ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

I

Kněžna Ščerbacká shledávala, že jest nemožno, aby byla svatba ještě během masopustu, poněvadž do počátku postu zbývalo všeho pět neděl, a za tak krátkou dobu nedala se poříditi ani polovina výbavy, avšak také nemohla upříti pravdy důvodům Levina, že čekati až po Velikonocích bylo by příliš dlouho, a to tím více, že stará vlastní teta knížete Ščerbackého byla již velmi špatná, mohla každou chvíli skonat a pak by smutek mohl zadržeti svatbu na dlouhou dobu. Kněžna se tedy rozhodla, že výbavu rozdělí na dvě části, malou a velkou výbavu, a svatba že může býti ještě do počátku postu. Malou část výbavy doufala poříditi ještě do svatby a velkou výbavu mínila poslati dceři až po svatbě a zlobila se při tom na Levina, že jí jinak nemohl vážně odpovědít, souhlasí-li s tím nebo ne. Plán ten zdál se jí tím vhodnějším, protože se novomanželé chystali odejeti hned po svatbě do vsi, kde předměty velké výbavy byly zbytečny.

Levin se nacházel stále v témž bláznivém stavu jako dříve a zdálo se mu, že on a jeho štěstí jsou nyní jediným cílem všeho, co trvá na světě, a že nepotřebuje nyní na nic pomýšlet, ani se o nic starati, poněvadž všechno za něho dělají a vykonají jiní. Neměl ani nijakého plánu a nijakého cíle pro nastávající život; také rozhodnutí o tom ponechával jiným, jsa přesvědčen, že všechno bude výborně. Jeho bratr Sergěj Ivánovič, Štěpán Arkáďjevič a kněžna ho poučovali, co má dělat. A on úplně souhlasil se vším, co mu navrhovali. Bratr si pro něho vypůjčil peníze, kněžna mu poradila, aby hned po svatbě odejel z Moskvy, Štěpán Arkáďjevič mu radil, aby vykonal cestu do ciziny. A Levin souhlasil se vším. „Dělejte, co chcete, když vás to těší. Já jsem šťasten a mé štěstí se nemůže ani zveličit, ani zmenšit, ať si děláte, co chcete,“ myslil si při jejich radách. Když sdělil Kiti, že jim Štěpán Arkáďjevič radí, aby odejeli do ciziny, velice byl překvapen, že k tomu nesvolovala a naopak utvořila si již jakési určité své požadavky od jejich budoucího života. Věděla, že má Levin na vsi zaměstnání, které ho velmi těší. Kiti, jak věděl Levin, záležitostem oněm nerozuměla a ani se nesnažila, aby jim porozuměla. Ale to jí nevadilo, aby záležitosti ony pokládala za velice důležité. Mimo to věděla, že doma bude na vsi a proto si nepřála jeti do ciziny, kde nebude stále bydleti, nýbrž tam, kde bude doma. Tento určitě vyslovený záměr překvapil Levina. Ale poněvadž mu bylo všechno stejné, požádal ihned Štěpána Arkáďjeviče, jako by to byla jeho povinnost, aby dojel hned na jeho panství a připravil tam vše, co uzná za dobré, podle svého vkusu, jehož měl dostatek.

„Ale poslouchej,“ oslovil Levina kdysi Štěpán Arkáďjevič, když se byl vrátil z venkova, kde upravil vše k příjezdu novomanželů. „Máš lístek, že jsi byl u zpovědi?“

„Nemám. Proč se ptáš?“

„Bez toho svatba býti nemůže.“

„Aj, aj, aj!“ zvolal Levin. „A vždyť já nebyl už asi devět let u zpovědi. Já na to ani nepomyslil.“

„Pěkný ženich!“ dal se mu do smíchu Štěpán Arkáďjevič. „A mne nazýváš nihilistou! Ale tak to nepůjde. Musíš se káti.“

„Kdy pak? Vždyť zbývají všeho všudy čtyři dni.“^[63]

Štěpán Arkáďjevič i to uspořádal. Levin se počal káti. Pro Levina, jako pro člověka, který sám v nic nevěří, ale chová se s úctou k víře jiných lidí, bylo dosti obtížno obcovati každodenně při církevních obřadech. Byl nucen se přetvařovati a povinnost ta byla v onom ke všemu citlivém, rozměklém duševním stavu, v jakém se Levin právě nacházel, nejen obtížna, nýbrž zdála se mu zhola nemožnou. V době své slávy, svého vítězství bude nucen buď lháti, nebo se rouhati. Ale cítil, že není s to, aby se dopustil ni toho, ni onoho. Proto naléhal na Štěpána Arkáďjeviče otázkami, není-li možná dostati nějakým způsobem onen lístek tak, aby se nemusil zpovídati sám. Ale Štěpán Arkáďjevič mu oznámil, že to zhola nemožno.

„A stojí-li to konečně za to? Všeho všudy dva dni se postit! A on je rozmilý, nehloupý stařeček. On ti jen zub vytrhne, že toho ani nepozoruješ.“

Když byl Levin u první obědni, učinil pokus, obnoviti v sobě jinošské vzpomínky onoho mocného, náboženského citu, jenž se v něm probudil, když mu bylo šestnáct a sedmnáct let. Ale hned se přesvědčil, že to není více možná. Pak se pokusil hleděti na vše jako na pouhý bezvýznamný zvyk, podobně, jako pohlížel na zvyk konati návštěvy; ale přesvědčil se, že ani to se nedalo nijak měnit. Poměr Levinův k náboženství byl zcela neurčitý, jako poměr většiny jeho vrstevníků. Víry v sobě neměl, ale zároveň nebyl také pevně přesvědčen, že by vše to bylo neoprávněno. A proto, poněvadž nebyl s to, aby věřil v důležitost toho, co konal, ani aby na to pohlížel jako na pouhou formalitu, nacházel se po celou dobu pokání pod vlivem ostýchavosti a studu, že koná věci, jichž nechápe, a tím také, jak mu pravil jeho vnitřní hlas, věci lživé a špatné.

Při bohoslužbě poslouchal chvíli modlitby a snažil se vložiti do nich takový význam, aby se nerozcházely s jeho vlastními náhledy; ale přesvědčiv se, že jim nerozumí a následkem toho je odsuzuje, snažil se zas neposlouchati modliteb, nýbrž obírati se svými myšlenkami, pozorováními a vzpomínkami, jež v ty doby, kdy stál na prázdno v chrámě, vířily jeho hlavou s neobyčejnou živostí.

Přestál obědni, hodinky a noční bdění;^[64] druhého dne vstal dříve než obyčejně, nepil čaje a v osm hodin přišel do chrámu k ranním hodinkám a zpovědi.

Ve chrámě nebylo ještě nikoho kromě žebráka, vojáka, dvou babiček a duchovních.

Mladý jáhen v dlouhé říze, pod níž; se ostře vyznačovaly dvě poloviny jeho dlouhých zad, ho přivítal a hned přistoupil k stolku u stěny i počal čísti modlitby kajícníků. Čím dále četl, zvláště při častém a spěšném opětování slov „Hospodi, pomiluj“, která zněla jako „pomilos, pomilos“, tím více pociťoval Levin, že mysl jeho je uzavřena a zapečetěna, že by nebylo dobře se jí dotýkat i ji burcovat, protože by v ní vznikl zmatek, a proto stoje za jáhnem, spřádal dále nit svých vlastních myšlenek, neslyše a nevnikaje v to, co četl duchovní. „Ku podivu, jak je její ruka výrazna,“ myslil si, vzpomínaje, jak seděli včera spolu u stolku v koutě. Mluvit neměli o čem, jak obyčejně v tu dobu, Kiti položila na stůl ruku, otvírala ji a zavírala a dala se na konec do smíchu nad pohyby své ruky. Levin si vzpomněl, jak Kitinu ruku poceloval a jak potom zkoumal sbíhající se črty na růžové její dlani. „Opět pomilos,“ pomyslil si Levin, znamenal se křížem a poklonil se, hledě při tom na pružné pohyby zad klanějícího se jáhna. „Pak vzala ona mou ruku a pozorovala mé črty. ,Ty máš hezkou ruku,‘ pravila.“ Levin pohledl na svou ruku a na krátkou ruku jáhnovu. „Nu, teď už bude brzy konec,“ pomyslil si. „Ne, opět začíná znova, zdá se,“ uvažoval Levin, poslouchaje čtení modliteb. „Ne, konec; klaní se až do země. To je vždy před koncem!“

Levin podstrčil jáhnovi třírublovou bankovku, ten ji nepozorovaně schoval rukou, vězící v rukávě se širokou plyšovou obrubou a řekl Levinu, že ho zapíše. Pak přešel do vnitř oltáře,^[65] zvučně dupaje novými botami po dlažbě prázdného chrámu. Za minutu vyhlédl ze dveří a zakýval na Levina. Zavřená doposud mysl Levinova se zahýbala ve hlavě, ale on ji honem přitlumil. „Nějak to bude,“ pomyslil si a vykročil k amvonu.^[66] Vystoupil po stupních před ikonostas, obrátil se na pravo a spatřil duchovního. Stařičký duchovní s řídkou, prošedivělou bradou, se mdlýma, dobrýma očima, stál u analoje^[67] a převracel listy trebniku.^[68] Lehce se pokloniv Levinu, počal ihned obvyklým hlasem čísti modlitby. Když dočetl, klekl, poklonil se do země a pak se obrátil tváří k Levinu.

„Neviditelný Kristus stojí zde před námi, aby přijal vaši zpověď,“ pravil duchovní, ukazuje na kříž s ukřižovaným Kristem. „Věříte-li v to všechno, čemu nás učí svatá, apoštolská církev?“ pokračoval duchovní, spouštěje oči se tváře Levinovy a skládaje ruce pod epitrachilem.^[69]

„Pochyboval jsem a pochybuju o všem až dosud,“ promluvil Levin nepříjemným pro sebe hlasem a umlk’.

Duchovní vyčkal několik sekund, neřekne-li Levin ještě něco, pak zavřel oči a počal spěšně vladimirským dialektem, vyslovujícím jasně hlásku „o“:

„Pochybovati jest slabostí, člověku vrozenou; ale povinností naší jest modliti se, aby milosrdný Bůh nás utvrdil. Kterých zvláštních hříchů jste si vědom?“ dodal bez nejmenší pauzy, jako by se bál, aby netratil nadarmo času.

„Mým hlavním hříchem jest právě pochybování. Pochybuju o všem a proto z větší části se nacházím v pochybnostech.“

„Pochybovati jest slabostí, člověku vrozenou,“ odpověděl týmiž slovy duchovní. „A o čem zejména pochybujete?“

„Pochybuju o všem. Pochybuju někdy dokonce o jsoucnosti boží,“ vyznal nevolky Levin a zděsil se neslušnosti toho, co mluvil. Ale na duchovního, jak se Levinu zdálo, jeho slova nezpůsobila nijakého dojmu.

„Jak pak je možná pochybovati o jsoucnosti boží?“ optal se rychle duchovní s úsměvem jedva patrným.

Levin mlčel.

„Jak můžete pochybovati o tvůrci, popatříte-li na jeho stvoření?“ pokračoval duchovní spěšnými, obvyklými slovy. „Když vyzdobil sluncem, měsícem a hvězdami oblohu nebeskou? Kdo přioděl zemi ozdobou její? Bylo by to možno bez tvůrce?“ mluvil duchovní, pohlédnuv tázavě na Levina.

Levin chápal, že by bylo neslušno, pouštěti se s duchovním do filosofické hádky a proto odpověděl pouze to, co bylo v přímém spojení s otázkou.

„Nevím,“ odvětil Levin.

„Nevíte? Jak můžete tedy pochybovati, že Bůh stvořil vše?“ otázal se ho duchovní s veselým podivením.

„Ničeho nechápu,“ odvětil zas Levin červenaje se a cítě, jak jsou hloupa jeho slova a že v podobné situaci musí býti hloupými.

„Modlete se Bohu a proste ho. I svatí otcové se nacházívali v pochybnostech a prosili Boha, aby je utvrdil ve víře. Ďábel má velikou sílu a proto se mu nemáme podrobovat. Modlete se Bohu a proste ho. Modlete se Bohu,“ opětoval spěšně.

Duchovní se na chvilku zamlčel, jako by o něčem přemýšlel.

„Vy hodláte, jak jsem slyšel, vstoupiti ve stav manželský s dcerou mého osadníka a syna duchovního, knížete Ščerbackého?“ promluvil duchovní opět s úsměvem. „Překrásná dívka!“

„Ano,“ odvětil Levin, červenaje se za duchovního. „Proč se na to ptá při zpovědi?“ pomyslil si při tom.

A duchovní, jako by odpovídal na jeho myšlenku, pravil:

„Vy se chystáte vstoupiti v manželství, a Bůh vás snad nadělí potomstvem, není-liž pravda? Řekněte mi, jaké vychování budete moci dát svým dítkám, nepřemůžete-li v sobě pokušení ďábla, jenž vás pohání k nevěře?“ mluvil duchovní s mírnou výčitkou. „Milujete-li své dítě, budete mu jako dobrý otec přáti nejen bohatství, nádhery, cti, nýbrž budete si přáti také jeho spásy, jeho duševního osvícení světlem pravdy. Mám pravdu? Nuže, co mu odpovíte, optá-li se vás nevinné děťátko: ,Tatínku, kdo stvořil vše to, co mne těší na tomto světě — zemi, vodu, slunce, květy, rostliny? Či mu odpovíte: ,Já nevím?‘ Nemůžete toho nevědít, když vám to pán Bůh velikou milostí svou sám zjevil. Aneb se vás vaše dítě zeptá: ,Co mne očekává po smrti?‘ Co mu budete moci odpovědít, jestliže sám ničeho nevíte? Jak mu budete odpovídat? Vydáte je pokušením světa a ďábla? To není hezké!“ pravil a umlkl, sklonil hlavu na bok a pohlížeje na Levina dobrýma, laskavýma očima.

Levin ničeho neodpovídal, nyní již ne proto, že by se nechtěl pouštěti do sporu s duchovním, nýbrž proto, že mu dosud nikdo nedával podobných otázek, a než mu jeho děti budou dávati podobné otázky, bude ještě čas uvážiti, co jim odpovědít.

„Vstupujete v tu dobu svého života,“ pokračoval duchovní, „kdy jest zapotřebí zvoliti si cestu a držeti se jí. Modlete se Bohu, aby vám pomohl svou milostí a odpustil vám,“ dokončil své napomenutí. „Hospodin a Bůh náš Ježíš Kristus nechať odpustí ti, synu, skrze milosti a štědroty své lásky ke člověčenstvu.“ A dokončiv modlitbu odpuštění, požehnal mu a propustil ho.

Když se Levin toho dne vrátil domů, bylo mu velmi příjemno, že si odbyl povinnost, jež mu byla tak nepohodlnou, a hlavně, že se jí zbyl, aniž měl potřebí lháti. Mimo to zachovala se v jeho mysli nejasná vzpomínka, že to, co mu vykládal onen dobrý a milý stařeček, nebylo daleko tak hloupé, jak se mu s počátku zdálo, a že v jeho slovech jest něco takového, co by měl důkladněji uvážiti.

„Ovšem, ne hned,“ řekl si Levin, „ale někdy později.“ Více než kdy před tím cítil nyní Levin, že je v jeho duši cosi nejasného, nečistého a že se vzhledem k náboženství nachází v témž poměru, který pozoroval a který se mu nelíbil u jiných a za nějž činil výčitky svému příteli Svijažskému.

Večer strávil spolu s Kiti u Dolli a byl nápadně vesel, a když se ho Štěpán Arkáďjevič vyptával po příčině tak dobré jeho míry, vysvětloval své rozjaření slovy, že je mu tak veselo jako psu, kterého učili skákat skrze obruč a který, když na konec pochopil a vykonal, co se na něm žádalo, skolí a mrskaje ohonem skáče radostí na stoly a na okna.

II

V den svatby nespatřil Levin své nevěsty dle ruského obyčeje, neboť stará kněžna a Darja Alexandrovna stály na tom, aby se šetřilo všech starých obyčejů. Levin obědval ve svém hostinci s třemi náhodou k němu zavítavšími starými mládenci. Byli to Sergěj Ivánovič, Katavasov, Levinův spolužák z university, nyní universitní professor přírodních věd, jehož Levin potkal na ulici a mocí přivedl s sebou, a konečně Čirikov, moskevský smírčí soudce a soudruh Levina při medvědím lovu, dnes jako družba. Oběd byl velice veselý. Sergěj Ivánovič byl v nejlepší míře a velice se bavil originálností Katavasova. Katavasov, jenž zpozoroval, že jeho originálnost byla pochopena a oceněna, vystavoval ji na odiv. Čirikov podporoval vesel a dobromyslně každý rozhovor.

„A vždyť,“ vypravoval Katavasov, jenž ze zvyku, nabytého na kathedře, protahoval slova, „náš přítel Konstantin Dmitrič byl nadaný hoch. Mluvím o nepřítomných, neboť on tu není. I náuky tehdá miloval, když vystoupil z university, zajímal se, oč se všichni lidé zajímají; nyní jednu polovičku svého nadání vynakládá na to, aby sebe oklamal, a druhou, aby klam onen ospravedlnil.“

„Zarytějšího nepřítele ženitby, než vy jste, jsem nikdy neviděl,“ pravil Sergěj Ivánovič.

„Proč pak; nejsem nepřítelem ženitby. Ale jsem přívržencem rozdělu práce. Lidé, kteří nemohou konati nic jiného, ať plodí lidi, ostatní pak ať se přičiňují o jich vzdělání a štěstí. Tak já tomu rozumím. Ovšem najde se síla lidí, kteří mají chuť tato dvě řemesla míchati, ale já k nim nepatřím.“

„Jaké to bude štěstí, až se dovím, že jste se zamiloval!“ zvolal Levin. Prosím, pozvete mne pak na svatbu.“

„Já jsem už zamilován.“

„Ano, do krakatice. Ty víš,“ obrátil se Levin k bratrovi, „Michail Seměnovič píše pojednání o výživě a…“

„Prosím vás, nemíchejte páté přes deváté! Na tom nezáleží, o čem píšu. Ale pravda, že jsem vskutku zamilován do krakatice.“

„Ta vám nebude překážet, abyste se zamiloval i do ženy.“

„Ona, pravda, překážet nebude, ale žena by překážela.“

„Proč pak?“

„Počkejte, uvidíte. Vy na příklad máte rád hospodářství, honbu — nu, uvidíte!“

„Dnes byl u mne Archip a sděloval mi, že je síla losů ve Prudném a k tomu ještě dva medvědi,“ ozval se Čirikov.

„Však vy je zastřelíte beze mne.“

„Nu, vida,“ pravil Sergěj Ivánovič. „Rozluč se už na vždy s lovem na medvědy; žena tě nepustí!“

Levin se usmál. Pomyšlení, že ho žena nebude chtít pustit, se mu tak zalíbilo, že byl hotov vzdáti se na vždy potěšení setkati se s medvědem.

„Ale přiznejte se; je vám přec jen líto, že ty dva medvědy dostanou bez vás. A pamatujete se v Chapilově při posledním lovu? Znamenitý hon,“ vzpomínal Čirikov.

Levin mu nechtěl kaziti radost ubezpečením, že nikde nemůže býti nic pěkného bez ní, a proto raději neodpověděl.

„Však nevešlo nadarmo ve zvyk loučiti se před svatbou s mládenectvím,“ prohodil Sergěj Ivánovič. „Ať tě čeká jakékoli štěstí, přec jen je svobody líto.“

„Ale přiznejte se, máte onen pocit, jako Gogolův ženich, jehož dohnal až k tomu, že vyskočil oknem?“^[70]

„Dojista má, ale nepřizná se!“ zvolal Katavasov a hlasitě se rozesmál.

„Což, okno je otevřeno… Pojeďme do Tveře! Jedna je medvědice; možná jíti na čekanou k brloze. Opravdu, pojeďme večerním vlakem! A zde ať si dělají co chtějí,“ žertoval Čirikov.

„Nu, na mou věru,“ pravil s úsměvem Levin, „nijak nemohu vypátrati ve své duši onoho citu lítosti pro svou svobodu!“

„Ach, vy máte v duši nyní takový chaos, že tam vůbec ničeho nenajdete,“ přidal své polínko Katavasov. „Počkejte, až se trochu spořádáte, pak už jej najdete!“

„Nenajdu; vždyť bych cítil aspoň trochu, že nehledě na můj cit… (chtěl dodati „lásky“) a štěstí, přec jen je svobody líto… Naopak, jsem právě rád, že se té svobody zbudu.“

„Chyba! Beznadějný subjekt!“ zvolal Katavasov. „Což dělat, napijeme se za jeho vyléčení, aneb mu přejme, aby se splnil aspoň stý díl jeho blouznění. I to už bude štěstí, jakého svět dosud nevídal!“

Záhy po obědě se hosté rozejeli, aby se v čas oblékli na svatbu.

Když Levin zůstal samoten a vzpomněl si na řeči svých nedávno svobodných hostí, položil si ještě jednu otázku: „Nepociťuješ-li přec jen v sobě lítost pro svobodu o níž mluvili?“ Ale hned se usmál. „Svoboda?“ Nač je mně svoboda? Štěstí záleží jen v lásce a snaze, abych myslil její myšlenkami, její snahami, tedy pravý opak svobody; hle, toť pravé štěstí!“

„Jen že, jsou-li mi známy její myšlenky, její snahy, její city?“ zašeptal mu náhle vnitřní hlas. Úsměv zmizel s jeho tváře a Levin se zamyslil. A z nenadání byl schvácen podivným pocitem. Napadl na něho strach a pochybnost o všem.

„Což, jestliže mne nemiluje? Jestliže se vdává za mne jen proto, aby se vůbec vdala? Což, jestliže sama ani neví, co dělá?“ ptal se Levin sama sebe. „Může se časem vzpamatovat a teprve po svatbě může pochopit, že mne nemiluje a nemohla nikdy milovat.“ I vznikaly v něm divné, nehezké myšlenky o Kiti. Cit žárlivosti na Vronského ozval se v něm jako před rokem, jako by to bylo včera, co ji viděl spolu s Vronským. Levin měl podezření, že mu Kiti všechno nepověděla.

Vyskočil se sedadla. „Ne, tak to nemůže zůstat,“ pravil si zoufale. „Půjdu k ní, optám se jí naposled: Jsme dosud svobodni; nebude-li lépe, neučiníme-li onoho osudného kroku? Bude to přece lepší než věčné neštěstí, hanba, nevěrnost!!“ Se zoufalstvím v srdci, s hněvem na celý svět, na sebe, na ni, vyběhl z hostince a ujížděl k ní.

Zastal ji v zadních komnatách. Seděla na kufru a spolu se svou komornou cosi určovala, probírajíc hromady různobarevných šatů, rozložených na opěradlech židlí a po podlaze.

„Ach!“ vzkřiknula Kiti, když spatřila Levina, a všechna se zapýřila radostí. „Jak jsi, jak jste sem přišel? (Do tohoto posledního dne oslovovala ho jednou „ty“ podruhé „vy“.) To je překvapení. Já tu přebírám své dívčí šaty, co mám komu darovat…“

„A! to je hezké!“ prohodil Levin zasmušile, hledě na komornou.

„Odejdi zatím, Duňášo, já na tě zavolám potom,“ obrátila se Kiti ke komorné. „Co je ti?“ otázala se pak Levina, směle mu tykajíc, jakmile odešla komorná. Všimlať si ihned jeho podivné, pobouřené a zasmušilé tváře a strach napadl i na ni.

„Kiti, já se soužím a nemohu se sám soužiti,“ pravil hlasem plným zoufalství, stanuv před ní a upíraje na ni své prosebné oči. Z její láskyplné, upřímné tváře viděl už, že vše to, co jí měl v úmyslu pověděti, nemůže míti nijakého výsledku, ale jemu bylo přece nevyhnutelně potřebno, aby ho sama přesvědčila, že se klame. „Přijel jsem připomenout, že není ještě pozdě. Možno všechno zrušit a napravit.“

„Co? Já ničeho nechápu. Co je ti?“

„To, co jsem už tisíckrát říkal, o čem nemohu nemysliti… že tě nejsem hoden. Tys nemohla k tomu přivoliti, abys se stala mou ženou. Rozmysli si to. Ty jsi se zmýlila. Uvaž to hezky. Vždyť ty mne nemůžeš milovat… Jestliže… raději to řekni,“ koktal, nepohlížeje na Kiti. „Budu nešťasten. Ať si celý svět říká, co chce; přec lépe než neštěstí… Lépe ještě nyní, dokud je čas…“

„Já ti nerozumím,“ odpověděla polekaná Kiti; „to jest, že se chceš odříci… že mně vracíš slovo?“

„Ano, jestliže mne nemiluješ.“

„Ty jsi se zbláznil!“ vzkřikla Kiti, zarděvši se pohnutím. Ale tvář jeho v ní budila lítost, že zdržela svůj hněv, shodila s křesla šaty, a přisedla blíže k Levinu. „Nu, co si myslíš, řekni mně všechno?“

„Myslím si, že není možná, abys mne milovala. Co se ti může na mně líbit?“

„Můj Bože, co s tebou dělat?…“ posteskla si Kiti a dala se do pláče.

„Ach! co jsem to vyved’?“ vzkřikl Levin, padl před ní na kolena a počal jí líbati ruce.

Když pět minut na to stará kněžna přišla do komnaty, shledala je již udobřenými. Kiti nejen že ho ubezpečila, že ho miluje, nýbrž odpovídajíc na otázku, co se jí na něm může líbit, vysvětlila mu to. Řekla mu, že ho miluje proto, že mu úplně rozumí, že ví, co se mu musí líbiti a že vše to, co se mu líbí, je dobré. Tento výklad shledal Levin úplně jasným. Když k nim přišla kněžna, seděli vedle sebe na kufru, rozbírali šaty a přeli se, protože Kiti chtěla dáti Duňáši na památku hnědé šaty, jež měla na sobě, když ji Levin nabídl ruku, a stál proto na tom, aby Kiti ony šaty nedávala nikomu a Duňáši aby dala světle modré.

„Co ti napadá? Ona je brunetka a modré jí nebudou slušet… Já jsem už všechno roztřídila.“

Když kněžna zvěděla, proč sem Levin přijel, rozmrzela se polo žertem a polo do opravdy a poslala ho domů, aby se jel oblékat a nepřekážel Kiti, která se musí začít česat, protože kadeřníka Charlesa čekají každý okamžik.

„Ona tak už nejí nic celé ty dni a spadla se, a ty ji ještě znepokojuješ svými pošetilostmi,“ pravila mu kněžna. „Jdi, jdi, můj milý.“

Zahanbený, s provinilou tváří, za to však uspokojený vrátil se Levin do svého hostince. Jeho bratr, Darja Alexandrovna a Štěpán Arkáďjevič, všichni v slavnostním obleku, čekali už na něho, aby mu požehnali svatým obrazem. Nebylo již kdy otáleti. Darja Alexandrovna musila ještě zajeti domů pro syna, jemuž napomádili a zkadeřili hlavu, protože bylo ustanoveno, že poveze s nevěstou svatý obraz.^[71] Pak bylo třeba poslat jeden kočár pro družbu, a druhý, v němž odjede Sergěj Ivánovič, poslat opět nazpátek… Vůbec bylo třeba všechno jak náleží uvážit. A hlavní bylo, že se nesmělo více meškati, protože bylo už půl sedmé.

Žehnání svatým obrazem se nepodařilo. Štěpán Arkáďjevič zaujal vedle ženy komicky slavnostní posu, vzal do ruky ikonu a poručiv Levinu, aby klekl a klaněl se do země, žehnal ho s dobráckým a spolu čtveráckým úsměvem, načež jej třikrát políbil; totéž vykonala i Darja Alexandrovna a hned se měla k odjezdu, ale úvahy o tom, kdy a jak mají jezditi kočáry, ji znovu zadržely.

„Víte co, uděláme to tak: ty pojedeš v našem kočáře pro něho a Sergěj Ivánovič kdyby byl tak dobrý a zajel so mnou a pak poslal kočár nazpět.“

„Proč ne, s radostí.“

„A my ho hned přivezeme. Zavazadla jsou již odeslána?“ optal se Štěpán Arkáďjevič.

„Odeslána,“ odpověděl Levin a poručil Kuzmovi, aby mu podal prádlo a šaty, že se bude oblékat.

III

Zástup lidu, zejména ženštin, obklopoval osvětlený chrám, v němž měla býti svatba. Komu se nepodařilo vniknouti dovnitř, kupili se okolo oken, tlačili se, hádali se a dívali se skrze mříže.

Přes dvacet kočárů stálo již na ulici v řadě, jak je sestavili žandarmové. Policejní důstojník, nedbaje mrazu, stál u vchodu do chrámu, a blýskal se svým stejnokrojem. Stále ještě přijížděly povozy a z nich vstupovali do chrámu tu dámy, ozdobené květinami a s pozdviženými vlečkami, tu páni v cylindrech, nebo čakách. Ve chrámě byly už rozsvíceny oba lustry a všechny svíce před obrazy. Zlaté paprsky na červené půdě ikonostasu, pozlacená řezba na ikonách, stříbro panikadil^[72] a svícnů, kamenná dlažba podlahy, koberce, korouhve u klirosů,^[73] stupně amvonu, staré zčernalé knihy, řízy a stichary^[74] duchovních: vše to bylo zalito světlem. Po pravé straně vytopeného chrámu v zástupu fraků a bílých kravat, uniforem i drahých vlněných látek, aksamítu a atlasů, vlasů, květů, obnažených ramen a paží ve vysokých rukavičkách ozýval se tlumený, ač živý rozhovor, jenž se podivně odrážel od vysoké klenby chrámové. Pokaždé, když zavrzaly dvéře a někdo přicházel, utichal v zástupu hovor a všichni se ohlíželi v domnění, že uvidí přicházejícího ženicha nebo nevěstu. Ale dvéře otevřely se už více než po desáté a pokaždé se v nich objevil buď nový host, jenž se opozdil a připojil se ke kruhu zvaných hostí po pravé straně chrámu, anebo zvědavá osoba, jež obelstila neb uprosila policejního důstojníka, vklouzla do chrámu a přistoupila k cizímu zástupu po levé straně. Příbuzní i ostatní svatebčané prošli už všechny fase čekání.

S počátku měli za to, že ženich a nevěsta přijdou ihned, a nevšímali si, že se opozdili o několik sekund. Potom začali stále častěji pohlížeti na dvéře a obraceli se jeden k druhému s otázkou, nepřihodilo-li se něco. Pak počali býti netrpělivi a příbuzní i cizí se tvářili schválně, jako by na ženicha ani nemyslili a byli zaujati jen svým rozhovorem.

Arcijáhen netrpělivě pokašlával, až se okna třásla, jako by tím dával na jevo, jak je mu čas drahý. Na klirose zpěváci z dlouhé chvíle zkoušeli své hlasy neb smrkali. Duchovní posýlal každou chvíli tu žalmistu, tu jáhna, aby se zeptali, přijel-li už ženich, a sám, oblečen v liliovou řízu a přepásaný širokým opaskem, přistupoval každou minutu k bokovým dveřím oltáře, pátraje po ženichovi. Konečně jakási dáma pohlédla na hodinky a prohodila: „Ale to je divné!“ všichni hosté jevili znepokojení a počali hlasitě vyjadřovati své podivení a svou nespokojenost. Jeden z družbů odejel se poptat, co se stalo. V tu dobu stála Kiti, dávno už úplně oblečena v bílém obleku, s dlouhým závojem a věnečkem z oranžových květů na hlavě, v sále domu Ščerbackých a pohlížela spolu se svou svatební mateří^[75] a sestrou Lvovou do okna, očekávajíc už více než půl hodiny, kdy přijede její družba se zprávou, že ženich přišel do chrámu.

A Levin chodil mezi tím v kalhotách, bez vesty a bez fraku, sem tam po svém pokoji v hostinci, každou minutu vysouval hlavu ze dveří a díval se na chodbu. Ale na chodbě se nezjevoval ten, na koho čekal, a Levin se vracel pln zoufalství, spínal ruce a obracel se k Štepánu Arkáďjeviči, jenž klidně kouřil doutník.

„Nacházel-li pak se který člověk v tak strašně hloupé situaci jako já!“ bědoval Levin.

„Opravdu hloupé,“ souhlasil Štěpán Arkáďjevič dobrácky se usmívaje. „Ale upokoj se, hned to přivezou.“

„Tobě je lehko!“ namítal Levin s tlumeným vztekem. „A ty bláznovské otevřené vesty! To je nemožné!“ tvrdil dále, pohlížeje při tom na zmačkanou náprsenku své košile. „A což, jestli má zavazadla již odvezli na dráhu!“ vzkřikl pln zoufalství.

„Tedy oblečeš mou.“

„Dávno jsem to měl už udělat.“

„Není hezké, dělat se směšným… Počkej! Spraví se to.“

Jednalo se o to, že, když Levin řekl, že se bude oblékat, starý jeho sluha Kuzma mu přinesl frak, vestu, vůbec všechno, co měl za nutné.

„Kde je košile?“ zvolal Levin.

„Košili máte na sobě,“ odvětil s klidným úsměvem Kuzma.

Kuzmovi nenapadlo, že by měl ponechati pro pána čistou košili, a když mu přikázali, aby všechno uložil a odvezl ke Ščerbackým, odkudž po svatbě ještě toho večera se novomanželé chystali odjeti, vyplnil, co mu bylo přikázáno, a uložil všechno kromě černých šatů s frakem.

Levin měl na sobě košili již od rána, zmačkal ji a proto nebylo možná, aby ji nechal na sobě při otevřené vestě. K Ščerbackým bylo daleko posýlat. Poslali tedy koupit novou košili. Ale sluha se vrátil s prázdnou: všechny krámy jsou zavřeny; jeť neděle. Poslali k Štěpánu Arkáďjeviči, přivezli košili; ale košile byla v prsou příliš široká a na rukou krátká. Poslali tedy nakonec k Ščerbackým rozebrat zavazadla. Ve chrámě čekali na ženicha, a on chodil zatím jako dravé zvíře, zavřené v kleci, sem tam po pokoji, vysouvaje hlavu do chodby a s úžasem a zoufalstvím si vzpomínaje, co dnes namluvil Kiti, co si může nyní o něm myslit.

Konečně vletěl s košilí do pokoje nešťastný Kuzma, jedva dechu popadaje.

„Jen jen jsem je zastal. Už nakládali věci na vozy,“ oznamoval Kuzma.

Za tři minuty běžel už Levin úprkem po chodbě, ani se nedívaje na hodinky, aby ještě více nedráždil svou ránu.

„Tím to už nenahradíš,“ volal za ním Štěpán Arkáďjevič s úsměvem, kráčeje zvolna po chodbě. „Spraví se to, spraví se to nějak… říkám ti.“

IV

„Přijeli!“ — „Tu je!“ — „Který je to?“ — „Ten mladší?“ — „A ona drahoušek, více mrtva než živa!“ ozývaly se hlasy v zástupu, když Levin, přivítav nevěstu přede vchodem, vstoupil spolu s ní do chrámu.

Štěpán Arkáďjevič vysvětlil ženě, proč se opozdili, a hosté s tajeným smíchem šeptali mezi sebou. Levin nepozoroval nic a nikoho. Viděl jen svou nevěstu, nespouštěje s ní očí.

Všichni tvrdili, že se za poslední dni stala mnohem nehezčí, že pod věncem není daleko tak hezka, jako bývá obyčejně. Ale Levinu se to nezdálo. Pohlížel na její vysoký účes s dlouhým, bílým závojem a s bílými květy, na vysoký, tuhý, skládaný límec, jenž obzvlášť panenským způsobem zahaloval její dlouhou šíji se stran a odhaloval z předu, pohlížel na její ku podivu tenký pás, i zdálo se mu, že Kiti byla hezčí, než kdykoli jindy, — ne snad proto, že by ony květiny, onen závoj a v Paříži objednaný oblek mohly zvýšiti její krásu, nýbrž proto, že přese vši pyšnost uměle zhotoveného šatu výraz její milé tváře, její očí a její rtů zůstal týmž výrazem nevinné pravdivosti, jenž pokaždé okouzloval.

„Já jsem už myslila, že jsi se chtěl dáti na útěk, oslovila ho Kiti a usmála se na něho.

„To je taková hloupost, co se mi přihodilo, že se až stydím o tom mluvit,“ odpověděl Levin červenaje se a schválně se obrátil tváří k Sergěji Ivánoviči, jenž k němu přistoupil.

„Je to pěkná historie s tou košilí!“ prohodil Sergěj Ivánovič, kývaje hlavou a usmívaje se.

„Ovšem, ovšem,“ odpovídal Levin, jenž nevěděl, co mu bratr povídá.

„Nu, Kosťo, nyní musíš rozhodnout důležitou otázku,“ přistoupil k němu Štěpán Arkáďjevič s líčeným nepokojem na tváři. „Nyní právě můžeš nejlépe oceniti veškeru jeho váhu. Kostelní sluha se mne ptá, má-li rozsvítit ohořelé svíce nebo nové? Rozdíl je o deset rublů,“ dodal, skládaje rty k úsměvu. „Já jsem sice už rozhodl, ale bojím se, že nebudeš souhlasit.“

Levin pochopil, že to byl žert, ale přece se nemohl usmát.

„Jakž tedy? Ohořelé svíce nebo nové? Rozhodni.“

„Nu ovšem, nové!“

„Nu, to jsem rád. Otázka je rozhodnuta!“ zvolal Štěpán Arkáďjevič, usmívaje se. „Ale jak hloupnou lidé v tomhle postavení,“ prohodil pak k Čirikovu, když na něho Levin roztržitě pohlédl a opět se přiblížil k nevěstě.

„Hleď, Kiti, abys stoupla první na koberec!“ pošeptala jí přistoupivší k nim hraběnka Nordstonová. „Vy jste hezký!“ obrátila se pak k Levinu.

„Co, nemáš strach?“ prohodila stará teta Marja Dmitrijevna.

„Není ti chladno? Ty’s bledá. Počkej, nahni se trochu!“ promluvila Kitina sestra, Lvová, zdvihla své plné, hezké ruce a s úsměvem na rtech upravila jí květiny na hlavě.

Přišla Dolli, chtěla něco říci, ale nemohla ze sebe vypraviti slova, zaslzela a dala se nepřirozeně do smíchu.

Kiti právě tak jako Levin pohlížela na vše očima, jež neměly smyslu pro to, co se dálo vůkol ní.

