ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

I

Manželé Karenini bydleli dále v jednom domě, stýkali se každodenně, ale zůstávali si úplně cizími. Alexěj Alexandrovič uložil si za pravidlo, promluviti každodenně se ženou, aby si služebnictvo nemohlo tvořiti různé domněnky, ale při tom se snažil, aby nemusil doma obědvat. Vronský nepřicházel nikdy do domu Alexěje Alexandroviče, Anna se s ním stýkala mimo dům a muž o tom věděl.

Poměr ten mučil je všechny tři a ani jeden z nich nebyl by s to, prožiti jediný den v takém postavení, kdyby stále nečekal, že se poměr ten změní, a že je to jen dočasná, strastiplná obtíž, která brzy mine. Alexěj Alexandrovič očekával, že vášeň přejde, jako všechno přechází, a že na to všichni pomalu zapomenou, a jeho jméno že zůstane neposkvrněným. Anna, na níž závisel onen poměr, a kterou mučil nejvíce, snášela jej proto, že netoliko očekávala, nýbrž pevně byla přesvědčena, že se vše to rozuzlí a vysvětlí. Neměla sice ani tušení, kdo a co rozuzlí její poměr, ale byla pevně přesvědčena, že to bude velmi brzy. Vronský, jenž se mimoděk podroboval Anně, také očekával cosi, co na něm nezáviselo, a co mělo rozmotat a vysvětlit všechny obtíže.

Uprostřed zimy ztrávil Vronský velmi nudný týden. Byl přidělen k cizímu princi, jenž přijel do Petrohradu, a musil mu ukazovati vše, co je v Petrohradě pozoruhodno. Vronský sám se doporučoval svým zevnějškem. Mimo to byl nadán schopností chovati se důstojně a byl zvyklý obcovati s podobnými osobnostmi. Proto ho i přidělili k princi. Ale povinnost ta byla pro něho velmi obtížnou. Princ si přál, aby nevynechal nic takového, nač by se ho mohli doma optati, viděl-li to a to v Rusku. Mimo to přál si i sám užiti, nakolik možno, ruských rozkoší. Ráno jezdili prohlížet si památnosti; večer se účastnili národních „příjemností“. Princ se těšil neobyčejnému i mezi princi zdraví. Tělocvikem a náležitým ošetřováním svého těla dosáhl takové síly, že přes to, že užíval petrohradských rozkoší bez míry, zůstával přece stále svěžím jako veliká, lesklá, zelená hollandská okurka. Princ mnoho cestoval a shledával, že jednou z nejhlavnějších výhod nynějšího pohodlného cestování jest to, že se staly lehce dostupnými zábavy a radovánky různých národů. Byl ve Španělsku, kde pořádal serenady a sblížil se se Španělkou, jež hrála na mandolíně. Ve Švýcarsku zastřelil kamzíka. V Anglii jezdil na koni v červeném fraku, přeskakoval ploty a v sázce zastřelil 200 bažantů. V Turecku vnikl do harému, v Indii jezdil na slonech a nyní v Rusku chtěl okusiti všech specificky ruských rozkoší.

Vronského, jenž byl při princovi jakoby hlavním obřadníkem, stálo mnoho práce, aby zařadil do programu všechny ruské zábavy, jež se nabízely princovi různými osobnostmi. V tom počtu byli i klusáci^[51] i bliny i honba na medvědy, i trojky, i cikáni i pitky s ruským třískáním pohárů. A princ se vpravil neobyčejně lehce do ruských způsobů, rozbíjel podnosy se sklenicemi, posadil si na kolena cikánku a zdálo se, jakoby se ptal: „Nuže, co ještě? či to je vše, v čem se jeví ruský způsob?“

Vlastně ze všech ruských radovánek nejvíce se princovi líbily francouzské herečky, baletní tanečnice a šampaňské s bílou pečetí. Vronský byl princům zvyklý, ale buď že se sám v poslední době změnil, aneb že se s tímto princem příliš sblížil, tento týden se mu zdál strašně těžkým. Po celý týden bez přestání zakoušel pocit, jaký by měl asi člověk, jenž by byl povinen opatrovati nebezpečného blázna, jehož by se bál a zároveň následkem sblížení se s bláznem bál by se o svůj vlastní rozum. Vronský pociťoval neustále nutnost, neupouštěti ani na sekundu od tonu přísně officiální uctivosti, aby sám nebyl uražen. Princ choval se s patrným opovržením k týmž osobnostem, jež, ku podivu Vronského, dělaly všechno možné, aby poskytly princovi čistě ruské zábavy. Jeho posudky o ruských ženštinách, jež si přál studovati, byly nejednou příčinou, že se Vronský zardíval rozhorlením. Ale hlavní příčinou, že byl princ Vronskému tak nesnesitelným, bylo to, že v něm nevolky viděl sebo samého. A to, co viděl v onom zrcadle, nelichotilo pranic jeho ješitnosti. Byl to hodně hloupý a velmi domýšlivý, velmi zdravý a velmi čistotný člověk a nic více. Byl gentlemanem — to byla pravda, a Vronský toho nemohl popírati. Byl klidný a prost lichocení, mluvil-li s vyššími, byl svobodný a prostého obcování se sobě rovnými, a k nižším se choval s opovržlivou blahosklonností. Vronský sám byl také takový a pokládal to za velikou přednost; ale vzhledem k princi byl nižším, a proto jeho opovržlivé a spolu blahosklonné chování k němu ho bouřilo.

„Co za hloupost! co pak jsem opravdu také takový?“ pomyslil si.

Na všechen způsob Vronský, když se sedmého dne před odjezdem princovým do Moskvy s ním rozloučil a tento mu poděkoval, byl velice šťasten, že se zbavil onoho nepohodlného poměru a nepříjemného zrcadla. Rozloučil se s ním na železniční stanici, vraceje se z honby na medvědy, při kteréžto příležitosti celou noc ztrávili pitkou a bujným veselím.

II

Vrátiv se domů, nalezl Vronský na stole lístek od Anny. Ona mu psala: „Jsem nemocná a nešťastna. Nemohu jezditi do společnosti, nejsem však také déle s to, abych vás neviděla. Přijeďte ke mně dnes večer. Alexěj Alexandrovič odjíždí v sedm hodin do rady a zůstane tam do desíti.“ Uváživ s minutku, jak je to divno, že ho zve přímo k sobě přes to, že muž vyžaduje, aby ho doma nepřijímala, rozhodl se, že pojede.

Vronský byl té zimy povýšen na plukovníka, vystoupil z pluku a bydlel sám. Posnídav, ulehl ihned na divan, a za pět minut popletly se mu v hlavě vzpomínky o hýřivých scénách, jichž byl za posledních dnů svědkem, s představami o Anně a mužíku obkladateli,^[52] který hrál na medvědím lovu značnou úlohu, a Vronský usnul. Bylo již tma, když procitl, a chvěje se hrůzou, rozsvítil honem svíčku. „Co to bylo? Co? Co jsem to hrozného viděl ve snu? — Ano, ano. Mužík obkladatel, malinký, tuším, špinavý, s rozcuchanou bradou, kutil cosi nahnutý k zemi, a náhle promluvil po francouzsku jakási podivná slova. Nu ano, a víc nebylo nic ve snu,“ připomínal si Vronský. „Ale proč se mi to zdálo tak hrozným?“ Živě si opět představil onoho mužíka i ta nesrozumitelná francouzská slova, jež mluvil onen mužík, a zase mráz úžasu přeběhl jeho záda.

„Hlouposti!“ pomyslil si Vronský a pohlédl na hodiny.

Bylo už půl deváté. Zazvonil na sluhu, oblékl se rychle a vyšel před dům, úplně již zapomenuv na sen a mrze se pouze proto, že zaspal. Když přijel ke vchodu do bytu Kareniných, pohlédl opět na hodinky a uviděl, že bylo devět bez desíti minut. Před vchodem stál vysoký, úzký, krytý kočár, do něhož bylo zapřaženo pár běloušů. Vronský poznal Annin kočár. „Ona jede ke mně,“ pomyslil si Vronský, „a bylo by lépe. Mně je nepříjemno vcházeti do tohoto domu. Ale to je jedno; schovávati se nemohu,“ rozhodl hned na to, a okázale, jak byl zvyklý od dětinství, jako člověk, jenž se nepotřebuje za nic styděti, vystoupil ze saní a zaměřil ke dveřím. Dvéře se otevřely a vrátný s plédem na ruce zavolal na kočího. Vronský, ač nebylo jeho zvykem všímati si podrobností, zpozoroval tentokrát výraz podivení, se kterým vrátný na něho pohlédl. V samých dveřích Vronský div nevrazil do Alexěje Alexandroviče. Plynový plamen přímo osvěcoval bílou, spadlou tvář pod cylindrem a bílou kravatu, lesknoucí se pod bobrovým límcem pláště. Nehybné, kalné oči Karenina upřely se na tvář Vronského. Vronský se poklonil a Alexěj Alexandrovič, pohnuv několikráte rty, zdvihl ruku ke klobouku a prošel mimo. Vronský viděl, jak sedl do kočáru, ani se neohlédnuv, vzal oknem od vrátného pléd i binokl a zmizel. Vronský vstoupil do předsíně. Jeho brvy byly zachmuřeny a oči se svítily zlým a hrdým ohněm.

„Nu, postavení!“ pomyslil si. „Kdyby se pustil v zápas, hájil svou čest, mohl bych jednati, mohl bych vyjádřiti své pocity, ale ta slabost či podlost… On mně vnucuje postavení podvodníka, kdežto já nechtěl a nechci jím býti.“

Myšlenky Vronského změnily se od té doby, co hovořil s Annou v parku Wrede. Ustupuje mimovolky slabosti Anny, která se mu úplně oddala a očekávala jen od něho rozhodnutí svého osudu, již předem jsouc na vše hotova, přestal dávno už pomýšleti, že by se jeho poměr k Anně mohl zakončiti tak, jak si tehda představoval. Jeho ctižádostivé plány odstoupily opět do pozadí, a cítě nyní, že vykročil z onoho kruhu činnosti, v němž bylo vše napřed určeno, odevzdával se úplně svému citu, a cit ten připoutával jej stále silněji a silněji k Anně.

Už z předsíně zaslechl její vzdalující se kroky. Domyslil si, že ho Anna očekávala, naslouchala u dveří a nyní se vracela do salonu.

„Ne!“ vzkřiknula, když ho spatřila, a při prvém zvuku její hlasu vstoupily jí slzy do očí, „ne, půjde-li to tak dále, tedy se to stane mnohem, mnohem dříve!“

„Co, má drahá?“

„Co? Já čekám, mučím se hodinu, dvě… Ale ne, nebudu!… Nemohu se s tebou vadit. Ty’s zajisté nemohl. Ne, já nebudu!“

Anna položila obě ruce na jeho ramena a pohlížela na něho dlouho hlubokým, nadšeným a zároveň zpytujícím pohledem. Zkoumala jeho tvář za tu dobu, co jí neviděla. Jako při každém shledání srovnávala i nyní obraz, vytvořený její fantasií (obraz nepoměrně dokonalejší, nemožný ve skutečnosti), s ním, jak stál před ní.

III

„Ty’s ho potkal?“ otázala se, když zasedli ke stolu pod lampou. „Tu máš trest za to, že jsi zmeškal.“

„Ano; ale jak to? Vždyť měl býti ještě v radě?“

„Byl, vrátil se už a opět někam odejel. Ale to nic nedělá. Nemluv o tom. Kde jsi byl? Stále s princem?“

Anna věděla o všech podrobnostech jeho života. Chtěl jí říci, že celou noc nespal, a proto že zaspal, ale když pohlédl na její rozjařenou, šťastnou tvář, zastyděl se. Řekl tedy, že mu bylo jeti podat zprávy o princově odjezdu.

„A nyní je tedy konec? on odejel?“

„Chvála Bohu, konec. Ty mně neuvěříš, jak mi to bylo těžko.“

„Proč pak? Vždyť jest to obyčejný život všech vás mladých lidí,“ namítla Anna, svraštivši brvy, a chopila se pletení, jež leželo na stole, i počala, nehledíc na Vronského, vyvlékati z něho háček.

„Já jsem už dávno zanechal onoho života,“ odvětil Vronský, divě se změněnému výrazu její tváře a snaže se vyzpytovati, co by značil. „A přiznám se,“ pravil dále, obnažuje úsměvem své husté, bílé zuby, „já ten týden jako bych se byl vzhlížel v zrcadle, když jsem pozoroval ten život, a bylo mně při tom nepříjemno.“

Anna držela práci v rukou, ale nepletla, nýbrž pohlížela na něho podivným, svítícím se, nepříznivým pohledem.

„Dnes ráno přijela ke mně Líza — ona se ještě nebojí přijížděti ke mně, vzdor hraběnce Lidii Ivánovně,“ prohodila Anna, „a vypravovala mně o vašem Athénském večeru. Jak ohavno!“

„Já jsem právě chtěl říci, že…“

Ona mu však nedala domluviti.

„Ta se nazývá Therese, co jsi s ní býval dříve znám?“

„Já jsem chtěl říci…“

„Jak jste oškliví, vy mužští! Jak vám nenapadne, že ženština toho nemůže zapomenout,“ pokračovala Anna, rozčilujíc se víc a více a vyzrazujíc mu tím příčinu svého rozčilení. „Zejména ženština, jež nemá ponětí o tvém životě. Co vím já? Co jsem já věděla?“ mluvila dále. „To, co ty mně povíš. A kterak mohu vědět, povídáš-li mně pravdu?…“

„Anno! Ty mne urážíš. Co pak mně nevěříš? Co, pak jsem ti neřekl, že nemám jediné myšlenky, které bych před tebou neodhalil?“

„Ano, ano,“ zvolala Anna, patrně se snažíc zapuditi řevnivé myšlenky. „Ale kdybys věděl, jak je mi těžko! Já ti věřím, věřím… Tak co jsi tedy pravil?“

Ale Vronský si nemohl hned vzpomenouti, co chtěl říci. Ony návaly řevnivosti, jež se v poslední době dostavovaly stále častěji a častěji, budily v něm úžas, a — jakkoli se snažil to zatajiti — byly příčinou, že se stával k ní chladnějším přes to, že byl přesvědčen, že příčinou žárlivosti byla láska k němu. Kolikrát si už opakoval, že její láska jest pro něho štěstím; a hle, ona ho milovala, jak jen může milovati ženština, pro niž láska zvážila všechna ostatní blaha života; a přec byl Vronský mnohem vzdálenějším od štěstí než tehdá, když odejel za ní z Moskvy. Tehdá se měl za nešťastného, ale štěstí ho teprv očekávalo; nyní však cítil, že nejkrásnější štěstí už minulo. Anna nebyla daleko takou, jakou se mu zdála v první době. Změnila se k horšímu i mravně i fysicky. Stala se celá plnější a v její tváři v tu chvíli, když mluvila o herečce, zračil se zlý výraz, jenž ji hyzdil. Vronský hleděl na ni tak, jako se dívá člověk na utržený a již svadlý květ, v němž stěží poznává bývalou krásu, pro kterouž jej utrhl a zmařil. Přece však pociťoval, že tehdá, když láska jeho byla ještě prudší, byl s to, kdyby usilovně tomu chtěl, vytrhnouti onu lásku ze svého srdce, nyní však, když, jako v onu minutu, necítil k ní, jak se mu zdálo, vůbec již lásky, věděl přece, že jeho svazek s ní nemůže býti více roztržen.

„Nuže, co jsi mně tedy chtěl vypravovati o princovi? Já jsem již zapudila, zapudila běsa,“ dodala Anna. Běsem nazývali žárlivost. „Tak tedy, co jsi mi počal vypravovati o princovi? Proč ti bylo při něm tak obtížno?“

„Ach, nesnesitelno!“ zvolal Vronský, snaže se zachytiti nitku ztracené myšlenky. „Stává se protivným při bližší známosti. Kdybych ho měl charakterisovati, řekl bych, že je to výtečně krmené zvíře, jakým se na výstavách dávají první ceny, a víc nic,“ mluvil Vronský s horlivostí, jež Annu zajímala.

„Ale ne, jak je to možno?“ namítala mu. „Vždyť on přec jen mnoho viděl, je vzdělán?“

„To je zcela zvláštní vzdělání. Obdržel patrně vzdělání jen proto, aby měl právo pohrdati vzděláním, jako ti lidé pohrdají vůbec vším, kromě zvířecích rozkoší.“

„Ale vždyť vy všichni milujete ony zvířecí rozkoše?“ prohodila Anna, a Vronský spozoroval opět zasmušilý pohled, jenž se mu vyhýbal.

„Proč pak ho tak hájíš?“ optal se Vronský, usmívaje se.

„Já ho nehájím, mně je vše to lhostejno. Ale myslím si, kdybys ty sám oněch rozkoší nemiloval, že bys se jich mohl odříci. Ale tobě působí potěšení, dívati se na Terezu v obleku Evině…“

„Opět, opět dábel!“ prohodil Vronský, chopiv se její ruky, kterou položila na stůl, a zlíbal ji.

„Ano, ale nemohu si pomoci! Nemáš ponětí, jak jsem se utrápila, co jsem na tebe čekala! Myslím, že nejsem žárliva. Nejsem žárliva; já ti věřím, když jsi zde, se mnou; ale když trávíš kdesi sám svůj pro mne nepochopitelný život…“

Anna se odklonila od něho, vysvobodila na konec háček z pletení, a rychle počala se pomocí ukazováčku kupiti jedno za druhým oka bílé, při záři lampy se lesknoucí vlny, a nervosně bystře počala se obraceti jemná ručka ve vyšívané manšetě.

„A řekni mně, kde jsi potkal Alexěje Alexandroviče?“ zazvonil náhle nepřirozeným tónem její hlas.

„My jsme se setkali ve dveřích.“

„A on se ti takhle poklonil?“

Anna vytáhla tvář, přivřela oči, hbitě změnila výraz tváře, složila ruce, a Vronský poznal najednou v její krásné tváři týž výraz líce, se kterým se mu poklonil Alexěj Alexandrovič. Pousmál se tomu, a Anna se vesele zasmála tím milým, prsním smíchem, který byl jednou z její hlavních vnad.

„Já mu rozhodně nerozumím,“ zvolal Vronský. „Kdyby tehdá, když jsi mu na dači všechno vyjevila, byl přerušil spojení s tebou, kdyby mne byl vyzval na souboj — ale to zde nechápu: jak jen může strpěti takové postavení? On se mučí, to je patrno.“

„On?“ s úsměvem zvolala Anna. „On je úplně spokojený.“

„A proč se všichni trápíme, když by všechno mohlo býti tak krásné?“

„Jen ne on. Což pak ho neznám, neznám tu lež, kterou jest skrz naskrz prosycen?… Což pak, kdyby cítil skutečně něco, mohl by žíti, jako žije se mnou? On nechápe ničeho, ničeho necítí. Což pak by mohl člověk, jenž by něco cítil, žíti se svou nevěrnou ženou v jednom domě? Což pak by mohl mluvit s ní? Říkati jí ty?“

A opět ho počala nevolky představovat: ,Ty, ma chere, ty, Anno!‘

„To není muž, to není člověk, to je loutka! Nikdo ho nezná, ale já ho znám. Ó, kdybych já byla na jeho místě, dávno bych zabila, roztrhala bych na kusy tu ženu, takovou jako já — ale neříkala bych: ,ty, ma chere, Anno!‘ To není člověk, to je ministerská mašina. Nechápe, že jsem tvou ženou a on že je tu cizí, že je zbytečný… Ale nemluvme, nemluvme o tom!…“

„Ty nemáš pravdu, nemáš pravdu, má drahá,“ namítl Vronský, snaže se ji uspokojiti. „Ale buďsi, nemluvme o něm. Pověz mně raději, co’s ty dělala? Jak je ti? Co je to za nemoc? Co ti řekl lékař?“

Anna hleděla na něho s jízlivou radostí. Našla patrně ještě jiné směšné, karikaturní stránky na mužovi a čekala jen, až se jí hodí o nich vypravovati.

Ale Vronský pokračoval:

„Já se domýšlím, že to není nemoc, nýbrž tvůj stav. Kdy to bude?“

Jízlivý oheň pohasl v její očích, ale nový úsměv — vědomí čehosi tajemného a jakéhos tichého bolu — zaměnil její dosavadní výraz tváře.

„Brzy, brzy. Ty’s pravil, že naše postavení je trapné, že rozuzlení je nezbytno. Kdybys věděl, jak mně je to za těžko, i co bych za to dala, kdybych tě směla milovati svobodně a směle! Já bych se nemučila a tebe bych také nemučila svou řevnivostí… A to bude brzy, ale ne tak, jak si myslíme.“

A při pomyšlení o tom, jak to bude, zdála se náhle sama sobě ubohou, až jí slzy vstoupily do očí a nemohla dále mluviti. Položila svou ruku, stkvící se pod lampou prsteny i přirozenou bělostí, na jeho rukáv.

„Tak to nebude, jak si myslíme. Nechtěla jsem ti o tom říkat, ale ty jsi mne ponukl. Brzy, brzy se všechno rozuzlí, a my se všichni, všichni uspokojíme a nebudeme se déle mučiti.“

„Já ti nerozumím,“ pravil Vronský, ač dobře rozuměl.

„Ty se ptáš, kdy? Brzy. A já to nepřežiju. Nech mne domluvit.“ A Anna počala rychle mluvit. „Já to vím, vím to najisto. Já zemru, a jsem ráda, že zemru a vysvobodím sebe i vás.“

Slzy se jí řinuly z očí. Vronský se nahnul k její ruce a počal jí líbati, snaže se zatajiti své rozčilení, jež, jak byl přesvědčen, nemělo nijakého důvodu, ale přes to je nemohl potlačiti.

„Vidíš, tak je to lépe,“ pokračovala Anna, tisknouc mocným pohybem jeho ruku. „To je jediné, jediné, co nám zbývá.“

Vronský se vzpamatoval a pozdvihl hlavu.

„Ach, co za hlouposti! Jaký nesmysl to mluvíš!“

„Nikoli, je to pravda.“

„Co, co je pravda?“

„Že zemru. Já jsem měla sen.“

„Sen?“ otázal se Vronský a v tom okamžiku si vzpomněl na svého mužíka ve snu.

„Ano, sen,“ odpověděla Anna. „Dávno jsem už měla ten sen. Zdálo se mi, že jsem přiběhla do své ložnice, že mně bylo potřebí vzíti tam něco, nebo se podívat na něco: víš, jak to bývá ve snu,“ hovořila Anna, s úžasem do široka otvírajíc oči. „A v ložnici, v úhlu stojí cosi.“

„Ach, jaká hloupost! Jak můžeš věřit…“

Ale Anna se nedala rušiti v řeči. To, co tu vypravovala, bylo pro ni nad míru důležito.

„To ,cosi‘ se obrátilo, a já vidím, že je to mužík s rozcuchanou bradou, malinký a strašný. Chtěla jsem utéci, ale on se nahnul nad pytlem a rukama v něm cosi přebíral…“

Anna představovala, jak přebíral v pytli. Hrůza se zrcadlila na její tváři. A Vronský porovnávaje s tím svůj sen, cítil, že i jeho duši plní hrůza.

„Přebírá tak v pytli a při tom mluví po francouzsku rychle, rychle a, víš, jakoby šišlal: ,Il faut le battre le fer, le broyer, le pétrir…‘^[53] Já jsem si ve strachu přála se probudit, i procitla jsem ve snu. A počala jsem přemítat, co by to znamenalo? A Korněj mi praví: ,Při porodu, při porodu zemřete, při porodu, mátuško…‘ A tu teprve jsem procitla.“

„Jaký nesmysl, jaký nesmysl!“ tvrdil Vronský, ale sám cítil, že v jeho hlase neleží pranic přesvědčujícího.

„Nu, nemluvme o tom. Zazvoň, já dám přinésti čaj. A počkej, nyní už nebudu dlouho…“

Ale náhle se zarazila. Výraz její tváře se okamžitě změnil. Úžas a rozčilení se zaměnily náhle výrazem tiché, vážné a blažené pozornosti. Vronský nemohl pochopiti význam této změny. Anna zaslechla v sobě hnutí nového života.

IV

Alexěj Alexandrovič, když se byl v předsíni setkal s Vronským, odejel, jak měl původně v úmyslu, do italiánské opery. Odseděl tam dvě jednání a promluvil se všemi, s kým měl potřebí se setkati. Vrátiv se domů, pohlédl opatrně na věšák a přesvědčiv se, že tam nevisí vojenský plášť, odebral se podle zvyku do svého kabinetu. Ale proti svému zvyku nešel hned spat, nýbrž pochodil až do tří hodin ve svém kabinetě. Cit hněvu na ženu, že nechtěla dbáti slušnosti a zachovávati jedinou uloženou jí podmínku, aby totiž nepřijímala doma svého milovníka, nedával mu pokoje. Ona nesplnila jeho přání, byl tedy povinen ji potrestati a splniti svou hrozbu — žádati za rozvod a vzíti jí syna. Byl si vědom všech obtíží, spojených s touto záležitostí, ale slíbil, že tak učiní, a nyní byl povinen hrozbu svou vykonati. Hraběnka Lidie Ivánovna dala mu znáti, že by to byl nejlepší východ z jeho nynějšího postavení, a za poslední doby praktika rozvodů přivedla záležitost tu na stupeň takové dokonalosti, že se Alexěj Alexandrovič nadál, že se mu podaří odolati formálným obtížím. Mimo to — neštěstí nechodí samo — i záležitost upravení bytu jinorodců a zvlažení polí Zarajské gubernie způsobily Alexěji Alexandroviči tolik nepříjemností v úřadě, že se celou tu poslední dobu nacházel ve svrchovaném rozčilení.

Nespal po celou noc, a jeho hněv, vzrůstaje v jakési ohromné progressi, dostoupil k ránu krajních mezí. Honem se oblékl a jako kdyby nesl plnou mísu hněvu a bál se, aby ji nerozlil a spolu s hněvem nerozlil i svou energii, jíž měl zapotřebí při nastávajícím rozhovoru se ženou, vešel k ní hned, jak mu oznámili, že vstala.

Anna, jež si na tom zakládala, že zná tak dobře svého muže, byla nemálo překvapena jeho podobou, když k ní vstoupil. Čelo jeho bylo zachmuřeno, oči zíraly hněvivě před sebe, vyhýbajíce se její pohledu. Ústa byla pevně, opovržlivě stisknuta. Jeho chůze, pohyby, zvuk jeho hlasu, jevily odhodlanost a pevnost, čehož žena nikdy dříve na něm nepozorovala. On vešel do komnaty a nepozdraviv jí, obrátil se přímo k její psacímu stolku a vzav klíče, otevřel zásuvku.

„Čeho si přejete?“ vzkřikla Anna.

„Dopisů vašeho milovníka,“ odvětil Karenin.

„Zde nejsou,“ zvolala Anna, zavírajíc zásuvku; ale z její pohybů se muž přesvědčil, že hádal dobře, a proto odstraniv hrubě její ruku, chopil se hbitě portefeuillu, o němž věděl, že v něm Anna chová nejdůležitější listiny. Anna mu chtěla portefeuille vyrvati z ruky, on ji však odstrčil.

„Sedněte! musím s vámi promluvit,“ pravil Anně, položiv si portefeuille pod paži, a tak pevně je přitiskl loktem, že se jeho rámě nadzdvihlo.

Anna hleděla mlčky na něho, udivena a ustrašena.

„Řekl jsem vám, že vám nedovoluju přijímati v mém domě milovníka.“

„Já jsem ho nutně musila vidět, abych…“

Anna se zarazila, nenacházejíc honem nijaké výmluvy.

„Nemíním pátrati po tom, nač má ženština potřebí shledání s milovníkem.“

„Chtěla jsem, chtěla jsem jen…“ prohodila Anna, jíž krev vstoupila do tváře. Jeho hrubost ji rozčilila a dodávala jí smělosti. „Co pak nepozorujete, jak je vám lehko mne urážet?“ dodala pak.

