl patrně přesvědčen o správnosti svého náhledu a proto mluvil klidně a zvolna: „Ale ty jsi nevytkl hranice mezi poctivou a nepoctivou prací. Že na příklad dostávám já větší služné než ředitel mé kanceláře, ač rozumí všemu mnohem lépe než já, to je nepoctivé.“

„Nevím.“

„Já ti tedy řeknu: že ty dostáváš za svou práci při polním hospodářství, dejme tomu o pět tisíc více, a zdejší hospodář mužík, ať se namáhá, jak chce, nenastřádá více než padesát rublů, je zrovna tak nepoctivé, jako že já beru větší plat než ředitel kanceláře, a že Maltus má větší příjmy než dozorce trati. Naopak se pozoruje, že se obecenstvo k oněm lidem chová jaksi nepřátelsky, ač nemá proto nijakých důvodů, i zdá se mi, že tu závist…“

„Ne, to není správné,“ ozval se Veslovský. „O závisti nemůže býti řeči. A cosi nečistého je v té záležitosti.“

„Ne, dovol,“ pokračoval Levin. „Ty’s řekl, že je nespravedlivo, že já dostanu pět tisíc, a mužík jen padesát rublů. Máš pravdu, že to nespravedlivo, a já to cítím, ale…“

„Opravdu. Proč my jíme, pijeme, jezdíme na hon, nic neděláme, a on se věčně, věčně dře?“ soudil Váseňka Veslovský, jenž uvážil patrně ponejprv ve svém životě jasně onu otázku, a proto se vyslovil o ní zcela upřímně.

„Inu, ty cítíš, ale svůj statek mu nedáš,“ útočil dále Štěpán Arkáďjevič, jako by schválně chtěl Levina podráždit.

V poslední době oba švakři jako by měli potají proti sobě zášť: zdálo se, jako by od té doby, co se oženili se dvěma sestrami, vznikla mezi nimi soutěž, kdo z nich lépe upravil svůj život, a jako by se zášť ona vyjadřovala nyní ve sporu, jenž se počal dotýkati osobností.

„Nedávám ho proto, že toho nikdo na mně nežádá! A kdyby i požádal, nemohl bych ho dáti,“ odpověděl Levin, „a není té osoby, jíž bych ho mohl odevzdati.“

„Odevzdej ho zdejšímu mužíku; zajisté se neodřekne.“

„Nu dobře, jakým způsobem bych mu jej mohl odevzdati? Jeti s ním k notáři a uzavříti kupní smlouvu?“

„Nevím. Ale jsi-li přesvědčen, že nemáš práva…“

„Netvrdil jsem, že jsem přesvědčen. Naopak cítím, že nemám práva jej darovati, že mám povinnosti k půdě i k rodině.“

„Ale dovol; jsi-li vskutku přesvědčen, že nerovnost majetku je nespravedlivostí, proč tak nemůžeš jednati?“

„Jednám, jen že záporně, v tom totiž smyslu, že budu hledět, aby se nezvětšoval onen rozdíl mezi mnou a jím.“

„Ach odpusť, ale to je paradoxon.“

„Ano, je v tom vysvětlení něco sofistiky,“ dotvrdil Veslovský. „A! hospodář —“ ukázal na mužíka, jenž otevřel skřípající vrata a vešel do kůlny. „Co pak ještě nespíš?“

„Eh, jaké spaní! Myslil jsem, že moji pánové už spí, ale tu slyším hovor. Hák bych tu rád vzal. Nekousne?“ ptal se, stoupaje opatrně bosýma nohama.

„Kde pak ty budeš spát?“

„Na hlídku jdeme.“

„Jaká to rozkošná noc!“ divil se Veslovský, pohlížeje širokým rámcem rozevřených vrat na dvůr, kde v posledních zábřescích soumraku bylo viděti roh mužické chaty a část odpřažené linějky. „Ach, poslouchejte! To zpívají ženské hlasy, a vskutku ne špatně. Kdo to zpívá, hospodáři?“

„A to zpívají děvečky, tady hned vedle.“

„Pojďme, projděme se! Vždyť neusneme. Oblonský, pojďme!“

„I ležet se chce, i jít,“ odpovídal Oblonský, protahuje se. „A dobře se to leží.“

„Což půjdu tedy sám,“ rozhodl rychle Veslovský, vstávaje a obouvaje se. „Na shledanou, pánové. Bude-li tam veselo, přijdu pro vás. Vy jste mne hostili lovem, já také na vás nezapomenu.“

„Není-liž pravda, hodný hoch?“ promluvil Oblonský, když Veslovský odešel a mužík za ním zavřel vrata.

„Ano, hodný,“ odpověděl Levin, jenž stále ještě přemýšlel o předmětu právě přerušeného rozhovoru. Zdálo se mu, že vyjádřil své myšlénky a city tak jasně, jak jen mohl, a zatím oba oni — lidé nehloupí a upřímní — praví jako jedněmi ústy, že si libuje v sofismatech. To ho znepokojovalo.

„Tak je to, můj milý! Buď jedno, nebo druhé: buď přisvědčiti, že nynější zřízení společenské je spravedlivo, a hájiti svých práv, neb se přiznati, že užíváš nespravedlivých výsad, jako já činím, a užívati jich s radostí.“

„Nevěřím; kdyby to bylo nespravedlivé, nemohl bys užívati oněch výhod s radostí, já aspoň bych toho nemohl učiniti. Pro mne je nejdůležitějším, abych byl přesvědčen, že jsem nevinen.“

„A co myslíš, opravdu, abychom také šli?“ prohodil Štěpán Arkáďjevič, jehož patrně už zmáhalo napjaté myšlení. „Vždyť neusneme. Opravdu, pojďme!“

Levin neodpovídal. Zajímalo ho slovo, jež pronesl během sporu, totiž, že jedná spravedlivě pouze v záporném smysle. „Což skutečně jest jen v záporném smysle možno býti spravedlivým?“ tázal se sám sebe.

„Ach, jak silně voní to čerstvé seno!“ zvolal Štěpán Arkáďjevič a sedl si. „Vidím, že nijak neusnu. Váseňka tam cosi kutí. „Slyšíš chechtot a jeho hlas? Což abychom šli? Pojďme!“

„Ne, já nepůjdu,“ rozhodl Levin.

„Snad i tuhle to z principu?“ prohodil s úsměvem Štěpán Arkáďjevič, hledaje po tmě svou čapku.

„Ne z principu, ale co tam budu dělat?“

„Poslechni, ty si způsobíš mnoho nepříjemností,“ pravil Štěpán Arkáďjevič, když byl konečně nahmatal čapku a vstal.

„Proč?“

„Což pak nevidím, jaké jsi zaujal postavení vzhledem k ženě? Zaslechl jsem, jak důležitou otázkou bylo u vás, máš-li jeti na dva dni na hon, nebo ne. Všechno to je pěkné, jako idylla, ale na celý život toho nestačí. Muž musí býti nezávislý, máť své vlastní, mužské zájmy. Muž má býti mužný!“ tvrdil Oblonský, otvíraje vrata.

„Jak tomu mám rozumět? Že si mám jít nadcházet děvečky ze dvora?“ ušklíb’ se Levin.

„A proč nejít, působí-li to zábavu. Ça ne tire pas a consequence.[107] Mé ženě proto nebude hůř a mně bude veselo. Hlavní věcí je: střez posvátnost domácího krbu. Aby doma ničeho nebylo. Ale ruce si nevaž.“

„Dost možná,“ prohodil suše Levin a obrátil se na druhý bok. „Zítra musíme jíti časně ráno; nebudu nikoho budit a půjdu sám hned na úsvitě.“

„Messieurs, venez vite!“[108] ozval se hlas vracejícího se Veslovského. „Charmante! To je mé odhalení. Charmante, skutečná Gretchen, a já jsem se s ní už seznámil. Opravdu, přemilá!“ vypravoval s takým radostným výrazem, jako by byla tak hezkou jen k vůli němu; a proto se chystal vysloviti svůj dík tomu, kdo ji připravil pro něho.

Levin se tvářil, jako by spal, ale Oblonský obul střevíce, zapálil si doutník, vyšel z kůlny a brzy na to hlasy jejich zanikly.

Levin nemohl dlouho usnout. Slyšel, jak jeho koně žvýkali seno, potom, jak se hospodář se starším synem připravovali a odjeli na noční hlídku; pak slyšel, jak si na druhé straně kůlny lehali voják se svým synovcem, nejmladším synem hospodářovým. Slyšel, jako hošík vypravoval strýci tenounkým hláskem, jaký dojem na něho učinili ohaři, již se mu zdáli strašnými a ohromnými. Pak jak se hošík ptal, koho budou oni psi honit, a jak mu voják chraptivým, ospalým hlasem odpovídal, že lovci půjdou zítra na bažinu, budou pálit z pušek a jak potom, aby se zbavil dalších otázek chlapcových, prohodil: „Spi, Vasko, spi, sic uvidíš,“ hned na to sám počal chrápat a vše utichlo. Ozývalo se jen ržání koní a krkání bekasinů. „Což skutečně jen v záporném smysle?“ pomyslil si opět. „Ale což na tom; já tím vinen nejsem.“ A počal přemýšlet o zítřejším dni.

„Vyjdu záhy z rána a předevezmu si, že se nebudu rozčilovat. Bekasinů je síla. Jsou tu i sluky. Pak se sem vrátím a najdu zde lístek od Kiti. Hm, Stiva má snad pravdu? Nejednám s ní dosti mužně, zbaběl jsem… Ale co či počnu! Opět záporně!“

Už ze spaní zaslechl smích a veselý hovor Veslovského se Štěpánem Arkáďjevičem. Otevřel na okamžik oči: měsíc už vyšel a oba oni stáli v otevřených vratech, jasně ozářeni měsičním svitem, a rozmlouvali spolu. Štěpán Arkáďjevič vypravoval cosi o svěžesti dívky a porovnával ji s vyloupnutým právě zdravým oříškem; Veslovský, jenž se smál svým nakažlivým smíchem, opakoval patrně slova, jež uslyšel od nějakého mužíka: „Své vlastní se domáhej co nejvíc můžeš!“ Levin prohodil polou ze spaní:

„Pánové, zítra před svítáním!“ a hned zas usnul.

XII

Levin se probudil sotva že počalo svítat, a pokusil se budit své soudruhy. Váseňka, jež ležel na břiše a natáhl jednu nohu v punčoše, spal tak pevně, že z něho Levin nijakým způsobem nemohl dobyti odpovědi. Oblonský mu odpověděl ze spaní, že tak záhy nepůjde. Ba i Lasička, jež spala na kraji sena, kde se svinula do kola, vstávala nevesele a lenivě protahovala a napravovala zadní nohy jednu po druhé. Levin se obul, vzal ručnici, otevřel opatrně vrzavá vrata u kůlny a vyšel na dvůr. Kočí spali podle povozů, koné dřímali. Jen jeden přežvykoval lenivě oves, rozdouvaje jej nozdrami po žlabe. Bylo ještě šero.

„Což pak jsi tak časně vstával, holoubku?“ obrátila se k němu laskavě, jako ke starému, dobrému známému stařenka hospodyně, jež právě vyšla z chaty.

„Na hon bych rád, teta. Dostanu se tadyhle na bažinu?“

„Zrovna okolo humen; jdi našimi humny, můj rozmilý, pak konopištěm, a tam už uvidíš stezku.“

Opatrně stoupajíc bosýma, opálenýma nohama, provázela stařenka Levina a zdvihla mu hradbu u humna.

„Zrovna takhle a přijdeš k bažině. Naši hoši tam večer hnali.“

Lasička běžela vesele napřed po pěšině; Levin kráčel za ní bystrým, lehkým krokem a stále pohlížel na nebe. Přál si, aby slunce nevyšlo dřív, než bude u močálu. Ale slunce nemeškalo. Měsíc; jenž ještě svítil, když vyšel ze dvora, leskl se nyní už jen jako kus rtuti; jitřenku, která zprvu sama padala do oka, bylo těžko už najíti; neurčité prvé skvrny na vzdáleném poli byly nyní už zcela patrný. Byly to žitné mandele. Rosa na vysoké, páchnoucí konopi, z níž už byly poskonné stonky vyplety, smáčela Levinu nohu a bluzu výše pasu, ač beze slunce nebylo ještě vidět rosných krůpějí. V průzračné jitřní tišině bylo slyšeti sebe slabší zvuky. Mimo ucho Levina proletěla včelka a zabzučela, jako když kulka zafičí. Obrátil se v tu stranu a spatřil ještě druhou, třetí. Všechny vylétaly nad proutěným plotem včelníku a mizely nad konopí, berouce se směrem k bažině. Pěšina vedla přímo k močálu, jenž byl zdaleka patrný dle páry, vystupující nad ním tu houšť, tu řidčeji, tak že se rákosí a vrbové keře kolébaly v té páře jako ostrůvky. Na pokraji močálu u cesty leželi mužíci a hoši, kteří hlídali koně na noční pastvě a nyní před svítáním všichni spali pod svými kaftany. Nedaleko od nich klopýtali tři spoutaní[109] koně. Jeden řinčel řetězem. Lasička běžela nyní vedle pána a ohlížejíc se, prosila za dovolení, aby směla běžeti napřed. Když minuli spících mužíků a došli k první ostřici, prohlédl Levin zápalky a pustil psa. Jeden z koní, vykrmený, šedohnědý, tříletý hřebec, když spatřil psa, trhl sebou, zdvihl ohon, a zafrkal. Ostatní koně se také poplašili a šplouchajíce spoutanýma nohama po vodě a působíce při vytahování kopyt z hustého bahna zvuk podobný bouchání, skákali z močálu. Lasička se zarazila, pohlédla posměšně na koně a pak tázavě na Levina. Levin ji pohladil a zahvízdal na znamení, že smí začít.

Lasička se vesele a opatrně rozběhla po třasině, jež se pod ní houpala.

Jakmila přiběhla na bažinu, rozeznala ihned mezi povědomými zápachy různých kořínků, bahenních trav, rezavé vody a cizího zápachu koňského trusu, roztroušený po celém tom místě zápach ptačí, a sice zápach toho ptáka, jenž nejvíce páchne, a jenž ji ze všech nejvíce rozčiloval. Místy po mechu a mezi bahenními lopuchy byl onen zápach velmi silný, avšak těžko bylo rozhodnouti, kterým směrem se sesiluje a kterým slábne. Aby mohla najíti pravý směr, uznala Lasička za dobré, odběhnout trochu dále po větru. Nepociťujíc námahy rozběhla se napjatým skokem, totiž takovým, že se po každém skoku mohla ihned zastavit, kdyby toho bylo třeba, napravo po větru, jenž před rozedněním zavanul od východu, a pak se obrátila proti větru. Vtáhla do sebe vítr rozšířenými nozdrami a hned seznala, že tu nejsou pouze stopy, nýbrž o ni sami jsou zde před ní, a sice ne jedna, nýbrž mnoho jich. Lasička zmírnila skok. Byli tu, ale kde, nemohla ještě určiti. Aby nalezla ono místo, počala už obíhati kruh, ale tu ji z nenadání vyrušil hlas pánův. „Lasičko! zde?“ volal na ni a ukazoval jí na druhou stranu. Zastavila se a ptala se ho, nebude li lépe pokračovati, jak započala. Ale pán opětoval rozkaz přísným hlasem a ukazoval při tom na kopečky, zalité vodou, na nichž tedy nemohlo býti pranic. Poslechla tedy, tváříc se, jako by hledala, aby mu učinila radost, prolezla všechny kopečky, pak se vrátila k předešlému místu a hned zas dostala vítr. Nyní, když jí nepřekážel, věděla, co má dělat. Nehleděla pod nohy a proto mrzutě klopýtala přes vysoké kopečky, padala do vody, ale vždy si zas pomáhala svými pružnými, silnými nohami a probíhala kruh, jímž se všechno musilo vysvětliti. Ptačí vůně dráždila ji silněji a silněji, určitěji a určitěji, a náhle mohla určiti s veškerou jistotou, že jeden z nich je zde, za oním kopečkem, všeho všudy pět kroků od ní. Stanula a ztrnula na celém těle. Pro své nízké nohy nemohla ovšem ničeho viděti před sebou, ale podle větru věděla, že nesedí dál než na pět kroků. Stála, pořád určitěji a určitěji ho větříc a těšíc se blahým očekáváním. Její ohon byl pevně vypjat a třásl se jen na samém konci. Tlama byla zlehka rozevřena, uši nadzdviženy. Jedno ucho se jí vyvrátilo ještě za běhu; dýchala těžce, ale opatrně, a ještě opatrněji se ohlédla na pána, víc očima než hlavou. Pán se známou jí tváří, ale s hroznýma vždy očima klopýtal přes kopečky a blížil se k ní, jak se jí zdálo, neobyčejně loudavě. Lasičce se zdálo, že jde pomalu, a on zatím běžel.

Když Levin zpozoroval onen zvláštní způsob větření Lasičky, jež se celým tělem choulila k zemi, dělala dlouhé kroky zadními nohami a sice tak, že při každém kroku jako by nohou hrábnula, a při tom tlamu měla lehce rozevřenou, dovtípil se ihned, že větří sluky. Honem se v duchu pomodlil, aby mu dal Bůh štěstí, zejména při prvním výstřelu, a dal se do běhu za Lasičkou. Když přistoupil až k samému psu, počal se rozhlížeti a s výše spatřil očima to, co Lasička viděla nosem. V uličce mezi kopečky spatřil asi na sáh před sebou sluku. Obrátila právě hlavu a naslouchala. Pak rozepjala maličko křídla, hned je zas složila, nemotorně pohnula zadem a zmizela za kopečkem.

„Pil pil!“ vzkřiknul Levin, kopaje Lasičku do zad.

„Nemohu přece jíti,“ myslila si Lasička. „Kam půjdu? Zde je větřím; ale hnu-li se v před, nebudu věděti, kde jsou a co jsou zač.“ Ale Levin ji postrčil kolenem a rozčileným hlasem promluvil šeptem: „Pil, Lasičko, pil!“

„Nu přeje-li si toho, vyhovím mu; ale nyní už za sebe neručím,“ pomyslila si Lasička, a vrhla se ze vší síly mezi kopečky. Nyní už pranic nevětřila, viděla jen a slyšela, ale ničemu nerozuměla.

Deset kroků od původního místa zdvihla se sluka s hustým chrkáním a se zvláštním vypuklým třepotem křídel, jímž se vyznačují jen sluky. Rozlehl se výstřel a hned za ním těžce sebou pleskla bílou hrudí o mokrou třasinu. Druha sluka nedodržela: zdvihla se za Levinem bez psa.

Když se Levin obrátil, byla už daleko. Ale střela ji dostihla. Proletěla ještě s dvacet kroků, pak se zdvihla kolmo vzhůru a jako vržený míč spadla střemhlav na suché místo.

„Tohle si dám líbit!“ pomyslil si Levin, schovávaje do brašny teplé, tučné sluky. „Nu, Lasičko, jak se ti líbí?“

Když nabil Levin ručnici a hnul se dále, vyšlo slunce, ač ho nebylo za mráčky ještě viděti. Měsíc, jenž pozbyl úplně svého lesku, bělal se na obloze jako obláček; hvězdu ani jednu nebylo víc vidět. Mokrá místa na trávníku, jež se prve leskla rosou jako stříbro, skvěla se nyní zlatem. Rezavá, stojatá voda byla všechna jantarová. Trávy, doposud zsinalé, nabyly nažloutle zelené barvy. Bahenní ptáčkové poskakovali celými hejny podél potoka na keřích, třpytících se rosou a vrhajících dlouhý stín. Probudil se jestřáb, usedl na mandel, obracel hlavu s jedné strany na druhou a nespokojeně pohlížel na močál. Kavky letěly do pole a bosý klučík sháněl už koně k staříkovi, jenž shodil kaftan a vstával, počesávaje se v týle. Dým od výstřelu bělal se jako mléko na zeleni trav.

Jeden z klučíků přiběhl k Levinu.

„Strejčku, kachny tamhle byly včera!“ volal na Levina a kráčel za ním povzdálí.

Před očima onoho kloučka, jenž hlasitě pronášel svou pochvalu, zabil Levin s dvojnásobnou radostí na témž místě ještě tři bekasiny, jednoho po druhém.

XIII

Myslivecká pověra, že vypadne lov šťastně, nechybí-li se kdo první zvěře, se splnila.

Po deváté hodině vrátil se Levin znavený, hladový, ale celý šťastný do vsi. Schodil na třicet verst a přinesl devatenáct kusů sluk a bekasinů, a mimo to jednu kachnu, kterou si přivázal k opasku, protože do brašny více nevlezla. Jeho přátelé dávno se už probudili, dostali hlad a posnídali.

„Dovolte, dovolte, vím, že je jich devatenáct,“ tvrdil Levin a přepočítaval po druhé sluky a bekasiny, kteří už neměli té vábné podoby, jako když se zdvíhali nad močálem, a leželi nyní skroucení, seschlí, pokrytí ssedlou krví a s hlavičkami obrácenými na stranu.

Levin dobře počítal a závist Štěpána Arkáďjeviče mu lahodila. I to mu bylo příjemno, že když přišel do dvora, zastal tam už posla s lístkem od Kiti.

„Jsem úplně zdráva a vesela. Bojíš-li se o mne, můžeš býti klidnějším než dříve. Mámť nového ochránce, Marii Vlasjevnu. (To byla akušerka, nová, pro rodinný život Levina důležitá osobnost.) Přijela se na mne podívat. Shledala, že jsem úplně zdráva a já ji držím u sebe až do tvého příjezdu. Všichni jsou veseli, zdrávi; spěchat nepotřebuješ, a je-li hon šťastný, zůstaň třebas ještě jeden den.“

Tyto dvě radosti, totiž šťastný lov a lístek od ženy, byly tak značny, že dvě maličké nepříjemnosti, jež se mu přihodily po honbě, snesl bez všeliké obtíže. První nepříjemností bylo, že přípřežní ryzák, jenž se včera patrně namohl, nežral a byl smutný. Kočí říkal, že se strhal.

„Včera ho přehnali, Konstantine Dmitriči,“ ubezpečoval ho kočí. „A kterak by ne, když ho hnali deset verst po takové necestě.“

Druhá nepříjemnost, která v prvním okamžiku pokazila jeho dobrou náladu, ale nad níž se po tom mnoho smál, záležela v tom, že z potravin, jichž jim dala Kiti s sebou tolik, že se zdálo, že jich ani za týden nesnědí, nezbývalo ničeho. Když se Levin vracel unaven a hladový z honu, dostal takovou určitou chuť na pirožky, že, když se blížil k chalupě, cítil vůni a chuť jejich v ústech, podobně jako Lasička větřívala zvěř, a proto ihned poručil Filippu, aby mu podal jíst. Ale tu se ukázalo, že nezůstalo nejen ani jediného pirožku, nýbrž také ani jediného kuřete.

„To bys měl vidět appetit!“ prohodil Štěpán Arkáďjevič se smíchem, ukazuje při tom na Váseňku Veslovského. „Na nedostatek chuti si stýskati také nemohu, ale to je ku podivu…“

„Nu, což dělat!“ mínil Levin, pohlédnuv zasmušile na Veslovského. „Filippe, přines mi tedy kus hověziny.“

„Hovězinu ráčili sníst a kosť hodili psům,“ odpověděl Filipp.

Levina to tak zamrzelo, že zvolal nespokojeně: „Aspoň něco kdybyste mně byli nechali!“ a bylo mu skoro do pláče.

„Nu, vykuchej přec zvěř,“ obrátil se chvějícím se hlasem k Filippovi, vyhýbaje se očima Veslovskému, „a nacpi do ní kopřiv. A pro mne popros o trochu mléka.“

Teprve, když se najedl mléka, počal se hanbit, že projevil svoji nespokojenost cizímu člověku, a počal si tropiti žerty nad svým hladovým vztekem.

Pod večer vzali ještě jednou močál, na němž i Veslovský zastřelil několik ptáků, a v noci se vrátili domů.

Zpáteční cesta byla neméně vesela než cesta na lov. Veslovský chvílemi zpíval, chvílemi si vzpomínal se zálibou na svá dobrodružtví u mužíků, kteří ho uhostili vodkou a řekli mu: „nemějte za zlé!“ aneb na svá noční dobrodružství s oříšky a s děvečkou ze dvora, pak s mužíkem, který se ho ptal, je-li ženat, a když zvěděl, že je svobodným, radil mu: „Ty, poslechni, po cizích ženách nešilhej, ale všemožně se domáhej, abys svou vlastní měl.“ Slova mužíkova zdála se Veslovskému obzvláště směšnými.

„Slovem, jsem nad míru spokojen naší vyjíždkou. Což vy, Levine?“

„Jsem velice spokojen,“ pravil upřímně Levin, jehož zvláště to těšilo, že nezakoušel více onoho nepřátelského pocitu k Váseňkovi Veslovskému, jenž ho mučil doma, nýbrž naopak cítil, že je mu co nejvíce přátelsky nakloněn.

XIV

Nazejtří o desáté hodině zaklepal Levin, jenž obešel již celé hospodářství, na dvéře komnaty, kde přenocoval Váseňka.

„Entrez,“ zvolal Veslovský. „Odpusťte, právě jsem se teprv umyl,“ omlouval se Veslovský, jenž oblekl teprve prádlo.

„Neostýchejte se, prosím vás,“ odvětil Levin a sedl si k oknu. „Dobře jste se vyspal?“

„Spal jsem jako zabitý. A dnes je den zrovna jako stvořený pro hon.“

„Co pijete ráno, čaj nebo kávu?“

„Ani jedno, ani druhé. Já hned snídám. Stydím se opravdu. Dámy bezpochyby už vstaly? Teď by bylo příjemno se projít. Ukažte mně své koně.“

Prošli se spolu po sadu, zašli do konírny, dělali spolu tělocvik na bradlech, vrátili se spolu a vešli do salonu.

„Znamenitě jsme stříleli a jaké množství různých dojmů!“ vypravoval Veslovský, blíže se Kiti, jež seděla u samovaru. „Je mně opravdu líto, že tato zábava je damám nepřístupna.“

„Což na tom; vždyť musí něco promluvit s domácí paní,“ pomyslil si Levin. Opět byl cosi zpozoroval v úsměvu a v onom vítězoslavném výrazu, s nímž se obracel ke Kiti.

Kněžna, jež seděla po druhé straně stolu s Marií Vlasjevnou a Štěpánem Arkáďjevičem, zavolala k sobě Levina a započala s ním řeč o tom, že se musí přestěhovat do Moskvy, než Kiti přijde do kouta, a že bude třeba se tam poohlédnout po bytu. Jako byly Levinu nepříjemny všechny přípravy před svatbou, jež svou malicherností snižovaly význam vznešeného výkonu, tak i nyní zdály se mu, možno-li ještě více urážlivými všechny přípravy k nastávajícímu porodu, jehož čas mu vypočítávali na prstech. Snažil se po celou tu dobu přeslýchati všechny ty rozprávky o tom, jak se má zavinouti budoucí nemluvně, odvracel se a a nechtěl viděti jaksi tajemné pletení nekonečných povijanů, hotovení plátěných trojúhelných plenek, jimž připisovala jakousi zvláštní důležitost Dolli, atd. Událost narození synova (bylť přesvědčen, že to bude syn), jež mu slibovali, ale v něž nijak nemohl uvěřiti — v také míře se mu to zdálo neobyčejným — představovala se mu s jedné strany tak ohromným a tedy nemožným štěstím, s druhé pak strany tak tajemnou událostí, že ona domněnka, jako by už věděli, co se stane, a následkem toho i přípravy jako k něčemu obyčejnému, od lidí vycházejícímu, zdála se mu urážlivou a zlehčující.

Ale kněžna jeho citů nechápala a když se vzpouzel o věcech těch mluviti a přemýšleti, vinila ho z lehkomyslnosti a lhostejnosti a proto mu nedávala pokoje. Uložila Štěpánu Arkáďjeviči, aby se ohlédl po bytu, a nyní k sobě zavolala Levina.

„Nevím pranic, paní kněžno; dělejte, co chcete,“ namítal jí.

„Musí se rozhodnout, kdy se přestěhujete.“

„Opravdu nevím. Vím jen, že se rodí miliony dětí bez Moskvy a bez doktorů… Proč by…“

„Ach, jestli že tak…“

„Ale ne, jak si Kiti bude přát!“

„S Kiti se o tom nesmí mluvit! Co pak chceš, abych ji polekala? Nedávno, letos na jaře zemřela Natalie Gollicyna, že k ní vzali špatného akušera.“

„Jak přikážete, tak učiním,“ pravil Levin zasmušile.

