E-mail (povinné):

Lev Nikolajevič Tolstoj:
Anna Karenina

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Eva Lužáková, Dušan Kroliak, Jana Jamrišková, Darina Kotlárová, Katarína Kasanická, Martina Pinková, Tibor Várnagy, Ľubica Gonová, Petra Huláková, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 40 čitateľov

Část druhá

I

Když se zima chýlila ku konci, v domě Ščerbackých odbývalo se lékařské konsilium, jež mělo rozhodnouti, v jakém stavu se nachází zdraví Kiti a co se má podniknouti pro obnovení její klesajících sil. Kiti byla churava a čím více se blížila vesna, tím pochybnějším stávalo se její zdraví. Domácí lékař jí dával užívati rybího tuku, pak jí předepsal železo, po železe lapis, ale protože nepomáhal ani první, ani druhý, ani třetí lék a poněvadž lékař radil, aby se Kiti z jara odebrala do ciziny, pozvali na radu proslulého doktora. Proslulý doktor, člověk ještě ne starý, při tom dosti hezký, žádal, aby směl nemocnou prohlédnouti. Zdálo se, že stojí na své žádosti s obzvláštním potěšením, jako by dívčí stydlivost pokládal za zbytek barbarství a nezdálo se mu nic přirozenějším, než aby mladý mužský ohledával mladou, obnaženou dívku. Jemu se to zdálo přirozeným, protože to konal každý den a nesmýšlel při tom, ani nepociťoval, jak se mu zdálo, nic špatného, a proto dívčí stydlivost pokládal nejen za zbytek barbarství, nýbrž skoro i za osobní urážku.

Ale chtěj nechtěj Kiti se musila pokořiti, protože přes to, že všichni lékaři se učili v jedné škole, dle jedněch a týchž knih, znali tutéž nauku, přes to, že leckdo říkal, že onen proslulý doktor byl špatným lékařem, v domě kněžny Ščerbacké a mezi jejími známými se věřilo, že tento proslulý doktor samojediný ví cosi zvláštního a pouze on že může zachrániti Kiti. Když si proslulý doktor bedlivě prohlédl a proklepal nemocnou, jež studem ani nechápala, co s ní dělají, umyl si pozorně ruce a dal se v saloně do řeči s knížetem. Kníže se mračil a pokašlávaje poslouchal doktora. Jako člověk zkušený, nehloupý a zdravý nevěřil v medicínu a v duchu se zlobil na celou tu komedii, a to tím více, že bez pochyby on jediný znal příčinu Kitiny choroby. „Jaký hafal,“ myslil si kníže, přikládaje v myšlénkách slovutnému doktorovi jméno z loveckého slovníku a poslouchaje jeho povídání o symptomech dceřiny nemoci. Doktor v tutéž dobu s těží jen se zdržoval výrazu opovržení k tomu starému pánovi a ne bez namáhání snažil se vyjadřovati se tak, aby mu starý pán rozuměl. Chápal, že se stařečkem není vlastně o čem mluvit a že hlavou v domě je — matka. Před ní chystal se rozvázati šňůru perel své výmluvnosti. Na štěstí v tu chvíli přišla do salonu kněžna s domácím lékařem. Kníže se vzdálil, snaže se, aby nikdo nepozoroval, jak mu celá ta historie směšna. Kněžna byla rozčilena a nevěděla, co má dělat. Byla si vědoma své viny před Kiti.

„Nuže, pane doktore, rozhodněte náš osud,“ počala kněžna. „Povězte mně všechno. Je naděje?“ chtěla se ptáti, ale rty její se zachvěly, i nebyla s to vysloviti onu otázku. „Jak tedy, pane doktore?“

„Hned, paní kněžno; dovolte mi jen několik slov s panem kolegou a pak budu míti čest, sděliti s vámi svoje mínění.“

„Jak ráčíte!“

Kněžna se pozdvihla a odešla.

Když lékaři zůstali o samotě, domácí doktor počal nesměle vykládati svoje mínění, jež záleželo v tom, že se počíná tuberkulosní proces, ale… atd. Slovutný doktor poslouchal a uprostřed jeho výkladu podíval se na své veliké zlaté hodinky.

„Tak, tak,“ prohodil. „Ale…“

Domácí lékař uctivě se zamlčel v půli slova.

„Určiti počátek tuberkulosního procesu, jak pravíte, není možno; dokud se neobjeví caverny, nedá se pranic určiti. Ale můžeme se domysliti. Na to máme některá data: špatnou výživu, rozčilenost nervů a jiné. Otázka vypadá nyní tak: co se má dělati na podporu výživy, máme-li v podezření vznikající proces tuberkulosy?“

„Ale vy ráčíte věděti, že v takovém případu se tají vždycky mravní, duševní příčiny,“ dovolil si s jemným úsměvem namítnouti domácí lékař.

„Ovšem, to se rozumí samo sebou,“ odpověděl slovutný doktor, pohlížeje opět na hodinky. „Odpusťte, je již postaven most přes Jaúzu, či se musí ještě objížděti?“ otázal se náhle doktor. „Ach, už postaven. Dojedu tedy za dvacet minut; my jsme tedy mluvili o tom, že otázka zní nyní tak: Musí se podporovati výživa a síliti nervy. Jedno ve spojení s druhým, musíme působiti zároveň s obou stran.“

„A což cesta do zahraničných lázní?“ optal se opět domácí lékař.

„Já jsem nepřítelem všech těch cest do ciziny. Račte sám nahlédnout: Počíná-li se tuberkulosní proces, co my ovšem určiti nemůžeme, tedy cesta za hranice nepomůže. Tu je potřebí takového prostředku, který by podporoval výživu a neškodil by.“

Na to vykládal slovutný doktor svůj plán léčení sodenskými vodami, jež navrhoval hlavně z toho důvodu, že nemohou nemocné uškoditi.

Domácí lékař vyslechl svého slovutného kolegu pozorně a uctivě.

„Ale ve prospěch jízdy do ciziny dovolil bych si ukázati na změnu obvyklého způsobu života a hlavně na odstranění okolností, které vzbuzují vzpomínky. A mimo to, matka si toho přeje,“ podotknul domácí lékař.

„A! Je-li tomu tak, proč pak, ať jedou. Bojím se však, že jí uškodí ti němečtí šarlatáni… Bude dobře, aby přesně plnily předpisy… Což, ať tedy jedou.“

A opět se podíval na hodinky.

„O! musím už jít,“ i namířil ke dveřím.

Slovutný doktor oznámil kněžně (cit slušnosti mu to kázal), že by si přál ještě jednou uvidět nemocnou.

„Jak! ještě jednou ohledávat!“ vykřikla s úžasem kněžna.

„O nikoli, chci jen některé podrobnosti zvěděti, paní kněžno.“

„Tedy račte.“

Matka v průvodu doktora vstoupila do salonu ke Kiti. Hubená, zapýřená následkem vystálého studu a se zvláštním leskem v očích stála Kiti uprostřed komnaty. Když vešel doktor, zapálila se a její oči se zalily slzami. Celá její nemoc i léčení zdálo se jí právě tak směšným jako klížení střepů z rozbité vázy. Její srdce bylo rozbito. Co si to smyslili léčiti ji pilulkami a prášky? Ale Kiti nechtěla zarmucovati matku, zvláště, když matka se cítila vinnou.

„Buďte tak laskava, slečno, sedněte na okamžik,“ oslovil ji slovutný doktor.

Kiti usedla, doktor se posadil proti ni, sáhl na puls a počal jí pak dávati nudné otázky. Ona mu odpovídala, ale náhle se rozhněvala a vstala.

„Odpusťte, pane doktore. Ale opravdu, nepovede to všechno k ničemu. Vy mně dáváte už po třetí tytéž otázky.“

Slovutný doktor se neurazil.

„Chorobná rozčilenost,“ vysvětloval staré kněžně, když Kiti vyšla. „A ostatně, já jsem hotov…“

A tu doktor vysvětlil kněžně, jako výjmečně rozumné ženštině, vědeckým způsobem stav její dcery a dokončil svůj výklad poučením, jak se má píti ta voda, která byla zbytečná. Na otázku, radí-li cestu do ciziny, doktor se hluboce zamyslil, jako by řešil v duchu těžkou otázku. Výsledek hlubokého zamyšlení byl takový: „Jeďte, ale nevěřte šarlatánům a ve všech pochybnostech se obracejte ke mně.“

Po odchodu doktora jako by se bylo přihodilo cosi veselého. Matka se vesele vrátila k dceři a Kiti se tvářila, jako by sama také byla vesela. Často, skoro neustále byla nyní nucena se přetvářeti.

„Opravdu, maman, já jsem zdráva. Ale chcete-li jet za hranici, jeďme!“ pravila matce a tváříc se, jako by ji zajímala nastávající cesta, dala se do řeči o přípravách k odjezdu.

Sotva odejel doktor, přijela k Ščerbackým Dolli. Věděla, že toho dne má býti konsilium, a přes to, že nedávno vyšla z kouta — porodilať na sklonku zimy dcerušku — přes to, že měla hojnost svých starostí a svého soužení, odejela od kojence i nemocné dcery, aby zvěděla o osudu Kiti, jenž se měl dnes rozhodnout.

„Nu, jak?“ zvolala, jakmile vstoupila do salonu, nesnímajíc ani klobouk. „Vy jste všichni veselí. Tedy je všechno dobře?“

Pokusili se sděliti jí, co povídal doktor, ale ukázalo se, že, ač doktor mluvil velmi plynně a dlouho, nebylo nijak možno pověděti obsah toho, co on povídal. Zajímavým bylo jedině to, že se rozhodli, jeti do ciziny.

Dolli si nevolky povzdychla. Nejlepší její přítelkyně, sestra, odjížděla. A život její nebyl veselý. Poměr k Štěpánu Arkáďjeviči od té doby, co se s ním smířila, stal se pro ni ponižujícím. Sletování, vykonané Annou, ukázalo se nedosti pevným, a rodinný souhlas zlámal se znova v témž místě. Určitého nebylo sice nic, ale Štěpán Arkáďjevič nestavěl se skoro nikdy doma, peněz se také stále nedostávalo a podezření, že ji muž podvádí, mučilo Dolli neustále; ona však se bránila proti němu, bojíc se žárlivosti, která jí přinesla již tolik hoře. První nával řevnivosti, který Dolli už přežila, nemohl se více vrátiti, a kdyby i znova odhalila mužovu nevěrnost, nemohlo by ono odhalení působiti na ni tak strašně jako poprvé. Takové odhalení zbavilo by ji pouze toho, čemu přivykla v rodině, a proto se dávala podváděti, pohrdajíc mužem a ještě více sebou za svou slabost. Mimo to ji trápily neustále starosti o velikou rodinu: tu se vyskytly obtíže při kojení robátka, tu chůva odešla, tu — jako právě nyní — rozstonávalo se jedno z dětí.

„Nu, a tobě jak se daří?“ optala se kněžna.

„Ach, maman, já mám svého hoře po krk. Lili se rozstonala a já mám strach, aby nedostala spálu. Přijela jsem schválně dnes, abych zvěděla, co doktor shledal, neboť jestli — nedej Bůh — Lili dostane spálu, budu na dlouhou dobu zavřena doma.“

Starý kníže také přišel ze svého kabinetu, když doktor odejel, a nastaviv svou tvář Dolli a promluviv s ní, obrátil se k ženě:

„Jak rozhodli, pojedete? Nuž a co počnete se mnou?“

„Myslím, abys zůstal doma, Alexandře,“ řekla žena.

„Jak chcete.“

„Maman, proč by nejel papá s námi?“ řekla Kiti. „I jemu bude veseleji i nám.“

Starý kníže vstal a pohladil rukou Kitiny vlasy. Ona nadzdvihla tvář a přes moc se usmála, hledíc na otce. Jí se vždycky zdálo, že otec jí rozumí nejlépe z celé rodiny, ač mluvil s ní méně než druzí. Jako nejmladší dítě byla miláčkem otcovým, a jí se zdálo, že otcova láska činila jeho zrak pronikavějším. Když se nyní její oči setkaly s jeho modrýma, dobrýma očima, upřenýma na ni, zdálo se jí, že ji otec prohlíží skrz na skrz a pozoruje vše to nehezké, co se v ní děje. Zardívajíc se, nahnula se k otci, očekávajíc jeho políbení. On však ji pouze pohladil po hlavě a řekl:

„Ty hloupé šiňony! K vlastní dceři se nedostaneš a hladíš vlasy zdechlých bab. Což, Dollinko,“ obrátil se kníže k nejstarší dceři, „co dělá tvůj švihák?“

„Chvála bohu, papa,“ odvětila Dolli, chápajíc, že otec mluví o její muži. „Stále jezdí. Já ho celý den nevidím,“ nemohla nepřipojit s posměšným úsměvem.

„Což pak neodejel ještě do vsi — prodávat les?“

„Ne; stále se chystá.“

„Tak, tak!“ prohodil kníže. „Tedy i já se mám chystat? Nu, což dělat,“ obrátil se pak k ženě, sedaje si. „Ale, víš co, Kaťo,“ oslovil zas nejmladší dceru. „Ty jednoho krásného dne vstaň a řekni si: vždyť jsem úplně zdráva a vesela, a půjdeme spolu časně ráno za mrazu zas na procházku. Co?“

Zdálo by se, že, co tu otec řekl, bylo velice prosto; ale Kiti se při těch slovech zarazila a pozbyla rozvahy jako usvědčený přestupník. „Ano, on ví všechno, všemu rozumí a těmi slovy mně praví, že, ač je mně stydno, přece musím přežiti svůj stud.“ Kiti se nedostávalo sil, aby něco odpověděla. Chtěla začít, ale dala se do pláče a vyběhla z komnaty.

„To máš za své žerty!“ počala se kněžna vaditi s mužem. „Ty vždycky…“ začala řadu svých výčitek.

Kníže poslouchal hezky dlouho kněžniny výtky a mlčel, ale tvář jeho kabonila se víc a více.

„Ona je tak nešťastna, ubohá, tak nešťastna, a ty necítíš, že jí působí bolest každá narážka na to, co je všeho příčinou. Ach! Kdo by si pomyslil, že se tak zmýlí v lidech!“ prohodila po chvilce kněžna a dle změny její hlasu poznali Dolli i kníže, že má na mysli Vronského. „Nechápu, že dosud nevydali zákona proti takovým ošklivým, nešlechetným lidem.“

„Eh, poslouchat mne mrzí!“ zvolal mrzutě kníže, vstávaje z křesla a jako by chtěl odejít. Ve dveřích se však zastavil. „Zákony jsou, mátuško, a když jsi to už přivedla k řeči, tedy ti povím, kdo je vším vinem: ty, ty a pouze ty. Zákony proti takovým hejskům vždycky byly a jsou i nyní! Ano, kdyby se nebylo stalo to, co se státi nemělo, já jsem sice stařec, ale já bych ho postavil na barriere, toho hejska. Ano; a nyní léčte, zvěte ty šarlatány.“

Kníže, jak se zdálo, měl ještě mnoho za lubem; ale kněžna, jakmile zaslechla jeho hlas, ihned se pokořila a prosila za odpuštění, jak činívala ve všech podobně vážných otázkách.

„Alexandře, Alexandře,“ šeptala blížíc se k muži a dala se do pláče.

Jakmile kněžna zaslzela, kníže také utichl a přistoupil k ženě.

„Nu dosti už, dost. I tobě je bolestno, já vím. Ale, což dělat? Neštěstí není tak veliké. Bůh je milostiv… děkuji ti…“ bručel kníže, sám už nevěda, co povídá a děkuje za mokré políbení kněžnino, které pocítil na své ruce. Kníže odešel z komnaty.

Jakmile Kiti se slzami na očích vyběhla ze světnice, Dolli následkem svých mateřských a rodinných zkušeností ihned pochopila, že ji očekává povinnost, i přihotovila se ji vykonati. Sňala klobouk a mravně vykasávajíc rukávy, chystala se k dílu. Když kněžna napadala na otce, snažila se zdržovati matku, nakolik jí dovolovala dětinná úcta. Když se kníže rozhorlil, mlčela; cítila v tu dobu stud za matku a něžnost k otci, že se tak rychle udobřil. Ale když kníže odešel, přistoupila k hlavnímu, co měla za svou povinnost vykonat, totiž jíti ke Kiti a uspokojiti ji.

„Já vám chtěla dávno už povědět, maman: víte-li, že Levin, když byl posledně v Moskvě, chtěl Kiti nabídnouti ruku. On se svěřil Stivě.“

„Tak což? Já nechápu…“

„Možná tedy, že ho Kiti odmrštila?… Neříkala vám nic o tom?“

„Ne, ona mně nic neříkala ani o jednom, ani o druhém; ona je příliš hrdá. Ale já vím, že vším je vinen ten…“

„Ano, ale představte si, že odmrštila Levina. A vždyť ona by ho neodmrštila, kdyby se nenaskytl ten, já rozumím… A mimo to, ten ji tak hanebně oklamal.“

Kněžna se zděsila, když uvážila, jak hrozně je vinna před dcerou, a rozzlobila se.

„Ach, já ničemu víc nerozumím! Nyní chtějí všechno jen po své hlavě dělat, matce slova neřeknou a pak, tu máš…“

„Maman, já půjdu k ní.“

„Jdi. Což já tě zdržuju?“ zvolala matka.

III

Když vstoupila Dolli do malinkého kabinetu Kitina, hezounké to, růžové komnaty s figurkami ze starého saského porcelánu, tak hezounké, růžové a veselé, jako byla i sama Kiti ještě přede dvěma měsíci, vzpomněla si, jak minulého roku spolu se sestrou upravovala onu komnatku, i jak jim bylo tehda veselo a příjemno. Nyní se jí srdce zachvělo chladem, když spatřila Kiti, ana sedí na nízké židli hned podle dveří a upírá nepohnutě oko na konec koberce. Kiti vzhlédla na sestru, a chladný, trochu přísný výraz její tváře se nezměnil.

„Já odjedu nyní a zavru se doma, a ani ty nebudeš moci přicházeti ke mně,“ počala Darja Alexandrovna, sedajíc podle Kiti. „A proto bych ráda s tebou ještě promluvila.“

„O čem?“ zvolala Kiti zdvihnuvši ulekaně hlavu.

„O čem jiném, než o tvém hoři?“

„Mne nic netrápí.“

„Přestaň, Kiti. Což pak si opravdu myslíš, že nic nevidím? Já vím všechno. A věř mi, vše to je tak malicherno… Vždyť jsme my všechny prošly toutéž cestou.“

Kiti mlčela a tvář její měla výraz přísnosti.

„On za to nestojí, abys se k vůli němu soužila,“ pokračovala Darja Alexandrovna, přistupujíc přímo k hlavní věci.

„Ano, protože mnou povrhnul,“ ozvala se Kiti chvějícím se hlasem. „Nemluv! Prosím tě, nemluv!“

„Ale kdo pak ti to řekl? To nikdo neříkal. Já jsem přesvědčena, že byl do tebe zamilován a zůstal zamilován, ale…“

„Ach, ty soustrasti jsou mně nejvíce nesnesitelny!“ vzkřikla Kiti, náhle rozzlobena. Obrátila se na židli, zarděla se, bystře zahýbala prsty, tisknouc tu jednou, tu zas druhou rukou přezku svého pasu, jejž držela v ruce. Dolli znala zvyk sestřin, chápati se střídavě rukama nějakého předmětu, když se rozhořčila. Věděla též, že Kiti v minutě rozdurděnosti byla s to se zapomenout a namluvit mnoho zbytečného a nepříjemného, a proto ji chtěla uspokojit. Ale bylo již pozdě.

„Nu, co mně chceš vytýkat, co?“ volala hněvivě Kiti. „To, že jsem byla zamilována do člověka, který mne nechtěl znát, a že nyní umírám láskou k němu? A to mně povídá sestra, která si myslí, že… že… že cítí soustrast ke mně! Nechci poslouchat těch slov soustrasti a přetvářek!“

„Kiti, nebuď nespravedliva!“

„Proč mne mučíš?“

„Naopak… Já vidím, že jsi zarmoucena…“

Ale Kiti ve své horečce jí neposlouchala.

„Já nemám příčiny rmoutit se a hledat útěchy. Jsem natolik hrdá, že si nikdy nedovolím milovati člověka, který nemiluje mne.“

„Ale vždyť já nic podobného neříkám… Jen jediné slovo. Řekni mně pravdu,“ zvolala Darja Alexandrovna a vzala ji za ruku: „Pověz mně, řekl ti něco Levin?…“

Jméno Levina zbavilo Kiti, jak se zdálo, posledního zbytku rozvahy; vzkočila se židle, hodila přezku na zem a gestikulujíc živě rukama zahovořila:

„K čemu ještě Levin? Já nechápu, jakou radost ti může působiti mučit mne? Já jsem řekla a opakuji, že jsem hrdá a nikdy, nikdy neučiním to, co ty děláš, abych se vrátila k člověku, který tě zradil, který si zamiloval jinou ženštinu. Já toho nechápu! Ty snad můžeš, ale já nejsem s to!“

Když dopověděla, vzhlédla na sestru a pozorujíc, že Dolli mlčí, spustivši smutně hlavu, místo aby odešla z komnaty, jak měla v úmyslu, usedla u dveří, zastřela si šátkem líce a svěsila hlavu.

Mlčení trvalo okolo dvou minut. Dolli přemýšlela o sobě. Její ponížení, jež vždyckv cítila, zdálo se jí nyní obzvláště těžkým, když jí je připomenula sestra. Takové bezohlednosti od sestry neočekávala a proto se na ni hněvala. Ale náhle zaslechla šustění šatů zároveň a zvuky vypuklého, dlouho zdržovaného štkaní a něčí ruce objaly ze spodu její šíji. Kiti klečela před ní na kolenou.

„Dollinko, já jsem tak nešťastna, ach, tak nešťastna!“ šeptala Kiti prosebným hlasem.

A milá, slzami svlažená tvář skryla se v řasách sukně Darje Alexandrovny.

Jako kdyby slzy byly ona nutná maz, bez níž se nemohl s prospěchem pohybovati stroj vzájemné sdílnosti mezi sestrami — ač rozmlouvaly nyní o věcech na pohled vedlejších, nicméně rozuměly si. Kiti chápala, že prohozené ve hněvu slovo o nevěrnosti mužově a o ponížení ranilo ubohou sestru v hlubinách srdce, ale že jí sestra odpouští. Dolli se své strany zvěděla všechno, co chtěla věděti; přesvědčila se, že její podezření bylo oprávněno, že hoře, nezhojitelné hoře Kitino záleželo právě v tom, že Levin jí nabídl ruku, ona že ji odmrštila a Vronský že ji oklamal; že byla hotova milovati Levina a nenávidět Vronského. Ale Kiti jí neříkala o tom ani slova; ona jí vypravovala pouze o svém duševním stavu.

„Mne pranic netrápí,“ tvrdila sestře, nabývajíc klidu. „Ale můžeš si představit, jak se mně vše zošklivilo, vše se mi stalo protivno, hrubo a především já sama. Nemůžeš si představit, jak ošklivě smýšlím o všem na světě.“

„Eh, jdi. O čem ty můžeš ošklivě smýšlet!“ zvolala Dolli usmívajíc se.

„Všechno mé myšlení je ošklivé, hrubé, ani ti nemohu říci, jak. To není tesknost, ani nuda, to je něco mnohem horšího. Tak jako by se bylo všechno, co bylo ve mne dobrého, někam ukrylo a zbylo jen vše nejošklivější. Nu, jak bych ti to řekla?“ pokračovala Kiti, vidouc, že sestra na ni pohlíží s udivením. „Papa na příklad začal mně právě cosi vysvětlovat… a mně se zdálo, že si myslí jen, že se už potřebuji vdát. Mama mne veze do plesu a mně se zdá, že mne tam veze jen proto, aby mne co nejdříve vdala a měla mne s krku. Já vím, že to není pravda, ale nemohu se zbavit oněch myšlének. Na ženichy tak zvané nemohu se ani dívat. Mně se zdá, že mi berou míru. Dříve, když jsem někam jela v plesových šatech, bylo mně rozkoší, já se nemohla nadiviti sama sobě; a nyní se stydím sama sebe a je mi nevolno. Všichni, nu doktor… nu…“

Kiti se zarazila. Chtěla ještě říci, že od té doby, co se s ní přihodila taková změna, Štěpán Arkáďjevič se jí stal tak protivným, že ho vystát nemůže, a že se nemůže naň podívati, aby se jí v myšlénkách nezarojily nejhrubší a nejošklivější představy o něm.

„Nu, všechno se mně představuje v hrubé, ošklivé podobě,“ dodala pak. „To je celá má nemoc. Snad to přejde…“

„Víš co, nemysli o tom…“

„Nemohu. Mně je volno pouze s dětmi, jen když jsem u tebe.“

„Škoda tedy, že nebudeš nyní moci přicházeti ke mně.“

„Ne, já přijdu. Já už měla spálu; já uprosím maman.“

Kiti stála na svém; přestěhovala se k sestře a během celé nemoci, z níž se skutečně vyvinula spála, ošetřovala děti. Obě sestry vyléčily šťastně všech šest dětí, ale Kitino zdraví se nezlepšilo a v postě rodina Ščerbackých odejela do ciziny.

IV

Petrohradský vysoký svět tvoří vlastně jen jediný kruh. Všichni se navzájem znají, všichni se navštěvují. Ale v onom širokém kruhu jsou užší kroužky. Anna Arkáďjevna Karenina byla známa a stála v úzkém spojení se třemi kroužky. Jeden byl úřední, oficiálný kruh její muže, záležející z jeho kollegů a podřízených úřadníků, kteří byli nejrůznějšími a nejpodivnějšími způsoby mezi sebou spojeni i od sebe odloučeni společenskými požadavky. Anna mohla si nyní jen s těží připomenouti pocit skoro zbožné úcty, kterou chovala k oněm osobnostem za dřívějších dob. Nyní je znala všechny, jako se znají lidé v újezdním městě; věděla, kdo má jaké zvyky a slabosti, koho a kde tlačí střevíc; znala poměr jednoho k druhému i k hlavnímu středisku, věděla, kdo se koho drží, i jak, i čím, kdo a v čem s kým souhlasí, v čem se s ním rozchází. Ale tento kruh vládních, mužských zájmů nikdy ji nemohl zajímati vzdor domluvám hraběnky Lidie Ivánovny, a proto se mu vyhýbala.

Druhý Anně blízký kroužek byl ten, jehož pomocí Alexěj Alexandrovič dosáhl svého vysokého postavení. Střediskem toho kroužku byla hraběnka Lidie Ivánovna. Byl to kroužek starých, nehezkých, ctnostných a nábožných dam a chytrých, učených a ctižádostivých mužů. Jeden z moudrých lidí, přináležejících k onomu kroužku, nazýval jej „svědomím petrohradské společnosti“. Alexěj Alexandrovič vážil si vysoce onoho kroužku, a Anna, která se výtečně vyznala v umění, býti se všemi za dobré, našla si za prvních let svého petrohradského života přátely i v tomto kruhu. Nyní, když se vrátila z Moskvy, kroužek ten stal se jí nesnesitelným. Jí se zdálo, že se tam přetvařují všichni, ona i všichni ostatní; následkem toho bylo jí tak nudno a nepohodlno v oné společnosti, že přijížděla co možno zejména k hraběnce Lidii Ivánovně.

Konečně třetí kruh, s nímž byla Anna v těsnějším spojení, byl vlastní „svět“ — svět plesů, obědů, nádherných toilett, svět, který se jednou rukou přidržoval dvora, aby nesklouzl do polosvěta, jímž členové tohoto kroužku opovrhovali — tak se totiž sami domýšleli — ale s nímž měli netoliko podobné, nýbrž tytéž vkusy. Anna stýkala se s tímto kruhem prostřednictvím kněžny Betsy Tverské, ženy bratrancovy, jež měla stodvacet tisíc ročního důchodu, a která si zvláště oblíbila Annu hned, jakmile se objevila ve světě, vyznamenávala ji a lákala ji do svého kruhu, tropíc sobě úsměšky nad kroužkem hraběnky Lidie Ivánovny.

„Až budu stará a pořádně ošklivá, stanu se také takovou,“ ironisovala Betsy, „ale pro vás, mladou, hezounkou ženštinu, je ještě záhy navštěvovat ono bohumilé bratrstvo.“

Anna se s počátku dle možnosti vyhýbala světu kněžny Betsy, poněvadž vyžadoval nákladu, který přesahoval její prostředky; a mimo to v duchu dávala i přednost prvnímu kroužku. Ale po výletu do Moskvy stalo se naopak. Vyhýbala se svým ctnostným přátelům a navštěvovala vysoký svět. Tam se setkávala s Vronským a pociťovala rozčilující radost při oněch setkáních. Zvlášť často se setkávala s Vronským u Betsy, jež byla rozená Vronská a jemu byla sestřenicí. Vronský byl všude, kde se toliko mohl setkati s Annou, a mluvil jí, kde jen mohl, o své lásce. Sama mu příležitosti neposkytovala, ale pokaždé, když se s ním stýkala, v její duši vzplanul týž pocit živosti, který ji zachvátil onoho dne ve vagoně, když ho poprvé uviděla. Sama cítila, že, jakmile ho spatří, radost svítí z její očí a skládá rty v úsměv a že není s to zahladiti tento projev radosti.

S počátku Anna pevně věřila, že je nespokojena Vronským proto, že si dovoluje ji pronásledovati; ale nedlouho po svém návratu z Moskvy, když přijela do večerní společnosti, kde se nadála, že se s ním setká, ale kde on nebyl, pochopila zcela zřejmě dle tesknosti, jež ji zachvátila, že se klamala, že ono pronásledování nejen jí není nepříjemné, nýbrž naopak že v něm spočívá veškeren interess její života.

Proslulá zpěvačka vystupovala po druhé na scéně a veškeren vznešený svět byl v divadle. Vronský, spatřiv se svého křesla v první řadě parteru svou sestřenici, nevyčkal ani meziaktí a vešel k ní do lože.

„Proč pak jste nepřijel k obědu?“ vítala ho kněžna. „Já se divím pronikavosti zamilovaných očí,“ dodala s úsměvem tak, aby ji slyšel pouze Vronský, „ona tam nebyla. Ale zajděte ke mně po divadle.“

Vronský upřel na ni tázavě oči. Ona sklonila hlavu. Vronský jí úsměvem poděkoval a usedl podle ní.

„Připomínám si vaše úsměšky!“ pokračovala kněžna Betsy, jíž působilo zvláštní potěšení, mohla-li stopovati úspěchy oné vášně. „Kam se to všecko podělo! Vy jste v sítích, můj milý!“

„Já si toho právě přeju, abych upadl v sítě,“ odpovídal Vronský se svým klidným, dobrodušným úsměvem. „Mohu-li si nač stýskati, tedy jen na to, že jsem dosud příliš málo upoután sítěmi; mám-li mluvit pravdu, počínám pozbývati naděje.“

„A jakou naději můžete míti?“ ozvala se Betsy, jež se urazila pro svou přítelkyni. „Entendons nous…“ Ale v její očích kmitaly se plaménky, jež pravily, že velmi dobře a to právě tak, jako on, chápe, jakou mohl Vronský míti naději.

„Nijakou,“ prohodil Vronský se smíchem, blýsknuv svými hustými zuby. „Dovolte,“ dodal pak, bera jí z ruky binokl, a jal se prohlížeti si přes její obnažené rámě protější řadu loží. „Bojím se, že se stávám směšným.“

On věděl, že se nepotřebuje báti, aby mohl býti směšným v očích Betsy a vůbec všech lidí vznešeného světa. Věděl velmi dobře, že v očích oněch osob může býti směšnou úloha nešťastného milovníka dívky aneb vůbec svobodné dámy. Ale úloha člověka, přiblíživšího se ke vdané dámě a snažícího se ze všech sil, aby ji svedl k poskvrnění manželského lože, že úloha taková má do sebe cosi krásného, vznešeného a nikdy nemůže býti směšnou. Proto s hrdostí a s veselým úsměvem, hrajícím mu pod knírem, spustil binokl a vzhlédnul na sestřenici.

„A proč jste nepřijel k obědu?“ optala se znova, pozorujíc se zalíbením Vronského.

„Musím vám to pověděti. Byl jsem zaměstnán, a víte čím? Sázím sto, tisíc proti jednomu, že neuhádnete. Smiřoval jsem muže s člověkem, jenž urazil jeho ženu. Nevěříte? Opravdu!“

„Nu což, smířil jste je?“

„Skoro.“

„Musíte mne to pověděti podrobně,“ pravila kněžna, vstávajíc. „Zajděte ke mně v příštím meziaktí.“

„Nemohu; já odejedu do francouzského divadla.“

„Od Nilsonové?“ otázala se s úsměvem Betsy, jež by za žádnou cenu nedovedla rozeznati Nilsonovou od kterékoli choristky.

„Což dělat? Mám tam dostaveníčko. Vše to k vůli mému smiřovacímu podniku.“

„Blažení smíření, neboť spaseni budou,“ prohodila Betsy, připomínajíc si cosi podobného, co slyšela kdesi od kohosi; tedy si sedněte a povídejte. Co tedy?“

A s těmi slovy se opět posadila.

V

„Bude to sice trochu nedelikátní, ale historka je tak milá, že se mi velice chce ji pověděti,“ pravil Vronský, pohlížeje na kněžnu očima smějícíma se. „Jmen nazývat nebudu.“

„A já budu hádat, o kom mluvíte; tím líp.“

„Tedy poslouchejte. Jedou dva veselí mladí lidé…“

„Rozumí se, důstojníci vašeho pluku?“

„Já neříkám důstojníci; vůbec dva mladí lidé, kteří právě spolu posnídali.“

„To jest napili se.“

„Možná. Jedou k svému příteli k obědu v nejveselejší náladě. Tu zpozorují, že je předhání v drožce hezounká ženština, ohlíží se, a, jak jim se zdálo, kývá jim a usmívá se. Oni, toť se ví, jedou za ní. Ženou koně do úpadu. Ale ku podivu, krasavice zastavila a podjezdu téhož domu, kam i oni jeli. Krasavice vběhla do horního patra, tak že se jim podařilo zahlédnouti pouze ruměné rty pod kratičkým závojem a hezounké, malinké nožky.“

„Vy to vypravujete s takým citem, že se mi zdá, že jste byl sám jeden z oněch dvou.“

„A co jste před chvilkou povídala? Nuže, mladí lidé přijdou k příteli, jenž dává oběd na rozloučenou. Při oběde vypili snad opravdu zbytečnou sklenku vína, jak už to bývá při obědech na rozloučenou. Mezi jídlem se vyptávají, kdo bydlí v hořejším patře onoho domu. Nikdo neví. Pouze domácí lokaj odpovídá na otázku, bydlí-li na hoře mamselky, že je jich tam velmi mnoho. Po obědě mladí lidé přešli do kabinetu přítelova a píšou lístek k nepovědomé dámě. Napsali vášnivé psaní s vyznáním lásky a sami se ubírají s psaním nahoru, aby pro případ, že by v dopise bylo něco ne zcela srozumitelného, mohli vše ihned vysvětlit.“

„Proč mně vypravujete takové ošklivé věci? Nu, a dále?“

„Zazvonili. Přichází služka. Dají jí psaní a ubezpečují služku, že jsou oba tak zamilováni, že tu chvíli skonají láskou tady u dveří. Služka plná udivení vyjednává dále s mladými pány. Najednou se v předsíni objeví pán s licousy na způsob kotletky, červený jako rak, oznamuje, že v domě nebydlí nikdo kroně jeho ženy, a vyhání oba zamilované.“

„Jak pak to víte, že onen pán má licousy na způsob kotletky, jak jste se vyjádřil?“

„Jak? Nu poslechněte. Dnes jsem jel vyjednávat o smír.“

„Nuže?“

„Nyní přijde právě nejzajímavější. Vyšlo na jevo, že je to šťastný párek titulárniho rady a titulární radové. Titulární rada podal žalobu a na mne padl los býti smírcem. I jakým!… Ubezpečují vás, Taillerand je nulla u porovnání se mnou.

„Což tu obtížného?“

„Hned uvidíte; poslechněte… My jsme prosili za odpuštění, jak se sluší a patří: ,My si to nikdy neodpustíme; možno-li, zapomeňte ono nešťastné nedorozumění.‘ Titulární rada s kotletkami počíná táti, ale chce také dáti průchod svým citům, a jakmile je počne vyjadřovat, počíná se rozpalovat a mluviti hrubosti. Nezbývá mně než vésti znova do boje své diplomatické schopnosti. ,Ůplně s vámi souhlasím, že chování jejich bylo nehezké; ale neračte zapomínat, že se tu stalo nedorozumění, pak mladost… Mladí lidé byli právě po snídani… Vy se dovtípíte. Nyní litují všeho z hloubi srdce a prosí, abyste odpustil jejich vinu.‘ Titulární rada zas měkne: ,Já souhlasím, pane hrabě, a jsem hotov odpustit, ale nesmíte zapomenout, že má žena — má žena, počestná ženština vydaná v šanc pronásledování, hrubostem a drzostem jakýchsi kloučků, dare…‘ A vždyť, neračte zapomenout, onen klouček stojí vedle mne a mou povinností jest je smiřovati. Posýlám opět diplomacii do boje a opět, když již se zdá, že vše jest urovnáno, můj titulární rada přichází do ohně, červená se, kotletky se zdvihají a opět jsem nucen rozlévati proudy své výmluvnosti.“

„Ach, to vám musím pověděti!“ obrátila se se smíchem Betsy k dámě, vcházející právě do její lože. „On mne tak rozesmál.“

„Nu, bonne chance,“ prohodila, podávajíc Vronskému prst, svobodný při držení vějíře, a pohybem ramenou spouštějíc níže živůtek šatů, aby, až přistoupí k balustrádě, objevila se v záři plynových světel všem očím v plné nahotě, jak se sluší a patří.

Vronský odejel do francouzského divadla, kde mu opravdu bylo třeba pohovořiti s velitelem pluku, jenž nevynechal ani jediného představení ve francouzském divadle. Chtěl mluvit s plukovníkem o svých smiřovacích pokusech, jež ho zajímaly a bavily už třetí den. V záležitosti té byl zapleten Petrický, jehož měl opravdu rád, a druhý byl nedávno vstoupivší do pluku, příjemný chlapík, výtečný soudruh, mladý kníže Kedrov. Hlavní bylo však to, že se záležitost ta dotýká zájmů pluku.

Oba důstojníci byli ve švadroně Vronského. K plukovníkovi přijel sám titulární rada, úředník Venden, se žalobou na jeho důstojníky, kteří urazili jeho ženu. Jeho mladá žena, jak vypravoval Venden, jenž byl ženat všeho půl roku, byla s matkou v kostele; tam se jí následkem známého stavu udělalo špatně, nemohla déle státi a dala se dovézti domů prvním drožkářem, jenž se jí namanul. A tu se za ní pustili důstojníci. Ona se ulekla i udělalo se jí ještě hůř a skoro celá bez sebe přiběhla po schodech domů. Venden, jenž se byl zatím vrátil z úřadu, uslyšel zvonek a jakési hlasy v předsíni; vyšel z komnaty a spatřiv opilé důstojníky s psaním, vystrčil je za dvéře. Nyní žádal plukovníka, aby své podřízené přísně potrestal.

„Ne; mluvte si, co chcete,“ oslovil plukovník Vronského, jehož si dal zavolati, „s Petrickým už není možno vydržeti. Nemine jediného týdne, aby nezpůsobil nějakou historii. Tenhle činovník to tak nenechá; on učiní další kroky.“

Vronský viděl, že je to záležitost velice nevděčná, že je tu souboj nemožným, a že se musí podniknouti všechno možné, aby se titulární rada uspokojil a celá věc zatušovala. Velitel pluku pozval k sobě Vronského hlavně k vůli tomu, že ho znal jako člověka ušlechtilého a rozumného, a zvláště jako člověka, jenž si váží dobrého jména pluku, Poradili se a rozhodli, že Petrický a Kedrov mají jeti spolu s Vronským k onomu titulárnímu radovi a poprosit ho za odpuštění. Velitel pluku i Vronský očekávali, že jméno Vronského a monogram křídelního pobočníka budou náležitě působiti na obměkčení titulárního rady. A vskutku ony dva prostředky se neminuly z části cíle; avšak konečný výsledek smiřovací činnosti Vronského byl dosud pochybným, jak sám vypravoval kněžně Betsy.

Když Vronský přijel do francouzského divadla, odebral se s plukovníkem do foyeru a podal mu účty ze své činnosti. Plukovník si vše rozmyslil a pak se rozhodl, že provinilé důstojníky trestati nebude. Pak si dal pro potěchu vypravovati chod celého jednání se všemi podrobnostmi a dlouho se nemohl zdržeti smíchu, když mu Vronský sděloval, jak titulární rada, již již zkrocený, náhle opět se rozjařoval, připomínaje si podrobnosti oné události, i jak Vronský, laviruje při posledních slovech o smíru, dal se na ústup, ukrývaje se za Petrického.

