ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

I

Uplynuly bez mála dva měsíce. Byla už polovina parného léta a Sergěj Ivánovič chystal se teprv na cestu z Moskvy.

V životě Sergěje Ivánoviče staly se za tu dobu leckteré události. Už celý rok byla dopsána jeho kniha, plod to šestileté práce, jejíž záhlaví bylo: Pokus rozhledu po základech a formách státního života v Evropě a v Rusku. Některé oddíly, jakož i úvod do knihy, byly už tištěny v měsíčnících, ostatní pak části předčítal Sergěj Ivánovič osobám svého kruhu, tak že myšlénky, obsažené v onom spise, nemohly býti zcela novými pro obecenstvo; ale Sergěj Ivánovič přece se nadál, že spis jeho, až vyjde z tisku, způsobí vážný dojem na obecenstvo; a ne-li úplný obrat v nauce, tedy způsobí na každý způsob aspoň silný rozruch v učeném světě.

Kniha, co nejbedlivěji zpracovaná, vyšla minulého roku a byla rozeslána knihkupcům.

Sergěj Ivánovič se nikoho nevyptával na svůj spis, nerad a jako by lhostejně odpovídal na otázky svých přátel, jde-li kniha na odbyt, neptal se ani knihkupců, prodává-li se jeho spis, ale přes to s napjatou pozorností pátral, jaký bude první dojem na obecenstvo i na literaturu.

Minul však týden, druhý, třetí, a v obecenstvu nebylo znáti nijakého dojmu; přátelé Sergěje Ivánoviče, specialisté a učenci, promluvili časem o něm, patrně z uctivosti. Ostatní jeho známí, jež nezajímala kniha vědeckého obsahu, vůbec s ním o ní nemluvili. Obecenstvo pak, zaujaté nyní jinými událostmi, zůstalo k nové knize úplně lhostejným. Ani v literatuře nebylo po celý měsíc o knize ani zmínky.

Sergěj Ivánovič vypočítal do podrobna, mnoho li času vyžaduje sepsání recense, ale minul měsíc, dva a pořád nic.

Pouze v „Severním Brouku“ v humoristickém feuilletoně o pěvci Drabantovi, jenž ztratil hlas, bylo několik posměšných slov o knize Koznyševa, dokazujících, že spis jeho byl dávno už všemi odsouzen a vydán na všeobecný posměch.

Konečně po třech měsících objevil se ve vážném měsíčníku kritický článek. Sergěj Ivánovič znal osobně i spisovatele onoho článku. Setkalť se s ním kdysi u Golubcova.

Spisovatelem byl velmi ještě mladý, churavý feuilletonista, velmi obratný jako spisovatel, ale příliš málo vzdělaný a ostýchavý v osobních stycích.

Ačkoli Sergěj Ivánovič pohlížel na autora stati s opovržením, dal se přece vážně do čtení jeho kritiky. Stať byla hrozná.

Feuilletonista pochopil knihu patrně tak, jak se jí nesmělo rozuměti. Ale sestavil si tak dovedně výpisky z ní, že lidem, kteří knihy nečetli (a jí patrně nečetl nikdo), bylo zřejmo, že kniha neobsahuje nic kromě nadutých slov a frazí, jichž mimo to užíváno i nemístně (což naznačoval kritik znaménkem otázky), a že spisovatelem knihy mohl býti jen člověk nemající ponětí o tom, co píše. A vše to bylo tak vtipně sepsáno, že sám Sergěj Ivánovič by si byl přál býti tak vtipným; ale to právě ho nejvíc děsilo.

Ačkoli Sergěj Ivánovič svědomitě zkoumal oprávněnost důvodů recensentových, nezastavil se přece ani na okamžik u nedostatků a chyb, jež kritik stavěl na odiv, nýbrž bezděky si počínal připomínati všechny podrobnosti, jak se tehdáž setkal s autorem stati a o čem s ním rozmlouval.

„Neurazil jsem ho něčím?“ tázal se Sergěj Ivánovič sám sebe.

I vzpomněl si, jak tenkrát opravil jakési slovo onoho mladého člověka, jež dokazovalo jeho nevzdělanost, a tím nabyl vysvětlení, jaký smysl má jeho kritika.

Po té stati nastalo mrtvé ticho o knize jak v literatuře, tak i rozmluvách a Sergěj Ivánovič poznal, že jeho šestiletá práce, jíž věnoval tolik lásky a namáhání, zmizela beze stopy.

Postavení Sergěje Ivánoviče bylo ještě těžším proto, že po vydání knihy neměl nijakého kabinetního zaměstnání, kdežto práce nad knihou vyplňovala dříve většinu jeho svobodného času.

Sergěj Ivánovič byl rozumný, vzdělaný, zdravý, čilý člověk a nevěděl nyní, nač by měl upotřebiti své činnosti. Rozmluvy v salonech, shromážděních, schůzích, komitétech, vůbec všude, kde možno bylo mluviti, vyplňovaly část jeho času; ale, jsa starým obyvatelem velkého města, měl se na pozoru, aby veškeren svůj čas neprořečnil, jako činíval jeho nezkušený bratr, když přijížděl do Moskvy; zbývalo mu tedy ještě mnoho svobodného času a zahálejících duševních sil.

Na štěstí Sergěje Ivánoviče v té době, jež následkem neúspěchu jeho knihy byla pro něho nad míru těžká, vznikla po různých jiných otázkách, jako otázce týkající se jinorodců, amerikánského sblížení, samarského hladu, průmyslové výstavy moskevské a spiritismu, nová, totiž slovanská otázka, jež do nedávna jedva že tlela v obecenstvu, a Sergěj Ivánovič, jenž byl jedním z buditelů oné otázky, věnoval se jí nyní úplně.

Ve kruzích, k nimž přináležel i Sergěj Ivánovič, nemluvilo a nepsalo se tu dobu o ničem jiném než o srbské válce.^[186] Všechno, co dělávají obyčejně lidé, kteří nemají co dělat, aby zabili čas, dělalo se nyní na prospěch Slovanů. Plesy, koncerty, obědy, sirky, dámské ozdoby, pivo, krémy, všechno dokazovalo sympathie ke Slovanům.

S mnohým, co se při té příležitosti mluvilo a psalo, Sergěj Ivánovič v podrobnostech nesouhlasil. Viděl, že se slovanská otázka stala jedním z těch modních kouzel, jež se střídají jedno za druhým a jichž má obecenstvo zapotřebí, aby mělo o čem mluvit; věděl též, že se otázce té věnovalo mnoho lidí, kteří měli při tom zištné a ješitné úmysly. Souhlasil, že časopisy tisknou mnoho zbytečného a nadsazují jen proto, aby obrátily na sebe pozornost a překřičely jiné časopisy. Viděl, že v tom obecném ruchu prodrali se do popředí a nejhlasitěji křičeli samí uražení a štěstěnou zanedbaní lidé: velitelé bez armády, ministři bez portefeuillů, žurnalisté bez žurnálů, vůdcové stran bez stranníků. Viděl, že mnoho v tom bylo lehkomyslného a směšného; ale při tom viděl a seznával neklamný, stále vzrůstající enthusiasmus, jenž slučoval všechny třídy obecenstva, a jemuž nebylo lze odepříti sympathií. Vraždění souvěrců a bratří Slovanů vyzývalo soustrast k trpícím a reptání proti utiskovatelům. A hrdinství Srbů a Černohorců, bojujících za vznešenou věc, zrodilo v massách lidu touhu pomáhati bratřím ne už jen slovem, nýbrž skutky.

Při tom však udál se i jiný ještě zjev, jenž působil Sergěji Ivánoviči opravdovou radost. Byl to projev veřejného mínění. Obecenstvo projevovalo zřetelně svá přání. Duše lidu našla svůj výraz, jak tvrdil Sergěj Ivánovič. A čím déle se zajímal onou záležitostí, tím patrnějším se mu zdálo, že jest to věc, jež musí nabyti ohromných rozměrů, že se stane epochální.

I věnoval se úplně službám této vznešené věci a zapomněl při tom na svou nešťastnou knihu.

Všechen jeho čas byl nyní rozdělen, tak že mu nezbývalo ani pokdy, aby mohl odpověděti na všechny dopisy a žádosti, s nimiž se k němu obraceli.

Tak pracoval celé jaro a část léta a teprve v červenci se sebral, že pojede na venkov k bratrovi.

Jel na venkov, jednak, aby si dvě neděle odpočinul, jednak pak, aby se ve vesnickém zátiší, v samé svatyni svatých ruského národa, pokochal pohledem na vzrušení národního ducha, o němž jak on, tak i všichni obyvatelé hlavního města byli úplně přesvědčeni. Katavasov, jenž dávno se už chystal vyplniti daný Levinu slib, že ho navštíví, jel s ním.

II

Sotva že Sergěj Ivánovič s Katavasovem přijeli na nádraží kurské dráhy, jež bylo dnes neobyčejně oživeno, a vystoupivše z kočáru ohlédli se po sluhovi, jenž vezl za nimi zavazadla, přijeli na nádraží ve čtyřech drožkách dobrovolníci. Dámy je přivítaly s kyticemi a v průvodu celého zástupu lidí, jenž je provázel, vešli do nádražní budovy.

Jedna z dam, jež vítala dobrovolníky, vyšla právě ze sálu, když tudy šel Sergěj Ivánovič, a obrátila se k němu po francouzsku:

„Vy jste také přijel provázet?“

„Nikoli, já sám jedu, paní kněžno. Jedu k bratrovi si odpočinout. A vy pokaždé provázíte?“ prohodil Sergěj Ivánovič s jedva patrným úsměvem.

„Musíme to dělat!“ odpověděla kněžna. „Je pravda, že se od nás už vypravilo osm set? Malvinský mně nevěřil.“

„Více než osm set. Kdybychom počítali ty, kteří odejeli ne přímo z Moskvy, bylo by už více než tisíc,“ odpověděl Sergěj Ivánovič.

„Tak vida. Já mu povídala!“ zvolala radostně dáma. „A že je pravda, že se sešlo už okolo milionu rublů darů?“

„Víc, paní kněžno.“

„A jaký telegramm přinesly dnes noviny? Opět porazili Turky.“

„Ano, četl jsem,“ odvětil Sergěj Ivánovič. Mluvili o poslední telegrafické zprávě, potvrzující pověst, že Turci byli tři dni po sobě poraženi na všech stranách, dali se na útěk, a zítra že se očekává rozhodná bitva.

„Ach, víte už? Hlásil se jeden hodný, mladý člověk. Nevím, proč mu činí překážky. Chtěla jsem vás poprosit, já ho dobře znám, napište mu několik řádek. Poslala ho hraběnka Lidie Ivánovna.“

Sergěj Ivánovič se vyptal na podrobnosti, jež znala kněžna o hlásícím se mladém muži, pak odešel do sálu první třídy, napsal lístek k osobě, na níž záviselo přijetí jeho za dobrovolníka, a odevzdal lístek kněžně.

„Víte, že hrabě Vronský, ten známý… jede také tímto vlakem?“ pravila dále kněžna s vítězoslavným, významným úsměvem, když se k ní vrátil s lístkem.

„Slyšel jsem, že jede, ale nevěděl jsem, kdy. Pravíte tímto vlakem?“

„Viděla jsem ho. Je zde. Provází ho pouze matka. Je to přec jen to nejlepší, co mohl učiniti.“

„Ovšem, ovšem.“

Co tak spolu rozmlouvali, zástup se přihnal ke stolu, kde se obědvalo. Přistoupili také blíže a zaslechli hřmotný hlas jakéhosi pána, jenž s pohárem v ruce mluvil řeč k dobrovolníkům. „Přinésti oběť za víru, za lidstvo, za naše bratry,“ mluvil onen pán stále vyšším a vyšším hlasem. „Ku vznešenému podniku žehná vám matuška Moskva. Živio!“ zakončil hromohlasně a pohnutě svou řeč.

Všichni provolali živio! a nový zástup přivalil se do sálu a div nepovalil kněžnu na zem.

„Ach, paní kněžna! Co tomu říkáte?“ zvolal Štěpán Arkáďjevič, jenž záře radostí, objevil se náhle uprostřed zástupu. „Viďte, že mluvil vroucně, od srdce? Bravo! Ach i Sergěj Ivánovič! Kdybyste tak chtěl promluviti také několik slov, víte, tak malinké povzbuzení; umíte to tak znamenitě,“ dodal s něžným, uctivým a opatrným úsměvem, táhna lehce za ruku Sergěje Ivánoviče.

„Ne, já hned odjíždím.“

„Kam?“

„Do vsi k bratrovi,“ odvětil Sergěj Ivánovič.

„Uvidíte tedy mou ženu. Psal jsem jí, ale vy tam budete dříve; buďte tak laskav a vyřiďte jí, že jste mne viděl a že all right.^[187] Bude už věděti. Ostatně řekněte jí, buďte tak dobrý, že jsem už jmenován členem zastupujícím spojená agentstva… Však už porozumí! Což dělat, les petites miseres de la vie humaine,“^[188] obrátil se ke kněžně, jako by se ospravedlňoval. „A kněžna Mjahká, nikoli Liza, nýbrž Bibiš, posýlá také tisíc rublů a dvanáct milosrdných sester. Povídal jsem vám to už?“

„Ano, slyšel jsem,“ odpověděl nevrle Koznyšev.

„Ale škoda, že odjíždíte,“ pokračoval Štěpán Arkáďjevič. „Dáváme zítra oběd dvěma odjíždějícím, Dimrovi-Bartňanskému z Petrohradu a našemu Veslovskému Grišovi. Oba jedou. Veslovský se nedávno oženil. Chlapík, není-liž pravda, paní kněžno?“ obrátil se opět k dámě.

Kněžna neodpověděla, nýbrž pohlédla na Koznyševa. Ale Štěpánu Arkáďjeviči pranic nepřekáželo, že Sergěj Ivánovič a kněžna by se ho byli rádi zbavili. Usmíval se a pohlížel na péro na klobouce kněžnině, tu se ohlížel po obecenstvu, vypínaje krk, jako by zdvíhal nějaké břímě. Spatřiv dámu, jež chodila s pokladničkou mezi davy obecenstva, pokynul jí a vložil do pokladničky pětirublovou bankovku.

„Dokud mám peníze, nemohu se lhostejně dívati na ty pokladničky,“ prohodil Štěpán Arkáďjevič. „A dnešní depeše? Chlapíci, Černohorci!“

„Co pravíte!“ zvolal, když mu kněžna sdělila, že také Vronský odjíždí tímto vlakem. Tvář Štěpána Arkáďjeviče se na okamžik zachmuřila, ale za minutu, když, lehce se potřásaje při každém kroku a hladě si vous, vstupoval do komnaty, kde čekal Vronský, zapomněl již úplně na svůj zoufalý pláč nad mrtvolou sestřinou a ve Vronském viděl jen hrdinu a starého přítele.

„Ač má mnoho vad, přece mu člověk nemůže míti za zlé,“ mínila kněžna, sotva že se Oblonský vzdálil od nich. „Opravdu čistě ruská, slovanská povaha! Bojím se jen, že Vronský nebude rád shledání s ním. Řekněte si, co chcete, mne dojímá osud onoho člověka. Promluvte s ním cestou,“ prosila kněžna.

„Proč ne, naskytne-li se příležitost.“

„Nikdy jsem ho nemívala ráda. Ale za tento krok bude mu mnoho odpuštěno. Nejen, že sám jede, vede s sebou celou škadronu na své útraty.“

„Ano, slyšel jsem.“

Na peroně zazvonili. Zástup se hrnul ke dveřím.

„Tam jde!“ zvolala kněžna, ukazujíc na Vronského v dlouhém svrchníku a s černým kloboukem se širokou střechou. Vedl se pod rukou s matkou. Oblonský kráčel vedle něho a něco mu živě vypravoval.

Vronský pohlížel mrzutě před sebe, jako by neposlouchal, co mluví Štěpán Arkáďjevič.

Upozorněn patrně Oblonským ohlédl se v tu stranu, kde stála kněžna se Sergějem Ivánovičem a mlčky nadzdvihl klobouk. Jeho tvář, jež sešla a vyjadřovala strádání, zdála se zkamenělou.