„Uraziti možno počestného člověka a počestnou ženštinu, ale říci zloději, že je zlodějem, jest pouze la constatation d’ un fait.“^[54]

„Neznala jsem ještě této nové vaší črty surovosti.“

„Vy nazýváte surovostí, když muž ponechává ženě svobodu, chráně ji svým jménem s tou toliko podmínkou, aby dbala slušnosti. Je to surovost?“

„To je horší než surovost, to je podlost, chcete-li znáti pravý název!“ zvolala Anna v návalu hněvu a vstala, aby odešla.

„Nikoli!“ vzkřikl Karenin svým pisklavým hlasem, jenž se povýšil ještě o celou notu výše než obyčejně, a chopiv ji svými velikými prsty za ruku tak silně, že na ní zůstaly červené stopy náramku, jejž při tom stiskl, posadil ji násilně opět na místo.

„Podlost? Chcete-li již užiti tohoto slova, tedy podlost jest povrhnouti mužem, synem k vůli milenci a jísti při tom mužův chléb!“

Anna nahnula hlavu. Nejen že neřekla nyní, co pověděla včera milenci, její mužem jest on, a skutečný muž že jest zbytečným, — jí to ani na mysl nepřišlo. Cítila nyní veškeru spravedlivost jeho slov a jen tiše pronesla:

„Vy nejste s to, abyste mé postavení vylíčil hůř, než jak já sama o něm soudím; ale proč mně vlastně povídáte všechno to?“

„Proč já to povídám? Proč?“ pokračoval on taktéž hněvivě. „Abyste věděla, poněvadž jste nesplnila mého přání, byste dbala slušnosti, že učiním vše, čeho třeba, aby poměr tento přestal.“

„Brzy, brzy přestane i tak,“ prohodila Anna a při myšlence na blízkou, nyní želanou smrt, vstoupily jí slzy opět do očí.

„Přestane dříve, než jak jste se smluvila se svým milovníkem! Vy cítíte potřebu ukojení zvířecí vášně…“

„Alexěji Alexandroviči! Neříkám, že to není velkodušno, avšak je neslušno bíti ležícího.“

„Ano, vy pamatujete jen na sebe! Ale trápení člověka, jenž byl vaším mužem, vás nezajímá. Vám je lhostejno, že celý jeho život je rozrušen, vám je lhostejno, co on vypr… vydr… vyprpěl.“

Alexěj Alexandrovič mluvil tak rychle, že se spletl a nemohl nikterak vysloviti ono slovo. Na konec vyhrkl vyprpěl; Anna málem by se dala do smíchu, ale hned se zastyděla, že jí mohlo býti něco směšným v takovou minutu. A poprvé vznikl v ní na okamžik soucit s ním, vmyslila se v jeho postavení a politovala ho. Ale co mohla nyní říci neb učinit? Svěsila hlavu a mlčela. On pomlčel také s několik minut, pak promluvil už méně pisklavým, chladným hlasem, pronášeje s důrazem nahodilá slova, jež neměla vlastně nijaké zvláštní důležitosti.

„Přišel jsem vám oznámit,“ počal Karenin…

Anna pohlédla na něho. „Ne, to se mi zdálo,“ pomyslila si, připomínajíc si výraz jeho tváře, když se popletl ve slově vyprpěl: „ne, což pak může člověk s těmato kalnýma očima, s tímto samolibým klidem cítiti něco?“

„Já nemohu pranic zjinačit,“ zašeptala Anna.

„Přišel jsem vám oznámit, že zítra odjíždím do Moskvy a více se do tohoto domu nevrátím. Vy obdržíte zprávu o mém rozhodnutí prostřednictvím advokáta, kterému poručím záležitost našeho rozvodu. Můj syn pak se přestěhuje k mé sestře,“ oznamoval Alexěj Alexandrovič, s těží si připomínaje, co vlastně chtěl říci o synovi.

„Serëža má vám tedy posloužiti, abyste mne mohl raniti,“ promluvila Anna, hledíc na něho z podelbí. „Vy ho nemilujete… Nechte Serëžu!“

„Ano, pozbyl jsem i lásky k synovi, protože se i k němu pojí opovržení vámi. Ale já ho přece odvezu. Poroučím se!“

S těmi slovy chtěl odejíti; ale tu ho zadržela Anna.

„Alexěji Alexandroviči; ponechte mi Serëžu!“ pravila šeptem ještě jednou. „Nebudu ničeho více namítati. Ponechte mně Serëžu do mého… Já přijdu brzy do kouta, ponechte mně ho!“

Alexěj Alexandrovič se zapálil, i vytrhnuv ruku, vyšel mlčky z komnaty.

V

Přijímací síň proslulého petrohradského advokáta byla plna, když do ní vstoupil Alexěj Alexandrovič. Byli tu tři dámy: staruška, mladá a žena kupcova; pak tři pánové: jeden bankéř, Němec s pečetním prstenem na prstě, druhý kupec s bradou, a třetí zlostný činovník ve fraku s řádovým křížem na krku, a všichni patrně čekali už dlouho. Dva koncipienti psali u stolů, skřípajíce péry. Psací náčiní, jehož byl Alexěj Alexandrovič velikým milovníkem, bylo neobyčejně pěkné. Alexěj Alexandrovič nemohl si toho nepovšimnouti. Jeden z koncipientů přimhouřil oči a sedě obrátil se mrzutě k Alexěji Alexandroviči.

„Co byste rád?“

„Jest mi jednati s advokátem.“

„Advokát je zaměstnán,“ odpověděl přísně koncipient, ukazuje při tom pérem na čekající, a psal zas dál.

„Nenajde-li trochu svobodného času?“ otázal se Alexěj Alexandrovič.

„On nemá času, je vždy zaneprázdněn. Račte počkat.“

„Nebudete-li tedy tak laskav, abyste mu odevzdal můj lístek,“ pravil vážně Alexěj Alexandrovič, vida, že nezbývá, než odhaliti své inkognito.

Koncipient vzal lístek, a nejsa patrně spokojen s jeho obsahem, vešel do dveří.

Alexěj Alexandrovič byl v principu stranníkem veřejného soudu, ale s některými podrobnostmi v soudní praktice nebyl úplně srozuměn následkem povědomých mu vyšších služebních ohledů a neschvaloval jich, nakolik vůbec mohl neschvalovati něco, čemu se dostalo nejvyšší sankce. Celý svůj život ztrávil v administrativní činnosti, a proto, nebyl-li s něčím srozuměn, jeho nelibost se zmírňovala uznáním, že nic nemůže býti bez chyby a vše že se dá opraviti. V novém soudním zřízení se mu nelíbily okolnosti, ve kterých se nalézala advokatura. Ale až dosud mu nebylo s advokaturou jednati, a proto ji neschvaloval jen theoreticky; nyní se jeho nelibost k advokatuře zvýšila ještě nepříjemným dojmem, jaký na něho učinila přijímací síň advokátova.

„Hned přijde,“ oznamoval koncipient, a vskutku za dvě minuty se ukázala ve dveřích dlouhá postava starého pravověda, jenž se radil s advokátem, a hned za ním sám advokát.

Advokát byl malinký, zavalitý, plešivý človíček, s temnorusou bradou, s dlouhými, světlými brvami a návislým čelem. Byl vyfintěn jako ženich, počínaje od kravatty a dvojnásobného řetízku až k lakovaným botkám. Tvář jeho byla chytrá, mužická, ale oblek švihácký a prozrazující špatný vkus.

„Račte,“ zvolal advokát, obraceje se k Alexěji Alexandroviči. A vpustiv do kabinetu Karenina, zavřel zamračeně dvéře.

„Není libo?“ ukázal na křeslo vedle psacího stolu, pokrytého listinami, a sám usedl uprostřed stolu, potíraje si malinké ruce s krátkými prsty, porostlými bílými vlásky, i sklonil na stranu hlavu. Ale sotva že se vpravil do náležité pózy, přeletěl nad stolem mol. Advokát rozpřáhl ruce tak hbitě, že by se toho do něho nikdo nenadál, chytil mola a opět se vpravil do předešlé pózy.

„Prve, než začneme mluvit o mé záležitosti,“ ozval se Alexěj Alexandrovič, jenž s podivením sledoval hbitý pohyb advokátův, „musím poznamenati, že věc, o které budu s vámi mluviti, má zůstati tajemstvím.“

Jedva patrný úsměv nadzdvihl přizrzavělé, svislé kníry advokátovy.

„Nebyl bych advokátem, kdybych neuměl zachovati svěřené mně tajemství. Ale, přejete-li si potvrzení…“

Alexěj Alexandrovič mu pohlédl do tváře a uviděl, že jeho šedé, chytré oči se smějí, jakoby všechno už věděly.

„Víte mé jméno?“ pokračoval Alexěj Alexandrovič.

„Znám vás i vaši užitečnou — tu chytil opět mola — působnost, jako ji zná každý Rus,“ odvětil advokát, ukláněje se.

Alexěj Alexandrovič si vzdychl, sbíraje sílu k nastávajícímu rozhovoru. Ale když jednou již začal, pokračoval svým pisklavým hlasem, neostýchaje se, nezajíkaje se a vyslovuje s důrazem některá slova.

„Mám neštěstí,“ počal Alexěj Alexandrovič, „že patřím do řady podvedených mužů, a přál bych si zákonitým způsobem roztrhnouti svazek se ženou, to jest rozvésti se; ale má se to státi tak, aby syn nezůstal při matce.“

Šedé oči advokátovy se namáhaly, aby se nemusily smáti, ale poskakovaly nezkrotnou radostí; Alexěj Alexandrovič rozuměl, že to nebyla jen radost člověka, jemuž se nabízí výhodná zakázka; to bylo vítězství a nadšení, to byl blesk, podobný tomu zlověstnému blesku, jejž vídával v očích své ženy.

„Vy si přejete mé pomoci k provedení rozvodu?“

„Ano, to právě; ale mám za svou povinnost vás upozorniti, že snad zneužiju vaší pozornosti. Přijel jsem vlastně jen proto, abych se s vámi předběžně poradil. Přeju si rozvodu, ale pro mne je důležitá forma, ve které je rozvod možným. Může být, jestliže forma nevyhoví mému požadavku, že se vzdám zákonitého rozvodu.“

„Ó, to bývá vždy,“ prohodil advokát; „to bude záviseti jen na vás.“

Advokát spustil oči na nohy Alexěje Alexandroviče, cítě, že by výrazem své nezkrotné radosti mohl uraziti klienta. Pohlédl na mola, jenž poletoval před jeho nosem, i trhnul již rukou, ale nechytil jej z úcty k trapnému položení Alexěje Alexandroviče.

„Ačkoli jsou mně ustanovení našich zákonů o této záležitosti v hlavních rysech známa,“ pokračoval Alexěj Alexandrovič, „přece bych rád znal vůbec ony formy, ve kterých se v praxi provádějí podobné záležitosti.“

„Vy si přejete,“ odpovídal advokát, nezdvihaje očí a s patrným potěšením se vpravuje do tónu řeči svého klienta, „abych vám ukázal všechny cesty, po nichž byste mohl dospěti ke splnění svého přání.“

A když Alexěj Alexandrovič pokývl hlavou na důkaz, že souhlasí, pokračoval, zřídka jen vrhaje na okamžik pohled na tvář Alexěje Alexandroviče, červenající se rudými skvrnami.

„Rozvod je dle našich zákonů,“ vysvětloval advokát s lehounkým odstínem nevážnosti k ruským zákonům, „možný, jak vám známo, v následujících případech… Nevytrhujte mne!“ obrátil se ke koncipientovi, jenž se ukázal ve dveřích, ale přece vstal, promluvil s ním několik slov a pak opět sedl. „V následujících případech; tělesné vady manželů, pak zmizí-li jedna strana na pět let,“ pravil advokát a zahnul porostlý vlásky kraťoučký prst: „pak cizoložství (toto slovo vyslovil s patrnou zálibou). Tyto případy dělí se pak dále (při tom zahýbal dále své tlusté prsty, ačkoli případy a jejich dělení nemohly náležeti do jedné řady) na tělesné vady muže a ženy, pak na cizoložství muže a ženy.“ Poněvadž všechny prsty byly už zahnuty, vzpřímil je a pokračoval: „To je názor theoretický. Ale já mám za to, že jste mne ráčil poctiti svou návštěvou proto, abyste zvěděl, jak se jich užívá v praxi. A proto, řídě se antecedenty, musím vám říci, že všechny případy rozvodu vycházejí z jednoho důvodu: o tělesné vady, jak vyrozumívám, se nejedná? a také ne o pětileté zmizení?“

Alexěj Alexandrovič přikývl hlavou.

„Tedy vycházejí z jednoho důvodu: cizoložství jednoho z manželů a zastihnutí přestupné strany dle vzájemného dohodnutí, anebo bez takového dohodnutí zastihnutí nevolné. Musím vás upozorniti, že poslední případ se v praxi přihází velmi zřídka,“ vysvětloval advokát a mžikem pohlédnuv na Alexěje Alexandroviče, umlkl jako prodavač bambitek, jenž vychválil přednosti té i druhé zbraně a čeká, pro kterou z nich se kupec rozhodne. Ale Alexěj Alexandrovič mlčel a proto advokát pokračoval: „Nejobyčejnější a nejprostší a, jak já soudím, nejrozumnější je cizoložství dle vzájemného dohodnutí. Nedovolil bych si tak se vyslovovati, kdybych mluvil s člověkem nerozvitým,“ omlouval se advokát, „ale mám za to, že mně ráčíte rozuměti.“

Ale Alexěj Alexandrovič byl v tak špatné míře, že nemohl hned pochopiti rozumnost cizoložstva dle vzájemného dohodnutí a projevil svou pochybnost pohledem; ale advokát mu hned pomohl.

„Lidé nemohou déle spolu žít — to je faktum. A shodují-li se v tom oba, pak nezáleží na podrobnostech a formalitách. A mimo to je to nejprostší a nejjistější prostředek.“

Nyní Alexěj Alexandrovič úplně pochopil. Ale on měl námitky náboženské, jež se příčily podobnému způsobu.

„O tom v mém případě nemůže býti řeči,“ namítl advokátovi. „Jest možným pouze jediný případ: usvědčení nevolné, potvrzené dopisy, jež se nacházejí v mých rukou.“

Při zmínce o dopisech advokát sešpoulil ústa a způsobil jemný, soucitný a zároveň opovržlivý zvuk.

„Račte rozumět,“ počal opět advokát. „Záležitosti toho druhu se rozhodují, jak ráčíte vědět, úřady duchovními. A otcové protopopi vnikají rádi v podobných záležitostech do nejmenších podrobností,“ pravil dále s úsměvem, dokazujícím, že souhlasí se vkusem protopopů. „Dopisy mohou ovšem s části sloužiti za důkaz; ale důkazy musí býti získány přímou cestou, to jest pomocí svědků. Vůbec prokážete-li mně čest a shledáte mne hodna své důvéry, ponechte mně volbu prostředků, jichž by se mělo užiti. Kdo si přeje dosíci výsledku, připouští i prostředky.“

„Má-li se to tak…“ začal najednou Alexěj Alexandrovič, zblednuv ve tváři; ale v tu minutu advokát vstal a odešel opět ke dveřím ke koncipientovi, jenž znova přišel do kabinetu.

„Řekněte jí, že se nesmlouváme!“ poručil koncipientovi a vrátil se zas k Alexěji Alexandroviči.

Vraceje se k svému křeslu, chytil nepozorovaně ještě jednoho mola. „Pěkně bude v létě vypadati můj ryps!“ pomyslil si a zamračil se.

„Vy tedy jste ráčil říci…“ obrátil se k Alexěji Alexandroviči.

„Sdělím s vámi své rozhodnutí písemně,“ pravil Alexěj Alexandrovič, vstávaje a opřel se o stůl. Chvilku postál mlčky a pak řekl: „Dle vašich slov mohu tedy soudit, že provedení rozvodu je možné. Prosil bych vás ještě, abyste mně udal také své podmínky.“

„Všechno je možné, ponecháte-li mně úplnou svobodu jednání,“ pravil advokát, neodpovídaje na danou mu otázku. „Kdy mohu předpokládati, že obdržím od vás zprávu?“ tázal se advokát, postupuje ke dveřím a blýskaje očima a lakovanými botkami.

„Za týden. Vy pak budete tak laskav, a odpovíte mně, přijmete-li na sebe jednání o té záležitosti a za jakých podmínek.“

„S radostí.“

Advokát se uctivě poklonil, propustil ze dveří klienta, a zůstav samotný v kabinetě, odevzdal se úplně svému radostnému citu. Bylo mu tak veselo, že proti svým zásadám slevil smlouvající se paničce, a přestal chytati moly, rozhodnuv se, že do budoucí zimy dá nábytek potáhnouti aksamitem, jako má Sigonin.

VI

V zasedání komise sedmnáctého srpna dobyl Alexěj Alexandrovič skvělého vítězství, ale následky onoho vítězství ho utrápily. Nová komise pro všestranné prozkoumání bytu jinorodců byla sestavena a přičiněním Alexěje Alexandroviče vyslána na místo s neobyčejnou rychlostí a energií. Za tři měsíce byla podána zpráva. Byt jinorodců byl prozkoumán se stanoviska politického, administrativního, ekonomického, ethnografického, materiálního a náboženského. Na všechny otázky podány obšírné odpovědi, a sice odpovědi, které nedopouštěly více pochybnosti, poněvadž nebyly plodem lidské mysli, stále podléhající chybám, nýbrž všechny byly plodem úřední činnosti. Všechny odpovědi byly výsledkem officiálních dat, zpráv gubernátorů a biskupů, kteří je sestavovali na základě zpráv újezdních náčelníků a vikářů, kteří se své strany opět čerpali ze zpráv volostných úřadů a farářů; a proto všechny ony odpovědi nedopouštěly pochybnosti. Všechny takové otázky, proč na př. bývají neúrody, proč se jinorodci přidržují své víry atd., otázky, jež se bez pomoci úřední mašiny nedají zodpovídati a nemohou býti zodpovídány po celé věky, došly jasného, nepochybného vysvětlení. A vysvětlení to potvrzovalo mínění Alexěje Alexandroviče. Ale Stremov, jenž se při posledním sezení pokládal za napadena, užil při čtení zpráv komise neočekávané taktiky. Přemluvil několik jiných členů, přešel i s nimi náhle na stranu Alexěje Alexandroviče a nejen že vášnivě hájil provedení návrhů, podaných Kareniným, nýbrž podal ještě několik nových návrhů, v nichž šel ještě mnohem dále, než Karenin. Tyto návrhy, jež byly dalekosáhlejší než myšlenka Alexěje Alexandroviče, byly přijaty, a tu se teprv odhalila taktika Stremova. Prostředky ty, dovedené do krajnosti, okázaly se náhle tak hloupými, že se na ně vrhli současně i státníci, i veřejné mínění, i moudré dámy, i noviny, všude se vyslovovala nelibost jak s oněmi prostředky, tak i s jejich dommnělým původcem Alexějem Alexandrovičem. Stremov však se výtkám uhnul, tváře se, jakoby byl následoval slepě plán Karenina a teprv nyní se mu diví a je rozhořčen tím, co se stalo. To dodalo Alexěji Alexandroviči. Ale přes to, že mu zdraví nesloužilo, přese všechny nepříjemnosti rodinné, Alexěj Alexandrovič se nevzdával. V komisi vznikl rozkol. Jedni členové se Stremovem v hlavě ospravedlňovali svou chybu tím, že důvěřovali revisní komisi, řízené Alexějem Alexandrovičem, a její zprávám, a tvrdili, že zprávy oné komise jsou nesmysly a pouhý popsaný papír. Alexěj Alexandrovič s partií lidí, kteří takové revoluční chování se k listinám pokládali za nebezpečné, hájil dále výsledky, sestavené revisní komisí. Následkem toho vznikl zmatek ve vyšších sférách i ve společnosti, a přes to, že to všechny zajímalo, nikdo se nemohl dopátrati, opravdu-li jinorodci trpí bídu a hynou, aneb se jim daří výborně. Postavení Alexěje Alexandroviče stalo se následkem toho, a z části i následkem opovržení, jež na něho padlo pro nevěrnost ženinu, velice pochybným. A v takovém stavu učinil Alexěj Alexandrovič důležité rozhodnutí. Prohlásilť k nemalému překvapení komise, že si vyžádá dovolení, aby sám mohl jeti prozkoumat na místě spornou záležitost. A když žádosti jeho bylo vyhověno, vypravil se do vzdálených gubernií.

Odjezd Alexěje Alexandroviče způsobil mnoho hluku, a to tím více, že před samým odjezdem vrátil officiální listinou cestovné, jež mu bylo vydáno na jízdu s dvanácti koňmi do místa, kde hodlal provésti revisi.

„Shledávám, že je to velice šlechetné,“ pravila o něm Betsy kněžně Mjahké. „Nač pak vydávat peníze na jízdu po poště, když je všem známo, že jsou už všude železnice?“

Ale kněžna Mjahká nesouhlasila, a mínění kněžny Tverské ji podráždilo.

„Vám je lehko mluvit,“ namítla jí, „když máte nevím kolik milionů. Mně však je velmi příjemno, když muži jezdí v létě na revisi. Jemu je zdrávo a příjemno se projeti, a já jsem se tak zařídila, že za ony peníze vydržuju si equipáž a kočího.“

Cestou do vzdálené gubernie stavěl se Alexej Alexandrovič na tři dni v Moskvě.

Druhého dne po svém příjezdu jel návštěvou ku generál-gubernátorovi. Na křižovatce u Gazetné ulice, kde bývá vždy nával equipáží a drožek, zaslechl Alexěj Alexandrovič z nenadání své jméno, jež kdosi vykřikl tak hlasitě a vesele, že mu nebylo možno se neohlédnouti. Na rohu chodníku stál Štěpán Arkáďjevič v krátkém modním svrchníku, v nízkém modním cylindru na stranu, a svítě bílými zuby mezi červenými, usmívajícími se rty a záře veselostí a mladostí, směle, velitelsky volal a žádal, aby se povoz zastavil. Jednou rukou se držel okna kočáru, jenž se zastavil u chodníku a z něhož výhledaly ženská hlava v aksamítovém klobouce a dvě dětské hlavičky, usmíval se a kýval rukou švakrovi. Dáma se usmívala vlídným úsměvem a také kynula rukou Alexěji Alexandroviči. Byla to Dolli s dětmi.

Alexěj Alexandrovič se nechtěl v Moskvě s nikým setkati a nejméně s bratrem své ženy. Pozdravil kloboukem a chtěl jeti dále, ale Štěpán Arkáďjevič poručil jeho kočímu, aby stál, a kráčel sněhem ke kočáru.

„Nu, to je hříšno, nedat nám vědět! Dávno už zde? Já byl včera u Dusseaua a vidím na tabulce „Karenin“, ale mně nepřišlo ani do hlavy, že bys to mohl býti ty!“ hovořil Štěpán Arkáďjevič, prostrčiv hlavu do okna kočáru. „Jinak bych byl k tobě zašel. Nu, to jsem rád, že tě vidím!“ vítal švakra, poklepávaje nohou o nohu, aby setřásl s nich sníh. „Ale je to opravdu hříšno, že jsi nám nevzkázal o svém příjezdu ani slovíčka,“ opětoval Štěpán Arkáďjevič.

„Neměl jsem pokdy, mám plné ruce práce,“ odpověděl suše Alexěj Alexandrovič.

„Nu, pojď k ženě, ona by tě tak ráda viděla.“

Alexěj Alexandrovič rozhalil pléd, jímž byly obaleny jeho zimomřivé nohy, vyšel z kočáru a prošel sněhem k Darji Alexandrovně.

„Co pak je to, Alexěji Alexandroviči, čím jsme se provinili, že nás tak pomíjíte?“ oslovila ho Dolli, usmívajíc se.

„Měl jsem tolik práce. Těší mne, že vás vidím,“ odpovídal takým tónem, který zřejmě pravil, že ho toto setkání mrzí. „Jak se máte?“

„Co dělá má drahá Anna?“

Alexěj Alexandrovič cosi zabručel a chtěl odejíti, ale Štěpán Arkáďjevič ho zadržel.

„A víš, co my zítra uděláme? Dolli, pozvi ho k obědu! Pozveme Koznyševa a Pescova a uhostíme ho moskevskou intelligencí.“

„Tak tedy prosím, přijeďte,“ obrátila se Dolli k švakrovi; „budeme vás očekávat v pět hodin, nebo v šest, přejete-li si. A co dělá má drahá Anna? Jak dávno…“

„Je zdráva,“ procedil skrze zuby Alexěj Alexandrovič. „Těší mne!“ a s těmi slovy se obrátil ke svému kočáru.

„Tedy přijedete?“ zvolala za ním Dolli.

Alexěj Alexandrovič cosi prohodil, ale Dolli mu nerozuměla pro hluk ujíždějících mimo povozů.

„Já pro tebe zítra zajedu!“ zvolal za švakrem Štěpán Arkáďjevič.

Alexěj Alexandrovič vstoupil do kočáru a sedl si tak, aby nikoho neviděl a nikdo aby nemohl viděti jeho.

„Podivín!“ prohodil Štěpán Arkáďjevič k ženě a pohlédnuv na hodinky, poslal rukou hubičku ženě a dětem a vykročil švarně po chodníku.

„Stivo! Stivo!“ zavolala na něho Dolli, pýříc se.

On se ohlédl.

„Vždyť musím koupit svrchník Grišovi a paletot Taně. Dej mně tedy peníze!“

„Není potřebí. Řekni, že potom zaplatím!“ a odešel, vesele ještě pokynuv jedoucímu kolem známému.

VII

Druhého dne byla neděle. Štěpán Arkáďjevič stavěl se ve Velkém divadle na baletní zkoušku a odevzdal Maši Čibisové, hezounké, nedávno po jeho protekci přijaté tanečnici, slíbené jí včera korálky a uspěl za kulisami v denním pološeru divadla políbiti její hezounkou, následkem dárečku vesele se usmívající tvář. Kromě slíbených korálků přál si smluviti se s ní o dostaveníčko po baletním představení. Vysvětlil jí, že nemůže přijeti do divadla hned k počátku představení, ale že přijede k poslednímu aktu a pak že pojedou spolu večeřet. Na cestě z divadla zastavil se Štěpán Arkáďjevič v Ochotném Řadu,^[55] sám vybral ryby a chřest k obědu, a v poledne byl už u Dusseaua, kde měl vykonati návštěvy u tří osob, jež se na jeho štěstí ubytovaly všechny v jednom hostinci, a sice u Levina, jenž se právě vrátil z ciziny a zde se stavěl; u svého nového představeného, jemuž byla právě udělena tato vysoká hodnost a jenž přijel do Moskvy na revisi; a konečně u švakra Karenina, jehož musil nezbytně přivézti s sebou k obědu.

Štěpán Arkáďjevič rád dobře poobědval, ale ještě raději dával oběd, nevelký sice, ale vybraný, i co se týče jídla i pití, i co se týče hostí. Program dnešního oběda se mu velice zalíbil: budou k obědu živí okouni, chřest, a la piece de résistance.^[56] znamenitý, ačkoli prostý rostbeaf, a hodící se k tomu vína. Tolik, co se tkne jídla a pití. Z hostí budou Kiti a Levin, a aby to nebylo nápadné, ještě jedna sestřenice a mladý Ščerbacký, a la piece de résistance mezi hosty budou Koznyšev a Alexěj Alexandrovič, Sergěj Ivánovič Koznyšev — Moskvan a filosof, Alexěj Alexandrovič — Petrohraďan a praktik; mimo to pozve ještě známého podivína, enthusiasta Pescova, liberála, mluvku, hudebníka, historika a roztomilého padesátiletého jinocha, jenž bude tvořiti omáčku nebo garnituru ke Koznyševu a Kareninu. On je bude dráždit a štváti na sebe.