„Ošklivá historie, ale k poválení. Vždyť Kedrov se přece nemůže bíti s oním pánem! On se tedy moc zlobil?“ ptal se znova se smíchem plukovník. „Ale dnes musíte vidět Claire! Div divoucí,“ obrátil plukovník řeč o nové francouzské herečce. „Každý den uvidíte v ní něco nového, netušeného. To dovedou pouze Francouzi.“

VI

Kněžna Betsy nečekala na poslední jednání a odejela z opery. Sotva že vstoupila do své toilettní komnaty, aby svou dlouhou, bledou tvář posypala pudrem, opět ho setřela a poopravila svůj oblek, sotva že přikázala podávat čaj ve velkém saloně, když jeden za druhým počaly přijížděti kočáry k její ohromnému domu na Velké Morské ulici. Hosté sestupovali u širokého podjezdu a vykrmený vrátný, jenž z rána na odiv procházejícího se obecenstva čítával za skleněnými dveřmi noviny, otvíral nyní tiše tyto ohromné dvéře a propouštěl do předsíně hosty.

Skoro současně vstoupily do salonu domácí paní s obnovenou příčeskou a osvěženou tváří jedněmi dveřmi, a hosté druhými. Salon byl temně drapirován, pokryt měkkými koberci, naplněn jasně osvětlenými stoly, s bezúhonně bílými ubrusy. V záři světel třpytil se stříbrný samovar a průzračný porcelán čajového příboru.

Hospodyňka usedla k samovaru a sundala rukavičky. Společnost, představujíc dle své libosti pomocí četných lokajů židle, usedla, rozdělivši se na dvě skupiny. Jedna byla kolem hospodyňky se samovarem, druhá na opačném konci salonu, kde střediskem byla krasavice žena vyslancova, oděná v černý aksamít, s černými, ostrými brvami. Rozhovor v obou skupinách s počátku, jak se obyčejně stává, se kolébal, jako by hledal, na čem se ustanoviti. Rušili to nově příchozí hosté, vítání jich a lokaji nabízející čaj.

„Ona je neobyčejně hezká jako herečka; je vidět, že studovala Kaulbacha,“ vykládal diplomat v kroužku ženy poslancovy; „všimli jste si, jak upadla…“

„Ach, prosím vás, nemluvme o Nilsonové! Nového o ní nedá se nic říci,“ namítla tlustá, červená, plavovlasá dáma bez obrví a bez šiňonu, oděná v staré hedvábné šaty. Byla to kněžna Mjahkaja, známá svým prostým, hrubým chováním a přezvaná enfant terrible. Kněžna Mjahkaja seděla uprostřed mezi oběma kroužky, a naslouchajíc rozhovoru, prohodila své slovo tu v jednom, tu v druhém. „Mně dnes už tři pánové opakovali tutéž frázi o Kaulbachovi, zrovna jako by se byli smluvili. I bůh ví, proč se jim ta fráze tak zalíbila.“

Rozhovor poznámkou kněžny byl přetržen, i bylo zapotřebí hledati nové thema.

„Vypravujte nám něco zábavného, ale ne zlého,“ ozvala se žena vyslancova, jež se podivuhodně vyznala v příjemném rozhovoru, známém po anglicku small-talk, a obrátila se k diplomatovi, jenž také nevěděl, o čem mluvit.

„Já slyšel, že je to velmi obtížno, že jen zlé bývá směšné,“ počal s úsměvem diplomat. „Ale pokusím se. Dejte mi thema. Vše záleží na tom, jaké je thema. Je-li thema dáno, vyšívati na něm vzorky je už lehko. Mně se často zdá, že znamenití mluvkové minulého století byli by nyní ve velkých nesnázích, kdyby měli mluvit moudře. Všechno moudré se tak už přejedlo…“

„Stará věta,“ přerušila ho s úsměvem žena vyslancova.

Rozhovor začínal mile, ale právě proto, že byl příliš milý, zase se přetrhl. Bylo nezbytno přistoupiti k neklamnému prostředku, jenž nikdy nenechává člověka v nesnázi — k pomluvě.

„Neshledáváte, že Tuškevič má v sobě cosi Louis XV.?“ ujal se opět slova diplomat, ukazuje očima na hezkého, mladého blondýna, který stál u stolu.

„Opravdu! On je ve slohu tohoto salonu, a proto zde bývá tak často.“

Tento rozhovor nalezl podpory, protože se mluvilo narážkami právě o tom, o čem se v tomto saloně mluviti nesmělo, totiž o poměru Tuškeviče k domácí paní.

Okolo domácí paní a samovaru rozhovor v touž dobu také kolísal mezi třemi nezbytnými thematy: poslední společenskou novinkou, divadlem a pomlouváním bližního, i ustanovil se teprve, když přešel k poslednímu thematu, totiž k pomluvě.

Slyšeli jste už, že si také Maltiščeva — ne dcera, ale máť — objednala oblek diable rose?“

„Není možná! Ne, to je znamenité!“

„Jak se divím, jak tak rozumná osoba — a vždyť ona není hloupá — nenahlíží, jak se činí směšnou.“

Každý věděl pověděti něco na úkor a na posměch nešťastné Maltiščevy a rozhovor vesele zapraskal, jako když se rozhoří hranice dříví.

Muž kněžny Betsy, dobrosrdečný, přitloustlý pán, vášnivý sběratel gravur, zvěděv, že jsou u ženy hosté, zašel do salonu před odchodem do klubu. Neslyšným krokem přistoupil po měkkém koberci ke kněžně Mjahké.

„Jak se vám líbila Nilsonová?“ otázal se jí.

„Ach, jak se můžete tak z nenadání přikrásti. Vy jste mne ulekal!“ odpověděla kněžna. „Nerozprávějte, prosím vás, se mnou o opeře. Vždyť vy hudbě pranic nerozumíte. Já raději přisednu na vašeho koníčka a budu s vámi mluvit o vašich majolikách a rytinách. Nuže, jaký poklad jste koupil za poslední doby v tarmarku?“

„Chcete, já vám jej ukážu? Ale vy ho nedovedete ocenit.“

„Ukažte. Já se přiučila ledačemus u toho… jak se jmenuje ten bankéř… má velmi pěkné rytiny. On vám je ukazoval“

„Jak? Vy jste byla u Šycburga?“ optala se hospodyňka od samovaru.

„Byla, ma chere. Zvali mne s mužem k obědu a mně vypravovali, že zadělávané při tom obědě stojí tisíc rublů,“ mluvila hlasitě kněžna Mjahkaja, pozorujíc, že ji všichni poslouchají; „a dost protivné zadělávané, cosi zeleného. Musila jsem jim oplatit a pozvat je k obědu. Objednala jsem zadělávané za osmdesát pět kopejek a všickni byli spokojeni. Vždyť já nemohu dávat na stůl tisícirublové zadělávané.“

„To je originál!“ poznamenala domácí paní.

„Ku podivu!“ podotknul kdosi z hostí.

Effekt, působený řečmi kněžny Mjahké, byl vždycky týž, a tajemství působeného jí effektu záleželo v tom, že mluvila vždy, třeba se to někdy nehodilo do rámce ostatní konversace, jako na příklad nyní, jen věci prosté, jež mají nějaký smysl. Ve společnosti, v níž se ona pohybovala, taková slova působila jako nejostrovtipnejší žert. Kněžna Mjahkaja nechápala, proč její slova tak působila, ale věděla, že působí, a proto jich využitkovávala.

Protože, když se dala Mjahkaja do řeči, všichni ji poslouchali a rozhovor okolo ženy poslancovy umlknul, usmyslila si domácí paní spojiti celou společnost v jediný kruh a proto se obrátila k ženě vyslancově.

„Vy tedy si rozhodně nepřejete čaje? Pojďte přece k nám.“

„Ne, nám je i zde pěkně,“ odmítla žena vyslancova a pokračovala v započatém rozhovoru.

Rozhovor byl velmi příjemný. Pomlouvali Kareniny, ženu i muže.

„Anna se velice přeměnila od svého moskevského výletu. Mně se zdá nějak divnou,“ mínila její přítelkyně.

„Hlavní změna záleží v tom, že přivezla za sebou stín Alexěje Vronského,“ prohodila žena vyslancova.

„Což je tu divného? Grim napsal báchorku ,Člověk beze stínu‘ aneb ,Člověk zbavený stínu‘. Pro něho to bylo pokutou za nějaký přestupek. Já nijak nemohu pochopit, v čem záleží ona pokuta. Ale ženštině bylo by nepříjemno, kdyby neměla za sebou stín.“

„Ano, ale ženštiny se stínem končívají obyčejně špatně,“ prohodila přítelkyně Anny.

„Že vás jazyk nebolí,“ zvolala náhle kněžna Mjahkaja, když zaslechla poslední slova. „Karenina je výtečná osoba. Její muže nemám ráda, ale ona se mi líbí.“

„Proč pak nemáte muže ráda? On je znamenitý člověk,“ prohodila žena vyslancova. „Můj muž říká, že takových státníků je málo v Evropě.“

„Můj muž to také říká, ale já nevěřím,“ hájila se kněžna Mjahkaja. „Kdyby i naši mužové o tom nemluvili, my bychom samy viděly, co jest; ale Alexěj Alexandrovič je podle mého prostě hlupák. Já to povídám šeptem… Není-liž pravda, jak se všechno hned vyjasňuje! Dříve, dokud mi poroučeli pokládati ho za moudrého, stále jsem pátrala a shledávala jsem, že jsem sama hloupa, poněvadž nerozumím jeho moudrosti. Ale jakmile jsem vyslovila, že je hloupý, třebas jen pošeptu, vše se náhle vyjasnilo, není-liž pravda?“

„Jak jste dnes zlá!“

„Dokonce ne. Nemohu si jinak pomoci. Někdo z nás dvou je hlup. A vždyť víte, že sám o sobě to nikdo neřekne.“

„Nikdo není spokojen svým míněním, ale každý je spokojen svým rozumem,“ zadeklamoval diplomat francouzský verš.

„Ano, ano, právě tak,“ obrátila se bystře k němu kněžna Mjahkaja. „Ale věc má se tak, že Annu vám nedám pomlouvat. Ona je taková milá, znamenitá. Což pak si má počít, když jsou do ní všichni zamilováni a vláčejí se za ní jako stíny?“

„Vždyť já jsem ani nepomyslila, abych ji vinila,“ ospravedlňovala se Annina přítelkyně.

„Nechodí-li za námi nikdo jako stín, není to ještě důkazem, že máme právo pomlouvati jiné.“

A když odbyla jak se patří Anninu přítelkyni kněžna Mjahkaja vstala a spolu se ženou vyslancovou přisedla ke stolu, kde se právě hovořilo o pruském králi.

„Koho jste tam pomlouvali?“ otázala se Betsy.

„Kareniny. Kněžna rýsovala charakteristiku Alexěje Alexandroviče,“ odvětila žena vyslancova, přisedajíc s úsměvem ke stolu.

„Škoda, že jsme neposlouchali,“ prohodila domácí paní, obrátivši se ke dveřím. „Ah, konečně,“ vítala přicházejícího Vronského.

Vronský byl nejen známý se všemi, ale vídal každodenně všechny hosty, s nimiž se tu setkal, a proto vstoupil do salonu tím klidným způsobem, jak se přichází k lidem, se kterými jsme se teprve před chvilkou rozešli.

„Odkud přicházím?“ odpovídal Vronský na otázku ženy vyslancovy. „Což dělat, musím povědíti pravdu. Z komické opery. Byl jsem tam snad už stokrát, a vždy tam opět s radostí pobudu. Rozkoš! Já vím, že je to hanba; ale v opeře dřímám a v operetce vysedím do poslední minuty a bavím se. Dnes…“

Nazval jméno francouzské herečky a chtěl o ní něco vypravovat, ale žena vyslancova vskočila ma do řeči s žertovným strachem:

„Prosím vás, nevypravujte o tom úžase.“

„Nebudu tedy, tím spíše, že všichni vědí o oněch úžasech.“

„A všichni by se jeli podívat, kdyby to bylo tak v módě jako opera,“ vmísila se do rozhovoru kněžna Mjahkaja.

VII

V předsíni zašustěly kroky a kněžna Betsy, vědouc, že přichází Karenina, vzhlédla na Vronského. On se díval na dvéře, a jeho tvář přijala podivný, nový výraz. Radostně, upřeně a spolu bojácně pohlížel na příchozí a zvolna vstával. Do salonu vcházela Anna. Držíc se jako vždy neobyčejně přímo a neměníc směru svého pohledu, prošla svým bystrým, pevným a lehkým krokem, jimž se lišila od chůze ostatních ženštin vznešeného světa, onen nevelký prostor, jenž ji dělil od domácí paní, stiskla jí ruku, pousmála se a s úsměvem se ohlédla na Vronského. Vronský se hluboce uklonil a přistavil jí židli.

Anna odpověděla pouze pohybem hlavy, zarděla se a zamračila se. Ale v okamžiku, kynouc známým a tisknouc podávané jí ruce, obrátila se k domácí paní.

„Byla jsem u hraběnky Lidie, chtěla jsem přijeti dříve, ale zdrželi mne. Byl u ní sir John. On je velmi zajímavý.“

„Ach, to je ten missionář.“

„Ano; vypravoval mnoho zajímavého o životě v Indii.“

Rozhovor, přerušený příchodem Anny opět vzplanul, jako oheň v lampě, do níž foukli.

„Sir John! Ano, sir John. Já jsem ho viděla. On pěkně vypravuje. Vlasjevna se do něho opravdově zamilovala.“

„Je pravda, že mladší Vlasjevna se vdává za Topova?“

„Ano, povídá se, že je to hotová událost.“

„Já se divím rodičům. Povídá se, že je to sňatek z lásky.“

„Z lásky? Jaké to máte antediluvialní ponětí! Kdo pak bude nyní mluviti o vášni?“ namítla žena vyslancova.

„Což dělat? Ten starý hloupý zvyk dosud nevychází z módy,“ prohodil Vronský.

„Tím hůře pro ty, kdo se drží doposud staré módy. Já znám jen taková šťastná manželství, která byla uzavřena s rozvahou a ne z vášně.“

„Za to, jak často se štěstí sňatků, uzavřených z rozvahy, rozpadá v prach jen proto, že se z nenadání objeví právě ta vášeň, již dříve neuznávali,“ mínil Vronský.

„Ale vždyť sňatkem z rozvahy nazýváme takové sňatky, které byly uzavřeny, když se oba už vybláznili. To je jako spála; každý si ji musí odstonat.“

„V takovém případě bude nezbytno očkovati lásku umělým způsobem jako neštovice.“

„Já jsem jako děvče byla zamilována do ďáčka,“[13] prohodila kněžna Mjahkaja. „Nevím však, pomohlo-li mně to.“

„Ne, bez žertů. Já mám za to, že, chce-li kdo poznati lásku, musí se zprvu zmýliti, a pak se napravit,“ řekla kněžna Betsy.

„Tedy třebas i po sňatku?“ optala se žertovně žena vyslancova.

„Káti se ze hříchu nikdy není pozdě,“ pronesl diplomat anglické přísloví.

„Pravda,“ uchopila se jeho slov Betsy, „jest třeba chybiti a polepšiti se. Co vy o tom soudíte?“ obrátila se pak k Anně, jež naslouchala tomuto rozhovoru s jedva patrným, pevným úsměvem na rtech.

„Já soudím,“ prohodila Anna, pohrávajíc svlíknutou rukavičkou, „já soudím…, že, že je-li kolik hlav, tolik smyslů, tedy také kolik srdcí, tolik druhů lásky.“

Vronský pozoroval Annu a s tlukoucím srdcem očekával, co řekne. Oddechl si, jako po přestálém nebezpečenství, když vyslovila ona slova.

Anna se náhle obrátila k němu:

„Já jsem obdržela psaní z Moskvy. Píšou mi, že Kiti Ščerbacká se nebezpečně roznemohla.“

„Opravdu?“ zvolal Vronský, nasupiv brvy.

Anna pohlédla přísně na Vronského.

„Vás to nezajímá?“

„Naopak, velice. Co pak vám vlastně píšou, dovolíte-li se ptát?“ tázal se Vronský.

Anna vstala a přistoupila k Betsy.

„Dejte mně číšku čaje,“ pravila stanouc za její židlí.

Co jí Betsy nalévala čaj, Vronský se přiblížil k Anně.

„Co vám tedy píšou?“ opětoval svou otázku.

„Mně se zdá, že mužští nemají pojmu o tom, co je nešlechetné, ale stále o tom mluví,“ pravila Anna, neodpovídajíc na jeho otázku. „Chtěla jsem vám to už dávno říci,“ dodala pak, prošla se několik kroků a přisedla v úhlu ke stolku s alby.

„Nepochopil jsem náležitě význam vašich slov,“ počal Vronský, podávaje Anně číšku s čajem.

Ona pohlédla na divan podle sebe a on ihned sedl.

„Ano, chtěla jsem vám to říci,“ pravila Anna, nehledíc na něho. „Vy jste se zachoval nehezky, nehezky, velmi nehezky.“

„Což pak já nevím, že jsem se zachoval nehezky? Ale kdo je tím vinen, že jsem se tak zachoval?“

„Proč to pravíte mně?“ řekla Anna a pohlédla přísně na Vronského.

„Vy víte, proč,“ odpověděl směle a vesele, hledě jí přímo do očí.

Ne on, nýbrž Anna se zasmušila.

„To jen dokazuje, že nemáte srdce,“ pravila mu. Ale pohled její dokazoval, že ví, že Vronský má srdce, a proto že se ho bojí.

„To, o čem jste právě mluvila, bylo pochybení, ale láska to nebyla.“

„Pamatujte, že jsem vám zapověděla, užívati toho slova, toho ošklivého slova,“ pravila Anna a zachvěla se. Ale ihned pocítila, že jediným slovem „zapověděla“ ukázala, že si osobuje jistá práva na něho, a tím ho sama vybízela, aby mluvil o lásce. „Dávno jsem vám to chtěla říci,“ pokračovala opět, hledíc mu odhodlaně do očí a celá zardělá tmavým ruměncem. „Dnes jsem sem přijela schválně, poněvadž jsem věděla, že vás zde najdu. Přijela jsem, abych vám pověděla, že to musí přestat. Já jsem se nikdy před nikým nezardívala, ale vy jste příčinou, že se cítím čímsi vinnou.“

Vronský na ni pohlížel a byl překvapen novou duševní krásou její tváře.

„Čeho si přejete ode mne?“ optal se prostě a vážně.

„Přeju si, abyste jel do Moskvy a poprosil Kiti za odpuštění,“ odvětila Anna.

„Vy si toho nepřejete,“ namítl Vronský.

On viděl, že Anna mluví, že se nutí mluvit něco, čemu nechce.

„Jestliže mne milujete, jak říkáte,“ zašeptala Anna, „tedy učiňte, abych byla klidná.“

Jeho tvář zazářila.

„Což pak vy nevíte, že jste pro mne celým životem? Ale klidu neznám ani já a nemohu vám jej dáti. Celého sebe, lásku… ano. Já nejsem s to, abych myslil o vás a o sobě zvlášť. Vy a já jste pro mne jedno. I v budoucnosti nevidím možnosti klidu ni pro sebe, ni pro vás. Vidím možnost zoufalství, neštěstí… aneb vidím možnost štěstí a jakého štěstí!… A což jest ono nemožným?“ dodal pouhým pohybem rtů. Ona však rozuměla.

Anna napínala všechny síly svého ducha, aby odpověděla tak, jak se slušelo: ale místo odpovědi upřela naň svůj pohled plný lásky a neřekla ani slova.

„Konečně!“ pomyslil si jásaje v duchu Vronský. „Nyní, když jsem si již zoufal, když se mně zdálo, že konce nebude, vše se rozhodlo! Ona mne miluje. Ona se k tomu přiznává.“

„Učiňte mně tedy k vůli, nevyslovujte nikdy přede mnou oněch slov a budeme dobrými prátely,“ pravila po chvilce slovy; ale zcela jinak mluvil její pohled.

„Přátely nebudeme, to víte sama. Ale budeme-li nejšťastnějšími aneb nejnešťastnějšími z lidí — to leží ve vaší moci.“

Ona chtěla namítnouti cosi, Vronský však jí nedal mluviti.

„Vždyť vás prosím pouze za jediné; vyprošuju si pouze právo doufati, mučiti se jako dosud. Ale je-li i to nemožno, přikažte, abych zmizel, a zmizím. Vy mne neuvidíte, je-li vám moje přítomnost obtížna.“

„Já vás nechci nikam vyhánět.“

„Neměňte aspoň nic. Nechtě všechno, jak jest,“ prosil Vronský chvějícím se hlasem. „A hle váš muž!“

Skutečně v tu chvíli vstupoval do salonu Alexěj Alexandrovič svým klidným, nemotorným krokem.

Ohlédnuv se po ženě i po Vronském, přistoupil k domácí paní a přisednuv k číšce čaje, počal mluviti loudavým, zřetelným hlasem dobíraje si někoho ve svém obvyklém, žertovném tóně.

„Váš Ramboulier je celý pohromadě,“ prohodil, rozhlížeje se po celé společnosti; „grácie a muzy.“

Ale kněžna Betsy nemohla vystát onen uštěpačný tón, sneering, jak se ona vyjadřovala, a jako rozumná hospodyňka svedla ho ihned ku vážnému rozhovoru o všeobecné vojanské povinnosti. Alexěj Alexandrovič ponořil se ihned vší řečí a počal již vážně hájiti nový úkaz proti kněžně Betsy, jež proti němu vystupovala.

Vronský s Annou seděli dále o samotě u malinkého stolku.

„To je již trochu neslušno,“ zašeptala jedna dáma, ukazujíc očima na Karenina, Vronského a Annu.

„Co jsem vám říkala?“ odvětila přítelkyně Anny.

Ale nejen ony dvě dámy, skoro všichni přítomní v saloně, nevyjímaje ani kněžnu Mjahkou a samu Betsy, ohlíželi se několikrát na Annu a Vronského, kteří se odstranili od ostatní společnosti, jako by jim to překáželo. Pouze Alexěj Alexandrovič neohlédl se ani jednou v tu stranu a nedal se vytrhovati v zahájeném, tu zajímavém rozhovoru.

Když kněžna Betsy zpozorovala, jak nepříjemný dojem působí vzdálení se Anny od společnosti, posadila na své místo jinou osobu, aby zatím poslouchala Alexěje Alexandroviče, a sama přistoupila k Anně.

„Mně je vždy ku podivu jasnost a přesnost výrazu vašeho muže,“ prohodila k Anně. „Nejtranscendentnější pojmy stávají se mně pochopitelnými, když o nich vypravuje.“

„Ó, ano!“ odvětila Anna, zářící štěstím a nerozumějíc ani jedinému slovu ze všeho, co jí pověděla Betsy. Spolu s ní přešla k velkému stolu a vmísila se do společného rozhovoru.

Alexěj Alexandrovič proseděl s půl hodinky, načež popošel k ženě a nabídl jí, nechce-li jeti spolu s ním domů. Ale ona, nehledíc na něho, odpověděla, že zůstane večeřet. Alexěj Alexandrovič se poroučel a odešel.

Kočí Kareniné, starý, tlustý Tatařín, v lesklém, koženém klobouce, s těží udržoval promrzlého podsedního bělouše, jenž se netrpělivě vzpínal u podjezdu. Lokaj stál u otevřených dvířek. Vrátný stál u venkovských dveří, drže ruku na klice. Anna Arkáďjevna odpínala malou, bystrou ručkou krajky svého rukávu, jež se zachytily na háček u šuby, a se sehnutou hlavou poslouchala u vytržení, co jí povídal provázející ji Vronský.

„Vy jste ovšem nic neřekla, a já ničeho nežádám,“ pokračoval v započatém hovoru, „ale vy víte, že nehledám jen přátelství; pro mne je jen jediné štěstí v životě možno; jest to slovo, které je vám tak odporno… ano, láska…“

„Láska…“ opakovala zdlouha prsním hlasem, a náhle v tutéž minutu, když odepjala krajky s háčku, dodala: „Já proto nenávidím ono slovo, že má pro mne příliš hluboký význam, daleko hlubší, než vy můžete pochopit.“ I pohlédla mu do tváře. „Na shledanou!“

Podala mu ruku a rychlým, pružným krokem prošla okolo vrátného a zmizela v kočáře.

Její pohled, dotek její ruky vyproudily ohněm v jeho tělo. Vronský zlíbal svou dlaň v tom místě, kde se jí dotkla Anna, a odejel domů, šťasten přesvědčením, že tohoto večera přiblížil se k dosažení svého cíle více než během posledních dvou měsíců.

VIII

Alexěj Alexandrovič neshledal ničeho zvláštního ani neslušného v tom, že jeho žena seděla s Vronským u zvláštního stolku a s ním živě rozmlouvala o jakési záležitosti. Ale jemu neušlo, že ostatní společnosti se to zdálo zvláštním a neslušným, a to se zdálo neslušným i jemu. Rozhodl tedy, že musí o tom promluviti se ženou.

Když se Alexěj Alexandrovič vrátil domů, odebral se po starém zvyku do svého kabinetu, sedl do křesla, rozevřel knihu o papismě v tom místě, kde byl založen rozřezný nožík, a četl do jedné hodiny, jak obyčejné činíval. Čas od času potíral si vysoké čelo a potřásal hlavou, jako by něco odháněl. V obvyklou hodinu vstal a upravil svou noční toilettu. Anna Arkáďjevna doma ještě nebyla. S knihou pod paží přišel nahoru do ložnice. Ale tohoto večera jeho hlava místo obvyklých myšlének a úvah o záležitostech úřadních byla naplněna myšlénkami o ženě a o čemsi nepříjemném, co se jí přihodilo. Proti svému obyčeji nelehl si do postele, nýbrž složiv za zády ruce, počal choditi po komnatě. Nemohl ulehnout, cítě, že má především zapotřebí důkladně promysliti nově vznikající okolnost.

Když se Alexěj Alexandrovič odhodlal promluviti se ženou, zdálo se mu to velmi lehkým a prostým; ale nyní, když uvažoval o oné nově vznikající okolnosti, zdálo se mu to náhle velmi složitým a obtížným.

Alexěj Alexandrovič nebyl žárliv. Žárlivost dle jeho přesvědčení uráží ženu, a k ženě sluší míti důvěru. Proč se sluší míti důvěru, to jest přesvědčení, že jeho mladá žena bude ho vždycky milovat, o tom nikdy neuvažoval. Nedůvěry však nezakusil, a proto choval důvěru i byl přesvědčen, že jest potřebí ji chovati. Nyní však, ačkoli jeho přesvědčení, že žárlivost jest cit opovržlivý a že jest nezbytno chovati se k ženě s důvěrou, nebylo dosud zvráceno, shledával nicméně, že stojí tváří v tvář před něčím nelogickým a nesmyslným, a nevěděl si rady, co počít. Alexěj Alexandrovič stál tváří v tvář před životem, před možností, že jeho žena může milovati ještě někoho jiného mimo něho, a právě to se mu zdálo velmi nesmyslným a nepochopitelným, protože to byl sám život. Alexěj Alexandrovič strávil a propracoval celý svůj život v ovzduší kancelářů, do nichž vnikal pouze odraz života, ne však život sám. I pokaždé, když se měl stýkati se skutečným životem, vyhnul se mu. Nyní se ho zmocnil asi takový pocit, jaký by ovládl člověkem, jenž kráčel bezstarostně po mostě nad propastí a náhle spozoroval, že most je rozlámán a před ním zeje bezedná hlubina. Hlubinou tou byl život, mostem onen umělý život, jejž vedl dosud Alexěj Alexandrovič. Jemu se představila poprvé možnost, že by jeho žena mohla milovati někoho jiného, a on se zhrozil oné možnosti.

Nesvlékaje se chodil svým rovným krokem vpřed a nazpět po zvučných parketách jídelny, osvětlené jednou lampou, po koberci temného salonu, v němž se odráželo světlo pouze od velké, nedávno namalované jeho podobizny, jež visela nad divanem, a po ženině kabinetě, v němž hořely dvě svíce, osvěcující podobizny její příbuzných a přítelkyň, a vkusné, jemu dávno dopodrobna známé drobnůstky na psacím stolku. Skrze komnatu ženinu přicházel ke dveřím ložnice a vracel se opět nazpět.

Na každé distanci své procházky, nejčastěji na parketě osvětlené jídelny se zastavoval a mluvil sám k sobě: „Ano, to se musí vyjasnit a musí to přestat. Musím vyjádřiti svůj náhled o tom a své rozhodnutí.“ A s takovými myšlénkami obracel se oa své procházce. „Ano, co však mám vyjádřiti, jaké rozhodnutí?“ tázal se sám sebe v saloně a nenacházel odpovědi. „A jestliže vzít vše kolem a kolem,“ mudroval, když se vracel zase z kabinetu, „co se vlastně přihodilo? Nic. Ona s ním dlouho rozprávěla. Ale co z toho? Není nic nového, že se ženština ve společnosti dá do řeči s cizím pánem. A pak, žárliti znamená ponižovati sebe i ji,“ dokazoval si, vraceje se opět do její kabinetu. Ale tato úvaha, která měla dříve tak značný význam pro něho, nevažila a neznamenala nyní pranic. Opět byl na zpáteční cestě ode dveří ložnice k jídelně; a když vstupoval do temného salonu, jakýsi hlas mu tvrdil, že to tak býti nemůže, a jestliže i druzí něco zpozorovali, jest to důkazem, že něco se přihodilo. I opět si opakoval v jídelně: „Ano, musí se to rozhodnout, musí to přestat, jest třeba vyjádřiti svůj náhled.“ A v saloně při novém obratu ptal se znova: „Jak to rozhodnout?“ Dále se tázal: „Co se přihodilo?“ A odpovídal si: „Nic,“ připomínal si, že žárlivost jest pocit, jenž ponižuje ženu; ale v saloně byl již zase přesvědčen, že se něco přihoditi musilo. Jeho myšlénky, jako jeho tělo pohybovaly se v kruhu, vracejíce se do staré stopy a nenacházejíce ničeho nového. Zpozoroval to, potřel si čelo a usedl v její kabinetě.

Co tak pohlížel na její stůl, na němž svrchu ležel malachitový buvar a rozepsané psaní, chod jeho myšlének se náhle přeměnil. Zamyslil se o ní, přemítal o tom, co ona myslí a cítí. Poprvé si živě představoval její vniterní život, její myšlénky, její touhy, a myšlénka, že Anna může, ano musí míti svůj vlastní vnitřní život, zdála se mu náhle tak hroznou, že ji honem od sebe zapudil. To byla ona bezedná hlubina, do níž mu tak strašno bylo nahlédnouti. Přenésti se myšlénkami a citem do jiné bytosti byla pro Alexěje Alexandroviče zcela cizí duševní činnost. Takovou duševní činnost pokládal za škodlivé a nebezpečné fantazerství.

„A nejhroznější je to,“ rozpřádal dále nit svých myšlének, „že právě nyní, když má věc se blíží ke konci, (mínil tu projekt, jejž se nyní snažil provésti), když mám zapotřebí úplného klidu a všech duševních sil, že právě nyní se na mne počíná valiti onen nesmyslný poplach. Co vsak začít? Já nejsem z těch lidí, kteří snášejí znepokojování a vyrušování a nemají síly, pohlédnouti jim do tváře.“

„Musím vše promyslit, rozhodnout a zavrhnout,“ promluvil nahlas.

„Otázky o její citech, o tom, co se dalo a může se díti v její duši, není mou věcí; to je věc její vlastního svědomí a spadá v obor náboženství,“ rozvažoval dále, cítě úlevu ve vědomí, že nalezen na konec ten odstavec zákonníka, který se hodí na vznikající okolnosti.

„Tedy,“ rozsuzoval Alexěj Alexandrovič, „otázky o její citech a tak dále, jsou otázky její svědomí, do kterých mně nic býti nemůže. Má povinnost nabývá následkem toho jasné formy. Jakožto hlava rodiny jsem ta osoba, která má povinnost, ukázati jí pravou cestu, a následkem toho z části i osoba zodpovědná: mou povinností jest, ukázati jí na nebezpečenství, které vidím, varovati ji, ano, dokonce užiti moci. Jsem povinen vysvětliti jí.“

V hlavě Alexěje Alexandroviče složilo se již jasně vše, co řekne nyní ženě. Pokud uvažoval, co bude mluvit, litoval, že musí svůj čas a své duševní síly vynakládati na čistě domácí záležitost, která pro venek zůstane nepozorovanou. Ale přes to v jeho hlavě vynikala jasně a zřetelně jako úřední zpráva forma a posloupnost chystané řeči. „Musím říci a vyjádřiti následující: předně, objasnit význam společenského mínění a slušnosti; za druhé, náboženské objasnění významu manželství; za třetí, bude-li potřebí, ukázati na možnost budoucího neštěstí našeho syna; za čtvrté, ukázati na její vlastní neštěstí.“ I sepjav prsty tak, že dlaně byly obráceny k zemi, stiskl je a prsty zachrustěly v kloubech.

Tento pohyb, jeho nehezký zvyk — spínání prstů a chrustění kloubů — působil na něho pokaždé uspokojivě a vracel mu akurátnost, jíž mu bylo nyní nezbytně zapotřebí. U podjezdu se ozvalo rachocení kočáru. Alexěj Alexandrovič se zastavil uprostřed sálu.

Po schodech se blížily ženské kroky. Alexěj Alexandrovič, přihotovený k své řeči, stál, tiskna své sepjaté prsty a čekaje, nepraskne-li ještě některý kloub. Jeden kloub skutečně ještě chrustnul.

Dle zvuku lehkých kroků po schodech cítil už její příchod, i ačkoli byl spokojen se svou řečí, měl přece strach z nastávající rozmluvy…

IX

Anna kráčela se skloněnou hlavou, pohrávajíc třapcem bašlíku. Tvář její se skvěla zářivým svitem. Ale svit ten nebyl veselý; připomínalť strašný svit požáru za tmavé noci. Když Anna spatřila muže, zdvihla hlavu a pousmála se, jako by právě procitla.

„Ty ještě nejsi v posteli? Totě zázrak!“ zvolala Anna, shodila bašlík a bez zastávky šla dále v toilettní komnatu. „Je čas jíti spát, Alexěji Alexandroviči,“ zvolala za dveřmi.

„Anno, já mám s tebou co mluvit.“

„Se mnou?“ zvolala udiveně, vyšla z komnaty a pohlédla na něho. „Co pak? O čem chceš mluvit?“ ptala se sedajíc. „Což, promluvme si, je-li to tak nutno. Ale lépe bylo by jíti spát.“

Anna mluvila, co jí přicházelo na jazyk, a poslouchajíc svá slova, divila se sama své schopnosti lhát. Jak prostá, jak přirozená byla její slova; jak se zdálo, že se jí opravdu chce spát! Cítila se, jako by oděnou v neproniknutelné brnění lži. Cítila, že jí pomáhá jakási neviditelná síla a podporuje ji.

„Anno, pokládám za svou povinnost, varovati tě,“ začal Alexěj Alexandrovič.

„Varovati?“ podivila se Anna. „Před čím?“

Pohlédla na muže tak prostě, tak vesele, že, kdo by jí neznal tak, jako ji znal muž, nemohl by zpozorovati ničeho nepřirozeného ani ve zvuku, ani ve smyslu její slov. Ale pro něho, jenž ji znal, jenž vědél, že, když přicházel spat o pět minut později, ona si toho již všimla a ptávala se po příčině; pro něho, jenž věděl, že s ním okamžitě sdělovala všechny své radosti, své veselí, hoře; pro něho, když viděl nyní, že Anna nechce zpozorovati jeho duševní stav, že nechce mu sděliti ani slova o sobě, to znamenalo mnoho. Poznával, že hlubina její duše, až dosud pro něho vždy odhalená, se pro něho zavřela. Nejen to; dle její hlasu poznával, že vše to ji neznepokojovalo, nýbrž že jako by mu přímo do očí říkala: ano, zavřela se, a tak to má být a bude příště. Nyní zakoušel pocit podobný tomu, jaký by pocítil člověk, vracející se do svého domu a nacházející svůj dům zavřený. „Ale možná, že se klíč ještě najde,“ pomyslil si Alexěj Alexandrovič.

„Chci tě varovati před tím,“ mluvil tichým hlasem, „že svou neprozřetelností a lehkomyslností můžeš ve společnosti zavdati podnět k řečem o sobě. Tvůj příliš živý dnešní rozhovor s hrabětem Vronským (on vyslovil pevně a s klidnou rozvláčností toto jméno) obrátil na sebe pozornost.“

Alexěj Alexandrovič mluvil a pohlížel na její usmívající se oči, strašné nyní pro něho svou neproniknutelností. Mluvil, ale poznával zároveň marnost a prázdnost svých slov.

„Ty vždycky tak,“ namítla Anna, jako by ho nechápala, a ze všeho, co jí řekl, porozuměla schválně toliko posledním slovům. „Jednou se ti nelíbí, že se nudím, po druhé, že jsem veselá. Já jsem se nenudila — tebe to uráží?“

Alexěj Alexandrovič se zachvěl a sepjal ruce, chtěje, aby klouby zapraskaly.

„Ach, prosím tě, nepraskej, ja to mám tak nerada,“ promluvila Anna.

„Anno, jsi to ty?“ zvolal Alexěj Alexandrovič, tiše se přemáhaje a zdržuje obvyklý pohyb rukou.

„Co pak to znamená?“ prohodila Anna s upřímným na pohled a komickým podivením. „Čeho si tedy přeješ ode mne?“

Alexěj Alexandrovič se zamlčel a přetřel rukou čelo i oči. Zpozorovalť, že na místě toho, co chtěl učinit, to jest varovati ženu před pokleskem v očích společnosti, počal se nevolky znepokojovati k vůli tomu, co se týkalo její svědomí, a pouštěl se v zápas s jakousi domnělou stěnou.

„Hleď tedy, co chci vlastně říci,“ pokračoval chladně a klidně, „i prosím tě, abys mne vyslechla. Žárlivost, jak víš, pokládám za affekt urážlivý a ponižující a nikdy si nedovolím říditi se oním citem. Jsou však jisté zákony slušnosti, jichž nelze překročiti bez trestu. Ne já, nýbrž soudě po dojmu, jaký byl způsoben, celá společnost zpozorovala, že jsi si vedla nebo se chovala ne zcela tak, jak by si bylo přáti.“

„Nu opravdu, ani slovu nerozumím,“ namítla Anna, krčíc rameny. „Jemu je všechno stejné,“ pomyslila si; „ale ve společnosti něco zpozorovali, a to ho nepokojí.“ — „Ty nejsi docela zdráv, Alexěji Alexandroviči,“ dodala hlasitě, vstala a chtěla projíti dveřmi; ale on pokročil ku předu, jako by ji chtěl zadržeti.

Tvář jeho byla nehezká a zasmušilá, jak ji Anna nikdy dosud neviděla. Zastavila se, nahnula hlavu nazpět a na stranu a počala svou bystrou rukou vybírati z příčesky jehlice.

„Nuže, já tedy poslouchám, co bude,“ prohodila klidně, ale uštěpačně. „A poslouchám pozorně, neboť bych ráda pochopila, oč se jedná.“

Mluvila, a při tom se divila tomu přirozeně klidnému, pevnému hlasu, jakým mluvila, i volbě slov, jichž užívala.

„Nemám práva, abych se vhloubával do všech podrobností tvých citů, neboť to mám za marné, ano škodlivé,“ počal Alexěj Alexandrovič. „Počneme-li se rýti ve své duši, najdeme tam leckdy něco, co by tam jinak zůstalo pro vždy nepovšimnuto. Tvé city jsou věcí tvého svědomí. Avšak já jsem povinen před tebou, před sebou a před Bohem poukázati na tvé povinnosti. Náš život není spoután lidmi, nýbrž Bohem. Pouto ono může přetrhnouti pouze přestupek, a přestupek toho druhu má v zápětí trest.“

„Pranic nerozumím. Ach, můj Bože, a jak se mi na neštěstí chce spát!“ prohodila Anna, rozplétajíc kvapně vlasy, a shledávajíc poslední zbylé v nich jehlice.

„Anno, pro Boha, nemluv tak,“ promluvil tiše Alexěj Alexandrovič. „Možná, že se mýlím, ale věř, že to, co ti povídám, mluvím právě tak k vůli tobě, jako k vůli sobě. Já jsem tvůj muž a miluju tě.“

S tváře Anniny zmizel na okamžik úsměv a v očích zhasla posměšná jiskřička. Ale slovo „miluju“ znova ji pobouřilo. Pomyslila si: „Miluje? Což pak on je s to milovat? Kdyby náhodou nezaslechl, že existuje jakási láska, on by onoho slova nikdy ani neužil. Vždyť neví, co je láska.“

„Alexěji Alexandroviči, já opravdu nerozumím,“ opětovala svá slova. „Řekni mně určitěji, co jsi shledal…“

„Dovol, dej mně domluvit. Já tě miluju. Avšak já nemluvím o sobě; hlavními osobami jsou tu náš syn a ty sama. Dost možná, opakuju, že se ti má slova budou zdáti úplně zbytečnými a nemístnými; možná, že jsou vyzvána mou mýlkou. Je-li tomu tak, prosím, abys mně odpustila. Avšak seznáváš-li, že jest třeba sebe menší příčina, prosím tě, abys ji uvážila, a jestliže tě srdce ponukne, abys mně vyjevila…“

Alexěj Alexandrovič sám ani nepozoroval, že mluví něco docela jiného, než co přihotovil.

