ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

I

Manželé Levinovi byli už třetí měsíc v Moskvě. Minula už dávno ona lhůta, kdy Kiti dle nejvěrohodnějších výpočtů lidí, již se v tom vyznají, měla přijít do kouta; ale ona chodila doposud a nebylo nijakých příznaků, že by doba porodu byla nyní blíže, než přede dvěma měsíci. Lékař, akušerka, Dolli, matka a zejména Levin, jenž si nemohl bez úžasu vzpomenouti na to, co nastává, počali být netrpělivi a znepokojeni; pouze Kiti se cítila úplně klidnou a šťastnou.

Seznávala nyní už jasně, jak v ní vzniká nová láska k budoucímu, a pro ni vlastně už žijícímu robátku a s opravdovou radostí se oddávala tomuto novému citu. Nebylo nyní už — přísně vzato — součástkou její těla, nýbrž žilo leckdy i svým vlastním, od ní nezávislým životem. Působilo jí to časem bolest, ale zároveň jí bylo do smíchu novou, podivnou radostí.

Všichni, koho měla ráda, byli kolem ní; všichni byli k ní tak laskaví, tak ji ošetřovali, tolik příjemností pozorovala ve všem, že kdyby netušila a nevěděla, že se to brzy musí změnit, ani by si nepřála lepšího a příjemnějšího živobytí. Jediné, co jí kalilo radost nynějšího života, bylo, že muž nebyl nyní takovým, jakým ho měla ráda a jakým býval na venkově.

Líbil se jí jeho klidný, přívětivý, pohostinný ton na venkově. Ve městě však zdál se jí neustále znepokojeným, starostlivým, jako by se bál, aby někdo neurazil jeho a ještě více ji. Tam na vsi, kde věděl, že je na svém místě, nikam nespěchal a vždy míval nějaké zaměstnání. Zde ve městě neustále spěchal, jako by se bál, aby čeho nezmeškal, a přec neměl pranic na práci. Bylo jí ho líto. Že se jiným lidem nemůže zdáti politování hodným, to dobře věděla; naopak, když se ve společnosti někdy na něho zahleděla, jak se hledívá na milovanou osobu, a snažila se patřiti na něho jako na cizího člověka, aby si představila dojem, jaký působí Levin na jiné, seznávala — a nikoliv bez bázně, aby nebyla žárlivou — že nejen není politování hodným, nýbrž naopak působí velmi milý dojem svou ušlechtilostí, svou ostýchavou, trochu staromodní zdvořilostí k damám, svou mocnou postavou a zvláštní — jak se jí zdálo — výraznou tváří. Ale Kiti neviděla ho jen zevně, nýbrž i uvnitř; věděla, že zde není pravým Levinem; jinak si neuměla určiti jeho nynější duševní stav. Někdy mu učinila v duchu výtku za to, že neumí žíti ve městě; ale jindy sama seznávala, že je mu opravdu těžko zaříditi ve městě svůj život tak, aby jím byl spokojen.

Neboť, opravdu, co tu měl vlastně dělat? V karty hrál nerad. Do klubu nejezdil. Navštěvovat společnost veselých pánů, jako na příklad Oblonský, to už nyní věděla, co to znamenalo. To znamenalo pít a po pitce si zajeti ledakams. Jí se zmocňovala pokaždé hrůza, když si pomyslila, kam zajíždějí v podobných případech mužští. Jezditi do večerních společností? Ale k tomu, jak věděla, bylo zapotřebí míti touhu po sblížení se s mladými damami, a toho si ovšem přáti nemohla. Seděti doma s ní, s matkou a se sestrami? Jakkoli jí samé působily mnoho radostí a zábavy ony vždy stejné domácí rozhovory — „Aliny — Nadiny“, jak starý kníže nazýval ony rozhovory mezi sestrami — pro Levina, jak věděla Kiti, musily býti nad míru nudny. Co mu tedy zbývalo? Pokračovati ve své literární práci? Pokusil se o to skutečně a chodil v první době do knihovny, kde si činil výpisky a sbíral doklady pro svůj spis; ale — jak jí sám pravil — čím méně pracoval, tím méně svobodného času mu zbývalo. Mimo to si jí stěžoval, že zde příliš mnoho mluví o svém spise a následkem toho se jeho myšlénky popletly a ztratily svůj půvab pro něho.

Dobrou stránkou nynějšího jejich života ve městě bylo, že nikdy mezi nimi nedocházelo ke svárům. Ať už to bylo proto, že život ve městě se vede za jiných okolností, aneb že se oba stali opatrnějšími a rozumnějšími v tom vzhledě, svárů ze žárlivosti mezi nimi v Moskvě nebylo, ačkoli se hlavně jich báli, když se stěhovali do města.

Ba, přihodila se ve vzhledě tom důležitá pro ně oba událost, totiž setkání Kiti s Vronským.

Stařičká kněžna Marja Borisovna, jež byla kmotrou Kitinou a vždy ji velice milovala, přála si ji vidět. Ačkoli Kiti ve svém nynějším stavu nikam nejezdila, nemohla přece odepříti přání stařičké kmotry, přijela k ní s otcem na návštěvu a zastala tam náhodou Vronského.

Jediné, co si mohla Kiti vytknouti při onom nenadálém setkání, bylo, že na okamžik, když v pánovi v občanském obleku poznala tak dobře jí kdysi známé črty, se jí zkrátil dech, krev se jí přivalila k srdci a tmavý ruměnec — jak si byla vědoma — zbarvil její líce. Ale to trvalo jen několik vteřin. Otec, jenž schválně hlasitě oslovil Vronského, nedokončil ještě svých slov, když se Kiti už zcela zase sebrala a mohla klidně patřiti na Vronského a rozmlouvati s ním, kdykoli toho vyžadovala nutnost, právě tak, jako rozmlouvala s kněžnou Marjí Borisovnou, a sice takovým způsobem, aby každé její slovo do posledního akcentu a do posledního úsměvu mohl schváliti muž, jenž jako by v tu chvíli duševně byl zde přítomen a vznášel se nad ní.

Promluvila s ním několik slov, ba i klidně se usmála jeho žertovné poznámce o volbách, jež nazval „náš parlament“. Usmáti se musila, aby dokázala, že porozuměla jeho vtipu. Ale ihned se odvrátila ke kněžně Marji Borisovně a ani jednou už na něho nepohlédla, dokud nevstal a neporoučel se; tu opět na něho pohlédla, ale patrně jen proto, že by bylo nezdvořilé, nehleděti na člověka, když se poroučí.

Kiti byla velmi ráda, že otec nečinil k ní zmínky o setkání s Vronským; ale ze zvláštní jeho něžnosti, když po oné návštěvě konala s ním svou obvyklou procházku, seznávala, že otec byl jí spokojen. Byla i sama sebou spokojena. Ani se sama nenadála, že by se v ní našlo tolik síly, aby dovedla zadržeti kdesi v hlubinách své duše všechny vzpomínky na bývalé své city ke Vronskému, a nejen se zdáti, nýbrž opravdu býti před ním úplně lhostejnou a klidnou.

Levin se začervenal mnohem více než ona, když mu pověděla, že se u kněžny Marje Borisovny setkala s Vronským. Bylo jí za těžko mu to povědít, ale ještě obtížnějším bylo, vypravovati o různých podrobnostech onoho setkání, poněvadž se Levin nevyptával a jen na ni pohlížel se svraštěným obočím.

„Byla jsem velice nerada, že jsi nebyl při tom,“ pravila mu Kiti. „Ne, že jsi nebyl právě v komnatě… nedovedla bych před tebou býti tak přirozenou… Já se červenám nyní mnohem více, mnohem, mnohem více,“ pravila Kiti celá uzardělá, div jí slzy nevytryskly; „ale kdybys se byl aspoň štěrbinou mohl dívati.“

Pravdivé oči přesvědčily Levina, že Kiti byla sebou spokojena a proto, ač se zarděla, nabyl přece ihned klidu a počal se sám vyptávati, čeho si právě přála. Když pak zvěděl všechno do nejmenších podrobností, jak se na příklad jen v prvním okamžiku nedovedla přemoci, aby se nezarděla, a jak potom po celou dobu byla klidna a prosta, jako by při setkání se kterýmkoli cizím člověkem, rozveselil se Levin úplně a pravil, že je tomu velice rád, že víckrát se už nebude chovati tak hloupě, jako o volbách a vynasnaží se hned při prvním setkání s Vronským, aby byl k němu co možná nejpřívětivějším.

„Mne to zrovna mučí, když si pomyslím, že jest někde člověk, jenž mně je nepřítelem, a s nímž je mně obtížno se setkati,“ vysvětloval Levin. „Jsem tomu velice, velice rád.“

II

„Buď tedy tak hodný, zastav se u Bolů,“ žádala Kiti muže, když k ní zašel o jedenácté hodině před odchodem z domu. „Vím, že budeš obědvat v klubě, papa tě dal zapsat. Ale kde budeš, odpoledne?“

„Zajdu jen ke Katavasovu,“ odpověděl Levin.

„Proč tak záhy?“

„Slíbil, že mne seznámí s Metrovem. Rád bych s ním promluvil o své práci; je to známý učenec petrohradský,“ odvětil Levin.

„Ach, to jsi jeho stať tak chválil? Nu, a potom?“ ptala se Kiti.

„Možná, že zajedu k soudu v záležitosti sestřině.“

„Což na koncert?“ prohodila Kiti.

„Co tam budu sám dělat!“

„Ne, jen jeď; budou dávat ony nové věci… Ty jsi se o ně tak zajímal. Já bych na tvém místě zcela jistě jela.“

„Víš co, do oběda zajedu na každý způsob ještě domů,“ pravil Levin, dívaje se na hodinky.

„Vezmi přece černý kabát, abys mohl přímo zajeti k hraběnce Bolové.“

„Což pak to musí být?“

„Ach, musí! Víš, že on byl u nás. Řekni, co pak tě to stojí? Zajedeš k nim, sedneš, promluvíš pět minut o počasí, vstaneš a odejdeš.“

„Ty mně ani neuvěříš, jak jsem tomu odvykl; až si z toho dělám hřích. Co je to! Přijde cizí člověk, sedne, zdrží se pro nic za nic, jim překáží, sám se rozmrzí a odejde.“

Kiti se dala do smíchu.

„Vždyť jsi chodil s návštěvami, když jsi byl svobodným?“ namítla mu.

„Chodil, ale vždycky mne to mrzívalo; nyní však jsem tomu tak odvyk’, že, věř mně, radš dva dni nebudu obědvat místo té návštěvy. Tak je mně to mrzuté! Pořád se mně zdá, že se urazí a řeknou: Proč jsi sem přišel, když zde nemáš co dělat?“

„Neboj se, neurazí se. Ručím ti za to,“ tvrdila Kiti se smíchem, hledíc mu do tváře. Vzala ho za ruku: „Nu, s Bohem… Tedy zajdi k nim, buď tak hodný.“

Levin poceloval ruku ženinu a chtěl už odejít, když ho opět zadržela.

„Kosťo, víš, že mi zbývá už jen padesát rublů?“

„Dobře, zastavím se v bance a vezmu si tam peníze. Mnoho li?“ otázal se jí s povědomým jí výrazem nespokojenosti ve tváři.

„Ne, počkej,“ a Kiti ho zadržela za ruku. — „Promluvme o tom; mne to znepokojuje. Zdá mi se, že na nic zbytečného nevydávám, a peníze zrovna letí. Musili jsme v něčem pochybiti.“

„Dokonce ne,“ odsekl Levin, odkašlávaje si a hledě na ženu zespod obrví.

Jeho odkašlávání také rozuměla. Byl to příznak veliké nespokojenosti — ne jí — nýbrž sebou samým. Byl opravdu nespokojen, ale ne proto, že se mnoho peněz tratilo, nýbrž že mu žena připomíná věc, na kterou by rád zapomněl, ač ví, že tu není všechno v pořádku.

„Poručil jsem Sokolovu, aby prodal pšenici a aby si dal napřed vyplatiti nájemné za mlýn. Peníze dostaneme, o to se nestarej.“

„Já vím, ale to mně působí starost, že vůbec příliš mnoho…“

„Ach ne, dokonce ne,“ odporoval jí Levin. „Nu, s Bohem, dušinko.“

„Hleď, mne opravdu časem mrzí, že jsem poslechla mama. Jak by nám bylo pěkně na vesnici. A zde jsem vás už všechny utrápila, a peníze zbytečně utrácíme…“

„Ale ne, dokonce ne. Od té doby, co jsem ženat, nepřihodilo se ani jednou, abych byl řekl, že by bylo lépe jinak, než jak je…“

„Opravdu?“ zvolala Kiti, patříc mu do očí.

Levin řekl ta slova, aniž o čem myslil, jen tak, aby ji upokojil. Ale když nyní na ni pohlédl a uviděl, že se její pravdivé, milé oči upírají tázavě na něho, opakoval svou odpověď s plným přesvědčením. „Pořád na ni zapomínám,“ pomyslil si při tom. Vzpomnělť si v ten okamžik, co jich už tak brzy očekávalo.

„A pověz mně, brzy? Co cítíš?“ zašeptal, chopiv ji za obě ruce.

„Tolikrát jsem už o tom přemýšlela, že nyní pranic nemyslím a nevím.“

„A nemáš strach?“

Kiti se opovržlivě usmála.

„Ani kapku,“ odvětila mu.

„Tedy, kdyby bylo čeho třeba, budu u Katavasova.“

„Ničeho nebude třeba, ani na to nemysli. Pojedu s papa na procházku na bulvár. Zajedeme také k Dolli. A před obědem tě budu čekat. Ach ano! Víš, že se postavení Dollino stává už rozhodně nesnesitelným? Je všude dlužna, a peněz ani kopejky. Mluvili jsme včera s mama a s Arsenijem (tak nazývala Kiti muže sestry Lvové), a rozhodli jsme se, že pošleme tebe s ním na Stivu. Tak to nemůže být. S papa se o tom nedá mluvit… Ale kdybyste ty a on…“

„Co však tam pořídíme?“ namítl Levin.

„Přec jen, až budeš u Arsenije, promluv s ním. On ti poví, na čem jsme se usnesli.“

„Půjde-li s sebou Arsenij, tedy nemám nic proti tomu. Dobře, já k němu zajedu. A kromě toho, mám-li jeti na koncert, pojedu s Natalií. Tedy s Bohem.“

U východu zastavil Levina starý jeho sluha Kuzma, jenž zde měl nyní na starosti domácí hospodářství.

„Krasavčíka (tak zvali podsedního koně, přivedeného z vesnice) špatně okovali, a nyní kulhá,“ oznamoval sluha. „Co nyní dělat?“

V první době se Levin v Moskvě zajímal o koně přivedené z vesnice. Myslil, že si takovým způsobem pořídí lépe a laciněji equipáž; ale brzy se ukázalo, že vlastní koně stojí ho více, než kdyby je najímal od povozníka, a kromě toho, ač měl své koně, musil i nyní často najímati cizí povoz.

„Pošli pro podkováře, snad je na kopytě otlačenina.“

„A poručí-li Kateřina Alexandrovna zapřáhat?“ otázal se Kuzma.

Levina už nepřekvapovalo jako v první době po přestěhování do Moskvy, že mělo-li se dojeti z Vozdviženky na Sivcev Vražek,^[160] musil se zapřáhati pár silných koní do těžkého kočáru, že kočár projel rozdupaným sněhem čtvrt versty a pak stál před domem čtyři hodiny, a za to že se musilo platit pět rublů. Nyní se to už rozumělo samo sebou.

„Dojdi k povozníku, aby zapřáhl pár koní do našeho kočáru,“ poručil Levin.

„K službám.“

Odstraniv, díky pohodlí městského života, prostě a lehce překážku, jež by si na vsi vyžádala množství práce a pozornosti, vyšel před dům, zavolal na drožkáře, sedl a jel na Nikitskou.^[161] Cestou už nemyslil na peníze, nýbrž přemýšlel o tom, jak se seznámí s petrohradským učencem, jenž se obírá sociologií, a bude s ním rozmlouvati o svém spise.

Různé ty marné, ale přece nevyhnutelné výdaje, jež tak překvapují venkovana, a jež se hrnou se všech stran, překvapovaly Levina jen za první doby jeho moskevského pobytu. Nyní k nim už přivyk’. Přihodilo se mu v příčině té, co se prý přiházívá opilcům: první sklenka se vzpírá jako kůl, druhá už letí sokolem a ostatní jako drobní ptáčkové.^[162] Když při koupi livreje pro lokaje a vrátného proměnil první storublovou bankovku, nevolky ho napadlo, že ony nikomu nepotřebné livreje — avšak přece nezbytně nutné, jak mohl soudit z toho, jak udiveně na něho pohlédly kněžna a Kiti, když prohodil, že by to spravili i bez livrejí — že tedy ony livreje budou státi tolik, co si vydělají za celé léto dva dělníci na vesnici, čili že se rovnají ceně skoro tří set pracovních dní od velkonoc až do podzimu, každý den samá těžká práce od svítání do pozdního večera; a proto ona storublová bankovka vzpírala se jako „kůl“. Druhá stovka, kterou rozměnil na koupi potravin k obědu pro příbuzenstvo, kteréž potraviny stály dvacet osm rublů, vzbudila v něm sice upomínku, že na dvacet osm rublů se musí prodat devět četvertí ovsa, jejž v potu tváří a se vzdycháním kosili, vázali, mlátili, váli, čistili a sypali — druhá ta stovka šla už lehčeji. Nyní však, měnil-li bankovky, nebudily v něm dávno už nijakých úvah a letěly „drobnými ptáčky“. Levin dávno už přestal uvažovat, odpovídá-li práce, vynaložená na získání peněz, těm radostem, jež způsobují věci, které byly koupeny za ony peníze. Zapomněl také na hospodářská pravidla, že jest určitá cena, pod kterou se nesmí prodávat určité obilí. Žito, s nímž se tak dlouho držel, čekaje, že se ceny zlepší, prodal o padesát kopějek při četverti laciněji, než mu za ně dávali před měsícem. Nemělo pro něho nijakého významu ani vědomí, že nebude s to, půjde li to tak dále, aby prožil celý rok bez dluhů. Znal nyní jedinou nutnost: aby měl v bance peníze, neptaje se, odkud pocházejí, tak aby vždycky věděl, že má zítra zač koupit maso. Této povinnosti zůstával až doposud stále věrným: mělť stále peníze v bance. Ale nyní v bance došly a Levin nevěděl, odkud vzíti jiné. Ta okolnost ho na chvilku zamrzela, když se Kiti zmínila o penězích; ale přemýšleti o tom neměl kdy. Jel nyní přemýšleje o Katavasovu a nastávajícím setkání se s Metrovem.

III

Za nynějšího pobytu v Moskvě sblížil se Levin opět s bývalým spolužákem z university, professorem Katavasovem, s nímž se neviděl od své svatby. Měl Katavasova rád pro jeho jasný a prostý názor na svět. Levin měl za to, že jasnost názorů Katavasova na svět vyplývala z omezenosti jeho povahy, Katavasov zase myslil, že nedůslednost myšlének Levina vyplývala z nedostatku discipliny jeho mysli; ale jasnost Katavasova se líbila Levinu a množství nedisciplinovaných myšlének Levinových se líbilo Katavasovu, pročež se rádi stýkali a přeli se.

Levin četl Katavasovu některá místa ze svého spisu, a jemu se zalíbil. Setkav se včera s Levinem na veřejné přednášce, sdělil mu, že známý Metrov, jehož článek se tak zalíbil Levinu, je právě v Moskvě, a velice ho zajímalo, co mu Katavasov vypravoval o spise Levinově, a dodal, že Metrov bude zítra v jedenáct hodin u něho a že by se s ním rád seznámil.

„Opravdu se polepšujete, báťuško, těší mně,“ vítal ho Katavasov v malinkém saloně. „Slyším zvonek a myslím si: není možná, aby on tu byl v čas… A co říkáte Černohorcům? Je vidět, že jsou rození vojáci.“

„A co?“ ptal se udiveně Levin.

Katavasov mu sdělil v několika slovech nejnovější zprávy, pak ho přivedl do kabinetu, kde ho seznámil s nevysokým, zavalitým člověkem příjemného zevnějšku. To byl Metrov. Řeč se točila zprva kolem politických událostí a mluvilo se hlavně o tom, jak se v petrohradských vyšších sferách dívají na poslední události na Balkáně. Metrov, jenž čerpal z bezpečného pramene, sdělil jim slova, jež prý pronesl hosudar a jeden z ministrů o těchto událostech. Katavasov však slyšel také prý z věrohodného pramene, že hosudar se vyjádřil právě naopak. Levin na smíření vzniklého odporu dovedl si vymysliti takovou okolnost, při které by byla možná ta i ona slova, a tím se ukončil hovor o tomto thematě.

„Vy už víte, že napsal skoro celou knihu o přirozených podmínkách dělníka v poměru k půdě,“ prohodil Katavasov. „Nejsem specialistou, ale mně jako přírodozpytci se zalíbilo, že nebéře člověka jako nějakou bytost, stojící vně zoologických zákonů, nýbrž naopak vidí jeho závislost od prostředí, v němž se pohybuje, a v oné závislosti vyhledává zákony rozvoje.“

„To je velmi zajímavé,“ podotkl Metrov.

„Počal jsem vlastně psáti knihu o polním hospodářství, ale když jsem počal rozebírati hlavní nástroj polního hospodářství, totiž dělníka,“ — vysvětloval Levin, červenaje se, — „přišel jsem maně k výsledkům zcela neočekávaným.“

Levin počal opatrně, jako by zkoušel půdu pod nohama, vykládati své náhledy. Věděl, že Metrov napsal spis proti běžnému národně hospodářskému učení, ale nevěděl dosud, na kolik se může nadíti jeho souhlasu se svými novými názory, a z rozumné, klidné tváře učencovy ničeho nemohl vyčísti.

„V čem pak vidíte zvláštní vlastnosti ruského dělníka?“ ptal se Metrov. „V jeho, abych se tak vyjádřil, zoologických vlastnostech, aneb v okolnostech, uprostřed nichž se nachází?“

Levin seznával, že otázce Metrova je už zahalena myšlénka, s níž se nesrovnával; nicméně rozvíjel dále svoji myšlénku, jejíž jádrem bylo přesvědčení, že ruský dělník má cela jiný názor o půdě než jiní národové. A aby dokázal onu thesi, dodal honem, že podle jeho mínění onen názor ruského lidu vyplývá z vědomí, že jest jeho světovým určením, aby zalidnil ohromná, dosud pustá prostranství na východě.

„Člověk se může snadno dáti svésti k omylu, sestavuje-li důsledky o světovém určení národů,“ pravil Metrov, přerušuje Levina. „Stav dělnického lidu bude záviseti vždycky na jeho poměru k půdě a kapitálu.“

Nedávaje pak už Levinu příležitosti, aby dopověděl svou myšlénku, počal mu vykládati zvláštnosti svého učení.

V čem záležely ony zvláštnosti jeho učení, Levin nepochopil, poněvadž se ani nenamáhal, aby je pochopil: pozorovalť, že Metrov, podobně jako všichni ostatní, přes to, že ve své stati brojí proti učení ekonomistů, pohlíží na postavení ruského dělníka přec jen také se stanoviska kapitálu, mzdy a renty. Ač mu bylo přiznati, že ve východní, tedy největší části Ruska, renta se rovná ještě nule, že pro devět desetin osmdesátimilionového ruského národa jest mzdou toliko vlastní výživa, a jiného kapitálu než primitivní nářadí že dosud není, pohlížel nicméně na každého dělníka jenom s tohoto stanoviska, ač se v ledačem neshodoval s ostatními ekonomisty a měl svou vlastní novou theorii výdělku, již vyložil Levinu.

Levin poslouchal neochotně a s počátku činil námitky. Byl by rád Metrova přerušil, aby mohl vysloviti svou myšlénku, jež by dle jeho domnění učinila zbytečným další výklad Metrova. Ale, když nabyl přesvědčení, že se jich náhledy tak od sebe různí, že si nikdy neporozumějí, přestal mu odporovati a jen poslouchal. Ač ho nyní už nezajímalo, co mu vykládal Metrov, nalézal v poslouchání jeho výkladů přece jen jakési potěšení. Lichotilo jeho ctižádosti, že takový učený člověk vykládá mu své názory a myšlénky tak ochotně, s tolikerou pozorností a s důvěrou, že Levin zná onen předmět, a proto se leckdy jen narážkou dotýkal obšírných, důležitých stránek věci. Připisoval to své vážnosti, neboť nevěděl, že Metrov omrzel svými výklady už všechny své známé a proto s ochotou mluví o svém předmětě s každým novým člověkem, a vůbec mluví rád s každým o této věci, jež ho nad míru zajímala, ale ani jemu nebyla dosud dosti jasnou.

„Nepřijdeme pozdě?“ zvolal Katavasov, pohlédnuv na hodinky, když Metrov ustal ve svém výkladě.

„Dnes má Spolek Přátel zasedání na počest padesátiletého jubilea Svintiče,“ odpovídal Katavasov na otázku Levinovu. — „Jedeme tam s Petrem Ivánovičem. Slíbil jsem tam promluviti o jeho zoologických pracích. Jeďte s námi; bude vás to zajímat.“

„Ba právě, je nejvyšší čas,“ vzpomněl si Metrov. „Jeďte s námi, a odtud, bude-li vám libo, ke mně. Velice rád bych se seznámil s vaší prací.“

„Nač pak. Je to jen tak nehotová věc. Ale do schůze pojedu s radostí.“

„Nu, báťuško, slyšel jste. Vyhradil jsem si zvláštní mínění,“ volal Katavasov, jenž ve vedlejším pokoji oblékal frak.

Započal rozhovor o universitní otázce.

Universitní otázka byla oné zimy důležitou událostí v Moskvě. Tři staří professoři neshodli se v radě s míněním mladých; mladí podali své mínění zvlášť. Dle úsudku jedněch bylo mínění ono hrozným; dle úsudku jiných bylo však velice prostým a správným, a professoři se rozdělili ve dva tábory.

Jedni, ke kterým náležel Katavasov, spatřovali na protivné straně podlé udavačství a klam; druzí naproti tomu klukovství a nevážnost k autoritám. Levin, ač nenáležel k universitě, slyšel a mluvil už za svého pobytu v Moskvě několikrát o té záležitosti, a měl již o ní svůj vlastní náhled; vložil se tedy také do řeči, v níž pokračovali i na ulici, dokud nepřišli k budově staré university.

Schůze byla již zahájena. U stolu, krytého suknem, k němuž přisedli Katavasov s Metrovem, sedělo již šest osob, a jeden z nich, nahnut nad rukopisem, cosi četl. Levin si sedl na jednu ze svobodných židlic, rozestavených kolem stolu a šeptmo se otázal sedícího podle něho studenta, co se přednáší.

Student pohlédl mrzutě na Levina a řekl:

„Životopis.“

Ač životopis učencův Levina nezajímal, přece poslouchal a zvěděl ledaco zajímavého a nového o životě proslulého učence.

Když přednášející dokončil, předseda mu poděkoval a přečetl pak verše, jež složil básník Ment k tomuto jubileu, i připojil několik slov díků básníkovi. Pak přednášel Katavasov svým křiklavým, zvučným hlasem o vědeckých pracích jubilantových.

Když dokončil Katavasov přednášku, pohleděl Levin na hodinky a seznav, že táhne už na druhou, rozpočítal si, že do koncertu nebude už moci vyložiti Metrovu svoje názory na dělnickou otázku. Neměl k tomu nyní vlastně už ani chuti. Přemýšlelť za přednášky také o rozhovoru s Metrovem a přišel k přesvědčení, že myšlénky Metrova mají snad svůj význam, ale i jeho vlasní myšlénky mají svůj význam, a myšlénky jich obou mohou se vyjasniti a dojíti k želanému cíli jen tehdy, budou-li pracovati každý zvlášť na zvoleném poli, ale z domlouvání se že ničeho kloudého vzejíti nemůže. Rozhodl se tedy, že poděkuje Metrovu z pozvání a s tím úmyslem přistoupil po schůzi k němu. Metrov seznámil Levina s předsedou, s nímž právě rozmlouval o politických novinkách. Při tom pověděl předsedovi totéž, co dříve povídal Levinu, a Levin připojil tytéž poznámky, které činil již ráno, jen že pro změnu vyslovil ještě nový náhled, jenž mu právě přišel do hlavy. Po té přešla řeč opět na otázku universitní. Poněvadž Levin vše to už slyšel, řekl honem Metrovu, že je mu líto, že nemůže více užiti jeho laskavého pozvání, poroučel se a odejel ke Lvovu.

IV

Lvov, jenž byl ženat s Natalií, sestrou Kitinou, strávil celý svůj život ve hlavních městech a v cizině, kde byl vychován a kde se nacházel ve službě diplomatické.

Minulého roku se vzdal diplomatické služby, a sice nikoli následkem nepříjemností (nemělť nikdy s nikým nijaké nepříjemnosti), a vstoupil do služby při správě carského dvora v Moskvě, aby mohl dáti co možná nejlepší vychování svým dvěma hochům.

Ač se co do zvyků a náhledů úplně rozcházeli, a Lvov byl starší než Levin, přece se během zimy sblížili a navzájem se zamilovali.

Lvov byl doma a Levin vstoupil do jeho pokoje, aniž se dal oznámiti.

Lvov seděl v křesle v kabátě, sepjatém pasem a v jirchových botkách, maje na nose pince-nez s modrými skly, a četl knihu, ležící na podstavci. V hezké, trochu odstavené ruce držel opatrně doutník, obrácený do polovice v popel.

Hezká, jemná, doposud mladistvá tvář, jíž kadeřavé, lesklé, stříbrné vlasy dodávaly ještě více ušlechtilého rázu, zazářila úsměvem, když spatřil Levina.

„To je dobře; právě jsem chtěl posýlati k vám. Co dělá Kiti? Sedněte semhle, zde se sedí pohodlněji…“ Vstal a přišoupl mu houpací křeslo. „Četl jste poslední cirkulář v Journale de St. Pétersbourg? Shledávám ho zcela správným,“ mluvil s trochu francouzským přízvukem.