Druhou lhůtu kupní summy za prodaný les od kupce obdržel a ještě neutratil, Dolli byla velmi mila a dobra v poslední době, a myšlenka, že sestavil tak vynikající oběd, těšila dnes nadmíru Štěpána Arkáďjeviče. Nacházel se proto v nejrůžovějším rozmaru. Byly tu sice dvě trochu nepříjemné okolnosti, ale obě se tratily v moři dobrosrdečné veselosti, která se rozproudila v jeho duši. Ony dvě okolnosti byly: první, že včera, když potkal na ulici Alexěje Alexandroviče, zpozoroval, že se k němu chová suše a přísně, a když srovnal včerejší výraz tváře Alexěje Alexandroviče, a to, že k nim nezajel a nedal o sobe ničeho vědět, s pověstí o Anně a Vronském, dovtípil se Štěpán Arkáďjevič, že mezi mužem a ženou není všechno v pořádku.

To byla první nepříjemná okolnost. Dále trochu nepříjemno bylo to, že nový představený, jako všichni noví představení, měl už pověst strašného člověka, jenž vstává v 6 hodin ráno, pracuje jako kůň, a vyžaduje na svých podřízených také takové práce. Mimo to se o novém představeném proslýchalo, že v obcování je hotový medvěd, a vypravovalo se, že se drží zcela opačného směru nežli jeho předchůdce a nežli dosud sám Štěpán Arkáďjevič. Včera se mu Štěpán Arkáďjevič představil úředně ve stejnokroji, a nový představený byl velmi laskav i rozmlouval s Oblonským jako se svým známým. Proto měl Štěpán Arkáďjevič za svou povinnost, učiniti mu návštěvu v černém kabátě. Myšlenka, že by ho nový představený mohl nyní přijati chladně, byla právě ona druhá trochu nepříjemná okolnost. Ale Štěpán Arkáďjevič cítil instinktivně, že všechno vypadne výborně. „Všichni lidé jsou, jako my, lidé hříšní: nač se zlobit a svářit?“ pomyslil si, vstupuje do hostince.

„Dobrý den, Vasile, zvolal na známého sluhu, kráčeje v klobouce na stranu po chodbě. Ty’s si nechal růsti licousy? Levin bydlí v čísle 7., tak? Proveď mne k němu, buď tak dobrý. A pak se optej, přijímá-li hrabě Aničkin?“ (To byl nový představený.)

„K službám,“ odvětil usmívající se Vasilij. „Dávno jste už neráčil být u nás.“

„Já zde byl včera, ale přišel jsem druhým vchodem. To je číslo sedmé?“

Levin stál s mužíkem z Tverské gubernie uprostřed pokoje a měřil aršínem čerstvou medvědí kůži, když vešel Štěpán Arkáďjevič.

„Ah, to jste vy zastřelili?“ křiknul Štěpán Arkáďjevič. „Znamenitý kus! Medvědice? Dobrý den, Archipe!“

Stiskl mužíkovi ruku a sedl na židli ve svrchníku i v klobouce.

„Sundej přece svrchník a poseď!“ obrátil se k němu Levin, snímaje mu s hlavy klobouk.

„Ne, nemohu; zašel jsem k tobě jen na jednu sekundičku,“ odpovídal Štěpán Arkáďjevič. Z prvu jen rozepjal svrchník, ale pak jej sňal a proseděl u Levina celou hodinu, rozmlouvaje s ním o honbě a jiných jeho nejvíce zajímajících předmětech.

„Nu, řekni mně, prosím tě, co’s dělal v cizině? Kde jsi byl?“ obrátil se k Levinu, když mužík odešel z pokoje.

„Byl jsem v Německu, v Prusku, ve Francii, v Anglicku, ale ne v hlavních městech, nýbrž v průmyslových místech a mnoho jsem tam uviděl nového. Jsem vskutku rád, že jsem tam byl.“

„Ovšem; já znám tvé názory o postavení dělníka.“

„Dokonce ne; v Rusku nemůže býti řeči o dělnické otázce. V Rusku se může jednati jen o poměru dělníka k půdě. Otázka ta jest i za hranicí; tam však je to oprava zkažené věci, kdežto u nás…“

Štěpán Arkáďjevič poslouchal pozorně Levina.

„Ano, ano!“ přisvědčoval mu. „Dost možná, že máš pravdu,“ pravil. „Ale mne těší, že jsi dobré mysli: na medvědy jezdíš, pracuješ, zajímáš se. A mně Ščerbacký vypravoval — on se s tebou kdesi setkal — že jsi upadl v jakousi trudnomyslnost, stále o smrti mluvíš.“

„Což pak? Já nepřestávám mysliti na smrt,“ namítl Levin. „Je pravda, že je na čase umírat. A to ostatní jsou samé hlouposti. Řeknu ti upřímně: cením vysoce svou myšlenku, svou práci. Ale ve skutečnosti — jen o tom přemýšlej: — vždyť celý tento náš svět je drobounká plíseň, jíž porostla drobounká planeta. A my si představujeme, že může u nás vzniknouti něco velikého — myšlenky, činy! To jsou samá zrnka písku.“

„Ach, to je, brachu, právě tak staré, jako svět!“

„Staré, ale víš, když to jasně pochopíš, všechno se ti stane nepatrným. Když pochopíš, že, ne-li dnes, tedy zítra zemřeš, a nic tu z tebe nezbude, tu je ti všechno bezvýznamným. Svou myšlenku mám za velmi důležitou, ale i ona se mi zdá nepatrnou, kdybych ji mohl i uskutečniti tak, jako mohu obejíti tuto medvědici. Trávíš tak celý život, bavě se lovem, prací — jen abys nemusil mysliti na smrt.“

Štěpán Arkáďjevič, poslouchaje Levina, usmíval se jemně a laskavě.

„Nu ovšem, ovšem! Vidíš, ty’s přešel na mou stranu; pamatuješ se, jak jsi na mne dorážel za to, že se sháním po rozkošech života? Nebuď, moralisto, přísen tak!…“

„Ale přec jen je na světě dobré to…“ Však tu se Levin zarazil. „E, já nevím. Vím jen, že brzy pomřeme.“

„Proč pak brzy?“

„A víš, svůdnosti je na světě méně, přemýšlíš-li o smrti; za to je člověk spokojenější.“

„Ba ne; konec konců ještě veseleji. Ale už je čas, abych šel,“ zvolal Štěpán Arkáďjevič, vstávaje už po desáté.

„Ale ne, seď ještě!“ zdržoval ho Levin. „Kdy pak se uvidíme? Já zítra odjíždím.“

„Ach, jsem to člověk! Právě proto jsem přijel… Musíš dnes přijeti ke mně k obědu. Bude u mne tvůj bratr, pak Karenin, můj švakr.“

„Co pak je zde?“ zvolal Levin a chtěl se zeptati na Kiti. Doslechl se, že byla počátkem zimy v Petrohradě u své sestry, provdané za diplomata, a nevěděl, vrátila-li se už, nebo ještě ne, ale rozmyslil si a neoptal se. „Ať je, nebo není, je to jedno.“

„Tedy přijedeš?“

„Nu, rozumí se.“

„Tedy v pět hodin, pouze v černém kabátě.“

Štěpán Arkáďjevič vstal a odebral se dolů k novému představenému. Instinkt Štěpána Arkáďjeviče nezklamal. Nový strašný představený se ukázal velmi přívětivým člověkem. Štěpán Arkáďjevič s ním posnídal a proseděl u něho tak dlouho, že se teprv po třetí hodině dostal k Alexěji Alexandroviči.

VIII

Alexěj Alexandrovič přišel z kostela a byl celé odpoledne doma. Měl toho dne dvě práce. Musil především přijati a poučiti deputaci jinorodců, jež se ubírala do Petrohradu a nyní se nacházela v Moskvě; pak měl psáti dopis, jejž byl přislíbil svému advokátu. Deputace, ačkoli byla vypravena na ponuknutí Alexěje Alexandroviče, chovala v sobě mnoho nepříjemného, ba nebezpečného, a proto byl Alexěj Alexandrovič velmi rád, že ji zastal ještě v Moskvě. Členové oné deputace neměli ani nejmenšího ponětí o své úloze a o svých povinnostech. Byliť naivně přesvědčeni, že jejich úlohou jest, aby vyložili, čeho se jim nedostává, a vylíčili pravý stav věcí, prosíce vládu za pomoc, a nijak netušili, že některé jejich zprávy a žádosti byly vodou na mlýn nepřátelské jim strany, a proto mohly zmařiti celou záležitost. Alexěj Alexandrovič měl s nimi mnoho práce, napsal jim program, jehož se měli přísně držeti, a když je propustil, napsal několik dopisů do Petrohradu, jak tam mají s deputací zacházeti. Hlavní pomocnicí v té záležitosti měla býti hraběnka Lidie Ivánovna. Byla specialistkou v záležitostech deputací, a nikdo neuměl způsobiti tolik hluku s deputacemi a tak obratně je říditi jako ona. Když byl s tím hotov, napsal Alexěj Alexandrovič ještě psaní advokátovi. Bez sebe menšího váhání dovolil mu, aby jednal, jak uzná za dobré. K dopisu přiložil tři lístky Vronského k Anně, jež byl nalezl v odebraném portefeuille.

Od té doby, co Alexěj Alexandrovič odejel z domu s úmyslem, že se nevrátí k rodině, a od té doby, co byl u advokáta a promluvil třebas jen s tímto jediným člověkem o svém úmyslu, zejména od té doby, co z této životní záležitosti udělal záležitost listovní, papírovou: přivykal stále více svému záměru a nyní byl už přesvědčen o možnosti jeho provedení.

Pečetil již obálku s dopisem k advokátovi, když zaslechl hlasité zvuky hlasu Štěpána Arkáďjeviče. Štěpán Arkáďjevič se přel se sluhou Alexěje Alexandroviče a stál na tom, aby ho ohlásil.

„Je to jedno,“ pomyslil si Alexěj Alexandrovič, „tím líp, aspoň mu hned mohu sdělit, v jakém poměru se nacházím k jeho sestře, a vysvětlím mu, proč nemohu u něho obědvat.“

„Popros pána, ať vejde!“ zvolal hlasitě na sluhu, sbíraje papíry a ukládaje je do podložky.

„Vidíš, že mluvíš hlouposti, že je doma!“ odpovídal hlas Štěpána Arkáďjeviče sluhovi, jenž ho nechtěl vpustiti, a Oblonský svlékaje už cestou svrchník, vstoupil do komnaty. „Nu, to jsem rád, že jsem tě zastal doma! Já se tedy těším…“ počal vesele Štěpán Arkáďjevič.

„Nemohu přijeti,“ promluvil Alexěj Alexandrovič chladně, stoje sám a nenabízeje hostu křesla.

Alexěj Alexandrovič chtěl se vpraviti hned v onen chladný poměr, ve kterém se musil nacházeti k bratrovi ženy, s níž začínal při o rozvod; ale zapomněl na ono moře dobrodušnosti, jež se rozlévalo ze břehů duše Štěpána Arkáďjeviče.

Štěpán Arkáďjevič rozevřel dokořán své lesklé, jasné oči.

„Proč nemůžeš? Co tím chceš říci?“ otázal se s podivením po francouzsku. „Ne, ty’s už jednou slíbil. A my všichni už na tebe počítáme.“

„Chtěl jsem říci, že nemohu k vám přijeti proto, že onen příbuzenský poměr, jenž panoval dosud mezi námi, má přestati.“

„Jak? Kterak to? Proč?“ zahovořil s úsměvem Štěpán Arkáďjevič.

„Protože začínám při o rozvod s vaší sestrou, mou ženou. Musil jsem…“

Ale Alexěj Alexandrovič ještě nedokončil svých slov, když se Štěpán Arkáďjevič už zachoval zcela jinak, než očekával. Štěpán Arkáďjevič zvolal „Ach!“ a usedl do křesla. „Ne, Alexěji Alexandroviči, co to pravíš!“ vzkřiknul Oblonský, a bolest se vyjádřila výrazem jeho tváře.

„Je tomu vskutku tak.“

„Odpusť, ale já nemohu, nemohu tomu uvěřiti…“

Alexěj Alexandrovič sedl, vida, že jeho slova neměla toho účinku, jehož se nadál, že bude tedy nucen vše vysvětlovati a že, ať si vysvětluje cokoli, jeho poměr k švakrovi zůstane týž, jako doposud.

„Ano, okolnosti mně vnutily trudnou povinnost, žádati za rozvod,“ pravil švakrovi.

„Já ti řeknu jen jedno, Alexěji Alexandroviči. Vím, že jsi výborný, spravedlivý člověk, vím, že Anna — odpusť, že nemohu změniti svého mínění o ní — je znamenitá, výtečná osoba, a proto, odpusť mně, nemohu tomu věřiti. V tom je nedorozumění…“ pravil Oblonský.

„Ano, kdyby to bylo pouze nedorozumění…“

„Dovol, já ti rozumím,“ vskočil mu do řeči Štěpán Arkáďjevič. „Ale rozumí se… Hlavní je, neukvapovat se. Jen se neukvapovat.“

„Já jsem nekvapil,“ odvětil chladně Alexěj Alexandrovič; „ale raditi se s někým o podobné záležitosti není možno. Já jsem pevně odhodlán.“

„To je hrozné!“ zvolal Štěpán Arkáďjevič, zhluboka si vzdychnuv. „Já bych na tvém místě učinil tohle, Alexěji Alexandroviči. Prosím tě, učiň to!“ přemlouval švakra. „Pře není ještě započata, nakolik jsem pochopil. Prve, než začneš při, dojeď k mé ženě, promluv s ní o tom. Ona miluje Annu jako sestru, miluje tebe, a ona je podivuhodná osoba. Probůh, promluv s ní! Udělej mně to k vůli, prosím tě!“

Alexěj Alexandrovič se zamyslil a Štěpán Arkáďjevič soucitně pohlížel na něho, neruše jeho mlčení.

„Zajedeš k ní?“

„Já nevím. Proto jsem vlastně nebyl u vás. Mám za to, že se náš poměr musí změnit.“

„Proč pak? Já toho nenahlížím. Dovol, abych si směl mysliti, že chováš ke mně kromě našeho příbuzenského poměru aspoň z části podobné přátelské city, jaké jsem k tobě vždycky chovával… a opravdovou úctu,“ dodal Štěpán Arkáďjevič, tiskna švakrovi ruku. „Kdyby i nejhorší tvé domněnky se odůvodnily, přece bych se neodhodlal souditi tu neb onu stranu a nenahlížím, proč by se náš poměr musil měniti. Ale nyní, učiň mně to k vůli, pojeď k mé ženě.“

„Jak vidím, pohlížíme na onu záležitost rozličně,“ odvětil chladně Alexěj Alexandrovič. „Ale nemluvme tedy o tom.“

„Ne, proč bys nemohl přijeti? Proč bys nemohl dnes u nás poobědvat? Žena tě čeká. Buď tak dobrý, přijeď. A hlavně, promluv s ní. Ona je podivuhodná ženština. Pro bůh, na kolenou tě prosím!“

„Když si toho tedy tak přejete, přijedu,“ vzdychl si Alexěj Alexandrovič.

A chtěje převésti rozhovor na jiný předmět, optal se ho na věc, jež je oba zajímala, totiž na nového představeného Štěpána Arkáďjeviče, člověka ještě ne starého, jenž obdržel náhle tak vysoké místo.

Alexěj Alexandrovič neměl již dříve hraběte Aničkina rád a vždy se v náhledech s ním rozcházel, nyní však jako člověk, jenž byl nedávno v úřadě poražen, nemohl se zdržeti všem úředníkům pochopitelné nenávisti k člověku, jenž byl povýšen.

„Tak co, viděl jsi ho?“ prohodil Alexěj Alexandrovič s jedovatým úsměškem.

„Ovšem. On byl včera u nás v úřadě. Zdá se, že má dobrý rozhled a je pracovitý člověk.“

„Ano, ale kam míří jeho pracovitost?“ namítl Alexěj Alexandrovič. „Trudí se proto, aby něco nového vykonal, aneb aby předělával, co jiní dávno už vykonali? Neštěstím našeho státu je ona papírová administrace, jíž je on důstojným představitelem.“

„Opravdu nevím, co by se mu dalo vytýkat. Jeho smýšlení neznám, ale tolik vím, že je příjemný člověk,“ odvětil Štěpán Arkáďjevič. „Byl jsem právě u něho i musím dosvědčit, že je roztomilý člověk. My jsme spolu snídali a já jsem ho naučil hotoviti onen nápoj, — víš, víno s pomoranči. To velmi občerstvuje. I ku podivu, on neměl o tom dosud ani tušení. Velmi mu to zachutnalo. Ne, opravdu, je to roztomilý člověk.“

Štěpán Arkáďjevič pohlédl na hodinky.

„Ach, Bože, už jde na pátou, a já musím ještě k Dolgovušinu! Tak buď tak dobrý, přijeď k obědu. Ani si nemůžeš představit, jak bys zarmoutil mne i ženu.“

Alexěj Alexandrovič provázel švakra už zcela jinak, než ho přijal.

„Slíbil jsem už a přijedu,“ odvětil teskně.

„Věř mně, že si toho vážím, a doufám, že nebudeš litovati,“ odpověděl Štěpán Arkáďjevič, usmívaje se.

Oblékaje cestou svrchník, zavadil rukávem o hlavu sluhovu, dal se tomu do smíchu a vyšel ze dveří.

„Tedy v pět hodin a jen v černém kabátě, buď tak dobrý!“ zvolal ještě jednou, vrátiv se ke dveřím.

IX

Šlo už na šestou a někteří hosté již přibyli, když přijel sám hostitel. Vstoupil do salonu zároveň se Sergějem Ivánovičem Koznyševem a s Pescovem, s nimiž se setkal v předsíni. Byli to dva hlavní představitelé moskevské intelligence, jak je zval Oblonský. Oba byli lidé vážení i pro svou povahu i pro své vědomosti. Vážili si jeden druhého, ale jinak se skoro ve všem úplně rozcházeli; ne snad, že by se drželi protivných směrů, nýbrž právě proto, že patřili k jednomu táboru (nepřátelé je pletli jednoho za druhého), ale v onom táboře měl každý z nich svůj odstín. A poněvadž se nic tak těžko nedá srovnati jako různost náhledů v záležitostech poloabstraktných, proto se nejen nikdy nesrovnávali ve svých míněních, nýbrž zvykli už dávno, aniž se hněvali, smáti se žertem nad nenapravitelným poblouzením druhého.

Vcházeli do dveří, mluvíce o počasí, když je dohonil Štěpán Arkáďjevič. V saloně už seděli kníže Alexandr Dmitrijevič Ščerbacký, Kiti a Karenin.

Štěpán Arkáďjevič uviděl hned, že bez něho nebylo v saloně vše v pořádku. Darja Alexandrovna ve svých parádních šedých hedvábných šatech byla patrně roztržita, poněvadž nemohla býti u dětí, jež obědvaly samy v dětské světnici, a muž tak dlouho se nevracel, následkem čehož nedovedla promíchati, jak náleží, celou tu společnost. Seděli všichni jako popovny^[57] na návštěvě (jak se vyjadřoval starý kníže), patrně v udivení, kam se to dostali, a ždímali ze sebe slova, aby nemlčeli. Dobrodušný Turovcyn patrně cítil, že se nenachází ve své sféře, a úsměv jeho tlustých rtů, jímž vítal Štěpána Arkáďjeviče, mluvil zřetelně: „Nu, brachu, posadil jsi mne mezi mudrce. Takhle popíjeti, zajíti si do Chateau des fleurs, — to je něco pro mne.“ Starý kníže seděl mlčky, pohlížeje se strany svýma svítícíma se očima na Karenina, a Štěpán Arkáďjevič se dovtípil, že si už vymyslil nějaké případné slovíčko, jež přitiskne na záda tomuto státníkovi, jímž uctívají hosty jako jesetrem. Kiti pohlížela na dvéře a sbírala se, aby se nezačervenala, až přijde Konstantin Levin. Mladý Ščerbacký, jehož zapomněli představiti Kareninu, stavěl se, jakoby mu to pranic nepřekáželo. Sám Karenin přijel podle Petrohradského obyčeje k obědu, při němž mely býti dámy, ve fraku a bílé kravatě. Štěpán Arkáďjevič poznal z jeho tváře, že přijel jen proto, aby dostál slovu, a že obcovati v této společnosti bylo by pro něho těžkou povinností. On byl hlavní příčinou chladu, následkem kterého všichni hosté do příjezdu Štěpána Arkáďjeviče byli jako ztrnulí.

Když Štěpán Arkáďjevič vstoupil do salonu, omluvil se, že ho zdržel onen kníže, jenž mu byl stále beránkem, snímajícím všechny jeho hříchy, kdykoli zmeškal, aneb se zatoulal; v jedné minutě všechny seznámil, k Alexěji Alexandroviči posadil Sergěje Koznyševa a hodil jim thema o poruštění Polska, do něhož se ihned zakousli spolu s Pescovem. Poklepav Turovcynu na rameno a pověděv mu cosi směšného do ucha, posadil ho k ženě a ke knížeti. Pak zalichotil Kiti, že je dnes velmi hezká, a mladého Ščerbackého představil Kareninu. Za minutu tak promíchal toto společenské těsto, že rázem salon oživl a s různých stran se ozval živý hovor. Scházel jen Konstantin Levin ještě. Ale Štěpán Arkáďjevič byl tomu rád, protože, když vstoupil do jídelny, spozoroval ke svému úžasu, že Oporto a Shery vzali u Despreta a ne u Levera. Poslal tedy kočího co možná nejrychleji k Leverovi a sám se vrátil skrze jídelnu do salonu.

V jídelně se setkal s Konstantinem Levinem.

„Nezmeškal jsem?“

„Co pak se stalo někdy, abys nezmeškal?“ odvětil mu Štěpán Arkáďjevič, vzav ho pod ruku.

„Je u vás mnoho hostí? Kdo je tam?“ tázal se Levin, nevolky se červenaje a setřásaje sníh s čapky.

„Samí známí. Kiti je tu také. Pojď, já tě seznámím s Kareninem.“

Štěpán Arkáďjevič přese svou liberálnost chápal, že známost s Kareninem musí každému lichotit, a proto jím uhosťoval své nejlepší přátele. Ale v tu minutu nebyl Konstantin Levin rozpoložen k tomu, aby mohl oceniti veškeru příjemnost takové známosti. Nevidělť Kiti od onoho památného večera, kdy se setkal s Vronským, nepočítá-li se ona minutka, kdy ji shlédl na poštovní cestě. Věděl v hloubi své duše už napřed, že ji zde dnes uvidí. Ale, chtěje si zabezpečiti svobodu myšlenek, hleděl si namluviti, že to neví. Nyní pak, když uslyšel, že je zde, pocítil náhle takovou radost, zároveň však dostal takový strach, že se mu dech zastavil a nebyl s to, aby vyslovil, co chtěl říci.

„Jaká as, jaká je? Taková, jako bývala dříve, či taková, jako byla v kočáře? A což, mluvila-li Darja Alexandrovna pravdu? A proč by to nemělo býti pravda?“ pomyslil si Levin.

„Ach, buď tak dobrý, seznam mne s Kareninem,“ vypravil s těží ze sebe a zoufale odhodlaným krokem vstoupil do salonu i spatřil ji.

Kiti nebyla ani taková, jako bývala dříve, ani taková, jak ji spatřil v kočáře; byla docela jiná.

Byla polekaná, bojácná, styděla se a proto byla tím rozkošnější. Spatřila Levina v týž okamžik, jak vstupoval do dveří. Čekalať ho. Zaplesala a svou radostí tak byla zmatena, že byla chvíle, a sice ta, když Levin přistoupil k domácí paní a opět na ni pohlédl, že se zdálo i jí, i jemu, i Dolli, která všechno pozorovala, že se nezdrží a dá se do pláče. Zarděla se, zbledla, opět se zarděla a ztrnula, jedva že se rty její zachvívaly, pokud čekala, až k ní přistoupí. Levin se přiblížil, poklonil se a mlčky jí podal ruku. Kdyby se jí rty lehounce byly nechvěly a vláha, jež pokrývala její oči, jim nedodávala většího lesku, byl by se zdál její úsměv skoro klidným, když promluvila:

„Jak dávno jsme se neviděli!“ a se zoufalou odhodlaností stiskla svou chladnou rukou ruku jeho.

„Vy jste neviděla mne, ale já jsem viděl vás,“ odvětil Levin, záře úsměvem štěstí. „Viděl jsem vás, když jste jela ze železniční stanice do Jerguševa.“

„Kdy?“ otázala se Kiti udivena.

„Vy jste jela do Jerguševa,“ vysvětloval Levin, jenž cítil, že se zalkne štěstím, jež zaplavovalo jeho duši. ,I jak jsem jen mohl spojovati myšlenku na něco ne zcela nevinného s myšlenkou na tuto dojemnou bytost! A vždyť zdá se, je pravda, co mně povídala Darja Alexandrovna,‘ myslil si Levin.

Štěpán Arkáďjevič ho vzal za ruku a přivedl ho před Karenina.

„Dovolte mně seznámiti vás;“ při tom vyslovil jejich jména.

„Těší mne, že se opět setkáváme,“ pravil chladně Alexěj Alexandrovič, tiskna Levinu ruku.

„Vy se znáte?“ otázal se Štěpán Arkáďjevič s podivením.

„My jsme jeli spolu tři hodiny v jednom vagoně,“ odpovídal s úsměvem Levin, „a vystoupili jsme jako z maškarního plesu, neznajíce jeden druhého; — já alespoň.“

„Tak vida! Prosím,“ zvolal pak Štěpán Arkáďjevič, ukazuje směrem k jídelně.

Pánové vešli do jídelny a přistoupili ke stolu se zákuskami, kde stálo šest láhví s různými vodkami, tolikéž druhů sýra se stříbrnými lopatkami i bez lopatek, kaviár, sledě, různých druhů konservy a talíře s krajíčky bílého francouzského chleba. Pánové stáli kolem páchnoucích vodek a zákusek, a rozhovor Sergěje Ivánoviče Koznyševa s Kareninem a s Pescovem o poruštění Polska utichl před nastávajícím obědem.

Sergěj Ivánovič, jenž uměl lépe než kdokoli jiný přisypati neočekávaně attické soli k nejabstraktnějšímu, a nejvážnějšímu sporu a tím jej zakončiti a změniti náladu debatujících stran, učinil tak i nyní.

Alexěj Alexandrovič dokazoval, že poruštění Polska může se provésti jen pomocí vyšších zásad, které musí býti přeneseny do Polska ruskou administrací.

Pescov stál na tom, že jeden národ si přizpůsobuje druhý jen tehdy, má-li mezi obyvatelstvem většinu.

Koznyšev připouštěl jedno i druhé, ale s obmezením. Když pak vycházeli ze salonu, prohodil neočekávaně se smíchem, chtěje tím ukončiti debattu: „A proto na poruštění jinorodců jest jen jeden prostředek — ploditi co možná nejvíce dětí. My tuhle s bratrem špatně se staráme. Ale vy, ženatí pánové, zvláště vy, Štěpáne Arkáďjeviči, jednáte zcela vlastenecky. Kolik máte dětí?“ obrátil se s laskavým úsměvem k hospodáři a nastavil mu malinký kalíšek.

Všichni se dali do smíchu, a nejveseleji se zasmál Štěpán Arkáďjevič.

„Ano, to je opravdu nejlepší prostředek!“ prohodil Oblonský, žvýkaje sýr a nalévaje do nastaveného kalíšku jakousi zvláštní vodku. A tím žertem rozhovor skutečně se zakončil.

„Tento sýr není špatný. Mám vám odříznout kousek?“ tázal se hostitel. „Co pak jsi byl opět v tělocviku?“ obrátil se k Levinu, omakávaje levou rukou jeho sval na paži. Levin se pousmál, napjal paži, a pod rukou Štěpána Arkáďjeviče zdvihl se pod tenkým suknem kabátu ocelový sval jako hrouda sýra.

„To je biceps! Samson!“

„Já mám za to, že k honbě na medvědy je třeba značné síly,“ poznamenal Alexěj Alexandrovič, jenž měl velice mlhavé představy o honbě vůbec. Při tom si mazal na chléb sýr, jenž se bořil skrze tenounkou jako pavučina střídku chleba.