„Nemám, co bych vyjevovala. A kromě toho…“ dodala náhle, s těží jen potlačujíc úsměv, „už je opravdu čas jít spát.“

Alexěj Alexandrovič si vzdychl, neřekl víc ani slova a odebral se do ložnice.

Když vstoupila do ložnice Anna, ležel už v posteli. Rty jeho byly pevně sevřeny a oči nehleděly na ni. Anna ulehla na svou postel a očekávala každou minutku, že se dá ještě jednou do řeči. Měla z části strach z očekávaného rozhovoru, z části si ho však přála. Ale muž mlčel. Dlouho čekala bez pohnutí a již na něho zapomněla. Přemýšlela o druhém; viděla ho a cítila, jak se její srdce bouří při pouhé vzpomínce a plní se hříšnou radostí. Náhle uslyšela rovnoměrný, klidný nosový hvizd. Zprvu Alexěj Alexandrovič jako by se byl leknul svého hvízdání a zarazil se. Ale sotva že si dvakrát oddechl, zavzněl znova rovnoměrný, klidný hvizd.

„Už je pozdě, pozdě,“ zašeptala Anna s úsměvem. Ležela dlouho nepohnutě s otevřenýma očima, jichž lesk, jak se jí zdálo, sama viděla v temnotě.

X

Od onoho dne počal se nový život pro Alexěje Alexandroviče a jeho ženu. Nic zvláštního se nepřihodilo. Anna jezdila jako dosud do společnosti; bývala zvláště často u kněžny Betsy a všude se setkávala s Vronským. Alexěj Alexandrovič to viděl, nemohl však ničeho počít. Na všechny jeho pokusy, aby ji přiměl k určitému vyjádření, odpovídala mu neproniknutelnou stěnou jakési veselé nechápavosti. Zevně se nezměnilo nic, ale vnitřní poměr mezi Annou a její mužem se velice změnil. Alexěj Alexandrovič, člověk tak mocný v záležitostech státnických, cítil se doma slabochem. Čekal, jako býk se sklopenou hlavou, kdy udeří do jeho temene palice, o níž věděl, že se už vznáší nad jeho hlavou. Pokaždé, když se o tom zamyslil, říkal si, že jest zapotřebí učiniti ještě jeden pokus, že jest ještě naděje zachrániti ji dobrotou, něžností a přesvědčováním, že jest možno, aby se vzpamatovala, a každodenně se chystal, že s ní promluví. Ale pokaždé, když počínal s ní mluvit, cítil, že onen duch zla a klamu, jenž zavládl Annou, počíná i jeho ovládat, a proto mluvil s ní ne o tom, o čem se chystal mluviti, a ne takým tonem, jak si predsebral. Mluvil s ní proti své vůli svým obvyklým žertovným tonem, jako by ironisoval nad někým, kdo by mluvil tak, jak on mluvil. Ale takovým tonem nebylo lze říci jí to, co jí měl říci.

XI

To, co tvořilo pro Vronského skoro celý rok výhradně jediné přání života, přání, jež zastupovalo nyní všechny dřívější jeho tužby; to, co bylo pro Annu nemožným, strašným a tím více okouzlujícím snem štěstí, to přání bylo splněno. Bledý, s chvějící se spodní čelistí stál Vronský nad ní a zapřísahal ji, aby se uspokojila, ač sám nevěděl, proč a jak.

„Anno! Anno!“ prosil ji chvějícím se hlasem, „Anno, pro Boha!…“

Ale čím hlasitěji ji prosil, tím níže spouštěla svou, kdysi hrdou, veselou, nyní však zahanbenou hlavu, tím níže se shýbala a padala s pohovky, na níž seděla, na podlahu k jeho nohám; byla by spadla na koberec, kdyby ji Vronský nebyl zadržel.

„Můj Bože! Odpusť mi!“ mluvila štkajíc a tisknouc k svým prsům jeho ruce.

Cítila se tak vinnou a trestuhodnou, že jí nezbývalo než ponížiti se a prosit za odpuštění. A protože na tomto světě nebylo pro ni více nikoho kromě něho, proto obracela se s prosbou za odpuštění k němu. Pohlížejíc na něho, cítila fysicky své ponížení a nijaké jiné slovo jí nepřicházelo na jazyk. Vronský pak pociťoval to, co musí cítiti vrah, když hledí na trup, který zbavil života. Onen trup, připravený jím o život, byla jejich láska, vlastně první perioda jich lásky. Bylo cosi hrozného a odporného ve vzpomínce na to, zač bylo nyní zaplaceno touto strašnou cenou hanby. Stud před vlastní duševní nahotou mučil ji a přecházel i na něho. Ale, jakkoli se vrah hrozí mrtvého těla své oběti, musí je řezat na kusy, musí ukryti trup a musí užívati těch výhod, jichž dosáhl vraždou.

A s vášnivou zlobou vrhá se vrah na ono tělo, vleče je a řeže na kusy. Podobně Vronský pokrýval polibky její tvář a ramena. Ona tiskla jeho ruku a zůstávala bez pohnutí. Ano, ty polibky jsou to, co bylo koupeno onou hanbou. Kromě toho ještě jedna ruka, jež zůstane navždy mou — ruka mého spoluvinníka. Pozdvihla tu ruku a zlíbala ji. Vronský klesl na kolena a chtěl jí popatřiti do tváře; ale Anna skrývala své líce a mlčela. Konečně, jako by se přemohla, vstala a odstrčila ho od sebe. Tvář její zůstala taktéž krásna, jako dříve; zato byla tím žalostnější.

„Všechno je ukončeno,“ promluvila Anna. „Já nemám více nikoho, kromě tebe. Pamatuj si to.“

„Jak bych mohl zapomenouti na to, v čem záleží můj život. Za jedinou minutu tohoto štěstí…“

„Jaké štěstí!“ s hnusem a úžasem zvolala Anna a úžas nevolky přecházel i na něho. „Pro Boha, ani slova, ani slova více.“

Vstala rychle a postoupila od něho stranou.

„Ani slova více,“ opětovala a s nepochopitelným pro něho výrazem chladné zoufalosti v tváři odešla od něho. Věděla, že v onu minutu nebyla s to, aby vyjádřila slovem onen pocit studu, radosti a úžasu před tímto prvním krokem do nového života a mluviti o svém citu ploskými frazemi a neurčitými slovy, toho nechtěla. Avšak i později, druhého, třetího dne, nejen že nenacházela slov, jimiž by vyjádřila veškeru složitost oněch citů, nýbrž nenacházela ani myšlének, jimiž by sama s sebou mohla uvažovati o tom, co se dálo v její duši.

Pravila si sama: „Ne, nyní nemohu o tom přemýšlet; později, až budu klidnější.“ Ale onen myšlénkový klid stále nepřicházel. Pokaždé, když ji napadala myšlénka, čeho se dopustila, co se s ní stane a co má činiti, zmocňoval se jí úžas a ona rychle zapuzovala od sebe onu myšlénku.

„Později, později,“ tvrdila si, „až budu klidnější.“

Za to ve snách, když myšlénky neměla ve své moci, představovalo se jí její postavení ve vší své šeredné nahotě. Jeden sen navštěvoval ji skoro každou noc. Zdálo se jí, že oba byli současně její mužové a závodili v důkazech své lásky. Alexěj Alexandrovič plakal, líbal jí ruce a říkal: Jak je nyní všechno pěkně! A Alexěj Vronský stál tu vedle a byl také její mužem. A ona se divila, jak se jí to prve mohlo zdáti nemožným, a vysvětlovala jim se smíchem, že vše to je velmi jednoduché a že jsou nyní oba spokojeni a šťastni. Ale onen sen hnětl ji jako můra a ona se probouzela vždy s úžasem.

XII

Již za prvních dnů po svém návratu z Mosky říkával si Levin, když při vzpomínce na zahanbující odmrštění své ruky pokaždé se zachvíval: „Právě tak jsem se červenal a zachvíval, maje všechno za ztracené, když jsem dostal z fysiky dvojku a musil jsem zůstati na druhý rok ve třídě, taktéž jsem se pokládal za ztraceného později, když jsem zmařil svěřenou mně záležitost sestřinu. A co se stalo? Nyní, když minula léta, vzpomínám si a divím se, jak jsem se mohl pro takové věci rmoutit. Taktéž to vypadne i s mým nynějším hořem. Přejdou léta, a také budu na ně vzpomínati lhostejně.“

Minuly však tři měsíce a lhostejnost se nedostavovala. Podobně jako za prvých dnů byla mu vzpomínka na Moskvu vždy bolestnou. Nemohl proto najíti poklidu, že dávno již snil o rodinném životě, věděl, že je pro takový život úplně zralým, a přece nejen nebyl ještě ženat, nýbrž byl od ženitby více vzdálen než kdy jindy. S bolestí pozoroval sám, co pozorovali všichni okolo něho, že v jeho letech není dobře býti člověku samotnému. Vzpomínal si, jak před svým odjezdem do Moskvy řekl jednomu svému skotáku Nikolaji, naivnímu mužíku, s nímž si rád pohovořil: „Co myslíš, Nikolaji, mám v úmyslu se oženit,“ a jak Nikolaj rychle odpověděl jako o věci, o které nemůže býti nijaké pochybnosti: „Dávno je už čas, Konstantine Dmitriči.“ Ale ženitba se vzdálila od něho nyní víc, než kdy jindy. Místo bylo obsazeno; a když postavil někdy v myšlénkách na ono místo některou ze svých známých dívek, pocítil pokaždé, že by to bylo úplně nemožno. Mimo to vzpomínka o koši a té úloze, kterou při tom hrál, naplňovala ho vždy studem. Jakkoli se přemlouval, že nenese při tom nijaké viny, přece vzpomínka na Moskvu, rovněž jako jiné podobného druhu stydlivé vzpomínky, působila pokaždé, že se červenal a zachvíval. Ve své minulosti nacházel, jako každý člověk, vědomě špatné skutky, za které by ho svědomí mělo trápiti: ale vzpomínka na takové špatné skutky nemučila ho daleko tak bolestně jako ony malicherné, ale hanbící vzpomínky. Tyto rány se nikdy nezacelovaly. A v jedné řadě s takovými vzpomínkami stály nyní odmrštění a to lítostné postavení, v jakém se musil jeviti ostatním osobám onoho večera. Ale čas a práce braly své. Těžké vzpomínky pomalu, ale stále se pokrývaly nepozorovanými, avšak významnými událostmi vesnického života. Každý týden vzpomínal řídčeji o Kiti. Očekával netrpělivě zprávy, že se už vdala, aneb že se bude co nevidět vdávati, doufaje, že podobná zpráva ho vyhojí nadobro, jako vytržený zub tiší náhle nesnesitelnou bolest.

Zatím přišlo jaro, krásné, pravidelné, bez dlouhého čekání a klamání, jedno z těch řídkých jar, z nichž se radují rostliny, zvířata i lidé. Toto krásné jaro ještě více roznítilo Levina a utvrdilo ho v záměru, že se odřekne své minulosti a zařídí si pevně a neodvisle svůj osamělý život. Ačkoli mnohé z oněch plánů, s nimiž se vrátil do vsi, nebyly splněny, nicméně nejhlavnější předsevzetí, totiž spořádaný život, bylo opatrováno. Nezakoušel onoho studu, jenž ho obyčejně mučíval po každém pádu, i mohl směle hleděti lidem do očí. Již v únoru obdržel dopis od Marje Nikolajevny, že zdraví bratra Nikolaje se horší, ale že se nechce léčiti. Následkem onoho dopisu dojel Levin do Moskvy k bratrovi a podařilo se mu, přemluviti ho, aby se poradil s lékařem a odejel za hranice do lázní. Podařilo se mu tak dobře přemluviti bratra a půjčiti mu na cestu peníze, aniž by se tím rozdráždil, že ve vzhledě tom byl úplně s sebou spokojen. Kromě hospodářství, jež vyžadovalo na jaře obzvláštní pozornosti, a kromě četby začal Levin ještě v zimě psáti spis o hospodářství. Plán spisu záležel v tom, že povaha hospodářského dělníka má se pokládati za podobnou absolutní praemissu jako podnebí a půda, a následkem toho že se vědecké názory o hospodářství mají sestavovati netoliko z praemiss o půdě a podnebí, nýbrž ze tří dat, totiž z povahy půdy, podnebí a známé, neměnící se povahy dělníka. Následkem všeho toho vzdor osamělosti, či lépe řečeno následkem osamělosti Levin byl celý den velmi zaneprázdněn. Jen zřídka pociťoval neukojenou touhu, aby mohl sděliti vířící v jeho hlavě myšlénky také někomu jinému kromě Agafje Michajlovny; neboť se stávalo nezřídka, že se Levin rozhovořil i s ní o fysice, o theorii selského hospodářství a zvláště o filosofii. Filosofie byla zamilovaným předmětem Agafje Michajlovny.

Jaro dlouho nepočínalo. Poslední týdny postu bylo jasné, mrazivé počasí. Ve dne na slunci tálo, ale v noci bývalo do sedmi stupňů mrazu; na sněhu utvořila se tak silná ledová kůra, že jezdili ve vozech bez cesty. Vzkříšení slavili uprostřed sněhu. V pondělí velikonoční zavál však náhle teplý vítr, přinesl mračna a po tři dni a po tři noci lil se bez přestání bouřlivý, teplý déšť. Ve čtvrtek vítr utichl a zdvihla se hustá, šedivá mlha, jako by zahalovala tajemství tvořících se v přírodě změn. V mlze řinuly potůčky, popraskaly a hnuly se ledy, rychle se rozproudily kalné, zpěněné bystřiny a právě o Provodní neděli večer protrhly se mlhy, mraky se rozeběhly v podobě beránků, vyjasnilo se a začala skutečná vesna. Ráno, sotva že vyšlo jasné slunce, roztavilo tenký led, jímž se za noci pokryly vody, a veškeren teplý vzduch se zachvěl, jsa naplněn výpary procitlé země. Zazelenala se mladá a stará tráva, vylézající ze země v podobě jehliček, nalila se poupata kaliny, rybízu a lepkavé, vonné břízy, a kolem vrby, osypané zlatým květem, zabzučely přivyklé již k letu včely z vynesených na vzduch úlů. Zapěli neviditelní skřivánci nad aksamitem zelenajících se ozimí a nad strnisky, pokrytými lednatou korou, zakvílely kolihy nad dolinami a močály, zalitými hnědou, neopadlou dosud vodou, a vysoko ve vzduchu proletěli s jarním gogotáním jeřábi a husy. Na výhonech zabučel plešivý, jen místy ještě nevylínalý dobytek, zahrála křivonohá jehnata okolo bečících matek, ztrácejících vlnu, zaskotačili bystronozí kluci po vysychajících pěšinkách, plných šlépějí bosých nohou, zařehtaly na rybníce veselé hlasy ženských, jež se tu sešly se svými plátny, i zabušily po dvorech sekery mužíků, spravujících pluhy a brány. Přišla opravdová vesna.

XIII

Levin obul vysoké boty, místo šuby oblekl poprvé soukenný kaftan a šel prohlížet své hospodářství. Přestupoval přes potůčky, jež se leskly na slunci, až oči bolely, stoupal tu na led, tu do lepkavého bláta.

Jaro — doba plánů a projektů. Když přišel Levin do dvora, nevěděl sice, jak se patří, co podnikne letos ve svém zamilovaném hospodářství, podobně jako neví na jaře strom, jak a kam se rozrostou jeho mladé letorosty a větve, skryté doposud v nalitých poupatech; avšak Levin seznával, že má v hlavě plno plánů a nejlepších projektů. Především zaměřil k dobytku. Krávy byly vypuštěny do ohrady a lesknouce se přelínalou, hladkou srstí, hřály se na slunci, bučely a prosily, aby je pustili do pole. Když se Levin nadíval na krávy, jež znal do nejmenších podrobností, přikázal je hnáti do pole a do ohrady hnáti telata. Pasák odběhl s radostí obléknout se do pole. Děvečky, jež poklízely dobytek, podkasávaly si sukně a šlapajíce bosýma, ještě bílýma, od slunce neopálenýma nohama po blátě, běhaly s větevkami za bečícími telaty, skotačícími z nadbytku jarní veselosti, a sháněly je do ohrady.

Levin si prohlídl se zalíbením příplod letošního roku a byl jím nad obyčej spokojen, neboť ranní telata neodevzdávala velikostí selské kravce. Jalovička od Pávy, nyní tříměsíční, byla už tak veliká jako roček. Levin poručil, aby vynesli na dvůr koryto a založili telatům sena do jeslí. Avšak ukázalo se, že během zimy řebřiny v jeslích, upravených na podzim, v zimě však nepotřebných, byly vylámány. Poslal tedy pro tesaře, který dle úmluvy měl spravovati mlátičku. Tu se opět ukázalo, že tesař[14] spravoval brány, jež měly býti už spraveny o masopustě. Levina to zamrzelo. Mrzelo ho hlavně, že se stále opakovala ona věčná nedbalost v hospodářství, proti níž zápasil už tolik let všemi svými silami. Řebřiny, jak se pak dověděl, byly vzaty v zimě, když jich v ohradě nebylo třeba, do konírny pro tažné koně, a poněvadž byly sbity jen lehce pro telata, proto se v konírně rozlámaly. Mimo to se Levin přesvědčil, že brány a ostatní hospodářské nářadí, jež přikázal prohlédnouti a spraviti ještě v zimě, k vůli čemuž najal tři tesaře, nebyly spraveny a brány spravovali nyní, když se už mělo jeti vláčit. Levin poslal pro pojezdného; nečekal však, až přijde, a šel ho sám hledat. Pojezdný, záře radostí podobně jako vše toho dne, kráčel v kožichu, lemovaném černým beránkem, s humna a lámal v rukou stéblo slámy.

„Proč tesař nepracuje na mlátičce?“

„Ano, já vám chtěl říci včera: třeba brány spravovat. Vždyť co nevidět začne orba.“

„A což jste dělali v zimě?“

„Nač vlastně potřebujete tesaře?“

„Kde jsou řebřiny s ohrady pro telata?“

„Já jsem už poručil, aby je přenesli na místo. Co si počnete s tím lidem!“ zvolal pojezdný a máchnul rukou.

„Ne s tím lidem, ale s tím pojezdným!“ zvolal Levin, durdě se. „Nu, nač vás tu mám!“ vzkřikl v návalu hněvu. Ale tu si vzpomněl, že tím věci nepomůže, zarazil se v půli slova a jen si vzdychnul. „Nu což, sít možná už?“ optal se pojezdného po krátké pomlčce.

„Za Turkiným bude možno zítra nebo pozejtří.“

„A jetel?“

„Poslal jsem Vasilije s Miškou; rozsívají. Jen nevím, probrodí-li se: nohy se boří.“

„Na kolik desjatin?“

„Na šest.“

„A proč jste na všechny neposlal?“ vzkřikl Levin.

Že jetel rozsívají jen na šesti desjatinách a ne na dvaceti, bylo již mrzutější. Levin věděl z theorie i z praxe, že jetel se dobře daříval jen tehda, když byl zaset co možná záhy z jara, skorem ještě do sněhu. Ale nikdy se mu nepodařilo, býti tak záhy s setbou hotov.

„Dělníků málo. Co si počnete s tím lidem? Tři nepřišli. I Semën…“

„Měl jste tedy vzít lidi, kteří slámu převážejí.“

„Já vzal část.“

„Kde jsou tedy lidé?“

„Pět dělníku dělá kompot (což znamenalo kompost). Čtyři přesýpají oves; bojím se, aby nevzklíčil, Konstantine Dmitriči.“

Levin rozuměl, že slova „bojím se, aby nevzklíčil“, znamenala, že anglický oves na semeno se už zkazil. Opět tedy nesplnili to, co přikázal.

„Vždyť jsem vám to připomínal už v postě, troubové!…“ rozkřikl se Levin.

„Neračte se znepokojovat, všecko bude v čas hotovo.“

Levin hodil zlostně rukou, šel se podívat na sýpky na oves a vrátil se ke konírně. Oves se ještě nezkazil. Ale nádenníci ho přesýpali lopatami, kdežto bylo možno spustiti ho přímo s hořejšího patra do spodního. Levin ukázal nádenníkům, jak spouštět oves, dva zbytečné dělníky vzal se sýpky a poslal je rozsívat jetel a tím se upokojil jeho hněv na pojezdného. Ostatně den byl vskutku tak krásný, že nebylo možno se zlobit.

„Ignate!“ křiknul Levin na kočího, jenž s vykasanými rukávy myl kočár u studně. „Osedlej mi koně.“

„Kterého poroučíte?“

„Eh, třebas Kolpika.“

„Rozumím.“

Co sedlali koně, Levin zavolal k sobě ještě jednou pojezdného, jenž neodcházel ze dvora, chtěje se a ním smířiti, i dal se s ním do řeči o nastávajících jarních pracích a svých hospodářských plánech.

„Hnůj musí se začít vyvážet dříve, aby bylo všechno hotovo před početím ranné senoseči. Vzdálený klín bude se přeorávat ruchadly bez přestání, aby úhor zůstal černým. Louky se budou sklízet pomocí nádenníků a ne z poloviny.“[15]

Pojezdný pozorně poslouchal. Stálo ho patrně jisté přemáhání, schvaloval-li všechny projekty pánovy. Ale při tom tvář jeho zachovávala starý, Levinu dávno známý a vždycky ho zlobící výraz beznadějnosti i tesknosti. Ten vyraz jako by říkal: „všechno to je hezké, ale jak Pánbůh dá“.

Levina nic nermoutilo tak jako takový ton. Ale onen ton byl společný u všech pojezdných, co jich bylo u Levina. Všichni se chovali podobně k jeho projektům, a proto se nyní už nezlobil, nýbrž se rmoutil a cítil se ještě více roznícenym k zápasu s onou jistou živelní silou, kterou neuměl jinak nazvati než slovy: „jak Pánbůh dá“, a kterou stavěli neustále napříč jeho předsevzetím.

„Budem-li mít tolik času, Konstantine Dmitriči,“ namítal pojezdný.

„A proč bjste neměli času?“

„Bude třeba najati ještě aspoň patnáct stálých nádenníků. A nepřicházejí. Dnes jich bylo několik, ale žádají po sedmdesáti rublech za léto.“

Levin umlknul. Opět se mu stavěla napříč ona sila. Věděl, že při nejlepší snaze nikdy se jim nepodařilo najati za slušnou cenu více než čtyřicet, třicet sedm, třicet osm nádenníků. Čtyřicet se jich našlo a více ne. Ale nehledě na to, nemohl se vzdáti přesvědčení zápasiti s onou silou.

„Pošlete do Sur, do Šefirovky, jestliže sami nepřijdou. Musíme se sami shánět.“

„Což, pošlu,“ odvětil teskně Vasilij Fedorovič. „Mimo to chtěl jsem vám ještě říci, koní je málo.“

„Přikoupíme. A vždyť já vím,“ dodal Levin, usmívaje se, „vy představujete všechno menším a horším. Ale letos vám už nedám dělat podle vašeho. Budu sám řídit.“

„Eh, vždyť i tak, zdá se, málo spíte. Nám je veseleji, když hospodář sám všechno vidí.“

„Tedy za Březovým Dolem rozsívají jetel? Dojedu tam, podívám se,“ řekl Levin, sedaje na žemlového malinkého koníka, jejž mu přivedl kočí.

„Přes potok nepřejedete, Konstantine Dmitriči,“ křiknul za ním kočí.

„Pojedu tedy lesem.“

Velkým krokem pustil se dobrý, dávno nejezdivší jinochodec[16] po blátě ze vrat dvora a do polí, a frkaje nad loužemi, kousal udidla.

Levinu bylo veselo ve dvoře u kravína a u koníren; v polích bylo mu však ještě veseleji. Zvolna se kolébaje v sedle jinochodce, vdychuje teplý, vlažný zápach sněhu a vzduchu, radoval se při jízdě lesem přes sesouvající se závěje sněhové s rozplývajícími se stopami, nad každým svým stromem, jehož kmen byl pokryt omládlým mechem, a jak na větvích se leskla nalévající se poupata. Když přejel les, rozestřely se před ním na ohromném prostranství ozimy jako jednostejný aksamitový koberec, v němž nebylo jediné lysiny ani vymoklého místečka; jen v dolíku tu a tam byla čistá zeleň poskvrněna zbytky tajícího sněhu. Nerozhněval se, ani když uviděl, jak selský kůň se hříbětem šlapou mu osení (přikázal při potkání mužíkovi, aby je sehnal), ani ho nepopudila hloupá a posměšná odpověď mužíka Ipata, jehož potkal a se otázal: „Co říkáš, Ipate, budeme brzy sít?“ — „Musíme napřed zorat, Konstantine Dmitriči,“ odpověděl Ipat. Čím dále jel, tím mu bylo veseleji a jeho hospodářské plány zdály se mu jedny lepšími než druhé: obsázím všechna pole vrbami ve směru meridianů, aby sníh nezůstával dlouho pod nimi ležet; pozemky rozdělím na šest klínů hnojených a tři reservní, na nichž budu síti pícní trávy, na vzdáleném klíně vystavím chlév pro dobytek a vykopu rybníček, a k vůli pravidelnému hnojení pole sestrojím přenosné ohrady, v nichž bude dobytek na úhorech stát. Pak budu míti 300 desjatin pšenice, 100 desjatin bramborů a 150 jetele, a přece ani jednu vymrskanou desjatinu.

V takových myšlénkách, obraceje koně opatrně na mezích, aby nešlapal své osení, přijel Levin k nádenníkům, kteří rozsévali jetel. Vůz se semeny nestál na ouvrati, nýbrž na poli a zasetá na něm ozimní pšenice byla rozryta kolejemi a zdupána koňskými kopyty. Oba nádenníci seděli na mezi, pokuřujíce bezpochyby ze společné dýmky. Prsť ve voze, s níž byla semena smíchána, nebyla rozemnuta, nýbrž tvořila hroudy následkem vlhka nebo mrazu. Když nádenníci spatřili pána, Vasilij se odebral k vozu a Miška se dal opět do setí. Bylo to sice od nich nehezké, avšak na nádenníky se Levin zřídka zlobil. Když se Vasilij k němu přiblížil, poručil mu, aby odvedl koně s pole na ouvrať.

„To neškodí, milostpane, půda se zatáhne,“ omlouval se Vasilij.

„Nemudruj, buď tak dobrý,“ odbyl ho Levin, „a dělej, co ti přikazuji.“

„Rozumím,“ odvětil Vasilij a chopil koně za uzdu. „Setba, povídám, Konstantine Dmitriči,“ počal nádenník chlácholiti pána, „lepší býti nemůže. Jen chodit těžko! Na každém lapti celý pud vláčíš.“

„Proč pak jste zem neprosívali?“ ptal se dále Levin, ukazuje do vozu.

„My ji mneme v rukou,“ odvětil Vasilij, nabíraje si z vozu semeno a roztíraje mezi dlaněma hroudy.

Nebyla to vina Vasilova, že mu nasypali do vozu neproseté země, ale bylo to přec mrzuté.

Zkusiv už nejednou s dobrým výsledkem známý mu prostředek, jak se dá zahnati mrzutost, a všechno, co zdá se špatným, přeměnit opět v dobré, užil toho prostředku i nyní. Díval se chvíli na Mišku, jak kráčí po rozmoklé půdě a vláčí za sebou ohromné hroudy prsti, která se mu lepila na každou nohu, pak slezl s koně, vzal Vasilovi rozsívku a šel sám rozsévat.

„Kam jsi až rozsil?“

Vasilij mu ukázal na rýhu vyrytou nohou, a Levin začal rozsévat, jak uměl, zem smíšenou se semeny. Bylo obtížno choditi po poli, jako po blátě. Když přešel jednu líchu, Levin se zapotil, zastavil se a vrátil Vasilovi rozsívku.

„Nu, milostpane, příštího roku se nevaďte se mnou pro tuhle líchu,“ oslovil ho Vasilij.

„Co pak?“ ptal se vesele Levin, cítě, že užitý jím prostředek počíná působit.

„Přijďte se podívat pres rok. Bude znát. Jen se podívejte, kde jsem rozséval minulého jara. Jako by nasázel! Vždyť já, Konstantine Dmitriči, starám se na vás, zdá se, jako na otce rodného. Já sám nemohu vystát špatnou práci, a druhým nedovolím. Hospodář se má dobře, i my se máme dobře. Když se tak podívám,“ chválil si Vasilij, ukazuje na pole, „srdce radostí zaskáče.“

„Pěkné jaro máme, co, Vasiliji?“

„Takové jaro, že se dědové nepamatují. Byl jsem nedávno doma; otec také vysel tři osminky pšenice. Tak povídá, že ji od žita nerozeznáš.“

„Dávno už začali u vás pšenici sít?“

„Vždyť vy jste nás naučil předloni; sám jste mně daroval dvě mísy. Četverť jsme prodali a tři osminky[17] zaseli.“

„Tedy hleď pěkně, roztírej hrudky,“ pravil Levin, vraceje se k svému koni, „a dej pozor na Mišku. Jestliže jetel pěkně vzejde, dostaneš padesát kopejek za každou desjatinu.“

„Uctivě děkujem. Jsme s vámi i tak, zdá se, velice spokojeni.“[18]

Levin sedl na koně a jel na pole, kde byl lonský jetel, pak obejel pole, zorané radlicí a přihotovené k setbě jaré pšenice.

Jetel vzešel ve strništi výtečně. Přišel již k sobě a patrně se zelenal mezi polámanými lonskými pšeničnými stébly. Kůň se bořil do paty, a když vytahoval nohu z poloroztálé země, bylo slyšeti mlasknutí. V těch místech, kde se oralo ruchadlem, nebylo vůbec možno projeti; země držela jen tam, kde bylo náledí. V rozmrzlých brázdách kůň se bořil do poloviny nohon. Oraniště bylo výborné: za dva dni bude se moci vláčit a sít. Všechno bylo výborné, vše mu působilo radost. Nazpět jel Levin přes potok, očekávaje, že voda opadla. Opravdu, přebrodil se a vyplašil dvě kachny. „Ach, to jsou zde patrně také už lesní sluky,“ pomyslil si a zrovna v místě, kde cesta odbočovala k domu, potkal hajného, jenž potvrdil jeho domněnku o slukách.

Pustil se domů cválem, aby se v čas naobědval a připravil si k večeru pušku.

XIV

Když Levin přijížděl v nejveselejší náladě domů, uslyšel zvuk zvonků se strany hlavního podjezdu jeho domu.

„Dojista někdo ze železnice,“ pomyslil si, „je právě čas moskevského vlaku… Kdo by to mohl být? Což, je-li to bratr Nikolaj? Vždyť on mně řekl: Možná, že pojedu do lázní, a možná, že přijedu k tobě.“ V prvním okamžiku ho obešla hrůza a pocítil nepříjemnost, že přítomnost bratra Nikolaje rozladí jeho štastný jarní rozmar. Ale ihned se zastyděl za takový cit a jako by již rozpínal své duševní náručí, očekával s něžnou radostí, ano, přál si srdečně, aby to byl bratr. Pobídl koně a zahnuv okolo akaciovych keřů, spatřil přijíždějící poštovní trojku z železniční stanice a v saních jakéhosi pána v kožichu. Ale bratr to nebyl. „Ach, kdyby to byl někdo z příjemných lidí, s nímž by bylo lze si pohovořit,“ pomyslil si Levin.

„A!“ zvolal radostně v následujícím okamžiku, zdvihaje obě ruce do výše. „Nu, příjemný host! Jakou radost jsi mi způsobil svým příjezdem!“ zvolal Levin, poznav Štěpána Arkáďjeviče.

„Nyní se dovím určiteji, vdala-li se, anebo kdy se vdá,“ byla první jeho myšlénka.

A za toho krásného jarního dne pocítil, že vzpomínka o ní nebyla mu již bolestnou.

„Co, neočekával jsi?“ zvolal Štěpán Arkáďjevič, vystupuje ze saní s kousky bláta nad nosem mezi očima, na tváři a v obočí, ale záře veselostí a zdravím. „Přijel jsem se na tebe podívat, jedna,“ prohodil, objímaje a líbaje Levina, „vyjíti si s tebou na čekání dvě,… a prodávat les v Jergušově, tři.“

„Výborně! A máme to jaro, ne? Ale jak jsi mohl přijeti na saních?“

„Ve voze bylo by ještě hůř, Konstantine Dmitriči,“ ozval se známý jamščik.[19]

„Nu, já jsem rád, tuze rád, že jsi přijel,“ vítal ještě jednou Levin přítele s upřímným, dětsky veselým úsměvem.

Vedl pak přítele do komnaty pro hosty, kam sluha přinesl také věci Štěpána Arkáďjeviče, vak, zbraň v plátěném pouzdře a kabelku s doutníky. Zde ho zůstavil, aby se mohl umyt a převléknout, a sám zatím zašel ještě do pisárny povědít o jeteli a oraništi. Agafja Michajlovna, které čest domu ležela vždy velmi na srdci, čekala na něho v předsíni s otázkami, týkajícími se oběda.

„Dělejte, co chcete, jen aby to bylo brzy,“ odvětil a šel k pojezdnému.

Když se vrátil, vycházel Štepán Arkáďjevič umytý, učesaný a zářící veselým úsměvem, ze svých dveří, a spolu se odebrali nahoru.

„Jsem opravdu rád, že jsem se k tobě dostal! Nyní zvím, v čem záležejí ony mysterie, jež tu tvoříš. Ale opravdu, já ti závidím. Co za dům, jak je tu všechno hezky! Světlo, veselo,“ chválil Štěpán Arkáďjevič, zapomínaje, že nebývá stále jaro a tak světlo jako nyní. „A jaká je tvá chůva roztomilá! Hezounká panská ve fértoušku byla by sice vítanější, ale při tvém řeholnickém, přísném řádu takhle je to velmi milé.“

Štěpán Arkáďjevič vypravoval mnoho zajímavých novinek a zvláště pro Levina zajímavou zprávu, že jeho bratr Sergěj Ivánovič se chystá v létě k němu do vsi.

O Kiti a o Ščerbackých neřekl však Štěpán Arkáďjevič ani slova. Pouze poručení od své ženy vyřídil. Levin byl mu vděčen za jeho delikátnost a byl vůbec rád, že má hosta. Jak obyčejně bývalo, za doby jeho osamělosti nashromáždila se v něm hojnost myšlének a citů, jimiž se nemohl sdělovati s osobami, jež ho doma obkličovaly, a proto vyléval nyní před Štěpánem Arkáďjevičem i poetickou radost z příchodu jara, i nehody a nové plány v hospodářství, i myšlénky, i poznámky o knihách, jež četl, a zvláště ideu svého pojednání, jehož základem byla, ač toho Levin sám ani nepozoroval, kritika všech starých spisů o hospodářství. Štěpán Arkáďjevič, jenž býval vždycky milý a chápal vše třebas při pouhé narážce, byl tentokrát ještě milejším než obyčejně. Levin zpozoroval v něm novou, lichotící mu vlastnost; Štěpán Arkáďjevič choval se k němu s jistou úctou a něžností.

Péče Agafje Michajlovny a kuchaře, aby oběd vypadl obzvláště chutným, měla za následek to, že oba vyhladovělí přátelé zasedli k zákusce, najedli se chleba s máslem, uzené husiny a nakládaných hub, a pak to, že Levin přikázal podávati polévku bez pirožků, jimiž chtěl kuchař zvláště překvapiti hosta a proto nebyl s ničím v čas hotov Ale Štěpán Arkáďjevič, ač byl zvyklý na jinší obědy, slhedal všechno výtečným: i koláč z mladých trav, i chléb, i máslo, i husina, houby, i šči z mladých kopřiv, slepiec s bílou omáčkou, i bílé krymské víno — všechno bylo výtečné a podivuhodné.

„Výtečné, výtečné, opakoval, zapaluje si po pečeni tlustou papirosku. „Mně se zdá po drkotání a hluku v poštovní bryčce, jako bych sestoupil u tebe z parníku na tichý břeh. Ty tedy pravíš, že se musí studovati element pracovní síly a dle něho že se teprve může určiti způsob a ráz hospodaření. Já jsem sice v té věci profán; ale mně se zdá, že theorie a její upotřebení budou míti vliv také na dělníka.

„Ovšem, ale počkej: já nemluvím o politickém hospodářství, mluvím jen o nauce selského hospodářství. Při ní si musíme počínati jako v přírodních vědách vůbec: musíme pozorovati skutečné zjevy, mimo jiné i dělníka s jeho ekonomickými, ethnografickými…“

V tu chvíli přišla Agafja Michajlovna se zavařenými jahodami.

„Nu, Agafje Michajlovno,“ zvolal Štěpán Arkáďjevič, líbaje konce svých plných prstů, „jak znamenitě umíte připravovat uzenou husinu, a jaký znamenitý koláč z trav… Ale není ještě čas, Kosťo?“ dodal, obraceje se k Levinu.

Levin pohlédl oknem na slunce, zapadající za holé vrcholky lesa.

„Ba, už je na čase,“ odpověděl. „Kuzmo, ať zapřahají do linějky!“[20] a sám seběhl dolů.

Štěpán Arkáďjevič sešel také dolů, svlékl pozorně plachtový povlak s politirovaného pouzdra, otevřel je a pojal skládati svou drahou pušku nejnovějšího vzorku. Kuzma, jenž cítil už napřed pořádné zpropitné, nevzdaloval se ani na krok od Štěpána Arkáďjeviče, a oblékal mu i punčochy, i boty, což mu Štěpán Arkáďjevič všechno s radostí dovoloval.

„Přikaž, Kosťo, přijede-li kupec Rjabinin — já mu vzkázal, aby dnes přijel — aby ho přijali a řekli mu, aby počkal…“

„Co pak ty prodáváš les Rjabininu?“

„Ano. Ty ho znáš?“

„Ovšem, znám. Měl jsem s ním také co jednat určitě a rozhodně.“

Štěpán Arkáďjevič se dal do smíchu. „Určitě a rozhodně“ bylo zamilované pořekadlo kupcovo.

„Ano, on se vyjadřuje velmi směšně… Ah, dovtípila se, kam se pán chystá!“ prohodil Štěpán Arkáďjevič, klepaje rukou Lasičku, která kňučela a třela se okolo Levina a lízala mu tu ruku, tu boty, tu zas pušku.

Linějka stála už u schodů, když vyšli z domu.

„Dal jsem zapřáhnout, ač nemáme daleko; chceš-li, můžeme jít pěšky.“

„Ne, pojedeme raději!“ zvolal Štěpán Arkáďjevič, přistupuje k povozu. Usedl si, ovinul nohy tygrovým plédem a zapálil si cigaro. „Jak to vydržíš, nekouřit? Cigaro, to je taková, neřeknu rozkoš, ale koruna a příznak rozkoše. Tohle je život! Jak je tu u tebe hezky! Takhle žít, to bych si také přál!“

„Kdo pak ti překáží?“ prohodil Levin, usmívaje se.

„Ne, ty’s šťastný člověk. Máš všechno, čeho si přeješ a co máš rád. Máš rád koně — máš je; psy — máš je; honitbu — máš ji; hospodářství — máš je.“

„Snad proto, že mám rád to, co právě mám, a netoužím po tom, čeho nemám,“ namítal Levin, vzpomenuv si na Kiti.

Štěpán Arkáďjevič pohlédl na Levina a dovtípil se, co má na mysli, ale neřekl slova.

Levin byl s počátku vděčen Oblonskému, že se nezmiňuje o Ščerbackých, poněvadž při své obvyklé taktnosti pozoroval, že se Levin bojí podobného rozhovoru. Nyní však si Levin sam už přál zvědět to, co ho tak mučilo, ale netroufal si o tom promluviti.

„Nu, a jak se tobě daří stále?“ prohodil Levin, pomysliv si, že je nepěkné, mysliti stále jen na sebe.

Oči Štěpána Arkáďjeviče se radostně zaleskly.

„Vždyť ty tvrdíš, že člověk, který má na stole před sebou křehounký koláč, nemůže dostat chuť na prostý rohlík — podle tvého by to byl přestupek; ale já neuznávám život bez lásky,“ odpověděl Oblonský, pochopiv otázku Levina podle svého. „Což dělat, já jsem tak stvořen. A opravdu, jak málo zla působí se tím jinému, sobě však tolik radosti.“

„Což tedy, či máš snad opět něco nového?“ otázal se Levin.