Když přišli na perón, pomohl Vronský zprvu matce a pak zmizel i sám ve vagoně.

Nádražím rozlehla se hymna. ,Bože carja chrani…‘ a pak zabouřilo volání urá a živio! Jeden z dobrovolníků, vysoký, ještě velmi mladý člověk se vpadlými prsy klaněl se velmi nápadně, mávaje nad hlavou plstěným kloboukem a kyticí. Za ním se vysouvali z okna a také se klaněli dva důstojníci a starší jakýsi člověk s mohutnou bradou a špinavou čepicí.

III

Sergěj Ivánovič se rozloučil s kněžnou a spolu s Katavasovem, jenž právě k nim přistoupil, vešel do přeplněného vagonu a vlak se hnul.

Na stanici Caricynské přivítal vlak pěvecký sbor mladých mužů, kteří pěli „Slavsja“.^[189] Dobrovolníci opět děkovali a nahýbali se z oken, ale Sergěj Ivánovič si jich nevšímal; měl tolik co dělat s dobrovolníky, že znal už jejich obecný ráz a proto ho nezajímali. Ale Katavasova, jenž pro vědecké práce neměl času pozorovati dobrovolníky, velmi nyní zajímali a vyptával se na ně Sergěje Ivánoviče.

Sergěj Ivánovič mu nabídl, aby přešel do vagonu druhé třídy a sám s nimi pohovořil. Katavasov na následující stanici poslechl jeho rady.

Při první zástavce vešel do vagonu druhé třídy a seznámil se s dobrovolníky. Seděli v koutě vagonu a hlasitě mezi sebou rozmlouvali, vědouce, že jsou předmětem pozornosti spolucestujících i Katavasova, jenž právě vstoupil do oddělení. Nejhlasitěji mluvil vysoký jinoch se vpadlými prsy. Byl patrně opilý a vypravoval o jakési události, jež se přihodila v jejich závodě. Naproti němu seděl jakýs ne mladý už důstojník v rakouské vojenské bluze. Poslouchal vyprávěče, usmíval se a činil mu různé poznámky. Třetí byl dělostřelecký důstojník; seděl podle nich na cestovním vaku. Čtvrtý spal.

Katavasov se dal s jinochem do řeči, a dověděl se, že to byl bývalý moskevský obchodník, jenž prohýřil své značné jmění do dvaceti dvou let. Nelíbil se Katavasovu, protože byl rozněžilý, vyhýčkaný a slabého zdraví. Byl zřejmě přesvědčen, zvlášť nyní, ve stavu opilosti, že koná hrdinský skutek, a chvástal se do omrzení.

Druhý, gardový důstojník to ve výslužbě, způsobil na Katavasova také nepříjemný dojem. Byl to, jak vidno bylo, člověk, jenž zkusil už všechno. Byl už u dráhy, byl správcem statku, měl už svou továrnu, mluvil o všem možném beze vší potřeby a užíval nesprávně vědeckých výrazů.

Třetí naproti tomu, dělostřelec, zalíbil se Katavasovu. Byl to skromný, tichý člověk, pohlížející patrně s úctou na vědomosti vysloužilého gardového důstojníka, i na hrdinskou obětovnost kupcovu, sám o sobě však nemluvil. Když se ho Katavasov optal, co ho přimělo, že jede do Srbska, odpověděl skromně:

„Inu což, jedou všichni. Rád bych také pomohl Srbům. Je mi jich líto.“

„A právě dělostřelců je tam málo,“ prohodil Katavasov.

„Vždyť já jsem nesloužil dlouho u dělostřelectva; možná dost, že mne vřadí do pěchoty nebo do jízdy.“

„Jak pak do pěchoty, když potřebují nejvíc dělostřelců?“ namítal Katavasov, soudě dle stáří dělostřelcova, že musil už zastávati některou z vyšších hodností.

„Nesloužil jsem dlouho u dělostřelectva; vstoupil jsem do výslužby jako junker,“ vysvětloval dělostřelec a sdělil pak Katavasovu, proč neodbyl zkoušky.

Vše to dohromady způsobilo na Katavasova nepříjemný dojem, a když dobrovolníci na následující stanici odešli do restaurace, umínil si, že pohovoří s některým cestujícím, aby zvěděl, jaký dojem učinili dobrovolníci na ně. Jeden z cestujících, stařeček to ve vojenském plášti, naslouchal po celou dobu pozorně, co mluvil Katavasov s dobrovolníky. Když zůstali sami ve vagoně, Katavasov se ho optal:

„Ku podivu z jakých různých tříd a stavů jedou tam ti lidé,“ prohodil neurčitě Katavasov, chtěje vyjádřiti svoje mínění a vyzvěděti zároveň mínění stařečkovo.

Stařeček byl bývalý voják, jenž se zúčastnil dvou pochodů. Věděl, jak vypadá voják, a dle podoby i rozmluv oněch pánů, dle čipernosti, jak si nahýbali cestou z polní láhve, pokládal je za špatné vojáky. Mimo to byl obyvatelem újezdního města, a byl by rád Katavasovu pověděl, jak se z onoho města přihlásil také jeden voják, jenž si odbyl službu a jehož nikdo už nechtěl vzíti do práce, protože byl opilcem a zlodějem. Ale věda ze zkušenosti, že za nynější nálady obecenstva je nebezpečno projevovati mínění, příčící se mínění obecnému, a zejména, že je nebezpečno, namítati něčeho proti dobrovolníkům, vyčkával také, co řekne Katavasov.

„Inu což, potřebujou tam lidi,“ prohodil, usmívaje se očima. I dali se do řeči o posledních zprávách z bojiště, a oba zapřeli jeden před druhým pochybnost, s kým vlastně má býti sveden zítra rozhodný boj, když Turci dle posledních zpráv byli poraženi na celé čáře. A tak nevyřknuvše svého mínění, se rozešli.

Když se Katavasov vrátil do svého vagonu, zapřel bezděky své přesvědčení a sděloval Sergěji Ivánoviči výsledky svých pozorování, z nichž vycházelo na jevo, že dobrovolníci jsou znamenití chlapíci.

Na velké stanici u většího města byli dobrovolníci opět vítáni zpěvem a pozdravy. Objevili se opět dámy a pánové s pokladničkami, gubernské dámy podaly dobrovolníkům kytice a šly za nimi do restaurace. Ale vše to bylo už mnohem slabší a jednodušší než v Moskvě.

IV

Pokud vlak stál na stanici gubernského města, nešel Sergěj Ivánovič do restaurace, nýbrž procházel se po peróně.

Když šel poprvé okolo vagonu, v němž seděl Vronský, všimnul si, že u okna v jeho oddělení byla spuštěna záclona. Ale když kráčel po druhé mimo, spatřil u okna starou hraběnku. Tato pozvala k sobě Koznyševa.

„Vidíte, jedu ho doprovodit do Kurska,“ pravila Koznyševu.

„Ano slyšel jsem,“ odvětil Sergěj Ivánovič, stanuv u okna vagonu a pohlížeje do vnitř. „Jaký to úctyhodný krok s jeho strany!“ dodal, když se přesvědčil, že se Vronský nenachází v oddělení.

„Co mu zbylo po tom neštěstí, jež ho stihlo?“

„Jaká to hrozná událost!“ prohodil Sergěj Ivánovič.

„Bože, co jsem vytrpěla! Ale pojďte dál… Co jsem vytrpěla!“ opakovala hraběnka, když Sergěj Ivánovič vstoupil do vagonu a sedl si vedle ní na divan. „To si nemůžete představit! Šest neděl nepromluvil s nikým slovíčka a jedl jen tehdy, když jsem ho uprosila. Nesměla jsem ho zůstaviti samotného ani na okamžik. Všechno jsme mu odebrali, čím by se byl mohl zabiti; bydleli jsme v přízemí, ale neustále jsme byli plni nejistoty. Vždyť víte, že se už jednou střelil pro ni,“ vypravovala hraběnka, a brvy stařenčiny se při té vzpomínce svraštily. „Ovšem skonala, jak musila skonati taková ženština. I smrt si zvolila podlou, mrzkou.“

„Nemůžeme o tom soudit, paní hraběnko,“ pravil Sergěj Ivánovič, povzdechnuv si. „Ale dovedu si představit, jaká to byla pro vás rána.“

„Ach, ani nevzpomínejte! Byla jsem na svém statku a on byl právě u mne. Přinesli lístek. Napsal odpověď a odeslal ji. Neměli jsme ani tušení, že se nachází na naší stanici. Večer jsem právě odešla do své komnaty, když mi moje Mary povídá, že se na stanici jakási dáma vrhla pod vlak. Mne jako by bylo něco udeřilo! Ihned jsem si pomyslila, že to byla ona. První co jsem řekla, bylo, aby jemu o tom nepovídali. Ale řekli mu to už dříve. Jeho kočí tam byl a viděl všechno. Když jsem přiběhla do jeho komnaty, už nebyl k sobě podoben — a strach bylo se na něho podívat. Neřekl slova a jel tam. Co se tam stalo, nevím; ale domů ho přivezli jako mrtvého. Nebyla bych ho poznala. Prostration complete, tvrdil doktor. Pak začal zuřit. Marně mluvit!“ pravila hraběnka a hodila rukou. „Strašná doba. Ne, mluvte si, co chcete, špatná ženština. Nu, co to za choutky takové zoufalé! Pořád se jí chtělo dokázat něco neobyčejného. Nu, i dokázala. Zmařila sebe a dva výtečné lidi — svého muže a mého nešťastného syna!“

„A co její muž?“ otázal se Sergěj Ivánovič.

„Vzal si její dceru. V první chvíli souhlasil Alëša se vším. Ale nyní ho strašně mrzí, že odevzdal svou dceru cizímu člověku. Ale slovo zpět vzíti nemůže. Karenin přijel na pohřeb. Ale hleděli jsme, aby se nesešel s Alëšou. Jemu, muži, je přece snáze. Má nyní volné ruce. Ale můj ubohý syn se jí obětoval. Všecko k vůli ní zanechal, kariéry, mne, ale ani tu ho nepoželela a naschvál ho úplně ubila. Ne, mluvte si, co chcete, i sama smrt její je smrt ohavné ženštiny bez víry. Odpusť mně pán Bůh, ale nemohu si na ni vzpomenouti bez nenávisti, pohlédnu-li na svého zničeného syna.“

„Jakého je nyní smýšlení?“

„To nám pán Bůh pomoh’ s tou srbskou vojnou. Já stará osoba tomu nerozumím, ale jemu to pán Bůh poslal. Ovšem já, jako matka se hrozím; a hlavní věc, jak se praví, ce n’est pas tres bien vu a Pétersbourg.^[190] Ale což dělat! Bylo to jediné, co ho mohlo vzrušit. Jašvin, jeho přítel, prohrál všechno a odhodlal se jeti do Srbska. Přijel k němu a přemluvil ho. Nyní ho to zajímá. Buďte tak laskav, promluvte s ním, ráda bych, aby se něčím zabavil. Je stále tak zasmušilý. Na neštěstí ještě ho zuby rozbolely. A vás bude rád vidět. Buďte tak laskav, promluvte s ním: prochází se po té straně vlaku.“

Sergěj Ivánovič odpověděl, že jí milerád vyhoví, a sestoupil na druhé straně s vagonu.

V

V kosém večerním stínu, jejž vrhaly složené na nádraží žoky, procházel se Vronský ve svém dlouhém svrchníku s kloboukem stlačeným na oči, s rukama v kapsách, a jako dravé zvíře v kleci bystře obracel se každých dvacet kroků. Sergěji Ivánoviči, když se přiblížil, se zdálo, že ho Vronský vidí, ale tváří se, jako by nepozoroval. Ale Sergěji Ivánoviči to bylo lhostejno. Němělť nijakých osobních účtů s Vronským.

V tu chvíli byl Vronský v očích Sergěje Ivánoviče důležitým faktorem ve vznešené záležitosti a proto pokládal Koznyšev za svou povinnost dodati mu odvahy a pochváliti ho. Přikročil tedy k němu.

Vronský se zastavil, vzhlédl na Koznyševa, poznal ho, vyšel mu vstříc na několik kroků a pevně mu stiskl ruku.

„Snad by vám bylo příjemnější nesetkati se se mnou,“ oslovil ho Sergěj Ivánovič; „ale snad bych vám mohl býti v něčem platným?“

„S nikým mně nemůže býti tak málo nepříjemno se setkati jako s vámi,“ odpověděl Vronský. „Odpusťte mně. Příjemného není pro mne více na světě.“

„Rozumím vám, a proto jsem vám chtěl nabídnouti své služby,“ pravil Sergěj Ivánovič, pohlížeje do tváře Vronského, na níž byly patrné stopy strádání. „Nepřál byste si doporučení k Rističi nebo k Milanovi?“

„Ó ne!“ odvětil Vronský, jako by těžce chápal smysl slov Koznyševa. „Nemáte-li nic proti tomu, procházejme se. Ve vagonech je hrozně dusno. Doporučení? Ne, děkuju vám; chce-li člověk umříti, nepotřebuje k tomu doporučení. Leda k Turkům…“ prohodil, usmáv se pouze ústy. Oči však podržely týž zlostně bolestný výraz jako dříve.

„Ovšem; ale snad by vám přec jen bylo snáze vstoupiti ve styk s člověkem na vás připraveným, a styky takové budou nezbytné. Ostatně, jak si přejete. Byl jsem velmi mile překvapen, když jsem zvěděl o vašem rozhodnutí. Tolik už bylo útoků na dobrovolníky, že člověk jako vy pozdvihne opět jejich význam v mínění obecenstva.“

„Jako člověk,“ pravil Vronský, „mám tu výhodu, že život nemá pro mne nijaké ceny. A že mám s dostatek fysické energie, abych se vtesal do řady nepřátel a buď je pobil nebo padl, o tom jsem přesvědčen. Jsem povděčen, že mám zač položit život, který mne omrzel, nechci-li říci, že je mi zbytečný. Někomu se však přihodí.“ I pohnul netrpělivě čelistí následkem neustálé, hlodající bolesti, která mu překážela, že nemohl ani mluviti takovým tonem, jak by si přál.

„Oživnete, předpovídám vám to,“ pravil Sergěj Ivánovič, dojatý slovy Vronského. „Zbaviti své bratry ode jha, toť cíl hodný smrti i života. Dej vám Bůh vnějšího úspěchu a vnitřního míru,“ dodal Koznyšev a podal mu ruku.

Vronský stiskl pevně podanou mu pravici Sergěje Ivánoviče.

„Jako nástroj mohu se snad na něco hoditi. Ale jako člověk — jsem zřícenina,“ prohodil Vronský s přestávkami.

Krutá bolest pevného zubu, následkem níž se mu v ústech sbíhaly sliny, překážela mu v řeči. Umlk’ a zahleděl se na kola tendru, jenž se zvolna a hladce pohyboval po kolejích.

Náhle nový, zcela jiný pocit, nikoli bolest, nýbrž jakási všeobecná, trapná vnitřní ostýchavost zahlušila na okamžik bolest zubu. Pohled na tendr a na železniční koleje, za vlivu rozmluvy se známým, s nímž se nesetkal od té chvíle, kdy ho stihlo neštěstí, vyvolal v něm náhle vzpomínku na ni, to jest na to, co z ní zbývalo, když jako šílený přiběhl do ratejny na železniční stanici: na stole ratejny leželo zkrvácené, bezohledně před očima cizích lidí rozložené tělo, plné nedávného ještě života; přehnutá nazpět hlava se svými těžkými vrkoči a kučeravými vlásky na spáncích byla neporušena; na rozkošné tváři s pootevřenými červenými rty jako by byl utkvěl divný, na rtech žalostný, ale ve ztrnulých, nezavřených očích strašný výraz, vyjadřující zrovna jako slovy ono hrozné slovo, jež prohodila za posledního nerozumění, totiž, že toho bude litovati.