Levin se pousmál.

„Docela ne. Naopak, dítě může medvěda skoliti,“ odpovídal, vyhýbaje se s lehkou poklonou dámám, které s domácí paní přistupovaly ke stolu se zákuskami.

„Mně vypravovali, že jste zastřelil medvěda?“ otázala se Kiti, jež se marně snažila nabodnouti na vidličku kluzký hříbek a při tom potřásala krajkami, skrze něž se bělala její ruka. „Co pak jsou u vás medvědi?“ dodala pak, obracejíc k němu svou rozkošnou, usmívající se hlavinku.

V její slovech nebylo na pohled ničeho zvláštního, ale jaký nevýslovný význam chovaly pro něho každý její zvuk, každý pohyb její rtů, očí, ruky, když pronášela ona slova! V nich tkvěla i prosba odpuštění, i důvěra v něho, i lichocení, něžné, nesmělé lichocení, i sliby, i naděje, i láska, ve kterou nemohl nevěřiti, a která ho dusila štěstím.

„Ne. My jsme jeli do Tverské gubernie. Na zpáteční cestě jsem se setkal ve vagoně s vaším švakrem či, lépe řečeno, se švakrem vašeho švakra,“ odpovídal s úsměvem. „To vám bylo směšné setkání!“

I počal vesele a směšně vypravovati, jak vrazil po bezesné noci v selském kožichu do oddělení Alexěje Alexandroviče.

„Konduktor, soudě dle oděvu, chtěl mne vyhnat ven; ale tu jsem na něho spustil vysokým slohem, a… vy také,“ pravil dále Levin, obraceje se ke Kareninu, jehož jméno zapomněl, „jste mne chtěl s počátku za můj kožich vyhnat, ale potom jste se mne zastal, začež jsem vám velice vděčen.“

„Vůbec práva cestujících při výběru místa jsou dosti neurčitá,“ ozval se Alexěj Alexandrovič, utíraje si šátkem konce prstů.

„Já jsem pozoroval, že jste byl v pochybnostech o mně,“ pravil Levin, dobrodušně se usmívaje, „a proto jsem honem započal moudrý rozhovor, abych zahladil dojem svého kožichu.“

Sergěj Ivánovič, jenž rozmlouval s hostitelkou a jedním uchem naslouchal, co povídá bratr, podíval se na něho se strany. „Co se to s ním děje dnes? Takový hrdina!“ pomyslil si. Netušil ovšem, jak Levin pociťoval, že mu vyrostla křídla. Levin věděl, že ona slyší jeho slova, a že jí působí potěšení, ho poslouchat. A to bylo jediné, co ho zajímalo. Nejen v této světnici, nýbrž na celém světě byly pro něho nyní jen dvě osoby: on sám, jenž se stal pro sebe náhle neobyčejně důležitým a vážným, a pak ona. Zdálo se mu, že se nachází na takové výši, až se mu hlava zakroužila, a tam kdesi dole, daleko, byli všichni ti dobří milí Karenini, Oblonští a celý ostatní svět.

Při stole posadil Štěpán Arkáďjevič Levina a Kiti zcela nenápadně vedle sebe, při čemž na ně ani nepohlédl, tak jakoby vůbec nebylo jiného místa.

„A ty si sedni třebas sem,“ prohodil k Levinu.

Oběd byl právě tak znamenitý jako nádobí, jehož byl Štěpán Arkáďjevič milovníkem. Polévka ,Marie Louise‘ se podařila znamenitě. Malinké, v ústech tající pirůžky byly výtečné. Dva lokaji a Matvěj v bílých kravattách podávali jídla a vína tiše, čile a jakoby nepozorovaně. Se stránky materiální oběd se vydařil úplně; neméně zdařile vypadl i se stránky nemateriální. Rozhovor — tu společný, tu soukromý — neumlkal a ku konci oběda byl tak živý, že pánové vstali od stolu, aniž přestali hovořiti, ba i sám Alexěj Alexandrovič se rozveselil.

X

Pescov vedl rád spor až do konce, proto se neuspokojil slovy Sergěje Ivánoviče, a to proto hlavně, že si byl vědom nesprávnosti svého mínění.

„Já jsem nikdy neměl na mysli,“ pravil při polévce, obraceje se k Alexěji Alexandroviči, „pouhý počet obyvatelstva, nýbrž ve spojení s osnovami, a ne s principy.“

„Mně se zdá,“ odpověděl zvolna a ospale Alexěj Alexandrovič, „že je to jedno a totéž. Dle mého mínění může pouze takový národ působiti na národ jiný, který dosáhl vyššího rozvoje, který…“

„O to právě běží,“ vpadl mu do řeči svým basem Pescov, jenž vždy chvátal, aby pronesl své mínění a vkládal na pohled celou svou duši do předmětu, o němž hovořil; „co se má pokládati za vyšší rozvoj? Kdo stojí na vyšším stupni rozvoje: Angličané, Francouzi či Němci? Kdo odnárodnil druhé? Vidíme, že se Rýn pofranštil, a Němci přece nestojí níže Francouzů!“ křičel Pescov. „Tu je patrně jiný zákon!“

„Mně se zdá, že vliv má vždy jen opravdová vzdělanost,“ prohodil Alexěj Alexandrovič a nadzdvihl lehce obočí.

„Dobře, ale co máme pokládati za příznaky opravdové vzdělanosti?“ namítl Pescov.

„Mám za to, že příznaky ony jsou známy,“ odvětil Alexěj Alexandrovič.

„Jsou-li pak úplně známy?“ vložil se s jemným úsměvem do řeči Sergěj Ivánovič. „Nyní se uznává, že pravá vzdělanost může býti jenom čistě klassická; vidíme však urputné spory té i druhé strany, a nelze upírati, že i protivný tábor má pro sebe vydatné důvody.“

„Vy jste klassik, Sergěji Ivánoviči. Přejete si tedy červeného vína?“ ozval se Štěpán Arkáďjevič.

„Nevyslovuju svého mínění ani o tom, ani o druhém směru vzdělání,“ pravil shovívavě, jako dítěti, Sergěj Ivánovič a pousmál se, nastavuje Oblonskému svoji sklenici; „pravím pouze, že obě strany mají pro sebe vážné důvody,“ pokračoval, obraceje se k Alexěji Alexandroviči. „Jsem sice dle vzdělání klassik, ale nevidím, které místo v této debattě by náleželo klassicismu. Neznám vůbec jasných důvodů, proč by klassickým náukám se měla dávati přednost před reálnými.“

„Přírodní vědy mají právě takový paedagogický význam a taktéž rozvíjejí rozum,“ chopil se slova Pescov. „Vezměte jen astronomii, vezměte botaniku, zoologii s její soustavou obecných zákonů!“

„Nemohu s vašimi slovy úplně souhlasiti,“ odvětil Alexěj Alexandrovič. „Mně se zdá, že se nedá upírati, že sám process studia jazykových tvarů musí zvláště užitečně působiti na duševní rozvoj. Mimo to se nedá upírati ani to, že vliv klassických spisovatelů je svrchovaně mravný, kdežto s přednáškami o přírodních vědách slučuje se na neštěstí ono škodlivé a klamné učení, jež tvoří chorobu naší doby.“

Sergěj Ivánovič chtěl něco říci, ale Pescov vzal mu svým plným basem slovo. Počal ohnivě dokazovati nesprávnost takového mínění. Sergěj Ivánovič čekal klidně, až se dostane ke slovu, maje porážející námitku patrně již pohotově.

„Ale,“ pravil Sergěj Ivánovič, obraceje se s jemným úsměvem ke Kareninu; „nelze přec upírati, že by bylo velmi těžko zvážiti přesně všechny výhody a nevýhody těch i oněch nauk, a že by se otázka, kterým z nich se má dáti přednost, nedala rozřešiti tak rychle a dokonale, kdyby se na straně vzdělání klassického nenacházela ona vynikající vlastnost, již jste právě uvedl: mravný — disons le mot —^[58] antinihilistický vliv.“

„Rozhodně.“

„Kdyby na straně klassických náuk nebylo oné výhody antinihilistického vlivu, důkladněji bychom o tom přemýšleli a uvážili bychom důvody obou táborů,“ pravil opět s jemným úsměvem Sergěj Ivánovič; „popřáli bychom pak více svobody oběma směrům. Nyní však věříme, že v oněch pilulkách klassického vzdělání vězí léčebná, antinihilistická síla, a proto je beze všeho nabízíme svým pacientům… Ale což, nevězí-li v nich ona léčebná síla?“ zakončil Sergěj Ivánovič opět štipcem attické soli.

Pilulky Sergěje Ivánoviče vzbudily všeobecný smích a zvláště hlasitě a vesele se smál Turovcyn, jenž se dočkal na konec, nač čekal za celého toho sporu, totiž něčeho směšného.

Štěpán Arkáďjevič se nezmýlil, že pozval Pescova. Byl to člověk, jenž nedal ani na chvilku umlknouti vážnému hovoru. Sotva že Sergěj Ivánovič zakončil debattu svým vtipem, Pescov už započínal jinou.

„Nelze ani s tím souhlasiti,“ pravil, „že by vláda měla podobný účel. Vláda se řídí patrně všeobecnými zásadami a je jí lhostejno, jaký vliv mohou míti její podniky. Na příklad otázka ženského vzdělání měla by se pokládati za škodnou, a vláda přece otvírá ženské vyšší školy a university.“

A hned přešla řeč na nové thema ženského vzdělání.

Alexěj Alexandrovič se vyjádřil, že vzdělání ženštiny se obyčejně plete s otázkou o svobodě ženštiny a může se jen v tom případě pokládati za škodné.

„Já mám naopak za to, že ony dvě otázky jsou nerozlučně spojeny,“ namítl Pescov. „Je to circulus vitiosus. Žena je zbavena práv pro nedostatek vzdělání, ale nedostatek vzdělání je následkem toho, že je ženština zbavena práv. Nesmí se zapomínat, že ujařmení ženštiny je tak veliké a tak staré, že často nechcem ani viděti tu propast, která je dělí od nás,“ tvrdil Pescov.

„Vy jste řekl práv,“ ozval se Sergěj Ivánovič, jenž čekal, až Pescov domluví; „práv, aby mohly zaujímati hodnost porotce, člena obecního zastupitelstva, zemstva, předsedy zemského výboru, práv býti úřadníkem, poslancem…“

„Zajisté.“

„Avšak třebas by ženštiny mohly v řídkých případech zaujímati podobná místa, přec jen se mi zdá, že jste slova ,práva‘ užil nesprávně. Správněji bylo by říci povinnosti. Každý zajisté bude souhlasiti, že, zastává-li nějakou hodnost, jako porotce, obecního staršího, telegrafního úředníka, cítí, že tím plní povinnost. A proto bude správnějším, řekne-li se, že se ženštiny domáhají povinností, a to zcela právem. Mám za to, že tato jejich snaha, aby svou pomocí oblehčily břímě, které leží doposud jen na mužích, může nám býti jen sympathickou.“

„Svatá pravda,“ souhlasil Alexěj Alexandrovič. „Jest, jak se mi zdá, jen otázka, jsou-li schopny k oněm povinnostem.“

„Budou bezpochyby velice schopny,“ ozval se Štěpán Arkáďjevič, „až se vzdělanost mezi nimi rozšíří. Vidíme to…“

„A což přísloví?“ prohodil kníže, jenž si dávno už všímal rozhovoru a čtverácky svítil svýma malinkýma očima. „Před dcerami mohu říci: dlouhé vlasy…“

„Právě tak smýšleli o negřích do jejich osvobození!“ zvolal uraženě Pescov.

„Mně se jen zdá podivným, že si ženštiny vyhledávají nové povinnosti,“ ujal se opět slova Sergěj Ivánovič, „kdežto u mužských bohužel vidíme, že se jich obyčejně rádi zbavují.“

„Povinnosti jsou spojeny s právy; moc, peníze, čest: to jsou věci, jichž se domáhají ženštiny,“ pravil Pescov.

„To je zrovna tak, jako kdybych se domáhal práva býti kojnou a zlobil se, že za to ženským platí a mně nechtějí,“ prohodil zas starý kníže.

Turovcyn vypukl v hlasitý smích, a Sergěji Ivánoviči bylo líto, že to neřekl on sám. Ba i Alexěj Alexandrovič se pousmál.

„Jen že mužský přikájeti nemůže,“ pravil Pescov, „a ženština…“

„Proč pak, Angličan odkojil na korábě své nemluvně,“ mínil starý kníže, jenž si před svými dcerami dovoloval mluviti tak svobodně.

„Tolik asi, kolik je podobných Angličanů, najde se ženštin, jež by byly úřadníky,“ pospíšil si s poznámkou Sergěj Ivánovič.

„Dobře; co však má dělati dívka, jež nemůže žíti v rodině?“ ujal se ženštin Štěpán Arkáďjevič, vzpomínaje si na Čibisovu, kterou měl po celou dobu na mysli, a proto souhlasil s Pescovem a podporoval jeho náhledy.

„Kdyby se náležitě probrala historie oné dívky, shledal byste, že ona dívka sama opustila rodinu buď svoji nebo sestřinu, kde by se byla mohla zaměstnávati po žensku,“ vmísila se neočekávaně do řeči Darja Alexandrovna, prozrazujíc podrážděným hlasem, že se patrně dovtípila, kterou to dívku mel Štěpán Arkáďjevič právě na mysli.

„Ale my hájíme princip, ideál!“ namítl zvučným basem Pescov. „Ženština chce míti právo státi se svobodnou, vzdělanou. Vědomí, že je to pro ni nemožno, ji tísní, hněte.“

„A mne tísní a hněte, že mne nepřijmou za kojnou do nalezince,“ poznamenal zase starý kníže na velikou radost Turovcyna, jenž smíchy upustil tyčinku chřestu tlustým koncem do omáčky.

XI

Společného hovoru účastnili se všichni, vyjma Kiti a Levina. S počátku, když se mluvilo o tom, jaký vliv může míti jeden národ na druhý, napadlo maně Levina, že by měl pronésti o té věci své mínění, ale náhledy, jež se mu jindy zdávaly veledůležitými, kmitaly se nyní v jeho hlavě jako ve snách a nezajímaly ho ani dost málo. Zdálo se mu dokonce podivným, proč tak horlivě rozmlouvají o věci, které nemá nikdo zapotřebí. I pro Kiti, zdálo by se, mělo by býti zajímavým, co se tu mluvilo o právech a vzdělání ženštin. Kolikrát sama o tom přemýšlela, vzpomínajíc na svou zahraniční přítelkyni Váreňku a na její obtížnou závislost; kolikrát si už pomyslila, co se z ní samé stane, jestliže se neprovdá, a kolikrát se už přela o tom předměte se sestrou! Ale nyní jí to pranic nezajímalo. Měli s Levinem svůj vlastní rozhovor, či vlastně ani ne rozhovor, nýbrž spíše jakýsi tajemný styk, jenž je každým okamžikem víc a více sbližoval a budil v nich obou pocit příjemné bázně před tím nepovědomým, do čeho vstupovali.

S počátku vypravoval Levin Kiti na její otázku, jak ji mohl viděti minulého roku v kočáře, kterak se vracel s louky po poštovní cestě a potkal ji.

„Bylo to časně z rána. Bezpochyby jste právě procitla. Vaše maman spala ve svém koutku. Bylo rozkošné jitro. Jdu a myslím si: kdo to může být v kočáře se čtyřspřeží? Velmi pěkná čtyřspřež s rolničkami; jen na okamžik jste se mihnuli okolo mne; pohlédnu do okna a tam sedíte vy takhle a oběma rukama držíte stužky čepečku a byla jste hrozně zamyšlena,“ vypravoval Levin usmívaje se. „Jak rád bych věděl, o čem jste tenkrát přemýšlela? O něčem důležitém?“

„Nebyla-li pak jsem rozcuchána?“ pomyslila si Kiti, ale když zpozorovala nadšený úsměv, jejž vyzvaly v jeho paměti ony podrobnosti, přesvědčila se, že naopak dojem jí způsobený byl velmi dobrý. Zarděla se a radostně se zasmála. „Opravdu se už nepamatuju.“

„Jak se znamenitě Turovcyn směje!“ prohodil Levin, dívaje se se zálibou na jeho vlažné oči a třesoucí se tělo.

„Dávno ho znáte?“ otázala se Kiti.

„Kdož by ho neznal!“

„A já vím, že si myslíte, že je to špatný člověk?“

„Ne špatný, ale bezvýznamný.“

„A to není pravda! I vzdejte se co nejrychleji takového mínění o něm!“ zastávala se Kiti. „Já měla také dosti špatné mínění o něm, ale on je — on je velmi milý a ku podivu dobrý člověk. Má zlaté srdce.“

„Kde pak jste měla příležitost poznati jeho srdce?“

„My jsme velmi dobří přátelé. Já ho znám velmi dobře. Minulou zimu, nedlouho po tom… když vy jste byl u nás,“ vypravovala Kiti s úsměvem, jímž vyjadřovala i vědomí své viny i důvěru, „všechny Dolliny děti so rozstonaly na spálu a Turovcyn přišel k nim, tuším, na návštěvu. I co byste řekl,“ pokračovala šeptmo, „tak mu bylo Dolli líto, že zůstal v domě a pomáhal jí ošetřovati děti. Ano, a tři neděle zůstal u nich v domě a ošetřoval jako chůva.“

„Vypravuju Konstantinu Dmitriči o Turovcynu, když tvé děti měly spálu,“ pravila Kiti, nahýbajíc se k Dolli.

„Ano, to bylo podivuhodné, k pomilování!“ potvrdila Dolli, hledíc na Turovcyna, jenž cítil, že o něm mluví, a usmála se na něho. Levin pohlédl znova na Turovcyna a podivil se, jak nepozoroval dříve, co je to za milého člověka.

„Odpusťte, odpusťte, nikdy více nebudu špatně smýšleti o lidech!“ pravil vesele Levin, mluvě upřímně to, co právě pociťoval.

XII

V zapředeném rozhovoru o ženských právech byly i otázky o nerovnosti práva v manželství, o nichž bylo choulostivo mluviti před damami. Pescov zavadil několikrát při obědě o ně otázkou, ale Sergěj Ivánovič a Štěpán Arkáďjevič vždy ho opatrně od nich odvedli.

Když vstali od stolu a dámy odešly, Pescov zůstal v jídelně a obraceje se k Alexěji Alexandroviči, počal mluviti o hlavní příčině nerovnosti. Nerovnost manželů záležela dle jeho mínění v tom, že se nevěrnost ženina a nevěrnost mužova nestejně trestají jak zákonem, tak i veřejným míněním.

Štěpán Arkáďjevič však přistoupil honem k Alexěji Alexandroviči a nabídl mu papirosku.

„Ne, já nekouřím,“ poděkoval klidně Alexěj Alexandrovič a jakoby chtěl schválně ukázati, že se té rozpravy nebojí, obrátil se s chladným úsměvem k Pescovu.

„Mám za to, že základy takového náhledu spočívají v samé podstatě věci,“ prohodil a chtěl se odebrati do salonu. Ale tu se najednou neočekávaně ozval Turovcyn, obraceje se k Alexěji Alexandroviči.

„Ráčil jste slyšeti o Prjačnikově?“ zvolal Turovcyn, rozveselený vypitým šampaňským a dávno čekaje na příležitost, kdy se mu podaří přerušiti mlčení, jež ho už počínalo tísniti. „Vasja Prjačnikov,“ počal Turovcyn se svým dobráckým úsměvem na vlažných, červených rtech, obraceje se nejvíce k nejváženějšímu hostu, k Alexěji Alexandroviči, „bil se, jak mně dnes vypravovali, na souboji v Tveři s Krytským a zabil ho.“

Jako se vždy zdává, že člověk jako naschvál stále zavazuje právě o bolavé místo, tak i nyní pozoroval Štěpán Arkáďjevič, že se rozhovor dotýkal dnes na neštěstí každou minutku bolavého místa Alexěje Alexandroviče. Opět chtěl švakra odvésti, ale Alexěj Alexandrovič sám se zvědavě otázal: „Proč se Prjačnikov bil?“

„Pro ženu. Počínal si statečně! Vyzval soupeře a zabil ho!“

„A!“ vyslovil lhostejně Alexěj Alexandrovič, zdvihl obočí a odešel do salonu.

„Vy jste mne velice potěšil, že jste přijel,“ oslovila ho Dolli s bojácným úsměvem, setkavši se s ním v průchodním salonku; „ráda bych s vámi promluvila několik slov. Sedněme si zde.“

Alexěj Alexandrovič si sedl vedle Darje Alexandrovny s týmž výrazem lhostejnosti, jejž působilo jeho zdvižené obočí, a strojeně se usmál.

„Tím lépe,“ prohodil Karenin. „Chtělť jsem vás právě poprositi za odpuštění a se poroučeti. Musím už zítra odejeti.“

Darja Alexandrovna byla pevně přesvědčena, že Anna je nevinna, a cítila, jak bledne, a rty se jí chvějou hněvem na tohoto chladného, necitelného člověka, jenž se tak spokojeně chystal zahubiti její nevinnou přítelkyni.

„Alexěji Alexandroviči,“ počala Darja Alexandrovna, pohlížejíc mu do očí se zoufalou odhodlaností: „Tázala jsem se vás na Annu, ale vy jste mně neodpověděl. Co dělá?“

„Je zdráva, tuším, Darje Alexandrovno,“ odpověděl Alexěj Alexandrovič, nehledě na ni.

„Alexěji Alexandroviči, odpusťte mi, nemám sice práva… ale já miluju a ctím Annu jako sestru; žádám, prosím vás, povězte mně, co se mezi vámi přihodilo? Z čeho ji obviňujete?“

Alexěj Alexandrovič se zachmuřil, zavřel skoro oči a sklopil hlavu.

„Myslím, že vám muž sdělil příčinu, proč mám za nutné změniti svůj dřívější poměr k Anně Arkáďjevně,“ odpověděl Karenin, nedívaje se jí do očí, a mrzutě pohlédl na Ščerbackého, jenž přecházel salonkem.

„Nevěřím, nevěřím, nemohu tomu věřiti!“ zvolala s energickým gestem Dolli, lomíc svýma kostlavýma rukama. Pak hbitě vstala a položila ruku na rukáv Alexěje Alexandroviče. „Nás zde budou vytrhovati. Pojďte se mnou, buďte tak dobrý.“

Rozčilení Dollino účinkovalo na Alexěje Alexandroviče. Vstal a šel poslušně za ní do učebné světnice dětské. Tam přisedli ke stolu pokrytému voskovaným plátnem, prořezaným perořízkem.

„Nevěřím, nevěřím tomu!“ opakovala Dolli, snažíc se zachytiti jeho pohled, jenž se jí vyhýbal.

„Není možná nevěřiti faktům, Darje Alexandrovno,“ zvolal Karenin, vyslovuje s důrazem slovo „faktům“.

„Ale co vlastně učinila,“ optala se Darje Alexandrovna. „Co tedy učinila?“

„Povrhla svými povinnostmi a stala se nevěrnou svému muži. Vidíte, co učinila,“ odpověděl Karenin.

„Ne, ne, to nemůže býti! Ne, probůh, to je nějaký omyl,“ děsila se Dolli, dotýkajíc se rukama spánků a zavírajíc oči.

Alexěj Alexandrovič se chladně usmál pouhými jen rty, chtěje tím dáti na jevo jí i sobě, že přesvědčení jeho je pevné. Ale ta ohnivá obrana, třebas nebyla s to, aby ho zviklala, přece jítřila jeho ránu. A proto promluvil o něco živěji:

„Velmi těžko je se mýliti, když to žena sama oznamuje muži. Oznamuje, že osm let života i syn, vše to že je pochybením a že chce žíti znova,“ vysvětloval Karenin rozhněvaným hlasem, funě nosem.

„Anna a poklesek — ne, to si nedovedu spojiti, tomu nemohu věřit!“

„Darje Alexandrovno!“ zvolal Karenin, pohlédnuv nyní přímo v dobrou, pobouřenou tvář Dollinu, i pocítil, že se mu jazyk bezděky rozvazuje. „Draho bych to zaplatil, kdyby bylo možno ještě pochybovati. Dokud jsem ještě pochyboval, bylo mi těžko, ale přece snáze než nyní. Dokud jsem pochyboval, byla naděje. Nyní není více naděje, a já přece o všem pochybuju. Tak pochybuju o všem, že syna nenávidím, a někdy mi přichází na mysl, že to není můj syn. Já jsem velice nešťasten.“

Nepotřeboval to připomínati. Darja Alexandrovna to pochopila, jakmile jí pohlédl ve tvář. Zmocnila se jí soustrast k němu a víra v nevinnost přítelkyně se zviklala.

„Ach, to je hrozné, to je hrozné! Ale řekněte mně, je to pravda, že jste se odhodlal k rozvodu?“

„Odhodlal jsem se k poslednímu kroku. Jiného mi už nezbývá.“

„Jiného nezbývá, jiného nezbývá…“ opakovala si Dolli se slzami na očích. „Nikoli, zbývá ještě!“ zvolala po kratičké přestávce.

„To právě je hrozné při tomto hoři, že není možno nésti svůj kříž jako v jiných nehodách — v ztrátě něčeho, v smrti; nýbrž člověk musí jednati,“ pravil Alexěj Alexandrovič, jakoby chápal její myšlenky. „Jest nutno vybrati se z onoho ponižujícího postavení, do něhož se člověk dostal. Všichni tři nemůžeme přece zůstávati pospolu.“

„Rozumím, dobře tomu rozumím,“ mínila Dolli a svěsila hlavu. Pomlčela chvilku, myslíc na sebe, na své rodinné hoře, pak zdvihla náhle hlavu energickým pohybem a sepjala prosebně ruce. „Ale počkejte! Vy jste křesťan. Pomyslete si, co z ní bude, když jí povrhnete?“

„Myslil jsem na to, Darje Alexandrovno, mnoho jsem o tom přemýšlel,“ odvětil Alexěj Alexandrovič. Jeho tvář se pokryla rudými skvrnami, a kalné oči upíraly se přímo na ni. Darja Alexandrovna litovala ho nyní už z celé duše. „Jednal jsem tak hned tehda, když mně ona sama zjevila mé ostuzení; ponechal jsem vše při starém. Dal jsem jí příležitost, aby se polepšila, snažil jsem se, abych ji zachránil. A co z toho bylo? Ona nesplnila ani nejskromnější požadavek, aby dbala slušnosti,“ mluvil Alexěj Alexandrovič rozníceně. „Zachrániti možná takového člověka, který nechce zahynout; ale je-li povaha už tak naskrz zkažena, že sama záhuba se jí zdá spasením, co tu ještě zbývá?“

„Všechno, jen ne rozvod!“ odvětila Darja Alexandrovna.

„Ale co všechno?“

„Ne, to je hrozné. Ona nebude ničí ženou, ona zhyne!“

„Co mohu pro ni učinit?“ pravil Alexěj Alexandrovič, zdvihnuv ramena i brvy. Vzpomínka na poslední přestupek ženin podráždila ho tak, že se stal opět chladným jako na počátku rozmluvy. „Jsem vám velice vděčen za soustrast, ale je čas, abych jel,“ řekl Karenin, vstávaje.

„Ne, poshovte! Nesmíte ji zahubit. Počkejte, já vám řeknu něco o sobě. Vdala jsem se a muž mne podváděl; ve hněvu, v řevnivosti chtěla jsem všeho nechat a sama jsem chtěla… Ale vzpamatovala jsem se. A co myslíte? Zachránila mne Anna. A vidíte, žiju s mužem. Děti rostou, muž se vrací k rodině, cítí, že má hřích na svědomí, stává se čistším, a já žiju… Já jsem mu odpustila; i vy musíte odpustit!“

Alexěj Alexandrovič poslouchal, ale slova Dollina nepůsobila více na něho. V jeho duchu zdvihla se opět veškera zlost jako onoho dne, kdy se rozhodl pro rozvod. Otřásl se a spustil pronikavým, hlasitým zvukem:

„Odpustit nemohu a nechci, neboť by to bylo nespravedlivo. Učinil jsem pro tu ženštinu všechno, ona však zadupala vše do bláta, v němž si libuje. Nejsem člověk zlý, nikdy jsem nechoval nenávisti k nikomu, ale ji nenávidím všemi silami své duše a nemohu jí odpustit už proto, že ji příliš nenávidím pro všechno zlo, jež mně způsobila,“ volal Karenin se slzami hněvu ve hlase.