Kněžna mu počala domlouvat, ale on ji neposlouchal. Ač rozmluva s kněžnou byla pro něho mrzuta, nicméně nebyla ona příčinou jeho zasmušilosti, nýbrž to, co pozoroval vedle samovaru.

„Ne, to je nemožné,“ myslil si, vrhaje co chvíli pohled na Váseňku, jak se nahnul ke Kiti a vypravuje jí cosi s půvabným svým úsměvem, a zase na Kiti, jež byla celá červená a rozechvělá.

Cosi neslušného bylo i v pose Váseňkově, i v jeho pohledech a úsměvech. Ano, Levin pozoroval cosi neslušného i v pose a v pohledech Kitiných. A opět se mu v očích setmělo. Opět, jako onehdy, pocítil se náhle, bez sebe menšího přechodu, svrženým s výsosti štěstí, spokojenosti a důstojnosti do propasti zoufalství, hněvu a potupy. Celý svět se mu zase zprotivil.

„Zařiďte tedy, paní kněžno, vše, jak vám libo,“ svoloval opět Levin a ohlédl se.

„Těžka je čapka Monomachova!“[110] prohodil k němu žertem Štěpán Arkáďjevič, jenž nenarážel patrně pouze na rozmluvu s kněžnou, nýbrž i na příčinu rozechvělosti Levina, jež mu neušla. — „Jak pozdě dnes přícházíš, Dolli!“

Celá společnost vstala a vítala Darji Alexandrovnu. Váseňka vstal jen na okamžik a sotva že se poklonil — nemrav to, jenž je společný všem novým mladým pánům — pokračoval ihned zas v rozmluvě a čemusi se zasmál.

„Máša mne souží. Špatně dnes spala a hrozně mne zlobí,“ pravila Dolli.

Rozhovor Váseňky s Kiti otáčel se opět okolo téhož předmětu jako onehdy, totiž okolo Anny a otázky, smí-li se láska vyšinouti z mezí, předepsaných jí společností. Kiti se rozhovor onen nelíbil a rozčiloval ji jak samým obsahem, tak i tonem, v němž si liboval Veslovský, a hlavně pak tím, že předvídala, jak to bude působiti na muže. Ale byla příliš prosta a nevinna, aby mohla přetrhnouti rozhovor, ba ani tolik se nedovedla přetvařovati, aby zatajila, že patrné ono dvoření se mladého muže jí působí potěšení. Přála si přetrhnouti onen rozhovor, ale nevěděla, jak to učiniti. Věděla, ať udělá cokoli, že muž všechno zpozoruje a bude vykládati v její neprospěch. A vskutku, když se otázala Dolli, co je Máši, a Veslovský hleděl při tom lhostejně na Dolli, čekaje, kdy se zakončí jejich pro něho nudná rozmluva, shledal Levin, že otázka ženina nebyla přirozenou, nýbrž že to byla s její strany hnusná přetvářka.

„Což, pojedeme dnes na houby?“ optala se Dolli.

„Jeďme, opravdu; já také pojedu,“ zvolala Kiti a zarděla se. Chtěla se ze zdvořilosti zeptati Váseňky, pojede-li také, ale nezeptala se. „Kam jdeš, Kosťo?“ obrátila se s provinilým pohledem k muži, jenž rázným krokem odcházel právě okolo ní. Její provinilý pohled potvrdil všechny jeho domněnky.

„Včera přijel strojník, nemluvil jsem s ním dosud,“ odvětil Levin, nehledě na ženu.

Sestoupil dolů, ale nevkročil ještě do svého kabinetu, když zaslechl povědomé mu kroky Kiti, jež rychle, nedbajíc na svůj stav, chvátala k němu.

„Co bys ráda?“ otázal se jí chladně. „Jsem nyní zaměstnán.“

„Odpusťte,“ obrátila se Kiti k Němci strojníkovi; „musím promluviti s mužem několik slov.“

Němec chtěl odejíti, ale Levin mu řekl:

„Jen zůstaňte.“

„Vlak odjíždí ve tři hodiny?“ ptal se Němec. „Abych nezmeškal.“

Levin neodpověděl a sám odešel se ženou.

„Nu, co mně chcete říci,“ obrátil se k ní po francouzsku.

Nehleděl jí do tváře a nechtěl vidět, jak se celá její tvář chvěje a jak v nynějším svém stavu byla ubohá a politování hodná.

„Chci… chci říci, že takhle to není žádný život, to jsou muka…“ promluvila Kiti.

„Vedle v bufetě je služebnictvo,“ připomenul Levin hněvivě. „Nezpůsobte mrzutost!“

„Pojďme tedy sem!“

Stáli v průchodní komnatě. Kiti chtěla vstoupiti do vedlejšího pokoje, ale tam Angličanka vyučovala Taňu.

„Pojďme třebas do sadu!“

V sadu se setkali s mužíkem, jenž čistil pěšiny. Ale nedbali více, že mužík vidí uplakanou tvář Kitinu a rozčilené líce Levina, nedbali, že se zdálo, jako by utíkali před jakýmsi neštěstím, ale spěchali bystrými kroky vpřed, vědouce, že jest nezbytno, aby spolu promluvili a uspokojili jeden druhého, aby strávili několik minut o samotě a zbavili se tím oněch muk, jež zakoušeli oba.

„To není živobytí! To je mučení! Já se mučím, ty se mučíš. A zač?“ zvolala Kiti, když přišli konečně k osamělé lávce v úhlu lipové aleje.

„Řekni mně jen jedno: bylo v jeho tonu něco neslušného, nečistého, potupného?“ mluvil Levin, stoje před ní s pěstmi u prsou v téže pose, jako tehdá v noci.

„Bylo,“ opověděla Kiti chvějícím se hlasem. „Ale, Kosťo, což pak nevidíš, že já za to nemohu? Už od rána se chci vpraviti v takový ton, abych… Ale ti lidé… Proč jen sem přijel? My byli tak šťastni!“ tvrdila Kiti a nemohla popadnouti dechu pro štkání, jímž se rozechvělo celé, nyní plné její tělo.

Zahradník si nemohl vysvětliti, proč se vracejí ze sadu tak veselí, s tak vyjasněnými tvářemi, ačkoli je nic nepronásledovalo, neměli před čím utíkati a nic obzvláště radostného tam na lávce nalézti nemohli.

XV

Když doprovodil ženu nahoru, zašel Levin do komnaty, kterou obývala Dolli. Darja Alexandrovna byla toho dne také velice zarmoucena. Chodila po komnatě a vadila se s děvčátkem, jež stálo v úhlu a plakalo.

„Celý den budeš státi v úhlu, sama budeš obědvat, loutky do ruky nevezmeš a nedostaneš nových šatů,“ hněvala se Dolli, jež nevěděla, čím ji potrestat.

„Ne, to je ošklivá holka!“ obrátila se Dolli k Levinu. „Odkud se v ní jen berou ty ohavné náklonnosti?“

„Copak vlastně vyvedla?“ optal se dosti lhostejně Levin, jenž by se byl rád poradil s Dolli o svých záležitostech a proto byl nerad, že přišel nevhod.

„Šli s Grišou na maliny a tam… nemohu vám ani říci, co udělala. Tisíckrát jsem už litovala miss Elliot. Tahle na nic nedohlédne, mašina… Figurez vous, que la petite…“[111]

A Darja Alexandrovna sdělila Levinu, čeho se Máša dopustila.

„Ale to nedokazuje pranic, to nejsou ohavné náklonnosti, je to prostě čtveráctví,“ chlácholil ji Levin.

„Ale ty’s nějak mrzut? Proč jsi sem vlastně přišel?“ otázala se ho Dolli. „Co se tam děje?“

Z tonu Dolliny otázky seznal Levin, že beze všech obtíží jí bude moci povědít, co jí přišel říci.

„Nebyl jsem tam nyní; byli jsme nyní s Kiti sami v sadě. Měli jsme už druhou mrzutost od té doby, co… přijel Stiva.“

Dolli patřila na něho moudrýma, chápavýma očima.

„Nu řekni, ruku na srdce, bylo v tonu — ne Kiti, nýbrž onoho pána něco nepříjemného, to jest ne nepříjemného, nýbrž hrozného, potupného pro muže?“

„Já bych ti řekla… Stůj, stůj v úhlu!“ obrátila se k Máši, jež pokročila k matce, jakmile spatřila, že na její tváři zahrál jedva patrný úsměv. „Ve společnosti by řekli, že se chová tak, jako se chovají nyní všichni mladí lidé. Il fait la cour a une jeune et jolie femme[112] a její muži, jenž náleží ke společnosti, mělo by to vlastně lichotit.“

„Nu ano,“ prohodil zasmušile Levin. „Ale ty’s pozorovala?“

„Nejen, já, nýbrž i Stiva zpozoroval. Řekl mně přímo po čaji: Je crois que Veslovský fait un petit brin de cour a Kitti.“[113]

„Dobrá, teď jsem spokojen. Vyženu ho odtud,“ rozhodl Levin.

„Co myslíš? Zbláznil jsi se?“ s úžasem zvolala Dolli. „Co tě to napadá, Kosťo, vzpamatuj se!“ řekla mu se smíchem. „Nu, teď už můžeš jíti k Fanni,“ obrátila se k Máši. „Nikoli; chceš-li, řeknu raději, Stivovi. On ho odveze. Může se říci, že čekáte hosty. Vůbec, je to člověk, jenž se k nám nehodí.“

„Ne, ne, já sám.“

„Ale vy se pohádáte?“

„Dokonce ne. Já to s radostí vykonám — opravdu, s radostí,“ pravil Levin, jiskře očima. „Nu, odpusť jí, Dolli! Ona toho vícekrát neučiní,“ přimlouval se za malinkou hříšnici, která neodešla k Fanni, nýbrž stála ostýchavě před matkou a vyčkávala, kdy se setká s její pohledem.

Máť na ni pohlédla. Děvčátko se dalo do pláče, schovalo tvář na klíně matčině a Dolli jí položila na hlavu svou hubenou, něžnou ruku.

„Máme-li pak my co společného s ním?“ pomyslil si Levin odcházeje hledat Veslovského.

Jda předsíni, poručil, aby zapřáhli faëton, že se pojede na stanici.

„Včera se zlámalo péro,“ oznamoval lokaj.

„Tedy tarantas, a honem. Kde je host?“

„Šel do svého pokoje.“

Levin zastal Váseňku, jak si u stolku, na němž byly rozloženy věci z jeho čemodanu a mimo jiné i nové písně s průvodem piana, připínal vysoké holínky, v nichž si chtěl vyjeti koňmo.

Buď že ve tváři Levina bylo cosi zvláštního, aneb že se Váseňka sám dovtípil, že ce petit brin de cour,[114] kterou si smyslil, byla zhola nemístna v této rodině, zarazil se trochu, když Levin k němu vešel (ovšem nakolik se vůbec může zaraziti člověk, zvyklý pohybovati se ve společnosti).

„Vy jezdíte koňmo s připjatými holínkami?“

„Ano, je to mnohem čistší,“ odvětil Váseňka, opřev tučnou nohu o židli a zapínaje dolní háček. Při tom se dobrácky usmál.

Nebylo pochybnosti, že byl Veslovský řádný hoch, a proto, když Levin zpozoroval v jeho očích bojácnost, počalo mu ho býti líto a jako hostitel zastyděl se za sebe.

Na stole ležel také kus holi, kterou zlámali dnes ráno při tělocviku, když chtěli vyzdvihnouti bradla, jež rozvlhla. Levin vzal do ruky onu hůl a počal odlamovati třísky z přelomeného konce, nevěda, jak začít.

„Chtěl jsem…“ počal, ale zarazil se. Náhle však si vzpomněl na Kiti a na vše, co se přihodilo, pohlédl Veslovskému odhodlaně do očí a pravil: „Poručil jsem pro vás zapřáhat.“

„Kterak?“ ozval se udiveně Váseňka. „Kam mám jeti?“

„Na stanici železniční,“ odvětil Levin zamračeně, odštěpuje třísky od holi.

„Co pak odjíždíte odsud? Anebo se něco přihodilo?“

„Přihodilo se, že čekám hosty,“ pokračoval Levin, odštěpuje stále spěšněji svými silnými prsty třísky z přelomené holi. „A vlastně nečekám hostí, nic se nepřihodilo, ale žádám vás, abyste odejel. Můžete si mou nezdvořilost vysvětliti, jak vám libo.“

Váseňka se vzpřímil.

„Žádám vás, abyste mně vysvětlil…“ promluvil vážně, dovtípiv se konečně, oč se jedná.

„Nemohu vám pranic vysvětlovat,“ namítal tiše a zvolna Levin, snaže se, aby nebylo znát, jak se mu čelisti chvějí. „A raději se ani neptejte.“

A protože všechny roztřepené třísky byly už odlámany, opřel se Levin svými prsty za tlusté dva konce, rozštípl hůl na dvě poloviny a hbitě zachytil padající polovici.

Pohled na ony namáhající se ruce, na svaly, jež dnes ráno ještě ohmatával při tělocviku, na lesknoucí se oči, tichý hlas a chvějící se čelisti pohnul patrně Váseňku víc než slova Levinova. Pokrčil rameny, opovržlivě se pousmál a poklonil se.

„Nemohl bych aspoň s Oblonským promluvit?“

Úsměv a pokrčení ramenem Levina nedráždilo. „Co pak mu zbývá jiného dělat?“ pomyslil si.

„Hned ho sem k vám pošlu.“

„Co je to za nesmysl!“ pomyslil si Štěpán Arkáďjevič, jenž zvěděl od přítele, že ho vyhanějí z domu, a vyhledal v zahradě Levina, jenž se tam procházel, čekaje, až host odjede. „Mais c’est ridicule! Jaká tě to moucha štípla? Mais c’est du dernier ridicule.[115] Co pak v tom můžeš vidět, když mladý člověk…“

Ale místo, do kterého Levina štípla moucha, patrně ještě bolelo, neboť znova zbledl, když chtěl Štěpán Arkáďjevič vysvětlovati příčinu, a rychle mu vskočil do řeči.

„Prosím tě, nemluv o příčině toho! Nemohu jednati jinak! Zardívám se proto studem před ním i před tebou, ale on si, jak za to mám, nevezme příliš k srdci, že musí odjeti, mně však a mé ženě působí jeho přítomnost obtíže.“

„Ale je to pro něho urážkou. Et puis c’est ridicule!“[116]

„A mně je to nejen urážkou, nýbrž i mučením! A proč mám trpět, když nejsem ničím vinen.“

„Věř mně, toho bych se byl do tebe nenadál! On peut etre jaloux, mais a ce point c’est du dernier ridicule!“[117]

Levin se hbitě odvrátil a odešel do hlubiny aleje, kde chodil delší dobu nahoru a dolů. Brzy zaslechl rachot tarantasu a uviděl mezi stromovím, jak Váseňka ve své skotské čapce poskakuje při každém nárazu na sedadle ze sena (na neštěstí v tarantase nebylo sedadla) a ujíždí do aleje.

„Co ještě?“ pomyslil si Levin, když z domu vyběhl sluha a zastavil tarantas. Byl to strojník, na něhož Levin úplně zapomněl. Strojník za neustálých poklon mluvil o něčem s Veslovským, pak vlezl do tarantasu a odjeli spolu.

Štěpán Arkáďjevič a kněžna byli rozdurděni jednáním Levina. I sám on cítil se nejen nad míru ridicule, nýbrž vinným a potupeným; ale když si vzpomněl, co musil vytrpět, on i jeho žena, a dal si otázku, jak by v podobném případě jednal podruhé, odpověděl si, že právě zas tak.

Přes to celá společnost, vyjma kněžnu, jež nemohla Levinu odpustit onoho skutku, pod večer tak se rozveselila a oživila jako děti, když si odbyly trest, anebo jako vzrostlí lidé, když se vrátili z obtížné úřední návštěvy, tak že večer, když kněžna odešla, mluvilo se o vyhnání Váseňky, jako o něčem, co se přihodilo už hrozně dávno. Váreňka div smíchy nepadala, když Dolli, jež zdědila po otci schopnost líčiti směšným způsobem, po třetí a po čtvrté vypravovala, ovšem pokaždé s novými směšnými podrobnostmi, jak právě chtěla na počet hosta obout nové botky a vešla už do salonu, když zaslechla rachocení kolymáhy.[118] A kdo seděl v kolymáze? Sám Váseňka ve skotské čapce s romancemi a s jezdeckými botami seděl na seně.

„Aspoň kdybys byl dal zapřáhnouti do kočáru! Ano, a pak zaslechnu: ,Počkejte!’ Myslím si, že se nad ubohým slitovali. Pohlédnu oknem a vidím, že k němu posadili ještě tlustého Němce a tak ho odvezli… Nadarmo jsem si připjala nové mašle na šaty!…“

XVI

Darja Alexandrovna splnila svůj slib a vypravila se k Anně. Bylo jí velice nepříjemno, že musí zarmoutit sestru a učiniti nepříjemnost její muži; chápala, že Levinovi jsou právi, když se vyhýbají všelikým stykům s Vronským; ale nicméně pokládala za svou povinnost navštíviti Annu a dokázati jí, že její přátelství se nemůže změniti ani při změně postavení Annina.

Darja Alexandrovna, chtějíc se při té návštěvě obejíti bez pomoci Levina, poslala na ves, aby jí tam najali koně. Ale Levin, když se o tom dověděl, přišel k ní s výčitkou.

„Proč pak si myslíš, že mne tvoje návštěva mrzí? A kdyby mně to vskutku bylo nepříjemno, pak by mne ještě více mrzelo, že nechceš vzíti mé koně,“ vytýkal jí Levin. „Ty’s mně doposud určitě neřekla, že pojedeš. A mimo to, najímáš-li koně na vsi, je to za jedno pro mne nepřijemno, a za druhé, a to je hlavní věc, mužík se ti sice nabídne, ale nedoveze tě. Ja mám koně pohotově. Nechceš-li mne urazit, tedy vezmi mé koně.“

Darji Alexandrovně nezbylo, než svoliti. V ustanovený den přichystal Levin pro švakrovou čtyřspřeží a podlož, sestavené z pracovních a jezdeckých koní, ne zrovna pěkných, za to spolehlivých, že dovezou Darji Alexandrovnu za den. Sebrati tolik koní bylo Levinu dosti obtížno, poněvadž v tutéž dobu bylo třeba koní také pro kněžnu, jež odjížděla, a pro akušerku; avšak pravidla pohostinství nedopouštěla, aby Darji Alexandrovně, bydlící v jeho domě, dovolil najímati koně mimo jeho dům. Kromě toho mu nebylo tajno, že těch dvacet rublů, jež žádali na Darji Alexandrovně za onu jízdu, znamenalo pro ni mnoho. Peněžní záležitosti Darje Alexandrovny nacházely se v bídném stavu, a manželé Levinovi pečovali o ně neméně než o své vlastní.

Na radu Levina vyjela Darja Alexandrovna z domu před svítáním. Cesta byla pěkná, faëton pohodlný, koně běželi vesele, a na kozlíku vedle kočího seděl místo lokaje písař z kanceláře, jehož poslal Levin se švakrovou pro jistotu. Darja Alexandrovna zdřímla a probudila se teprve, když přijížděli k zájezdní hospodě, kde se měli koně přepřáhati.

Darja Alexandrovna pila čaj u téhož bohatého mužíka hospodáře, u kterého se stavěl Levin, když jel k Svijažskému; s ženami si porozprávěla o dětech, a se staříkem o hraběti Vronském, jehož tento velice chválil. V deset hodin vydala se pak na další cestu. Doma pro samé starosti o děti neměla kdy na přemýšlení. Zato nyní za čtyřhodinné jízdy shlukly se v její hlavě najednou všechny ode dávna zadržené myšlénky, a Darja Alexandrovna prošla v duchu celý svůj život jako ještě nikdy dříve, a to s nejrůznějších stran. Sama se podivila svým myšlénkám. Zprvu přemýšlela o dětech, o něž měla starost, ačkoli kněžna a hlavně Kiti, na kterou se více spoléhala, jí slíbily, že na ně budou dohlížeti. „Aby Máša zas něco nevyvedla; aby Grišu kůň neuhodil; a Lili aby si nezkazila ještě více žaludek.“ Pak na místo otázek o přítomnosti zasedly otázky o nejbližší budoucnosti. Přemýšlela o tom, že příští zimu bude potřebí najati v Moskvě jiný byt, musí opatřiti jiný nábytek do salonu a starší dceři musí dát ušiti šubu. Pak se hlásily otázky vzdálenější budoucnosti. Jak se jí podaří zaopatřiti děti? „Dcery jakž takž,“ myslila si, „ale hochy?“

„Na Grišu ovšem nyní dohlížím, ale činím to jen proto, že jsem sama právě svobodna; nejsem s útěžkem. Na Stivu se nesmím v ničem spolehnouti. S pomocí dobrých lidí je zaopatřím; ale přijdu-li opět do kouta…“ Napadlo jí, jak nesprávný je výrok, že zlořečeno bylo ženě, aby s bolestí rodila děti. „Roditi je lehko, ale nositi je trapné,“ pomyslila si a představila si své poslední těhotenství i smrt posledního dítěte. A tu jí přišel na mysl rozhovor, jejž měla v zájezdní hospodě s mladou ženou. Na její otázku, má-li děti, odpověděla švarná žínka vesele:

„Měla jsem dcerušku, ale Pán Bůh mne od ní zbavil. V postě jsem ji pochovala.“

„Je ti jí mnoho líto?“ tázala se jí dále Darja Alexandrovna.

„Čehož litovat? Stařík má vnuků i bez ní dost. Byly by s ní jen starosti. Ani pracovati nemůžeš, ani nic. Jako svázaný je člověk.“

Odpověď ta zdála se Darji Alexandrovně odpornou přes to, že mladá, hezká žínka mluvila velice dobromyslně; nyní však si bezděky připamatovala ona slova. A v cynických těch slovech bylo mnoho pravdy.

„A pak vůbec,“ pomyslila si Darja Alexandrovna, když se byla poohlédla na celý svůj život za těch patnáct let manželství; „těhotenství, těžkost u žaludku, přitupení mysli, lhostejnost ke všemu a hlavně neforemnost. Kiti, ta mlaďounká, půvabná Kiti, i ona se stala nehezkou, ale když já jsem s útěžkem, stávám se přímo ošklivou, vím to. Pak porod, bolesti, nesnesitelné bolesti, zvláště poslední minuty… potom kojení, ty noci bezesné, ty strašné bolesti…“

Darja Alexandrovna se otřásla při pouhé vzpomínce na bolest, když jí praskla bradavka, což se jí přiházelo při každém děcku. „Potom děti začnou stonat, ten věčný strach o ně; pak vzpomínky, ošklivé náklonnosti (vzpomněla si při tom na přestupek malinké Máši v malinách), učení, latina — vše to je tak těžké a nesrozumitelné. A pak to nejhorší — smrt těchto dětí.“ V paměti její ozvalo se opět věčně nyjící mateřské srdce, vzpomněla si s úžasem na smrt svého nejmladšího synáčka, ještě kojence, jenž zemřel na krup, na jeho pohřeb, vzpomněla si, jak lhostejně všichni pohlíželi na onu malinkou, růžovou rakvičku, a jí samotné jak srdce pukalo, když pohlédla na zbledlé čílko s kučeravými vlásky na skráních, na polootevřená, udivená ústa, jež bylo viděti v rakvičce v ten okamžik, když ji zavírali růžovým víkem s křížem ze zlatých prýmků.

„A jaký to má všechno účel? Co z toho vzejde? To, že já sama, která nemám na okamžik pokoje, stále jsem buď s útěžkem, nebo kojím, stále se zlobím, vadím, sama se soužím, i druhé trápím, která jsem se zprotivila muži, prožiju svůj život, a vyrostou nešťastné, špatně vychované, zchudlé děti. Nyní na příklad, kdybychom nebyli na celé léto u Leviných, nevím, jak bychom byli živi. Ovšem Kosťa a Kiti jsou tak delikátní, že nám toho nedají znáti; ale vždyť to tak nebude vždy. Budou míti svoje děti, nebudou moci pomáhati nám; i nyní se musí uskrovňovati. A papa, jenž si skoro ničeho neponechal, bude-li moci pomáhat? Nebudu tedy ani moci děti sama vychovati, leda s cizí pomocí, ponížením sebe. Vezmu-li na příklad nejšťastnější případ, že děti nebudou umírat, a že se mi podaří vychovati je jakž takž. V nejlepším případě dosáhnu toho, že z nich nebudou darebové. A to je vše, čeho si mohu přáti. A proto tolik trápení, tolik namáhání… Celý můj život je ztracen!“ Opět jí napadlo, co jí řekla mladá selka, opět pocítila ošklivost k její slovům, ale nemohla upříti, že byla v její slovech částička třebas jen hrubé pravdy.

„Co myslíš, Michajlo, máme ještě daleko?“ otázala se Darja Alexandrovna písaře, aby zahnala dotěrné, lekající ji myšlénky.

„Od této vsi je prý ještě sedm verst.“

Kočár sjížděl po návsi k můstku. Po mostě šel s veselým, hlasitým hovorem zástup veselých žen s otepěmi povřísel na zádech. Ženy se na mostě zastavily a zvědavě si prohlížely kočár. Všechny tváře, jež mohla Darja Alexandrovna spatřiti, zdály se jí zdravé, veselé, a jako by ji dráždily, že jsou tak spokojeny svým živobytím. „Všichni žijí, všichni se těší ze života,“ pokračovala Darja Alexandrovna v myšlénkách, když minula zástup žen, vyjela nahoru a za mírného klusu příjemně se kolébala na měkkých pérech starého faëtonu; „a já teprv nyní jsem se vzpamatovala na okamžik, když jsem se jako ze vězení vybrala z kruhu, jenž mne hněte starostmi. Všichni jsou živi: i ty selky tam dole, i sestra Natalie, i Váreňka, i Anna, k níž jedu, — jen já ne.“

„Všichni napadají na Annu. A proč? Což jsem já lepší? Já aspoň mám muže, kterého miluju. Ne sice tak, jak bych si ho přála milovat, ale miluju ho; ale Anna nemilovala svého. Čímž pak je vinna? Chce žíti. Bůh nám to vložil do srdce. Dost možná, že bych učinila totéž. Doposud nevím, dobře-li jsem učinila, že jsem jí uposlechla v onu hroznou chvíli, když přijela ke mně do Moskvy. Měla jsem tehdáž opustit muže a počít nový život. Mohla bych milovat a býti milovanou, jak bych si přála. Což pak je mi nyní lépe? Vždyť si ho nevážím. Je mně nezbytným,“ uvažovala Dolli o muži, „a proto ho trpím. Což pak je to lepší? Tehdáž jsem se mohla ještě líbiti, zbývala mi ještě má krása,“ pokračovala v dumách Darja Alexandrovna, i zachtělo se jí nahlédnouti do zrcadla. Měla v kabelce kapesní zrcátko a ráda by je byla dostala; ale když pohlédla na záda kočího a kývajícího se písaře, pomyslila si, že by se styděla, kdyby se někdo z nich na ni ohlédl, a proto nechala zrcátko v kabelce.

Ale třebas i nepohlédla do zrcadla, byla přece přesvědčena, že ani nyní ještě by nebylo pozdě; vzpomněla si na Sergěje Ivánoviče, jenž se k ní choval obzvláště laskavě, vzpomněla si na Stivova přítele, dobrého Turovcyna, jenž jí pomáhal ošetřovati děti, když měly spálu, a byl do ní zamilován. Mimo to byl ještě jakýsi zcela mladý pán, jenž — jak jí vypravoval žertem muž — shledával, že je nejpůvabnější ze všech sester. A ve fantasii Darje Alexandrovny zahrály náhle vášnivé, zhola nemožné romantické obrazy. „Dobře učinila Anna, já jí nebudu pranic vytýkat. Je sama šťastna, činí šťastným jiného člověka, není uhnětena jako já, nýbrž je dojista tak svěží, jako vždycky bývala, tak rozumna, tak vnímava pro všechno,“ spřádala Darja Alexandrovna dále osnovu svých myšlének, a čtverácký úsměv zkřivil její rty, a to zejména proto, že v tu dobu, co přemýšlela o románě Anny Arkáďjevny, představovala si parallelně s ním skoro takový též svůj román s fantastickým kollektivným mužem, jenž byl do ní zamilován. Také by se jako Anna ze všeho vyznala muži. A podivení i spletenost Štěpána Arkáďjeviče při takové zprávě vyvolaly úsměv na její rty.