Namáhal se, aby si ji představil takovou, jakou byla, když se s ní poprvé setkal, také na železničním nádraží, totiž tajemnou, rozkošnou, milující, vyhledávající a skytající štěstí, ale ne krutě mstivou, jak si ji představil v poslední chvíli. Snažil se připomenouti si nejblaženější minuty, strávené s ní; ale ty minuty byly na vždy otráveny. Viděl ji před sebou pouze hrdě vítěznou, splnivší hrozbu, že se bude káti, hrozbu, jež nikomu nebyla platna a nikdy nebude z paměti vyhlazena. Necítil více bolest zubu, a štkání zkřivilo jeho líce.

Prošli se dvakrát mlčky podél hromad žoků, dokud se Vronský nesebral a neobrátil se k Sergěji Ivánoviči:

„Jiné depeše kromě včerejší jste neobdrželi? Ano, po třetí poraženi, a zítra se očekává rozhodná bitva.“

Pohovořivše si ještě o prohlášení Milana za krále a o značných následcích, jaké z toho mohou vzejíti, rozešli se při druhém zvonění do svých vagonů.

VI

Sergěj Ivánovič nevěděl určitě, kdy bude moci odjeti z Moskvy, a proto netelegrafoval bratrovi, aby mu poslal na stanici příležitost. Levin nebyl doma, když Katavasov a Sergěj Ivánovič, oba černí od prachu, jako mouřeníni, přijeli okolo poledne v tarantase, jejž si najali na stanici, k podjezdu Pokrovského domu. Kiti, jež seděla na balkoně s otcem a se sestrou, poznala švakra a seběhla ho přivítat.

„To je hříšné, že jste nám nedal vědět,“ hněvala se Kiti, podávajíc ruku Sergěji Ivánoviči a nastavujíc mu své čelo.

„My jsme pohodlně přijeli a vás jsme neznepokojili,“ omlouval se Sergěj Ivánovič. „Jsem tak uprášen, že se bojím vás se dotknout. Byl jsem tak zaměstnán, že jsem ani nevěděl, kdy se vyberu z Moskvy. A vy se jako vždy,“ pokračoval usmívaje se, „těšíte klidnému štěstí opodál ruchu ve své tiché touni. A tu náš přítel Fedor Vasiljevič také se konečně odhodlal.“

„Já nejsem mouřenín, jen počkejte, až se umyju, budu vypadat také jako člověk,“ prohodil Katavasov jak obyčejně žertovně a podávaje Kiti ruku, usmál se, při čemž jeho zuby obzvláště se zaleskly uprostřed černé tváře.

„Kosťa vám bude velice vděčen. Šel na chutor. Ale už by tu měl být.“

„Stále se zaměstnává hospodářstvím. Vskutku jako na dně hluboké touně,“ prohodil Katavasov, „A my ve městě nevidíme ničeho kromě srbské vojny. Jak pak o tom smýšlí můj přítel? Dojista nějak jinak než obyčejní smrtelníci?“

„Inu tak jako všichni, nic zvláštního,“ odpověděla Kiti trochu zaražena, ohlédnuvši se na Sergěje Ivánoviče. „Já tedy pošlu pro něho. U nás je papa nyní návštěvou; přijel nedávno z ciziny.“

Kiti poručila, aby poslali pro Levina, pak rozkázala, aby ukázali zaprášeným hostům, kde se mohou umyti, při čemž jednomu vykázala kabinet a druhému komnatu, v níž bydlívala Dolli, pak se postarala o snídaní pro hosty a užívajíc nyní práva k bystrým pohybům, jehož zbavena byla po celou dobu svého těhotenství, veběhla na balkon.

„To je Sergěj Ivánovič a profesor Katavasov,“ sdělovala otci.

„Ach, v takovém parnu obtížno!“ povzdechl si kníže.

„Nikoli, papa, on je velmi příjemný a Kosťa ho má velice rád,“ pravila Kiti s úsměvem, jako by chtěla uprositi otce, na jehož tváři zpozorovala posměšný výraz.

„Vždyť já jen tak.“

„Zajdi, dušinko, k nim,“ obrátila se Kiti k sestře, „a zabav je. Viděli Stivu na nádraží, je prý zdráv. Zaběhnu zatím k Miťovi. Jako naschvál jsem ho nekojila dnes od rána. Jistě se už probudil a křičí nyní.“ A cítíc příliv mléka k prsům, odebrala se rychlým krokem do dětské světnice.

Opravdu, ne že by byla uhádla (její spojení s dítětem ještě nezmizelo), nýbrž ze svého nadbytku mléka soudila zcela určitě na nedostatek potravy dítěte.

Věděla, že křičí, dříve, než se přiblížila ke světnici. A vskutku křičelo. Když je zaslechla, pospíšila si ještě víc. Ale čím více se blížila, tím více dítě křičelo. Hlas jeho byl pěkný, zdravý, ale hladový a netrpělivý.

„Dávno už, chůvo, dávno?“ ptala se honem Kiti, sedajíc na židli a hotovíc se k přikájení. „Nu podejte mi ho čerstvěji; ale chůvo, jaká jste zdlouhavá; nu, potom mu zavážete čepičku.“

Chlapec křičel hlady div se neztrhal.

„To nejde, mátuško,“ ozvala se Agafja Michajlovna, která byla skoro celý den v dětské světnici. „Děťátko musí býti řádně ustrojeno. Hou, hou!“ chlácholila klučíka, nedbajíc matky.

Konečně ho chůva nesla k matce. Agafja Michajlovna kráčela za ním s tváří rozplývající se něžností.

„Zná, zná. Nu, jak jsem před Bohem, Kateřino Alexandrovno, věřte mi, poznal mne!“ snažila se Agafja Michajlovna překřičeti dítě.

Ale Kiti neposlouchala, co povídá. I její netrpělivost vzrůstala s netrpělivostí chlapce.

Následkem netrpělivosti kojení se dlouho nechtělo dařiti. Dítě se chápalo, čeho nemělo, a zlobilo se.

Konečně po zoufalém výkřiku a marném lapání vzduchu podařilo se dítěti vzíti prs, a klučík i máť zároveň se uspokojili a ztichli.

„Chudinka, je celý v potu,“ pravila šeptem Kiti omakávajíc syna.

„Z čeho soudíte, že vás poznal?“ dodala pak, pohlížejíc na čtverácké — jak se jí zdálo — oči dítěte, vykukující zpod čepičky, jež se mu svezla na čelo, i na boubelaté, pravidelně se nafukující tvářičky, i na jeho ručku s růžovou dlaní, která vykonávala kruhovité pohyby.

„Není možná! Kdyby poznával, tedy by zajisté i mne poznal,“ prohodila Kiti na slova Agafje Michajlovny a usmála se.

Usmála se proto, že, ač tvrdila, že ještě nikoho nezná, přece v hloubi duše byla přesvědčena, že poznává nejen Agafji Michajlovnu, nýbrž že ví a chápe všechno, že ví a chápe i mnoho takých věcí, jichž nikdo neví, a s nimiž se ona, matka, seznámila teprve, díky dítěti. Pro Agafji Michajlovnu, pro chůvu, dědečka, ba i pro otce byl Miťa živou bytostí, jež vyžadovala pouze hmotného ošetřování; pro matku byl však už dávno bytostí mravní, s níž měla už celou řadu duševních styků.

„Nu, až se probudí, dá pán Bůh, sama se přesvědčíte. Když takhle udělám, celý se rozveselí, holoubek. Tak se rozveselí jako jasný den,“ tvrdila Agafja Michajlovna.

„Nu dobře, dobře, uvidíme potom,“ zašeptala Kiti. „Nyní jděte, on usíná.“

VII

Agafja Michajlovna vyšla po špičkách; chůva spustila záclony, vyhnala mouchy, jež zalezly pod tylovou pokryvku nad postýlkou, chytla a vyhodila sršně, jenž se bil o sklo na okně, a sedla si s březovou vadnoucí větví, kterou ovívala matku i děcko.

„Je to parno! Kdyby pán Bůh deštíček seslal,“ prohodila chůva.

„Ano, ano, pssst…“ odpověděla Kiti lehounce se kolébajíc a nežně přidržujíc tlusťounkou, v zápěstí jakoby nitkou převázanou ručku, kterou Miťa stále kýval a přitom zavíral a zas otvíral očka. Ta ručka nedávala Kiti pokoje: byla by ji ráda políbila, ale bála se, aby neprobudila synáčka. Konečně ručka přestala se kývati a očka se uzavřela. Zřídka jen, drže se stále prsu, zdvíhal Miťa dlouhé, ohnuté řasy a vzhlédl na matku vlažnýma očima, jež se v pološeru zdály černými. Chůva přestala mávat větví a dřímala. Nahoře se ozval hlas starého knížete a smích Katavasova.

„Rozpovídali se v mé nepřítomnosti,“ pomyslila si Kiti. „A přec jen je mrzuté, že Kosťa není doma. Dojista zase zašel na včelník. Ačkoli je mně líto, že tam bývá tak často, jsem tomu přece ráda. Jeho to baví. Je nyní mnohem veselejší a hodnější než z jara: tenkrát byl tak zasmušilý a tak se trápil, že jsem se o něho bávala. A jak je směšný!“ zašeptala a usmála se.

Vědělať, co trápilo muže. Byla to jeho nevěra. Nehledě na to, že, kdyby se jí někdo optal, má-li za to, že její muž, protože je nevěřící, bude zatracen, musila by přisvědčiti, přec ji jeho nevěra nečinila nešťastnou; ač byla přesvědčena, že nemůže býti spasen, kdo nevěří, a ačkoli duši svého může milovala nade všechno na světe, pomýšlela přece jen s úsměvem o jeho nevěře a sama si tvrdila, že Levin je směšný.

„Proč pak po celý rok čte stále jakési filosofie?“ přemýšlela dále. „Je-li to všechno v oněch knihách popsáno, tedy by to mohl pochopiti. A stojí-li v nich nepravda, nač je tedy číst? Říkává sám, že by rád věřil. Proč tedy nevěří? Proto asi, že mnoho o tom myslí? A mnoho přemýšlí následkem toho, že je tu sám. Pořád sám a sám. S námi ovšem rozmlouvati nemůže. Myslím, že bude rád těm hostům, zvláště Katavasovu. Rád se s ním pře,“ pomyslila si Kiti a hned jí napadlo, kde by je nejlépe umístila. Dát každého zvlášť? Anebo postaviti pro oba postele do jedné komnaty? Tu však jí napadla myšlénka, jež byla příčinou, že sebou trhla a vzbudila Miťu, začež tento na ni přísně pohlédl. „Zdá se, že pradlena ještě nepřinesla prádlo a všechno postelní prádlo z hostinských pokojů je rozešpiněno. Neučiním-li opatření, ustele Agafja Michajlovna pro Sergěje Ivánoviče prádlo pro služebné,“ a při pouhé myšlénce na to vrazila se jí krev do hlavy.

„Ano, musím učiniti opatření,“ rozhodla se Kiti a vracejíc se k předešlým myšlénkám, vzpomněla si, že nezakončila ještě jakousi důležitou, duše se týkající myšlénku a počala si připomínati, co to bylo. „Ano, Kosťa je nevěřící,“ vzpomněla si a zase se usmála.

„Nu, nevěřící! Ať zůstane raději vždycky takovým, než aby byl jako madame Stahlová, aneb jakou jsem si já přála býti tehdá v cizině. On by se dojista nepřetvařoval.“

Kiti si vzpomněla, jak nedávno poznala jeho neobyčejnou dobrotu. Dvě neděle tomu, co Dolli obdržela psaní, v němž se Štěpán Arkáďjevič kál ze hříchů. Zapřisahal ji, aby zachránila jeho čest a prodala svůj statek a zaplatila jeho dluhy. Dolli div si nezoufala, byla plna nenávisti k muži, mluvila o něm s opovržením a žalostí, rozhodla se, že se dá rozvésti, že nesvolí k prodeji, ale konec konců dala svolení k prodeji části statku. Pak si Kiti s bezděčným úsměvem připomněla rozpačitost mužovu, jak několikrát se snažil promluvit o věci, jež mu ležela na srdci, a jak nakonec, když našel jediný prostředek, jak by se dalo pomoci Dolli, aniž by se mohla cítiti uraženou, navrhl Kiti, aby darovala sestře svůj díl na otcovském statku, co jí samé dříve nepřišlo do hlavy.

„Kterak je tedy nevěřícím? On, jenž má takové srdce, jenž se bojí, aby nikoho nezarmoutil, ani děcko! Všechno pro jiné, a pro sebe nic. Sergěj Ivánovič je přesvědčen, že je povinností Kosťovou, aby spravoval jeho statek. Sestra jeho také. Nyní má na starosti Dolli s dětmi. A všichni ti mužíci, co jich přichází každodenně k němu; jako by byl povinen jim sloužit.“

„Ano, buď jen takovým, jako je tvůj otec, jen takovým,“ obrátila se v myšlénkách k synovi, odevzdávajíc ho chůvě a dotýkajíc se ústy jeho tváře.

VIII

Od té chvíle, co Levin viděl umírati milovaného bratra a při té příležitosti pohlédl poprvé na otázku života a smrti prismatem onoho nového — jak je nazýval — přesvědčení, které v době od dvaceti do třiceti čtyř let jeho stáří vstoupilo na místo jeho dětských a jinošských náboženských názorů, zhrozil se ne tak smrti, jako života, o němž neměl nyní sebe menšího ponětí, odkud pochází, proč a nač je a co je zač. Organismus, jeho rozpadání, nezmařitelnost látky, zákon o nepomíjejicnosti síly, evoluce — to byla slova, jež mu nahradila bývalou víru. Slova ta a spojené s nimi pojmy byly velmi pěkné pro potřeby vědecké; ale pro život neposkytovaly Levinu ničeho, a proto se ocitl náhle v takovém postavení, v jakém by se nacházel člověk, jenž si za teplý kožich vyměnil tylový oblek, a jenž se při prvním mrazu nejen úvahami, nýbrž celou svou bytostí přesvědčil nade vši pochybnost, že je zrovna, jako by byl nahý, a že ho očekává nevyhnutelná, trapná smrt.

Od té chvíle nepřestávaly ho znepokojovati ony pochybnosti, ač se k nim sám ani nepřiznával a žil dále jako dosud.

Mimo to zmáhalo se ho neurčité vědomí, že to, co nazýval dosud přesvědčením, byla nejen holá nevědomost, nýbrž kromě toho ještě takový duševní stav, který nedopouštěl, aby si přisvojil vědomosti, jichž měl potřebí.

V prvních dobách byly trapné ty pochybnosti zahlušeny ženitbou a novými radostmi i povinnostmi, s nimiž se seznámil; ale v poslední době, když po porodu ženině trávil v Moskvě beze všeho zaměstnání, předstupovala před Levina vždy častěji a neodbytněji otázka, jež vyžadovala rozhodnutí.

Otázka ta záležela pro něho v následujícím: „Neuznávám-li za správné ony odpovědi, jež mi na otázky, týkající se mého života, podává křesťanství, jaké odpovědi tedy uznávám?“ A v celém arsenále svých přesvědčení nemohl vyhledati nejen nijaké odpovědi, nýbrž ani nic podobného k odpovědi.

Nacházel se v postavení člověka, jenž hledá pokrm v hračkářském nebo zbrojířském krámě.

Bezděky, bez úmyslu pátral nyní v každé knize, v každé rozmluvě a v každém člověku, v jakém poměru se nachází k otázkám, jež ho nejvíce zajímaly, a hledal jich rozřešení.

Nejvíce ho při tom překvapovalo a mrzelo, že většina lidí téhož stáří a téže společnosti, k níž sám náležel, ač podobně jako on také svou bývalou víru zaměnili podobným novým přesvědčením jako on, neshledávali v tom přece neštěstí a byli úplně spokojeni a klidni. Následkem toho kromě hlavní otázky soužily Levina i jiné otázky: jsou-li oni lidé upřímní? nepřetvařují-li se? aneb nechápou-li nějak jinak, a sice jasněji, než on, ony odpovědi, jichž podává věda na otázky, jež ho zajímaly? Zkoumal tedy bedlivě mínění oněch lidí a studoval knihy, jež obsahovaly v sobě ony odpovědi.