„Milujte ty, kteří vás nenávidějí…“ nesměle zašeptala Darja Alexandrovna.

Alexěj Alexandrovič se jízlivě usmál. To věděl dávno, ale věta ona se nehodila na jeho případ.

„Milujte ty, kteří vás nenávidějí, ale milovati ty, koho sami nenávidíte, to nejde. Odpusťte mi, že jsem vás rozčilil. Každý má svého hoře po krk!“ Nabyv zas rozvahy, poroučel se klidně a odejel.

XIII

Když bylo po obědě, chtěl Levin jíti za Kiti do salonu; ale bál se, aby jí to nebylo nepříjemno, neboť všem musilo býti patrno, že si ji předchází. Zůstal tedy v mužském kroužku, účastnil se obecného rozhovoru a ač nehleděl na Kiti, cítil přec její pohyby, její pohledy, i místo, na kterém se nacházela v saloně.

Ihned, a sice bez nejmenšího úsilí plnil daný jí slib, že totiž bude o všech lidech dobře smýšlet a vždy všechny milovat. Byla řeč o občině, v níž poznal Pescov jakousi zvláštní zásadu, kterou nazval sborovou zásadou. Levin nesouhlasil ani s Pescovem, ani s bratrem, který jaksi současně uznával i neuznával význam ruské obce. Ale mluvil s nimi jen takým tónem, aby je smířil a námitky jejich zjemnil. Jeho nezajímalo ani, co sám mluvil, tím méně, co mluvili druzí, ale přál si pouze, aby jim i všem ostatním bylo dobře a příjemně. Vědělť nyní, že důležito jest pouze jedno jediné. A to jediné bylo zprva tam v saloně, pak se počalo blížiti a stanulo u dveří. Ač se neobracel, cítil, že na něho hledí a se usmívá, až konečně nevydržel a ohlédl se. Kiti stála se Ščerbackým ve dveřích a pohlížela na něho.

„Já myslil, že se ubíráte k pianu?“ pravil Levin, přistupuje ke Kiti. „Vidíte, to mně schází ve vsi: hudba.“

„Ne, my jsme přišli jen, abychom vás odvedli, a děkuju vám tedy,“ prohodila Kiti s úsměvem, jenž mu byl drahocenným dárkem, „že jste sám přišel. Že vás nemrzí se příti! Vždyť jeden druhého nikdy nepřesvědčíte.“

„Ba pravda,“ odvětil Levin; „z větší části se člověk pře co nejohnivěji jen proto, že nemůže nikterak pochopit, co chce dokázati jeho soupeř.“

Levin pozoroval často při sporech mezi nejchytřejšími lidmi, že po ohromném namáhání, po ohromném množství logických finess a slov přicházely obě strany k poznání, že to, co se tak dlouho snažili jeden druhému dokázati, bylo jim dávno, ještě než se počali příti, dobře známo, ale že mají různé libůstky a nechtějí pojmenovati to, co se jim líbí, aby nebyli ve sporu poraženi. Sám často pozoroval, že někdy ve sporu sezná, co se líbí soupeři, a náhle se to zalíbí jemu samému, tak, že ihned s ním souhlasí a všechny důvody jako zbytečné odpadnou; jindy zas naopak sám se vysloví na konec, co se mu líbí a k vůli čemu vymýšlel různé důvody a jestliže to vyslovil náhodou pěkně a upřímně, protivník projeví nenadále svůj souhlas a přestane se příti. Chtělť dokázati totéž.

Kiti svraštila čelo, snažíc se pochopiti, co jí Levin řekl. Ale sotva že jí počal vysvětlovati, již ho pochopila.

„Já vám rozumím: záleží na tom, aby člověk zvěděl, oč se pře, s čím sympathisuje, pak je už lehko…“

Takovým způsobem úplně uhádla a vyjádřila jeho špatně vyslovenou myšlenku. Levin se radostně usmál: tak ho překvapil přechod od spletitého, veleřečného sporu s Pescovem a s bratrem k tomuto lakonickému a skoro bez vysvětlování jasnému sdílení nejsložitějších myšlenek.

Ščerbacký od nich odešel; Kiti popošla k rozevřenému hernímu stolku, sedla si, vzala do ruky křídu a počala na novém zeleném sukně rýsovati spiraly.

Rozpředli znova hovor, počatý při obědě, totiž o svobodě a zaměstnání žen. Levin souhlasil s míněním Darje Alexandrovny, že dívka, jež se nevdala, najde si ženské zaměstnání v rodině. Odůvodňoval to tím, že se ani jedna rodina nemůže obejíti bez pomocnice, že v každé, ať chudé, ať bohaté rodině musí býti chůvy buď najaté, neb své z příbuzenstva.

„Nikoli,“ namítla Kiti, zardívajíc se, avšak hledíc nicméně směle na Levina svýma pravdivýma očima; „dívka se může ocitnouti v takové situaci, že, nechce-li býti ponížena, nemůže vstoupiti do rodiny, a sama…“

Levin porozuměl, kam míří.

„Ovšem, ovšem!“ zvolal. „Ano, ano, ano, máte pravdu, máte pravdu, máte pravdu!“

A tu pochopil vše, co Pescov při obědě dokazoval o svobodě ženštin; pochopil to proto, že zpozoroval v srdci Kitině dívčí úzkost a bázeň před ponížením, a poněvadž ji miloval, porozuměl oné úzkosti i bázni a hned se vzdal svých důvodů.

Nastalo mlčení. Kiti rýsovala dále na stole. Oči její svítily tichým jasem. Levin se podroboval její náladě a cítil, jak v celé jeho bytosti rostla napjatost štěstí.

„Ach, já jsem počmárala celý stůl!“ prohodila Kiti, odložila křídu a učinila pohyb, jakoby chtěla vstáti.

„Kterak mně bude samému bez ní?“ pomyslil si s úžasem Levin a vzal do ruky křídu. „Počkejte,“ obrátil se ke Kiti a přisedl ke stolu. „Chtěl jsem se vás už dávno na něco zeptat.“

Při tom jí hleděl přímo do laskavých, ač trochu ulekaných očí.

„Nu, zeptejte se.“

„Tedy,“ pravil Levin a napsal počátečná písmena: k, j, m, o, n, t, b, z, t, n, a, t? Písmena znamenala: „Když jste mně odpověděla: ,nemůže to být,‘ značilo to nikdy aneb tenkrát?“ Těžko se bylo nadíti, že by mohla pochopiti tak složitou větu; ale Levin pohlédl na ni tak, že bylo vidět, že na tom, rozluští-li ona slova či ne, závisel jeho život.

Pohlédla pátravě na něho, pak opřela zachmuřené čelo o ruku a počala čísti. Chvílemi se podívala na Levina, jakoby se ho tázala pohledem: „je to to, co si myslím?“

„Porozuměla jsem,“ zvolala na konec a zarděla se.

„Jaké je to slovo?“ optal se Levin a ukázal na písmě ,n‘, jež znamenalo nikdy.

„To slovo znamená nikdy,“ odvětila Kiti; „ale to není pravda!“

Levin hbitě setřel, co napsal, podal křídu Kiti a vstal. Ona napsala: T, j, j, o, n.

Dolli zapomněla úplně na zármutek, jejž jí způsobila rozmluva s Alexějem Alexandrovičem, když spatřila tyto dvě postavy: Kiti s křídou v ruce a ostýchavým, ale šťastným úsměvem na rtech, vzhlíží na Levina a Levin celý červený, nahnutý ke stolu, pohlíží rozpálenýma očima tu na stůl, tu na Kiti. Náhle se tvář jeho vyjasnila: porozumněl. Písmena znamenala: „Tenkrát jsem jinak odpovědít nemohla.“

Levin vzhlédl na ni tázavě, ale bojácně.

„Jen tenkrát?“

„Ano,“ odvětil její úsměv.

„A ny… a nyní?“ ptal se Levin.

„Tak tedy čtěte. Já napíšu, čeho bych si přála, velice bych si přála!“ I napsala počátečná písmena: a, m, z, a, o, c, s, o. Písmena značila: „abyste mohl zapomenout a odpustit, co se stalo.“

Levin chopil nedočkavými, chvějícími se prsty křídu, zlámal ji a napsal počáteční písmena následující odpovědi: „Nemám, co bych zapomínal a odpouštěl, já jsem vás nepřestával milovat.“

Kiti pohlédla na něho a úsměv utkvěl na její rtech.

„Porozuměla jsem,“ zašeptala mu.

Levin sedl a napsal dlouhou větu. Kiti všemu porozuměla a neptajíc se, správně-li četla, vzala od něho křídu a psala hned odpověď.

Levin dlouho nemohl rozluštiti smysl její odpovědi a často se utíkal o pomoc k její očím. Stal se náhle nechápavým od přílišného štěstí. Nikterak nemohl shledati slova, jež Kiti označila začátečními písmeny. Ale rozkošné, štěstím zářící oči její pověděly mu vše, co mu bylo potřebí vědět. I napsal tři písmena. A ještě jich nedopsal a Kiti již čtla jeho otázku, sama ji dokončila a napsala za odpověď „Ano“.

„Hrajete v sekretáře?“ ozval se starý kníže, blíže se k nim. „Ale chceš-li přijeti v čas do divadla, musíme jít.“

Levin vstal a doprovodil Kiti ke dveřím.

V jejich rozmluvě bylo ujednáno všechno; Kiti mu řekla, že ho miluje, a že oznámí otci i matce, že k nim Levin zítra ráno přijede.

XIV

Když Kiti odejela a Levin zůstal samoten, stal se tak nepokojným a zmocnila se ho taková touha, aby se co nejdříve možná dočkal zítřejšího rána, kdy ji opět uvidí a na vždy se s ní spojí, že se jako smrti ulekl oněch čtrnácti hodin, jež mu bylo tráviti bez Kiti. Cítil potřebu míti společníka a rozmlouvati s někým, aby nezůstával samoten a snáze oklamal čas. Nejvítanějším společníkem byl by mu nyní Štěpán Arkáďjevič, ale ten odjížděl, jak pravil, na večerní zábavu, ale ve skutečnosti do baletu. Levin mu jen uspěl říci, že je šťasten a že ho má rád, a nikdy, nikdy že mu nezapomene, co pro něho učinil. Pohled a úsměv Štěpána Arkáďjeviče poučily Levina, že ho pochopil, jak si toho tento přál.

„A což, umírat není ještě na čase?“ prohodil Štěpán Arkáďjevič, tiskna Levinu srdečně ruku.

„Nnnéé!“ odpověděl Levin.

Když se s ním loučila Darja Alexandrovna, pravila, jakoby mu také gratulovala: „Mně je velkým potěšením, že jste se opět sešel s Kiti. Máme si vážiti starých přátel.“ Levinu byla slova Darje Alexandrovny nepříjemna. Nemohlať dle jeho náhledu ani pochopiti, jak vše to bylo vznešeno a pro ni nedostupno, a proto by se toho neměla ani narážkou dotýkati. Levin se s nimi rozloučil, ale aby nezůstal sám, přidružil se k bratrovi.

„Kam jedeš?“

„Do schůze.“

„Dobrá, já pojedu s tebou. Mohu?“

„Proč pak ne? jeďme,“ odvětil s úsměvem Sergěj Ivánovič. „Co se to dnes děje s tebou?“

„Se mnou? Jsem šťasten!“ zvolal Levin, spouštěje okno ve dveřích kočáru, do něhož vsedli. „Nebude ti to vadit? Je zde dusno. Vidíš, já jsem šťasten! Proč pak ty se nechceš oženit?“

Sergěj Ivánovič se pousmál.

„Jsem tomu velice rád, ona se mně zdá hodnou dív…“ začal opět Sergěj Ivánovič.

„Nemluv, nemluv, nemluv!“ vykřikl Levin, chopiv se oběma rukama límce jeho kožichu a hale mu tvář. „Ona je hodná dívka“ byla příliš prostá, obyčejná slova, která nemohla odpovídati jeho citům.

Sergěj Ivánovič se vesele zasmál, což se mu zřídka přiházelo.

„Ale mohu přece říci, že jsem tomu velice rád.“

„Zítra můžeš, zítra, ale dnes nic! Dnes ani muk!“ volal Levin, při čemž mu znova zahalil tvář límcem kožichu a pak dodal: „Já tě mám velmi rád! A jakž tedy, mohu s tebou jeti do schůze?“

„Rozumí se, že můžeš.“

„O čem budete dnes jednat?“ ptal se Levin, s jehož tváře zmizel úsměv.

Přijeli do schůze. Levin poslouchal, jak se sekretář zajíkal při čtení protokolu, jemuž patrně sám nerozuměl; ale Levin poznal po tváři onoho sekretáře, jaký to byl milý, dobrý, hodný člověk. Bylo to už z toho vidět, že se tak pletl a ostýchal při čtení protokolu. Pak začala debata. Jednalo se o schválení potřebného nákladu na vystavění jakýchsi komínů, a Sergěj Ivánovič ťal při tom do živého dva členy výboru a dlouho o čemsi mluvil za všeobecného souhlasu; jiný člen, jenž měl cosi napsáno na papírku a zprvu měl trema, sebral se brzy a odpověděl mu velmi kousavě a pěkně. Pak promluvil Svijažský (on tam také byl) cosi velmi krásně a šlechetně. Levin je poslouchal a bylo mu jasno, že se nečinila žádná zbytečná vydání, žádné komíny a ničeho podobného že nebylo, že se ve schůzi nezlobili, a naopak všichni tam byli dobří, hodní lidé, a vše tam šlo pěkně a mile. Nikdo nikomu nepřekážel a vše tam bylo příjemno. Pozoruhodným pro Levina bylo to, že je všechny dnes prohlédal skrz naskrz a dle nepatrných, dříve vůbec nepozorovaných příznaků viděl do duše každého z nich a přesvědčoval se, že to byli samí hodní lidé. Zejména jeho, Levina, měli dnes všichni neobyčejně rádi. Bylo to vidět z toho, jak s ním mluvili, jak laskavě a přívětivě pohlíželi na něho lidé, s nimiž ani nebyl znám.

„Nu což, jsi spokojen?“ otázal se ho ho Sergěj Ivánovič.

„Velmi. Já jsem se ani nenadál, že je to tak zajímavo! Milo, velmi příjemno!“

Svijažský přistoupil k Levinu a zval ho, aby jel k němu na čaj. Levin nemohl nikterak pochopit a si vzpomenout, co se mu nelíbilo ve Svijažském a čeho od něho vyžadoval. Viděl jen rozumného a neobyčejně dobrého člověka.

„S radostí,“ děkoval se Levin a optal se Svijažského na ženu a na švakrovou. A následkem podivného jakéhosi spojení myšlenek, bezpochyby proto, že v jeho mysli představa švakrové Svijažského byla spojena s představou o manželství, napadalo mu, že nikoho nemůže zpráva o jeho nastávajícím štěstí tak zajímati, jako choť a švakrovou Svijažského, a proto mu návštěva u nich působila potěšení.

Svijažský se ho vyptával, jak se daří jeho hospodářství na vsi; prohodil, že nevěří, že by se dalo vynalézti něco, čeho nevynalezli ještě v západní Evropě, a Levin v tom neviděl dnes pranic nepříjemného. Naopak cítil, že má Svijažský pravdu, že celá ta záležitost nestojí za řeč, a pozoroval, s jakou něžností a delikátností se Svijažský vyhýbal frási, že své mínění pokládá za správné. Dámy Svijažského byly obzvláště laskavy. Levinu se zdálo, že vědí už všechno a že mu přejí, a nemluví o jeho štěstí jen z delikatnosti. Proseděl u nich hodinu, dvě tři rozmlouvaje o různých předmětech, ale vyrozumívaje to jediné, co plnilo nyní jeho duši, a při tom nepozoroval, že už do smrti všechny omrzel, a že už je dávno čas jíti spat. Svijažský zívaje doprovodil ho do předsíně a nemohl se nadiviti onomu divnému duševnímu stavu, v němž se nacházel jeho přítel. Šlo už na druhou. Levin se vrátil do hostince a zhrozil se myšlenky, jak nyní při své netrpělivosti stráví tam zbývajících ještě deset hodin. Sklepník, jenž byl právě na řadě a proto nespal, rozsvítil svíčky v jeho pokoji, a chtěl zase odejíti, ale Levin ho zadržel. Onen sklepník, jenž se jmenoval Jegor, a jehož Levin dříve nepozoroval, ukázal se velice chytrým, způsobným a hlavně dobrým člověkem.

„Co, Jegore, je obtížno nespat?“

„Což dělat? Je to naše povinnost. Ve službě u některého pána bylo by sice pohodlněji, ale zde jsou lepší příjmy.“

Levin se dověděl, že má Jegor rodinu, tři chlapce a dceru šičku, kterou měl v úmyslu provdati za mládence v obchodu s řemenářským zbožím.

Za té příležitosti sdělil Levin Jegoru své mínění, že v manželství nejdůležitější věcí je láska, že s láskou člověk vždycky může býti šťasten, protože štěstí leží v člověku samém.

Jegor pozorně vyslechl a patrně úplně pochopil myšlenku Levina, ale na její potvrzení pronesl neočekávanou pro Levina poznámku, že když sloužíval u hodných pánů, býval vždycky svými pány spokojen, a nyní je také úplně spokojen svým pánem, ačkoli je tento Francouz.

„Ku podivu dobrý člověk!“ pomyslil si Levin.

„A řekni mně, Jegore, když jsi se oženil, měl jsi rád svou ženu?“

„Jak pak bych byl mohl jí nemít rád,“ odpověděl Jegor.

Levin se přesvědčil, že i Jegor je v povznesené náladě a je hotov odhaliti před ním tajnosti svého srdce.

„Má žena je taky zvláštní. Za mladých let…“ počal vypravovati Jegor a oči se mu zaleskly, čímž se nakazil patrně od Levina podobně, jako zívota bývá nakažlivou.

Ale v tu chvíli se ozval zvonek; Jegor odešel a Levin zůstal sám. Při obědě skoro ničeho nejedl, u Svijažských nepil čaje ani nevečeřel, ale přece mu nepřišlo ani na mysl, aby povečeřel. Minulou noc nespal, ale na spaní neměl ani pomyšlení. V pokoji bylo chladno, jemu se však zdálo hrozně horko. Otevřel obě vyhlídky a sedl si na stůl proti vyhlídce. Za střechou, pokrytou sněhem, bylo viděti chrámovou báň s arabeskovým křížem a řetězy, a nad křížem se vznášel trojúhelník souhvězdí Vozataje se žlutavou jiskrnou Capellou. Levin pohlížel tu na kříž, tu na hvězdu, dýchal čerstvý, mrazivý vzduch, vtékající ponenáhlu do světnice, a stopoval jako ve snách vznikající v jeho obraznosti představy a vzpomínky. Po třetí hodině uslyšel na chodbě kroky a vyhlédl ze dveří. To se vracel z klubu známý mu hráč Mjaskin. Kráčel zamračeně se svraštěným obočím a odkašlával si. „Ubohý nešťastný!“ pomyslil si Levin a do očí mu vstoupily slzy soucitu a lítosti k onomu člověku. Chtěl se s ním dát do řeči a potěšiti ho, ale vzpomněl si, že je jen v košili, nechal toho tedy a sedl si znova k otevřené vyhlídce i koupal se dále ve chladném vzduchu a pohlížel na onen podivuhodně vytvořený, mlčelivý, pro něho však velmi významný kříž a na onu vystupující, žlutavou, jiskřící se hvězdu. Po šesté hodině počali pracovati na chodbě cídiči podlah a na věži počali zvoniti na jitřní. Levin pozoroval, že mu počíná býti zima. Zavřel vyhlídku, umyl se, oblékl se, a vyšel na ulici.

XV

Ulice byly ještě pusty. Levin šel k domu Ščerbackých. Parádní vchod byl zavřen a všechno tam spalo. Vrátil se tedy, vešel opět do svého pokoje a dal si přinésti kávu. Sklepník, už ne Jegor, mu přinesl kávu. Levin se chtěl dáti i s ním do řeči, ale někdo zazvonil a on odešel. Levin se pokusil upiti kávy a vzíti do úst kousek koláče. Ale ústa rozhodně nevěděla, co dělat s koláčem. Levin koláč vyplivl, oblékl svrchník a šel zas na ulici. Šlo na desátou, když se po druhé ocitl před parádním vchodem Ščerbackých. V domě právě vstávali a kuchař vycházel na trh pro potraviny. Bylo zapotřebí stráviti nějak ještě dvě hodiny.

Celou tu noc a celé ráno žil Levin zcela neuvědoměle a zdálo se mu, že se nachází úplně vně všech podmínek materiálního žití. Celý den nejedl, dvě noci nespal, strávil svlečený několik hodin na mraze, a přece se cítil nejen svěžím a zdravým jako nikdy jindy, nýbrž úplně nezávislým do těla: pohyboval se, aniž se jeho svaly namáhaly, a cítil, že může vykonati všechno. Byl přesvědčen, že by se vznesl do povětří, anebo že by pohnul úhlem domu, kdyby toho bylo třeba. Zbývající dvě hodiny prochodil ještě po ulicích, dívaje se při tom stále na hodinky a ohlížeje se kolem sebe.

A co tehdá viděl, toho později nikdy víc už nespatřil. Obzvláště ho dojaly děti, ubírající se do školy, pak siví holubi, kteří se sletěli se střech na chodník, a moukou posypané sajky,^[59] jež vyložila nevidomá ruka. Tyto sajky, holubi a dva chlapci byli bytosti nadpozemské. Všechno se to přihodilo najednou: chlapec přiběhl k holubu a usmívaje se, pohlédl na Levina; holub zašvihal křídloma a odletěl, třpytě se na slunci mezi poletujícími ve vzduchu prášky sněhu, a z okna zapáchlo vůní pečeného chleba a zjevily se sajky. Vše to dohromady bylo tak neobyčejně hezké, že se Levin zasmál a pak zaslzel radostí. Vykonal veliký kruh po Gazetní ulici a po Kyslovce, vrátil opět do hostince, tam položil před sebou hodinky, sedl si a čekal, až bude dvanáct. Ve vedlejším pokoji rozmlouvali o mašinách a o podvodu a odkašlávali si, jak obyčejně když se vstává. Ani nechápali, že ručička na hodinkách se blíží k dvanácti. Konečně ukázala ručička na dvanáct. Levin vyšel na ulici. Drožkáři patrně už všechno věděli. S tvářemi, zářícími štěstím, obklopili Levina, přeli se mezi sebou a nabízeli mu své sáně. Levin nechtěl z nich nikomu ublížiti, slíbil, že podruhé s druhými pojede a nyní vzal jednoho a poručil mu jeti ke Sčerbackým. Drožkář se velmi líbil Levinu; zvláště hezký byl bílý límec košile, vyčuhující z pod kaftanu a obepínající jako vylitý červený, pevný krk. Sáně onoho drožkáře byly vysoké, pohodlné, vůbec takové, na jakých Levin později už nikdy nejezdil; kůň byl pěkný a snažil se běžet, ale nehýbal se s místa. Drožkář věděl o domě Ščerbackých; když přijel, vypjal z úcty k pasažéru ruce do kruhu, křikl na koně „tprru“ a zastavil u samého vchodu. Vrátný Ščerbackých jistě už všechno věděl. Bylo to vidět podle úsměvu jeho očí a podle jeho slov:

„Nu, dávno jste už neráčil u nás být, Konstantine Dmitriči!“

Nejen, že všechno věděl, on se patrně radoval a přemáhal se, aby potlačil svou radost. Když Levin popatřil v jeho starošské, milé oči, pocítil dokonce ještě něco nového ve svém štěstí.

„Vstali?“

„Račte! Aneb ji nechte tady,“ pravil usmívaje se, když se Levin chtěl vrátiti se schodů pro čapku. To patrně něco znamenalo.

„Komu si ráčíte přát, abych vás oznámil?“ ptal se ho nahoře lokaj.

Lokaj byl sice ještě mladý a jeden z nových lokajů, švihák, ale tuze dobrý a hodný člověk a také už všechno věděl.

„Paní kněžně… knížeti… slečně kněžně…“ přikazoval mu Levin.

První, s kým se setkal v sále, byla mademoiselle Linon. Šla sálem a její kadeře nad spánky i tvář její zářily radostí. Sotva že se s ní dal do řeči, ozval se náhle šust ženských šatů za dveřmi, mademoiselle Linon zmizela Levinu s očí a radostný úžas, že se blíží jeho štěstí, naplnil jeho srdce. Mademoiselle Linon měla náhle něco na práci, opustila Levina a odešla k protějším dveřím. Sotva že zmizela za dveřmi, ozvaly se na parketách kvapné, lehké krůčky a jeho štěstí, jeho život, on sám — nejlepší část jeho samého, to, co hledal a čeho si přál tak dávno — to se kvapně k němu přibližovalo. Kiti nešla, nýbrž nesla se k němu jakousi nevidomou silou.

Levin viděl jen její jasné, pravdivé oči, polekané touže radostí lásky, jež naplňovala i jeho srdce. Ty oči se svítily blíž a blíže a oslňovaly ho svým světlem lásky. Kiti přistoupila k samému Levinu, dotýkajíc se ho. Její ruce se zdvihly a sklesly mu na ramena.

Co mohla, všechno učinila — přiběhla k němu a odevzdala se mu s ostýchavostí a radostí zároveň. Levin ji objal a přitiskl ústa k její rtům, jež prahly po jeho polibku.

Ona nespala také celou noc a od rána už čekala na něho.

Matka i otec úplně souhlasili a byli šťastní, že ona je šťastna. Nyní ho očekávala a chtěla mu první podati zprávu o svém i jeho štěstí. Chystala se, že ho uvítá sama, a myšlenka ta jí způsobila radost. Ale zároveň se v ní ozývaly ostýchavost a stud a proto sama nevěděla, co udělá. Slyšela jeho kroky i jeho hlas a čekala za dveřmi, až odejde mademoiselle Linon. Mademoiselle Linon odešla. Tu bez rozmýšlení a bez úvah vstoupila do sálu a učinila to, co učinila.

„Pojďme k mamá!“ pravila Kiti a vzala ho za ruku. Levin nemohl dlouho vypraviti ze sebe ani slovíčka, ne, že by se bál zlehčiti slovem vznešenost svých citů, nýbrž proto, že pokaždé, když chtěl něco říci, pocítil, že místo slov mu vyhrknou slzy štěstí. Vzal tedy její ruku a poceloval ji.

„Je to vskutku pravda?“ promluvil na konec hluchým hlasem. „Nemohu uvěřiti, že bys mne mohla milovat!“

Kiti se usmála, že jí tyká, i že tak ostýchavě na ni pohlédl.

„Pravda!“ odvětila významně a zdlouha Kiti. „Já jsem tak šťastna!“

Nevypouštějíc více jeho ruky, vedla Levina do salonu. Kněžna, jakmile je spatřila, urychleně zadýchala a hned se dala do pláče, ale v okamžiku se zasmála a vyšla jim vstříc tak energickým krokem, jak toho Levin od ní ani neočekával. Pak objala Levina, políbila jej a smočila jeho tváře slzami.

„Tedy všechno je ukončeno! Já jsem ráda. Miluj ji. Já jsem ráda… Kiti!“

„Brzy jste se domluvili!“ ozval se starý kníže, jenž se chtěl zdáti rovnodušným: ale Levin zpozoroval, že jeho oči byly vlažné, když se k němu obrátil.