Levin mu sdělil, co slyšel od Katavasova, že se vypravuje v Petrohradě, a když si pohovořili o politice, pověděl mu, jak se seznámil s Metrovem, a o schůzi v universitě. Lvova vše to velice zajímalo.

„Vidíte, závidím vám, že je vám otevřena brána do toho zajímavého, učeného světa,“ posteskl si Lvov. Během řeči přešel, jak obyčejně, k pohodlnějšímu pro něho francouzskému jazyku. „Ovšem, času už hrubě nezbývá. Můj úřad a zaměstnání s dětmi neponechávají mně svobodného času; a mimo to, neostýchám se vyznati, že vzdělání mé je příliš nedostatečné.“

„Tomu nevěřím,“ namítl Levin usmívaje se, neboť byl jak obyčejně dojat jeho nepatrným míněním o sobě. Lvov nemluvil tak proto, aby se zdál skromným. Mluvilť zcela upřímně.

„Bohužel! Pozoruju nyní, jak nepatrného vzdělání se mi dostalo. Musím si ledaco znova uváděti na paměť, a mnohému se musím teprv učit, nechci-li se na příklad jen při vychování svých dětí dopouštěti poklesků. Neboť nedostačí, aby měly dobré učitele, je třeba i dozoru, jako při vašem hospodářství je vedle dělníků potřebí i poklasných. Tady, vidíte, čtu,“ — ukázal na ruskou mluvnici Buslajeva, jež ležela před ním na podstavci. „Žádají to na Mišovi, a je to tak těžké… Vysvětlete mně na příklad. Zde praví…“

Levin mu chtěl vysvětliti, že pochopit se to nedá, musí se jen učit napaměť; ale Lvov s ním nesouhlasil.

„Vidíte, vy se tomu smějete!“

„Naopak, vy ani nevěříte, že, kdykoli popatřím na vás, vždy se učím tomu, co i na mne čeká, totiž výchově dětí.“

„Nu, u mne se učit nesmíte,“ prohodil Lvov.

„Což dělat,“ pokračoval Levin, „když jsem nikde neviděl dětí lépe vychovaných, než jsou vaše, a nepřál bych si lepších dětí než vaše.“

Lvov se patrně chtěl zdržeti, aby nedal na jevo svou radost, ale nepřemohl se a radostný úsměv zahrál mu na tváři.

„Jen kdyby byly lepší, než jsem já. To je vše, čeho si přeju. Nevíte ještě, co dají za práci hoši,“ počal mluviti Lvov, „kteří, jako moji, byli zanedbáni uprostřed života v cizině.“

„Všechno dohoní. Jsou to takové nadané děti. A hlavní věcí je vychování mravné. Právě tomu se učím, když pohlížím na vaše děti.“

„Pravíte vychování mravné. Nemůžete si představit, jak je to obtížno! Sotva jste zmohl jednu stranu, vyrůstají nové a nastává nový zápas. Kdyby podporou nebylo náboženství, — pamatujete se, mluvili jsme již o tom, — žádný otec na světě nemohl by svými silami bez oné pomoci vychovati své děti.“

Rozmluva, jež Levina vždy velice zajímala, byla přerušena příchodem krasavice Natalie Alexandrovny, oblečené k návštěvám.

„Ach, nevěděla jsem, že jste zde,“ zvolala, ač dokonce neželela, že přerušila rozhovor, jenž jí dávno už byl známý a omrzel ji, nýbrž spíše se z toho radovala.

„Nu, jak je Kiti? Budu dnes u vás obědvat. Víš co, Arseniji,“ obrátila se k muži; „vezmi kočár…“

A muž se ženou počali se raditi, jak stráví den. Protože muž musil z úřední povinnosti jeti kohosi přivítat, a žena zas musila na koncert a na veřejnou schůzi „jihovýchodního komitétu“, bylo třeba všechno uvážit a rozhodnout. Levin, jako jejich člověk, musil také pomáhat v sestrojování plánu. Bylo rozhodnuto, že Levin pojede s Natalií na koncert i do veřejného shromáždění, odtud pošlou Arseniji kočár k jeho kanceláři, on pak pro ni zajede a doveze ji ke Kiti; jestliže však nebude do té doby hotov, pošle kočár nazpět a pojede s ní Levin.

„On mne pořád kazí,“ pravil Lvov ženě. „Dokazuje mi, že naše děti jsou velmi hodné, kdežto já v nich vidím tolik nedostatků.“

„Arsenij jde do krajnosti, vždycky to říkám,“ mínila žena. „Budeš-li se domáhat absolutní dokonalosti, nikdy jí nedojdeš. Pravdu říká papá, že když nás vychovávali, panovala jedna krajnost: nás drželi v antresolech a rodiče bydleli v bel-etáži; nyní naopak rodiče mají býti v komůrce a děti v bel-etáži. Rodiče nyní nemají práva žíti, všechno jen pro děti.“

„A což, je-li to příjemnější?“ namítl Lvov, usmívaje se svým půvabným úsměvem a dotýkaje se její ruky. „Kdo by tě neznal, řekl by, že nejsi matka, nýbrž macecha.“

„Ne, krajnosti nejsou v ničem pěkné,“ klidně odvětila Natalie, kladouc jeho rozřezný nožík na stůl na své místo.

„Tu jsou, nu pojďte sem, dokonalé děti,“ zvolal Lvov na přicházející hezké hošíky, kteří se z prvu uklonili před Levinem a pak přistoupili k otci, jehož se patrně chtěli na něco zeptat.

Levin by byl rád s nimi pohovořil, rád by byl slyšel, co řeknou otci, ale Natalie se dala s ním do řeči, pak přišel soudruh Lvova, Machotin v dvorním obleku, jenž slíbil, že pojede spolu se Lvovem kohosi vítat, a započal rozhovor o Hercegovině, o kněžně Korzinské, o městské radě a náhlé smrti Apraksinové.

Levin úplně zapomněl, co mu uložila Kiti. Vzpomněl si teprve, když vyšel už do předsíně.

„Ach, ano, Kiti mně uložila, abych s vámi promluvil něco o Oblonském,“ zvolal na Lvova, jenž vyšel na schodiště provázet jeho a ženu.

„Ano, ano, maman chce, abychom my, les beaux-freres, na něho napadli,“ prohodil Lvov, červenaje se. — „Ale proč vlastně já?“

„Tedy já na něho napadnu,“ prohodila Lvová usmívajíc se a čekajíc ve své bílé rotondě ze psí kožešiny, až budou hotovi. „Nu, jeďme!“

V

V ranném koncertě byly na programu dvě velmi zajímavé věci.

Jedna z nich byla fantasie Král Lear ve stepi, druhou bylo kvarteto, posvěcené památce Bachově. Obě komposice byly nové a psány v novém duchu a Levin by si byl rád o nich utvořil svoje mínění. Doprovodiv švakrovou ke křeslu, stoupl si ke sloupu a předsevzal si, že bude poslouchati co nejsvědomitěji a nejpozorněji. Snažil se nebýti roztržitým a nekaziti si dojmu pohlížením, jak kapelník v bílých rukavičkách mává rukama, co vždy tak nepříjemně ruší hudební pozornost, snažil se nehleděti na dámy v kloboucích, jež si do koncertu pečlivě ovázaly uši pentlemi, ani na všechny ty ostatní přítomné osoby, jež buď nic nedělaly, aneb byly zaměstnány všemi možnými záležitostmi, jen ne hudbou. Snažil se vyhýbati se znalcům hudebním a mluvkům, i stál s očima upřenýma k zemi a poslouchal.

Ale čím více poslouchal fantasii Krále Leara, tím více se vzdaloval možnosti, aby si utvořil o ní nějaké určité mínění. Stále začínali znova, stále jako by se shromažďoval hudební výraz citů, ale ihned se zase rozpadal na drobty nových začátků hudebních výrazů a někdy dokonce na pouhé, neobyčejně složité zvuky, ničím kromě libůstky skladatelovy mezi sebou nespojené. Ale i ty úryvky hudebních, časem pěkných výrazů byly nepříjemné, protože byly zcela neočekávané a nic k nim posluchače nepřipravovalo. Veselí a zármutek, zoufalství i něžnost, i vítězství — všechno to se objevovalo beze všeho práva k tomu, zrovna jako city choromyslného. A podobně náhle, jako v mysli choromyslného, mizely zas ony city.

Po celou tu dobu, co hráli fantasii, zakoušel Levin podobný pocit jako hluchý, když se dívá na tanečníky. Byl velice překvapen, když skladba byla dohrána a cítil značnou únavu následkem napínání pozornosti, jíž se za to nedostalo nijaké náhrady. Se všech stran se ozvalo tleskání. Všichni vstali, počali choditi sem tam a rozmlouvati. Levin si přál zbaviti se svých pochybností a proto šel hledat znalců, aby zvěděl, jaký dojem učinila na ně skladba. Obradoval se, když spatřil jednoho z proslulých znalců, an rozmlouvá s jeho známým, Pescovem.

„Ku podivu!“ mluvil hustý bas Pescova. „Dobrého zdraví, Konstantine Dmitriči! Zvláštní reliefní a tak říkaje skulpturní, bohatě malebné je to místo, kde cítíte, jak se blíží Kordelie, kde žena, das ewig weibliche, vstupuje v zápas s osudem. Není-liž pravda?“

„Ale jak sem vlastně přijde Kordelie?“ otázal se nesměle Levin, jenž úplně zapomněl, že fantasie přestavovala Krále Leara ve stepi.

„Vystupuje Kordelie… vidíte, zde!“ zvolal Pescov, udeřiv prstem na atlasový program, jejž držel v ruce, a podal jej Levinu.

Teprv nyní si Levin vzpomněl na titul fantasie a přečetl si honem v ruském překladě Shakespearovy verše, vytištěné na zadní straně programu.

„Bez textu se to nedá sledovat,“ vykládal Pescov, obraceje se nyní k Levinu, protože pán, s nímž dosud rozprávěl, odešel, a neměl tedy více s kým rozmlouvat.

V meziaktí vznikl mezi Levinem a Pescovem spor o přednostech a vadách Wagnerovského směru v hudbě. Levin dokazoval, že Wagner a jeho stoupenci chybují tím, že se snaží, aby jejich hudba vyjadřovala to, co patří v oblasť jiného umění, právě tak, jako chybuje poesie, když popisuje tahy tváře, což je výhradou malířství, a za příklad podobné chyby uvedl sochaře, jenž si usmyslil vysekati z mramoru stíny poetických obrazů, vystupujících kolem postavy básníkovy na piedestale. „Stínové oni vypadli tak málo podobnými stínům, že se dokonce musí držeti za schody,“ pravil Levin. Frase ta se mu líbila, ale nemohl se upamatovat, nevyslovil-li už dříve někde onu větu, a sice právě před Pescovem, a proto, když ji vyslovil, zarazil se.

Pescov však dokazoval, že umění je jen jedno, a vrcholu své dokonalosti že nemůže dosíci leč ve spojení všech druhů umění.

Druhé číslo koncertu nemohl už Levin poslouchat. Pescov, jenž si stoupl vedle něho, skoro neustále k němu mluvil, odsuzuje skladbu pro zbytečnou, omrzující, dělanou jednoduchost a porovnával ji s jednoduchostí předchůdců Rafaelových v malířství. Před odchodem setkal se Levin ještě s mnohými známými, s nimiž rozmlouval o politice, o hudbě a o společných známých. Setkal se také mimo jiné s hrabětem Bolem, na jehož návštěvu úplně zapomněl.

„Jeďte tedy hned,“ radila mu Lvová, jíž o tom povídal. „Snad nepřijímají dnes návštěv, a potom přijeďte za mnou do shromáždění. Přijdete ještě aspoň na kousek.“

VI

„Snad nepřijímají dnes návštěv?“ ptal se Levin vrátného, když vešel do předsíně v domě hraběnky Bolové.

„Přijímají, jen račte,“ odpověděl vrátný, svlékaje mu rázně šubu.

„To je hloupé,“ pomyslil si Levin, a vzdychnuv, sňal jednu rukavičku a poopravil si klobouk. „Proč sem vlastně jdu? Nu, o čem budu s nimi mluvit?“

Když kráčel přes první salon, setkal se ve dveřích s hraběnkou Bolovou, jež starostlivě a přísně přikazovala cosi sluhovi. Když spatřila Levina, usmála se a zvala ho do vedlejšího malého salonku, z něhož se ozývaly hlasy. V salonku seděly v křeslech dvě dcery hraběnčiny a moskevský plukovník, s nímž byl Levin znám. Levin je pozdravil a usedl vedle divanu, drže klobouk na kolenou.

„Jak se vede vaší ženě? Byl jste na koncertě? Nemohli jsme jeti. Maman musila býti na panychidě.“

„Ano, slyšel jsem… Taková nenadálá smrť,“ podotkl Levin.

Přišla hraběnka, sedla si na divan a také se ho optala na ženu a na koncert.

Levin odpověděl a opětoval svou poznámku o náhlé smrti Apraksinové.

„Nebyla ostatně nikdy pevného zdraví.“

„Byl jste včera v opeře?“

„Ano, byl jsem.“

„Lucca byla rozkošná.“

„Ano, znamenitá,“ prohodil Levin, a poněvadž mu bylo všechno jedno, co si budou o něm myslit, počal opakovati, co už tisíckrát mohly slyšet o zvláštnostech talentu zpěvačky. Hraběnka Bolová dělala, jako by poslouchala. Pak, když se dost vypovídal a umlkl, počal vypravovati plukovník, jenž dosud mlčel. Plukovník promluvil také o opeře a osvětlení divadla. Ke konci jim sdělil, že u Ťurina bude folle journée, dal se do smíchu, způsobil trochu hluku, vstal a odešel. Levin také vstal, ale dle tváře hraběnčiny seznal, že by měl ještě počkat — ještě asi dvě minuty. Sedl si tedy opět.

Ale poněvadž mu vězela ve hlavě neustále myšlénka, jak je to vše hloupé, nenapadalo mu nic, o čem by mohl ještě pohovořit.

„Nepojedete na veřejné shromáždění? Říká se, že je to nad míru zajímavé,“ počala tedy hraběnka.

„Ano, musím tam. Slíbil jsem švakrové, že pro ni za-zajedu,“ odvětil Levin.

Nastalo pomlčení. Máť pohledla opět na dceru.

„Nu, nyní je, tuším, už čas,“ pomyslil si Levin a vstal. Dámy mu stiskly ruku a žádaly ho, aby vyřídil ženě mille choses.

Vrátný, podávaje mu šubu, optal se: „Kde račíte bydlet?“ a hned si zapsal jeho adresu do veliké, úhledně svázané knihy.

„Rozumí se, že mi na tom pranic nezáleží, ale přec jen je to mrzuté a hrozně hloupé,“ uvažoval Levin, těše se leda tím, že to dělají všichni, a odejel do veřejného shromáždění komitétu, kde měl vyhledati švakrovou, aby pak s ní odejel domů.

Ve veřejné schůzi komitétu bylo množství lidu a také skoro všechna lepší společnost. Levin zaslechl ještě politický rozhled, jenž dle úsudku všech byl velmi zajímavý. Když dočetli rozhled, známí se sestoupili a Levin se setkal se Svijažským, jenž ho zval, aby přijel na jisto dnes večer do Společnosti polních hospodářů, kde se bude podávati pozoruhodná zpráva, pak se Štěpánem Arkáďjevičem, jenž přijel právě z dostihů, i s mnoha jinými známými, s nimiž hovořil a poslouchal různá mínění o schůzi, o nové skladbě, o zajímavém procesu. Ale patrně následkem slábnoucí pozornosti, již počínal cítiti, zmýlil se, když mluvil o procesu, a mýlkou tou ho známí později několikrát zlobili. Mluvě o tom, jakého trestu se dostane jistému cizinci, jenž upadl v Rusku do rukou spravedlnosti, vyslovil mínění, že by nebylo správné, kdyby ho potrestali exportací za hranice, mínění to, jež byl slyšel včera od jednoho známého.

„Myslím, vyženou-li ho z Ruska, potrestají ho právě tak, jako potrestali štiku, když ji hodili do vody,“ pravil Levin. Teprv pak si vzpomněl, že ona myšlénka, kterou jako by nyní vydával za svou, a kterou slyšel včera od známého, byla vzata z bajky Krylova, a že jeho známý ji vyčetl ve feuilletonu jednoho časopisu.

Když byl se švakrovou zajel domů a shledal Kiti veselou a zdravou, odebral se do klubu k obědu.

VII

Do klubu přijel Levin právě v čas. Spolu s ním přijelo více hostí i členů. Levin nebyl dávno v klubě, již od těch dob, kdy hned po absolvování university se zdržel v Moskvě a jezdil do společnosti. Pamatoval se na klub, na zevní podrobnosti jeho zařízení, ale úplně se mu již vykouřilo z mysli, jaký dojem klub druhdy na něho působíval. Ale sotva že vjel na široký, polokruhový dvůr a slezl s drožky, vstoupil na kryté schody a vrátný se stužkou přes rameno mu bez hluku otevřel dvéře a poklonil se; sotva že ve vrátnici spatřil řady kaloší a šuby členů, kteří patrně soudili, že je pohodlnějším zouvati kaloše dole a nenositi jich nahoru; sotva že zaslechl tajemný zvuk zvonku, jenž oznamoval jeho příchod, a stoupaje po pohodlných, kobercem krytých schodech, zpozoroval na horním odpočívadle sošku, a v hořejších dveřích uviděl třetího, sestárlého už známého vrátného v klubovní livreji, jak beze spěchu, ale také ne váhavě otvírá dvéře a prohlíží si hosty — ovanula ho náhle dávná klubovní atmosféra, nesoucí s sebou dojem odpočinku, blahobytu a slušnosti.

„Račte mi odevzdat klobouk,“ připomněl vrátný Levinu, jenž zapomněl na klubovní pravidla, že se klobouky mají ponechávat u vrátného. „Dávno jste neráčil zde být. Pan kníže vás dal už včera zapsat. Kníže Štěpán Arkáďjevič ještě nepřijel.“

Portýr znal nejen Levina, nýbrž všechny jeho příbuzenské styky a svazky, a hned mu podával zprávy o osobách jemu blízkých.

Prošel první průchodní sál se španělskými stěnami, přehrazenou s pravé strany komnatu, v níž sedí ovocnář, pak předehnal jakéhosi loudavého stařečka a vkročil do jídelny, plné hluku od shromážděných osob.

Kráčel podél stolů, u nichž všechna místa už byla skoro obsazena, a prohlížel si hosty. Tu a tam vyskytovali se nejrůznější, staří, mladí, i jedva známí a blízcí lidé. Nebylo tu ani jediné mrzuté, starostlivé tváře. Všichni jako by byli zanechali ve vrátnici spolu s čapkami i své starosti a péče, a přišli sem, aby beze spěchu užívali hmotných radostí života. Byl zde i Svijažský, Ščerbacký i Nevědovský, byl tu i starý kníže i Vronský a Sergěj Ivánovič.

„Ah, tu je! Proč pak tak pozdě?“ ptal se s úsměvem kníže, podávaje mu ruku přes rameno. — „Jak se vede Kiti?“ dodal pak, opravuje si ubrousek, jejž měl zastrčený za knoflíček u vesty.

„Děkuju, je zdráva; obědvají dnes všechny tři u nás.“

„Á, Aliny — Nadiny. Ale tady není více místa. Jdi tamhle k tomu stolu a zaujmi honem místo,“ radil mu kníže, a obrátiv se přijal od sklepníka opatrně talíř uchy z nalimů.^[163]

„Levine, sem!“ zavolal na něho trochu opodál dobrodušný hlas. Byl to Turovcyn. Seděl s mladým důstojníkem a vedle nich byly dvě židle přiklopeny. Levin s radostí k nim přisedl. Míval vždycky rád dobráckého bonvivanta Turovcyna — se vzpomínkou na něho spojovala se v jeho paměti vzpomínka na zasnoubení s Kiti, — ale dnes, po tolika učených rozhovorech, jež vyžadovaly stálého duševního napjetí, byl mu dobrácký výraz tváře Turovcyna obzvláště vítaný.

„To jsme zachránili pro vás a pro Oblonského. On tu bude hned.“

Důstojník, jenž se držel nad míru přímo a stále se usmíval veselýma očima, byl Petrohraďan Gagin. Turovcyn je seznámil.

„Oblonský vždycky zmešká.“

„Ah, tam jde.“

„Ty’s také teprv přijel?“ ozval se Oblonský, přistupuje k nim bystrými kroky. „Dobrý večer. Pil jsi vodku? Tedy pojďme.“

Levin vstal a šel s ním k velikému stolu, na němž byly rozestaveny láhve s vodkou a nejrozmanitější zákusky. Z dvacaterých zákusek zdálo by se, že by si člověk mohl vybrati sousto podle chuti, ale Štěpán Arkáďjevič si poručil něco zvláštního, a jeden ze stojících tu sklepníků v livrejích ihned přinesl, čeho si přál. Vypili po kalíšku vodky a vrátili se ke stolu.

Hned po uše přinesli Gaginu šampaňské a on poručil nalévati do čtyř pohárů. Levin přijal nabídnuté víno a dal přinésti druhou láhev. Vyhladověl a jedl nyní a pil s velikou chutí; s chutí ještě větší se účastnil veselého, prostého hovoru svých sousedů. Gagin jim vypravoval tlumeným hlasem novou petrohradskou anekdotu, a anekdota ta, ač neslušná a hloupá, byla tak směšná, že se Levin tak hlasitě rozchechtal, až se sousední hosté na něho obraceli.

„To je jako ,ani cítit to nemohu‘! Znáš tu anekdotu?“ ptal se Štěpán Arkáďjevič. „Ach, ta je rozkošná! Přines ještě láhev,“ zvolal na sklepníka, a počal vypravovati anekdotu.

„Petr Iljič Vinovský vás prosí,“ ozval se stařičký sklepník vedle Štěpána Arkáďjeviče, drže dva štíhlé poháry šampaňského, jež se už přestávalo perliti, a pohlížeje na Štěpána Arkáďjeviče a na Levina. Štěpán Arkáďjevič vzal do ruky pohár a pohlédnuv na druhý konec stolu na plešatého, zrzavého pána s knírem, zakýval na něho hlavou, usmívaje se.

„Kdo to je?“ optal se Levin.

„Ty’s ho jednou viděl u nás, pamatuješ se? Roztomilý člověk.“

Levin učinil totéž, co Štěpán Arkáďjevič, a vzal pohár.

Anekdota Štěpána Arkáďjeviče byla také velmi rozmarná. Pak vypravoval Levin svou anekdotu, jež se také líbila. Potom se počalo mluvit o koních, o dnešních vozových dostihách a jak slavně hřebec Vronského, Atlasný, vyhrál první cenu. Levin ani nepozoroval, jak minul oběd.

„A hle, tu jsou!“ zvolal už na konec oběda Štěpán Arkáďjevič, přehýbaje se přes opěradlo u židle a podávaje ruku Vronskému, jenž přicházel k němu s polu s vysokým gardovým plukovníkem. Ze tváře Vronského zářila také všeobecná klubovní prostomyslná veselost. Opřel se vesele loktem o rámě Štěpána Arkáďjeviče, něco mu pošeptal do ucha, a s týmže veselým úsměvem podal ruku Levinu.

„Těší mne, že se opět setkáváme,“ pravil mu. „Hledal jsem vás tehdá o volbách, ale pravilo se mi, že jste už odejel,“ sděloval Vronský.

„Ano, odejel jsem ještě téhož dne. Právě jsme mluvili o vašem koni. Gratuluju vám,“ promluvil Levin. „To je velmi bystrá jízda.“

„Vždyť vy také máte koně.“

„Ne, otec držíval koně pro dostihy, ale pamatuju se a rozumím.“

„Kde jsi obědval?“ ptal se Vronského Štěpán Arkáďjevič.

„Seděli jsme u druhého stolu za sloupy.“

„Gratulovali mu,“ ozval se vysoký plukovník. „Druhá carská cena! Kdybych měl já v kartách takové štěstí jako on v koních.“

„Což budeme tratit zlatý čas! Já půjdu do inferny,“ prohodil plukovník a odešel od stolu.

„To je Jašvin,“ odpovídal Turovcynu Vronský a sedl si vedle nich na židli, jež byla svobodna. Vyprázdnil pohár vína, jejž mu nabídli a dal přinésti láhev. Dojmy klubovní, aneb vypité víno měly takový vliv na Levina, že se dal s Vronským do řeči, které plemeno hovězího dobytka je nejlepší, a byl velice potěšen, že nepociťoval k onomu člověku pražádného odporu. Ba, řekl mu i za řeči, že slyšel od ženy, že se s ním setkala u kněžny Marije Borisovny.

„Kněžna Marja Borisovna, ach toť výtečná osoba!“ zvolal Štěpán Arkáďjevič, a vypravoval o ní anekdotu, která vzbudila všeobecný chechtot. Zejména Vronský se tak srdečně rozesmál, že Levin pocítil, že se s ním usmířil na dobro.

„Nu což, jste hotovi?“ prohodil Štěpán Arkáďjevič, vstávaje a usmívaje se. „Pojďme!“

VIII

Když vstali od stolu, pocítil Levin při chůzi, že se mu jaksi neobyčejně pravidelně a lehce kývají ruce, a kráčel s Gaginem skrze vysoké komnaty k sálu s kulečníky. Ve velkém sále se setkal s tchánem.

„Nu, jak se ti líbí náš chrám lenosti?“ ptal se kníže, vzav ho pod ruku. „Pojď, projdeme se.“

„Právě jsem chtěl se projíti a prohlédnouti si váš klub. To je zajímavé.“

„Pro tebe zajímavé. Ale mne už zajímá něco jiného než tebe. Díváš se na ty naše stařečky,“ mluvil kníže, ukazuje na shrbeného člena se spuštěným dolním rtem, jenž jim přišel v ústrety, jedva vláčeje nohy obuté do měkkých botek, — „a myslíš si, že se takovými žmachy už narodili.“

„Jak to žmachy?“

„Neznáš dosud toho výrazu. Je to náš klubovní termin. Víš, že o velkonocích, když se vejce dlouho koulí, rozpuká se a udělá se z něho žmach. Podobně i my. Člověk jezdí, jezdí do klubu, a udělá se z něho žmach. Ty se tomu směješ, ale našinec hledí, kdy se už sám ocitne mezi žmachy. Znáš knížete Čečenského?“ optal se ho náhle kníže, a z jeho tváře vyčetl Levin, že mu chce pověděti něco směšného.

„Ne, neznám.“

„Ale, jak pak ne. Nu, kníže Čečenský, známý… Ale, to je stejné. Hrává vždy na kulečníku. Před třemi roky ještě nebyl mezi žmachy a stále se ještě stavěl na paty. A jiným sám dával žmachů. Až jednou přijede do klubu, a náš portýr… znáš ho, Vasilij? Nu, ten tlustý. Jemu nikdy není zle o vtipné slovo. Tedy kníže Čečenský se ho ptá: ,Nu, Vasile, kdo pak už přijel dnes? A žmachové jsou již zde?‘ A on mu na to: ,Vy ráčíte být třetí.‘ Tak je to brachu, tak!“

Za řeči, pozdravujíce se se známými, s nimiž se setkávali, prošli Levin s knížetem všechny komnaty: velkou, kde už byly rozestaveny stoly a stálí hráči hráli v karty o malé peníze; komnatu s divany, kde se hrálo v šachy a kde seděl Sergěj Ivánovič, rozmlouvající s kýmsi; pak sál s kulečníkem, kde se u rohu na divaně sesedla veselá společnost se šampaňským, v níž byl i Gagin; zašli také do inferny, kde kolem jednoho stolu, u kterého seděl také Jašvin, stálo množství kukaček. Tiše, aby nevytrhovali, vešli též do tmavé čítárny, kde pod lampami se stínítky seděl jeden mladý člověk se zlostnou tváří, jenž převracel jeden žurnál za druhým, a pak plešatý generál, jenž byl zahloubán do čtení. Vstoupili též do komnaty, kterou kníže nazval moudrou. V komnatě té debattovali ohnivě tři pánové o nejnovější politické události.

„Kníže, račte, vše je připraveno,“ ozval se jeden z jeho partnerů, jenž ho přišel hledat. Kníže odešel ke kartám. Levin poseděl chvíli, poslouchal, ale tu si vzpomněl na všechny rozpravy, jež slyšel během dne, a pocítil hroznou nudu. Honem vstal a šel hledat Oblonského a Turovcyna, s nimiž mu bylo veselo.

Turovcyn seděl se sklenicí nápoje na vysokém divaně u kulečníku, a Štěpán Arkáďjevič s Vronským rozmlouvali o něčem v odlehlé části komnaty vedle dveří.

„Ne, aby jí byla dlouhá chvíle, ale ta neurčitost, nejasnost postavení,“ zaslechl Levin a chtěl se honem vzdáliti; ale Štěpán Arkáďjevič ho zavolal.

„Levine!“ pravil Štěpán Arkáďjevič, a Levin zpozoroval na jeho očích ne-li slzy, tedy vlažnost, což bývalo u něho vždy, když buď mnoho pil, anebo byl příliš dojat. Dnes bylo jedno i druhé. „Levine, neodcházej,“ pravil mu a stiskl jeho ruku v lokti, dávaje tím patrně na jevo, že ho za nic na světě nepustí.

„To je můj upřímný, snad nejlepší přítel,“ sděloval Vronskému. „Ty’s mně také ještě více blízkým a drahým. A proto chci, a vím, že musíte býti dobrými a blízkými přáteli, neboť jste oba hodní lidé.“

„Což, nám nezbývá, leč pocelovati se,“ prohodil upřímným žertem Vronský a podal Levinu ruku.

Tento ji rychle schvátil a pevně stiskl.

„Těší mne, velice mne těší,“ zvolal Levin, tiskna mu ruku.

„Sklepníku, láhev šampaňského,“ poroučel Štěpán Arkáďjevič.

„I mne velice těší,“ prohodil Vronský.