V takových myšlénkách přijela k místu, kde od hlavní cesty odbočovala polní cesta k panství Vozdviženskému.

XVII

Kočí zadržel koně a ohlédl se na pravo na žitné pole, na němž vedle vozu seděli mužíci. Písař chtěl seskočiti s kozlíka, ale rozmyslil si a velitelsky křiknul na mužíka, aby přišel k povozu. Větérek, jenž vanul za jízdy, ztich’, když se zastavili; střečkové se sletěli na zpocené koně, již se zlostně oháněli. Utichlo kovové znění, jež sem zaléhalo od vozu, kde mužik klepal kosu. Jeden z mužíků vstal a kráčel ke kočáru.

„Což jsi se rozesech’!“ zvolal zlostně písař na mužíka, jenž kráčel pomalu bosýma nohama po neujetém, zaschlém blátě vozové cesty. „Hni se přec!“

Kadeřavý stařík, s vlasy převázanými lýkem a od potu zčernalými, shrbenými zády, urychlil krok, přistoupil ke kočáru a chopil se osmahlou rukou za křídlo nad kolesem.

„Vozdviženské? Na panský dvůr? K hraběti?“ opakoval dávané mu otázky. „Jen co na vršek přijedeš. Tam vezmeš na levo. Zrovna vjedeš do prišpektu. A koho byste rádi? Samého?“

„Nevíš, holoubku, jsou doma?“ ptala se neurčitě Darja Alexandrovna, jež nevěděla, jak se mužíka optat na Annu.

„Budou asi doma,“ odpověděl mužík, přestupuje bosýma nohama a zanechávaje ve prachu patrné sledy chodidla s pěti prsty. „Budou asi doma,“ opětoval mužík, jenž by se byl patrně rád dal do řeči. „Včera hosti k nim přijeli. Hostí síla… Co bys rád?“ obrátil se k chasníkovi, jenž mu křičel cosi od vozu. „Ba právě! Nedávno tu jeli všichni koňmo dívat se na žací stroj. Teď už budou asi doma. A odkud asi budete?“

„My jsme z daleka,“ odpověděl mu kočí, stoupaje na kozlík. — „Tak tedy už nedaleko?“

„Povídám ti, hnedle tam budete. Jak přijedeš…“ vykládal stařík, dotýkaje se dlaní křídla nad kolesem.

Mladý, zdravý, ramenatý chasník také přišel ke kočáru.

„A co, sekáčů nepotřebujete na žně?“ ptal se Darje Alexandrovny.

„Nevím, holoubku.“

„Tedy jak vezmeš na levo, zrovna vjedeš tam,“ vykládal mužík, jenž patrně nerad propouštěl cestující, s nimiž by si byl rád poklábosil.

Kočí popohnal koně. Ale sotva že sjeli na poboční cestu, kříkl na ně mužík: „Stůj! Hej, brachu! Postůj!“ volali za nimi dva hlasy. Kočí zastavil.

„Jedou sami! Tamhle!“ volal mužík. „Ženou to!“ prohodil, ukazuje na čtyři jezdce a dvě osoby v šarabaně, přijíždějící po cestě.

Byli to Vronský s jokayem, Veslovský a Anna koňmo, a kněžna Varvara se Svijažským v šarabaně. Vyjeli si na procházku a zároveň si prohlédli, jak pracují nově přivezené žací stroje.

Když se kočár zastavil, jezdci jeli krokem. V popředí jela Anna s Veslovským. Anna jela klidným krokem na nevysokém, tělnatém anglickém koníku s přistřiženou hřivou a krátkým ohonem. Její krásná hlava s černými kadeřemi, jež se vysmekly z pod vysokého klobouku, její plná ramena, tenký pás v černé amazonce a celá její klidná, graciosní posa překvapila Dolli.

V prvním okamžiku se jí zdálo neslušno, že Anna jezdí koňmo. Darja Alexandrovna spojovala si s představou jezdkyně představu mladistvého, lehkého koketování, jež — dle její mínění — neslušelo Anně v nynějším její postavení; ale když na ni pohlédla z blízka, ihned se vzdala své nevole. Nemluvíc ani o eleganci, všechno v ní bylo prosté, klidné, důstojné, i co se týče držení těla, i v šatstvu, i v pohybech, tak že nic nemohlo býti přirozenějším.

Podle Anny jel na ohnivém kavaleristském bělouši Váseňka Veslovský ve skotské čapce s vlajícími stužkami, vypínaje své tučné nohy vpřed a pozoruje se zálibou svou vlastní postavu — Darja Alexandrovna se nemohla zdržeti veselého úsměvu, když ho poznala. Za nimi jel Vronský. Jel na tmavohnědém, plnokrevném koni, jenž se rozohnil za cvalu a dosud se nemohl uspokojiti. Vronský ho zdržoval, napínaje uzdu.

Za ním jel maličký človíček v jokajském obleku. Svijažský s kněžnou jeli v novém šarabaně, do něhož byl zapřažen vysoký, vraný klusák, a nezůstávali pozadu za jezdci.

Tvář Annina vyjasnila se náhle radostným úsměvem, když v drobné postavě, tisknoucí se do úhlu starého faëtonu, poznali Dolli. Vzkřikla, trhla sebou v sedle a pobídla koně do skoku. Když přicválala ke kočáru, seskočila bez cizí pomoci a zdvihnuvši amazonku, spěchala vstříc Dolli.

„Myslila jsem si to, ale bála jsem se, abych se nemýlila. Jaká radost! Nemůžeš si představiti moji radost!“ mluvila Anna a lnula tváří k Dolli a líbala ji, pak zas uhýbala hlavu nazpět a s úsměvem se na ni dívala.

„Jaká to radost, Alexěji!“ zvolala, ohlédnuvši se na Vronského, jenž sestoupil s koně a kráčel ke kočáru.

Vronský sňal šedý, vysoký klobouk a přistoupil k Dolli.

„Ani neuvěříte, jak jste nás potěšila svým příjezdem,“ pravil Vronský, vyslovuje se zvláštním důrazem svoje slova a odhaluje úsměvem řadu zdravých, bílých zubů.

Váseňka Veslovský zůstal v sedle, a vítal hosta tím, že sňal svou čapku a zamával stužkami nad hlavou.

„To je kněžna Varvara,“ odpovídala Anna na tázavý pohled Dollin, když se přiblížil šaraban.

„A!“ prohodila Darja Alexandrovna, a na tváři její nevolky se označila nespokojenost.

Kněžna Varvara byla teta její muže. Dolli ji znala dávno, ale nevážila si jí. Věděla, že kněžna Varvara strávila celý svůj život jako příživnice u bohatých příbuzných.

Ale když uviděla, že se přiživuje nyní u Vronského, člověka jí docela cizího, urazila se jménem příbuzenstva svého muže. Anna zpozorovala změnu ve tváři Dollině, zarazila se, zarděla se, vypustila z ruky okraj amazonky a klopýtla.

Darja Alexandrovna přistoupila k šarabanu a chladně se pozdravila s kněžnou Varvarou. Svijažský byl také její známý. Optal se jí, jak se má jeho přítel podivín s mladou ženou, vrhl bystrý pohled na Dollinu příležitost s koňmi, sebranými z různých párů, a s faëtonem s látanými křídly, i navrhl damám, aby jely spolu v šarabaně.

„A já pojedu v tom vehikule,“ prohodil. „Kůň je spolehlivý, a kněžna výtečně jezdí.“

„Ne, zůstaňte, jak jste byli,“ namítla Anna, jež přikročila k šarabanu; „a my spolu pojedeme ve faëtoně.“ I vzala Dolli pod ruku a odvedla ji.

Darja Alexandrovna nemohla se nadiviti elegantní, dosud jí nevídané equipáži a znamenitým koním, a roztržitě se rozhlížela po elegantních, skvělých tvářích, jež ji obklopovaly. Nejvíc však ji překvapovala změna, která se stala se známou, milovanou Annou. Jiná, méně pozorná ženština, jež by neznala Anny dříve, a zvláště která nepromyslila všech těch dum, jež cestou promyslila Darja Alexandrovna, sotva by zpozorovala v Anně co zvláštního. Ale Dolli byla nyní překvapena tou dočasnou krásou, jíž se skvívají ženštiny jen za dob lásky, a onu krásu postřehla nyní na tváři Annině. Všechno na její tváři bylo neobyčejně půvabno: i rázovité jamky na tvářích a na bradě, složení rtů, úsměv, jenž jako by poletoval po její tváři, lesk očí, gracie a bystrota pohybů, zvuková plnost hlasu, ba i způsob, jímž podrážděně a přece laskavě odpověděla Veslovskému, jenž ji prosil za dovolení, aby směl sednouti na její koníka a naučit ho galoppu s pravé nohy. Zdálo se, jako by si toho byla vědoma a těšila se tomu.

Když přítelkyně usedly do faëtonu, náhle se obě zarazily. Annu spletl pronikavý, tázavý pohled, jím na ni patřila Dolli. Dolli pak bylo nevolno proto, že se po slovech Svijažského o vehikule styděla za starý, špinavý faëton, do kterého k ní přisedla Anna. Kočí Filipp a písař zakoušeli podobný pocit: písař, chtěje zakryti svůj stud, činil se kolem povozu, pomáhaje damám do vnitř, ale kočí Filipp se zamračil a předsevzal si, že přese všechen ten vnější lesk neuzná jich přednosti. Pousmál se ironicky, pohlédnuv na vraného klusáka, a už rozhodl ve své mysli, že onen vraník v šarabaně se hodí jen „na promináž“, ale čtyřiceti verst za denního parna bez přepřahání by neproběhl.

Mužíci, kteří leželi kolem vozu na poli, shromáždili se všichni u cesty, zvědavě a vesele pohlíželi na vítání hosta a činili své poznámky.

„Taky jsou rádi, dávno se neviděli,“ mínil kadeřavý stařík, ovázaný lýčkem.

„Koukejte, strejdo Gerasime, zapřáhnout takhle toho vraného hřebce vozit snopy. To by to šlo!“

„Hleď! Ta v kalhotách, je to ženská?“ ptal se jeden z nich, ukazuje prstem na Váseňku Veslovského, jenž sedal na dámské sedlo.

„Ne, mužík. Vidíš, jak se obratně rozejel!“

„Co myslíte hoši. Spát už nebudeme?“

„Jaké teď spaní!“ prohodil stařík a přimhouřiv oči, pohlédl se strany na slunce. „Čtyři hodiny už asi minuly! Beřte kosy, nastupujte.“

XVIII

Anna hleděla na hubenou, utrápenou tvář Dollinu, v jejíž vráskách se zachytil prach, a chtěla říci, co si myslila, totiž že se Dolli spadla, ale vzpomněla si, že sama se za tu dobu stala hezčí, že to uznává i sám pohled Dollin, vzdychla si a počala mluviti o sobě.

„Ty hledíš na mne,“ pravila Anna, „a myslíš si, mohu-li býti šťastna ve svém postavení? Což dělat! Je to sice hanba, přiznati se; ale jsem… jsem šťastna, až si z toho dělám hřích. Přihodilo se se mnou cosi kouzelného, jako sen, když člověk zakouší strach, hrůzu, v tom procitne a přesvědčí se, že není nijaké hrůzy. I já jsem procitla. Zakusila jsem muka, hrůzu, ale nyní jsem už dávno tak šťastna zejména od té doby, co jsme zde…“ vypravovala Anna, pohlédnuvši ostýchavým, tázavým pohledem na Dolli.

„Jsem tomu velice ráda!“ odvětila s úsměvem Dolli, ač o něco chladněji, než by si byla přála. „Jsem ráda k vůli tobě. Ale proč pak jsi nic nepsala?“

„Proč?… Protože jsem nesměla… Zapomínáš na mé postavení…“

„Mně jsi nesměla? Kdybys věděla, jak… Pokládám tě…“

Darja Alexandrovna chtěla vysloviti, o čem přemýšlela dnes ráno, ale jaksi se jí zdálo, že by to nebylo nyní vhodno.

„Ostatně později si o tom promluvíme. Co pak je to za budovy?“ optala se Anny, aby převedla hovor na jiný předmět, ukazujíc při tom na zelené a červené střechy, jež bylo viděti nad zelení živých plotů z akcií a šeříku. „Zrovna celé město.“

Ale Anna jí neodpověděla.

„Dovol! Zač tedy mne pokládáš, jakého jsi mínění o mém nynějším postavení?“ tázala se Anna.

„Mám za to“… počala Darja Alexandrovna, ale v týž okamžik procválal kolem nich Váseňka Veslovský, jenž konečně přiučil koně k cvalu s pravé nohy a těžce ve svém kraťoučkém žaketu dopadal na zámiše dámského sedla. „Jde to už, Anno Arkáďjevno!“ zvolal do faëtonu. Anna na něho ani nepohlédla; ale Darji Alexandrovně se opět zdálo, že se nehodí započínati ve voze tak dlouhý rozhovor a proto zkrátila svou myšlénku.

„Nemám nijakého zvláštního mínění,“ pravila nyní Anně, „nýbrž vždycky jsem tě milovala; a miluju-li, miluju celého člověka, jaký jest, a ne, jakým bych si ho přála míti.“

Anna spustila oči s tváře své přítelkyně, přimhouřila je (což byl nový její návyk, jehož na ní Dolli dříve nepozorovala) a zamyslila se nad významem pronesených právě slov. A když jim porozuměla, ovšem tak, jak si sama přála, pohlédla opět na Dolli.

„Kdybys měla jaký hřích,“ promluvila Anna, „byl by ti odpuštěn za tato slova a za to, že’s přijela ke mně.“

Dolli zpozorovala, že jí slzy vstoupily do očí. Stiskla mlčky Anně ruku.

„Co je to tedy za budovy? To je jich!“ opětovala svou otázku po krátké pomlčce.

„To jsou byty úředníků, závod, konírny,“ odpovídala Anna. „A tady počíná park. Vše to bylo zanedbáno, ale Alexěj zase všechno obnovil. On má tento statek velmi rád, a — čeho jsem se nijak nenadála — má ohromnou zálibu v hospodářství. Ostatně je to nad míru bohatá povaha! Ať začne cokoli, všechno koná výtečně. Nejen že se nenudí, zaměstnává se až vášnivě. Jak ho znám, stal se nyní opatrným, výborným hospodářem; je skoro až skoupý v hospodářství. Ale pouze v hospodářství. Tam, kde se jedná o desítitisíce, tam nepočítá,“ vypravovala Anna s radostným, chytrým úsměvem, s jakým často mluvívají ženy o tajných, pouze jimi odhalených vlastnostech milovaného člověka. „Vidíš tam tu velikou budovu? To je nová nemocnice. Mám za to, že bude stát přes sto tisíc. To je nyní jeho koníček. A víš, co mu k tomu zavdalo příčinu? Mužíci ho žádali, aby jim postoupil laciněji louky, tuším; on odepřel a já jsem mu vytýkala, že je skoupý. Ovšem, nejen proto, byly i jiné příčiny; nu, i začal stavěti nemocnici, aby dokázal, — rozumíš mi? — že není skoupý. Chceš-li, je to maličkost, ale já ho za to miluju ještě více. A pohleď, tady hned uvidíš dům. Je to ještě dědovský dům, a z venčí není na něm pranic změněno.“

„Ach, jaká rozkoš!“ zvolala Dolli, pohlížejíc mimoděk s podivením na krásný dům se sloupovím, vystupující z různobarevné zeleni starého stromoví v parku.

„Není-liž pravda, pěkný? A shora s domu jaká podivuhodná vyhlídka!“

Vjeli na nádvoří posypané štěrkem a ozdobené květinovými záhonky; dva zahradníci obkládali tu znova překopaný záhon houbovitými kameny. Hned na to vjel povoz ke krytému podjezdu a zastavil se.

„Ach, oni už přijeli!“ zvolala Anna, patříc na jezdecké koně, jež právě odváděli od podjezdu. „Jak se ti líbí tento kůň? Je pěkný, není-liž pravda? Je to můj zamilovaný kobb. Přiveď ho sem a přineste mi cukru. Kde je hrabě?“ otázala se dvou elegantních lokajů, kteří vyběhli z předsíně. „A tu jde!“ zvolala, když spatřila Vronského, jenž jí přicházel vstříc spolu s Veslovským.

„Kde umístíte kněžnu?“ optal se Vronský po francouzsku Anny, a nevyčkav její odpovědi, přistoupil k Darji Alexandrovně, znova ji vítal a políbil jí ruku. „Snad ve velké komnatě s balkonem?“

„Ó ne, to je daleko! Raději v úhlové, budeme se aspoň častěji viděti. Nu pojďme,“ pravila Anna, podávajíc svému oblíbenému koni cukr, jejž byl lokaj přinesl.

„Et vous oubliez votre devoir,“[119] obrátila se k Veslovskému, jenž vyšel také před dům.

„Pardon, j’en ai tout plein les poches,“[120] usmál se Veslovský, sahaje prsty do kapsy u vesty.

„Mais vous venez trop tard,“[121] namítla Anna, utírajíc si šátkem ruku, kterou jí smočil kůň, když bral cukr.

Anna se obrátila k Dolli: „Na dlouho jsi přijela? Na jeden den? To není možná!“

„Slíbila jsem tak, a mimo to děti…“ odpověděla Dolli, jež byla na rozpacích, poněvadž chtěla vzít ještě svou kabelku z faëtonu a mimo to tušila, že tvář její musí býti celá zaprášena.

„Ale ne, Dolli, dušinko… Nu, uvidíme. Pojďme, pojďme!“ a s těmi slovy odvedla Annu do vykázané jí komnaty.

Nebyla to ona parádní komnata, kterou navrhoval Vronský, nýbrž prostší, a Anna se omlouvala, aby jí to Dolli prominula. Ale tato komnata, za kterou se Anna cítila povinnou se omluviti, byla plna takové nádhery, v jaké Dolli nikdy dosud nežila a která jí uváděla na mysl nejlepší hôtely v cizině.

„Nu, dušinko, já jsem šťastna!“ pravila Anna, jež si usedla na minutku v amazonce vedle Dolli. Pověz mi, co dělá tvoje rodina. Stivu jsem spatřila na okamžik. Ale on neumí o dětech pranic povědít. Co dělá můj miláček Táňa? Je už veliká asi?“

„Ano, velmi velká,“ odpověděla krátce Darja Alexandrovna a sama se podivila, proč tak chladně odpovídá o svých dětech. „Žije se nám velmi pěkně u Leviných,“ dodala k tomu.

„Vidíš, kdybych byla věděla,“ pravila Anna, že mnou nepovrhuješ… Mohli byste všichni k nám přijeti. Vždyť Stiva je starý a dobrý přítel Alexěje,“ připojila a náhle se zarděla.

„Ano, ale my tak pěkně…“ namítla Dolli rozpačitě.

„Ostatně já samou radostí mluvím hlouposti. Jen tomu věř, dušinko, že jsem ti nad pomyšlení ráda!“ promluvila zas Anna a znova celovala Dolli. „Ty’s mně dosud nepověděla, jak i co o mně smýšlíš, a já chci všechno věděti. Ale jsem ráda, že mne aspoň uvidíš, jakou vskutku jsem. Zejména bych nerada, aby se o mně domýšleli, že chci něco dokázat. Ničeho nechci dokazovat, chci jen žíti; nikomu nechci činiti zla, krom sebe. A na to mám právo, co myslíš? Ale o tom by bylo mnoho mluviti; však si ještě pohovoříme. Půjdu se nyní oblékat a tobě sem pošlu komornou.“

XIX

Když Darja Alexandrovna zůstala v komnatě sama, rozhlédla se po ní okem hospodyně. Vše co viděla, když přijížděla k domu a vcházela do něho, a co zpozorovala nyní ve své komnatě, vše to činilo na ni dojem hojnosti a nádhery a toho nového evropského luxu, o němž čítala jen v anglických románech, ale jehož nikdy dosud nevídala v Rusku a zejména na vsi. Všechno bylo nové, počínaje od nových francouzských tapet, až po koberec, jímž byla pokryta celá podlaha komnaty. Postel byla pružinová s tenkou matrací, zvláštní podhlavnicí a s kanausovými[122] povlaky na malinkých poduškách. Mramorové umyvadlo, toilettní stůl, pohovka, stoly, bronzové hodiny na krbě, záclony a portiery, vše to bylo drahé a nové.

Vyfintěna komorná, jež přišla nabídnout Dolli své služby, měla příčesku a šaty modnější než sama Dolli a byla taktéž nová a drahá jako celá komnata. Darji Alexandrovně lahodila její uctivost, čistotnost a úslužnost, ale bylo jí při ní nepohodlno; styděla se před ní za svůj spravovaný noční kabátek, který na neštěstí omylem položila do kabelky. Styděla se právě za ony záplaty a za ta zašívaná místa, na něž byla doma nejvíc hrda. Doma jí bylo jasno, že na šest nových kabátků by bylo zapotřebí dvaceti čtyř loket plátna po 65 kopejkách, což by sestavilo přes 15 rublů bez příprav a bez práce, a oněch 15 rublů ušetřila. Ale před komornou jí bylo, ne-li stydno, tedy aspoň nevolno.

Darji Alexandrovně velice ulevilo, když vešla do komnaty její dávná známá Annuška. Elegantní komorné měla zapotřebí paní, a u Darje Alexandrovny zůstala Annuška.

Annuška se patrně velice zaradovala, že k nim zavítala známá paní, a bez přestání povídala. Dolli zpozorovala, že by jí ráda pověděla své mínění o nynějším postavení její paní, zejména co se týče lásky a oddanosti hraběte k Anně Arkáďjevně, ale Dolli ji všemožně zdržovala, jakmile se chtěla dotknouti onoho choulostivého předmětu.

„S Annou Arkáďjevnou jsem vyrostla, je mně dražší všeho na světě. Inu což, já jí soudit nemohu. Ale myslím, tak milovat…“

„Buď tedy tak dobrá, dej to vyprat, je li možno,“ přerušila ji Darja Alexandrovna.

„K službám. Pro drobné prádlo jsou tu dvě zvláštní pradleny, a velké prádlo se pere všechno mašinou. Hrabě sám všechno zařizuje. Inu, takový muž…“

Dolli byla ráda, když vešla Anna a svým příchodem učinila povídání Annuščinu konec.

Anna se převlekla do velmi prostého batistového obleku. Dolli si důkladně povšimla onoho prostého šatu. Věděla, co znamená, a za jaké peníze se kupuje taková prostota.

„Stará známá,“ ukázala Anna na Annušku.

Nyní už nebyla Anna na rozpacích. Byla zcela klidna a ovládala se. Dolli pozorovala, že se už úplně zotavila po dojmu, jejž na ni učinil její příjezd, a vpravila se v ten povrchní, lhostejný ton, při němž se zdálo, jako by dvéře do toho oddělení, kde se nacházely její city a nejtajnější myšlénky, byly zavřeny.

„Jak se daří tvé dcerušce, Anno?“ optala se Dolli.

„Aňa? (tak zvala svou dceru Anna). Je zdráva. Velmi sesílila. Chceš ji vidět? Pojď, já ti ji ukážu. Měla jsem plno starosti s chůvami,“ počala vypravovati Anna. „Měli jsme kojnou Italku. Je hodná, ale neobyčejně hloupá! Chtěli jsme ji poslat nazpět, ale děvčátko tak k ní přivyklo, že ji držíme doposud.“

„Nu, a jak jste to zařídili?…“ chtěla Dolli započít řeč o tom, jakého jména se dostane děvčátku. Ale když zpozorovala, jak se při těch slovech tvář Annina náhle zasmušila, změnila smysl své otázky. „Jak jste to zařídili? Odstavili jste ji už?“

Anna ji však pochopila.

„Ty’s se chtěla optat na něco jiného? Chtěla jsi se ptát, jak se bude jmenovat? Že? Ta otázka souží Alexěje. Nemá dosud jména. To jest, jmenuje se dosud Karenina,“ vysvětlovala Anna, při čemž zamhouřila oči tak, že bylo viděti jen stýkající se řasy. „Ostatně,“ dodala po kratinké přestávce s vyjasněnou tváří, „o všem tom si pohovoříme později. Pojď, já ti ji ukážu. Elle est tres gentille.[123] Leze už.“

Nádhera, jež překvapovala Darji Alexandrovnu v celém domě, ještě více ji překvapila v dětském pokoji. Spatřila tam vozíčky objednané z Anglie, přístroje, v nichž se děti učí chodit, zvláštní divan na způsob kulečníku, po němž děvčátko lezlo, houpačku, zvláštní vany zcela nového způsobu. Vše to bylo anglické, solidní, pevné a patrně velmi drahé. Pokoj byl prostorný, velmi vysoký a světlý.

Když přišli do pokoje, sedělo děvčátko v pouhé košilce v malinkém křesle u stolu a jedlo bouillon, kterým si zabryndalo celá prsíčka. Krmila je a spolu s ním také sama jedla ruská dívka, jež posluhovala v dětské komnatě. Nebylo tu právě kojné ani chůvy; nacházely se v sousedním pokoji, odkudž bylo slyšeti rozhovor lámaným francouzským jazykem, kterýmž jedině se mohly mezi sebou dorozuměti.

Vyfintěná, vysoká Angličanka s nepříjemnou tváří a podezřelým vzezřením, jakmile zaslechla hlas Annin, přichvátala do komnaty, potřásajíc rusými kadeřemi, a ihned se počala ospravedlňovati, ač ji Anna ničím nevinila. Na každou otázku Anninu odpovídala spěšně několikrát „yes, my lady“.[124]

Černobrvé, černovlasé, ruměné děvčátko s pevným, červeným tílkem pohlédlo přísně na neznámou dámu, ale přes to přece se Darji Alexandrovně velice zalíbilo; zmocnila se jí skoro až závist, že vypadalo tak zdravě. Též se jí líbilo, jak se děvčátko čile smýkalo po divaně. Ani jedno z její dětí tak nelezlo. Když posadily děvčátko na koberec a vykasaly mu v zadu šatičky, bylo ku podivu milé. Ohlíželo se jako divoké zvířátko na vzrostlé, pozorujíc je svýma lesklýma, černýma očima; působilo mu patrně potěšení, že na ně pohlížejí se zálibou, usmívalo se, a držíc nožky stranou, rázně se opíralo na ručky, bystře přitahovalo zad a opět se energicky opřelo dále.

Ale celkový dojem dětské komnaty, a zejména ona Angličanka, se Darji Alexandrovně velmi nelíbil. Že mohla Anna, jež tak dobře zná lidi, vzíti ke své dcerušce takovou nesympathickou a nedoporučující se Angličanku, vysvětlovala si Darja Alexandrovna tím, že by do takové nenormální rodiny, jako byla rodina Annina, slušná bonna nevstoupila. Mimo to Darja Alexandrovna seznala hned z několika slov, že Anna, kojná, chůva a dítě spolu neladí, a že dnešní matčina návštěva u dítěte byla věcí nikoliv obyčejnou. Anna chtěla dáti dceři zamilovanou hračku, ale nemohla jí najíti.

Nejpodivnějším bylo to, že, když se Darja Alexandrovna optala, kolik zubů má Aňa, Anna se zmýlila, neboť o dvou posledních zoubcích ještě ani nevěděla.

„Mně je někdy líto, že jsem tu jako zbytečná,“ mluvila Anna, když odcházely z dětské komnaty, a opravila svou vlečku, aby se vyhnula hračkám, postaveným u dveří. „Jinak bylo s prvním.“

„A já měla za to, že naopak,“ prohodila ostýchavě Darja Alexandrovna.