Duchovenstvo se zatím obléklo a kněz s jáhnem přistoupili k analoji, jenž byl postaven v zadní části chrámu. Duchovní obrátil se k Levinu a něco mu řekl. Levin však nerozuměl, co mu duchovní říká.

„Vezměte nevěstu za ruku a veďte ji,“ napověděl mu družba.

Levin dlouho nemohl pochopit, čeho na něm žádají. Družbové nijak nemohli toho dosíci, aby vedl Kiti k analoji, jak bylo třeba, a už ho chtěli nechat. Buď bral Kiti za ruku tou rukou, kterou neměl, nebo ji bral za druhou ruku. Konečně teprv pochopil, že musí vzíti pravou rukou Kiti též za pravou ruku, stoje přímo vedle ní. Když vzal konečně nevěstu za ruku, jak se slušelo, provedl je duchovní k analoji, u něhož se zastavil. Zástup příbuzných a známých se šeptem a šustotem vleček skupil se kolem nich. Kdosi se nahnul a urovnal vlečku nevěstě. Ve chrámě zavládlo takové ticho, že by bylo slyšeti, jak padají na zem kapky vosku.

Stařeček duchovní v kamilavce^[76] se stříbrolesklými, dlouhými vlasy, rozdělenými a splývajícími za ušima k ramenům dvěma praménky, vysvobodil své malé kmetovské ruce zpod těžkého, stříbrného pláště se zlatým křížem na zádech a rozebíral cosi u analoje.

Štěpán Arkáďjevič k němu opatrně přistoupil, něco mu pošeptal a mrknuv na Levina, vrátil se opět na své místo.

Duchovní rozsvítil dvě svíce, ozdobené květinami. Držel je šikmo v levé ruce, tak že rozplavený vosk kapal z nich pomalu na zem, a pak se obrátil tváří k snoubencům. Byl to týž duchovní, jenž zpovídal Levina. Pohleděl znaveným smutným pohledem na ženicha i na nevěstu, vzdychl si, vysvobodil zpod řízy pravou ruku, požehnal jí ženicha a pak s výrazem opatrné něžnosti položil složené své prsty nad skloněnou hlavu Kitinu. Pak jim dal po svíci, vzal od jáhna kaditedlnici a pomalu se vzdálil od snoubenců.

„Je to vskutku pravda?“ napadlo Levina i pohlédl na nevěstu. Pohlížel na její profil trochu shora a dle nepatrného pohybu její rtů a řas poznal, že Kiti pocítila jeho pohled. Neohlédla se sice, ale její vysoký, skládaný límec zaševelil a zdvihal se k její malinkému, růžovému uchu. Pozoroval, že dech se jí zasLavil v prsou a malinká ruka ve vysoké rukavičce, držící svíci, se zachvěla.

Mrzutost s košilí, zmeškání, rozmluva s přáteli, příbuznými, jejich nespokojenost, jeho směšné postavení — vše to náhle zmizelo a Levin pocítil radost i strach zároveň.

Hezký, vysoký arcijáhen ve stříbrném sticharu, s rozčesanými a zkadeřenými vlasy vykročil rázně do předu, obvyklým pohybem ruky nadzdvihl na dvou prstech orár^[77] a obrátil se k duchovnímu.

„Bla-ho-slo-vi vladyko!“ zavzněly slavnostní zvuky, pomalu jeden za druhým rozkolébávajíce vlny vzduchové.

„Blahosloven Bůh náš vždycky, nyní i budoucně, i na věky věkův,“ klidně a zpívavým hlasem odpovídal stařec duchovní, rozbíraje dále cosi na analoji. A hned na to naplnil se celý chrám od oken až po klenby zvučným akkordem neviditelného choru. Akkord harmonicky, široce stoupal, mohutněl, na okamžik umlk’ a pak tiše zanikl.

Modlili se jako vždy, o mír a spasení s výše, za sv. synod, za hosudára; modlili se též za snoubící se nyní služebníky boží Konstantina a Jekaterinu.

„Aby jim lásku dokonalou a mírnou, i pomoc svou seslati ráčil, pomodleme se k Hospodinu,“ zněl opět celým prostranstvím chrámovým hlas arcijáhnův.

Levin poslouchal slova a smysl jich ho překvapoval. „Jak se dovtípili, že pomoci, zejména pomoci mám potřebí?“ myslil si, vzpomínaje při tom na svůj nedávný strach a své pochybnosti. „Co pak vím o tom, co bych spravil sám v této vážné záležitosti bez pomoci?“ uvažoval dále. „Zejména pomoci mám nyní potřebí.“

Když jáhen dopěl ektenii,^[78] obrátil se duchovní k snoubencům s knihou:

„Bože věčný, jenž jsi rozdělené spojil v jedno,“ četl mírným, zpívavým hlasem, „jenž; jsi na ně vložil pouto lásky neporušitelné, jenž jsi blahoslovil Izáka a Rebeku a dědici zaslíbení svého je učinil: požehnej sám i těmto služebníkům svým, Konstantinu a Jekatěrině, a nauč je všelikému dobru. Jako že jsi Bůh milostivý a lidomilný, a tebě slávu pějeme, Otci i Synu i sv. Duchu, nyní i budoucně i na veky vekův.“ „Amín,“ rozlehl se opět vzduchem zpěv skrytého choru.

„Jenž jsi rozdělené spojil v jedno a vložil na ně pouto lásky — jak hluboká jsou ta slova, a jak odpovídají tomu, co cítíš právě v tu minutu!“ uvažoval při modlitbě duchovního Levin. „Pociťuje-li pak i ona to, co já?“

Levin se ohlédl a jeho zrak se setkal s její pohledem.

Dle výrazu její pohledu soudil, že cítila totéž, co on. Ale Levin se mýlil; Kiti skoro ani nerozuměla bohoslužebným slovům a ani jich neposlouchala při snoubení. Nemohla je poslouchat a jim rozuměti proto, že tak příliš silným byl jediný cit, jenž naplňoval její duši a stále víc a více vzrůstal. Citem tím byla radost, že se naplnilo to, co se půl druhého měsíce už hotovilo v její duši a co jí bylo během oněch šesti neděl pramenem radosti a útrap. Onoho dne, kdy ve svých hnědých šatech v sále Arbatského^[79] domu přistoupila mlčky k Levinu a odevzdala se mu, toho dne a v touž minutu přervalo se v její duši pásmo celého dosavadního života a počal se docela jiný, nový, jí úplně neznámý život, ač ve skutečnosti byl jen pokračováním starého života. Oněch šest neděl byly pro ni nejšťastnější a zároveň nejtrapnější dobou. Celý život její, všechny tužby, naděje soustřeďovaly se na onom jediném, pro ni dosud ne zcela srozumitelném člověku, s nímž ji slučoval jakýsi, ještě méně než sám onen člověk srozumitelný cit, jenž tu ji sbližoval, tu ji odpuzoval, a zároveň žila dále za podmínek předešlého života. Ačkoli však žila dále svůj předešlý život, hrozila se přece sama sebe, že se v ní zmáhá neodolatelná lhostejnost ke všemu minulému; k věcem, zvykům, osobám, jež ji milovaly a dosud milují, k zarmoucené onou lhostejností matce a k milému něžnému otci, jehož milovala prve více než všechno na světě. Tu se hrozila své lhostejnosti, tu ji zas pojímala radost nad tím, co jí zavdalo podnět k oné lhostejnosti. Život společný s oním člověkem byl jí tak nevyhnutelným, že bez něho nedovedla ani myslit, ani si něčeho přáti; ale onen nový život ještě nenastal a Kiti si ho nedovedla ani jasně představiti. Zbývalo jí pouze radostné a zároveň bázlivé očekávání onoho nepovědomého nového. A nyní všechno to očekávání, nepovědomost, lítost, že se odřekla dosavadního života, vše to se již již skončí a započne nové. Ovšem ono nové musilo ji také děsiti svou neurčitostí; ale ať bylo strašné nebo ne, před šesti nedělmi vzniklo už v její duši a nyní se jen dostává posvěcení tomu, co bylo v její duši dávno už hotovou událostí.

Duchovní se obrátil opět k analoji, stěží zdvihl malinký prsten Kitin, požádal ruku Levina a navlékl prsten na první kloub jeho prstu. „Zasnubuje se služebník Páně Konstantin služebnici Páně Jekaterině.“ A navléknuv veliký prsten na růžový, malinký, soustrast pro svou slabost budící prst Kitin, opětoval duchovní táž slova.

Snoubenci se chtěli několikrát dovtípit, co mají dělat, ale pokaždé se zmýlili a duchovní jim šeptem napovídal. Konečně, když učinili, čeho bylo potřebí, vzal duchovní prsteny, utvořil nad nimi prstem znamení kříže a vrátil opět Kiti velký prsten a Levinu malý; opět se popletli, dvakrát si podávali prsteny z ručky do ručky, ale čeho bylo třeba, zas neučinili.

Dolli, Čirikov a Štěpán Arkáďjevič přistoupili a poučovali je. Ve chrámě vznikl ruch, šepot, úsměvy; ale slavnostně dojemný výraz na tvářích snoubenců se nezměnil. Naopak, čím více se mátli rukama, tím vážnější a slavnostnější byl jejich vzhled, a když Štěpán Arkáďjevič jim pošeptal, aby navlékl nyní každý svůj prsten a hleděl se při tom usmáti, úsměv nevolky ztrnul na jeho rtech. Zdálo se mu, že jakýkoli úsměv by je musil uraziti.

„Neboť ty jsi od počátku stvořil rod mužský i ženský,“ četl duchovní hned na to, když si snoubenci vyměnili prsteny, „a od tebe se muži dostává žena na pomoc a k zachování pokolení lidského. A jako že jsi, Hospodine, Bože náš, seslal pravdu dědictví svému a zaslíbení svému, i služebníkům svým, otcům našim, ve všech pokoleních vyvoleným svým: shlédni i na služebníka svého Konstantina i na služebnici svou Jekaterinu, a upevni zasnoubení jejich u víře a souhlasu, v pravdě a lásce…“

Levin chápal vždy víc a více, že všechny jeho myšlenky o ženitbě, jeho plány, jak zařídí svůj život, bylo pouhé dětinství, a že je to něco takového, o čem neměl dosud ponětí a čeho nechápe ani nyní, ač se to nad ním již vykonává; záchvěvy v prsou stoupaly mu stále výše a do očí se mu draly neposlušné slzy.

V

Ve chrámě byla celá Moskva, všichni příbuzní a známí. Při obřadu zasnubování vedl se ve skvěle osvětleném chrámě v kruhu slavnostně oděných dam, slečen a pánů v uniformách i ve fracích s bílými kravattami stále tichý, uctivý rozhovor, jejž začínali z většího dílu jen mužští, poněvadž dámy věnovaly svoji pozornost všem podrobstem bohoslužby, jež bývá pro ně vždy nad míru dojemnou.

Ve skupině hned vedle nevěsty stály dvě její sestry, Dolli a starší sestra, klidná krasavice Lvová, jež přijela schválně z ciziny.

„Proč pak oblékla Mari liliový oblek, skoro jako černý, a na svatbu,“ prohodila Korsunská.

„Jedinká pomoc při její pleti,“ odvětila Trubecká. „Divím se, proč odložili oddavky na večer. Tak kupci…“

„Je to hezčí. Já jsem měla také večer svatbu,“ odpovídala Korsunská a vzdychla si při vzpomínce, jak byla zajímavou onoho dne, jak směšně byl do ní zamilován její muž, a jak se nyní všecko změnilo.

„Říká se, že, kdo byl více než desetkrát družbou, více se neožení. Chtěl jsem býti desátým, abych se pojistil pro budoucí život, ale místo bylo už zaujato,“ vypravoval hrabě Siňavin hezounké kněžně Čarské, jež si na něho myslívala.

Čarská mu odvětila jen úsměvem. Hleděla právě na Kiti a myslila si, jak a kdy bude státi s hrabětem Siňavinem v podobné pose a jak mu potom připomene dnešní žert.

Ščerbacký se zmínil staré dvorní slečně Nikolajově, že položí Kiti věnec na šiňon, aby byla v manželství šťastna.

„Neměla si dávati na hlavu šiňon,“ odpovídala mu Nikolajeva, jež se dávno už rozhodla, že, vezme-li si ji starý vdovec, jemuž nadcházela, bude míti co nejprostší svatbu. „Nemám to fintění ráda.“

Sergěj Ivánovič rozprávěl s Darjí Dmitrijevnou a dokazoval jí žertem, že obyčej, odjížděti, hned po svatbě, šíří se proto, že se novomanželé vždy trochu stydí.

„Váš bratr může býti hrdý. Ona je ku podivu roztomilá. Mně se zdá, že mu závidíte?“

„Vyšel jsem už z těch let, Darje Dmitrijevno,“ odpověděl Koznyšev a tvář jeho stala se náhle smutnou a vážnou.

Štěpán Arkáďjevič vypravoval švakrové svůj vtip o „rozvodě“.

„Musím jí poopravit věneček,“ odpovídala Lvová, ani ho neposlouchajíc.

„Škoda, že se stala tak nehezkou,“ prohodila hraběnka Nordstonová ke Lvové. „Ale přes to není hoden ani její prstu. Co myslíte?“

„Ne, on se mně velice líbí. Ne snad proto, že je můj nastávající beau-frere,“ odpovídala Lvová. „A jak si pěkně vede! To je velmi těžko vésti si slušně v takové situaci, nebýti směšným. A on není směšným, nedrží se přepjatě; je vidět, že je hluboce dojat.“

„Myslím, že jste to očekávali?“

„Skoro. Ona ho vždycky měla ráda.“

„Dávejte nyní pozor, kdo z nich první nastoupí na koberec. Já jsem to Kiti připomínala.“

„To jí nebude nic platno. My jsme všechny pokorné ženy,“ namítla Lvová. „Je to u nás v rodu.“

„Já jsem schválně první vstoupila. Vasilij se opozdil. A což vy, Dolli?“

Dolli stála vedle nich, poslouchala je, ale neodpovídala. Bylať hluboce dojata. Slzy jí stály v očích, a kdyby chtěla něco promluviti, rozplakala by se. Dívala se radostně na Kiti a na Levina; a když se v myšlenkách vracela ke své svatbě, vzhlédla na zářícího Štěpána Arkáďjeviče, zapomínala na přítomnost, a viděla před sebou jen svou první nevinnou lásku. Připomínala si nejen samu sebe, nýbrž všechny blízké a známé osoby: připomínala si je v onom jediném, slavnostním pro ně okamžiku, když stály, jako nyní Kiti, pod věncem s láskou, nadějí a bázní v srdci, odříkajíce se minulého a vstupujíce v tajemnou budoucnost. Mimo jiné nevěsty, jež jí v tu chvíli přišly na mysl, vzpomněla si též na svou milovanou Annu a na všechny podrobnosti, jež zaslechla nedávno o její možném rozvodu. I ona stála taktéž nevinná s věncem z oranžových květů a závojem. A nyní? „Nepochopitelno!“ pravila sama k sobě.

Ovšem nesledovaly jen sestry, příbuzné a přítelkyně podrobnosti bohoslužeb; i cizí osoby, jež se přišly dívat jen ze zvědavosti, sledovaly s rozčilením, až se jim dech krátil, každý moment, bojíce se, aby jim neušel ani jediný pohyb, ani jeden výraz tváře nevěstiny a ženichovy, schválně neodpovídaly a často i přeslýchaly slova lhostejných mužských, kteří prohazovali tu a tam žertovné poznámky.

„Co pak je tak uplakaná? Či se vdává z přinucení?“

„Proč by šla z přinucení za takového jonáka? On je kníže či co ?“

„A tam ta v bílém atlase, to je její sestra? Poslouchej, jak teď jáhen zařve: ,Ať se bojí svého muže!‘“^[80]

„Čudovští zpěváci?“^[81]

„Synodální.“

„Ptala jsem se lokaje. Povídá, že ji veze hned po svatbě k sobě na statek. Bohatý až strach, povídá. Proto prý mu ji také dali.“

„Proč pak, hezký párek.“

„A vidíte, vy jste se přela, Marje Vasiljevno, že se teď nosí karnaliny ze zadu. Jen se podívejte na tu v plyšových šatech, je prý to vyslancová, jak má sbírané šaty… Takhle a zas takhle.“

„Ach drahoušek, nevěsta; jako ovečka pokorná! Ale říkejte si, co chcete, mně je líto každé ženské, jež se vdává.“

Takový hovor vedl se v zástupu divaček, jimž se podařilo proniknouti dovnitř chrámu.

VI

Když skončil obřad snoubení,^[82] chrámový sluha rozestřel před analojem uprostřed chrámu kus růžové, hedvábné látky, sbor zapěl umělý, složitý žalm, v němž se basy a tenory střídavě ozývaly, a duchovní, obrátiv se k snoubencům, ukázal jim na rozostřený kus růžové látky. Levin i Kiti, slýchali mnohokrát, jak se z toho, kdo ze snoubenců vstoupí první na „koberec“, soudí, kdo bude hlavou v nové domácnosti; ale ni on, ni ona nevzpomněli si na to, když kráčeli oněch několik kroků k analoji, postavenému uprostřed chrámu. Nezaslechli ani hlasitých poznámek a sporů, že dle jedněch nastoupil na koberec první Levin, dle druhých pak oba zároveň.

Po obvyklých otázkách, chtějí-li vstoupiti do stavu manželského a nepřislíbili-li svazek manželský někomu jinému, a po jejich odpovědech, jež zněly podivně i jejich vlastním uším, počala nová bohoslužba. Kiti naslouchala slovům modlitby a snažila se pochopiti jejich smysl, ale nedařilo se jí. Vítězoslavný pocit a světlá radost plnily během obřadu víc a více její srdce a nedopouštěly, aby chápala co jiného.

Duchovní se modlil: „Aby jich věrnost a plod života požehnati ráčil a zaradovali se, patříce na syny a dcery své.“ Četl duchovní i o tom, jak Bůh stvořil ženu ze žebra Adamova, „a z té příčiny opustí muž otce svého i matku svou a přidržeti se bude manželky své i budou v jedno tělo“;^[83] „a že tajemství toto veliké jest“; prosili dále, aby jim dal Bůh plodnost a požehnání jako Izáku a Rebece, Josefu, Mojžíši a Zefoře, a aby spatřili syny synů svých. „Vše to je velmi pěkné,“ myslila si Kiti naslouchajíc slovům duchovního, „nemůže to vše ani býti jinak,“ a úsměv radosti, jenž přecházel nevolky na všechny, kdo na ni patřili, zářil na vyjasněné její tváři.

„Položte zcela na hlavu!“ ozvaly se hlasy, když jim duchovní vložil na hlavy věnce,^[84] a Ščerbacký zdvihl chvějící se rukou v tříknoflíčkové rukavičce věnec vysoko nad hlavou Kiti.

„Položte!“ zašeptala k němu Kiti s úsměvem.

Levin se na ni ohlédl a byl překvapen radostí, která zářila z její tváře; cit ten přešel mimoděk na něho. I on pocítil, jak je mu světlo a veselo.

Příjemně poslouchalo se jim čtení epištoly sv. Pavla, i když zabouřil hromový hlas arcijáhna při posledními verši, jejž s takou netrpělivostí očekávali diváci. Příjemné bylo jim okusiti z ploské misky teplého červeného vína s vodou, a zcela se rozveselili, když duchovní odhrnul plášť, vzal spojené jejich ruce do své ruky a vedl je kolem analoje, zatím co na klirose mocný bas odzpěvoval hymnu „Isaiáši, raduj se“. Ščerbacký a Čirikov, kteří je provázeli s věnci a pletli se při chůzi do vlečky nevěstiny, také se usmívali a byli rádi čemusi, a při tom tu zůstávali o krok pozadu, tu zas vráželi do snoubenců, když se duchovní zastavoval. Jiskra radosti, která se třpytila v Kiti, jakoby se byla sdělila všem, kdož byli ve chrámě. Levinu se dokonce zdálo, že i duchovní a jáhen by se rádi usmáli jako on.

Když duchovní sňal věnce s jejich hlav a přečetl poslední modlitbu, obrátil se k novomanželům a přál jim štěstí. Levin pohlédl na Kiti, a nikdy doposud jí neviděl ještě takovou. Bylo rozkošna onou září nového štěstí, jež se zrcadlilo na její tváři. Levin by jí byl rád něco řekl, ale nevěděl, je-li už konec. Duchovní mu pomohl z rozpaků. Pousmál se svými dobrými ústy a řekl tiše: „Pocelujte ženu a vy pocelujte muže,“ a vzal jim z rukou svíce.

Levin políbil opatrně její usmívající se rty, podal Kiti ruku a cítě její novou, podivnou blízkost, kráčel z chrámu. Nevěřil, nemohl uvěřiti, že by to bylo pravda. Jen když jejich udivené, ostýchavé vzhledy se setkaly, tu věřil, neboť cítil, že byli už jedno.

Po večeři téže noci odejeli novomanželé na statek.

VII

Vronský s Annou cestovali spolu už tři měsíce po Evropě. Sjezdili Benátky, Řím, Neapol a právě přibyli do nevelkého italského města, kde se chtěli usaditi na nějakou dobu.

Švarný vrchní sklepník s pěšinkou v hustých, napomáděných vlasech od krku až do čela, ve fraku a so širokou bílou batistovou náprsenkou u košile, se svazkem přívěskův u řetízku na zaokrouhleném bříšku stál s rukama v kapsách a opovržlivě mhouře oči ledabylo cosi odpovídal pánovi, jenž se u něho zastavil. Zaslechnuv blížící se po schodech kroky s druhé strany chodby, obrátil se, a když spatřil ruského hraběte, jenž najímal jejich nejlepší pokoje, vyndal uctivě ruce z kapes a ukloniv se, oznamoval hostu, že se kurýr vrátil a nájem palazza že je uzavřen. Hlavní správce je hotov ihned podepsati smlouvu.

„Tak! Těší mne,“ prohodil Vronský. „A paní je doma, či ne?“

„Ráčili býti na procházce, ale již se vrátili,“ odpovídal sklepník.

Vronský sňal s hlavy měkký klobouk se širokou střechou, utřel si šátkem zpocené čelo a vlasy, česané nazpět a pokrývající lysinu. Pohlédnuv ještě roztržitě na cizího pána, jenž tu dosud stál a pozorně na něho pohlížel, chtěl jíti dále.

„Tento pán je Rus a ptal se na vás,“ ozval se ještě vrchní sklepník.

Se smíšeným pocitem mrzutosti, že se nikde nezbavíš známých, a spolu touhy po jakékoli zábavě v jednotvárném životě, jaký nyní vedl, ohlédl se Vronský ještě; jednou na cizince, jenž poodešel a se zastavil, a v jeden a týž okamžik zaleskly se oběma oči.

„Goleniščev!“

„Vronský!“

Byl to vskutku Goleniščev, spolužák Vronského z pážecího ústavu. V ústavě patřil Goleniščev ke svobodomyslné straně, odřekl se, když absolvoval, důstojnického místa v gardě, obdržel civilní „čin“, ale do úřadu nikam nevstoupil. Bývalí spolužáci se po absolvování rozešli a setkali se od té doby všeho všudy jednou.

Tehdá Vronský seznal, že si Goleniščev zvolil jakési neobyčejně moudré liberální povolání a následkem toho jako by chtěl opovrhovati působností a povoláním Vronského. Proto ho přivítal tehdáž oním chladným, hrdým způsobem, jímž uměl držeti lidi ve slušné vzdálenosti od sebe a jehož smysl byl následující: Vám se může a nemusí líbiti můj způsob života, ale mně je to úplně lhostejno: chcete-li býti se mnou známý, musíte se ke mně chovati s úctou.“ Goloniščev zůstal vzhledem k tonu Vronského lhostejným až k opovržení. Zdálo by se, že takové setkání je musilo ještě více odloučiti. Ale nyní, když poznali jeden druhého, vykřikli radostí, jež jim zářila z očí. Vronský by nebyl očekával, že setkání s Goleniščevem mu způsobí takové potěšení; vždyť netušil bezpochyby ani sám, jak se nudí. Zapomněl na nepříjemný dojem posledního setkání a s jasnou, radostnou tváří podal ruku bývalému spolužáku. I tvář Goleniščeva, jindy nepokojná, vyjasnila se radostným úsměvem.

„Jaká radost, že tě potkávám!“ zvolal Vronský, odhaluje přátelským úsměvem své zdravé, bílé zuby.

„Já tu slyším: Vronský, ale který, nevěděl jsem. Velmi, velmi jsem potěšen!“

„Zajdi ke mně. Nu, co děláš?“

„Já se tu zdržuju již druhý rok. Pracuju.“

„Ah!“ zvolal zvědavě Vronský. „Nu, zajdi ke mně.“

Dle starého zvyku, chtěje, aby mu služebnictvo nerozumělo, počal mluviti po francouzsku, kdežto v cizině, aby dosáhl účelu, měl spíše mluviti po rusku.

„Jsi známý s Kareninou? My cestujeme společně. Já jdu k ní,“ vysvětloval Vronský po francouzsku a zadíval se pozorně ve tvář Goleniščeva.

„A! To jsem nevěděl,“ odvětil lhostejně Goloniščev, ač mu to bylo dobře známo. „Přijel jsi dávno?“ dodal pak. —

„Já? Před třemi dny,“ odpověděl Vronský, vzhlédnuv ještě jednou do tváře soudruhovy.

„Ano, je to slušný člověk, a hledí na věc, jak se má hleděti,“ pomyslil si Vronský, porozuměv výrazu tváře Goleniščeva a všimnuv si, jak změnil předmět rozhovoru. „Jeho bude možno seznámiti s Annou, pohlížíť na věc, jak se sluší.“

Během oněch tří měsíců, jež strávil Vronský s Annou v cizině, vždycky, když se seznamoval s novými osobnostmi, dával si otázku, jak bude ona nová osobnost pohlížeti na jeho poměr k Anně, a přesvědčil se, že pánové pohlíželi na vše z většího dílu „jak se sluší“. Ale kdyby se otázali jeho aneb těch, kteří hleděli na vše, „jak se sluší“, v čem záleží jejich náhled, byli by všichni na rozpacích.

Ve skutečnosti ti, kdo dle domněnky Vronského pohlíželi na vše, „jak se sluší“, neměli o jeho poměru k Anně nijakého určitého náhledu a chovali se vůbec tak, jak se dobře vychovaní lidé chovají ke všem složitým a neurčitým otázkám, jakými je život lidský obklíčen se všech stran, t. j. chovali se zdvořile a varovali se narážek i choulostivých otázek. Tvářili se, jako by úplně chápali význam a smysl onoho poměru, že jej uznávají, ano i schvalují, ale mají za nemístné a zbytečné se o tom vyslovovat.

Vronský poznal hned, že Goleniščev je jeden z takých pánů, a proto mu byl dvojnásob milý. A opravdu, když Vronský představil Karenině Goleniščeva, choval se tento k ní tak, jak si toho mohl Vronský jen přáti. Nestálo ho patrně nijakého namáhání, aby konversaci udržoval v takovém směru, kde by se nedotekl ničeho choulostivého.

Annu dříve neznával a byl překvapen její krásou a ještě více tím, že ve svém postavení zachovávala neobyčejnou prostotu. Když Vronský uváděl Goleniščeva, Anna se zarděla, a ten dětský ruměnec, jenž se rozlil po její otevřené, krásné tváři, se mu rozhodně zalíbil. Obzvláště však se mu zalíbilo, že hned, jako by naschvál, aby v něm nemohlo vzniknouti nedorozumění, nazývala Vronského prostě Alexějem a sdělila hostu, že se stěhují společně do nově najatého domu, jejž tu nazývají palazzo. Tento přímý a prostý názor na své postavení se zalíbil Goleniščevu. Když pozoroval prostosrdečně veselé energické způsoby Anniny a porovnal v duchu Alexěje Alexandroviče s Vronským, jež oba dobře znal, pomyslil si, že chápe úplně jednání Anny. Zdálo se mu, že chápe právě to, čeho ona sama nijak nemohla pochopiti: jak se mohla totiž cítiti veselou, šťastnou, když učinila nešťastným muže, opustila syna a ztratila svou dobrou pověst.

„V průvodci je o něm zmínka,“ pravil Goleniščev o zámku, jejž Vronský chtěl najati. „Je tam znamenitý Tintoretto, jeden z jeho poslední epochy.“

„Víte co? Pohoda je rozkošná, pojďme tam, podíváme se ještě jednou,“ navrhl Vronský, obraceje se k Anně.

„S radostí. Já jdu hned vzít klobouk. Vy pravíte, že je tam horko?“ ptala se ve dveřích, pohlížejíc tázavě na Vronského. A tmavý ruměnec pokryl opět její tvář.

Vronský jí vyčetl z očí, že neví, jak si on přeje, aby se chovala ke Goleniščevu, a že se bojí, souhlasí-li její chování s její přáním.

Vrhl na ni dlouhý, něžný pohled a odpověděl jí:

„Ne, ne příliš.“

A Anně se zdálo, že ho úplně pochopila, a zejména, že je spokojen její jednáním; usmála se na něho a bystrým krokem vyšla ze dveří.

Přátelé na sebe pohlédli a na tvářích jich obou zračily se rozpaky. Goleniščev, jenž patrně se zalíbením pozoroval Annu, chtěl nyní říci něco o ní, ale nenacházel ihned, co by řekl. Vronský pak si přál toho, ale zároveň se bál.

„Tak vida,“ počal Vronský, aby vůbec o něčem mluvil. „Ty jsi se tedy usadil zde? A stále pracuješ o témž díle?“ pokračoval, vzpomínaje si, že slyšel kdesi, že Goleniščev něco píše…

„Ano, píšu druhou část ,Dvou principů‘,“ odvětil Goleniščev, začervenav se radostí nad onou otázkou. „To jest, abych mluvil určitě, nepíšu ještě, nýbrž hotovím se, sbírám materiál. Druhá část bude mnohem obšírnější a dotkne se skoro všech současných otázek. U nás, v Rusku, nechtí pochopit, že jsme dědici Byzancie,“ počal dlouze a ohnivě vykládati Vronskému.

S počátku byl Vronský na rozpacích, neboť neznal první části „Dvou principů“, o níž mluvil autor jako o věci mu známé. Ale potom, když počal Goleniščev vykládati své myšlénky a Vronský je mohl sledovali, tu, ač neznal první části, poslouchal ho přece se zálibou, poněvadž Goleniščev pěkně vypravoval. Vronského však překvapovalo a rmoutilo, že Goleniščev mluví o zajímajícím ho předmětu s podrážděnou rozčileností. Čím dále mluvil, tím ohnivěji plály jeho oči, tím spěšněji napadal své domnělé odpůrce a tím nepokojnějším a uraženějším stával se výraz jeho tváře. Vronský si připomenul Goleniščeva, když byl ještě hubeným, živým, dobromyslným a šlechetným jinochem, jenž býval vždy prvním žákem v ústavě, a nemohl nyní nikterak pochopiti příčinu jeho rozčilení a proto je nemohl schvalovati. Zvláště se mu nelíbilo to, že Goleniščev, člověk z lepších kruhů, stavil se tu do jedné řady s jakýmisi škrábaly, kteří ho dráždili, a on se na ně zlobil. Stálo-li to za to? To se Vronskému nelíbilo, ale přes to si byl vědom, že Goleniščev není šťasten, a bylo mu ho líto. Neštěstí, skoro šílenost se zračila na jeho živé, dosti hezké tváři v tu chvíli, když spěšně a ohnivě vykládal své myšlénky, nepozoruje ani příchodu Annina.

Když Anna vstoupila v klobouce a mantile do pokoje a přistoupila ke Vronskému, pohrávajíc si bystrým pohybem své hezké ruky slunečníkem, odvrátil se Vronský s pocitem úlevy od upřených na něho, žalobných očí Goleniščeva a s novou láskou pohlédl na svou rozkošnou přítelkyni, plnou života a radosti. Goleniščev se jen s těží vzpamatoval a byl z počátku unylý a zasmušilý; ale Anna, jež byla ke každému laskava (bylať takou v onu dobu), brzy ho osvěžila svým prostým a veselým chováním. Dotkla se rozhovorem různých předmětů, až utkvěla na malířství, o němž Goleniščev mluvil velmi zajímavě, a pozorně ho poslouchala. Došli pěšky k najatému domu a prohlédli si jej.

„Jedno mne obzvlášť těší,“ pravila Anna Goleniščevu, když se již vrátili; „Alexěj bude míti pěkný atelier. Ponech si rozhodně tu komnatu,“ obrátila se po rusku k Vronskému, tykajíc mu, poněvadž už seznala, že se jim Goleniščev v jich útulku stane blízkým člověkem, a že není zapotřebí před ním se přetvařovati.

„Co pak ty maluješ?" zvolal Goleniščev, bystře se obrátiv k Vronskému.

„Ano; dávno jsem se tím zaměstnával a nyní jsem opět trochu začal,“ odvětil Vronský a zapálil se.

„On má značné nadání,“ pravila Anna s radostnými úsměvem, „Já ovšem nemohu soudit, ale lidé kompetentní tvrdili totéž.“

VIII

Za této první periody své svobody a rychlého zotavení po nemoci cítila se Anna tak šťastnou a plnou života, že si to ani odpustiti nemohla. Upomínky, že muž je nešťasten, nemohly otráviti její štěstí. Jednak byly vzpomínky ty příliš hrozny, aby o nich přemýšlela, a jednak jí mužovo neštěstí přineslo příliš veliké štěstí, aby ho mohla želeti. Vzpomínka na všechno, co se s ní přihodilo po nemoci, smíření s mužem, nová roztržka, zvěst o ráně Vronského, jeho příchod, přípravy k rozvodu, odjezd z mužova domu, loučení se synem, vše to zdálo se jí zimničným snem, z něhož procitla samojediná s Vronským v cizině. Vzpomínka na zlo, jež způsobila muži, budila v ní pocit skoro ošklivosti, podobný asi pocitu, jejž by zakusil tonoucí člověk, jenž odtrhl od sebe člověka, který se chytil za něho. Člověk ten utonul. Bylo to ovšem ošklivé, ale byl to jediný prostředek k záchraně a proto lépe ani nevzpomínati na ony strašné podrobnosti.

Tehdá, ještě v první chvíli roztržky, napadla jí uspokojivá myšlenka, a když procházela nyní v mysli minulé události, vzpomněla si též na onu myšlenku. „Učinila jsem toho člověka nevyhnutelně nešťastným,“ pomyslila si tehdáž; „ale nechci jeho neštěstí zneužiti. I já trpím a budu trpěti. Přicházím o to, co mně bylo nejdražší — přicházím o poctivé jméno a o syna. Jednala jsem špatně a proto nechci býti šťastna, nechci rozvodu, a budu trpěti hanbu a rozluku se synem.“ Ale jakkoli si přála Anna trpěti, nyní netrpěla. Hanby nijaké nezakoušela. Majíco oba s dostatek taktu, vyhýbali se v cizině ruským dámám a tím nikdy neupadali v choulostivou situaci; neboť pánové, s nimiž se setkávali, tvářili se vždy, jakoby velmi dobře chápali jejich postavení, ba líp než oni sami. Ani rozluka se synem, jehož milovala, jí v první době nezarmoutila. Děvčátko, jeho dceruška, bylo tak roztomilé a tak k sobě připoutalo Annu od té doby, co jí zbylo pouze ono, že si Anna zřídka vzpomněla na syna.

Dychtivost žití, zvýšená nabytým zdravím, byla tak silna a podmínky života byly pro ni tak novy a příjemny, že se cítila tak šťastnou, až si činila proto výčitky. Čím více poznávala Vronského, tím více ho milovala. Milovala ho pro něho samého, i pro jeho lásku k ní. Vědomí, že Vronský jest jejím, plnilo ji radostí. Kdykoli byl blízko ní, vždy zakoušela příjemný pocit. Všechny črty jeho povahy, kterou poznávala stále dokonaleji, byly jí nevýslovně milé. Jeho vnějšek, jenž se změnil v občanském obleku, tak ji k sobě poutal jako zamilovanou dívčinu. Ve všem, cokoli mluvil, myslil a dělal, viděla cosi obzvláště šlechetného a vznešeného. Často se až sama lekala, že je Vronským do také míry zaujata, snažila se pak nalézti v něm něco nehezkého, ale nenacházela. Neodvážila se vyzraditi mu, jak se cítí nepatrnou u porovnání s ním. Myslila, kdyby to zvěděl, že by ji mohl přestat milovati; a Anna se ničeho tak neděsila nyní, jako ztráty jeho lásky, ač neměla proto nijakých důvodů. Ale nemohla zatajiti svou vděčnost za jeho laskavé chování i dokazovala mu, jak si ho váží. Jsa člověkem, jenž, dle její mínění byl přímo povolán k státnické činnosti, při které by byl musil hráti vynikající úlohu, obětoval k vůli ní svou ctižádost a nikdy nedal znáti na sobě, že by toho dost málo želel. Byl k ní více než kdykoliv uctiv a snaha, aby Anna nepocítila ve svém postavení nikdy nic choulostivého, neopouštěla ho ani na okamžik. On, člověk jinak mužný, nejen že jí nikdy neodporoval, nýbrž vzhledem k Anně neměl ani své vůle a staral se na pohled stále o to, jak by předešel její přání. Nebylo proto možno, aby si všeho toho nevážila, ačkoli jeho napjatá pozornost k ní, ta atmosféra starostlivosti, kterou ji obkličoval, byla jí leckdy na obtíž.

Vronský však přes to, že se úplně splnilo vše, čeho si přál tak dlouho, nebyl zcela šťasten. Přesvědčil se brzy, že splnění jeho tužeb poskytlo mu leda zrnko z oné hory štěstí, kterou očekával. Ono splnění poučilo ho o věčné chybě, kterou dělají lidé, kteří si představují štěstí ve splněných tužbách. V první době, kdy se spojil s Annou a oblékl občanský šat, pocítil veškeru rozkoš svobody vůbec, jíž doposud nezakusil, a svobody lásky zvlášť, i byl spokojen; ale ne na dlouho. Pocítilť brzy, že se v jeho duši zrodila touha po touze — tesknost. Chápal se, aniž si byl toho vědom, každé nahodilé kaprice, maje ji za přání a cíl. Bylo potřebí naplniti něčím šestnáct hodin během dne, poněvadž v cizině žili úplně na svobodě a vyšli z onoho kruhu podmínek společenského života, jenž zabíral jejich svobodný čas v Petrohradě. Na mládenecké zábavy, jež zajímávaly Vronského za jeho dřívějších cest na Západ, nebylo ani pomyšlení, protože jediný pokus toho druhu způsobil v Anně neočekávaný úpadek mysli, za který nestál strávený večer se známými. Vstoupiti do styku se společností domácí nebo ruskou, bylo při neurčitosti jich postavení také nemožno. Prohlídky pozoruhodných věcí, jež — mimochodem řečeno — znal už od dřívějška, neměly pro něho, jako Rusa a rozumného člověka, oné nevysvětlitelné důležitosti, kterou připisují onomu zaměstnání Angličané.