Ale přes to, že si Štěpán Arkáďjevič a oba oni přáli, aby se od srdce rozhovořili, hovor se jim nedařil, protože neměli o čem mluvit, a oba to cítili.

„Ty víš, že Levin nezná Annu?“ pravil Štěpán Arkáďjevič Vronskému. „Umínil jsem si, že pojedu s ním k ní. Jeďme, Levine!“

„Opravdu?“ zvolal Vronský. „Ji to bude nevýslovně těšit. Jel bych hned domů,“ pokračoval pak, „ale bojím se o Jašvina, a proto zde musím zůstat, dokud nepřestane hrát.“

„Co pak, stojí to špatně?“

„Stále prohrává a pouze ode mne si dá říci.“

„Což abychom tedy sehráli pyramidku? Levine, budeš hrát? Výborně!“ zvolal Štěpán Arkáďjevič. „Postav pyramidku,“ obrátil se pak k markéru.

„Je už připraveno,“ odpověděl markér, jenž dávno už postavil koule do trojúhelníku a z dlouhé chvíle kutálel červenou po kulečníku.

„Tedy začněme!“

Když dohráli, Vronský s Levinem přisedli ke stolu Gagina a Levin na návrh Štěpána Arkáďjeviče počal sázeti na touše. Vronský, obklopený stále k němu přicházejícími známými, seděl chvíli u stolu, chvíli pak byl v infernální dívat se, jak se vede Jašvinu. Levin pociťoval příjemný pocit oddechu po ranní duševní zemdlenosti. Byl rád, že přestal jeho nepřátelský poměr ke Vronskému, a celou bytostí jeho zavládl dojem klidu, slušnosti a radosti.

Když dohráli, vzal Štěpán Arkáďjevič Levina pod ruku.

„Jeďme tedy k Anně. Hned, ano? Ona je doma. Dávno jsem slíbil, že tě k ní přivezu. Kam jsi chtěl jíti večer?“

„Vlastně nikam. Slíbil jsem jen Svijažskému, že se podívám do Společnosti polních hospodářů. Což, jeďme!“ rozhodl se Levin.

„Výtečně, jedeme! Podívej se, je-li zde můj kočár,“ obrátil se Štěpán Arkáďjevič ke sklepníkovi.

Levin se vrátil ke stolu, zaplatil čtyřicet rublů, jež prohrál na touše, zaplatil stařičkému sklepníkovi, jenž stál u bufetu a jenž jakýmsi podivným způsobem věděl, co Levin v klubě utratil, svůj účet a kývaje jaksi podivně rukama, kráčel skrze všechny sály k východu.

IX

„Kočár Oblonského!“ vykřikl zlostným bassem vrátný. Kočár přijel k podjezdu, a oba si sedli. Dokud kočár jel dvorem klubu a nevyjel vraty na ulici, cítil Levin stále ještě onen dojem klubovního klidu, radosti a patrné slušnosti všeho, co ho obklopovalo. Jakmile však vyjel kočár na ulici a počal se zmítati po hrbolaté dlažbě, jakmile zaslechl Levin pokřikování drožkáře, jedoucího jim vstříc, spatřil při nejasném osvětlení červený štít nad krčmou a krámkem, příjemný jeho dojem se rozpadl a Levin počal přemýšleti o svém jednání, i položil si otázku, činí-li dobře, když jede k Anně. Co tomu řekne Kiti? Ale Štěpán Arkáďjevič mu nedal přemýšleti, a jako by se byl domyslil, jaké pochybnosti v něm vznikají, ihned je rozprášil.

„Kdybys věděl, jak jsem rád,“ počal Štěpán Arkáďjevič, „že ji poznáš. Víš-li pak, že Dolli si toho dávno už přála. Lvov už jí učinil návštěvu, a bývá u ní. Ačkoli je mou sestrou,“ pokračoval Štěpán Arkáďjevič, „mohu směle říci, že je to pozoruhodná žena. Však uvidíš. Její postavení je neobyčejně obtížné, zvlášť nyní.“

„Proč právě nyní?“

„Vyjednáváme právě s její mužem o rozvod. On by nebyl proti rozvodu; ale vyskytly se obtíže pro syna, a záležitost, jež mohla býti u konce již před třemi měsíci, táhne se doposud. Jakmile rozvod bude potvrzen, vdá se za Vronského. Jak je to hloupé, ten starý obyčej, choditi kolem analoje, zpívati ,Isaijáši, raduj se‘, když v obyčej ten nikdo nevěří, ale za to překáží štěstí tolika lidí!“ horlil Štěpán Arkáďjevič. „Nu, ale pak bude postavení jejich právě tak zákonité, jako mé a tvé.“

„V čem záleží vlastní obtíž?“ optal se Levin.

„Ach, to je dlouhá a mrzutá historie! U nás je všechno tak neurčito. Ale hlavní věc je následující. Anna, čekajíc na rozvod, bydlí už tri měsíce v Moskvě, kde jeho i ji všichni znají; sama nikam nejezdí, kromě Dolli nikoho ze ženských nevidí, protože nechce, (musíš ji znát), aby k ní jezdily z milosti; ta hloupá kněžna Varvara také odejela, poněvadž pokládala za neslušné zůstávati u Anny. Jiná osoba v podobném stavu nebyla by s to, aby nalezla v sobě samé podpory, aby si nezoufala. Ona však, ale hned uvidíš, jak zařídila svůj život, jak je klidna, důstojna. — Na levo, příční uličkou, naproti církvi!“ křiknul Štěpán Arkáďjevič, nahýbaje se z okna kočáru. „Fu, to je horko!“ zvolal, rozhaluje ještě více svou již rozepjatou šubu, ač bylo dvanáct stupňů mrazu.

„Ale vždyť má dceru; zajisté se jí zaměstnává?“ mínil Levin.

„Ty si představuješ patrně každou ženu jako samici, une couveuse,“ namítl Štěpán Arkáďjevič. „Je-li ženská zaměstnána, tedy nezbytně dětmi. Nikoli, ona ji výtečně vychovává, jak se zdá, ale není o ní slyšet. Anna se zaměstnává především tím, že píše. Vím, že se ironicky usmíváš, ale bez příčiny. Píše knihu pro děti; nikomu o tom neřekla, ale mně předčítala svou práci, já dal rukopis Vorkujevu… tomu vydavateli, snad ho znáš… on tuším sám také píše. Rozumí tomu; a on mně řekl, že je to znamenitá práce. Ty si asi myslíš, že je tedy Anna ženský literát? Mýlíš se. Anna je především ženou se srdcem; však uvidíš. Nyní má u sebe malé děvčátko, Angličanku, s celou rodinou, o něž se stará.“

„Něco filantropického?“

„Ach, ve všem chceš hned spatřovati něco špatného. Ne filantropického, nýbrž srdečného. Měli, totiž Vronský měl štolbu Angličana, člověka, jenž uměl výtečně vychovávati koně, ale byl hrozný opilec. Oddal se úplně pití, dostal delirium tremens, a rodina zůstala na mizině. Anna se o nich dověděla, pomohla jim, oblíbila si je, a nyní se stará o celou rodinu; ale ne s vysoka, jen pomocí peněz, nýbrž sama připravuje chlapce po rusku do gymnasia a děvčátko vzala k sobě. Ale hned ji uvidíš.“

Kočár vjel do dvora, a Štěpán Arkáďjevič zazvonil silně u podjezdu, před nímž stály saně.

Ani se neoptav domovníka, jenž otevřel dvéře, je-li Anna doma, vešel do síně. Levin kráčel za ním, jsa stále více v pochybnostech, jedná-li dobře nebo špatně.

V předsíni vzhlédl Levin do zrcadla a zpozoroval, že je červený; ale byl přesvědčen, že není opilý, a proto kráčel po schodech, krytých kobercem, dále za Štěpánem Arkáďjevičem. Nahoře se Štěpán Arkáďjevič optal lokaje, jenž se mu poklonil jako domácímu člověku, kdo jest u Anny Arkáďjevny. Lokaj odpověděl, že pan Vorkujev.

„Kde jsou?“

„V kabinetě.“

Štěpán Arkáďjevič prošel s Levinem nevelkou jídelnou s tmavými, dřevem vykládanými stěnami a po měkkém koberci vstoupili v poloosvětlený kabinet, v němž hořela lampa s velikým, tmavým stinítkem. Druhá lampa s refraktorem hořela u stěny a osvětlovala velikou podobiznu dámy v celé postavě, k níž Levin nevolky obrátil svou pozornost. Byla to Annina podobizna, kterou maloval v Italii Michajlov. Zatím, co Štěpán Arkáďjevič zašel za treillage, plný svěží zeleni, a ozývavší se dosud mužský hlas umlkl, hleděl Levin na podobiznu, jež v jasném osvětlení vystupovala z rámce, a nemohl od ní odtrhnouti očí. Zapomněl dokonce, kde se nachází, a neposlouchaje, co se mluvilo vedle něho, nespouštěl očí s podivuhodné podobizny. Nebyl to obraz, nýbrž živá, rozkošná žena, s černými, kadeřavými vlasy, obnaženýma ramenoma a rukama, se zádumčivým poloúsměvem na rtech, pokrytých něžným pýřím, neodolatelně, ale něžně na něho hledící svýma očima, jež ho uváděly v rozpaky. Jen to dokazovalo, že není živá, že byla krásnější, než může býti živá.

„Těší mne,“ zaslechl náhle podle sebe hlas, jenž patrně mluvil k němu, hlas téže ženy, nad jejíž podobiznou byl celý u vytržení. Anna ho přišla uvítat od stolu za treillagem a Levin v soumraku kabinetu spatřil před sebou tutéž ženu, již viděl v podobizně, ve tmavém obleku modré barvy v různých odstínech, ne sice v téže pose, ne s týmže výrazem tváře, ale stojící na témž stupni krásy, na kterém ji zachytil na podobizně umělec. Byla sice ve skutečnosti méně skvělá, za to v živé bylo cosi nového, půvabného, co scházelo na obraze.

X

Anna mu vyšla vstříc, netajíc se tím, že ho ráda vidí. V tom, jak mu klidně podala malinkou, ale energickou ruku, seznámila ho s Vorkujevem a ukázala na ryšavou, hezounkou holčičku, jež seděla se svou prací u stolu, a nazvala ji svou chovankou, poznával Levin známé, příjemné způsoby dámy vznešeného světa, povždy klidné a přirozené.

„Těší mne, velice mne těší,“ opětovala Anna, a v její ústech obdržela prostá ona slova pro Levina jakýsi zvláštní význam. „Znám vás dávno a mám ráda jak pro vaše přátelství se Stivou, tak i pro vaši ženu… znala jsem ji velmi krátkou dobu, ale zůstavila ve mně dojem rozkošného kvítka, v pravdě kvítka. A teď už brzy bude matkou!“

Mluvila svobodně, zvolna, přenášejíc chvílemi svůj pohled s Levina na bratra, a Levin pozoroval, že činí dobrý dojem; proto bylo mu před ní lehce, prostě a příjemně, jako by ji znával od maličkosti.

„Přestěhovali jsme se s Ivánem Petróvičem do Alexějova kabinetu,“ pravila Anna, odpovídajíc Štěpánu Arkáďjeviči na otázku, může li kouřit — „právě proto, abychom mohli kouřit;“ a pohlednuvši na Levina, místo aby se optala, kouří-li? pošinula k sobě želvový porte-cigare a vzala z něho pachitosku.

„Jak se ti vede nyní?“ optal se jí bratr.

„Ujde to; jen nervy jako vždy.“

„Není-liž pravda, neobyčejně zdařilá?“ prohodil Štěpán Arkáďjevič, jenž zpozoroval, že Levin pohlíží na podobiznu.

„Nikdy jsem neviděl zdařilejší podobizny.“

„A nadobyčej podobná, není-liž pravda?“ ozval se Vorkujev.

Levin vzhlédl s portrétu na original. Zvláštní lesk ozářil tvář Anninu v ten okamžik, kdy pocítila na sobě jeho pohled — Levin se zapýřil, a aby zamluvil své rozpaky, chtěl se optat, jak dávno už neviděla Darji Alexandrovnu; ale v tu chvíli promluvila Anna:

„Právě jsme mluvili s Ivánem Petróvičem o posledních obrazech Vaščenkova. Viděl jste je?“

„Ano, viděl,“ odvětil Levin.

„Odpusťte, přerušila jsem vás; vy jste chtěl něco říci…“

Levin se otázal, kdy viděla Dolli.

„Včera byla u mne; hrozně se k vůli Grišovi mrzí na gymnasium. Učitel latiny byl, tuším, k němu nespravedliv.“

„Ano, viděl jsem ony obrazy; mně se hrubě nelíbily,“ vrátil se Levin k rozhovoru, jejž započala.

Nyní Levin už nemluvil tím řemeslnickým způsobem, jako mluvil celé odpoledne. V řeči s ní nabývalo každé slovo zvláštního významu. Mluviti s ní bylo příjemno, a ještě příjemnějším bylo ji poslouchat.

Anna nemluvila jen přirozeně a rozumně, nýbrž rozumně a nedbale, nepřikládajíc svým myšlénkám nijaké ceny, za to veliký význam kladouc v myšlénky společníkovy.

Počala se řeč o novém směru v umění, o nových illustracích k bibli francouzského umělce. Vorkujev vinil umělce z realismu, prováděného až do hrubosti. Levin prohodil, že Francouzi došli v konvencionálnosti v umění nejdál, a proto že spatřují zvláštní zásluhu v návratu k realismu. Nelhou-li už nyní, již v tom vidí poesii.

Nikdy mu pěkná myšlénka, jím pronesená, nezpůsobila tolik potěšení, jako právě nyní. Annina tvář se náhle celá oživila, když pochopila jeho myšlénku. Zasmála se.

„Směju se,“ prohodila Anna, „jako se směje člověk, když spatří nápadně podobný portrét. Co jste právě řekl, úplně charakterisuje nynější francouzské umění, malbu i také literaturu: Zola, Daudet. Ale možná, že to bývá vždycky tak, že sestavují své conceptions z vymyšlených, konvenčních postav, a potom, když už byli prošli všechny kombinace, vymyšlené postavy je omrzí a počnou se ohlížeti po přirozenějších, opravdovějších postavách.“

„To je svatá pravda!“ zvolal Vorkujev.

„Vy jste tedy byli v klubě?“ obrátila se Anna k bratrovi.

„Ano, ano; to je ženská!“ pomyslil si Levin, jenž se byl úplně zapomněl a přímo hleděl na její krásnou, pohyblivou tvář, jež se teď najednou změnila. Levin neslyšel, o čem rozmlouvala s bratrem, k němuž se nahnula, ale byl překvapen změnou v její tváři. Prve tak krásná svým klidem, přijala na sebe z nenadání výraz podivné zvědavosti, hněvu a hrdosti. Ale to trvalo jen na minutku. Anna přimhouřila oči, jako by si na něco vzpomínala.

„Ovšem, ale to ostatně nikoho nezajímá,“ prohodila a obrátila se k Angličance.

„Please order the tea in the drawing room.“^[164]

Děvčátko vstalo a odešlo.

„Nu jak, obstála při zkoušce?“ optal se Štěpán Arkáďjevič.

„Výborně. Velmi nadané děvče a milý charakter.“

„Dojde k tomu, že ji budeš míti radši než svou.“

„Je vidět, že mluví muž. V lásce neplatí ani více, ani méně. — Dceru miluju jednou láskou, a ji druhou.“

„Pořád říkám Anně Arkáďjevně,“ ozval se zas Vorkujev, „kdyby věnovala jen stou část té energie, již věnuje oné Angličance, záležitostem výchovy ruských dětí, že by vykonala velké, užitečné dílo.“

„Myslete si o tom cokoliv, ale nemohla jsem. Hrabě Alexěj Kirillovič mne velice pobízel (při slovech hrabě Alexěj Kirillovič pohlédla ostýchavě, prosebně na Levina a on jí bezděky odpověděl uctivým pohledem), pobízel mne, abych si vzala na starost školu ve vsi. Byla jsem tam několikrát. Děti byly velmi milé, ale nic mne k té věci nepoutalo. Pravíte energie. Energie se zakládá na lásce. A lásku těžko najít na požádání, jí se nedá poroučet. A to děvčátko jsem si zamilovala, ani sama nevím, proč.“

Opět pohlédla na Levina. Její úsměv, její pohledy, — vše mu pravilo, že svá slova obrací jen k němu, že si váží jen jeho mínění, a že již napřed ví, že si navzájem rozumějí.

„Úplně vás chápu,“ odvětil Levin. — „Škole a vůbec podobným ústavům není možno věnovati lásku, a myslím, že právě proto všeliká ona filantropická zařízení přinášejí tak chatrné ovoce.“

Anna pomlčela, pak se pousmála: „Ovšem, ovšem,“ potvrdila jeho slova. „Nikdy jsem to nemohla. Je n’ai pas le coeur assez large,^[165] abych si mohla zamilovati celý sirotčinec a ošklivými děvčátky. Cela ne m’a jamais réussi.^[166] Kolik dam si tím získalo position sociale.^[167] A nyní tím více,“ pokračovala s truchlivým, důvěrným výrazem ve tváři, obracejíc se na oko k bratrovi, ale ve skutečnosti patrně jen k Levinu. „I nyní, když bych měla tolik zapotřebí nějakého zaměstnání, nemohu.“ Ale náhle se zasmušila (Levin pochopil, že se mrzela na sebe, protože mluvila sama o sobě) a změnila předmět rozhovoru. — „Vím o vás,“ pravila k Levinu, „že jste špatný občan, a hájila jsem vás, jak jsem uměla.“

„Čím pak jste mne hájila?“

„Různě, dle toho, jak na vás napadali. Ostatně, nebudete si přáti čaje?“ — Anna vstala a vzala do ruky knihu, vázanou v safianě.

„Račte mně dát, Anno Arkáďjevno,“ oslovil ji Vorkujev, ukazuje na knihu. „Opravdu se velice hodí.“

„Ó ne, je to ještě všechno nepropracované.“

„Já mu to pověděl,“ obrátil se Štěpán Arkáďjevič k sestře, ukazuje na Levina.

„Neměl jsi to dělat. Mé psaní je na způsob těch košíčků a vyřezávaných věcí, které mně kdysi přinášela Liza Mercalova na prodej z trestnic. Mela v onom spolku na starosti trestnice,“ vysvětlovala Anna Levinu. „A ti nešťastníci konali pravé divy trpělivosti.“

Levin spatřil opět nový rys na té ženě, jež se mu tak neobyčejně zalíbila. Kromě moudrosti, gracie a krásy honosila se i pravdivostí. Nechtěla před ním tajiti tíži svého postavení. Když pronesla ona slova, vzdychla si, a líce její, jež se stalo náhle vážným, jako by zkamenělo. S tímto výrazem tváře byla ještě půvabnější, než před tím; ale výraz ten byl nový; nacházel se vně onoho kruhu výrazů, zářících štěstím a plodících štěstí, jež umělec zachytil v její podobizně. Levin pohlédl ještě jednou na portrét a na její postavu, když s bratrem pod ruku vcházela do vysokých dveří, a pocítil k ní soustrast i něžnost, jimž se sám podivil.

Anna požádala Levina a Vorkujeva, aby vešli do salonu, a sama zůstala s bratrem, s nímž chtěla promluviti. „O rozvodě, o Vronském, o tom, co dělá v klubě, o mně?“ myslil si Levin. Otázka, o čem mluví Anna se Štěpánem Arkáďjevičem, tak ho znepokojovala, že skoro neslyšel, co mu povídá Vorkujev o přednostech románu, jejž napsala pro děti Anna Arkáďjevna.

Po čaji vedl se dále taktéž jako dříve příjemný, obsažný rozhovor. Nejen, že nebylo ani okamžiku, aby se byli musili ohlížeti po předmětu rozmluvy, naopak, cítili, že nezbývá času, aby mohli vysloviti vše, co chtěli, a rádi se zdržovali slova, aby vyslechli, co povídá druhý. A všechno, co tam mluvili, nejen Anna, nýbrž i Vorkujev a Štěpán Arkáďjevič, vše to nabývalo, jak se zdálo Levinu, zvláštního významu, díky její pozornosti a její poznámkám.

V tu dobu, co Levin sledoval zajímavou rozprávku, pozoroval se zálibou i Annu, její krásu, její vlohy, její vzdělanost a zároveň i její prostotu a srdečnost. Poslouchal, mluvil a při tom neustával přemýšleti o ní, o její vniterním životě a snažil se uhádnouti její city. On, jenž ji dříve tak přísně odsuzoval, následkem jakéhosi podivného chodu myšlének ji ospravedlňoval a zároveň jí litoval, i bál se, že jí Vronský asi ne zcela rozumí. Když se po desáté hodině Štěpán Arkáďjevič zdvihl, maje se k odchodu (Vorkujev odejel dříve už), zdálo se Levinu, že teprv přijeli. Nerad se zdvihal také.

„S Bohem,“ pravila mu Anna, přidržujíc ho za ruku, a hledíc mu do očí přitažlivým pohledem. „Jsem velice ráda, que la glace est rompue.“^[168]

Vypustila jeho ruku a přimhouřila oči.

„Vyřiďte své ženě, že ji mám ráda, jako dříve, a že, nemůže-li mně odpustit mé postavení, přeju jí, aby mně nikdy nemusila odpouštět. Má-li člověk odpustit, musil by zažiti, co jsem já zažila, a toho ji chraň Bůh.“

„Ano, vyřídím jí, zcela jistě…“ sliboval Levin, pýře se.

XI

„Co je to za podivuhodnou, milou a ubohou ženu,“ myslil si, když se Štěpánem Arkáďjevičem vyšel na mrazivý vzduch.

„Tak co? Povídal jsem ti,“ pravil Štěpán Arkáďjevič, vida, jak byl Levin úplně překonán.

„Ano,“ odvětil zádumčivě Levin; — „neobyčejná žena! Neřeknu, že rozumná, ale ku podivu srdečná. Mně je jí hrozné líto!“

„Nyní, dá Pánbůh, všecko se brzy uspořádá! Tak vidíš, po druhé napřed neodsuzuj,“ mluvil Štěpán Arkáďjevič, otvíraje dvířka u kočáru. — „S Bohem, jedeme na různé strany.“

V stálých myšlénkách o Anně, o každém sebe prostějším slovíčku, jež s ní promluvil, a připomínaje si při tom všechny podrobnosti ve výrazech její tváře, vmýšleje se stále více do její stavu a cítě s ní vřelý soucit, přijel Levin domů.

*

Doma oznámil Kuzma Levinu, že Kateřina Alexandrovna je zdráva, že nedávno teprv od ní odejely její sestry, a podal mu dvě psaní. Levin je přečetl hned v předsíni, aby se nahoře s nimi nezdržoval. Jedno bylo od pojezdného Sokolova. Sokolov psal, že se pšenice nemůže prodat, že dávají pouze pět a půl ruble za četverť, a odjinud peníze že dostati nemůže. Druhé psaní bylo od sestry. Mrzela se, že její záležitosti nejsou dosud vyřízeny.

„Což dělat, prodáme za půl šesta, když nechtějí dát více,“ rozhodl Levin ihned neobyčejně lehce první záležitost, jež se mu jindy zdávala tak obtížnou. „To je ku podivu, jak zde má člověk málo pokdy,“ pomyslil si, když četl druhé psaní. Seznával, že se provinil před sestrou, nevykonav doposud, oč ho prosila. „Dnes jsem opět nebyl u soudu, ale dnes rozhodně nebylo na to času.“ Předsevzal si, že zejtra zcela jistě vše vykoná, a odebral se k ženě. Cestou k ní připamatoval si letmo vše, co konal toho dne. Příhody uplynulého dne byly samé rozhovory, rozhovory, jež poslouchal, aneb kterých se sám účastnil. Mluvilo se všude o takých předmětech, jimiž, kdyby byl sám a ve vsi, nikdy by se nezanášel, ale zde ve městě byly pro něho velmi zajímavými. Všechny ty rozmluvy byly pěkné; jen na dvou místech nebylo všechno zcela v pořádku. První bylo to, co prohodil o štice; druhým pak, že se mu zdálo, že ta něžná lítost, kterou pociťoval pro Annu, nebyla zcela na místě.

Ženu zastal Levin smutnou a nudící se. Oběd tří sester by se byl vydařil jakž takž. Ale potom čekaly na Levina, čekaly, všem byla dlouhá chvíle, sestry odejely a Kiti zůstala sama.

„A co’s ty dělal?“ optala se ho, hledíc mu do očí, jež se jaksi podezřele leskly. Ale aby mohl snáze všechno povědít, potlačila své podezření a s přívětivým úsměvem naslouchala jeho vypravování, jak strávil večer.

„Byl jsem velmi rád, že jsem se setkal s Vronským. Mluvil jsem s ním zcela prostě a bez nejmenší nesnáze. Vidíš, nyní budu hledět, abych se s ním nikdy více nesetkal, jen když ten nepříjemný poměr přestal,“ vysvětloval ženě, ale tu si vzpomněl, že, ač hleděl, aby se s Vronským nikdy více nesetkal, jel hned s návštěvou k Anně, a začervenal se. — „Pořád se říká, že lid mnoho pije; ale opravdu nevím, kdo víc pije, lid anebo náš stav; lid pije aspoň jen ve svátek, ale…“

Avšak Kiti nezajímaly úvahy o tom, jak a kdy pije lid. Zpozorovala, že se Levin začervenal, a chtěla vědět, proč?

„Nu, a potom kde jsi byl?“

„Stiva mně nešel s krku, že abych s ním jel k Anně Arkáďjevně.“

Promluviv ta slova, začervenal se ještě více, a jeho pochybnosti, jednal-li dobře, či špatně, když jel s návštěvou k Anně Arkáďjevně, byly dokonale rozřešeny. Nyní už věděl, že toho dělat neměl.

Při jméně Anny Arkáďjevny se oči Kitiny neobvykle rozšířily a zaleskly se, ale opět se přemohla, potlačila svou rozčilenost a oklamala Levina.

„A!“ prohodila jen.

„Nebudeš se jistě zlobit, že jsem k ní jel. Stiva mne prosil, a pak i Dolli si toho přála,“ pokračoval Levin.

„Ó ne,“ prohodila Kiti, ale Levin jí poznal z očí, že se přemáhá a to že nevěstí nic dobrého.

„Ona je velice milá, dobrá, velmi politování hodná ženština,“ tvrdil Levin, a vypravoval Kiti o Anně, o její zaměstnání, a co mu poručila jí vyřídit.

„Ovšem, ovšem, ona je velice politování hodná,“ pravila Kiti, když Levin dokončil. „Od koho jsi dostal psaní?“

Levin jí řekl a v domnění, že je Kiti úplně klidna, šel se svlékat.

Když se vrátil, zastal ženu na témž křesle. Když k ní přistoupil, vzhlédla na něho a vypukla v pláč.

„Co, co je ti?“ otázal se jí, ač věděl už napřed, co jí je.

„Ty’s se zamiloval do té protivné ženštiny, ona tě okouzlila. Viděla jsem ti to z očí. Ano, ano! Co z toho může vzejít? V klubu jsi pil, pil, hrál a pak jsi jel… ke komu? Ne, odejedeme odsud… Já zejtra odjedu.“

Dlouho Levin nemohl uspokojiti ženu. Teprve když se přiznal, že pocit lítosti ve spojení s vypitým vínem ho svedly s cesty a že se poddal lstivému vlivu Anninu, a když slíbil, že se jí bude vyhýbati, nabyla Kiti zase klidu. Mimo jiné přiznal se upřímně i k tomu, že za tak dlouhého pobytu v Moskvě, kde nedělá nic jiného, než rozpráví, jí a pije, stal se jako pitomý. Zpověď Levina trvala do tří hodin. Teprv ve tři hodiny se smířili na tolik, že mohli usnout.

XII

Když Anna vyprovodila hosti, nesedla si, nýbrž jala se choditi po komnatě. Ačkoli se bezděky celý večer všemožně vynasnažovala, aby se Levin do ní zamiloval (činila to v poslední době vůči všem mladým lidem), a ač věděla, že dostihla svého cíle, na kolik to bylo možno vzhledem k ženatému, čestnému člověku a za jediný večer, a ačkoli se jí Levin velice zalíbil (videlať ve Vronském i Levinu, jakkoli se stanoviska mužského si byli málo podobni, přece jako žena ony jim oběma společné šlechetné vlastnosti, za které Kiti milovala i Vronského i Levina): nicméně, jakmile vyšel ze dveří, ihned přestala na něho myslit.

Pronásledovalať ji jedna jediná myšlénka v různých podobách. „Působím-li tak na jiné, na příklad na toho ženatého člověka, jenž miluje svou ženu, proč je on ke mně tak chladným?… a ani ne chladným, vždyť mne miluje, já to vím. Ale nového cosi nás nyní od sebe dělí. Proč není celý večer doma? Poručil Stivovi, aby mně vyřídil, že nemůže nechat Jašvina samotného, že musí přihlížet, jak hraje. Co za dítě je ten Jašvin? Ale dejme tomu, že to pravda. Nemluvíť nikdy nepravdu. Ale v té pravdě vězí cosi jiného. Chápe se rád příležitosti, aby mně mohl ukázat, že má i jiné povinnosti. Vím to a souhlasím s tím. Ale proč mně to chce dokazovat? Chce mně dokázat, že jeho láska ke mně mu nesmí překážet ve svobodě. Co je mně však do důkazů; já chci lásku. Mohl by oceniti, jak těžký jest mně ten život zde v Moskvě. Což pak je to život? Nežiju, nýbrž jen vyčkávám rozhodnutí, jež se stále odkládá a odkládá. Dnes zase nepřišla odpověď! A Stiva říká, že nemůže jeti k Alexěji Alexandroviči. Já mu podruhé psáti nemohu. Nemohu pranic dělat, pranic podniknouti, pranic změniti; přemáhám se, čekám, vymýšlím si zaměstnání — rodinu Angličana, psaní, četbu — ale vše to je pouhý klam, vše to je samé morfium. Měl by mne politovati,“ rozvažovala Anna, cítíc, že slzy lítosti nad sebou samou jí vstupují do očí.