„Ó ne! Víš-li pak, vždyť já jsem ho viděla, Serëžu…“ sdělovala jí Anna, mhouříc oči, jako by se dívala na něco vzdáleného. „Ostatně, o tom si povíme potom. Věříš-li, já jsem jako hladový člověk, jehož posadili náhle k bohatému obědu, a on neví, do čeho se dříve dát. Bohatý oběd — to’s ty a nastávající rozhovory s tebou, takové rozhovory, jichž jsem s nikým jiným nemohla vésti; a nyní nevím, z čeho začít. Mais je ne vous ferai grâce de rien.[125] Všechno musím vypovídat.“

„Ach ano, musím ti podat náčrtek společnosti, kterou zde najdeš,“ pokračovala Anna po malé přestávce. „Začnu od dam. Kněžna Varvara. Ji znáš, a já vím, jakého jste mínění o ní Stiva a ty. Stiva říká, že jediným účelem její života jest, aby dokázala, že vyniká nad svou sestru Kateřinu Pavlovnu; je to všechno pravda; ale je dobrák a já jsem jí velice vděčna. Byly chvíle v Petrohradě, kdy jsem mela nezbytně zapotřebí un chaperon.[126] Tu se mně namanula ona. Ale ona je vskutku dobrák. Velice mně usnadnila mé postavení. Já vidím, že nemáš ponětí o tom, jak mně bylo obtížno… tam v Petrohradě,“ dodala Anna. „Zde jsem úplně spokojena a štastna. Ale o tom později. Musíme pokračovat. Pak tedy Svijažský; je maršálkem zdejší šlechty, člověk velice řádný, ale potřebuje čehosi od Alexěje. Toť víš, že se svou zámožností může míti Alexěj nyní, když se usadil zde na panství, veliký vliv. Pak Tuškevič; — ty‘s ho viděla, on byl nápadníkem Betsy. Nyní je v nemilosti a přijel k nám. Je to, jak Alexěj říká, jeden z těch lidí, kteří jsou velmi příjemní, pokládáš-li je za to, čím se chtějí zdáti, et puis, il es comme il faut,[127] jak říká kněžna Varvara. Pak Veslovský; nu, toho znáš. Roztomilý hoch,“ prohodila Anna a čtverácký úsměv jí zahrál kolem rtů. „Co to bylo za hloupou historii s Levinem? Veslovský vypravoval o tom Alexěji, a my tomu nemůžeme věřit. Il est tres gentil et naif,“[128] promluvila opět s týmž úsměvem. „Mužům je nezbytna zábava, Alexěji je třeba obecenstva, proto si vážím celé té společnosti. Musí býti u nás živo a veselo, aby si Alexěj nepřál ničeho jiného. Pak uvidíš ještě správce. Němec, velmi řádný, a rozumí hospodářství. Alexěj si ho velice váží. Potom doktor, mladý člověk, ne sice úplný nihilista, ale víš, jí nožem… ale jinak velmi dobrý lékař. Pak architekt… Une petite cour.“[129]

XX

„Tu vám vedu Dolli, kněžno; vy jste si tolik přála ji vidět,“ mluvila Anna, když spolu s Darjí Alexandrovnou přicházela na velikou kamennou terrassu, kde seděla ve stínu kněžna Varvara u rámu, na němž vyšívala povlak na křeslo pro hraběte Alexěje Kirilloviče. „Dolli říká, že nebude do oběda ničeho jíst, ale dejte přece přinésti snídaní[130] a já zatím půjdu hledat Alexěje a přivedu je sem všechny.“

Kněžna Varvara přivítala Dolli laskavě a při tom s takým odstínem, jako by ji přijímala pod svou ochranu, a hned jí počala vykládati, že se ubytovala u Anny proto, že ji vždycky měla radši než její sestra Kateřina Pavlovna, to jest ta, jež Annu vychovala, a že nyní, když všichni Annu opustili, pokládala za svou povinnost, pomoci jí v této přechodné, pro ni nejtěžší době.

„Až muž svolí k rozvodu, odejedu opět do svého ústraní, nyní však tu mohu býti užitečnou a vyplním svou povinnost, ač je mi to za těžko, — a ne jako dělají jiní. To jsi hodná, to je velmi pěkné od tebe, že jsi přijela! Oni žijí spolu jako nejlepší manželé; souditi je může Bůh, ale ne my. Co pak nebylo totéž s Birjuzovským a Aveňjevou?… Nebo Nikandrov, a Vasiljev s Mamonovou, nebo Liza Neptunová… Nikdo ani slova proti nim neřekl. A konec konců přijímali je všude. — A pak, c‘est un intérieur si joli, si comme il faut. Tout-a-fait a l’anglaise. On se réunit le matin au breakfast et puis on se sépare.[131] Každý dělá až do oběda, co chce. Oběd je v sedm hodin. Stiva jednal velmi dobře, že tě sem poslal. Musí se jich držet. Vždyť víš, že on prostřednictvím své matky a bratra může všechno udělat. Mimo to konají tu mnoho dobra. Nevypravoval ti ještě o své nemocnici? Ce sera admirable, —[132] všechno bude z Paříže.“

Rozmluvu jejich přetrhla Anna, jež nalezla celou společnost u kulečníku, a s ní přicházela nyní na terrassu. Do oběda bylo ještě daleko, pohoda byla výtečná, a proto činěny různé návrhy, jak by se daly stráviti zbývající ještě dvě hodiny do oběda. Ve Vozdviženském bylo možno ukrátit si chvíli rozmanitými způsoby, a sice vesměs jinými než v Pokrovském.

„Une partie de lawn tennis,“[133] navrhoval Veslovský, usmívaje se svým půvabným úsměvem. „Budeme opět na jedné straně, Anno Arkáďjevno.“

„Ne, je horko; lépe projíti se po sadu a projeti se na loďce. Darja Alexandrovna uvidí naše břehy,“ navrhoval Vronský.

„Souhlasím se vším,“ prohodil Svijažský.

„Myslím, že Dolli bude nejvítanější procházka, že? — A pak už se můžeme projeti v loďce,“ mínila Anna.

Na tom zůstalo. Veslovský s Tuškevičem šli do koupelny, slíbili, že tam připraví loďku a budou čekat.

Ve dvou párech kráčeli po pěšině: Anna se Svijažským, Dolli s Vronským. Dolli byla trochu zaražena a znepokojena zcela pro ni novými okolnostmi, v nichž se tu ocitla. Abstraktně, theoreticky nejen že omlouvala, nýbrž i schvalovala jednání Annino. Dolli, jak se vůbec nezřídka přiházívá svrchovaně mravným ženám, které omrzela jednotvárnost mravného života, z povzdálí nejen že omlouvala hříšnou lásku, nýbrž dokonce i záviděla jí. Mimo to milovala Annu srdečně. Ale ve skutečnosti, když ji spatřila ve společnosti oněch, jí cizích pánů, kteří dbali jakéhosi nového pro ni, dobrého tonu, pocítila, že jí není volno. Zvláště nepříjemno jí bylo stýkati se s kněžnou Varvarou, jež jim všecko odpouštěla za to pohodlí, jehož se jí zde dostávalo.

Vůbec abstraktně Dolli skutek Annin schvalovala, ale při tom jí bylo nepříjemno patřiti na toho člověka, k vůli němuž Anna svůj skutek vykonala. A pak Vronský se jí nikdy nelíbil. Pokládala ho za příliš hrdého a nevidéla v něm kromě bohatství ničeho, nač by mohl býti hrdým. Ale zde, ve svém domě, imponoval jí ku podivu ještě více než dříve, a proto si nemohla v jeho přítomnosti vésti svobodně. Zakoušela při něm podobný pocit jako při komorné za příčinou nočního kabátku. Jako se před komornou ne-li styděla, tedy ostýchala pro záplaty, tak i před ním se ne-li styděla, tedy ostýchala k vůli samé sobě.

Dolli byla na rozpacích a musila si vymýšleti předmět, o němž by mohla rozmlouvati. Ač tušila, že při jeho hrdosti pochvala domu a sadu mu musí býti nepříjemnou, přece, poněvadž jí nic jiného nenapadlo, řekla, že se jí jeho dům velice líbí.

„Ano, je to velmi pěkná budova v krásném, starobylém slohu,“ souhlasil Vronský.

„Velmi se mi zalíbilo nádvoří před hlavním vchodem. To bylo již tak?“

„Ó ne!“ zvolal Vronský a tvář jeho se vyjasnila radostí. „Kdybyste věděla, jak ono nádvoří vypadalo letos z jara!“

I počal ji zprvu opatrně, potom stále důrazněji upozorňovati na různé podrobnosti v okrasách domu a sadu. Bylo vidět, že Vronský vynaložil mnoho práce na zdokonalení a okrášlení svého příbytku a že cítil potřebu pochlubiti se tím před novou osobností, a že mu pochvaly Darje Alexandrovny působily srdečnou radost.

„Chcete-li se podívat na nemocnici, a nejste-li unavena, je to odsud nedaleko. Pojďme,“ pravil pak, pohlédnuv jí do tváře, aby se přesvědčil, že se opravdu nenudí.

„Půjdeš s námi, Anno?“ obrátil se k ní Vronský.

„Půjdeme, není-liž pravda?“ pohlédla na Svijažského. „Mais il ne faut pas laisser le pauvre Veslovský et Tuškevič se morfondre la dans le bateau.[134] Musíš jim vzkázat.“

„Ano, to je pomník, jejž si zde staví,“ prohodila Anna obracejíc se k Dolli s týmž chytrým úsměvem, s nímž už dříve mluvila o nemocnici.

„Ó! důkladný podnik!“ mínil Svijažský. Ale aby se nezdálo, že chce jen lichotit Vronskému, pronesl ihned trochu nepříznivou poznámku. „Ale divím se, hrabě,“ mluvil Svijažský, „že při tolikeré péči o zdravotní zájmy lidu zůstáváte tak lhostejným ke školám.“

„C’est devenu tellement commun les écoles,“[135] odpověděl Vronský. „Víte, nejen proto, nýbrž byl to můj koníček. — K nemocnici musíme tudy jíti,“ obrátil se k Darji Alexandrovně, ukazuje jí na postranní východ z aleje.

Dámy rozevřely slunečníky a vyšly na poboční cestičku. Cesta se několikrát zahnula, pak prošli brankou a Darja Alexandrovna spatřila před sebou na vyvýšeném místě velikou, krásnou, skoro už hotovou budovu neobvyklého tvaru. Nebarvená dosud plechová krytina oslepovala svým třpytem v jasných paprscích slunečních. Vedle hotové již budovy stavěla se druhá, obklíčená dosud lešením; zedníci v zástěrách stáli na lešení, ukládali cihly, zalévali je maltou z dřevěných konví a srovnávali zdivo latí.

„U vás se pracuje rychle!“ podivil se Svijažský. „Když jsem zde byl posledně, ani střecha ještě nebyla postavena.“

„K podzimu bude všechno dohotoveno. Uvnitř je už skoro všechno ukončeno,“ pravila Anna.

„A co bude to vedle?“

„Tam bude byt lékařův a lékárna,“ odpověděl Vronský, jenž spatřil blížícího se stavitele v krátkém svrchníku. Omluvil se tedy damám a šel mu vstříc.

Obešel karb, z něhož zedníci nabírali maltu, a pak se zastavil s architektem a počal mu živě cosi vykládati.

„Štít je pořád příliš nízký,“ odpověděl Anně, jež se ho ptala, oč se jedná.

„Pravila jsem vám, že se měl cokl zvýšit,“ prohodila Anna.

„Ovšem bylo by lépe, Anno Arkáďjevno,“ souhlasil architekt, „ale je už pozdě.“

„Ano, mne to velmi zajímá,“ odvětila Anna Svijažskému, jenž vyjádřil svůj údiv nad její architektonickými vědomostmi. „Jest nezbytno, aby nová budova souhlasila ve slohu s nemocnicí. Vzpomněli si na ni pozdě a počali stavět bez plánu.“

Když Vronský pohovořil s architektem, vrátil se k damám a provodil je do vnitř nemocnice.

Přes to, že zvenčí teprv dodělávali římsy a v přízemí ještě malovali, v prvním patře bylo všechno už skoro dohotoveno. Po širokých, litinových schodech vstoupili do síně, odkudž vešli do první prostorné světnice. Stěny byly omítnuty a obarveny na způsob mramoru, ohromná okna s velikými tabulemi byla už vstavena, jen parketová podlaha nebyla ještě hotova. Truhláři, kteří hoblovali zdvižený kvadrat, nechali práce, sňali tkanice, jimiž měli podvázané vlasy, aby jim nepadaly do očí, a pozdravovali pány.

„Zde se budou přijímati nemocní,“ vysvětloval Vronský. „Zde bude psací pult, stůl, skříň a víc nic.“

„Sem, tudy pojďme. Nepřistupuj k oknu,“ varovala Anna a zkoušela, vyschla-li už barva. „Alexěji, barva už usechla,“ dodala hned na to.

Z přijímacího sálu přišli na chodbu. Zde jim Vronský ukázal ventilaci, zařízenou dle nové soustavy. Pak jim ukazoval mramorové vany, postele, s jakýmisi zvláštními pružinami. Pak je vodil z jedné ložnice do druhé, ukázal komoru, světnici, ve které se bude chovati prádlo, peci dle nové soustavy, pak kotouče, na nichž bez hluku budou po chodbě rozvážeti potřebné věci, a mnoho jiného. Svijažský jako člověk, znající všechny nové vynálezy, ocenil vše, jak náleží. Dolli se jen divila, neboť něco podobného až dosud nevídala. A poněvadž chtěla znáti účel každé jednotlivé věci, vyptávala se na všechno do podrobna, což působilo Vronskému nemalou radost.

„Myslím, že to bude jediná v celém Rusku, zcela pravidelně zařízená nemocnice,“ podotknul Svijažský.

„A oddělení pro šestinedělky při nemocnici nebude?“ otázala se Dolli. „Toho je tak zapotřebí na vesnici. Často jsem…“

Jinak velice uctivý Vronský jí vskočil do řeči.

„To nebude porodnice, nýbrž nemocnice, jež bude určena pro všechny nemoci, vyjma nakažlivé,“ vysvětloval jí. „A na tohle se podívejte…:“ i ukázal Darji Alexandrovně nedávno objednané křeslo pro rekonvalescenty. „Jen se podívejte.“ A sám sedl do křesla a počal se s ním pohybovati. „Nemůže chodit — je ještě sláb, nebo ho nohy bolí, ale má potřebí vzduchu — i jezdí, projíždí se…“

Darji Alexandrovnu všechno zajímalo, všechno se jí velice líbilo, ale nejvíce se jí líbil sám Vronský se svým přirozeným, naivným zápalem. „Opravdu, je to velice milý, hodný člověk,“ myslila si chvílemi, neposlouchajíc jeho slov, nýbrž pohlížejíc na něho a pozorujíc výraz jeho tváře, při čemž se stavěla na stanovisko Annino. Tak se jí líbil v tomto svém zápalu, že chápala, proč se Anna do něho zamilovala.

XXI

„Ne nechoďte! Zdá mi se, že kněžna je již unavena a koně by jí nezajímali,“ pravil Vronský Anně, jež navrhovala, aby se šli podívat na hřebčinec, kde si Svijažský chtěl prohlédnouti nově koupeného hřebce. Jděte spolu a já doprovodím kněžnu domů, i promluvíme si zatím,“ pravil dále, „ovšem, bude-li vám libo?“ obrátil se k Dolli.

„Koním nerozumím ani za mák a budu proto velmi ráda,“ odpověděla trochu překvapená Darja Alexandrovna.

Seznávala z tváře Vronského, že si přál od ní něčeho. A nemýlila se. Jakmile prošli vrátky opět do parku, pohlédl Vronský v onu stranu, kam odešla Anna, a když se přesvědčil, že jich nemůže více slyšeti ani viděti počal:

„Domyslila jste se, že jsem si přál s vámi pohovořiti,“ promluvil Vronský, usmívaje se očima na Dolli. „Vím bezpečně, že jste přítelkyní Anninou.“ Při těch slovech sňal klobouk, vytáhl šátek a utřel si hlavu, jež počínala plešivěti.

Darja Alexandrovna neodpovídala; vrhla jen polekaný pohled na Vronského. Když pocítila, že je s ním o samotě, zmocnil se jí náhle strach: lekaly ji jeho smějící se oči a přísný při tom výraz tváře.

Hlavou se jí mihnuly nejrozmanitější domněnky, o čem asi chce s ní promluviti. „Bude mne přemlouvati, abych se k nim přestěhovala na léto s dětmi, a já budu nucena jeho žádost odmítnouti; aneb si bude přáti, abych sestavila v Moskvě pro Annu společnost… Anebo snad o Váseňkovi Veslovském a jeho poměru k Anně? Či snad zahovoří o Kiti a bude se omlouvati, proto že cítí na sobě vinu?“ Domýšlela se vůbec jen něčeho nepříjemného, ale o čem vskutku se chystal promluviti, toho se nedomyslila.

„Máte takový vliv na Annu, ona vás tolik miluje,“ počal Vronský. „Pomozte mně.“

Darja Alexandrovna upřela ostýchavě tázavý pohled na jeho energické líce, jež bylo chvílemi celé osvětleno slunečními paprsky, pronikajícími skrze loubí lipové aleje, chvílemi zahrály po něm jen jednotlivé paprsky, rozlévajíce se po tváři zlatými kroužky, chvílemi pak vstupovalo celé do stínu, i čekala, co promluví dále; ale Vronský, řinče kovanou hůlkou o štěrk, kráčel mlčky podle ní.

„Jestliže jste přijela k nám, vy jediná ze všech bývalých přítelkyň Anniných — kněžnu Varvaru ovšem nepočítám — vím, že jste to neučinila proto, že byste stav náš pokládala za normálný, nýbrž z té příčiny, že, ač chápete, jak těžkým jest naše postavení, přece nepřestáváte ji milovati a jste hotova jí pomoci. Pochopil jsem vás?“ otázal se konečně Vronský, ohlédnuv se na Dolli.

„Ovšem,“ odvětila tato zavírajíc slunečník; „ale…“

„Nikoli,“ vpadl jí do řeči a zapomínaje, že tím uvádí Darji Alexandrovnu v choulostivé postavení, mimovolky stanul, následkem čehož byla i ona nucena se zastaviti. „Nikdo necítí lépe a silněji než já, jak těžké je postavení Annino. Sama to uznáte, učiníte-li mně čest a budete mne míti za člověka se srdcem. Těžké její postavení zavinil jsem já, a proto je také cítím.“

„Rozumím vám,“ prohodila Darja Alexandrovna, mile překvapena, jak upřímně a rozhodně mluvil ona slova.

„Ale právě proto, že se cítíte vinným, snad přeháníte,“ pravila dále. „Postavení její ve společnosti jest opravdu těžké, chápu to.“

„Ta společnost je hotové peklo!“ promluvil spěšně Vronský, svraštiv zasmušile obrví. „Nelze si představiti strašnějších mravných muk než to, co jí bylo snášeti v Petrohradě po dvě neděle… Věřte mně.“

„Ano, ale zde, dokavad Anna… ani vy nepocítíte touhy po společnosti…“

„Společnost!“ zvolal Vronský s opovržením. „Co by mohlo ve mě vzbuditi touhu po společnosti?“

„Do té doby — a to může potrvati na vždy — jste štastni a spokojeni. Vidím na Anně, že je šťastna, úplně šťastna, sama mně to již řekla,“ pravila s úsměvem Darja Alexandrovna. Ale když ta slova pronesla, vznikla v ní bezděky pochybnost, je li Anna opravdu štastna.

Ale Vronský, jak se zdálo, o tom nepochyboval.

„Ovšem, ovšem,“ souhlasil s Dolli. „Vidím, že po všech svých útrapách znova ožila, že je šťastna. Ji činí šťastnou přítomnost. Ale mne?… Bojím se toho, co nás čeká… Ach odpusťte, přejete si chodit?“

„Ne, to je stejné.“

„Tedy sedněme si zde.“

Darja Alexandrovna usedla na lavičku v úhlu aleje. Vronský zůstal před ní stati.

„Vím, že je šťastna,“ opětoval Vronský a pochybnost, je-li Anna opravdu šťastnou, zmocnila se ještě silněji Darje Alexandrovny. „Ale může-li to potrvati tak nadále? Byl-li náš skutek dobrý či špatný, to je jiná otázka; kostky jsou však vrženy,“ pokračoval Vronský, přecházeje z ruského na francouzský jazyk; „a my jsme k sobě připoutáni na celý život. Jsme spojeni nejposvátnějšími pro nás pouty lásky. Máme dcerušku, můžeme ještě míti děti. Ale zákon a všechny ostatní okolnosti našeho postavení jsou takovy, že se může naskytnouti tisícero komplikací, jichž Anna nyní, pokud duše její odpočívá po tolikerých útrapách a zkouškách, nevidí a viděti nechce. Moje dcera podle zákona není dcerou mou, nýbrž — Karenina. Nechci, aby podobný klam trval na dále!“ zvolal Vronský, vyjadřuje energickým gestem svůj odpor a pohlédnuv zasmušile a spolu tázavě na Darji Alexandrovnu.

Tato neopovídala a pohlížela pouze na Vronského. Vronský pokračoval.

„Zejtra, dejme tomu, narodí se syn, můj syn, ale podle zákona bude on — Karenin, nebude dědicem ani mého jména, ani mého jmění, a ať bychom si byli v rodině sebe šťastnějšími a byť bychom měli kolikkoliv dětí, mezi mnou a jimi nemá býti svazku. Budou Karenini. Jen si představte obtíž a hrůzu takového postavení! Pokusil jsem se promluviti o tom s Annou. Ji to však dráždí. Nechápe mne, a já nejsem s to, abych jí vyložil vše to zřetelněji. Nyní pohleďte na věc s druhé strany. Jsem šťasten, šťasten její láskou, ale je mi třeba zaměstnání… Takové zaměstnání jsem si vyhledal a jsem hrd na ně, neboť je pokládám za ušlechtilejší, než jsou zaměstnání bývalých mých soudruhů při dvoře a ve službě vojenské. I jsem jist, že svého zaměstnání neproměním za jejich zaměstnání. Pracuju zde na místě a jsem šťasten, spokojen, a ničeho nám k štěstí nechybí. Práce ta se mi líbí. Cela n’est pas un pis-aller,[136] naopak…“

Darja Alexandrovna pozorovala, že Vronský počíná plésti jednu záležitost do druhé, a neuměla si dobře vysvětliti tuto jeho odchylku. Rozuměla však, že počal-li zprva mluviti o věcech, které mu leží na srdci, o nichž se však nemůže rozhovořiti s Annou, odhaloval nyní před ní všechno, co mu vůbec leželo na srdci, tedy i otázku o jeho působnosti na vesnici, jež se patrně nacházela v téže duševní příhrádce, jako jeho poměr k Anně.

„Budu tedy pokračovat,“ pravil vzpamatovav se. „Důležito jest pro mne, abych, když pracuju, byl přesvědčen, že to, co konám, nezajde spolu se mnou, že se toho dostane mým dědicům; — a toho vědomí se mi nedostává.

Vmyslete se do situace člověka, jenž ví už napřed, že děti, které se mu narodí od milované ženy, nebudou jeho dětmi, nýbrž budou dětmi jiného člověka, jenž jich nenávidí a znáti se k nim nechce. Vždyť to je hrozné!“

Vronský umlk’ patrně následkem přílišného rozčilení.

„Ovšem, ovšem, rozumím vám. Co však tu může učiniti Anna?“ otázala se Darja Alexandrovna.

„To právě mne přivádí k cíli naší rozmluvy,“ pokračoval Vronský, snaže se všemožně, aby byl klidným. „Anna může mnoho; jen na ní to závisí… Kdybych třebas jen chtěl poprositi hosudura, abych směl přijati své dítě za vlastní, i k tomu by bylo nezbytně třeba rozvodu. A to závisí na Anně. Muž byl ochoten svoliti k rozvodu; váš muž to tehda všechno zařídil. Vím, že by se ani nyní nevzpíral. Bylo by jen třeba mu dopsati. Tehda přímo řekl, bude-li si toho Anna přáti, že jí neodepře.“ „Ovšem,“ podotknul zasmušile. „Je to jedna z oněch farisejských ukrutností, jichž jsou schopni pouze oni lidé bez srdce. Ví dobře, jakých útrap ji stojí každá vzpomínka na něho, a, ač to ví, přec vyžaduje, aby mu psala. Rozumím jí, že je to pro ni nesnesitelno. Ale důvody jsou tak důležity, že nezbývá než passer pardessus toutes ces finesses de sentiment. Il y va du bonheur et de l’existence d’Anne et de ses enfants.[137] O sobě nemluvím, ač i mně je těžko, nad míru těžko,“ pokračoval a na tváři jeho zračila se hrozba komusi proto, že mu bylo tak těžko. „Vidíte tedy, kněžno. Chápu se vás nesvědomitě, jako jediné kotvy spasení. Pomozte mně ji přemluvit, aby mu dopsala a požádala ho za rozvod!“

„Rozumí se,“ prohodila zádumčivě Darja Alexandrovna, jíž tanula živě na mysli její poslední rozmluva s Alexějem Alexandrovičem. „Rozumí se,“ opětovala však rozhodným hlasem, když si vzpomněla na Annu.

„Užijte svého vlivu na ni, přimějte ji, aby mu dopsala. Nerad bych a skoro ani nemohu s ní o tom mluviti.“

„Dobře, já s ní promluvím. Ale jak že jí to samé nenapadne?“ podivila se Darja Alexandrovna, jež si z nenadání vzpomněla na nový Annin zvyk, mhouřiti oči. Vzpomněla si, že Anna mhouřila oči zejména tehdá, když se jednalo o věci, jež jí ležely nejblíže u srdce. „Zrovna jako by mhouřila oči před svým vlastním životem, aby ho nemusila viděti celý," napadlo Dolli. „Učiním tak a promluvím s ní k vůli ní i k vůli sobě,“ odpověděla Darja Alexandrovna na výraz vděčnosti, jevící se v jeho tváři.

Na to vstali a kráčeli k domu.

XXII

Dolli byla už doma, když se Anna vrátila. Pohlédla jí upjatě do očí, jako by se ptala, o čem rozprávěla s Vronským; slovy však se jí na to neotázala.

„Zdá se, že je už čas k obědu,“ prohodila. „Dosud se nám nepodařilo, promluviti si od srdce. Naděju se však na večer. Nyní se musím jíti oblékat. Ty bezpochyby také. Všichni jsme se umazali tam na stavbě.“

Dolli odešla do své komnaty a přišlo jí do smíchu. Převlékat se neměla do čeho, protože beztoho už měla na sobě svůj nejlepší oblek; ale aby ukázala, že se hotoví k obědu, požádala komornou, aby jí očistila šaty, vzala jiné manšetky, připevnila si jinou mašli ke krku a na hlavu vzala krajky.

„Hle, to je vše, co jsem mohla učiniti,“ oznamovala s úsměvem k Anně, která k ní přišla už ve třetích, opět velice jednoduchých šatech.

„Ano, dbáme zde přes příliš na toilettu,“ mínila Anna, jako by tím omlouvala svou nádheru. „Alexěj je tak potěšen tvým příjezdem, jak zřídka kdy bývá. On je opravdu do tebe zamilován,“ dodala Anna. „Nejsi unavena?“

Před obědem už nezbývalo času, aby se daly o něčem do řeči. Když vstoupily do salonu, zastaly tam už kněžnu Varvaru a pány v černých kabátech. Architekt přišel ve fraku. Vronský představil Darji Alexandrovně doktora a správce. S architektem ji seznámil již v nemocnici.

Tlustý dvorecký, s lesknoucí se, kulatou, oholenou tváří a naškrobenou bílou kravatou, přišel oznámit, že oběd je hotov, a dámy vstaly. Vronský požádal Svijažského, aby podal ruku Anně Arkáďjevně a sám přikročil k Dolli. Veslovský předešel Tuškeviče a nabídl rámě kněžně Varvaře, tak že Tuškevič musil jíti sám s doktorem a se správcem.

Oběd, jídelna, nádobí, služebnictvo, víno a jídla nejen že souhlasily se všeobecným tonem nové nádhery celého domu, nýbrž zdály se ještě nádhernějšími a novějšími než ostatní. Darja Alexandrovna pozorovala onu, jí novou nádheru, a jako hospodyně, jež řídí domácnost, vnikala bezděky do všech podrobností, a jakkoli si nečinila naděje, že by kdy mohla užiti něčeho podobného také při své domácnosti, neboť tak daleko bylo to všechno svojí nádherou od prostičkého zařízení její domácnosti, snažila se dopátrati se, kdo a jak to všechno tak zařídil. Váseňka Veslovský, její muž, ba ani Svijažský a mnoho jiných lidí, které znala, nikdy na něco podobného ani nepomyslili a věřili na slovo, co každý slušný hostitel rád by vnuknul svým hostům, totiž že vše to, co je v jeho domě tak zdařile zařízeno, ho nestálo pražádné práce, že to vzniklo samo sebou. Darja Alexandrovna však věděla, že sama sebou nevznikne ani kaše k snídaní pro děti, a že tedy na tak složité a velkolepé zařízení bylo zapotřebí vytrvalé bedlivosti a důkladné něčí práce. Z pohledu Alexěje Kirilloviče, jímž v okamžiku přehlédl celý stůl; z toho, jak kývnutím dal dvoreckému znamení, a jak se otázal Darje Alexandrovny, preje-li si botvině[138] nebo polévky, pochopila, že původcem a opatrovníkem všeho toho je sám hostitel. Anna měla o to patrně právě tolik zásluh jako Veslovský. Bylať zde právě tak hostem jako Svijažský, jako kněžna Varvara a Veslovský: všichni jen vesele užívali toho, co bylo pro ně přichystáno.