A proto, jako hladové dobytče zachvacuje nahodilý předmět v domněnce, že v něm nalezne pokrm, chápal se i Vronský zcela nevědomky tu politiky, tu nových knih, tu obrazů.

Poněvadž měl z mládí nadání k malířství a když nevěděl, nač utráceti peníze, počal si sestavovati sbírku rytin, vzpomněl si nyní na malířství, počal se jím zabývati a vložil do něho onu svobodnou zásobu tužeb, jež vyžadovaly ukojení.

Vronský se vyznal v umění a věrně i se vkusem napodobil umění; myslil si tedy, že má všechny ony vlastnosti, jichž má potřebí umělec. Nějaký čas byl na vahách, který obor malířství si má zvoliti: náboženský, historický genre nebo realistický, a dal se do práce. Vyznal se ve všech oborech a mohl se nadchnouti pro ten nebo pro onen; ovšem si nedovedl představiti, že by bylo možno, aby člověk vůbec ani nevěděl, kolik druhů malířství se rozeznává, mohl se nadchnouti bezprostředně tím, co má na duši, nestaraje se při tom, hodí-li se to, co namaluje, do některé známé příhrádky. Protože něco podobného bylo Vronskému neznámo a nadšení v něm nevznikalo bezprostředním nazíráním života, nýbrž pozorováním života umělecky již zobrazeného, dovedl se nadchnouti velmi rychle a lehce a taktéž rychle a lehce dosahoval, že to, co maloval, velmi se podobalo tomu oboru malířství, jež chtěl napodobiti.

Nejvíce se mu líbil graciosný a effektný francouzský styl; proto počal v onom stylu malovati podobiznu Anny v italském národním obleku, a podobizna zdála se jemu i všem, kdo ji spatřil, velmi zdařilou.

IX

Starý, zanedbaný palazzo s vysokými stropy, zdobenými reliefy, s freskami po stěnách, s mozaikovými podlahami, s těžkými, žlutými, hedvábnými záclonami na vysokých oknech, s vazami na konsolách a na krbech, s vyřezávanými dveřmi a s pošmournými sály, po nichž rozvěšeny byly obrazy — zámek ten, když se do něho přestěhovali, podporoval již svým zevnějškem příjemný klam Vronského, že není vlastně ruským statkářem a dvorním štolbou v příkaznosti jako spíš vzdělaným milovníkem a podpůrcem umění, jenž se zřekl vznešeného světa, styků a ctižádosti k vůli milované ženě.

Úloha, kterou si zvolil Vronský, vydařila se úplně, když se přestěhoval na zámek; a když se prostřednictvím Goleniščeva seznámil ještě s několika zajímavými osobnostmi, byl v první dobu spokojen. Maloval za pomoci italského professora malířství studie dle přírody a zabýval se středověkým italským životem. Středověký život italský tak se v poslední době zalíbil Vronskému, že i klobouk a pléd přes rameno počal nositi po způsobu středověkém, což mu ostatně velmi slušelo.

„A my zde bydlíme a nic nevíme,“ vítal kdysi Vronský Goleniščeva, jenž zašel k němu dopoledne. „Viděl jsi obraz Michajlova?“ otázal se ho, podávaje mu ruský časopis, jejž byl právě obdržel, a ukázal mu na stať o ruském umělci, jenž se zdržoval v témž městě a dokončil právě obraz, o němž se dávno už mluvilo, a jenž byl napřed již zakoupen. Ve stati se činily výtky vládě a akademii ruské, že se tak pozoruhodnému umělci nedostalo sebe menší pomoci nebo pobídky.

„Viděl,“ prohodil Goleniščev. „Nadání, pravda, má, ale drží se úplně falešného směru. Je to stále onen Ivánovsko-Straussovsko-Renanovský názor na Krista a malířství náboženských předmětů.“

„Co představuje obraz?“ otázala se Anna.

„Krista před Pilátem. Kristus je tam namalován jako žid s úplným realismem nové školy.“

Svou otázkou přivedla Anna Goleniščeva k nejoblíbenějšímu předmětu rozhovoru.

„Nechápu,“ počal vykládati své umění, „jak se mohou tak hrubě mýliti. Kristus má už svou určitou podobu ve výtvorech velikých starých umělců. A proto, nechtějí-li vyobrazovati boha, nýbrž revolucionáře nebo mudrce, ať i vyberou z historie Sokrata, Franklina, Charlottu, Cordayovou, jen ne Krista. Berou právě tu postavu, která se nemůže činiti předmětem umění, a potom…“

„A je to pravda, že onen Michajlov je v tak špatných poměrech?“ otázal se Vronský, jemuž napadlo, že by jako ruský mecenáš měl pomoci umělci, ať už je jeho obraz dobrý nebo špatný.

„Pochybuju. On je znamenitý portraitista. Viděla jste jeho podobiznu Vasilčíkové? Ale on nechce, tuším, více malovati podobizny a proto dost možná, že má bídu. Pravím jen, že…“

„Nebylo-li by možno požádati ho, aby maloval podobiznu Anny Arkáďjevny?“ ptal se dále Vronský.

„Proč pak moji?“ ozvala se Anna. „Tys už namaloval mou podobiznu a jiné si míti nepřeju. Ať raději maluje Aňu (tak nazývala svou dcerušku). Však tu je,“ dodala, pohlédnuvši oknem na krasavici Italku, kojnou, jež vyšla s dítětem do zahrady; s kojné převedla nepozorovaně oko na Vronského. Hezounká kojná, jež sloužila Vronskému za model jedné hlavy na jeho obraze, byla jedinou tajnou žalostí v nynějším životě Anny. Když ji Vronský maloval, byl nadšen její krásou a středověkými rysy, a Anna se nesměla přiznati sobě, že má strach, aby se nestala žárlivou na kojnou, a proto byla k ní tím laskavější a mazlila se s ní i s její synáčkem.

Vronský také pohlédl do okna i Anně do očí a hned se obrátil ke Goleniščevu a pravil:

„Jsi znám s tím Michajlovem?“

„Potkával jsem ho. Ale je to podivín, a nemá kusa vzdělání. Víte, je to jeden z těch divokých nových lidí, s nimiž se nyní často setkáváme. Je to jeden z těch liberálů, kteří beze všeho přechodu byli vychováni v duchu nevěry, negace a materialismu. Jindy,“ vykládal Goleniščev, jenž nepozoroval, aneb nechtěl pozorovati, že Anna i Vronský chtěli mluvit; „jindy bývali liberály lidé, kteří byli vychováni v duchu náboženství, zákona, mravnosti a sami teprve zápasem a namáháním přecházeli k zásadám svobodomyslným. Nyní však vzniká nový typ samorodých liberálů, kteří vyrůstají, aniž kdy zaslechli, že byly jakési zákony mravnosti, náboženství, že bývaly autority; kteří vyrůstají bezprostředně v duchu všeobecné negace, slovem divoši. A on je také takový. Nemýlím-li se, je synem moskevského vrchního sklepníka a nedostalo se mu nijakého vzdělání. Když vstoupil do akademie a získal si jména, zatoužil, jako člověk ne právě hloupý, po vzdělání. Vrhl se tedy na to, co se mu zdálo pramenem vzdělání — na měsíčníky. A vždyť víte, že za starých časů člověk, jenž se chtěl vzdělati, dejme tomu, že byl Francouzem, musil prostudovati všechny klassiky: i bohoslovce, i tragiky, i historiky, i filosofy; a dovedete si představit, mnoho-li duševního namáhání ho čekalo. Ale u nás vrhne se přímo na literaturu negace, vssaje do sebe velmi rychle veškeren extrakt nauky všeobecné negace a je hotov. A nejen to, — před dvaceti lety nalezl by v oné literatuře stopy zápasu s autoritami, s dlouhověkými názory a z onoho zápasu by poznal, že byl i jiný směr; nyní však nachází literaturu, která staré zásady neuznává ani za hodny, aby se s nimi přela, a vykládá přímo: z prva nebylo nic, pak évolution, výběr, boj za existenci a konec. Já jsem ve své stati…“

„Víte co,“ vpadla mu do řeči Anna, jež už několikrát opatrně pohlédla na Vronského a věděla, že ho nezajímá vzdělání onoho umělce, nýbrž myšlenka, jak by mu mohl pomoci a objednati u něho podobiznu. „Víte co?“ přerušila směle Goleniščeva, jenž se dal unésti svými výklady. „Jeďme k němu!“

Goleniščev se vzpamatoval a rád svolil. A protože umělec bydlel v dálné čtvrti, shodli se, že vezmou kočár.

Za hodinu přijela i Anna s Goleniščevem a s Vronským na protějším sedadle v kočáře k novému, nehezkému domku ve vzdálené čtvrti. Když jim žena domovníkova, jež vyšla na ulici, sdělila, že vchod do pracovny Michajlova je každému volný, ale že malíř je nyní ve svém bytě několik jen kroků odsud, poslali ženu k němu se svými navštívenkami s prosbou, aby jim dovolil prohlédnouti si jeho obrazy.

X

Malíř Michajlov byl, jako vždy, zaměstnán, když mu podali navštívenky hraběte Vronského a Goleniščeva. Dopoledne pracoval ve svém atelieru o velkém obraze. Když přišel domů, rozzlobil se na ženu, že se nedovedla smluviti s domácí, jež přišla pro činži.

„Dvacetkrát jsem ti už povídal, abys se nepouštěla do řečí. Tys i tak hloupá, ale když počneš mluvili po italsku, jsi trojnásob hloupá,“ pravil jí po dlouhém sporu.

„Nenechávej to tak dlouho. Já za to nemohu. Kdybych měla peníze…“

„Dej mi svatý pokoj!“ vzkřikl netrpělivým hlasem Michajlov, zacpal si uši, odešel do své pracovny za přístěnkem a zavřel za sebou dvéře. „Hloupá!“ zabručel si ještě jednou, sedl ke stolu, rozevřel desky a dal se ihned s neobyčejnou pílí do započatého už nákresu.

Nikdy nepracoval tak pilně a tak zdařile, jako když se mu špatně vedlo, a zejména, když měl se ženou mrzutost. „Eh! Kdybych se mohl propadnout někam!“ myslil si při práci. Kreslil obraz člověka, jenž se nacházel právě v návalu hněvu. Obraz byl už dříve nakreslen, ale Michajlovu se nelíbil. „Ne, ten byl lepší… kde pak je?“ Šel k ženě, ale nehledě na ni, optal se zamračeně starší dcerušky, kde je ten papír, který jim dal? Pohozený papír s nákresem se našel, byl však zamazán a pokapán stearinem. Michajlov si ho však přece vzal, položil na stůl, poodstoupil, přimhouřil oči a hleděl naň. Náhle se pousmál a vesele hodil rukama.

„Ano, tak!“ prohodil, chopil se hned tužky a dal se hbitě do kreslení. Stearinová skvrna dodávala postavě zvláštní posy.

Počal rýsovati onu novou posu a tu mu napadla energická tvář kupce s vynikající bradou, u něhož kupoval doutníky; přikreslil tedy nové postavě onu tvář kupcovu s vynikající bradou. Zasmál se radostí. Z mrtvé, vymyšlené figury vznikla najednou živá postava, a sice taková, že více se na ní nedalo měnit. Postava byla živá a činila určitý, nepochybný dojem. Možno bylo opraviti nákres, jak toho vyžadovala ona postava, bylo možno, ano nezbytno postaviti jinak nohy, změniti úplně polohu levé ruky, odhrnouti vlasy. Ale při těch opravách neměnil oné postavy, nýbrž jen odstraňoval to, co ji zakrývalo. Jakoby s ní snímal pokrývky, jež nedovolovaly, aby ji bylo vidět jak náleží. Každá nová črta odhalovalo více postavu v celé té energické síle, jak se mu náhle představila následkem stearinové skvrny. Právě opatrně dokresloval figurku, když mu podali navštívenky.

„Hned, hned!“

Vešel k ženě.

„Nu přestaň, Sašo, nezlob se!“ pravil jí ostýchavě a něžně se usmívaje. „Tys byla vinna, já byl vinen. Já to všechno uspořádám.“ Smířiv se se ženou, oblékl olivový svrchník s aksamitovým límcem, vzal klobouk a šel do atelieru. Na zdařilý výkres už zapomněl. Těšiloť a rozčilovalo ho nyní, že přijeli navštívit jeho pracovnu vznešení Rusové v kočáře.

O obraze, jenž stál nyní v jeho atelieru na podstavci, byl v hloubi duše přesvědčen, že něčeho podobného ještě nikdo nikdy nenamaloval. Nemyslil sice, že by jeho obraz byl lepším než všechny malby Rafaelovy, ale věděl, že nikdo ještě nepodal obrazem toho, co on chtěl svým obrazem říci. Věděl to určitě a věděl to už dávno, hned od té doby, jak počal pracovati o onom obraze. Nicméně úsudky různých osobností, ať už zněly jakkoli, přec jen byly nad míru důležitý pro něho a rozčilovaly ho pokaždé do hlubin duše. Každá sebe nepatrnější poznámka, jež ukazovala, že posuzovatel vidí v jeho obraze třebas jen malinkou část toho, co on v něm viděl, vzrušila ho až na dno duše. Svým posuzovatelům připisoval vždy více a hlubší schopnosti pozorovatelské než sobě a očekával od nich pokaždé něco takového, čeho sám ještě nezpozoroval na svém obraze. A často se mu opravdu zdálo, že v úsudcích diváků shledává podobné nálezy.

Blížil se bystrými kroky ke dveřím své pracovny a přes to, že byl značně rozčilen, překvapilo ho měkké osvětlení postavy Anny, jež stála ve stínu podjezdu a poslouchala Goleniščeva, jenž jí cosi ohnivě vypravoval, zároveň však se snažila pozorovati přicházejícího umělce. Ani sám nezpozoroval, jak zachytil a pohltil tento dojem, podobně jako bradu onoho kupce, u něhož kupoval doutníky, a jak si jej schoval kamsi, odkudž jej vytáhne, až se mu přihodí. Hosté, kteří následkem vypravování Goleniščeva byli už předpojatí proti malíři, učinili si o něm dle jeho vnějšku ještě horší pojem. Michajlov, jsa člověkem zavalitým, prostředního vzrůstu a kolébavé chůze, učinil svým hnědým kloboukem, olivovým svrchníkem a úzkými kalhotami, ač se dávno už nosily spodky široké, zvláště pak svou obyčejnou, širokou tváří a smíšeným výrazem ostýchavosti a snahy po zachování důstojnosti dojem rozhodně nepříznivý.

„Račte,“ oslovil své hosty, snaže se zdáti lhostejným; pak vstoupil do síně, vyndal z kapsy klíč a otevřel dvéře.

XI

Když vstoupili do pracovny, malíř Michajlov přehlédl ještě jednou své hosty a zapamatoval si ještě výraz tváře Vronského, zejména jeho čelistí. Přes to, že jeho umělecký cit pracoval bez ustání, sbíraje si materiál, přes to, že, čím dál, tím větší pociťoval vzrušení následkem toho, že se blížila minuta, kdy se bude posuzovati jeho dílo, sestavoval si rychle z nepatrných příznaků precizní ponětí o těch třech osobnostech. Tam ten (Goleniščev) byl zdejší Rus. Michajlov si nepamatoval ani jeho příjmení, ani kde se s ním setkal a co s ním mluvil. Připamatoval si pouze jeho tvář, jako si vůbec pamatoval tváře všech osob, jež kdy spatřil; spolu si však také pamatoval, že to byla jedna z těch tváří, které ve své umělecké paměti skládal do ohromné příhrady lživýznamných tváří, postrádajících pravé výraznosti. Dlouhé vlasy a velmi vysoké čelo dodávaly oné tváři domnělého významu; však vše, co bylo v té tváři, byl nepatrný, dětský nepokojný výraz, soustředěný nad úzkým meziočím. Vronský a Karenina musili býti dle ponětí Michajlova vznešení, bohatí Rusové, kteří umění nerozumějí ani za mák, jako všichni bohatí Rusové, ale tváří se, jakoby nacházeli zálibu v umění a vážili si ho. „Staré obrazy bezpochyby všechny si už prohlédli a nyní objíždějí ateliery nových, šarlatána Němce, hlupáka Angličana, jenž se má za Rafaela, a ke mně zajeli jen k vůli úplnosti,“ myslil si Michajlov. Věděl velmi dobře, že dilettanti (a sice tím hůře, čím jsou vzdělanější) prohlížejí si dílny nových malířů pouze proto, aby měli právo říci, že umění kleslo a že, čím více věnuješ pozornosti novým, tím více chápeš, jak nedostižní jsou pro ně velicí mistrové minulých věků. Všechno to očekával i od nich, vše to viděl na jejich tvářích, domýšlel se toho z té lhostejné nedbalosti, s jakou hovořili spolu, prohlíželi si mannequiny a poprsí a volně se procházeli, čekajíce, až sejme pokryvku s obrazu. Ale přes to přese všechno, když převracel své studie, zdvihal své záclony a odhaloval prostěradlo, cítil silné vzrušení, jež bylo tím větší, že i Vronský i Anna se mu líbili, ač dle jeho přesvědčení všichni vznešení, bohatí Rusové musili býti ničemové a hlupáci.

„A není-li libo sem?“ zval je Michajlov, obrátiv se svým kolébavým krokem na stranu a ukazuje na obraz. „Je to výslech před Pilátem. Matouš, hl. XXVII.,“ dodal, cítě, že se mu rty počínají rozčilením třásti. Pak popošel nazpět a postavil se za nimi.

Během těch několika vteřin, co si hosté mlčky prohlíželi obraz, díval se naň i Michajlov, a sice díval so okem lhostejným, cizím. Během těch několika vteřin byl přesvědčen, že právě tito jeho hosté, na něž před minutkou prohlížel ještě s opovržením, vyřknou nejvyšší, nejspravedlivější úsudek o jeho díle. Zapomněl na všechno, co si dříve myslil o svém obraze, za celá ta tři léta, co jej maloval; zapomněl na všechny jeho přednosti, jež pokládal za nepochybné; pohlížel na obraz jejich lhostejným, cizím, novým okem a neviděl v něm nic pěkného. Viděl v popředí rozmrzelou tvář Pilátovu a klidné líce Kristovo, v pozadí postavy komonstva Pilátova a tvář Janovu, jenž pozoroval, co se děje. Každá ta tvář, jež po tolikerých studiích, tolika chybách a opravách vyrostla v jeho fantasii se svým zvláštním charakterem, každá ta jednotlivá postava, jež mu působila tolik útrap a tolik radostí, i všechny ony postavy, jež tolikrát přemisťoval pro zachování celku, všechny odstíny koloritu a tónů, jichž dostihl po tolikeru namáhání, vše to dohromady, pohleděl-li jejich očima, zdálo se mu nyní banálností, jež se opakovala už tisíckrát. I nejdražší jemu z celého obrazu, tvář Kristova, jež tvořila střed obrazu a přivedla ho u vytržení, když ji vytvořil, i ta ztratila pro něho svou cenu, když pohlédl na obraz jejich očima. Viděl dobře namalované (ba ani ne dobře namalované, pozorovalť nyní množství poklesků) opakování nesčetných Kristů Tiziánových, Rafaelových, Rubensových, opakování Piláta i jeho vojáků. Vše to bylo všední, mdlé, staré, k tomu ještě špatně namalováno — strakatě a bezvýrazně. Před umělcem prohodí několik líčeně zdvořilých frází a až budou sami, politují ho a vysmějí se mu a budou míti pravdu.

Toto mlčení, ač trvalo ne déle než minutu, stalo se mu nesnesitelným. Aby je zkrátil a při tom ukázal, že se nerozčiluje, přemohl se a obrátil se ke Goleniščevu.

„Nemýlím-li se, měl jsem potěšení s vámi se setkávati?“ oslovil jej, ohlédaje se při tom roztržitě tu na Annu, tu na Vronského, boje se, aby nepřehlédl ani jediného výrazu jejich tváře.

„Ovšem! viděli jsme se u Rossa, pamatujete se, při oné večerní zábavě, při níž deklamovala ta slečna Italka, nová Rachel?“ dal se s ním klidně do řeči Goleniščev, spouštěje bez sebe menší nevrlosti oči s obrazu a obraceje se k malíři.

Zpozorovav však, že Michajlov čeká, co řekne o obraze, pravil mu:

„Váš obraz velmi pokročil od té doby, co jsem jej posledně viděl. A jako tehdáž, tak i nyní činí na mne neobyčejný dojem postava Pilátova. Zrovna naskrz vidíš toho člověka, dobráka, milého společníka, ale úředníka do hlubiny morku, jenž neví, co činí. Ale mně se zdá —“

Živá tvář Michajlova celá se náhle rozveselila: oči se mu leskly. Chtěl něco říci, ale radostným vzrušením nemohl vypraviti ze sebe slova, a proto dělal, jakoby si odkašlával. Jakkoli nízko cenil schopnosti Goleniščeva k uměleckému posudku a ač malicherná byla spravedlivá jinak poznámka o správném výrazu úřednické tváře Pilátovy, jakkoli se mu mohlo zdáti dokonce urážkou, činí-li se podobná malicherná poznámka, dokud se nevyslovilo mínění o věcech důležitějších, byl Michajlov nicméně nadšen onou poznámkou. Myslilť si sám totéž o postave Pilátově, co o ní pronesl Goleniščev. Že by se dalo takových poznámek pověděti milion a všechny, jak Michajlov dobře věděl, by byly správny, to neseslabovalo významu poznámky Goleniščeva. Za tu poznámku stal se mu Goleniščev milým, a Michajlov, až doposud tesklivý, stal se náhle nadšeně veselým. V okamžiku celý obraz před ním obživl v celé své nevylíčitelné složitosti, vlastní všemu živému. Opět chtěl Michajlov říci, že právě tak pochopil Piláta, ale rty so mu neposlušně třásly a on nemohl mluviti. Vronský a Anna také spolu rozmlouvali tím tlumeným hlasem, jakým se mluvívá na uměleckých výstavách jednak proto, aby se umělci neuráželi, a jednak, aby člověk nevyslovil hlasitě hloupost, kterou možná tak lehce říci, mluví-li se o umění. Michajlovu se zdálo, že obraz způsobil dojem i na ně. I přistoupil k nim.

„Jaký to neobyčejný výraz Krista!“ pravila Anna. Ze všeho, co tu viděla, výraz ten se jí nejvíce líbil, i tušila, že je to středisko celého obrazu. Proto si myslila, že taková pochvala zalichotí umělci. „Je vidět, že je mu Piláta líto.“

To byla opět jedna z onoho milionu spravedlivých poznámek, jež bylo možno pronésti o jeho obraze a postavě Kristově. Anna řekla, že Kristovi je líto Piláta. Na tváři Kristově musí býti ovšem i výraz lítosti, protože na ní musí býti výraz lásky, nadpozemského klidu, hotovosti k smrti a vědomí marnosti slov. Rozumí se, že z Piláta kouká úředník a na tváři Kristově že tkví výraz lítosti; neboť jeden z nich je vtělením života hmotného, druhý života duševního. Vše to a mnoho jiného mihnulo se ve hlavě Michajlově. A opět tvář jeho zazářila radostí.

„A jak je provedena tato postava, co tu vzduchu! Zdá se, že je možno obejíti kolem ní,“ prohodil zas Goleniščev, chtěje patrně říci svou poznámkou, že neschvaluje obsahu a smyslu oné postavy.

„Ano, podivuhodná dokonalost!“ ozval se Vronský. „Jak plasticky vystupují ony postavy v pozadí! To je technika,“ pravil dále obrácen ke Goleniščevu, narážeje tím na nedávný rozhovor, v němž se Vronský vzdával naděje, že si kdy přisvojí techniku malířskou.

„Ano, ano, podivuhodno!“ souhlasili Goleniščev i Anna. Přes to, že se Michajlov nacházel ve vzrušené náladě, poznámka o technice dotekla se bolestně jeho srdce a pohlédnuv zlostně na Vronského, náhle se zamračil. Slýchal často slovo „technika“, ale nijak nemohl pochopit, co se tím slovem rozumělo. Věděl, že pod tím slovem vyrozumívali mechanickou dovednost při malbě a kresbě, kterážto dovednost neměla pranic společného s obsahem obrazu. Často se mu zdálo, jako právě při pochvale Vronského, že technikou se vyrozumívá něco protivného vnitřní ceně obrazu, jakoby vůbec bylo možno namalovati pěkně něco, co samo sebou je ošklivé. Věděl, že je třeba mnoho pozornosti a opatrnosti, aby se neublížilo samému dílu, když se s něho odstraňuje to, co halí jeho jasnost, co je činí neurčitým, a že je třeba mnoho trpělivosti, mají-li se odstraniti všechny ony závoje, ale že by bylo nějakým uměním malovati, nanášeti barvy, jakási technika, toho neuznával. Kdyby se malému dítěti nebo jeho kuchařce zjevilo tak jasně to, co on viděl ve své fantasii, zajisté by i oni dovedli vylousknouti to, co by uviděli. A nejzkušenější a nejdovednější malíř technik nemohl by pouhou mechanickou způsobilostí vymalovati praničeho, kdyby mu fantasie neukázala prve hranice obsahu. Kromě toho, mluví-li se už o technice, věděl, že za ni chvály nezasluhuje. Ve všem, co kdy maloval a domaloval, viděl do očí bijící vady, jež vznikly tím, že nedosti opatrně snímal závoje, halící předmět jeho fantasie, a byl přesvědčen, že vad těch nelze více napraviti, nemá-li utrpěti celý obraz. I zde na všech skoro postavách a tvářích viděl ještě zbytky ne zcela odstraněných závojů, jež kazily obraz.

„Jediné, co by se dalo říci, dovolíte-li mně tu poznámku…“ prohodil Goleniščev.

„Ach, velice rád, prosím…“ odvětil Michajlov, líčeně se usmívaje.

„… jest to, že na vašem obraze je On člověkobůh a ne bohočlověk; ostatně já vím, že právě to bylo vaším úmyslem.“

„Nemohl jsem vymalovati toho Krista, kterého nechovám v duši,“ odvětil zasmušile Michajlov.

„Ano, ale v takovém případě, dovolíte mně vysloviti svou myšlenku… Obraz váš je tak zdařilý, že moje poznámka mu nemůže ublížiti, a mimo to je to jen můj osobní náhled. Zde je to něco jiného. I sám motiv je jiný. Ale vezměme třebas Ivánova. Mám za to, staví-li se již Kristus do jedné řady s ostatními historickými osobnostmi, že by byl udělal Ivánov lépe, kdyby si byl zvolil jiné historické thema, nějaké nové, dosud netknuté.“

„Je-li toto však nejvznešenější thema, které se skýtá umělci?“

„Kdyby se hledalo, našla by se i jiná. Ale jedná se o to, že umění nedopouští hádek a pří. A před obrazem Ivánova naskýtá se věřícímu i nevěřícímu otázka: Je to bůh či není to bůh? A tím se ruší celost dojmu.“

„Proč pak? Mně se zdá, že pro vzdělané lidi,“ namítl Michajlov, „nemůže to býti více otázkou.“

Goleniščev s námitkou Michajlova nesouhlasil a drže se své předešlé myšlénky o celosti dojmu, nezbytného pro výtvor umělecký, porazil Michajlova.

V Michajlovu to bouřilo, ale na obranu svého mínění nedovedl uvésti ničeho.

XII

Anna a Vronský dávno se už dívali pokradmu na sebe a mrzeli se na svého přítele pro jeho hovornost; na konec Vronský, nečekaje na hostitele, přešel k jinému, nevelikému obrazu.

„Ach, to je rozkoš, to je rozkoš! Ach to je roztomilé!“ podivili se jedním hlasem Vronský s Annou.

„Co pak se jim tak zalíbilo?“ pomyslil si Michajlov. On už zcela zapomněl na obraz, jejž namaloval před třemi lety. Zapomněl už na všecky útrapy a radosti, jichž zažil při onom obraze, když ho několik měsíců ve dne v noci bez přestání pronásledovala jedna myšlenka, zapomněl na něj, jako vždy zapomínal na své hotové obrazy. Ani se nedíval rád na něj a vystavil jej jen proto, že čekal Angličana, který jej chtěl koupit.

„To je jen tak, dávná studie,“ prohodil.

„Roztomilé!“ zvolal Goleniščev, jemuž se hezounký obraz patrně také upřímně zalíbil.

Dva hoši ve stínu vrby lovili ryby na udici. Jeden z nich, starší, vhodil právě udici a převáděl opatrně brček ze křoví na čistou vodu, jsa úplně zabrán tou prací; druhý, mladší, ležel ve trávě, opřev o ruku zcuchanou, bělovlasou hlavu, a díval se zádumčivýma, modrýma očima na vodu. O čem as přemýšlel?“

Nadšení, vzbuzené oním obrázkem, probudilo v Michajlovu dávné rozčilení, ale poněvadž se bál a nemiloval marné citlivosti k dávným událostem, ač mu pochvaly hostí lichotily, chtěl je přece odvésti k třetímu obrazu.

Ale Vronský se ho optal, není-li ten obraz na prodej. Řeč o záležitostech peněžních byla Michajlovu, rozčilenému návštěvou, velice nyní nepříjemna.

„Je vystaven na prodej,“ odvětil, svraště mrzutě obočí.

Když hosté odejeli, Michajlov si sedl proti obrazu Piláta a Krista, opětoval si v mysli, co se mluvilo a co asi oni navštěvovatelé předpokládali, ač se o tom nevyslovili. A ku podivu: to, co bylo pro něho tak důležito, pokud tu byli a pokud se v myšlenkách stavěl na jejich stanovisko, pozbylo pro něho náhle všeho významu. Počal pohlížeti na obraz celým svým uměleckým pohledem a došel k tomu přesvědčení o dokonalosti a tedy i důležitosti svého obrazu, jehož měl potřebí v té napjatosti, která vylučovala všechny jiné zájmy a která jediná ho činila způsobilým k práci.

Noha Kristova v perspektivě přec jen nebyla taková, jakou měla být. Chopil se paletty a dal se do práce. Pokud opravoval nohu, pozoroval neustále postavu Janovu v pozadí, již si hosté nevšimli, ale která, jak byl přesvědčen, byla vrcholem dokonalosti. Když byl hotov s nohou, chtěl se pustiti do oné postavy, ale cítil se na to příliš rozčileným. Stejně mu překáželo v práci, byl-li příliš chladným, jako když byl příliš citlivým a vše viděl příliš ostře. Měl pouze jeden stupeň — při přechodu od chladnosti k nadšení — na kterém mohl pracovati s úspěchem. Nyní byl však příliš rozčilen. Chtěl už zastříti obraz, ale zastavil se a drže rukou prostěradlo a blaze se usmívaje, dlouho pohlížel na obraz Jana. Konečně, jako by se s lítostí loučil, spustil prostěradlo a unaven ale šťastný, kráčel domů.

Na zpáteční cestě domů byli Vronský, Anna i Goleniščev nápadně živí a veselí. Rozmlouvali o Michajlovu a jeho obrazech. Slovo talent, jímž vyrozumívali vrozenou, skoro fysickou schopnost, nezávislou ni na srdci, ni na rozumu, a jímž chtěli vyjádřiti všechno, co se děje v tvůrčí mysli umělcově, vyskytovalo se zvláště často v jejich rozmluvě, neboť bylo jim ho třeba k označení toho, o čem neměli ani ponětí, ale chtěli přece rozmlouvat. Mluvili, že mu nelze upříti talentu, ale že jeho talent se nemohl vyvinouti pro nedostatek vzdělání — všeobecné to chyby ruských umělců. Ale vyobrazení chlapců utkvělo jim v mysli a každou chvíli se k němu vraceli. „Jaká rozkoš! Jak se mu to podařilo a přece jak prosto! On ani nechápe, jak je to hezké. Ano, nesmím si dát ujíti příležitost a musím koupiti ten obraz,“ mínil Vronský.

XIII

Michajlov prodal Vronskému svůj obraz a uvolil se malovati Anninu podobiznu. V umluvený den přišel a dal se do práce.

Již po pátém posedění překvapila podobizna každého, zejména Vronského, a sice nejen podobností, nýbrž hlavně zvláštní krásou. Bylo podivno, jak mohl Michajlov padnouti právě na onu zvláštní její krásu. „Jest nevyhnutelno znáti a milovati ji, jako já ji miluju, aby zpozoroval člověk onen tklivý, milý výraz její,“ myslil si Vronský, ačkoli na tklivý onen, milý výraz Annin byl upozorněn teprve podobiznou. Výraz ten byl však tak pravdivý, že se zdálo Vronskému i ostatním známým, že jej dávno už pozorovali.

„Co jsem se namořil a nic z toho nevyšlo,“ mínil Vronský svou podobiznu. „A on se jen podíval a podobizna je hotova. Tu je vidět, co znamená technika.“

„To přijde samo sebou,“ těšil ho Goleniščev, který viděl ve Vronském talent a hlavně vzdělání, které propůjčuje člověku vznešený názor na umění. Přesvědčení Goleniščeva o schopnostech Vronského nacházelo podpory ještě v tom, že sám také vyžadoval, aby Vronský souhlasil s jeho myšlenkami a chválil jeho stati a proto so mu zdálo, že je povinen chváliti a povzbuzovati navzájem.

V cizím domě, zejména v palazzu Vronského, byl Michajlov zcela jiným člověkem než ve svém atelieru. Byl do omrzení uctiv, jako by se bál sblížiti se s lidmi, jichž si nevážil. Vronskému říkal Vaše Osvícenosti a přes veškero zvaní Anny a Vronského nezůstal u nich nikdy obědvat a nikdy jich nenavštívil jinak než když chtěl malovat. Anna se chovala k němu laskavěji než ke komu jinému a byla mu velmi vděčna za svou podobiznu. Vronský se k němu choval víc než uctivě a byl by patrně rád slyšel umělcův úsudek o svém obraze. Goleniščev nevynechal jediné příležitosti, kde mohl Michajlovu vnuknouti pravé ponětí o umění. Ale Michajlov zůstával stále stejně chladným ke všem. Anna sice pozorovala dle jeho vzhledů, že se rád na ni dívá; ale rozmluvě s ní se vyhýbal. Když se s ním dával Vronský do řeči o svých malbách, mlčel tvrdošijně a podobně tvrdošijně mlčel, když mu ukázali obraz Vronského. Rozmluva s Goleniščevem byla mu patrně na obtíž a nikdy mu ničeho nenamítal.

Vůbec svým zdrženlivým, nelaskavým, ano odpuzujícím chováním velice se jim Michajlov znelíbil, když ho seznali blíže. I byli rádi, když séanse přestaly, v jich rukou zůstala rozkošná podobizna a Michajlov se více neukazoval.

Goleniščev první vyslovil mínění, jež chovali všichni, a sice, že Michajlov zkrátka Vronskému záviděl.

„Nu neřekl bych, že závidí, neboť má talent; ale mrzí ho, že šlechtic a bohatý člověk, k tomu ještě hrabě — a všechno to oni nenávidějí — koná bez zvláštního namáhání, totéž, ne-li více než on, jenž na to věnoval celý život. A hlavně vzdělání, jehož se mu nedostává.“

Vronský hájil Michajlova, ale v hloubi duše věřil Goleniščevu, protože dle jeho ponětí člověk z nižšího kruhu musil mu záviděti.

Annina podobizna, malovaná jím právě tak jako Michajlovem dle přírody, mohla Vronského poučiti, jaký je rozdíl mezi ním a Michajlovem. Ale Vronský toho rozdílu neviděl. Přestal jen malovati dále Anninu podobiznu, rozhodnuv, že by to bylo zbytečno, když má už podobiznu od Michajlova. Za to pracoval dále o obraze ze středověkého života. Všichni, sám on, Goleniščev a zvláště Anna, shledávali, že obraz je velmi hezký, protože se podobal mnohem více proslulým obrazům než obraz Michajlova.

Michajlov však, ač ho podobizna Anny značně zaujala, byl ještě radši, když přestaly séanse a nebyl více nucen poslouchati výklady Goleniščeva o umění a mohl zapomenouti na malby Vronského. Věděl, že zapověděti Vronskému, aby se nebavil malováním, nebylo možno; věděl, že má jako všichni dilettanti právo malovati, co chce, ale bylo mu to velice nepříjemno. Nedá se člověku zapovědít, aby si nezhotovil velikou voskovou loutku a nelíbal ji. Ale kdyby ten člověk se svou loutkou přišel a sedl si s ní před zamilovaný párek, i počal by svou loutku objímati, jako zamilovaný objímá předmět své lásky, bylo by to zamilovanému nepříjemno. Podobný nepříjemný pocit zakoušel Michajlov, když se díval na malby Vronského; bylo mu do smíchu i do zlosti, bylo mu líto a spolu se cítil uraženým.

Záliba Vronského pro malbu a pro středověk netrvala dlouho. Mělť tolik krasocitu, že seznal, že nemůže svůj obraz dokončiti. Malba uvázla. Vronský věděl, že vady, jež nebyly tak patrny na počátku malby, budou bíti do očí, bude-li malovati dále. Přihodilo se mu totéž, co se přihodilo i Goleniščevu, jenž cítil, že neví, co psát a tím se stále klamal, že myšlenky v něm ještě neuzrály, že nosí v hlavě teprv zárodky jich a sbírá materiál. Jenže Goleniščev se proto zlobil a trápil, kdežto Vronský se klamati nemohl a proto se netrápil a dokonce již se nezlobil. Jsa člověkem povahy rozhodné, neviděl potřeby vysvětlovati něco, nebo se omlouvati a přestal krátce malovati.

Ale, když přestalo toto zaměstnání, pocítili oba, on i Anna, kterou překvapilo, že ztratil zálibu pro malbu, že život v italském městě je příliš nudný. Palazzo ukázal se náhle tak zřejmě starým a špinavým, záclony se skvrnami, štěrbiny v podlaze, opadalá malta na římsách tak již omrzely a tak nudnými se stali věčně tentýž Goleniščev, tentýž italský professor a cestující Němec, že bylo nezbytno ohlédnouti se po nějaké změně života. Rozhodl se, že pojedou do Ruska na panství. V Petrohradě měl Vronský v úmyslu provésti s bratrem dělbu dědictví a Anna shledati se se synem. Léto pak si předsevzali stráviti na hlavním rodovém statku Vronského.