„Mám, brachu! Jak bych ti řekl… Ty znáš typ Ossianovských ženštin… ženštin, jež vídáš ve snách… Vidíš, a takové ženštiny bývají i ve skutečnosti… a takové ženštiny jsou hrozny. Ženština, vidíš, je takový předmět, že, ať ho studuješ jakkoli, bude ti představovat stále něco nového.“

„Tedy nejlíp vůbec je nestudovat.“

„Ne. Jakýsi mathematik řekl, že rozkoš nespočívá v odhalení pravdy, nýbrž v hledání jí.“

Levin poslouchal mlčky a jakkoli se namáhal, nikterak se nemohl vmysliti do duše přítelovy, nemohl porozuměti jeho citům a pochopiti rozkoš, spočívající ve studování takových ženštin.

XV

Tah lesních sluk nalézal se nad říčkou v mladém osikovém lesíku. Když přijeli k lesu, Levin sestoupil s vozu a dovedl Oblonského do rohu bařinaté, mechem porostlé loučky, na níž sníh už roztál. Sám přešel na druhý konec ke dvojaté bříze a opřev pušku o sochou dolejší větvičku, sundal kaftan, opásal se a zkusil, netísní-li ho něco při pohybu rukou.

Stará, šedivá Lasička, jež běžela za nimi v zápětí, přisedla opatrně proti němu a vzpřímila uši. Slunce zacházelo za vysoký les. V záři červánků rýsovaly se markantně mladé břízy, roztroušené mezi osikami, se svými svislými větvemi a nalitými poupaty, jež co nevidět se rozpuknou.

Z houští, kde ležel doposud sníh, prýštila se křivolakými úzkými potůčky voda s jedva slyšitelným bubláním. Drobné ptactvo štěbetalo a zřídka přeletovalo s jednoho stromu na druhý.

V těch chvilkách, když zavládlo absolutní ticho, bylo slyšeti šelest loňského listí, jež se tu a onde pohnulo na rozmrzající zemi neb nad vyrůstající travou.

„Jaký večer! Je slyšet a vidět, jak tráva roste!“ pomyslil si Levin, zpozorovav hnutí mokrého osikového listu břidlicové barvy vedle jehly mladé travky. Stál a poslouchal, hledě tu dolu na mokrou, mechovitou zemi, tu na Lasičku, jež pozorně naslouchala, tu na moře holých vrcholků lesa, jenž se prostíral před ním pod horou, tu na blednoucí oblohu, pokrytou bílými pásmy obláčků. Vysoko nad dalekým lesem přeletěl jestřáb, vesluje zvolna svými křídly; za ním přeletěl druhý týmž směrem a zmizel. V huštině štěbetali ptáci stále hlasitěji a starostlivěji. Nedaleko zahoukal výr a vyděšená Lasička pokročila o několik kroků a uklonivši hlavu na stranu, naslouchala. Za říčkou se ozvala kukačka. Zakukala dvakrát obyčejným hlasem, pak zařehtala, pochvátla si a popletla se.

„Jakže! Také už kukačka!“ ozval se Štěpán Arkáďjevič, vystupující za keřem.

„Ano, já slyším,“ odpovídal Levin, jenž nerad rušil tišinu lesa svým, jemu samému nepříjemným hlasem. „Teď už brzy.“

Postava Štěpána Arkáďjeviče ztratila se opět za keř a Levin viděl pouze jasný plamének sirky, místo něhož se hned na to objevil žhavý uhlíček papirosy a modravý dým.

Čik! čik! cvakaly kohoutky, natažené Štěpánem Arkáďjevičem.

„Co to křičí?“ ptal se Oblonský, upozorňuje Levina na táhlé houkání, jako by skotačivé hříbě zaržalo tenkým hláskem.

„Což pak nepoznáváš? To je zajíc samec. Ale přestaň mluvit! Poslouchej, letí!“ skoro vzkřiknul Levin, natahuje kohoutky.

Zazněl vzdálený, tenký hvizd a přesné v obvyklém taktu, dobře povědomém myslivcům, za dvě sekundy druhý, třetí; po třetím zahvízdnutí bylo již slyšet chrkání.

Levin vyhlédnul vpravo, vlevo a hle, na bledomodrém nebi nad splývajícími něžnými letorosty osikových vrcholků objevila se před ním kontura letícího ptáka. Pták letěl přímo na něho; blízké zvuky chrkání, podobné zvukům, jež vznikají, trhá-li se zvolna nějaká tuhá tkanina, ozvaly se již nad samým jeho uchem. Bylo již viděti dlouhý zobák a krček ptačí, i v tom okamžení, když Levin přiložil zbraň k pleci, za keřem, kde stál Oblonský, mihnul se červený blesk, pták se spustil jako šipka, ale hned se zas obrátil vzhůru. Opět vzplanul blesk a ozvala se rána; třepotaje křídloma, jako by se snažil udržeti se ve vzduchu, pták se zarazil v letu, stanul na okamžik a těžce upadl na bařinatou půdu.

„Co pak jsem se chybil?“ zvolal Štěpán Arkáďjevič, jenž skrze dým dobře neviděl.

„Tu je!“ odvětil Levin, ukazuje na Lasičku, která s jedním uchem zdviženým, vrtíc ve vzduchu koncem mochnatého ohonu, přinášela volným krokem, jako by chtěla prodloužiti příjemný pocit, a při tom se usmívala, zabitého ptáka svému pánovi. „Jsem rád, že jsi přišel k ráně,“ pravil Levin, zakoušeje v týž okamžik už pocit závisti, že se nepodařilo jemu zastřeliti tuto sluku.

„Ale z pravé hlavně jsem se hanebně chybil,“ odpovídal Štěpán Arkáďjevič, nabíjeje pušku… „Pst… letí.“

Opravdu, opět se ozvaly pronikavé hvizdy, následující rychle jeden za druhým. Dvě sluky, hrajíce si a předhánějíce se, hvízdaly jen a nechrkaly, a tak přiletěly nad samé hlavy lovců. Ozvaly se čtyři výstřely a sluky jako vlaštovky se rychle obrátily a zmizely jim z očí.

*

Tah byl znamenitý. Štěpán Arkáďjevič zabil ještě dvě sluky, Levin také dvě, z nichž ale jedné nenašel. Počalo se tmíti. Jasná, stříbrná Venuše zářila už nízko nad západem za břízami svým něžným leskem a vysoko na východě trpytil se svými duhovými paprsky mračný Arkturus. Nad svou hlavou Levin shledával a tratil s očí hvězdy Medvědice. Sluky přestaly už lítat. Ale Levin se rozhodl, že počká ještě, až Venuše, jež svítila nyní nad březovou větvičkou, přejde nad ni,[21] a až bude jasně viděti všechny hvězdy velké Medvědice. Venuše přešla už nad větvičku, vůz Medvědice i s vojem bylo už jasné vidět na tmavomodrém nebi, ale on ještě stále čekal.

„Nepůjdeme ještě?“ zvolal Štěpán Arkáďjevič.

V lese panovalo už ticho; ani jeden ptáček se více nepohnul.

„Počkejme ještě,“ odvětil Levin.

„Jak chceš.“

Stáli nyní patnáct kroků jeden od druhého.

„Stivo!“ zvolal neočekávaně Levin, „což pak mně nic neříkáš, vdala-li se tvá švakrová, anebo kdy se bude vdávat?“

Levin se cítil tak pevným a klidným, že nijaká odpověď — jak si myslil — ho nemohla pobouřit. Ale toho, co mu odpověděl Štěpán Arkáďjevič, nijak neočekával.

„Ani nepomýšlela i nepomýšlí se vdávat; ale stůně povážlivě a doktoři ji poslali do ciziny. Bojí se dokonce o její život.“

„Co to povídáš!“ vzkřiknul Levin. „Povážlivě stůně? A co je jí ? Jak…“

V tu chvíli, co spolu rozprávěli, Lasička vypjala uši a ohlížela se káravě tu na nebe, tu na ně.

„Vybrali si chvíli k rozhovorům,“ jako by si myslila Lasička. „A ona letí… Tu je, vždyť jsem si to myslila. A oni ji prozívají…“ rozumovala Lasička.

Ale v tom okamžiku zaslechli oba pronikavé hvízdnutí, které jako by je šlehalo po uchu, oba se najednou chopili zbraně, zakmitly dva blesky a ozvaly se dvě rány v jednom a témž okamžiku. Sluka, jež letěla vysoko, okamžitě složila křídla a složila se do houští, přihýbajíc v letu tenké větvičky.

„Výborně! Společná!“ vzkřiknul Levin a pustil se s Lasičkou do houští hledat sluky. „Ale co pak mne to tak zabolelo?“ napadlo ho cestou. „Ano, Kiti stůně… Jakáž pomoc, je mně jí líto,“ myslil si.

„Ah, našla! Ty’s hodná,“ chválil Levin Lasičku, bera jí z tlamy ještě teplého ptáka a položil jej do plné skorém brašny. „Našli, Stivo!“ křiknul z houští.

XVI

Když se vraceli domů, Levin se vyptal na všechny podrobnosti o nemoci Kiti a plánech Ščerbackých, ačkoli by si byl dělal z toho svědomí, kdyby se musil přiznati; nicméně to, co zvěděl, působilo mu radost. Radost mu působilo jednak proto, že naděje nebyla tedy ještě ztracena, a jednak, a to hlavně, proto, že zvěděl, že cítí bolest nyní ta, která jemu tak ublížila. Ale když Štěpán Arkáďjevič počal vypravovati o příčině Kitiny nemoci a nazval jméno Vronského, Levin ho přerušil.

„Nemám nijakého práva zvídati rodinná tajemství, a, abych pravdu řekl, ani mne to nezajímá.“

Štěpán Arkáďjevič se lehounce pousmál, zpozorovav okamžitou, jemu dobře povědomou změnu ve tváři Levina, jenž se stal natolik zasmušilým, nakolik byl před chvilkou veselý.

„Ty’s už úplně dokončil jednání o lese s Rjabininem?“ otázal se Levin.

„Ano, ukončil. Cena znamenitá, třicet osm tisíc. Osm tisíc závdavku a ostatní ve lhůtách na šest let. Vyjednával jsem o tom dlouhou dobu. Více nikdo nedával.“

„To znamená, že jsi prodal les zadarmo,“ pravil mrzutě Levin.

„Kterak zadarmo?“ otázal se s dobrodušným úsměvem Štěpán Arkáďjevič, předvídaje, že nyní v očích Levina bude všechno špatné.

„Protože les stojí aspoň pět set rublů za desjatinu,“ odvětil Levin.

„Eh, aby vás kozel, vy selští hospodáři!“ zvolal žertem Štěpán Arkáďjevič. „Vy o nás měšťácích nemluvíte jinak než s pohrdáním!… Ale když se jedná o nějakou opravdovou záležitost, my ji lépe provedeme než vy. Věř mi, že jsem všechno rozpočítal,“ dovozoval Štěpán Arkáďjevič, „a že les je prodán velmi výhodně, tak se opravdu, bojím, aby kupec nevzal slovo nazpět. Vždyť to není dříví stavební,“ pokračoval Štěpán Arkáďjevič, chtěje slovem stavební úplně přesvědčiti Levina, že jeho pochybnosti jsou neodůvodněny, „nýbrž z většího dílu dříví polenové. Na desjatině nepostaví více než třicet kubických sáhů, a on mně dal po dvou stech rublů.“

Levin se pohrdavě usmál. „Znám,“ myslil si, „ten způsob nejen jeho samého, nýbrž všech měšťáků, kteří, když byli dvakrát za deset let na vsi a zachytili tam dvě nebo tři mužická slova, užívají jich, ať si už pravidelně nebo nepravidelně, ale jsou pevně přesvědčeni, že už vědí všechno. Stavební, nepostaví třiceti sáhů. Mluví slova a sám neví, co znamenají.“

„Já si nedovolím poučovati tě o tom, co ty tam píšeš ve své kanceláři,“ prohodil Levin, „a budu-li od vás co potřebovat, tedy tě poprosím za radu. Ale ty jsi přesvědčen, že umíš celou tu abecedu o lesích. Je těžká, brachu. Spočítal jsi stromy?“

„Jak, stromy počítat?“ zvolal se smíchem Štěpán Arkáďjevič, snaže se vyvésti přítele z jeho neveselé nálady. „Sčítat písku zrnka, planet paprsky ač moh’ by rozum vysoký…“

„Dobře, dobře, ale vysoký rozum Rjabinina může. A nejen on; ani jediný kupec nekoupí les, dokud nespočítal stromy, nedají-li mu ovšem les zadarmo, jako ty. Tvůj les já znám. Bývám tam každý rok na lovu a tvůj les stojí za pět set rublů hotových peněz. A on ti dal dvě stě a ještě ve lhůtách. To znamená, že jsi mu daroval třicet tisíc.“

„Eh, přestaň přehánět,“ pravil tesklivým hlasem Štěpán Arkáďjevič, „proč tedy nikdo jiný nedával víc?“

„Protože se Rjabinin s druhými obchodníky smluvil: dal jim odstupné. Měl jsem se všemi už co dělat a znám je proto dobře. Vždyť to nejsou obchodníci, nýbrž lichváři. On neuzavře obchod, z něhož mu může vyplynout deset, patnáct procent. On kouká, jak by koupil za dvacet kopejek celý rubl.“

„Ale přestaň, ty jsi ve špatné míre.“

„Dokonce ne,“ zvolal mrzutě Levin, když dojeli k domu.

U schodů stála již pevně okovaná a koží pokrytá bryčka s dobře vykrmeným koněm, s pevným, širokým řemením. V bryčce seděl pevně podpásaný, jako krví nalitý kupecký pomocník, jenž sloužil Rjabininu zároveň za kočího. Sám Rjabinin byl už v domě a přivítal oba lovce v předsíni. Rjabinin byl vysoký, hubený člověk prostředních let, s knírem, holenou, vysedlou bradou a vypuklýma, kalnýma očima. Měl na sobě tmavomodrý kabát s dlouhými šosy a s knoflíky přišitými pod pasem, vysoké boty, nad kotníky svraštělé a na lýtkách hladké, boty vězely ve velikých kaloších. Utřel si šátkem tvář kolem do kola, zapjal kabát, jenž beztoho mu přiléhal velmi dobře a s úsměvem na rtech vítal příchozí, podávaje Štěpánu Arkáďjeviči ruku tak, jako by jí chtěl něco zachytnout.

„Ah, vy jste už přijel,“ zvolal Štěpán Arkáďjevič, podávaje mu ruku. „Nu, to je hezké.“

„Nedovolil jsem si, abych neposlechl rozkazu vaší osvícenosti, ačkoli cesta je prehanebná. Rozhodně celou cesta jsem šel pěšky, ale dostavil jsem se v čas. Konstantine Dmitriči, má úcta,“ obrátil se obchodník k Levinu, snaže se zachytiti i jeho ruku. Ale Levin se zamračil a tvářil se, jako by jeho ruky nepozoroval, a počal vyndávati sluky. „Ráčili jste se honbou bavit? Co to bude, na příklad, za ptáka?“ dodal Rjabinin, pohlížeje s opovržením na sluky, „chutný, na příklad asi bude.“ Pak zavrtěl hlavou, jako by neschvaloval a silně o tom pochyboval, že by tahle ovčinka stála za vydělání.

„Nepůjdeš do kabinetu?“ optal se mrzutě Levin po francouzsky Štěpána Arkáďjeviče. „Zajděte do kabinetu, tam spolu pohovoříte.“

„Docela možno, kdekoli libo,“ s pohrdavou důstojností pravil Rjabinin, jako by tím chtěl ukázat, že někdo jiný mohl by býti na rozpacích, jak a s kým zacházet, on vsak že nikdy a nikde nebývá v rozpacích.

Když Rjabinin vstoupil do kabinetu, ohlížel se dle svého zvyku, jako by hledal svatý obraz, ale když jej našel, nepoznamenal se křížem. Prohlédl si skříně a poličky s knihami a pohrdlivě se usmál s týmž výrazem nedůvěry, jako když spatřil sluky, opět zavrtěl hlavou na důkaz nesouhlasu, neboť tu již nemohlo býti nijaké pochybnosti, že tato ovčinka nestojí za vydělání.

„Tak jakž? Přivezl jste peníze?“ otázal se Oblonský. „Sedněte si.“

„O peníze zle nebude. Přijeli jsme vás navštívit, domluviti si.“

„O čem se domlouvat? Nu sedněte si.“

„Můžeme,“ mínil Rjabinin, sedaje si a opíraje se loktem způsobem, pro něho velmi nepohodlným, o lenoch křesla. „Musíte slevit, pane kníže. Jináče hřích bude. A peníze jsou připraveny dokonale, do poslední kopějky. S penězi prodlení nebude.“

Levin ukládal mezi řečí pušku do skříně, ale chtěl již odejít; zaslechnuv však poslední slova kupcova, zastavil se ve dveřích.

„Dostal jste i tak les darmo,“ prohodil. „Příliš pozdě už ke mně přijel; jinak bych cenu ustanovil já.“

Rjabinin vstal a mlčky s úsměvem na rtech prohlédl si Levina od nohou do hlavy.

„Tuze skoupý, Konstantin Dmitrič,“ ozval se kupec obraceje se k Štěpánu Arkáďjeviči. „Rozhodně ničeho nelze od něho koupit. Smlouval jsem pšenici, hezké peníze jsem nabízel…“

„Proč bych vám svoje dával zadarmo? Vždyť jsem na cestě nezdvihl, ani neukrad’.“

„Dovolte, za nynějších časů krást rozhodně není možná. Za nynějších časů máme veřejné soudy, určitě všechno, jak se sluší a patří; a krást, ani pomyšlení. Řekli jsme to poctivě. Žádají mnoho za les. Nestržíš takové sumy. Prosím, aby mně slevili aspoň maličkost.“

„Víte-li co. Je koupě uzavřena, nebo ne? Je-li uzavřena, nač se ještě smlouvat. Není-li však,“ ozval se Levin, „tedy les kupuju já.“

Úsměv zmizel náhle s tváře Rjabinina. Jestřábí, dravý, surový jeho pohled upřel se na Levina. Rozepjal chvatně hubenými prsty kabát, rozhrnul blůzu, rozepjal měděné knoflíčky u vesty, sňal řetízek od hodinek a honem vytáhl starou tlustou peněženku.

„Račte, les je můj,“ zvolal bystře, poznamenal se křížem a napřáhl ruku. „Vezměte peníze a les je můj. Vidíte, tak se smlouvá Rjabinin a netahá se o trojníky,“ chlubil se dále, máchaje peněženkou.

„Já bych na tvém místě nechvátal,“ pravil Levin.

„Co myslíš?“ zvolal udivený Oblonský; „vždyť jsem dal slovo.“

Levin vyšel ze světnice, bouchnuv dveřmi. Rjabinin, pohlížeje na dvéře, pokýval hlavou a usmál se.

„To je všechno mladost, rozhodně jen chlapectví. Vždyt kupuju, račte věřit, na mou čest, jen tak říkaje pro jméno, k vůli pověsti, že, nu, Rjabinin koupil les Oblonského a ne někdo jiný. Ale jak se se svými penězi shledám, to ví ještě pán Bůh. Věřte mi, jak je Bůh nade mnou. Račte: podmínky napsat…“

Za hodinu kupec pozorně zapjal svou bluzu i všechny knoflíky kabátu a s kupní smlouvou v kapse usedl do své železem pevně okované bryčky a odejel domů.

„Ach, tihle ti páni!“ žaloval si svému pomocníku, „to je práce s nimi.“

„Tahanice,“ souhlasil pomocník, odevzdávaje Rjabininu oprati a zapínaje koženou pokrývku. „A štěstí možná přát ke koupi, Michajle Ignatiči?“

„Nu, nu…“

XVII

Štěpán Arkáďjevič odebral se nahoru s kapsou plnou státních pokladničních poukázek, které mu vyplatil na tři měsíce napřed kupec. Prodej lesu byl ukončen, peníze v kapse, tah sluk podařený a Štěpán Arkáďjevič nacházel se proto v nejlepší míře. Přál si tedy vyvésti z mrzutého rozmaru i Levina. Chtělo se mu ukončiti den při večeři právě tak příjemně, jak ho započal.

Levin opravdu byl rozladěn a přes všelikou snahu, chovati se laskavě a líbezně k milému hostu, nemohl se přemoci. Opojnost zprávy, že Kiti se nevdala, počala na něho pomalu působit.

Kiti není vdaná, ona stůně, stůně z lásky k člověku, jenž jí opovrhl. Tato urážka zdála se mu, jako by padala i na něho. Vronský opovrhl jí a ona opovrhla jím, Levinem. Následovně Vronský měl právo přezírati Levina, a proto byl jeho nepřítelem. Ale toho všeho Levin neuvažoval. On jen podezříval matně, že ve všem tom jest cosi urážlivého i pro něho, a mrzel se nyní ne na to, co ho rozladilo, nýbrž chápal se každé záminky, jež mu přicházela pod ruku. Rozčiloval ho hloupý prodej lesa, klam, jímž se dal podvésti Oblonský a který se stal v jeho domě.

„Což, jste hotovi?“ zvolal vstříc Štěpánu Arkáďjeviči, když tento přišel nahoru. „Budeš večeřet?“

„Ano, neodřeknu se. Jakou já mám chuť na venku, zrovna ku podivu! A proč jsi nenabídl Rjabininu, aby se najedl?“

„Eh, vem ho čert!“

„Avšak, jak ty s ním zacházíš!“ divil se Oblonský. „Ty’s mu ani ruky nepodal. Proč pak bych mu nepodal ruky?“

„Protože nepodávám ruky ani lokaji a lokaj je stokrát lepší než on.“

„Ale víš-li, ty’s hrozný retrograd! Kde že je splynutí stavů?“ usmál se Oblonský.

„Komu působí potěšeni splývat, ať slouží ke zdraví; ale mně se to protiví.“

„Ty’s, brachu, jak vidím, opravdu zpátečník.“

„Řeknu ti pravdu; já jsem nikdy o tom nemyslil, co jsem. Já jsem Konstantin Levin a víc nic.“

„Ano Konstatin Levin, který je ve hrozně špatném rozmaru,“ prohodil s úsměvem Štěpán Arkáďjevič.

„Opravdu, jsem ve špatné míře, a víš proč? Pro tvůj, odpusť, hloupý prodej…“

Štěpán Arkáďjevič se dobrodušně zachmuřil jako člověk, kterému bez příčiny ubližují a působí mu nepříjemnosti.

„Přestaň už!“ chlácholil Levina. „Kdy pak se stane, aby, když člověk něco prodá, neupozorňovali ho hned po prodeji, že věc stojí za víc? Ale dokud prodává, více nenabídne nikdo… Ne, já vidím, ty máš zoubek na toho nešťastného Rjabinina.“

„Možná dost, že mám. A víš proč? Ty ovšem řekneš zase, že jsem retrograd, nebo nějaké jiné podobné strašné slovo; ale nicméně mne mrzí a uráží, když vidím, jak na všech stranách šlechta chudne, ta šlechta, ke které náležím i já a jsem rád přes všeliké splývání stavů, že k ní náležím… A šlechta chudne ne následkem přepychu. To by nic neznamenalo. Žíti po pansku má šlechtic právo; jen šlechtic to také dovede. Nyní sedláci v okolí kupují pozemky a mne to neuráží. Pán nic nedělá, sedlák se trudí a vytlačuje zahálčivého člověka. A tak to má být. Já s potěšením vidím bohatnutí sedláků. Ale mne mrzí, když vidím, že šlechta chudne z jakési — nevím, jak bych se vyjádřil — nevinnosti. Tam pachtýř Polák koupil za půl ceny překrásný velkostatek od šlechtičny, která bydlí stále v Nizze. Onde najímá kupec za rubl desjatinu pozemku, jenž stojí za deset rublů. A tu jsi ty bez jakékoliv příčiny daroval tomu šejdíři třicet tisíc.“

„Tedy dle tvého mínění měl jem spočítat každý strom?“

„Rozumí se, že jsi měl. Vidíš, ty jsi nespočítal, ale Rjabinin spočítal. Děti Rjabinina budou míti prostředky k živobytí a vzdělání, a tvoje děti, může být, nebudou jich mít!“

„Nechať, ale odpusť mně, v onom počítání stromů v lese jest cosi mizerného. My máme svoje zaměstnání, oni také svoje, a oni se shánějí po výdělku. Ale, smlouva je ostatně hotova a tedy konec. Ach tu se podívej, sázená vejce; tak já jím vejce nejraději. A Agafja Michajlovna nám přinese ten znamenitý piroh s travkami…“

Štěpán Arkáďjevič přisedl ke stolu a počal žertovat s Agafjí Michajlovnou, ubezpečuje ji, že podobného obědu a večeře už dávno nejedl.

„Nu, vy aspoň pochválíte,“ ozvala se Agafja Michajlovna, „ale Konstantin Dmitrič, ať mu podají cokoli, třeba kůrku chleba, nají se a jde.“

Jakkoli se Levin snažil, aby se přemohl, zůstal mlčenlivým a zasmušilým. Pokládal za nezbytné, otázati se na něco Štěpána Arkáďjeviče, ale nemohl se na to odhodlati, a nenacházel ani formy, ani vhodné chvíle, kdy a jak by to mohl učiniti. Štěpán Arkáďjevič odešel už dolů do své ložnice, svlékl se, opět se umyl, oblékl vroubkovanou noční košili a lehl si, ale Levin stále ještě otálel u něho ve světnici, rozprávěje o různých maličkostech a nemoha se nijak rozhodnouti k otázce o tom, čeho si přál.

„Jak nyní dovedně hotoví mýdlo,“ prohodil, rozbaluje a prohlížeje si vonný kousek mýdla, jež přihotovila Agafja Michajlovna pro hosta, který ho však neužil. „Jen se podívej, vždyť to je čistě umělecký výrobek.“

„Ano, všechno se nyní značně zdokonalilo,“ odpověděl Štěpán Arkáďjevič, líně a sladce zívaje. „Divadla, například, kafé-šantany… a a-a!“ zíval poznovu. „Všude elektrické osvětlení… a-a!“

„Ano, elektrické osvětlení,“ prohodil Levin. „Ano. Nu, a kde je nyní Vronský?“ otázal se náhle, odloživ mýdlo.

„Vronský?“ ozval se Štěpán Arkáďjevič, potlačiv zívotu: „je v Petrohradě. On odejel hned za tebou, a od té doby nebyl ani jednou v Moskvě. A chceš-li věděti, Kosťo, já ti povím pravdu,“ pokračoval, opřev se loktem o noční stolek a položiv na ruku svou hezkou, ruměnou tvář, z níž se svítily jako hvězdy vlažné, dobré, ospalé oči. „Ty’s byl sám vinen. Ty jsi se lekl soupeře. Já však, jak jsem ti už tehdá povídal, já opravdu nemohu rozhodnouti, na které straně bylo více šansí. Proč pak jsi nepodnikl útok? Já jsem ti tehdá povídal, že…“ Oblonský zívnul čelistmi, neotvíraje úst.

„Ví-li pak, nebo ne, že jsem udělal Kiti návrh?“ pomyslil si Levin, hledě na přítele. „V jeho tváři je cosi lstivého, diplomatického,“ a cítě, že se červená, zahleděl se mlčky přímo do očí Štěpána Arkáďjeviče.

„Přihodilo-li se tehdá něco s její strany, tedy to bylo okamžité okouzlení zevnějškem,“ pokračoval Oblonský. „Onen, rozumíš, rafinovaný aristokratismus a budoucí postavení ve vznešené společnosti působily na ni i na její matku.“

Levin se nasupil. Urážka odmrštění, jíž zakusil, bodla ho do srdce jako by novou, čerstvou ranou. Byl však doma, a doma pomáhají i stěny.

„Počkej, počkej,“ vskočil do řeči Oblonskému. „Ty tvrdíš, že aristokratismus. A dovol mně otázku, v čem záleží aristokratismus Vronského, aneb čí koli vůbec, takový aristokratismus, aby k vůli němu bylo možno povrhnouti mnou? Ty pokládáš Vronského za aristokrata, já však ne. Člověk, jehož otec se povznesl patolízalstvím, jehož matka bůh ví s kým neměla známost… Ne, odpusť, brachu, ale já pokládám za aristokraty sebe a lidi podobné mně, kteří se mohou z minulosti vykázati třemi nebo čtyřmi poctivými pokoleními, jež stála na výši své doby (nadání a rozum — to je jiná otázka), a kteří se nikdy a před nikým nedopouštěli podlosti, nikdy se o nic nedoprošovali, to jest lidi, jakými byli můj otec a děd. Já znám mnoho takových. Tobě se zdá ponižujícím, že popočítám v lese stromy, a ty dáváš Rjabininu darem třicet tisíc; ale ty dostaneš od státu zálohu a nevím co ještě, a já nedostanu; a proto si vážím statku rodového a vydělaného… Aristokraté jsme my, ale ne ti, kdo umějí být živi jen od dárků vládců tohoto světa a koho možno koupit za dvacetník.“

„Na koho se zlobíš? Vždyť já souhlasím s tebou,“ chlácholil jej Štěpán Arkáďjevič upřímně a vesele, ač cítil, že Levin do počtu těch lidí, jež možno koupiti za dvacetník, počítá i jeho. Oživenost Levina se mu opravdově líbila. „Na koho se zlobíš? Ačkoli mnoho z toho, co’s pravil o Vronském, není pravda, ale já nemluvím o něm. Pravím ti přímo, já na tvém místě jel bych se mnou do Moskvy a…“

„Ne. Já nevím, víš-li, nebo ne, ale mně je všecko jedno. Já ti to tedy řeknu. Já jsem nabídl ruku a dostal jsem košem, a Kateřina Alexandrovna tvoří nyní pro mne těžkou a hanbivou vzpomínku.“

„Proč? Nu, hloupost!“

„Nechme toho. Odpusť mně, prosím tě, řekl-li jsem ti něco hrubého,“ omlouval se Levin. Nyní, když se vymluvil, stal se opět takovým, jakým byl ráno. „Nehněváš se na mne, Stivo? Buď tak dobrý, nehněvej se,“ žadonil dále a usmívaje se, vzal Oblonského za ruku.

„Toto, ani dost málo a nemám také proč. Jsem naopak rád, že jsme si o tom pohovořili. A víš-li, ranní tah bývá pěkný. Což abychom jeli? Ani bych nespal a zrovna z lesa bych odejel na stanici.“

„Výtečně.“

XVIII

Přes to, že veškeren vniterní život Vronského byl přeplněn vášní, jeho vnější život valil se bez změuy a bez přestávky dále po starých, obvyklých kolejích světských a plukovních styků a zájmů. Plukovní zájmy zaujímaly důležité místo v životě Vronského jednak proto, že lnul k svému pluku, a ještě více proto, že ho v pluku měli rádi. V pluku nejen že Vronského měli rádi, nýbrž jeho ctili a byli na něho hrdi, hrdi hlavně proto, že tento nad míru bohatý člověk s vynikajícím vzděláním a nadáním, před nímž se prostírala otevřená dráha k všelikému úspěchu ctižádosti a marnivosti, že člověk ten vším tím povrhoval a ze všech životních zájmů bral si nejvíce k srdci zájmy pluku a svých soudruhů. Vronskému bylo známo, jak na něho hledí soudruhové, a pokládal za svou povinnost jednati tak, aby onen názor na něho se neměnil a to tím spíše, že se mu podobný život líbil.

Samo sebou se rozumí, že s nikým ze svých soudruhů nemluvil o své lásce, nepodřekl se ani při důkladných pitkách (ostatně se nikdy tak neopíjel, aby pozbyl vlády nad sebou) a zacpával ústa těm ze svých prostořekých soudruhů, kteří se pokoušeli narážeti na jeho milostný poměr. Ale přes to jeho milostný poměr byl znám po celém městě. Všude více či méně určitě tušili jeho poměr ke Karenině. Většina mladých lidí mu záviděla hlavně pro nejobtížnější překážku v jeho lásce, pro vysoké postavení Karenina, jehož následkem bylo, že poměr ten musil upoutati pozornost vší vznešené společnosti.

Většina mladých dam, jež záviděly Anně a jež už dávno omrzelo, že ji nazývali spravedlivou, těšily se nyní, že se splnilo, co předpokládaly, a očekávaly jen, až se obecné, mínění rozhodně obrátí, aby se na ni mohly vrhnouti se vší tíží svého opovržení. Chystaly si už ony kousky bláta, jež na ni hodí, až nadejde pravá chvíle. Většinu obstárlých lidí a osob vysoce postavených mrzel onen skandál, jenž se chystal ve společnosti.

Matka Vronského, když se dověděla o jeho poměru, byla zprvu spokojena, poněvadž dle její ponětí nic tak nedovršovalo uhlazenost mladého vznešeného člověka, jako poměr s dámou vznešeného světa, a jednak i proto, že Karenina, která se jí tak zalíbila a která jí tak mnoho vypravovala o svém synáčkovi, byla přec jen právě taková, jako všechny krásné a pořádné ženštiny, pořádné ovšem dle ponětí hraběnky Vronské. Ale v poslední době se dověděla, že její syn se zřekl nabídnutoho jemu a důležitého pro budoucí kariéru postavení, a sice jen proto, aby mohl zůstati i nadále v pluku a stýkati se s Kareninou; zvěděla, že se proto na něho rozmrzely některé vznešené osobnosti, a následkem toho změnila své mínění. Také to se jí nelíbilo, že podle všeho, co slyšela o onom poměru, nebyl to onen lehký, graciosní poměr osob vznešeného světa, jejž by hotova byla schváliti, nýbrž jakási Wertherovská, zoufala vášeň, jak jí sdělovali, která ho mohla přivést k nějaké hlouposti. Neviděla syna od jeho náhlého odjezdu z Moskvy a prostřednictvím svého staršího syna žádala, aby k ní přijel.

Starší bratr také nebyl spokojen s mladším. On nerozvažoval, jaká to byla láska, veliká nebo maličká, vášnivá nebo bez vášně, poskvrňující nebo nevinná (sám, ač měl děti, vydržoval si tanečnici, a proto byl v tom vzhledě shovívavým); ale věděl, že je to láska, která se nelíbí těm, komu by se měla líbit, a proto neschvaloval jednání bratrovo.

Vronský kromě vojenské služby a městské společnosti měl ještě jednu pasii — koně, jichž byl vášnivým milovníkem.

Na letošek byly určeny důstojnické dostihy s překážkami. Vronský se přihlásil k dostihům, koupil si anglickou čistokrevnou kobylu a vzdor svému milostnému poměru byl vášnivě, ač zdrženlivě zaujat chystanými dostihy…

Tyto dvě vášně nepřekážely jedna druhé. Naopak, Vronský potřeboval nějakého zaměstnání, nějaké pasie, nezávislé od jeho lásky, při níž by si mohl odpočívat, mohl se osvěžovat od příliš rozčilujících dojmů.

XIX

V den Krasnoselských dostihů přišel Vronský dříve než obyčejně do společné jídelny plukovní artěle sníst bífstek. Nemusil se příliš mořiti hladem, proto že jeho váha byla právě normální, čtyři a půl pudu. Ale musil se varovati ztloustnutí, a proto nejedl moučných a sladkých pokrmů. Seděl s rozepjatým kabátem, pod nímž bylo viděti bílou vestu, opřel se oběma rukama o stůl a očekával svůj objednaný bífstek, pohlížeje do rozevřeného francouzského románu, jenž ležel na talíři. Pohlížel do knihy jen proto, aby nemusil mluviti s přicházejícími a odcházejícími důstojníky, a zamyslil se.

Přemýšlel o tom, že Anna mu slíbila dáti dostaveníčko dnes po dostizích. On však jí neviděl tři dni, a protože se její muž vrátil právě z ciziny, nevěděl, uvidí-li ji dnes nebo ne, a jak by se toho mohl dověděti. Posledně se s ní setkal na dáči své sestřenice Betsy. Na dáču Kareniných přijížděl co možná nejméně. Nyní se tam chtěl odebrat a uvažoval způsob, jak to učinit.

„Rozumí se, já řeknu, že mne Betsy posýlá, abych se optal, přijede-li ona na dostihy. Rozumí se, pojedu,“ rozhodl se na konec a zdvihl oči s talíře. Jeho tvář v očekávání brzkého shledání zářila radostí.

„Pošli do mého bytu, aby zapřáhli honem trojku do faëtonu,“ přikázal sluhovi, který mu přinesl bífstek na stříbrné horké misce. Prišoupnuv si misku, dal se do jídla.

Ze sousední komnaty bylo slyšeti nárazy koulí na kulečníku, hovor a smích. Venkovskými dveřmi vstoupili dva důstojníci, jeden mladoučký, se slabou, něžnou tváří, jenž vstoupil nedávno do pluku z pážecího sboru. Druhý byl plný, starý důstojník s náramkem na ruce, s malinkýma očima, zarostlýma tukem.

Vronský na ně pohlédl, zasmušil se a jako by jich nebyl zpozoroval, díval se stranou do knihy, jedl a četl zároveň.

„Co, posilňuješ se před namáháním?“ zvolal plný důstojník, sedaje podle Vronského.

„Vždyť vidíš,“ odpověděl Vronský, mrače se, utíraje si ústa a nehledě na něho.

„A nebojíš se, že ztloustneš?“ dobíral si ho dále důstojník, přistavuje židli pro mlaďoučkého důstojníka.

„Co?“ optal se zlostně Vronský, tváře se, jako by se mu hnusilo, a ukazuje své husté, bílé zuby.

„Nebojíš se, že ztloustneš?“

„Sklepníku, cheres!“ zavolal Vronský, neodpovídaje na dotaz, přeložil knihu na druhou stranu talíře a četl dále.

Tlustý důstojník vzal do ruky cenník vín a obrátil se k mlaďoučkému důstojníku.

„Vybeř sám, co budeme pít,“ prohodil, podávaje mu cenník a dívaje se na něho.

„Třebas rýnské,“ odpověděl mladý důstojník, nesměle se dívaje se strany na Vronského a snaže se zachytiti mezi prsty sotva vyrážející knírek. Když viděl, že se Vronský neobrací, vstal a pravil k tlustému:

„Pojďme ke kulečníku.“

Tlustý důstojník poslušně vstal a oba se obrátili ke dveřím.

V tu chvíli vstoupil do sálu vysoký, statný rotmistr Jašvin a kývnuv pohrdavě vzhůru hlavou odcházejícím dvěma důstojníkům přistoupil k Vronskému.

„Ah! tu je!“ vzkřikl, silně ho udeřiv svou velikou rukou do pogonu.[22] Vronský se zlostně obrátil, ale tvář jeho ihned zazářila obvyklou jemu klidnou a pevnou laskavostí.

„Moudře jednáš, Alëšo,“ promluvil rotmistr hlasitým barytonem. „Nyní se najez a vypij jednu sklenku.“

„Nechce se mi jíst.“

„Eh nerozdílní,“ dodal Jašvin, pohlížeje sarkasticky na dva důstojníky, kteří v tu chvíli vycházeli ze dveří sálu. Přisedl pak k Vronskému, sehnuv v ostrém úhlu svá v poměru k výšce židlí příliš dlouhá stehna a holeně v těsných jízdeckých kalhotách. „Proč pak jsi včera nezajel do Krasnoselského divadla? Numerová nebyla dokonce zlá. Kde jsi byl?“

„Zdržel jsem se příliš dlouho u Tverských,“ odpověděl Vronský.

„Ach!“ ozval se Jašvin.

Jašvin, karbaník, hýřil a nejen bez jakýchkoli principů, nýbrž člověk s principy nemravnými, byl nicméně nejlepším přítelem Vronského z celého pluku. Vronský ho měl rád pro jeho neobyčejnou fysickou sílu, kterou nejčastěji dokazoval tím, že dovedl píti jako sud, nespati a přece se neměniti; pak pro jeho značnou mravní sílu, kterou dokazoval svým chováním k náčelníkům a soudruhům, zjednávaje si hrůzu i úctu, jak hrou v karty, an hrával o desítky tisíc a vždy, vzdor vypitému vínu, tak pevně a jemně, že byl pokládán za prvního hráče v Anglickém klubu. Vronský však si ho vážil a miloval ho hlavně proto, že cítil, že Jašvin má jeho rád ne pro jméno a pro bohatství, nýbrž k vůli němu samému. Ze všech lidí s ním jediným mohl by Vronský rozprávěti o své lásce. Zdálo se mu, že jediný Jašvin, nehledě na to, že zdánlivě povrhoval všelikým citem, mohl pochopiti onu silnou vášeň, která vyplňovala nyní jeho celý život. Mimo to byl přesvědčen, že Jašvin neshledává zábavy v klepech a skandálech, ale chápe onen cit, jak se sluší, to jest ví a věří, že láska není žert, není zábavou, že jest to něco opravdovějšího a vážnějšího.