Tu zaslechla rázné zazvonění Vronského a honem setřela slzy; ba nejen že setřela slzy, nýbrž přisedla k lampě, rozevřela knihu a tvářila se klidnou. Bylo potřebí mu ukázat, že je nespokojena, protože se nevrátil, jak slíbil — jenom nespokojena, ale nikterak mu nevyzraditi svého zármutku a tím méně lítosti. Sama mohla sebe litovati, on však jí litovati nesměl. Nepřála si zápasu, vyčítala mu, že chce vstoupiti v zápas, ale bezděky se sama stavěla do bojovné posice.

„Neměla jsi dlouhou chvíli?“ ptal se Vronský, živě a vesele k ní přistupuje. — „Co za strašnou vášeň je hra!“

„Nikoli, neměla jsem dlouhé chvíle, a dávno jsem již přivykla, nemíti dlouhé chvíle. Stiva byl u mne a Levin.“

„Vím, že chtěli k tobě zajeti. Nu, jak se ti líbil Levin?“ optal se, přisedaje k ní.

„Velmi. Nedávno teprv odejeli. Co pak tam vyvedl Jašvin?“

„Měl vyhráno sedmnáct tisíc. Vybízel jsem ho, aby jel se mnou. Byl už na cestě. Ale vrátil se a teď už prohrává.“

„Proč jsi tam tedy zůstával?“ prohodila Anna a zdvihla k němu nenadále oči. Výraz její tváře byl chladný a nepřívětivý“. — „Pravil jsi Stivovi, že zůstaneš v klubě, protože chceš Jašvina odtud odvésti. A nyní’s ho nechal samotného.“

Týž výraz, vyjadřující chladnou hotovost k boji, objevil se i na jeho tváři.

„Předně jsem ho nežádal, aby ti co vyřizoval, a za druhé nikdy nemluvím nepravdu. Hlavně však, chtěl jsem zůstati a zůstal jsem,“ promluvil Vronský, svraštiv čelo. — „Anno! proč, proč?“ prohodil po krátké pomlčce, nahýbaje se k ní, i rozevřel ruku v domnění, že Anna položí na ni svoji ruku.

Tento výzev k něžnosti s jeho strany jí působil radost. Ale jakási podivná, zlá síla jí nedala, aby se poddala své náklonnosti, jako by jí podmínky boje nedovolovaly, aby se pokořila.

„Ovšem, chtěl jsi zůstati a zůstal jsi. Děláš všechno, co chceš. Ale proč pak mi to povídáš? Nač?“ tázala se Anna, stále více se rozhorlujíc. „Což pak někdo popírá tvoje práva? Ale ty chceš míti pravdu, nuže měj si pravdu!“

Ruka jeho se zavřela, on se odvrátil a na tváři jeho pojevil se ještě odhodlanější výraz než prve.

„S tvé strany je to pouhá tvrdošijnost,“ tvrdila Anna, hledíc upřeně na Vronského, když byla najednou našla jméno pro výraz jeho tváře, jenž ji tak neskonale dráždil; — „ano, pouhá tvrdošijnost. Tobě jde o to, abys v zápase se mnou zůstal vítězem, a mně…“ Ale tu pocítila opět lítost k sobě samé a málem by se byla dala do pláče. „Kdybys věděl, oč jde mně! Kdybys věděl, co to pro mne znamená, když cítím, jako právě nyní, že se chováš ke mně nepříznivě, ano nepřátelsky! Kdybys věděl, jak blízka jsem hrozného neštěstí v takovou minutu, jak se bojím, bojím sebe!“ I odvrátila se, skrývajíc slzy.

„Ale co pak tě napadlo?“ chlácholil ji Vronský, jenž se zděsil nad její zoufalou tváří, opět se k ní nahnul, vzal ji za ruku a poceloval ji. „Čeho se domýšlíš? Což hledám zábavu mimo dům? Což se nevyhýbám ženské společnosti?“

„To by ještě scházelo!“ namítla Anna.

„Řekni tedy, co mám činit, abys byla klidna? Jsem na všechno hotov, jen abys byla šťastna,“ mluvil Vronský, dojat její zoufalostí. „Čeho bych neučinil, abych tě zbavil takového hoře, jako nynější!“ ubezpečoval ji dále.

„Nic, nic,“ zvolala Anna. „Sama ani nevím: samota-li, či nervy… Nu, nemluvme o tom. Což dostihy? Nevypravoval’s mi o nich?“ optala se ho, snažíc se zatajiti vědomí vítězství, jež zůstalo přece na její straně.

Vronský si dal podati večeři a počal jí sdělovati podrobnosti dostihů; ale z jeho tónu a z jeho pohledů, které se stávaly stále chladnějšími, poznávala Anna, že jí onoho vítězství neodpustil, že ta tvrdošijnost, se kterou se právě pustila v zápas, opět se v něm zahnizďuje. Byl k ní chladnější, než prve, jako by si činil výčitky, že se jí pokořil. I vzpomenuvši si na slova, jež jí pomohla k vítězství, totiž: „Jsem blízka hrozného neštěstí, i bojím se sebe,“ dovtípila se, že jsou nebezpečnou zbraní a podruhé že nebude jí moci použiti. I seznávala, že vedle lásky, jež je spojovala, vznikal v nich jakýsi zlý duch zápolení, jehož nebyla s to vypuditi ni z jeho, a tím méně ze svého srdce.

XIII

Není okolností, k nimž by člověk nemohl přivyknouti, zvláště vidí-li, že i ostatní lidé vůkol něho žijou za podobných poměrů. Levin by byl před třemi měsíci neuvěřil, že by mohl usnouti klidně za takých okolností, v jakých se nyní právě nacházel; že by při takovém bezúčelném, nesmyslném živobytí, při němž tratil více, než měl příjmů, po chlastu (neboť nemohl jinak nazvati to, co se dálo v klubě), nerozumných projevech přátelství ke člověku, do něhož byla kdysi zamilována jeho žena, a po návštěvě ještě nerozumnější u dámy, kterou nemohl nazvati jinak než ztracenou, a kterou se dal okouzliti, čímž zarmoutil svou ženu, že by za takových okolností mohl klidně usnouti. Ale následkem únavy, po probděné noci a působením vypitého vína usnul tvrdě a klidně.

V pět hodin probudilo ho vrznutí dveří. Vyskočil a ohlédl se. Kiti nenacházela se na posteli vedle něho. Ale za přepažením bylo viděti s místa na místo se pohybující světlo a Levin zaslechl její kroky.

„Co?… Co?“ optal se ze spaní. „Kiti! Co?“

„Nic,“ odpověděla Kiti, vracejíc se se svíčkou v ruce k posteli. „Nebylo mně dobře,“ prohodila s úsměvem zvláště milým, významným.

„Co? už začalo, začalo?“ zvolal ulekaně Levin. „Musím tedy poslat…“ pravil, a počal se honem oblékati.

„Ne, ne,“ namítla Kiti s úsměvem a zadržujíc ho rukou. „Zajisté to nebude nic. Mně bylo jen trochu nevolně. Ale už to přešlo.“

Shasila svíčku, lehla si a ztichla. Ač mu bylo podezřelé, že je Kiti tak nápadně ticha, jako by schválně zadržovala dech, a ač mu bylo divno, že, když vstupovala do ložnice, pronesla neobyčejně něžně a s jakýmsi napjetím slova „nic, nic“, byl přece tak ospalý, že ihned opět usnul. Později teprve si vzpomněl, proč Kiti tak tiše dýchala, i porozuměl všemu, co se v tu chvíli dálo v její drahé, milé duši, když bez pohnutí ležela podle něho v očekávání největší události v životě ženském. V sedm hodin probudilo ho dotknutí její ruky a tichý šepot. Zdálo se, jako by se kolísala mezi touhou, aby s ním mohla pohovořit, a lítostí, že ho musí probudit.

„Kosťo, nelekej se, není to nic. Ale zdá se… Abys poslal pro Lizavetu Petrovnu.“

Svíčka byla opět rozsvícena. Kiti seděla na posteli a držela v rukou háčkování, jímž se zaměstnávala v poslední době.

„Prosím tě, nelekej se. Není to nic. Já se pranic nebojím,“ ubezpečovala ho, když spatřila jeho polekanou tvář a přitiskla jeho ruku nejprve k prsům a pak ke svým rtům.

Levin vyskočil s postele, aniž si byl vědom, co činí; pohlížel na Kiti, pak oblekl župan a zůstal stát, nespouštěje s ní očí. Měl jíti, ale nemohl se nijak odtrhnouti od její očí. Znal do nejmenších podrobností její tvář, znal každý její pohled, každý výraz její tváře; ale takovou jako nyní neviděl jí dosud nikdy. Vzpomněl si, jak ji včera zarmoutil, a skutek ten zdál se mu nyní obzvláště mrzkým a hrozným, když si představil nynější její stav. Zardělá tvář její v rámci měkkých vlasů, jež vyhlížely z pod nočního čepečku, zářila radostí a odhodlaností.

Ač v celé povaze Kitině bylo velmi málo nepřirozeného a strojeného, nicméně byl Levin překvapen tím, co se mu objevovalo nyní v nepokryté kráse, když všechny obaly najednou spadly a z její očí zasvitlo mu vstříc samo jádro její duše. V této prostotě a nahotě seznával ji, kterou tak horoucne miloval, ještě lépe. Kiti hleděla na něho, usmívajíc se; ale náhle její brvy sebou trhly, Kiti zdvihla hlavu, rychle přistoupila k Levinu, vzala ho za ruku a všechna se k němu přitulila, ovívajíc ho svým horkým dechem. Trpěla již, a jako by si mu stýskala na své bolesti. Ze starého zvyku napadlo ho v první okamžik, že je tím vinen. Ale její pohled vyjádřoval něžnost, která mu pravila, že nejen mu nečiní výčitek, nýbrž že ho miluje pro to svoje strádání. „Když ne já, kdo je tedy tím vinen?“ pomyslil si bezděky, pátraje po vinníku oněch útrap, za něž by ho rád potrestal; ale nebylo vinníka. Kiti strádala, stýskala si, ale strádáním tím se honosila, bylo jí radostí a zálibou. Levin pozoroval, že se v její duši děje cosi krásného, co však? toho nechápal. Tak daleko rozum jeho nesahal.

„Poslala jsem pro maman. A ty dojeď honem k Lizavetě Petrovně… Kosťo!… Ne, nic, přešlo to.“

Odešla od něho a zazvonila.

„Nu, jdi tedy, Páša už je tu. Mně není nic.“

Levin s podivením uviděl, že se chopila háčkování, jež si byla v noci přinesla, a dala se opět do práce.

V tu chvíli, když Levin odcházel jedněmi dveřmi, slyšel, jak druhými přicházela komorná. Stanul na minutku u dveří a slyšel, jak Kiti nařizuje své komorné různé podrobnosti a jak spolu s ní přestavuje postel.

Oblékl se a zatím, co zapřáhali, neboť drožkáři ještě nebyli na ulici, veběhl opět do ložnice a sice ne po špičkách, nýbrž zrovna přiletěl, jak se mu zdálo. Dvě služebné přestavovaly cosi v ložnici. Kiti chodila sem tam, pletla, a navazujíc oko na oko, přikazovala služebným, co dělat.

„Hned jedu k doktorovi. Pro Lizavetu Petrovnu už jeli, ale já k ní také ještě zajedu. Více ničeho není třeba? Což k Dolli?“

Kiti pohlédla na něho, neposlouchajíc patrně, co mluvil.

„Ovšem, ovšem. Jdi,“ promluvila bystře, svraštivši čelo, a kynula mu rukou, aby odešel.

Odcházel již do salonu, když se v ložnici ozvalo bolestné zastenání, jež okamžitě utichlo. Levin se zarazil a dlouho si nemohl vysvětliti, co to.

„Vždyť to ona zastenala,“ domyslil se konečně, i chopil se za hlavu a běžel střemhlav dolů.

„Bože smiluj se! odpusť a pomoz!“ pronášel slova, jež mu neočekávaně sama přišla na jazyk. A ač byl člověk nevěřící, opakoval ona slova ne pouze ústy. Viděl v tu chvíli, že nejen jeho pochybnosti, nýbrž ani jeho neschopnost k věření, o níž byl přesvědčen, mu nijak nepřekážely, aby se obracel k Bohu. Vše to sletělo nyní jako prach s jeho duše. Ke komu by se byl mohl obrátiti, ne-li k tomu, v jehož rukou, věděl, že se nachází sám se svou duší, i svou láskou?

Kůň nebyl ještě zapřažen; Levin však cítil v sobě tolik fysických sil, i tak silně vzbuzenou pozornost k tomu, co měl nyní konat, že se bál ztratiti každý okamžik, a proto, nečekaje, až bude zapřaženo, šel pěšky, poručiv kočímu, aby přijel za ním.

Na úhlu potkal chvátajícího nočního drožkáře. V malých sáňkách seděla v sametovém salopě Lizaveta Petrovna, zahalená do šátku. „Chvála Bohu, chvála Bohu!“ zvolal s radostí, když poznal její drobnou, bílou tvář, která měla nyní vážný, skoro přísný výraz. Drožkář chtěl zastavit, ale Levin mu nedal, a běžel nazpět podle saní.

„Asi před dvěma hodinami? Ne víc?“ optala se ho Lizaveta Petrovna. „Petra Dmitrijeviče zastanete doma. Ale nechvátejte příliš na něho. A potom kupte opia v lékárně.“

„Vy tedy myslíte, že to může vypadnout šťastně? Bože, smiluj se a pomoz!“ zvolal Levin, zpozorovav, že jeho kůň vyjíždí už ze vrat. Vskočil do saní vedle Kuzmy a poručil, aby jel k doktorovi.

XIV

Lékař ještě nevstal a sluha oznámil Levinu, že „pán pozdě lehl, přikázal mu, aby ho nebudil, že však brzo vstane.“ Sluha čistil právě skla od lamp a zdálo se, že si dává na své práci mnoho záležeti. Tato sluhova pozornost ke sklům a lhostejnost k tomu, co se dálo u Levina, ho zprvu zarazila, ale vzpamatovav se, pochopil, že nikdo nezná a není povinen znáti jeho city, a že jest proto tím více zapotřebí jednati klidně, promyšleně a odhodlaně, má-li proraziti onu stěnu lhostejnosti a domoci se svého. „Nespěchat, ale zároveň ničeho nepromeškat,“ pomyslil si Levin, cítě, jak jeho fysické síly i pozornost ke všemu, co měl vykonati, stále rostou.

Když zvěděl, že lékař ještě nevstal, zvolil si z různých plánů, jež se mu namanuly, následující: Kuzma pojede s lístkem k druhému lékaři a sám Levin dojede do lékárny pro opium, a nevstane-li lékař do té doby, než se vrátí, umínil si podplatiti sluhu, a bude-li se vzpírati, tedy mocí probuditi lékaře, ať to stojí, co chce.

V lékárně zalepoval hubený provisor taktéž lhostejně, jako lékařův sluha čistil skla, oblatkou prášky pro jakéhosi kočího, jenž na ně čekal; prodati však opium se zdráhal. Věren zásadě „nespěchat, ale zároveň ničeho nepromeškat“, nazval Levin jména lékaře i akušerky, a vysvětliv provizoru, nač potřebuje opium, počal ho prositi, aby mu vyhověl. Provizor se optal po německu, má-li dát opium? a když se za přístěnkem ozval svolující hlas, vyndal láhvičku, vzal trychtýřek, opatrně nalil z velké do malé láhve, přilepil ceduličku, zapečetil, ač ho Levin prosil, aby toho všeho nedělal, a chtěl láhvičku ještě zabalovati do papíru. Tu už Levin nevytrpěl: vzal mu rozhodně láhvičku z rukou a běžel k velikým skleněným dveřím. Lékař ještě nevstal; sluha, jenž byl nyní zaměstnán rozestíráním koberce, odepřel ho budit. Levin beze spěchu vytáhl desetirublovou bankovku a vyslovuje zvolna jednotlivá slova, ač nemařil zbytečně jediného okamžiku, podal mu bankovku a vysvětlil mu, že mu Petr Dmitrijevič (jak velikým a důležitým zdál se nyní Levinu druhdy tak nepatrný Petr Dmitrijevič!) slíbil svou pomoc ve kteroukoli dobu, že se tedy dojista nebude horšit, a proto aby ho šel ihned probudit.

Sluha svolil, odebral se nahoru a požádal Levina, aby vstoupil zatím do salonu.

Levin slyšel skrze dvéře, jak lékař kašlal, chodil, myl se a cosi mluvil. Minuly tři minuty; Levinu se zdálo, že minulo víc než hodina. Neměl trpělivosti déle čekat.

„Petře Dmitrijeviči! Petře Dmitrijeviči!“ volal prosebným hlasem do polootevřených dveří. „Pro Boha, odpusťte mi. Dovolte mně vejíti k vám. Už více než dvě hodiny —“

„Hned, hned!“ odpovídal hlas za dveřmi a Levin s podivením pozoroval, že se lékař při těch slovech usmívá.

„Jen na okamžik.“

„Hned.“

Minuly opět dvě minuty, než lékař obul boty, pak opět dvě minuty, než se oblékl a učesal.

„Petře Dmitrijeviči!“ počal opět Levin žalostným hlasem, ale právě v ten okamžik objevil se ve dveřích lékař oblečený a učesaný. „Svědomí ti lidé nemají,“ myslil si Levin. „Česat se, zatím co hyneme!“

„Dobré jitro!“ pozdravil ho lékař klidným hlasem, jako by ho chtěl drážditi, a podal mu ruku. „Nespěchejte. Nu co?“

Levin chtěl povědít lékaři všechno do podrobna, a proto mu sděloval samé zbytečné podrobnosti o stavu ženině, přerušuje své vypravování neustálými prosbami, aby s ním jel ihned.

„Ale nechvátejte. Vždyť to neznáte. Bezpochyby tam budu zbytečným, ale slíbil jsem, tedy přijedu. Ale na kvap to nemá. Prosím vás, sedněte si. A nepřál byste si kávy?“

Levin na něho pohlédl, jako by se ptal očima, nesměje-li se nad ním? Ale doktora ani nenapadlo, aby se smál.

„Rozumím vám, rozumím,“ prohodil doktor, usmívaje se. „Mám také rodinu; ale v podobných chvílích jsme my mužové nejžalostnější postavy. Mám jednu pacientku; tedy věříte-li, že její muž uteče při tom pokaždé do konírny.“

„Co myslíte, Petře Dmitrijeviči? Máte za to, že to vypadne šťastně?“

„Všechny příznaky svědčí, že šťastně.“

„Přijedete tedy hned?“ otázal se ho Levin, změřiv zlostným pohledem sluhu, jenž přinášel kávu.

„Tak za hodinku.“

„Ne, pro Boha!“

„Dejte mně tedy aspoň kávy pojíst.“

Doktor se dal do kávy. Oba umlkli.

„Ale Turky bijou znamenitě. Četl jste včerejší telegramm?“ mluvil lékař, žvýkaje housku.

„Ne, nejsem s to!“ zvolal Levin, vyskočiv: „Tedy za čtvrt hodiny přijedete?“

„Za půl hodiny.“

„Čestné slovo?“

Když se Levin vrátil domů, setkal se v předsíni se starou kněžnou a oba spolu přistoupili ke dveřím ložnice. V očích kněžny stály slzy a ruce její se třásly. Když spatřila Levina, objala ho a dala se do pláče.

„Nu, co, dušinko Lizaveto Petrovno,“ oslovila a vzala za ruku babičku, jež jim vyšla vstříc se světlou, ale starostlivou tváří.

„Všechno jde dobře,“ pravila Lizaveta Petrovna. „Přemluvte ji, aby si lehla. Bude jí snáze.“

Od toho okamžiku, co se Levin probudil a pochopil, oč jde, předsevzal si, že nebude o ničem uvažovati, ničeho se nebude domýšleti, že uzavře své myšlénky a city, a pevně, nermoutě ženu, nýbrž naopak uspokojuje ji a posilňuje její statečnost, snese to, co ho čeká. Nedovoluje si ani pomysliti na to, co se stane, jak to skončí, a soudě dle zpráv, jež obdržel na své otázky, dlouho-li to může trvat, připravil se býti trpělivým a držeti své srdce v rukou asi pět hodin, což se mu zdálo možným. Ale když se vrátil od lékaře, a uviděl opět, jak strádá, počal stále častěji a častěji opětovati slova: „Bože odpusť, pomoz,“ vzdychal, a zdvihal hlavu vzhůru. Pojímal ho strach, že nevydrží, že se rozpláče, anebo uteče. Tak trapně mu bylo. A přece uplynula teprv jedna hodina.

Ale po této první hodině minula zase hodina, dvě hodiny, tři, minulo všech pět, jež měly býti poslední lhůtou jeho trpělivosti, a situace se nezměnila; ale Levin stále se přemáhal, poněvadž jiného nezbývalo, než trpět; každou minutu se mu zdálo, že trpělivost jeho je vyčerpána a že mu v nejbližším okamžiku pukne srdce lítostí.

Ale minuly opět minuty, hodiny a opět hodiny, a bolesť jeho i úžas rostly a rozpínaly se stále více.

Všechny obyčejné okolnosti života, bez kterých si člověk nemůže ničeho představit, zmizely v očích Levina. Ztratil vědomí času. Jednou se mu minuty zdály hodinami — byly to minuty, kdy ho Kiti zvala k sobě, a on ji držel za spocenou ruku, jež tiskla jeho ruku s neobyčejnou silou, a zas jej odpuzovala, — jindy zas hodiny se mu zdály minutami. Podivil se, když ho Lizaveta Petrovna požádala, aby za španělskou stěnou rozsvítil svíci, a zvěděl, že je už pět hodin. Kdyby mu někdo řekl, že je teprv deset hodin ráno, nebyl by tím pranic překvapen. Taktéž si byl málo vědom, kde se v tu chvíli nachází, jako neměl jasného ponětí, kdy se co děje. Viděl její rozpálenou, chvílemi pochybující a strádající, chvílemi se usmívající a uspokojující ho tvář. Viděl i kněžnu, celou červenou od duševního namáhání, se svislými kadeřemi šedých vlasů, a se slzami, jež se snažila potlačiti, kousajíc se do rtů; viděl i Dolli, i doktora, jenž kouřil tlusté papírosy, i Lizavetu Petrovnu s pevnou, odhodlanou a uspokojující tváří; i starého knížete, jenž se procházel po sále se zachmuřenou tváří. Ale jak přicházeli a odcházeli, kde byli, toho nechápal. Kněžna byla chvílemi s doktorem v ložnici, chvílemi v kabinetě, kde se objevil z nenadání prostřený stůl; chvílemi jí vůbec nebylo, ale místo ní byla Dolli. Potom si Levin pamatoval, že ho někam posýlali. Jednou ho poslali, aby přenesl stůl a pohovku. Vykonal to nad míru horlivě, maje za to, že toho má Kiti zapotřebí; teprv později seznal, že to chystal pro sebe lože. Pak ho poslali do kabinetu, aby se optal na něco lékaře. Lékař odpověděl a hned na to se dal do řeči o nepořádcích v obecní radě. Potom ho poslali ke Sčerbackým, aby z ložnice kněžniny přinesl obraz se stříbrnou, pozlacenou řízou; lezl se starou komornou kněžny na skříň pro obraz, rozbil při tom lampičku, ale komorná staré kněžny ho utěšila, že všechno dobře vypadne, a rozbil-li lampičku, to že nic nedělá. Když přinesl obraz, položil jej Kiti ve hlavách, pečlivě ho zasunuv za podušku. Ale kde, kdy a proč to všechno bylo, toho nevěděl. Nechápal také, proč ho kněžna bére za ruku, žalostně na něho hledí a prosí ho, aby se uspokojil; proč ho Dolli nutí, aby pojedl a odvádí ho z komnaty. Ba i doktor pohlížel na něho vážně a soucitně a nabízel mu kapky.

Věděl a seznával jen tolik, že to, co se tu právě dálo, podobalo se tomu, co se dálo před rokem v hostinci v gubernském městě na smrtelné posteli bratra Nikoláje. Ale tam to byl zármutek — zde byla radost. Ale i tehdejší zármutek, i nynější radost stály vně obvyklých okolností života, byly jako by otvory v onom všedním životě, jimiž se ukazovalo cosi vyššího. A v tu dobu, když se zahleděl na ono vyšší, vznášela se nepochopitelným způsobem jeho duše na takovou závratnou výši, jaké si nikdy před tím nepředstavovala, a kam ji střízlivý rozum nemohl sledovati.

„Bože odpusť a pomoz,“ opakoval si bez přestání, a přes to, že spojení jeho s Bohem bylo po tak dlouhou dobu a, jak se mu zdálo, nadobro přerušeno, cítil přece, že se obrací nyní k Bohu právě tak důvěrně a prostě, jak činíval za dob svého dětství a jinošství.

Po celou tu dobu střídaly se v něm dvě různé nálady. Jedna vznikala, kdykoli odcházel od Kiti a seděl s doktorem, jenž kouřil jednu tlustou papírosu po druhé a dokouřené rozmačkával o kraje popelničky, jež byla už plná; aneb přistupoval k Dolli a ke knížeti, kde se mluvilo o obědě, o nemoci Marie Petrovny, a u nichž Levin náhle zapomínal na okamžik, co se děje, a zdálo se mu, jako by se byl právě probudil. Druhá nálada se ho zmocňovala, kdykoli vkročil do její ložnice, stanul jí ve hlavách, kde myslil, že mu srdce pukne lítostí v nejbližším okamžiku, ale pořád ještě nepukalo, a kde se bez přestání modlil k Bohu. Pokaždé, když ho z okamžitého ztrnutí vytrhl výkřik bolestí, jenž zalétal k němu z ženiny ložnice, zmocňovalo se ho ono podivné poblouzení, ve kteréž upadl hned v prvním okamžiku: pokaždé, když zaslechl výkřik, vyskočil a běžel se ospravedlnit, ale cestou si vzpomínal, že není vinen, a místo ospravedlnění chtěl hájiti ženu, chtěl jí pomoci. Ale když na ni pohlédl, seznával, že jí pomoci nemůže, a tu se ho zmocňoval úžas a on volal: „Bože, odpusť, pomoz!“ Čím dále pokročil čas, tím silněji projevovaly se obě ony nálady: tím klidnějším byl v její nepřítomnosti, kde na ni úplně zapomínal, a tím trapnějšími pro něho byly její bolesti i vědomí, že jí od nich nemůže pomoci. Vyskočil pokaždé s úmyslem, že uteče někam, ale běžel rovnou cestou k ní.

Chvílemi, když ho opět a opět k sobě volala, míval jí za zlé. Ale jakmile spatřil její pokornou, bolestně se usmívající tvář a uslyšel slova: „Já tě utýrám,“ začal viniti Boha. Sotva si však vzpomněl na Boha, ihned ho prosil za odpuštění a za smilování.

XV

Levin nevěděl, je-li záhy nebo pozdě. Svíčky už dohořívaly. Dolli byla právě v kabinetě, a nabídla lékaři, aby si lehl. Levin seděl a poslouchal, co mu vypravoval lékař o šarlatáně magnetiseurovi a hleděl při tom na popel jeho papirosky. Byla právě perioda odpočinku a nacházel se ve stavu ztrnulosti. Zapomněl úplně, co se dálo kolem něho. Naslouchal vypravování lékařovu a rozuměl mu. Náhle se rozlehl k víře nepodobný výkřik. Výkřik ten byl tak strašný, že Levin ani nevyskočil, nýbrž jen zatajil dech a celý zděšený pohlédl tázavě na lékaře. Lékař sklonil hlavu na stranu, poslouchal chvilku a spokojeně se pousmál. Všechno bylo dnes tak neobyčejné, že Levina už pranic nepřekvapovalo. „Bezpochyby to musí tak být,“ pomyslil si a zůstal sedět. Pak ho napadlo, kdo to tak vykřikl? Vyskočil a přiběhl po špičkách do ložnice, obešel Lizavetu Petrovnu a kněžnu a zastavil se na svém místě v hlavách. Křik utichl, a něco se nyní změnilo. Co — toho neviděl a nechápal, i nechtěl vidět a chápati. Ale poznával to z tváře Lizavety Petrovny. Její tvář byla přísna a bleda, ale stále taktéž odhodlaná, ač se čelisti její trochu chvěly a oči její byly upřeny na Kiti. Rozpálená, bolestí zmučená Kitina tvář, k jejíž zpocenému čelu přilípla kadeř vlasů, byla obrácena k němu a hledala jeho pohledu. Její zdvižené ruce vyhledávaly jeho ruku. Když se uchopila svýma zpocenýma rukama jeho chladné ruky, počala ji tisknouti ke své tváři.

„Neodcházej, neodcházej! Já se nebojím, já se nebojím!“ mluvila spěšnými slovy. „Mamá, odepněte mi náušnice; překážejí mi. Ty se nebojíš? Už brzy, brzy, Lizaveto Petrovno…“

Kiti mluvila rychle, rychle a chtěla se usmáti. Ale náhle se tvář její křečovitě svraštila a její ruce ho prudce odstrčily.

„Ne, to je strašné! Umru, umru! Jdi, jdi!“ vzkřikla a opět se rozlehl onen pronikavý, úžasný výkřik.

Levin se chopil za hlavu a vyběhl z ložnice.

„Neboj se, neboj se, vše jde dobře!“ ozval se za ním hlas Dollin.

Ale ať si mluvily, co chtěly, Levin byl přesvědčen, že nyní je už všechno ztraceno. Opřel se hlavou o veřej v sousední komnatě, slyšel jakési vzkřeky, slyšel řvaní, jakého nikdy ještě neslýchal, a věděl, že to křičí to, co bývalo kdysi Kiti. Dávno si přestal přáti robátka. To očekávané dítě nyní nenáviděl. Už si ani nepřál, aby zůstalo na živě, přál si jen, aby co nejdříve se skončilo to úžasné mučení.

„Pane doktore! Co je to, co je to? Můj Bože!“ zvolal Levin, chopiv za ruku lékaře, jenž vešel do světnice.