„Dávno už, vždycky jsem si toho přál!“ pravil kníže, vzal Levina za ruku, a přitáhl ho k sobě. — „Už tehdá, když ten větroplach si smyslil…“

„Papá!“ vzkřikla Kiti a položila otci ruku na ústa.

„Nu, nu, budu tedy mlčet!“ chlácholil ji otec. „Mne velice, velice… tě… Ach, jak jsem pošetilý…“

I objal dceru, poceloval její tvář, ruku, opět tvář a požehnal ji křížem.

A když viděl Levin, jak Kiti dlouho a něžně líbá otcovu masitou ruku, vzplanul v něm nový cit lásky k starému knížeti, k člověku až dosud jemu cizímu.

XVI

Kněžna seděla mlčky v křesle a usmívala se. Kníže sedl vedle ní. Kiti stála vedle otce, nevypouštějíc dosud jeho ruky. Všichni mlčeli.

Kněžna první nazvala všechno pravým jménem a přeložila všechny myšlenky a city na otázky životní. A všem se to v prvním okamžiku zdálo stejně divným, ano i trochu bolestným.

„Tak tedy kdy? Musíme jim požehnat a pak ohlásit. A kdy má býti svatba? Jak ty myslíš, Alexandře?“

„On tadyhle,“ ukázal starý kníže na Levina, „on je tu hlavní osoba.“

„Kdy?“ zvolal Levin, červenaje se. „Zítra. Jestliže se ptáte mne, tedy dle mého přání dnes nám požehnejte a zítra může býti svatba.“

„Ale, co to myslíš, mon cher? Hlouposti!“

„Nu tedy za týden.“

„On je zrovna jako blázen.“

„Ne, proč pak?“

„Ale měj rozum!“ zvolala stará kněžna, radostně se usmívajíc jeho nedočkavosti. „Což výbava?“

„Což pak bude také výbava a všechno to ostatní?“ vzpomněl si s úžasem Levin. „A ostatně vždyť výbava a požehnání a všechno to ostatní nemůže přece zmařiti mého štěstí. Nic je více nezruší.“ Pohlédl na Kiti a zpozoroval, že ji matčina vzpomínka o výbavě pranic, ale pranic neurazila. „Musí to patrně být,“ pomyslil si tedy Levin.

„Nemám o tom ponětí; vyslovil jsem jen své přání,“ omlouval se kněžně.

„O tom se rozhodneme později. Prozatím možno vám požehnati a prohlásiti vaše zasnoubení. To jest v pořádku.“

Kněžna přistoupila k muži, políbila jej a chtěla jíti, však ji zadržel, objal a jako zamilovaný mladíček několikrát ji vroucně a něžně poceloval. Starouškové se patrně na chvilku zmátli a zapomněli, kdo jest tu vlastně zamilován: oni opět aneb jejich dcera. Když kníže s kněžnou odešli, Levin přistoupil ke své nevěstě a vzal ji za ruku. Nyní přišel již úplně k sobě a mohl mluvit; a měl mnoho co jí říci. Ale ukázalo se, že řekl něco zcela jiného, než co chtěl.

„A vždyť jsem věděl, že to tak skončí! Ačkoli jsem si nikdy netroufal doufati, byl jsem přece v hloubi duše o tom přesvědčen,“ počal vysvětlovati Kiti. „Jsem jist, že to bylo předurčeno.“ „A já?“ počala Kiti. „I tehdy…“ avšak tu se na okamžik zarazila. Avšak pohlédnuvši odhodlaně svýma pravdivýma očima na Levina, pokračovala ihned: „I tehdy, když jsem zapudila od sebe své štěstí, i tehdy jsem v ně věřila. Milovala jsem vždy jen vás, ale mně spletli tehdá hlavu. Musím vám říci… Můžete na to zapomenout?“

„A možná, že je to v náš prospěch. I vy mně budete musit mnoho odpouštět. Musím se vám vyznati…“

Byla to jedna z oněch záležitostí, s nimiž si předsevzal ji obeznámiti. Levin se odhodlal, sděliti jí hned za prvních dnů dvě věci: předně, že není tak čist jako ona, a za druhé, že není dobrým věřícím. Bylo to sice trapné pro něho, ale měl za svou povinnost povědít jí to i ono.

„Ale ne, nyní ne, až později!“ zarazil se Levin.

„Nu dobře, později, ale jistě mně to povězte. Já se nebojím ničeho. A věděti musím všechno. Teď jest už všechno hotovo.“

A Levin dodal: „Hotovo je to, že si mne vezmete, ať jsem jakýkoli. Neodřeknete se mne? Ano?“

„Ano, ano!“

Jich rozmluvu přerušila mademoiselle Linon, která strojeně sic, ale přece něžně se usmívajíc přišla přát štěstí své milované chovance. Nevyšla ještě ze salonu, a už tu bylo s přáním služebnictvo. Pak se počali sjížděti příbuzní a počal se onen stav blaženého opojení, z něhož se Levin neprobral dříve, až druhého dne po svatbě. Levinu bylo neustále nepohodlno, nudil se, ale štěstí jeho se rozpínalo stále více. Neustále se mu zdálo, že požadují od něho mnoho, čemu nerozumí, ale nicméně vykonal vše, co mu poroučeli, a všechno to ho činilo šťastným. Představoval si, že se jeho námluvy nebudou podobati jiným námluvám, že by obvyklé okolnosti námluv zlehčily jeho obzvláštní štěstí; ale konec konců prodělal všechno, co musili prodělat i druzí, a štěstí jeho tím jen vzrůstalo i stávalo se mu stále zvláštnějším a, jak se mu zdálo, v ničem se nepodobalo štěstí jiných ženichů.

„Teď dostaneme cukrovinky,“ prohodila mademoiselle Linon, a Levin ujížděl k cukráři pro cukrovinky.

„Nu, velice jste mne potěšil,“ gratuloval mu Svijažský. „A kytice radil bych vám kupovat u Fomina.“

„Což jest to třeba?“ zvolal udiveně Levin a ujížděl k Fominu.

Bratr mu připomenul, že si bude muset vypůjčit peníze, protože před svatbou bude míti mnoho výloh, dárků…

„Je dárků třeba?“ opět se divil Levin a ujížděl k Fouldetovi.

U cukráře, u Fomina i u Fouldeta uviděl, že na něho už čekali, že mu přejí štěstí a radují se s ním právě tak jako všichni, s kým mu ty dni vůbec bylo jednati. Nápadno bylo při tom to, že nejen ho všichni měli rádi, ale i všichni tací lidé, kteří se k němu dříve chovávali nelaskavě, chladně a lhostejně, i tací byli nyní u vytržení, ve všem se mu podrobovali, chovali se něžně a delikátně k jeho citům a sdíleli s ním přesvědčení, že je nejšťastnějším člověkem na světě, a sice proto, že nevěsta byla vrcholem dokonalosti. Totéž pociťovala i Kiti. Když si hraběnka Nordstonová dovolila poznámku, že by si byla přála něco lepšího, Kiti se tak rozčilila a tak přesvědčivě jí dokázala, že výše Levina nemůže býti ničeho na světě, že to i hraběnka Nordstonová musila nahlédnouti a na její tváři zahrál pokaždé nadšený úsměv, kdykoli se před Kiti setkávala s Levinem.

Přiznání, které slíbil Kiti, bylo jedinou smutnou událostí oněch dnů. Levin se poradil se starým knížetem a když mu tento dovolil, odevzdal Kiti denník, v němž bylo zapsáno vše to, co ho mučilo. Už tehdá, když psal onen denník, měl na mysli budoucí nevěstu. Trápily ho dvě věci: to, že není panicem, a nevěra. Když se Kiti vyznal, že není ve víře pevným, neučinilo to na ni zvláštního dojmu. Ona sama byla dobrou křesťankou, nikdy nepochybovala o náboženských pravdách, ale jeho vnější nevěra nikterak jí neznepokojovala. Svou láskou prozpytovala již celou jeho duši a v té duši nalezla vše, čeho si přála. Nazývá-li se podobný stav duše nevěrou, to jí bylo zcela lhostejno. Ale druhé přiznání bylo původem hořkých slz.

Nikoli bez vnitřního boje odevzdal jí Levin svůj denník. Věděl, že mezi ním a jí nemůže a nesmí býti nijakých tajemství, a proto se rozhodl, že tak učiní. Ale při tom si nepředstavil, jak může jeho přiznání působiti na Kiti; nevmyslilť se v její postavení. Teprve, když přijel k nim toho večera před divadlem. Vstoupil do její komnatky a spatřil uplakanou, jeho nenapravitelnou vinou nešťastnou a soužící se milou tvář, zpozoroval onu propast, jež dělila jeho mrzkou minulost od její holubičí čistoty; i zhrozil se své neopatrnosti.

„Vemte si, vemte ty hrozné knihy!“ zvolala Kiti, odstrkujíc od sebe sešity, jež před ní ležely na stole. „Proč jste mně je dával! Ale, přec je to jen lépe,“ dodala po malé chvilce; neboť jeho zoufalá tvář vzbudila v ní lítost. „Ale to je hrozné, hrozné!“

Levin sklopil hlavu a mlčel. Neměl ani slova k svému ospravedlnění.

„Vy mi to neodpustíte,“ zašeptal po chvíli.

„Ne, já jsem již odpustila, ale je to hrozné!“

Avšak štěstí jeho bylo tak veliké, že ani toto přiznání je nemohlo porušiti a dodalo mu jen zvláštního odstínu. Kiti mu odpustila, ale od té chvíle pokládal se ještě více za nedůstojna jí, ještě hlouběji se mravně před ní skláněl a ještě více cenil své nezasloužené štěstí.

XVII

Přebíhaje v paměti dojmy rozhovorů, jež vedl při obědě a po obědě, vracel se Alexěj Alexandrovič do svého osamělého pokoje. Slova Darje Alexandrovny, že by měl odpustiti, vzbudila v něm jen rozmrzelost. Dá-li se či nedá-li se k jeho případu užíti pravidel křesťanských, to byla otázka příliš těžká, o níž se nedalo tak zlehka mluviti; otázku tu rozřešil Alexěj Alexandrovič ostatně už dávno, a sice záporně. Ze všeho, co slyšel, utkvěla v jeho paměti nejpevněji slova hloupého, dobráckého Turovcyna: Počínal si statečně! Vyzval soupeře a zabil ho! Všem se to patrně líbilo, ačkoli se ze slušnosti o tom nevyslovili.

„Ostatně, otázka ta je rozhodnuta a zbytečno o ní přemýšleti,“ pravil si Alexěj Alexandrovič. Přemýšleje pouze o nastávajícím odjezdě a revisi, došel do svého pokoje a optal se vrátného, jenž ho provázel, kde jest jeho komorník; vrátný odpověděl, že komorník právě vyšel ze dveří. Alexěj Alexandrovič dal si přinésti čaj, přisedl ke stolu, vzal do ruky železničního průvodce od Frooma a díval se, kterým vlakem by měl odejeti.

„Dva telegrammy,“ oznamoval komorník, vstupuje do pokoje. „Odpusťte, Excellenci, já jsem právě odešel.“

Alexěj Alexandrovič vzal telegrammy a rozpečetil je. V prvním telegrammu byla zpráva, že Stremov obdržel právě místo, jehož si přál Karenin. Alexěj Alexandrovič hodil telegrammem, zapálil se, vstal a jal se choditi po pokoji. „Quos vult perdere, dementat,“^[60] mluvil pro sebe, vyrozumívaje pod slovem quos ty osoby, jež působily k onomu povýšení. Ani ho tak nemrzelo, že sám neobdržel onoho místa, že ho patrně přeskočili, ale zdálo se mu nepochopitelno a podivno, že tam v Petrohradě nenahlíželi, že mluvka a frazista Stremov hodil se pro to místo méně než každý jiný. Jak jen nechápou, že si tím sami škodí, že ztrácejí svůj prestige takovým povýšením!

„Ještě tak něco podobného,“ pomyslil si se vztekem, otvíraje druhou depeši. Telegramm pocházel od ženy. Její jméno „Anna“, napsané modrou tužkou, padlo mu nejprve do očí. „Umírám, žádám, prosím, přijeďte. Umru klidněji s vaším odpuštěním,“ četl Karenin. Opovržlivě se usmál a pohodil depeší. Že to byly klam a lest, o tom, jak se mu v prvním okamžiku zdálo, nemohlo býti pochyby.

„Není klamu, k němuž by se neodhodlala. Přijde do kouta. Snad jsou to bolesti při porodu. Ale jaký může míti úmysl? Získati pro nemluvně práva zákonitého dítěte? Kompromittovati mne a překaziti rozvod?“ uvažoval Karenin. „Ale jest tam slovo ,umírám‘…“ Přečetl si ještě jednou depeši a pravý smysl toho, co v ní bylo napsáno, náhle ho zarazil. — „A což, je-li to pravda?“ zvolal. „Je-li to pravda, že v okamžiku nesnesitelné bolesti a před blízkou smrtí lituje opravdově svého provinění, a já se nevrátím, poněvadž v tom vidím klam? To by bylo nejen surové a všichni by mne proto odsoudili, to by bylo i hloupo s mé strany.“

„Petře, zadrž kočár. Jedu do Petrohradu,“ přikázal komorníku.

Alexěj Alexandrovič se rozhodl, že se vrátí do Petrohradu k ženě. Shledá-li, že její nemoc jest pouhý klam, neřekne ani slova a odejde. Je-li však skutečně na smrt nemocná a přeje si ho viděti ještě před smrtí, tedy jí odpustí, zastane-li ji ještě na živu, a přijede-li příliš pozdě, vykoná poslední svou povinnost.

Celou cestu víc už nepomýšlel na to, co má dělat.

S pocitem únavy a nečistoty, jenž vznikl v něm následkem toho, že strávil celou noc ve vagoně, jel Alexěj Alexandrovič v ranní mlze petrohradské po pustém ještě Nevském prospektě a zíral před sebe, aniž pomýšlel, co ho čeká doma. Nemohl na to mysliti proto, že, kdykoli si představil, co bude dále, nikdy se nemohl zbaviti domněnky, že Annina smrt učiní rázem konec všem obtížím jeho nynějšího postavení. Pekaři s pečivem, zavřené krámy, noční drožkáři, domovníci, zametající chodníky — vše to se míhalo v jeho očích a on se díval na to na všechno, aby utlumil v sobě myšlenku na to, co ho očekává, a čeho si přeje, ač si toho přáti nesmí. Přijel k domu. U vchodu stála drožka a kočár se spícím kočím. Když vstupoval do vnější předsíně, jako by ze zastrčeného kouta svého mozku vytáhl hotové rozhodnutí a nahlížel do něho, co dále dělat. V něm stálo: „Je-li to nástraha, tedy za odpověď důstojné opovržení a odjezd. Je-li to pravda, chovati se, jak káže slušnost.“

Vrátný otevřel dvéře, dříve ještě, než Alexěj Alexandrovič zazvonil. Vrátný Petrov, zvaný jinak Kapitonyčem, vypadal podivně ve starém kabátě, bez šátku na krku a v pantoflích.

„Jak je paní?“

„Včera šťastně porodila.“

Alexěj Alexandrovič stanul a zbledl. Teprve nyní pochopil zcela určitě, jak mocně si přál její smrti.

„Jak se jí vede?“

Se schodů přiběhl Karněj v ranní zástěře.

„Velmi špatně,“ odpověděl na dotaz pánův. „Včera bylo lékařské konsilium. I nyní je zde lékař.“

„Vezmi věci,“ poručil mu Alexěj Alexandrovič, jenž pocítil jistou úlevu následkem zprávy, že přec je ještě naděje na smrt, a vstoupil do síně.

Na věšáku byl vojenský plášť. Alexěj Alexandrovič si ho povšiml a otázal se:

„Kdo je zde?“

„Doktor, akušerka a hrabě Vronský.“

Alexěj Alexandrovič se odebral do vnitřních komnat.

V saloně nebylo nikoho; následkem hluku, způsobeného jeho kročeji, vyšla z kabinetu akušerka v čepci s litovými pentlemi.

Přistoupila k Alexěji Alexandroviči a s důvěrností, vyzvanou blízkou smrtí, vzala ho za ruku a táhla za sebou do ložnice.

„Chvála Bohu, že jste přijel! Blábolí o vás a jen o vás,“ pravila mu.

„Přineste honem led!“ ozval se z ložnice velitelský hlas doktora.

Alexěj Aiexandrovič vstoupil do její kabinetu. U její stolu seděl na nízké židli bokem k lenochu Vronský a plakal, maje tvář zakrytou rukama. Při slovech doktorových vyskočil, spustil ruce s tváře a spatřil Alexěje Alexandroviče. Když ho uviděl, tak se zarazil, že si opět sedl a skrčil hlavu mezi ramena, jako by chtěl někam zmizeti; ale brzy se vzpamatoval, vstal a pravil:

„Ona umírá. Lékaři rozhodli, že není více naděje. Nacházím se úplně ve vašich rukou, ale dovolte, abych zde směl zůstati… ostatně, já se podrobím vaší vůli, já…“

Jakmile Alexěj Alexandrovič spatřil slzy na očích Vronského, pocítil ihned příval onoho duševního rozladu, jejž v něm pokaždé působil pohled na cizí strádání, rychle se odvrátil a nevyslechnuv ani konce jeho slov, spěchal ke dveřím. Z ložnice se ozval hlas Anny, jež cosi mluvila. Hlas její byl veselý, živý, s neobyčejně určitými intonacemi. Alexěj Alexandrovič vstoupil do ložnice a přiblížil se k posteli. Anna ležela, obrácena tváří k němu. Tváře plály ruměncem, oči svítily, drobné, bílé ručky, vyčnívající z manšet živůtku, hrály si koncem pokrývky a svíjely jej. Zdálo se, že je nejen zdráva a čerstva, nýbrž k tomu ještě v nejlepší náladě. Mluvila hbitě, zvučně a s neobyčejně pravidelnými a procítěnými intonacemi.

„Protože Alexěj, mluvím o Alexěji Alexandroviči (jaká to podivná, hrozná, náhoda, že oba jsou Alexějové, není-liž pravda?), Alexěj by mně neodřekl. Já bych zapomenula, on by odpustil… Ale proč nejede? On je dobrý, on ani sám neví, jak je dobrý. Ach, Bože můj, jak je mi teskno! Dejte mně honem vody! Ach, to jí, mé dcerušce, bude škodit! Nu dobrá, nu, dejte jí kojnou. Ano, já nemám nic proti tomu, tak to bude lépe. On přijede, a bude mu nepříjemno, uvidí-li ji. Odevzdejte ji.“

„Anno Arkáďjevno, on přijel. Tu je!“ oslovila ji akušerka, snažíc se obrátiti její pozornost na Alexěje Alexandroviče.

„Bláhovost!“ pokračovala Anna, jež neviděla muže. „Nu ano, dejte mně ji, dcerušku, dejte! On ještě nepřijel. Vy proto říkáte, že mně neodpustí, protože ho neznáte. Nikdo ho neznal. Jen já jediná, a i mně bylo za těžko. Jeho oči… abyste věděli, Serëža má právě takové, a proto je vidět nemohu. Dali-li pak Serëžovi obědvat? Vždyť vím, že všichni zapomenou. Ale on by nezapomněl. Bude třeba přestěhovat Serëžu v úhlovou komnatu a poprositi Mariette, aby spala u něho.“

Náhle se skrčila, umlkla a ulekána, jako by se bála rány a zakrývala se, zdvihla ruce k tváři. Spatřilať muže.

„Ne, ne,“ promluvila opět. „jeho se nebojím; já se bojím smrti. Alexěji pojď sem. Spěchám, proto že nemám času; mého žití jest už na krátce; hned začne opět horečka a ničemu pak už nebudu rozumět. Nyní však rozumím, všemu rozumím; všechno nyní vidím.“

Svraštělá tvář Alexěje Alexandroviče přijala na se výraz strádání. Vzal Annu za ruku a chtěl něco říci, ale nikterak to nemohl vyslovit. Dolejší jeho pysk se chvěl, ale on se stále ještě vzpíral svému pohnutí a zřídka jen vzhlížel na Annu. A pokaždé, když na ni popatřil, uviděl její oči, jež hleděly na něho s takou dojemnou a nadšenou něžností, jaké nikdy v nich ještě nepozoroval.

„Počkej, ty nevíš… Počkejte, počkejte…“ Umlkla jako by sbírala své myšlenky. „Ano,“ počala zas po krátké přestávce. „Ano, ano, ano. Tohle jsem chtěla říci. Nediv se mi. Zůstala jsem táž… Ale ve mně se usadila druhá, a já se jí bojím… ona si zamilovala jeho, a já jsem tě chtěla nenáviděti, ale nemohla jsem zapomenout na tu, kterou jsem byla dříve. Ona, ale ne já. Nyní jsem skutečná já, celá já. Umírám nyní, vím, že umru, jen se ho optej. I nyní to cítím; hle, celé pudy na rukou, na nohou, na prstech. Prsty se stávají ohromnými, takovýmihle! Ale všechno to brzy přestane… mně je zapotřebí jen jednoho: odpusť mně, úplně mně odpusť! Jsem hrozná, ale mně chůva říkávala: ,svatá mučednice‘ — jak se jmenovala? — ,ta byla ještě horší!‘ Pojedu do Říma, tam je poušť, a tam už nebudu nikomu překážet, jen Serëžu vezmu s sebou a dcerušku… Ale ne, ty mně nemůžeš odpustit! Já vím, toho nelze odpustit! Ne, ne, odejdi, tys příliš hodný!“ Při tom jednou rozpálenou rukou držela jeho ruku, a druhou rukou ho odpuzovala.

Duševní rozlad Alexěje Alexandroviče rostl stále a dostupoval již takového stupně, že se mu přestal vzpírati. Náhle pocítil, že to, co pokládal za duševní rozlad, byl naopak blažený duševní stav, jenž mu přinášel nové, nikdy ještě nezakoušené štěstí. Nepomýšlel na to, že křesťanský zákon, podle něhož se snažil ustrojiti celý svůj život, mu poroučel odpouštěti a milovati své nepřátele; ale radostný pocit lásky a odpuštění nepřátelům naplňoval jeho duši. Sklesl na kolena a položiv hlavu na ohyb její ruky, jež ho pálila jako oheň skrze rukáv živůtku, zaštkal jako dítě. Anna objala jeho olysalou hlavu, přivinula se k němu a s vyzývavou hrdostí upřela vzhůru oči.

„Hle, toť on, já jsem věděla! A nyní s Bohem všichni, s Bohem!… Opět přišli, proč pak neodejdou?… Ale sundejte se mne ty kožešiny!“

Doktor odepjal její ruce, položil ji opatrně na podušku a přikryl ji až do ramenou. Anna ležela tiše na znaku a zírala před sebe planoucím pohledem.

„Pamatuj si, že mně bylo třeba pouze tvého odpuštění, a já nic víc nechci… Ale proč pak on nejde?“ obrátila se ke dveřím ku Vronskému. „Pojď sem, pojď sem! Podej mu ruku.“

Vronský přistoupil ke kraji postele a spatřiv Annu, zakryl si tvář opět rukama.

„Odkryj tvář, pohleď na něho. On je svatý,“ mluvila Anna. „Nu odkryj, odkryj tvář!“ poroučela Anna zlostně. „Alexěji Alexandroviči, odhal mu tvář! Já ho chci vidět.“

Alexěj Alexandrovič vzal ruce Vronského a odstranil mu je od tváře, jež působila hrozně výrazem strádání a studu, jenž tkvěl na ní.

„Podej mu ruku, odpusť mu.“

Alexěj Alexandrovič mu podal ruku a nebránil slzám, jež se mu řinuly z očí.

„Chvála Bohu, chvála Bohu,“ promluvila zase Anna. „Nyní je vše vykonáno. Jen nohy trochu natáhnout. Tak, tak je to dobře. Ale jak jsou ty květiny neuměle dělány, ani se nepodobají fialkám,“ hovořila dále, ukazujíc na tapety. „Můj Bože, můj Bože! Kdy to skončí? Dejte mně morfia. Doktore, nu, dejte mně morfia! Ó Bože můj, Bože můj!“

A počala se zmítati na posteli.

*

Doktor i ostatní lékaři tvrdili, že to byla horečka po porodu, při níž ze sta případů devadesát devět jich končívá smrtí. Celý den měla Anna horkost, blabolila a ležela bez vědomí. Okolo půlnoci upadla do mdlob a tepnu nebylo cítiti.

Každý okamžik očekávali její smrt.

Vronský odejel domů. Ráno však se přijel poptat, a Alexěj Alexandrovič, jenž ho potkal v předsíni, mu řekl: „Ostaňte zde, může být, že se bude na vás ptát,“ a sám ho doprovodil do ženina kabinetu. K ránu nastalo zase rozčilení, čilost, hbitost řeči a myšlenek a k večeru pozbyla opět vědomí. Třetího dne vstoupil Alexěj Alexandrovič do kabinetu, kde seděl Vronský, zavřel za sebou dvéře a sedl si proti němu.

„Alexěji Alexandroviči,“ oslovil ho Vronský, tuše, že tento přichází s vážným oznámením. „Nemohu mluvit, nemohu chápat. Mějte slitování se mnou! Vím, že je vám těžko, věřte mně, že je mi ještě hrozněji.“

S těmi slovy chtěl vstát. Ale Alexěj Alexandrovič ho vzal za ruku a pravil:

„Prosím, abyste mne vyslechl; je to nezbytno. Mám za svou povinnost odhaliti vám city, kterými jsem se řídil a budu i dále říditi, abyste se nemýlil, co se týče mne. Víte, že jsem se rozhodl k rozvodu a že jsem při už započal. Nebudu zapírat, že, když jsem se rozhodoval pro tu věc, nacházel jsem se v pochybnostech a trápil jsem se; přiznávám se vám, že mne pronásledovala touha, abych se pomstil vám i jí. Když jsem obdržel depeši, vydal jsem se na zpáteční cestu s týmiž city, ano, řeknu ještě více, já jsem si přál její smrti. Ale…“ Alexěj Alexandrovič se zamlčel, přemítaje, má-li mu odhaliti svůj cit nebo ne. „Ale když jsem ji spatřil, odpustil jsem jí. A štěstí, jehož jsem zakusil, odpouštěje jí, odhalilo mně mou povinnost. Odpustil jsem jí úplně. Chci nastaviti druhou tvář, jsem hotov dáti košili, když mně odnímají kabát. Jen za to Boha prosím, aby mne nezbavil štěstí odpuštění!“

Slzy stály v jeho očích, a jasný, klidný pohled jejich překvapoval Vronského.

„Hle, v jakém se nacházím postavení. Můžete mne zadupat do bláta, můžete mne učiniti předmětem všeobecného posměchu, já nezavrhnu jí a nikdy ani slova výtky neřeknu vám,“ pokračoval Alexěj Alexandrovič. „Má povinnost stojí zřetelně napsána přede mnou: musím býti při ní a budu. Bude-li si přáti viděti vás, sdělím vám to, nyní však mám za to, že bude lépe, když se vzdálíte.“

Vstal a štkání přetrhlo jeho slova. Vronský vstal také, ale nevzpřímil se, nýbrž sehnutý pohlížel z pod obrví na Karenina, citům Alexěje Alexandroviče nerozuměl. Ale tušil, že to bylo něco vyššího, ano nedostupného pro něho při jeho názorech na svět.