Vronský s ním o své lásce nemluvil, ale věděl, že ví všechno, všemu rozumí, jak je zapotřebí, a jemu bylo milé, že mu to všechno viděl na očích.

„Ach, ano!“ zvolal Jašvin, když mu Vronský řekl, že se zdržel u Tverských, zajiskřil svýma černýma očima, chopil se levého kníru a počal dle ošklivého zvyku jeho konec spouštěti do úst.

„Nu, a co jsi ty včera dělal? Vyhrál jsi?“ otázal se Vronský.

„Osm tisíc. Ale tři jsou nepěkné; sotva je dá.“

„Můžeš tedy na mne prohrát,“ pravil Vronský, usmívaje se. (Jašvin sázel značnou sumu na Vronského.)

„Za nic na světě neprohraju. Nebezpečným je pouze Machotin.“

Rozhovor přešel na nastávající dostihy, na které pouze mohl Vronský nyní myslit.

„Pojďme, já jsem hotov,“ zvolal Vronský, vstal a obrátil se k východu. Jašvin také vstal, roztáhnuv své dlouhé nohy a vypjav svá dlouhá záda.

„Obědvat je pro mne ještě záhy, ale pít se chce. Přijdu hned za tebou. Hej, vína!“ křikl svým zvučným hlasem, znamenitým při velení, jenž byl tak silný, že skla v oknech řinčela. „Anebo ne, není třeba,“ vzkřikl hned zas na to. „Jdeš domů? Já půjdu s tebou.“

I odešel s Vronským.

XX

Vronský bydlil v prostorném a čistém čuchonském domku, přehrazeném na dvé. Petrický bydlil s ním společně i v ležení. Když Vronský s Jašvinem vešli do chaty, Petrický spal.

„Vstávej, už jsi dost pospal,“ zvolal Jašvin, jenž vešel za přehrádku a škubal za rameno rozcuchaného Petrického, obráceného tváří k podušce.

Petrický vskočil rázem na kolena a ohlédl se.

„Tvůj bratr zde byl,“ sděloval Vronskému. „Vzbudil mne, čert ho vem, a řekl, že přijde později.“ Na to roztáhl opět pokrývku a vrhl se znova na podušku. „Ale dej pokoj, Jašvine;“ zlobil se na Jašvina, jenž s něho stahoval pokrývku. „Nech mne na pokoji!“ Pak se obrátil a otevřel oči. „Řekni mně raději, čeho se mám napit; tak ošklivo v ústech, že…“

„Nejlíp vodky,“ radil Jašvin. „Tereščenko! vodky bárinu a okurku,“ křikl na sluhu, libuje si patrně svůj mocný hlas.

„Ty myslíš vodky? Co?“ ptal se Petrický, svraštiv čelo a protíraje si oči. „A ty budeš pít? dohromady? Tedy budu pít. Vronský ty budeš pít?“ volal Petrický, vstávaje a hale se pod pažemi do tygrové pokrývky.

Vstoupil do dveří v přehrádce, zdvihl ruce a zazpíval po francouzsku… „Byl král v Thule… Vronský budeš píti?“

„Jdi k čertu,“ zvolal Vronský, oblékaje uniformu, jíž mu podával sluha.

„Kam to?“ optal se Jašvin. „Hle i trojka,“ dodal, spatřiv přijíždějící faëton.

„Do konírny; mimo to musím ještě zajeti k Brjanskému platit za koně,“ odvětil Vronský.

Vronský skutečně slíbil, že přijede ke Brjanskému, jenž bydlel deset verst od Peterhofu, a že mu přiveze peníze za koně, a přál si i k němu ještě zajeti. Ale soudruhové pochopili ihned, že nejede jen tam.

Petrický, jenž stále ještě zpíval, pošilhával okem a vypjal rty, jako by chtěl říci: „Víte, co je to za Brjanského.“

„Hleď, ať nepřijedeš pozdě!“ řekl Jašvin a ihned, aby převedl rozhovor na jiný předmět, dodal: „Co dělá můj ryzák? Slouží dobře?“ Těmi slovy optal se, dívaje se z okna, na prostředáka v trojce, jehož byl prodal Vronskému.

„Počkej!“ vzkřikl Petrický, když Vronský už odcházel. „Tvůj bratr ti zde zanechal psaní a lístek: Počkej, kam jsem je dal?“

Vronský se zastavil.

„Kde tedy jsou?“

„Kde jsou? To je právě otázka!“ zvolal slavně Petrický, a přejel si ukazováčkem čelo od nosu k vlasům.

„Mluv přec, to je hloupé!“ pravil Vronský usmívaje se.

„Krb jsem netopil. Zde to musí být někde.“

„Ah, přestaň mluvit hlouposti! Kde je psaní?“

„Ale, já jsem opravdu zapomněl. Anebo se mi to zdálo? Počkej, počkej! Ale, nač se zlobit! Kdybys byl vypil včera jako já, čtyři láhve, zapomněl bys, kde ležíš. Ale počkej, hned si vzpomenu.“

Petrický se vrátil do přístěnku a lehl si na svou postel.

„Stůj! Já jsem takhle ležel, on stál takhle. Ano, ano, ano, ano… „Tu je!“ a Petrický vytáhl psaní ze spod matrace, kam je byl schoval.

Vronský vzal psaní i lístek bratrův. Bylo to právě to, co očekával, — od matky výčitky za to, že k ní nepřijel, a od bratra několik slov, jejichž smysl byl, že si musí spolu promluvit. Vronský věděl, že se jedná stále o totéž. „Co je jim do toho,“ pomyslil si Vronský a smačknuv listy, zastrčil si je pod kabát mezi knoflíky, aby si je mohl cestou pozorněji přečíst. V předsíni potkal se s dvěma důstojníky; jeden byl z jeho pluku, druhý z cizího.

Byt Vronského býval vždy shromaždištěm všech důstojníků.

„Kam pak?“

„Musím do Peterhofa.“

„Koně přivedli z Carského Sela?“

„Přivedli, ale já jí ještě neviděl.“

„Povídá se, že Gladiator Machotina ochroml.“

„Hlouposti! Jen jak pojedete po takovém blátě?“ prohodil druhý.

„Ah, moji spasitelové!“ vzkřikl Petrický, spatřiv příchozí. Před ním stál sluha s vodkou a nasolenou okurkou na podnose. „Tuhle Jašvin mi radí pít, abych se občerstvil.“

„Eh, dali jste nám včera co proto,“ řekl jeden z příchozích. „Celou noc nám nedali spát.“

„Ale jak slavně jsme skončili!“ vypravoval Petrický. „Volkov vylezl na střechu a naříká si, že je mu teskno. Já volám: Přiveď sem hudbu, ať hraje pohřební pochod! A on tak tam na střeše usnul při zvucích pohřebního pochodu.“

„Pij, pij vodku na každý způsob a potom sodovou vodu a mnoho citronu,“ poroučel Jašvin, stoje nad Petrickým jako matka, která přemlouvá dítě, aby užilo léku. „Pak se budeš moci napit trochu šampaňského, ale ne mnoho, tak jednu láhev.“

„Nu tomu rozumím. Počkej Vronský, připijeme si.“

„Ne, pánové, poroučím se vám. Dnes nepiju.“

„Což myslíš, že budeš těžší? Nu, budeme pít tedy sami. Přines sodovou vodu a citron.“

„Vronský!“ zavolal kdosi, když už vycházel ze síně.

„Co?“

„Což abys se dal ostříhat. Vlasy tě budou tížit, zvláště na lysině.“

Vronský začínal vskutku předčasně plešivět. Dal se vesele do smíchu, ukazuje při tom své husté zuby, pošoupl čapku na lysinu, vyšel před dům a sedl do kočáru.

„Ke konírně!“ poručil kočímu a vytáhl již dopisy, chtěje se dát do čtení, ale rozmyslil si a schoval je, aby se nestal roztržitým při prohlídce koně. „Potom!…“

XXI

Zatímní konírna, to jest barák, sbitý z prken, byla zřízena vedle samého hippodromu, a tam měl býti včera předveden kůň Vronského. On ho dosud neviděl. Za posledních dnů nepřicházel koně projíždět, nýbrž poručil tu práci trenérovi a nyní ani nevěděl, v jakém stavu přišel na místo jeho kůň. Sotva sestoupil s kočáru, jeho podkoní, jehož zvali prostě chlapcem, poznav z daleka pánův kočár, vyvolal již trenéra. Vronskému vyšel vstříc suchý Angličan ve vysokých botách a kraťoučkém žaketu, s chumáčem vousů, ponechaných jen pod bradou, kolísaje se klátivým krokem jokajův a vystavuje lokte po obou stranách těla.

„Nu, jak přišla Frou-Frou?“ otázal se Vronský po anglicku.

„All right, sir — všechno je v pořádku, pane,“ zavznělo kdesi uvnitř hrdla Angličanova. „Raději k ní nechoďte,“ dodal, snímaje klobouk. „Připjal jsem jí náhubek a ona je nyní pobouřena. Lépe k ní nechodit; to jen děsí koně.“ —

„Nu, já půjdu. Mně se chce podívati se na ni.“

„Pojďme,“ odpověděl Angličan, mrače se a neotvíraje úst, i máchaje lokty, šel napřed svým kolíbavým krokem.

Vstoupili do nádvoří před barákem. Pěkně a čistě oblečený podkoní, jenž byl právě na stráži, přivítal příchozích s koštětem v ruce a ubíral se za nimi do konírny. V konírně stálo pět koní v dennících, t. j. prkennými stěnami od sebe oddělených, uzavřených komorách; Vronský věděl, že dnes sem přivedli a někde tu stojí hlavní jeho soupeř, pětiverškový[23] ryzák Gladiator Machotina. Více než na svého koně chtělo se mu pohlédnout na Gladiatora, jehož nikdy před tím neviděl. Ale Vronský věděl, že dle zákonů slušnosti milovníků koní nejen se nedovoluje prohlížeti cizího koně, nýbrž že se pokládá již za neslušné vyptávati se na něho. V tu chvíli, když Vronský kráčel po chodbě mezi denníky, podkoní otevřel dvéře druhého oddělení s levé strany a Vronský tam zahlédl vysokého, ryšavého koně s bílými nohami. Věděl, že to musil býti Gladiator, ale s pocitem člověka, odvracejícího se od rozevřeného cizího dopisu, odvrátil se a šel k denníku Frou-Frou.

„Tady stojí kůň Max… Max… nikdy nemohu vyslovit to jméno,“ prohodil Angličan přes rameno, ukazuje palcem se špínou za nehtem na denník Gladiatora.

„Machotina? Ano to je můj jediný vážný soupeř,“ pravil Vronský.

„Kdybyste vy na něm jel,“ řekl Angličan, „já bych sázel na vás.“

„Frou-Frou je nervnější, on silnější,“ odpověděl Vronský, usmívaje se následkem pochvaly své jízdě.

„Při překážkách záleží vše na jízdě a na plucku,“ mínil Angličan.

„Pluck“ jest energie, a smělosti Vronský cítil v sobě dosti, ano — a to je důležitější — on byl pevně přesvědčen, že nikdo na celém světě nemá „plucku“ více než on.

„A jste přesvědčen, že nebylo potřebí koně více propotit?“

„Není třeba,“ odpověděl Angličan. „Jen, prosím vás, nemluvte příliš hlasitě. Kůň se rozčiluje,“ dodal, kývaje hlavou na zavřený denník, před nímž stáli a z něhož bylo slyšet, jak kůň přestavuje nohy na slámě.

Otevřel pak dvéře a Vronský vstoupil do komůrky, slabě osvětlené jediným okénkem. V denníku stál tmavohnědý kůň s náhubkem a ryl se nohami v čerstvé slámě. Když oko Vronského přivyklo k pološeru denníku, přehlédl nevolky jediným povšechným pohledem všechny údy svého zamilovaného koně. Frou Frou byl kůň prostřední výšky a tělem ne zcela bezúhonný. Měl úzkou kostru. Ačkoli hruď byla silně vypuklá, nicméně byla úzká. Zadek byl trochu svislý a nohy přední a zvláště zadní byly dosti patrně klečkaté. Svaly předních i zadních nohou nebyly příliš mocné. Za to hrudní koš byl neobyčejně široký, což překvapovalo zvláště nyní, když následkem přísné diety život jeho se spadl. Hledělo-li se z předu, kosti jeho nohou zdály se pod kolenem sotva silnější než prst; za to se strany byly neobyčejně široký. Celý kůň, vyjma hrudní koš, zdál se smáčknutým se stran a protaženým do délky. Ale Frou-Frou měla jednu vlastnost, která zatmívala všechny její nedostatky; vlastností tou byla krev, ta krev, která se dle anglického výrazu ukazuje. Její na pohled jako kost tvrdé svaly vystupovaly markantně skrze síť žilek, rozloženou v tenké, pohyblivé, jako atlas měkké kůži. Její suchá hlava s vypouklýma, blyštícíma se, veselýma očima, rozšiřovala se u nosu, kde vynikaly široké nozdry s vnitřní stěnkou, nalitou krví. Celá postava její, zvláště její hlava, měla určitý, energický a zároveň něžný výraz. Bylo to jedno z těch zvířat, které — zdá se — jen proto nemluví, protože jim toho nedovoluje mechanické zařízení huby.

Vronskému se aspoň zdálo, že pochopila vše, co si myslil, pohlížeje nyní na ni.

Když k ní Vronský vstoupil, vtáhla do sebe hluboce vzduch, zkřivila své vypouklé oko tak, že se bělmo zalilo krví a potřásajíc náhubkem i pružně přestupujíc s nohy na nohu, pohlížela s druhého konce denníku na příchozí.

„Nu, vidíte, jak je rozčilena,“ přesvědčoval Vronského Angličan.

„Ó, milá! Ó!“ chlácholil ji Vronský, blíže se k ní. Ale čím blíže přicházel, tím se více bouřila. Ale když přistoupil k samé hlavě, tu rázem ztichla a její svaly se zatřásly pod jemnou černou srstí. Vronský ji pohladil po silné šíji, srovnal jí na hřebeni pramen hřívy, jenž se převěsil na opačnou stranu, a přiložil tvář k její rozevřeným nozdrám, jemným jako křídlo netopýra. Frou-Frou vdechla a vydechla z napjatých nozder vzduch tak, že až zazvonilo, zachvěla se, svěsila ostré ucho a protáhla pevný, černý pysk ke Vronskému, jako by ho chtěla zachytit za rukáv. Ale tu si vzpomněla na náhubek, zatřásla jim a opět počala přestupovat s jedné vysoustruhované nohy na druhou.

„Upokoj se, moje drahá, upokoj se!“ chlácholil ji Vronský, pohladil ji ješté rukou po hřbetě a s radostným vědomím, že kůň se nachází ve výtečném stavu, vyšel z denníku.

Rozčilenost přešla s koně na Vronského. On cítil, že krev mu proudí k srdci a že se mu chce právě tak, jako koni, pohybovati se a kousat; bylo mu zároveň veselo, i měl strasti.

„Spoléhám tedy na vás,“ řekl při odchodu Angličanovi, „O půl sedmé na místě.“

„Vše bude v pořádku,“ odvětil Angličan. „A kam vy jedete, mylord?“ optal se nenadále Vronského, uživ oslovení mylord, jehož skoro nikdy neužíval.

Vronský zdvihl udiven hlavu a pohlédl, jak to uměl, Angličanovi ne do očí, nýbrž na čelo, žasna nad smělostí jeho otázky. Ale domysliv se, že Angličan, dávaje mu takovou otázku, pohlíží na něho ne jako na pána, nýbrž jako na jokaye, odpověděl mu:

„Musím k Brjanskému; za hodinu budu zas doma.“

„Po kolikáté se mne dnes už ptají na to!“ pomyslil si Vronský a začervenal se, což se s ním stávalo zřídka. Angličan pozorně na něho pohlédl a jako by tušil, kam Vronský jede, dodal:

„Hlavní věc, býti před jízdou klidným,“ pravil; „hleďte, abyste nebyl rozladěn, a aby vás nic nerozčilovalo.“

„All right,“ odvětil s úsměškem Vronský a vskočiv do kočáru, poručil kočímu jeti do Peterhofa.

Sotva popojeli několik kroků, mračno, jež od rána už hrozilo deštěm, se přiblížilo a spustil se liják.

„Nehezky!“ pomyslil si Vronský, zdvihaje střechu kočáru. „Bylo i tak blátivo, nyní bude hotový močál.“ Sedě v hloubi zakrytého kočáru, vyndal dopisy matčiny a bratrův i přečetl si je.

Ano, bylo to stále totéž. Všichni, i matka, i bratr cítili potřebu vměšovati se do jeho milostných záležitostí. Toto vměšování se probouzelo v něm hněv, — cit, jehož zřídka kdy zakoušel. „Co je jim do toho? Proč má každý za svou povinnost, starati se o mě? Proč mně nedají pokoje? Proto, že vidí, že je to něco takového, čeho nedovedou pochopiti. Kdyby to byl obyčejný, banální, velkoměstský poměr, nechali by mne na pokoji. Ale oni tuší, že to je něco jiného, že to není hříčka a že ona ženština je mi dražší nad vlastní život. A toho nemohou pochopit a proto je to mrzí. Ať si jest a bude náš osud jakýkoli, my si jej tvoříme a nebudeme si naň stýskati,“ mluvil sám s sebou, „spojujeme se slovem my s Annou. Ne, oni nás budou učit, jak máme být živi! Oni nemají ani ponětí o tom, co je štěstí, oni nevědí, že bez této lásky není pro nás ani štěstí, ani neštěstí, protože bez ní pro nás není života,“ spřádal Vronský dále osnovu svých myšlének.

Zlobil se na všechny pro vměšování se do jeho záležitostí zejména proto, že cítil v hloubi duše, že oni, ti všichni, měli pravdu. On cítil, že láska, jež ho poutala k Anně, nebyla okamžitou vášní, která mine, jako přestávají poměry mezi osobami vznešeného světa, nezůstavujíce v živovbytí toho i druhého nijaké jiné stopy než příjemnou nebo nepříjemnou vzpomínku. On chápal úplně nauku svého i jejího postavení, chápal, jak těžko bude tajiti svoji lásku, klamati a obelhávati onu vznešenou společnost, před jejíž oči jsou vystaveni a v níž se stále musí pohybovati. Bylo nutno lháti, klamati, obestírati a stále jen mysliti na druhé v tu chvíli kdy vášeň, jež poutala, byla tak silna, že oba zapomínali na vše ostatní, kromě své lásky.

Vronský si živě připomínal všechny ony čast se přiházející případy, kdy byl přinucen lháti a klamati, ač to bylo nad míru protivno jeho povaze. Zvláště mu živě tanulo na mysli, co najednou zpozoroval na Anně, jak se ona vždy hanbí, když musí klamati a lháti. Mimo to zakoušel podivný pocit, jenž se ho časem zmocňoval od té doby, co přilnul blíže k Anně. Byl to pocit ošklivosti před něčím neurčitým; on nebyl s to říci určitě, byl-li to Alexěj Alexandrovič, či on sám, aneb celý svět. Ale on se pokaždé snažil zapuditi od sebe onen podivný pocit. I nyní, sebrav své síly, rozvíjel dále chod svých myšlének.

„Ano, dříve ona byla nešťastna, ale hrda a klidna; nyní však nemůže býti klidnou a důstojnou, ačkoliv to na sobě neukazuje. Ano, a to musí přestat,“ rozhodl se na konec Vronský.

Poprvé mu přišla do hlavy jasná myšlénka, že ona lež musí přestati, a čím dříve přestane, tím lépe. „Necháme všeho, ona, ona i já, a skryjeme se někde sami dva se svou láskou,“ byla poslední jeho myšlénka.

XXII

Liják dlouho netrval, a když Vronský přijížděl plným cvalem k Peterhofu, ukázalo se opět slunce, střechy letních domků i staré lípy v sadech po obou stranách hlavní ulice třpytily se mokrým leskem, s větví vesele kapalo a se střech srčela voda. Prostřeďák v trojce cválal ze vší síly a táhl již za sebou oba přípřežné koně, kteří se hnali úprkem po blátě a sotva mu stačovali. Vronský nepomýšlel více na to, že liják ještě více pokazí hippodrom, nýbrž byl rád, že následkem deště zastane ji zajisté doma, a sice samotnou, poněvadž věděl, že Alexěj Alexandrovič, jenž nedávno přijel z lázní, z Petrohradu se na dáču nestěhoval.

Jelikož se tedy nadál, že zastane Annu samotnou, slezl, jak obyčejně, aby budil méně pozornosti, před můstkem a šel dále pěšky. Nešel hlavním vchodem z ulice, nýbrž vstoupil na dvůr.

„Přijel pán?“ optal se tam zahradníka.

„Ne. Paní je doma. Ale račte jít hlavním vchodem; tam jsou služební, otevřou vám,“ odpovídal zahradník.

„Ne, já půjdu raději zahradou.“

Přesvědčiv se takovým způsobem, že je opravdu sama, i chtěje ji překvapit, an neohlásil svůj příjezd, a ona zajisté neočekávala, že ji navštíví ještě před dostihy, obrátil se, přidržuje rukou šavli a stoupaje pozorně po pěšince, posypané pískem, k terrase, jež byla obrácena do zahrady. Vronský zapomnél nyní na všechno, nač myslil během jízdy, zapomněl na všechny těžkosti a obtíže svého postavení. Na mysli mu tanulo jediné, že v příštím okamžiku ji uvidí ne ve své fantasii, nýbrž celou, živou, jak jest ve skutečnosti. Stoupal už po pohodlných stupních terrasy, vyšlapuje celou nohou, aby nepůsobil hluk, kdys mu náhle napadlo, nač skoro vždycky zapomínal, a co tvořilo nejtrapnější stránku v jeho poměru k Anně, vzpomněl si na její syna, s jeho tázavým a, jak se mu zdálo, protivným pohledem.

Tento chlapec pŕekážel nejvíce jejich vzájemným stykům. Když on byl přítomen, ani Vronský, ani Anna si nedovolovali mluviti o něčem takovém, čeho by nemohli mluviti veřejně při společnosti, ano nedovolovali si ani narážkami se dotýkati něčeho, čemu by chlapec nemohl rozuměti. Nebylo to mezi nimi jednáno: vzniklo to samo sebou. Klamání onoho dítěte pokládali by za svou vlastní urážku. V jeho přítomnosti rozprávěli spolu jako známí. Ale přese vši ostražitost pozoroval Vronský často, že chlapec upírá na něho pátravý, nejistý pohled a ve svém chování k němu jeví velikou nesmělost, vrtkavost, tu přítulnost, tu opět chladnost a stydlivost. Zdálo se, že chlapec tuší, že mezi oním člověkem a jeho matkou panuje jakýsi vážný poměr, jehož význam však nemůže pochopiti.

Chlapec opravdu cítil, že onen poměr je pro něho nepochopitelným, i snažil se a nedovedl vyhledati v sobě ten cit, jaký by měl chovat k onomu člověku. Jsa, jako dítě, citlivým ke všelikým projevům citu, věděl, že i otec, i guvernantka i chůva, vůbec všichni nejen nemilovali Vronského, nýbrž pohlíželi na něho s ošklivostí a se strachem, ačkoli nic o něm nemluvili; za to však mu neušlo, že máť na něho pohlíží jako na nejlepšího přítele.

„Co to tedy znamená? Co je to za člověka? Jak ho mám milovat? Jestliže toho nechápu, jsem vinen, aneb jsem hloupý a ošklivý chlapec,“ pŕemítal hošík. A to bylo příčinou jeho pátravých, tázavých a z části nepříznivých pohledů, jeho nesmělosti a vrtkavosti, jež tak překážely Vronskému. Přítomnost chlapcova bývala pokaždé a bez výjimky příčinou onoho podivného citu nevysvětlitelné ošklivosti, který Vronský zakoušel často za poslední doby. Přítomnost chlapcova vzbuzovala ve Vronském i v Anně takový pocit, jaký by měl námořník, kdyby dle kompasu viděl, že směr, ve kterém se koráb bystře pohybuje, odchyluje se daleko od pravého směru, ale že nemá prostředků, aby koráb zastavil, že následkem toho každá minule ho vzdaluje více od cíle, a že přiznati se k tomuto pochybenému běhu korábu znamená totéž, jako přiznati se k svému zahynutí.

Ten hošík se svým naivným názorem na život byl kompas, jenž jim ukazoval stupeň odchylky od toho, co věděli, ale věděti nechtěli.

Tentokrát Serëža nebyl doma. Anna byla úplně samotna a očekávala, sedíc na terrase, návrat syna, kterého vedli na procházku, kde byl zastihnut deštěm. Poslala sluhu a svou komornou, aby ho šli hledat, a nyní je očekávala. Seděla, oblečená v bílé šaty se širokým vyšíváním, v koutě terrasy za květinami a neslyšela, jak Vronský přišel. Sklonila svou hlavu s černými kadeřemi a přitiskla čelo k studené kropence, jež stála na zábradlí, a oběma svýma hezkýma rukama, se známými jemu prsteny, se držela za kropenku. Lepost celé její postasvy, hlavy, šíje, rukou překvapovala Vronského pokaždé jako něco neočekávaného. Proto stanul i nyní a u vytržení se zadíval na Annu. Avšak sotva že chtěl učiniti další krok a příblížiti se k ní, ona již pocítila jeho blízkost, odstrčila kropenku a obrátila k němu své rozpálené líce.

„Co je vám? Jste churava?“ zvolal po francouzsku, přistupuje k Anně. Chtěl k ní přiskočiti, ale vzpomněl si, že tu mohl býti někdo cizí, a proto se ohlédl na dvéře balkonu. Při tom se začervenal, jako se začervenal pokaždé, když cítil, že se musí báti a ohlížeti.

„Nikoli, jsem zdráva,“ odvětila Anna, vstávajíc a tisknouc pevně podanou jí ruku. „Já jsem neočekávala… tebe.“

„Můj Bože! vaše ruce jsou jako led!“ prohodil Vronský.

„Ty’s mě lekl,“ pravila Anna. „Já jsem sama a čekám na Serëžu. On šel na procházku a musí se vráti s této strany.“

Přes to však, že se snažila býti klidnou, její rty se chvěly.

„Odpusťte mi, že jsem k vám přijel, ale já nebyl s to, stráviti den, abych vás neviděl,“ pokračoval po francouzsku, jak vždycky mluvíval, vyhýbaje sa takovém způsobem příliš chladnému v jich poměru „vy“ a nebezpečnému „ty“, mezi nimiž by musil voliti, kdyby mluvil po rusku.

„Co mám odpustit? Já jsem tak ráda!“

„Ale vy jste churava nebo zarmoucena,“ pokračoval nepouštěje její ruku a skláněje se nad ní. „Nač jste myslila?“

„Stále tatáž myšlénka,“ odpověděla s úsměvem.

Řekla pravdu. Ať by se jí optali kdykoli, v kteroukoli minutu, o čem přemýšlela, mohla bez chyby odvětit: o témž, o svém štěstí a o svém neštěstí. Když ji Vronský překvapil, byl chod její myšlének asi následující: Přemýšlela, proč pro jiné, na příklad pro Betsy (ona věděla o její poměru s Tuškevičem, jenž pro společnost zůstával tajemstvím), vše to bylo snadné a jí působí tolik trápení? Dnes ji tato myšlénka trápila tím více následkem nékterého uvažování. Anna se ho optala na dostihy. Vronský jí odpovídal, a vida, že je rozčilena, chtěl ji uspokojiti; proto se jal jí vypravovati nejobyčejnějším tonem do nejmenších podrobností všechny přípravy k dostihům.

„Říci mu, nebo neříkat?“ přemýšlela Anna, hledíc mu do klidných, laskavých očí. „On je tak šťasten, tak je zaujat pro své dostihy, že mi neporozumí, jak bych si pŕála, neporozumí, jaký má pro nás oba význam ona událost.“

„Vy jste mi však doposud nepověděla, o čem jste přemýšlela, když jsem přišel,“ pravil Vronský, přetrhnuv své vypravování. „Prosím vás, povězte mi!“

Anna neodpovídala a naklonivší trochu hlavu, upřela na něho tázavě oči, svítíci se zespod dlouhých řas. Její ruka, jež pohrávala utrženým listem, se chvěla. Vronský to pozoroval a ve tváři jeho rozhostil se onen výraz pokornosti a otrocké oddanosti, jemuž nedovedla odolati.

„Vidím, že se něco přihodilo. Mohu-li pak býti klidným jedinou minutu, když vidím, že vás trápí hoře, jehož nemohu sdíleti s vámi? Povězte mi, pro Boha!“ opětoval prosebným hlasem.

„Vždyť já nebudu moci mu odpustit, jestliže nepochopí veškeren význam toho, co se stalo. Raději tedy neříkat, než ho zbytečně zkoušet?“ uvažovala Anna, upírajíc na něho týž pohled a cítíc, že její ruka s lístkem se stále více chvěje.

„Mluvte, pro Boha!“ opakoval Vronský a vzal ji za ruku.

„Tedy říci?“

„Ano, ano, ano…“

„Já jsem s útěžkem,“ oznamovala mu tiše a pomalu.

Lupen v její ruce zachvěl se ještě více, ale Anna nespouštěla očí s Vronského, aby se přesvědčila, jak přijal její zprávu. On zbledl, chtěl něco říci, ale zarazil se, pustil její ruku a sehnul hlavu. „Ano, on pochopil veškeren význam této události,“ pomyslila si Anna a tiskla mu vděčně ruku.

Ale mýlila se. On nepochopil významu její zprávy tak, jak ji chápala ona, ženština. Při posledních Anniných slovech pocítil s desateronásobnou silou přístup onoho podivného, pronásledujícího jej pocitu ošklivosti k neurčitému předmětu. Ale zároveň seznal, že nyní nastoupila ona krise, již si dávno přál, a že se nelze déle tajiti před mužem a bude nezbytno co nejrychleji přervati onen nepřirozený poměr, v jakém se všichni nacházeli. Ale kromě toho přecházelo na něho fysickým způsobem rozčilení Annino. Vronský vzhlédl na ni něžným, pokorným pohledem, políbil jí ruku, vstal a mlčky se prošel po terrase.

„Anno,“ zvolal po chvilce, blíže se k ní rozhodným krokem. „Ani já, ani vy jste nepohlížela na náš poměr jako na hru, a nyní je náš osud zpečetěn. Musíme učiniti konec,“ pravil dále ohlížeje se, „oné lži, v niž dosud žijeme.“

„Učinit konec? Ale jak, Alexěji?“ pronesla Anna tichým hlasem.

Byla nyní zase klidnou a tvář její zářila něžným úsměvem.

„Odejíti od muže a spojiti se navždy se mnou.“

„I tak jsme spolu spojeni,“ odpověděla jedva slyšným hlasem.

„Ano, ale ne úplně, úplně.“

„Jak tedy, Alexěji, pouč mne, jak?“ prohodila s trpným úsměvem nad svým bezvýchodným postavením. „Což pak existuje východ z takového postavení? Což nejsem ženou svého muže?“

„Z každého postavená jest východ. Jest jen potřebí, se rozhodnouti,“ odvětil Vronský. „Každé postavení bude lepší než to, ve kterém se nyní nacházíš. Vždyť vidím, jak se v něm trápíš, jak tě všechno mučí, i společnost, i syn, i muž.“

„Ty mluvíš neupřímně. Já tě znám. Tebe mučí i muž.“

„Vždyť on o ničem neví,“ prohodila Anna, a náhle tmavý ruměnec počal vystupovati na její tváři. Její líce, čelo, šíje se zarděly a slzy hanby vstoupily jí do očí. „Nemluvme raději o tom.“

XXIII

Vronský se pokoušel už nékolikrát, ač ne tak rozhodně jako nyní, přiměti Annu k uvažování o její postavení a pokaždé narážel na lehkost a ledabylost úsudku, jimiž i nyní odpovídala na jeho vyzvání. Jako by v tom bylo něco takového, co si nemohla, anebo nechtěla objasnit, jako by ihned, když počala o tom rozprávěti, ona, skutečná Anna, odcházela někam do hloubi samé sebe a na místo ní vystupovala jakási jiná, divná, jemu cizí ženština, jíž nemiloval, které sa bál a která se mu stavěla na odpor. Ale nyní se odhodlal, že jí poví všechno.

„Ví-li o čem, anebo ne,“ počal Vronský svým obvyklým, klidným a pesvným hlasem, „ví-li, nebo ne, do toho nám nic není. My nemůžeme… vy nemůžete zůstávati déle v takovém postavení, zvláště nyní.“

„Což tedy začít podle vašeho?“ otázala se Anna s týmž lehkým nádechem jízlivosti. Ji, která se tak bála, aby Vronský její těhotenství nevzal na lehkou váhu, mrzelo nyní, že on to pokládá za důvod k podniknutí jakýchsi rozhodných kroků.

„Vše mu zjevist a opustiti ho.“

„Dobře; dejme tomu, že to učiním,“ pravila Anna. „Víte, co z toho vzejde? Já vám to povím napřed,“ a zlý oheň vzňal se v její očích, jež ještě minutu před tím zářily něžností. „Ach, vy jste se zamilovala do jiného a udržujete s ním přestupné styky? (Slovy těmi napodobila muže a pronesla se zvláštním důrazem, jak to činíval Alexěj Alexandrovič, slovo přestupné). Varoval jsem vás před následky ve vzhledech náboženském, občanském a rodinném. Vy jste mne neposlechla. Nyní nemohu vydati na hanbu jméno své — a svého syna,“ chtěla dodati, ale svým synem žertovati nedovedla a řekla jen, „jméno své — a ještě něco podobného,“ dodala pak. „Slovem, objeví mně svým státnickým způsobem, jasně a přesně, že mne od sebe nepropustí a učiní všemožná opatření, aby předešel skandál. A co řekne, to také vykoná klidně a akurátně. To je vše, co z toho vzejde. To není člověk, nýbrž stroj a sice zlý stroj, když se rozhněvá,“ pokračovala Anna, představujíc si při tom Alexěje Alexandroviče se všemi podrobnostmi jeho postavy, jeho způsoby mluvy a shledávajíc jemu na úkor vše, co v něm kdy zpozorovala nehezkého. Nic mu neodpustila pro tu strašnou vinu, kterou se prohřešila před ním — ona sama.

„Avšak, Anno,“ namítl Vronský přesvědčivým, měkkým hlasem, snaže se ji uspokojiti; „bude přece jen třeba mu říci a říditi se dále tím, co on předsevezme.“

„Co tedy? Prchnout?“

„A proč třebas neprchnout? Já mám za nemožné žíti tak dále. O mne se nejedná — já vidím, jak vy trpíte.“

„Tedy prchnout a státi se vaší metressou,“ zvolala Anna hněvivě.

„Anno!“ pronesl Vronský káravě něžným hlasem.

„Ovšem,“ pokračovala ona; „státi se vaší metressou a zmařiti vše…“

Chtěla opět říci „i život syna“, ale nemohla vysloviti onoho slova.

Vronský nemohl pochopiti, jak Anna při své silné, čestné povaze mohla snášeti onen stav klamu a lži a nesnažila se zbaviti se ho. Netušil, že hlavní příčinou všeho bylo ono slovo syn, jež nemohla vysloviti. Když si vzpomněla na syna a na jeho příští poměr k matce, jež opustila jeho otce, tak se děsila svého skutku, že raději o něm nepřemýšlela a jako ženština se snažila uspokojiti se lživými úvahami a slovy jen k vůli tomu, aby vše zůstalo při starém, a aby bylo možno zapomenouti na hroznou otázku, co se stane se synem.

„Žádám tě, prosím tě,“ zvolala náhle Anna zcela jiným, úpřimným a něžným hlasem, a vzala ho za ruku, „nemluv se mnou nikdy o tom!“

„Ale, Anno…“

„Nikdy. Ponech to mně. Jsem si vědoma, jak je mé postavení ponižující, úžasné; ale rozhodnouti se není tu tak lehko, jak ty si představuješ. Ponech to mné a poslechni mne. Nikdy o tom se mnou nemluv. Slibuješ mně?… Ne, ne, slib!…“

„Všechno ti slibuju, ale já nemohu býti při tom klidným, zvláště nyní, po tvé zprávě. Nemohu býti spokojen, když vím, že ty nemůžeš býti spokojena.“

„Já?“ otázala se Anna. „Ovšem, trápím se někdy; ale to přejde, nebudeš-li se mnou nikdy o tom mluvit. Mne to trápívá jen tehdy, když ty počneš se mnou o tom mluvit.“

„Já ti nerozumím,“ prohodil Vronský.

„Vím,“ přerušila ho Anna, „jak je ti při tvé poctivé povaze těžko lhát a mně tě líto. Často mi napadá, že jsi k vůli mně zmařil svůj život.“

„Mně napadlo právě totéž,“ pravil Vronský, „jak jsi mohla k vůli mně obětovati všechno? Nemohu si odpustit, že ty jsi nešťastnou.“

„Já nešťastnou?“ zvolala Anna, blížíc se k němu a s nadšeným úsměvem lásky pohlížejíc na něho; „já, jako hladový člověk, jehož nakrmili. Možná, se je mu zima, že šat jeho je rozedraný, že se stydí, ale on není nešťasten. Já nešťastna? Nikoliv, hle moje štěstí…“

Anna zaslechla hlas vracejícího se syna a pohlédnuvši bystře na terrasu, pospěšně vstala. V její očích vzplanul známý mu oheň, rychlými pohyby zdvihla své krásné, prsteny ozdobené ruce, chopila jeho hlavu, zahleděla se na něho dlouhým pohledem, přihnula svou tvář s rozevřenými, usmívajícími se rty, rychle políbila jeho ústa i obě oči a odehnula jeho hlavu. Ona chtěja odejít, ale Vronský ji zadržel.

„Kdy?“ otázal se šeptem, pohlížeje na ni s nadšením.

„Dnes, v jednu hodinu,“ zašeptala a z hluboka si vzdychnuvši vyšla lehkým, bystrým krokem vstříc svému synu.

Déšť překvapil Serëžu ve velkém sadu, kde po celý déšť seděl s chůvou v besídce.

„Tedy na shledanou,“ pravila Vronskému. „Brzy už bude čas jeti na dostihy. Betsy slíbila, že pro mne zajede.“

Vronský pohledl na hodiny a rychle odejel.

XXIV

Když se Vronský díval na balkoně u Kareniných na hodinky, byl tak rozčilen a tak zaujat svými myšlénkami, že viděl sice ručičky na ciferníku, ale neviděl, kolik je hodin. Vyšel na silnici a pozorně stoupaje po blátě, šel ke svému kočáru. Byl v takové míře naplněn citem k Anně, že mu bylo lhostejno, kolik je hodin a zbývá-li mu ještě čas, aby jel k Brjanskému. Zbývala mu ještě v tu chvíli, jak se často stává, pouze vnější způsobilost paměti, ukazující pouze pořádek předsevzatých výkonů. Přistoupil ke svému kočímu, jenž dřímal na kozlíku v šikmém již stínu lípy, pohlížel několik okamžiků se zalíbením na měňavý sloup mušek, rojících se nad zpocenými koňmi, pak probudil kočího, vskočil do kočáru a poručil mu jeti ke Brjanskému. Teprv, když projel asi sedm verst, vzpamatoval se na tolik, že pohlédl na hodinky a uviděl, že je již půl šesté, že je tedy už pozdě.

Toho dne bylo několik dostihů; s počátku byla jízda důstojníků tělesné stráže, pak dvouverstová jízda, čtyrverstová a konečně ta, které se sam účastní. K oné jízdě mohl ještě přijeti v čas, ale pojede-li ještě k Brjanskému, přijede v poslední okamžik a sice, když bude na závodišti už celý dvůr. A to by bylo nezdvořilé. Však on dal Brjanskému slovo, že dnes přijede, a proto se rozhodl jeti dále, poručiv kočímu, aby koní nelitoval.

Přijel k Brjanskému, zdržel se u něho pět minut a letěl dále. Ta bystrá jízda ho uspokojila. Vše, co bylo v jeho poměru k Anně těžkého, všechna neurčitost, jež zůstala po jeho rozmluvě s ní, vyskočila mu z hlavy. Přemýšlel nyní se zálibou a s nedočkavostí o dostizích, o tom, že přec ještě přijede v čas, a zřídka jen očekávající ho štěstí dostaveníčka této noci vzplanulo světlým plamenem v jeho představách.

Cit nastávajících dostihů zachvacoval ho tím více, čím hlouběji vjížděl do atmosféry dostihů, předjížděje povozy, v nichž spěchali diváci z letních bytů a z Petrohradu na dostihy.

Ve svém bytě nezastal již nikoho: všichni byli na dostizích, a jeho lokaj čekal už na něho u vrat. Když se převlékal, lokaj mu sdělil, že začala už druhá jízda, že mnoho pánů se po něm shánělo, a že tu byl už dvakráte chlapec z konírny.