Anna byla hostitelkou jen, na kolik řídila při stole rozhovor. Ale tento rozhovor, velice pro hostitelku obtížný při nevelkém stole, jsou-li nad to přítomny osoby, jako správec a architekt, tedy osoby ze společnosti zcela jiné, jež mají co dělat, aby potlačily svoji ostýchavost následkem nezvyklé nádhery a jež se nemohou dlouho účastniti všeobecného rozhovoru: tento obtížný rozhovor řídila Anna se svým vrozeným taktem, s prostotou, ano se zjevným potěšením, jak pozorovala Darja Alexandrovna.

Mluvilo se nejprv o tom, jak se Tuškevič s Veslovským sami projížděli na loďce, a Tuškevič za té příležitosti počal vypravovati o posledních veslařských dostihách v Petrohradském Yacht-klubě. Sotva že však nastala první pauza, Anna se ihned obrátila k staviteli, aby přerušila jeho zamlklost.

„Nikoláj Ivánovič byl překvapen,“ vypravovala mu o Svijažském, „jak se zdvihla nová budova od té doby, co tu byl naposled; já však bývám tam každodenně, a každý den se divím, jak rychle stavíte.“

„U Jeho Osvícenosti se pěkně pracuje,“ odpověděl usměvavě architekt, člověk uctivý, klidný, jenž si je však vědom své ceny. „To je něco jiného, než stavěti pro guberniální úřady. Kdežto tam by se popsalo tucet knih papíru, zde prostě oznámím hraběti, oč se jedná, promluvíme si a několika slovy je to vyřízeno.“

„Čistě po amerikánsku,“ prohodil s úsměvem Svijažský.

„Ano, tam se staví rationálně…“

Řeč přeskočila na zneužívání úředního postavení ve Spojených Obcích; ale Anna ji hned zas převedla na jiné thema, jež mělo dáti správci příležitost k několika slovům.

„Viděla jsi už někdy žací stroj?“ obrátila se s otázkou k Darji Alexandrovně. „Jeli jsme se právě dívat, když jsme se s tebou setkali. Viděla jsem to sama poprvé.“

„Jakým způsobem stroj vlastně seče?“ tázala se Dolli.

„Zrovna jako nůžkami. Leží deska a na ní množství malých nůžek. Takhle.“

Anna vzala svýma krásnýma, bílýma rukama, plnýma prstenů, nůž a vidličku a počala znázorňovati žací stroj. Věděla ovšem, že z její vysvětlování Dolli ničeho nepochopí; ale poněvadž si byla vědoma, že mluví půvabně a že její ruce jsou krásné, vysvětlovala dále.

„Mně to připadalo spíš jako perořízky,“ vmísil se koketně do řeči Veslovský, jenž nespouštěl s Anny očí.

Na rtech Anniných zahrál lehounký úsměv, avšak Veslovskému neodvětila. „Není-liž pravda, Karle Fedoroviči, že je to jako nůžky?“ obrátila se ke správci.

„O ja!“ odpověděl Němec. „Es ist ein ganz einfaches Ding,“[139] a počal vysvětlovati zařízení žacího stroje.

„Škoda, že sama také neváže. Viděl jsem na vídeňské výstavě stroj, jenž vázal drátem,“ poznamenal Svijažský. „Takový stroj by byl výhodnější.“

„Es kommt drauf an… der Preis von Draht muss ausgerechnet werden.“ A Němec, vyburcovaný ze své zamlklosti se obrátil ke Vronskému. „Das lässt sich ausrechnen, Erlaucht.“[140] Němec už sáhl do kapsy, kde měl knížku s tužkou, v níž prováděl všechny své rozpočty. Ale v čas ještě si vzpomněl, že sedí u oběda, a zpozorovav chladnou tvář Vronského, zdržel se. „Zu complicirt, macht zu viel klopot,“ dodal jako na ospravedlněnou.

„Wünscht man dochots, so hat man auch klopots,“[141] zažertoval Váseňka Veslovský, jenž si dělal dobrý den z Němce. „J’adore l’allemand,“ obrátil se opět s koketným úsměvem k Anně.

„Cessez!“[142] napomenula ho žertovně přísným hlasem.

„Myslili jsme, že vás zastaneme v poli, Vasile Semënyči?“ obrátila se Anna k doktorovi, člověku chorobného vzezření. „Byl jste tam?“

„Byl jsem, ale prch’ jsem,“ zasmušile zažertoval doktor.

„Vykonal jste tedy hodnou procházku.“

„Znamenitou.“

„Jak je stařence? Doufám, že to nebude tyfus?“

„Snad ne tyfus, ale v její kůži bych nechtěl být.“

„Ubohá!“ promluvila Anna, a když byla takým způsobem vyplnila svou povinnost vzhledem k domácím lidem, obrátila se opět ke svým.

„Ale sestrojiti žací stroj dle vašich vysvětlivek bylo by přec jen těžko, Anno Arkáďjevno,“ ozval se žertovně Svijažský.

„Proč pak?“ usmála se Anna, dávajíc tím na jevo, že ví, že její výklad stroje obsahoval v sobě něco milého, co neušlo také Svijažskému. Tato nová črta mladistvého koketování překvapila Dolli nepříjemně.

„Za to v architektuře se Anna Arkáďjevna vyzná ku podivu,“ prohodil Tuškevič.

„Dojista. Sám jsem včera slyšel, že Anna Arkáďjevna pravila: ,v strobu‘ a ,plintusy‘“[143] ozval se opět Veslovský. „Správně jsem ta slova vyslovil?“

„Tuť není pranic divného, vždyť to stále vidím a slyším,“ namítla Anna. „Ale vy zajisté ani nevíte, z čeho se dělají domy.“

Darja Alexandrovna pozorovala, že Anně není příjemný onen hravý ton, jakým se k ní obracel Veslovský, ale sama také nevolky v něj upadala.

Vronský v tomto případě jednal zcela jinak než Levin. Žvatlání Veslovského nepřikládal patrně nijakého významu, ba naopak sám podporoval podobné žerty.

„Nuže, povězte, Veslovský, čím se spojují kameny?“

„Rozumí se, že maltou.“

„Výtečně! a co to je malta?“

„Něco na způsob kaše,“[144] odpověděl Veslovský a celá společnost se dala do smíchu.

Rozhovor mezi stolujícími, vyjma doktora, architekta a správce, kteří byli pohrouženi v mlčení, neumlkal ani na okamžik; tu hladce sklouzal, tu se zachytil a ťal někoho do živého. Jednou se dotekl i Darje Alexandrovny, jež se tak rozdurdila, že se až zapálila a teprve tu ji napadlo, neřekla-li sama něco zbytečného nebo nepříjemného. Svijažský počal mluviti o Levinu a sděloval jeho podivné náhledy, jako by stroje byly ruskému polnímu hospodářství jen na škodu.

„Nemám sice čest znáti blíže onoho pana Levina,“ pravil usměvavě Vronský, „ale oněch strojů, jež odsuzuje, bezpochyby nikdy ani neviděl. A viděl-li je, a zkoušel-li, tedy nějak ledabylo, a sice ne zahraniční, nýbrž nějaký ruský stroj. Jaké může tedy o tom míti náhledy?“

„Vůbec turecké náhledy,“ prohodil s úsměvem Veslovský, obrácen k Anně.

„Nemohu hájiti jeho náhledů,“ zvolala Darja Alexandrovna, všechna uzardělá, „ale mohu říci, že je člověk vysoce vzdělaný, a kdyby zde byl, věděl by, co vám odpovědít; ale já toho nedovedu.“

„Já ho mám velice rád a jsme spolu dobří přátelé,“ mluvil Svijažský, dobromyslně se usmívaje. „Mais pardon, il est un petit peu toqué,[145] tvrdí na příklad, že zemstvo i smírčí soudy jsou zbytečné, a nechce se ničeho účastnit.“

„To je naše ruská lhostejnost,“ mínil Vronský, nalévaje si ledové vody do tenkého poháru na nožce; „necítiti povinností, jichž nám ukládají naše práva, a následkem toho povinností těch upírati.“

„Neznám člověka, jenž by byl přísnějším v plnění svých povinností,“ hájila svého švakra Darja Alexandrovna, již dráždil sebevědomý ton Vronského.

„Já naopak,“ pokračoval Vronský, jehož se rozhovor o tomto předměte patrně dosti těžce dotýkal, „já naopak, jak mne tu vidíte, jsem velice povděčen za čest, kterou mně prokázali přičiněním zde Nikoláje Ivánoviče (při čemž ukázal na Svijažského), a zvolili mne za čestného smírčího soudce. Jsem přesvědčen, že povinnost, jezditi na sjezd a souditi mužíkovu při o koně, je pro mne právě tak důležitá jako všechno ostatní, co mohu dělat. A budu-li zvolen za člena zemského zastupitelstva, i to si budu klásti za čest. Neboť jen tím se mohu odplatit za výhody, jichž užívám jako velkostatkář. Bohužel nechápe se dosud, jaký význam ve státě mají míti velkostatkáři.“

Darja Alexandrovna se divila, když slyšela ta slova, jimiž Vronský doma u stolu dával na jevo, že je si vědom, že náhled jeho je správný. Vzpomněla si na Levina, jenž byl opačného náhledu, ale ve svých úsudcích doma při stole byl právě tak sebevědomý, jako zde Vronský. Ale poněvadž měla Levina ráda, byla nyní na jeho straně.

„Můžeme tedy na vás počítati, hrabě, při příštím sjezdě?“ otázal se ho Svijažský. „Musil byste však jeti trochu dříve, abyste osmého byl už tam. Kdybyste mne chtěl poctiti svou návštěvou…“

„A víš-li, já trochu souhlasím s tvým švakrem,“ promluvila Anna. „Ovšem ne tak, jako on,“ dodala s úsměvem. „Bojím se, že za posledních dob je těch veřejných povinností u nás přes příliš. Jako druhdy bylo činovníků tak mnoho, že pro každou záležitost bylo třeba zvláštního činovníka, tak nyní všude samý veřejný hodnostář. Alexěj je tu nyní šest měsíců, a už je členem tuším pěti nebo šesti různých samosprávných zřízení — je opatrovníkem, soudcem, členem zemstva, porotcem, členem jakési koňské komisse či jak se to jmenuje. A půjde-li to tak dále, pohltí podobné hodnosti všechen jeho svobodný čas. Bojím se, že při takovém množství oněch hodností je to jen pouhá forma. V kolika institucích jste vy členem, Nikoláji Ivánoviči?“ obrátila se Anna ke Svijažskému. „Myslím, že více než ve dvaceti?“

Anna sice žertovala, ale z její slov vyznívala podrážděnost. Darja Alexandrovna, jež bedlivě pozorovala Annu a Vronského, zpozorovala to ihned. Také jí neušlo, že se za tohoto rozhovoru na tváři Vronského zračila přísnost a vážnost. Povšimla si i toho, že kněžna Varvara ihned počala mluviti o petrohradských známých, patrně, aby převedla řeč na jiný předmět, a když si ještě vzpomněla, jak se Vronský v parku beze vší příčiny rozpovídal o své zdejší působnosti, domyslila se, že se s otázkou veřejné působnosti Vronského pojí jakési intimní nedorozumění mezi ním a Annou.

Oběd, vína, obsluha, vše to bylo výborné; ale všechno bylo právě takové, jak to vídala Darja Alexandrovna na hostinách a o plesích, jimž odvykla, a vyznamenávalo se týmiž příznaky, totiž napjatostí a neupřímností; a protože to bylo v obyčejný den a v malém jen kruhu, způsobil na ni oběd dojem nepříznivý.

Po obědě seděli na terrasse. Pak hráli v lawn tennis. Hráči, rozděleni na dvě partie, rozestavili se na pečlivě srovnaném a upěchovaném prostranství, rozděleném na dvě poloviny sítí, rozepjatou mezi pozlacenými tyčemi. Darja Alexandrovna zkusila také hráti, ale dlouho nemohla pochopit, v čem vlastně záleží hra, a když konečně pochopila, byla už tak unavena, že si sedla s kněžnou Varvarou a jen se dívala na ostatní. Protivník její, Tuškevič, také odstoupil. Ostatní však hráli ještě dlouho. Svijažský i Vronský hráli velmi dobře a důkladně. Dívali se pozorně na míč, když k nim zalétal, obratně, bez zbytečného spěchu mu nadbíhali, vyčkávali, až při dopadu odskočí od země, a tu jej palestrou trefně a jistě odráželi a házeli nazpět za síť. Veslovský hrál nejhůř. Příliš spěchal ve hře, za to svým rozmarem bavil celou společnost. Jeho smích a výkřiky ozývaly se bez ustání. Svlékl s dovolením dam podobně jako druzí páni kabát, a silná, hezká jeho postava v bílých rukávech od košile, s rozpálenou, zpocenou tváří a náhlými pohyby sama se tiskla v paměť.

Když si Darja Alexandrovna toho večera lehla, sotva že zavřela oči, viděla před sebou Váseňku Veslovského, jak přebíhá s palestrou s místa na místo.

Při hře však Darji Alexandrovně nebylo veselo. Nelíbilo se jí, že Anna i zde zahrávala s Váseňkou Veslovským, a mimo to se jí zdálo nepřirozeným, že vyrostlí lidé hrají bez dětí dětskou hru. Ale aby nerušila dobrý rozmar ostatní společnosti a nějak si ukrátila chvíli, vstala a když si byla odpočinula, dala se opět do hry a tvářila se jako by se dobře bavila. Celý ten den se jí zdálo, že hraje divadlo s herci, vesměs lepšími než ona, a že její špatná hra kazí celé představení.

Přijela s úmyslem, že tu pobude dva dni, dá-li se to dělat. Ale hned večer při hře se rozhodla, že odejede už nazejtří. Ony trapné starosti mateřské, jež jí byly cestou tak protivny, představily se jí nyní, když strávila celý den bez nich, zcela v jiném světle a vábily ji k sobě.

Když se po večerním čaji a po noční projíždce v lodi vrátila sama do svého pokoje, svlékla šaty a počala rozčesávati své řídké vlasy na noc, pocítila, že se jí velice ulevilo.

Byla skoro nevrlá, když si vzpomněla, že Anna k ní hned přijde. Přála si zůstati samotna se svými myšlénkami.

XXIII

Dolli chtěla si jít už lehnout, když k ní vešla Anna v nočním obleku.

Během dne dotekla se Anna v rozmluvě několikrát věcí, jež jí ležely nejvíc na srdci, ale pokaždé, sotva že prohodila několik slov, se zarazila. „Později, až budeme samy, si o tom promluvíme. Mám ti tolik co říci,“ říkala při tom.

Nyní byly o samotě a Anna nevěděla, o čem mluvit. Seděla u okna a pohlížejíc na Dolli, probírala ve své paměti všechny ty předměty srdečných rozmluv, jež si představovala nevyčerpatelnými; ale nyní nemohla nalézti ničeho. Zdálo se jí v ten okamžik, že si promluvily vlastně už o všem.

„Nu, jak je spokojena Kiti?“ promluvila konečně, když si byla z hluboka vzdychla a provinile pohlédla na Dolli.

„Řekni mně pravdu, Dolli; nehněvá se na mne?“

„Nehněvá-li se? Ne!“ usmála se Darja Alexandrovna.

„Ale nenávidí mne, přezírá mne?“

„Ach ne! Ale ty víš, že něco podobného se neodpouští.“

„Ovšem, ovšem,“ prohodila Anna, a obrátivši se, pohlížela v otevřené okno. „Ale já jsem za to nemohla. A kdož je vinen? A co znamená býti vinen? Mohlo-liž to vypadnout jinak? Nu, řekni, co o tom soudíš sama? Mohlo-li se stát, abys nebyla ženou Stivy?“

„Opravdu, nevím. Ale hleď, nač bych se tě ráda zeptala.“

„Hned, hned; ale ty’s mně ještě nepověděla o Kiti. Je šťastna? On je prý velmi hodný člověk.“

„To je příliš málo, řekneš-li ,velmi hodný‘. Neznám člověka lepšího než on.“

„Nu, to jsem ráda! Jsem tomu opravdu ráda! Příliš málo, řekne-li se velmi hodný člověk,“ opakovala si Anna.

Dolli se usmála.

„Ale pověz mi něco o sobě. Mám s tebou mnoho co mluvit. Mluvila jsem…“ Dolli nevěděla, jak ho nazvati. Nelíbilo se jí zváti ho hrabětem ani Alexějem Kirillovičem.

„S Alexějem,“ napověděla jí Anna; „vím, o čem jste mluvili. Ale chtěla jsem se tě přímo zeptat, co soudíš o mně, o mém životě?“

„Těžko tak najednou říci. Opravdu sama ani nevím.“

„Ne ne, řekni mně přec… Vidíš, jak žijeme. Ale nezapomeň, že nás vidíš v létě, za své návštěvy, když zde máme společnost… Ale my jsme sem přijeli záhy z jara, byli jsme tu docela sami, a opět tu budeme sami, a nic lepšího si vlastně nepřeju. Ale představ si, že zde budu sama, bez něho, samotinká, a to se stane… Vidím podle všeho, že se to bude často přiházeti, že polovici času stráví mimo dům,“ vysvětlovala Anna, vstávajíc, aby si přisedla blíže k Dolli.

„Ovšem,“ promluvila honem zas Anna, nepřipouštějíc Dolli ke slovu; „ovšem, že ho mocí neudržím. A já ho ani nezdržuju. Jsou dostihy, jeho koně běží — jede tam. Nu i dobře. Ale pomysli na mne, představ si moje postavení… Ale což pak o tom mluvit!“ A Anna se usmála. „O čem tedy rozmlouval s tebou?“

„Mluvil se mnou o tom, o čem sama také chci promluvit, a proto je mi snadno býti jeho advokátem: totiž o tom, není-li možná a nedá-li se…“ Tu se Darja Alexandrovna zamlčela — „nedá-li se poopravit, zlepšiti tvoje postavení… Víš, jak na to hledím… Ale přece, je-li jen trochu možno, je třeba se vdáti…“

„Myslíš rozvod?“ řekla Anna. „Vidíš, jediná dáma, která ke mně v Petrohradě přijela návštěvou, byla Betsy Tverská. Znáš ji? Au fond c’est la femme la plus dépravée qui existe.[146] Měla poměr s Tuškevičem a nejhanebnějším způsobem klamala muže. A ona mně řekla, že se mnou nechce ničeho míti, dokud postavení mé nebude pravidelné. Nemysli, že chci porovnávat… Znám tě, dušinko. Ale nevolky jsem si na to vzpomněla… Nu, cože ti tedy řekl?“ otázala se znova Anna.

„Řekl, že strádá za tebe i za sebe. Řekneš snad, že je to egoismus, ale pak je egoismus oprávněný, ušlechtilý. Rád by především, aby jeho dcera byla zákonitým dítětem, a pak chce býti tvým mužem, chce míti právo na tebe.“

„Která žena, který otrok může býti více otrokem, než jsem já ve svém nynějším postavení?“ vpadla jí zasmušile do řeči Anna.

„Hlavní pak, čeho si přeje… chce, abys se nesoužila.“

„To je nemožno! Nu?“

„Nu, a co je zcela oprávěno — přeje si, aby vaše děti měly jméno.“

„Jaké pak děti?“ optala se Anna, mhouříc oči a nehledíc na Dolli.

„Aňa a příští…“

„Může býti klidným; já více dětí míti nebudu.“

„Jak můžeš říci, že nebudeš míti dětí?“

„Nebudu, protože nechci.“

Anna přes to, že byla vysoce rozčilena se usmála, když na tváři Dollině zpozorovala naivný výraz zvědavosti, podivu a hrůzy.

„Po mé poslední nemoci řekl mi doktor…“

„To nemůže být!“ zvolala Dolli, otvírajíc oči dokořán. Bylo to pro ni jedno z těch odhalení, jichž následky a vývody jsou tak ohromné, že člověk v prvním okamžiku jen cítí, že všeho pochopiti nemůže, ale že mu bude o tom mnoho, mnoho přemýšleti.

Zpráva ta, která jí neočekávaně vysvětlila všechny ty až dosud pro ni nepochopitelné rodiny, jež měly po jednom neb na nejvýše po dvou dětech, probudila v ní tolik myšlének, úvah a sobě odporujících pocitů, že nemohla pranic říci, nýbrž jen široce otevřenýma očima pohlížela celá udivená na Annu. Bylo to, o čem blouznívala; ale nyní, když zvěděla, že je to možno, se zhrozila. Seznávala, že je to příliš prosté rozřešení příliš složité otázky.

„N’est ce pas immoral?“[147] dovedla jen promluviti po krátkém pomlčení.

„Proč? Představ si, že mám voliti mezi dvěma okolnostmi: býti s útěžkem, tedy nemocnou, aneb býti přítelkyní, družkou svého muže, ano, přec jen svého muže,“ vysvětlovala Anna úmyslně ledabylým, lehkomyslným tonem.

„Nu dobře, dobře,“ namítala Darja Alexandrovna, slyšíc tytéž důvody, která si sama kdysi přiváděla, ale v nichž neshledávala nyní více té přesvědčivosti jako druhdy.

„Ty snad, snad i jiní,“ pokračovala Anna, jako by byla uhádla myšlénky Dolliny, „můžete o tom ještě pochybovat. Ale já… Jen mně rozuměj, vždyť já nejsem jeho ženou; miluje mne potud, dokud miluje. A co myslíš, čím mohu podporovati jeho lásku? Tím hle?“

Při těch slovech zdvihla bílé ruce před životem.

Ve hlavě Darje Alexandrovny hnaly se myšlénky a vzpomínky s neobyčejnou bystrotou, jak to bývá v minutách rozčilení. „Neokouzlovala jsem více Stivu,“ pomyslila si Dolli; „odešel ode mne k jiným. Ale ta první, k vůli níž se mi stal nevěrným, nedovedla ho k sobě připoutati tím, že byla vždy půvabna a vesela. Zanechal jí a vyhledal si jinou. A což Anna tím pouze dovede připoutati k sobě hraběte Vronského? Jedná-li se mu jen o to, najde toiletty a způsoby ještě mnohem vábnější a veselejší. Třebas byly sebe bělejší a sebe krásnější její obnažené paže, třebas byla sebe krásnější její plná postava, její rozohněná tvář, polozakrytá těmi černými vlasy: přece si najde ještě půvabnější, jako hledá a nachází můj mrzký, politování hodný a přec milovaný muž.“

Dolli neodpověděla a jen si vzdychla. Anna si všimla toho vzdechu, jenž vyjadřoval nesouhlas, a pokračovala. Mělať v zásobě ještě jiné důvody, tak silné, že se nedalo proti nim pranic namítati.

„Říkáš, že to není pěkné? Ale musíš vše jak náleží uvážiti,“ pokračovala Anna. „Zapomínáš na můj stav. Jak pak si mohu přáti dětí? Nemluvím o bolestech; jich se nebojím. Uvaž, co budou mé děti? Budou to nešťastné děti, jež budou nositi cizí jméno. Již následkem svého narození budou nuceny se styděti za matku, za otce, za své narození.“

„Ale právě proto je třeba rozvodu.“

Ale Anna jí neposlouchala. Přála si vyložiti Dolli všechny ty důvody, jimiž tolikrát už přesvědčovala sama sebe.

„Nač mně dán rozum, neužiju-li ho k tomu, abych nerodila na svět nešťastných dětí?“

Pohlédla na Dolli, ale nečekajíc její odpovědi, pokračovala:

„Vždycky bych se před těmi nešťastnými dětmi cítila vinnou,“ mluvila dále. „Nemám-li jich, nejsou aspoň nešťastny, ale kdyby byly nešťastny, bylo by to jediné mou vinou.“

Podobné důvody vznikaly i ve hlavě Darje Alexandrovny. Ale když je nyní slyšela, nechápala jich. „Jak je možná býti vinným před bytostmi, jichž není?“ myslila si. A najednou jí napadlo: mohlo-li by býti pro její miláčka Grišu lépe, kdyby se byl nikdy ani nenarodil? A myšlénka ta představila se jí tak pošetilou, tak podivnou, že zavrtěla hlavou, aby zaplašila onu zmatenici kroužících jí v hlavě bláhových myšlének.

„Ne, nevím, ale není to pěkné,“ prohodila jen s výrazem ošklivosti na tváři.

„Nu ano, ale nezapomeň, co jsi ty a co jsem já… A mimo to,“ dodala Anna, jako by přes množství svých důvodů a nepatrnost námitek Dolliných přec jen uznávala, že je to nepěkné; „nezapomeň na hlavní věc, že se nenacházím nyní v takovém postavení jako ty. Pro tebe ona otázka zní: přeješ-li si nemíti více dětí; pro mne však: přeju-li si míti je. A to je veliký rozdíl. Chápeš přece, že si toho nemohu přáti ve svém nynějším postavení.“

Darja Alexandrovna ničeho nenamítala. Pocítila náhle, že se natolik už vzdálila od Anny, že jsou otázky, o nichž se nikdy nebudou moci shodnouti, a proto že je lépe o nich vůbec nemluvit.

XXIV

„Tím více tedy je potřebí, abys upravila své postavení, když je to možno,“ mínila Dolli.

„Ano, když je to možno,“ promluvila Anna neočekávaně zcela jiným, tichým, smutným hlasem.

„Což je rozvod nemožný? Slyšela jsem, že tvůj muž svolil?“

„Dolli, nerada bych o tom mluvila.“

„Nu, nebudeme tedy,“ omluvila se spěšně Darja Alexandrovna, jež byla zpozorovala výraz strádání na tváři Annine. „Poznávám jen, že pohlížíš na vše příliš mračně.“

„Já? Nikoli. Naopak, jsem velmi vesela, spokojena. Vždyť jsi viděla, je fais des passions.[148] Veslovský…“

„Abych pravdu řekla, mně se nelíbil ton Veslovského,“ pravila Darja Alexandrovna, jež si přála změniti rozhovor.

„Ach dokonce ne! Trochu to lehtá Alexěje a víc nic; vždyť je to chlapec a úplně v mých rukou. Vždyť víš, vládnu jím, jak chci. On a tvůj Griša, to je jedno… Dolli!“ změnila Anna náhle předmět řeči, „ty’s pravila, že pohlížím na vše příliš mračně. Ty mne nemůžeš pochopit. Je to příliš hrozné. Ale já se snažím, abych vůbec nepohlížela…“

„Ale já mám za to, že to máš dělat. Měla bys učiniti vše, co jen je možno.“

„Dobře; nu, a co je tedy možno? Nic. Pravíš, abych se provdala za Alexěje, a že na to nemyslím. Já že na to nemyslím!“ opětovala Anna a ruměnec polil její tváře. Vstala, vypjala prsa, z hluboka si vzdechla a počala se svým lehkým krokem procházeti po komnatě, zřídka se zastavujíc. „Já že o tom nemyslím? Není jediného dne, jediné hodiny, abych na to nemyslila a nečinila si výtky za to, že myslím na to… protože myšlénky o tom mohou mne připraviti o rozum. O rozum připraviti,“ pravila ještě jednou. „Když počnu o tom přemýšleti, neusnu víc bez morfia. Ale dobře. Mluvme klidně. Říká se mně — rozvod. Za jedno on k rozvodu nesvolí. Nacházíť se nyní pod vlivem hraběnky Lidie Ivánovny.“

Darja Alexandrovna seděla vzpřímena na židli a s tváří, v níž se zrcadlil bolestný soucit, sledovala hlavou procházející se Annu.

„Zkus to,“ pravila jí tiše.

„Dejme tomu, že to zkusím. Co znamená pokusiti se?“ pronášela patrně myšlénku, tisíckrát už promyšlenou a vyučenou na paměť.