„Hned bude konec,“ odpověděl mu lékař. Tvář lékařova byla při těch slovech tak vážná, že si Levin slova „hned bude konec“ vyložil tak, že Kiti umírá.

Bez paměti přiběhl do ložnice. Prvé, co spatřil, byla tvář Lizavety Petrovny. Byla ještě zasmušilejší a přísnější. Tvář Kitina zmizela. Na tom místě, kde bývala dříve, bylo cosi strašného, soudě dle výrazu i dle zvuků, jež se odtud vyrývaly. Položil hlavu na vysokou pelest postele, cítě, jak mu srdce puká. Úžasné výkřiky neumlkaly, stávaly se naopak ještě strašnějšími, a jako by byly dostoupily krajních mezí úžasu, náhle zanikly. Levin nevěřil svému sluchu, ale nemohl pochybovati: křik umlk’, bylo jen slyšeti tichý ruch, šelestění, urychlený dech, a její trhaný, živý a něžný, šťastný hlas pronesl tiše slovo: „Konečně“.

Levin zdvihl hlavu. Její ruce ležely bez vlády na pokrývce, a její neobyčejně krásná a tichá tvář hleděla mlčky na něho, a chtěla, ale nemohla se usmáti.

A náhle pocítil Levin, že se přenesl z onoho tajemného, hrozného, ne vezdejšího světa, v němž prožil ony dvacet dvě hodiny, do svého předešlého, obyčejného světa, zářícího však nyní takovým novým světlem štěstí, že ho nesnesl. Přes příliš napjaté struny popraskaly najednou. Štkaní a slzy radosti, jichž se nikterak nenadál, zdvihly se v něm s takovou silou a rozvlnily celé jeho tělo, že dlouho nemohl ze sebe vypraviti slova.

Sklesnuv před postelí na kolena, držel ženinu ruku před svými ústy a celoval ji, a ruka ta slabými pohyby prstů odpovídala na jeho polibky. A v tu dobu u druhého konce postele kolébal se v dovedných rukou Lizavety Petrovny, jako plamének nad kahancem, život lidské bytosti, jíž dosud nikdy nebylo, ale která taktéž, jako on, s týmž právem a s týmiž požadavky bude žíti a ploditi sobě podobné.

„Živ! Živ! a k tomu chlapec! Nebojte se!“ slyšel Levin hlas Lizavety Petrovny, jež třepala chvějící se rukou robátko po zádech.

„Mamá, pravda?“ ozval se hlas Kitin.

Za odpověď dostalo se jí vzlykání kněžny.

Za všeobecného ticha ozval se, jako neklamná odpověď na otázku matčinu, hlas docela jiný, než byly všechny ty hlasy, jež tlumeně rozmlouvaly v komnatě. Byl to smělý, drzý, bezohledný křik nové lidské bytosti, jež neznámo, odkud se tu vzala.

Kdyby byli před chvílí řekli Levinu, že Kiti umřela a on že umřel spolu s ní, a že jejich děti jsou andělé, a že Bůh stojí zrovna před nimi — ničemu by se nebyl divil. Ale nyní, když se vrátil do světa skutečnosti, stálo ho velikého napínání mysli, než pochopil, že Kiti je živa, zdráva, a ta bytost tak zoufale kvílející že jest jeho syn. Kiti byla živa; bolesti přestaly. On sám byl nevýslovně šťasten. To chápal a to mu stačilo ku štěstí. Ale dítě? Odkud, nač je tu, co je zač?… Nikterak nemohl k myšlénce té přivyknouti. Zdálo se mu něčím přebytečným, nadbytkem, k němuž dlouho nemohl zvyknouti.

XVI

Po deváté hodině ráno seděli u Levina starý kníže, Sergěj Ivánovič a Štěpán Arkáďjevič, pohovořili o mladé matce a rozprávěli též o vedlejších záležitostech. Levin je poslouchal, ale za řeči si nevolky vzpomínal, co bylo, co se přihodilo do dnešního rána a připomínal si, jakým byl včera až do té události. Zrovna jako by sto let prošlo od té doby. Zdálo se mu, že se nachází na jakési nedostupné výši, s níž se opatrně spouští, aby nebyl předmětem závisti těch, s kým právě rozpráví. Rozmlouval, ale při tom stále myslil na ženu, na podrobnosti její nynějšího stavu, myslil i na syna, snaže se přivykati k myšlénce o jeho bytí. Veškeren ženský svět, o němž si po svatbě učinil nové, potud jemu neznámé ponětí, vznesl se nyní dle jeho náhledů tak vysoko, že nebyl s to ho obsáhnouti svou fantasií. Poslouchal, jak se rozmlouvalo o včerejším oběde v klubu, a myslil si: „Co asi nyní dělá? Usnula-li? Jak je jí? Co si asi myslí? Vříská-li syn Dmitrij?“ A uprostřed řeči, uprostřed nějaké věty vstal a odešel ze světnice.

„Pošli mně oznámit, mohu-li k ní zajít?“ prohodil kníže.

„Dobře, hned,“ odpověděl Levin a ani se neobrátiv, kráčel ke Kiti.

Nespala, nýbrž potichu rozmlouvala s matkou, strojíc plány příštích křtin.

Ležela na znaku čistě oblečená, učesaná, v ozdobném čepečku s jakousi blankytnou stužkou, s rukama nad pokrývkou, očima přivítala Levina, a očima ho k sobě vábila. Její pohled sám sebou jasný, vyjasňoval se tím více, čím blíže přicházel Levin. Na tváři její tkvěla táž proměna od pozemského k nadpozemskému, jež se spatřuje na tvářích nebožtíků; tam ona znamená loučení, zde však vítání. Rozčilení, podobné tomu, jehož zakusil v okamžiku porodu, zmocňovalo se opět jeho srdce. Kiti ho vzala za ruku a tázala se, spal-li? Nemohl jí odpověděti a cítě svou slabost, odvrátil se.

„Já jsem si zdřímla, Kosťo!“ sdělovala mu Kiti. „A nyní je mi tak pěkně.“

Pohlížela na něho, ale najednou se výraz její tváře pozměnil.

„Podejte mi ho,“ žádala, zaslechnuvši kvílení děťátka. „Podejte, Lizaveto Petrovno; on se také podívá.“

„Tu je, ať se tatínek podívá,“ řekla Lizaveta Petrovna, když byla zdvihla a přinesla cosi červeného, divného, kolébajícího se. „Ale počkejte, my se napřed oblečeme,“ rozmyslila si Lizaveta Petrovna, položila ono kolébající se červené na postel, rozvinula a počala převinovat robátko, jedním prstem je zdvihajíc a převracejíc a čímsi je posýpajíc.

Levin, jenž pohlížel na to drobounké, ubohé stvoření, snažil se všemožně, aby vypátral ve svém srdci nějaké příznaky otcovského citu k němu, ale marně. Cítil jen, že se ho štítí. Ale když je Lizaveta Petrovna úplně rozvinula, když se objevily malinké, tenouninké ručinky, nožky šafránové barvy a už také s prsty, ba i s palcem, jenž se už lišil od druhých prstů, a když viděl, jak Lizaveta Petrovna rovnala jako měkké pružiny ony křivící se ručky, ovinujíc je plátěnými plenkami, zmocnil se ho takový soucit k onomu stvoření, a takový na něho padl strach, aby mu Lizaveta Petrovna neublížila, že ji chopil za ruku.

Lizaveta Petrovna se usmála.

„Nebojte se, nebojte se!“

Když bylo dítě převinuto a změnilo se v tuhou loutku, Lizaveta Petrovna ho vyhoupla, jako by se chtěla pochlubiti svou prací, a poodstoupila, aby Levin mohl spatřiti svého syna u vší jeho kráse.

Kiti, nespouštějíc s nich očí, hleděla na ně se strany. „Podejte, podejte mně ho!“ prosila je, ba i nadzdvihla se trochu.

„Co to děláte, Kateřino Alexandrovno! Tak se nesmíte zdvihat! Počkejte, hned vám ho podám. Jen co se tatínkovi ukážeme, jací jsme chlapíci.

A s těmi slovy zdvihla Lizaveta Petrovna k Levinu na jedné ruce (druhá jen prstem podpírala kolébající se hlavičku) to divné červené stvoření, jež se kolébalo a schovávalo svou hlavičku za okraj plenky. Ale mělo také nos, mžourající očka a špoulící se rty.

„Rozkošný chlapeček!“ pravila Lizaveta Petrovna.

Levin zarmouceně vzdychnul. Tento rozkošný chlapeček budil v něm pouze cit ošklivosti a žalosti. Nebyl to bohužel ten cit, jehož očekával.

Odvrátil se, dokud Lizaveta Petrovna přikládala dítě k matčinu nezvyklému ještě prsu.

Smích ho náhle přiměl, aby zdvihl hlavu. Kiti se zasmála. Dítě vzalo prs.

„Nu dost už, dost!“ tvrdila Lizaveta Petrovna. Ale Kiti nevydala synáčka, dokud jí neusnul na loktech.

„Pohleď nyní,“ pravila Kiti, obracejíc k Levinu dítě tak, aby je mohl spatřit. Starcovská tvářička se náhle ještě více svraštila a chlapec kýchnul.

Usmívaje se a jedva potlačuje slzy radosti, poceloval Levin ženu a vyšel z tmavé komnaty.

To, co pociťoval k oné malinké bytosti, bylo něco zcela jiného, než se nadál. Nic veselého a radostného nebylo v onom citu; naopak, byl to nový, trapný strach. Bylo to vědomí, že vzniká pro něho nová oblast nedůtklivosti. Vědomí to bylo pro něho první dobu tak trapné, a strach, aby se nestalo něco tomu slabounkému stvoření, byl tak mocný, že pro ně ani nezpozoroval podivný cit nesmyslné radosti ba i hrdosti, jejž zakoušel, když chlapec kýchnul.

XVII

Záležitosti Štěpána Arkáďjeviče nacházely se v bídném stavu.

Peníze za dvě třetiny prodaného lesa už utratil, a i za třetí třetinu vybral si už skoro všechno napřed, ovšem se srážkou deseti procent. Více mu kupec už nechtěl dát, poněvadž Darja Alexandrovna přihlásila se tu zimu poprvé ke svému právu na své jmění a odepřela svůj podpis v kontraktě, že obdržela peníze za poslední třetinu lesa. Služné celé se rozešlo na domácí potřeby a na splátky menších dluhů, jež nemohly býti odročeny. A peněz ani kopejky.

To bylo nepřímné, nepohodlné, a nemohlo to podle mínění Štěpána Arkáďjeviče tak zůstati. Příčinou všeho dle jeho mínění bylo, že jeho služné bylo příliš malé. Hodnost, kterou zaujímal, byla snad velmi výhodná před pěti lety, ale nyní už nebyla. Petrov dostával jako řiditel banky dvanáct tisíc. Sventický jako člen „společnosti“ měl sedmnáct tisíc ročně. Mitin, jenž založil banku, dostával padesát tisíc. „Zaspal jsem patrně a na mne zapomněli,“ pomyslil si Štěpán Arkáďjevič. I počal se rozhlížeti, počal se poptávati, a koncem zimy si vyhlédl velmi pěkné místečko. Zasadil se o jeho získání zprva z Moskvy prostřednictvím tetiček, strýčků a známých později pak, když záležitost ta dozrávala, vypravil se sám na jaře do Petrohradu. Byla to jedna z těch teploučkých sinekur s různými důchody od tisíci do padesáti tisíc rublů ročních příjmů, jež se v posledních letech značně rozmnožily. Bylo to místo člena zastupujícího komitét sjednocených agentur při vzájemném úvěrním ústavě jižních železných drah a bankovních podniků. Místo ono, jako všechna podobná místa, vyžadovalo tolik obšírných vědomostí a tolikeré činnosti, že těžko bylo nalézti člověka, jenž by všechny takové schopnosti spojoval ve své osobě. A poněvadž tedy nebylo naděje, že by se nalezl člověk, jenž by oplýval všemi těmi vlastnostmi, shledávalo se přec jen výhodnějším, bude-li místo ono zastávati člověk poctivý, než kdyby se dostalo člověku nepoctivému. A Štěpán Arkáďjevič byl netoliko poctivý člověk (bez přízvuku na slově poctivý), nýbrž i člověk poctivý (s přízvukem), s tím zvláštním významem, jaký má ono slovo v Moskvě, když se řekne: pracovník poctivý, poctivý spisovatel, poctivý žurnalista, poctivý úřad, poctivý směr, což znamená nejen že člověk nebo úřad takový nedopouštějí se ničeho nepoctivého, nýbrž že, vyžaduje-li toho potřeba, píchnou bez rozmýšlení do vosího hnízda, třebas to bylo hnízdo vládní. Štěpán Arkáďjevič pohyboval se v Moskvě v těch kruzích, kde onomu slovu rozuměli právě v tom smysle, v kruzích oněch byl pokládán za člověka poctivého a proto měl na nové místo více práv než jiní.

Místo to přinášelo od sedmi do desíti tisíc rublů ročně, a bylo tím výhodnější, že je mohl Oblonský zaujati, aniž se mu bylo vzdáti svého státního úřadu. Místo ono záviselo od dvou ministrů, od jedné dámy a od dvou židů; všechny ty osoby, ač už byly trochu připraveny, měl Štěpán Arkáďjevič v Petrohradě navštíviti. Mimo to slíbil sestře Anně, že vymůže od Karenina určitou odpověď v otázce rozvodu. Vyprosiv tedy od Dolli padesát rublů na cestu, odejel do Petrohradu.

Sedě v kabinetě u Karenina a poslouchaje jeho náhledy o příčinách špatného stavu ruských financí, vyčkával jen příhodný okamžik, až Alexěj Alexandrovič domluví, aby ihned promluvil o své záležitosti a pak o Anně.

„Ovšem, vše to je správné,“ prohodil, když Alexěj Alexandrovič sňal pince-nez, bez něhož nemohl už čísti, a tázavě pohlédl na svého bývalého švakra; „vše to je správné v podrobnostech, ale zásadou našeho věku je přec jen — svoboda.“

„Ano, já však vystavuju novou zásadu, jež zahrnuje v sobě i zásadu svobody,“ odvětil Alexěj Alexandrovič, pronášeje s důrazem slovo, ,zahrnuje‘ a nasazuje si opět pince-nez, aby přečetl poznovu svému posluchači ono místo, v němž vykládá svou zásadu.

Obrátiv několik listů krásně psaného rukopisu se širokými okraji, přečetl znova místo, o němž mluvil.

„Nevzpírám se soustavě protekční z ohledů na jednotlivé osoby, nýbrž vzhledem ku blahu obecnému — pro nižší třídy právě tak jako pro vyšší,“ vykládal Alexěj Alexandrovič, pohlížeje na Oblonského přes pince-nez. „Ale oni toho nemohou pochopit, neboť mají na mysli pouze své osobní zájmy a dávají se unášeti frázemi.“

Štěpán Arkáďjevič věděl, že když Karenin začne mluvit, co dělají a smýšlejí oni, to jest ti, co odmítali jeho projekty a byli proto původci všeho zla na Rusi, že se už blíží ke konci svých výkladů; proto se vzdal nyní ochotně principu svobody a se vším souhlasil, co tvrdil Karenin. Alexěj Alexandrovič umlkl, probíraje se zádumčivě v rukopise.

„Ach, abych nezapomněl,“ zvolal Štěpán Arkáďjevič; „chtěl jsem tě poprosit, abys při příležitosti, až uvidíš Pomorského, ztratil za mne slovíčko, že bych velmi rád obdržel místo člena, zastupujícího komitét sjednocených agentur při vzájemném úvěrním ústavě jižních železných drah a bankovních podniků.“ Sáhodlouhý název vytouženého místa, tak blízkého jeho srdci, byl Štěpánu Arkáďjeviči už zcela běžný a vyslovoval jej beze všeho zajiknutí.

Alexěj Alexandrovič se ho otázal, v čem záleží působnost onoho nového komitétu, a zamyslil se. Uvažoval, obsahuje-li působnost nového komitétu něco, co by se příčilo jeho projektům. Ale poněvadž působnost této nové instituce byla nad míru složitá, a jeho projekty zasahovaly do různých oblastí, nemohl se okamžitě v tom vyznati a proto, snímaje pince-nez, prohodil:

„Rozumí se, že mu mohu říci: ale proč pak si vlastně přeješ toho místa?“

„Služné je pěkné, do devíti tisíc, a mé prostředky…“

„Devět tisíc,“ opakoval po něm Alexěj Alexandrovič a zasmušil se. Výška toho služného připomínala mu, že nově zamýšlená působnost Štěpána Arkáďjeviče příčí se s této stránky hlavní idei všech jeho projektů, jež směřovaly všechny k šetrnosti.

„Shledávám a napsal jsem už o tom zprávu, že ty ohromné platy za našich dnů jsou příznakem pochybeného ekonomického směru naší správy.“

„Ale co pak si myslíš?“ namítl Štěpán Arkáďjevič. „Dejme tomu, že řiditel banky dostává deset tisíc; vždyť on si je zaslouží. Nebo inženýr dostává dvacet tisíc. Za to jaký zisk přinese věci, které slouží. Na to nesmíš zapomenout.“

„Dle mého je služné platem za zboží a proto se má říditi zákonem o nabídce a spotřebě. Odchyluje-li se však výška služného od onoho zákona, jako na příklad, když vidím, že vystoupí z technického ústavu dva inženýři, oba se stejnými vědomostmi a schopnostmi, ale jeden dostane čtyřicet tisíc a druhý se musí spokojiti se dvěma tisíci; anebo že společnost dělá řiditelem banky s ohromným platem juristu nebo husara, kteří nemají za mák odborných vědomostí: soudím, že se služné naznačuje nikoli dle zákona o spotřebě a nabídce, nýbrž zrovna z protekce. Je to zneužívání moci, vážné už samo sebou, a působící škodlivě na státní službu. Mám za to…“

Štěpán Arkáďjevič vskočil však honem švakrovi do řeči.

„Ovšem; ale musíš uznati, že vstupuje v život nová instituce, o jejíž prospěšnosti nemůže býti pochyby. Ať na ni pohlédneš jakkoli, je to přec jen záležitost, vyplývající z nynějších životních poměrů! Jedná se hlavně o to, aby se záležitost ta vedla poctivě,“ poznamenal Štěpán Arkáďjevič s důrazem na posledním slově.

Ale Alexěj Alexandrovič neměl ani zdání, co se rozumí v Moskvě slovem poctivě.

„Poctivost je jen negativní vlastnost,“ prohodil Karenin.

„Avšak prokážeš mně přece velikou službu,“ opětoval svou prosbu Štěpán Arkáďjevič — „jestliže promluvíš s Pomorským, tak, víš, za řeči…“

„Ale, vždyť se mi zdá, že to závisí spíše od Bolgarinova,“ namítl Alexěj Alexandrovič.

„Bolgarinov úplně souhlasí,“ odpověděl Štěpán Arkáďjevič, začervenav se. Červenal se při vzpomínce na Bolgarinova proto, že byl dnes ráno u známého toho železničního žida, a návštěva ta zanechala v něm nepříjemnou vzpomínku.

Štěpán Arkáďjevič byl pevně přesvědčen, že věc, jíž se chtěl věnovati, byla nová, živá, poctivá; ale dnes ráno, když ho Bolgarinov nechal patrně schválně čekat dvě hodiny v přijímacím pokoji spolu s ostatními žadateli, pocítil náhle, že mu není volno.

Ať už mu nebylo volno proto, že on, potomek Rjurikův, kníže Oblonský, čekal dvě hodiny v předsíni u žida, anebo proto, že se poprvé za svého života odchýlil od pravidla svých předků, kteří sloužili vždy jen státu, a vstupoval nyní na novou dráhu, ale jisto jest, že mu bylo velice nevolno. Po ty dvě hodiny, co čekal u Bolgarinova, směle se procházeje po pokoji, hladě své licousy a dávaje se do řeči s ostatními žadateli, při čemž si vymýšlel vtip, jak antichambroval u žida, tajil opatrně před sebou i před jinými nepříjemný cit, jejž zakoušel.

Ale po celou tu dobu mu bylo nevolně a byl mrzut, aniž sám věděl proč. Snad proto, že se mu vtip nijak nedařil,^[169] aneb snad i z jiné příčiny. Když ho konečně Bolgarinov velice uctivě přijal s tajenou ovšem radostí, že ho mohl ponížiti, a jeho prosbu skoro odmítl, snažil se Štěpán Arkáďjevič, aby na to co možná nejdřív zapomněl. Nyní pak si poprvé na to vzpomněl a začervenal se.

XVIII

„Nyní mám ještě jednu záležitost, víš už, jakou. Týče se Anny,“ pravil Štěpán Arkáďjevič po kratinké pomlčce, když byl se sebe setřásl onen nepříjemný dojem.

Jakmile Oblonský vyslovil jméno Anny, tvář Alexěje Alexandroviče úplně se změnila: místo nedávné živosti zaujala na ní únava a mdloba.

„Čeho si vlastně přejete ode mne?“ otázal se Oblonského obraceje se v křesle a skládaje svůj pince-nez.

„Rozhodnutí, nějakého rozhodnutí, Alexěji Alexandroviči. Obracím se k tobě nyní („ne jako k uraženému muži“ chtěl říci Oblonský, ale boje se, aby tím nepokazil svou věc, užil jiných slov:) ne jako k státníkovi (což se ovšem hodilo, jako pěst na oko), nýbrž prostě jako k člověku, a sice k dobrému člověku a křesťanu. Měl bys míti s ní slitování,“ dodal ještě.

„Proč vlastně?“ optal se tiše Karenin.

„Vůbec politovati jí. Kdybys ji viděl, jako já — ztrávil jsem s ní celou zimu — slitoval bys se nad ní. Její postavení je hrozné, ano vskutku hrozné.“

„Já měl za to,“ odvětil Alexěj Alexandrovič tenčím, skoro písklavým hlasem, „že Anna Arkáďjevna dosáhla všeho, čeho si přála.“

„Ach Alexěji Alexandroviči, pro Boha, zanechme rekriminac! Co se stalo, to se stálo, a ty víš, čeho si přeje a nač čeká — na rozvod.“

„Já však měl za to, že Anna Arkáďjevna nečiní nároků na rozvod v tom případě, když činím podmínkou, aby syn zůstal mně. Odpověděl jsem jí v tom smysle a myslil jsem, že věc je tím vyřízena. Já aspoň ji mám za vyřízenou,“ řekl Alexěj Alexandrovič písklavým hlasem.

„Jen pro Boha se nerozhorluj,“ chlácholil ho Štěpán Arkáďjevič, dotýkaje se rukou jeho kolena. „Věc není dosud vyřízena. Dovolíš-li mně rekapitulovat, měla se věc takto: Když jste se rozešli, byl jsi vznešeným, jak jen může člověk býti velikodušným; vrátil jsi jí všechno — svobodu, ba i rozvod. Ona si toho uměla vážiti. Ne, nemysli si. Opravdu si toho uměla vážiti. A sice v takové míře, že v první chvíli, uznávajíc, že se proti tobě prohřešila, nerozvážila a ani nemohla všeho rozvážiti. Tehdáž se zřekla všeho. Ale skutečnost a čas ukázaly, že její postavení je neobyčejně trapné a zhola nemožné.“

„Život Anny Arkáďjevny mne nemůže zajímati,“ přerušil ho Alexěj Alexandrovič, zdvihnuv obočí.

„Dovol mně o tom pochybovat,“ namítl mu měkce Štěpán Arkáďjevič. „Její postavení je trapné pro ni, a výhody to nemůže přinésti nikomu. Zasloužila si toho, řekneš snad. Ví to a proto tě neprosí, říká přímo, že tě nesmí za nic prositi. Ale já a celé naše příbuzenstvo, my všichni, kteří ji milujeme, žádáme, prosíme tě. Proč se má trápit? Bude někomu proto snáze?“

„Dovolte, vy hledíte tuším na věc tak, jako bych vinným byl já,“ namítl Alexěj Alexandrovič.

„Ale ne, dokonce ne, jen mně rozuměj,“ zvolal Štěpán Arkáďjevič, dotýkaje se opětně jeho ruky, jako by byl přesvědčen, že takové dotknutí obměkčí švakra. „Tvrdím jen tolik: její postavení je trapné, a ty je můžeš učiniti snesitelnějším a přece ničeho při tom neztratíš. Zařídím ti to všechno tak, že ani nezpozoruješ. Vždyť jsi přece slíbil.“

„Můj slib měl platnost jen tehdá. Pak jsem měl za to, že otázka o synovi rozhodla už onu záležitost. Mimo to jsem se nadál, že Anna Arkáďjevna bude míti s důstatek velkomyslnosti…“ jedva mluvil třesoucími se rty pobledlý Alexěj Alexandrovič.

„Anna skládá vše na tvoji velkomyslnost. Žádá tě a prosí tě jen za jediné: abys jí pomohl z toho nesnesitelného postavení, ve kterém se nyní nachází. Syna si už nežádá. Alexěji Alexandroviči! Tys dobrý člověk. Vmysli se na okamžik v její postavení. Otázka rozvodu je pro ni v nynějším postavení otázkou života a smrti. Kdybys byl dříve nesliboval, smířila by se se svým stavem a zůstala by ve vsi. Ale ty jsi slíbil, ona ti dopsala a přestěhovala se do Moskvy. A hle v Moskvě, kde každé setkání se známým je pro ni nožem do srdce, tráví už šest měsíců a den ode dne čeká na tvé rozhodnutí. Vždyť to je totéž, jako odsouzeného k smrti ponechati šest měsíců s oprátkou na krku a slibovati mu, že snad dostane milost, ale snad také že bude pověšen. Slituj se nad ní, a já jsem hotov všechno uspořádat… Vos scrupules…“^[170]

„Já nemluvím o tom, o tom…“ vskočil mu s ošklivostí do řeči Alexěj Alexandrovič. „Vždyť však může býti, že jsem slíbil něco, co jsem neměl právo slibovati.“

„Tedy bereš svůj slib nazpět?“

„Nikdy jsem se neodříkal od splnění toho, co je možno. Ale nyní potřebuju čas, abych si rozvážil, na kolik je slib můj možným.“

„Nikoliv, Alexěji Alexandroviči!“ zvolal Štěpán Arkáďjevič, vyskočiv. „Nechci tomu věřiti! Ona je tak nešťastna, jak jen může býti nešťastna žena, a ty jí nemůžeš odříci takové…“

„Na kolik bude můj slib možným: Vous professez d’etre un libre penseur.^[171] Ale já, jako člověk věřící, nemohu u věci tak důležité jednati proti zákonům křesťanství.“

„Vždyť ve křesťanských církvích, a na kolik vím, i u nás je rozvod dovolen,“ namítl Štěpán Arkáďjevič. „Rozvod připouští i naše církev. Vždyť vidíme…“

„Připouští, ale ne v takovém smysle.“

„Alexěji Alexandroviči! Já tě nepoznávám,“ zvolal po krátké pomlčce Oblonský. „Což’s to nebyl ty, jenž jsi všechno odpustil, a což jsme toho neuznali? Což jsi to nebyl ty, jenž ponoukán citem ryze křesťanským, jsi byl ochoten obětovati všechno? Sám jsi řekl, že se sluší vydati kabát, když berou košili, a nyní…“

Alexěj Alexandrovič se náhle zdvihl s křesla a celý bledý, s třesoucími se čelistmi a písklavým hlasem zvolal: „Prosím vás, prosím, abyste přestal mluviti… mluviti o té věci.“

„Ale ne! Nu odpusť, odpusť mi, jestliže jsem tě zarmoutil,“ omlouval se Štěpán Arkáďjevič, rozpačitě se usmívaje a podávaje Kareninu ruku; „vždyť jsem jen jako posel vyřizoval, co mně bylo uloženo.“

Alexěj Alexandrovič mu podal svou ruku, zamyslil se a řekl:

„Musím to uvážit a poohlédnouti se po některých pokynech. Pozejtří vám dám určitou odpoveď,“ dodal po krátkém rozvažování.

XIX

Štěpán Arkáďjevič chtěl už odejít, když přišel Korněj oznámit:

„Sergěj Alexějevič!“

„Kdo je to Sergěj Alexějevič?“ chtěl se ptát Štěpán Arkáďjevič, ale hned si vzpomněl.

„Ach Serëža!“ zvolal. „Sergěj Alexějevič! Já jsem myslil, že to řiditel departementu. A vždyť mne Anna prosila, abych se na něho podíval,“ vzpomněl si Oblonský.

Připamatoval si nyní ostýchavý, žalostný výraz Annin, když mu před jeho odjezdem pravila: „Ty ho zajisté uvidíš. Hleď se dovědět do podrobna, kde se nachází, kdo je při něm. A Stivo… kdyby bylo možná! Vždyť je možno?“ Štěpán Arkáďjevič se domyslil, co značilo ono, „kdyby

bylo možná“. Kdyby bylo možno zaříditi rozvod tak, aby syn připadl jí… Nyní už věděl Štěpán Arkáďjevič, že na to není ani pomyšlení, ale přec

byl rád, že spatří synovce.

Alexěj Alexandrovič připomněl švakrovi, že před synem nikdy se nemluví o jeho matce, a že ho tedy prosí, aby se ani slovem o ní nezmiňoval.

„Byl těžce nemocen po onom shledání s matkou, které jsme nepředvídali,“ vypravoval Alexěj Alexandrovič. „Báli jsme se až o jeho život. Ale rozumné léčení a mořské koupele v létě popravily jeho zdraví, a nyní jsem ho dal na radu lékařovu do školy. Vskutku vliv spolužáků působí na něho velmi dobře, je nyní zcela zdráv a pěkné se učí.“

„Jak vyrostl! Vskutku není více Seřëžou, nýbrž celý Sergěj Alexějevič!“ zvolal radostně překvapen Štěpán Arkáďjevič, pohlížeje na ztepilého, ramenatého chlapce v modrém kabátku a dlouhých kalhotách, směle a rázně vstupujícího do komnaty. Hoch vypadal zdravě a vesele. Poklonil se strýci jako cizímu člověku, ale tu teprve ho poznal, zapýřil se a honem se odvrátil, jako by ho byl někdo urazil nebo pohněval. Pak přistoupil k otci a podal mu svůj denník, v němž bylo třídním učitelem zapsáno, jaké známky obdržel ve škole za uplynulého týdne.