XVIII

Po rozmluvě s Alexějem Alexandrovičem vyšel Vronský na ulici a stanul před domem Kareniných, s těží se jen pamatuje, kde se nachází a kam má jíti nebo jeti. Cítil, že se musí hanbiti, cítil se potupeným, provinilým a zbaveným možnosti, aby setřásl se sebe svou potupu. Cítil, že je vyšinut z oné koleje, po níž se tak hrdě a tak snadně ubíral až dosavad. Všechny zvyky a zásady jeho života, jež se mu zdály tak pevnými, ukázaly se najednou klamnými a k ničemu nehodnými. Oklamaný muž, jenž se mu zdál doposud ubohým stvořením, nahodilou a trochu komickou překážkou jeho štěstí, vrací se náhle na její vlastní vyzvání, povznáší se na takou výši, jež budí k sobě úctu, a na té výši jeví se onen muž ne zlým, falešným neb směšným, nýbrž dobrým, prostým, vznešeným. Nebylo možno, aby toho Vronský nepozoroval. Úlohy se náhle změnily. Vronský viděl jeho vznešenost a své ponížení, jeho právo a svou nepravdu. Pocítil, že klamaný muž byl velkomyslným ve svém hoři, on však že je nízký, malicherný ve svém klamání. Ale vědomí své nízkosti před oním člověkem, jejž neprávem přezíral, tvořilo jen malou část jeho neštěstí. Cítil se nevýslovně nešťastným nyní proto, že jeho vášeň k Anně, která, jak se mu zdálo, v poslední době chladla, nyní, když ví, že ji ztratil na vždycky, vzplanula mnohem silněji než kdykoli před tím. Za její nemoci poznal ji naskrz, poznal i její duši, a nyní se mu zdálo, že jí dosud vůbec ještě ani nemiloval. A nyní, když ji poznal tak dokonale, kdy ji počal milovati, jak ji měl milovati, byl před ní potupen a ztratil ji navždy, zanechav jí o sobě vzpomínku, za niž se musí styděti. Nejhroznější byla ona směšná, potupná situace, když mu Alexěj Alexandrovič odtrhoval ruce od tváře, hořící studem. Nyní stál u vchodu domu Kareniných jako ztracený a nevěděl, co má dělat.

„Je vám libo drožku?“ otázal se ho vrátný.

„Ano, drožku.“

Když se vrátil po třech bezesných nocech domů, lehl oblečený tváří k divanu, sepjal ruce a položil na ně hlavu. Hlava jeho byla těžká. Nejpodivnější představy, vzpomínky a myšlenky střídaly se neobyčejně bystře a jasně: tu viděl lék, jejž naléval nemocné na lžíci a přelil, tu zas bílé ruce akušerky, a tu divnou posici Alexěje Alexandroviče na podlaze vedle postele.

„Usnout, usnout!“ pomyslil si s klidným přesvědčením zdravého člověka, že, je-li unaven a chce se mu spát, také hned usne. A opravdu, v témž okamžiku počaly se představy v jeho mysli másti a začal upadati v hlubinu zapomnění. Vlny moře neuvědomělého života počaly se již nad jeho hlavou zavírati, když náhle, jako by nejsilnější elektrická jiskra do něho přeskočila. Tak se otřásl, že až poskočil celým tělem na pružinách divanu a opřev se o ruce, vskočil uděšeně na kolena. Oči jeho byly otevřeny dokořán, jako by ani nebyl spal. Těžkost hlavy a mdloba v údech, jež cítil ještě před chvilkou, náhle zmizely.

„Můžete mne zadupat do bláta,“ zněla mu v uších slova Alexěje Alexandroviče, viděl před sebou jeho samého, viděl před sebou i Anninu tvář se zimničným ruměncem a svítícíma se očima, něžně a láskyplně pohlížející na Alexěje Alexandroviče a ne na něho; viděl též svou hloupou a směšnou — jak se mu zdálo — postavu, když mu Alexěj Alexandrovič snímal ruce s tváře. Natáhl opět nohy, vrhl sebou na divan v předešlé pose a zavřel oči.

„Usnout! usnout!“ opakoval si. Ale zavřenýma očima viděl ještě zřetelněji Anninu tvář v té podobě, jakou měla památného večera před dostihy.

„Již to není a nebude, a ona si přeje vyhladiti to ze své paměti. Ale já nemohu žíti bez toho. Jak ji usmířit, jak ji usmířit?“ mluvil nahlas sám s sebou a nevědomky opakoval poslední slova. Toto opakování slov zdržovalo objevení se nových obrazů a vzpomínek, jež se, jak cítil, tísnily v jeho hlavě. Ale opětování slov nezdrželo fantasii na dlouho. Opět vystupovaly před jeho duševním zrakem jeden za druhým s neobyčejnou bystrotou nejkrásnější okamžiky jeho života a současně s nimi i nedávné ponížení. „Odejmi ruce,“ praví hlas Annin. On snímá ruce a cítí provinilý, hloupý výraz své tváře.

Ležel stále na divaně, snaže se usnouti, ač věděl, že není na to ani nejmenší naděje, a při tom stále si šeptem opakoval nahodilá slova z některé myšlenky, chtěje tím zadržeti chod vznikajících nových obrazů. Napjal sluch a zaslechl slova, opětovaná podivným, šíleným šeptem: „Neuměl si vážiti, neuměl užiti příležitosti. Neuměl si vážiti, neuměl užiti příležitosti.“

„Co to je? ztrácím rozum?“ pravil sám k sobě. A dost možná. Proč pak ztrácejí lidé rozum? proč se střílejí?“ odpovídal si na svou otázku, otevřel oči a s podivením spatřil vedle své hlavy vyšívanou podušku, kterou pracovala Varja, bratrova žena. Dotekl se třapce u podušky a pokusil se mysliti na Varju, vzpomínaje, kdy se s ní naposled setkal. Ale přemýšleti o něčem jiném bylo pro něho muka. „Ne, musím usnout!“ Přitáhl podušku, přitiskl se k ní hlavou, ale stálo ho namáhání, aby udržel oči zavřené. Vyskočil tedy a sedl si. „S tím je pro mne konec,“ rozhodl po chvilce. „Nutno nyní rozvážiti, co dále dělat? Co mně zbývá?“ I proběhl v myšlenkách bystře svůj život pomimo lásky k Anně.

„Ctižádost? Serpuchovskoj? Společnost? Dvůr?“ Na ničem se nemohl ustanoviti. Dříve to mělo pro něho smysl, ale nyní nemělo to již nijakého významu. Vstal s pohovky, svlékl kabát, rozepjal řemen a rozhaliv porostlá prsa, aby se mu volněji dýchalo, jal se choditi po komnatě. „Tak lidé přicházejí o rozum,“ opětoval si; „tak si pouštějí kulku do čela… aby se nemusili styděti,“ dodal pomalu.

Přistoupil ke dveřím a zavřel je; pak se s napjatým pohledem a se zuby pevně stisknutými vrátil ke stolu, vzal do ruky revolver, prohlédl jej, převedl ke hlavni nabitý otvor a zamyslil se. Tak stál nehybně asi dvě minuty se sklopenou hlavou, s výrazem usilovného myšlení na tváři drže v ruce revolver, a uvažoval. „Ovšem,“ prohodil pak, jako by ho byl logický, dlouhý a jasný chod myšlenek přivedl k závěru, jenž nedopouštěl pochybnosti. Ale ve skutečnosti toto přesvědčující ho „ovšem“ bylo pouze následkem nového opakování téhož kruhu vzpomínek a představ, jenž v poslední hodině této proběhl už desetkrát jeho hlavou. Byly to tytéž vzpomínky navždy ztraceného štěstí, tytéž představy bezvýznamnosti všeho nastávajícího života, totéž seznání své potupy. Představy ony a city s nimi spojené táhly jeho myslí v témž pořádku, jako mnohokrát už před tím.

„Ovšem,“ prohodil znova, když se jeho myšlenky po třetí zase vydaly na cestu po onom začarovaném kruhu vzpomínek a představ, přistavil revolver k levému boku prsou, a trhnuv silně celou rukou, jako by chtěl stisknouti pěst, zatáhl za spoušť. Výstřelu nezaslechl, ale silná rána do prsou ho srazila na zem. V pádu se chtěl zadržeti za kraj stolu, upustil revolver, zavrávoral, dopadl sedě na podlahu a udiveně se ohlížel kolkolem. Pohlížeje z dola na zahnuté nohy stolu, na koš s papírem a tygří kůži, nepoznával své komnaty. Kvapné, skřípavé kroky sluhy, jenž spěchal salónem, byly příčinou, že se vzpamatoval. Napjal mysl, a seznal, že je na podlaze; když pok spatřil krev na tygří kůži a na své ruce, uviděl, že se střelil.

„To je hloupé! Netrefil jsem,“ napadlo ho, i počal rukou hledati revolver. Revolver ležel vedle něho, ale Vronský jej hledal dále. Když ho nenamakal po jedné straně, nahnul se na druhou stranu, ale nebyl více s to, aby zachoval rovnováhu a svalil se, silně krváceje.

Elegantní sluha s licousy, jenž si svým známým často stěžoval na slabost nervů, tak se ulekl, když spatřil pána ležícího na podlaze, že ho nechal krváceti a běžel pro pomoc. Za hodinu přijela Várja, bratrova žena, a s pomocí tří lékařů, pro něž poslala na všechny strany a kteří se současně sjeli, uložila raněného na postel, zůstala při něm a ošetřovala ho.

XIX

Chyba, jíž se dopustil Alexěj Alexandrovič tím, že, chystaje se ku shledání se ženou, nepředvídal možný případ, že její pokání bude upřímné, že jí odpustí, ona však že nezemře: chyba ta představila se mu v plné své síle za dva měsíce po jeho návratu z Moskvy. Ale chyba, jíž se dopustil, nevznikla jen proto, že se nepřipravil na takový případ, nýbrž i proto, že až do dne svého shledání s umírající ženou neznal svého srdce. U lože nemocné ženy poddal se poprvé ve svém životě oné síle dojemného soucitu, jejž v něm vzbudilo strádání jiné osoby, a jehož se dříve stydíval jako škodlivé slabosti; soucit k ženě, lítost nad tím, že si přál její smrti, a hlavně sama radost odpuštění způsobily, že pocítil náhle úlevu od všech svých útrap a krom toho duševní klid, jichž až doposud nikdv nezakoušel. Seznal náhle, že to, co bylo pramenem jeho strádání, stalo se nyní pramenem jeho duševní radosti, že to, co se mu zdálo nerozřešitelným, dokud odsuzoval, vytýkal a nenáviděl, stalo se prostým a jasným, jakmile odpustil a miloval.

Karenin odpustil ženě a litoval jí, že musí tolik trpět fysicky i mravně. Odpustil i Vronskému a litoval ho, zejména, když se doslechl o jeho zoufalém činu. Politoval i syna více než kdy jindy před tím. Činil si nyní výtky, že se příliš málo o něho staral. K novorozenému děvčátku choval však jakýsi zvláštní cit ne žalosti, nýbrž něžnosti. Zprva se zajímal z pouhého soucitu o toto novorozené, slabounké děvčátko, jež nebylo jeho dcerou, a poněvadž si ho za nemoci matčiny nikdo hrubě nevšímal, bylo by dojista zemřelo, kdyby se o ně nebyl postaral on; a pomalu ani nezpozoroval, jak si je zamiloval. Několikrát za den přicházel do dětské světnice a dlouho tam sedával, tak že kojná i chůva, jež se před ním s počátku ostýchaly, ponenáhlu k němu přivykly. Hleděl někdy celou půl hodiny na spící, šafránově červené, hebké a svraštělé líčko děťátka, pozoroval pohyby mračícího se čílka i tlusťoučkých ruček s podehnutými prstíčky, jež si zevní stranou dlaně třely očka a meziočí. Zvláště v takových okamžicích cítil v sobě Alexěj Alexandrovič úplný klid a soulad a nepozoroval ve svém postavení ničeho neobyčejného, ničeho takového, co by se mělo změniti.

Ale čím více utíkal čas, tím zřejměji poznával, že mu nebude popřáno setrvati navždy v tomto postavení, jakkoli se mu nyní zdálo přirozeným. Vědělť, že vedle blahé duševní síly, jež řídila jeho duši, byla ještě jiná, hrubá, taktéž, ne-li více, mocná síla, jež řídila jeho život, a že tato síla mu nepopřeje onoho tichého klidu, po němž toužil. Tušil, že celá společnost patřila na něho tázavě a s podivením, že mu nerozuměla a čehosi od něho očekávala. Zvláště pak se bál, že jeho poměr k ženě není dosti pevným a přirozeným.

Když pominula citlivost, vzbuzená v ní možností blízké smrti, počal Alexěj Alexandrovič pozorovati, že se ho Anna bojí, že je jí na obtíž a že mu nemůže hleděti přímo do očí. Jako by mu chtěla něco říci, ale nemohla se toho odvážiti, a jako by také pochybovala, že nynější poměr jejich bude dlouho trvati, a proto čehosi od něho očekávala.

Koncem února novorozená dceruška Annina, nazvána také Annou, se náhodou roznemohla. Alexěj Alexandrovič byl ráno v dětské světnici, přikázal, aby poslali pro lékaře, a odejel do úřadu. Když byl tam se svými záležitostmi hotov, vrátil se po třetí hodině domů. Tu vstoupiv do předsíně, spatřil premovaného švarného lokaje v livreji, s límcem z medvědí kožešiny, držícího bílou rotondu z amerického psa.

„Kdo je zde?“ optal se Alexěj Alexandrovič.

„Kněžna Jelisaveta Feodorovna Tverská,“ odvětil lokaj s úsměvem, jak se zdálo Alexěji Alexandroviči.

Po celou tu trudnou dobu pozoroval Alexěj Alexandrovič, že jeho známí, zejména dámy ze vznešené společnosti, zvláště sympathisovaly s ním a s jeho ženou. Pozoroval na všech těch známých s těží tajenou radost nad něčím, tutéž radost, kterou zpozoroval v očích advokáta a nyní v očích lokaje. Všickni jako by byli u vytržení, jako by strojili svatbu. Když ho vítali, všude se tázali na její zdraví s radostí jedva tlumenou.

Návštěva kněžny Tverské byla Alexěji Alexandroviči nepříjemná jednak pro vzpomínky s ní spojené, jednak proto, že jí vůbec neměl rád, a proto se odebral přímo do dětské komnaty. V první světnici kreslil něco Serëža, opíraje se prsoma o stůl a nohama o židli, a vesele při tom žvatlal. Angličanka, kterou k němu vzali za Anniny nemoci na místě francouzské vychovatelky a která seděla nyní se svým háčkováním vedle něho, vstala hbitě, poklonila se a škubla Serëžou.

Alexěj Alexandrovič pohladil syna rukou po vlasech, odpověděl guvernantce na otázku, jak se vede jeho choti, a optal se jí, co říkal lékař o baby.^[61]

„Doktor řekl, že to není nic nebezpečného a předepsal koupele, pane.“

„Ale ona má posud bolesti,“ pravil Alexěj Alexandrovič, slyše dětský křik ze sousední komnaty.

„Mně se zdá, že kojná se nehodí, pane,“ mínila rozhodně Angličanka.

„Proč to myslíte?“ otázal se jí Alexěj Alexandrovič zastaviv se.

„Byl podobný případ u hraběnky Pohlové, pane. Dítě léčili, léčili a na konec se ukázalo, že má chudák prostě hlad, neboť kojná neměla mléka, pane.“

Alexěj Alexandrovič se zamyslil, postál několik okamžiků a vešel do druhých dveří. Děvčátko leželo na rukou kojné s odvrácenou hlavičkou, svíjelo se a nechtělo vzíti ani kyprý prs, jejž mu nabízela kojná, ani umlknout, ač se kojná i chůva obě nad ním nahýbaly a mu šikaly.

„Ještě není lépe?“ oslovil je Alexěj Alexandrovič.

„Hrozně je nepokojna,“ odpověděla šeptem chůva.

„Miss Edward míní, že snad kojná nemá mléka,“ pravil Karenin.

„Já sama si už také myslím, Alexěji Alexandroviči.“

„Proč to tedy neřeknete?“

„Komuž to mám říci? Anna Arkáďjevna je stále nemocna,“ odpovídala mrzutě chůva.

Chůva byla stará domácí služebná. I v těchto prostých její slovech zdálo se Alexěji Alexandroviči, že postihl narážku na své postavení.

Dítě křičelo ještě pronikavěji, až mu přeskakovalo a ochraptělo. Chůva mávnula rukou, přistoupila k němu, vzala je z rukou kojné, a počala je hýčkati, chodíc s ním sem tam.

„Musíte požádat doktora, aby prohlédl kojnou,“ pravil jí Alexěj Alexandrovič.

Zdráva na pohled, naparáděná kojná ulekla se patrně, že jí propustí, zabručela si cosi pod nos, a zahubujíc veliký, plný prs, usmála se opovržlivě nad pochybnostmi, že se jí nedostává mléka. V tomto úsměvu spatřil Alexěj Alexandrovič také úsměšek nad svým postavením.

„Ubohé dítě!“ vzdychla si chůva, chlácholíc děvčátko a chodíc stále po světnici.

Alexěj Alexandrovič si sedl na židli a s bolestnou unylou tváří hleděl na chůvu, jak chodí sem tam po komnatě.

Když dítě na konec utichlo, uložila je chůva do hluboké postýlky, poopravila mu pod hlavou podušku a odešla od něho; Alexěj Alexandrovič vstal a s namáháním kráčeje po špičkách, přiblížil se k dítěti. Asi minutu pohlížel mlčky a s toutéž unylou tváří na dítě; ale náhle vystoupil na jeho tváři úsměv, jenž mu pohnul i vlasy a koží na čele, a Alexěj Alexandrovič vyšel taktéž tiše ze světnice.

V jídelně zazvonil, a když přišel sluha, poručil mu, aby poslal opět pro doktora. Mrzel se na ženu, že se tak málo stará o to roztomilé děcko, a poněvadž byl mrzut na ženu, nechtěl k ní ani zajít, a kromě toho nerad by se byl setkal s kněžnou Betsy; ale ženě by mohlo býti nápadno, proč k ní nezajde jak obyčejně, a proto se přemohl a vstoupil do ložnice. Když se po měkkém koberci blížil ke dveřím, zaslechl nevolky rozhovor, jehož si nepřál slyšeti.

„Kdyby neodjížděl, pochopila bych vaše i jeho odřeknutí. Ale váš muž musí býti nad tím povznešen,“ mluvila Betsy.

„Ne k vůli muži, nýbrž sama tomu nechci. Nemluvte o tom!“ odpovídal pobouřený hlas Annin.

„Ale vždyť nemůžete se nechtít rozloučit s člověkem, jenž se pro vás střelil…“

„Právě proto nechci.“

Alexěj Alexandrovič se zarazil s polekaným a provinilým výrazem ve tváři a chtěl se zas nepozorovaně vzdáliti. Ale pomyslil si, že by to bylo jeho nedůstojno, proto se vrátil, zakašlal a zaměřil k ložnici. Hlasy umlkly a on vstoupil.

Anna seděla na pohovce v šedém županu s krátce ostřihanou, kulatou hlavou, pokrytou nově vyrůstajícími, hustými, černými vlasy. Živost její zmizela náhle, jako vždy, když spatřila muže; svěsila hlavu a znepokojeně se ohlédla na Betsy. Betsy, oblečená dle nejnovější mody, v klobouce, vznášejícím se kdesi nad její hlavou, jako stinítko nad lampou, a v šedo-blankytných šatech s kosými, nápadnými prahy na živůtku s jedné strany, a na sukni s druhé strany, seděla podle Anny na pohovce se vzpřímeným ploským poprsím, a naklonivši hlavu, vítala Alexěje Alexandroviče jízlivým úsměvem.

„A!“ zvolala, jako by byla překvapena. „Jsem velice ráda, že jste doma. Nikde se neukážete, a já jsem vás už neviděla od té doby, co se Anna roznemohla. Slyšela jsem všecko — o vašich starostech. Ano, vy jste podivuhodný manžel!“ mluvila s významným a laskavým pohledem, jako by ho odměňovala řádem velkomyslnosti za jeho šlechetné jednání se ženou.

Alexěj Alexandrovič se chladně poklonil, políbil ženě ruku a zeptal se, jak se jí daří.

„Zdá se mi, že trochu lépe,“ pravila Anna, vyhýbajíc se jeho pohledu.

„Ale zdá se mi, jako byste měla zimniční barvu tváře,“ namítl Alexěj Alexandrovič, pronášeje s důrazem slovo „zimniční“.

„My jsme se příliš rozmluvily,“ prohodila Betsy. „Vidím, že je to s mé strany egoismus a proto raději odjedu.“

S těmi slovy vstala, ale Anna se náhle zarděla a kvapně ji chopila za ruku.

„Ne, zůstaňte ještě, prosím vás. Musím vám říci… ne, vám,“ obrátila se náhle k Alexěji Alexandroviči, a ruměnec pokryl jí šíji i čelo, „Nechci a nemohu míti před vámi nijakých tajemství,“ dodala ihned.

Alexěj Alexandrovič zachrastěl prsty a sklonil hlavu.

„Betsy mně sdělila, že hrabě Vronský by si přál k nám přijeti rozloučit se před svým odjezdem do Taškenta.“

Anna při tom nehleděla na muže, a chvátala patrně, aby pověděla vše, jakkoli jí to bylo za těžko. „Já jsem na to odpověděla, že ho nemohu přijati.“

„Vy jste řekla, má drahá, že to bude záviseti na Alexěji Alexandroviči,“ opravila ji Betsy.

„Ach ne, já ho přijati nemohu, k ničemu by to ne…“ Náhle se zarazila a upřela tázavý pohled na muže (on na ní nehleděl). „Slovem, nechci…“

Alexěj Alexandrovič přisedl blíže a chtěl ji vzíti za ruku.

Prvním pohybem utrhla svou ruku od jeho vlažné ruky s tlustými, nadutými žilami, ač viděla, že ta ruka hledá ruku její; ale v okamžiku se patrně přemohla a stiskla mu ruku.

„Jsem vám velice vděčen za vaši důvěru, ale…“ řekl zmateně a cítě k svému rozhořčení, že to, co by mohl lehce a jasně rozhodnouti, kdyby byl sám, nemůže řádně uvážiti za přítomnosti kněžny Tverské, která se mu zdála zosobněním oné hrubé síly, jež musila říditi jeho život z ohledu na veřejnost a překážela mu, aby se oddal svému citu lásky a odpuštění. Zarazil se a pohlédl na kněžnu Tverskou.

„Nu, s Bohem, má drahá,“ zvolala Betsy vstávajíc. Políbila Annu a vyšla z ložnice. Alexěj Alexandrovič ji provázel.

„Alexěji Alexandroviči! Znám vás jako člověka opravdu velikomyslného,“ obrátila se k němu Betsy, jež se zastavila v malém salonku a nápadně pevně mu ještě jednou tiskla ruku. „Jsem sice cizí osobou, ale tolik miluju Annu a tolik si vážím vás, že si dovoluji radu. Přijmete jeho návštěvu. Alexěj Vronský je vtělená čest, a on odjíždí do Taškenta.“

„Děkuji vám, paní kněžno, za laskavost a radu. Ale otázku, může-li má žena přijati něčí návštěvu, rozhodne ona sama.“

Pronášeje ona slova, zdvihl dle starého zvyku důstojně své obrví, ale hned mu napadlo, že, ať si mluví jakákoli slova, důstojnosti v jeho postavení býti nemůže. Přesvědčil se o tom z tlumeného, zlého a posměšného úsměvu, jenž hrál kolem rtů kněžny Betsy, když na něho pohlédla po oněch slovech.

XX

V sále se Alexěj Alexandrovič Betsy poklonil a vrátil se k ženě. Anna ležela, ale když zaslechla jeho kroky, usedla kvapně do předešlé posy a polekaně se dívala na muže. On zpozoroval, že plakala.

„Jsem velice vděčen za tvou důvěru ke mně,“ opětoval něžně po rusku slova, jež byl při Betsy prohodil po francouzsku, a přisedl k Anně. Když mluvil po rusku a počal jí tykati, jeho „ty“ dráždilo Annu tak, že se sotva zdržovala. „A velice ti děkuju za tvé rozhodnutí. Mám také za to, že, když hrabě Vronský odjíždí, nemá zapotřebí k nám zajížděti. Ostatně…“

„Vždyť jsem již řekla, co tedy opakovat?“ vskočila mu náhle do řeči Anna, jež nebyla déle s to, aby zdržela své rozčilení. „Nemá zapotřebí,“ opakovala v mysli slova mužova, „přijíždět se rozloučit s tou ženštinou, kterou miluje, pro kterou měl v úmyslu zhynout, pro kterou se zahubil a která nemůže bez něho žíti. A přec nemá zapotřebí přijíždět!“ Anna stiskla rty a obrátila lesknoucí se oči na jeho ruce s rozdutými žilami a pozorovala, jak zvolna mnuly jedna druhou.

„Nemluvme nikdy víc o tom,“ dodala pak mnohem klidněji.

„Zůstavil jsem tobě, abys sama otázku tu zodpověděla, a těší mne, že vidím…“ počal opět Alexěj Alexandrovič.

„Že se moje přání shoduje s vaším,“ dopověděla rychle Anna, kterou dráždilo, že on mluví tak pomalu, kdežto ona ví už napřed, co chce říci.

„Ano,“ potvrdil Karenin její domněnku; „a kněžna Tverská míchá se zcela nevčasně do nejchoulostivějších záležitostí rodinných. Zvláště ona…“

„Já tomu nevěřím, co se o ní vypravuje,“ namítla Anna. „Vím jen, že mě má upřímně ráda.“

Alexěj Alexandrovič si vzdychl a odmlčel se. Anna si pohrávala rozčileně s třapci u županu a pohlížela chvílemi na něho s oním trapným pocitem ošklivosti, pro který si činila výčitky, ale jehož se nemohla zbaviti. Přála si nyní pouze, aby ji ušetřil své nemilé přítomnosti.

„Ano, právě jsem poslal pro lékaře,“ vzpomněl si Alexěj Alexandrovič.

„Vždyť jsem zdráva; nač potřebuji lékaře?“

„Ne pro tebe; maličká stále křičí a říkají, že se kojné nedostává mléka.“

„Proč pak jsi mně tedy nedovolil, abych ji sama kojila, když jsem tě za to žádala? Je přec jen dítě (Alexěj Alexandrovič pochopil, co značí ono ,přec jen‘) a tak ji umoří.“ Anna zazvonila a kázala, aby jí přinesli dcerušku. „Prosila jsem, aby mně ji dovolili kojit, nedovolili a nyní mně činí proto výtky.“

„Vždyť ti nic nevytýkám…“

„Ne, vytýkáte! Bože můj, proč jsem raději neumřela!“ I dala se do pláče. „Odpusť mi, jsem rozčilena a jednám nespravedlivě,“ obrátila se k muži, když se byla vzpamatovala. „Ale nech mne o samotě…“

„Ne, tak to nemůže zůstat,“ pomyslil si rozhodně Alexěj Alexandrovič, odcházeje od ženy.

Nikdy ještě mu nebylo tak zřejmo jako nyní, že jednak postavení jeho se stanoviska vznešeného světa je nemožným, a jednak, že žena ho opravdu nenávidí. Nahlédl, že ona hrubá, tajemná síla, jež na úkor jeho duševní náladě řídila jeho život a vyžadovala, aby vyhověl své vůli a změnil poměr k ženě, je příliš mocna, než aby jí mohl nedbati. Viděl zcela jasně, že i společnost i žena vyžadovaly od něho čehosi, ale co to jest, nemohl pochopiti. Následkem toho cítil, jak v jeho duši vyvstává pocit hněvu, jenž ruší jeho spokojenost a veškeru zásluhu jeho šlechetného skutku. Byl přesvědčen, že pro Annu by bylo lépe, kdyby přetrhla všechno spojení s Vronským, ale jestliže shledávají všichni, že je to nemožno, byl hotov připustiti třebas znova ono spojení, jen aby nedělal ostudu dětem, aby o ně nepřišel a nemusil měniti své postavení ve společnosti. Jakkoli vše to bylo špatné, bylo přec jen lepší, než kdyby se úplně rozešel se ženou, při čemž by ona upadla v nemožnou potupnou situaci, kdežto on by přišel o vše, co má rád. Ale cítil při tom, že se mu nedostává sil; věděl napřed, že všichni jsou proti němu a nepřipustí, aby vykonal to, co se mu nyní zdálo tak přirozeným a dobrým, nýbrž přinutí ho k tomu, co je sice špatné, ale jim se zdá nezbytným.