„To znamená, abych já, kteráž ho nenávidím, ale přece uznávám svou vinu před ním — já ho vskutku pokládám za velkomyslného — abych se ponížila a dopsala mu… Dejme tomu, že se přemohu a učiním to. Obdržím bud urážlivé odmítnutí nebo svolení. Dobře; dejme tomu, že svolení…“ Anna byla právě ve vzdáleném úhle komnaty; zastavila se tam a dělala cosi se záclonou u okna. „Obdržím svolení, ale sy… syn? Vždyť jeho mně nevydají. Vždyť on bude růsti v domě otce, jehož jsem opustila, a bude mne přezírati. Pochop jen to, že miluju dvě bytosti, zdá se, že stejně, ale každou z nich více než sebe, totiž Seřëžu a Alexěje.“

Přišla opět do prostřed komnaty a stanula před Dolli, tisknouc rukama svoji hruď. Postava její v bílém peignoiru zdála se ještě větší a plnější. Nahnula hlavu a z pod obrví hleděla svítícíma se, vlhkýma očima na malinkou, hubenou, ubohou Dolli ve spravovaném nočním kabátku a nočním čepečku, celým tělem se chvějící od rozčilení.

„Pouze ony dvě bytosti miluju, a jedna z nich vylučuje druhou. Nemohu jich spojiti, a to je právě to jediné, čeho si přeju. Nedosáhnu-li toho, pak je mi všechno stejné. Všechno, všechno stejné. A nějak to skončí. Proto nemohu o tom mluvit, a nerada o tom mluvím. Nečiň mně tedy výtky, neodsuzuj mne za nic. Ty se svou nevinností nemůžeš pochopiti všeho toho, čím já strádám.“

Přistoupila blíže, přisedla k Dolli a pohlédnuvši jí s provinilým výrazem ve tváři do očí, vzala ji za ruku.

„Co si myslíš? Co si myslíš o mně? Nepovrhuj mnou. Nejsem hodna opovržení. Jsem jen nešťastna. Je-li kdo nešťasten, jsem to já,“ promluvila Anna, odvrátila se od ní a zalkala.

Když Anna odešla, Dolli se pomodlila Bohu a lehla do postele. Z celého srdce litovala Anny v tu dobu, kdy tato s ní rozmlouvala; ale nyní se nemohla přemoci, aby o ní přemýšlela. Vzpomínky na domov a na děti vznikaly v její fantasii s jakýmsi zvláštním, novým kouzlem a v novém osvětlení. Tento její svět zdál se jí nyní tak drahým a milým, že by za nic na světě nestrávila v dáli od něho ještě jeden den, a proto se rozhodla, že se zítra zcela určitě vrátí domů.

Anna zatím, když se byla vrátila do svého budoiru, vzala sklenku, nakapala do ní několik kapek léku, jehož hlavní součástkou bylo morfium, vypila, poseděla chvíli nehybně a klidna i vesela vstoupila do ložnice.

Když přišla do ložnice, Vronský pohlédl na ni pozorně. Hledal na její tváři stopy rozmluvy. Vědělť, že byla tak dlouho v komnatě u Dolli, a že s ní rozmlouvala. Ale z její tváře, jež vyjadřovala tlumenou rozjařenost a cosi před ním tajila, nevyčetl ničeho kromě známé mu sic, ale stále ještě ho okouzlující krásy, vědomí té krásy a snahy, aby krása ta na něho působila. Nechtěl se jí ptáti, o čem rozmlouvaly, doufaje, že sama o tom promluví. Ale Anna promluvila pouze:

„Jsem ráda, že se ti Dolli líbí. Mám pravdu?“

„Vždyť já ji dávno znám. Je velice dobra, jak se mi zdá, mais excessivement terre-a-terre.[149] Ale přes to jsem velmi rád, že přijela.“

Pak se chopil Anniny ruky a pohlédl jí tázavě do očí.

Anna pochopila jinak jeho pohled a usmála se na něho.

Jakkoli hostitelé následujícího rána přemlouvali Dolli, aby ještě zůstala, nedala se zdržovat a hotovila se k odjezdu. Kočí Levinův, v obnošeném kaftaně a klobouce, styděl se za své různobarevné koně a za faëton se záplatami na křídlech, ale přes to vjel rázně na krytý podjezd posypaný pískem.

Loučení s kněžnou Varvarou a s mužskou společností bylo Darji Alexandrovně nepříjemno. Za jediný den, jejž strávili pohromadě, přesvědčila se ona i hostitelé, že se k sobě nehodí, a lépe, když se rozejdou. Jen Anna byla truchliva. Věděla, že nyní, když Dolli odjede, nikdo víc nerozševelí v její duši ty city, jež se tam pohnuly při tomto shledání. Bylo jí bolestno, ševeliti ony city; ale při tom věděla, že ony právě tvoří nejlepší část její duše, a že tato nejlepší část valem zarůstá při tom způsobě života, jaký nyní vedla.

Když se Darja Alexandrovna ocitla v širém poli, pocítila příjemný pocit úlevy, i zachtělo se jí optati se písaře a kočího, jak se jim líbilo u Vronského, když kočí Filip z nenadání sám promluvil.

„Jsou sice boháči, ale odměřili mi všeho všudy tři míry[150] ovsa. Před svítáním už koně všechno sežrali. Což je to, tři míry? Chuť podráždit. Oves je nyní na hospodě po čtyřicetipěti kopejkách. U nás, pane, naměří hostům, co jejich koně sežerou.“

„Skoupý bárin,“ dotvrdil písař.

„Jak se ti líbí jejich koně?“ otázala se Dolli.

„Nu, koně — to je bez řeči. I potrava je náležitá. Ale nějak neveselo mně tam připadá, Darje Alexandrovno, ani nevím, proč?“ vyznával písař, obraceje se svou příjemnou, dobrou tváří k Dolli.

„Mně také. A co myslíš, přijedeme do večera domů?“

„Což by to bylo.“

Když se Darja Alexandrovna vrátila domů a přesvědčila se, že jsou všichni zdrávi a jaksi zvláště mili, počala velmi živě vypravovati o své návštěvě, jak ji pěkně přijali, jakou nádheru tam viděla, jaký uhlazený život vedou Vronští, jak se baví, a nikomu nedala slova proti nim promluviti.

„Člověk musí znáti Annu i Vronského — seznala jsem ho nyní lépe — aby pochopil, jak mile a dojemně si vedou,“ mluvila Darja Alexandrovna zcela upřímně nyní, neboť se zbyla už onoho neurčitého pocitu nespokojenosti a nepohodlí, jež zakoušela ve Vozdviženském.

XXV

Vronský s Annou strávili celé léto a čásť podzimu na vesnici za týchž okolností, aniž učinili jaký pokus o rozvod. Byli se usnesli, že ze statku nepojedou nikam; ale čím déle žili spolu, zvláště když na podzim u nich nebývalo hostí, seznávali, že nesnesou podobného života a že jej budou opět musit měniti.

Život jejich byl na pohled takový, že si lepšího nelze bylo ani přáti: všeho bylo hojnost, byli zdrávi, měli dcerušku, a oba byli zaměstnáni. I když nebylo hostí, dbala Anna na svou toilettu a velmi mnoho četla — i romány, i vážné knihy, jež byly právě v modě. Objednávala si všechny knihy, o nichž nacházela pochvalnou zmínku v zahraničných časopisech a měsíčnících, na něž byla předplacena, a přečítala je s nemalou pozorností, jak se čítá jen v osamělém útulku. Mimo to obeznamovala se z knih a odborných časopisů se všemi předměty, jež zajímaly Vronského, tak že se tento nezřídka obracel k ní o radu ve věcech, týkajících se agronomie, stavitelství, ba i s otázkami, týkajícími se hřebčince a dostihů. Divil se při tom její vědomostem, její paměti, a poněvadž zprvu pochyboval o správnosti její náhledů, vyžadoval dokladů; Anna pak vyhledávala v knihách to, nač se jí tázal, a ukazovala mu.

Zřizování nemocnice také ji zajímalo. Nejen že pomáhala, nýbrž mnohé zřizovala a vymýšlela sama. Ale hlavní péči věnovala přec jen sobě samé — sobě samé na tolik, na kolik byla drahou Vronskému, a na kolik mu mohla nahraditi vše to, čeho se zřekl pro ni. Vronský si vážil této její snahy, jež se stala jediným cílem její života, snahy, aby se mu nejen líbila, nýbrž aby mu mohla sloužiti, zároveň však cítil na sobě tíhu oněch milostných sítí, jimiž se snažila ho obestříti. Čím dále, tím častěji pozoroval, že je obestřen oněmi sítěmi, a tím více se mu chtělo ne snad vyplésti se z oněch sítí, ale zkusiti, nepřekážejí-li ony sítě jeho svobodě. Kdyby nebylo této stále vzrůstající touhy, aby zůstal svobodným, aby nemusil míti nepříjemnosti pokaždé, když mu bylo jeti do města do schůze, na sjezd smírčích soudců nebo na dostihy, býval by svým životem úplně spokojen. Zaměstnání, které si zvolil, totiž úloha bohatého velkostatkáře, z jakých by se mělo skládati jádro ruské aristokracie, úplně se mu zalíbilo a nyní, když strávil již půl léta za takých nových okolností, působilo mu stále větší potěšení. Záležitosti jeho, jež ho stále více zajímaly a k sobě poutaly, dařily se výtečně. Ač ho nemocnice, nové stroje, ze Švýcarska přivedené krávy a mnoho jiného stálo ohromné sumy, byl přece přesvědčen, že tím statek jeho netrpí, nýbrž naopak se stává výnosnějším. Kde se jednalo o důchody, jako při prodeji lesa, obilí, vlny, pronajímání pozemků, držel se Vronský pevně jako křemen a uměl vyčkati ceny. V širokém hospodářství zde ve Vozdviženském, i na druhých panstvích, držel se nejprostších způsobů, při nichž ničeho nedával do sázky, byl v nejvyšším stupni opatrný a dbal v hospodářství na pořádek i při sebe nepatrnějších věcech. Ačkoli správec Němec šel na něho velmi zchytra a chtěje ho přiměti k větším výlohám, rozpočítal vždy věc tak, že zprva vyžadovala značného nákladu, pak ale, jako by měl šťastný nápad, našel způsob, jak by se táž věc dala opatřiti mnohem laciněji, a hned by mohla dávati značný důchod: Vronský přece mu nešel do pasti. Vyslechl správce, vyptal se ho podrobně na všechno, ale svoloval jen tehdá, když předmět, jenž se měl objednati nebo zaříditi, byl novým vynálezem, v Rusku ještě neznámým, a mohl tedy Vronskému poskytnouti příležitost, aby se jím před sousedy zablysknul. Mimo to odhodlával se k větší výloze jen tehdá, když měl zbytečné peníze; a když již vynaložil peníze, prozkoumal věc do nejmenších podrobností a vyžadoval, aby za své peníze dostal, co bylo nejlepšího. Bylo tedy z toho, jak vedl své záležitosti, zřejmo, že nemrhal svého jmění, nýbrž je zvětšoval.

V říjnu byly šlechtické volby v kašinské gubernii, kde ležely statky Vronského, Svijažského, Koznyševa, Oblonského a částečně i Levina.

Volby ty pro mnohé okolnosti a hlavně k vůli osobám, jež se jich účastnily, poutaly k sobě obecnou pozornost. Mnoho se o nich mluvilo, a připravovali se k nim. Přijeli k volbám lidé, kteří stále bydleli v Moskvě, v Petrohradě, ano i v cizině, a nikdy dříve k volbám nepřijížděli.

Vronský dávno už slíbil Svijažskému, že přijede k volbám.

Před volbami zajel Svijažský, jenž často navštěvoval Vozdviženské, pro Vronského.

Večer přede dnem odjezdu k volbám vznikla mezi Vronským a Annou skoro opravdová hádka pro tento odjezd. Bylo to na podzim, tedy v nejnudnější, nejobtížnější na vsi době, a proto Vronský, připravený na zápas, oznámil Anně o svém odjezdu s tak přísným a chladným výrazem na tváři, jako nikdy ještě dosud. Ale velice se podivil, když Anna zprávu jeho přijala velice klidně a jen se otázala, kdy se zase vrátí. Pohlédl na ni pozorněji, nemoha si vysvětliti její klid. Anna se jeho pohledu usmála. Věděl už, že Anna se dovede tvářiti tak, jako by všechny její myšlénky odešly někam do hlubin její duše, a věděl zároveň, že se to přihází jen tehdy, když se byla odhodlala na něco takového, čeho s ním nechce sděliti. Bál se toho; ale přál si tolik, aby se vyhnul sváru, že se tvářil, a z části vskutku i uvěřil tomu, čemu by byl rád věřil — totiž, že je tentokrát rozumnou.

„Doufám, že ti nebude dlouhá chvíle?“

„Doufám,“ odvětila Anna. „Obdržela jsem včera od Gothiera bednu knih. Ne, nebudu míti dlouhé chvíle.“

„Aha, chce se vpraviti do takového tónu. Tím líp,“ pomyslil si Vronský. „Nebude to aspoň pořád jedno a totéž.“

A tak odejel k volbám, aniž by se pokusil, přiměti ji, aby mu vyjevila své myšlénky. Bylo to poprvé od té doby, co žili spolu, že odjížděl, aniž se dorozuměl s Annou. S jedné strany ho to znepokojovalo, ale s druhé strany nacházel, že tak bude lépe. „Zprva bude tak jako nyní, něco nejasného, utajeného, a pak si zvykne. Na všechen způsob mohu jí věnovati všechno mimo svoji mužskou nezávislost,“ uvažoval Vronský.

XXVI

V září se Levin přestěhoval do Moskvy, protože se Kiti čekala do kouta. Trávil už celý měsíc v Moskvě bez práce, když se Sergěj Ivánovič, jenž měl statek v kašinské gubernii a velmi se zajímal o nastávající šlechtické volby, počal chystati na cestu k volbám. Zval s sebou i bratra, jenž měl hlas za statek v selezněvském újezdě. Mimo to měl Levin v Kašině mnoho práce, neboť jeho sestra, jež se zdržovala v cizině, požádala ho, aby vyřídil její záležitost při vrchnoporučenském úřadě a vyzdvihl pro ni část peněz z výkupu.

Levin se nemohl dlouho odhodlati, ale Kiti, jež viděla, že je mu v Moskvě dlouhá chvíle a proto mu radila, aby jel k volbám, objednala mu, aniž o tom věděl, šlechtický stejnokroj, jenž stál osmdesát rublů. Těchto osmdesát rublů, jež Kiti zaplatila za stejnokroj, bylo hlavní příčinou, že se rozhodl jeti k volbám. Odejel tedy do Kašina.

Levin byl už šestý den v Kašině, navštěvoval každodenně šlechtické schůze a vyjednával při tom sestřiny záležitosti, jež se dlouho nedařily. Byliť všichni předvoditelé[151] zaměstnáni volbami, a proto nemohl Levin nikterak dosíci prostého jinak vyřízení sestřiny záležitosti, jež závisela na poručenském úřadu. I druhá záležitost, totiž vyzdvihnutí peněz, setkávala se s překážkami. Teprv po dlouhém vyjednávání o výmaz zápovědi peníze byly poukázány k výplatě; ale notář, člověk jinak nejúslužnější, nemohl odevzdati Levinu poukázek, protože bylo třeba podpisu předsedova, a předseda poručenské kommisse zasedal právě ve šlechtickém shromáždění, aniž dal komu plnou moc, by ho zastupoval. Všechno toto vyjednávání, běhání s místa na místo, rozmluvy s velice dobrými, hodnými lidmi, kteří úplně chápali, v jak nepříjemném postavení se nachází žadatel, ale nemohli mu nijak pomoci, všechny ony námahy, jež zůstávaly bezvýslednými, způsobily v Levinovi trapný pocit, podobný mrzuté slabosti, jíž zakoušívá člověk ve snu, když chce užiti fysické síly. Zakoušel to často, když rozmlouval se svým dobromyslným právním zástupcem. Jeho zástupce konal, jak se zdálo, všechno, co mohl, a napínal všechny své síly, aby vyprostil Levina z nesnází. „Což, abyste zkusil zajíti tam a tam,“ říkával mu nejednou a sestavoval při tom celý plán, jak by se dalo obejíti osudné úskalí, které všemu překáželo. Ale ihned dodával: „Přece však vás zdrží; ale zkuste to.“ A Levin zkoušel, chodil, jezdil. Všichni byli dobří a laskaví, ale na konec se ukázalo, že úskalí, které šťastně obešel, vyrůstalo na konci dráhy znova a opět překáželo. Obzvláště mrzuté bylo to, že Levin nijak nemohl vypátrati, s kým tu zápolí a čí prospěch vyžaduje, aby se jeho záležitost protahovala. Nevěděl toho patrně nikdo, ani jeho právní zástupce toho nevěděl. Kdyby se toho Levin byl mohl dopátrati tak, jak mu bylo jasno, že, chce-li přistoupiti k železniční kase, musí se postaviti do řady kupujících, nemrzel by se více a byl by klidným; ale zde mu nikdo nemohl vysvětliti, jaký účel mají překážky, s nimiž se setkává ve svých záležitostech.

Levin se však velice změnil od té doby, co se oženil; stal se trpělivým a když nechápal, proč to všechno tak bylo zřízeno, tvrdil si, že, jelikož nemá o tom podrobných vědomostí, nemůže věc tu posuzovati, že to bez pochyby tak býti musí, a proto se snažil zůstávati klidným.

Podobně, když byl při volbách a účastnil se jich, snažil se nikoho neposuzovati, nepříti se, nýbrž, na kolik mu možno bylo, vnikati do věci, kterou se tak vážně a horlivě zajímali mnozí ctihodní a hodní lidé, jichž si opravdově vážil. Od těch dob, co se oženil, nacházel tolik nových, důležitých stránek při věcech, jež se mu dříve, dokud je bral jen na lehkou váhu, zdávaly nepatrnými, a proto tušil a vyhledával i v samých volbách jakéhosi důležitého významu.

Sergěj Ivánovič vysvětlil mu smysl a důležitost převratu, jenž se chystal při volbách. Gubernský předvoditel, v jehož rukou se po zákonu nacházelo tolik důležitých veřejných záležitostí, jako na př. poručenský úřad (týž úřad, jenž působil nyní Levinu tolik nesnází), ohromné šlechtické kapitály, ženské, mužské a vojenské gymnasium, národní školství na základě nových zákonů, konečně pak samo zemstvo, tento gubernský předvoditel Snetkov byl člověk starého šlechtického rázu, jenž utratil ohromné jmění, byl člověk hodný a poctivý, ale potřebám nové doby nerozuměl ani za mák. Ve všem a vždy stál na straně šlechty, byl přímým odpůrcem vzdělání venkovského lidu a zemstvu, jež mělo tak ohromný význam, snažil se propůjčiti ráz kastovní. Bylo potřebí postaviti na jeho místo svěžího, moderního, dělného člověka, úplně nového, a jednati tak, aby se ze všech práv, darovaných šlechtě ne jako šlechtě, nýbrž jako součásti elementu zemstva, daly získati všechny výhody samosprávy, jež vůbec možno bylo získati. V bohaté kašinské gubernii, která vždy kráčívala v čele druhých, shromáždilo se nyní tolik sil, že výkony její, budou-li vedeny, jak se sluší, mohly by sloužiti za vzor pro jiné gubernie, ano, pro celé Rusko. A proto mělo nynější shromáždění veliký význam. Bylo úmyslem pokročilé strany, zvoliti na místo Snetkova za předvoditele buď Svijažského aneb ještě lépe Nevědovského, bývalého universitního professora, člověka velice rozumného a dobrého přítele Sergěje Ivánoviče.

Shromáždění zahájil gubernator, jenž ve své řeči vložil šlechtě na srdce, aby své hodnostáře nevolila dle osobního přátelství, nýbrž podle zásluh a pro blaho celé vlasti, a pravil, že doufá, že kašinská urozená šlechta vyplní svatě jako i za předešlých voleb svou povinnost a ukáže se důstojnou vysoké důvěry panovníkovy.

Když domluvil, vzdálil se gubernator ze sálu a shromáždění šlechtici živě a hlučně, někteří dokonce nadšeně ho provázeli a obklopili ho v předsíni, kde oblékal šubu a při tom přátelsky rozmlouval s gubernským předvoditelem. Levin, jenž si přál do všeho vniknouti a ničeho nezameškati, stál tu také v zástupě a slyšel, jak gubernator prohodil: „Prosím vás, vyřidte Marii Ivánovně, že je mé ženě velice líto a že jede do sirotčince.“ Po gubernatorovi oblekli i šlechtici za veselého hovoru své šuby a všichni jeli do chrámu.

Ve chrámě Levin pozdvihnuv spolu s ostatními ruku a opětuje slova protojereje přisahal strašnou přísahou, že splní vše to, več doufal gubernator. Každý bohoslužebný akt působil mocně na Levina a proto, když pronášel slova: „celuju kříž“ a rozhlédl se po zástupu těch mladých i starých mužů, kteří opětovali totéž, pocítil hluboký dojem.[152]

V druhé a třetí schůzi jednalo se o šlechtických kapitálech a ženském gymnasii. Věci ty, jak vysvětloval Sergěj Ivánovič, nebyly důležity, a proto Levin, jenž měl na starosti záležitosti sestřiny, málo si jich všímal. Ve čtvrté schůzi podávaly se zprávy o kontrole šlechtických kapitálů. Za této příležitosti srazila se nová strana poprvé se starou. Kommisse, jíž bylo svěřeno zrevidovati pokladnu, podala shromáždění zprávu, že shledala všechny kapitály v pořádku. Gubernský předvoditel vstal, děkoval šlechtě za prokázanou mu důvěru a zaslzel. Mnozí šlechtici hlučně ho aklamovali a tiskli mu ruku. Ale tu se ozval jeden šlechtic ze strany Sergěje Ivánoviče, že prý slyšel, že kommisse nerevidovala pokladny, poněvadž revisi podobnou pokládala za urážku gubernského předvoditele. Jeden z členů kontrolní kommisse byl tak neopatrný, že slova ona potvrdil. Tu vstal jakýsi malinký, na pohled ještě velmi mladý, ale neobyčejně jízlivý človíček a jal se vykládati, že by gubernskému předvoditeli bylo bez pochyby velmi milo, kdyby mohl vydati účet ze šlechtických kapitálů, a zbytečná uctivost členů kontrolní kommisse že ho jen zbavuje této mravní radosti. Tu členové kommisse vzali svou zprávu nazpět, a Sergěj Ivánovič počal logicky dovozovati, že schůze musí buď rozhodnouti, že kasa byla zrevidována aneb že není zrevidována, a dilemma to rozvil do podrobna. Proti němu vystoupil mluvčí protivné strany. Pak promluvil Svijažský a po něm se ujal opět slova jízlivý človíček. Debatta trvala dlouho, ale výsledku neměla. Levin se velice divil, že se o věci té tak dlouho přeli, a to hlavně proto, že, když se Sergěje Ivánoviče otázal, podezřívá-li, že šlechtických peněz bylo zneužito, tento mu odpověděl:

„Toto! On je poctivý člověk. Ale bylo zapotřebí zvrátiti onen starodávný způsob patriarchální správy šlechtických záležitostí.“

Pátého dne byly volby újezdních předvoditelů. Schůze některých újezdních skupin byly dosti bouřlivé. Skupina selezněvského újezdu zvolila Svijažského jednohlasně bez balotáže.[153] Svijažský dával téhož dne oběd.

XXVII

Šestého dne byly gubernské volby. Všechny sály, velké i malé, byly plny šlechticů v různých krojích. Mnozí z nich přijeli jen k tomuto dni. Známí, kteří se už dávno neviděli, a z nichž někteří přijeli z Krymu, jiní z Petrohradu, jiní až i z ciziny, setkávali se v sálech. U gubernského stolu[154] pod podobiznou panovníkovou vedla se debatta.

Šlechtici se kupili dle stran ve velkém i malém sále a dle nepříznivých a nedůvěřivých pohledů, jimiž pozorovali blížící se osobu z cizího tábora, před níž ustávali v rozhovoru dle toho, jak někteří odcházeli až do nejzazší části chodeb, kde spolu šeptali, bylo patrno, že každá strana má jakési tajné záležitosti, jež se bojí prozraditi straně druhé. Dle zevnějška ostře se dělili přítomní šlechtici na dva druhy: staré a nové. Staří byli z větší části buď ve staromodním šlechtickém, upjatém stejnokroji s kordem a třírohým kloboukem, neb ve svém zvláštním vyslouženém námořnickém, jezdeckém nebo pěchotním kroji. Obleky starých šlechticů byly šity po staré modě s vypouklými nášivkami na ramenou; byly jim patrně malé, v pasu krátké a úzké, jako by jich nositelé z nich byli vyrostli. Mladí naopak byli ve šlechtických rozepjatých uniformách s dlouhými životy, širokých v prsou, a v bílých vestách, aneb v uniformách s černým stojatým límcem, vyšívaným vavřínovými haluzemi na znamení příslušnosti k ministerstvu spravedlnosti. K mladým patřily též dvorní stejnokroje, jež se blýskaly tu a tam v zástupech.

Dělba na staré a mladé neshodovala se však s dělbou dle stran. Někteří z mladých náleželi, jak Levin pozoroval, ke straně starých, a naopak někteří z nejzletilejších šlechticů šeptali si se Svijažským a byli patrně vřelými přívrženci nové strany.

Levin stál v malém sále, kde se kouřilo a jedlo, vedle skupiny svých známých a poslouchal, co se mluvilo. Ale marně napínal své duševní síly, aby porozuměl tomu, co se mluvilo. Sergěj Ivánovič tvořil střed, kolem něhož se kupili ostatní. Poslouchal nyní Svijažského a Chljustova, předvoditele jiného újezda, náležejícího také k jejich straně. Chljustov se vzpíral, aby šel se šlechtou svého újezdu prosit Snetkova, aby přijal kandidaturu. Svijažský však ho přemlouval, aby to učinil, a Sergěj Ivánovič schvaloval tento plán. Levin nechápal, proč členové nepřátelské strany měli nabízeti kandidaturu předvoditeli, jehož se chystali svrhnouti s křesla.

Štěpán Arkáďjevič, jenž právě pojedl a popil si, přistoupil k nim v obleku komořího, utíraje si ústa batistovým šátkem s barevným krajem, napuštěným voňavkou.

„Stavíme se do posice, Sergěji Ivánoviči!“ prohodil, rovnaje si licousy.

Když byl několik minut naslouchal rozmluvě, schválil také plán Svijažského.

„Dosti na jednom újezdě: že Svijažský patří k opposici, je patrno,“ pronesl slova, jimž všichni porozuměli kromě Levina.

„Nu, Kosťo, zdá se, i tobě že se tu již zalíbilo?“ dodal pak, přikročiv k Levinu a vzal ho pod ruku. Levin by byl býval rád, aby se mu to zalíbilo, ale nemohl nikterak pochopit, oč tu vlastně jde. Odstoupil tedy na několik kroků od skupiny a vyjádřil Štěpánu Arkáďjeviči svůj podiv, nač se měla nabízeti kandidatura dosavadnímu předvoditeli.

„O sancta simplicitas!“ zvolal Štěpán Arkáďjevič a krátce i jasně vyložil Levinu, oč běží.

Kdyby nynějšímu předvoditeli nabídly kandidaturu všechny újezdy, jako při předešlých volbách, byl by zvolen samými bílými. Ale toho si nepřáli. Nyní se již osm újezdů sneslo, že mu nabídnou kandidaturu; kdyby se zbývající dva újezdy vyslovily přímo proti Snetkovu, on by se mohl vzdáti kandidatury. A pak by strana starých mohla proraziti s jiným svým kandidátem, poněvadž by se takovým způsobem zhatily všechny plány mladých. Postaví-li se však do opposice pouze jediný újezd Svijažského, nebude Snetkov na to dbáti a podvolí se balotáži. Zvolí ho a schválně mu položí více bílých kuliček, než by měl zapotřebí. Strana starých sedne na lep a když pak my postavíme svého kandidáta, také mu budou klást bílé kuličky.[155]

Levin se počal dovtipovat, ale nebylo mu ještě všechno jasno, a chtěl se tedy ještě na něco ptáti, když se najednou všichni dali do řeči, vznikl hluk a zástup se hnul do hlavního sálu.