Když se převlékl bez chvátání (on nikdy nechvátal a nikdy nepozbýval vlády nad sebou), poručil jeti k barákům. Od baráků viděl už moře povozů, pěších diváků, vojáků, obkličujících závodiště, jakož i tribuny, přeplněné obecenstvem. Druhá jízda bezpochyby ještě trvala, protože v tu chvíli, když vstupoval do baráku, ozval se zvonek. Když přicházel ke konírně, potkal bělonohého Machotinova ryzáka Gladiatora, jejž vedli na hippodrom v oranžové čabrace s modrým lemováním a modře vroubenýma ušima, jež se ve svých pošvách zdály ohromně velikými.

„Kde je Kord?“ optal se podkoního.

„V konírně, sedlá.“

Frou-Frou v otevřeném denníku byla již osedlána. Právě se chystali ji vyvádět.

„Nepřišel jsem pozdě?“

„All right! All right! Všechno v pořádku, všechno v pořádku,“ zvolal Angličan, „jen se nerozčilujte.“

Vronský přehlédl ještě jednou rozkošné, pomilování hodné formy koně, jenž se chvěl po celém těle, a s těží se odvrátiv od vábného divadla, odešel z baráku. Přijel k tribunám v nejvhodnější chvíli, kdy možno bylo vstoupiti a neobrátiti na sebe pozornost. Právě končila dvouverstová jízda, a oči všech byly upjaty na kavaler-gardového důstojníka v popředí a husara z gardového pluku za ním, kteří vší silou pobádali své koně a letěli ke sloupu. Z prostředku i z periferie kruhu všechno se sbíhalo ke sloupu, a skupina důstojníků a vojáků kavaler-gardového pluku nemohla se zdržeti hlučných výrazů radosti nad slávou, očekávající jejich soudruha a důstojníka. Vronský vstoupil nepozorován do prostřed tlupy skoro v tu minutu, kdy zavzněl opět zvonek, oznamující příjezd závodníka k cíli, a vysoký, postříkaný blátem kavaler-gardový důstojník, jenž přiletěl první k cíli, dosedl na sedlo a počal povolovati otěže svému těžce dýšícímu, šedému hřebci, potemnělému od potu.

Hřebec, energicky zabodávající své nohy v půdu, zmírnil bystrý let svého velikého těla, a kavaler-gardový důstojník ohlédl se kolem sebe jako člověk, jenž procitl z těžkého sna, a stěží se pousmál. Zástup známých i neznámých osob ho obklíčil.

Vronský se schválně vyhýbal té vybrané, vznešené společnosti, která se odměřeně a volně pohybovala a mezi sebou rozmlouvala před tribunami. Zvěděl, že se tam nachází též Karenina, i Betsy, i žena bratrova, ale schvalně k nim nešel, aby se nerozčiloval. Za to stále ho zastavovali známí, jež potkával, vypravovali mu podrobnosti o prvních jízdách a vyptávali se ho, proč se opozdil.

Právě když vítězové byli pozváni do besídky, kde jim odevzdávali cenu, a všechny oči se obrátily v tu stranu, přistoupil k Vronskému starší jeho bratr Alexandr, plukovník s adjutantskými šňůrami, nevysoké postavy a taktéž ramenatý jako Alexěj, ale hezčí, ruměný, s červeným nosem a opilým výrazem v otevřené tváři.

„Dostal jsi můj lístek?“ tázal se bratra. „Nikdy tě člověk nezastane doma.“

Alexandr Vronský vzdor svému hýřivému a hlavně pijáckému životu, jenž byl všeobecně známý, byl nicméně pravým dvořenínem.

I nyní, když se dal s bratrem do řeči o velmi choulostivé záležitosti, tuše, že mnohé oči mohou býti na ně upřeny, dodal své tváři výraz co nejpříjemnější, jako by žertoval s bratrem o nějaké malichernosti.

„Dostal jsem a opravdu nechápu, oč se ty staráš,“ odpověděl Alexěj.

„O to se starám, nač jsem byl právě upozorněn, že tu ještě nejsi a v pondělí že tě potkali v Peterhofě.“

„Jsou záležitosti, o nichž mají právo souditi pouze ti, koho se přímo týkají, a záležitost, o niž se tolik staráš, je z podobných…“

„Ano, ale pak se sluší, vzdáti se služby, a ne…“

„Já tě prosím jen, abys se nepletl do mých záležitostí a víc nic.“

Zamračená tvář Alexěje Vronského zbledla a vyvstávající dolejší jeho čelist se zachvěla, což se s ním stávalo jen zřídka. Jako člověk dobrosrdečný zřídka se rozhorloval, ale když se rozzlobil a brada jeho se zachvěla, tehdy, jak Alexandr Vronský dobře věděl, býval nebezpečným. Alexandr Vronský se vesele pousmál.

„Chtěl jsem ti jen odevzdati matčin dopis. Odpověz jí a nerozčiluj se před jízdou. Bonne chance,“ dodal, usmál se a vzdálil se od bratra.

Ale hned na to zadrželo Vronského opět přátelské pozdravení.

„Nechceš se k přátelům hlásit! Dobrý den, mon cher!“ ozval se vedle něho Štěpán Arkáďjevič, jenž i zde, uprostřed petrohradské nádhery, skvěl se neméně než v Moskvě, svou ruměnou tváří a lesknoucími se, rozčesanými licousy. „Přijel jsem včera a těší mne velice, že budu svědkem tvého vítězství. Kdy se uvidíme?“

„Zajdi zítra do našeho klubu,“ odvětil Vronský, stisknuv mu, omlouvaje se, rukáv svrchníku a odešel do prostředka hippodromu, kam už přiváděli koně k veliké jízdě s překážkami.

Zpocené, ztýrané koně, které se již účastnily dostihů, odváděli podkoní domů, a jeden za druhým objevovaly se na prostranství nové, čerstvé, většinou anglické koně, určené k nastávající jízdě, pokryté čabrakami, se svými staženými životy podobné jakýmsi divným, obrovským ptákům. S pravé strany prováděli hubenou krasavici Frou-Frou, která přestupovala jako na pružinách na svých elastických, dosti vysokých nohách. Nedaleko od ní sundávali čabraku se širokouchého Gladiatora. Mohutná, překrásná, zcela pravidelná forma hřebce s podivuhodným zadkem a nápadně krátkými babkami, sedícími nad samýmí kopyty, mimoděk obracela na sebe pozornost Vronského. Chtěl jíti ke svému koni, ale zase ho zadržel známý.

„Tamhle je Karenin!“ upozorňoval ho známý, s nímž rozprávěl. „Hledá ženu, a ona sedí na prostřední tribuně. Vy jste ji neviděl?“

„Ne, neviděl,“ odpověděl Vronský a ani nepohlédnuv na prostřední tribunu, kde mu ukazovali na Kareninu, šel k svému koni.

Sotva si Vronský prohlédl sedlo, o němž chtěl učiniti jakousi poznámku, již volali jezdce k tribuně, aby táhli los a vyjížděli. Sedmnáct důstojníků s vážnými, přísnými, mnozí s bledými tvářemi, sešli se u soudcovské besídky a rozebrali losy. Vronský si vytáhl číslo 7. Ozval se povel: „Sedejte!“

Vronský vida, že spolu s ostatními jezdci tvoří ohnisko, v němž se sbíhají zraky tisíců diváků, přistoupil ke svému koni ve stavu napjatosti, ve kterémžto stavu se dělal obyčejně váhavým a klidným v pohybech. Kord se k vůli dostihům oblekl ve svůj slavnostní oblek, totiž černý, zapjatý kabát, tuhý, naškrobený límeček, jenž podepíral jeho tváře, v okrouhlý, černý klobouk a botforty. Byl jako vždy vážný a klidný, a držel sám koně za obě uzdy, stoje před ním. Frou-Frou se stále ještě třásla, jako by měla zimnici. Její oko, plné ohně, pošilhávalo na blížícího se Vronského. Vronský vstrčil prst pod popruh. Kůň zašilhal silněji, vycenil zuby a spustil ucho. Angličan svraštil rty, což mělo znamenati jeho úsměv nad tím, že Vronský zkouší, osedlal-li řádně koně.

„Sedejte, bude se méně bouřit.“

Vronský se ohlédl naposled po svých soupeřích. Věděl, že během jízdy jich více neuvidí. Dva jeli už napřed k místu, odkud se mělo vyjíždět. Galcin, jeden z nebezpečných soupeřů a přítel Vronského, vrtěl se kolem hnědého hřebce, jenž nedával na sebe sednouti. Malinký husar v úzkých, jezdeckých kalhotách jel úprkem shrbený jako hocour u horké kaše, chtěje tím napodobiti Angličany. Kníže Kuzovlev seděl bledý na své plnokrevné kobyle ze hřebčince Grabovského a jokay Angličan vedl ji za uzdu. Vronský i všichni jeho soudruhové znali Kuzovleva a jeho zvláštnosti, totiž slabé nervy a strašnou ješitnost. Věděli, že se bál všeho, bál se jezditi na obyčejném vojenském koni; ale nyní právě proto, že to bylo strašno, protože si při jízdě lidé lámali vaz, protože u každé překážky stáli doktor, lazaretní vůz s přišitým na plachtě křížem a s milosrdnou sestrou, odhodlal se k jízdě. Setkali se očima a Vronský mu laskavě a pochvalně mrknul. Jen jednoho nemohl nalézti, svého hlavního soupeře, Machotina na Gladiatorovi.

„Nechvátejte,“ napomínal Kord Vronského, „a pamatujte si jednu věc: nezdržujte koně u překážek, ale také ho nepobízejte; dejte mu na vůli, jak sám bude chtít.“

„Dobře, dobře,“ odpověděl Vronský, chopiv se opratí.

„Bude-li možná, držte se v čele; ale nezoufejte do poslední minuty, třeba jste byl poslední.“

Kůň se ještě ani nepohnul, a Vronský vstoupil již mrštným, silným pohybem na ocelový, zoubkovaný střemen a lehce i pevně přesedl otužilým tělem na skřípající kůži sedla. Vloživ i pravou nohu do střemene, urovnal obvyklým gestem dvojnásobné oprati mezi prsty a Kord vypustil uzdu z rukou. Frou-Frou, jako by nevěděla, kterou nohou má vystoupit, roztahovala dlouhým krkem oprati, a pak se hnula, jako na pružinách, houpajíc jezdce na svém pružném hřbetě. Kord urychluje svůj krok, následoval je. Rozčilený kůň, chtěje oklamati jezdce, pokoušel se tu s jedné, tu s druhé strany protáhnouti oprať a Vronský marně se snažil uspokotiti jej slovy i rukou.

Již se blížili ku hrázi na řece, směřujíce k tomu místu, odkud se mělo vyjíždět. Někteří jezdci byli v předu, mnozí v zadu. Tu uslyšel Vronský náhle za sebou zvuky pádícího po blátivé cestě koně. Hned na to předhonil ho Machotin na svém bělonohém, svislouchém Gladiatoru. Machotin se usmál, ceně své dlouhé zuby, ale Vronský pohlédl na něho vztekle. Neměl ho vůbec rád, nyní pak ho měl za nejnebezpečnějšího soupeře a rozzlobil se na něho, že procválal okolo něho a pobouřil tím jeho koně. Frou-Frou zdvihla levou nohu k úprku, učinila dva skoky, a zlobíc se na pevně natažené oprati, dala se do třaslavého klusu, tak že jezdec poskakoval v sedle. Kord se také zamračil, a běžel skoro klusem za Vronským.

XXV

Všech důstojníků jelo sedmnáct. Mělo se jeti na velké čtyřverstové dráze eliptické formy před tribunami. Na té dráze bylo zřízeno devět překážek: řeka; velká, dva lokte vysoká bariéra před samou tribunou; suchý příkop; příkop s vodou; svah; irský banquet, jedna z nejnebezpečnějších překážek, jež záležela v násypu, do něhož bylo nasázeno roští a za nímž se nacházel ještě příkop, jehož kůň nemohl viděti, a následkem toho musil buď přeletět obě překážky, anebo se zabit; pak šly ještě dva příkopy s vodou a jeden suchý; cíl jízdy nacházel se před tribunou. Jízda nezačínala na kruhu, nýbrž sto sáhů stranou od něho, a na tomto prostranství byla první překážka, totiž řeka, jejíž úroveň byla uměle zvýšena ustrojenou za tím účelem hrází. Říčka byla tu tři lokte široká, a jezdci měli na vůli buď ji přeskočiti aneb přeplavat.

Třikrát se jezdci strojili do řady, ale pokaždé něčí kůň vyběhl do předu, a bylo nutno strojiti se znova. Znalec v tom oboru, plukovník Sestrin, počínal se již zlobit, ale po čtvrtém seradění křiknul „v před!“ a jezdci se hnuli.

Všechny oči, všechny binokly upřeny byly na pestrou tlupu jezdců v tu chvíli, kdy se seřadili.

„Začato! jedou!“ ozvalo se se všech stran po dlouhé chvíli ticha a očekávání.

Skupina diváků i jednotlivci počali přebíhati s místa na místo, aby lépe viděli. Hned v první minutě těsně seřaděný houfec jezdců se rozptýlil a bylo vidět, jak po dvou, po třech, i jeden za druhým se přibližují k řece. Divákům se zdálo, že vyjeli všichni najednou; ale jezdci si byli vědomi rozdílu několika sekund, jež měly pro ně značný význam.

Pobouřená a příliš citelná Frou-Frou ztratila první okamžik a několik druhých koní se hnulo s místa dříve než ona; ale ještě před řekou předehnal Vronský, jenž ze všech sil zdržoval koně naléhajícího na oprati, tři jezdce; před ním zůstával pouze Machotinův ryzák Gladiator, jenž pravidelně a lehce dupal zadními kypyty skoro před samým Vronským, a ještě dále v popředí všech letěla překrásná Diana s více mrtvým nežli živým Kuzovlevem.

V prvních minutách Vronský neovládl ještě ani sebe, ani koně. Do první překážky — řeky — nemohl říditi pohyby koně.

Gladiator a Diana přiblížili se současně a skoro v jeden a týž moment: ráz — ráz vzepjali se nad řekou a přeletěli na druhý břeh. Nepozorovaně, jako letmo, vzepjala se za nimi Frou-Frou; ale v týž okamžik, kdy se Vronský ocitl ve vzduchu, spatřil náhle skoro pod samýma nohama svého koně, Kuzovleva, jenž se spolu s Dianou válel na protějším břehu řeky. (Kuzovlev vypustil oprati, když se kůň vzepjal a následkem toho svalila se Diana i s ním přes hlavu.) Tyto podrobnosti zvěděl Vronský teprve později, nyní však pozoroval pouze to, že v to místo, kam má skočit Frou-Frou, může se svalit hlava nebo noha Diany. Ale Frou-Frou jako letící s výše kočka vypjala ještě za skoku nohy i hřbet, minula šťastně Dianu a letěla dále.

„Ó roztomilá!“ pomyslil si Vronský.

Za řekou ovládl Vronský koně úplně a počal ho zdržovati želaje přijíti k velké bariéře později než Machotin, a teprve na následující, dvě stě sáhů dlouhé distanci, prosté překážek, pokusiti se ho předehnat.

Velká bariéra byla umístěna před samou carskou besídkou. Hosudár, celý dvůr a zástupy diváků, všichni hleděli na ně, — na něho a na Machotina, jenž byl o koňskou sílu v popředí, když se blížili k čertovi (jak zvali velkou bariéru). Vronský cítil na sobě ony se všech stran na něho namířené oči, ale neviděl ničeho kromě krku a uší svého koně, kromě půdy, jež mu letěla vstříc a kromě zadu a bílých nohou Gladiatora, jež bystře oddupávaly před ním takt a zůstávaly stále v téže od něho vzdálenosti. Gladiator se vzepjal, ničím nezavadil, vzmáchnul krátkým ohonem a zmizel Vronskému s očí.

„Bravo!“ ozval se něčí hlas.

V týž okamžik mihnula se před očima Vronského, před ním samým, prkna bariéry. Aniž by sebe méně měnila své pohyby, Frou-Frou se pod ním vzepjala, prkna zmizela, jen vzadu cosi klapnulo. Rozdrážděná Gladiatorem, jenž stále byl v popředí, Frou-Frou se zdvihla před plotem příliš záhy a udeřila o prkna jedním kopytem. Ale běh její se nezměnil, a Vronský, jemuž vletěl do tváře kousek bláta, se přesvědčil, že se nachází opět v téže vzdálenosti od Gladiatora. Spatřil před sebou opět jeho zad, krátký ohon a opět tytéž, rychle se pohybující, více se nevzdalující bílé nohy.

Vronského napadlo nyní, že je na čase předehnat Machotina; ale v týž okamžik Frou-Frou sama, jako by pochopila to, co si Vronský myslil, nečekajíc na ponuknutí, značně zvětšila skok a počala se blížiti k Machotinu s nejvýhodnější strany, se strany provazu. Machotin však ji nechtěl pustit k provazu. Sotva si Vronský pomyslil, že je možná obehnati ho se vnější strany, Frou-Frou již změnila směr skoku a počala ho předjížděti právě takovým způsobem. Plece Frou-Frou, jež počaly již černat od potu, srovnaly se se zadem Gladiatora. Několik skoků letěli podle sebe. Ale když se blížili k nové překážce, Vronský, aby nemusil jeti po vzdálenější periferii, počal pracovali opraťmi a hbitě, na samém svahu, předhonil Machotina. V jeho očích se mihnula tvář Machotina, postříkaná blátem. Zdálo se mu dokonce, že se Machotin usmál. Vronský sice předejel Machotina, ale cítil ho hned za sebou, neboť slyšel skoro za samými zády pravidelný dusot a trhaný, velmi již pronikavý dech z nozder Gladiatora.

Následující dvě překážky, příkop a bariéru přeletěl Vronský lehce, avšak dech a dusot Gladiatora se o něco přiblížily. Pobídl tedy koně a s radostí zpozoroval, že bez namáhání zvětšila krok a dusot kopyt Gladiatorových vzdálil se opět na předešlou distanci.

Vronský byl nyní v čele, dosáhl toho, čeho se mu chtělo, co mu radil Kord, i byl přesvědčen o úspěchu. Jeho rozčilení, radost a něžnost k Frou-Frou stále rostly. Přál si ohlédnouti se, ale bál se to učiniti; snažil se býti klidným a nepobízeti koně, aby mu zachoval takovou asi zásobu sil, jaká podle jeho domnění zůstávala v Grladiatorovi. Zbývala poslední, ale nejobtížnější překážka. Přeskočí-li přes ni dříve než ostatní, bude zajisté i u cíle prvním. Blížil se k irskému banquetu. Spolu s Frou-Frou pozoroval už z daleka násyp a zároveň v nich obou vznikla okamžitá pochybnost. Vronský zpozoroval nejistotu na uších koně a zdvihl bičík, ale ihned pocítil, že pochybnost jeho byla neoprávněna. Kůň věděl, čeho je třeba. Rozběhl se, plavně, tak právě, jak on si to představoval, se vzepjal, odrazil se od země a svěřil se síle setrvačnosti, jež ho přenesla daleko za příkop; i v témž taktu, beze všeho namáhání Frou-Frou letěla dále.

„Bravo, Vronský!“ ozývaly se hlasy houfku lidí. Domyslil se, že to byli přátelé od pluku, kteří stáli u této překážky. On poznal dokonce hlas Jašvina, ač ho neviděl.

„Ach ty má rozkoši!“ myslil si Vronský na Frou-Frou, naslouchaje při tom pozorně, co se dálo v zadu. „Přeskočil!“ pomyslil si, zaslechnuv za sebou dusot Gladiatora. Zbýval poslední příkop s vodou dva lokte zšíří. Vronský na něj ani nehleděl a chtěje přijít k cíli daleko před ostatními, počal pracovati opraťmi v kruhu, zdvíhaje a spouštěje hlavu koně v taktu. Cítil, že kůň letí z posledních sil. Nejen krk a plece jeho byly mokré, nýbrž pot sbíral se kapkami u kořene hřívy, na hlavě, na ostrých uších koně a dech jeho byl ostrý, krátký. Avšak Vronský věděl, že zbývající síla vystačí s nadbytkem na oněch dvě stě sáhů, jež zůstávaly ještě do cíle. Vronský dle toho, že se cítil níže od země a dle zvláštní měkkosti pohybu pozoroval, o jak mnoho zrychlila Frou-Frou svůj skok. Příkop přeletěla, jako by ho ani nepozorovala. Přeletěla ho jako pták; ale v tom okamžení pocítil Vronský k svému úžasu, že zůstav pozadu za pohybem koně, učinil nevysvětlitelným způsobem ošklivé, neodpustitelné hnutí, přisednuv na sedlo. Jeho poloha se náhle změnila, a tu pochopil, že se stalo něco hrozného. Nemohl si vydati ještě účet z toho, co se stalo, když těsně vedle něho se mihnuly bílé nohy ryšavého hřebce a Machotin bystrým skokem přeletěl okolo něho. Vronský se jednou nohou dotýkal půdy a jeho kůň se kácel na tuto nohu. Sotva že vytrhnul nohu ze střemene, Frou Frou se již svalila na bok, těžce chroptíc a marně se namáhajíc vstát pomocí úsilných pohybů své jemné, zpocené šíje. Jako postřelený pták, tak se zatřepala Frou-Frou na zemi u jeho nohou. Neobratný pohyb Vronského zlámal jí hřbet. Ovšem on to pochopil teprv mnohem později. Nyní pak viděl jen to, že Machotin se rychle vzdaluje a on že stojí, vrávoraje sám na blativé, nehybné půdě, pŕed ním že leží těžce oddychující Frou-Frou a obrátivši k němu hlavu, pohlíží na něho svým vzácným okem. Pořád ještě nechápaje, co se přihodilo, Vronský táhl koně za oprať. Frou-Frou se opět vzchopila, mrskla sebou jako rybka, při čemž zavrzala křídla u sedla, osvobodila přední nohy, ale nemajíc více síly, aby zdvihla zad, znovu sebou zaklátila a padla opět na bok. S tváří zkaženou od vášně, bledý a s třesoucí se dolejší čelistí udeřil ji Vronský podpatkem do břicha a znova zaškubal za oprati. Ale Frou-Frou sebou nehýbala, nýbrž opřevši nos o zem, pohlížela jen na pána svým mluvícím pohledem.

„Aaa!“ vydralo se z hrdla Vronského. Chopiv se za hlavu zvolal: „Aaa! co jsem to učinil! Dostihy jsou prohrané, prohrané mou vinou, hanebnou, neodpustitelnou! A ten nešťastný, drahý, zmařený kůň! Co jsem to udělal!“

Lid, doktor, ranhojič, důstojíci z jeho pluku běželi k němu. Na neštěstí cítil, že sám byl zdráv a bez pohromy. Kůň měl zlámaný hřbet a rozhodnuto jej zastřelit. Vronský nebyl s to, aby odpovídal na otázky, nemohl vůbec s nikým mluvit. Obrátil se a nezvednuv ani čapky, jež se mu svezla s hlavy, odcházel z hippodromu, sám nevěda, kam. Cítil se nešťastným. Ponejprv za svého živobytí zakusil nejtěžší neštěstí, neštěstí nenapravitelné, jímž byl sám vinen.

Jašvin s čapkou v ruce ho dohonil, doprovodil ho domů a za půl hodiny se Vronský vzpamatoval. Ale vzpomínka na tyto dostihy zůstávala dlouho v jeho paměti jako nejtěžší a nejtrapnější vzpomínka jeho života.

XXVI

Poměr Alexěje Alexandroviče k ženě zůstával zevně týž, jakým býval dříve. Jediný rozdíl záležel v tom, že byl nyní ještě více zaneprázdněn než dříve. Jako za předešlých let, odejel, když nastala vesna, do ciziny do lázní zlepšovat své zdraví, jež trpělo každoroční namáhavou zimní prací. A jako obyčejně vrátil se v červenci do Petrohradu a chopil se ihned se zvětšenou energií svého obvyklého zaměstnání. Jako každý rok žena jeho se přestěhovala na letní byl, on však zůstal v Petrohradě.

Od té doby, co s ní hovořil po večerní společnosti u kněžny Tverské, nikdy se více nezmiňoval Anně o svém podezření a žárlivosti a jeho obyčejný ton, jako by někoho představoval, hodil se mu znamenitě v jeho nynějším poměru k ženě. Stal se o něco ještě chladnějším k ženě. Zdálo se, jako by se jen trochu na ni mrzel za onen první noční rozhovor, jemuž se ona vyhnula. V jeho chování k Anně byla známka mrzutosti, ale nic více. „Ty jsi nechtěla se mnou o tom hovořit,“ zdálo se, jako by říkal, obraceje se v myšlénkách k ženě, „tím hůř pro tebe. Nyní ty budeš mne prosit, ale já nebudu chtít mluvit. Tím hůře pro tebe,“ opakoval v myšlénkách jako člověk, jenž by se marně pokoušel o hašení požáru, rozzlobil by se na své marné namáhání a řekl by: „Nechceš? tedy dobře! Shoříš za to!“

On, člověk tak rozumný a bystrozraký v úředních záležitostech, nechápal, jak nesmyslným je takový poměr k ženě. Nechápal to proto, že se příliš hrozil, pochopiti úplné své nynější postavení, a proto zastrčil, zavřel a zapečetil ve své duši onen šuplík, v němž se nacházely jeho city k rodině, t. j. k ženě i k synovi. On, pozorný otec, stal se počínaje koncem minulé zimy, k svému synu zvláště chladným a choval se k němu taktéž ironicky, jako k žene. „A! mladý pane!“ oslovoval ho.

Alexěj Alexandrovič byl přesvědčen a tvrdíval, že nikdy ještě neměl tolik úřední práce jako letos. Ale on se nechtěl přiznati, že si práci onu sám vymýšlí, že práce byla pro něho jedním z prostředků, sloužící za záminku, aby nemusil otvírati ono šuple, kde ležely jeho city k ženě a k rodině a myšlénky o nich, a které se stávaly tím strašnější, čím déle tam ležely. Kdyby někdo měl právo, optati se Alexěje Alexandroviče, co smýšlí o zachování se své ženy, tichý a pokorný Alexěj Alexandrovič neodpověděl by nic, ale rozhněval by se nemálo na onoho člověka, jenž by se ho na to zeptal. Proto bývalo ve výrazu tváře Alexěje Alexandroviče cosi hrdého a přísného, když se ho někdo zeptal na zdraví jeho choti. Alexěj Alexandrovič nechtěl vůbec přemýšleti o chování a citech své ženy a skutečně o nich nemyslil.

Alexěj Alexandrovič měl stálý letní byt v Peterhofě a hraběnka Lidie Ivánovna bydlívala tam obyčejně také každé léto v sousedství a ve stálém styku s Annou. Letos hraběnka Lidie Ivánovna do Peterhofa na letní byt nepřijela, u Anny Arkáďjevny nebyla ani jednou a před Alexějem Alexandrovičem se zmínila o nevhodnosti blízkých styků Anny s kněžnou Betsy a Vronským. Alexěj Alexandrovič ji přísně přerušil, vysloviv myšlénku, že jeho žena stojí výše všelikého podezření a od té doby se počal vyhýbat hraběnce Lidii Ivánovně. On nechtěl vidět a neviděl, že ve vznešeném světě mnozí se už počali dívati podezřele na jeho ženu, nechtěl chápati a nechápal, proč jeho žena naléhala na to, aby vzal dáču v Carském Sele, kde bydlila kněžna Betsy a odkud bylo nedaleko do ležení, kde se nacházel v létě pluk Vronského. On si nedovoloval o tom přemýšleti a nepřemýšlel. Zároveň však v hloubi své duše, ač se v tom sobě samém nikdy nepřiznával a neměl o tom nejen nijakých důkazů, nýbrž ani podezření, věděl nicméně zcela určitě, že byl mužem podvedeným a následkem toho se cítil hluboce nešťastným.

Kolikrát si za doby svého osmiletého šťastného života se ženou říkával, když pozoroval nevěrné cizí ženy a klamané muže: „Jak je možno něco podobného dopustit, jak neroztrhnout takové mrzké postavení?“ Ale nyní, když neštěstí padlo na jeho hlavu, nejen nepřemýšlel, jak by roztrhl takový poměr, ale nechtěl ho vůbec ani znát, nechtěl ho znát právě proto, že byl příliš hrozný, příliš nepřirozený.

Od té doby, co se vrátil z lázní, byl Alexěj Alexandrovič dvakrát na dáči. Jednou tam obědval, po druhé tam strávil večer s hosty, ale ani jednou tam nenocoval, ač to za dřívějších let bývalo jeho zvykem.

V den, na který připadly dostihy, byl Alexěj Alexandrovič velmi zaneprázdněn. Ale sestaviv si hned z rána program, rozhodl se, že hned po obědě pojede k ženě na daču a odtud na dostihy, kde se shromáždí celý dvůr, a kde tedy nevyhnutelně býti musí. K ženě zajede proto, že si předsevzal přijížděti k ní ze slušnosti jednou týdně. Mimo to onoho dne, totiž patnáctého, chtěl dle zavedeného pořádku odevzdati ženě peníze na běžné výlohy.

Maje ve své moci své myšlénky, nedovolil jim, když byl všechno to uvážil o ženě, rozšířiti se dále v obor, jenž se týkal už jí osobně.

Ráno měl Alexěj Alexandrovič plné ruce práce. Minulého dne mu hraběnka Lidie Ivánovna poslala brošuru znamenitého cestovatele po Číně, jenž se nacházel právě v Petrohradě, a zároveň ho žádala v přípise, aby přijal návštěvu onoho cestovatele, člověka, jak možno bylo souditi, velmi zajímavého a platného. Alexěj Alexandrovič nepročetl večer celou brošuru a dočetl ji tedy ráno. Pak přišli žadatelé, přišli úředníci s referáty, návštěvy, záležitosti o povyšování, sesazování a vyznamenání úředníků, pense, služné, korespondence, vůbec ony všední záležitosti, jak je jmenoval Alexěj Alexandrovič, jež mu braly tolik času. Pak byla záležitost čistě osobní, totiž návštěva lékařova a správce. Správec nevyžadoval pro sebe mnoho času. Odevzdal jen Alexěji Alexandroviči nutné mu peníze, podal krátkou zprávu o stavu jeho financí, jež se nenacházely v příliš skvělém postavení, neboť následkem příliš častých návštěv ve společnosti utratilo se toho roku víc než obyčejně a vznikl deficit. Ale lékař, znamenitý petrohradský lékař, jenž se nacházel v přátelském poměru k Alexěji Alexandroviči, vzal mu mnoho času. Alexěj Alexandrovič ho dnes ani neočekával, i byl jeho návštěvou překvapen, a ještě více tím, že se ho lékař velmi pozorně vyptával na zdraví, prohlédl jeho prsa, proklepal a ohmatal játra. Alexěj Alexandrovič nevěděl, že jeho přítelkyně, hraběnka Lidie Ivánovna, pozorujíc, že Alexěj Alexandrovič není letos jak náleží zdráv, prosila lékaře, aby navštívil a prohlédl si nemocného. „Učiňte to mně k vůli,“ prosila ho hraběnka Lidie Ivánovna.

„Učiním to k vůli Rusku, paní hraběnko,“ odpověděl doktor.

„Drahocenný člověk!“ zvolala hraběnka Lidie Ivánovna.

Doktor byl s Alexějem Alexandrovičem velmi nespokojen. Shledalť, že jeho játra se značně rozšířila, výživnost se zmenšila a lázně nepřinesly mu nijakého užitku. Předepsal mu, aby se co možná nejvíc pohyboval, co nejméně napínal své duševní schopnosti, a hlavně aby se nerozčiloval, to jest právě to, co bylo pro Alexěje Alexandroviče taktéž nemožno, jako nedýchat. Když odejel, zůstal Alexěj Alexandrovič s nepříjemným vědomím, že je v něm něco chorobného, ale že se to nedá vyhojiti.

Odcházeje od Alexěje Alexandroviče, setkal se doktor na schodech s dobrým známým Sljudinem, ředitelem kanceláře Alexěje Alexandroviče. Byli na universitě spolužáky, a ačkoli se zřídka setkávali, vážili si druh druha a byli vůbec dobří přátelé, a proto by doktor nikomu nevyjevil své mínění o nemocném tak upřímně jako Sljudinu.

„Jsem opravdu rád, že jste ho navštívil,“ počal Sljudin. „On není zdráv a mně se zdá… Nu, což?“

„Co, poslechněte!“ odvětil doktor, kývaje nad hlavou Sljudina svému kočímu, aby přijížděl k podjezdu. „Moje mínění je takové,“ pravil doktor, vzav do svých bílých rukou prst hlazené rukavičky a vytáhnuv ho. „Nenatáhněte strunu a zkuste se ji přetrhnout; bude to těžko. Ale natáhněte ji do poslední možnosti a položte na ni třebas jen prst, ona praskne sama. Totéž se děje s ním. Při své vytrvalosti, při své svědomitosti v práci napjal se do poslední možnosti. A při tom jeví se i tlak se strany, tlak nad míru silný,“ dokončil doktor své porovnání a zdvihl významně brvy. „Vy budete na dostizích?“ otázal se pak, kráčeje už ke svému kočáru. „Ano, ano, souhlasím s vámi, mnoho času to vezme,“ odpovídal doktor Sljudinu na jeho slova, jichž už dobře nezaslechl.

Hned po doktorovi, jenž vzal Alexěji Alexandroviči tolik drahého času, přibyl proslulý cestovatel a Alexěj Alexandrovič pomáhaje si právě přečtenou brošurou i dřívějšími svými vědomostmi o onom předmětu, překvapoval cestovatele hloubkou znalosti předmětu i svými širokými, osvícenými náhledy.

Zároveň s příjezdem cestovatele oznamoval sluha o příchodu gubernského maršálka, jenž přijel schválně do Petrohradu a s nímž musil Alexěj Alexandrovič nutně hovořit. Po jeho odjezdu bylo nevyhnutelno zakončiti všední zaměstnání s ředitelem kanceláře a mimo to bylo potřebí zajeti k jisté vynikající osobnosti za příčinou důležité a vážné věci. Alexěj Alexandrovič se vrátil domů teprve v pět hodin, právě k obědu, a když poobědval se svým ředitelem kanceláře, pozval ho, aby jel s ním na dáču a na dostihy.

Alexěj Alexandrovič, aniž si toho byl vědom, vyhledával příležitost, aby se jeho shledání se ženou mohlo díti za přítomnosti třetí osoby.

XXVII

Anna stála nahoře před zrcadlem a přišpendlovala si s pomocí Annušky poslední mašli na šaty, když zaslechla u podjezdu skřípot kol, drtících štěrk.

„Aby to byla Betsy, je ještě záhy,“ pomyslila si Anna a pohlédla do okna. Uviděla kočár, vysouvající se z něho černý klobouk a dobře jí známé uši Alexěje Alexandroviče. „Ach, právě dnes; což by tu chtěl nocovat?“ napadlo Anně a vše, co z toho mohlo pojíti, zdálo se jí najednou tak hrozným a strašným, že nerozmýšlejíc se ani na okamžik, vyšla s veselou a zářící tváří muži vstříc a cítíc v sobě přítomnost dobře jí známého ducha lži a klamu, odevzdala se ihned onomu duchu a dala se přímo do řeči, ač nevěděla, co bude mluvit.

„Ach, jak jste hodni!“ zvolala podávajíc mužovi ruku a úsmévem vítajíc domácího přítele, Sljudina. „Doufám, že zůstaneš dnes přes noc?“ bylo první slovo, jež jí napověděl duch klamu. „A nyní pojedeme společně. Ale škoda, že jsem slíbila Betsy. Ona zajede ke mně.“

Při jméně Betsy Alexěj Alexandrovič svraštil čelo.

„Ó, já nebudu rozlučovat nerozlučné,“ prohodil svým obvyklým žertovným tonem. „Já pojedu s Michailem Vasiljevičem. Doktor mně poručil mnoho chodit. Projdu se tedy cestou a budu si myslit, že jsem v lázních.“

„Chvátat ještě nemusíte,“ pravila Anna. „Čaj budete píti?“

Anna zazvonila.

„Přineste čaj a řekněte Serëžovi, že přijel Alexěj Alexandrovič. Nu, jak se ti vede nyní? Michaile Vasiljeviči, vy jste ještě nebyl u mne. Pohleďte, jak je zde hezky na balkoně,“ švitořila Anna, obracejíc se tu k jednomu, tu k druhému.

Mluvila velice prostě a přirozeně, ale příliš mnoho a příliš rychle. Sama to pociťovala tím více, že ve zvědavém pohledu, jejž na ni vrhl Michail Vasiljevič, zpozorovala, že on jako by po něčem na ní pátral.

Michail Vasiljevič vyšel ihned na terrasu.

Anna si sedla vedle muže.

„Ty nevypadáš zcela dobře,“ pronesla starostlivě Anna.

„Ano,“ odvětil muž; „dnes byl doktor u mne a vzal mi celou hodinu času. Mně se zdá, že ho poslal ke mně někdo z mých přátel: tak drahocenné musí být moje zdraví…“

„Nežertuj; co pak ti tedy řekl?“

Pak se ho vyptávala na zdraví, na zaměstnání; přemlouvala ho, aby si odpočinul a přestěhoval se k ní.

Všechno to mluvila vesele, hbitě a se zvláštním leskem v očích. Ale Alexěj Alexandrovič nepřipisoval její tonu nyní nijakého významu. Slyšel pouze její slova a dával jim pouze ten bezprostřední smysl, jaký měla. Sám jí také odpovídal prostě, ač žertovně. V celém tom rozhovoru nebylo pranic zvláštního, ale později Anna nemohla si nikdy vzpomenout na onu kratičkou scenu bez hořké bolesti a beze studu.

Přišel Serëža s guvernantkou. Kdyby si Alexěj Alexandrovič dovolil pozorovati, neušel by mu nesmělý, bojácný pohled, jímž se podíval s počátku na otce a pak na matku. Ale on nechtěl nic vidět a neviděl.

„A! mladý pán! On vyrost’. Opravdu, z něho se dělá už vzrostlý člověk. Dobrý večer, mladíče!“

S těmi slovy podal ruku ulekanému Serëžovi.

Serëža, jenž i dříve byl ostýchavý v přítomnosti otcově, nyní když ho Alexěj Alexandrovič počal nazývati mladým pánem a mladíkem, a když se v jeho hlavě zahnízdila pochybnost o tom, je-li Vronský hodný člověk nebo zlý, počal se otce straniti. I nyní, jako by hledal u matky záštitu, ohlédl se na ni. Pouze s matkou cítil se spokojeným. Alexěj Alexandrovič, jenž se byl dal zatím do řeči s guvernantkou, držel Serëžu za rameno a Serëžovi bylo tak trapně nevolno, že Anna zpozorovala, jak se chce dát do pláče.

Anna, jež se zarděla v tu minutu, když syn vkročil do světnice, jakmile zpozorovala, že Serëžovi je nevolno, hbitě přikročila, sňala s ramene synova mužovu ruku, pocelovala chlapce, odvedla ho na terrasu a hned se zas vrátila.

„Ale nyní je už čas,“ prohodila po chvilce, pohlédnuvši na hodiny. „Co to, že Betsy nejede!…“

„Ano,“ ozval se Alexěj Alexandrovič, vstal, složil prsty dohromady a zapraskal jimi. „Já přijel také k vůli tomu, abych ti odevzdal peníze, protože slavíka báchorkami nekrmí.“[24] pravil dále. „Potřebuješ, tuším, peníze.“

„Ne, nepotřebuju… a ostatně, přece budu potřebovat,“ odpověděla Anna, zardívajíc se do samých vlasů a nehledíc na muže. „Ale vždyť ty ještě zajedeš ke mně po dostihách.“

„Ovšem!“ zvolal Alexěj Alexandrovič. „A hle, tu je krása Peterhofa, kněžna Tverská,“ dodal pohlédnuv oknem na přijíždějící ekypáž s anglickou úpřeží a neobyčejně vysoko položeným, malinkým košem kočáru. „Jaká okázalost! Rozkoš! Což, i my pojedeme.“

Kněžna Tverská nevystupovala z povozu; jen její lokaj v perkách, pelerince a v cylindru seskočil u podjezdu.

„Já jdu, s Bohem!“ zvolala Anna, políbila syna, přistoupila k Alexěji Alexandroviči a podala mu ruku. „Ty’s velmi hodný, že jsi přijel.“

Alexěj Alexandrovič jí políbil ruku.

„Tedy na shledanou! Ty zajedeš ještě na čaj, já budu velmi ráda,“ zvolala cestou, a vyšla z komnaty veselá a zářící štěstím. Ale jakmile jí muž zmizel s očí, pocítila na ruce to místo, kterého se dotekly jeho rty a ošklivostí se zachvěla.