XIV

Levin byl už třetí měsíc ženat. Byl šťasten, ale dokonce ne tak, jak očekával. Za každým krokem shledával zklamání bývalých snů, ale za to vždy hned nové neočekávané kouzlo. Byl šťasten; ale když počal vésti život rodinný, viděl za každým krokem, že je to něco docela jiného, než si představoval. Za každým krokem zakoušel to, co by asi zakoušel člověk, jenž byl se zalíbením pozoroval se břehu plavný, příjemný chod loďky na jezeře, a pak sám vsedl do oné loďky. Zpozoroval by, že nestačí jen seděti rovně a nenahýbati se, že je třeba neustále napjatě uvažovati, v jakém směru se má plouti, že je pod nohama voda, je potřebí veslovati, od čehož nezvyklé paže umdlévají, slovem, že lehko je se na to jen dívat, ale spolupůsobiti že je, ač velmi radostno, přec jen velmi těžko.

Přiházelo se mu, dokud byl svobodným, že se v duchu jen s politováním pousmál, když pozoroval cizí rodinný život, malicherné starosti, hádky, žárlivost. Byl tehda přesvědčen, že v jeho budoucím manželském životě nejen nic podobného býti nemůže, nýbrž že i všechny vnější formy onoho příštího života budou docela jiné a ničím se nebudou podobati ostatním. A najednou jeho život se ženou nejen že nevzrůstal na nějakých zvláštních základech, nýbrž naopak složil se z týchž nepatrných drobtů, na něž pohlížíval dříve s takým pohrdáním, ale které nabývaly nyní proti jeho vůli neobyčejné a nezvratné důležitosti. A tu se Levin přesvědčil, že nebylo dokonce tak lehko spořádati všechny ony malichernosti, jak se mu dříve zdávalo. Ačkoli si Levin myslíval, že má co nejurčitější ponětí o rodinném životě, ukázalo se, že si nevolky, jako všichni mužští, představoval rodinný život jako blahý požitek lásky, jíž nic nesmělo více překážeti a kterou neměly rušiti drobné starosti. Měl, dle svého názoru, vykonávati svou práci a po práci odpočívati požitkem šťastné lásky. Žena pak bude požívati jeho lásky a víc nic. Zapomnělť, jako všichni mužští, že i ženě bude třeba zaměstnání. A proto mu bylo divno, jak mohla Kiti, ta poetická, rozkošná Kiti, ne první týden, nýbrž hned první dny jejich manželského života mysliti, vzpomínati a se starati o ubrusy, nábytek, matrace pro hosty, o podnosy, kuchaře, oběd a t. pod. Už jako ženich byl překvapen, jak rozhodně se Kiti odřekla svatební cesty do ciziny a rozhodla se pro vesnici, jako by si už tehda byla vědoma něčeho, co je nutno, a mohla vedle své lásky přemýšleti také o něčem vedlejším. Levina to tehda urazilo, a i nyní ho nejednou zamrzely její starosti a sháňky po různých drobnostech. Ale pozoroval, že jí je to nezbytno. A poněvadž ji miloval, ač nechápal, proč a nač se stará a v duchu se smával její bedlivosti, nemohl se přece dívati na ni bez zalíbení. Smál se, jak rozestavovala nábytek, přivezený z Moskvy, jak vyzdobovala novým způsobem svou a jeho komnatu, jak věšela záclony, jak rozdělovala komnaty pro budoucí hosty a pro Dolli, jak pořádala příbytek své nové komorné, jak poroučela stařečkovi kuchaři, co má uvařiti k obědu, jak se pouštěla v zápas s Agafjí Michajlovnou, aby ji odstranila od špižírny. Pozoroval, jak se starý kuchař usmíval a se zalíbením se na ni dívá a poslouchá její neumělé, nemožné rozkazy; viděl, jak Agafja Michajlovna vrtěla zádumčivě a laskavě hlavou nad novými pořádky mladé paní ve špižírně; viděl, jak byla Kiti neobyčejně mila, když mu přišla s pláčem a smíchem zároveň žalovat, že komorná Máša přivykla v ní viděti slečnu a proto ji nikdo nechce poslouchati. Zdálo se mu to milé, ale podivné, a myslil si při tom, že by bylo lépe, kdyby toho nebylo.

Levin nepomyslil, jaký má pro ni význam ta změna, které zakouší nyní. Dokud byla doma, zachtělo se jí tu kyselého zelí, tu cukrovinek, ale nesměla si opatřiti to, ani ono. A nyní si mohla poručiti, co chtěla, mohla si nakoupiti hromadu cukrovinek, utratiti peněz, kolik jí bylo libo, a objednati u kuchaře, jaké chtěla moučné jídlo.

Se zvláštní radostí těšila se nyní na návštěvu Dolli s dětmi, a to hlavně proto, aby mohla dát připravit příkrm, jaký děti rády, a pak aby Dolli mohla oceniti její nové zařízení. Nevěděla sice, proč a nač, ale domácí hospodářství ji vábilo tak, že se nemohla zdržeti. Cítila instinktivně, že se blíží vesna a že budou i deštivé dny, a proto vila své hnízdo, jak uměla, a sice současně je vila i učila se, jak se to dělá.

Tato starostlivost Kitina o různé drobotiny, jež se protivila tomu ideálu, jaký si utvořil Levin o vznešeném štěstí prvních dnů manželství, tvořila jedno z jeho zklamání. Ale táž milá starostlivost, jejíž smyslu sice nechápal, ale která se mu přece líbila, byla první, co ho okouzlilo.

Druhým zklamáním a druhým kouzlem byly hádky. Levin si nijak nemohl představit, že by se mohl ke své ženě chovati jinak než něžně, uctivě, laskavě, a tu hned za prvních dnů se pohádali tak, že mu Kiti vyčetla, že jí nemiluje, že miluje jen sebe, dala se do pláče a zamávala rukama.

První jejich hádka vznikla proto, že Levin odejel do nového dvora, zdržel se tam o půl hodinky déle, protože se chtěl vrátit kratší cestou a zabloudil v polích. Na zpáteční cestě myslil jen o ní, o její lásce, o svém štěstí, a čím blíže přijížděl, tím mocněji planula jeho něžnost k ní. Přiběhl do pokoje s týmž pocitem, ba ještě se silnějším, než když přijel ke Ščerbackým nabídnout Kiti ruku. A tu ho přivítá zamračená, nikdy dosud nevídaná na ní tvář. Levin jí chtěl dáti políbení, ona ho však odstrčila.

„Co myslíš?“

„Tobě je veselo…“ počala Kiti, snažíc se býti klidnou.

Ale sotva že otevřela ústa, vysypal se proud výčitek nesmyslné řevnivosti a všeho, co ji trápilo za tu půl hodinky, již strávila nehybně, sedíc na okně. Tu teprv poprvé pochopil jasně to, čemu nerozuměl, když si ji po oddavkách vedl ze chrámu. Pochopil, že Kiti je mu nejen blízka, nýbrž že teď ani neví, kde přestává ona a počíná on sám. Pochopil to z toho hrozného pocitu rozdvojení, jejž zakusil v onom okamžiku. V prvním okamžení se urazil, ale v touž sekundu již pocítil, že nemůže býti od ní uražen, poněvadž ona byla totéž, co on. Pociťoval v prvním okamžiku podobný dojem, jaký by zakusil člověk, jenž by obdržel do zad silnou ránu, zlostně a pomstychtivě by se obrátil, aby se chopil vinníka, ale uviděl by, že se z neopatrnosti udeřil sám, že nemá tedy, na koho by se zlobil a nezbývá než snésti a stlumiti bol.

Tak mocně nikdy víc později toho nepocítil; ale tentokrát se dlouho nemohl sebrati. Přirozený cit vyžadoval, aby se ospravedlnil a dokázal jí, že chybuje. Ale usvědčiti ji z chyby znamenalo by ještě více ji podrážditi a tím ještě více rozšířiti trhlinu, jež byla příčinou všeho zármutku. Jeden starý zvyk ho ponoukal, aby svrhl se sebe vinu na ni; druhý, ještě mocnější pocit nutil ho rychle, co možná rychle zahladiti trhlinu, aby se nemohla dále rozšířiti. Nechati na sobě takové nespravedlivé obvinění bylo trapno; ale ospravedlniti se a tím způsobiti jí bolest, bylo ještě hůře. Bylo mu jako člověku, jehož bolí něco, a on, trápen bolestí, v polosně chce odvrhnouti od sebe bolavé místo, ale probudí se a cítí, že bolavé místo — je on sám. Nezbývalo, než pokusiti se o pomoc, aby bolavé místo neslo bolest, a Levin se o to pokusil.

Smířili se. Kiti poznala, že chybila, ač se k tomu nepřiznala, za to se stala k němu něžnější a oba byli dvojnásobně šťastni. To však nepřekáželo, aby se podobné srážky opakovaly a to dosti často pro nejneočekávanější a nejmalichernější příčiny. Srážky podobné vznikaly i odtud, že nevěděli ještě, na čem si jeden neb druhý zakládá, a pak že za té první doby bývali oba často ve špatné míře. Byl-li jeden v dobré míře a druhý ve špatné, tu se mír nerušíval, ale stalo-li se, že oba byli rozladěni, vznikala hádka někdy z takové nepochopitelné a malicherné příčiny, že se potom nijak nemohli rozpomenout, proč se vlastně dostali do hádky. Ovšem, když byli oba v dobré náladě, tu byl život jejich už dvojnásobně radostný. Ale celkem první ona doba byla pro ně dosti těžká.

Za celou tu dobu cítili patrně napjatost řetězu, jímž byli spoutáni, cítili, jak to řetězem trhá to v tu, to v druhou stranu. Vůbec onen medový měsíc, to jest první měsíc po svatbě, od něhož Levin dle staré tradice tak mnoho očekával, netoliko že nebyl medovým, nýbrž zůstal v jejich vzpomínkách nejtrudnější a nejvíce ponižující dobou jich života. Oba se za pozdějších dob stejně snažili sestříti se své paměti všechny netvárné, hanobící okolnosti oné nezdravé periody, kdy zřídka bývali oba v normální náladě, to jest zřídka kdy byli sami sebou.

Teprve počínaje třetím měsícem jich manželství, když se vrátili z Moskvy, kam si zajeli na měsíc, počal život jich plynouti pravidelnějším tokem.

XV

Vrátili se právě z Moskvy a byli rádi, že jsou opět spolu sami. Levin seděl v kabinetě u psacího stolu a psal. Kiti v tmavoliliových šatech, jež nosila první dny po svatbě a nyní je opět oblékla a které byly proto obzvláště památny a drahy její muži, seděla na divaně, na témž koženém starodávném divaně, jenž stával vždy v kabinetě za otce i děda Levinova, a vyšívala. Levin přemýšlel a psal, maje při tom stále radostný pocit její přítomnosti. Nezanechalť svých zaměstnání: ani hospodářství, ani knihy, v níž měly býti vyloženy zásady nového hospodářství; ale jako se mu druhdy zaměstnání ta a myšlenky s nimi spojené zdály nepatrnými a malichernými vzhledem k tomu mraku, jenž zahaloval celý jeho život, tak nedůležitými a nepatrnými zdály se mu i nyní u porovnání s oním životem, plným jasné záře štěstí, který ho očekával v budoucnosti. Pokračoval ve svých zaměstnáních, ale cítil nyní, že se těžiště jeho pozornosti přesunulo a že následkem toho pohlíží docela jinak, a sice jasněji, na své zaměstnání. Dříve bylo mu zaměstnání útulkem, v němž hledal ochrany před tísní života. Dříve pociťoval, že bez zaměstnání byl by mu život příliš mračný. Nyní naopak měl potřebí oněch zaměstnání, aby jeho život nebyl příliš jednotvárně jasný. Když vzal zas do ruky své papíry a přečetl si, co už napsal, shledal s potěšením, že věc ta stála za práci. Mnohé z dřívějších myšlenek zdály se mu však zbytečnými nebo krajními; za to, když si uvedl znova na pamět celou záležitost, zpozoroval, že tu a tam se lecčehos nedostává. Psal právě novou hlavu, proč není polní hospodářství v Rusku nyní výhodno. Dokazoval, že chudobnost Ruska pochází nejen od nepravidelného rozdělení pozemkového majetku a pochybeného politického směru, nýbrž že k tomu za poslední doby spolupůsobila i vnější civilisace, nepravidelně vštípená Rusku, zejména spojovací prostředky, železnice, jež mají za následek centralisaci ve městech, rozvoj rozkoše a následkem toho vzrůst továrního průmyslu, kreditu a jeho stálého průvodce — hry na burse, vše to na úkor polnímu hospodářství. Levinu se zdálo, že, rozvíjí-li se bohatství některého státu normálně, všechny ony zjevy se dostavují teprve tehdy, když bylo zemědělstvu věnováno již s dostatek práce, když už zaujalo pravidelné, aneb aspoň určité postavení; že bohatství země má růsti souměrně, a to hlavně tak, aby ostatní odrůdy bohatství nepředčily nad zemědělství; že v souhlase s určitým stavem zemědělství mají se zřizovati odpovídající onomu stavu spojovací prostředky a že při našem nepravidelném zužitkování půdy železnice, vzniklé následkem potřeby politické a ne hospodářské, jsou zařízením předčasným a místo aby byly rolnictvu prospěšny, jak se původně očekávalo, zadržely rozvoj zemědělství tím, že je předběhly a že zavdaly podnět k rozvoji průmyslu a kreditu; a že následkem toho podobně, jako by předčasný a jednostranný rozvoj jednoho orgánu v těle zvířecím byl na překážku všeobecnému jeho rozvoji, tak i úvěr, spojovací prostředky a zvýšená činnost tovární, jež jsou ovšem nezbytně potřebny v Evropě, kde se objevily v pravý čas, přinesly všeobecnému rozvoji bohatstva říše ruské jen škodu, poněvadž posunuly do pozadí hlavní časovou otázku o upravení polního hospodářství.

Zatím, co Levin psal, Kiti přemýšlela o tom, jak nepřirozeně pozorným byl její muž k mladému knížeti Čarskému, jenž s ní ten večer před jich odjezdem velmi beztaktně koketoval. „Vždyť on žárlí,“ pomyslila si. „Můj Bože! jak je milý a hloupý. On je na mne žárliv! Kdyby věděl, že všichni oni mají pro mne takovou cenu jako náš kuchař Petr,“ uvažovala dále, pohlížejíc s podivným citem vlastnictví na jeho týl a červený krk. „Ač je mi líto odtrhovati ho od práce (ale vždyť to počká), musím se mu podívati do tváře: pocítí-li pak, že hledím na něho? Chci, aby se ohlédl… Chci, nu!“ a Kiti rozevřela šíře oči, snažíc se takovým způsobem zvýšiti sílu pohledu.

„Ano, vssávají do sebe všechny šťávy a přidávají kraji klamného lesku,“ zabručel Levin a přestal psát. Pocítilť, že Kiti na něho hledí a se usmívá, i ohlédl se.

„Co?“ otázel se a s úsměvem vstal.

„Ohlédl se,“ pomyslila si.

„Nic, já jen chtěla, abys se ohlédl,“ odpověděla mu, pohlížejíc na něho a snažíc se zvěděti, mrzí-li se nebo ne, že jej vytrhla z práce.

„Viď, jak je nám tu spolu příjemno! To jest mně,“ dodal, blíže se k ženě a svítě úsměvem štěstí.

„Mně je tak příjemno! Nikam nepojedu, zvláště ne do Moskvy.“

„A o čem jsi přemýšlela?“

„Já? Myslila jsem… Ne, ne, jdi si, piš a nevytrhuj se,“ odvětila Kiti, špoulíc ústa, „a já musím nyní vystříhat ty dírky zde, vidíš?“

Vzala nůžky a počala hned vystřihovati.

„Ne, dopověz, co?“ namítl Levin, přisedaje k ní a stopoval kroužící pohyb nůžek, vystřihujících dírky.

„Ach, o čem že jsem myslila? Přemýšlela jsem o Moskvě, o tvém týli.“

„Odkud mně právě takové štěstí? To není přirozené, já jsem příliš šťasten,“ promluvil Levin, líbaje jí ruku.

„A mně naopak, čím příjemněji, tím přirozeněji.“

„A ty jsi si zapletla vrkoč?“ prohodil Levin, obraceje opatrně její hlavu.

„Vrkoč. Vidíš, tadyhle… Ne, ne — máme nyní co dělat!“

K zaměstnání se víc nedostali, a když Kuzma přišel oznámit, že čaj je na stole, odskočili od sebe jako provinilí.

„Přijeli už ze města?“ optal se Levin Kuzmy.

„Právě přijeli, rozbírají věci.“

„Slyšíš, přijď brzy,“ zvolala Kiti, když odcházela do jídelny, „sice přečtu všechna psaní za tvé nepřítomnosti. A budeme potom hrát ve čtyři ruce.“

Když Levin zůstal sám a uložil své sešitky do nové psací podložky, kterou mu koupila Kiti, umyl si ruce v novém umývadle s novým elegantním příborem, jenž se tu objevil také spolu s ní. Levin se usmíval svým myšlenkám a vrtěl nad nimi hlavou; mučil ho pocit podobný lítosti. Jeho nynější život měl na sobě cosi, zač by se měl styděti, cosi rozněženého, kapuánského, jak se vyjadřoval. „Tak se nemá žíti,“ myslil si. „Hned budou tři měsíce, a já pořád skoro nic nedělám. Dnes jsem se dal vlastně teprv poprvé vážně do práce a co z toho vyšlo? Sotva jsem začal a nechal jsem toho. Skoro i svých obvyklých zaměstnání zanedbávám. Skoro ani po hospodářství nechodím a nejezdím. Tu je mně ji líto nechat samotnou, tu vidím, že má dlouhou chvíli. A já si myslíval, že do svatby je život jen tak poloviční, leda bylo, ani se nepočítá, a teprve po svatbě že začne pravý život. A hle, brzo už budou tři měsíce a já jsem ještě nikdy netrávil čas tak marně a bezúčelně. Ne, tak to nejde, musím začít. Ona, rozumí se, není vinna. Nemohu jí ničeho vytýkat. Sám jsem měl býti ráznější, měl jsem si vyhraditi svou mužskou nezávislost. A takhle mohl bych i sám k tomu přivyknout i ji naučit… Ona ovšem za nic nemůže,“ tvrdil si Levin v duchu.

Ale těžko, aby nespokojený člověk nevinil někoho jiného a i toho, kdo mu stojí nejblíže, neobviňoval z toho, čím je nespokojen. I ve hlavě Levina bloudila nejasná myšlenka, že, ačkoli sama vinnou nebude (a vůbec ona nemohla býti ničím vinna), ale její vychování je vinno; neboť je příliš povrchní a lehkomyslné (ten hlupák Čarský: byla by ho ráda zdržela od toho, já vím, ale nedovedla toho). Ano, vyjma chuť k vedení domácnosti (tu má), a kromě toiletty a broderie anglaise^[85]) nic ji vlastně vážněji nezajímá. Nezajímá ji ani hospodářství, ani mužíci, ani hudba, v níž je dosti pevná, ani čtení. Nic nedělá a přec si ničeho víc nepřeje.“ Levin ji za to v duchu káral, poněvadž nevěděl, že se připravovala k té periodě působnosti, která teprve přijde, až bude zároveň ženou svého muže, hospodyní domu, bude rodit, kojit a vychovávat děti. Nevěděl, že instinktem to předvídala a připravujíc se k té strašné námaze, nečinila si výčitky pro bezstarostné chvíle a pro štěstí lásky, jichž užívala nyní, dokud teprve vila vesele své budoucí hnízdo.

XVI

Když přišel Levin nahoru, seděla jeho žena u nového stříbrného samovaru, vedle něhož byl rozestaven nový čajový příbor. U malého stolku seděla s ní stará Agafja Michajlovna s číškou čaje. Kiti četla dopis od Dolli, s níž byla v neustálé korespondenci. „Vidíte, vaše baryňa mne posadila, poručila, abych s ní pila čaj,“ oslovila Agafja Michajlovna Levina, přátelsky se usmívajíc na Kiti.

Z těchto slov Agafje Michajlovny vyčetl Levin, že drama, které za poslední doby trvalo mezi Agafjí Michajlovnou a Kiti, je v konci. Seznal, že Kiti, ač způsobila Agafji Michajlovně nemalý zármutek tím, že jí odňala správu domácnosti, přece zvítězila nad stařenkou a získala si její lásky.

„Vidíš, přečetla jsem tvé psaní,“ pravila Kiti podávajíc mu dopis plný chyb, „je to od té ženštiny, co byla, tuším, u tvého bratra…“ pravila dále. „Já jsem ho nečetla. A toto je z domu a od Dolli. Představ si! Dolli byla s Grišou a s Tání u Sarmatských na dětském plese. Táňa byla markýzou.“

Ale Levin jí neposlouchal: začervenav se, vzal do ruky psaní Marje Nikolájevny, bývalé milenky bratra Nikoláje, a dal se do čtení.

Byl to druhý přípis od Marje Nikolájevny. V prvním dopise mu psala, že ji bratr od sebe vyhnal beze vší příčiny, a s dojemnou naivností připojila, že, ačkoliv je opět v bídě, o nic neprosí, ani si ničeho nepřeje, nýbrž že ji trápí pouze myšlenka, že Nikoláj Dmitrijevič bez ní zhyne, protože zdraví jeho je velmi slabé, a žádala bratra, aby bděl nad ním. Nyní psala docela něco jiného. Nalezla Nikoláje Dmitrijeviče, v Moskvě se opět udobřili a odejeli spolu do gubernského města, kde Levin obdržel místo při jednom z tamních úřadů. Ale že se tam brzy pohádal se svým představeným, jel nazpět do Moskvy, ale cestou se tak roznemohl, že jedva více vstane, — psala Marja Nikolájevna. „Stále na vás vzpomínal, a peníze také už došly.“

„Přečti si, Dolli píše o tobě,“ počala Kiti usmívajíc se; ale náhle se zarazila, neboť spozorovala změnu v tváři mužově.

„Co je ti? Co se stalo?“

„Ona mně píše, že Nikolaj bratr umírá. Pojedu k němu.“

Tvář Kitina se náhle změnila. Myšlenky o Táni, jak byla markýzou, o Dolli, vše to zmizelo.

„Kdy pojedeš?“ ptala se Kiti.

„Zítra.“

„Já pojedu s tebou, mohu?“

„Kiti! Nu co je to?“ zvolal káravě Levin.

„Co?“ otázala se Kiti uražena, že muž tak nevrle a mrzutě přijímá její návrh. „Proč bych nejela? Já ti překážeti nebudu. Já…“

„Já jedu proto, že umírá můj bratr,“ namítl Levin, „proč ale ty…?“

„Proč? proto, proč i ty.“

„V takový vážný pro mne okamžik myslí jen na to, že jí bude dlouhá chvíle,“ pomyslil si Levin. Její námitky v tak důležité záležitosti ho rozmrzely.

„To není možno,“ zvolal přísně.

Agafja Michajlovna vidouc, že započíná mrzutost, postavila číšku a vyšla tiše ze světnice. Kiti toho ani nezpozorovala. Tón, jakým muž pronesl poslední slova, ji urazil zejména tím, že, jak bylo patrno, nevěřil tomu, co mu řekla.

„A já ti pravím, pojedeš-li ty, že i já pojedu s tebou, rozhodně pojedu,“ spěšně a hněvivě zahovořila Kiti, „proč by to bylo nemožno? Proč tvrdíš, že je to nemožno?“

„Protože Bůh ví, kam mně bude jeti, po jakých cestách, hospodách se tlouci. A ty mně budeš překážeti,“ odpovídal jí Levin snaže se býti chladnokrevným.

„Dokonce ne, nemám ničeho potřebí; kde ty můžeš býti, tam mohu i já…“

„Ale už proto, že je tam ta ženština, se kterou se nemůžeš sbližovati.“

„Já vůbec nevím a nechci věděti, kdo je tam a co je tam. Vím jen, že umírá bratr mého muže, muž k němu jede a já pojedu s mužem, abych…“

„Kiti! Nehněvej se, ale pomysli, že je to tak vážná záležitost, že mně působí bolest, vidím-li že si pleteš cit slabosti a nechceš zůstati sama. Hleď, bude-li ti zde samotné dlouhá chvíle, jeď raději do Moskvy.“

„Tak vidíš, ty mně vždycky připisuješ špatné, podlé snahy,“ promluvila uražená Kiti se slzami hněvu, „já nic nepletu ani slabost, nic… vím jen, že je mou povinností býti s mužem, když se mu přihodí neštěstí; ale ty mne naschvál chceš urážeti, naschvál mně nechceš rozuměti…“

„Ne, to je hrozné. Býti otrokem!“ zvolal Levin vstávaje a nebyl více s to, aby zdržel svůj hněv. Ale v týž okamžik pocítil, že bije sám sebe.

„Proč jsi se tedy ženil? Mohl jsi zůstati svobodným. Řekni mi, proč, když je ti nyní líto,“ zvolala Kiti, vyskočila a odběhla do salonu.

Když k ní Levin přišel, rozplývala se slzami. Levin počal mluviti, snaže se vybírati taková slova, která by ji ne snad přesvědčila, ale aspoň uspokojila; ale Kiti ho neposlouchala a nedala se uspokojiti. Nahnul se k ní a vzal ji za ruku, kterou se mu snažila vymknouti. Zlíbal její ruku, zlíbal její vlasy, opět políbil ruku; ale Kiti stále mlčela. Když však pozdvihl oběma rukama její tvář a zvolal: „Kiti,“ tu se náhle vzpamatovala, poplakala si a smířila se.

Rozhodli, že pojedou zítra spolu. Levin řekl ženě, že věří, že chtěla jeti s ním pouze proto, aby mohla pomoci, uznal, že pobyt Marje Nikolajevny u bratra nepředstavuje nic neslušného, ale vyjížděje z domu byl v hloubi duše nespokojen sebou i jí. Jí byl nespokojen proto, že se nemohla odhodlati pustiti ho samotného, když mu toho bylo třeba. A jak divným se mu zdálo, když si pomyslil, že on, jenž nedávno ještě nesměl ani věřiti v štěstí, že by ho mohla milovati, cítil se nyní nešťastným proto, že ho miluje přes příliš! Sebou byl nespokojen proto, že mu nepostačilo síly, aby jí odepřel. Tím méně mohl v hloubi duše souhlasiti s tím, že jí není nic do té ženštiny, která je u bratra, a s hrůzou vzpomínal, co všechno se může mezi nimi přihoditi. Jediné pomyšlení, že jeho žena, jeho Kiti, bude dlíti v jedné světnici s děvkou, bylo příčinou, že se zachvíval ošklivostí a úžasem.

XVII

Hostinec v gubernském městě, kde ležel Nikolaj Levin, byl jeden z těch gubernských hostinců, které se zřizují dle nových, nejdokonalejších vzorů a s nejlepšími úmysly, poskytovati při vzorné čistotě a snad i eleganci všemožné pohodlí, ale které se následkem obecenstva, jež je navštěvuje, mění neobyčejně rychle v špinavé hospody s nárokem na novomodní zařízení a následkem takové pretense se stávají ještě horšími než staré, vůbec špinavé hostince. I tento hostinec nacházel se již v takovém stavu; i voják ve špinavé uniformě s papiroskou v ústech, jenž měl u vchodu představovati vrátného, i litinové, mřížkovité, tmavé a neúhledné schody, i drzý sklepník ve špinavém fraku, i jídelna se zaprášenou kyticí z voskových květů, jež měla zdobiti stůl, i špína, prach a nepořádek všude a při tom jakási nová, časová, železniční, ješitná starostlivost, jež byla patrna v onom hostinci, vše to způsobilo na Levina a jeho choť tížící dojem, jenž po krátké době jich manželství byl tím těžší, že klamné vzezření hostince nikterak nesouhlasilo s tím, co je v něm očekávalo.

Když se jich sklepník vyptal, za jakou cenu by si přáli míti pokoj, ukázalo se jako vždy, že nebyla na zadání ani jedna slušná místnost: jeden pěkný pokoj zaujal revisor železné dráhy, v druhém byl advokát z Moskvy a v třetím se usadila kněžna Astavfjeva, když přijela z vesnice. Zbýval všeho všudy jeden špinavý pokojík, vedle něhož slíbili do večera vykliditi ještě druhý. Mrzut na ženu, že se již počínalo naplňovati, čeho se obával, totiž že po příjezdu, když mu bude svírati srdce úzkost, jak se vede bratrovi, bude se muset starati o ni, místo aby běžel přímo k bratrovi: uváděl Levin ženu do pokoje, který jim byl vykázán.

„Jdi, jdi!“ vybízela ho Kiti, pohlížejíc na něho ostýchavým a provinilým vzhledem.

Levin vyšel mlčky ze dveří a hned na chodbě se setkal s Marjí Nikolájevnou, která se už dověděla o jeho příjezdě, ale bála se přijíti k němu. Byla právě taková, jak ji viděl v Moskvě: tytéž vlněné šaty i holé ruce a holý krk, i táž dobrácky tupá, trochu plnější, zďobaná tvář.

„Nu což, jak je mu? Co?“

„Velmi spatně. Nevstává už. Stále vás čekal. On… Vy… s chotí?“

Levin v prvním okamžiku nechápal její rozpaky, ale ona sama ihned mu vše vysvětlila.

„Já půjdu do kuchyně,“ oznamovala Levinu, „on bude rád. On už slyšel a zná ji, pamatuje se na ni z ciziny.“

Levin se dovtípil, že tím rozuměla jeho ženu, a nevěděl, co odpověděti.

„Pojďme, pojďme,“ vybízel ji; ale sotva učinil krok, otevřely se dvéře jeho pokoje a z nich vyhlédla Kiti. Levin se zarděl studem i mrzutostí na ženu, že uvedla sebe i jeho v tak nepříjemné postavení; ale Marja Nikolájevna zapálila se ještě více. Všechna se zchoulila, začervenala se, až jí slzy vytryskly, chopila se oběma rukama za konce šátku a zkrucovala je červenými prsty, jsouc na rozpacích, co mluvit a co dělat.

V prvním okamžiku Levin pozoroval výraz dychtivé zvědavosti v tom pohledu, kterým se dívala Kiti na onu hroznou ženštinu, jež byla pro ni hádankou; ale to trvalo pouze jediný okamžik.

„Nu co, jak je mu?“ obrátila se zprva k muži a pak k ní.

„Ale vždyť nemůžeme přece rozmlouvat na chodbě!“ napomenul ji Levin, dívaje se mrzutě na pána, jenž pokulhávaje přecházel právě po chodbě, jakoby tu měl co dělati.

„Tedy vejděte do světnice,“ obrátila se Kiti k Marji Nikolájevně, která se zatím vzpamatovala; ale když zpozorovala zděšenou tvář mužovu, dodala honem: „anebo jděte, jděte a pošlete pro mne,“ a vrátila se do pokoje. Levin šel k bratrovi.

Nijak se nenadál, co uvidí a co pocítí u bratra. Myslil, že se setká s týmž sebeklamem, jímž, jak slyšel, často se těší souchotináři a který ho tak velice překvapil, když byl bratr na podzim u něho. Myslil, že se setká s jasnějšími příznaky blížící se smrti, s velikou slabostí, s velikou hubeností, ale přes to že stav bratrův bude asi týž jako na podzim. Očekával, že zakusí asi týž pocit žalosti pro ztrátu milovaného bratra a pocit hrůzy před smrtí, jež zakoušel tehda, jen že tentokrát ve vyšší míře. Připravoval se tedy na to, ale shledal něco zcela jiného.

V malinkém, špinavém pokoji se zaplivanými, omalovanými, tenkými stěnami, za nimiž bylo slyšeti hovor v sousední komnatě, ve vzduchu prosyceném dusivým zápachem nečistot leželo na posteli, odstavené ode zdi, tělo přikryté pokrývkou. Jedno rámě onoho těla leželo nad pokrývkou a ohromná ruka jako hrábě byla nepochopitelným způsobem připevněna k tenkému a od počátku až do prostřed stejnému předloktí. Hlava ležela stranou na podušce. Levin viděl zpocené, řídké vlasy na skráních a skoro průzračnou koží potažené čelo.

„Není možná, aby toto hrozné tělo byl bratr Nikolaj,“ pomyslil si Levin, ale když přistoupil blíže a spatřil tvář, nebylo možno více pochybovati. Ač se tvář strašně změnila, potřeboval Levin přec jen pohlédnouti do živých, k němu obrácených očí, zpozorovati lehký pohyb úst pod slepenými kníry, aby se přesvědčil o té hrůzné pravdě, že ono mrtvé na pohled tělo byl živý jeho bratr.

Lesknoucí se oči pohlédly přísně a s výčitkou na přicházejícího bratra, a tímto pohledem započal se ihned čilý styk mezi živými. Levin seznal ihned výčitku, jež tkvěla v bratrově pohledu, a zastyděl se za své štěstí.

Když ho Konstantin vzal za ruku, Nikoláj se usmál. Úsměv byl slabý, jedva patrný, a výraz očí zůstával při tom taktéž přísný jako dříve.

„Nenadál jsi se, že mne najdeš v takovém stavu,“ stěží promluvil Nikoláj.

„Ano… ne,“ ozval se Levin, nevěda, co odpověděti.

„Proč pak jsi mi nedal o sobě zprávu dříve, to jest v tu dobu, když jsem se ženil? Sháněl jsem se všude po tobě.“

Bylo třeba mluviti, aby nenastalo mlčení, a Levin nevěděl, co mluvit, ježto bratr ničeho neodpovídal, nýbrž jen se díval nespouštěje s něho očí a vnikaje patrně v každé jeho slovo. Levin sdělil bratrovi, že s ním přijela žena. Nikoláj projevil radost nad tím, ale dodal, že se bojí, aby ji nepoděsil svým stavem. Nastalo pomlčení. Najednou sebou Nikoláj pohnul a počal mluvit. Dle výrazu jeho tváře očekával Levin něco zvláště důležitého a vážného, ale Nikoláj počal mluvit o svém zdraví. Vinil lékaře, litoval, že tu není proslulý moskevský doktor, a Levin seznal, že dosud nepozbyl naděje.

Při první přestávce Levin vstal, a aby se zbavil aspoň na minutu trapného pocitu, řekl bratrovi, že přivede ženu.

„Nu dobře, já zde zatím dám uklidit. Je tu špinavo a páchne tu, jak se mi zdá. Mášo! ukliď tu,“ přikázal namáhavě nemocný, „a jak uklidíš, odejdi sama,“ dodal a vzhlédl tázavě na bratra.

Levin neodpověděl. Když vyšel na chodbu, zastavil se; slíbil sice, že přivede ženu, ale nyní, když uvážil, co všechno procítil, rozhodl se, že se naopak přičiní přemluvit ji, aby nechodila k nemocnému. „Proč se má i ona trápiti jako já,“ pomyslil si.

„Nu což, jak je mu?“ vítala ho Kiti se zděšenou tváří.

„Ach, to je hrůza, hrůza! Proč jen jsi sem přijela?“ zvolal Levin.

Kiti mlčela několik sekund, hledíc ostýchavě a soucitně na muže; pak k němu přikročila a oběma rukama ho vzala za loket.

„Kosťo! Doveď mne k němu, bude nám spolu snáze. Jen mne doved k němu, doveď mne, buď tak dobrý. A sám odejdi,“ prosila ho Kiti. „Ty nevíš, že vidím-li tě v takovém stavu a nevidím jeho, je pro mne mnohem trapnější. Tam snad mohu býti užitečná tobě i jemu; buď tak dobrý, dovol mi to,“ prosila ho snažně, jakoby na tom záviselo štěstí jejího života.

Levinu nezbylo než svoliti. A když se trochu sebral a úplně již zapomněl na Marji Nikolájevnu, vrátil se spolu s Kiti k bratrovi.

Lehounkým krokem stále vzhlížejíc na muže a okazujíc mu smělou a soucitnou svoji tvář, vstoupila do světnice nemocného, opatrně se obrátila a tiše zavřela za sebou dvéře. Tichými kroky přistoupila hbitě k loži nemocného, tam zaujala takové místo, aby nemusil obraceti hlavy a hned ho vzala svou mladou svěží rukou za kostru jeho ohromné ruky, stiskla ji a dala se s ním do řeči s tichou živostí, jak to jen ženštiny umějí, že jeví soucit a přece neurážejí.

„My jsme se potkávali v Sodeně, ačkoliv jsme nebyli známi,“ oslovila ho Kiti. „Tenkrát jste se nenadál, že se stanu vaší sestrou.“

„Vy byste mne nepoznala?“ odpověděl jí Nikolaj, na jehož tváři zahrál úsměv, když vstoupila do světnice.

„Ne, já bych vás poznala. To jste dobře udělal, že jste nám dal věděti. Neprošlo dne, aby Kosťa na vás nevzpomínal a neznepokojoval se.“

Ale živost nemocného dlouho netrvala.

Kiti ještě nedomluvila, když jeho tvář přijala opět přísný, vyčítavý výraz závisti umírajícího k živému.

„Ale mně se zdá, že vám zde není dosti pohodlno,“ prohodila Kiti, jež nemohla snésti jeho pronikavého pohledu, a počala se rozhlížeti po komnatě. „Musíme požádati hostinského za jiný pokoj,“ pravila muži, „a pak abychom byli blíže u sebe.“

XVIII

Levin nemohl klidně hleděti na bratra, nemohl býti přirozeným a pokojným za jeho přítomnosti. Když vstupoval k nemocnému, oči i pozornost jeho se nevědomky zastíraly a proto neviděl a nerozeznával podrobností bratrova stavu. Cítil hrozný zápach, viděl špínu, nepořádek, utrpení a sténání a věděl, že není pomoci. Ani ho nenapadalo, aby se vmyslil do všech podrobností stavu bratrova, aby si představil, jak tam pod pokrývkou leželo jeho tělo, jak byly uloženy podle sebe jeho sehnuté, vyhublé hnáty, jeho kříž, jeho záda, a ne-li možná uložiti jich nějak lépe, vůbec postarati se, aby, když již nebude lépe, bylo aspoň méně špatně. Mráz mu přecházel po zádech, když počínal přemýšleti o všech těch podrobnostech. Byl přesvědčen nade vši pochybu, že se nedá pranic dělat ani na prodloužení jeho života, ani na úlevu jeho bolestí. Nemocný však pozoroval, že bratr je si vědom, že každá pomoc by byla marna, a to ho dráždilo. Následkem toho trpěl Levin ještě více. Trápil se, byl-li v pokoji u nemocného, a odešel-li, bylo mu ještě hůře. A proto stále za různými záminkami odcházel a hned se zase vracel, ježto nebyl s to, aby zůstal samoten.