„Nu to je jakž takž,“ prohodil otec. „Můžeš jíti.“

„Zhubeněl trochu a vyrost’, přestal býti dítětem, a stal se chlapcem. To mám velice rád,“ pravil Štěpán Arkáďjevič. „Pamatuješ-li se pak na mne?“

Chlapec se bystře ohlédl na otce.

„Pamatuju, mon oncle,“ odpověděl, vzhlédnuv na strýce a zase sklopil oči.

Strýc pokynul chlapci a vzal ho za ruku.

„Nu, pověz, jak se ti daří ve škole?“ oslovil ho, neboť by se byl rád dal s ním do řeči, ale nevěděl, kudy do toho.

Chlapec se červenal a neodpovídal, táhna opatrně svou ruku z ruky strýcovy. Jakmile Štěpán Arkáďjevič vypustil jeho ruku, vzhlédl tázavě na otce, a jako pták, vypuštěný z klece, odešel hbitými kroky z komnaty.

Byl tomu již rok, co spatřil Serëža naposled svoji mateř. Od těch dob nezaslechl o ní ani slovíčka. Toho roku byl dán do školy, kde poznal a zamiloval si spolužáky. Ty sny a vzpomínky na matku, následkem jichž se po posledním shledání s ní roznemohl, nyní ho víc už nezajímaly. Když k němu náhodou zalétly, zapuzoval je pečlivě, neboť se za ně styděl, maje za to, že se sluší leda děvčatům, ne však chlapci, jenž má už spolužáky. Věděl, že mezi otcem a matkou vznikl nesvár, jehož následkem bylo, že se rozešli, věděl, že je mu souzeno, zůstávati při otci, a hleděl, aby k myšlénce té přivykl.

Setkání se strýcem, jenž byl velmi podoben jeho matce, ho mrzelo, poněvadž v něm probudilo právě ty vzpomínky, jež měl za neslušné pro chlapce. Bylo mu to tím nepříjemnější, že z několika slov, jež zaslechl, dokud čekal za dveřmi, a zejména ze tváře otcovy a strýcovy se domyslil, že asi mluvili spolu o jeho matce. Aby pak nemusil viniti otce, s nímž žil a od něhož závisel, a hlavně aby se nestal citlivůstkářem, což se mu zdálo ponižujícím, vyhýbal se onomu strýci, jenž přijel, aby rušil jeho klid, a hleděl nepřemýšleti o té, na niž ho pamatoval.

Ale když Štěpán Arkáďjevič vyšel hned na to z kabinetu Alexěje Alexandroviče, a spatřiv Seřëžu na schodech, zavolal ho k sobě a optal se ho, co dělává ve škole v době odpočinku, dal se hoch, když neviděl podle sebe otce, se strýcem do řeči.

„Hrajeme si nyní na železnici,“ odpověděl na otázku strýcovu. „To se hraje tak: dva si sednou na lavici, to jsou cestující. Jeden si před ně na lavici stoupne. Pak se všichni připřáhnou, buď rukami, nebo třebas i řemeny, a jedou skrze všechny sály. Dvéře se už napřed otevřou. Ale býti konduktorem je při tom velmi těžko.“

„To je ten, co na lavici stojí?“ prohodil Štěpán Arkáďjevič s úsměvem.

„Ano. K tomu je třeba smělosti a obratnosti, zejména, když náhle zastaví, nebo někdo klopýtne.“

„Mhm, to není žert,“ přisvědčoval Štěpán Arkáďjevič, zíraje soustrastně v jeho živé, matčiny oči, už ne dětské, ne zcela nevinné. Ačkoli slíbil Alexěji Alexandroviči, že se chlapci nezmíní o matce, přece se nezdržel.

„Pamatuješ-li se pak na mateř?“ optal se ho nenadále.

„Ne, nepamatuju,“ zvolal spěšně Serëža, pak se začervenal do tmava a sklopil oči. Více z něho nevynutil strýc ani slova.

Za půl hodiny nalezl vychovatel svého chovance na schodech a dlouho nemohl poznati, zlobí-li se, nebo pláče.

„Bezpochyby jste se uhodil, když jste spadl?“ mínil vychovatel. „Říkal jsem vám, že je to nebezpečná hra. Musím to říci řiditeli.“

„Kdybych se uhodil, nikdo by toho nepoznal. Za to vám ručím.“

„Co je vám tedy?“

„Nechte mne! Pamatuju-li se, nebo ne… Co je mu do toho? Nač se mám pamatovat? Nechte mne na pokoji!“ vyzýval nyní už ne vychovatele, nýbrž celý svět.

XX

Štěpán Arkáďjevič v Petrohradě, jak obyčejně, času zbytečně netratil. Kromě záležitostí, jež mu zde bylo vyříditi, totiž rozvodu sestřina a svého místa, hledal v Petrohradě osvěžení po Moskevské dusnotě, jak se vyjadřoval.

Moskva, nehledě na její cafés chantants a omnibusy, byla přece jen hnijícím bahnem. Štěpán Arkáďjevič to vždy pociťoval. Když prožil nějaký čas v Moskvě, zejména ve své rodině, cítil v sobě pokaždé duševní úpadek. Když se zdržoval po delší dobu v Moskvě, stávalo se mu, že si počal bráti k srdci výčitky a rozmrzelost ženinu, zdraví a vychování dětí a různé nepatrné záležitosti úřadní; ano znepokojoval se i tím, že měl dluhy. Ale sotva že přijel do Petrohradu a strávil nějaký čas v kruhu, v němž se tam obyčejně pohyboval, kde se žilo, totiž opravdu žilo a ne živořilo, jako v Moskvě, hned mizely a tály všechny ony nepříjemné myšlénky, jako vosk na ohni.

Žena?… Právě dnes mluvil s knížetem Čečenským. Kníže Čečenský měl ženu a děti — vzrostlé již syny pážata; kromě toho měl však ještě jinou nezákonnou rodinu, kde měl také děti. Ač první jeho rodina byla velmi hodná, přece se kníže Čečenský cítil šťastnějším ve kruhu druhé rodiny. Brával svého nejstaršího syna s sebou do své druhé rodiny a vypravoval Štěpánu Arkáďjeviči, že to shledává užitečným prostředkem pro rozvoj synův. Co by na to řekli v Moskvě?“

Děti?… V Petrohradě děti nepřekážejí otcům žíti. Děti se vychovávaly v ústavech a podobný nesmyslný názor na vychování, jaký se počíná šířiti v Moskvě — na příklad u Lvových — že dětem patří veškera rozkoš života a rodičům jen práce a starosti, byl v Petrohradě nemožností. Zde si byli vědomi, že člověk je povinen žíti pro sebe, jak má žíti vzdělaný člověk.

Úřad?… Ani úřad zde nebyl tím tuhým, nemilosrdným řemenem, za který táhli v Moskvě; zde stálo za to sloužiti. Setkání, úsluha, vtipné slovíčko, umění provozovati v různých domech všelijaké žerty — a člověk učinil najednou kariéru, jako na př. Brjancev, s nímž se Štěpán Arkáďjevič včera setkal a jenž byl nyní jedním z nejvyšších úředníků. Taková služba už stála za to.

Zvláště však konejšivě působily na Štěpána Arkáďjeviče petrohradské názory na peněžní záležitosti. Bartňanský, jenž podle toho, jak žil, utrácel ročně aspoň padesát tisíc, řekl mu o tom včera pozoruhodné slovíčko.

Před obědem pravil Štěpán Arkáďjevič za řeči Bartňanskému:

„Ty’s tuším dobře znám s Mordvinským; mohl bys mně prokázat službu, kdybys ztratil u něho za mne slovíčko. Jde o místo, jež bych rád zaujal. Člen zastupující agentury…“

„Ach, já to tak jako tak zapomenu… Ale řekni mně, prosím tě, že se ti tak chce těch železničních tahanic se židy?… Ať na to hledíš, jak chceš, je to přec jen ostuda.“

Jemu Štěpán Arkáďjevič neřekl, že je to instituce vyplývající ze životních poměrů; Bartňanský by mu beztoho nerozuměl.

„Peníze potrebuju, nemám čím žíti.“

„Ale žiješ?“

„Žiju, ale dluhy.“

„Ale jdi? Mnoho?“ zvolal soustrastně Bartňanský.

„Velmi mnoho, dvacet tisíc.“

Bartňanský se vesele zasmál.

„Ó šťastný člověče!“ zvolal. „Já mám půldruhého milionu dluhů, nemám nic, a jak vidíš, dá se přec ještě žíti!“

Štěpán Arkáďjevič přesvědčil se o této pravdě nejen ze slov, nýbrž i ze skutků. Živachov mel tři sta tisíc dluhů a jmění ani kopejky. A přece žil, a jak ještě! Hraběti Krivcovu dávno už všichni odzpívali a přece si vydržoval dvě. Petrovský utratil pět milionů a žil stále stejně; byl k tomu ještě v ministerstvě financí a dostával dvacet tisíc služného. Ale kromě toho působil Petrohrad na Štěpána Arkáďjeviče příjemně i fysicky. Vždy tam zmládnul. V Moskvě hověl leckdy už stáří, zdřímnul si po obědě, protahoval se, na schody stoupal krokem a těžce si oddychoval, nudil se ve společnosti mladých dam a na plesích netančil. V Petrohradě však se cítil vždy o deset let mladším.

Zakoušel v Petrohradě totéž, co mu teprve včera sděloval šedesátiletý kníže Petr Oblonský, jenž se právě byl vrátil z ciziny.

„My tu neumíme žít,“ stýskal si Petr Oblonský. „Co tomu řekneš; strávil jsem léto v Badeně, a cítil jsem se tam, nu, opravdu, zcela mladým člověkem. Shlédnu mladou dívku, ihned myšlénky… Naobědváš se, trochu se napiješ — síla, bodrost. Přijel jsem do Ruska — musil jsem jeti k ženě, k tomu ještě do vsi — ani neuvěříš, za dvě neděle jsem oblekl župan a přestal jsem se k obědu oblékat. Kdež tu pomýšlet na mlaďoučké! Stal jsem se kmetem. Zbývá jen pomýšleti na spásu duše. Dojel jsem si do Paříže — zas jsem se sebral.“

Štěpán Arkáďjevič pociťoval týž rozdíl, jako Petr Oblonský. V Moskvě tak scházel, že opravdu, kdyby tam prožil delší dobu, přišel by snad až na myšlénky o spáse duše. V Petrohradě však cítil, že se stává zase pořádným člověkem.

Mezi kněžnou Betsy Tverskou a Štěpánem Arkáďjevičem panoval ode dávna velice podivný poměr. Štěpán Arkáďjevič vždy se jí žertem dvoříval a říkával jí při tom, ovšem také žertem, velmi neslušné věci, věda, že se jí to nejvíc líbí. Druhého dne po své rozmluvě s Kareninem zajel k ní, a cítil se u ní tak mladým, že ve svém žertovném dvoření a žvástu zašel, aniž se nadál, tak daleko, že již nevěděl, jak se vyplésti, neboť Betsy se mu na neštěstí nejen nelíbila, nýbrž přímo se mu protivila. Onen tón ustálil se mezi nimi proto, že Oblonský se velice líbil jí. Byl proto velice rád, když přijela kněžna Mjahká, jež přerušila jejich rozmluvu mezi čtyrma očima.

„Ach, vy jste tu také?“ zvolala kněžna, když ho spatřila. „Nu, co dělá vaše ubohá sestra? Nehleďte tak na mne,“ namítla Oblonskému. „Od té doby, co se na ni vrhli všichni ti, kteří jsou stotisíckrát horší než ona, shledávám, že učinila velmi dobře. Nemohu odpustiti Vronskému, že mi nedal znát, když byla v Petrohradě. Byla bych k ní přijela a všude bych s ní jezdila. Buďte tak laskav, vyřiďte jí, jak ji mám ráda. Nu povídejte mně o ní.“

„Ano, její postavení je těžké, ona…“ počal vypravovati Štěpán Arkáďjevič, jenž ve své duševní prostotě přijal za bernou minci slova kněžny Mjahké: ,Povídejte mně o ní.‘

Kněžna mu dle svého obyčeje vskočila ihned do řeči a jala se vypravovati sama.

„Anna učinila to, co dělají všechny, vyjma mne, ale tají to; ona však nechtěla klamat a učinila výborně. A ještě lépe učinila, že nechala toho poloblbého vašeho švakra. Odpusťte mně, prosím. Všude mluvili, že je moudrý, moudrý, jen já jsem stále tvrdila, že je hlupák. Nyní, když se spojil s Lidií Ivanovnou a s Landauem, tvrdí už všichni, že je poloblbý, a ačkoli bych ráda měla své zvláštní mínění, v tomto případě musím souhlasiti.“

„Ale povězte mně, prosím vás,“ obrátil se k ní Štěpán Arkáďjevič, „co to vlastně znamená? Včera jsem byl u něho v záležitosti sestřině a žádal jsem ho za rozhodnou odpověď. Odpovědi jsem však neobdržel. Řekl mně, že to uváží a dnes ráno jsem místo odpovědi dostal pozvání na dnešní večer k hraběnce Lidii Ivanovně.“

„Inu ovšem, ovšem!“ s radostí zvolala kněžna Mjahká. „Budou se ptáti Laudaua, co tomu řekne?“

„Kterak Landaua? Proč? Co je to za Landaua?“

„Jakže, vy neznáte Jules Landau le fameux, Jules Landau, le clairvoyant?^[172] On je také poloblbý, ale od něho závisí osud vaší sestry. Tak vida, to jsou následky, žije-li člověk v provincii. Vy nemáte o ničem tušení. Landau, abych vám tedy řekla, byl commis v jednom pařížském obchodě a přišel k lékaři. V přijímacím pokoji u lékaře usnul a ze spaní počal nemocným udíleti rady. Rady vám ku podivu. Potom — Jiří Meledinského, toho nemocného, znáte? — tedy jeho žena věděla o Landauovi a povolala ho k mužovi. Léčí nyní její muže. Dle mého mínění pranic mu nepomohl, jeť stále bez vlády, jako byl, ale oni v něho věří a vozí ho všude s sebou. Tak ho přivezli sem do Ruska. Zde se na něho všichni vrhli a on nyní všechny léčí. Hraběnku Bezzubovu vyléčil, a ona si ho tak zamilovala, že ho přijala za vlastního.“

„Jak to za vlastního?“

„Tak za vlastního. Není už nyní prostý Landau, nýbrž hrabě Bezzubov. Ale o to se nejedná. Lidie — já ji velice miluju, ale ona nenosí hlavu na místě — toť se rozumí, vrhla se nyní na milého Landaua a bez něho nerozhodují ničeho ani ona, ani Alexěj Alexandrovič, a proto se osud vaší sestry nachází nyní v rukou toho Landaua, jináče hraběte Bezzubova.“

XXI

Po znamenitém obědě u Bartňanského a značném množství vypitého koňaku vstupoval Štěpán Arkáďjevič ke hraběnce Lidii Ivanovně, málo jen zmeškav naznačenou mu hodinu.

„Kdo je ještě u hraběnky? Francouz?“ ptal se Štěpán Arkáďjevič portýra, všimnuv si známého mu svrchníku Alexěje Alexandroviče, a podivného, dětinského svrchníku se sponkami.

„Alexěj Alexandrovič Karenin a hrabě Bezzubov,“ odvětil přísně portýr.

„Kněžna Mjahká tedy uhádla,“ pomyslil si Štěpán Arkáďjevič, stoupaje po schodech. „Ku podivu! Ale neškodilo by seznámiti se s ní. Máť ohromný vliv. Kdyby řekla slovo Pomorskému, pak by to bylo jisté.“

Na ulici bylo ještě světlo, ale v malém saloně hraběnky Lidie Ivánovny byly už spuštěny záclony a lampy byly rozžaty.

U okrouhlého stolu pod lampou seděla hraběnka Lidie Ivanovna s Alexějem Alexandrovičem a tiše o něčem rozmlouvali. Na druhém konci salonu stál u stěny nevysoký, hubený člověk s ženskou pánví, s vyhnutýma v kolenou nohama, neobyčejně bledý, hezký, s krásnýma, zářícíma očima a dlouhými vlasy, vinoucími se po límci kabátu, a díval se na podobizny. Štěpán Arkáďjevič pozdravil hostitelku a Alexěje Alexandroviče a bezděky pohlédl ještě jednou na neznámého člověka.

„Monsieur Landau!“ obrátila se k onomu hraběnka tak něžně a opatrně, až to Oblonského překvapilo, i představila mu ho.

Landau se hbitě ohlédl, přistoupil k Oblonskému, usmál se, položil na podanou mu ruku Štěpána Arkáďjeviče svoji nehybnou, vlhkou ruku a hned zas odešel a prohlížel si dále podobizny. Hraběnka a Alexěj Alexandrovič pohlédli významně na sebe.

„Velice mne těší, že vás vidím, zvláště dnes,“ promluvila hraběnka Lidie Ivanovna, ukazujíc Štěpánu Arkáďjeviči na křeslo vedle Karenina.

„Představila jsem vám ho jako Landaua,“ mluvila dále tichým hlasem, pohlédnuvši na Francouze a hned potom na Alexěje Alexandroviče. „Ale jeho vlastní příjmení jest hrabě Bezzubov, jak bezpochyby víte. Ale on nemá ten titul rád.“

„Ano slyšel jsem,“ odvětil Štěpán Arkáďjevič. „Praví se, že úplně uzdravil hraběnku Bezzubovu.“

„Byla dnes u mne. Je mně jí tak líto!“ obrátila se hraběnka k Alexěji Alexandroviči. „To rozloučení je pro ni hrozné. To je pro ni nesnesitelná rána!“

„A on vskutku odjíždí?“ ptal se Alexěj Alexandrovič.

„Ano, jede do Paříže. Včera se mu ozval hlas,“ sdělovala hraběnka Lidie Ivanovna, hledíc na Štěpána Arkáďjeviče.

„Ach hlas!“ podivil se Oblonský, jenž seznával, že v této společnosti musí býti co možná opatrným, protože se tu děje, anebo má díti cosi neobyčejného, k čemu se mu dosud ještě nedostávalo klíče.

Nastala okamžik pomlčka, načež hraběnka Lidie Ivanovna, jako by přecházela ke hlavnímu předmětu řeči, oslovila s jemným úsměvem Oblonského.

„Znám vás dávno a těší mne, že vás mohu poznati blíže. Les amis de nos amis sont nos amis.^[173] Ale, aby člověk mohl býti přítelem, musí se vmýšleti ve stav přítelovy duše; ale mám tušení, že toho nečiníte vzhledem k Alexěji Alexandroviči. Rozumíte mně, o čem mluvím,“ pravila zdvihajíc své půvabné, zádumčivé oči.

„Částečně, paní hraběnko, chápu, že postavení Alexěje Alexadroviče…“ odpověděl Oblonský, jenž vlastně nerozuměl dobře, co chtěla hraběnka říci, a proto se snažil mluviti neurčitými frázemi.

„Nejde o změnu vnější,“ pravila vážně hraběnka Lidie Ivanovna, sledujíc zamilovanýma očima Alexěje Alexandroviče, jenž vstal a přistoupil k Landauovi. „Jeho srdce se změnilo; jemu bylo dáno nové srdce, i bojím se, že jste se nevmyslil úplně v onu změnu, jež se s ním stala.“

„To jest, ve hlavních rysech si mohu představiti onu změnu. Bývali jsme vždycky dobrými přáteli a jsme i nyní…“ pravil Štěpán Arkáďjevič, odpovídaje něžným pohledem na pohled hraběnčin, a uvažuje při tom, se kterým z obou ministrů je známější, aby věděl, jak ji prosit o přímluvu u toho, neb onoho.

„Změna, jež se s ním stala, nemůže umenšiti jeho citu lásky k bližním; naopak, změna, jež se v něm stala, musí zvýšiti jeho lásku. Ale bojím se, že mi nerozumíte. Nepřejete si čaje?“ otázala se ho, ukazujíc očima na lokaje, podávajícího na podnose čaj.

„Ne zcela, paní hraběnko. Ovšem jeho neštěstí…“

„Ano, neštěstí, jež se mu stalo nejvyšším štěstím, když mu bylo dáno nové srdce, jež se naplnilo jím,“ mluvila hraběnka, pohlížejíc zamilovaně na Alexěje Alexandroviče.

„Myslím, že bude nejlíp, když ji požádám, aby promluvila s oběma,“ uvažoval Štěpán Arkáďjevič.

„Ovšem, paní hraběnko,“ řekl hlasitě — „ale mně se zdá, že ony změny jsou tak intimní, že nikdo, ba ani nejbližší člověk, o nich rád nemluví.“

„Naopak! Musíme mluvit a pomáhati si na vzájem.“

„Ó, o tom není pochyby; ale bývá takový rozdíl v přesvědčení a při tom…“ pravil s líbezným úsměvem Oblonský.

„Ve věcech svaté pravdy nemůže býti rozdílu.“

„Ovšem, ovšem, ale…“ Tu se Štěpán Arkáďjevič zarazil a umlk’. Pochopilť, že je řeč o náboženství.

„Zdá se mi, že hned už usne,“ významným šeptem oznamoval Alexěj Alexandrovič, přistoupiv k Lidii Ivanovně.

Štěpán Arkáďjevič se ohlédnul. Landau seděl u okna se skloněnou hlavou opřen o opěradlo a lenoch křesla. Zpozorovav, že na něho pohlížejí, zdvihl hlavu a usmál se dětinsky naivním úsměvem.

„Nevšímejte si ho,“ radila Lidie Ivanovna a tiše přišoupla křeslo Alexěji Alexandroviči. „Pozorovala jsem…“ začala cosi vypravovati, když do salonu vstoupil lokaj se psaním. Lidie Ivanovna rychle přečetla přípis, a omluvivši se, taktéž rychle napsala a odevzdala sluhovi odpověď, i vrátila se ke stolu. „Pozorovala jsem,“ pokračovala v započatém vypravování, „že Moskvané, zejména mužští, jsou k náboženství nejlhostejnější lidé.“

„Ó ne, paní hraběnko. Mně se zdá, že Moskvané naopak se těší pověsti, že jsou u víře nejpevnější,“ namítl Štěpán Arkáďjevič.

„Ale nakolik vím, vy patříte, bohužel, ke lhostejným,“ promluvil Alexěj Alexandrovič, obrátiv se s mdlým úsměvem k Oblonskému.

„Jak je možná býti lhostejným!“ podivila se Lidie Ivanovna.

„Já vlastně nejsem ve vzhledě tom lhostejným, nýbrž nacházím se ve stavu vyčkávacím,“ hájil se Štěpán Arkáďjevič, usmívaje se svým nejlahodnějším úsměvem. „Mám totiž za to, že pro mne nenadešla ještě doba podobných otázek.“

Alexěj Alexandrovič a Lidie Ivanovna pohlédli na sebe.

„Nikdy nemůžeme vědět, nadešla-li pro nás doba nebo ne,“ namítl přísně Alexěj Alexandrovič. „Nemáme ani pomýšleti, jsme-li připraveni, nebo nejsme: milosť s výše neřídí se lidským zdáním; nesestupuje nikdy na trudící se, ale sestupuje na nepřipravené, jako na Saula.“

„Dovolte… Ne, ještě ne,“ prohodila Lidie Ivanovna, jež byla zatím pozorovala jednání Francouze. Landau vstal a přistoupil k nim.

„Dovolíte mně poslouchat?“ otázal se Lidie Ivanovny.

„Ovšem, já vás jen nechtěla vytrhovat,“ pravila Lidie Ivanovna, něžně na něho pohlížejíc. „Přisedněte k nám.“

„Člověk potřebuje jen nezavírat očí, nechce-li se zbavovat světla,“ pokračoval Alexěj Alexandrovič.

„Ach, kdybyste znal to štěstí, které zakoušíme my, cítíce neustále přítomnost Jeho ve své duši!“ horovala hraběnka Lidie Ivanovna, blaženě se usmívajíc.

„Ale člověk se může cítiti leckdy neschopným, aby se vznesl na takou výši,“ namítl Štěpán Arkáďjevič, jenž si byl vědom své neupřímnosti, když uznává jakousi náboženskou výši a zároveň se nechce přiznati ke své náboženské lehkomyslnosti před osobou, kteráž mu svou přímluvou u Pomorského může zajistiti želané místo.

„To jest, vy chcete říci, že hřích mu v tom překáží?“ opravovala ho Lidie Ivanovna. „To je klamné mínění. Pro věřícího není hříchu, hřích je už vykoupen. Pardon,“ zvolala pak, obracejíc se k lokaji, jenž přinášel druhý přípis. Hraběnka jej přečetla a poručila, aby vyřídil poslu, že „zítra u velkokněžny.“ — „Pro věřícího není hříchu,“ pokračovala, když lokaj odešel.

„Ovšem, ale víra bez skutků jest mrtva,“ promluvil Štěpán Arkáďjevič, jemuž přišla na mysl věta, jíž se kdysi naučil z katechismu, při čemž svou nezávislost hájil pouhým úsměvem.

„Vida, slova z epištoly apoštola Jakuba,“ ozval se Alexěj Alexandrovič s tonem výčitky, jako by se byl o věci té s Lidií Ivanovnou nejednou už přel. „Kolik zla způsobil už nesprávný výklad onoho místa! Nic tak neodpuzuje od víry, jako tento výklad. ,Nemám skutků, tedy nemohu věřit.‘ Ale to nikde nestojí. Čte se pravý opak toho.“

„Namáhati se pro Boha, vyhledávati spasení duše tělesným namáháním, postem,“ mluvila s ošklivostí a opovržením hraběnka Lidie Ivanovna, „to jsou nesmyslné domněnky našich mnichů… kdežto v písmě není nikde o tom řeči. To je mnohem snazší a prostší,“ dodala, hledíc na Oblonského s týmž úsměvem, jímž dodávala u dvora mysli mladým dvorním slečnám, jež se z ostýchavosti nemohly hned vpraviti v nové poměry.

„Jsme spaseni Kristem, jenž za nás vytrpěl, jsme spaseni věrou,“ podotknul Alexěj Alexandrovič, schvaluje pohledem slova hraběnčina.

„Vous comprenez l’anglais?“^[174] optala se Lidie Ivanovna, a když Štěpán Arkáďjevič přisvědčil, vstala a počala přebírati knihy na poličce.

„Chci přečíst ,Safe and Happy‘, nebo ,Under the wing‘?“^[175] vysvětlovala Kareninu, tázavě na něho vzhlédnuvši. Když našla, co hledala, vrátila se na své místo a rozevřela knihu. „Je to kraťoučké. Zde se popisuje dráha, na které si může člověk získati víru a ono štěstí převyšující všechno na světě, jež naplňuje při tom jeho duši. Člověk věřící nemůže býti nešťasten, protože není sám. Však uvidíte.“ Chtěla se už dáti do čtení, když opět přišel lokaj. „Barozdina? Vyřidte, že zítra ve dvě hodiny. Ano,“ prohodila hraběnka, založila prstem vyhledané místo ve knize a s povzdechem zahleděla se do neurčita zádumčivýma, krásnýma očima. „Ano, tak působí pravá víra. Znáte Marii Saninu. Víte, jaké neštěstí ji stihlo? Ztratila své jediné dítě. Byla na pokraji zoufalství. A co myslíte? Nalezla onoho přítele a děkuje nyní Bohu za smrt svého dítěte. Takové je štěstí, jež přináší víra!“

„Ano, to je nad míru…“ počal Štěpán Arkáďjevič, jenž byl rád, že hraběnka bude číst a dá mu trochu se vzpamatovati. „Ne, dnes už raději nebudu ji za nic prosit,“ pomyslil si; „jen jak se nyní dostanu odsud, abych si neškodil.“

„Vám bude dlouhá chvíle,“ obrátila se hraběnka Lidie Ivanovna k Landauovi. „Vy nerozumíte po anglicku. Ale není to dlouhé.“

„Ó já budu rozumět,“ odvětil Landau s týmž úsměvem a zavřel oči.

Alexěj Alexandrovič a Lidie Ivanovna významně na sebe pohlédli a hraběnka počala čísti.

XXII

Všechny ty podivné řeči, které zde slyšel, byly pro Štěpána Arkáďjeviče učiněnou hádankou. Složitost petrohradského života, jež ho vyváděla z moskevské ochablosti, působila na něho vždycky způsobem povzbuzujícím. Složitost onu měl rád a rozuměl jí ve kruzích sobě blízkých a známých; v těchto sobě cizích sferách byl však jako omámen, nemohl se v nich vyznat a proto mu všechno bylo hádankou. Když poslouchal výklady hraběnky Lidie Ivanovny a cítil, že Landau upírá na něho své krásné, naivní nebo chytrácké — nemohl určitě říci jaké — oči, počínal Štěpán Arkáďjevič pociťovat jakousi zvláštní těžkost ve hlavě.

Nejrozmanitější myšlénky se mu proplétaly v hlavě. „Marie Sanina je ráda, že jí umřelo jediné dítě… Teď by bylo příjemno si zakouřit… Chce-li býti člověk spasen, třeba jen věřit; mnichové nevědí, jak se to dělá, ale hraběnka Lidie Ivanovna ví… Proč jen mám takovou těžkost v hlavě? Je to od koňaku, anebo snad proto, že všechno tohle je přes příliš podivno? Vždyť jsem se, tuším, až dosud nedopustil ničeho nezdvořilého. Ale na každý způsob prosit už ji nemohu za nic. Povídá se, že nutí lidi, aby se modlili. Aby tak mne počali nutit! To by už bylo příliš hloupé. Co to čte za nesmysl; ale vyslovuje anglická slova dobře. Landau je prý Bezzubov; jak pak může být Bezzubovem?“ Náhle Štěpán Arkáďjevič pocítil, že jeho dolní čelist se počíná rozvírati, a že se nemůže zdržeti zívnutí. Dělal, jako by si opravoval vous, při čemž zakryl zívnutí, a vzpřímil se. Ale hned za tím zpozoroval, že už spí a začne hned chrápat. Vzpamatoval se právě v ten okamžik, když hlas hraběnky Lidie Ivanovny vyslovil: „spí“.