XXI

Když Betsy vycházela ze sálu, setkal se s ní ve dveřích Štěpán Arkáďjevič, jenž právě přijel od Jelisějeva, kde obdrželi zásylky čerstvých ústřic.

„Ah! kněžna! Toť je příjemné setkání!“ oslovil ji Oblonský. „Já jsem byl dnes u vás.“

„Setkání na okamžik, protože už odjíždím,“ odvětila Betsy s úsměvem, oblékajíc rukavičku.

„Neoblékejte, kněžno, rukavičku, dovolte mně zprva políbiti vám ručku. Ničeho si tak nevážím v navracejících se starých modách jako líbání rukou. Při těch slovech poceloval ruku Betsy. „Kdy se tedy uvidíme?“

„Ach, nač pak vám určovati hodinu,“ prohodila Betsy a usmála se.

„Proč to myslíte? Já jsem se stal nyní nanejvýš vážným člověkem. Nejen, že uvádím do pořádku své záležitosti, rovnám i cizí rodinné nelady,“ vysvětloval Oblonský s významným výrazem na tváři.

„Ach to mne opravdu těší,“ zvolala Betsy, jež se ihned dovtípila, že se jedná o Annu. Kněžna se vrátila s Oblonským do sálu a oba si stoupli do kouta. „On ji umoří,“ pravila mu Betsy šeptem. „Tak to nemůže, nemůže zůstat…“

„Jsem rád, že tak soudíte,“ promluvil Štěpán Arkáďjevič a pokýval hlavou s vážným, útrpně sympathickým výrazem tváře. „Právě proto přijel jsem do Petrohradu.“

„Celé město o tom mluví,“ pokračovala Betsy. „To je nesnesitelné postavení. Ona taje jako sníh. On však nechápe, že Anna je jedna z těch ženštin, které nedovedou žertovati se svými city. Kdyby ji odvezl, jednal energicky, aneb se s ní rozvedl; jedno nebo druhé. Ale takhle on ji ponenáhlu dusí.“

„Ano, ano… tak právě…“ potakal, vzdychaje, Oblonský. „Proto jsem přijel. To jest vlastně ne proto… Udělali mne komořím a musím se poděkovat. Ale hlavní věcí jest uspořádati zdejší záležitost.“

„Nu, Bůh vám pomoz!“ pravila Betsy.

Štěpán Arkáďjevič provodil kněžnu do síně, políbil jí ještě jednou ruku nad rukavičkou, právě tam, kde bije tepna, a při tom jí napovídal tolik neslušných hloupostí, že sama ani nevěděla, má-li se zlobit nebo smát; pak se vrátil nahoru a vešel k sestře. Zastal ji v slzách.

Přes to, že se Štěpán Arkáďjevič nacházel právě v takovém rozpoložení ducha, že veselí jen jen z něho vytryskovalo, dovedl přec přejíti přirozeným způsobem k tomu soucitnému, poeticky nadšenému tonu, který harmonoval s její náladou. Otázal se jí, jak se má a jak strávila jitro.

„Velmi, velmi špatně. I den, i jitro, i všechny minulé, i všechny budoucí dni,“ posteskla si Anna.

„Myslím, že se zbytečně podrobuješ tesknosti. Musíš se sebrat a pohlédnout přímo na život. Vím, že je to těžko, ale…“

„Slýchala jsem, že ženy milují někdy muže i pro jejich poklesky,“ promluvila najednou Anna; „ale jeho já nenávidím pro jeho ctnosti. Nemohu s ním déle žíti. Jen mně porozuměj: jeho pohled působí na mne fysicky, že se nemohu zdržeti. Nemohu, nemohu s ním žíti. Což si mám počít? Byla jsem nešťastna a myslila jsem, že není už možná býti nešťastnější; ale takového úžasného postavení, v jakém se nyní nacházím, jsem si nedovedla ani představiti. Ty mně neuvěříš, když ti řeknu, že ho nenávidím, ač vím, že je dobrý, výtečný člověk a já sama ani za jeho nehet nestojím. Nenávidím ho pro jeho velkomyslnost. A mně nezbude nic jiného, než…“

Chtěla říci „smrt“, ale Štěpán Arkáďjevič jí nedal domluvit.

„Tys churava a rozčilena,“ namítl jí. „Věř mně, že příliš přeháníš. Nevidím ve tvém postavení pranic tak strašného.“

A Štěpán Arkáďjevič se pousmál. Nikdo by si na místě Štěpána Arkáďjeviče, když by mu bylo jednati s takým zoufalstvím, nedovolil se pousmáti (úsměv by se mu musil zdáti hrubostí); ale v jeho úsměvu tkvělo tolik dobroty, tolik skoro ženské něžnosti, že úsměv jeho neurážel, nýbrž naopak ukájel, uspokojoval. Jeho tichá, uspokojující slova a úsměvy působily jako mandlový olej, jenž obměkčuje a uspokojuje. Anna to brzy pocítila.

„Nikoli, Stivo,“ namítla mu. „Jsem ztracena, ztracena! Ba hůře než ztracena. Ještě jsem nezahynula, nemohu říci, že už všechno skončilo; naopak, cítím, že neskončilo ještě. Jsem jako napjatá struna, která musí prasknout. Ale ještě to neskončilo… a skončí strašně.“

„Proč pak; strunu možno pomalounku povolit. Není takového postavení, aby nebylo z něho východu.“

„Přemýšlela jsem, přemýšlela. Pouze jediný…“

Podle zděšeného pohledu Annina poznal Oblonský, že onen jediný východ, dle její mínění, jest trest, a proto jí opět nedal domluviti.

„Dokonce ne,“ vpadl jí do řeči; „dovol mně. Ty sama nemůžeš tak dobře viděti své vlastní postavení, jako já. Dovol, abych ti směl povědít upřímně své mínění.“ A opět se opatrně usmál svým mandlovým úsměvem. „Počnu od začátku: ty jsi se vdala za člověka, jenž je o dvacet let starší než ty. Vdala jsi se bez lásky, to jest, tys tehda nepoznala lásky. A to byla ovšem chyba.“

„Strašná chyba!“ potvrdila Anna.

„Ale opakuju: to je hotové faktum. Potom se ti přihodila, řekneme, nehoda, že jsi se zamilovala do jiné osoby. Je to neštěstí, ale i to je hotové faktum. Muž tvůj to přijal jako faktum a odpustil ti.“ Po každě větě se Oblonský zastavoval, očekávaje, že bude něco namítati, ale Anna neodpovídala. „To se tedy sběhlo. Nyní nastává otázka, můžeš-li žíti dále se svým mužem? Je-li to tvým přáním? Je-li to jeho přáním?“

„Já nevím nic, pranic.“

„Ale tys přece sama řekla, že ho nemůžeš vystát.“

„Ne, já jsem to neřekla. Odříkám se toho. Já pranic nevím a ničemu nerozumím.“

„Nu ano, ale dovol…“

„Ty mně neporozumíš. Cítím, že letím střemhlav do jakési propasti, ale nesmím hledati záchrany. A také nemohu.“

„Nic neškodí, podesteleme na dně propasti a zachytíme tě. Já ti rozumím, rozumím, že nemůžeš vzíti na sebe, abys vyslovila své přání, své city.“

„Já si nepřeju ničeho, ničeho jiného, než aby to všechno brzo skončilo.“

„Ale on to vidí a ví o tom. A což pak si myslíš, že ho to trápí méně než tebe? Ty se soužíš, on se souží, co může tedy z toho vzejíti? Kdežto rozvod by všechno uvolnil,“ vyslovil Štěpán Arkáďjevič na konec a nikoli bez namáhání hlavní svou myšlenku, a pohleděl významně na sestru.

Anna neodpověděla a jen zavrtěla svou ostřihanou hlavou. Ale dle výrazu její tváře, na níž se náhle zaskvěla bývalá krása, seznal Oblonský, že si toho nepřeje jen proto, že se jí zdálo nedostižným štěstím.

„Mně je vás obou nevýslovně líto! A jak bych byl šťasten, kdyby se mně podařilo to ustrojiti!“ tvrdil Štěpán nic! Kdyby mně Bůh jen vnukl, abych to vyjádřil tak, jak to cítím. Já půjdu k němu.“

Anna pohlédla na něho zádumčivýma, skvoucíma se očima a nic neříkala.

XXII

Štěpán Arkáďjevič vstoupil do kabinetu Alexěje Alexandroviče s onou trochu slavnostní tváří, se kterou se usazoval do předsednického křesla ve své kanceláři. Alexěj Alexandrovič chodil se založenýma za zády rukama po světnici a přemýšlel o témž, o čem Štěpán Arkáďjevič rozmlouval s jeho ženou.

„Nebudu tě vyrušovat?“ otázal se Štěpán Arkáďjevič, jenž, spatřiv švakra, náhle se zarazil, což nemíval ve zvyku. Aby nebylo jeho zmatenost znáti, vytáhl koupený právě porte-cigare s nově vymyšleným zámkem a přivoněv ke kůži, vzal si papirosku.

„Ne. Přeješ si něčeho?“ odpověděl mu nuceně Alexěj Alexandrovič.

„Ano, chtěl jsem… rád bych… ano, musím s tebou promluvit,“ vypravil na konec ze sebe Štěpán Arkáďjevič, jenž ku svému podivení cítil v sobě neobvyklou nesmělost.

Cit ten byl tak neočekávaný a podivný, že Štěpán Arkáďjevič nevěřil, že by to byl hlas svědomí, jenž ho upozorňoval, že to, co hodlá činit, je špatné. Štěpán Arkáďjevič se sebral a odolal své ostýchavosti.

„Doufám, že jsi přesvědčen o mé lásce k sestře a mé srdečné příchylnosti a úctě k tobě,“ začal Oblonský, červenaje se.

Alexěj Alexandrovič stanul, nic neodpovídal, ale tvář jeho překvapila Štěpána Arkáďjeviče svým výrazem pokorné oběti.

„Měl jsem v úmyslu, chtěl jsem promluviti o sestře a vašem vzájemném poměru,“ pravil Štěpán Arkáďjevič, jenž zápasil ještě s nezvyklou ostýchavostí.

Alexěj Alexandrovič se smutně usmál, pohlédl na švakra a neodpovídaje mu, přistoupil ke stolu, vzal odtud začaté psaní a podal mu je.

„Já sám nepřestávám o tom přemýšleti. Pohleď, co jsem tu začal psát, neboť myslím, že se písemně snáze vyjádřím a má přítomnost že ji dráždí,“ pravil Karenin, podávaje švakrovi psaní.

Štěpán Arkáďjevič vzal psaní, nechápaje, oč se jedná, udiveně pohlédl na kalné oči, jež se na něho nehybně upřely, a pak počal čísti.

„Vidím, že je vám moje přítomnost na obtíž. Jakkoli to bylo pro mne bolestno, přesvědčil jsem se o tom, vidím, že je tomu tak a jinak býti nemůže. Neobviňuju vás a Bůh mně svědkem, že jsem se v hloubi duše odhodlal, když jsem vás spatřil za vaší nemoci, zapomenouti všechno, co se mezi námi přihodilo, a započíti nový život. Nelituju a nikdy nebudu litovati toho, co jsem učinil; vyhledával jsem jen jediné: vaše blaho, blaho vaší duše, a nyní nahlížím, že jsem toho nedosáhl. Řekněte mně sama, co vám může přinésti opravdové štěstí a klid vaší duši. Odevzdávám se úplně do vaší vůle a do vašeho citu pro spravedlnost.“

Štěpán Arkáďjevič vrátil dopis a s týmž podivením hleděl dále na švakra, nevěda, co říci. Mlčení bylo jim oběma tak nepohodlné, že se rty Štěpána Arkáďjeviče bolestně zachvěly, co tak mlčky upíral oči na tvář Karenina.

„Tak vidíš, co jsem jí chtěl říci,“ pravil konečně Alexěj Alexandrovič a odvrátil se.

„Ano, ano…“ vypravil ze sebe Štěpán Arkáďjevič, jenž nebyl s to, aby odvětil, poněvadž mu slzy vstoupaly k hrdlu.

„Ano, ano. Já vám rozumím,“ promluvil konečně.

„Chci jen vědět, čeho si sama přeje,“ pravil Alexěj Alexandrovič.

„Bojím se, že sama nechápe, v jakém se nachází postavení. Nemůže se sama soudit,“ promluvil Štěpán Arkáďjevič, sbíraje se opět. „Ona je stísněna, ano právě stísněna tvou velkomyslností. Bude-li čísti toto psaní, nebude moci ničeho odpovědít. Skloní jen hlavu ještě níže.“

„Dobře. Co si však počíti v takovém případe? Jak si vysvětliti… jak se dověděti o její přání?“

„Dovolíš-li mně vyjádřiti své mínění, tedy myslím, že na tobě závisí, mají-li se ukázati ony kroky, jež pokládáš za schopny, aby vás vyvedly z tohoto choulostivého postavení.“

„Máš tedy za to, že se tomu musí učinit konec?“ vskočil mu do řeči Alexěj Alexandrovič. „Ale jak?“ dodal, mávnuv rukou před očima; „já nevidím nijakého možného východu.“

„Východ se najde z každého postavení,“ pravil Štěpán Arkáďjevič, vstávaje a nabývaje živosti. „Byla chvíle, kdy jsi pomýšlel na rozvod… Přesvědčíš-li se nyní, že šťastni býti nemůžete…“

„Štěstí možno všelijak chápat. Ale dejme tomu, že jsem se vším srozuměn a ničeho si nepřeju. Jak bys nás myslil vyvésti z našeho postavení?“

„Chceš-li znáti moje mínění,“ odpověděl mu Štěpán Arkáďjevič, s týmž mandlově něžným úsměvem, kterým obměkčil Annu. Dobrácký jeho úsměv byl tak přesvědčujícím, že Alexěj Alexandrovič, jenž cítil svou slabost, se mu podrobil a byl hotov věřiti všemu, co řekne Štěpán Arkáďjevič.

„Ona se o tom nikdy nevysloví. Ale jedna věc je přece možná, jedné věci si může přáti,“ pokračoval Štěpán Arkáďjevič, „a sice, aby přestal nynější poměr a všechny spojené s ním vzpomínky. Dle mého náhledu je ve vašem postavení zapotřebí vyjasniti si nový vzájemný váš poměr. A poměr ten se může ustanoviti pouze tehdá, budou-li obě strany úplně svobodny.“

„Rozvod,“ prohodil s ošklivostí Alexěj Alexandrovič. —

„Ano, já myslím rozvod, ano, rozvod,“ opakoval červenající se Štěpán Arkáďjevič. „Je to na každý způsob nejrozumnější cesta pro manžely, kteří se nacházejí v podobných poměrech jako vy. Což dělat, když manželé shledávají, že jim není možno déle spolu žíti? Něco podobného se může vždycky přihodit.“

Alexěj Alexandrovič si z hluboka vzdychl a zavřel oči. —

„Je při tom jen jediná okolnost, vyžadující zvláštního ohledu: přeje-li si totiž jeden z manželů uzavříti znovu sňatek. Jestliže ne, pak je to velmi prosté,“ vykládal Štěpán Arkáďjevič, zbavuje se stále více předešlé ostýchavosti.

Alexěj Alexandrovič, jenž svraštil rozčilením čelo, zabručel si něco do vousů, ale neodpověděl ničeho. Vše to, co se Štěpánu Arkáďjeviči zdálo tak prostým, uvážil on sám už aspoň tisíckrát. A vše to nejen že se mu nezdálo velmi prostým, nýbrž naopak zdálo se mu zhola nemožným. Rozvod, jehož podrobnosti on už prostudoval, zdál se mu nyní nemožným, protože cit vlastní důstojnosti a úcta k náboženství mu nedovolovaly, aby se uvázal v úlohu tak nectnou, jako by bylo viniti ženu z fiktivního cizoložstva, a ještě méně mohl dopustit, aby žena, jíž odpustil a kterou miloval, byla usvědčena a zostouzena. Rozvod se mu zdál nemožným i z jiných, ještě důležitějších příčin.

Co bude ze syna, přistoupí-li k rozvodu? Ponechati ho u matky bylo nemožno. Rozvedená matka bude míti novou, nezákonnou rodinu, v níž by postavení a vychování pastorka bylo patrně nepěkné. Ponechati ho u sebe? Věděl, že by to byla s jeho strany pomsta, a toho nechtěl. Ale mimo to vše zdál se Alexěji Alexandroviči rozvod nejvíce proto nemožným, že, kdyby dal k němu svolení, zahubil by tím Annu. Padlo mu do duše slovo, jež pronesla v Moskvě Darja Alexandrovna, že, rozhodne-li se pro rozvod, dokáže, že pomýšlí pouze na sebe a neuváží, že tím na vždy zahubí Annu. Spojiv pak ono slovo se svým odpuštěním a se svou příchylností k dětem, nacházel v něm nyní nový význam. Svoliti k rozvodu, dáti Anně svobodu znamenalo dle jeho ponětí, zbaviti se posledního, co ho ještě poutalo k životu, totiž dětí, jež upřímně miloval; Anně pak vzal by tím poslední oporu na dráze k dobru a vrhl by ji přímo ve zkázu. Stane-li se rozvedenou ženou, předvídal, že se spojí s Vronským a svazek ten bude nezákonným a přestupným; neboť dle církevního zákona nemůže žena vstoupiti v manželský svazek, dokud je muž na živě. „Anna se s ním spojí a za rok nebo za dvě léta buď jí on zanechá, aneb se ona připoutá k jinému,“ rozvažoval Alexěj Alexandrovič. „A já, protože jsem svolil k nezákonnému rozvodu, budu míti na svědomí její zkázu.“ Vše to uvažoval už stokrát a byl přesvědčen, že záleležitost rozvodu není nejen tak prosta, jak tvrdil švakr, nýbrž zhola nemožna. Nevěřil ani jedinému slovu Štěpána Arkáďjeviče, proti každému jeho slovu měl na tisíce důvodů, ale nicméně ho poslouchal, poněvadž viděl, že se jeho slovy projevuje ona mohutná hrubá síla, jež řídí jeho život a které se na konec bude musit podrobit.

„Jedná se pouze o to, jak, za jakých okolností bys se rozhodl pro rozvod. Ona nežádá ničeho, neodváží se o nic tě prosit, zůstavuje všechno tvé velkomyslnosti.“

„Můj Bože! můj Bože! Čím jsem si toho zasloužil?“ pomyslil si Alexěj Alexandrovič, představiv si všechny podrobnosti rozvodu, při němž muž béře vinu na sebe, a podobným způsobem jako Vronský zakryl studem svou tvář rukama.

„Tys rozčilen, chápu tě. Ale, uvážíš-li…“

„A udeřil-li by tebe kdo v líce, nasaď mu i druhého; a tomu, kterýž tobě odjímá plášť, také i sukně nebraň,“ pomyslil si Alexěj Alexandrovič.

„Ano, ano!“ zvolal písklavým hlasem; „beru na sebe hanbu, i syna vydám; ale… ale nebude-li lépe toho nechat? Ostatně jednej, jak míníš…“

A s těmi slovy se odvrátil od švagra tak, aby mu nemohl viděti do tváře, a usedl na židli u okna. Bylo mu hořko, styděl se, ale spolu s hořem a studem zakoušel radost a dojemný pocit pro povznešenost své pokory.

Štěpán Arkáďjevič byl dojat i mlčel.

Alexěji Alexandroviči, věř mi, že Anna dovede oceniti tvou velkomyslnost,“ řekl po malé přestávce. „Byla to patrně vůle boží,“ dodal; ale hned také zpozoroval, že to bylo hloupé, a s těží jen zdržel se úsměvu nad svou hloupostí.

Alexěj Alexandrovič chtěl něco odpovědít, ale slzy mu nedaly promluviti.

„Je to osudné neštěstí a musíme s ním počítat. Pokládám neštěstí to za hotové faktum a snažím se pomoci jí i tobě,“ mluvil dále Štěpán Arkáďjevič.

Když Štěpán Arkáďjevič vyšel z kabinetu švakrova, byl sice dojat, avšak to mu nepřekáželo, aby byl s sebou spokojen, že tak úspěšně provedl onu záležitost; neboť byl přesvědčen, že se Alexěj Alexandrovič neodřekne svého slova. S touto radostí spojovala se ještě druhá. Napadlo ho totiž, až bude tato záležitost uspořádána, že bude dávati ženě a blízkým známým hádanku: „Jaký je rozdíl mezi mnou a polním maršálkem? Polní maršálek pořádá rozvod,^[62] a nikomu není od toho snáze; uspořádal jsem rozvod já a třem se ulevilo… Aneb: co máme společného já a polní maršálek? Když… Ostatně později si to lépe vymyslím,“ řekl a usmál se.

XXIII

Rána Vronského byla nebezpečna, ač srdce nezasáhla. Po několik dní vznášel se mezi životem a smrtí. Když poprvé mohl zas promluviti, byla v jeho komnatě pouze Varja, bratrova žena.

„Varje!“ pravil k ní Vronský, hledě jí přísně do očí, „já jsem se nestřelil schválně. A prosím tě, nezmiňuj se o tom nikdy a řekni to i ostatním. Vždyť je to příliš hloupé!“

Varja, neodpovídajíc na jeho slova, nahnula se nad ním a s úsměvem radosti pohlédla mu do tváře. Jeho oči byly jasné, nerozpálené; ale výraz jejich byl přísný.

„Nu, chvála Bohu!“ prohodila pak. „Nic tě nebolí?“

„Tady trochu.“ Při tom ukázal na prsa.

„Tedy dovol, já přeměním obvazek.“

Dokud mu Varja převazovala prsa, pohlížel na ni mlčky, stisknuv své široké čelisti. Když byla hotova, řekl jí:

„Nemluvím v horečce; buď tak dobrá, postarej se, aby se nemluvilo, že jsem se střelil schválně.“

„Nikdo to nemluví. Jenom buď tak dobrý, nestřílej víc už z nenadání,“ prohodila Varja s prosebným úsměvem.

„Bezpochyby už nebudu; ale bylo by lépe…“

A Vronský se zasmušile pousmál.

Ačkoliv ona slova a úsměv Varji poděsily, nicméně Vronský, když minul zánět a počal se uzdravovati, zpozoroval, že se úplně osvobodil od jedné části svého hoře. Skutkem tím jako by se sebe smyl hanbu a ponížení, jež ho prve stále znepokojovaly. Mohl nyní klidně mysliti na Alexěje Alexandroviče. Uznával jeho velkomyslnost v plné míře a přece necítil při tom sebe poníženým. Mimo to vrátil se opět do své staré životní koleje. Mohl opět beze studu pohleděti lidem do očí a mohl žíti, řídě se svými návyky. Jediné, čeho nemohl vyrvati ze srdce, ač s citem tím neustále zápasil, byla lítost, blížící se někdy až k zoufalství, lítost nad tím, že Anna je pro něho ztracena na vždy. Pevně se rozhodl ve svém srdci, že nyní, když vykoupil svou vinu před mužem, musí se jí vzdáti na vždy a nikdy se budoucně, znaje její pokání, nepostaví mezi ni, a její muže; ale politování pro ztrátu její lásky nemohl vyrvati ze svého srdce, nemohl se své paměti setříti ony minuty štěstí, jež s ní zažil, jichž si tak málo vážil tehdá a jež ho ve vší své kráse pronásledovaly nyní.

Serpuchovskoj zřídil pro něho zvláštní úřad v Taškentě a Vronský přijal jeho návrh bez rozmýšlení. Ale čím více se blížila doba odjezdu, tím těžší stávala se pro něho oběť, kterou přinášel tomu, co pokládal za svou povinnost.

Rána se zacelila a Vronský vyjížděl už z domu, konaje přípravy k odjezdu do Taškenta.

„Jen jednou ještě ji spatřit a pak se zakopat a zemřít,“ myslil si, a když konal návštěvy na rozloučenou, svěřil se s onou myšlenkou Betsy. S tímto jeho poselstvím přijela Betsy k Anně a přivezla mu od ní zápornou odpověď.

„Tím líp,“ pomyslil si Vronský, když obdržel o tom zprávu. „Byla to slabost, jež by zmařila poslední mé síly.“

Druhého dne ráno přijela k němu Betsy sama s věstí, že obdržela skrze Oblonského určitou zprávu, že Alexěj Alexandrovič je hotov svoliti k rozvodu a že se Vronský může tedy s Annou shledati.

Vronský zapomněl, že se sluší vyprovodit Betsy, zapomněl na všechny své úmysly a ani se neptaje, kdy může Annu uvidět a kde se nachází její muž, ihned odejel ke Kareniným. Veběhl na schody jako slepý a bystrými kroky, div že se nedal do běhu, vstoupil do její komnaty. A na nic nemysle a nepozoruje, je-li kdo v komnatě nebo ne, objal ji a počal líbati tvář, ruce, šíji.

Anna se na toto shledání chystala a přemýšlela, co mu řekne, ale ze všeho přihotoveného neuspěla mu říci pranic; vášeň jeho zachvátila i jí. Chtěla ho upokojit, chtěla upokojiti sebe, ale bylo již pozdě. Jeho cit sdělil se jí. Její rty chvěly se tak, že dlouho nemohla jediného slova vysloviti.

„Ano, tys mnou ovládl a já jsem tvá,“ promluvila na konec, tisknouc ke svým prsům jeho ruce.

„Tak to musilo být!“ zvolal Vronský. „Dokud jsme živi, musí to být. Nyní je mi to jasno.“

„Pravda,“ potvrdila Anna, stále víc a více blednouc a objímajíc jeho hlavu. „Ale po všem tom, co se sběhlo, tuším v tom něco úžasného.“

„Všechno přejde, všechno přejde, a my budeme šťastni! Láska naše, kdyby se mohla zvýšiti, zvýšila by se tím, že jest v ní něco úžasného,“ pravil Vronský, zdvihaje hlavu a odhaluje úsměvem své zdravé zuby.

Též Anna se nezdržela, aby neodpověděla úsměvem, nikoli jeho slovům, nýbrž zamilovaným jeho očím. Vzala jeho ruku a hladila jí své schladlé líce a krátce ostřihanou hlavu.

„Já tě nepoznávám s těmito krátkými vlasy. Tys se stala mnohem hezčí, jsi hošík. Ale jak jsi bleda!“

„Ano, jsem velmi slaba,“ odvětila Anna s úsměvem. A její rty opět se zachvěly.

„Pojedeme do Italie, tam se zotavíš,“ těšil ji Vronský.

„Což je opravdu možno, abychom žili jako muž se ženou, sami tvoříce svou vlastní rodinu?“ tázala se Anna, zírajíc z blízka do jeho očí.

„Já jsem se naopak divil, že to vůbec mohlo kdy býti jinak.“

„Stiva mně pravil, že on se vším souhlasí, ale já nemohu přijati jeho velkomyslnost,“ pravila Anna, hledíc zádumčivě mimo tvář Vronského. „O rozvod nestojím, mně je nyní všechno stejné. Jenom nevím, jak se rozhodl, co se týče Serëži.“

Vronský nemohl nikterak pochopit, jak mohla Anna v onu minutu šťastného shledání mysliti a pamatovati na syna a rozvod. Což pak to vše nebylo lhostejno?

„Nemluv o tom, nemysli na to,“ domlouval jí Vronský, obraceje její ruku ve své ruce a hledě připoutati k sobě její pozornost; ale Anna pořád na něho nehleděla.

„Ach, proč jsem nezemřela, bylo by lépe!“ promluvila z nenadání a slzy beze štkání řinuly se jí po obou tvářích; při tom však se snažila usmívati se, aby ho nezarmucovala.

Vzdáti se lichotivého a zároveň nebezpečného postavení v Taškentě zdálo se Vronskému dle bývalých jeho názorů neslušným, ba nemožným. Nyní však se nerozmýšlel ani na sekundu, vzdal se nabídnutého místa a poněvadž zpozoroval, že na vyšších místech jsou jeho krokem nespokojeni, vstoupil ihned do výslužby.

O měsíc později zůstal Alexěj Alexandrovič ve svém bytě sám se synem; Anna odejela s Vronským do ciziny, aniž čekala na rozvod, ba sama se ho rozhodně vzdala.