Kiti však uvažovala, cítila a jednala docela jinak. Když spatřila nemocného, sželelo se jí ho. Žalost v její ženské duši dokonce pak nevzbudila onoho pocitu úžasu a ošklivosti, jejž vzbudila v její muži, nýbrž byla příčinou, že se Kiti zachtělo jednati, zvěděti všecky podrobnosti jeho stavu a pomoci mu. A poněvadž nemohla ani dost málo pochybovati, že její povinností jest jemu pomoci, nemohla vzniknouti v ní pochybnost ani o tom, že pomoc jest možná, a okamžitě se dala do práce. Tytéž podrobnosti, o nichž pouhá myšlenka působila v její muži úžas, obrátily ihned na sebe její pozornost. Poslala pro lékaře, poslala do lékárny, poručila komorné, kterou vzala s sebou, zametati spolu s Marjí Nikolájevnou, utírati prach, mýti, sama také cosi omývala, vyplachovala a kladla cosi pod pokrývku. Na její rozkaz přinášeli a vynášeli různé věci z pokoje nemocného, několikráte sama odešla do svého pokoje a nevšímajíc si různých pánů, s nimiž se setkávala, vyndávala z kufru a přinášela prostěradla, povlaky, ručníky a košile.

Sklepník, jenž obsluhoval obědvající právě v jídelně inženýry, byl několikrát vyzván a přicházel k ní s mrzutou tváří, nemohl však nevyhověti její rozkazům, protože je dávala s takou laskavou rozhodností, že nijak nebylo možno uniknouti. Levin všechno to neschvaloval; nevěřilť, že by to mohlo přinésti značnější úlevy nemocnému. Hlavně se bál, aby se nemocný nerozzlobil; ale nemocný, ač byl na pohled ke všemu lhostejným, nezlobil se, nýbrž se jen ostýchal, a vůbec se zdálo, že jest zvědav, co s ním budou dělati. Když se Levin vrátil od doktora, k němuž ho poslala Kiti, a otevřel dvéře, zastal nemocného právě v tu minutu, když na něm na rozkaz Kiti měnili prádlo. Dlouhá, bílá kostra zad s ohromnými, vyčnívajícími lopatkami a vystupujícími žebry a obratli byla obnažena a Marja Nikolájevna se sklepníkem nemohli nijak vpraviti do rukávu košile dlouhou, svislou jeho ruku. Kiti, jež honem zavřela za Levinem dvéře, byla odvrácena od postele; avšak tu nemocný zastenal, a ona ihned spěchala k němu.

„Chvátejte přec,“ poroučela jim.

„Ale zůstaňte tam,“ promluvil mrzutě nemocný, „já sám…“

„Co povídáte?“ otázala se ho Marja Nikolájevna.

Ale Kiti slyšela a porozuměla, že se ostýchá a že je mu nepříjemno, převlékati se před ní.

„Já se nedívám, já se nedívám!“ ozvala se Kiti poopravujíc rukáv. „A vy, Marje Nikolájevno, jděte a poopravte s té strany,“ dodala pak.

„Buď tak dobrý, jdi a přines z mé kabelky flakon,“ obrátila se k muži; „víš, tam v postranní kapsičce; přines, buď tak dobrý, a zatím zde bude uklizeno, jak se patří.“

Když se Levin vrátil s lahvičkou, nemocný byl už uložen a kolem něho všechno se úplně změnilo. Těžký zápach zaměnil se zápachem octa s voňavkou, jejž rozestříkala Kiti rozprašovačem, vypjavši rty a nadouvajíc ruměné tváře. Nikde nebylo prachu, pod postelí byl rozestřen koberec. Na stole stály v pořádku láhvičky s léky, sklenice, láhev s vodou a bylo složeno potřebné prádlo i Kitina práce broderie anglaise. Na druhém stolku podle postele nemocného stál nápoj, svíčka a prášky. Sám nemocný, umytý a přičesaný, ležel na čistém prostěradle, na vysoko zdvižených poduškách, v čisté košili s bílým límečkem kolem nepřirozeně tenkého krku a s novým výrazem naděje hleděl na Kiti, nespouštěje s ní očí.

Lékař, jehož Levin nalezl v klubu a přivezl s sebou, nebyl týž, co dříve už léčil Nikolaje Levina, a s nímž tento byl nespokojen. Nový lékař vytáhl trubičku, vyslechl nemocného, pokýval hlavou, předepsal lék, pak obzvláště podrobně vysvětlil, jak se má lék přijímat, a konečně jakou dietu má nemocný zachovávat. Radil syrová vejce nebo silně na měkko, a k tomu selterskou vodu s teplým mlékem určité temperatury. Když doktor odejel, řekl nemocný něco bratrovi; ale Levin porozuměl jen posledním slovům: „tvoje Káťa“; ale dle pohledu, jakým vzhlížel k ní, dovtípil se Levin, že ji chválí. Přivolal i Káťu, jak on ji nazýval.

„Mně je už mnohem snáze,“ pravil jim. „Takhle s vámi já bych už byl dávno zdráv. Tak je tu pěkně!“ Pak se uchopil její ruky a blížil ji ke svým rtům. Ale, jakoby se bál, že by jí mohlo býti nepříjemno, rozmyslil si, vypustil a jen ji pohladil. Kiti se chopila jeho ruky oběma svýma rukama a stiskla ji.

„Nyní mne obraťte na levou stranu a jděte spat,“ požádal je Nikolaj.

Nikdo neporozuměl, co řekl, jen Kiti se dovtípila. Rozuměla mu proto, že v myšlenkách stále uvažovala, čeho by mu mohlo býti třeba.

„Na druhou stranu,“ vysvětlovala muži. „On spí vždy na té straně. Obrať ho; zváti stále služebné je nepříjemno. A já nemohu. Vy nemůžete?“ obrátila se Kiti k Marji Nikolájevně.

„Já se bojím,“ odvětila Marja Nikolájevna.

Jakkoli se bál Levin objati rukama to strašné tělo, chopiti se oněch míst pod pokrývkou, na něž se bál pomysliti, přece, aby vyhověl přání ženinu, dodal si odvahy a s výrazem rozhodnosti ve tváři, jak ji znala jeho žena, uchopil se těla bratrova. Ale pres to, že byl silákem, byl překvapen tou podivnou tíhou vyzáblých údů. Pokud jej Levin obracel, cítě při tom, jak bratr svou ohromnou, vyhublou rukou objímá jeho krk, Kiti rychle a tiše obrátila a načehrala podušku, pak poopravila nemocnému hlavu i řídké jeho vlasy, jež na skráních opět přilíply.

Nemocný zadržel ruku bratrovu ve své dlani. Levin cítil, že chce dělati něco s jeho rukou a někam ji táhne. Levin se neprotivil, čekaje s úzkostí, co bude. Ano, Nikoláj ji přitáhl ke svým ústům a políbil ji. Levin se zachvěl od návalu slz, a vida, že není s to slova promluvit, vyšel ze světnice.

XIX

„Skryl před moudrými a opatrnými, a zjevil nemluvňátkům,“ pomyslil si Levin o své ženě, když s ní rozprávěl toho večera.

Onen verš evangelia nenapadl mu proto, že by sebe pokládal za moudrého. Za moudrého se nepokládal, ale to přece věděl, že byl moudřejší než žena a Agafja Michajlovna, a byl si vědom i toho, že, když přemýšlel o smrti, přemýšlel o ní všemi schopnostmi své duše. Věděl také, že mnohé veliké mužské hlavy, jichž náhledy o věci té četl, přemýšlely o onom předměte, a přece nevěděly ani sté části toho, co o tom věděla jeho žena a Agafja Michajlovna. Ačkoli se značně mezi sebou lišily ony dvě ženštiny, totiž Agafja Michajlovna a Káťa, jak ji zval bratr Nikoláj a jak ji se zálibou nazýval nyní i Levin, v záležitosti této byly si úplně podobny. Obě věděly zcela určitě, co to je život a co je smrt, a ačkoli by nedovedly odpověděti na otázky, jaké si dával Levin, ba ani by jim neporozuměly, nicméně nechovaly nejmenší pochybnosti o významu onoho zjevu a pohlížely na něj zcela souhlasně nejen samy dvě, nýbrž shodovaly se ve svých názorech s miliony lidí. Důkazem toho, že dobře věděly, co je smrt, bylo, že nebyly ani na okamžik na rozpacích, jak se má s umírajícími zacházeti, a že se jich nebály. Levin však a mnozí jiní, ač by dovedli napovídati celé knihy o smrti, přec jen toho patrně nevěděli, neboť se smrti báli a neměli sebe menšího ponětí, co dělat, když lidé umírají. Kdyby byl nyní Levin s bratrem Nikolájem sám, díval by se jen na něho s úžasem, s ještě větším úžasem by čekal, co bude dále, a jiného by učiniti nedovedl.

Ale nejen to; nevěděl ani, co mluvit, jak se dívat, kterak chodit. Mluviti o vedlejších věcech zdálo se mu urážlivým a proto nesměl začíti; mluviti o smrti také se bál. Mlčeti také nesměl. „Hleděti na něho? Pomyslí si, že ho zpytuju, že se bojím. Nehledět na něho? — pomyslí si, že myslím na něco jiného. Budu choditi na špičkách — bude nespokojen; a vykračovati celou nohou je neslušno.“ Kiti však patrně nemyslila, ba ani neměla času mysliti na sebe, myslila na něho, protože cosi věděla, a následkem toho všechno se dařilo. Vypravovala mu i o sobě, i o své svatbě, usmívala se i rmoutila se, chlácholila ho a vypravovala o různých případech, jak se lidé uzdravili, a všechno znělo přirozeně; patrně tedy něco věděla. Důkazem toho, že činnost její i Agafje Michajlovny nebyla jen instinktivná, zvířecí a nepříčetná, bylo to, že kromě hmotného ošetřování a úlevy v bolestech dožadovaly se Agafja Michajlovna i Kiti pro umírajícího ještě čehosi jiného, mnohem důležitějšího než hmotné ošetřování, a sice čehosi takového, co s podmínkami hmotnými nemělo pranic společného. Když Agafja Michajlovna mluvila o zemřelém starci, pravila: „Což, chvála Bohu, přijal tělo a krev Páně a obdržel poslední pomazání; dej pán Bůh každému tak umírati.“ A právě tak i Káťa přes všechny své starosti o prádlo, o podložky a nápoje dovedla hned v první den nemocného přesvědčiti o nezbytnosti pomazání a přijetí večeře Páně.

Když se vrátili v noci od nemocného do svých pokojů, sedl Levin se sklopenou hlavou, nevěda, co dělati. Nejen že neměl pomyšlení na večeři, že nepomyslil na nocleh a co dále budou zde dělati, nebyl skoro ani s to, aby promluvil se ženou; patrně se styděl. Kiti naopak byla čilejší než kdykoli jindy. Ba i živější byla než obyčejně. Sama dala přinésti večeři, sama rozebrala zavazadla, sama pomohla stláti postele a nezapomněla jich ani posypati perským práškem. Byla vzrušena a rozhodovala se tak rychle, jako se přiházívá mužům před bitvou, před zápasem, v nebezpečí a v jiných rozhodných okamžicích života, vůbec v takových okamžicích, kdy muž jednou pro vždy vykazuje svou cenu a dokazuje, že minulost jeho neprošla nadarmo, nýbrž byla průpravou pro tento okamžik.

Načkoli sáhla, vše bylo hned v pořádku; nebylo ještě dvanáct hodin a všechny věci byly již rozloženy a srovnány tak přesně, takým zvláštním způsobem, že hostinský pokoj počal vypadati, jako by byli doma v její komnatě; postele byly ustlány, kartáče, hřebínky, zrcadla rozloženy, ubrousky prostřeny.

Levinu se zdálo, že i nyní by bylo hříchem jíst, spát a rozmlouvat; ano, domníval se, že i každý pohyb je nyní nevčasný. A Kiti zatím rovnala kartáčky, ale dělala vše tak, že v jednání její pranic nebylo urážlivého.

Jísti skutečně ničeho nemohli, dlouho také nemohli usnouti. Spát šli pozdě.

„Jsem velice ráda, že jsem ho přemluvila, aby se dal zítra zaopatřiti,“ pravila Kiti, sedíc v nočním kabátku před skládacím zrcadlem a rozčesávala hustým hřebenem měkké, vonné vlasy. „Nikdy jsem ještě při tom nebyla, ale vím, jak mně maman vypravovala, že jsou při tom modlitby o uzdravení.“

„Což pak si myslíš, že se může ještě uzdraviti?“ pravil Levin dívaje se, jak bílý hřeben co chvíli zakrýval úzkou bílou stezičku v týle její kulaté hlavinky.

„Ptala jsem se doktora, a on mi sdělil, že nemůže vydržeti déle než tři dny. Ale copak on může věděti. Jsem přece jen ráda, že jsem ho přemluvila,“ dodala Kiti napolo obrácena k muži. „Všechno se může státi,“ prohodila pak se zvláštním, trochu lstivým výrazem, jenž se objevoval na její tváři pokaždé, když promluvila o náboženství.

Od té doby, co ještě jako ženich a nevěsta rozmlouvali spolu o náboženství, nedotkli se ani jednou onoho předmětu. Kiti však vykonávala náboženské obřady a modlitby a navštěvovala chrám vždy se stejným, ničím nerušeným přesvědčením, že se tak sluší. Přes to, že jí Levin tvrdil opak, byla přece pevně přesvědčena, že je právě tak dobrý křesťan jako ona, ne-li lepší, a že všechny jeho řeči o tom jsou jeden z jeho směšných mužských žertů, podobně jako to, co říkává o broderie anglaise: že totiž hodní lidé díry zašívají a ona je schválně vystřihuje, atd.

„Ale ta ženština, Marja Nikolájevna, nedovedla přece vše to zaříditi,“ vzpomněl si Levin. „A… víš, já se musím přiznati, že jsem velice, velice rád, že jsi přijela se mnou. Ty’s taková čistotná, že…“ Při tom vzal ji za ruku, ale nepolíbil ji (zdáloť se mu neslušným líbati ruku, když se smrt nacházela tak blízko), nýbrž jen ji stiskl s provinilým výrazem ve tváři a pohlédl jí do očí, jež se náhle vyjasnily.

„Tobě samotnému by tu bylo hrozně,“ prohodila Kiti a zdvihnuvši vysoko paže, jež zakrývaly její radostí zardělé tváře, stočila v týle vlasy a připevnila je jehlicemi. „Ne,“ pokračovala pak, „ona jen nevěděla… já jsem se na štěstí přiučila mnohému v Sodeně.“

„Což pak tam byli také takoví nemocní?“

„Ještě horší.“

„Pro mne je nejstrašnější to, že ho vidím stále před sebou, jakým býval, když byl mladý. Nedovedeš si představiti, jaký to byl hodný jinoch, ale tehda jsem ho ještě nechápal.“

„Věřím ti, věřím. Tuším, že bychom byli s ním dobří přátelé,“ řekla Kiti, ale hned se ulekla svých slov, ohlédla se na muže a slzy jí vstoupily do očí.

„Ano, byli byste,“ promluvil zasmušile Levin, „on je právě jeden z těch lidí, o nichž se říká, že nejsou pro tento svět.“

„Ale nás čeká mnoho starostí. Je čas jíti spát,“ připomenula Kiti, pohlédnuvši na svoje malinké hodinky.

XX. Smrt

Druhého dne přijal nemocný večeři Páně a byl zaopatřen. Nikolaj Levin se při bohoslužbě vroucně modlil. V jeho velkých očích, upřených na svatý obraz, postavený na skládacím stole, pokrytém květovaným ubrusem, zračilo se tolik srdečné důvěry a naděje, že Levin nemohl na něho pohlížeti bez bolesti. Vědělť, že vroucí modlitba a naděje učiní jeho nedaleké loučení se se životem, jejž tolik miloval, ještě těžším. Znalť bratra a chod jeho myšlenek; věděl, že nevěra jeho nevznikla z toho, že by mu snáze bylo žíti bez víry, nýbrž odtud, že novodobé naučné vysvětlování zjevů přírodních zapuzovalo krok za krokem jeho víru; a proto si byl vědom, že nynější jeho návrat k víře nebyl zákonitým, nebyl způsoben chodem týchž myšlenek, nýbrž byl jen dočasný, vzbuzený zištnou, nesmyslnou nadějí na uzdravení. Levin věděl též, že naději jeho posilnila i Kiti svým vypravováním o různých případech neobyčejného vyléčení, o nichž slýchávala. Vše to bylo Levinu povědomo, a proto se mučil, když viděl jeho toužebný, důvěry plný pohled, jeho vyzáblou ruku, jež se stěží zdvíhala a znamenala křížem voskové čelo, jeho vyčnívající ramena a chroptící, prázdná prsa, v nichž by se nemohl umístiti více ten život, o nějž nemocný prosil. Pokud duchovní vykonával svátost, dělal nevěřící Levin to, co dělal už tisíckrát. Říkal, obraceje se k Bohu: Učiň, jsi-li, aby se uzdravil tento člověk (neboť podobných případů bylo již mnoho), a spasíš jeho i mne.“

Když nemocný obdržel pomazání, pocítil náhle úlevu. Po celou hodinu nezakašlal ani jednou, usmíval se, líbal Kiti ruku a se slzami jí děkoval, tvrdil, že je mu dobře, že ho nic nebolí a že cítí v sobě sílu i chuť k jídlu. Když mu přinesli polévku, sám se zdvihl a pak požádal ještě za kotletu. Ač nebylo nijaké naděje, ač na první pohled bylo viděti, že se nemůže více uzdraviti, nacházeli se přec Levin i Kiti celou tu hodinu ve zvláštním veselém stavu, k němuži se pojil strach, aby se nezmýlili.

„Lépe?“

„Ano, mnohem.“

„Podivno.“

„Nic tu není divného.“

„A přece lépe.“ Tak mluvili spolu šeptem a usmívali se jeden na druhého.

Klam ten však netrval dlouho. Nemocný sice klidně usnul, avšak za půl hodiny probudil ho kašel a rázem zmizely všechny naděje jeho i jejich. Bylo viděti, jak nemocný trpí, a utrpení to, jež nedopouštělo pochyby, zapudilo vzpomínku na nedávné naděje a zničilo poslední zbytky jich nejen v Levinu a Kiti, nýbrž i v nemocném samém.

Nezmiňuje se více o tom, čemu věřil ještě před půl hodinou, jakoby se styděl již za pouhou vzpomínku, požádal, aby mu dali přivonět k jodu, jejž měl připravený ve sklence, ovázané papírem, do něhož byly napíchány dírky. Levin mu podal sklenku a setkal se s týmž pohledem vášnivé naděje, jejž zpozoroval na bratrovi, když ho duchovní zaopatřoval. Levinu se zdálo, že bratr očekává z jeho úst potvrzení slov lékařových, že vdechování jodových výparů koná divy.

„Není tu Kiti?“ zasípěl Nikoláj ohlížeje se kolem, když Levin neochotně potvrdil slova lékařova. „Není? Tedy to mohu říci… Prodělal jsem tu komedii jen k vůli ní, ona je tak milá, ale my se spolu klamati nemůžeme. Avšak tomuhle já věřím,“ tvrdil Nikolaj, tiskna kostlivou rukou sklenku a počal vdechovati výpary z ní.

Po sedmé hodině večer pil Levin se ženou čaj ve svém pokoji. V tom přiběhla k nim Marja Nikolájevna, jedva dechu popadajíc. Byla bledá a rty její se chvěly. „Umírá!“ zašeptala. „Mám strach, on hned umře.“

Oba spěchali k němu. Nikolaj připovstal a opřen loktem o postel seděl, maje shrbena dlouhá záda a sklopiv nízko hlavu.

„Jak je ti?“ optal se ho šeptem Levin, když byl chvíli postál mlčky.

„Pozoruju, že se ubírám,“ odpověděl Nikolaj stěží, ale velmi určitě, vypravuje zvolna ze sebe slova. Nezdvihl při tom hlavy, nýbrž snažil se pozdvihnouti jen oči vzhůru, ačkoliv nevysáhl jimi do tváře bratrovy. „Kátě, odejdi,“ dodal ještě.

Levin hbitě vstal a šeptem přikázal ženě, aby odešla.

„Ubírám se,“ opakoval Nikolaj.

„Proč se toho domýšlíš?“ namítl Levin, aby vůbec něco řekl.

„Protože se ubírám,“ opětoval týž výraz, jakoby nacházel v něm zálibu. „Je konec.“

Marja Nikolájevna přistoupila k němu.

„Lehněte si raději, bude vám snáze,“ pravila mu.

„Budu už brzy ležet,“ zašeptal Nikolaj, „mrtvý,“ dodal jízlivě a zlostně. „Což, uložte mne, jestli chcete.“

Levin uložil bratra na znak, sedl si vedle něho a jedva dýše hleděl mu do tváře.

Umírající ležel se zavřenýma očima, ale na čele zachvěly se občas svaly jako u člověka, jenž přemýšlí o něčem hluboce a napjatě. Nevolky přemýšlel i Levin spolu s ním o tom, co se nyní v něm děje, ale jakkoli se namáhal, aby ho sledoval v myšlenkách, seznával přece z výrazu jeho klidné, přísné tváře a z pohybu a svalu nad obrvím, že umírajícímu se již ponenáhlu vyjasňuje to, co pro Levina zůstává stále stejně temným.

„Ano, ano, tak,“ promluvil pomalu s přestávkami umírající. „Počkejte.“ Opět nastalo pomlčení. „Tak!“ pronesl najednou táhlým, klidným hlasem, jakoby se mu bylo všechno vyjasnilo. „Ó, můj Bože!“ zvolal Nikolaj a z hluboka si vzdychl.

Marja Nikolájevna dotkla se jeho nohou. „Chladne,“ zašeptala.

Nemocný ležel nehybně dlouho, velmi dlouho, jak se zdálo Levinu, ale byl ještě živ a chvílemi vzdychal.

Levin už umdlel od napínavého myšlení, věděl, že, ať napíná mysl jak chce, přece nepochopí: co bylo ,tak‘, seznával, že je už daleko pozadu za umírajícím. Nemohl více přemýšleti o samé otázce smrti, ale nevolky přicházelo mu do hlavy, co bude musit teď hned dělat: že musí mu zatlačiti oči, oblékati ho, rakev objednávati. A ku podivu, cítil, že jest zcela chladnokrevný, nezakoušel ani zármutku, ani ztráty, tím méně žalosti pro bratra. Cítil-li vůbec nyní co pro bratra, byla to spíše závist pro to, čeho si byl umírající vědom a co zůstává zastřeno před Levinem.

Seděl tak ještě dlouho nad ním, očekávaje každý okamžik, že skoná. Ale bratr neskonával. Otevřely se dvéře a v nich se ukázala Kiti. Levin vstal, aby ji zadržel, ale v týž okamžik, jak vstával, zaslechl, jak mrtvola se pohnula.

„Neodcházej,“ zasípěl Nikolaj a vztáhl k němu ruku. Levin mu podal svoji ruku a energicky kynul ženě, aby odešla.

A tak drže ruku mrtvoly ve své ruce, proseděl ještě půl hodiny, hodinu a ještě hodinu. O smrti vůbec již nepřemýšlel. Přemýšlel o tom, co dělá Kiti? kdo bydlí ve vedlejším pokoji? má-li zdejší lékař svůj dům? Dostal hlad a chtělo se mu spát. Opatrně vypustil bratrovu ruku a omakal jeho nohy. Nohy byly studeny, ale nemocný ještě dýchal. Levin opět chtěl odejíti po špičkách, ale nemocný se znova pohnul a promluvil: „Neodcházej.“ — — —

*

Svítalo. Nemocný nacházel se v témž stavu. Levin vypustil z ticha jeho ruku a nedívaje se na umírajícího, odešel do svého pokoje a usnul. Když se probudil, místo zprávy o bratrově smrti, kterou očekával, zvěděl, že nemocný nachází se opět v takovém stavu, v jakém byl včera. Opět sedal, kašlal, počal opět jísti, počal rozprávěti, přestal zas mluviti o smrti, vyjadřoval opět naději na uzdravení a stal se ještě nedůtklivějším a zasmušilejším, než dříve. Nikdo, ani bratr, ani Kiti ho nemohli uspokojiti. Na všechny se zlobil, všechny týral, všechny vinil ze svého trápení a žádal, aby mu přivezli proslulého lékaře z Moskvy. Na všechny otázky, jak mu je, odpovídal stejně zlostně a s výčitkou: „Mám se strašně, nesnesitelně.“

Nemocný trpěl stále více, zvláště ho bolela proležená místa, jichž nebylo možno více vyhojiti, a proto se stále více mrzel na přítomné, vině je ze všeho a zejména to jim nemohl odpustiti, že moskevský lékař dosud nepřijížděl. Kiti se všemožně snažila pomoci mu, chtěla ho uspokojiti, ale všechno marně. Levin viděl, že sama trpí fysicky i mravně, ačkoliv se k tomu nechtěla přiznati. Myšlenka na blízkou smrt, vzniklá ve všech oné noci, kdy se loučil se životem a když dal zavolati k sobě bratra, zmizela nyní úplně. Všichni věděli, že není pomoci, že brzy zemře, že je napolo již mrtev; všichni si přáli, aby zemřel co možná nejdříve, ale všichni to tajili, podávali mu dále léky ze sklenek, chodili do lékárny, pro lékaře a klamali jeho i sebe. Všechno to byla lež, odporná, urážející a rouhavá lež, a nejbolestněji pociťoval tuto lež Levin jak pro zvláštnost své povahy, tak i pro to, že miloval umírajícího více než kdokoli.

Levin měl dávno už v úmyslu smířiti bratry aspoň před smrtí, a proto dopsal bratru Sergěji Ivánoviči. Obdržev odpověď, přečetl ji Nikolaji. Sergěj Ivánovič psal, že sám přijeti nemůže, ale dojemnými slovy prosil bratra za odpuštění.

Nemocný ničeho nenamítal.

„Co mu mám odepsat?“ otázal se Levin. „Ty se, doufám, nehněváš na něho?“

„Ne, docela ne!“ odpověděl Nikolaj mrzutý pro tu otázku. „Napiš mu, aby mně sem poslal doktora.“

Minuly ještě tři trapné dni. Nemocný byl stále v témž stavu. Všichni, kdokoli ho nyní viděli, i služebnictvo v hostinci, i hostinský sám, i hosté, kteří se zde náhodou zdržovali, i lékař a Marja Nikolájevna, i Levin a Kiti, všichni si přáli jeho brzké smrti. Jen nemocný nesouhlasil s nimi v oné tužbě, nýbrž naopak se zlobil, že nepřivezli doktora, přijímal stále léky a mluvil o životě. Jen v řídkých okamžicích, když ho opium přivádělo na chvíli v zapomnění a necítil více trapných bolestí, mluvíval někdy ze sna právě to, co mu tkvělo na duši pevněji nežli všem druhým: „Ach, kdyby to raději skončilo!“ Aneb: „Kdy to skončí!“

Trápení, jež nyní pravidelně vzrůstalo, konalo svou povinnost a připravovalo ho k smrti. Nebylo jediné polohy, aby nebyla pro něho bolestnou, nebylo okamžiku, aby se zapomenul, nebylo údu, nebylo místa na jeho těle, aby ho nebolelo, aby ho netrápilo. Ba i vzpomínky, dojmy, myšlenky onoho těla budily v něm už právě takovou ošklivost jako tělo samo. Pohled na jiné lidi, jejich řeči, své vlastní vzpomínky, vše to působilo mu pouze strádání. Všichni kolem něho to tušili, a aniž si toho byli vědomi, varovali se před ním volných pohybů a řečí, a nevyjadřovali před ním nijakých přání. Celý jeho život soustřeďoval se v jediném pocitu muk a v touze, aby se jich zbavil.

Konal se v něm patrně onen převrat, jenž mu měl vnuknouti přesvědčení, že smrt znamená splnění jeho tužeb, že je pro něho štěstím. Dříve každé jednotlivé přání, vzbuzené útrapou nebo újmou, jako hlad, únava, žízeň, docházelo svého ukojení tělesným výkonem, jenž v něm budil libý pocit; nyní však újmy a útrapy nedocházely ukojení a pouhý pokus o jich ukojení vzbuzoval nové strádání. A proto sbíhaly se všechny snahy v jednu jedinou — zbaviti se všech útrap a jich pramene, těla. Ale Nikolaj neměl slov, jimiž by vyjádřil své přání po brzkém osvobození; proto o něm nemluvil, nýbrž vyžadoval ze zvyku ukojení takových přání, která nemohla býti více ukojena. „Obraťte mne na druhou stranu,“ žádal své ošetřovatele; jakmile však vykonali, oč je žádal, přál si, aby ho obrátili opět tak, jak byl dříve. „Dejte mi bouillonu. Odneste bouillon. Vypravujte něco, proč mlčíte?“ Ale jakmile počali mluvit, zavíral oči a vyjadřoval, že je unaven a že je mu vše lhostejno a protivno.

Desátého dne po příjezdě do města se Kiti roznemohla. Dostala bolení hlavy, dávení, a proto nemohla celý den vstáti s postele.

Lékař se vyslovil, že nemoc vznikla následkem únavy, rozčilení, a předepsal jí úplný klid.

K večeru po obědě však Kiti vstala a odebrala se, jako vždy, s prací k nemocnému. Nikolaj na ni přísně pohlédl, když vešla do pokoje, a jízlivě se usmál, když mu sdělila, že nebyla zdráva. Ten den neustále smrkal a bolestně stenal.

„Jak je vám?“ optala se ho Kiti.

„Hůř,“ odvětil s namáháním Nikolaj. „Bolí mne!“

„Kde vás bolí?“

„Všude.“

„Dnes skoná, uvidíte,“ pravila jí Marja Nikolájevna po šeptu sice, ale přece tak, že nemocný, jenž se stal velmi citlivým, jak pozoroval Levin, musil slyšeti. Levin na ni zakašlal a pohlédl na nemocného. Nikolaj vskutku slyšel; ale slova ta neučinila na něho nijakého dojmu. Pohled jeho zůstával stejně přísný a pronikavý.

„Proč to myslíte?“ otázal se jí Levin, když vyšla za ním na chodbu.

„Počal se obírat,“ odpověděla mu Marja Nikolájevna.

„Jak to obírat?“

„Takhle,“ vysvětlovala mu Marja Nikolájevna, poškubávajíc za skladby svých vlněných šatů. A vskutku zpozoroval Levin, že bratr celičký den hmatal po sobě tak, jakoby chtěl něco seškubnout.

Tušení Marje Nikolájevny se vyplnilo. Na noc neměl už nemocný ani tolik síly, aby zdvihl ruku, a jen hleděl před sebe stále týmž soustředěným, pozorným pohledem. I když se bratr nebo Kiti k němu skláněli tak, aby je mohl viděti, zůstával výraz jeho očí nezměněný. Kiti poslala pro duchovního, aby četl modlitby při skonání.

Dokud duchovní četl modlitby, umírající nejevil nijakého příznaku života; jeho oči byly zavřeny. Levin, Kiti a Marja Nikolájevna stáli u postele. Duchovní se ještě nedomodlil, když se umírající natáhl, vzdychl si a otevřel oči. Když duchovní dočetl, přiložil kříž k jeho studenému čelu, pak zabalil pomalu kříž do epitrachilu, postál mlčky asi dvě minuty a dotekl se vychladlé a bezkrevné, ohromné ruky.

„Skonal,“ vyřkl duchovní a chtěl odejíti; ale slepené kníry umírajícího se náhle pohnuly a v panujícím vůkol tichu ozvaly se jasně z hloubi prsou markantně ostré zvuky:

„Ne zcela… brzo.“

Za minutu tvář se vyjasnila, pod vousem se vyskytl úsměv a shromážděné tu ženy počaly starostlivě mýt a oblékat nebožtíka.

Pohled na bratra a tak blízká smrt vzbudily v duši Levina znova opět onen pocit hrůzy před nevyzpytatelnou a přece tak blízkou a nevyhnutelnou smrtí, který jím ovládl onoho podzimního večera, když k němu bratr přijel na vesnici. Pocit ten byl nyní ještě mocnější než dříve. Cítil v sobě ještě méně schopnosti než dříve, aby pochopil význam smrti, a ještě hroznější se mu zdála její nevyhnutelnost. Avšak pohled na ženu působil nyní, že pocit ten ho neuváděl v zoufalství. Ačkoliv mu smrt tkvěla na mysli, viděl přece, že je nezbytno žíti a milovati. Seznával, že láska ho chránila před zoufalstvím a následkem hrozícího zoufalství stávala se tato láska stále mocnější a čistější.

Sotva že se před jeho očima dovršilo jedno tajemství, totiž tajemství smrti, jež mu zůstalo nevystiženým, již vznikalo tajemství nové, nevyzpytatelné, vybízející k lásce a životu.

Lékař dotvrdil, že jeho domněnka o chorobě Kitině byla správna. Její nemoc bylo těhotenství.

XXI

Od té chvíle, co se Alexěj Alexandrovič přesvědčil z rozmluvy s Betsy a se Štěpánem Arkáďjevičem, že se na něm nežádá nic jiného, než aby nechal svou ženu na pokoji, aby jí nepřekážel svou přítomností, a že si toho jeho žena sama také přála, pocítil, že je tak ztraceným, že se nemohl více k ničemu sám odhodlati, a ani nevěděl, čeho si nyní přeje. Odevzdal se tedy v ruce lidí, kteří se nadmíru ochotně zajímali jeho záležitostmi, a jevil souhlas se vším, cokoli mu navrhovali. Teprve když Anna už odejela z jeho domu a Angličanka se ho poslala optat, má-li přijít obědvat s ním anebo zvlášť, ponejprv teprv jasně pochopil své postavení a zhrozil se ho.

Nejobtížnější v tomto novém postavení bylo to, že nemohl nijak spojiti a spřáteliti svůj dosavadní způsob života s tím, co nastávalo nyní. Jeho neznepokojovaly vzpomínky na ty minulé doby, kdy žil ještě šťastně se ženou. Přechod z oné blahé doby ku seznání nevěrnosti ženiny hrdinsky už přežil; stav ten byl sice těžký, ale byl mu srozumitelný. Kdyby byla žena, když mu vyjevila svou nevěrnost, od něho odešla, byl by býval rozhořčen, nešťasten, ale nenacházel by se v takovém bezvýchodném nesrozumitelném postavení, v jakém se cítil nyní. Nikterak nemohl totiž srovnati své nedávné odpuštění, svou něžnost, svou lásku k nemocné ženě a cizímu dítěti s tím, co nastávalo nyní, když se, jakoby náhradou za všechno své dobro ocitl náhle opuštěným, zhanobeným, zlehčovaným, nikomu nepotřebným, ode všech zhrzeným.

První dva dny po odjezdě ženy přijímal Alexěj Alexandrovič prosebníky, ředitele své kanceláře, jezdil do schůzí komitétu a přicházel obědvat do jídelny jak obyčejně. Nebyl si sice vědom, proč tak činí, ale napínal všecky síly své duše během oněch dvou dnů jen proto, aby se zdál klidným, ano lhostejným. Když odpovídal na otázky, co se má státi s věcmi a s komnatami Anny Arkáďjevny, přemáhal se, seč byl, aby se zdálo, že všechno, co se stalo, dávno již předvídal a že to není nic neobvyklého. I dosahoval svého cíle: nikdo by byl v něm nezpozoroval příznaků zoufalství. Ale druhého dne po její odjezdě, když mu podal Korněj účet z módního obchodu, jejž Anna zapomněla zaplatit, a připojil, že obchodní příručí sám zde čeká, přikázal, aby příručího zavolal.

„Odpusťte, Excelenci, že si dovoluji vás znepokojovat, ale ráčíte-li poručiti, abychom se obrátili k její Excelenci, neráčíte-li nám laskavě sděliti její adressu?“

Alexěj Alexandrovič se zamyslil, jak se příručímu zdálo, pak se náhle obrátil a sedl ke stolu. Skloniv hlavu na ruce seděl dlouho v takové pose; chtěl sice několikrát promluvit, ale pokaždé se zarazil.

Korněj se dovtípil, jaké myšlénky vířily v hlavě pánově, a proto požádal příručího, aby přišel jindy. Když Alexěj Alexandrovič zůstal sám ve světnici, přesvědčil se, že není více s to, aby se tvářil pevným a klidným. Přikázal, aby odpřáhli koně od připraveného kočáru, velel, aby nikoho k němu nepouštěli, a k obědu toho dne do jídelny nepřišel.

Tu teprve pocítil, že neodolá tomu všeobecnému návalu opovržení a zarputilosti, jehož stopy jasně viděl na tváři onoho příručího, i Korněje a vůbec všech osob, s nimiž se stýkal za těch dvou dnů. Poznával, že nemůže od sebe odvrátiti nenávist lidí, protože nenávist ona nevznikla proto, že by byl špatným člověkem (pak by se potřeboval jen snažiti, státi se lepším), nýbrž proto, že byl hanebně a ostoudně nešťasten. Věděl, že proto, a sice právě proto, že jeho srdce je rozdrásáno, nebude nikdo míti s ním slitování. Předvídal, že ho lidé zničí tak, jako psi dáví porvaného a bolestí vyjícího psa. Věděl, že jediným prostředkem je zatajiti před lidmi své rány, a snažil se to bezděky dělat po dva dny, nyní však cítil, že nemá více sil, aby pokračoval v tom nerovném boji.

Zoufalost jeho zvyšovala se ještě vědomím, že byl se svým hořem úplně osamělý. Nejen v Petrohradě neměl živé duše, jíž by si mohl postesknouti, co trpí, jež by ho politovala ne jako vysokého hodnostáře, ne jako člena vznešeného světa, nýbrž prostě jako ubohého člověka; takové soucitné duše neměl na celém světě.

Alexěj Alexandrovič vyrostl sirotkem. Byli dva bratři. Na otce se nepamatoval, matka jim zemřela, když bylo Alexěji Alexandroviči deset let. Jmění jejich bylo nepatrné. Vychoval je ujec Karenin, vysoký úředník a někdy miláček bývalého císaře.