Jedna věc, které se dopátral od té doby, co ho počaly podobné otázky zajímati, byla ta, že bylo mýlkou, když se domníval, že se náboženství přežilo, že ho více není, jak se tvrdívalo v jinošském kruhu jeho přátel na universitě. Všichni hodní lidé, s nimiž se setkal a kteří mu byli blízcí, byli věřící. I starý kníže, i Lvov, jehož si opravdově zamiloval, i Sergěj Ivánovič, i všechny dámy byly věřící; žena jeho věřila tak, jak on věříval za prvních dob svého dětství; devadesát devět setin ruského národa, všechen ten lid, k jehož životu pohlížíval vždy se svrchovanou úctou, byl věřící.

Druhou věcí bylo to, že když přečetl množství knih, se přesvědčil, že lidé, kteří byli týchž názorů na svět jako on, nevyrozumívali v nich nic jiného než on a že, nepouštějíce se do vysvětlování, popírali prostě ty otázky, které byly pro něho tak důležity, že se necítil schopným dalšího života, nenajde-li na ně odpovědi; lidé ti zabývali se rozřešením jiných otázek, kteréž ho nemohly zajímati jako na příklad otázky o rozvoji organismu, o mechanickém vysvětlení duše a t. p.

Mimo to, když byla žena v koutě, přihodilo se mu něco neobyčejného. Ač nevěřil v pranic, přece se modlil, a v ten okamžik, když se modlil, opravdově věřil. Ale okamžik zmizel a Levin nebyl s to vřaditi onu tehdejší náladu v řadu uvědomělých stavů svého života.

Nemohl uznati, že tehdá, v onom okamžiku byla mu pravda zřejma, a nyní že se mýlí, neboť, jakmile začal o tom klidně přemýšleti, rozpadávalo se všechno v prach. Ale také nemohl uznati, že se tenkrát mýlil, poněvadž mu ona tehdejší duševní nálada byla drahá, a kdyby ji uznal za daň ze slabosti, poskvrnil by tím ony drahocenné okamžiky. Proto se nacházel v trapném rozdvojení a napínal všechny své duševní síly, aby unikl onoho stavu.

IX

Myšlénky takové soužily ho tu více, tu méně, ale nikdy ho neopouštěly. Četl, přemýšlel, ale čím více četl a přemýšlel, tím více se mu zdálo, že se vzdaluje od hledaného cíle.

Za poslední doby v Moskvě i na venkově se přesvědčil, že materialisté mu odpovědi nedají, a proto četl a znova přečítal Platona, Spinozzu, Kanta, Schellinga, Hegela i Schopenhauera, to jest takové filosofy, kteří život nevysvětlují způsobem materialistickým.

Myšlénky se mu zdály plodnými, dokud četl nebo sám si vymýšlel námitky proti jinému učení, zvláště proti materialistům; ale jakmile četl aneb sám si vymýšlel rozřešení otázek, vždy se mu přiházelo jedno a totéž. Dokud se držel běžných definicí nejasných slov, jako duch, vůle, svoboda, bytost, a schválně zalézal do té slovní pasti, kterou na něho nalíčili filosofové, aneb kterou si nalíčil sám, zdávalo se mu, jako by počínal cosi chápati. Ale bylo jen třeba zapomenouti na strojený chod myšlének a přímo ze života přistoupiti k tomu, co mu vyhovovalo, když přemýšlel podle udaného směru, a hned se řítila ona nastrojená budova jako domek z karet, a bylo zřejmo, že budova byla vystavěna z týchž slov, jenže v jiném pořádku kladených, a že se při stavbě nedbalo jisté okolnosti, pro život důležitější, než je rozum.

Kdysi, když četl Schopenhauera, postavil na místě jeho vůle — lásku, a tato nová filosofie těšila ho po dva dni, dokud od ní nepoodstoupil; ale jakmile na ni pohlédl přímo ze života, také se svalila a ukázalo se, že je to opět tylový oblek, jenž nechrání od mrazu.

Bratr Sergěj Ivánovič mu poradil, aby si přečetl bohoslovecké spisy Chomjakova. Levin přečetl druhý díl spisů Chomjakova a ačkoli ho s počátku odpuzoval polemický, elegantní a vtipný tón, byl přece překvapen jeho učením o církvi. Především ho překvapila myšlénka, že postihnouti pravd božských nedáno jednotlivému člověku, nýbrž souboru lidí, sjednocených láskou, t. j. církvi. Velice se mu zalíbila myšlénka, že mnohem snáze je uvěřiti v trvající, dosud živoucí církev, shromažďující v sobě všechno, več lidé věří, mající v čele boha, a následkem toho svatou, neomylnou, a už od ní přijati víru v boha, ve stvoření, v pád a vykoupení, než začíti od boha, dalekého, tajemného boha, stvoření atd. Ale když potom přečetl církevní dějiny spisovatele katolického, a jiné církevní dějiny, sepsané spisovatelem pravoslavným, a shledal, že obě církve, ve své bytosti neomylné, upírají platnost jedna druhé, přestal věřiti v učení Chomjakova o církvi, a tato budova opět se rozpadla v prach jako předešlé budovy filosofické.

Celé to jaro byl celý změněný a prožil hrozné okamžiky.

„Nevím-li, co jsem a proč jsem zde, nemohu žít. A poněvadž toho nemohu zvěděti, tedy nemohu žíti,“ soudil Levin.

„V nekonečnosti času v nekonečném prostranství od nekonečné látky oddělí se organická buňka, buňka protrvá nějaký čas a praskne, a tou buňkou jsem já.“

Byla to trapná nepravda, ale byl to jediný, poslední výsledek stoletých námah lidské mysli v onom směru.

To byla ta poslední víra, na níž se zakládaly všechny výzkumy lidské mysli skoro ve všech oborech. Bylo to panující přesvědčení a ze všelikých jiných výkladů přisvojil si Levin bezděky, aniž věděl, kdy a jak, právě tento, poněvadž mu byl přec jen nejvíce jasným.

Ale nejen že to byla nepravda, to byl krutý úšklebek jakési zlé síly, zlé, protivné, takové síly, jíž se nesměl člověk podrobiti.

Bylo povinností zbaviti se od té síly. Prostředek k tomu byl v rukou každého. Bylo jen zapotřebí učiniti konec své závislosti od zla. Prostředek byl jen jeden — smrt.

A šťastný manžel, zdravý muž Levin byl několikrát tak blízek samovraždy, že uschoval provázek, aby se na něm nepověšil, že se bál choditi s puškou, aby se nezastřelil.

Ale Levin se nezastřelil, nepověsil se, nýbrž žil dále.

X

Když Levin přemýšlel, co je sám a proč je živ, nenacházel odpovědi a div si nezoufal; ale když přestal se na to tázati, zdávalo se mu, jako by věděl, co je, i proč je živ, protože jednal a žil vždy pevně a určitě; ba i v tu poslední dobu žil mnohem pevněji a určitěji než dříve.

Když se počátkem června vrátil na venkov, ujal se opětně svého obvyklého zaměstnání. Všechen jeho svobodný čas byl zaujat polním hospodářstvím, jednáním s mužíky a sousedy, domácím hospodářstvím, záležitostmi sestřinými a bratrovými, jež stále vedl, poměrem k ženě, poměry k příbuzným, starostmi o dítě, novým včelím sportem, jemuž se oddával od letošního jara.

Záležitosti ony nezajímaly ho proto, že by jejich oprávněnost vysvětloval nějakými náhledy o prospěchu obecném, jako dělával druhdy; naopak jeho nedávné snahy o povznesení obecného blahobytu setkaly se s neúspěchem, a jeho vlastní myšlénky a i množství se všech stran se na něho hrnoucích prací byly příčinou, že úplně přestal pomýšleti na prostředky k povznesení obecného blaha; pracoval-li přece v tom směru, pracoval jen proto, že se mu zdálo, že musí vykonávati to, co vykonává, že jinak nemůže.

Dříve (a sice počalo to od dětinství a vzrůstalo do jeho plné zletilosti), když se snažil vykonati něco, co by přineslo užitek všem, všemu člověčenstvu, celému Rusku, neb aspoň celé vsi, pozoroval, že myšlénky o tom byly mu příjemny, ale sama působnost byla vždy roztržitá, nedostávalo se mu při ní plného přesvědčení, že skutek ten je nevyhnutelně potřebný, a sama působnost, jež se mu s počátku zdála tak dalekosáhlou, zmenšovala se ponenáhlu a na konec z ní nezbylo nic; nyní však, když po svatbě činnost svoji počal stále více ohraničovati svým vlastním prospěchem, ač při pomyšlení na svou činnost nezakoušel více nijakých příjemných pocitů, nicméně pociťoval přesvědčení, že činnost jeho je nutná, pozoroval, že se jeho práce daří mnohem lépe, než dříve, a že čím dál, tím se stává rozsáhlejší.

Nyní, zrovna jako proti své vůli, vnikal čím dál, tím hlouběji do země jako radlice, tak že se už nemohl jinak dostati ven, leč když byl vyoral brázdu.

Nebylo pochybnosti, že rodina musila žíti tak, jak přivykli otcové a dědové, to jest za týchž podmínek vzdělanosti; podobně byl přesvědčen, že taktéž se musí vychovávati děti. Bylo to právě tak nutno, jako obědvat, když se chce jíst. A z té příčiny, právě tak jako bylo nutno vařit oběd, bylo zapotřebí vésti hospodářství v Pokrovském tak, aby přinášelo důchod. Jako jest povinností platiti dluhy, taktéž bylo Levinu povinností udržovati zděděnou půdu v takovém stavu, aby jeho syn, až ji zdědí po něm, poděkoval otci za ni tak, jako poděkoval Levin dědovi za všechno, co na ní nastavěl a nasázel. Proto nesměl dávati půdu v nájem, musil vésti hospodářství sám, držeti dobytek, hnojiti pole a sázeti lesy.

Také nemohl nechati záležitostí Sergěje Ivánoviče, sestřiných, mužíků, kteří k němu přicházeli na radu a byli tomu už zvyklí, jako není možná odhoditi dítě, když je člověk vzal jednou na ruku. Musil se postarati o pohodlí švakrové a její dětí, jež pozval k sobě, musil se starati o ženu a syna a musil aspoň malou část dne stráviti s nimi.

Vše to spolu s honbou a pobytem na včelníku vyplňovalo úplně celý ten život Levinův, jenž neměl pro něho nijakého smyslu, když počal o něm přemýšleti.

Ale kromě toho, že Levin věděl určitě, co má dělat, věděl taktéž dobře, jak má vše to dělat, a která věc je důležitější než jiná.

Věděl, že je potřebí najímati dělníky co možná lacino; ale číhati, až budou míti nouzi, a pak jim dáti peníze napřed a zavázati si je za menší cenu, než zač stojí jejich práce, se nesluší, ač by to bylo velmi výhodno. Prodávati mužíkům slámu, když nemají čím krmiti, bylo dovoleno, ač mu bylo líto, brát od nich peníze; ale zájezdní hospodu a krčmu, ač mu přinášela značný důchod, kázala povinnost zavříti. Za lesní pych slušelo se ukládati co nejpřísnější trest; ale bráti peníze za dobytek, jenž byl zastižen ve škodě, slušnost nedovolovala; a ačkoli hlídači se proto mrzeli a mužíci pozbývali strachu před nimi, musil se zajatý dobytek pouštěti na svobodu.

Petrovi, jenž platil lichváři deset procent měsíčně, bylo povinností půjčit, aby se vyprostil z rukou lichvářových; ale posečkati obrok aneb jej odpustiti mužíkům, kteří byli známi jako nedbalí platebníci, nebylo dovoleno. Nesmělo se prominouti šafáři, že se nepostaral v čas o posečení palouku, na němž se tráva nadarmo zkazila; ale síci osmdesát desjatin, na nichž byl nasázen mladý les, bylo by hříchem. Nesmělo se odpustiti dělníku, jenž v nejpilnější době odešel domů, protože mu zemřel otec, ačkoli byl politování hoden, a bylo nutno zaplatiti mu méně za vysloužené měsíce v náhradu za to, že nechal hospodáře na holičkách v nejpilnější době; za to však bylo povinností vypláceti deputát staré, k ničemu už nehodné čeledi.

Také věděl Levin, že, když přijde domů, musí především zajíti k ženě, jež byla churava, a mužíci, ač na něho čekali už tři hodiny, že mohou ještě počkat; ale věděl, že, ačkoli mu usazování roje do úlu působilo velikou radost, musil si odříci to potěšení, nechat včelaře, aby usadil sám roj za jeho nepřítomnosti, a jíti promluvit s mužíky, kteří ho vyhledali na včelnici.

Jedná-li dobře či špatně, nevěděl, a nejen že by nechtěl nikoho o tom přesvědčovat, nýbrž vyhýbal se všem řečem a myšlénkám o tom.

Přemýšlení ho přivádělo na pochybnosti a překáželo mu, že neviděl, co se má, a co nemá. Ale když nepřemýšlel, nýbrž žil, cítil ve své duši stále přítomnost neomylného soudce, jenž rozhodoval, který ze dvou možných skutků je lepší a který horší, a jakmile jednal jinak, než jak se slušelo, ihned to poznával.

Tak byl živ, nevěda a nevida možnosti, aby zvěděl, co je, proč je na světě a souže se onou nevědomostí tak, že se bál samovraždy, ale zároveň klestil si vlastní, určitou dráhu životem.

XI

Toho dne, když Sergěj Ivánovič přijel do Pokrovského, měl Levin jeden ze svých nejtrapnějších dnů.

Byla nejpilnější doba, kdy lid na venkově jeví takovou obětivost při práci, jaké se nenajde v nijakém jiném stavu, a která by se vysoce cenila, kdyby ji cenili sami ti lidé, od nichž vychází, kdyby se neopakovala každoročně, a kdyby výsledky té obětivosti nebyly tak prosté.

Požiti a poséci žito a oves, svézti jej, dokončiti senoseč, přeorat úhory, vymlátit zrno na semena a zasíti ozim — vše to se zdá prostým a obyčejným; ale aby se to vykonalo, musí všichni obyvatelé celé vsi od starců až do dětí pracovati bez přestání během oněch tří nebo čtyř neděl třikrát tolik jako obyčejně, při čemž se živí kvasem, cibulí a černým chlebem, musí mlátit a svážeti obilí v noci, a na spánek nemohou věnovati více než dvě nebo tři hodiny z celého dne. A to se děje každoročně po celém Rusku.

Levin, jenž strávil větší část svého života na venkově a ve stálém styku s lidem, pociťoval pokaždé za té pracovné doby, jak se všeobecné napjetí energie pracovného lidu sděluje i jemu.

Ráno jel na pole, kde rozsévali letos první žito, odtud k ovsu, jejž sváželi do stohů; domů se vrátil v tu dobu, když žena a švakrová právě vstaly, pil s nimi kávu a odešel pak pěšky do dvora, kde se měla spustit nově postavená mlátička, protože bylo třeba namlátiti obilí na semeno.

Levin po celý ten den, i když rozmlouval s pojezdným a s mužíky, i doma za řeči se ženou, s Dolli, s její dětmi a s tchánem, přemýšlel stále o jedné věci, jež ho vedle starostí hospodářských zajímala tu dobu, a ve všem vyhledával poměr ke své otázce: „co vlastně jsem? kde jsem? proč jsem zde?“

Stál ve stínu v kůlně nedávno znova pokryté, jejíž stěny spletené z ořechových větví, s nichž nespadl ještě zaschlý list, příjemně páchly, a opíraly se o osikové, oloupané trámce, držící slaměnou střechu. Chvílemi pohlížel do otevřených vrat, v nichž se vířil a proudil suchý, horký prach, hrnoucí se z mlátičky, patřil na trávu na humně, osvětlenou palčivým sluncem, i na čerstvou slámu, kterou byli právě vynesli z kůlny, pozoroval pestrohlavé vlaštovky s bílými prsíčky, jak se šveholem vlétaly pod střechu a třepetajíce křidélky pozastavovaly se v otvoru vrat; pak se zas obracel k dělníkům, hemžícím se ve tmavé kůlně, plné prachu, a snoval dále své podivné myšlénky.