Štěpán Arkáďjevič se ulekl, jsa si vědom viny, z níž byl usvědčen. Ale hned se uspokojil, když zpozoroval, že slovo „spí“ se neneslo k němu, nýbrž k Landauovi. Usnulť Francouz právě tak, jako Štěpán Arkáďjevič. Jen že dřímota Štěpána Arkáďjeviče by je urazila, jak si myslil (vlastně Oblonský si ani toho už nemyslil, tak mu zde bylo všechno divné), kdežto dřímota Landauova způsobila radost všem, zvláště pak hraběnce Lidii Ivanovně.

„Mon ami,“ pravila Lidie Ivanovna, zdvihajíc opatrně vlečku svých hedbávných šatů, aby nešustila, a ve svém rozčilení nazývajíc Karenina ne už Alexějem Alexandrovičem, nýbrž mon ami; „donnez lui la main. Vous voyez?^[176] Pst!“ obrátila se k přicházejícímu opět lokaji. „Nikoho nepřijímat.“

Francouz spal, anebo dělal jako by spal, položiv hlavu na lenoch křesla, a vlažnou rukou, ležící na koleně, dělal slabounké pohyby, jako by něco chytal. Alexěj Alexandrovič vstal, chtěl jíti opatrně, ale zavadil o stůl, a přistoupiv k Francouzovi, položil svoji ruku do jeho ruky. Štěpán Arkáďjevič také vstal a otevřev oči do kořan, aby procitl, jestliže spí, hleděl s jednoho na druhého. Přesvědčil se, že nespí, že vše to je skutečností. I cítil, že se mu dělá v hlavě stále hůř a hůře.

„Que la personne qui est arrivée la derniere, celle qui demande, qu’elle — sorte. Qu’elle sorte!“^[177] promluvil Francouz, neotevíraje očí.

„Vous m’excuserez, mais vous voyez… Revenez vers dix heures, encore mieux demain.“^[178]

„Qu’elle sorte!“^[179] opakoval netrpělivě Francouz.

„C’est moi, n’est ce pas?“^[180] A když na jeho otázku přisvědčili, vyšel Štěpán Arkáďjevič po špičkách z pokoje, úplně zapomenuv, že chtěl prositi Lidii Ivanovnu za přímluvu, zapomenuv i na záležitost sestřinu a veden pouze touhou, aby byl co možná nejdřív pryč, vyběhl jako z nakaženého domu na ulici a dlouho rozmlouval a žertoval s drožkářem, jen aby se honem zase vzpamatoval.

Ve francouzském divadle, jehož zastal poslední jednání, a potom v tatarské restauraci při šampaňském si Štěpán Arkáďjevič trochu oddechl ve známých sferách. Ale nicméně po celý ten večer nestál za mnoho.

Když se vrátil domů k Petru Oblonskému, u něhož se ubytoval v Petrohradě, našel psaníčko od Betsy. Psala mu, že si velice přeje dokončiti započatý rozhovor a prosí ho, aby k ní přijel zítra. Sotva že přečetl psaníčko a ušklíbl se nad ním, ozvaly se dole pádné kroky lidí, nesoucích něco těžkého.

Štěpán Arkáďjevič se šel podívat. Byl to omladlý Petr Oblonský. Byl tak opilý, že nemohl vyjíti na schody, ale když spatřil Štěpána Arkáďjeviče, poručil, aby ho postavili na nohy, chopil se ho za rameno, vrávoral s ním do jeho pokoje, a tam mu počal vypravovati, jak strávil večer a za řeči usnul.

Štěpán Arkáďjevič klesl duchem, což se mu zřídka přiházelo, a dlouho nemohl usnout. Na cokoli si vzpomněl, všechno bylo protivné, ale nejprotivnějším, zrovna hanebným, jevil se mu nyní večer u hraběnky Lidie Ivanovny.

Na zejtří obdržel od Alexěje Alexandroviče psaní, v němž tento co nejrozhodněji odepřel svolení k rozvodu. Oblonský si domyslil, že na rozhodnutí Karenina mělo hlavní vliv to, co mluvil včera onen Francouz ve skutečném, nebo v líčeném sně.

XXIII

Má-li se učiniti v rodině nějaké vážné rozhodnutí, je k tomu zapotřebí buď úplného rozladu mezi manžely, nebo souhlasu v lásce. Je-li však poměr mezi manžely neurčitý, ani teplý, ani studený, nedá se k ničemu vážnému přikročiti.

Mnohé rodiny zůstávají na starém místě, jež je dávno už omrzelo, jen proto, že mezi manžely není ani úplného rozladu ani souhlasu.

Moskevský život v parnu a prachu, když slunce svítilo už ne jako na jaře, nýbrž jako v létě, když se všechny stromy v alejích dávno už přioděly listím a jejich listy byly už pokryty prachem, byl Vronskému i Anně nesnesitelným; ale přece neodjížděli do Vozdviženska, ač se dávno na tom byli usnesli, a zůstávali na dále v Moskvě, jež je oba omrzela, jen proto, že za poslední doby nebylo mezi nimi souhlasu.

Podrážděnost, jež je od sebe rozlučovala, neměla nijaké vnější příčiny a všechny pokusy o vysvětlení vzájemného jich poměru nejen neodstraňovaly oné podrážděnosti, nýbrž ještě ji zvětšovaly. Byla to podrážděnost vnitřní, jež s její strany měla za základ mizení jeho lásky, s jeho pak vlastní výčitky, že se k vůli ní uvedl v tak obtížnou situaci, kterou ona místo aby ji činila snesitelnější, sama ještě ztěžovala. Ani jeden, ani druhý nevysvětlili zřejmě příčiny své podrážděnosti, ale vinili se navzájem, a při každé příležitosti hleděli dokázati jeden druhému, že nemá pravdu.

Pro ni byl Vronský se všemi svými zvyky, myšlénkami, snahami, s veškerou svou duševní i fysickou konstitucí jen jedno: láska k ženě, a tato láska měla se dle její soudu soustřeďovati všechna na ní samotné. Jeho láska se zmenšila, tedy dle její úsudku musila čásť té lásky přejíti na jiné, nebo na jinou ženu — a Anna žárlila. Byla žárliva ne na určitou nějakou ženštinu, nýbrž na zmenšení jeho lásky. Ježto se jí nedostávalo předmětu žárlivosti, jala se jej hledati. Ze sebe nepatrnějších důvodů přenášela svou žárlivost s jednoho předmětu na druhý. Tu byla žárliva na ony hrubé ženštiny, s nimiž se ve společnosti svých svobodných přátel tak lehko mohl scházeti; tu zase žárlila na dámy vyšší společnosti, s nimiž se Vronský mohl stýkati; tu činila předmětem své žárlivosti jakousi vybásněnou dívku, s níž se Vronský, až přeruší svůj poměr k Anně, ožení. Tato poslední žárlivost mučila ji nejvíce, a sice proto hlavně, že jí kdysi za upřímné chvilky z neopatrnosti sám řekl, že jeho máť tak málo ho zná, že si dovolila ho přemlouvati, aby se oženil s kněžnou Sorokinou.

A jelikož byla žárliva, rozhorlovala se proti němu a vyhledávala ve všem důvody pro své rozhorlení. Vinila ho vším, co bylo těžkého v její postavení. Na jeho vrub stavila vše: i trapný stav očekávání, jejž snášela v Moskvě, jako by se nacházela mezi nebem a zemí, i zdlouhavost a nerozhodnost Alexěje Alexandroviče i svou osamělost, slovem všechno. Kdyby ji miloval, rozumovala Anna, pochopil by obtíže její postavení a pomohl by jí vybrati se z něho. I tím byl vinen, že bydleli nyní v Moskvě, a ne na venkově. Vronskému nebylo možno zakopati se po krk a žíti ve vsi, jak by si ona byla přála. Jemu bylo nevyhnutelně potřebí společnosti a proto zavinil její nynější nesnesitelné postavení, jehož obtíž nechtěl pochopiti. Konečně i tím byl vinen, že je na věky odloučena od syna.

Ba nepřinášely jí více klidu již ani ty řídké chvíle něžnosti, jež se ob čas vyskytovaly: v jeho něžnosti domnívala se viděti nyní jakýsi odstín spokojenosti a sebevědomí, čeho dříve nepozorovala a co ji nyní dráždilo.

Setmívalo se již. Anna, čekajíc na něho, až se vrátí od mládeneckého oběda, k němuž byl odejel, chodila samotná po jeho kabinetě, kam nezaléhal tak hluk z ulice, a připomínala si ve všech podrobnostech výrazy ze včerejší hádky. Začala urážlivými slovy, jež jí z celé hádky nejvíce utkvěla v paměti a postupovala od nich nazpět, pátrajíc po příčině sváru, až se probrala konečně k počátku rozmluvy. Dlouho nemohla věřiti, že by byla hádka mohla vzniknouti z takové nevinné, nikoho se vlastně nedotýkající rozmluvy. A ve skutečnosti tomu bylo tak. Původem všeho bylo, že se smál ženským gymnasiím, jež pokládal za zbytečná, kdežto ona je hájila. Vyjádřil se při tom neuctivě o ženském vzdělání vůbec a prohodil, že Hanna, Angličanka, kterou protežovala Anna, nemá vůbec zapotřebí znalosti fysiky.

To Annu podráždilo. Spatřovala v tom opovržlivou narážku na své zaměstnání. I vymyslila si a pronesla takovou větu, která by mohla býti dostatečnou odplatou za to, že jí ublížil.

„Neočekávám, že budete vzpomínati na mne a na mé city, jako může vzpomínati jen milující člověk, ale nadála jsem se aspoň delikátnosti,“ řekla mu Anna.

A vskutku slova ta se dotkla Vronského tak, až se začervenal a odpověděl Anně cosi nepříjemného. Sama se již nepamatovala, co mu na to řekla, ale tu prohodil Vronský na jakousi její poznámku patrně z úmysla, aby jí ublížil:

„Já si málo všímám vaší lásky k onomu děvčeti, máte pravdu, neboť vidím, že ta vaše láska k ní není přirozená.“

Bezohlednost, s jakou rušil ten svět, jejž si s tolikerým namáháním byla sestrojila, aby snáze mohla snášeti svůj obtížný život; ta jeho nespravedlnost, se kterou ji vinil z přetvářky a neupřímnosti, vzbouřila ji dokonce.

„Je mně velice líto, že je pro vás srozumitelným a přirozeným jen to, co je dosti hrubé a materiální,“ zvolala Anna a odešla z komnaty.

Když k ní Vronský přišel včera večer, nikdo se nezmínil o předešlém sváru, ale oba cítili, že svár je sice zahlazen, ale nezmizel.

Dnes nebyl doma celý den, a myšlénka, že se s ním hněvá, byla pro ni tak bolestna, a tak při ní vystupovala její osamělost, že si umínila na všechno zapomenout, odpustit a smířiti se s ním, že si předsevzala viniti jen sebe a jeho ospravedlniti.

„Jsem sama vinna. Jsem předrážděna, jsem nesmyslně žárliva. Smířím se s ním a pojedeme na venek. Tam budu zas klidnější,“ myslila si Anna.

„Není přirozená,“ napadlo jí náhle slovo, jež ji nejvíc urazilo ne tak slovem, jako spíše jeho úmyslem, aby jí ublížil. „Vím, co chtěl říci; chtěl říci, že je nepřirozeným milovati cizí dítě, když nemiluju svého. Co on může rozumět lásce k dětem, mé lásce k Serëžovi, jehož jsem obětovala jemu kvůli? Ale ten úmysl, aby mně ublížil! Ne, ne; on je zamilován do jiné ženy, jinak to býti nemůže.“

Tu však zpozorovala, že místo aby se uspokojila, proběhla znovu tolikrát už proběhnutý kruh myšlének a že se vrátila k předešlé podrážděnosti, i lekla se sama sebe. „Což by to nebylo možná? Což bych nemohla vzíti vinu na sebe?“ pravila si a započala opět znova. „On je pravdomluvný, čestný a miluje mne. Já miluju jeho. Za několik dní budu rozvedena. Čehož ještě potřebuju? Potrebuju klidu, důvěry; vezmu to tedy na sebe. Ano, až nyní přijede, řeknu mu, že jsem neměla pravdu, ač jsem vlastně měla pravdu, a pojedeme na venek.“

Aby o tom více nepřemýšlela a nepodlehla novému podráždění, zazvonila a velela, aby jí přinesli kufry, do nichž počala skládati věci, jež hodlala vzíti s sebou na vesnici.

V deset hodin se vrátil domů Vronský.

XXIV

„Nu co? Byli jste veselí?“ ptala se ho Anna, přicházejíc mu vstříc s provinilým a pokorným výrazem na tváři.

„Jak obyčejně,“ odvětil Vronský, jenž z jednoho pohledu na ni poznal, že se nachází zas jednou v dobré míře. Přivykl už k její změnám, a dnes mu to bylo zvláště příjemno, protože i sám byl v nepříjemném rozpoložení ducha.

„Co vidím! To si dám líbit!“ zvolal, ukazuje na kufry, stojící v předsíni.

„Ano, je čas, abychom jeli. Jela jsem procházkou, a tak bylo pěkně, že se mi zastesklo po vsi. Vždyť tebe zde nic nezdržuje?“

„Jen jedno přání mám. Já hned přijdu a promluvíme si o tom; jen se převléknu. Poruč podati čaj.“

S těmi slovy odešel do svého kabinetu.

V jeho slovech „To si dám líbit“ bylo cosi urážlivého, jako by je asi pronesl k dítěti, jež se přestalo durdit; a ještě urážlivějším zdál se jí rozdíl mezi její pokorností a jeho sebevědomým tonem. Na okamžik pocítila v sobě, jak se v ní zdvihá touha zápasu; ale přemohla se, potlačila onu touhu, a Vronský ji nalezl opět tak veselou, jako dříve.

Když se k ní vrátil, vypravovala mu, z části připravenými už slovy, jak strávila den a jaké má plány vzhledem k odjezdu.

„Hleď, na mne jako by svatý Duch sestoupil,“ sdělovala mu. „Proč máme čekati na rozvod zde? Není-li to jedno, zde nebo ve vsi? Nemohu déle čekat. Nechci déle doufati, nechci už ani slova slyšet o rozvodu. Rozhodla jsem se, že to nebude míti více vlivu na můj život. Souhlasíš se mnou?“

„Ó ano!“ prohodil Vronský, pohlednuv nedůvěřivě na její rozčilenou tvář.

„Co jste tam tedy dělali? Kdo tam byl?“ ptala se Anna po krátké pomlčce.

Vronský jí vyjmenoval hosty. Oběd byl znamenitý, dostihy veslařské a všechno ostatní bylo velmi hezké, ale v Moskvě se nikdy neobejdou bez směšnosti. Přišla jakási dáma, učitelka plování švédské královny, a představovala své umění.

„Jak? Plavala?“ zamrzela se Anna.

„V jakémsi červeném koupacím obleku, stará, ošklivá. Tak kdy tedy pojedeme?“

„Co je to za hloupou myšlénku! A co ona plave nějakým zvláštním způsobem?“ ptala se dále Anna, neodpovídajíc na jeho otázku.

„Pranic zvláštního. Proto povídám, že je to hrozně hloupé. Tedy kdy míníš odejeti?“

Anna potřásla hlavou, jako by z ní chtěla vypuditi nepříjemnou myšlénku.

„Kdy pojedeme? Bože, čím dřív, tím líp. Zejtra nebudeme ještě hotovi. Pozejtří.“

„Třebas… Ale počkej. Pozejtří je neděle, v ten den musím býti u maman,“ pravil Vronský trochu zaražen, protože, jakmile vyslovil jméno matky, pocítil na sobě ihned pronikavý, nedůvěřivý pohled Annin. Jeho rozpačitost potvrdila Annino podezření. Celá se zapýřila a odklonila se od něho. Nyní jí netanula už na mysli učitelka švédské královny, nýbrž kněžna Sorokina, jež bydlela nedaleko Moskvy na letním bytě spolu s hraběnkou Vronskou.

„Můžeš ji navštíviti zítra?“ mínila Anna.

„Nejde to! Věci, pro které tam jedu, totiž plnomocenství a peníze, nebudou zítra pohotově,“ odpověděl Vronský.

„Je-li tomu tak, tedy se vůbec odsud nevypravíme.“

„Proč pak?“

„Později nepojedu. Buď v pondělí, nebo nikdy!“

„Z jaké příčiny?“ ptal se jako by s podivením Vronský. Vždyť to nemá smyslu!“

„Tobě se to zdá nesmyslem, protože ti na mně nezáleží. Nechceš se vmysliti v moje postavení. Jediné, co mne zde dosud zajímalo, byla Hanna. Ty však tvrdíš, že je to přetvářka. Vždyť jsi mi řekl včera, že nemiluju dceru, a při tom se tvářím, jako bych milovala onu Angličanku, že se tedy přetvařuju; přála bych si vědět, co mám zde dělat, aby se ti to zdálo přirozeným.“

Anna se na okamžik vzpamatovala i zděsila se, že zapomněla na své předsevzetí. Ale ač věděla, že se vrhá v záhubu, nemohla se více zdržeti, musila mu dokázati, jak jí křivdí, i nebyla více s to, aby se před ním pokořila.

„Toho jsem netvrdil; řekl jsem jen, že mi ta náhlá láska není sympathickou.“

„Proč nemluvíš pravdu, ač se stále honosíš svojí přímostí?“

„Nikdy se nehonosím a nikdy nemluvím nepravdu,“ pronesl Vronský tiše, patrně zdržuje hněv, jenž se v něm zdvíhal. „Je mně velice líto, nedovedeš-li míti úctu…“

„Úctu si vymyslili proto, aby zahalili prázdné místo, kde by měla býti láska. Nemiluješ-li mne více, bude lépe a bude čestnější, když mně to přímo povíš.“

„Ne, to se stává nesnesitelným!“ vzkřiknul Vronský, vstávaje s křesla. Stanuv před Annou, pronesl zvolna tato slova: „Proč zkoušíš moji trpělivost? Všechno má své meze.“ Promluvil tato slova tak, jako by mohl říci ještě více, ale schválně se zdržuje.

„Co tím chcete říci?“ zvolala Anna, pozorujíc s úžasem zjevný výraz nenávisti, utkvělý na celé jeho tváři a zejména v bezohledných, přísných očích.

„Chci říci…“ začal Vronský, ale zarazil se. „Musím se vás ptáti, čeho si přejete ode mne?“

„Čeho si mohu přát? Myslíte si, že si mohu přáti pouze, abyste mne neopustil,“ odvětila Anna, jež se domyslila, čeho nedořekl. „Ale to mně nepřišlo na mysl; je to věc vedlejší. Přeju si lásky, a té se mi nedostává. Je tedy všemu konec.“

A Anna zaměřila ke dveřím.

„Počkej! Po…čkej!“ zvolal Vronský, nezměniv hněvivě svraštěného obočí, ale udržuje Annu za ruku. „Oč jde? Řekl jsem, že se odjezd musí odložiti na tři dni, ty’s mně na to namítla, že lhu, že nejsem čestný člověk.“

„Ano, i opakuju, že člověk, jenž mně vyčítá, že pro mne obětoval vše,“ mluvila Anna, jíž přišla na mysl slova z předešlé hádky, „že je horší, než čestný, že je to člověk bez srdce.“

„Ne, i trpělivost má své meze!“ vzkřiknul Vronský a rychle vypustil její ruku.

„Nenávidí mne, to je jasné,“ pomyslila si Anna, a mlčky, neohlížejíc se, vyšla nejistým krokem ze světnice. „Miluje jinou ženu, to je ještě jasnější,“ tvrdila si, když vstupovala do svého kabinetu. „Přeju si lásky, a není jí. Je tedy všemu konec,“ opakovala si pronesená dříve slova, „Musím tedy učinit konec.“

„Ale jak?“ otázala se sama sebe a usedla na křeslo před zrcadlem.

Myšlénka, kam se má obrátit nyní — má-li se odebrati k tetě, která ji vychovala, nebo k Dolli, anebo odejeti sama do ciziny, pak myšlénka, co dělá nyní on sám ve svém kabinetě, je-li tento svár rozhodujícím, či je snad ještě možný smír, myšlénka, co řeknou o ní její bývalé petrohradské známé a co si o ní pomyslí Alexěj Alexandrovič, a mnoho jiných myšlének, co se stane nyní, až se rozejde s Vronským, vystřídalo se jí v hlavě; ale Anna nevěnovala jim veškeru svou pozornost. V duši jí tkvěla jakási neurčitá myšlénka, jež nejvíce poutala její pozornost, kterou však nemohla vybaviti k plnému vědomí. Když si vzpomněla na Alexěje Alexandroviče, připamatovala si i první dobu po porodu, i želání, jež ji neopouštělo po celý ten čas. „Proč jsem neumřela?“ Ta slova pronesla tenkrát, a připomněla si je nyní i s city spojenými s nimi. Tu se jí náhle vyjasnilo, jaká to myšlénka tkvěla v hloubi její duše. Ano, toť ta myšlénka, jež samojediná mohla rozřešiti všechno. „Ano umřít!…“

„Stud a hanbu Alexěje Alexandroviče, i Serëži, i moji úžasnou hanbu, vše to smyje smrt. Umřít — a on se pak bude káti, bude litovat, bude milovat, bude trpěti pro mne.“ Na rtech jí stanul úsměv soustrasti k sobě samé, a tak seděla v křesle, svlékala a navlékala prsteny s levé ruky a představovala si živě a s různých stran jeho pocity po své smrti.

Z dumání ji vyrušily blížící se kroky, jeho kroky. Dělala, jako by ukládala pravé prsteny a ani se k němu neobrátila.

Vronský k ní přistoupil, vzal ji za ruku a tiše ji oslovil:

„Anno, pojedeme, pozejtří, přeješ-li si. Souhlasím se vším.“

Anna neodpovídala.

„Co myslíš tedy?“ otázal se jí.

„Vždyť to sám víš,“ odvětila mu a zároveň nemajíc více síly, aby se udržela, vypukla v pláč.

„Povrhni mnou, povrhni!“ mluvila mezi pláčem. „Odjedu zítra… Učiním ještě více. Kdo jsem? padlá ženština. Kámen na tvé šíji. Nechci té více soužit, nechci! Zbavím tě sebe. Ty mne nemiluješ, miluješ jinou!“

Vronský ji prosil, aby se upokojila, a dokazoval jí, že nemá ani nejmenšího důvodu pro svou řevnivost, že ji nikdy nepřestával a nepřestane milovat, že ji miluje nyní více, než kdy jindy.

„Anno, proč soužíš tak sebe i mne?“ promluvil k ní, líbaje jí ruce. V jeho tváři zrcadlila se nyní něžnost, a Anně se zdálo, že v jeho slovech slyší zvuk slz, a na svých rukou že cítí jich vláhu. A náhle zoufalá řevnivost její se změnila v zoufalou, vášnivou něžnost; objímala ho a polibky pokryla jeho hlavu, jeho krk i ruce.

XXV

Smír byl dokonalý a Anna se hned z rána počala horlivě chystati k odjezdu. Ač nebylo rozhodnuto, pojedou-li v pondělí nebo v úterý, protože včera jeden druhému činili o překot ústupky, chystala se Anna přece čile na cestu, neboť jí bylo nyní úplně lhostejno, pojedou-li o den dříve nebo později. Stála ve své komnatě nad rozevřeným kufrem, vybírajíc z něho věci, když k ní dříve než obyčejně vešel Vronský, úplně už oblečený.

„Dojedu ihned k maman; může mně poslat peníze prostřednictvím Jegorova. A zítra můžeme třebas jeti.“

Ač byla Anna v nejlepší míře, připomenutí Vronského, že jede k matce na daču, bodlo ji do srdce.

„Ne, já sama nebudu do zítřka hotova,“ namítla mu, a hned jí napadlo: „Vida, tedy přec jen bylo možno zaříditi vše tak, aby mohl vyhověti mému přání.“ Pak dodala hlasitě: „Ne, dělej, jak jsi měl v úmyslu. Jdi zatím do jídelny; přijdu hned, jen co odložím tyto zbytečné věci,“ vysvětlovala mu, kladouc na ruce Annuščiny, na nichž ležel už celý vrch různého šatstva, ještě cosi.

Vronský pojídal svůj beafsteaks, když Anna vstoupila do jídelny.

„Ani neuvěříš, jak mne omrzely tyto komnaty,“ obrátila se k němu, sedajíc podle něho ku své kávě. „Není nic protivnějšího, než ty chambres garnies. Nemají své fysiognomie, nemají duše. Ty hodiny, záclony a hlavně čalouny tlačí mne jako můra. Vzpomínám si na Vozdvižensko jako na zaslíbenou zemi. Koně ještě neposýláš do vsi?“

„Ne, přijedou až za námi. Pojedeš někam?“

„Chtěla jsem zajeti k Wilsonové. Ráda bych jí odvezla šaty. Tedy určitě zítra?“ optala se veselým hlasem; ale náhle se tvář její změnila.

Komorník Vronského přišel ho požádat o dodací lístek na telegramm z Petrohradu. Nebylo v tom pranic zvláštního, že Vronský obdržel z Petrohradu telegramm; ale Anně se zdálo, jako by chtěl před ní něco zatajit, když odpověděl sluhovi, že lístek leží v kabinetě, a honem odpověděl na její dotaz:

„Zítra určitě budu se vším hotov.“

„Od koho jsi dostal depeši?“ otázala se Anna, neposlouchajíc ho.

„Od Stivy,“ odvětil neochotně.

„Proč pak jsi mně jí neukázal? Jaké pak mohou býti tajnosti mezi mnou a Stivou?“

Vronský zavolal nazpět komorníka a poručil mu, aby přinesl depeši.

„Nechtěl jsem ti ji proto ukazovat, že Stiva nápadně rád telegrafuje. Nač pak telegrafovat, když není pranic rozhodnuto!“

„O rozvodu?“

„Ano, ale píše, že ničeho dosud nemohl vymoci. Slíbil, že za několik dní dá určitou odpověď. Ostatně čti sama.“

Chvějícíma se rukama vzala Anna depeši a čtla v ní totéž, co jí sdělil Vronský. Na konci byla ještě poznámka: „Naděje malá, ale učiním všechno možné, i nemožné.“

„Řekla jsem už včera, že je mně úplně lhostejno, kdy bude prohlášen rozvod, i bude-li vůbec prohlášen,“ prohodila Anna, všechna zardělá. „Proto nebylo potřebí, tajiti toho přede mnou.“ — A při tom si pomyslila: „Tak může utajit a bezpochyby tají přede mnou svoji korrespondenci s damami.“

„Jašvín slíbil, že přijede k nám dnes ráno s Vojtovem,“ sděloval Vronský. „Nemýlím-li se, vyhrál na Pěvcovu všechno, ba více, tuším, než on může zaplatit; asi šedesát tisíc.“

„Ne,“ namítla Anna, kterou zlobilo, že jí Vronský onou změnou řeči dával až příliš nápadně na jevo, že je rozčilena; „z čeho soudíš, že ona zpráva by mohla pro mne býti tak důležitou, aby ji bylo třeba tajiti? Řekla jsem ti, že nechci na to mysliti, a přála bych si, abys také tak málo na to myslil, jako já.“

„Myslím na to proto, že jsem nepřítelem neurčitosti,“ namítal Vronský.

„Určitost nezáleží ve formě, nýbrž v lásce,“ prohodila Anna, kterou čím dál, tím více dráždila ne jeho slova, nýbrž chladný, klidný ton, jímž pronášel svoje slova. „Proč si toho přeješ?“

„Můj Bože, zase o lásce,“ pomyslil si Vronský, svraštiv čelo.

„Vždyť víš, proč: pro tebe, pro děti, které budeme mít,“ odpověděl jí.

„Dětí míti nebudeme.“

„Je mně velice líto,“ namítl Vronský.

„Přeješ si určitosti k vůli dětem, ale na mne nemyslíš,“ vyčítala mu Anna, jež zapomněla, že řekl pro tebe a pro děti.

Otázka, týkající se dětí, byla mezi nimi sporná a dráždila Annu. Jeho touhu po dětech vysvětlovala si tím, že necenil její krásu.

„Ale vždyť jsem řekl: pro tebe. Nejvíce pro tebe,“ opakoval Vronský svá slova, škaredě se při tom, jako by ho něco bolelo. „Jsem přesvědčen, že větší část tvé podrážděnosti pochází z neurčitosti tvého postavení.“

„Vida, teď se přestal přetvařovati, a veškera jeho chladná nenávist ke mně je patrna,“ myslila si Anna, nedávajíc pozor na jeho slova, nýbrž pozorujíc s úžasem toho ledově chladného, zatvrzelého soudce, jenž, dráždě ji, hleděl mu z očí.

„To není toho příčinou,“ vzpírala se Anna. „Nechápu vůbec, jak může býti příčinou mé podrážděnosti, jak ty tvrdíš, ta okolnost, že se nacházím úplně ve tvých rukou. Kde tu vidíš neurčitost postavení? Právě naopak.“

„Je mně opravdu líto, že mi nechceš rozumět,“ vskočil jí do řeči, chtěje stůj co stůj pověděti svoji myšlénku. „Neurčitost záleží v tom, že se domníváš, že já jsem svoboden.“

„Co se toho týče, můžeš býti úplně klidným,“ odpověděla Anna, a odvrátivši se od něho, pila kávu.

Zdvihla číšku, při čemž vzpřímila malíček, a přiložila ji ke rtům. Upila několikrát z číšky a pohlédla na Vronského. Z výrazu jeho tváře se přesvědčila, že je mu protivna její ruka, její pohyby, ba i zvuk, jejž působila rty, když pila kávu.

„Mně je úplně lhostejno, co si myslí tvoje matka, i jak tě míní oženit,“ pravila Anna, stavíc chvějící se rukou číšku na stůl.