Když Alexěj Alexandrovič absolvoval gymnasium a universitu, obdržev za výtečný prospěch zlatou medaili, nastoupil s pomocí ujcovou ihned vynikající úřední dráhu, a od té doby se oddal výhradně služební ctižádosti. Alexěj Alexandrovič nevstoupil s nikým v přátelský poměr ani na gymnasiu, ani na universitě, ani později v úřadě. Nejbližším mu člověkem byl bratr, ale ten byl úředníkem ministerstva zahraničních záležitostí, zdržoval se v cizině, kdež zemřel brzy po svatbě Alexěje Alexandroviče.

Když byl gubernátorem, seznámila jej, člověka sice již ne mladého, ale mladého ještě gubernátora, Annina teta, bohatá dáma z gubernského města, se svou neteří a uvedla ho v takovou situaci, že mu nezbylo, nežli se vysloviti aneb opustiti město. Alexěj Alexandrovič dlouho se nemohl rozhodnouti. Tolikéž důvodů jako pro, bylo i proti tomuto kroku, a nebylo takového rozhodného důvodu, jímž by mohl ospravedlniti ústup od své staré zásady, totiž, že v případě pochybnosti sluší se zdržovati; ale Annina teta dovedla mu připomenouti prostřednictvím jistého známého, že již zkompromitoval dívku a že čest jeho vyžaduje, aby jí nabídl ruku. Požádal tedy za její ruku a věnoval nevěstě a potom ženě veškery ty city, jichž vůbec byl schopen.

Příchylnost, kterou od té doby pociťoval k Anně, nahrazovala jeho srdci potřebu jakýchkoli něžných citů k jiným lidem, a i nyní mezi všemi jeho známými nebylo jediného člověka, s nímž by se byl sblížil. S mnohými byl, jak se říká, ve styku; ale přátelského poměru tu nebylo. Alexěj Alexandrovič měl mnoho takových známých, jež mohl zváti k sobě k obědu, jež mohl požádat za spoluúčastenství ve věcech, jež ho zajímaly, jichž mohl poprosit za protekci pro některého ze svých klientů, s nimiž mohl bez obalu posuzovati jednání jiných osob i vlády; ale poměr ke všem těm osobám byl uzavřen v kruhu přesně vymezeném návykem a obyčejem, a z kruhu toho nikdy si nedovolil vykročiti. Měl sice jednoho spolužáka z university, s nímž se později teprve spřátelil a s nímž by si byl mohl nyní pohovořiti o svém hoři; ale spolužák ten byl kurátorem jednoho z dalekých učebných okruhů. Z osob pak, jež znal v Petrohradě, byly mu nejbližšími řiditel kanceláře a lékař.

Michail Vasiljevič Sljudin, řiditel kanceláře, byl člověk prostý, rozumný, dobrý a mravný, a Alexěj Alexandrovič pozoroval v něm přátelskou náklonnost k sobě; ale pětiletá úřední jich činnost postavila mezi ně přehradu, která bránila, aby Alexěj Aiexandrovič odhalil před ním svou duši.

Když byl Alexěj Alexandrovič hotov s podpisováním listin, dlouho mlčel, vzhlížeje na Michaíla Vasiljeviče a několikrát se pokoušel dáti se s ním do řeči. Ale nemohl. Už si sestavil větu: „Slyšel jste o mém neštěstí?“ ale přestal na tom, že mu řekl jak obyčejně: „Tak tedy mně to připravte,“ a s těmi slovy ho propustil.

Jiným člověkem byl lékař, jenž mu také přál, ale dávným zvykem vzniklo mlčky mezi nimi přesvědčení, že jsou oba prací zaneseni a musejí tedy spěchati.

Na své ženské přátele a na hlavní z nich, hraběnku Lidii Ivánovnu, Alexěj Alexandrovič nepomýšlel. Byly mu všechny strašné a protivné, protože vůbec byly ženštiny.

XXII

Alexěj Alexandrovič zapomněl na hraběnku Lidii Ivánovnu ; ale ona nezapomněla na něho. Právě v onen těžký okamžik, když si ve své samotě nevěděl rady, přijela k němu a bez ohlášky vstoupila do jeho kabinetu. Zastala ho v téže pose, jak seděl s hlavou opřenou o obě ruce.

„J'ai forcé la consigne,“ ^[86] pravila hraběnka přicházejíc rychlým krokem a těžce dýchala následkem vzrušení a rychlé chůze. „Já jsem už všechno slyšela, Alexěji Alexandroviči! Příteli můj!“ pokračovala, oběma rukama pevně tisknouc jeho ruku a hledíc mu do očí svýma zčervenalýma, zádumčivýma očima.

Alexěj Alexandrůvič přivstal, vysvobodil z její rukou ruku svou a zasmušile přitáhl pro ni židli.

„Není libo, paní hraběnko? Nepřijímám hostí, protože jsem churav, paní hraběnko,“ mínil Karenin, a rty jeho se zachvěly.

„Příteli můj!“ opětovala hraběnka Lidie Ivánovna, nespouštějíc s něho očí a náhle se brvy její zdvihly svými vnitřními konci, tak že se jí na čele utvořil trojúhelník, následkem čehož nehezká žlutá její tvář se stala ještě nehezčí; ale Alexěj Alexandrovič pocítil, že je jí ho líto a že je jí do pláče. To ho dojalo, chopil se její měkké ruky a počal ji líbati.

„Příteli můj!“ volala hlasem přerývajícím se od rozčilení, „nesmíte se poddávati zármutku. Hoře vaše jest veliké, ale musíte najíti útěchy.“

„Jsem rozerván, jsem zničen, nejsem víc člověkem,“ zvolal Alexěj Alexandrovič, vypustiv její ruku, ale pohlížeje stále v její oči, plné slz. „Stav můj je tím hroznější, že nenacházím nikde opory, ani v sobě samém.“

„Najdete oporu; nehledejte ji ve mně, ačkoli vás prosím, abyste spoléhal na mé přátelství,“ těšila ho hraběnka a vzdychla si. „Oporou naší jest láska, ta láska, kterou On nám odkázal. Břímě Jeho lehké jest,“ pokračovala s oním nadšeným pohledem, jejž dobře znal Alexěj Alexandrovič. „On vám bude podporou a pomůže vám.“

Ačkoli z její slov bylo viděti, že hraběnka pohlíží se zanícením na své vznešené city, a ačkoliv se Alexěji Alexandroviči zdálo, že pozoruje v nich onu nadšenou, nedávno v Petrohradě se rozšířivší mystickou náladu, poslouchal ji přece s tlukoucím srdcem.

„Jsem sláb, jsem zničen. Ničeho jsem nepředvídal a nyní ničeho nechápu.“

„Příteli můj,“ opětovala Lidie Ivánovna.

„Neželím ztráty toho, čeho není více, ne toho!“ pokračoval Alexěj Alexandrovič. „Ale musím se styděti před lidmi za tu situaci, ve které se nyní nacházím. Je to špatné, ale nemohu, nemohu si pomoci.“

„Onen vznešený čin odpuštění, jenž přivádí u vytržení mne i všechny, neučinil jste vy, nýbrž On, Jenž sídlí ve vašem srdci,“ mluvila hraběnka Lidie Ivánovna, obracejíc zbožně oči vzhůru. „A proto není příčiny, abyste se styděl za svůj skutek.“

Alexěj Alexandrovič se zasmušil, sepjal ruce a zachrustil prsty.

„Musila byste znáti všechny podrobnosti,“ promluvil tenkým hlasem. „Síly člověka mají své hranice, hraběnko, a já jsem přišel ku své hranici. Celý den jsem dnes musil dávati rozkazy týkající se domácnosti, jež jsou přímým následkem mého nového osamělého postavení. Služebnictvo, guvernantka, účty… Ten slabý oheň mne spálil, nebyl jsem s to ho snésti. Při obědě… včera málem bych byl odešel od oběda. Nemohl jsem snésti, jak se můj syn na mne díval. On se sice neptal, co to vše znamená, ale bylo vidět, že se chce optat, a já nemohl snésti jeho pohledu. On se bál na mne pohlédnouti; ale ne dosti na tom…“ Alexěj Alexandrovič chtěl se již zmíniti o účtu, jejž mu dnes přinesli, hlas se mu však zachvěl, a on se zarazil. Na onen účet za klobouk a za pentle, napsaný na modrém papíře, nemohl si vzpomenouti bez lítosti k sobě samému.

„Rozumím vám, příteli můj,“ těšila ho hraběnka Lidie Ivánovna, „všemu rozumím; pomoci a útěchy nenajdete ovšem ve mně, ale přece jsem přijela jen proto, abych vám pomohla, budu-li moci. Kdybych mohla sníti s vás všechny tyto ponižující drobné starosti… Vím, že jest třeba ženského slova, ženského rozkazu. Svěříte mně to?“

Alexěj Alexandrovič jí mlčky a vděčně stiskl ruku.

„Budeme se starati společně o Seřëžu. Nejsem sice silna v praktických záležitostech, ale dám se do toho a budu vaší hospodyní. Neděkujte mně. Nečiním to sama…“

„Není možno, abych vám neděkoval.“

„Ale, příteli můj, nepoddávejte se tomu citu, o němž jste mluvil, to jest, že se stydíte za to, co jest nejvznešenějším činem křesťana… kdo se ponižuje, bývá povýšen. A děkovati mně taky nemáte zač. Děkujte Jemu a proste Jeho za pomoc. Pouze v Něm najdeme uspokojení, útěchu, spasení a lásku,“ mluvila hraběnka a zdvihnouc oči k nebi, počala se modliti, jak vyrozuměl Alexěj Alexandrovič z jejího mlčení.

Alexěj Alexandrovič ji poslouchal nyní, a výrazy, jež se mu zprva zdály ne-li nemilými, tedy aspoň zbytečnými, jevily se mu nyní přirozenými a utěšitelnými. Alexěji Alexandroviči nelíbil se dříve onen nový, věčně nadšený tón. Byl člověkem věřícím a náboženství ho zajímalo hlavně ve smysle politickém, nové pak učení, jež si dovolovalo některé nové výklady, bylo mu protivno ze zásady proto hlavně, že připouštělo spory a analysu. Dříve choval se k tomuto novému učení chladně, ano nepřátelsky, a s hraběnkou Lidií Ivánovnou, jež se jím dala unésti, nikdy se nepřel, nýbrž každý její výzev obešel opatrně mlčením. Nyní však ponejprv naslouchal jejím slovům s potěšením a v myšlenkách ničeho proti nim nenamítal.

„Velice vám děkuji za skutky i slova vaše,“ promluvil Karenin, když se přestala modliti.

Hraběnka Lidie Ivánovna stiskla ještě jednou obě ruce svého přítele.

„A nyní přicházím k hlavní věci,“ pravila s úsměvem po krátkém mlčení, stírajíc se tváře zbytky slz. „Jdu k Serëžovi. — Jen v nejkrajnějších případech budu se obraceti přímo k vám.“ S těmi slovy vstala a odešla.

Hraběnka Lidie Ivánovna splnila své slovo. Vzala opravdu na sebe všechny starosti o domácnost Alexěje Alexandroviče. Ale nepřeháněla, když řekla, že je slabá v praktických záležitostech. Všechna její ustanovení se musila měnit, neboť byla nesplnitelna. Měnil je Korněj, komorník Alexěje Alexandroviče, jenž, aniž to kdo pozoroval, vedl nyní celý dům Karenina, a když se pán oblékal, klidně a opatrně mu oznamoval, čeho kde je potřebí. Nicméně i pomoc Lidie Ivánovny byla vysoce opravdivá: stala se mravní oporou Alexěje Alexandroviče, jenž se přesvědčil, že se těší její lásce a úctě, a zvláště tím se stala pro něho důležitou, že ho, jak se s radostí domýšlela, obrátila na křesťanství, t. j. ze lhostejného a ledabylo věřícího obrátila ho v náruživého a vytrvalého stranníka onoho nového výkladu křesťanské náuky, jenž se poslední dobou šířil po Petrohradě. Alexěje Alexandroviče nestálo mnoho namáhání, aby se přesvědčil o pravdě onoho výkladu. Alexěji Alexandroviči podobně jako Lidii Ivánovně a mnohým jiným lidem, kteří sdíleli jejich náhledy, nedostávalo se vůbec hloubky fantasie, oné duševní schopnosti, pomocí které představy, vzbuzené fantasií, stávají se tak určitými, že vyžadují souhlasu s ostatními představami i se skutečností. Neviděl nic nemožného a nesouhlasného v pomyslu, že smrt, určená pro nevěřící, nemůže býti určena pro něho, a jelikož je už proniknut úplnou věrou, o jejíž úplnosti souditi může ovšem jen on sám, není více v jeho duši místa pro hřích a následkem toho zakouší už zde na zemi plné blaženosti.

Pravda, Alexěj Alexandrovič byl si nejasně vědom, jak mělkým a pochybeným jest jeho ponětí o své nové víře, a seznával, že dříve, dokud si ještě nepředstavoval, že jeho odpuštění bylo dílo vyšší moci, a oddával se onomu bezprostřednímu pocitu, zakoušel mnohem více štěstí, než nyní, když každou minutu rozvažoval, že v jeho duši sídlí Kristus a že, když se podpisuje v úředních listinách, vykonává tím vůli boží; avšak pro Alexěje Alexandroviče byl podobný chod myšlenek nezbytným; mělť nutně ve svém ponížení zapotřebí oné, třebas i smyšlené vznešenosti, aby s její výše mohl pohrdati těmi, kdož pohrdali jím, a proto se držel své smyšlené spásy jako opravdového spasení.

XXIII

Hraběnka Lidie Ivánovna vdala se jako velmi mladá a nadšená dívka za bohatého, vznešeného, dobromyslného, veselého hýřila. Už druhý měsíc po svatbě ji muž opustil, na její nadšené důkazy o své něžné lásce odpovídal jen s posměchem, ano se zjevným odporem, jejž si lidé, kteří znali dobré srdce hraběte a neviděli nijakých nedostatků při nadšené Lidii, nikterak nemohli vysvětliti. Od té doby žili odděleně, jako rozvedení, a setkal-li se muž kdy se svou ženou, choval se k ní povždy s jedovatou jízlivostí, jejíž příčiny nebylo možná se dopátrati.

Hraběnka Lidie Ivánovna dávno už nebyla zamilována do svého muže, ale nikdy od té doby nepřestávala býti zamilovanou do někoho. Bývala zamilována do několika osob najednou, do mužských i do žen; byla zamilována skoro do všech lidí, kteří vynikali něčím zvláštním. Zamilovala se do všech nových princezen a princů, kteří se spříznili s ruskou carskou rodinou, byla zamilována do jednoho metropolity, do jednoho světícího biskupa a do jednoho duchovního. Byla zamilována do jednoho žurnalisty, do tří Slovanů, do Komissarova; do jednoho ministra, jednoho doktora, jednoho anglického missionáře a do Karenina. Všechny ty lásky, jež tu ochabovaly, tu zas mohutněly, nepřekážely jí pranic v udržování co nejširších a nejsložitějších dvorních a světských známostí. Ale od té doby, co Karenina postihlo neštěstí a ona ho vzala pod svou obzvláštní ochranu, od té doby, co přijala dozor nad domácností Karenina a starala se, aby v ní všechno bylo v pořádku, přesvědčila se, že všechny její ostatní lásky nejsou pravé, že je opravdově zamilována nyní jen do Karenina. Cit, jejž nyní k němu pociťovala, zdál se jí mohutnějším všech předešlých citů. Když rozbírala svůj nynější cit a porovnávala ho s dřívějšími, seznávala zcela jasně, že by se nebyla zamilovala do Komissarova, kdyby nebyl zachránil život hosudaru, nebyla by se zamilovala do Rističe-Kudžického, kdyby nebylo slovanské otázky; ale Karenina že miluje pro něho samého, pro jeho vznešenou, nepochopitelnou duši, pro tenký, milý jí zvuk jeho hlasu s jeho táhlými intonacemi, pro jeho mdlý pohled, pro jeho povahu a pro měkké bílé ruce s rozdutými žilami. Bývala nejen ráda, kdykoli se s ním setkala, nýbrž pátrala pokaždé na jeho tváři po příznacích toho dojmu, jejž učinila na něho. Chtěla se mu líbiti nejen řečmi, nýbrž i svou osobou. K vůli němu dbala nyní mnohem pečlivěji své toiletty než kdykoli před tím. Nejednou se maně zamyslila nad tím, co by se stalo, kdyby nebyla vdaná a Karenin byl svobodný. Zardívala se rozčilením, když vstupoval do její pokoje, a nedovedla potlačiti nadšený úsměv, kdykoli jí řekl něco příjemného.

Hraběnka Lidie Ivánovna byla už po několik dní nanejvýš rozčilena. Dovědělať se, že Anna s Vronským jsou v Petrohradě. Musila zachrániti Alexěje Alexandroviče od shledání s ní, ba musila ho zachrániti od pouhého trapného seznání, že se ona hrozná ženština nachází v témž městě jako on, a že se s ní může každý okamžik setkati.

Pomocí svých známých vyzvídala, jaké plány mají oni hanební lidé, jak nazývala Annu a Vronského, a snažila se zaříditi za oněch dnů každý pohyb svého přítele tak, aby se nikde s nimi nesetkal. Mladý pobočník, přítel Vronského, jehož prostřednictvím dostávala zprávy a jenž se pomocí hraběnky Lidie Ivánovny nadál obdržeti jakousi koncessi, sdělil jí, že jsou již se svými záležitostmi hotovi a zítra že hodlají opustiti Petrohrad. Lidie Ivánovna nabývala už klidnější mysli, když jí následujícího rána podali lístek, jehož rukopis hned s hrůzou poznala. Byl to rukopis Anny Kareniné. Obálka byla zhotovena z papíru tvrdého jako prkno; na podlouhlém, žlutém papíře byl ohromný monogram, a lístek páchl jemnou voňavkou.

„Kdo to přinesl?“

„Komissionář z hotelu.“

Dlouho se hraběnka Lidie Ivánovna nemohla odhodlati, aby sedla a přečetla dopis. Rozčilením ji zachvátil zádech, jímž trpívala. Když se konečně upokojila, přečetla si tento francouzský přípis:

„Madame la Comtesse, — Křesťanské ctnosti, jimiž je naplněno Vaše srdce, dodávají mně neodpustitelné — jsem si toho jista — smělosti, že vám píšu. Jsem nešťastna, že jsem odloučena od syna. Snažně Vás prosím za dovolení, abych ho mohla uviděti jen jednou před svým odjezdem. Odpusťte, že Vám připomínám sebe. Obracím se k Vám a ne k Alexěji Alexandroviči jen proto, že nechci, aby velkomyslný tento člověk znova strádal při vzpomínce na mne. Znám Váš přátelský poměr k němu, a proto mně porozumíte. Dovolíte, aby Serëža přijel ke mně, aneb mám sama přijeti k němu do domu v určitou hodinu, kterou Vy naznačíte, aneb mně oznámíte, kdy a kde bych se s ním mohla shledati mimo dům? Neočekávám odmrstění, poněvadž znám velkomyslnost té, na níž to závisí. Nemůžete si představiti, s jakou touhou bažím po shledání se synem, a proto si nemůžete představiti tu vděčnost, kterou vzbudíte ve mně svou pomocí. Anna.“

Všechno v onom dopise dráždilo hraběnku Lidii Ivánovnu: i obsah, i narážka na velkomyslnost, a zejména smělý tón, jak se hraběnce zdálo.

„Řekni mu, že odpovědi neobdrží,“ — poručila hraběnka Lidie Ivánovna sluhovi a hned rozevřela podložku a dopsala Alexěji Alexandroviči, že doufá, že se s ním po dvanácté hodině setká při gratulační návštěvě při dvoře.

„Musím s Vámi promluviti o důležité a truchlivé události. Tam se dohodneme, kde se to má státi. Nejlépe u mne; dala bych připraviti Váš čaj. Je to nutné. On sesílá kříž, ale posílá i sílu,“ přidala, aby ho aspoň trochu připravila.

Hraběnka Lidie Ivánovna psávala Alexěji Alexandroviči pravidelně dva i tři lístky denně. Jí se velice líbil tento způsob sdílnosti, jenž měl do sebe cosi elegantního a tajemného, čeho postrádaly její osobní styky.

XXIV

Bylo po gratulacích. Shromáždění se rozcházeli a setkávajíce se před odjezdem, rozmlouvali o posledních novinkách, nově udělených řádech, hodnostech a změnách ve vysokých úřadech.

„Takhle kdyby hraběnce Marii Borisovně přidělili ministerstvo vojenství, a náčelníkem štábu udělali kněžnu Vatkovskou,“ zažertoval šedý stařeček v uniformě zlatem vyšívané se štíhlou krasavicí, dvorní slečnou, jež se ho tázala na změny v ministerstvě.

„A mne pobočníkem,“ odpověděla slečna a usmála se.

„Vám už určili místo. Dostanete se do ministerstva duchovních záležitostí a za pomocníka vám dají — Karenina.“

„Dobrého zdraví, kníže!“ zvolal stařeček, tiskna ruku známému.

„Co jste to povídal o Kareninu?“ ptal se zvědavě kníže.

„On a Puťatov obdrželi Alexandra Něvského.“^[87]

„A já myslil, že už ho má.“

„Ne. Jen se na něho podívejte,“ mluvil stařeček, ukazuje třírohým, zlatem premovaným kloboukem na Karenina, jenž se zastavil ve dveřích sálu s jistým vynikajícím členem státní rady. Karenin byl v dvorním obleku s červenou páskou přes prsa. „Je šťasten a spokojen jako měděný groš,“ dodal, stanuv na okamžik, aby mohl stisknouti ruku atleticky složenému krasavci komořímu.

„Ne, on sestárl,“ mínil komoří.

„Starostmi. Píše nyní samé projekty. Toho nešťastníka nepustí nyní z rukou, dokud mu nevyloží všechno po punktech.“

„Opravdu, jak sestárnul! Il fait des passions. Mně se zdá, že hraběnka Lidie Ivánovna je nyní žárliva na jeho ženu.“

„A víte, o hraběnce Lidii Ivánovně nemluvte, prosím vás, nic špatného.“

„Což je to něco špatného, že je zamilována do Karenina?“

„Je pravda, že Karenina je zde?“

„Totiž ne zde, při dvoře, ale v Petrohradě. Potkal jsem ji včera s Alexějem Vronským na Morské bras dessus, bras dessous.“^[88]

„Cest un homme, qui n’a pas…“^[89] začal komoří, ale zarazil se, vyhnul se s cesty a uklonil se jdoucí tu osobě z carské rodiny.

Tak bez ustání rozmlouvali o Alexěji Alexandroviči, pomlouvali ho, smáli se mu, zatím co on sám zastoupil cestu lapenému členu státní rady a neustávaje ani na sekundu ve svém výkladu, aby mu neušel, vysvětloval mu po punktech svůj finanční projekt.

Skoro v tutéž dobu, kdy od Alexěje Alexandroviče odešla žena, přihodilo se mu největší neštěsLí, jaké se vůbec může státi úředníkovi: zmizela mu možnost dalšího povýšení v úřadě. Bylo to hotovou událostí, všichni to věděli, jen sám Alexěj Alexandrovič ještě netušil, že kariéra jeho je v koncích. Buď že to zavinila jeho půtka se Stremovem, aneb neštěstí se ženou, aneb že Alexěj Alexandrovič dosáhl již prostě oné meze, která mu byla předurčena: každému bylo toho roku zřejmo, že jeho úřední dráha je dokonána. Zaujímal sice doposud důležité místo, byl členem mnoha komissí a komitétů, ale nicméně byl člověkem, jenž už vyslovil své poslední slovo, a od něhož se nic více neočekávalo. Ať si mluvil, ať si navrhoval cokoli, poslouchali ho vždy tak, jako by návrhy jeho byly dávno známy a byly uznány za zbytečné. Ale Alexěj Alexandrovič toho neseznával, naopak, od té doby, co se nacházel opodál bezprostřední vládní činnosti, viděl jasněji než před tím vady a nedostatky v činnosti jiných a pokládal za svou povinnost, ukazovati na prostředky k nápravě oněch vad. Brzy po svém rozloučení se ženou počal spisovati svůj první návrh, týkající se nových soudů, první z nesčetné řady nikomu nepotřebných návrhů ze všech oborů správy, jež mu bylo souzeno ještě napsati.

Nejen, že Alexěj Alexandrovič nepozoroval, jak beznadějným jest jeho postavení v úředním světě, a proto se netrápil, byl naopak nyní spokojenějším, než kdykoli jindy svou působností.

„Kdo ženy nemá, pečuje o to, což jest Páně, kterak by se líbil Pánu; ale kdo se oženil, pečuje o věci tohoto světa, jak by se líbil ženě,“ praví apoštol Pavel, a Alexěj Alexandrovič, jenž se nyní ve všech skutcích svých řídil biblí, vzpomínal si často na tento verš. Zdálo se mu, že od té doby, co je bez ženy, slouží těmi svými různými projekty Pánu více než dříve.

Zřejmá netrpělivost člena státní rady, jenž by byl rád odešel, patrně nepřekážela Alexěji Alexandroviči; ustal ve svých výkladech teprv tehda, když mu člen státní rady uklouzl, uživ k tomu té chvíle, když šel okolo nich jeden z velkoknížat.

Když Alexěj Alexandrovič zůstal o samotě, svěsil hlavu, sbíraje své myšlenky, pak se roztržitě ohlédl a kráčel ke dveřím, ve kterých doufal, že se setká s hraběnkou Lidií Ivánovnou.

„Ku podivu, jak jsou všichni silni a zdrávi fysicky,“ pomyslil si Alexěj Alexandrovič, pohlédnuv na statného komořího s rozčesanými, naparfumovanými licousy a červený krk knížete, upjatého do uniformy, kolem nichž musil kráčeti. „Spravedlivá jsou slova, že všechno na světě je špatné,“ pomyslil si, mrknuv ještě jednou na lýtka komořího.

Kráčeje volným krokem; poklonil se s obvyklým výrazem únavy a důstojenství oněm pánům, kteří právě o něm rozmlouvali, pak vyhlédl ze dveří a počal se ohlížeti po hraběnce Lidii Ivánovně.

„A! Alexěj Alexandrovič!“ zvolal stařeček, svítě očima v tu chvíli, když šel Karenin okolo nich, a chladně naklonil hlavu. „Já jsem vám ještě negratuloval,“ pokračoval stařeček, ukazuje při tom na novou řádovou stužku.

„Děkuju,“ odpovídal Alexěj Alexandrovič. „Máme to dnes krásný den,“ dodal, vyslovuje ze zvyku se zvláštním důrazem slovo „krásný“.

Věděl, že se nad ním smáli, ale vždyť neočekával od nich ničeho kromě nepřátelství; byl tomu již zvyklý.

Spatřiv vyčnívající ze živůtku žlutá ramena hraběnky Lidie Ivánovny, jež vešla právě do dveří a zvala ho k sobě svýma pěknýma, zádumčivýma očima, pousmál se, odhaluje při tom své dosud čistě bílé zuby, a přistoupil k ní.

Toiletta stála Lidii Ivánovnu mnoho starostí, jako vůbec každý její úbor za poslední doby. Účel její toiletty byl zcela opačný, než před třiceti lety. Tehda se snažila něčím se vyzdobiti, a sice čím více, tím lépe. Nyní naopak byla následkem požadavků etikety vyzdobena víc, než se srovnávalo s její stářím a postavou, a proto se snažila, aby rozdíl mezi její vnějškem a toilettními ozdobami nebyl nápadný. Před Alexějem Alexandrovičem dosáhla, čeho si přála, i zdála se mu půvabnou. Bylať pro něho jediným ostrovem příchylnosti moře nepřízně a posměchu, jež ho obkličovalo.

Když procházel řadami posměšných, jízlivých pohledů, bylo přirozeno, že se toužebně blížil k její milujícímu vzhledu jako rostlina k světlu.

„Gratuluju vám,“ vítala ho hraběnka, ukazujíc očima na stužku.

Tlumě úsměv radosti pokrčil rameny a zavřel při tom oči, jakoby chtěl říci, že něco takového mu nemůže způsobiti potěšení. Ale hraběnka Lidie Ivánovna dobře věděla, že je to jedna z jeho hlavních slabostí, ač se nikdy k ní nepřiznával.

„Co dělá náš anděl?“ ptala se hraběnka Lidie Ivánovna na Serëžu.

„Nemohu říci, že bych jím byl úplně spokojen,“ odpověděl Alexěj Alexandrovič, zdvihnuv obrví a otevřev dokořán oči. „Sitnikov také jím není spokojen. (Sitnikov byl paedagog, jemuž bylo svěřeno světské vychování Serëžovo.) Jak jsem vám již vypravoval, pozoruju v něm jakousi lhostejnost k oněm hlavním otázkám, jež mají dojímati duši každého člověka i každého dítěte,“ počal Alexěj Alexandrovič vykládati své myšlenky o jediné věci, jež ho zajímala kromě úřadu, totiž o vychování synově.

Když se Alexěj Alexandrovič s pomocí Lidie Ivánovny vrátil znova k životu a k činnosti, seznal, že jest jeho povinností, pečovati o vychování syna, jenž mu zůstal na starosti. Poněvadž se otázkami vychovatelství nikdy dosud neobíral, věnoval zprva nějaký čas theoretickým studiím o tom předměte. Přečetl několik knih o anthropologii, paedagogice a didaktice, pak si sestavil plán na vychování syna a povolav k hochu nejlepšího petrohradského paedagoga, dal se do práce. Záležitost ta stále ho zajímala.

„Nu, ano, ale srdce? Poznávám v něm srdce otcovo, a chlapec s takovým srdcem nemůže býti špatný,“ nadšeně hájila Lidie Ivánovna Seřëžu.

„Ovšem, může být… Co se mne týče, konám svou povinnost. Toť vše, co mohu učinit.“

„Přijedete ke mně?“ obrátila po krátkém mlčení hraběnka Lidie Ivánovna řeč na jiný předmět. „Musím s vámi promluviti o truchlivé záležitosti. Všechno bych za to dala, kdybych vás mohla zbavit od některých vzpomínek; ale jiní nemají tolik soucitu. Obdržela jsem od ní psaní. Ona je zde, v Petrohradě.“

Při vzpomínce na ženu se Alexěj Alexandrovič zachvěl, ale hned se zas po jeho tváři rozložila ona mrtvá ztrnulost, která vyjadřovala jeho úplnou malomocnost v oné záležitosti.

„Očekával jsem to,“ prohodil truchlivě.

Hraběnka Lidie Ivánovna nadšeně na něho pohlédla a slzy údivu nad vznešeností jeho duše vstoupily jí do očí.

XXV

Když Alexěj Alexandrovič vešel do malinkého, útulného kabinetu hraběnky Lidie Ivánovny, v němž bylo rozestaveno množství starého porcelánu a jehož stěny byly pokryty podobiznami, hostitelky tam ještě nebylo.

Převlékala se ještě.

Na okrouhlém stole byl rozestřen ubrus a na něm byl rozestaven čínský příbor a stříbrný, líhový čajník. Alexěj Alexandrovič rozhlédl se roztržitě po nesčetných, jemu známých podobiznách, zdobících kabinet, pak přisedl ke stolu a rozevřel ležící na něm evangelium. Šelest hedvábných šatů hraběnčiných ho vyrušil.

„Nu, a nyní můžeme klidně posedět,“ začala hraběnka Lidie Ivánovna, spěšně prolézajíc mezi stolem a divanem a v rozčilení se usmívajíc, „a pohovořiti si při našem čaji.“

Když byla Alexěje Alexandroviče několika předběžnými slovy připravila, podala mu těžce dýšíc a červenajíc se psaní, jež obdržela od Anny.

Když psaní přečetl, zamlčel se na dlouho.

„Myslím, že nemám práva jí toho odepříti,“ promluvil konečně nesmělým hlasem a zdvihl oči.

„Příteli můj, vy v nikom nevidíte špatnosti!“

„Naopak, vidím, že všechno je špatné. Ale je-li to spravedlivo…“

Na tváři jeho zračila se nerozhodnost, i bylo vidět, že vyhledává rady, podpory a návodu v záležitosti pro něho nesrozumitelné.

„Nikoli,“ přerušila ho hraběnka Lidie Ivánovna. „Všechno má své meze. Pochopila bych ještě nemravnost,“ pokračovala ne zcela upřímně, protože nemohla nikdy pochopiti toho, co ženy svádí k nemravnosti; „ale nechápu zatvrzelosti, a ke komu? k vám! Jak jen se může zdržovati v jednom městě s vámi? Nikoli, žij si jakkoli dlouho, ale uč se až do smrti.^[90] I já se učím chápati vaši vznešenost a její nízkost.“

„A kdo vrhne kámen?“ odvětil Alexěj Alexandrovič, patrně spokojený svou úlohou. „Já jí všechno odpustil, a proto jí nemohu odepříti toho, co jest pro ni požadavkem lásky — lásky k synovi…“

„Ale je-li to opravdu láska, příteli můj? Míní-li to upřímně? Dejme tomu, že jste odpustil, že jí odpouštíte… máme-li však právo působiti i na duši toho anděla? Vždyť on ji má za mrtvou. Modlí se za ni, a prosí Boha, aby jí odpustil hříchy… Tak je to lépe. Neboť, co si pak pomyslí?“

„Na to jsem nepomyslil,“ promluvil Alexěj Alexandrovič, patrně svoluje.

Hraběnka Lidie Ivánovna si zakryla tvář rukama a umlkla. Modlila se.

„Přejete-li si slyšet moji radu,“ promluvila, když se pomodlila a odhalila tvář, „tedy neradím vám to dělat. Což pak nevidím, jak strádáte, jak se všechny vaše rány znova otevřely? Ale dejme tomu, že zapomínáte na sebe jako vždy. K čemu to však může vésti? K novému strádání s vaší strany a k mučení chlapce. Zbývá-li v ní aspoň kousek lidského citu, neměla by si toho sama přáti. Nikoliv, neradím vám k tomu bez váhání a dovolíte-li mně, odepíšu jí.“

Alexěj Alexandrovič svolil a hraběnka Lidie Ivánovna napsala následující francouzský přípis:

„Madame,

Vzpomínka Vašeho syna na Vás mohla by zavdati příčinu k otázkám s jeho strany, na něž by nebylo možno odvětiti, aby se v dětskou duši nevložil zárodek odsuzování toho, co má zůstati pro něho svatým, a proto Vás prosím, abyste zápornou odpověď svého muže přijala v duchu křesťanské lásky. Prosím Nejvyššího, aby Vám byl milostiv.

Hraběnka Lidie.“

Přípis ten dosáhl svého tajeného cíle, k němuž se hraběnka Lidie Ivánovna ani sama vlastně nechtěla přiznati. Urazil totiž Annu do hlubin duše.

Když se Alexěj Alexandrovič vrátil toho dne domů od Lidie Ivánovny, nebyl s to, aby se venoval svému obvyklému zaměstnání a nalezl onen duševní klid věřícího a spaseného člověka, jehož zakoušel dříve.

Vzpomínka na ženu, která se tak velice provinila proti němu a vzhledem k níž byl on svatým, jak mu právem tvrdila hraběnka Lidie Ivánovna, neměla by vlastně rušiti jeho poklidu. Avšak klidu přece nenacházel. Nerozuměl knize, kterou četl, a nemohl se zbaviti trapných vzpomínek na svůj poměr k ní a na chyby, jichž se, jak se mu zdálo, dopustil vzhledem k ní. Zejména vzpomínka, jak na zpáteční cestě z dostihů přijal její vyznání nevěrnosti, a zejména, že žádal na ní pouze, aby zachovávala slušnost na zevnějšek, ale hraběte nevyzval na souboj: to ho mučilo jako by těžký hřích. Také ho trápila vzpomínka na přípis, který jí poslal; hlavně pak odpuštění, o něž nikdo nestál, a péče jeho o cizí dítě pálily srdce jeho studem a lítostí.

Podobný pocit studu a lítosti zakoušel i nyní, když probíral v myšlenkách všechny své styky s ní a vzpomněl si na neobratná slova, jimiž jí po dlouhém váhání nabídl svou ruku.

„Ale čím jsem vlastně vinen?“ tázal se sám sebe, a tato otázka budila v něm pokaždé druhou otázku, zdali všichni ti Vronští, Oblonští… všichni ti komoří s tlustými lýtky cítí jinak, jinak-li milují a jinak se žení. A tu si představoval celou řadu oněch zdravých, silných, sebevědomých lidí, k nimž se všude a pokaždé obracela jeho zvědavá pozornost. Zapuzoval sice od sebe podobné myšlenky, snažil se přesvědčiti se, že není živ pro zdejší dočasný život, nýbrž pro život věčný, že v jeho duši sídlí mír a láska. Ale ta okolnost, že za svého dočasného, nicotného života dopustil se několika, jak se mu zdálo, nepatrných chyb, mučila ho přece tak, jako by ani nebylo té věčné spásy, ve kterou věřil. Podobné pokušení netrvalo však dlouho, a v duši Alexěje Alexandroviče obnovil se brzy zas onen mír a to vědomí vznešenosti, kteréž umožňovaly, že mohl zapomenouti na to, nač nechtěl vzpomínati.

XXVI

„Nu, což, Kapitonyči?“ zvolal Serëža, jenž se celý červený a veselý vracel v předvečer dne svého narození z procházky a podával svůj zimní kabát vysokému starému vrátnému, jenž se na malinkého človíčka usmíval s výše svého vzrůstu, „byl zde dnes podvázaný úředník? Papa ho přijal?“

„Přijal. Sotva že vyšel řiditel kanceláře, hned jsem ho oznámil,“ odpovídal vrátný vesele mrknuv. „Dovolte, já vám sundám.“

„Serëžo!“ zvolal vychovatel Slovan, obrátiv se ve dveřích, vedoucích do vnitřních pokojů, „zujte se sám.“ Ale Serëža, ačkoli slyšel slabý hlas vychovatelův, nedbal na něho, stál, drže se rukou za livrej vrátného, a hleděl mu do tváře.

„A co, papa učiní pro něho, zač prosil?“

Vrátný přisvědčil pokynem hlavy.

Podvázaný úředník, jenž už sedmkrát přicházel prosit Alexěje Alexandroviče, zajímal Serëžu i vrátného. Serëža se s ním setkal kdysi v předsíni a slyšel, jak úpěnlivě prosil vrátného, aby ho oznámil, a jak tvrdil, při tom, že by jinak musil zemříti i s dětmi hlady.