XXVIII

Když Alexěj Alexandrovič přijel na dostihy, Anna seděla už na tribuně vedle Betsy, a sice v té besídce, kde se scházela nejvyšší společnost. Uviděla muže už z daleka. Dva lidé: muž a milenec byly pro ni dvě střediska života a ona pociťovala jich blízkost bez pomoci vnějších smyslů. Blížení se muže pocítila již z daleka a nevolky ho stopovala v těch vlnách diváků, mezi nimiž se pohyboval. Viděla, jak přistupoval k tribuně s vysoka děkuje na lichotivé poklony, tu přátelsky a roztržitě pozdravuje sobě rovné, tu opatrně vyčkávaje pohled rozhodujících osobností a snímaje svůj vysoký cylindr, jenž stlačoval konce jeho uší. Znala všechny ty jeho obyčeje, a všechny jí byly protivny. „Pouhá ctižádost, pouhé pachtění se po úspěchu — to je vše, co se nachází v jeho duši,“ myslila si Anna; „a vznešené ohledy, láska k osvětě, náboženství, vše to jsou pouhé nástroje, sloužící k dosažení úspěchu.“

Z toho, jak Alexěj Alexandrovič pohlížel na dámskou tribunu (on hleděl přímo na ni, ale nepoznával svou ženu v moři krepu, pentlí, peří, slunečníků a květů), se domyslila, že ji hledá; ale ona si ho naschvál nevšímala.

„Alexěji Alexandroviči!“ zvolala na něho kněžna Betsy; „vy zajisté nemůžete najít ženu, tu je!“

On se pousmál svým chladným úsměvem.

„Zde je tolik lesku, že oči přecházejí,“ pravil Alexěj Alexandrovič a zaměřil k besídce. Pousmál se na ženu, jak se sluší na muže, když se setká s ženou, s kterou mluvil před několika minutami, pozdravil kněžnu a ostatní známé, vzdav všem povinný hold, to jest, zažertovav s damami a prohodiv tu a tam slovíčko k pánům. Dole vedle tribuny stál známý svou rozšafností a vzděláním generální pobočník, jehož si Alexěj Alexandrovič vysoce vážil. S ním se dal do řeči.

Byla právě pausa mezi dvěma jízdami a proto nic nerušilo jich rozhovor. Generální pobočník byl proti dostihům. Alexěj Alexandrovič mu odporoval a hájil dostihy. Anna slyšela jeho tenký, jednotvárný hlas a ani jediné slovo jí neucházelo. Každé jeho slovo zdálo se jí falší a bolestně ji řezalo do ucha.

Když počala čtyřverstová jízda s překážkami, Anna se nahnula do předu, a nespouštějíc očí s Vronského, jak přistupoval ke koni a sedal na ného, poslouchala současně dále odporný, neumlkající hlas mužův. Strach o Vronského ji trápil, ale ještě více ji trápil neumlkající, jak se jí zdálo, zvuk tenkého mužova hlasu s povědomými intonacemi

„Jsem špatná osoba, jsem ztracená ženština,“ přišlo jí na mysl. „Ale nerada lhu, nemohu snésti lži a jeho (mužovou) krmí jest lež. On všechno ví, všechno vidí; co tedy pociťuje, může-li nyní tak klidně rozprávět? Kdyby zabil mne, kdyby zabil Vronského, já bych si ho vážila. Ale ne, jemu dostačí lež a slušnost,“ mluvila k sobě Anna, nepomýšlejíc ovšem na to, čeho si vlastně přála od muže a jakým by si ho přála vidět. Ona nechápala ani to, že ona nynější zvláštní mluvivost Alexěje Alexandroviče, která ji tak dráždila, byla pouhým výrazem jeho vnitřního znepokojení a pobouření. Jako dítě, které se uhodilo, skáče a přivádí v pohyb své svaly, aby zahlušilo bolest, tak i Alexěj Alexandrovič cítil potřebu duševního pohybu, aby zahlušil ony myšlénky o ženě, které se v něm ozývaly v přítomnosti ženy i Vronského a při neustálém vyslovování jeho jména. Myšlénky ty hlásily se o jeho pozornost, a aby je umlčel, nacházel přirozeným příjemný a moudrý rozhovor, jako dítě nachází přirozeným poskakovat. On pravil:

„Nebezpečnost při vojenských, kavaleristických dostizích jest nezbytná podmínka dostihů. Může-li se Anglie ve vojenské historii chlubiti nejskvělejšími jezdeckými výkony, tedy jen díky tomu, že historicky u sebe rozvíjela onu sílu ve zvířatech a lidech. Sport má dle mého mínění veliký význam, a jako vždy, my známe z něho jen nepovrchnější část.“

„Nikoli nejpovrchnější,“ vmísila se do řeči kněžna Tverská. „Jeden důstojník, povídá se, zlámal si dvě žebra.“

Alexěj Alexandrovič se pousmál svým úsměvem, jenž záležel v tom, že ukázal zuby, ale víc nic nevyjadřoval.

„Dejme tomu, kněžno, že to není nejpovrchnější část,“ prohodil Karenin, „nýbrž dosti vnitřní. Ale o to se nejedná,“ a opět se obrátil ku generálovi, s nímž mluvil vážně. „Nezapomínejte, že jedou vojáci, lidé, kteří si zvolili takové zaměstnání, a vždyť se nedá upříti, že každé povolání má i rub svého penízu. Nebezpečí je integrující částkou v povinnostech vojáka. Škaredý sport zápasu na pěstě aneb španělských toreadorů jest příznakem barbarství. Ale sport specialisovaný jest příznakem rozvoje.“

„Ne, já po druhé nepojedu; mne to příliš rozčiluje,“ ozvala sa opět kněžna Betsy. „Není-liž pravda, Anno!“

„Rozčiluje, ale nejsi s to oči odtrhnout,“ vmísila se do řeči jiná dáma. „Kdybych byla Římankou, nevynechala bych jediného cirku.“

Anna neříkala nic a nespouštějíc binokl, hleděla upjatě na jedno místo.

V tu chvíli procházel skrz besídku vysoký generál. Alexěj Alexandrovič přerušil rozhovor, hbitě, ale důstojně vstal a hluboce se uklonil před generálem.

„Vy nepojedete?“ zažertoval generál.

„Moje jízda o závod je obtížnější,“ odpověděl uctivě Alexěj Alexandrovič.

Ačkoliv tato odpověď neznamenala pranic, generál nicméně učinil posuněk, jako by byl zaslechl moudré slovo od moudrého člověka a byl si úplně vědom tající se v něm la pointe de la sauce.

„Jsou dvě strany,“ pokračoval Alexěj Alexandrovič, „výkonná strana a strana diváků. Příchylnost k podobným divadlům jest bezpečný příznak nízkého rozvoje diváků, v tom souhlasím; ale…“

„Kněžno, založme se!“ ozval se z dola hlas Štěpána Arkáďjeviče, jenž se obracel k Betsy. „Na koho sázíte?“

„My s Annou na knížete Kuzovleva,“ zasmála se Betsy.

„Já na Vronského. O pár rukaviček.“

„Platí!“

„A jak je příjemno, není-liž pravda?“

Alexej Alexandrovič umlkl, dokud mluvili vedle něho; hned však opět začal.

„Souhlasím; nikoli mužné hry…“ pokračoval ve svém výkladu.

Ale v tu chvíli započala jízda a všechny rozhovory umltly. Alexej Alexandrovič také umlkl. Všichni vstali a upřeli zraky k řece. Alexěje Alexandroviče dostihy nezajímaly a proto nepohlížel na jezdce, nýbrž počal se unavenýma očima roztržitě rozhlížeti po divácích. Oči jeho utkvěly na Anně.

Tvář její byla bledá, přísná. Neviděla patrně ničeho a nikoho kromě jednoho. Její ruka tiskla křečovitě vějíř a ona nedýchala. Karenin na ni pohlédl a bystře se odvrátil i počal si prohlížeti ostatní osoby.

„Ostatně i tato dáma, i ostatní jsou rozčileny. Je to přirozeno,“ hleděl se přemluviti Alexěj Alexandrovič. Snažil se nepohlížeti na ženu, ale jeho zrak se mimoděk obracel k ní. Opět si prohlížel její tvář a opět se snažil nečísti v ní to, co bylo tak zřejmě na ní napsáno, ale proti své vůli a s úžasem přečetl na něm, co nechtěl věděti.

Když Kuzovlev první upadl hned za řekou, všemi to trhlo, ale Alexěj Alexandrovič viděl patrně z bledé, vítězoslavné tváře Anniny, že ten, na koho ona upírala oči, nespadl. Když o něco později, jak Machotin a Vronský přeletěli pres hlavní bariéru, následující za nimi důstojník se svalil na hlavu a smrtelně se zranil, šelest úžasu zašuměl nad všemi diváky. Alexěj Alexandrovič však pozoroval, že si toho Anna ani nevšimla a sotva že se dovtípila, o čem s hrůzou mluvili vedle ní! Avšak on častěji a častěji pohlížel na ni a utkvěl na její tváři pronikavým okem. Anna úplně zaujata sledováním ujíždějícího Vronského pocítila na konec, že se chladný mužův pohled se strany na ni upírá.

Ohlédla se na okamžik, pohlédla tázavě na muže, lehce se zasmušila a zas se odvrátila.

„Ah, mně jest všechno lhostejno,“ jako by mu řekla a víc už ani jednou se na něho nepodívala.

Jízda byla nešťastna; ze sedmnácti jezdců víc než polovic spadlo a se zranilo. Ke konci jízdy vše bylo pobouřeno a reptání diváků zvýšilo se ještě tím, že i hosudar byl nespokojen.

XXIX

Všichni vyjadřovali hlasitě svou nelibost, všichni opakovali kýmsi prohozenou frazi: „schází jen cirkus se lvy“, všichni pociťovali úžas, tak že když Vronský spadl a Anna hlasitě vzkřikla, nebylo to nikomu nápadné. Avšak hned na to stala se ve tváři Annině změna, jež byla už rozhodně neslušnou. Pozbyla úplně vlády nad sebou; trhala sebou jako lapený pták: tu chtěla vstát a odejít někam, tu se obracela k Betsy.

„Jeďme, jeďme,“ pobízela kněžnu.

Ale Betsy jí neslyšela. Přehnula se přes zábradlí a rozmlouvala s generálem, jenž se přiblížil.

Alexěj Alexandrovič přistoupil k Anně a uctivě jí nabídl rámě.

„Pojďme, je-li vám libo,“ pravil po francouzsku; Anna však poslouchala, co vypravoval generál a nezpozorovala muže.

„Také si prý zlámal nohu,“ sděloval generál. „K čemu je to podobno?“

Anna neodpovídajíc muži, zdvihla binokl a zaměřila jím v to místo, kde upadl Vronský; ale bylo to tak daleko a tam se sběhlo tolik lidu, že nebylo možno ničeho rozeznati. Spustila tedy binokl a chtěla odejít; ale v tu chvíli přijel na koni důstojník a sděloval cosi hosudaru Anna se přehnula ku předu, aby mohla zaslechnouti jeho slova.

„Stivo! Stivo!“ zavolala na bratra.

Ale bratr jí neslyšel. Chtěla tedy opět vyjít.

„Já vám ješté jednou nabízím své rámě, přejete-li si jíti,“ ozval se Alexěj Alexandrovič, dotýkaje se její ruky.

Anna se s ošklivostí od něho odklonila a nehledíc mu do tváře, odpověděla:

„Ne, ne, nechte mne na pokoji. Já zůstanu.“

Zpozorovala nyní, že od onoho místa, kde se Vronský svalil, běžel přes závodiště k tribuně jakýsi důstojník. Betsy mu kynula šátkem. Důstojník přinesl zprávu, že jezdec se nezabil, ale kůň že má zlámaný hřbet.

Když Anna zaslechla tuto zprávu, hbitě usedla a zakryla si tvář vějířem. Alexěj Alexandrovič viděl, že plakala, že se nemohla zdržeti nejen slz, nýbrž i štkání, jež jí zvlnilo ňadra. Alexěj Alexandrovič ji zakryl svým tělem, aby se mohla vzpamatovati.

„Po třetí vám nabízím své rámě,“ pravil po několika minutách, obraceje se opět k Anně. Anna hleděla na něho a nevěděla, co mu říci. Kněžna Betsy jí pomohla.

„Nikoli, Alexěji Alexandroviči, já jsem Annu přivezla a já slíbila, že ji opět odvezu,“ vložila se do řeči Betsy.

„Odpusťte, paní kněžno,“ ozval se Karenin, uctivě se usmívaje, ale pohlížeje jí pevně do očí; „ale já vidím, že Anna není zcela zdráva, a přeju si, aby jela se mnou.“

Anna se ulekaně ohlédla, pokorně vstala a zavěsila se na rámě mužovo.

„Pošlu k němu, zvím všechno a vzkážu vám,“ pošeptala jí Betsy.

Při východu z tribuny Alexěj Alexandrovič rozmlouval tak jako kdy jindy se známými, a Anna byla nucena taktéž rozmlouvat a odpovídati jako jindy. Ale nevěděla při tom, co se s ní děje, a kráčela, zavěšena na muže, jako ve snu.

„Zabil se, nebo ne? Je to pravda? Přijde, či ne? Uvidím-li ho dnes?“ přemítala Anna.

Mlčky usedla do kočáru Alexěje Alexandroviče a mlčky vyjela z tlupy ekypáží. Přes všechno to, co právě viděl, nedovolil by si Alexěj Alexandrovič zamysliti se o skutečném stavu své ženy. On viděl pouze vnější příznaky. Věděl, že se zachovala neslušně, a pokládal za svou povinnost, ji na to upozorniti. Avšak bylo pro něho velice obtížno neříci jí nic více, nýbrž pouze ji upozorniti. Otevřel ústa, aby jí řekl, jak se neslušně zachovala, ale nevolky řekl něco jiného.

„Ku podivu, jak jsme všichni náchylni k těm surovým divadlům,“ prohodil Alexěj Alexandrovič. „Pozoruju…“

„Co? Nerozumím,“ vpadla mu s opovržením do řeči Anna.

Alexěj Alexandrovič se urazil a počal ihned mluviti, co chtěl vlastně říci.

„Mám za svou povinnost vám říci,“ počal Karenin.

„Počíná se rozhodné vysvětlení,“ pomyslila si Anna a obešla ji hrůza.

„Mám za svou povinnost vám říci, že jste se dnes chovala neslušné,“ řekl jí francouzsky.

„Co jste zpozoroval na mně neslušného?“ otázala se hlasitě, hbitě obrátivši k němu hlavu a hledíc mu přímo do očí, ale ne již s tou starou, cosi tající veselostí, nýbrž s výrazem odhodlanosti, pod níž se jen s těží skrýval tísnící ji strach.

„Nezapomínejte,“ upozornil ji muž, ukazuje na otevřené okno za zády kočího.

Přivstal a zdvihl okno.

„Nuže, co jste shledal neslušného?“ optala se znova.

„Vaše zoufalství, jež jste nedovedla potlačiti při pádu jednoho jezdce.“

On čekal, co na to odpoví. Ale Anna mlčela, hledíc před sebe.

„Já vás už prosil, abyste se chovala ve společnosti tak, aby ani zlí jazykové nemohli o vás pověděti nic špatného. Byla doba, kdy jsem mluvil o vnitřních poměrech; nyní o nich více nemluvím. Mluvím nyní pouze o vnějším poměru. Vy jste se zachovala neslušně, a já bych si přál, aby se to neopakovalo.“

Anna neslyšela ani polovice jeho slov; zakoušela strach před ním a přemýšlela o tom, je-li pravda, že se Vronský nezabil. Platilo-li to o něm, když sdělovali, že je zdráv a že ten kůň má zlomený hřbet? Jenom, když Karenin dokončil, posměšně se usmála a opět neodpovídala, protože neslyšela, co jí povídal. Alexěj Alexandrovič počal mluviti směle, ale když sám jasně pochopil vše to, o čem mluvil, hrůza, kterou zakoušela Anna, sdělila se i jemu. Když spatřil na její ústech posměšný úsmečh, upadl v podivný blud.

„Ona se posmívá mému podezření. Ano, ona mně řekne ihned to, co mně řekla tehda: že má podezření nemají základu, že jsou směšná.“

Nyní, když se nad ním vznášelo odhalení všeho, ničeho si nepřál více, než aby mu odpověděla právě tak sarkasticky jako tehda, že jeho podezření je směšno a že nemá podkladu. Tak hrozným bylo pro něho to, co znal, že byl hotov uvěřiti všemu. Ale výraz její ulekané, mračné tváře nesliboval ani hlasu.

„Může být, že se mýlím,“ počal opět Karenin. „V tom případě prosím vás za odpuštění.“

„Ne, vy jste se nezmýlil,“ odvětila mu Anna pomalu, a pohlédla zoufale na jeho chladnou tvář. „Vy jste se nezmýlil. Byla jsem a nemohla jsem nebýti zoufalou. Já poslouchám vás, ale myslím na něho. Já ho miluju, jsem jeho milovnice, vás já nemohu vystát, bojím se vás, nenávidím vás… Dělejte se mnou, co chcete.“

Pak sebou vrhla do kouta kočáru a dala se do pláče zakrývajíc tvář rukama. Alexěj Alexandrovič se ani nepohnul a nezměnil směr přímého pohledu. Ale celá tvář jeho stala se náhle vznešeně nehybnou jako mrtvola, a výraz ten se nezměnil po celou jízdu k dáči. Když přijížděli k domu, obrátil k ní hlavu stále ještě s týmž výrazem.

„Tak! Ale já vyžaduju, abyste zachovávala vnější příznaky slušnosti do té doby,“ a tu se jeho hlas zachvěl, „až učiním opatření, jež by zabezpečilo mou čest, a dám vám o tom vědět.“

Vystoupil první z kočáru a pomohl jí vystoupiti. Poněvadž služebnictvo bylo před domem, stiskl jí ruku, sedl opět do kočáru a odejel do Petrohradu.

Hned po jeho odjezdu přišel lokaj od kněžny Betsy a přinesl Anně lístek.

„Poslala jsem k Alexěji, optat se na jeho zdraví. On mně píše, že je zdráv a bez úrazu, ale zoufá si.“

„Tedy on přijde!“ oddechla si Anna. „Jak dobře jsem učinila, že jsem mu všechno řekla.“

Pohlédla na hodinky. Zbývaly ještě tři hodiny. Vzpomínka na podrobnosti posledního sledání rozžhavila jí krev.

„Můj Bože, jak je světlo! Je to strašně, ale já vidím tak ráda jeho tvář a líbí se mi toto fantastické osvětlení… Nuž! Ach ano… Nu, chvála Bohu, že jsem s ním hotova.“

XXX

Jako všude, kde se schází společnost, tak i v malinkých německých lázničkách, kam se odebrali Ščrbačtí, nastala obvyklá jako by krystallisace společnosti, jež vykazuje každému její členu určité a pevné místo. Jako vodní atom za mrazu nabývá určité a pevné, všeobecně známé formy sněhového krystallu, tak i každá nová osobnost, přijíždějící do lázní, zaujímala ihned patřící jí místo.

Fürst Ščerbatský sammt gemahlin und tochter i co se týče obydlí, jež zaujali, i dle jména, i dle známých, jež tu našli, ihned se zkrystallisovali na svém určitém a jim patřícím místě.

V lázních byla toho roku skutečná německá fürstin, následkem čehož krystallisace společnosti děla se ještě energičtěji. Kněžna si rozhodně přála představiti princezně svou dceru a hned druhého dne vykonala onen obřad. Kiti učinila velice milý a graciosný reverans ve svém, z Paříže objednaném velmi prostém, to jest velmi nádherném letním obleku. Přincezna řekla: „Doufám, že růže se brzy zase vrátí na tuto hezounkou tvář,“ a pro Ščerbacké ustálila se ihned zcela pevně určitá dráha života, z níž nebylo více možno vybočiti. Ščerbačtí se seznámili ještě s rodinou anglické lady, pak s německou hraběnkou a jejím za poslední vojny raněným synem, i s učencem Švédem, i s panem Catunem a jeho sestrou. Ale hlavní společnost Ščerbackých tvořila přirozeně moskevská dáma, Marja Eugenijevna Rtiščeva, s dcerou, jež se nebíbila Kiti, protože se rozstonala taktéž, jako ona, z lásky; pak moskevský plukovník, jehož Kiti znala od dětstva v uniformě s epaulettami a který se jí zdál zde se svýma malinkýma očima a s odhaleným krkem s barevnou kravatou neobyčejně směšným a nudil ji tím, že nebylo možno se ho zbavit. Když se tyto poměry pevně ustálily, Kiti se počala velice nudit, a to tím více, že kníže odejel do Karlových Varů a ona zůstala v lázničkách sama s matkou. Ji nezajímaly ty osobnosti, které už znala, protože předvídala, že se nic nového již nestane v poměru k nim. Nejvíce ji v lázních zajímalo nyní pozorování a domněnky o těch osobách, s nimiž nebyla známa. Kiti dle své povahy činila si o lidech nejkrásnější domněnky, zvláště o takových, které neznala. I nyní, když si tvořila domněnky, kdo je ten a onen, jaké poměry mezi nimi panují, jací jsou vůbec lidé, představovala si Kiti nejpodivuhodnější a nejkrásnější charaktery a domnívala se, že se její pozorování potvrzuje.

Z oněch osob zvláště ji zajímala jedna ruská dívka, jež přijela do lázní s nemocnou ruskou dámou, s madame Stahl, jak ji všude nazývali. Madame Stahl náležela k vyšší společnsoti, byla však tak churava, že nemohla chodit a jen zřídka kdy se objevovala na promenádě v pohyblivém křesle. Avšak kněžna vysvětlovala, že se madame Stahl vzdaluje ruské společnosti ne tak pro churavost, jako z hrdosti. Ruská dívka ošetřovala madame Stahl, ale mimo to, jak zpozorovala Kiti, sbližovala se se všemi těžce nemocnými, jichž bylo mnoho v lázních, a ošetřovala je velmi prostým způsobem. Ruská ona dívka nebyla, jak se Kiti přesvědčila, příbuznou madame Stahl, ale nebyla také najatou ošetřovatelkou. Madame Stahl ji nazývala Váreňka a ostatní ji zvali M-lle Váreňka. Nemluvě ani o tom, že Kiti zajímalo stopovati poměr oné dívky k madame Stahl i k druhým, jí neznámým osobám, ona, jak se často stává, pociťovala nevysvětlitelnou sympathii k oné M-lle Váreňce a poznala dle vzájemných pohledů, že se jí sama také líbí.

Tato M-lle Váreňka byla dívka ne tak překročivší práh mladosti, jako vůbec stvořením bez mladosti: bylo jí možno hádat devatenáct let, ale také třicet let, Co se týče rysů její tváře, byla vzdor chorobné barvě tváře spíš hezká než ošklivá. Byla by i pěkně rostlá, kdyby jí nevadila přílišná suchost těla a hlava příliš velika v poměru k prostřednímu vzrůstu; pro mužské neměla do sebe asi nic půvabného. Podobala se hezkému kvítku posud ještě obsypanému květy, ale již odkvetlému a bez vůně. Kromě toho i proto nemohla býti půvabnou pro mužské, že jí scházelo to, čím oplývala Kiti — zatajeného životního ohně a vědomí svého půvabu.

Zdálo se, že je stále zaujata nějakou záležitostí, o níž nemohlo býti pochyby, a proto ji nemohlo na pohled zajímati nic vedlejšího. Tím se lišila hlavně od Kiti a vlastnost ta nade vše jiné poutala k ní Kiti. Kiti se zdálo, že v ní, v její způsobě života může nalézti vzor toho, co nyní tak starostlivě vyhledávala: vzor životních zájmů, ceny života — vně oněch pro Kiti odporných společenských poměrů dívky k mužskému, jež se jí zdály nyní hanobící výstavou tovaru, který čeká kupce. Čím déle Kiti pozorovala svou neznámou přítelkyni, tím více se přesvědčovala, že ona dívka jest skutečně ta dokonalá bytost, jak si ji představovala, a proto tím více si přála seznámiti se s ní.

Obě dívky se potkávaly každodenně několikrát a při každém setkání Kitiny oči se tázaly: „kdo jste? co jste? Vždyť je pravda, že jste ta překrásná bytost, jakou si vás představuju? Ale pro Boha nemyslete si,“ dodával její pohled, „že si dovoluju vtírati se do vašeho přátelství. Já pohlížím pouze na vás se zalíbením a mám vás ráda.“ — „Já vás mám také ráda a vy jste velmi, velmi příjemna. Já bych vás měla ještě radši, kdybych měla více času,“ odpovídal jí pohled neznámé dívky. A opravdu, Kiti pozorovala, že je stále zaneprázdněna: buď odvádí od pramene děti ruské rodiny, aneb přináší pled pro nemocnou a zahaluje ji, aneb se snaží zabaviti rozdrážděného pacienta, aneb vybírá a kupuje pečivo ku kávě pro kohosi.

Brzy po příjezdu Ščerbackých objevily se ráno u pramene ještě dvě osobnosti, jež obrátily na sebe všeobecnou nevlídnou pozornost. Byl to velmi vysoký, přihrblý muž s ohromnýma rukama v příliš krátkém, ošumělém svrchníku s černýma, naivnýma a spolu strašnýma očima, a příjemná, ač trochu zďobaná ženština, velmi špatně a nevkusně oděná. Kiti, jakmile v nich poznala Rusy, počala ve své fantasii sestavovati o nich krásný a dojemný román. Ale kněžna, jež z „kurliste“ poznala, že to byl Nikolaj Levin a Marja Nikolajevna, vysvětlila Kiti, jaký ošklivý člověk byl onen Levin, a všechny její sny o těch dvou osobách zmizely. Ani ne tak za příčinou toho, co jí matka pověděla, nýbrž spíše proto, že to byl bratr Konstantinův, zdály se ty dvě osoby Kiti najednou co nejvíce nepříjemnými. Svým zvykem, škubati hlavou, vzbuzoval v ní Levin nyní neodolatelný pocit ošklivosti.

Zdálo se jí, že v jeho velikých, strašných očích, jež tvrdošijně ji pronásledovaly, vyjadřoval se pocit nenávisti a posměchu, a proto se mu všemožně vyhýbala.

XXXI

Byl deštivý den; pršelo celé ráno a nemocní s dešťníky shromáždili se v gallerii.

Kiti chodila s matkou a s moskevským plukovníkem, jenž vystavoval vesele na odiv svůj civilní svrchník, který koupil hotový ve Frankfurtě. Chodili po jedné straně gallerie, aby nepotkávali Levina, jenž se procházel po druhé straně. Váreňka ve svých černých šatech a v černém klobouce s ohnutou střechou vodila slepou Francouzku od jednoho konce gallerie do druhého, i pokaždé, když potkávala Kiti, setkávaly se též jejich přátelské pohledy.

„Mamá, smím se dáti s ní do řeči?“ optala se Kiti, jež neustále pozorovala svou neznámou přítelkyni a nyní viděla, že přistupuje ku prameni, u něhož se s ní může setkati.

„Když si toho tak přeješ, poptám se zprvu na ni a sama s ní promluvím,“ odpověděla matka. „Co pak v ní vidíš zvláštního? Je společnicí bezpochyby. Chceš-li, já se seznámím s M-me Stahl. Já jsem byla známa s její švakrovou,“ dodala kněžna, zdvihajíc hrdě hlavu.

Kiti věděla, že kněžna se cítí uraženou tím, že paní Stahlová se jaksi vyhýbá bližšímu styku s ní. Proto nenutila matku, aby sama přistupovala k hrdé dámě.

„Ach, jak mile si vede!“ poznamenala Kiti, hledíc na Váreňku, právě když podávala Francouzce sklenici. „Pohleďte, jak dělá všechno prostě, mile.“

„Musím se smát tvým libůstkám,“ odvětila jí kněžna. „Ne, pojďme raději nazpět,“ dodala ihned, pozorujíc, že jim přichází vstříc Levin se svou dámou a s německým doktorem, s nímž hlasitě a zlostně o něčem rozprávěl.

Obraceli se již, chtějíce se vrátiti, když zaslechli ne již hlasitý rozhovor, nýbrž křik. Levin, jenž se zastavil, křičel, a doktor se také rozhorloval. Zástup hromadil se okolo nich. Kněžna s Kiti se rychle vzdálily, plukovník se však přidružil k zástupu, aby zvěděl, oč se jedná.

Za několik minut je plukovník dohonil.

„Co se tam přihodilo?“ optala se kněžna.

„Hanba, ostuda!“ odpověděl plukovník. „Člověk aby se bál setkati se s krajanem v cizině. Onen pán vysokého vzrůstu pohádal se s doktorem, namluvil mu drzosti za to, že ho chybně léčí, a zdvihl dokonce na něho hůl. Hotová ostuda!“

„Ach, jak je to nemilé!“ zvolala kněžna. „Nu a jak to skončilo?“

„Chvála Bohu, v kritickém momentu přiskočila ta… ta v klobouce jako hřib, Ruska tuším,“ sděloval plukovník.

„M-lle Váreňka?“ otázala se Kiti s patrnou radostí.

„Ano, ano. Ona se první vzpamatovala, vzala onoho pána pod ruku a odvedla ho.“

„Vidíte, mamá,“ zvolala Kiti, „vy se divíte, že se mně tak líbí.“

Následujícího dne Kiti, pozorujíc svou neznámou přítelkyni, viděla, že se M-lle Váreňka nachází už s Levinem a jeho dámou v témž poměru jako s ostatními svými protégés. Přistupovala k nim, dávala se s nimi do řeči, sloužila jeho dáme tlumočnicí, poněvadž tato neuměla mluviti nijakým cizím jazykem.

Kiti uprošovala tím více matku, aby jí dovolila seznámiti se s Vareňkou. Jakkoli bylo kněžně nepříjemno, že musí učinit první krok, jejž mohou vykládati tak, jako by se doprošovala známosti s M-me Stahl, která si zde dovolovala jakousi hrdost, — počala se přece poptávati na Váreňku, a když zvěděla o ní dosti podrobností, z nichž bylo možno souditi, že známost s ní nezpůsobí její dceři nic špatného, ač také málo dobrého, přistoupila sama první k Váreňce a seznámila se s ní.

Zvolila chvíli, když její dcera šla ku prameni a Vářeňka se zastavila před pekařským krámkem. Kněžna k ní přistoupila a oslovila ji s vážným úsměvem na rtech:

„Dovolte mně seznámiti se s vámi. Má dcera je do vás zamilována. Může být, že mne ještě neznáte,“ dodala kněžna; „já jsem…“

„To je více než navzájem, paní kněžno,“ odpověděla spěšně Váreňka.

„Jak dobrou službu prokázala jste včera našemu ubohému krajanu!“ prohodila kněžna.

Váreňka se zarděla. „Já se nepamatuju; já jsem tuším nic podobného nečinila,“ odpověděla dívka.

„Naopak, vy jste zachránila toho Levina od nepříjemností.“

„Ano, sa compagne mne vybídla a já jsem jí pomohla jej upokojiti. On je těžce nemocen a byl nespokojen s doktorem. Já jsem již přivykla chlácholit takové nemocné.“

„Ano, já jsem slyšela, že bydlíte v Mentoně s vaši tetinkou, nemýlím li se, s M-me Stahl. Já jsem znávala její švakrovou.“

„Nikoliv, ona není mou tetou. Já ji nazývám maman, ale ona není mou příbuznou. Ona mne vychovala,“ odvětila Váreňka, opětně se zardívajíc.

Váreňka pronesla ona slova tak prostě, tak milý byl pravdivý a upřímný výraz její tváře, že kněžna pochopila, proč si její Kiti tak zamilovala onu Váreňku.

„Jak se vede nyní tomu Levinu?“ otázala se kněžna.

„On odjíždí,“ odpověděla Váreňka.

V tu chvíli přicházela k nim od pramene Kiti, plná radosti, že se matka již seznámila s její neznámou přítelkyní.

„Nu vidíš, Kiti. Tvé toužebné přání seznámiti se s M-lle…“

„Váreňkou,“ napověděla usmívající se Váreňka, „tak mne nazývají všichni.“

Kiti se radostí zarděla a dlouho tiskla mlčky ruku své nové přítelkyně, jež neodpovídala na její stisknutí, nýbrž ponechávala svou ruku klidně v její ruce. Ruka na stisknutí neodpovídala, ale tvář M-lle Váreňky zářila tichým, radostným, ač trochu smutným úsměvem, jenž odhaloval velké, ale pěkné zuby.

„Já jsem si toho sama dávno přála,“ prohodila Kiti. „Ale vy jste tak zaneprázdněna…“

„Ach naopak, já nejsem ničím zaměstnána,“ odpovídala Váreňka. Ale v týž okamžik byla nucena opustiti své nové známé, protože k ní přiběhly dvě malinká ruská děvčátka, dcery jednoho nemocného.

„Váreňko, maminka vás volá!“ křičely jí z daleka.

A Váreňka šla s nimi.

XXXII

Podrobnosti, jichž se kněžna dověděla o minulosti Váreňky, o její poměru k M-me Stahl, i o samé madame Stahl, byly následující.

Madame Stahl, o níž jedni vyprávěli, že umučila svého muže, kdežto druzí tvrdili, že muž muči ji svým nemravným chováním, byla stále chorobná a exaltovaná ženština. První dítě porodila, když byla už s mužem rozvedena. Dítě to ihned zemřelo. Příbuzní paní Stahlové, znajíce její citlivost, a bojíce se, aby zpráva o smrti robátka ji nezahubila, zaměnili mrtvé děcko živým, dceruškou dvorního kuchaře, jež narodila se v Petrohradě téže noci a v témž domě. To byla Váreňka. Madame Stahl zvěděla později, že Váreňka není její dcera, ale vychovávala ji dále a to tím spíše, že brzo na to z příbuzných Váreňčiných nikoho nezůstalo na živě.

Madame Stahl zdržovala se již pŕes deset let neustále v cizině na jihu, a po celou tu dobu nevstávala s postele. Jedni vypravovali, že madame Stahl si způsobila pověst ctnostné, zbožné paní; druzí tvrdili, že byla skutečně takovou vysoce mravnou bytostí, žijící pouze na prospěch bližního, za jakou se vydávala. Nikdo nevěděl, jakého je náboženství, katolického, protestantského, nebo pravoslavného; ale jedno bylo nade vší pochybnost: nacházela se v přátelských poměrech s nejvyššími hodnostáři všech církví a všech vyznání.

Váreňka žila s ní stále v cizině, a každý, kdo znal madame Stahl, znal a miloval tež M-lle Váreňku, jak ji všichni nazývali.

Kněžna, jež vyzvěděla všechny tyto podrobnosti, neshledala v nich nic takového, co by mohlo překážeti sblížení její dcery s Váreňkou, a to tím více, že Váreňka byla velmi dobře vychována a uměla se výtečně chovati: mluvila výborně francouzsky i anglicky a hlavní věc, vyřídila kněžně od madame Stahl politování, že tato za příčinou choroby nemůže si dopřáti potěšení, seznámiti se s kněžnou.

Když se Kiti spřátelila blíže s Váreňkou, přilnula k ní ještě více, neboť každého dne shledávala v ní nové a nové přednosti.

Kněžna zaslechla kdesi, že Váreňka pěkně zpívá. Pozvala ji tedy, aby k nim přišla večer zpívat.

„Kiti hraje, u nás jest fortepiano, ne příliš dobré, pravda, ale vy nám způsobíte velikou radost,“ přemlouvala ji kněžna se svým líčeným úsměvem, jenž byl zvláště nepříjemným nyní pro Kiti, jež zpozorovala, že se Váreňce nechce zpívati. Nicméně Váreňka večer přišla a přinesla s sebou svazek not. Kněžna pozvala na večer Marji Evgenijevnu s dcerou a plukovníka.

Váreňce, jak se zdálo, bylo zcela lhostejno, že zda byly cizí, jí neznámé osobnosti, a hned přistoupila ke klavíru. Sama sebe provázeti na klavíru neuměla, ale zpívala z not pevně. Kiti, jež hrála dobře na fortepianě, ji provázela.

„Vy máte neobyčejné nadání,“ pochválila kněžna, když Váreňka dozpívala první píseň.

Marja Evgenijevna s dcerou jí děkovaly a také ji chválily.

„Podívejte se,“ zvolal plukovník, dívaje se do okna, „jak mnoho obecenstva se shromáždilo a naslouchá vašemu zpěvu.“ Skutečně, před okny shromáždil se dosti značný zástup lidu.

„Jsem velmi ráda, že vám to působí potěšení,“ odvětila prostě Váreňka.

Kiti pohlížela s hrdostí na svou přítelkyni. Nemohla se nadiviti její umění, její hlasu, její tváři; ale nejvíce se jí líbilo její chování, líbilo se jí, že Váreňka patrně nedbala na svůj zpěv a pochvaly jí byly zcela lhostejny. Zdálo se, jako by se jen tázala, má-li ještě zazpívat, či je už dost?

„Kdybych já byla na její místě,“ pomyslila si Kiti, „jak bych byla na sebe hrda! Jak bych se radovala, kdybych spatřila onen zástup před okny! A jí je to všechno lhostejno. Ji pobádá pouze touha ničeho neodepříti a způsobiti potěšení maman. Jakou to sílu chová ona v sobě? Co jí poskytuje možnost, vším opovrhovat a býti klidnou bez ohledu na okolnosti? Jak bych si přála to vědět a naučiti se tomu od ní!“ myslila si Kiti, dívajíc se pozorně na onu klidnou tvář. Kněžna požádala Váreňku, aby ještě zazpívala, a Váreňka propěla druhou pieçu taktéž rovně, srozumitelně a pěkně, stojíc vzpřímeně u piana a dávajíc si takt hubenou, snědou rukou.

Za druhým nápěvem následovala v sešitku italská píseň. Kiti zahrála preludii a ohlédla se na Váreňku.

„Vynechme tuto píseň,“ požádala Váreňka, červenajíc se.

Kiti upřela polekaně a tázavě své zraky na tvař Váreňky.

„Tedy něco jiného,“ zvolala honem obracejíc list a ihned chápajíc, že s onou písní bylo cosi ve spojení.

„Ne,“ namítla Váreňka, kladouc svoji ruku na noty a usmívajíc se. „Ne, zazpíváme toto. I zapěla italskou píseň opět tak klidně, chladně a pěkně jako předešlé písně.“

Když dopěla, všichni jí opět děkovali a šli pít čaj. Kiti s Váreňkouk odešly do zahrady, jež se nacházela u domu.

„Není-liž pravda, ona vlaská píseň budí ve vás jakési vzpomínky?“ tázala se Kiti. „Já nechci vědět, jaké,“ dodala honem Kiti, „jenom mi řekněte, pravda-li?“

„Proč pak? Já vám prostě řeknu,“ pravila Váreňka a nečekajíc na novou otázku, pokračovala: „Ano, jest to vzpomínka, a kdysi byla pro mne velmi bolestnou. Já jsem milovala jednoho člověka a onu píseň jsem zpívala jemu.“

Kiti pohlížela něžně, mlčky na Váreňku s otevřenýma, velkýma očima.

„Já jsem ho milovala, i on mne miloval. Ale jeho matka si toho nepřála a proto se oženil s jinou. On bydlí nyní nedaleko od nás a já ho časem vídám. Vy jste si asi nemyslila, že i já jsem měla svůj román?“ dodala Váreňka a na hezké její tváři sotva že zakmital onen plamínek, který — jak Kiti byla přesvědčena — ozařoval ji kdysi celou.

„Proč bych si nebyla myslila? Kdybych byla mužským, nemohla bych milovati nikoho jiného, jakmile jsem poznala vás. Nechápu pouze to, jak mohl po vůli matce zapomenouti vás a učiniti vás nešťastnou. On neměl srdce.“

„Ach ne! On je velmi hodný člověk, a já nejsem nešťastna. Naopak, já jsem velice šťastna. Dnes tedy více zpívati nebudeme?“ otázala se po chvilce, obracejíc se k domu.

„Jak jste hodná! Jak jste hodná!“ zvolala Kiti, stanula a zlíbala Váreňku. „Kdybych mohla býti aspoň trochu podobna vám!“

„Nač potřebujete býti podobnou někomu jinému? Vy jste hezká a hodná, jak jste,“ odmítla její pochvalu Váreňka, usmívajíc se svým prostým, unaveným úsměvem.

„Ne, já dokonce nejsem hodná. Nuže, řekněte mně… Počkejte, sedněme si,“ zvolala Kiti, nutíc ji posaditi se vedle ní na lávku. „Řekněte mně, není urážlivým pomyšlení, že člověk opovrhl vaší láskou, že vás nechtěl?…“

„Vždyť on jí neopovrhl; já věřím, že mne miloval, avšak on byl poslušným synem…“

„Ano; a což kdyby ne k vůli matce, nýbrž prostě sám? …“ pokračovala Kiti, cítíc, že už vyzradila své tajemství, a že tvář její, zapýřena ruměncem studu, sama ji usvědčovala.

„Tenkrát jednal by nepěkně a já bych ho nelitovala,“ odvětila Váreňka, jež patrně pochopila, že není více řeč o ní, nýbrž o Kiti samé.

„Ale urážka?“ pokračovala Kiti. „Urážky nelze zapomenouti,“ tvrdila dále, vzpomínajíc na svůj pohled na posledním plesu, když hudba náhle umlkla.