„Jaký smysl má všechna ta práce?“ myslil si. „Proč tu stojím, proč je nutím k práci? Proč se všichni tak namáhají a snaží se býti v mé přítomnosti tak bedlivými? Proč se tak činí ona stařena Matrëna, moje dobrá známá? Léčil jsem ji, když na ni při požáru spadla krokev,“ pomyslil si Levin, pohlížeje na hubenou bábu, jež odhrabovala hráběmi zrní, stoupajíc při tom bosýma, do černa opálenýma nohama po hrbolaté, tvrdé půdě. „Tehdáž se uzdravila: ale když ne dnes, tedy zejtra, a ne-li zítra, tedy za deset let ji zahrabou, a nezbude nic ani z ní, ani z té parádnice v červené sukni, která takovými obratnými lehkými pohyby shrabuje s plev klasy. I ji zahrabou a onoho strakatého valacha velmi brzy,“ pomyslil si při pohledu na koně s rozdutým břichem a těžce dýchajícího široko rozevřenýma nozdrama, stoupajícího po nakloněném ohromném kotouči, jenž se pod jeho tíží otáčel a uváděl tím v pohyb mlátičku.

„I jeho zahrabou, i Fedora, jenž klade obilí do mlátičky, s jeho kadeřavou bradou, plnou plev, i s jeho roztrhanou košilí, z níž vykukuje bílé rameno, i jeho zahrabou. Ale on tu roztrhuje snopy, cosi poroučí a volá na ženské a bystrým pohybem opravuje řemen na setrvačníku. A hlavně, nejen je, i mne zahrabou a nic po mně nezbude. Nač?“

Přemýšlel a zároveň se díval na hodinky, aby mohl určit, mnoho-li se vymlátí za hodinu. Chtěl to vědět, aby dle toho mohl určiti, mnoho-li musí dělníci za den vymlátit.

„Hned bude hodina a teprv začali třetí kopu,“ pomyslil si Levin, přistoupil k Fedorovi a snaže se překřičeti lomoz stroje, poroučel mu, aby kladl méně do mlátičky.

„Kladeš příliš mnoho najednou, Fedore! Vidíš, že se biják vzpírá. Proto se mlátí málo. Roztřásej lépe.“

Fedor, celý černý od prachu, jenž se usazoval na jeho zpocené tváři, křičel cosi za odpověď, ale podával do stroje tak, že Levin ani nyní nebyl spokojen.

Přistoupil tedy sám ke stroji, odstrčil Fedora a počal sám podávat.

Tak propracoval do oběda, do něhož už mnoho nescházelo, a spolu s Fedorem vyšel z kůlny a zastaviv se na humně vedle pravidelně složeného, žlutého stohu žita, určeného na semeno, dal se s Fedorem do řeči.

Fedor pocházel ze vzdálené vesnice, a sice z té, kde Levin dával mužíkům v nájem půdu dle svých společenských zásad. Nyní najímal ony pozemky jednodvorec.^[191]

Levin se dal s Fedorem do řeči právě o oněch pozemcích a ptal se ho, nevezme-li je budoucího roku do nájmu Platon, bohatý a řádný mužík z téže vesnice.

„Plat je veliký; Platonovi to nevynese, Konstantine Dmitriči!“ odpověděl mužík, vyhazuje klasy, jež mu napadaly za zpocená ňadra.

„A proč Kirillovu vynáší?“

„Jak pak by Miťuchovi (tak Fedor nazýval s opovržením jednodvorce) nevyneslo, Konstantine Dmitriči! On utlačí jiné a tím se domůže svého. Nepolituje sedláka. Ale strejček Fokanyč (tak nazýval starého Platona), co pak ten bude dřít kůži s člověka? Jednomu dá na dluh, druhému vůbec odpustí. A konec konců, neshledá se se svým. Jedná po lidsku.“

„Proč pak by však odpouštěl?“

„Inu tak, víme, jsou všelijací lidé. Jeden člověk je živ jen pro sebe; vezměme na příklad Miťuchu: jen břicho nacpává. Ale Fokanyč je spravedlivý stařík. Žije pro duši. Na Boha nezapomíná.“

„Jak to na Boha nezapomíná? Jak žije pro duši?“ skoro až vykřikl Levin.

„Inu, toť se ví, jak? Žije podle pravdy, žije, jak Bůh velí. Vímeť, že jsou lidé všelijací. Vezměme na příklad vás, vždyť taky člověku neublížíte…“

„Ano, ano, nu s Bohem!“ zvolal Levin, sotva dechu popadaje rozčilením, obrátil se, vzal svoji hůl a rychle kráčel domů. Při slovech mužíkových, že Fokanyč žije pro duši, podle pravdy, jak Bůh velí, vyřítilo se celé hejno nejasných, ale významných myšlének, jež jako by byly bývaly dosud kdesi zavřeny a míříce k společnému cíli, zavířily se v jeho hlavě, oslňujíce ho svojí září.

XII

Levin kráčel dlouhými kroky po hlavní cestě, všímaje si ne tak svých myšlének (nemohlť se v nich ještě vyznati), jako svého duševního stavu, jakéhož doposud nikdy nezakoušel.

Slova, jež prohodil mužík, působily na jeho mysl jako elektrická jiskra, jež přetvořila a sjednotila náhle celý roj rozptýlených, bezmocných, různých myšlének, jež ho nikdy nepřestávaly zajímati. Myšlénky ty ho zajímaly, ač toho nepozoroval, i tehdy, když si umínil, vzdáti se půdy ve prospěch mužíků.

Cítil ve své duši cosi nového, a s radostí se dotýkal toho nového, ač nevěděl dosud, co to je.

„Nesluší se žíti jen pro sebe, nýbrž pro Boha. Pro jakého Boha? Možná-li říci něco, co by mělo méně smyslu, než co řekl Fedor? Řekl, že se nesluší žíti jen k vůli sobě, to jest, že nemáme žíti k vůli tomu, co chápeme, co nás vábí, co se nám líbí, nýbrž že máme žíti k vůli něčemu nepochopitelnému, k vůli Bohu, jehož nemůže nikdo pochopit, ani definovat. Co tedy? Nepochopil jsem oněch nesmyslných slov Fedorových? Či jsem je pochopil, ale pochybuju o jich správnosti? Pokládám je za hloupá, za nejasná, za nesprávná?“

„Nikoli, pochopil jsem ho, a sice právě tak, jak on rozumí svým slovům; pochopil jsem ho úplně a jasněji, než chápu cokoli jiného v životě; nikdy, co jsem živ, jsem o tom nepochyboval a nemohu také pochybovati. A nejen já, nýbrž všichni, celý svět to zřejmě chápe, o tom jediném nikdy nepochybuje, v tom jsou všichni svorni.“

„Ale já jsem očekával zázraků, soužil jsem se, že jsem nespatřil zázraku, aby mne přesvědčil. Hmotný zázrak by mne byl přesvědčil. A hle zázrak, ten jediný, který je vůbec možným, jenž trvá bez přestání, jenž mne obkličuje se všech stran, a já si ho nevšímal!“

„Fedor praví, že jednodvorec Kirillov žije pro svůj břich. To je srozumitelno a rozumno. Všichni my, jako rozumné bytosti, nemůžeme žíti jinak než pro břich. A tu mně najednou praví týž Fedor, že žíti jen pro břich je ohavno, že se má žíti pro pravdu, pro Boha, a já mu dle pouhé narážky rozumím! Já i milliony lidí, kteří žili před sta lety a kteří žijí i nyní, mužíci, chudí duchem i mudrci, kteří přemýšleli a psali o tom a svým nesrozumitelným jazykem tvrdili totéž; my všichni jsme svorní v jedné věci: proč máme žíti a co je dobré. Já a všichni ostatní lidé známe jedinou pevnou, nepochybnou, jasnou pravdu, ale poznání to nedá se vysvětliti rozumem; nacházíť se mimo obor rozumu, nemá příčin a nemůže míti nijakých důsledků.“

„Má-li dobro příčinu, není už dobrem; má-li následek — odměnu, také už není dobrem. Následkem toho nachází se dobro pomimo řetěz příčin a následků.“

„A právě to dobro znám a všichni je známe.“

„Který pak zázrak může býti vetší tohoto?“

„Je-li možná, že jsem našel vysvětlení všeho, že je konec mým mukám?“ pomyslil si Levin, kráčeje po cestě, pokryté hlubokým prachem, nevšímaje si horka ani únavy, a zakoušeje radostný pocit úlevy od dlouhého trápení. Pocit ten působil mu takovou radost, že nechtěl ani věřiti, že by to byla pravda. Jedva dechu popadal od rozčilenosti a poněvadž nebyl s to kráčeti dále, odbočil s cesty do lesa a usedl do stínu osik na nepožatou trávu. Sundal klobouk se zpocené hlavy a lehl si, opřev hlavu o ruku, na šťavnatou, listnatou lesní trávu.

„Nu ano, musím si všechno vysvětlit a řádně pochopit,“ uvažoval dále Levin, pohlížeje upřeně na čerstvou trávu před sebou a sleduje očima pohyby zeleného broučka, jenž lezl na stéblo pýru, ale list anjeličky stál mu v cestě. „Co jsem tedy nalezl?“ otázal se sám sebe, shýbaje list anjeličky, aby nepřekážel broučku, a přihýbaje k pýru jiné stéblo, aby brouk mohl přelézti na ně. „Čemu se raduju? Co jsem nalezl?“

„Nic jsem nenalezl. Zvěděl jsem jen to, co vím. Pochopil jsem onu sílu, jež mně dala život, nejen v minulosti, nýbrž i nyní mně dává život. Zbavil jsem se klamu, poznal jsem hospodáře.“

„Dříve jsem říkal, že se v mém těle, v těle této trávy a tohoto broučka (vida, nechtělo se mu přelézti na druhé stéblo; rozepjal křídla a uletěl) děje proměna látek dle fysických, chemických a fysiologických zákonů. A v nás ve všech spolu s osikami, a s oblaky a s mlhovinami děje se evoluce. Evoluce z čeho a do čeho? Nekonečný rozvoj a zápas… Jako by mohl býti nějaký směr a nějaký boj v nekonečnosti! A já jsem se divil, že přese všechno napínání duševních sil v onom směru nemohl jsem vypátrati, jaký je smysl života, smysl mých úmyslů a snah. Nyní však tvrdím, že vím, jaký je smysl mého života: mám žíti pro Boha, pro duši. Ale smysl ten, přese vši svou jasnost, je tajemný a zázračný. A takový je též smysl všeho, co je na světě. Ano, hrdopyšnost!“ řekl si, převaliv se na život a počínaje svazovati dvě stébla uzlem, ale tak, aby je nepřetrhl.

„A nejen hrdopyšnost, nýbrž hloupost. A hlavně chytráctví, ano, chytráctví rozumu. Ano darebáctví rozumu,“ tvrdil si.

I zopakoval si krátce celý chod svých myšlének za ta poslední dvě léta, jejichž počátkem byla zřejmá, jasná myšlénka o smrti, když byl u něho návštěvou milovaný, beznadějně nemocný bratr.

Když byl tehdá poprvé jasně pochopil, že člověka a tedy i jeho nečeká v budoucnosti nic jiného, krom utrpení, smrti a věčného zapomnění, rozhodl, že tak žíti nelze, že si buď musí vysvětliti smysl života tak, aby se mu nezdál jen zlým úšklebkem jakéhosi ďábla, anebo že se musí zastřelit.

Ale neučinil jedno ani druhé, a žil dále, myslil a cítil, a právě v tu dobu se oženil, zakusil mnoho radostí a byl šťasten, když nepřemýšlel o významu svého života.

Co to tedy znamenalo ? To znamenalo, že žil řádně, ale rozvažoval chybně.

Žil, aniž si byl vědom, dle těch duchovních pravd, jež vssál do sebe s mlékem mateřským; avšak když se dal do přemýšlení, nejen že neuznával oněch pravd, nýbrž snažil se je obcházeti.

Nyní viděl zcela jasně, že mu žití umožňovala jen ona víra, v níž byl vychován.

„Co bych byl, a jak bych strávil svůj věk, kdybych byl neměl oné víry, kdybych nebyl věděl, že se musí žiti pro Boha a nejen pro sebe? Loupil bych, lhal, vraždil. A neměl bych ničeho ze všeho toho, v čem záleží hlavní radost mého života.“ Ač napínal svou fantasii v největší míře, nemohl si přece představiti onu zdivočelou bytost, kterou by se byl sám stal, kdyby nebyl věděl, proč má žíti.

„Pátral jsem po odpovědi na svou otázku. Ale mysl nemohla mně odpověděti na tu otázku — jsouť to dvě různorodé veličiny, jež se nedají měřit jedna druhou. Odpověď tu podal mně sám život, a sice mým poznáním, co je dobré a co zlé. Poznání toho jsem si nevydobyl ničím; bylo mně dáno podobně jako všem, bylo mně dáno proto, poněvadž jsem ho nikde nemohl nalézti.“

„Odkud pak to vím? Či mne rozum naučil, že mám bližního milovat a ne ho škrtit? Řekli mně to, když jsem byl dítětem, a s radostí jsem uvěřil, protože mně tvrdili to, co už bylo v mé duši. A kdo to vypátral? Rozum ne. Rozum vypátral boj za existenci a zákon, jenž káže zaškrtiti všechny, kdo překážejí ukojení mých přání. To je plod rozumu. Pravdy, že máme milovati bližního, nevypátral rozum, neboť se příčí rozumu.“

XIII

Levin si vzpomněl na nedávný výjev mezi Dolli a dětmi. Děti byly samy ve světnici, smažily maliny nad plamenem svíčky a lily si mléko do úst fontanem. Matka je zastihla při tom čtveráctví a počala jim před Levinem domlouvat, jak mnoho práce stojí vzrostlé lidi to, co oni zkazí; a že vzrostlí se namáhají pro ně, že, budou-li rozbíjeti číšky, nebudou míti z čeho čaj pít, a budou-li rozlévati mléko, nebudou míti co jíst a umrou hlady.

Levina překvapilo, s jakou klidnou a zasmušilou nedůvěrou poslouchaly děti výklady matčiny. Byly zarmouceny patrně jen proto, že byla přerušena jejich zajímavá hra, a nevěřily ani slova z toho, co jim vykládala matka. Nemohly ani věřit, proto že si nedovedly představiti obšírnosti toho, čeho užívají, a proto si nemohly učiniti ponětí, že to, co ničí, jest právě to, od čeho jsou živy.

„To je jen tak,“ myslily si; „není v tom pranic zajímavého a důležitého, bylo to vždycky tak a bude. A pořád jedno a totéž. Nestojí o tom přemýšlet, to je věc hotová. My však si chceme vymysliti něco svého, nového. Vymyslily jsme si tedy smažit maliny nad svíčkou a nalévat jeden druhému do úst mléka. Je to veselé a nové a o nic horší, než píti mléko z číšky.“

„Což pak nečiníme my totéž? Nečinil jsem to já, když jsem rozumem chtěl vypátrati význam sil přírodních a smysl života lidského?“ uvažoval dále Levin.

„A což nečiní totéž všechny theorie filosofické, přivádějíce člověka po divných, nepřirozených cestách myšlénkových k poznání toho, co on dávno už ví, a sice ví tak pevně, že by bez toho ani žíti nemohl? Což nevysvítá z rozvoje theorií každého filosofa, že znal už napřed zrovna tak dobře jako mužík Fedor, ale také ne lépe než on, hlavní smysl života a že se jen chce po pochybných rozumových cestách vrátiti k tomu, co je každému známo.“

„Nu, na příklad, kdyby nechali děti, aby si všechno, samy opatřily, aby si zhotovily nádobí, nadojily mléka atd. Čtveračily by pak? Pomřely by hlady. A kdybychom my byli ponecháni sami sobě se svými vášněmi a myšlénkami, bez ponětí o jediném Bohu a stvořiteli! Anebo bez ponětí o tom, co jest dobro, bez vysvětlení mravního zla?“

„Pokuste se bez oněch ponětí ustrojiti něco!“

„My jen boříme, protože jsme duchovně syti. Zrovna jako děti!“

„Odkud mám radostné vědomí, takové právě, jako mužík, kteréž působí klid mé duše? Odkud jsem je vzal?“

„Já, vychovaný s ponětím o Bohu, vychovaný jako křesťan, naplniv veškeren život svůj těmi duševními statky, jichž mně poskytlo křesťanství, já, jenž oplývám těmi statky a žiju jimi, jednám jako děti, nechápu jich, ničím je, to jest chci zničiti to, čím jsem živ. A jakmile se dostaví vážný okamžik života, jednám opět jako děti, když mají hlad a je jim zima: jdu k Němu, a ještě méně než děti, když jim matka domlouvá pro dětská čtveráctví, jsem si vědom své chyby a domnívám se, že mé dětinské kousky se mi nevykládají ve zlé.“

„Ano, co vím, k tomu jsem nedospěl rozumem, nýbrž bylo mně to dáno, bylo mně to zjeveno, a sice praví mně to srdce, praví mně to víra v to nejhlavnější, co vyznává církev.“

„Církev? Církev!“ opakoval si Levin, lehl si na druhý bok, opřel loktem hlavu a upřel oči do dáli na stádo, jež s oné strany sestupovalo k řece.