Když pak se Serëža ještě podruhé setkal v předsíni s tímto úředníkem, počal ho zajímati.

„A co, byl velmi rád?“ ptal se dále vrátného.

„Jakž by nebyl rád, div si neposkakoval radostí, když odcházel.“

„A nikdo nic nepřinesl?“ ptal se Serëža po krátkém mlčení.

„Nu, mladý pane,“ odpověděl mu šeptem vrátný, kývaje hlavou, „od paní hraběnky.“

Serëža ihned pochopil, že to, o čem se zmínil vrátný, je dárek k jeho narozeninám od hraběnky Lidie Ivánovny.

„Co povídáš, kde?“

„Korněj to odnesl k papa. Něco hezkého to musí býti.“

„Veliké? Takhle?“

„Trochu menší, ale hezké.“

„Knížka?“

„Ne, nějaká hračka. Jděte, jděte, Vasilij Lukič vás volá,“ připomenul mu vrátný, když byl zaslechl blížící se kroky vychovatelovy, a počal opatrně rozvírati jeho ručku, jež vězela do poloviny v rukavici a držela ho za opasek, při tom ukazoval hlavou na Lukiče.

„Vasile Lukiči, hned, hned,“ zvolal Serëža s veselým a laskavým úsměvem, jenž pokaždé odzbrojoval přísného Vasila Lukiče.

Serëžovi bylo příliš veselo, příliš mnoho štěstí zakoušel toho dne, aby se nesdělil se svým přítelem o rodinnou radost, o níž se dověděl na procházce v Letním sadu od neteře hraběnky Lidie Ivánovny. Radost ta zdála se mu obzvláště důležitou proto, že se udála současně s radostí podvázaného úředníka a se zprávou, že mu přinesli hračky. Serëžovi se zdálo, že je dnes den, kdy se musí každý radovat a veselit.

„Ty víš? Papa obdržel Alexandra Něvského.“

„Jakž bych nevěděl? už sem přijížděli s gratulacemi.“

„A je papa rád?“

„Jak pak nebýti rád carské milosti. Je to uznání zásluh,“ odpovídal vrátný přísně a vážně.

Serëža se zamyslil a díval se do tváře vrátného, kterou znal již do nejmenších podrobností, zejména jeho bradu, umístěnou mezi šedými licousy, které nikdo neviděl tak jako Serëža, poněvadž se na ni díval vždy zespoda.

„Tvá dcera dávno už nebyla u tebe?“

Dcera vrátného byla baletní tanečnicí.

„Kdo pak chodí ve všední den? Musí se také učit, a vy se též máte učiti, mladý pane, jděte!“

Když přišel Serëža do světnice, místo aby sedl ke knize, počal vykládati učiteli své mínění, že to, co přinesli, bude asi mašina. „Co vy myslíte?“ optal se vychovatele.

Ale Vasilij Lukič myslil jen na to, že se má Serëža učiti z mluvnice, co mu uložil učitel, jenž přijde ve dvě hodiny.

„Jen to mi řekněte, Vasile Lukiči,“ ozval se náhle ještě, když už seděl u pracovního stolku a držel knihu v rukou, „co je víc, než Alexandr Něvský? Vy víte? Papa dostal Alexandra Něvského.“

Vasilij Lukič mu sdělil, že vyšším než Alexandr Něvský je řád sv. Vladimíra.

„A ještě výše?“

„Nejvyšší je řád sv. Ondřeje Prvozvaného.“

„A ještě výše než Ondřej?“

„Nevím.“

„Jak, vy také nevíte?“ A Serëža se opřel na ruce a zahloubal se v myšlenky.

Myšlenky jeho byly co nejsložitější a nejrozmanitější. Napadlo mu: „Což jestliže otec obdrží najednou i Vladimíra, i Ondřeje, a jak bude dnes následkem toho mnohem hodnější při hodině, i jak sám, až bude velkým, obdrží všechny řády; i ten, který si vymyslí ještě výše Ondřeje. Sotva ho vymyslí, už si ho zaslouží. Pak si vymyslí ještě vyšší řád a on hned ho zase zaslouží.“

Za takých myšlenek minul čas, přišel učitel, Serëža se nenaučil, co mu bylo uloženo o příslovkách času, místa a způsobu; učitel nejen že nebyl spokojen, nýbrž rozmrzel se. Tato mrzutost učitelova dojala Serëžu. Byl si vědom své viny, že se nepřipravil k hodině; ale jakkoliv měl mnoho dobré vůle, nijak se mu to nedařilo. Pokud mu učitel vykládal, věřil mu a jako by chápal, ale jakmile zůstával sám, nijakým způsobem si nemohl vzpomenouti a nemohl pochopiti, že kraťoučké a lehce srozumitelné slovo „náhle“ jest příslovečné určení způsobu; ale přec jen mu bylo líto, že zarmoutil učitele.

Vyčkal chvíli, kdy se učitel mlčky zahleděl do knihy.

„Michajle Iványči, kdy bývá váš svátek?“ otázal se ho náhle.

„Raději kdybyste myslil na své učení; svátek pro rozumného člověka neznamená pranic, je to den jako ostatní dny, kdy se musí pracovati.“

Serëža pohleděl pozorně na učitele, na jeho řídkou bradu, na brejle, jež se mu svezly trochu níže červeného pruhu na nose, a zamyslil se tak, že neslyšel víc nic, co mu učitel vykládal. Cítil, že učitel nebyl přesvědčen o tom, co mu řekl, seznal to po hlase, jakým ta slova pronesl. „Proč jen se smluvili všichni, že budou vykládati stejným způsobem samé takové zdlouhavé a nepotřebné věci? Proč pak mne odpuzuje od sebe? Proč mne nemá rád?“ tázal se zarmouceně sám sebe a nenacházel odpovědi.

XXVII

Když učitel odešel, měla počíti hodina otcova. Pokud otec nepřišel, sedl si Serëža ke stolu, pohrával nožíkem a zamyslil se. Jedním z nejoblíbenějších zaměstnání Serëžových bylo pátrati po matce na procházkách. Nevěřil vůbec ve smrt a v matčinu smrt zvlášť přes to, že Lidie Ivánovna mu to sdělila a otec potvrdil. A proto, i když mu řekli, že máť zemřela, stále po ní pátral, kdykoliv chodil na procházku. Každá plná, graciosní ženština s tmavými vlasy zdála se mu matkou. Kdykoliv uviděl takovou ženštinu, pocítil vždy ve svém srdci pocit něžnosti, že až se mu dech krátil a slzy stoupaly do očí. I čekal, že ona ženština k němu přistoupí a zdvihne závoj; pak spatří celou její tvář, ona se usměje, obejme ho, ucítí páchnoucí od ní známou jemu vůni, pocítí něžnost její ruky a zapláče radostí, jako kdysi večer, když si ulehl před její nohama, ona ho lehtala a on se smál a kousal ji do bílé ruky s prsteny. Později, když se náhodou dověděl od chůvy, že máť jeho nezemřela, a otec s Lidií Ivánovnou mu vysvětlili, že zemřela pro něho, protože není hodná (čemuž však nijak nemohl uvěřiti, protože ji miloval), vyhledával ji na svých procházkách dále a čekal ji každého dne. Dnes byla v Letním sadu jakási dáma s lilovým závojem, kterou sledoval očima s chvějícím se srdcem, mysle, že je to ona, když se k nim blížila po pěšině. Ale dáma nedošla do konce pěšiny a zmizela někde v sadu. Dnes vzpomínal Serëža na máteř s mnohem větší láskou a něžností než kdykoliv jindy a zapomenuv na vše, rozřezal, pokud čekal na otce, celý kraj stolu svým perořízkem, upíraje své lesknoucí se oči do neurčita a přemýšleje o ní.

„Papa jde!“ vyrušil ho Vasilij Lukič.

Serëža vyskočil, přistoupil k otci, políbil mu ruku a pozorně na něho pohlédl, hledaje na jeho tváři příznaků radosti, že obdržel Alexandra Něvského.

„Bylo ti veselo na procházce?“ oslovil ho Alexěj Alexandrovič, sedaje do svého křesla; pak přitáhl k sobě knihu Starého zákona a rozevřel ji. Alexěj Alexandrovič říkal sice nejednou Serëžovi, že každý křesťan má dobře znáti biblickou dějepravu, ale sám se musil často dívati do Starého zákona a Serëža to zpozoroval.

„Ano, bylo velmi veselo, papa,“ odpověděl Serëža a posadil se z boku na židli a počal se na ní houpati, což bylo zapovězeno. „Potkal jsem Náděnku (Náděnka byla neť Lidie Ivánovny, která ji vychovávala). Ona mně řekla, že vám dali novou hvězdu. Jste rád, papa?“

„Především nehoupej se,“ odvětil Alexěj Alexandrovič, „a za druhé ne odměna je draha, ale práce. I přál bych si, abys si to pamatoval. Budeš-li se namáhati, budeš-li se učiti jen proto, abys tím zasloužil odměnu, bude se ti každá práce zdáti obtížnou, ale budeš-li pracovati,“ mluvil Alexěj Alexandrovič vzpomínaje si, jak mu jen vědomí povinnosti dodávalo síly při nudném zaměstnání dnešního rána, když se musil podepsati ve stoosmnácti listinách — „budeš-li pracovati s láskou k práci, v ní samé nalezneš odměnu.“

Serëžovy oči, jež se až dosud blýskaly něžností a veselostí, pohasly a sklonily se před pohledem otcovým. Byl to týž dávno jemu známý tón, s jakým se vždycky k němu otec obracel, a Serëža vymyslil si již způsob, jak se má při něm chovati. Otec mluvíval s ním vždy tak, jako by se, jak se Serëžovi zdálo, obracel k jakémusi smyšlenému chlapci, k jednomu z těch, o kterých se mluví ve knížkách, ale kteří neměli se Seřëžou ničeho společného. A kdykoliv s ním otec počal rozmlouvati, vždy se snažil stavěti se právě takým smýšleným chlapcem z knihy.

„Rozumíš mně, doufám,“ dodal otec.

„Ano, papa,“ odpověděl Serëža tónem smyšleného hocha.

Hodina záležela z učení na paměť několika veršům z evangelia a z opakování počátku Starého zákona. Verše z evangelia uměl Serëža jakž takž; ale v tu chvíli, kdy je odříkával, zadíval se na otcovo čelo, jež se u skrání náhle zahýbalo, popletl se a konec jednoho verše připojil k počátku verše následujícího. Alexěj Alexandrovič pozoroval ovšem, že chlapec nerozumí tomu, co odříkává a to ho podráždilo.

Zasmušil se a počal vykládati Serëžovi, co tento slyšel už mnohokrát, ale přec si nepamatoval, protože se to rozumělo samo sebou právě tak, jako že „náhle“ jest příslovečným určením způsobu. Serëža pohlížel ulekaným okem na otce a měl jen jednu myšlenku; přikáže mu otec anebo nepřikáže opakovati to, co nyní povídá, jak někdy činíval. Myšlenka ta Seřëžu tak polekala, že nerozuměl teď už zhola ničemu. Ale otec mu neporučil opakovati, co řekl, a přistoupil k Starému zákonu. Serëža dobře vypravoval jednotlivé události; ale když měl odpovídati na otázky, čeho symbolem jsou některé z těch událostí, neuměl nic, ačkoliv byl už několikrát za to potrestán. Když však se ho otec počal vyptávali na předpotopní patriarchy, tu nevěděl už ani slova, mátl se, řezal stůl a houpal se na židli. Ze všech těch patriarchů věděl jen o jednom, totiž o Enochovi, jenž byl vzat za živa do nebe. Dříve znával aspoň jména, ale nyní zapomněl je úplně, a sice hlavně proto, že Enoch byl jeho nejzamilovanější osobou z celého Starého zákona a jeho vzetí za živa na nebe spojovalo se v jeho hlavě s celým řetězem myšlenek, jimž se i nyní oddal, upíraje při tom oči na otcův řetízek a na knoflík u vesty, jenž byl jen do pola zapjat.

Ve smrt, o níž mu tak často vypravovali, Serëža vůbec nevěřil; nevěřil, že by lidé, které on miluje, mohli umříti, a zejména, že i sám zemře. Měl to zhola za nemožné a nepochopitelné, ale jemu nicméně říkali, že všichni zemrou. I poptával se na to u lidí, jimž věřil, a ti mu říkali totéž; i chůva to tvrdila, ačkoliv neochotně; ale Enoch nezemřel, je tedy patrno, že neumírají všichni. „A proč by se nemohl každý tak Bohu zalíbiti, aby byl vzat za živa na nebe?“ pomyslil si Serëža. Špatní lidé, to jest tací, jichž Serëža neměl rád, mohli umírati, ale hodní mohou býti všichni takoví jako Enoch.

„Tak kteří že byli patriarchové?“

„Enoch, Enos.“

„Ty už jsi jmenoval. To je nepěkné, Serëžo, velice nepěkné. Nehledíš-li naučiti se tomu, co je pro každého křesťana nejdůležitější,“ hněval se otec vstávaje, „což tedy tě může ještě zajímati? Jsem tebou nespokojen a Petr Ignatič (to byl hlavní paedagog) také je nespokojen… Musím tě potrestat.“

I otec, i paedagog byli nespokojeni Seřëžou, a chlapec se vskutku učil špatně. Ale nedalo se říci, že by byl neschopným, naopak byl mnohem schopnější než ti hoši, jež paedagog stavěl Serëžovi za příklad. Otci se zdálo, že se nechce učiti tomu, čemu ho učili, ale ve skutečnosti se tomu vůbec učiti nemohl; nemohl to proto, že cítil ve své duši daleko nutnější požadavky než ty, jež činili k němu otec a paedagog. Požadavky ty si odporovaly a následkem toho chlapec vstoupil přímo v zápas se svými vychovateli. Bylo mu devět let, byl ještě dítětem, ale znal již svou duši, byla mu drahá i chránil ji, jako víčko chrání oko, a nikoho nepouštěl dovnitř své duše, kdo nedovedl otevříti vchod k ní klíčem lásky. Jeho vychovatelé si stěžovali, že se nechce učiti, ale duše jeho přetékala touhou poznání. Učil se u Kapitonyče, u chůvy, u Náděnky, u Vasila Lukiče, jen ne u učitelů. Voda, již čekali otec a paedagog na svůj mlýn, dávno již prosákla a pracovala na jiném místě.

Otec potrestal Serëžu tím, že ho neodpustil k Náděnce, neteři Lidie Ivánovny, ale trest ten ukázal se pro Serëžu výhodným. Vasilij Lukič byl v dobré míře a ukázal Serëžovi, jak se dělají větrné mlýny. Celý večer ušel při práci a v myšlenkách o tom, jak by se dal sestaviti takový mlýn, aby se mohl na něm sám houpati: chytil by se rukama za křídla, nebo by se k nim přivázal a houpal se. O matce toho večera Serëža nepřemýšlel, ale když si lehl, přišla mu náhle na mysl. I pomodlil se svými slovy, aby se od zítřka, jeho narozenin, přestala skrývati a přišla k němu.

„Vasile Lukiči, víte, o co jsem se modlil víc, než obyčejně?“

„Abyste se lépe učil?“

„Ne.“

„Hračky?“

„Ne. Neuhádnete. Ach, takové krásné, ale já vám nepovím! Až se to splní, pak vám řeknu. Neuhádl jste?“

„Ne, já neuhádnu. Řekněte mi sám,“ řekl Vasilij Lukič usmívaje se, což se zřídka přiházelo. „Nu lehněte si, já zhasím svíčku.“

„A já budu bez svíčky ještě lépe viděti to, co vidím a oč jsem se modlil. Ach, hned bych byl své tajemství vyzradil!“ dal se Serëža vesele do smíchu.

Když vychovatel odnesl svíčku, slyšel a cítil Serëža svoji máteř. Nahýbala se nad ním a laskala ho milostným pohledem; ale v tom se objevily větrné mlýny, perořízek, všechno se smísilo a usnul.

XXVIII

Vronský s Annou, když přijeli do Petrohradu, ubytovali se v jednom z nejlepších hostinců. Vronský zvlášť v přízemí, Anna pak nahoře s dítětem, kojnou a komornou ve velkém bytě, záležejícím ze čtyř komnat.

Hned první den po svém příjezdu dojel Vronský k bratrovi. Tam se setkal s matkou, jež přijela z Moskvy za nějakými záležitostmi. Máť i švakrová ho přivítaly jak obyčejně; vyptávaly se ho, jak se mu dařilo v cizině, rozmlouvaly o společných známých, ale nezmínily se ni slovem o jeho poměru k Anně. Ale bratr, jenž na zejtří přijel hned ráno ke Vronskému, ptal se ho sám na ni, a Alexěj Vronský mu přímo řekl, že na svůj poměr ke Karenině hledí jako na manželství; že doufá, že se mu podaří dosíci rozvodu, pak že se s ní ožení, ale i do té doby bude ji vždy pokládati za svou ženu a prosí, aby to sdělil matce i své ženě.

„Neschvaluje-li se ve společnosti mé jednání, na tom mně málo záleží,“ pravil Vronský; „chtějí-li však moji příbuzní zůstati v přátelském poměru se mnou, musejí v témž poměru býti k mé ženě.“

Starší bratr, jenž si vždycky vážíval mínění mladšího bratra, nevěděl, jak náleží, má-li pravdu nebo ne, dokud otázka ta nebude rozhodnuta ve společnosti; se své strany však neměl ničeho proti tomu a spolu s Alexějem se odebral k Anně.

Před bratrem jako vždy před cizími osobami říkal Vronský Anně vy a choval se k ní jako k blízké známé, ač se při tom předpokládalo, že bratr je o poměru jejich zpraven, a mluvilo se, že Anna pojede na statek Vronského.

Přes to, že Vronský znal do podrobna společenský život, nacházel se přece následkem nového poměru, v němž se nyní nalézal, v podivném poblouzení. Zdálo by se, že musil věděti, že je mu spolu s Annou přístup do společnosti zamezen; ale v jeho hlavě zrodilo se nyní jakési neurčité mínění, že za starých dob vskutku by tomu bylo tak, ale nyní, kdy se jeví bystrý pokrok (stalť se za poslední doby, aniž to pozoroval, stranníkem všelikého pokroku), musily se názory společnosti změniti a otázka, budou-li ve společnosti přijati nebo ne, nemůže býti pokládána za rozhodnutou. „Ovšem,“ myslil si, „dvorní společnost jí více nepřijme, ale blízké osoby mohou a musí pohlížeti na věc, jak se na ni má hleděti.“

Ví-li člověk, že může seděti, jak je mu libo, dovede třeba několik hodin prosedeti se skříženýma nohama; bude-li však nucen proseděti v takové pose, dostane do nohou křeče, nohy budou sebou škubati a samy se potáhnou k místu, do kterého by se člověku chtělo je protáhnouti. Totéž pociťoval nyní Vronský vzhledem k světu. Ač byl v duši přesvědčen, že svět je pro ně uzavřen, přece se pokoušel, nezmění-li se nyní pravidla světa a nepřijmou-li jich. Ale velmi brzy poznal, že pro něho osobně svět sice zůstal otevřený, pro Annu však že jest uzavřen. Jako při hře na kočku a myšku tytéž ruce, jež se zdvíhaly, aby propustily jeho, spouštěly se ihned, jakmile chtěla proklouznouti pod nimi Anna.

Jednou z prvních dam vysokého petrohradského světa, s níž se setkal Vronský, byla jeho sestřenice Betsy.

„Nu, konečně,“ vítala ho radostně, „a což Anna? Jsem velmi ráda! Kde pak jste se ubytovali? Dovedu si představiti, jak se vám náš Petrohrad musí zdáti hrozným po vaší rozkošné cestě. Představuji si váš medový měsíc v Římě. A což rozvod? Je to vše již provedeno?“

Vronský spozoroval, že se nadšení Betsy ihned zmenšilo, jakmile zvěděla, že rozvod není ještě proveden.

„Hodí po mně kamenem, já vím,“ pravila na to, „ale přece pojedu k Anně; ano, na každý způsob pojedu. Vy se tu nezdržíte dlouho?“

A opravdu téhož ještě dne přijela k Anně. Ale tón její nebyl už daleko takový jako dříve. Byla patrně hrda na svou smělost a čekala, že Anna ocení věrnost její přátelství. Proseděla u Anny všeho všudy deset minut, rozmlouvajíc o událostech ve vyšší společnosti. Před odchodem prohodila:

„Vy jste mně ještě neřekla, kdy bude rozvod. Já jsem svůj čepec ovšem zahodila za mlýn, ale ostatní naškrobené límce budou vás bodati mrazem, dokud se nezasnoubíte. A vždyť je to tak lehko nyní. Ca se fait. Vy tedy v pátek pojedete? Škoda, že se více už neuvidíme.“

Betsyna tónu byl by se Vronský mohl dovtípiti, čeho mohl očekávati; učinil však ještě jeden pokus u svých příbuzných. Do matky se nenadál ničeho, vědělť, že matka, jež byla nadšena pro Annu, když se s ní poprvé seznámila, neodpustila by jí nyní, protože byla vinnou, že se kariera synova zmařila. Avšak velikou naději skládal na Varji, ženu bratrovu. Doufal, že nehodí po nich kamenem, že prostě a odhodlaně přijede k Anně a přijme její návštěvu.

Hned druhého dne po svém příjezdu zajel Vronský k ní, zastal ji samotnu a přímo vyslovil své přání.

„Víš zajisté, Alexěji,“ promluvila Varja, když vyslechla Vronského, „jak tě mám ráda a že jsem hotova pro tebe učiniti všechno; ale mlčela jsem, protože jsem věděla, že nemohu pomoci ani tobě, ani Anně Arkáďjevně,“ mluvila dále, při čemž obzvlášť pozorně pronesla jméno Anny Arkáďjevny. „Nemysli si, prosím tě, že bych odsuzovala. Nikdy! Snad bych na její místě učinila totéž, nerozbírám a nemohu rozebírati podrobností,“ pokračovala, vzhlížejíc nesměle na zasmušilou jeho tvář, „ale musíme věci nazývati pravým jménem. Ty chceš, abych jí učinila návštěvu, abych přijala návštěvu její a tím abych ji rehabilitovala ve společnosti; ale můžeš pochopiti, že je to pro mne nemožno. Mám dcery a musím navštěvovati společnost k vůli muži. Dejme tomu, že pojedu k Anně Arkáďjevně; vždyť ona sama pochopí, že jí nemohu k sobě zváti, aneb že bych ji mohla pozvati jen v takový den, kdy by se nesetkala u mne s takovými osobami, jež pohlížejí na záležitost vaši jinak; a to by ji urazilo. Nemohu ji pozdvihnout…“

„Já však nemám za to, že by byla upadla hlouběji, než sta jiných osob, jichž návštěvy přijímáte,“ přerušil ji Vronský ještě zasmušileji a mlčky vstal, věda, že rozhodnutí švakrové je pevné.

„Alexěji! Nehněvej se na mne, prosím tě, rozvaž, že to není má vina,“ promluvila Varja, pohlížejíc na něho s nesmělým úsměvem.

„Já se na tě nehněvám,“ odpověděl Vronský stejně zasmušile, „ale je mi toho dvojnásob líto. Je mi toho i proto líto, že to ruší naše přátelství. Neruší snad úplně, ale ochlazuje. Vždyť pochopíš, že ani já nemohu jinak jednati.“

A s těmi slovy od ní odešel.

Vronský viděl, že všechny další pokusy by byly marny a že těch několik dní musí v Petrohradě stráviti jako v cizím městě, musí se vzdalovati všelikých styků s dřívějšími známými, aby se vyhnul nepříjemnostem a urážkám, jež byly tak trapny pro něho. Jednou z hlavních nepříjemností jeho postavení v Petrohradě bylo to, že Alexěj Alexandrovič a jeho jméno byli všude. Ať se dal o čemkoliv do řeči, rozprava pokaždé přecházela na Alexěje Alexandroviče; ať přijel kamkoli, všude se s ním setkával. Tak aspoň se zdálo Vronskému, jako se zdává člověku, jehož bolí prst, že jako naschvál zavazuje o všechno právě oním bolavým prstem.

Pobyt v Petrohradě zdál se Vronskému ještě proto nesnesitelným, že po celou tu dobu pozoroval u Anny jakousi novou náladu, již si nedovedl vysvětliti. Chvílemi se zase stávala chladnou, podrážděnou a nedostupnou. Ji patrně cosi trápilo, cosi tajila před ním, a jako by ani nepozorovala těch urážek, jež otravovaly jeho život, a které pro její jemnocit musily býti ješte trapnějšími.

XXIX

Při návratu do Ruska měla Anna mimo jiné také v úmyslu shledati se se synem. Od té chvíle, jak odejela z Itálie, nepřestávala ji myšlenka o tomto shledání znepokojovati. A čím více se blížila k Petrohradu, tím větší zdála se jí radost a důležitost onoho shledání. Otázkou, dá-li se vůbec shledání ono provésti, se nezabývala. Zdálo se jí zcela přirozeným a prostým spatřiti syna, když se bude nacházeti v jednom městě s ním. Ale když přibyla do Petrohradu, přišlo jí náhle na mysl nynější její postavení ve společnosti v celé své jasnosti, a tu seznala, že je velmi obtížno provésti ono shledání.

Byla už dva dni v Petrohradě. Myšlenky na syna neopouštěly jí ani na okamžik, a přec ho dosud nespatřila. Aby jela přímo do domu, kde se mohla setkati s Alexějem Alexandrovičem, k tomu, věděla, že nemá práva. Mohlo by se státi, že by jí nevpustili a tím ji urazili. Psáti muži a vyjednávati s ním — samo pomyšlení na to působilo jí hrůzu; mohla býti klidnou jen tehda, když nepřemýšlela o muži. Zvěděti, kam a kdy syn chodí na procházku a tam ho spatřiti, bylo pro ni málo; tak dlouho se již chystala na toto shledání, měla mu tolik říci a tak se jí chtělo obejmouti a zlíbati ho. Stará Serëžova chůva mohla jí býti nápomocna a dáti jí potřebná pokynutí, ale chůvy té nebylo víc v domě Alexěje Alexandroviče. Co se nacházela v takových pochybnostech a pátrala po chůvě, minuly dva dny.

Když zvěděla o přátelském poměru Alexěje Alexandroviče ke hraběnce Lidii Ivánovně, odhodlala se Anna třetího dne napsati jí list, který ji stál mnoho namáhání a v němž úmyslně podotkla, že její shledání se synem má záviseti na velkomyslném dovolení mužově. Soudila totiž, že muž, až mu ukážou ono psaní, bude chtít pokračovati ve své úloze velkomyslného člověka a prosby její neodmrští.

Kommissionář, jenž dodal psaní, přinesl jí nejtvrdší a nejneočekávanější odpověď, totiž, že se jí nedostane odpovědi. Nikdy se ještě nepokládala za tak poníženou, jako v tu chvíli, když z úst kommissionáře, jejž schválně zavolala, uslyšela vypravování o tom, jak čekal u hraběnky a jak mu pak vzkázala, že odpovědi neobdrží. Anna se cítila poníženou, uraženou, ale při tom seznávala, že hraběnka Lidie Ivánovna se svého stanoviska je práva. Zármutek její byl tím hlubší, poněvadž jej musila nésti samotna. Nemohla a nechtěla se oň děliti s Vronským; tušilať, že pro něho, ač byl hlavní příčinou její neštěstí, musila se otázka shledání se synem zdáti malicherností. Věděla, že nikdy nedovede pochopiti celou hlubinu její strádání, a bála se, aby nevzplanula nenávistí proti němu za jeho lhostejnost, kdyby se o věci té před ním zmínila. Toho se bála více než všeho na světě a proto tajila před ním všechno, co se týkalo syna.

Proseděla doma celý den a stále přemýšlela o prostředcích ku shledání se synem. Na konec se odhodlala, že dopíše muži. Sestavila si již koncept onoho přípisu, když jí podali psaní od Lidie Ivánovny. Dosavadní mlčení hraběnky bylo příčinou, že se smířila se svým osudem a pokořila, ale to psaní nyní a všechno, co vyčetla nyní mezi jeho řádky, tak ji podráždilo, tak urážlivým zdál se jí vztek hraběnčin u porovnání s její vášnivou a zákonitou láskou k synovi, že se rozhořčila na jiné a přestala obviňovati sama sebe.

„Ta chladnost jest pouhá přetvářka,“ tvrdila si všechna rozčilena; „jim se chce mne urážeti a týrati chlapce, a já se jim mám pokořiti! Za nic na světě! Ona je horší než já. Já aspoň nelhu,“ a ihned se rozhodla, že hned zítra v den Serëžova narození pojede přímo do domu mužova, podplatí služebnictvo, bude podváděti, vůbec odhodlá se na vše, jen aby spatřila syna a roztrhala onu nestoudnou pavučinu klamu, kterouž obestřeli její nešťastné dítě.

A hned jela do skladu hraček, nakoupila tam dárků pro syna a sestavila si plán zítřejšího jednání. Pojede k němu záhy ráno v osm hodin, kdy Alexěj Alexandrovič zajisté ještě nevstane, přijde s penězi v rukou, jimiž podplatí vrátného a lokaje, aby ji vpustili, a zahalena závojem řekne jim, že přijíždí od Serëžova kmotra s přáním a s poručením, aby zakoupené hračky postavila k jeho posteli. Jen slov, jež chtěla promluviti k synovi, si nesestavila. Jakkoli si lámala o to hlavu, nic kloudného si nemohla vymysliti.

Druhého dne v osm hodin ráno vystoupila Anna samotna z najatého kočáru a zazvonila u vchodu svého bývalého domu.

„Jdi, podívej se, co si přeje. Nějaká paní,“ zvolal Kapitonyč, jenž ještě neoblečen ve svrchníku a v přezuvkách vyhlédl z okna a spatřil dámu závojem zahalenou, ana stála u samých dveří. Sotva že pomocník vrátného, nepovědomý to Anně mladík, otevřel dvéře, Anna rychle vstoupila, vyndala z mufty třírublovou bankovku a vložila mu ji spěšně do ruky.

„Serëža… Sergěj Alexějič,“ vypravila spěšně ze sebe, a kráčela nahoru. Pomocník vrátného si prohlédl bankovku a teprv když došla ke druhým skleněným dveřím, zvolal za ní.

„Koho byste si přála viděti?“

Anna neslyšela jeho slov a ničeho neodpověděla.

Kapitonyč spozorovav nejisté chování se příchozí, dal jí projíti dveřmi a tu se jí otázal, co by ráda.

„Přicházím od knížete Skorodumova k Sergěji Alexějeviči,“ odpověděla Anna.

„On ještě nevstal,“ prohodil vrátný, dívaje se pátravě na ni.

Anna se nijak nenadála, že by pohled na předsíň domu, v němž ztrávila devět let, a kteráž se pranic nezměnila, mohla tak silně na ni působiti. Vzpomínky radostné i trapné procitly jedna za druhou v její paměti, a Anna zapomněla na okamžik, jakou úlohu zde hraje.

„Ráčíte tedy počkat?“ otázal se jí Kapitonyč svlékaje jí šubu.

Když šubu svlékl, podařilo se Kapitonyči pohlédnouti jí do tváře a tu teprve ji poznal a mlčky hluboko se poklonil.

„Račte, Excellencí,“ oslovil ji pak.

Chtěla na to cosi říci, ale hlas jí selhal, i nebyla s to vysloviti jediného slova. Vrhla na stařečka provinilý pohled, prosící za pomoc, a rychlými, bystrými kroky stoupala na schody. Kapitonyč celý do předu nahnutý a vrážeje svými přezuvkami do stupňů, spěchal za ní, snaže se ji předehnati.

„Možná, že učitel není ještě oblečen. Já jim oznámím.“

Anna stoupala dále po známých schodech neslyšíc, co mluví vrátný.

„Sem na levo račte. Odpusťte, že není uklizeno. On bydlí nyní v bývalém saloně,“ vykládal vrátný jedva dechu popadaje. „Dovolte, račte minutku sečkati, Vaše Excellencí, já se podívám,“ tvrdil stařeček předehnav Annu, pootevřel vysoké dvéře a zmizel za nimi. Anna počkala. „Právě se probudil,“ oznamoval vrátný vraceje se opět ze dveří.

V týž okamžik, když to vrátný oznamoval, zaslechla Anna zvuk dětského zívání. Z pouhého zvuku onoho zívání poznala syna a spatřila ho před sebou jako živého.

„Pusť, pusť, jdi!“ vypravila ze sebe a vešla do vysokých dveří. Na pravo ode dveří stála postel a na posteli seděl hošík v rozepjaté košili, přehnutý tělem ku předu, protahoval se a ještě jednou si zívl. V tu chvíli, když se rty jeho opět sevřely, rozložil se na nich blažený, ospalý úsměv a s úsměvem tím se pomalu a sladko převalil opět na znak.

„Serëžo!“ zašeptala Anna blížíc se k němu tichými kroky.

Za doby rozluky a následkem návalu lásky, kterou zakoušela k němu v onu poslední dobu, představovala si ho vždy čtyřletým hošíkem, jakým se jí nejvíc líbíval. Ale nyní nebyl už takový, jako byl, když se s ním loučila. Ještě více se vzdálil od čtyřletého hošíka, ještě více vyrostl a zhubeněl. Co to! Jak hubená je jeho tvář, jak krátky jeho vlasy! A jak dlouhé ruce? A jak se změnil od té doby, co ho opustila! Ale byl to přec jen on, byla to jeho hlava, jeho rty, jeho hebký krk a široká ramena.

„Serëžo!“ opětovala máť nad samým nebem chlapcovým.

Opětně se opřel o loket, obrátil sem tam zcuchanou hlavu, jako by něco hledal, a otevřel oči. Tiše a tázavě pohlížel několik sekund na matku, jež stála před ním nehybně, pak se náhle blaženě usmál, znova uzavřel klížící se oči a převalil se, ne však více na znak, nýbrž k ní, do její náruče.

„Serëžo! Můj milý hošíčku!“ promluvila Anna bez dechu, objímajíc rukama jeho hebké tělo.

„Maman!“ zvolal Serëža vrtě se jí pod rukama, aby se mohl různými částmi svého těla dotýkati její rukou. Ospale se usmívaje a stále ještě se zavřenýma očima vypustil z rukou pelest postele, za niž se držel, chopil se její ramenou a přitiskl se k ní, ovívaje ji onou milou vůní spánku a teplotou, jež se pozorují pouze u dětí. I počal se tříti tváří o její krk a ramena.

„Já jsem věděl,“ ozval se Serëža, otvíraje oči; „dnes je den mého narození; já jsem věděl, že přijdeš. Já vstanu hned.“

A při těch slovech opět usínal.

Anna ho pojídala očima. Viděla, jak vyrostl a změnil se za její nepřítomnosti. Poznávala a přec nepoznávala jeho bosé, nyní už tak veliké nohy, jež se vysunuly zespod pokrývky, poznávala ty zhubenělé tváře, ty ostřihané kraťoučké kadeře vlasů v týli, jež byla dříve tolikrát zulíbala. Všeho toho se nyní dotýkala, ale nemohla slova promluviti. Slzy ji dusily.

„Proč pláčeš, maman?“ zvolal Serëža, když byl úplně procitnul. „Maman, proč pláčeš?“ opakoval plačtivým hlasem.

„Nebudu už plakati… Pláči radostí. Tak dávno jsem tě již neviděla. Ale nebudu plakati,“ odpovídala, zdržujíc slzy a odvracejíc se od něho. „Musíš se už oblékati,“ dodala po krátkém mlčení, když se byla zotavila, a nevypouštějíc jeho ruky, usedla vedle postele na židli, na které ležely jeho šaty.

„Jak pak se nyní oblékáš beze mne? Jak…“ chtěla se s ním dát prostě a vesele do řeči, ale nedovedla toho a opět se odvrátila.

„Už se nemyju studenou vodou, papa nechce. A Vasila Lukiče jsi neviděla? On sem přijde. Ale ty jsi sedla na mé šaty!“

A Serëža se dal do smíchu. Anna pohlédla na něho a usmála se.

„Maman, dušinko, holoubku!“ vzkřikl Serëža, znova se k ní vrhl a objímal ji. Zdálo se, jako by teprv nyní, když spatřil její úsměv, poznal jasně, co se přihodilo.

„To nepotřebuješ,“ prohodil pak bera jí klobouk s hlavy, a spatřiv ji nyní bez klobouku, znova se jí vrhl na šíji a celoval ji.

„Nu, což, myslíval jsi na mne? Nemyslil jsi si, že jsem zemřela?“

„Nikdy jsem tomu nevěřil.“

„Nevěřil, můj drahý?“

„Já jsem věděl. Já jsem věděl!“ opakoval svá zamilovaná slova a chopiv se ruky, jež ho hladila po hlavě, počal tisknouti její dlaň ke svým rtům a líbati ji.

XXX

Vasilij Lukič zprva nechápal, co to bylo za dámu. Teprve z rozhovoru se dovtípil, že to je sama ona matka, jež opustila muže a které dříve neznal, protože vstoupil do domu již po její odchodu. Byl proto na rozpacích, má-li jíti k Serëžovi nebo ne, či má-li to jít oznámiti Alexěji Alexandroviči. Ale uváživ konečně, že jeho povinností je, buditi Serëžu v určitou hodinu, a že tedy nemá, proč by se ohlížel, kdo je u něho, matka-li nebo někdo jiný, a že má především konati svou povinnost, oblékl se, přistoupil ke dveřím a otevřel je.

Ale něžnost mateřské a synovské lásky, zvuky jich hlasů, jakož i smysl jich slov — vše to způsobilo, že změnil svůj záměr.

Pokýval hlavou, vzdychl si a zavřel zase dvéře. „Počkám ještě deset minut,“ předsevzal si, odkašlávaje si a utíraje si oči.