„Co? co? Koho?“ — „Plnomocenství? Komu? co?“ — „Neuznávají?“ — „Ne plnomocenství. Flerova nepřipouštějí.“ — „Což na tom, že je ve vyšetřování? Tak mohou každého odstranit. To je darebnost.“ — „Zákon!“ ozývalo se s různých stran, a Levin se obrátil spolu s ostatními spěchajícími a bojícími se, aby něco nezmeškali, do hlavního sálu, a v těsném zástupu šlechticů přiblížil se ke gubernskému stolu, kolem něhož se ohnivě o něco přeli gubernský předvoditel, Svijažský a jiní vůdcové stran.

XXVIII

Levin stál dosti daleko. Dva šlechtici vedle něho, z nichž jeden těžce dýchal a při tom sípěl, druhý pak stále vrzal botami, byli příčinou, že neslyšel dobře. Slyšel jen z daleka měkký hlas předvoditele, pak zas pronikavý hlas jízlivého človíčka a po něm hlas Svijažského. Přeli se, jak porozuměl, o paragrafu zákona a významu slov: „jenž byl ve vyšetřování“.

Zástup se rozestoupil, a k stolu přikročil Sergěj Ivánovič. Sergěj Ivánovič počkal, až domluvil jízlivý šlechtic, a pak pronesl mínění, že by bylo nejlépe nahlédnouti do zákonníka, i požádal sekretáře, aby vyhledal onu stať zákona. Ve stati bylo řečeno, že, vyskytne-li se různost náhledů, má se rozhodnouti hlasováním.

Sergěj Ivánovič přečetl paragraf a počal vysvětlovati jeho význam, ale tu mu vskočil do řeči jakýsi vysoký, tlustý, přihrblý šlechtic s barvenými kníry, v úzké uniformě, jejíž tuhý límec podpíral mu ze zadu krk. Přistoupil ke stolu, a udeřiv oň prstenem, vzkřikl hlasitě:

„Hlasovat! Hlasy rozhodnou. Nač se zbytečně příti! Hlasovat!“

Najednou se ozvalo několik hlasů a vysoký šlechtic s prstenem rozpaloval se víc a více a křičel stále hlasitěji. Ale co křičel, nebylo rozuměti.

Mluvil totéž, co navrhoval Sergěj Ivánovič; ale patrně nenáviděl jeho a celou jeho stranu; tento cit nenávisti sdělil se pak celé straně a vzbudil v ní podobný odpor, jevící se jen trochu slušnější podrážděností. Zdvihl se křik a chvíli panoval takový zmatek, že gubernský předvoditel musil prosit, aby se páni mírnili.

„Hlasovat, hlasovat! Kdo je šlechtic, ten rozumí! — My proléváme svou krev… Důvěra monarcha… Nebudeme účtovat s předvoditelem, on není obchodním příručím… Ale o to se nejedná… Dovolte, budeme hlasovat! Hanba!…“ ozývaly se hněvivé, podrážděné hlasy se všech stran. Pohledy a výrazy tváří byly ještě hrozivější a podrážděnější než řeči. Vyjádřovaly nesmířitelnou nenávist. Levin dokonce nechápal, oč tu běží, a divil se, že se s tolikerou vášnivostí projednává otázka, má-li se hlasováním rozhodnouti o Flerovu, nebo ne. Zapomínalť, jak mu potom vysvětlil Sergěj Ivánovič, na syllogismus, že veřejné blaho vyžaduje, aby gubernský předvoditel byl svržen; ke svržení předvoditele však bylo zapotřebí většiny hlasů; aby se zjednala většina hlasů, bylo nutno, aby Flerov měl právo hlasovati; aby však právo Flerovu mohlo býti přiřknuto, bylo zapotřebí vysvětliti, jak se má rozuměti zákonu.

„A tu může jeden hlas rozhodnouti o všem. A proto musí býti člověk opatrným a důsledným, chce-li sloužiti veřejným zájmům,“ dokončil Sergěj Ivánovič svůj výklad. Ale na to nyní Levin zapomínal, a proto mu bylo nepříjemno, když viděl ony hodné lidi, jichž si vážil, v takovém rozčileném, hněvivém stavu. Aby se zbavil toho nepříjemného pocitu, nečekal do konce sporu, nýbrž odešel do malého sálu, kde nebylo nikoho kromě sklepníků u bufetu. Když spatřil, jak sklepníci přičinlivě utírali nádobí a rozestavovali talíře a sklenky, spatřil jich klidné, čilé tváře, pocítil, jak se mu náhle ulehčilo, jako by byl ze zatchlého vzduchu přišel na čerstvé povětří. Počal se procházeti po sále, pohlížeje se zalíbením na sklepníky. Velmi se mu líbilo, jak jeden starý sklepník se šedými vousy, pohlížeje s opovržením na ostatní mladší, kteří si z něho tropili šašky, učil tyto, jak mají skládati ubrousky. Levin se právě chtěl dáti do řeči se starým sklepníkem, když ho vytrhl sekretář poručenského úřadu, stařičký to pán, jehož speciálností bylo, že znal všechny šlechtice celé gubernie dle jména i patronymika.

„Račte, Konstantine Dmitriči,“ oslovil ho činovník; „pan bratr vás hledá. Hlasuje se o Flerově.“

Levin vstoupil do sálu, obdržel bílou kuličku a hned za bratrem Sergějem Ivánovičem přistoupil ke stolu, u něhož stál s významným, ironickým výrazem tváře Svijažský, sbíraje svůj vous do ruky a voně k němu. Sergěj Ivánovič vložil ruku do schránky, vpustil tam někam kuličku a vyhnuv se Levinu, zůstal státi hned u stolu. Přistoupil k osudí Levin, ale zapomněl už, oč se jednalo, zarazil se a obrátil se k Sergěji Ivánoviči s otázkou, na kterou stranu má klást. Ptal se tiše a poněvadž se kolkolem mluvilo, měl za to, že nikdo jeho otázky nezaslechne. Ale rozmlouvající náhle umlkli a jeho nezdvořilou otázku mohli slyšeti. Sergěj Ivánovič se zamračil.

„To je věc přesvědčení jednoho každého,“ odvětil přísně.

Několik bližších osob se usmálo. Levin se začervenal, vložil honem ruku pod sukno a vpustil kuličku na pravo, protože ji držel náhodou v pravé ruce. Když byl už kuličku vypustil, vzpomněl si, že měl vložiti pod sukno obě ruce, vložil tedy honem ještě levici, ale bylo již pozdě, následkem čehož přišel ještě do větších rozpaků a honem odešel do nejzazší hlubiny sálu.

„Sto dvacet šest bílých! Devadesát osm černých!“ ozval se hlas sekretáře, jenž nevyslovoval zvuku r. Pak bylo slyšeti smích; nalezlyť se ve schránce také dva ořechy a knoflík. Právo Flerova k účastenství při volbách bylo uznáno a nová strana zvítězila.

Ale stará strana se neměla za poraženou. Levin slyšel, jak žádají Snetkova, aby přijal kandidaturu, a viděl, jak zástup šlechticů obkličuje gubernského předvoditele, jenž cosi mluvil. Levin se přiblížil. Odpovídaje šlechticům, mluvil Snetkov o důvěře šlechty, o její k němu lásce, jíž není hoden, neboť celá jeho zásluha záleží v tom, že je oddán šlechtě, které obětoval po dvanáct let své služby. Několikrát opětoval slova: „Sloužil jsem, dokud jsem mohl, věrou i pravdou; vážím si vaší důvěry a děkuju.“ Ale náhle umlkl, proto že mu slzy stoupaly k hrdlu, a vyšel ze sálu. Ať už vědomí, že proti němu smýšlejí nespravedlivě, vyloudilo ony slzy, aneb láska ku šlechtě, či napjatost situace, když pociťoval, že se nachází uprostřed obkličujících ho protivníků: pohnutí jeho se sdělilo druhým; většina šlechticů byla dojata a Levin pocítil v sobě cit něžnosti ke Snetkovu.

Ve dveřích vrazil gubernský předvoditel do Levina.

„Odpusťte, prosím,“ omlouval se Snetkov jako před cizím člověkem; ale když zpozoroval, že to Levin, ostýchavě se usmál. Levinu se zdálo, že by rád něco řekl, ale nemůže následkem pohnutí. Výraz jeho tváře i celé postavy v uniformě s řády a v bílých kalhotách se zlatými portami, když se tak spěšně bral kolem něho, připomínal Levinu štvané zvíře, jež ví, že je mu zle. Tento výraz tváře předvoditelovy obzvláště dojal Levina, poněvadž včera teprv byl u něho v bytě v záležitostech své sestry a tam viděl ve vší vznešenosti dobrého člověka a otce rodiny. Veliký dům se starým rodinným nábytkem; ne sice vyfintění, trochu ošumělí, ale uctiví sluhové, patrně ještě bývalí nevolníci, kteří i po osvobození zůstali svému pánu věrni; tlustá, dobromyslná žena v čepečku s krajkami a v tureckém šálu, hladící hezounkou vnučku, dceřinu dcerušku; nejmladší syn, gymnasista ze šesté třídy, jenž přijel z gymnasia a zdravě otce, líbal jeho mohutnou ruku; opravdové, laskavé řeči a gesta hostitelova: vše to samoděk vzbudilo včera v Levinu úctu a vážnost ke Snetkovu. A nyní se mu tento stařeček zdál politování hodným a dojemným a proto by mu byl rád řekl něco příjemného.

„Tak tedy budete opět naším předvoditelem?“ prohodil k němu.

„Jedva,“ odpověděl tázaný, polekaně se obrátiv. „Zmáhá mne to, jsem příliš stár. Jsou tu vhodnější a mladší než já, nechať poslouží.“

A s těmi slovy zmizel předvoditel v postranních dveřích.

Nastal nejslavnostnější okamžik. Mělo se právě přistoupiti k volbám. Vůdcové obou stran počítali na prstech bílé a černé kuličky.

Spor o Flerova nejen že vynesl nové straně hlas tohoto šlechtice, nýbrž přivedl ještě jiné tři šlechtice, kteří následkem úkladů strany starých byli zbaveni možnosti, účastniti se voleb. Dva šlechtice, kteří lnuli k vínu, opojili přívrženci Snetkova a třetímu odvezli tajně uniformu.

Strana mladých, když zvěděla, co se stalo, poslala za debatty o Flerově několik svých členů, kteří sehnali na rychlo oblek pro jednoho šlechtice a z obou opilých také se jí podařilo přivézti jednoho do shromáždění.

„Jednoho jsem přivezl; vodou jsem ho přivedl k sobě,“ oznamoval Svijažskému statkář, jenž byl pro něho poslán. „Ujde to, může volit.“

„Není příliš opilý, nepadne?“ ptal se Svijažský, vrtě hlavou.

„Ne, je zas chlapík. Jen aby ho zde zas neopojili… Přikázal jsem hostinskému, aby mu nedával za žádnou cenu.“

XXIX

Úzká síň, v níž se jedlo a kouřilo, byla plna šlechticů. Pohnutí se stále zvyšovalo; na všech tvářích bylo viděti nepokoj. Zvláště silně pohnuti byli vůdcové stran, kterým byly povědomy všechny podrobnosti a kteří měli přehled všech hlasů. Byli to pořadatelé nastávajícího boje. Ostatní pak, jako řadoví bojovníci před bitvou, ač se chystali k půtce, prozatím dbali přece ještě zábavy. Jedni zakusovali stojíce neb sedíce u stolů; druzí kouřili papirosy a procházeli se po dlouhé síni, rozmlouvajíce se starými známými, s nimiž se dávno už neviděli.

Levinu se jísti nechtělo, nekouřil, a dáti se do řeči se svými známými, totiž se Sergějem Ivánovičem, Štěpánem Arkáďjevičem, Svijažským a druhými také nechtěl, proto že právě s nimi velice horlivě rozmlouval Vronský v obleku dvorního štolby. Levin ho zpozoroval ve shromáždění už včera a pečlivě se mu vyhýbal, jen aby se s ním nesetkal. Odešel k oknu a sedl si tam, prohlížeje si jednotlivé skupiny a naslouchaje, co se mluví kolem něho. Byl smutný, a to hlavně proto, že viděl, jak všichni kolem něho byli rozjařeni, pohnuti a všichni měli něco na práci, jen on a jakýsi vetchý, bezzubý stařeček v námořnickém obleku, špoulící rty a sedící vedle něho, neměli pranic na práci a nic je nezajímalo.

„Ach, to je povedená kopa! Říkal jsem mu, ale ne. Co byste řekli! Za tři léta to nemohl sebrat,“ vypravoval energickým hlasem přihrblý, nevysoký statkář s namazanými vlasy, ležícími na vyšívaném límci jeho stejnokroje, silně dupaje podpatky nových, patrně schválně k volbám objednaných bot. Všimnuv si Levina, vyjádřil na své tváři nespokojenost a honem se odvrátil.

„Ovšem, vězí něco za tím, marně mluvit,“ prohodil tenounkým hláskem maličký statkář.

Hned za nimi přihrnula se k Levinu celá tlupa statkářů, již obklopovali tlustého generála. Hledali patrně místo, kde by si mohli promluviti tak, aby jich nikdo neslyšel.

„Jak smí tvrdit, že jsem koho navedl, aby mu ukradl kalhoty! Propil je bezpochyby. Dbám já o něho i s jeho knížectvím. Ať se neopováží to tvrdit. To je ničemnost!“

„Ale dovolte! Oni se odvolávají na zákon,“ zaslechl Levin z jiné skupiny. „Žena musí býti zapsána v seznamu šlechticů.“

„Ať mi jdou k čertu se svými zákony! Mluvím z duše. Proto jsme šlechtici. Důvěřovat si musíme.“

„Vaše Excellencí! Pojďme; fine champagne.“

Jiná skupina provázela šlechtice, jenž hlasitě cosi vypravoval; byl to jeden z opojených.

„Vždycky jsem Marji Semënovně radil, aby to pronajala; protože sama se s tím nespraví“ mluvil příjemným hlasem statkář se šedými kníry v uniformě plukovníka starého generálního štábu. Byl to týž statkář, se kterým se Levin setkal u Svijažského. Ihned ho poznal. Statkář se také zahleděl na Levina a pozdravili se.

„Těší mne. Ovšem! Dobře se pamatuju. Minulého roku u Nikoláje Ivánoviče, předvoditele.“

„Nu, jak se vám daří v hospodářství?“ optal se ho Levin.

„Ale pořád se škodou,“ odpověděl statkář s tichým úsměvem a výrazem spokojenosti a přesvědčení, že to jinak býti nemůže. Přistoupiv pak k Levinu, ptal se ho: „Jak jste se dostal do naší gubernie? Přijel jste se účastnit našeho coup d’état?“ prohodil, pronášeje pevně sic, ale špatně francouzská slova. „Celé Rusko se sjelo: i komoří, div ne sami ministři.“ Ukázal při tom na vynikající postavu Štěpána Arkáďjeviče v bílých spodkách a obleku komořího, procházejícího se s jakýmsi generálem.

„Přiznám se vám, že hrozně špatně chápu význam šlechtických voleb,“ odpověděl mu Levin.

Statkář se na něho podíval.

„Co byste vlastně chtěl chápat? Významu nemají žádného. Skleslá instituce, jež pohybuje se dále jen následkem setrvačnosti. Jen pohleďte, samy stejnokroje vypravují: je to shromáždění smírčích soudců, zemských výborů a tak dále, ale ne šlechticů.“

„Proč sem tedy jezdíte?“ optal se ho Levin.

„Ze zvyku. A mimo to jest třeba udržovati staré styky. Je to jistého druhu mravní povinnost. A pak, abych pravdu řekl, vyžaduje toho i vlastní prospěch. Zeť chce kandidovati za „stálého člena“;[156] je člověkem nebohatým a musím mu hledět dopomoci k onomu úřadu. Ale proč sem jezdí tamhle tací pánové?“ pokračoval statkář, ukazuje na jízlivého človíčka, jenž mluvil u gubernského stolu.

„To je nové šlechtické pokolení.“

„Nové ovšem, ale ne šlechtické. To jsou držitelé pozemků, ale my jsme statkáři. Ti pánové ničí se sami jako šlechtici.“

„Ale vždyť sám říkáte, že je to instituce, která se přežila.“

„Přežila se, je pravda; ale přec by se s ní mělo nakládati uctivěji. Vezměme na příklad Snetkova… Ať jsme hodní nebo ne, ale trváme už tisíc let. To je zrovna, jako když chcete založiti zahrádku před domem. Místnost se musí zplanirovat, a na místě tom roste stoletý strom… Třebas je kostrbatý, starý, ale vy toho kmeta neskácíte pro několik květníků, nýbrž rozložíte záhonky tak, aby i strom mohl ještě vykonávat službu. Vždyť za rok ho člověk nevyrostí…“ vysvětloval statkář opatrně a hned přešel na jiný předmět. „A vám jak se vede v hospodářství?“

„Nevalně. Asi pět procent shledá-li se.“

„Při tom však sebe nepočítáte. A vždyť sám vy také za něco stojíte? Povím vám, jak já si při tom vedu. Dokud jsem se nevěnoval hospodářství, dostával jsem služného tři tisíce. Nyní pracuju více, než dokud jsem byl ve státní službě, a statek mně vynáší také, jako vám pět procent, a i to jen, dá-li Pánbůh. A vlastní má práce jde při tom zadarmo.“

„Proč tedy vedete hospodářství, když vám přináší jen škodu?“

„Inu vedu! Co má člověk dělat? Zvyk, a pak člověk ví, že je toho třeba. Řeknu vám ještě více,“ pokračoval statkář, jenž se byl rozpovídal, opíraje se při tom o okno: „Můj syn nemá vůbec chuti k hospodářství. Bude patrně učencem. Nebude tedy, kdo by vedl dále dílo mnou započaté. A přece je vedu dál. Letos na příklad jsem založil ovocnou zahradu.“

„Ano, ano,“ přisvědčil Levin; „máte úplně pravdu. Stále seznávám, že mi hospodářství nepřináší náležitého zisku a přece pracuju… Člověk cítí, že ho cosi poutá k té půdě.“

„A hleďte, co vám řeknu,“ pokračoval statkář. „Přijel ke mně soused, obchodník. Procházíme se po hospodářství, po zahradě. ,Hleďte, povídá, Štěpáne Vasiljeviči! Všechno tu máte v pořádku, ale zahrada vaše je zanedbána.‘ Ale moje zahrada je v nejlepším pořádku. ,Jak já tomu rozumím, tyhle lípy byste měl skácet. Ovšem v době mízy. Vždyť tu máte na tisíc lip, z každé by se daly sňati dva pořádné lubky a lubky[157] letos platí. A co lipových úlů by se z nich dalo nařezat!‘“

„A za peníze by si nakoupil dobytka, nebo by pozemky skoupil za babku a dal je mužíkům v nájem,“ dokončil jeho vypravování Levin, jenž patrně nejednou už slyšel podobné návrhy. „Vidíte, on by z toho zbohatnul. Ale vám nebo mně dej Pánbůh zachovat, co máme, a zůstaviti dětem.“

„Vy jste se oženil, jak jsem slyšel?“ optal se ho statkář.

„Ano,“ s hrdou radostí přisvědčil Levin. „Ano, ano. Je to trochu divné,“ pokračoval pak v započatém hovoru. „Žijeme a pracujeme bez ohledu, vynáší-li to co, zrovna jako by nám bylo uloženo jako starodávným vestálkám opatrovati oheň jakýsi.“

Statkář se pousmál pod bílými kníry.

„Jsou i mezi námi, — ukážu třebas na našeho známého Nikoláje Ivánoviče, anebo na hraběte Vronského, jenž se tu nedávno usadil, kteří míní z rolnického průmyslu těžiti. Ale to nevede dosud k ničemu jinému, než že v tom zabijou svůj kapitál.“

„Ale proč nejednáme tak jako kupci? Proč nekácíme své parky na lubky?“ vracel se Levin k myšlénce, jež ho překvapila.

„Inu proto, že, jak jste podotknul, je nám uloženo oheň opatrovati. A káceti sady nebylo by jednáním šlechtickým. Jevištěm naší šlechtické činnosti není ostatně tato volební síň, nýbrž nachází se tam, v našem zákoutí. I my máme svůj kastovní instinkt, jenž nám našeptává, co se patří a co ne. Vždyť mužíci také — když tak uváží člověk; je-li mužík pořádný, snaží se vzíti do nájmu co nejvíc může pozemků. Ať je půda sebe horší, všechno orá. Také na zisk nehledí. Někdy zrovna se škodou.“

„A my také tak,“ potvrdil Levin. „Těšilo mne, velice mne těšilo, že jsme se sešli,“ dodal honem, když spozoroval, že se k nim blíží Svijažský.

„Poprvé jsme se zase setkali od té doby, co jsme se viděli u vás loni,“ oslovil statkář Svijažského; „nu a rozpovídali jsme se.“

„A posteskli jste si na nové pořádky, není-liž pravda?“ usmál se Svijažský.

„Také trochu.“

„Ulevili jste si.“

XXX

Svijažský vzal Levina za ruku a vedl ho ke svým známým.

Vyhnouti se Vronskému nyní již nijak nebylo možno. Stál se Štěpánem Arkáďjevičem a Sergějem Ivánovičem a hleděl přímo na přicházejícího Levina.

„Těší mne. Měl jsem, tuším, už čest se s vámi setkati… u kněžny Ščerbacké,“ prohodil Vronský, podávaje Levinu ruku.

„Ovšem, dobře se pamatuju na naše setkání,“ odvětil Levin, a začervenav se do tmava, honem se odvrátil a dal se do řeči s bratrem.

Vronský se lehounce pousmál a rozprávěl dále se Svijažským, neprojevuje patrně nijaké touhy po další rozmluvě s Levinem; ale Levin se za řeči s bratrem neustále ohlížel na Vronského a přemýšlel, o čem by s ním mohl promluvit, aby zahladil svou nezdvořilost.

„Proč pak se nezačíná?“ otázal se konečně, hledě na Svijažského i Vronského.

„Jedná se o Snetkova. Buď se musí vzdáti, nebo musí přijati kandidaturu,“ odpověděl Svijažský.

„Co on? Svoluje, či ne?“

„To je to právě, že ani jedno, ani druhé,“ ozval se Vronský.

„A odmítne-li, kdo bude kandidovat?“ ptal se dále Levin, hledě na Vronského.

„Kdo chce,“ prohodil Svijažský.

„Vy budete?“ vyptával se Levin.

„Jen ne já,“ vyhrkl Svijažský rozpačitě a vrhl ulekaný pohled na jízlivého človíčka, stojícího vedle něho se Sergějem Ivánovičem.

„Tak kdo tedy? Nevědovský?“ ptal se Levin, cítě, že vlezl do léčky.

Ale tím vyvedl ještě větší hloupost. Činiliť si naději oba, Nevědovský i Svijažský.

„Nu, já už na žádný způsob,“ ozval se jízlivý človíček.

Byl to sám Nevědovský. Svijažský seznámil s ním Levina.

„I tebe to na konec rozehřálo?“ zvolal Štěpán Arkáďjevič, mrkaje na Vronského. „To je jako na dostihách. Člověk se může sázet.“

„Ano, může to člověka rozehřát,“ prohodil Vronský. „Dal-li se člověk jednou do toho, nechce se mu povolit. Zápas!“ poznamenal nachmuřiv obrví a stisknuv své silné čelisti.

„A Svijažský, co to za čilého člověka. Všechno má jako na dlani.“

„Ano,“ přisvědčil roztržitě Vronský.

Nastalo pomlčení. Vronský, poněvadž někam se vůbec dívati musil, pohleděl na Levina, na jeho nohy, na jeho oblek, potom na tvář a setkav se se zasmušilýma, upřenýma na něho očima, řekl, aby vůbec něco řekl:

„Co to značí, že vy, stálý vesnický obyvatel, nejste smírčím soudcem? Nejste v obleku smírčího soudce.“

„Proto, že smírčí soudy pokládám za bláznovskou instituci,“ odpověděl mračně Levin, jenž po celou tu dobu vyčkával chvíle, aby se mohl dáti s Vronským do řeči a zahladiti svou nezdvořilost při prvním setkání.

„Nejsem takového mínění, jako vy; naopak,“ namítl Vronský s klidným podivením.

„Je to pouhá hra,“ vpadl mu do řeči Levin. „Pro nás jsou smírčí soudcové zbyteční. Za osm let neměl jsem u nich ani jednou co dělat. A měl-li jsem kdy, rozhodli vždy naopak. Já mám ke smírčímu soudci čtyřicet verst. V záležitosti, která nestojí za dva ruble, musím k němu posýlat svého plnomocníka, jemuž musím zaplatit patnáct.“

I počal Vronskému vypravovat, jak ukradl mužík mlynáři mouku, a když mu to mlynář vytknul, podal na něho mužík žalobu pro urážku na cti. Vše to se hodilo k sobě jako pěst na oko, bylo to hloupé a Levin hned za řeči sám to pozoroval.

„Ó, to je vám originál!“ zvolal Štěpán Arkáďjevič se svým mandlovým úsměvem. „Ale pojďme; zdá se, že balotáž už počíná…“

I rozešli se.

„Nechápu,“ podotknul Sergěj Ivánovič, jenž zpozoroval nevhodný žert bratrův; „nechápu, jak může býti člověk do takové míry zbaven všeho politického taktu. Toho se nám Rusům všude nedostává. Gubernský předvoditel je náš protivník, a ty se s ním spřátelíš a nabízíš mu, aby kandidoval. A hrabě Vronský… o jeho přátelství sice nestojím; zval mne dnes k obědu, ale já k němu nepojedu; avšak je na naší straně, proč si tedy dělat z něho nepřítele? A potom: ptáš se Nevědovského, bude-li kandidovat! Takové věci se nedělají.“

„Ach, já praničemu nerozumím! A všechno to jsou samé hlouposti,“ odvětil mrzutě Levin.

„Nu vidíš; říkáš, že jsou to samé hlouposti, a sotva se něčeho dotkneš, všechno popleteš.“

Levin neodpověděl a mlčky vstoupili oba do hlavní síně.

Gubernský předvoditel, ač tušil, že se mu strojí úklady, a přes to, že ho nevyzvaly všechny újezdy, odhodlal se, že bude kandidovat. V sále všechno utichlo; sekretář prohlásil zvučným hlasem, že se balotiruje za gubernského předvoditele gardový rotmistr Michaíl Štěpánovič Snetkov.

Újezdní předvoditelé hrnuli se od svých stolů ke gubernskému s miskami, v nichž byly kuličky, a volba počala.

„Polož kuličku na pravo,“ pošeptal Štěpán Arkáďjevič Levinu, když hned za předvoditelem přistoupil spolu s bratrem ke stolu. Ale Levin zapomněl nyní na plán, jejž mu vykládali, a proto byl v pochybnostech, nezmýlil-li se sám Štěpán Arkáďjevič, když mu radil, aby vpustil kuličku na pravo. Vždyť Snetkov byl jejich protivníkem. Když přistoupil ke schránce, držel kuličku v pravici; ale tu si pomyslil, že se zmýlil, vzal před samou schránkou kuličku do levé ruky, a vpustil ji pak patrně na levo. Znalec oněch záležitostí, jenž stál vedle schránky a z pouhého pohybu lokte poznával, kam kdo vpouští kuličku, zamračil se nespokojeně. Jeho důvtipu nebylo při hlasování Levinově vůbec ani zapotřebí.

Všechno umlklo a bylo slyšeti, jak se počítají kuličky. Pak ohlašoval jakýsi hlas počet kuliček pro i proti.

Předvoditel byl zvolen značnou většinou. Nastal hluk a všichni se bystře hnali ke dveřím. Jimi vešel Snetkov, šlechtici ho obklopili a gratulovali mu.

„Je tedy už konec?“ optal se Levin Sergěje Ivánoviče.

„Teprv to začíná,“ odpověděl mu usmívající se Svijažský místo Sergěje Ivánoviče. „Náměstek předvoditelův může dostati více hlasů.“

Levin zas už na to zapomněl. Teprv nyní ho napadlo, že se tu jedná o jakousi finessu, ale v čem záležela, o tom mu bylo nudno vzpomínati. Pocítil značnou ochablost a přál si, kdyby se mohl dostati nějak z tohoto zástupu.

Poněvadž si ho nyní nikdo nevšímal a nikdo, jak se mu zdálo, ho nepotřeboval, zamířil tiše, aby ho nikdo nespozoroval, k menšímu sálu, kde byla restaurace, a pocítil značnou úlevu, když spatřil opět sklepníky. Šedivý číšník se ho optal, nepřeje-li si čeho pojíst, a Levin přisvědčil. Snědl kotletu se zelenými boby, porozprávěl si se sklepníkem o jeho bývalých plánech, a proto že se nechtěl vrátiti do hlavní síně, kde ho to mrzelo, šel se projít na galerii.

