ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ať jakkoli se snažili lidé, shromáždění v počtu několika tisíc na jednom nevelikém místě, zohaviti zemi, na níž se tísnili, ať jakkoli ji zatloukali kameny, aby nic na ní nerostlo, ať jakkoli odstraňovali každou vyrážející travičku, ať jakkoli čadili kamenným uhlím a petrolejem, ať jakkoli ořezávali stromy a odháněli všechnu zvěř a ptactvo: vesna byla vesnou už i ve městě. Slunce hřálo, tráva, oživujíc, rostla a zelenala se všude, kde jen ji nevypleli, nejen na trávnících boulevardů, ale i mezi kamennými dlaždicemi, a břízy, topoly a střemcha rozvíjely své lepkavé vonné listy, lípy nalévaly praskající pupeny, kavky, vrabci a holubi vesele stavěli hnízda a mouchy, rozjařené sluncem, bzučely u stěn. Radovali se rostliny, ptáci, hmyz i děti. Ale lidé — velcí, dospělí lidé nepřestali klamati a trápiti sebe a druh druha. Lidé se domnívali, že není posvátné a důležité toto jarní jitro, ani tato krása božího světa, skýtaná pro blaho všech bytostí — krása nalaďující k míru, svornosti a lásce, ale to, co oni sami si vymyslili, aby panovali druh nad druhem.

Tak v kanceláři gubernské věznice nepovažovalo se za svaté a důležité to, že všem zvířatům a lidem byla dána radost a něha vesny, nýbrž to, že včera došla pod jednacím číslem, s razítkem a záhlavím listina, aby dnešního dne, 28. dubna, k deváté hodině ranní byli dodáni z vyšetřovací vazby k soudu vězňové — dvě ženy a jeden muž. Jedna z těchto žen, jakožto zvlášť těžce provinilá, měla býti předvedena zvlášť. A tak podle tohoto nařízení v 8 hodin ráno 28. dubna naddozorce vešel na temnou páchnoucí chodbu ženského oddělení. Za ním vstoupila do chodby žena utrápeného obličeje, kučeravých šedivých vlasů, oděná v blůzku s rukávy pošitými prýmky a opásaná modře lemovaným pasem. Byla to dozorkyně.

— Chcete Maslovou? — ptala se, přistupujíc se službu konajícím dozorcem k jedněm na chodbu se otvírajícím dveřím cely.

Dozorce, rachotě železem, odemkl a otevřel dveře cely, z níž se vyvalil vzduch páchnoucí ještě hůře než na chodbě, a zvolal:

— Maslová, k soudu! — a opět přivřel dveře, vyčkávaje.

I na vězeňském dvoře byl svěží, silný vzduch polí, přivátý větrem do města. Ale na chodbě byl těžký, tyfosní vzduch, prosycený zápachem výkalů, dehtu a hniloby, jenž rázem budil smutek a stesk v každém nově příchozím. I dozorkyně, jež přišla ze dvora, zkusila to na sobě, přes to, že byla zvyklá na špatný vzduch. Když vešla na chodbu, pocítila náhle únavu a ospalost.

V cele bylo slyšeti shon, ženské hlasy a kroky bosých nohou.

— Tak trochu rychleji, Maslová! Povídám, pospěš si! — křikl naddozorce do dveří cely.