Mezi služebnictvem panovalo v tu chvíli po celém domě neobyčejné vzrušení. Všickni už věděli, že přijela báryňa, že ji Kapitonyč vpustil, že je nyní v komnatě u Serëži, ale že bárin v tu dobu sám také přicházívá do jeho komnaty. A poněvadž chápali, že se manželé nesmějí setkati, uvažovali, jak by předešli možné setkání. Komorník Korněj seběhl do vrátnice, vyptal se, kdo a jak ji propustil, a když zvěděl, že ji přijal a provázel Kapitonyč, počal starci domlouvati. Vrátný zprva tvrdošíjně mlčel, ale když mu Korněj řekl, že by zasloužil, aby ho za to vyhnali, přiskočil k němu a zamáchav rukou přede tváří Korněje, spustil na něho:

„Ano, ty bys ji nevpustil! Deset let sloužil, kromě milostí ničeho od ní nezakusil, a nyní bys přišel a řekl bys: Táhněte, já řku, ven, ven! Ty se, brachu, v politice dobře vyznáš! To je to! Koukej raději, jak bárina obírat a jenotové šuby brát!“

„Voják!“ procedil Korněj opovržlivě skrze zuby a obrátil se ku přicházející právě chůvě. — „Posuďte sama, Marje Jefimovno; vpustil a nikomu slova neřekl,“ žaloval jí Korněj. „Alexěj Alexandrovič hned vyjde a půjde v dětskou komnatu.“

„To se děje!“ posteskla si chůva. „Jděte raději, Korněji Vasiljeviči a zdržte nějak bárina. Já zatím poběhnu a nějak ji odvedu. To se dějou věci!“

Když chůva vešla do světnice, Serëža vypravoval matce, jak se spolu s Náděnkou vyvalili ze sáněk, když jeli s hory, a jak se třikrát překotili. Anna poslouchala zvuky jeho hlasu, viděla jeho tvář i změny výrazu tváře, cítila jeho ruku, ale nerozuměla, co jí vypravoval. Věděla, že už musí odejít, že ho musí zas opustit, a tato myšlenka jediná tkvěla v její mysli. Slyšela též kroky Vasila Lukiče, jenž přicházel ke dveřím a pokašlával, slyšela i kroky přicházející chůvy; ale seděla jako zkamenělá a nebyla s to, ani promluvit, ani vstáti.

„Báryně, holoubku!“ zvolala chůva blížíc se k Anně a celujíc jí ruce a ramena. „Jaké radosti dal pán Bůh dočkati se našemu novorozenému!^[91] A vy jste se pranic neráčila změniti.“

„Ah, chůva! Milá, já jsem nevěděla, že jsi v domě,“ vítala ji Anna, jež se na minutku vzpamatovala.

„Já už tu nejsem; bydlím u dcery a přišla jsem jen přát štěstí novorozenému, Anno Arkáďjevno, holoubku můj.“

Chůva se dala náhle do pláče a opět počala líbati Anniny ruce.

Serëža zářil očima i s úsměvem, a drže se jednou rukou matky, druhou chůvy, dupal tlustýma, bosýma nožkama po koberci. Byl celý nadšen láskou stařičké milované chůvy k matce.

„Maman! Ona často ke mně přichází, a když přijde…“ počal vypravovati Serëža, ale zarazil se, neboť spozoroval, že chůva pošeptala něco matce a na tváři matčině se pojevilo zděšení a cosi podobného studu, co jí zhola neslušelo.

Anna přistoupila k němu.

„Můj drahý!“ promluvila k němu.

Nebyla s to, aby mu řekla „s Bohem“, ale její tvář mu to řekla a on pochopil… „Milý, milý Kutiku!“ oslovila ho opět jménem, jímž ho zvala, když býval malinkým. „Nezapomeneš na mne? Ty…“ ale dále nebyla s to mluvit.

Později jí napadalo mnoho slov, jež by byla mohla říci. Ale nyní nedovedla a nemohla promluviti ničeho. Serëža však pochopil vše, co mu chtěla říci; pochopil, že byla nešťastná a že ho milovala, pochopil i to, co jí chůva šeptala. Zaslechl slova „vždy před devátou“ a srozuměl, že mluvila o otci a že se matka s otcem nesmí setkati. Vše to chápal, ale jednoho nemohl pochopiti, proč na její tváři spozoroval zděšení a stud… Věděl, že je nevinna a přece se bojí a stydí něčeho. Přál si učiniti otázku, jež by rozřešila jeho pochybnosti, ale ostýchal se. Viděl, že matka strádá, a bylo mu jí líto. Mlčky se k ní tedy přitulil a zašeptal:

„Nechoď ještě, on ještě nepřijde!“

Matka jej vzdálila od sebe, aby mu viděla do tváře a přesvědčila se, myslí-li opravdu to, co mluví; ze zděšené tváře jeho vyčetla však, že opravdu mluví o otci a zároveň, jako by se chtěl ptáti, jak má o něm souditi.

„Serëžo, můj drahý!“ zvolala Anna, „miluj ho, on je lepší a hodnější než já, a já jsem se před ním provinila. Až vyrosteš, sám rozsoudíš.“

„Nikdo není hodnější než ty!“ vzkřikl Serëža pln zoufalství se slzami v očích, chopil se její ramenou a všemi silami počal ji k sobě tisknouti chvějícíma se od námahy rukama.

„Drahoušku můj!“ zaúpěla Anna a zaplakala taktéž po dětsku, jak plakal on.

V tu chvíli rozevřely se dvéře a jimi vešel Vasilij Lukič.

Též za druhými dveřmi se ozvaly kroky a chůva celá ulekaná připomenula Anně šeptem: „už jde“ a podala jí klobouk.

Serëža sklesl na postel, zastřel tvář rukama a zaštkal. Anna mu odňala ruce s tváře, zlíbala ještě jednou jeho mokré líce a spěšnými kroky se obrátila ke dveřím. Vstříc jí přicházel Alexěj Alexandrovič. Spatřiv ji stanul a sklonil hlavu.

Ačkoliv právě byla tvrdila, že Alexěj Alexandrovič je lepší a hodnější než ona, zmocnil se jí při zběžném pohledu, jejž vrhla na něho a jímž schvátila celou jeho postavu i se všemi podrobnostmi, pocit ošklivosti a hněvu, a vznikla v ní závist pro syna. Bystrým pohybem spustila závoj, zrychlila krok a skoro vyběhla z komnaty.

Hračky, které s tolikerou láskou a tesklivostí včera vybírala ve skladě, zapomněla v kočáře a vrátila se s nimi domů.

XXXI

Jakkoli horoucně Anna toužila po shledání se synem, ač dávno již o něm přemýšlela a k němu se chystala, přece nikterak neočekávala, že by shledání to mohlo tak na ni působiti. Když se vrátila do svého osamělého pokoje v hostinci, nemohla si dlouho vysvětliti, proč je zde. „Ano, to je již odbyto, a jsem opět sama,“ pravila si a s kloboukem na hlavě usedla do křesla vedle krbu. Pak upřela ztrnulé oči na bronzové hodiny, jež stály na stolku mezi okny, a zamyslila se.

Přišla komorná, Francouzka, kterou přivezla s sebou z ciziny, a tázala se, přeje-li si převléknouti se. Anna pohlédla na ni udiveně a řekla: „Potom.“ Přišel sklepník ptát se, přeje-li si kávy. „Potom,“ odbyla ho Anna.

Italianka, kojná, přišla s naparáděnou dceruškou a podávala ji Anně. Tlusťoučké, náležitě živené děvčátko, když spatřilo matku, vztáhlo k ní jako vždy své holé ručky, ovázané nitkami a obrácené dlaněmi dolů; usmívajíc se bezzubými ústy, počalo veslovati ručkama jako ryba ploutvemi a šelestiti jimi po naškrobených skladkách vyšívané sukničky. Nebylo možno se neusmáti, nezulíbati děvčátko, nebylo možno nepodati mu prst, jehož se chopilo broukajíc a škubajíc celým tělem; nebylo možno nenastaviti mu rty, jež ono místo polibku vtáhlo do úst. Vše to prováděla i Anna. Vzala dcerušku na ruce, pohoupala ji, líbala její svěží tvářičky i obnažené lokte; ale pohled na toto dítě přesvědčil ji ještě jasněji, že to, co pociťovala k němu, nebylo vůbec ani láskou u porovnání s tím, co pociťovala k Serëžovi. Děvčátko to bylo všechno k pomilování, ale přes to nedotýkalo se nejjemnějších strun její srdce. Prvnímu dítěti, ač pocházelo od člověka nemilovaného, věnovala Anna veškeru sílu své lásky, jež nedocházela ukojení; děvčátko se však narodilo za nejtrapnějších okolností a Anna mu nevěnovala ani stou část těch starostí, jež posvětila synovi. Mimo to dceruška byla teprv nadějí do budoucna, kdežto Serëža byl už skoro člověkem, a sice milovaným člověkem. V jeho hlavě zápasily již myšlenky a city, on chápal, miloval, soudil ji, jak si myslila, vzpomínajíc na jeho slova a vzhledy. A nyní byla od něho rozloučena na vždy, nejen fysicky, nýbrž i duševně, a napraviti se to nedalo.

Odevzdala děvčátko opět kojné, propustila ji a rozevřela medalion, v němž měla podobiznu Serëži, když byl skoro také tak stár jako dceruška. Pak vstala, odložila klobouk, vzala se stolku album, v němž měla fotografie syna z různých dob. Chtěla nyní srovnati všechny jeho podobizny a počala je vybírati z alba. Všechny již byly vyňaty; zbývala jen poslední, a to nejzdařilejší podobizna. Serëža sedel v bílé bluze na židli jako na koni, očima se mračil, ale ústy se usmíval. Byl to zvláštní, ale nejhezčí jeho výraz. Několikrát už brala malýma, obratnýma ručkama, jež dnes obzvlášť napjatě pracovaly svými bílými tenkými prsty, za konce podobizny, ale prsty se pokaždé svezly a podobiznu nebylo lze vytáhnouti. Poněvadž neměla při ruce rozřezného nože, vyndala podobiznu, jež se nacházela hned vedle (byla to podobizna Vronského v okrouhlém klobouce a s dlouhými vlasy, zhotovená v Římě), a touto podobiznou vytiskla z alba fotografii synovu. „Nu tu je!“ oddechla si, pohlédnouc při tom na podobiznu Vronského, a náhle jí napadlo, kdo byl vinen nynějším její zármutkem. Celé to ráno ani jednou si na něho ještě nevzpomněla, ale nyní, když pohlédla na jeho mužnou, šlechetnou, jí tak dobře známou a milou tvář, pocítila náhle neočekávaný nával lásky k němu.

„Ale kde pak je? Proč mne nechává samotnu s mým soužením?“ pomyslila si náhle s pocitem výčitky, zapomínajíc, že sama před ním tajila vše, co se týkalo syna. Poslala k němu s prosbou, aby k ní hned přišel. Pokud čekala, vymýšlela si slova, jimiž mu všechno vysvětlí, a představovala si s tlukoucím srdcem projevy jeho lásky, v nichž najde znova útěchy. Posel se vrátil s odpovědí, že je u něho právě host, ale že přijde co nevidět a že velel se jí ptáti, může-li přijati návštěvu knížete Jašvina, jenž přijel právě do Petrohradu. „Tedy nepřijde sám, a přece od včerejšího oběda mne ani neviděl,“ pomyslila si sama; „nepřijde tak, abych mu mohla všechno svěřiti, nýbrž přijde s Jašvinem.“ A náhle jí přišlo na mysl podivné podezření. „Což, přestal-li mne milovati?“

I počala rozbírati v myšlenkách události posledních dnů, i zdálo se jí, že nachází ve všem potvrzení této strašné myšlenky. Bylo jí podezřelým, že včera neobědval doma, že naléhal na to, aby v Petrohradě nebydleli pohromadě, i to, že nepřijde k ní nyní sám, jako by se bál shledání beze svědků.

„Ale jeho povinností jest, aby mne o tom zpravil. Vždyť to musím věděti. Bude-li mně to známo, pak vím, co udělám,“ mluvila sama s sebou, ač nebyla s to, aby si představila postavení, v jakém se bude nalézati, až se přesvědčí o jeho lhostejnosti. Měla již za to, že není více milována, a proto cítila, že je blízka zoufalství, a následkem toho nacházela se ve stavu neobyčejně vzrušeném. Zazvonila na komornou a odebrala se do úborné komnaty. Při oblékání byla mnohem pečlivější na svou toilettu, než po celou tu dobu, jako by Vronský, stal-li se k ní opravdu lhostejným, mohl si ji znova zamilovati proto, že bude míti na sobě šaty a účes, které jí lépe slušely.

Nebyla ještě oblečena, když zaslechla zvonění.

Když vstoupila do salonu, setkala se s pohledem Jašvina a ne Vronského. Tento si prohlížel podobizny jejího syna, jež zapomněla na stole, a nespěchal jí v ústrety.

„My jsme známi,“ vítala ho Anna, kladouc svoji malinkou ruku v ohromnou ruku ostýchajícího se Jašvina. Tato ostýchavost vyjímala se divně při jeho ohromném vzrůstu a hrubé tváři. „Seznámili jsme se minulého roku na dostihách. Dejte sem,“ prohodila pak sbírajíc bystrými pohyby před Vronským podobizny synovy, jež si dosud prohlížel, a významně na něho pohlédla lesknoucíma se očima. „Vydařily se letos dostihy? Místo zdejších dívala jsem se letos na dostihy na římském korsu. Ale vždyť vy nemáte rád zahraničný život,“ dodala pak s laskavým úsměvem. „Znám vás i všechny vaše záliby, ač jsem se s vámi stýkala jen zřídka.“

„To je pro mne dosti mrzuté, protože moje záliby jsou z většího dílu nepěkné,“ odpovídal Jašvin, kousaje svůj levý knír.

Jašvin pohovořil nějaký čas s Annou a když spozoroval, že se Vronský dívá na hodinky, otázal se, dlouho-li ještě zůstane v Petrohradě, a skloniv svou ohromnou postavu, chopil se čapky.

„Myslím, ne dlouho,“ odpověděla Anna nejistě a vzhlédla na Vronského.

„Tedy se více neuvidíme?“ řekl Jašvin vstávaje a obrátil se ke Vronskému. „Kde obědváš?“

„Přijeďte ke mně k obědu,“ zvolala rozhodně Anna, jako by se mrzela na sebe pro svou ostýchavost; ale zarděla se při tom jako vždy, když se před cizím člověkem přiznávala k svému postavení. „Oběd není zde sice zvláštní, ale aspoň se setkáte s ním. Ze všech přátel z pluku nemá Alexěj nikoho tak rád jako vás.“

„S radostí,“ děkoval Jašvin s úsměvem, z něhož Vronský seznal, že se mu Anna velmi zalíbila.

Jašvin se poroučel a odešel. Vronský chtěl jíti za ním.

„Ty také odjíždíš?“ oslovila ho Anna.

„Však jsem se již opozdil,“ odpověděl Vronský, „Jdi jen, já tě dohoním,“ křiknul za Jašvinem.

Anna se chopila jeho ruky a zadívala se na něho nespouštějíc s něho očí. Při tom vymýšlela, co by mu honem řekla, aby ho zdržela.

„Počkej, chtěla jsem ti něco říci.“ I vzala jeho krátkou ruku a přitiskla ji ke své šíji. „Ach, ano, nemáš nic proti tomu že jsem ho pozvala k obědu?“

„Výborně jsi udělala,“ odpověděl Vronský s klidným úsměvem, odhaluje při tom své zdravé zuby a políbil jí ruku.

„Alexěji, nezměnil jsi se ke mně?“ zvolala náhle Anna, tisknouc jeho ruku oběma svýma rukama. „Alexěji, já se zde utrápím; kdy pak už pojedeme?“

„Brzy, brzy. Nemůžeš si představiti, jak nesnesitelný je zdejší život i mně,“ odpověděl Vronský a vybavil svou ruku.

„Nu jdi, jdi,“ prohodila Anna uraženě a vzdálila se od něho.

XXXII

Když se Vronský vrátil, nebyla Anna doma. Nedlouho po tom, jak odešel, přijela k ní, jak mu oznámili, jakási dáma a ona s ní odjela. Ta okolnost, že odejela, aniž řekla, kam, že se až dosud nevrátila, že už ráno kamsi odejela a ničeho mu o tom neřekla, vše to spolu s neobyčejně vzrušeným výrazem její tváře při dnešní ranní návštěvě se vzpomínkou na to, jak mu před Jašvinem s podrážděným tónem skoro vytrhla z rukou podobizny synovy, přimělo ho k přemýšlení. Seznával, že musí s Annou o věci té promluviti. Čekal ji tedy v saloně. Ale Anna se nevrátila sama. Přivezla s sebou svou tetu, starou pannu, kněžnu Oblonskou. Byla to táž dáma, která k ní přijela již ráno a s kterou pak odejela Anna na koupi. Anna, jako by nepozorovala starostlivého a zpytavého výrazu tváře Vronského, počala mu vesele vypravovati, co všechno koupila dnes ráno. Vronský viděl, že se v ní děje cosi neobyčejného. V její lesknoucích se očích, kdykoliv kradmo na něm utkvěly, pozoroval napjatou pozornost, v řeči pak a v pohybech jevila se ona nervosní spěšnost a gracie, které ho tak okouzlovaly za prvních dob jejich známosti, nyní však ho znepokojovaly a děsily.

K obědu bylo prostřeno pro čtyři. Právě se chtěli odebrati do malinké jídelny, když přijel Tuškevič s poručením od kněžny Betsy k Anně. Kněžna Betsy prosila za odpuštění, že k ní nepřijela se rozloučit. Byla churava a prosila Annu, aby k ní přijela mezi sedmou a devátou hodinou. Při tomto určení času pohlédl Vronský na Annu, neboť mu bylo jasno, že sestřenka jeho učinila opatření, aby se Anna u ní s nikým nesetkala. Anna však se tvářila, jako by toho nepozorovala.

„Ah, škoda, že nemohu odejeti právě mezi sedmou a devátou,“ prohodila Anna a lehounce se pousmála.

„Kněžně toho bude velice líto.“

„A mně též.“

„Vy bezpochyby jedete poslouchat Patti?“ otázal se Tuškevič.

„Patti? Vy jste mně vnukl myšlenku. Jela bych, kdybych mohla dostati ještě loži.“

„Mohu vám ji opatřiti,“ nabídl se Tuškevič.

„Ah, byla bych vám velice, velice vděčna,“ pravila Anna. „A nechtěl byste s námi poobědvati?“

Vronský pokrčil nepatrně rameny. Nemohl nijak pochopiti, co Anna počíná. Proč přivezla s sebou onu starou kněžnu, proč zve Tuškeviče k obědu a, co mu bylo nejvíce divno, proč právě jeho posýlá pro loži? Což pak se dá mysliti, aby za nynější své situace jela do opery, kde zpívá Patti v předplacení a kde bude shromážděna veškerá společnost, s kterou bývala známa? Vrhl tedy na ni vážný pohled; ale Anna mu odpověděla týmž vyzývajícím, ne veselým a ne zoufalým pohledem, jehož významu nemohl pochopiti. Při obědě byla Anna nápadně vesela. Zdálo se, jako by koketovala i s Tuškevičem i s Jašvinem. Když vstali od oběda a Tuškevič odejel pro loži, odebral se Vronský s Jašvinem, jenž si chtěl pokouřiti, dolů do svého pokoje. Za malou chvíli však přiběhl nahoru. Anna byla už oblečena do divadla. Měla na sobe světlé hedvábné, hluboce vystřižené šaty s aksamítovou garniturou, jež si dala šíti v Paříži, a na hlavě měla drahé bílé krajky, jež obestíraly její tvář a dávaly zvlášť výhodně vyniknouti její oslňující kráse.

„Vy tedy opravdu jedete do divadla?“ otázal se Vronský, schválně se dívaje stranou.

„Proč se ptáte tak uděšeně?“ zvolala Anna, jež se znova urazila tím, že na ni nepohlížel. „Proč pak bych nejela?“

Zdálo se, jako by nerozuměla, co jeho slova mají znamenati.

„Ovšem, že není žádné překážky,“ odvětil Vronský se zachmuřenou tváří.

„Nu a já říkám totéž,“ prohodila Anna, jež schválně nechtěla chápati ironie jeho slov a klidně obracela dlouhou, libě páchnoucí rukavičku.

„Anno, pro Boha, co je vám?“ zvolal Vronský, probouzeje ji právě takovým tónem, jako s ní mluvil kdysi její muž.

„Nechápu, nač se tážete.“

„Víte přece, že do opery jeti nemůžete.“

„Proč pak? Nepojedu sama. Kněžna Varvara jela se převléknout a pojede se mnou.“

Vronský pokrčil rameny, dávaje tím na jevo, že ničemu nerozumí a že si neví rady.

„Ale co pak nevíte…“ počal opět domlouvati.

„Ale já nechci vědět!“ skoro vykřikla Anna, „nechci. Co pak lituju toho, co jsem učinila? Ne, ne a ne! A kdyby se všechno mělo opakovati, učinila bych opět totéž. Pro nás, to jest pro mne a pro vás, je důležito jen to jediné, milujeme-li se na vzájem. Nijakých jiných konklusí pro nás neexistuje. Proč pak zde bydlíme každý zvlášť a celý den se nevidíme? Proč pak nemohu jeti do opery? Já tě miluju a ostatně je mně vše lhostejno,“ dodala po rusku, při čemž se v její očích zableskl zvláštní, jemu nesrozumitelný oheň. „Je mně vše lhostejno, dokud se ke mně nezměníš. Proč nehledíš na mne?“

Vronský pohlédl na ni. Uzřel veškeru krásu její tváře a obleku, jenž jí vždy velice slušel, ale právě tato krása a elegantnost její nyní ho podráždily.

„Cit můj se změniti nemůže, to vy víte, avšak prosím vás, abyste nejela do opery. Snažně vás za to prosím,“ promluvil Vronský opět po francouzsku měkkým, prosebným hlasem, ale s chladným výrazem ve tváři.

Anna neposlouchala jeho slov, za to však viděla chladný jeho výraz a odvětila mu podrážděně:

„A já vás prosím, abyste mně vysvětlil, proč nemám jeti?“

„Proto, že vám to může způsobiti…“ a Vronský se zarazil.

„Ničeho nechápu; Jašvin n’est pas compromettant, a kněžna Varvara není o nic horší než jiní. Ah, tu je.“

XXXIII

Vronský se poprvé hněval na Annu, ano zlobil se na ni, že schválně nechce chápati obtíží svého postavení. Rozmrzelost jeho zvyšovala se ještě tím, že příčiny její nesměl ani nikterak vysvětliti. Kdyby jí mohl pověděti přímo, co si myslí, tedy by řekl:

„Objeviti se v tomto obleku v průvodu známé všem kněžny v divadle znamenalo by, nejen že se přiznává k postavení padlé ženštiny, nýbrž že vyzývá úmyslně celou společnost, to jest, že se jí na vždy odříká.“

Toho však jí říci nemohl. „Ale kterak že toho sama nechápe a co se to jen v ní děje?“ uvažoval dále Vronský. Seznával, že jeho úcta k ní klesá, ale zároveň vzrůstá nadšení pro její krásu.

Mrzut vrátil se do svého pokoje a přisednuv k Jašvinu, jenž natáhl své dlouhé nohy na židli a pil koňak se selterskou vodou, dal si přinésti totéž.

„Pravíš, že Lankovského Mogučij? Je to pěkný kůň. Radím ti ho koupiti,“ prohodil Jašvin, vzhlédnuv na zamračené čelo svého soudruha. „Jeho zad je sice svislý, za to nohy a hlava takové, že si lepších přáti nemůžeš.“

„Myslím, že ho vezmu,“ odpověděl Vronský.

Hovor o koních ho sice zajímal, ale přece nespouštěl ani na okamžik s mysli Annu, maně naslouchal všem krokům po chodbě a díval se na hodiny, jež stály na krbě.

„Anna Arkáďjevna velela Vám oznámiti, že odejela do divadla.“

Jašvin nalil ještě sklenku koňaku do šumící vody, vypil, vstal a počal se zapínati.

„Tak což? Pojedeme,“ prohodil s jedva patrným úsměvem, čím ukazoval, že zná příčinu rozmrzelosti Vronského, ale nepokládá ji za důležitou.

„Já nepojedu,“ odpověděl zamračeně Vronský.

„Nu, já musím, já jsem slíbil. Tedy na shledanou. Aneb, chceš-li, přijeď do parterru, vezmi si křeslo Krusinského,“ obrátil se Jašvin, když byl již u dveří.

„Ne, musím ještě někam jeti.“

„Se ženou jsou starosti a s neženou ještě hůř,“ pomyslil si Jašvin, když vyšel z hostince.

Když Vronský zůstal samoten, vstal s křesla a jal se choditi po komnatě.

„Jaký máme dnes den? Dnes je čtvrté předplacení…^[92] Jegor se ženou tam bude, matka také bezpochyby. Je tam tedy celý Petrohrad. Nyní bezpochyby už přijela, svlékla šubu a vstoupila do lože. Tuškevič, Jašvin, kněžna Varvara,“ představoval si v mysli Vronský… „Nu, a co já? Buď se bojím, anebo jsem ji odevzdal pod ochranu Tuškeviči. Ať na to hledím tak nebo tak, je to hloupé a hloupé… A proč jen mně činí takové nesnáze?“ pomyslil si, hodiv rukou.

Tímto gestem zavadil o stolek, na němž stála selterská voda a láhev s koňakem, a div jej nezvrátil. Chtěl ho zachytiti, ale z neobratnosti ho povalil, rozmrzele kopnul do něho nohou a zazvonil.

„Chceš-li sloužiti u mne,“ obrátil se k přicházejícímu komorníku, „tedy dbej svých povinností. Ať se to víckrát nestane. Ukliď to.“

Komorník se u vědomí své nevinnosti chtěl ospravedlniti, ale vzhlédnuv na pána, seznal z jeho tváře, že nezbývá než mlčeti, honem klekl na koberec a počal sbírati celé i rozbité sklenky a láhve.

„Do toho ti nic není. Pošli sluhu, aby zde uklidil, a přichystej mně frak.“

*

Vronský přijel do divadla o půl deváté. Představení již začala. Stařeček, divadelní sluha, svlékl s Vronského šubu a poznav ho nazval jej „Osvíceností“, pak podotknul, že nemusí bráti s sebou číslo, aby jen zavolal na Fedora. Na chodbě jasně osvětlené nebylo nikoho mimo sluhu a dva lokaje, kteří stáli u dveří se šubami na rukou a poslouchali. Zavřenými dveřmi bylo slyšeti zvuky pečlivého orchestrového průvodu staccato a jeden ženský hlas, jenž precisně pronášel musikální frasi. Otevřely se dvéře, jimi proklouzl divadelní sluha a frase, jež se blížila ke konci, dotkla se jasně sluchu Vronského, ale dvéře se ihned zase zavřely a Vronský nedoslechl konce frase ani kadence; jen z hlučného tleskotu za dveřmi poznal, že kadence je skončena. Když vstoupil do hlediště, pronikavě osvětleného lustry a bronzovými plynovými rameny, hluk ještě nepřestal. Na jevišti stála zpěvačka, stkvějící se obnaženými rameny a brilianty, zářila úsměvem a nahýbajíc se, sbírala s pomocí prvního tenora, jenž ji držel za ruku, kytice, jež nemotorně padaly přes rampu na jeviště; pak se blížila k jakémusi pánovi s pěšinkou uprostřed vlasů, lesknoucích se od pomády, jenž zdvihal přes rampu dlouhé ruce s jakýmsi dárkem a všechno obecenstvo v přízemí jak v ložích bylo vzrušeno, všichni se nahýbali do předu, křičeli a tleskali. Kapelník, sedící na povýšeném místě, pomáhal odevzdávati dárky, a rovnal si bílý nákrčník. Vronský došel do prostřed přízemí, zastavil se a počal se ohlížeti. Méně než kdykoliv jindy zajímal se dnes o povědomou jemu divadelní úpravu, o jeviště a panující tu hluk, o známé, nezajímavé, pestré stádo diváků, jimiž bylo divadlo nabito.

Byly jako vždy v ložích jakési dámy s jakýmisi důstojníky v pozadí; tytéž rozmanité ženštiny, tytéž uniformy a černé kabáty na sedadlech, táž špinavá tlupa na galerii a v celém tom zástupě v ložích i v prvních řadách sedělo asi čtyřicet opravdových pánů a dam. Na tyto oasy obrátil Vronský ihned svou pozornost a hned s nimi vstoupil ve styk.

Jednání končilo, když vstoupil do hlediště, a proto nezašel ani do bratrovy lože, nýbrž přišel k první řadě a zastaviv se u bariery se Serpuchovským, jenž obrácen zády k jevišti a klepaje podpatkem o zábradlí, z daleka již ho uviděl a zval k sobě úsměvem.

Anny Vronský ještě neviděl, neboť schválně nehleděl v její stranu; ale dle pohledů obecenstva tušil, kde sedí. Ohlížel se nenápadně, ale nehledal jí; bál se horšího a proto hledal očima Alexěje Alexandroviče. Jeho na štěstí nebylo dnes v divadle.

„V tobě nezbylo skoro ani stopy vojáka!“ pravil mu Serpuchovskoj; „takhle diplomat, umělec nebo něco podobného.“

„Ano, hned jak jsem se vrátil domů, oblékl jsem frak,“ odpověděl Vronský, usmívaje se a zdvihaje zvolna binokl.

„To ti závidím, přiznávám se. Když se vracím z ciziny a připínám si tuhle to,“ při tom se dotekl pobočnické šňůry, „bývá mně líto svobody.“

Serpuchovskoj dávno se už vzdal myšlenky na další služebnou činnost Vronského, ale měl ho rád jako jindy a nyní byl k němu zvlášť laskavým.

„Škoda, že jsi zmeškal první jednání.“

Vronský, jenž poslouchal jedním uchem, obracel binokl od přízemních loží k prvnímu patru a prohlížel si obecenstvo. Vedle dámy s turbanem a jakéhosi plešatého stařečka, jenž zlostně mrkal, když Vronský na něho pohlížel binoklem, spatřil náhle Anninu hlavu, nápadně krásnou a usmívající se v krajkovém rámci. Seděla v pátém čísle přízemí, všeho všudy dvacet kroků od něho. Seděla v popředí lože a z lehka obrácena, mluvila cosi s Jašvinem. Posa její hlavy na krásných a širokých ramenou a mírně vzrušený lesk její očí i celé tváře připomínal mu ji právě takovou, jak ji spatřil v Moskvě na plesu; ale tuto krásu pojímal nyní zcela jinak. Jeho city k ní neměly v sobě více nic tajemného a proto její krása, ač ho okouzlovala více než dříve, přec ho zároveň také urážela. Nebyla sice obrácena k němu, ale Vronský byl přesvědčen, že ho již spatřila.

Když obrátil Vronský svůj binokl opět směrem k Anně, spozoroval, že byla kněžna Varvara neobyčejně červená, že se nepřirozeně směje a stále se ohlíží na vedlejší loži. Anna však, jež poklepávala složeným vějířem o červený aksamit bariery a kamsi se zahleděla, neviděla a patrně nechtěla viděti, co se děje ve vedlejší loži; ale na tváři Jašvina tkvěl ten výraz, jejž pozoroval na něm Vronský, když prohrával. Celý zachmuřený vtahoval dál a dále svůj levý knír do úst a pošilhával také na onu vedlejší loži.

V oné loži s levé strany byli Kartasovi. Vronský je znal a věděl, že Anna bývala s nimi známa. Kartasová, hubená, malinká dáma, stála ve své loži zády obrácená k Anně a oblékala pláštík, který jí podával muž. Tvář její byla bleda a zlostna, a ona sama cosi rozčileně mluvila. Kartasov, tlustý, plešatý pán, ohlížel se neustále na Annu a snažil se ženu upokojiti. Když žena odešla, muž dlouho váhal, čekaje, nesetká-li se s Anniným pohledem, patrně, aby se jí mohl pokloniti. Anna však toho schválně nepozorovala a rozprávěla obrácená nazpět s Jašvinem, jenž se k ní nahnul svou ostřihanou hlavou. Kartasov odešel bez poklony a lože zůstala prázdna.

Vronský se nemohl domysliti, co se mohlo sběhnouti mezi Kartasovými a Annou, ale pochopil, že Anna byla něčím uražena. Seznal to jednak z toho, co viděl, hlavně však z tváře Anny, která, jak viděl, sebrala poslední sílu, aby dostála úloze, ve kterou se uvázala. A tato úloha domnělého klidu zdařila se jí úplně. Kdo jí neznal a neznal kruhu její známých, kdo neslyšel všech těch výrazů soucitu, hněvu a podivu různých dam proto, že si dovolila ukázati se ve společnosti, a sice ukázati se tak okázale ve svém krajkovém úboru a ve vší své kráse, ti pohlíželi se zalíbením na klid a vznešenou krásu této ženy a neměli ponětí o tom, že zakoušela právě podobné pocity, jako člověk postavený na pranýři.

Vronský, jenž věděl, že se něco sběhlo, ale nevěděl, co, mučil se trapným nepokojem a v naději, že se doví něčeho, odebral se do bratrovy lože. Zvolil k tomu schválně průchod na opačné straně hlediště, aby ho Anna nespozorovala. Ve dveřích se setkal s bývalým svým plukovním velitelem, jenž rozprávěl se dvěma známými. Vronský zaslechl z jejich hovoru jméno Kareniných a neušlo mu, že velitel vyslovil naschvál hlasitě jméno Vronského a při tom výhradně pohlédl na rozprávějící.

„A Vronský! Kdy pak navštívíš pluk? Nemůžeme tě přec propustiti bez hostiny. Vždyť ty jsi z našich nejstarších,“ oslovil ho velitel pluku.

„Nezbude mi času. Je mně líto, ale musím to odložiti na příště,“ zvolal Vronský a běžel po schodech nahoru k bratrově loži.

Stará hraběnka, máť Vronského, s kadeřemi ocelové barvy nad spánky, seděla v loži bratrově. Varji potkal s kněžnou Sorokinou na chodbě před ložemi.

Varja doprovodila kněžnu Sorokinu k matce, pak podala ruku švakrovi a hned mu počala vypravovati to, co ho zajímalo. Byla tak rozčilena, jak jen zřídka ji vídal.

„Dle mého náhledu bylo to sprosté a ošklivé, a madame Kartasová neměla k tomu práva. Madame Karenina…“ počala Varja.

„Co pak? Já nic nevím.“

„Jak že, ty’s neslyšel?“

„Můžeš býti jista, že se o tom dovím poslední.“

„Nu, může-li býti co horšího, nežli ta Kartasová?“

„Ale co tedy vyvedla?“

„Mně muž o tom vypravoval… Urazila Kareninu. Muž počal s ní z vedlejší lože rozmlouvati, ale Kartasová mu způsobila nepříjemnost. Prohodila prý hlasitě cosi urážlivého a vyšla z lože.“

„Hrabě, vaše maman vás volá!“ ozvala se kněžna Sorokina, jež vyhlédla ze dveří lože.

„A já tě stále čekám,“ oslovila ho matka, jízlivě se usmívajíc. „Nikde tě není viděti.“

Syn viděl, že se nemohla zdržeti radostného úsměvu.

„Dobrý večer, maman. Právě přicházím k vám,“ odpověděl jí chladně.

„Pročpak nejdeš faire na cour a madame Karénine?“^[93] pokračovala hraběnka, když kněžna Sorokina poodešla. „Elle fait sensation. On oublie la Patti pour elle.“^[94]

„Maman, prosil jsem vás, abyste se mnou o tom nemluvila,“ odpověděl Vronský zamračeně.

„Mluvím to, co se mluví všude.“

Vronský více neodpověděl, nýbrž promluvil jen několik slov s kněžnou Sorokinou a odešel. Ve dveřích potkal bratra.

„Ah, Alexěj!“ zvolal bratr. „Jaká hanebnost! Je to hloupá husa, nic jiného… Chtěl jsem právě k ní zajít. Pojďme spolu.“

Vronský ho neposlouchal. Bystrými kroky spěchal dolů; cítil, že musí nyní něco učiniti, ale nevěděl, co. Bouřila ho rozmrzelost na Annu, že vystavovala jeho i sebe v tak nemilé postavení, a zároveň mu jí bylo líto, že musí tolik trpět. Vrátil se do přízemí a přistoupil přímo k loži Annině. U lože stál Stremov a rozmlouval s ní.

„Není více tenorů. Le moule en est brisé.“^[95]

Vronský se poklonil Anně a pozdravil se se Stromovem.

„Vy jste přijel, tuším, příliš pozdě a zmeškal jste nejlepší arii,“ oslovila Anna Vronského, při čemž, jak se mu zdálo, posměšně se na něho podívala.

„Jsem špatný znalec,“ odvětil Vronský, upíraje na ni přísný pohled.

„Právě jako kníže Jašvin,“ prohodila s úsměvem Anna, „jenž nachází, že Patti zpívá příliš hlasitě.“

„Děkuju,“ obrátila se k Vronskému a přijala od něho svou malinkou rukou, vězící ve vysoké rukavičce, zdviženou jím divadelní ceduli. Ale v týž okamžik krásná její tvář náhle se zachvěla a Anna vstala a přešla do pozadí lože. —

Když Vronský spozoroval, že při následujícím jednání její lože zůstala prázdna, odešel z divadla, budě svými kroky nespokojenost obecenstva, pozorně poslouchajícího kavatinu, a odejel domů.

Anna byla už doma. Když k ní vešel Vronský, byla ještě v týchž šatech, v nichž byla v divadle. Seděla na prvním křesle u stěny a zírala před sebe. Pohlédla na Vronského, ale hned zas zaujala předešlou posu.

„Anno!“ zvolal Vronský.

„Ty, ty jsi vším vinen!“ vzkřikla se slzami zoufalosti v očích a hněvivým hlasem, i vstala.

„Vždyť jsem tě žádal, snažně jsem tě prosil, abys nejezdila; věděl jsem, že se přihodí nějaká nepříjemnost…“

„Nepříjemnost?“ vzkřikla Anna. „Úžas. Do smrti toho nezapomenu. Ona řekla, že je hanba seděti vedle mne.“

„Slová hloupé ženštiny,“ chlácholil ji Vronský. „Ale proč se vystavovat, proč vyzývat…“

„Mně se protiví tvůj klid. Neměl jsi mne uvádět v takové postavení. Kdybys mne miloval…“

„Anno! Jaký tu může míti účel otázka o mé lásce?…“

„Ano, kdybys miloval tak jako já, kdybys se soužil tak jako já…“ tvrdila Anna, s výrazem zděšení patříc na něho.

Vronskému jí bylo líto a přec byl mrzut na ni. Ubezpečoval ji svou láskou, protože věděl, že to jediné ji může nyní upokojit, nečinil jí výčitek slovem, ale v duchu ji vinil.

Ale ta slova lásky, jež se Vronskému zdála tak všedními, že se až styděl je pronášeti, ssála Anna dychtivě do sebe a ponenáhlu nabývala klidu. Následujícího dne odejeli úplně smířeni na venkov.