„Mohu-li však věřit ve všechno to, co vyznává církev?“ myslil si Levin, zkoumaje sebe a vymýšleje si všechno možné, co by mohlo porušiti jeho nynější klid. Počal si naschvál připomínati ona dogmata církevní, jež se mu vždy zdávala nejpodivnějšími a pohoršovala ho. „Stvoření? A čím jsem já vysvětloval bytí? Trváním? Ničím? — Ďábel a hřích. — A čím si vysvětluju zlo?… Vykupitel?…“

„Ale já nevím nic, pranic, a nemohu vědět nic jiného, než to, co mně bylo řečeno spolu s ostatními.“

I zdálo se mu nyní, že ani jedno církevní dogma nerušilo toho nejhlavnějšího, totiž víru v Boha a v dobro jako jediný účel člověka.

Pod každé učení církevní bylo možno podstaviti víru ve sloužení pravdě na místě svých vlastních potřeb. A každé ono dogma nejen že nic nerušilo, nýbrž bylo nezbytné, aby se splnil nejdůležitější, stále se na zemi tvořící zázrak, jenž záleží v tom, aby mohl každý společně s milliony nejrozmanitějších lidí, mudrců i bláznů, dětí i kmetů, společně se všemi, s mužíkem, se Lvovem, s Kiti, s žebráky a králi chápati zcela určitě jedno a totéž a budovati onen život duše, jenž sám jediný stojí za to, aby člověk byl živ, a jehož jediného si vážíme.

Leže na zádech, pohlížel nyní na vysoké, čisté nebe. „Což pak nevím, že tam to je nekonečný prostor a že to není okrouhlá klenba? Ale ať si mhouřím oči jakkoli, ať namáhám svůj zrak, jak chci, nemohu to viděti jinak, než v podobě okrouhlé, ohraničené klenby a přese všechny své vědomosti o nekonečnosti prostoru jsem přece úplné práv, když vidím pevnou, blankytnou klenbu, ba jsem mnohem více práv, než kdybych se namáhal, abych viděl dále za ní.“

Levin už přestal přemýšleti a jen jako by naslouchal tajůplným hlasům, jež radostně a starostlivě rozmlouvaly o čemsi mezi sebou.

„Byla by to víra?“ pomyslil si, boje se uvěřiti ve své štěstí. „Bože můj, děkuju ti!“ promluvil Levin, potlačuje zdvíhající se štkání a stíraje oběma rukama slzy, jichž byly plny jeho oči.

XIV

Levin pohlížel před sebe a viděl stádo, pak spatřil svou bryčku, do níž byl zapřažen vraník, a kočího, jenž přijel ke stádu, a o čemsi rozmlouval s pastuchou; pak zaslechl nedaleko sebe hrčení kol a frkání sytého koně, ale tak byl zaujat svými myšlénkami, že ani nemyslil o tom, proč k němu přijíždí kočí.

Napadlo mu to až pak, když kočí přijel až k němu samému a zavolal na něho.

„Baryňa mne posýlá. Pan bratr přijel a ještě nějaký pán.“

Levin vsedl do bryčky a vzal oprati.

Dlouho se nemohl vzpamatovat, jako by se byl probudil ze sna. Díval se na vykrmeného koně s pěnou na stehnech a na krku, kde se oprati třely o kůži; díval se na kočího Ivana, jenž seděl podle něho, a vzpomínal si, že čekal na bratrův příjezd, pomyslil si, že žena má asi starost, že se tak dlouho nevrací, a snažil se uhádnouti, kdo by byl host, jenž přijel s bratrem. I bratr, i žena, i neznámý host představovali se mu nyní jinak než dříve. Zdálo se mu nyní, že jeho poměr ke všem lidem bude jiný.

„K bratrovi nebudu se chovat tak cize, jak bývalo doposud, hádati se nebudeme; nedorozumění s Kiti nebude nijakých; k hostu, ať je kdokoli, budu laskav a přívětiv; také k lidem, k Ivanovi — všechno bude jiné.“

Levin zdržoval napjatými opraťmi frkajícího netrpělivostí koně, jenž by se byl rád proskočil, a ohlížel se chvílemi na Ivana, jenž seděl vedle něho a nevěděl, co dělat s rukama, jež zůstávaly nyní bez práce, a proto stále stlačoval košili, kterou nadouval vítr. Levin by se byl rád s ním dal do řeči; chtěl mu říci, že neměl tak silně stahovat náhřbetník, ale to by bylo vypadalo jako výtka, a Levin si přál přívětivé rozmluvy. Jiného mu však nic nepřicházelo do hlavy.

„Račte držet v pravo, tady je pařez,“ připomenul mu kočí a sám zatáhl za pravou oprať.

„Buď tak dobrý, nech opratí a neuč mne!“ zvolal Levin, rozmrzelý připomenutím kočího. Nikdy nesnesl jakéhokoli připomenutí a právě tak i nyní se rozmrzel a hned zpozoroval k svému zármutku, jak se zmýlil, když předpokládal, že jeho duševní nálada může ihned změniti jeho chování vzhledem k obkličující ho skutečnosti.

Asi čtvrt versty od domu spatřil Grišu a Taňu, již mu běželi vstříc.

„Strejčku Kosťo! Mama taky jde, i dědoušek, a Sergěj Ivánovič a ještě kdosi,“ sdělovaly mu děti, vylézajíce do bryčky.

„Kdo ještě?“

„Takový strašný! A dělá takhle rukama,“ vypravovala Taňa, jež vstala v bryčce a napodobila rukama něčí gesta.

„Je starý nebo mladý?“ ptal se se smíchem Levin, jehož Taniny posuňky upomínaly na někoho.

„Jen aby to nebyl nějaký nepříjemný člověk!“ pomyslil si Levin.

Když přijeli k místu, kde se cesta zahýbala, spatřil Levin příchozí a poznal Katavasova se slaměným kloboukem, an klátí rukama právě tak, jak ukazovala Taňa.

Katavasov rozmlouval rád o filosofii, s níž se obeznamoval z rozmluv s přírodozpytci, kteří se filosofií vlastně nikdy nezabývali; v Moskvě v poslední době Levin se s ním často přel.

Jakmile ho Levin poznal, vzpomněl si ihned na jeden takový rozhovor, v němž se Katavasov pokládal za vítěze.

„Ne, příti se a lehkomyslně vykládati své myšlénky nebudu za nic na světě,“ pomyslil si Levin.

Levin sestoupil s vozu, pozdravil bratra a Katavasova, i poptal se po ženě.

„Vezli Míťu do Okrouhlíka (to byl les hned vedle domu). Kiti mu tam chce upravit místečko. V domě je příliš horko,“ sdělovala mu Dolli. Levin vždy zrazovával ženu, aby neposýlala dítě do lesa, že tam není dosti bezpečno pro dítě, a proto se ho zpráva švakrové dotkla nemile.

„Nosí ho s místa na místo,“ prohodil s úsměvem kníže. „Radil jsem jí, aby zkusila položiti ho jednou také do lednice.“

„Pravila, že přijde na včelník. Myslila, že jsi tam. My tam také jdeme,“ oznamovala mu Dolli.

„Nu, co děláš pořád?“ oslovil ho Sergěj Ivánovič, zůstávaje pozadu za druhými a kráčeje podle bratra.

„Nic zvláštního. Zaměstnávám se jako vždycky hospodářstvím,“ odvětil Levin. „Nu což, na dlouho jste přijeli? Tak dávno tě už čekáme.“

„Asi na dvě neděle. Mám plno práce v Moskvě.“

Při těch slovech se oči bratří setkaly a Levin přes to, že vždy a nyní obzvláště si přál, aby se choval k bratrovi laskavě a hlavně prostě, pocítil přece, že mu nemůže klidně hleděti do očí. Spustil tedy oči a nevěděl, co mluvit.

Probíraje různé předměty, o nichž by se dalo mluvit se Sergějem Ivánovičem, jež má tento rád a které by je nepřivedly k rozmluvě o srbské vojně a slovanské otázce, na něž Sergěj Ivánovič narážel připomenutím o svém moskevském zaměstnání, vzpomněl si Levin na bratovu knihu.

„Což, byla někde recense o tvé knize?“ optal se bratra.

Sergěj Ivánovič se usmál, maje za to, že se Levin ptá úmyslně.

„Nikdo se o to nestará a já sám nejméně,“ prohodil Sergěj Ivánovič. „Podívejte se, Darje Alexandrovno! bude pršet,“ dodal pak, ukazuje deštníkem na bílé mráčky, jež se zdvíhaly nad vrcholy osik.

Těchto několik slov, pronesených Sergějem Ivánovičem dostačilo, aby chladný poměr mezi bratry, jehož se chtěl Levin vystříci, nabyl opět platnosti.

Levin přistoupil ke Katavasovu.

„To jste hodný, že jste vzpomněl konečně na nás,“ řekl mu Levin.

„Dávno jsem se už chystal. Nu, nyní si porozprávíme. Spencera jste přečetl?“

„Ne, nedočetl jsem,“ odpověděl Levin. „Ostatně, teď už ho nepotřebuju.“

„Jak to? To je zajímavé. Proč?“

„Přesvědčil jsem se, že rozřešení otázek, které mne zajímají, nenajdu u něho, ani u jiných, jemu podobných spisovatelů. Nyní…“

Ale klidná, veselá tvář Katavasova ho náhle překvapila, že se mu zželelo své dosavadní nálady, jež by počínající se rozmluvou patrně musila utrpěti, a proto, vzpomněv si na své předsevzetí, se zarazil.

„Ostatně, později si o tom promluvíme,“ dodal. „Chcete-li jíti na včelník, tedy půjdeme tady, po této pěšince,“ obrátil se Levin ke všem.

Když přišli po úzké pěšince na neposečený palouk, pokrytý po jedné straně samými pestrými květy „Dne a noci“, mezi nimiž trčely vysoké, tmavozelené stonky čemeřice, usadil Levin své hosty v hustém, osvěžujícím stínu mladých osik na lávky a klády, schvalně zde připravené pro navštěvovatele včelníků, bojící se včel, a sám se odebral do ohrady pro chléb, okurky a čerstvý med pro děti i pro vzrostlé.

Kráčeje co možná klidně a zvolna a pozoruje bzukot včel, jež čím dál, tím hojněji poletovaly kolem něho, přišel po pěšině k chaloupce. U samých dveří zapletla se mu jedna včela do vousů a tenounce zahvízdala, ale Levin jí opatrně pomohl na svobodu. V tmavé síňce sňal s kolíku, zaraženého do stěny, svou síťku, dal si ji na hlavu, vstrčil ruce do kapes a vstoupil opatrně do ohrady, v níž na posečeném trávníku stály v pravidelných řadách úly, přivázené lýkem ke kolům. Uprostřed stály samé dopodrobna mu známé úly, z nichž každý měl svou historii. Dále u plotů stály nové úly s mladými roji, zasazenými teprv letos. Před výletem hemžili se trouti a hrající si včely, kroužíce a tlačíce se na jednom místě, mezi nimi pak vyletovaly a přilétaly stále v jednom směru dělnice, létající do lesa na kvetoucí právě lípy pro vzatku a vracející se do úlů se vzatkou.

V jeho uších stále se ozývaly různé zvuky: tu zazvonila vedle něho bystře letící dělnice, zaujatá svou prací, tu bzučel zahálčivý trout, tu se ozýval bzukot poplašených včel hlídaček, střehoucích svůj majetek a chystajících se k útoku na nepřítele. Na druhé straně ohrady strouhal starý včelař obruč a nepozoroval Levina. Levin na něho nezavolal, nýbrž stanul uprostřed včelníku.

Byl rád, že je na chvíli sám a že si může oddechnouti od skutečnosti, jež značně už utlumila jeho náladu.

Vzpomněl si, že se už rozmrzel na Sergěje Ivánoviče, že byl k němu chladným, a s Katavasovem že už započal lehkomyslný rozhovor.

„Což by to byla bývala jen okamžitá nálada, jež zmizí a nezůstaví po sobě ani stopy?“ pomyslil si Levin.

Ale v týž okamžik se vrátila jeho nálada a on zpozoroval s duševní radostí, že se v něm přihodilo cosi nového a důležitého. Skutečnost přitlumila jen na chvíli duševní klid, jejž byl právě nalezl, a nyní shledával se s ním zas úplně ve svém nitru.

Právě jako včely, jež létaly kolem něho, hrozily mu a nedávaly mu pokoje, zbavujíce ho fysického klidu, nutily ho, aby se krčil a uhýbal se jim, právě tak i starosti, jež ho obstoupily od toho okamžiku, když usedl do bryčky, zbavovaly ho klidu duševního; ale to trvalo jen potud, dokud se nacházel uprostřed nich. Jako ho včely nezbavily síly tělesné, tak zůstala v něm neporušenou i nově pocítěná jeho síla duševní.

XV

„Víš-li pak, Kosťo, s kým jel Sergěj Ivánovič?“ prohodila Dolli, když byla podělila děti okurkami a medem. „S Vronským! On jede do Srbska.“

„A sice ne sám, nýbrž vede celou škadronu na svůj náklad!“ dodal Katavasov.

„On je na to,“ mínil Levin. „A což pořád ještě jedou dobrovolníci?“ dodal, pohlédnuv na Sergěje Ivánoviče.

Sergěj Ivánovič neodpovídal, nýbrž opatrně vytahoval nožíkem z číšky, v níž ležel kus medové plásti, živou ještě včelu, jež uvázla ve vysáklém medu.

„A jak! Měli byste vidět, co se dálo včera na nádraží,“ pravil Katavasov, zvučně překousnuv okurku.

„Jak tomu vlastně mám rozumět? Pro Boha, vysvětlete mně, Sergěji Ivánoviči, kam jedou všichni ti dobrovolníci, s kým budou bojovat?“ optal se starý kníže, pokračuje patrně v rozmluvě, která začala už za nepřítomnosti Levina.

„S Turky,“ odpověděl Sergěj Ivánovič, klidně se usmívaje, když se mu podařilo vytáhnout zčernalou od medu včelu, jež malomocně protahovala nožky, a sešoupl ji s nože na tuhý osikový lupen.

„A kdo vypověděl Turkům vojnu? Ivan Ivánovič Ragozov a hraběnka Lidie Ivánovna s paní Stahlovou?“

„Nikdo vojny nevypověděl, ale lidé jsou jati soustrastí k utrpení bližních a chtějí jim pomoci,“ namítl Sergěj Ivánovič.

„Ale kníže nemluví o pomoci,“ prohodil Levin, stavě se na stranu knížete, „nýbrž o vojně. Kníže chce říci, že se soukromé osoby nemohou súčastniti vojny bez dovolení své vlády.“

„Kosťo, podívej se, to je včela! Uvidíš, že nás poštípají!“ zvolala Dolli, ohánějíc se před vosami.

„Vždyť to ani není včela, je to vosa,“ uspokojil ji Levin.