Asi za dvě minuty vyšla čilým krokem ze dveří nevysoká, mladá žena plného poprsí, v šedém vězeňském plášti, oblečeném přes bílou blůzu a bílou sukni, rychle se obrátila a postavila vedle dozorce. Na nohou měla tenké punčochy, na punčochách — žalářní střevíce a na hlavě bílý šátek, zpod něhož patrně úmyslně byly vypuštěny kadeře načechraných černých vlasů. V celém obličeji ženině byla zvláštní bělost, jež bývá ve tvářích lidí, kteří ztrávili dlouhou dobu ve vězení, a jež upomíná na klíče bramborů, chovaných ve sklepě. Podobné byly i neveliké široké ruce a bílá plná šíje, již bylo viděti za širokým límcem pláště. V tom obličeji překvapovaly, zejména při oné mdlé bledosti, černé, blýskavé, poněkud opuchlé, ale velmi živé oči, z nichž jedno trochu šilhalo. Šla zpříma, vypínajíc plnou hruď. Vyšedši na chodbu, pohodila trochu hlavou, podívala se dozorci přímo do očí, a zastavila se, připravena splniti vše, co bude na ní žádáno. Dozorce chtěl již zavříti dveře, když jimi vyhlédla bledá, přísná, vrásčitá tvář prostovlasé šedivé stařeny. Stařena chtěla něco pověděti Maslové, ale dozorce přitlačil dveře na hlavu stařeny a hlava zmizela. V cele se zachechtal ženský hlas. Maslová se také usmála a obrátila se k malinkému zamřížovanému okénku ve dveřích. Stařena se k němu přitiskla s druhé strany a chraplavým hlasem pronesla:

— Jen jim nic zbytečného nepovídej, stůj na svém a dost!

— Ech, kdyby to už nějak raději skončilo, hůře nebude, — řekla Maslová, pohodivši hlavou.

— To se ví, že to nějak skončí, — řekl naddozorce se sebevědomým přesvědčením o vlastním důvtipu. — Za mnou, kupředu!

Oko stařeny, jež bylo viděti v okénku, zmizelo a Maslová vyšla doprostřed chodby a hbitými drobnými kroky kráčela za naddozorcem. Sestoupili po kamenných schodech, prošli podle mužských, hlučných, ještě více než v ženském oddělení páchnoucích cel, z jichž dveřních okének je všude doprovázely oči, a vešli do kanceláře, kde již stáli dva vojáci, určení k průvodu. Písař, který tam seděl, dal jednomu z nich listinu, prosycenou tabákovým dýmem a ukázav na Maslovou, řekl: „Vezmi ji s sebou!“ Voják, nižegorodský mužík, s červenou, od neštovic zjízvenou tváří, položil listinu za přeložený rukáv svého pláště, a usmívaje se, mrkl na svého druha, širokolícího Čuvaše, upozorňuje ho na trestanku. Vojáci s Maslovou sestoupili se schodů a zamířili k hlavnímu východu.

Ve vratech hlavního východu otevřela se malinká dvířka a vojáci s trestankou, přestoupivše práh dvířek, vyšli z věznice a kráčeli městem středem dlážděných ulic.

Drožkáři, hokynáři, kuchařky, dělníci, úředníci se zastavovali a zvědavě si prohlíželi trestanku; jiní vrtěli hlavou a myslili si: „Hle, kam vede špatné chování takových lidí!“ Děti s úžasem hleděly na loupežnici a upokojovaly se jen tím, že za ní jdou vojáci a že teď už nic neudělá. Jeden vesnický mužík, jenž prodal uhlí a napil se v hospodě čaje, popošel k ní, pokřižoval se a podal jí kopejku. Trestanka se začervenala, sklonila hlavu a cosi promluvila.

Cítíc obrácené na sebe zraky, úkosem, zpod obočí, neotáčejíc hlavy, dívala se po těch, kdo na ni hleděli, a tato všeobecná pozornost ji těšila. Radostně na ni působil i jarní vzduch, proti vězení čistý, ale bolestno bylo kráčeti po kamenech nohama odvyklýma chůdzi a obutýma do neohrabaných žalářních střevíců, a proto hleděla pod nohy a snažila se kráčeti co možná lehce. Jdouc kolem krupařského krámku, před nímž houpavě se procházeli klidní holubi, div že nezašlápla jednoho siváka; holub se zdvihl a mávaje křídly, proletěl těsně kolem ucha trestanky, ovanuv ji větrem. Usmála se a potom ztěžka vydechla, vzpomenuvši si na své postavení.