„Kde je tu urážka? Vždyť vy jste nejednala špatně?“

„Hůře než špatně — postydně.“

Váreňka pokývala hlavou a položila svoji ruku na ruku Kitinu.

„Pročpak postydně?“ namítla jí: „vždyť vy jste nemohla říci člověku, jenž byl k vám lhostejným, že ho milujete?“

„Rozumí se, že ne; já mu neřekla ani slova, ale on to věděl. Ne, ne; jsou pohledy, jest chování. Kdybych sto let byla živa, nezapomenu.“

„Což tedy? Já vám nerozumím. Jedná se o to, milujete-li ho ještě nyní, anebo ne,“ pravila Váreňka, jež jmenovala všechno pravým jménem.

Já ho nenávidím; já si to nemohu odpustiti.“

„Což tedy?“

„Stud, urážka.“

„Ach! kdyby byli všichni tak citliví, jako vy,“ namítla Váreňka. „Není jediné dívky na světě, jíž by se to nepřihodilo. A všechno to je tak malicherné.“

„A co tedy je důležité?“ zvolala Kiti upírajíc s podivením zvědavé oko na Váreňku.

„Ach, mnoho je důležitého,“ odvětila s úsměvem Váreňka.

„Co tedy?“

„Ach, mnoho je důležitějšího,“ opětovala Váreňka, jež nevěděla, co říci. Ale v tu chvíli ozval se z okna hlas kněžny: „Kiti, je chladno! Vezmi buď šátek, anebo pojď do světnice.“

„Pravda, je už čas!“ zvolala Váreňka, vstávajíc. „Já musím ještě zajíti k M-me Berthe; ona mne žádala.“

Kiti ji držela za ruku a s vášnivou zvědavostí i prosbou tázala se jí pohledem: „Co tedy, co je to nejdůležitější, co dává člověku takový klid? Vy to víte, sdělte mně to!“ Ale Váreňka ani nechápala to, nač se jí ptal Kitin pohled. Věděla nyní pouze to, že teď musí zajíti k M-me Berthe, a odtud že se musí vrátit domů k maman k dvanácté hodině, kdy ona pije čaj. Vrátila se tedy do domu, sebrala své noty, poroučela se všem a chtěla odejíti.

„Dovolte, já vás doprovodím,“ nabídl se plukovník.

„Pravda, jak byste mohla jíti v noci sama?“ souhlasila kněžna. „Já pošlu s vámi aspoň Parašu.“

Kiti viděla, že Váreňka sotva zdržuje úsměv při slovech, že má zapotřebí průvodčího.

„Ne, já chodím vždycky sama a nikdy se mně nic nepřihodilo,“ namítla, berouc svůj klobouk. Pak ještě jednou políbila Kiti a nesdělivši jí, co je nejdůležitější, vyšla bodrým krokem s notami pod paží a zmizela v pološeru letní noci, odnášejíc s sebou tajemství, co je důležito a co jí umožňuje onen závidění hodný klid a důstojnost.

XXXIII

Kiti se seznámila i s paní Stahlovou a známost ta spolu s přátelstvím s Váreňkou nejen že měla na ni značný vliv, nýbrž poskytovala jí i útěchu v její hoři. Útěchu tu nalezla v tom, že se před ní následkem oné známosti rozevřel zcela nový svět, jenž neměl pranic společného s její minulostí, svět povznešený, krásný, s jehož výše bylo možno pohlížeti klidně na onu minulost. Kiti uviděla, že kromě instinktivného života, jemuž se doposud oddávala, byl ještě život duchovní. Život ten otevřel se před její očima náboženstvím, ovšem náboženstvím, které nemělo nic společného s onou vírou, kterou Kiti znala z dětství, a jež se vyjadřovala mší a vigiliemi ve chrámě Vdovského domu, kde bylo možno setkati se se známými, a kromě toho učením napaměť slovanských textů, předčítaných duchovním. Víra, která jí otevřela nový svět, byla vznešená, tajemná spojená s řadou krásných myšlének a pocitů, v níž možno bylo věřiti nejen proto, že tak bylo přikázáno, nýbrž kterou bylo možno si zamilovati.

Kiti poznala vše to nikoli ze slov. Madame Stahl hovořila s Kiti jako s milým dítětem, na něž se díváš se zalíbením, jako na vzpomínku svého dětství, a pouze jednou připomenula, že ve všech lidských zármutcích skytá útěchu pouze láska a víra, a že Kristus netrpěl za nás pro malicherné zármutky naše, a ihned obrátila řeč na jiný předmět. Ale Kiti poznávala z každého její pohybu, z každého slova, z každého nebeského — jak se Kiti vyjadřovala — její pohledu, a zvláště z celé historie její života, kterou znala prostřednictvím Váreňky, ze všeho tobo poznávala to, „co bylo důležito“ a čeho až doposud netušila.

Jakkoli však byl vznešený charakter paní Stahlové, jakkoli dojemným byl její životopis, vznešenou a nežnou její řeč, přece v ní zpozorovala Kiti samoděk takové črty, které v ní budily pochybnosti. Zpozorovala, že když se jí Kiti ptala na její příbuzné, madame Stahl se opovržlivě usmála, což se příčilo křestanské lásce. Zpozorovala též, že, když u ní zastala katolického duchovního, madame Stahl se snažila držeti svou tvář ve stínu abatjouru a zvláštním způsobem se usmívala. Jakkoli tato dvě pozorování byla malicherná, nicméně ji znepokojovala a budila v Kiti pochybnosti o madame Stahl. Ale zato Váreňka, osamělá, bez příbuzenstva, bez přátel, zbavena nejkrásnějších nadějí, a přece po ničem netoužící, ničeho nelitující, byla onou dokonalou bytostí, o jaké si Kiti dovolovala jen sníti. Na Váreňce poznala Kiti, že je potřebí pouze zapomenouti na sebe a milovati ostatní, aby se stala klidnou, šťastnou a hodnou. A takovou Kiti chtěla býti. Když tedy nyní poznala, co bylo nejdůležitější, nespokojovala se Kiti více tím, aby se obdivovala, nýbrž věnovala se ihned z celé duše onomu novému životu, jenž se před ní odhalil. Dle vypravování Váreňky o tom, co dělala madame Stahl a jiné osoby, o nichž mluvila, sestavila si již Kiti plán svého budoucího života. Umínila si, že podobně, jako synovkyně paní Stahlové, Alina, o níž jí mnoho vypravovala Váreňka, bude vyhledávati nešťastné, kdekoli se bude nacházeti, že jim bude pomáhati, na kolik její síly stačí, bude rozdávati evangelia, bude předčítati evangelium nemocným, zločincům, umírajícím. Zvláště se jí líbilo předsevzetí, předčítati evangelium zločincům, jak to dělala Alina. Ale vše to byly tajné plány, jež Kiti nevyzrazovala ani matce, ani Váreňce.

Ostatně, dříve než se jí naskytne příležitost, aby mola uskutečniti své plány ve velkém, našla Kiti lehce hned zde v lázních, kde bylo tak mnoho nemocných a nešťastných, příležitost k projevení svých nových pravidel po příkladu Váreňky.

Kněžna z počátku pozorovala pouze, že se Kiti nachází pod silným vlivem své libůstky — jak se vyjadřovala k paní Stahlové a zvláště k Váreňce. Viděla, že Kiti nejen že napodobí Váreňku v její činnosti, ale nápodobí nevolky i její chůzi, způsob mluvení a mrkání očima. Ale brzy na to zpozorovala kněžna, že v její dceři kromě onoho vnějšího okoulení tvoří se jakýsi vážný, duševní převrat.

Kněžna viděla, že Kiti večer čítá francouzské evangelium, které jí darovala paní Stahlová, čehož dříve nedělávala; že se vzdaluje svých známých z vyšší společnosti, za to však se stýká s nemocnými, kteří se nacházeli pod ochranou Váreňky, zvláště s chudobnou rodinou jakéhosi churavého malíře Petrova. Kiti byla patrné hrdá na to, že v oné rodině vykonávala povinnost milosrdné sestry. Vše to bylo hezké, a kněžna neměla nic proti tomu, tím více, že žena Petrova byla zcela řádná ženština, a že princessa, jež si všimla činnosti Kitiny, ji chválila a nazývala ji andělem, utěšitelem. Vše to bylo by velmi pěkné, kdyby nepřestupovalo jisté meze. Ale kněžna pozorovala, že její dcera upadá do krajnosti a proto jí to řekla.

„Il ne faut jamais rien outrer,“ napomínala ji.

Ale dcera jí na to neodpovídala; pomyslila si jen, že v projevech křesťanské lásky o přehánění mluviti nelze. Může-li býti co zbytečného v plnění tohoto učení, jež velí člověku nastaviti druhou tvář, udeří-li ho v první, a dáti košili, když mu vzali kabát? Ale kněžně se takové krajnosti nelíbily, a ještě více se jí nelíbilo, co pozorovala, totiž, že se jí Kiti nechce úplně svěřiti. Kiti opravdu tajila před matkou své nové náhledy a pocity. Netajila jich proto, že by nemilovala, že by nectila svou matku, nýbrž proto jen, že to byla její matka. Každému druhému spíše by se svěřila, než matce.

„Proč pak asi Anna Pavlovna tak dávno u nás už nebyla?“ prohodila kdysi kněžna o ženě Petrova. „Já jsem ji zvala, ale ona, jako by byla nespokojena čímsi.“

„Ne, já jsem toho nepozorovala, maman,“ odvětila Kiti a zarděla se.

„Tys dávno už u nich nebyla?“

„My se chystáme podniknouti zítra vycházku do hor,“ odpověděla Kiti.

„Což, jděte si,“ pravila na to kněžna, pozorujíc nejistou tvář dceřinu, a snažíc se uhodnouti příčinu její nepokoje.

Toho dne přišla k obědu Váreňka a sdělovala, že Anna Pavlovna si rozmyslila, a zítra do hor nepojede. A kněžna zpozorovala, že se Kiti opět zarděla.

„Kiti, neměla jsi nějaký nepříjemný výstup s Petrovými?“ obrátila se kněžna k dceři, když byla samy. „Proč přestala k nám posýlati své děti a proč sama víc nepřichází?“

Kiti odpověděla, že se nic nepřihodilo, a že rozhodně nechápe, proč by Anna Pavlovna mohla býti jí nespokojena. Kiti mluvila čistou pravdu. Nevěděla proč Anna Pavlovna změnila své chování k ní, ale tušila to. Tušila takovou příčinu, které nemohla sděliti matce, poněvadž se k ní nepřiznávala, ani sobě samé. Byla to jedna z těch věcí, které víš, ale k nimž se nelze přiznati ani sobě samému. Stydíš se i bojíš se, abys se nemýlil.

Znova a znova rozbírala v myšlénkách svůj poměr k oné rodině. Přišla jí na mysl naivní radost, jež se jevila na dobromyslném, okrouhlém líci Anny Pavlovny, kdykoli se setkávaly, vzpomínala si na tajné rozhovory s ní o nemocném, jak sa umlouvaly, aby ho zdržely od práce, jež mu byla lékařem zapovězena, a přiměly ho k procházce; zpomínala si, jak k ní přilnul nejmladší jejich chlapec, jenž ji nazýval „moje Kiti“ a nechtěl jinak spat jíti, než za její přítomnosti. Jak vše to bylo milé! Pak si připomínala vyhublou postavu Petrova, jeho dlouhý krk a skořicový kabát, jeho řídké, kučeravé vlasy, tázavé, z počátku pro Kiti strašné, modré oči a jeho usilovné namáhání, aby se v její přítomnosti zdál bodrým a čilým. Připomínala si, jak se první dobu snažila přemoci odpor, jejž v ní vzbuzoval, jako všichni souchotináři vůbec, a jaké namáhání ji stálo, než si vymyslila, co mu má říci. Viděla před sebou jeho bojácný, něžný pohled, kterým ji pozoroval, a připomínala si zvláštní pocit soucitu a neobratnosti, a hned na to vědomí svého milosrdenství, jež při tom pociťovala. Jak to bylo všechno pěkné! Ale vše to bylo jen za první doby. Nyní však od několika dní všechno to se pokazilo. Anna Pavlovna vítala ji s líčenou přívětivostí a neustále slídila za ní a za mužem.

Je-li možná, že ona dojemná radost, jež se jevila na tváři Petrova při příchodu Kiti, mohla býti příčinou, že se Anna Pavlovna počala k ní chovati tak chladně?

„Pravda,“ připomínala si Kiti, „cosi nepřirozeného bylo v Anně Pavlovně, cosi odporujícího její dobrotě, když předevčírem mrzutě prohodila: „Vidíte, stále na vás čekal, nechtél bez vás píti kávu, ač hrozně seslábl.“

„Ano, může býti, že i to jí bylo nepříjemno, když jsem mu podala pléd. Vše to je nad míru prosté, ale on to přijal tak divně, tak dlouho mně děkoval, že mně samé bylo nepohodlno. A pak ona moje podobizna, kterou tak zdařile nakreslil. A hlavně onen pohled, nesmělý a něžný! Ano, ano, je tomu tak!“ opětovala si s úžasem v myšlénkách Kiti. „Ne, to nemůže, to nesmí býti! On je tak politování hodný!“ tvrdila si Kiti v zápětí.

Takové pochybnosti otravovaly kouzlo jejího nového života.

XXXIV

Před samým koncem léčení kníže Ščerbacký, jenž z Karlových Varů si zajel do Badenu a do Chyžice k svým ruským známým, aby — jak tvrdil — se nadýchal ruského vzduchu, vrátil se k své rodině.

Kníže pohlížel na život v cizině zcela jinak než kněžna. Kněžně se zdálo všechno nad míru krásným a vzdor svému vznešenému postavení v ruské společnosti snažila se v cizině míti vzezření dámy „evropské“, čímž nebyla, neboť byla čistě ruskou šlechtičnou; proto tedy se přetvářela a to jí bylo z části nepohodlno. Kníže naopak shledával v cizině všechno špatným, život evropský byl mu obtížným, on se držel svých ruských zvyků a naschvál se snažil zdáti se v cizině méně „evropským“, než byl ve skutečnosti.

Kníže se vrátil hubenější, se svislými skladkami kůže na tvářích, ale v nejveselejší náladě. Jeho dobrý rozmar se ještě zvýšil, když nalezl Kiti úplně zdravou. Zpráva o přátelství Kiti s paní Stahlovou a s Váreňkou, jakož i poznámka kněžnina, že pozoruje v Kiti jakousi vnitřní proměnu, zarazily knížete a probudily v něm obvyklý pocit řevnivosti ke všemu, co mohlo vzdáliti dceru od něho. K pocitu tomu připojil se strach, aby dcera neustoupila z pod jeho vlivu do nějaké pro něho nepřípustné oblasti. Ale tyto nepříjemné zprávy utonuly v onom moři dobromyslnosti a veselosti, které ho nikdy neopouštěly a nyní ještě sesílily následkem karlovarských vod.

Druhého dne po svém návratu vyšel si kníže ve svém dlouhém svrchníku, se svými ruskými vráskami a odvislými tvářemi, podpíranými škrobeným límečkem, v nejveselejším rozmaru spolu s dcerou ku prameni.

Jitro bylo rozkošné: čisté, veselé domy se zahrádkami, pohled na červenolící, červenoruké, nalité pivem a vesele pracující německé služky, i jasné slunce rozveselovaly srdce. Ale čím blíže přicházeli ke prameni, tím častěji potkávali nemocné. Jejich vzezření zdálo se ještě smutnější uprostřed obvyklých okolností spořádaného německého života. Kiti se nedivila více oné protivě. Pronikavé slunce, veselý ton zeleni, zvuky hudby byly pro ni přirozeným rámcem všech těch známých tváří a změn k lepšímu neb k horšímu, jež stopovala. Ale knížeti se záře a lesk červnového jitra, zvuky orkestru, hrajícího módní, ve3elý valčík, a zvláště pohled na zdravé služky zdál neslušným a ohavným ve spojení s oněmi těsné se vláčejícími mrtvolami, jež se tu shromáždily ze všech konců Evropy.

Vzdor tomu, že se cítil hrdým a jako by znova omlazeným, když kráčel s milovanou dcerou, opírající se na jeho ruku, bylo mu nyní nicméně nepohodlno, ano svědomí ho hryzlo pro jeho pevný krok, pro silné, tukem prorostlé údy. Zakoušel skoro takový pocit, jaký by měl člověk, jenž by se objevil nahý ve společnosti.

„Představ, představ mne svým novým známým,“ obracel se k dceři, tiskna jí loktem ruku. „Já mám i ten tvůj ošklivý Soden rád za to, že tě uzdravil. Jen že jest tu u vás smutno, smutno. Kdo je tohle?“

Kiti mu jmenovala známé a neznámé osobnosti, jež potkávali. U samého vchodu do parku setkali se se slepou madame Berthe s průvodkyní, a knížeti způsobil radost tklivý výraz tváře slepé Francouzky, když zaslechla hlas Kitin. Dala se s ním ihned do řeči s francouzským přebytkem laskavosti, chválíc ho, že má takovou milou dceru, a do očí vynášela Kiti do nebe, nazývajíc ji pokladem, perlou a andělem útěchy.

„Nu, ona jest tedy druhým andělem,“ prohodil kníže žertem. „Ona jmenuje andělem No. 1. Mademoiselle Váreňku.“

„Oh! Mademoiselle Váreňka je skutečný anděl, allez,“ dodala ihned madame Berthe.

V gallerii potkali i samu Váreňku. Šla jim rychle v ústrety, nesouc elegantní červenou kabelku.

„Hleďte, papa přijel!“ volala jí vstříc Kiti.

Váreňka učinila prostě a přirozeně, jako vše, co dělala, pohyb, jenž byl něco středního mezi poklonou a reverencí, a hned se dala s knížetem do řeči tak, jak mluvívala s každým, svobodně a prostě.

„Rozumí se, že vás znám, dobře vás znám,“ ubezpečoval ji kníže s úsměvem, dle kterého Kiti s potěšením poznala, že její přítelkyně se líbí otci. „Kam pak tak chvátáte?“

„Maman je tu,“ odpovídala Váreňka, obracejíc se ke Kiti. „Ona nespala celou noc a lékař jí poradil, aby si vyjela na procházku. Já jí nesu práci.“

„To je tedy anděl No. 1.,“ prohodil kníže, když Váreňka odkvapila.

Kiti viděla, že otci se chce požertovati na účet Váreňky, ale že se k tomu nemůže odhodlati, protože se mu Váreňka zalíbila.

„Tak vidíš, všechný tvé přátely tu uvidíme,“ zahovořil opět kníže; „i madame Stahl, uzná-li mne za hodna, aby mne poznala.“

„Co pak, papa, ty jsi ji znával?“ ptala se Kiti s bázní, neboť při zmínce o madame Stahl zpozorovala, jak v očích knížete vzplanul ohníček posměchu.

„Znával jsem její muže i ji trochu, ovšem ještě dříve, než se zapsala mezi pietistky.“

„Co to je pietistka, papa?“ otázala se Kiti, zděšená už tím, že to, čeho si tak vážila u madame Stahl, mělo určité nazvání.

„Já sám ani nevím určitě. Vím jen tolik, že za všechno děkuje Bohu, za každé neštěstí — i za to děkuje Bohu, že muž její umřel. A vypadá to směšně, protože žili spolu v neladu… Kdo pak je tohle? Jaká ubohá tváŕ!“ optal se najednou kníže, spatřiv sedícího na lávce nevelkého pacienta ve svrchníku skořicové barvy a v bílých kalhotách, jež tvořily podivné skladby na jeho kostlavých nohou, zbavených masa. Pán ten zdvihl svůj slaměný klobouk, nad kučeravými, řídkými vlasy, odhaluje tím vysoké čelo, chorobné zardělé v těch místech, kde se ho dotýkal klobouk.

„To je Petrov, malíř,“ vysvětlovala červenající se Kiti. „A tam je jeho žena,“ dodala, ukazujíc na Annu Pavlovnu, která jako naschvál, když se k ní přiblížili, obrátila se za dítětem, jež odběhlo po cestičce.

„Ubohý, a jeho tvář je tak milá!“ litoval kníže nemocného krajana. „Proč pak jsi k němu nešla? On ti chtěl něco říci?“

„Tedy pojďme!“ zvolala Kiti a rozhodné se obrátila. „Jak se vám vede dnes?“ otázala se Petrova.

Petrov vstal, opíraje se o hůl, a nesměle pohlédl na knížete.

„To je má dcera,“ pravil kníže. „Dovolte mně seznámiti se s vámi.“

Malíř se poklonil a usmál se, odhaluje své podivně se lesknoucí bílé zuby.

„My jsme vás očekávali včera, kněžno,“ obrátil se Petrov ke Kiti.

Při těch slovech zavrávoral, ale ihned opětoval týž pohyb, aby se zdálo, že jej i poprvé učinil schválně.

„Chtěla jsem k vám přijít, ale Váreňka mně řekla, že Anna Pavlovna jí vzkázala, že nepojedete nikam.“

„Že nepojedeme?“ zvolal Petrov, začervenav se a hned se rozkašlal, hledaje očima ženu. „Aneto, Aneto!“ zavolal hlasitě a na tenkém, bílém jeho krku napjaly se tlusté žíly, jako provazy.

Anna Pavlovna se přiblížila.

„Kterak jsi to vzkázala kněžně, že nikam nepojedeme!“ zašeptal jí podrážděn, pozbyv hlasu.

„Dobré jitro, kněžno,“ vítala Anna Pavlovna Kiti s líčeným úsměvem, tak málo podobným dřívějšímu, srdečnému její chování. „Těší mne, že se mohu s vámi seznámiti,“ obrátila se pak ku knížeti. „Vás, kníže, už dávna čekali.“

„Proč pak jsi vzkázala kněžně, že nepojedeme?“ znova chraptivě zašeptal malíř, ještě více rozhorlen, neboť ho patrně dráždilo, že hlas mu selhal a on nemůže svým slovům dáti takové barvitosti, jaké by si přál.

„Ach, můj Bože! Já jsem měla za to, že nepojedeme,“ odpovídala mu mrzutě žena.

„Proč, kdy…?“ Petrov se znovu rozkašlal a máchnul rukou. Kníže nadzdvihl klobouk a vzdálil se s dcerou.

„O, oh! těžko,“ povzdychnul si kníže. „Nešťastný!“

„Ano, papa,“ souhlasila Kiti. „Musíte však vědět, že mají tři děti, ani jediné služky a skoro ani groše peněz. On dostává něco od akademie,“ vysvětlovala otci živě Kiti, znažíc se potlačiti rozčilení, jež vzniklo v ní následkem podivné změny v chování se Anny Pavlovny.

„Tu je i madame Stahl,“ zvolala Kiti, ukazujíc na pohyblivé křeslo, v němž pod slunečníkem leželo cosi v šedé a modré látce, obložené poduškami. To byla paní Stahlová. Za ní stál zamračený, hřmotný sluha, Němec, jenž ji vozil. Podle ní stál blondýn, švédský hrabě, jehož znala Kiti dle jména. Několik pacientů zastavilo se kolem křesla a pohlíželi na onu dámu jako na něco neobyčejného.

Kníže přistoupil k ní a Kiti zpozorovala ihned v jeho očích posměšný ohníček, jenž ji uváděl do rozpaků. Kníže přistoupil k madame Stáhl a oslovil ji neobyčejně uctivě a mile výborným francouzským jazykem, jak jím nyní již zřídka vládnou.

„Nevím, upamatujete-li se na mne, ale já mám za svou povinnost přihlásiti se k vám, abych vám poděkoval za lásku, již prokazujete mé dceři,“ pravil kníže, sňav klobouk a drže jej v ruce.

„Kníže Alexandr Sčerbacký,“ pronesla madame Stahl, obracejíc vzhůru k němu své nebeské oči, v nichž Kiti zpozorovala nespokojenost. „Těší mne velice. Já jsem si tak zamilovala vaši dceru.“

„Vaše zdraví stále se nelepší?“

„Ano, já již tomu přivykla,“ odvětila madame Stahl a představila knížeti švédského hraběte.

„Vy jste se velmi málo změnila,“ mínil opět kníže. „Já jsem neměl čest viděti vás už deset nebo jedenáct let.“

„Ano, Bůh sesýlá kříž, ale dává i sílu, nésti ho. Často se divíš, nač trvá dále ten náš život?… S té strany!“ obrátila se mrzutě k Váreňce, která jí zabalovala nohy plédem.

„Bezpochyby proto, aby poskytl možnost konati dobré skutky,“ prohodil kníže, usmívaje se očima.

„My o tom souditi nemáme práva,“ namítla paní Stahlová, jež zpozorovala odstín výrazu na tváři knížete. „Pošlete mi tedy tu knihu, milý hrabě? Jsem vám velice vděčna,“ obrátila se opět k mladému Švédu.

„A!“ vzkřiknul kníže, uviděv moskovského plukovníka, jenž stál nedaleko něho, a pokloniv se paní Stahlové, odešel s dcerou i s moskevským plukovníkem, jenž se k nim připojil.

„To je naše zdejší aristokracie, kníže!“ podotkl s praetensí na ironii moskevský plukovník, jenž se horšil na paní Stahlovou za to, že se s ním neseznámila.

„Pořád táž,“ odvětil kníže.

„Což, vy jste si znával, kníže, ještě do její nemoci, to jest dříve než ulehla?“

„Ano; já se pamatuju, když ulehla,“ prohodil kníže.

„Povídá se, že už deset let nevstává…“

„Nevstává, protože je krátkonožka. Ona je velmi nehezky rostlá…“

„Papa, to nemůže být!“ zvolala Kiti.

„Zlé jazyky tak tvrdí, má milá. A tvé Váreňce se dostává co proto,“ dodal kníže. „Oh, ty chorobné paničky!“

„Ó ne, papá!“ zvolala ohnivě Kiti. „Váreňka ji zbožňuje. A pak, ona činí tolik dobra! Ptej se, koho chceš! Ji a Alinu Stahlovu znají všichni.

„Může být,“ souhlasil kníže, tiskna loktem dceřinu ruku. „Ale ještě lépe činí-li dobro tak, aby nikdo nevěděl, kohokoliv se optáš.“

Kiti umlkla, ale ne proto, že by neměla co namítnouti. Ale ona nechtěla ani před otcem odhaliti své tajné myšlénky. Avšak, podivná věc, ačkoliv se všemožně chystala nepodrobiti se náhledům otcovým, nedovoliti mu vstoupiti do její svatyně, cítila nicméně, že onen božský obraz paní Stahlové, jejž celý měsíc nosila v duši, zmizel na vždycky, jako mizí v obraznosti člověka podoba, vytvořená z pohozených šatů, když si představí, jak ony šaty na sobě leží. Zbyla pouze krátkonohá ženština, jež leží proto, že je nehezky rostlá a mučí bezbrannou Váreňku za to, že jí nezahaluje plédem nohy tak, jak by si přála. I nijakým úsilím fantasie nebylo víc možno vykouzliti si v mysli dřívější obraz madame Stahlové.

XXXV

Kníže sdělil svůj veselý rozmar i ostatním členům své rodiny, i známým, ba i domácímu pánu, Němci, u něhož bydlili Ščerbačtí.

Když se kníže vrátil s Kiti od pramene a pozval k sobě na kávu plukovníka i Marji Evgenijevnu, i Váreňku, velel vynésti stůl i židle do zahrady pod kaštan a tam poručil přichystati snídani. Hospodář i služebnictvo ožilo vlivem jeho veselosti. Znali jeho štědrost a proto za půl hodinky churavý hamburský doktor, jenž bydlil nahoře, pohlížel se závistí s okna na tu veselou ruskou společnost zdravých lidí, shromážděných pod kaštanem. Pod stromem, jehož listů stíny se chvěly, tmavými kruhy na zemi, seděla za stolem, pokrytým bílým ubrusem a rozestavenými na něm nádobami s kávou, chlebem, máslem, sýrem a studenou zvěřinou stará kněžna v ranním obleku s lilovými stužkami a rozdávala číšky s kávou a dortíčky. Na druhém konci seděl kníže, jedl s chutí a hlasitě a vesele rozprávěl. Kníže rozložil vedle sebe, co nakoupil: vyřezávané škatulky, hračky, rozřezné nožíky všech druhů, jichž nakoupil hromadu ve všech lázních a rozdával je nyní všem, mimo jiné i služce Lischen, i hospodáři, s nímž žertoval svým komicky špatným německým jazykem, dokazuje mu, že Kiti se neuzdravila působením lázní, nýbrž jeho výtečnou stravou, zejména polévkou ze švestek. Kněžna se posmívala knížeti pro jeho ruské zvyky, ale byla tak rozjařena a vesela, jako nebyla za celou dobu svého pobytu v lázních. Plukovník se usmíval, jako vždy, žertům knížete; ale co se týče Evropy, kterou, jak za to mél, dopodrobna prostudoval, byl na straně kněžny. Dobrodušná Marja Evgenijevna div se neválela smíchy pokaždé, když kníže prohodil něco směšného; ba i Váreňka, čeho Kiti ještě nikdy nezpozorovala, měkla následkem slabého, ale nakažlivého smíchu, k němuž ji ponoukaly žerty knížete.

„Vše to rozjařovala i Kiti, ale proto se přec nemohla ubrániti starostem. Nemohla rozluštiti hádanku, kterou jí dal mimoděk otec svým veselým názorem na její známé a na ten život, jejž si ona zamilovala. K hádance té připojila se ještě změna její poměru k rodině Petrova, kterážto změna se dnes vyjádřila tak patrně a nepříjemně. Všichni byli veselí, jen Kiti nemohla býti veselou, a to ji mučilo tím více. Zakoušela podobný pocit, jaký zakoušela v dětstvíí, když z trestu byla zavřena ve své světnici a slyšela odtud veselý smích sester.

„Prosím tě, pro koho jsi toho tolik nakoupil?“ zvolala kněžna usmívajíc se a podávajíc muži číšku kávy.

„Vyjdeš si na procházku, nu, přistoupíš ke krámu, prosí tě, abys něco koupil: ,Erlaucht, excellenz, durchlaucht.‘ Jakmile řeknou ,durchlaucht‘, tu už nedovedu odolat: deset tolarů jest to tam.“

„To jest vše jen z dlouhé chvíle,“ prohodila kněžna.

„Rozumí se, že z dlouhé chvíle. Taková nuda, mátuško, že nevíš, kam se podít.“

„Jak je možná se nudit, kníže? V Německu je tolik zajímavého nyní,“ vmísila se do řeči Marja Evgenijevna.

„Ale já to zajímavé všechno už znám: znám polévkuk se švestkami, znám hrachové klobásy, všechno znám.“

„Říkejte, co chcete, kníže; ale interes zdejších zřízení…“ namítl plukovník.

„Což je v tom zajímavého? Všichni jsou s sebou spokojeni, jako měděné groše; všechny porazili. Ale co je v tom pro mne zajímavého? Já jsem nad nikým nezvítězil; sám si tu musím boty zouvat a ještě je sám stavět za dvéře. Ráno vstaneš, honem abys se oblékal a šel do salonu pít hanebný čaj! Doma, to je něco jiného! Probudíš se beze spěchu, pozlobíš se na něco, někoho vyhubuješ, pěkně se vzpamatuješ, všechno si rozmyslíš beze spěchu.“

„Ale čas — jsou peníze, na to vy zapomínáte,“ namítl opět plukovník.

„Jaký čas! Někdy je čas takový, že bys dal celý měsíc za padesát kopejek, a jindy bys půl hodinky nedal za žádné peníze. Nemám pravdu, Katěnko? Co pak je ti, žes taková smutná?“

„Nic.“

„Kam pak? Poseďte ještě,“ obrátil se kníže na to k Váreňce.

„Já musím domů,“ odpověděla Váreňka, vstávajíc od stolu, a opět se rozesmála. Když potlačila smích, poroučela se a vešla do domu, kde nechala svůj klobouk.

Kiti šla za ní. I Váreňka se jí zdála nyní jinou. Nebyla nyní horší než prve, ale byla jiná, než ona Váreňka, kterou si představovala dříve.

„Ach, já jsem se tolik dávno nenasmála!“ pravila Váreňka, berouc slunečník a kabelku. „Jaký roztomilý je váš papa!“

Kiti mlčela.

„Kdy se opět uvidíme?“ ptala se Váreňka.

„Maman chtěla zajíti k Petrovým. Nebudete tam?“ odpovědéla Kiti, zkoumajíc Váreňku.

„Budu,“ odpověděla Váreňka. „Oni se chystají k odjezdu; já jim slíbila, že pomohu ukládat věci.“

„Já tedy také přijdu.“

„Ne. Co byste tam dělala?“

„Proč? proč? proč?“ odpověděla Kiti, rozevřevši široce oči a chopivši Váreňčin slunečník, aby nemohla odejíti. „Ne, počkejte, proč?“

„Tak; váš papá přijel, a pak vaše přítomnost jím překáží…“

„Ne, řekněte mi, proč nechcete, abych přicházela častěji k Petrovým? Vždyť vy to nechcete? A proč?“

„Já jsem to nepravila,“ pronesla klidně Váreňka.

„Ne, prosím vás, řekněte mi to!“

„Mám povědtí všechno?“ optala se Váreňka.

„Všechno, všechno!“ zvolala Kiti.

„Zvláštního vlastně nic tu není, jen to, že Michail Alexějevič (tak zvali malíře) chtěl prve odejeti dříve a nyní vůbec nechce odejeti,“ pravila Váreňka usmívajíc se.

„A dále, dále!“ nutila Kiti, zasmušile pohlížejíc na Váreňku.

„Nu, a Anna Pavlovna jaksi pravila, že on nechce odejeti proto, že jste tu vy. Nebylo to ovšem na místě, ale k vůli tomu, totiž k vůli vám, vznikl mezi nimi spor. A vy víte, jak tací nemocní jsou popudliví.“

Kiti se stávala ještě více zasmušilou a mlčela; Váreňka mluvila sama, snažíc se udobřit a ukonejšiti Kiti, neboť pozorovala, že co nevidět se prorve proud slz nebo slov — sama nevěděla, k čemu se hotoviti.

„Tedy lépe, když tam nepůjdete… A víte, proto se nehněvejte…“

„Dobře se mi stalo, dobře se mi stalo!“ zahovořila spěšně Kiti, odnímajíc slunečník z rukou Váreňky a hledíc mimo čelo své přítelkyně.

Váreňka se chtěla usmát, vidouc dětinský hněv své přítelkyně, ale bála se ji uraziti.

„Proč že se vám dobře stalo, Já vám nerozumím,“ prohodila Váreňka.

„Proto se mi dobře stalo, že všechno to bylo licoměrství, že všechno to bylo vynuceno a nic nevyšlo ze srdce. Co mně bylo do cizího člověka? — a končilo tím, že jsem se stala příčinou sváru, že jsem dělala to, oč se mne nikdo neprosil. Proto, že to vše bylo licoměrství! licoměrství! licoměrství!“

„Jaký účel mohlo by tu míti licoměrství?“ otázala se tiše Váreňka.

„Ach, jak je to hloupé, ošklivé! Vůbec nijaké příčiny jsem neměla… Samá přetvářka!“ zlobila se Kiti, rozvírajíc a zavírajíc slunečník.

„Ale jaký že jste měla účel?“

„Abych se zdála lepší před lidmi, před sebou, před Bohem; všechny jsem chtěla oklamat. Ne, nyní se již k tomu nepropůjčím! Býti špatnou, ano, ale nebudu aspoň lhářkou, podvodnicí!“

„Ale koho máte za podvodnici?“ pravila uraženě Váreňka. „Vy mluvíte, jako by…“

Ale Kiti se nacházela v návalu rozhorlenosti, i nedala jí domluviti.

„Já nemluvím o vás, dokonce ne o vás. Vy jste dokonalost. Ano, ano, já vím, že vy všechny jste dokonalosti; ale co dělat, když já jsem špatná? Nic takového by se nestalo, kdybych nebyla špatná. Ale nechať zůstanu, jakou jsem: přetvařovati se nebudu. Co je mně do Anny Pavlovny! Ať si žijí, jak chtějí, a já také, jak chci. Jinou býti nemohu, než jsem… A všechno to není to pravé, to není to pravé!…“

„Co že není to pravé?“ ozvala se Váreňka, nechápajíc jí.

„Všechno. Já nemohu žíti jinak, než mi srdce káže, a vy žijete podle pravidel. Já zamilovala jsem si vás prostě a vy mne bezpochyby proto, abyste mne poučila, abyste mne připravila na pravou cestu.“

„Vy jste nespravedliva,“ promluvila Váreňka.

„Ale vždyť já nemluvím o jiných, já mluvím jen o sobě.“

„Kiti!“ ozval se hlas matčin. „Pojď sem, ukaž papa své pomoranče.“

Kiti, aniž by se smířila se svou přítelkyní, vzala s hrdým vzezřením košíček pomorančů se stolu a šla k matce.

„Co se ti stalo? Co’s taková červená?“ zvolali otec i matka současne.

„Nic,“ odpověděla Kiti; „já hned přijdu,“ a odběhla nazpět.

„Ona je zde ještě!“ pomyslila si. „Co jí mám říci, můj Bože! Co jsem to učinila, co jsem to namluvila! Proč jsem ji urazila? Co mám nyní dělat? Co jen jí řeknu?“ přemýšlela Kiti a stanula u dveří.

Váreňka seděla u stolu v klobouce se slunečníkem v rukou a prohlížela na něm péro, jež Kiti zlomila. Ona pozdvihla hlavu.

„Váreňko, odpusťte mi, odpusťte!“ zašeptala Kiti, blížíc se k ní. „Já nevím, co jsem tu mluvila. Já…“

„Já vás opravdu nechtěla zarmoutit,“ odvětila Váreňka, usmívajíc se.

Mír byl zpečetěn. Ale od příjezdu otcova změnil se pro Kiti celý ten svět, v němž dosud žila. Neodřekla se všeho toho, co poznala, ale pochopila, že se klamala, když si myslila, že se může státi tím, čím chtěla býti. Jako by byla procitla; pocítila veškeru obtíž, udržeti se bez přetvářky a holedbání na oné výši, na kterou se chtěla vznésti. Kromě toho pocítila veškeru tíži onoho světa hoře, nemocí, smrti, v němž nějaký čas prožila. Jí se zdálo nyní mučením ono přemáhání sebe, aby vzbudila v sobě lásku k onomu světu, a proto si přála dostati se co nejrychleji na čerstvý vzduch, na Rus, do Pokrovského, kam — jak zvěděla ze psaní — přijela již na léto její sestra Dolli s dětmi.

Ale její láska k Váreňce neochladla. Když se s ní loučila, prosila ji Kiti, aby k nim přijela do Ruska.

„Přijedu k vám, až se vdáte,“ řekla jí Váreňka.

„Já se nikdy nevdám.“

„Tedy nikdy k vám nepřijedu.“

„Já tedy jen k vůli vám se vdám. Ale hleďte, pamatujte na svůj slib!“ zvolala Kiti.

Předpověď doktorova se splnila. Kiti se vrátila domů, na Rus, zdráva. Nebyla sice víc tak bezstarostnou a veselou jako dříve, ale byla klidna. Její moskevské nehody přešly do ŕíše vzpomínek.



[13] Ďáček neb žalmista — nejnižší hodnost v pravoslavném duchovenstvu. Pozn. překl.

[14] Ruský „plotník“ je zároveň tesařem, kolářem a často i truhlářem. Pozn. překl.

[15] „Černým“ slove úhor, zoraný na zimu. „Zelený“ úhor leží ladem do léta a slouží z jara za pastvinu. — Sklizením „z poloviny“ rozumí se senoseč, při níž dělníci za svou práci dostávají polovici sklizeného ovsa. Pozn. překl.

[16] Kůň, jenž při chůzi zdvihá současně obě nohy po jedné straně. Pozn. překl.

[17] Ruská obilní míra četverť (asi 160 kg.) dělí se na osm měr neb četveríků, každý po dvou osminkách neb osmi hrncích. Pozn. překl.

[18] Ruský mužík, mluvě o sobě, užívá často množného čísla. Pozn. překl.

[19] Poštovní vozka. Pozn. překl.

[20] Dlouhý, venkovský povoz, jehož se užívá obyčejné při honbách. Jediné sedadlo bez opěradla umístěno podél povozu, a sedá se na ně ze strany. Pozn. překl.

[21] Tak vytištěno v originale. Má však patrně býti naopak. Pozn. překl.

[22] Pogony jsou tuhé, barevné nášivky, které ruští důstojníci nosí na ramenou. Důstojnické hodnosti označují se na nich portami a hvězdičkami. Pozn. překl.

[23] Rozumí se výška 2 aršin a 5 veršků = 65 angl. palců. Pozn. překl.

[24] Ruské přísloví.Pozn.překl.




Lev Nikolajevič Tolstoj

— jeden z najčítanejších ruských spisovateľov, románopisec, esejista, dramatik a filozof Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.