Galerie byla plna vyfintěných dam, jež se nahýbaly přes zábradlí a snažily se, aby jim neušlo ani slova ze všeho toho, co se dole mluvilo. Podle dam seděli a stáli elegantní advokáti, učitelé z gymnasia v brejlích a důstojníci. Všude se mluvilo o volbách, a jak se předvoditel umořil, a jaké znamenité debatty byly. Z jedné skupiny zaslechl Levin pochvalu svého bratra. Jakási dáma pravila advokátovi:

„To jsem ráda, že se mi podařilo slyšeti Koznyševa! To stojí za trochu hladu. Znamenité! Jak jasno všechno a srozumitelno! Při našem soudě, vidíte, nikdo tak nemluví. Jediný Majdel; však i ten ani z daleka není takovým řečníkem.“

Nedaleko odtud našel Levin svobodné místo u zábradlí, nahnul se, díval se po sále a poslouchal.

Všichni šlechtici seděli za přehrádkami u svých újezdních stolů. Uprostřed síně stál jakýsi pán v uniformě a tenkým, zvučným hlasem provolával:

„Za náměstka gubernského předvoditele šlechty balotiruje se štábní rotmistr Jevgenij Ivánovič Apuchtin!“ Nastalo mrtvé ticho, a uprostřed něho se ozval slabý kmetovský hlas:

„Vzdal se!“

„Balotiruje se dvorní rada Petr Petrovič Bol,“ provolával opět tenký hlas.

„Vzdal se!“ ozval se mladý, písklavý hlas.

Opět provolával pán s tenkým hlasem a opět následovalo „vzdal se!“ Tak to trvalo skoro hodinu. Levin opřen o zábradlí, hleděl a poslouchal. S počátku se divil a snažil se pochopit, co to znamená; pak se ale přesvědčil, že toho nikdy nepochopí, a počal se nuditi. Pak si připomněl, jak jsou tam dole všichni rozčileni a urputni, což jim vyčetl z tváře, a počalo mu býti smutno. Rozhodl se, že pojede domů a ubíral se dolů s galerie. V předsíni galerie setkal se s unylým gymnasistou s oteklýma očima, jenž tam chodil z jednoho konce síně do druhého. Na schodech potkal párek; dáma spěšně cupala svými podpatky a za ní se vznášel náměstek prokurátorův.

„Pravil jsem vám, že nezmeškáte,“ tvrdil prokurátor v tu chvíli, když kráčel okolo Levina, jenž ustoupil ke zdi vyhýbaje se dámě.

Levin stál už na schodech k podjezdu a vytahoval z kapsy u vesty číslo své šuby, když ho chytil sekretář. „Račte, Konstantine Dmitriči; počíná hlasování.“

Balotiroval se za náměstka Nevědovský, jenž se nedlouho před tím tak rozhodně vzdával kandidatury.

Levin přikročil ke dveřím hlavní síně. Dvéře byly zavřené. Sekretář zaklepal, dvéře se otevřely a Levinu vstříc proklouzli dva statkáři, celí červení.

„Nemohu to déle vydržet,“ zvolal jeden z uřícených statkářů.

Hned za statkářem objevila se tvář gubernského předvoditele. Tvář ta byla hrozna únavou a strachem.

„Pravil jsem ti, abys nikoho nevypouštěl!“ zvolal na sluhu.

„Já jsem jen pouštěl sem, vaše excellencí!“

„Bože!“ vzdychl si z hluboka gubernský předvoditel a mdlým krokem, se svěšenou hlavou kráčel ve svých bílých kalhotách prostředkem sálu k velkému stolu.

Nevědovský obdržel, jak dobře vypočítali jeho stranníci, více bílých kuliček než Snetkov a následkem toho stal se gubernským předvoditelem on. Mnozí byli veseli, mnozí byli spokojeni, šťastni, mnozí byli u vytržení, mnozí nespokojeni a nešťastni. Gubernský předvoditel byl celý zoufalý, tak že se nedovedl ani ovládnouti. Když Nevědovský kráčel ze sálu, zástup ho obklíčil a s hlučnou radostí provázel ho, podobně jako prvního dne při zahájení schůze provázel gubernátora a jako provázel kdysi Snetkova, když ten byl zvolen.

XXXI

Nově zvolený gubernský předvoditel a mnozí členové nové vítězné strany obědvali toho dne u Vronského.

Vronský přijel k volbám jednak proto, že se na vsi nudil a přál si obhájiti před Annou svá práva k svobodě, jednak proto, aby se odsloužil Svijažskému podporou při volbách za všechny služby, jež mu tento prokázal při zemských volbách, hlavně však proto, aby vyplnil co nejpřísněji všechny povinnosti, jež mu ukládalo postavení šlechtice a velkostatkáře, do něhož se nyní vpravoval. Nikterak však neočekával, že by ho volební záležitosti tak zaujaly, že by se jim věnoval s takovou horlivostí a že by se ve věci té mohl dodělati takového úspěchu. Byl sice zcela novým člověkem ve zdejší společnosti šlechtické, ale dařilo se mu patrně a nemýlil se, měl-li za to, že si již zjednal vliv na místní šlechtu. Ke vlivu tomu dopomáhalo mu jeho bohatství a urozenost, rozkošný příbytek ve městě, jejž mu postoupil starý známý Širkov, jenž se zabýval finančními operacemi a založil v Kašině banku, která stále vzkvétala; dále výtečný kuchař, kterého vzal s sebou z panství; pak přátelství s gubernátorem, bývalým to spolužákem Vronského, jemuž prokázal tento nejednu platnou službu; hlavně pak mu pomáhalo ke vlivu jeho prosté, ke všem stejné chování, jež způsobilo, že většina šlechticů, kteří pokládali Vronského za hrdého, změnila své mínění o něm. Pozoroval sám, že kromě onoho podivína, ženatého s Kiti Ščerbackou, jenž mu a propos de bottes napovídal se zuřivou rozhorleností hromadu nesmyslných hloupostí, všichni šlechtici, s kterými se seznámil, stávali se jeho stranníky. Věděl velmi dobře, a i jiní to uznávali, že Nevědovskému dopomohl on velmi mnoho k úspěchu. A nyní oslavuje doma při obědě volbu Nevědovského zakoušel příjemný pocit vítězství svého vyvolence. Samy volby tak ho zajímaly, že pomýšlel již na to, že, bude-li k budoucímu tříletí ženat, sám bude kandidovati, podobně, jako když pomocí jockeje vyhrál na dostihách cenu, usmyslil si, že příště pojede sám.

Nyní však se oslavovalo vítězství jockeje. Vronský seděl v čele tabule, maje po pravé ruce mladého gubernatora, generála carské suity. Pro všechny ostatní byl on náčelníkem gubernie, jenž slavnostně zahajoval volby, mluvil řeč a budil úctu i podlízavost ve mnohých, jak to Vronský pozoroval; pro Vronského byl to však pouze Kaťka Máslov, tak totiž ho přezvali v pážecím ústavě — jenž býval často před ním na rozpacích a jehož se Vronský snažil učiniti svým nástrojem. S levé strany seděl Nevědovský s mladou, odhodlanou a jízlivou tváří. Vronský se choval k němu prostě a uctivě.

Svijažský snášel svůj nezdar vesele. Nebyl to pro něho ostatně ani nezdar, jak se sám vyjádřil obraceje se s pohárem k Nevědovskému: nebylo možno najíti lepšího představitele onoho nového směru, jímž se měla nyní bráti šlechta. A proto každý, kdo měl v těle čest, musil se, jak se sám vyjádřil, radovati nynějšímu úspěchu a jej oslavovati.

Štěpán Arkáďjevič byl také rád, že mohl stráviti veselou chvíli a že všichni byli spokojeni. Při znamenitém obědě probíraly se episody volební. Svijažský reprodukoval komickým způsobem plačtivou řeč předvoditele a podotkl, obraceje se k Nevědovskému, že jeho excellence bude musiti zrevidovati šlechtické kapitály jiným způsobem, složitějším, než slzy.

Jiný žertovný šlechtic vypravoval, jak si gubernský předvoditel objednal na ples již lokaje s punčochami po kolena a že nyní je bude musit poslat domů, nebude-li chtíti nový gubernský předvoditel dávati ples s lokaji v punčochách.

Hosté po celý čas oběda, kdykoli se obraceli k Nevědovskému, stále ho nazývali ,náš gubernský předvoditel‘ a ,vaše excellencí‘.

Oslavovali ho tak se zvláštním potěšením, s jakým mladou paničku nazývají ,madame‘ s příjmením mužovým. Nevědovský se tvářil, jako by byl nejen lhostejným, nýbrž jako by i přezíral onen titul, ale při tom bylo patrno, že je šťasten a všemožně se zdržuje, aby přímo nevypukl v jásot, který by se neslušel v oné nové liberální společnosti, v níž se nacházel.

Po čas oběda bylo posláno několik telegramů osobám, jež se zajímaly výsledkem voleb. Také Štěpán Arkáďjevič, jenž byl velice vesel, poslal Darji Alexandrovně telegram v tato slova: „Nevědovský zvolen dvaceti hlasy. Gratuluju. Sděl.“ Depeši diktoval nahlas podotknuv: „Musíme jim učiniti radost.“ Darja Alexandrovna však, když obdržela depeši, vzdychla si jen, protože věděla, že stála rubl a dovtípila se, že byla poslána již na konec oběda. Vědělať, že bylo obyčejem Stivy na konec oběda faire jouer le télégraphe.[158]

Všechno a rozumí se, že i výtečný oběd a vína nikoliv od ruských obchodníkův, nýbrž objednaná přímo z ciziny, bylo ušlechtilé, prosté a veselé. Společnost asi dvaceti lidí byla vybrána Svijažským z osob jednoho tábora svobodomyslných pracovníků nové doby a zároveň vtipných osob dobrého tónu. Pilo se i žertovným způsobem za zdraví nového gubernského předvoditele, gubernatora, ředitele banky a ovšem také za zdraví „laskavého našeho hostitele“.

Vronský byl spokojen. Nenadálť se, že se na venkově setká s tak milým tónem. Ku konci oběda bylo ještě veseleji. Gubernator prosil Vronského, aby jel na koncert ve prospěch bratrstva, jejž pořádala jeho žena, která by se ráda s Vronským seznámila.

„Bude tam i ples a uvidíš naši krasavici. Stojí opravdu za podívanou.“

„Not in my line,“[159] odpověděl Vronský svým zamilovaným pořekadlem, avšak hned se pousmál a slíbil, že přijede.

Dříve ještě, než společnost vstala od stolu, a když se již počalo kouřiti, přinesl komorník Vronskému na podnose psaní.

„Schvalný posel přijel z Vozdviženského,“ pravil s významným pohledem.

„To je podivuhodno, jak je podoben náměstku prokurátora Sventickému,“ prohodil po francouzsku jeden z hostí, ukazuje na komorníka, zatím co Vronský se zasmušilou tváří četl dopis.

Pocházel od Anny. Vronský znal jeho obsah dříve, nežli se dal do čtení. Maje totiž za to, že volby budou za pět dní odbyty, slíbil, že se vrátí v pátek. Dnes byla sobota, proto tušil, že psaní obsahuje výtku proto, že se v čas nevrátil domů. Psal Anně včera večer, ale jeho psaní nemohla ještě dostati.

Skutečně obsah psaní byl takový, jaký očekával. Za to forma jeho byla neočekávaná a nad míru nepříjemná. „Aňa se roznemohla, lékař tvrdí, že to může býti zápal. Sama ztrácím hlavu. Kněžna Varvara spíše mi překáží než pomáhá. Čekala jsem tě předevčírem, včera a nyní posýlám, abych zvěděla, kde jsi a co se děje. Chtěla jsem sama jeti, ale rozmyslila jsem si to, protože vím, že by ti bylo nepříjemno. Odpověz něco, abych věděla, co dělati.“

„Dítě stůně a ona chtěla sama přijeti. Dcera je stonava a při tom takový nelaskavý tón.“

Nevinná veselost zde při volbách a ona mračná, těžká láska, k níž se měl domů vrátiti, překvapily Vronského svou protivou; ale musil jeti a proto odejel hned v noci s prvním vlakem domů.

XXXII

Před odjezdem Vronského k volbám Anna uvážila, že výstupy, jež se mezi nimi odehrávaly před každým jeho odjezdem, mohou ochladiti jeho lásku, nikoli však ji upevniti, a proto se odhodlala, přemáhati se, seč budou její síly, aby snesla klidně rozluku s ním. Ale mrazivý, přísný vyraz, jejž spatřila na jeho tváři, když jí přišel oznámit, že odjíždí, ji urazil a Vronský ještě ani neodejel z domu, když klid Annin byl rozrušen.

Když pak o samotě rozebírala onen jeho pohled, jímž vyjadřoval své právo ke svobodě, přicházela jako vždy k seznání svého ponížení. „Vždyť má právo jezdit, kdy a kam se mu zlíbí. A nejen odejet, nýbrž úplně mne zanechat. Má všechna práva a já nemám nijakých práv. Ale protože je si toho vědom, neměl tak jednati. Co však vlastně učinil?… Pohlédl na mne s mrazivým, přísným výrazem ve tváři. Ovšem praecisně určiti, makati se to nedá, ale dříve se to nestávalo a ten pohled znamená mnoho,“ uvažovala Anna. „Ten pohled dokazuje, že nastává ochlazení.“

I ačkoli se přesvědčila, že počíná ochlazení, přece nemohla ničeho podniknouti, v ničem nesměla měniti svého poměru k němu. Jako dosavad, tak i nyní mohla ho k sobě poutati toliko láskou a půvabností. A jako dosavad, tak i nyní mohla usilovnou činností za dne a morfiem v noci zahlušovati v sobě strašné myšlénky, co se stane, až ji přestane milovati. Měla ovšem ještě jeden prostředek: nikoli přidržovati ho k sobě — k tomu měla působiti jediné jeho láska — nýbrž sblížiti se s ním, býti v takovém poměru k němu, aby jí neopustil. Prostředkem tím byl rozvod a nové manželství. Snaha její počala se nésti nyní v tomto směru a Anna se rozhodla, že svolí hned, jakmile Stiva nebo on sám s ní o tom počnou mluviti.

„V takových myšlénkách strávila pět dní bez něho, těch pět dní, jež měl původně v úmyslu stráviti při volbách.

Procházkami, besedami s kněžnou Varvarou, návštěvami nemocnice a hlavně čtením, čtením jedné knihy za druhou krátila si chvíli. Ale šestého dne, když se kočí vrátil bez Vronského, pocítila, že není více s to, aby zahlušila myšlénky na něho a na to, co tam dělá. V tutéž dobu se roznemohla její dcera. Anna ji počala ošetřovati, ale ani to nedalo jiného chodu její myšlénkám, neboť nemoc dítěte nebyla nebezpečná. Ať se snažila jakkoli, necítila lásky k onomu děvčátku, a nutiti se do lásky nedovedla. K večeru téhož dne, když zůstala samotna, zmocnil se jí takový strach o Vronského, že se rozhodla, že pojede do města, ale když vše uvážila, napsala ona odporující si slova v dopise, jejž obdržel Vronský, ani jej nepročetla a odeslala se schválním poslem. Ráno druhého dne obdržela psaní od něho a litovala svého ukvapení. S úžasem nyní očekávala, že uvidí opět takový přísný pohled, jaký na ni vrhl, když odjížděl, zejména, až zví, že dceruška nebyla nebezpečně churava. Ale byla přece ráda, že mu dopsala. Anna sice více netajila že je mu na obtíž, že se s lítostí vzdává své svobody, má-li se vrátiti k ní, ale přes to byla přece ráda, že přijede. Ať si je mu za těžko, jen když zde bude s ní, aby ho viděla, a věděla o každém jeho pohybu.

Seděla v saloně pod lampou s novým spisem Taineovým v rukou a četla, naslouchajíc zvukům větru na dvoře a očekávajíc každého okamžiku příjezd equipáže. Několikrát se jí zdálo, že slyší hrčení kol, ale mýlila se; konečně se ozvalo nejen hrčení kol, nýbrž i volání kočího a hlučné dunění v překlenutém podjezdě. Sama kněžna Varvara, jež rozkládala passians, dotvrdila, že jedou, a Anna se zarděla, vstala, ale místo aby šla dolů, jak už dvakrát učinila, zůstala nahoře. Zastyděla se náhle za svůj klam a ještě více se jí zmocnil strach, jak on ji přivítá. Na urážku již zapomněla; bála se nyní pouze, aby jí neprojevil svou nespokojenost. Vzpomněla si, že dceruška je už druhý den úplně zdráva. Skoro se na ni horšila, že se jí udělalo lépe právě v ten večer, když odeslala psaní. Pak si vzpomněla na Vronského, že je opět zde on sám, celý, se svýma rukama, očima. Tu zaslechla jeho hlas. I zapomněla na všechno a plna radosti běžela mu vstříc.

„Jak je Ani?“ ptal se Vronský nesměle z dola, pohlížeje na Annu, jež sestupovala se schodů.

Seděl na židli a lokaj mu zouval boty s kožešinou.

„Je jí lépe.“

„A ty jak se máš?“ optal se dále, rovnaje na sobě oblek.

Anna ho vzala oběma rukama za ruku a táhla ji k svému pasu, nespouštějíc při tom s něho očí.

„Nu jsem velmi rád,“ pravil, hledě chladně na ni, na její příčesku a na její šaty, o nichž věděl, že je oblekla jemu k vůli.

Vše to se mu líbilo, ale líbilo se mu už kolikrát! A ten přísně mramorový výraz, jehož se tak bála, utkvěl na jeho tváři.

„Nu, jsem velmi rád. Ty’s byla stále zdráva?“ ptal se znova, a utřev si šátkem mokré vousy, políbil ji ruku.

„To už je všechno jedno,“ pomyslila si Anna, „jen když bude zde. A bude-li zde, nemůže, ba nesmí mne nemilovati.“

Večer uběhl šťastně a vesele za přítomnosti kněžny Varvary, jež mu žalovala, že Anna v jeho nepřítomnosti přijímala morfium.

„Co jsem měla dělat, když jsem nemohla spát… Myšlénky nedávaly pokoje. Když je doma, nepřijímám ho nikdy, skoro nikdy.“

Vronský vypravoval o volbách a Anna řídila svými otázkami jeho vypravování na předmět, jenž mu působil nejvíc radosti, totiž na jeho úspěch. Sama mu sdělila všechno, co ho zajímalo doma. Všechny její zprávy byly co nejradostnější.

Ale pozdě večer, když zůstali sami, vidouc, že jím zas úplně ovládla, umínila si Anna zahladiti těžký dojem, jaký na ni učinil jeho pohled následkem ukvapeného dopisu. Řekla mu:

„Přiznej se mi. Ty jsi se mrzel, když jsi obdržel mé psaní, a nevěřil jsi mně?“

Sotva že vyslovila ona slova, přesvědčila se, že, jakkoli byl k ní laskav a láskyplný, toho jí přece neodpustil.

„Ano,“ odvětil jí. „Tvé psaní bylo divné. Píšeš, že Aňa se rozstonala, a hned za tím, že jsi sama chtěla přijeti.“

„Vše to bylo pravda.“

„Já o tom nepochybuju.“

„Ne, ty pochybuješ. Ty’s nespokojen. Vidím to na tobě.“

„Ani na okamžik jsem nepochyboval. Ale jsem nespokojen, máš pravdu, a sice proto, že jako bys nechtěla připustiti, že jsou povinnosti…“

„Povinnosti jeti na koncert…“

„Ale nemluvme raději,“ prohodil Vronský.

„Proč bychom nemluvili?“ namítla Anna.

„Chci jen říci, že se mohou naskytnouti nezbytné záležitosti. Co nevidět na příklad budu muset jeti do Moskvy za příčinou domu… Ale Anno, proč pak se tak rozčiluješ? Což nevíš, že nemohu žíti bez tebe?“

„Je-li tomu tak,“ promluvila změněným náhle hlasem, „tedy je ti ten život na obtíž… Přijedeš na den a zase odejedeš, jako dělají…“

„Anno, to je nespravedlivo. Jsem hotov obětovati celý život…“

Ale ona ho neposlouchala.

„Pojedeš-li do Moskvy, pojedu s tebou. Zde nezůstanu. Buď se musíme rozejíti, anebo budeme žíti pohromadě.“

„Vždyť víš, že jen toho si přeju. Ale abych toho mohl dosíci…“

„Jest zapotřebí rozvodu? Já mu dopíšu. Vidím, že takhle žíti nemohu… Ale do Moskvy s tebou pojedu.“

„Ty jako bys mně hrozila. A ja si zatím ničeho tak nepřeju, jako abychom se nikdy nepotřebovali odlučovati,“ pravil Vronský s úsměvem.

Ale když pronášel ona něžná slova, již ne chladný, nýbrž rozzlobený pohled pronásledovaného a tvrdošijného člověka svítil z jeho očí.

Anna viděla onen pohled a správně si vyložila jeho význam.

„Je-li tomu tak, je to neštěstí!“ mluvil onen pohled. Byl to okamžitý dojem, ale Anna nikdy více naň nezapomněla.

Anna dopsala muži a prosila ho za rozvod. Koncem listopadu se rozloučila s kněžnou Varvarou, jež musila jeti do Petrohradu, a spolu s Vronským se odebrala do Moskvy. Ježto očekávali každou chvíli odpověď od Alexěje Alexandroviče a hned na to rozvod, ubytovali se již společně jako manželé.



[96] Třináct osob při stole znamená Rusům neštěstí.

[97] V plné síle; mladý muž.

[98] Svaté nedůtklivosti.

[99] Poršně = opánky, podvërtky = dlouhé, plátěné stuhy, jimiž mužíci ovinují nohy až po kolena místo punčoch. Pozn. překl.

[100] Dobré chutnání, dobré svědomí. To kuře mi zapadne až k podešvům.

[101] Čtyřspřež.

[102] Co to povídají.

[103] Mužíci nazývají vodku obyčejně vínem, a sice obilným neb zeleným vínem.

[104] Pojďme, to je zajímavé.

[105] Byli laskaví. — Pochoutka.

[106] Otkupščíci mívali za určitý plat, zvaný otkup, výhradné právo kupovati od lihovarníků jistého okruhu líh a prodávati v témž okruhu vodku.

[107] To mne k ničemu nezavazuje.

[108] Honem, pánové!

[109] Mužíci svazují koním na pastvě přední nohy poutem, aby nemohli daleko odběhnouti. Pozn. překl.

[110] Ruské pořekadlo, jímž se naráží na obtíže povinností panovníkových, a v přenešeném smysle na obtížné povinnosti vůbec. Čapka Monomachova znamená velkoknížecí korunu Vladimíra Monomacha (1113 — 1125). Pozn. překl.

[111] Považte, děvče…

[112] Dvoří se mladé, půvabné paničce.

[113] Zdá se mi, že se Veslovský trošíčku dvoří Kiti.

[114] Ta trocha dvoření se.

[115] Ale je to směšno… Je to do krajnosti směšno.

[116] A mimo to je to směšné.

[117] Člověk může býti žárlivým, ale je-li jím v takové míře, tu se stává svrchovaně směšným.

[118] Nemotorný povoz s dvěma sedadly po stranách vozu. Zde ovšem slovem kolymáha se rozumí tarantas.

[119] A vy zapomínáte na svou povinnost.

[120] Ach odpusťte, mám toho plné kapsy.

[121] Ale přicházíte příliš pozdě.

[122] Hladká hedvábná látka kavkazská.

[123] Je velmi milá.

[124] Ano, milostivá paní.

[125] Avšak já vám neodpusím ničeho.

[126] Průvodce.

[127] Mimo to, je to slušný člověk.

[128] Je velice milý a naivní.

[129] Malinký dvůr.

[130] V panských domech ruských snídá se v poledne, obědvá se večer.

[131] Domácnost je tu tak roztomilá, tak slušná. Úplně po anglicku. Společnost se shromažďuje ráno před snídaní a pak se rozejde.

[132] To bude znamenité

[133] Partii lawn tennisu. Lawn tennis (laun tenýs) je anglická společenská hra s míčem.

[134] Ale nesmíme nechat ubohého Veslovského a Tuškeviče čekat v loďce.

[135] Školy se staly už tak obyčejné.

[136] Není to pro mne ono stéblo, kterého se chápe tonoucí.

[137] proklouznouti přes všechny ty citlivůstky. Běží o štěstí, o existencí Anny a její dětí.

[138] Botviňja je studená ruská polévka, jež se připravuje z kvasu (nápoje), v němž je rozetřena nať různé zeleniny, a do něhož se přimísilo na drobno rozkrájených čerstvých okurek, rozsekaného kopru, cibulové nati, strouhaného křenu, hořčice, cukru a solené ryby neb raků. Pozn. překl.

[139] Zcela jednoduchá věc.

[140] To je ta otázka… musila by se připočítati cena drátu — To se dá vypočítati, Osvícenosti.

[141] Velice složité, dalo by mnoho práce — Přeje-li si kdo důchodů, má s tím i práci. — Slova klopot a dochot, vlastně ,chlopoty‘ a ,dochod‘ (namáhání a důchody), jsou ovsem ruská.

[142] Mluvím hrozně rád německy. — Přestaňte!

[143] Technické stavební výrazy ruské. ,V strobu‘ značí: nachází se v práci; ,plintus‘, z franc. plinthe = cokl.

[144] V originále je v češtině nemožná slovní hříčka, v níž Veslovský užívá omylem slova rozmazňa (kaše) místo zamazka (tmel).

[145] Ale s dovolením, je trochu poplašený.

[146] Ve skutečnosti je ona nejzkaženější ženština, co jen může být.

[147] Ale nepříčí se to mravnosti?

[148] Získávám si lásku.

[149] Ale příliš prostičká.

[150] Ruská míra drží v sobě přibližně čtvrt hektolitru.

[151] Náčelník újezdní nebo gubernské šlechty.

[152] Šlechta každé ruské gubernie tvoří zvláštní samosprávnou korporaci, v jejíž obor působnosti náležejí různé záležitosti čistě šlechtické, o nichž se usnáší na sněmích zvaných „dvorjanskoje sobranije“. Sněm zahajuje gubernator, jenž však nemá práva účastniti se dalšího jednání, aniž při něm zasedati. Všichni členové šlechty, kteří chtějí míti díl v jednání sněmovním, jsou povinni složiti přísahu, jež se v Rusku koná vždy za přítomnosti duchovního a záleží u pravoslavných v odříkávání přísežní formule a líbání kříže. Pozn. překl.

[153] Všechny volby v Rusku konají se balotáží. Volič klade do jedné ze dvou schránek kuličku. Kuličky ve schránce po pravé straně počítají se ve prospěch kandidáta a slovou bílými; kuličky ve schránce levé slovou černými a svědčí proti kandidátovi. Pozn. překl.

[154] Ve hlavním sále šlechtického sněmu nachází se kromě t. zv. gubernského stolu, při němž se konají volby gubernského předvoditele, ještě tolik pobočních stolů, kolik je v gubernii újezdů, a při každém z nich volí se předvoditel příslušného újezda.

[155] Při ruských volbách hlasuje se (t. j. kladou se do schránek kuličky) tolikrát, kolik je kandidátů. Může jich tedy několik obdržeti potřebnou nadpoloviční většinu, ale zvolen je ten, kdo dostane nejvíc bílých kuliček. Pozn. překl.

[156] V každém újezdním městě ruském nachází se zvláštní kommisse, v jejíž obor působnosti spadají všechny záležitosti, týkající se rolnického lidu. V kommissi mimo újezdního předvoditele a úřadníků státních zasedá i jeden člen, volený šlechtou, zvaný „nepromennyj člen“. Pozn. překl.

[157] Lubkem nazývá se lipová kůra, sňatá spolu s lýkem za syrova se kmene. Z lubku hotoví se různé prosté náčiní pro selskou domácnost. Máčený lubek rozdírá se na lýko, z něhož se pletou rohože atd. Pozn. překl.

[158] způsobiti, aby telegraf hrál

[159] To není z mého oboru.




Lev Nikolajevič Tolstoj

— jeden z najčítanejších ruských spisovateľov, románopisec, esejista, dramatik a filozof Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.