„Nu tedy, jakou že máte theorii?“ ptal se s úsměvem Katavasov, vybízeje Levina patrně k hádce. „Proč myslíte, že soukromé osoby nemají práva?“

„Moje theorie je taková: vojna jednak je taková zvířecí, ukrutná a hrozná věc, že ani jediný člověk, nemluvě už o křesťanovi, nemůže osobně na sebe vzíti odpovědnost za početí vojny; to může jen vláda, které je to povinností, když byla donucena. Jednak pak dle vědeckých ponětí a dle zdravého smyslu občané se v státních záležitostech, zejména týkají-li se vojny, vzdávají své osobní vůle.“

Sergěj Ivánovič i Katavasov ozvali se současně s hotovými už námitkami.

„V tom to právě vězí, brachu, že mohou býti případy, kdy vlády nevyhovuje vůli občanů, a pak společnost projevuje svou vůli,“ pravil Katavasov.

Ale Sergěj Ivánovič neschvaloval patrně takového mínění. Zamračil se při slovech Katavasova a pronesl své mínění:

„Nadarmo hledíš tak na onu otázku. Nejedná se zde o prohlášení vojny, nýbrž proste o projev lidského, křesťanského citu. Tam zabíjejí bratry jedné krve a jedné víry jako my. Nu, dejme tomu, že ani ne bratry, ne lidi jedné s námi víry, a vůbec lidi, ženy, starce. Cit se bouří v nás Rusech a lidé spěchají, aby pomohli zastaviti ony hrůzy. Představ si, že bys šel po ulici a uviděl bys, že opilí lidé bijou ženu nebo dítě; myslím, že bys se neptal, byla-li tomu člověku vyhlášena vojna nebo ne, a že bys se na něho vrhl a zastal bys se toho, komu ubližují.“

„Ale nezabil bych ho,“ namítl Levin.

„Nikoli, zabil bys ho.“

„Nevím. Kdybych to uviděl, jednal bych, jak by mně kázal bezprostřední cit; ale napřed nemohu říci, co bych učinil. Ale podobného bezprostředního citu pro utiskování Slovana není a býti nemůže.“

„Snad pro tebe ne. Ale pro jiné jest,“ pravil nevrle Sergěj Ivánovič. „Mezi lidem se zachovalo podání o pravoslavných bratřích, již stenají pode jhem ,bezbožných Turků‘. Lid uslyšel o utrpení svých bratří a promluvil.“

„Dost možná,“ pravil vyhýbavě Levin, „ale já toho nepozoroval. Jsem také kus národa, a cit takový se ve mně neozval.“

„Já také ne,“ ozval se kníže. „Byl jsem v západní Evropě, čítal jsem noviny a přiznávám se vám, že — bylo to ještě do bulharských úžasů — nikterak jsem nemohl pochopit, kterak se to stalo, že Rusové tak z nenadání si zamilovali bratří Slovany, kdežto já k nim necítím nijaké lásky? Rmoutil jsem se proto, myslil jsem, že jsem nějaký nezdara, nebo že Karlovy Vary tak na mne působí. Ale když jsem se sem vrátil, uspokojil jsem se: vidím, že jsou i kromě mne lidé, kteří mají smysl pouze pro Rusko a ne pro bratří Slovany. Na příklad Konstantin.“

„Osobní mínění nemá při tom nijakého významu,“ namítl Sergěj Ivánovič. „Na osobní mínění se nemůže hledět, když promluvilo celé Rusko, celý národ.“

„Ale odpusťte. Já toho nepozoruju. Lid nemá o tom ani ponětí,“ zvolal kníže.

„Ne, papa… Jak pak nemá? Což v neděli ve chrámě?“ ozvala se Dolli, jež naslouchala rozhovoru. „Buď tak hodný, přines ručník,“ obrátila se k stařečkovi včelaři, jenž s úsměvem pohlížel na děti. „Není možná, aby všichni…“

„Nu, a co bylo v neděli ve chrámě? Duchovní obdržel rozkaz, aby přečetl vyzvání. On přečetl. Oni ničemu nerozuměli a vzdychali jako při každém kázání,“ pokračoval kníže. „Pak jim oznámili, že bude ve chrámě sbírka na bohumilý podnik; nu, vytáhli po kopejce a dali, ale nač dali, sami nevědí.“

„Není možná, aby lid nevěděl. V lidu trvá povždy vědomí svých osudů, a v takových minutách, jako jsou nynější, se mu to stává jasným,“ tvrdil sebevědomě Sergěj Ivánovič, pohlížeje na starého včelaře.

Hezký stařeček s černou, prošedivělou bradou a hustými, stříbrnými vlasy, stál nehybně s miskou medu a laskavě a klidně pohlížel shora na sedící pány, jimž patrně nerozuměl, a nenamáhal se, aby porozuměl.

„Inu ovšem,“ prohodil stařec na slova Sergěje Ivánoviče, významně kývaje hlavou.

„Nu, vidíte; optejte se ho. On neví o ničem, a ani nemyslí na to,“ pravil Levin. „Slyšel jsi, Michajlyči, o vojně?“ obrátil se k němu. „Nu, o tom, co četli ve chrámě? Co o tom soudíš? Máme jít bojovat pro křesťany?“

„Nač bychom my soudili? Alexander Nikolájevič Imperator rozsoudil za nás, a rozsoudí i ve všech druhých záležitostech. On ví lépe než my. Mám ještě přinést chlebíčka? Chasníčkovi mohu dát ještě?“ obrátil se stařík k Darji Alexandrovně, ukazuje na Grišu, jenž hryzl poslední kousek kůrky.

„Což bych se ptal,“ namítal Sergěj Ivánovič; „viděli jsme a vidíme sta a sta lidí, kteří všechno opouštějí, aby mohli posloužiti spravedlivé věci, přicházejí ze všech konců Ruska a přímo i jasně pronášejí své myšlénky i své tužby. Přinášejí své groše, anebo sami jdou a zřejmě povídají, proč? Co to tedy znamená?“

„Znamená to dle mého,“ odpovídal Levin, jenž se počínal rozhorlovat, „že v osmdesátimillionovém národě vždy se najdou ne sta, jako nyní, nýbrž desítitisíce lidí, kteří přišli o společenské postavení, lidí ztracených, kteří jsou každé chvíle hotovi vstoupiti — do bandy Pugačova, nebo jíti do Chivy, do Srbska…“

„Pravím ti, že ne sta, a ne lidé ztracení, nýbrž nejlepší představitelé lidu!“ namítl Sergěj Ivánovič tak rozhorleně, jako by hájil poslední svůj majetek. „A což sbírky? Jimi rozhodně celý národ vyjadřuje svou vůli.“

„Ach slovo ,národ‘ je příliš neurčité,“ pravil Levin. „Písaři volostní, učitelé a z mužíků jeden z tisíce snad ví, oč jde. Ostatních osmdesát millionů, jako tadyhle Michajlyč, nejen že nevyjadřují své vůle, nýbrž nemají ani nejmenšího ponětí, o čem by měli vyjadřovati svou vůli. Jaké tedy máme právo tvrditi, že je to vůlí národa?“

XII

Zkušený dialektik Sergěj Ivánovič víc nenamítal a převedl hovor na jiný předmět.

„Nu, chceš-li cestou arithmetiky poznávati ducha národa, pak je ovšem těžko toho docíci. Hlasování není u nás zavedeno, a nemůže býti zavedeno, protože jím se vůle národa nevyjadřuje. Ale jsou k tomu jiné prostředky. Je to cítit ve vzduchu, cítí se to srdcem. Nemluvím o těch spodních proudech, jež se valí v nehybném jinak moři lidu, a o nichž ví každý nepředpojatý člověk; ale pohleď na společnost v užším smysle. Všechny nejrozmanitější strany intelligentního světa, jindy tak nepřátelské mezi sebou, spojily se všechny v jedno. Přestal všechen rozdíl, všechny veřejné orgány tvrdí jedno a totéž, všechny pocítily elementární sílu, která je uchvátila a nese všechny v jednom směru.“

„Nu, časopisy píšou všechny stejně,“ souhlasil kníže. „To je pravda. Tak už stejně křičí jako žáby před deštěm. Pro jejich křik není pranic slyšet.“

„Žáby, nežáby — já noviny nevydávám a hájiti jich nehodlám; ale já mluvím o souhlase v kruzích intelligence,“ hájil se Sergěj Ivánovič, obraceje se k bratrovi. Levin chtěl namítnouti něco, ale starý kníže mu nedal promluviti.

„Nu, o tom souhlase bylo by možno ledaco povědět,“ ozval se kníže. „Mám zetě, Štěpána Arkáďjeviče, znáte ho. Má nyní dostati místo člena zastupujícího komitét komisse a ještě nějak tak dále, už si to nepamatuju. Dělat tam ovšem nebude nic — nu, což Dolli, vždyť to není žádné tajemství! — ale bude mít osm tisíc služného. Zkuste se ho optat, je-li potřebna jeho služba, a on vám dokáže, že je ze všech nejpotřebnější. On je člověk pravdivý, ale není možná nevěřiti v užitečnost osmi tisíc.“

„Ach ano, on mne žádal, abych vyřídil Darji Alexandrovně, že obdržel ono místo,“ vyřizoval nevrle Sergěj Ivánovič, jemuž se zdálo, že poznámka knížete sem nepatřila.

„A tak se to má také se souhlasnými projevy časopisů. Mně to kdosi vysvětloval: jak začne vojna, mají dvakrát tolik příjmů. Kterak by tedy neměly tvrditi, že osudy národa a Slovanstva… atd.?“

„Je mnoho časopisů, jež nemám rád, ale to je nespravedlivé,“ pravil Sergěj Ivánovič.

„Postavil bych jedinou podmínku,“ pokračoval kníže. „Alphonse Karr to rozkošně napsal před válkou s Pruskem. ,Máte za to, že vojna je nezbytna? Dobře. Kdo hlásá vojnu, do zvláštní, přední legie s ním, a nechť žene útokem v čele všech ostatních!‘“

„Pěkně se tam budou vyjímat redaktoři!“ hlasitě se zasmál Katavasov, představiv si známé mu redaktory v oné přední vybrané legii.

„Dejte pokoj; vždyť by utekli,“ ozvala se Dolli, „jen by ostatním překáželi.“

„A když budou utíkat, ze zadu do nich z kartáčů, anebo postavit za nimi kozáky s důtkami,“ vedl svou kníže.

„To je žert, a nehezký žert, odpusťte kníže,“ pravil Sergěj Ivánovič.

„Nenahlížím, že by to byl žert, když…“ pravil Levin; ale Sergěj Ivánovič mu vskočil do řeči.

„Každý člen lidské společnosti má vykonávati svoji povinnost,“ vysvětloval Sergěj Ivánovič. „Myslitelé konají svou povinnost tím, že vyjadřují obecné mínění. Jednomyslný, rozhodný projev obecného mínění je zásluhou veřejného tisku a spolu veleradostným zjevem. Před dvaceti lety bychom byli mlčeli, ale nyní se ozývá hlas ruského národa, jenž je hotov vstáti jako jeden muž a přinésti sebe v obět za utlačované bratry. To je veliký krok a záruka síly.“

„Ale vždyť nebudou se jen obětovati, nýbrž budou také zabíjeti Turky,“ pravil ostýchavě Levin. „Národ obětuje a je hotov obětovat pro svou duši, ale ne na vraždění Turků,“ dodal, spojuje bezděky rozhovor s myšlénkami, jež ho tak zajímaly.

„Kterak pro duši? To je, víte, pro přírodozpytce choulostivý výraz. Co to je duše?“ ptal se s úsměvem Katavasov.

„Ó, vy víte!“

„Nu, na mou čest, ani nejmenšího ponětí nemám!“ zvolal Katavasov a hlasitě se zasmál.

„,Nepřinesl jsem mír, ale meč‘, praví Kristus,“ namítl se své strany Sergěj Ivánovič, uváděje prostě, jako nejsrozumitelnější věc právě to místo z evangelia, nad nímž se Levin vždy nejvíce pozastavoval.

„Ano, ano,“ ozval se opět stařík, jenž stál vedle nich, odpovídaje těmi slovy na pohled Sergěje Ivánoviče, jenž náhodou se obrátil k němu.

„Nu, báťuško, jste přemožen, přemožen, úplně přemožen!“ vesele zvolal Katavasov.

Levin se zarděl nespokojeností, nikoli proto, že byl přemožen, nýbrž proto, že se nezdržel a dal se do sporu.

„Ne, nemohu se s nimi příti,“ pomyslil si. „Oni mají neproniknutelné brnění a já jsem nahý.“

Viděl, že bratra a Katavasova nepřesvědčí, a ještě méně, věděl, že je možno, aby mohl sám s nimi souhlasiti. To, co hlásali oni, byla táž hrdopyšnost rozumu, která i jeho div nezahubila. Nemohl souhlasiti, aby několik tuctů lidí, k nimž náleží i jeho bratr, měli právo na základě toho, co jim povídá několik set přicházejících do hlavních měst mluvků dobrovolníků, tvrditi, že právě oni spolu s časopisy vyjadřují vůli a úmysl národa, a sice takový úmysl, jehož cílem má býti pomsta a vražda. Nemohl s tím proto souhlasiti, že sám neviděl projevů podobných myšlének v lidu, uprostřed kterého žil, a že nenacházel podobných myšlének v sobě, ač sebe nemohl pokládati za nic jiného než za jednoho z těch lidí, z nichž se skládá ruský národ; zejména však proto, že spolu s lidem nevěděl a nemohl vědět, v čem záleží obecné blaho, ale naproti tomu dobře věděl, že onoho obecného blaha možná dosáhnouti jen přísným plněním onoho zákona dobra, jenž je dán každému člověku, a proto si nemohl přáti vojny a hlásati ji, ať už z jakýchkoli důvodů. Tvrdil spolu s Michajlyčem a s lidem, jenž myšlénku svou vyjádřil podáním o povolání Varjagů: „Panujte a vládněte nad námi. S radostí vám slibujeme úplnou pokornost. Veškeru práci, všechno zlehčování, všechny oběti přejímáme na sebe; ale nesoudíme a nerozhodujeme.“ A nyní prý národ dle slov Sergějů Ivánovičů se zříká toho práva, koupeného za tak drahou cenu.

Byl by ještě rád řekl, že, je-li obecné mínění neomylným soudcem, nejsou revoluce a kommuna zrovna tak oprávněny jako ruch ve prospěch Slovanů? Ale to byly samé myšlénky, jež nemohly ničeho rozhodnouti. Jediné, co bylo nade vši pochybnost zřejmé, bylo to, že spor nyní dráždí Sergěje Ivánoviče, a proto by bylo špatné, kdyby pokračoval ve sporu; umlkl tedy a obrátil pozornost hostí na to, že se sebraly mraky a že bude líp uchýliti se před deštěm domů.

XVII

Kníže se Sergějem Ivánovičem sedli do bryčky a odejeli; ostatní společnost šla rychlejším krokem domů pěšky.

Ale mračno, chvílemi bělavé, chvílemi zas zčernalé, blížilo se tak rychle, že musili ještě více zrychliti krok, aby přišli domů dříve, než spustí déšť. Přední oblaka, nízká a černá jako dým se sazemi, běžela neobyčejně rychle po obloze. Byly ještě dvě stě kroků od domu, a už se zdvihl vítr, i každý okamžik mohl spustit liják.

Děti běžely napřed s poděšeným a spolu s radostným křikem. Darja Alexandrovna, jež měla co dělat se sukněmi, jež se jí ovíjely kolem nohou, už nekráčela, nýbrž běžela, nespouštějíc očí s dětí. Mužští, přidržujíce klobouky rukama, šli dlouhými kroky. Byli už u samého domu, když veliká krůpěj spadla a roztříštila se o kraj žlábku. Děti a za nimi vzrostlí veběhli za veselého hovoru pod ochrannou střechu.

„Kde je Kateřina Alexandrovna?“ otázal se Levin Agafje Michajlovny, jež se s ním setkala v předsíni, nesouc na ruce šátky a plédy.

„My jsme myslili, že je s vámi?“

„A Miťa?“

„Bezpochyby v Okrouhlíku; chůva je také s nimi.“

Levin jí vytrhl plédy a běžel do lesa.

Za tu krátkou chvíli rozšířil se mrak tolik, že zakryl svým středem slunce a nastalo šero jako při zatmění. Vítr, jako by stál na svém, zdržoval urputně Levina, a trhaje listí i květ s lip a odhaluje podivným způsobem bílé větve bříz, ohýbal všechno k jedné straně: akácie, květiny, lopuchy, trávu i vrcholky stromů. Děvčata, jež pracovala v sadu, přeběhla s kvikotem pod střechu ratejny. Bílá záclona valícího se lijáku zahalila už celý vzdálený les, velkou čásť nejbližšího pole a kvapně se blížila k Okrouhlíku. Ve vzduchu bylo cítiti vláhu deště, jenž se tříštil ve vodní prach.

Shýbaje hlavu, aby snáze mohl vzdorovati větru, jenž mu trhal z rukou šátky, blížil se Levin už k lesu a zahlédl cosi bělajícího se za dubem, když náhle vše kolem něho vzplanulo, země kolkolem se vzňala plamenem a nad jeho hlavou jako by pukla klenba nebeská. Když otevřel oslepené oči, zpozoroval především s úžasem skrze hustou záclonu deště, jenž ho už dělil od Okrouhlíku, podivnou změnu na zeleném vrcholku známého mu dubu prostřed lesa. „Což by do něho bylo uhodilo?“ pomyslil si Levin; ale sotva v jeho hlavě kmitla ona myšlénka, vrcholek dubu se sklonil na stranu a rychlým pohybem zmizel za ostatními stromy. V tom se již ozval třesk, provázející pád ohromného stromu mezi větve jiného stromoví.

Svit blesku, rána hromu a pocit okamžitého ochlazení po celém těle slily se pro Levina v jediný dojem úžasu.

„Bože můj, Bože můj! Kéž by ne na ně!“ zašeptal Levin.

Ale ačkoli ho ihned napadlo, že nemá smyslu jeho prosba, aby se dub neskácel na ně, když už ležel na zemi, opakoval ji nicméně, neboť seznával, že nemůže učiniti nic, co by bylo platnějšího než ona modlitba.

Když přiběhl k místu, kde se obyčejně zdržovaly, nenašel nikoho.

Nacházely se na druhém konci lesa pod starou lipou a volaly na něho. Dvě postavy v tmavých šatech, ač nedávno byly ve světlých, stály sehnuty nad něčím. To byly Kiti a chůva. Déšť už přestával a počínalo se vyjasňovati, když k nim Levin přiběhl. Dolejší část chůviných šatů byla sucha, ale na Kiti šaty promokly naskrz a přilíply jí k tělu. Ač už přestalo pršet, stály pořád v témž postavení, jaké zaujaly, když uhodil hrom. Stály sehnuté nad dětským vozíkem se zelenou stříškou.

„Živi, celi? Chvála Bohu!“ zvolal Levin, brodě se kalužemi, jež nevsákly ještě do země, a maje plné botky vody, přiběhl k nim.

Ruměná, mokrá tvář Kitina byla k němu obrácena a bojácně se usmívala z pod klobouku, jenž změnil svůj tvar.

„Že se hříchu nebojíš! Nechápu, jak můžeš býti tak neopatrna,“ zvolal hněvivě na ženu.

„Bůh ví, že za to nemohu. Právě jsme chtěly jíti domů, když Miťa počal dovádět. Musili jsme ho převinout. Sotva že jsme…“ počala se omlouvati Kiti.

Miťa k úrazu nepřišel, byl suchý a neprobudil se ani.

„Nu, chvála Bohu! Odpusť, sám nevím, co mluvím!“

Sebrali mokré plenky; chůva vzala dítě na ruce a šla domů. Levin kráčel podle ženy a jako by ji prosil za odpuštění, že se tak zapomněl, tiskl jí tiše ruku, aby chůva neviděla.

XVIII

Během toho dne při nejrůznějších rozmluvách, jichž se účastnil více jen jako by zevní stránkou svého rozumu, pociťoval Levin přes to, že se zklamal v domněnce, že se rázem změní, jak je srdce jeho naplněno radostí.

Po dešti bylo příliš mokro, tak že nebylo možno jíti na procházku; mimo to mraky stále se držely nad horizontem, a tu i tam na vzdáleném kraji oblohy se zablesklo a zarachotil hrom. Celá společnost strávila zbytek dne v domě.

Sporů více nebylo; naopak po obědě nacházela se celá společnost v nejrůžovějším rozmaru.

Katavasov s počátku bavil dámy svými originálními žerty, jež se vždy velmi líbily, když se někdo poprvé s ním seznámil. Potom však na vyzvání Sergěje Ivánoviče sděloval zajímavé výsledky svých pozorování o různosti povah, ano i fysiognomie samiček a samečků much, a o jejich životě. Sergěj Ivánovič také byl vesel a při čaji na vyzvání bratrovo vyložil své náhledy na budoucnost východní otázky, a sice tak prostě a zajímavě, že ho všichni poslouchali s napjetím.

Jen Kiti nemohla poslouchat do konce; přišli pro ni, aby šla koupat Miťu.

Za několik minut na to povolali do dětské komnaty i Levina.

Levin nechal svůj čaj na stole a lituje, že ho vytrhli od zajímavého výkladu, spolu však pocítiv znepokojení, proč ho volají do dětské komnaty, neboť se to stávalo jen v důležitých případech, odešel od společnosti.

Přes to, že nedokončený ještě plán Sergěje Ivánoviče, jak osvobozený čtyřicetimillionový slovanský svět započne spolu s Ruskem novou epochu v dějinách světových, velice ho zajímal jako něco pro něho zcela nového, a přes to, že ho znepokojovala zvědavost a bázeň, proč ho volají, přece jakmile vyšel ze salonu a byl sám, ihned si vzpomněl na své dnešní ranní úvahy. A hned všechny ty domněnky o významu slovanského živlu v historii světové zdály se mu tak nepatrnými v poměru k tomu, co se dálo v jeho duši, že okamžitě zapomněl na všechno a vmyslil se v tu náladu, ve které se nacházel ráno.

Nepřipomínal si nyní, jako jindy dělával, celý chod myšlének. Neměl toho zapotřebí. Vmyslil se přímo v ten cit, jenž ho řídil a jenž byl ve spojení s oněmi úvahami, a tu se přesvědčil, že je nyní onen cit v jeho duši mnohem silnějším a určitějším než prve. Nepřihodilo se mu více to, co se dálo jindy, když, chtěje nabyti klidné mysli, musil obnoviti ve své hlavě celý chod myšlének, aby vzbudil spojený s nimi pocit. Nyní naopak pocit radosti a spokojenosti byl živějším než dříve a myšlénky táhly teprve v zápětí citu.

Kráčel po terrasse a pohlédl na dvě hvězdy, jež se už kmitaly na ztemnělém nebi, a náhle ho napadlo: „Vždyť, když jsem pohlížel na nebe, pomyslil jsem si, že obloha, kterou vidím, není nepravdou; při tom jsem však myšlénku nezakončil, něco jsem si zatajil,“ uvažoval nyní Levin. „Ale ať je to cokoli! Námitky jsou nemožné. Potřebuju se jen zamysliti — a všechno se vysvětlí.“

Vstupuje do dětské světnice, vzpomněl si teprve, co to bylo, co si ráno zatajil. Byla to myšlénka, že, jestliže hlavním důkazem jsoucnosti Boha jest jeho zjevení, že jest dobro, proč se ono zjevení omezuje pouze na církev křesťanskou? V jakém poměru nachází se k onomu zjevení víra budhistů, mahomedánů, kteří také vyznávají a konají dobro?

Zdálo se mu, že má odpověď na onu otázku; ale neměl času, aby si ji vyslovil, neboť už vkročil do dveří.

Kiti stála s vykasanými rukávy u vany nad šplíchajícím se v ní dítětem; když zaslechla mužovy kroky, obrátila se a s úsměvem na tváři zvala ho k sobě. Jednou rukou držela pod hlavou tlusťoučkého chlapečka plavajícího na znaku a třepajícího nožkami, druhou rukou vyždímala nad ním houbu.

„Nu vidíš, jen se podívej, jen se podívej!“ pravila, když muž přistoupil k ní. „Agafja Michajlovna měla pravdu. On už poznává.“

Šlo o to, že Miťa od tohoto dne patrně už poznával všechny osoby, které vídal kolem sebe.

Jakmile Levin přistoupil k vaně, učiněn byl pokus, jenž se úplně vydařil. Kuchařka, kterou schválně proto zavolali, nahnula se nad dítětem. Miťa svraštil obočí a zavrtěl nevrle hlavou. Nahnula se k němu Kiti a úsměv se rozlil po jeho tváři, chopil se ručkama houby a zabroukal tak spokojeně a radostně, že nejen Kiti a chůva, nýbrž i Levin neočekávaně zaplesal.

Kiti zdvihla chlapečka na jedné ruce z vany, opláchli ho čistou vodou, zahalili prostěradlem, utřeli a s pronikavým křikem ho podali matce.

„Já jsem ráda, že ho začínáš mít rád,“ pravila muži Kiti, když si s dítětem u prsu sedla na obvyklé své místo. „Jsem tomu velice ráda. Mne to už začínalo rmoutit. Ty’s říkal, že ničeho pro něho necítíš.“

„Ne, což pak jsem tvrdil, že ničeho necítím? Říkal jsem jen, že jsem se zklamal.“

„Jak? V něm jsi se zklamal?“

„Ani tak ne v něm, jako ve svých citech; očekával jsem více. Čekal jsem, že se z nenadání rozlije ve mně jakýsi nový radostný pocit. A tu místo radostného pocitu ošklivost, soustrast…“

Kiti ho pozorně poslouchala, navlékajíc nad dítětem na tenké své prsty prsteny, jež svlékla před koupáním Miti.

„A hlavně, že má člověk více strachu a soustrasti, než potěšení. Dnes po té hrůze při bouřce jsem pochopil, jak ho mám rád.“

Kiti zářila úsměvem.

„A ty jsi se velice ulekl?“ ptala se Levina. „Já také; ale nyní se mi to zdá hroznějším než tam. Půjdu se podívat na dub. A jak je Katavasov příjemný! Vůbec celý den bylo dnes tak blaze. Vidíš, když chceš, jsi k Sergěji Ivánoviči velmi laskav… Nu, jdi k nim. Po koupání je zde vždycky horko a plno páry…“

XIX

Když Levin vyšel ze světnice a ocitl se opět o samotě, vzpomněl si hned zase na myšlénku, která mu nebyla zcela jasná.

Na místě, aby šel do salonu, odkud k němu zalétaly hlasy, zastavil se na terrasse, opřel se o zábradlí a zahleděl se na nebe.

Setmělo se úplně, a na jihu, kam se díval, byla obloha bez oblaků. Mračna stála na druhé straně. Tam se chvílemi blýskalo a ozývalo se dunění vzdálené bouřky. Levin poslouchal, jak padaly v zahradě s lip v pravidelných lhůtách kapky, a díval se na známé mu tři hvězdy, tvořící trojúhelník, a na mléčnou dráhu s její rameny, jež procházela oním trojúhelníkem. Při každém zablesknutí mizela nejen mléčná dráha, nýbrž i tři jasné hvězdy; ale jakmile blesk uhasl, objevovaly se opět na svém místě, jako by je tam vrhala nějaká trefná ruka.

„O čem tedy mám pochybnost?“ ptal se Levin sám sebe, předvídaje, že má v duši už hotové vysvětlení oné pochybnosti, ač nevěděl ještě, o čem pochybuje.

„Ano — patrným, pochybnosti nedopouštějícím projevem božstva jsou zákony dobra, které byly dány světu zjevením, a které cítím v sobě. Tím, že jsem si oněch zákonů vědom, pojím se či, lépe řečeno, jsem volky nevolky pojen s druhými lidmi v jednotu věřících, zvanou církev. A což židé, mohamedané, konfuciané, budhisté, co ti jsou?“ položil si znova otázku, jež se mu zdála nebezpečnou. „Bylo by možná, aby sta millionů lidí byla zbavena nejvyšší blaženosti, bez níž život nemá smyslu?“ Zamyslil se, ale ihned se opravil. „Nač se vlastně ptám?“ pravil si. „Ptám se, jaký je poměr všech těch rozmanitých náboženství celého člověčenstva k božství. Ptám se, čím se projevuje Bůh celému světu i s těmi mlhovinami tam nahoře. Co tedy dělám? Mému srdci, mně osobně byla zjevena nezvratná pravda, jíž rozum nemůže postihnouti, a tu jsem si myslil vyjádřiti onu nepostižitelnou pravdu rozumem a slovy.“

„Což nevím, že se hvězdy nepohybují?“ otázal se sám sebe, pohlížeje na jasnou planetu, jež změnila svou polohu nad vrcholkem břízy. „Ale, když pozoruju pohyby hvězd, nemohu si představiti otáčení země a mám tedy pravdu, tvrdě, že se hvězdy pohybují.“

„A což by hvězdaři mohli pochopit a vypočítat něco, kdyby brali do počtu zároveň všechny složité pohyby země? Všechny podivuhodné vývody jejich o vzdálenostech, tíži, pohybech a perturbacích nebeských těles zakládají se pouze na zdánlivém pohybu hvězd kolem domněle nehybné země, zakládají se na onom pohybu, jenž se děje nyní přede mnou, a jenž se zdál takovým millionům lidí po mnoho věků, bude věčně stejný a vždy bude možno kontrolovať dnešní výpočty. A právě tak, jako by byly pochybné a liché závěry astronomů, kdyby se nezakládaly na pozorování viditelného nebe vzhledem k jednomu meridianu a jednomu horizontu, právě tak liché a pochybné byly by moje závěry, kdyby se nezakládaly na tom pojmu dobra, který jest a bude pro všechny a vždycky týž, jenž mně byl zjeven křesťanstvím a vždycky může býti v mé duši kontrolován. Co pak se týče otázek o jiných věrách a jejich poměru k božství, o tom nemám práva ani možnosti rozhodovati.“

„Ty’s neodešel?“ ozval se náhle hlas Kiti, kráčející touže cestou do salonu.

„Co je ti? Nepřihodilo se ti něco?“ pravila Kiti, vzhlížejíc upřeně při svitu hvězd na jeho tvář.

Ale přece by nerozeznala výrazu jeho tváře, kdyby jí neozářil blesk, jenž na okamžik shasil hvězdy. Při záři blesku prohlídla si celou jeho tvář a když uviděla, že je klidný a veselý, usmála se.

„Rozumí mně,“ pomyslil si Levin. „Ví, o čem jsem přemýšlel. Mám jí to říci, či ne? Ano, řeknu jí.“ Ale v týž okamžik, kdy chtěl promluvit, oslovila ho Kiti.

„Hleď, Kosťo! buď tak dobrý,“ prosila ho. „Dojdi do úhlové komnaty a podívej se, jak tam všecko připravili pro Sergěje Ivánoviče. Pro mne se to nehodí. A nezapomněli-li postaviti nové umyvadlo?“

„Dobře, hned se podívám,“ odpověděl Levin, vstávaje a líbaje ji.

„Ne, raději o tom nemluvit,“ pomyslil si, když Kiti popošla několik kroků. „Je to tajemství, jehož mám jen já potřebí, jež je pro mne důležito a slovy se nedá vyjádřiti.“

„Nový ten cit mne nezměnil, neučinil mne šťastným, neosvítil mne náhle, jak jsem očekával, podobně jako cit lásky k synovi. Nebylo to ani žádné překvapení. Víra či co to je, sám nevím, vůbec cit onen vstoupil v mou duši v průvodu bolestí a pevně se v ní usadil.“

„Budu se zlobit jako dříve na kočího Ivana, budu se příti, budu vykládati své mínění v nepravý čas, přehrada mezi svatyní svatých mé duše a ostatními lidmi, ba i ženou mojí bude i na dále státi, budu ji jako doposud viniti, když budu míti strach, a pak toho budu želeti, nebudu i nadále chápati rozumem, proč se modlím, ale budu se modliti; avšak můj nynější život, celý můj život, ať se stane se mnou cokoli, ano, každý jeho okamžik nejen že nebude postrádati smyslu jako doposud, nýbrž má zřejmý smysl dobra; neboť leží stále v mé moci, abych jej vložil do něho!“

Konec