„Vždyť o tom přece nemluvíme.“

„Naopak, právě o tom. A ubezpečuju tě, že žena bez srdce, ať si je stařenou nebo ne, ať je to tvá matka nebo někdo zcela cizí, je mně úplně lhostejnou a ani slyšet o ní nechci.“

„Anno, prosím tě, nemluv nevážně o mé matce.“

„Žena, která neporozuměla srdcem, v čem záleží štěstí a čest synova, nemá srdce.“

„Opakuju svou prosbu, abys nemluvila nevážně o matce, kterou ctím,“ řekl poznovu Vronský povýšeným hlasem a přísně pohlédnuv na Annu.

Anna mlčela. Hledíc pozorně na něho, na jeho tvář, ruce, vzpomínala si na včerejší scénu smíru se všemi její podrobnostmi i s vášnivými důkazy jeho lásky. „Týmiž, právě takovými slovy lásky zasypával, a bude, chce zasypávat jiné ženy!“ pomyslila si Anna.

„Vždyť nemiluješ svou matku. To jsou jen fráze, fráze, fráze!“ zvolala Anna, pohlížejíc na něho s nenávistí.

„Je-li tomu tak, je třeba…“

„Je třeba se rozhodnouti, a já jsem se již rozhodla,“ zvolala Anna a chtěla odejíti. Ale v tu chvíli vešel do světnice Jašvin. Anna ho přivítala a zůstala.

Proč, když v duši její burácela bouře, a když cítila, že stojí před obratem svého života, kterýžto obrat může míti hrozné následky, proč měla v takový okamžik ještě zapotřebí se přetvařovati před cizím člověkem, jenž, ne-li hned, tedy zítra všechno zví, toho nevěděla; ale v okamžiku ukonejšila svou vnitřní bouři, sedla si a počala rozmlouvati s hostem.

„Nu, jak se vám daří? Obdržel jste dluh?“ otázala se Jašvina.

„Tak trochu; zdá se mi, že všeho neobdržím, a ve středu musím jeti. Kdy vy jedete?“ ptal se Jašvin, mhouře oči, když hleděl na Vronského a patrně už se dovtípiv, že zde byla hádka.

„Snad pozejtří,“ odpověděl Vronský.

„Ostatně vy se už dávno chystáte.“

„Nyní však určitě,“ poznamenala Anna, hledíc Vronskému přímo do očí takovým pohledem, že musil z něho vyčísti výstrahu, aby ani nepomýšlel na možnost smíru.

„A není vám opravdu líto toho nešťastného Pěvcova?“ pokračovala Anna v rozmluvě s Jašvinem.

„Nikdy jsem se sebe netázal, Anno Arkáďjevno, je-li mně koho líto nebo ne. Vždyť moje celé jmění je tuhle,“ při tom ukázal na náprsní kapsu; „nyní jsem bohatý člověk; ale dnes pojedu do klubu a snad se odtud vrátím žebrákem. Vždyť, kdo se dá se mnou do hry, také má nejlepší úmysl, svléci mne z košile, jako já jeho. Zápolíme spolu, a v tom právě záleží příjemnost hry.“

„Ale pomyslete si, kdybyste byl ženat,“ prohodila Anna, „jak by bylo vaší ženě?“

Jašvin se dal do smíchu.

„Proto jsem se patrně neoženil, ba ani mně nikdy nenapadlo.“

„A což Helsingfors?“ prohodil Vronský, vstupuje také do řeči a pohlédnul na Annu, jež se usmála. Jakmile se jejich oči setkaly, tvář Annina přijala na sebe ihned zas chladný, přísný výraz, jako by mu chtěla říci: „Nezapomněla jsem. Situace se nezměnila.“

„Je-li možná? Vy jste byl zamilován?“ obrátila se k Jašvinu.

„Ale Bože! Kolikrát! Ale víte, jsou lidé, kteří mohou sednout ke kartám a jsou s to, vstáti v kteroukoli chvíli, jakmile uhodí hodina rendez-vous. Já se naopak mohu věnovati lásce, ale s podmínkou, aby mně nepřekážela přijíti večer v pravý čas k partii. Podle toho se také řídím.“

„Ach, na to se vás netážu, nýbrž na to nynější.“ Chtěla říci Helsingfors; ale zúmyslně nechtěla opětovati slovo pronesené Vronským.

Přijel Vojtov, jenž kupoval od Vronského hřebce; Anna vstala a odešla z komnaty.

Před svým odjezdem z domu zašel Vronský k Anně. Chtěla dělat, jako by něco hledala na stole, ale zastyděla se přetvářky a pohlédla mu přímo do tváře ledově chladným pohledem.

„Čeho byste si přál?“ optala se ho po francouzsku.

„Chci vzít dokumenty Gambettovy; prodal jsem ho,“ odpověděl jí tonem, jenž mluvil zřetelněji než slova: „Nemám kdy se s vámi příti, ostatně by to k ničemu nevedlo.“

„Nejsem ničím vinen před ní,“ pomyslil si Vronský. „Chce-li se potrestat, tant pis pour elle.“^[181] Ale když odcházel, zdálo se mu, že Anna něco řekla, a srdce jeho se náhle zachvělo soustrastí k ní.

„Co, Anno?“ otázal se jí.

„Já jsem ničeho neřekla,“ odpověděla mu taktéž chladně a klidně.

„Nic? Nu tant pis,“ pomyslil si, stav se opět chladným, obrátil se a odešel. Když odcházel, spatřil v zrcadle její bledou tvář s chvějícími se rty. Chtěl se sice zastavit a říci jí slovo útěchy, ale nohy ho odnesly z komnaty dříve, než uvážil, co jí říci. Celý ten den strávil mimo dům, a když se pozdě večer vrátil domů, komorná mu oznámila, že Annu Arkáďjevnu bolí hlava a že ho prosí, aby k ní nevcházel.

XXVI

Doposud ani jednou ještě neminul den ve sváru. Dnes to bylo poprvé. To již nebyl svár, to bylo jasné vyznání, že se stal k ní úplně chladným. Což by bylo možno pohlédnouti na ni tak, jako na ni pohlédl, když přišel do kabinetu pro vysvědčení? Pohlédnouti na ni, viděti, že jí srdce puká zoufalstvím a odejíti mlčky s tak lhostejně klidnou tváří? Nejen že se k ní stal chladným, on jí přímo nenáviděl, protože miloval jinou ženou. To bylo zřejmo.

Připomínajíc si všechna ta krutá slova, jež jí řekl, vymýšlela si Anna i taková slova, která patrně chtěl a mohl jí říci, a následkem toho rozčilovala se stále více.

„Vždyť vás nedržím,“ mohl říci. „Můžete jíti, kam vám libo. Nechtěla jste se rozvésti s mužem patrně proto, abyste se mohla k němu vrátiti. Vraťte se. Potřebujete-li peněz, dám vám. Kolik rublů potřebujete?“

Nejkrutější slova, jaká vůbec mohl by vysloviti hrubý člověk, slyšela od něho ve své fantasii a nemohla mu jich odpustit, jako by je byl opravdu pronesl.

„A což mně nepřísahal lásku ještě včera, on pravdomluvný a čestný člověk? Což jsem nezoufala zbytečně už mnohokrát?“ řekla si hned na to.

Celý den, vyjma vyjížďku k Wilsonové, která trvala dvě hodiny, strávila Anna v pochybnostech, je-li všemu konec, aneb jest ještě naděje na smír, má-li ihned se sebrat a odejet anebo ještě jednou ho spatřit. Čekala na něho celý den, a večer, když před odchodem do ložnice nařizovala, aby mu vyřídili, že ji bolí hlava, pomyslila si: „Přijde-li přes to, co mu vyřídí komorná, bude to důkazem, že mne ještě miluje; nepřijde-li však, bude to znamenat, že je konec všemu, a pak se rozhodnu, co dělat!…“

Slyšela večer, jak se zastavil jeho kočár; slyšela, jak zazvonil, slyšela jeho kroky a rozmluvu s komornou; spolehl se na to, co mu komorná řekla, neměl za nutno, aby se sám přesvědčil, a odešel do svého pokoje. Bylo tedy konec všemu.

A tu se jí představila jasně a živě smrť, jako jediný prostředek ku probuzení lásky v jeho srdci, jako prostředek, jímž by ho potrestala a jehož pomocí by dobyla vítězství v zápase, který s ním vedl zlý duch, jenž se usídlil v její srdci.

Nyní jí bylo všechno jedno; jeti nebo nejeti do Vozdviženska, dostat nebo nedostat od muže rozvod, ničeho víc nepotřebovala. Chtělo se jí jen jednoho: potrestati ho.

Když si nalila do sklenky obyčejnou dávku opia a napadlo jí, že je třeba jen vypiti všechen obsah láhvičky, aby zemřela, představila se jí myšlénka ta tak lehkou a prostou, že počala znova se zálibou uvažovati, jak se bude Vronský soužit, káti, jak bude milovati její památku, až už bude pozdě. Ležela na posteli s otevřenýma očima a při světle dohořívající svíčky pohlížela na strop, zdobený stukatérskou prací, i na tu jeho část, na kterou španělská stěna vrhala stín, a živě si představovala, co pocítí on, až jí tu nebude, až bude pro něho pouhou vzpomínkou. „Jak jsem jí jen mohl říci taková krutá slova?“ bude si vyčítat. „Jak jen jsem mohl odejíti z komnaty, aniž bych jí byl co řekl. Ale teď už jí není. Odešla od nás na vždycky. Ona je tam…“ Náhle se stín vržený španělskou stěnou zakolébal, obchvátil celou římsu, celý strop, jiné stíny s druhé strany vrhly se mu v ústrety; na okamžik se stíny setkaly a zase rozeběhly; ale pak se srotily s novou silou, zakolébaly se, slily se a všechno se pohrouzilo do tmy. „Smrť!“ pomyslila si Anna. A taková hrůza ji obešla, že dlouho nemohla pochopiti, kde je, a dlouho nemohla nahmatat chvějícíma se rukama sirky a rozsvítiti druhou svíci místo té, která dohořela a shasla. „Ne, všechno — jen když budu živa! Vždyť ho miluju. Vždyť on miluje mne! To už bylo a napraví se,“ uvažovala, cítíc, že jí po tvářích tekly slzy radostí, že se vrátila znova k životu. Aby se zbavila své hrůzy, odebrala se spěšně k němu do kabinetu.

Vronský spal už tvrdým spánkem. Přiblížila se k němu, svítila si s hora na jeho tvář a dlouho na ni hleděla. Nyní, když spal, hořela také láskou k němu, že při pohledu na něho nemohla se zdržeti slz; avšak věděla, že, kdyby se probudil, pohlédl by na ni chladným, svého práva vědomým pohledem, a že prve, než by k němu mohla promluviti o své lásce, musila by mu dokázati, jak velice se před ní provinil. Neprobudila ho, vrátila se do své ložnice, vzala podruhé opium a usnula k ránu těžkým polosnem, při němž neztrácela vědomí.

K ránu probudil ji strašný sen, jejž mívala i dříve, než odešla od muže a spojila se s Vronským. Stařeček se zcuchanou bradou kutil cosi, stoje sehnutý nad železem, a bručel si při tom nesrozumitelná francouzská slova a Anna, jako vždy, když se jí zjevil onen sen — a v tom právě záležela jeho hrůza — seznávala, že si jí onen mužík sice nevšímá, ale to, co tam kutí nad železem, že se týká jí. I procitla a na čele jí vyrazil studený pot.

Když vstala, představily se jí jako v mlze vzpomínky na včerejší den.

„Bylo nedorozumění. Bylo totéž, co se stalo už několikrát. Řekla jsem, že mne bolí hlava, a on ke mně nezašel. Zítra odjíždíme. Musím s ním promluvit a připravit se na cestu,“ uvažovala Anna. Když jí sluha sdělil, že Vronský je ve svém kabinetě, odebrala se k němu. Když kráčela salonem, zaslechla, jak se před domem zastavil povoz. Pohlédla oknem a spatřila kočár, z něhož vysunula hlavu mladá dívka v lilovém kloboučku a cosi přikazovala lokaji, jenž zvonil u vchodu. Bylo slyšeti rozmluvu v předsíni, pak přišel kdosi nahoru, a v pokoji vedle salonu se ozvaly kroky Vronského. Vyšel na schody a rychlým krokem sestupoval do předsíně. Anna kráčela opět k oknu. Vronský vyšel bez klobouku na ulici a přistoupil ke kočáru. Dívka s lilovým kloboučkem mu odevzdala balík. Vronský se usmál a něco jí řekl. Kočár odejel a on veběhl rychle po schodech nahoru.

Mhla, jež všechno zastírala v její duši, náhle zmizela. Včerejší city sevřely s novou krutostí její soužené srdce. Nemohla nyní pochopit, jak se mohla tak ponížiti, že strávila s ním celý den v jednom domě. Vstoupila k němu do kabinetu, aby mu sdělila své rozhodnutí.

„To zde byla Sorokiná s dcerou, přivezla mně dokumenty a peníze od maman. Včera jsem je nemohl dostat. Co dělá hlava; je ti už lépe?“ promluvil k ní klidným hlasem, při čemž bylo patrno, že nechce vidět a chápat zasmušilý, odhodlaný výraz její tváře.

Anna mlčela, stojíc uprostřed komnaty, a ostře na něho pohlížela. Vronský vrhl na ni pohled, na okamžik se zasmušil a četl dále psaní. Anna se obrátila a zvolna odešla z komnaty. Mohl ji ještě požádati, aby zůstala; ale byla už u dveří a on stále mlčel. Bylo jen slyšeti šelestění papíru, když obracel list psaní.

„Ach, ano,“ zvolal právě v týž okamžik, když stála už ve dveřích; „zítra jedeme zcela určitě? Není-liž pravda?“

„Vy, ale ne já,“ odvětila, obracejíc se k němu.

„Anno, vždyť takhle to není žádný život…“

„Vy, ale ne já,“ opětovala svou odpověď.

„To už začíná býti nesnesitelno!“

„Vy… vy toho budete litovat,“ prohodila ještě a odešla.

Polekán zoufalým výrazem, jenž utkvěl na její tváři, když promluvila ona slova, vzchopil se a chtěl běžeti za ní, ale rozmyslil si, znova usedl, stiskl pevně zuby a zasmušil se. Neslušná — jak se mu zdálo — její hrozba ho podráždila. „Všechno jsem už zkusil,“ pomyslil si, „zbývá mi jen nevšímati si jí.“ Vstal a chystal se k odjezdu do města a k matce, od níž měl ještě obdržeti podpis v plnomocenství.

Anna slyšela jeho kroky po kabinetě a jídelně. U salonu se zastavil. Ale k ní nezašel; přikázal jen, aby vydali Vojtovu hřebce, až si pro něho pošle. Pak slyšela, jak přijel kočár, jak se otevřely dvéře a on vyšel opět na ulici. Ale hned se zase vrátil do síně a po schodech se ozvaly kvapné kroky. Byl to komorník Vronského, jenž běžel pro rukavičky, jež byl pán zapomněl. Anna přistoupila k oknu, viděla, jak vzal od sluhy rukavice, ani na něho nevzhlédnuv, dotekl se rukou zad kočího, a něco mu řekl. Pak, nepohlédnuv do okna, opřel se jak obyčejně o lenoch kočáru, přeložil nohu přes koleno, a oblékaje pomalu rukavičky, zmizel za rohem.

XXVII

„Odejel? Konec!“ pravila si Anna, stojíc u okna; a dojem tmy, když včera uhasla svíce, spolu se strašným snem, splývajíce dohromady, naplnily jako odpověď na její otázku její srdce mrazivým úžasem.

„Ne, to je nemožné!“ vzkřikla, přešla po světnici a silně zazvonila. Obešla ji nyní taková hrůza a tak se bála o samotě, že ani nečekala, až sluha přijde, nýbrž sama mu vyšla vstříc.

„Optejte se, kam jel hrabě,“ přikázala mu.

Lokaj odpověděl, že hrabě jel do koníren.

„Pan hrabě poručil oznámiti, ráčíte-li si přát někam jeti, že se kočár vrátí co nevidět domů.“

„Dobře. Počkejte. Napíšu lístek. Pošlete Michajla s oním lístkem do koníren. Rychle.“

Anna sedla a napsala:

„Jsem vinna. Vrať se domů, musím s tebou promluvit. Pro Boha, vrať se, mám strach!“

Zapečetila lístek a odevzdala jej sluhovi.

Bála se nyní sama a proto hned, jak lokaj odešel, vyšla ze svého pokoje a odebrala se do dětské světnice.

„Ach, to není to, to není on! Kde jsou jeho modré oči, jeho milý, ostýchavý úsměv?“ byla první její myšlénka, když spatřila svou tlusťoučkou, ruměnou dcerušku s černými, kadeřavými vlasy, místo Serëži; tak byly zmateny její myšlénky, že myslila, že uvidí v dětském pokoji jeho. Děvčátko sedělo u stolu, silně i vytrvale tlouklo do něho zátkou a hledělo bez jakéhokoli výrazu na mateř dvěma jako trnky černýma očima. Na otázku Angličanky, je-li zdráva, odpověděla, že úplně a že zejtra odjíždějí na venek, pak přisedla k děvčátku a počala před ním točiti zátkou od láhve. Ale hlasitý, zvučný smích dítěte a trhnutí brvami připamatovaly jí tak živě Vronského, že div že se zdržela pláče, rychle vstala a odešla ze světnice. „Což je opravdu všemu konec? Ne, to je nemožné,“ myslila si opět. „On se vrátí. Ale jak vysvětlí ten úsměv a tu oživenost, když mluvil s ní před domem? Ale třebas nevysvětlil, přece budu věřiti. Vždyť, neuvěřím-li, zbývá mi pouze jedno… a já nechci.“

Pohlédla na hodiny. Minulo dvanáct minut. „Nyní už dostal můj list a jede domů. Už brzy, za deset minut… Což ale, jestliže nepřijede? Ne, to je nemožno. Musím hledět, aby mne nespatřil s uplakanýma očima. Půjdu a umyju se. Ach, česala jsem se nebo ne?“ otázala se sama sebe. Ale nemohla si vzpomenout. Dotkla se rukou hlavy. „Ano, jsem učesána, ale kdy, nemohu si nijak vzpomenout.“ Ani nechtěla věřit své ruce, přistoupila k zrcadlu, aby se přesvědčila, je-li opravdu učesána nebo ne? Byla učesána, ale nemohla si nikterak vzpomenout, kdy se česala. „Kdo je to?“ pomyslila si, když spatřila v zrcadle rozpálenou tvář s podivně se svítícíma očima, hledícíma uděšeně na ni. „Vždyť — to jsem já,“ pochopila náhle a zatím, co se vzhlížela v zrcadle, pocítila z nenadání jeho polibky, zachvěla se a pohnula ramenoma. Pak zdvihla ruku ke rtům a políbila ji.

„Co to, já počínám šíleti,“ zhrozila se Anna a spěšně odešla do ložnice, kde Annuška uklízela pokoj.

„Annuško,“ pravila Anna, když byla stanula před komornou a hleděla na ni, aniž věděla, co jí má říci.

„Přála jste si jeti k Darji Alexandrovně,“ pravila komorná, jako by jí rozuměla.

„K Darji Alexandrovně? Ano, pojedu.“

„Patnáct minut tam, patnáct nazpět. Už jede, hned tu bude.“ Vyndala hodinky a dívala se na ně. „Ale jak jen mohl odejeti a nechati mne zde v takovém stavu? Jak může býti živ, když se se mnou nesmířil?“ Přistoupila k oknu a pohlížela do ulice. Podle času mohl se už vrátit. Či snad špatně počítala? Připomínala si znova, kdy odejel, a jala se počítat minuty.

Odešla od okna k velikým hodinám, aby s nimi srovnala své kapesní hodinky; tu přijel kdosi k domu. Vyhlédla z okna a spatřila svůj kočár. Ale nikdo nepřicházel na schody, jen dole bylo slyšet hlasy. Byl to její posel, jenž se vrátil s kočárem. Anna vyšla k němu do síně.

„Pana hraběte jsem nezastal. Odejel už na Nižegorodské nádraží.“

„Co chceš? Co…“ obrátila se k červenému, veselému Michajlovi, jenž jí vracel lístek.

„Ach pravda, vždyť ho nemohl odevzdati,“ vzpomněla si Anna.

„Jeď tedy s tímto psaním na letní byt hraběnky Vronské, víš o něm? A hned mi přivez odpověď,“ poručila Michajlovi.

„A já? Co já budu zatím dělat?“ uvažovala Anna. „Ano, pojedu k Dolli, to bude nejlíp, jinak bych se zbláznila. Ostatně mohu ještě telegrafovat.“ Šla tedy a napsala depeši:

„Musím s vámi promluvit. Přijeďte hned.“

Poslala depeši a šla se oblékat. Když byla oblečena a měla už klobouk na hlavě, pohlédla opět do očí ztloustlé, spokojené Annušce. V její malých, dobrých, šedých očích bylo jasně viděti soustrast.

„Milá Annuško, co mám dělat?“ otázala se s pláčem Anna, a malomocně sklesla do křesla.

„Nebeřte si to tak k srdci, Anno Arkáďjevno! Vždyť se to častěji stává. Jeďte raději, pobavíte se,“ konejšila ji komorná.

„Ano, pojedu,“ souhlasila Anna, když se byla vzpamatovala a vstala. „Přinesou-li telegramm, pokud se nevrátím, tedy mně jej pošli k Darji Alexandrovně… Nebo ne, vrátím se sama.“

„Ovšem, nesmím o tom přemýšlet, musím se něčím zaměstnat, odejeti, a hlavně odejeti z tohoto domu,“ mluvila k sobě, s úžasem naslouchajíc strašnému klokotání, jež se ozývalo v její srdci, vyšla honem z domu a sedla do kočáru.

„Kam ráčíte poroučet?“ ptal se Petr prve, než vyskočil na kozlík ke kočímu.

„Na Znamenku, k Oblonským.“

XXVIII

Byl jasný den. Ráno byl hustý, drobný déšť a nedávno se teprve vyjasnilo. Železem kryté střechy, kamenné plochy chodníků, buližníková dlažba, kola a kůže, měď i plechové kování povozů, vše se třpytilo na májovém slunci. Byly tři hodiny, a na ulicích všude bylo živo.

Když tak seděla v koutě kočáru, jenž se při bystrém běhu běloušů jedva kolébal na svých pružných perech, a za neumlkajícího rachotu povozů a rychle se měnících dojmů na čistém vzduchu znova rozjímala události posledních dnů, zpozorovala Anna, že postavení její je docela jiné, než se jí zdálo doma. Nyní ani myšlénka na smrť se jí nezdála tak strašnou a zřejmou, a sama smrť se jí už nepředstavovala tak nevyhnutelnou. Činila si nyní výčitky, že mohla na tolik poklesnouti duchem. „Prosím ho, aby mně odpustil. Pokořila jsem se mu. Přiznala jsem se, že jsem chybila. Proč to? Což pak nemohu žíti bez něho?“ Ale neodpovídajíc na otázku, jak bude žíti bez něho, počala čísti nápisy na štítech. „Kancelář a sklad. Zubní lékař. Pravda, povím všechno Dolli. Ona nemá Vronského ráda. Bude mně to bolestno, budu se stydět, ale povím jí všechno. Ona mne miluje, a já uposlechnu její rady. Nepokořím se mu; nedovolím mu, aby si mne vychovával. Filippov,^[182] koláče. Že prý vozí těsto do Petrohradu. Moskevská voda je tak dobrá. A mytiščenské studnice a bliny.“ Vzpomněla si, jak před mnoha, mnoha lety, když jí bylo teprv sedmnáct let, jela s tetou k Trojici.^[183] „Jeli jsme ve vozech ještě. Je-li možná, že jsem to byla já, s červenýma rukama? Jak se velmi mnoho z toho, co se mně tehdáž zdálo tak velkolepým a nedostupným, stalo nepatrným, a to, co bylo tenkrát, stalo se nyní na vždy nedostupným. Kdyby mně byl tenkrát někdo řekl, že se dočkám takového ponížení, byla bych uvěřila? Jak hrd a spokojen bude, až obdrží můj lístek! Ale dokážu mu… Jak protivně páchne ta barva. Proč jen pořád natírají a staví?“ „Mody a šaty,“ četla opět na štítě. Jakýsi mužský ji pozdravil. To byl muž Annuščin. „Naši parasiti,“ napadl jí výraz Vronského o služebných. „Naši? proč naši? Nejhroznější je to, že se minulost nedá vytrhnouti s kořenem. Vytrhnouti se nedá, ale památku na ni možná zahalit. Však ji zahalím.“ A tu si vzpomněla na svou minulost u Alexěje Alexandroviče a jak památku na něho vyhladila ze své paměti. „Dolli si pomyslí, že opouštím druhého muže a že tedy už dojista nemám pravdu. Ale vždyť nechci míti pravdu! Nemohu!“ zašeptala Anna a chtělo se jí plakat. Ale ihned počala uvažovat, proč se tak usmívají ty dvě dívky, jež minula. „Bezpochyby mluví o lásce? Nevědí, jak je to málo veselé, jak ponižující… Boulevard a děti. Tři hoši běží, hrajou si na koně. Serëža! A já přijdu o všechno, a jeho přece neobdržím nazpět. Pravda, o všechno přijdu, nevrátí-li se on. Možná, že zmeškal vlak a je už doma. Zase si přeješ ponížení!“ vytknula sama sobě. „Nikoli, půjdu k Dolli a přímo jí řeknu: „Jsem nešťastna, zasloužila jsem si to, jsem vinna, ale přec jen jsem nešťastna, pomoz mně. Ty koně, ten kočár — vidět se nemohu v tom kočáře — všechno je jeho; ale více jich neuvidím.“

Sestavujíc si slova, jimiž všechno poví Dolli a úmyslně drásajíc své srdce, vešla do předsíně.

„Je zde někdo?“ optala se v předsíni.

„Kateřina Alexandrovna Leviná,“ odpověděl lokaj.

„Kiti! táž Kiti, do níž byl zamilován Vronský!“ pomyslila si Anna; „ta samá, na niž vzpomíná s láskou. Lituje, že se s ní neoženil. A na mne vzpomíná s nenávistí, a lituje, že se se mnou svázal.“

V tu dobu, když přijela Anna, radily se sestry o kojení. Dolli šla sama přivítat hosta, jenž je v nečas vytrhl.

„A, ty’s ještě neodjela? Chtěla jsem k tobě sama zajeti,“ pravila Dolli. „Obdržela jsem dnes psaní od Stivy.“

„My jsme také dostali od něho depeši,“ odpověděla Anna, ohlížejíc se a hledajíc Kiti.

„Píše, že nemůže pochopit, čeho si vlastně přeje Alexěj Alexandrovič, ale že se bez odpovědi nevrátí.“

„Myslila jsem, že je u tebe někdo. Můžeš mi dát přečíst psaní?“

„Ano, Kiti,“ odpověděla rozpačitě Dolli. „Zůstala v dětském pokoji. Byla těžce nemocna.“

„Slyšela jsem. Můžeš mi dát psaní přečíst?“

„Hned je přinesu. On se nevzpírá; naopak Stiva má naději,“ prohodila Dolli, jež se zastavila ve dveřích.

„Já nemám naděje a ani si toho nepřeju,“ mínila Anna.

„Co to znamená? Kiti pokládá za zneuctívající, aby se se mou setkala?“ pomyslila si Anna, když zůstala samotna. „Snad má i pravdu. Ale nesmí mně to ukazovat ona, jež byla sama zamilována do Vronského, třebas i měla pravdu. Vím, že mne v nynějším mém postavení nemůže u sebe přijati ani jedna pořádná osoba. Vím, že jsem mu od onoho prvního okamžiku obětovala všechno. A hle, odměna! Ó jak ho nenávidím! A proč jen jsem sem přijela? Je mně ještě hůř, ještě tíž.“ Slyšela z druhé světnice, jak se sestry mezi sebou radí. „A co řeknu nyní Dolli? Budu působiti Kiti potěšení tím, že jsem nešťastna, a budu poslouchat její soucitná slova? Ne, vždyť Dolli mne ani nepochopí. A nemám také, co bych jí říkala. Zajímavo bylo by jen uvidět Kiti, ukázat jí, jak opovrhuju vším a všemi, jak je mi teď všechno lhostejno.“

Dolli se vrátila se psaním. Anna si je přečetla a mlčky je odevzdala nazpět.

„Věděla jsem to všechno,“ prohodila. „To mne dokonce nezajímá.“

„Proč pak? Já naopak netratím naděje,“ mínila Dolli, zvědavě pohlížejíc na Annu. Nikdy jí dosud neviděla v takovém podivném, podrážděném stavu. „Kdy pak pojedeš?“ optala se jí.

Anna přimhouřila oči, hleděla před sebe a neodpovídala.

„Co pak Kiti se přede mnou schovává?“ pravila červenajíc se a pohlížejíc na dvéře.

„Ale jaká pošetilost! Kojí právě děcko; nijak se jí to nedaří a já jí dávala radu… Naopak, ona bude velmi ráda. Hned přijde,“ omlouvala ji Dolli neobratně, protože neuměla mluvit nepravdu. „Však tu je.“

Když Kiti uslyšela, že přijela Anna, nechtěla přijít do salonu; ale Dolli ji přemluvila. Kiti sebrala tedy síly, vstoupila celá uzardělá do komnaty, přistoupila k Anně a podala jí ruku.

„Těší mne,“ řekla jí chvějícím se hlasem.

Kiti byla rozechvěna následkem vnitřního boje mezi odporem k té ošklivé ženě a snahou, býti k ní shovívavou; ale jakmile spatřila půvabnou, sympathickou tvář Anninu, všechen odpor k ní rázem zmizel.

„Nepřekvapilo by mne, kdybyste ani nechtěla se se mnou setkati. Přivykla jsem již ke všemu. Vy jste stonala? Ano, vy jste se opravdu změnila,“ pravila jí Anna.

Kiti cítila, že Anna pohlíží na ni nepříznivě. Vysvětlila si onu nepřízeň nepohodlným postavením, v němž se cítila před ní Anna, jež stála kdysi vysoko nad ní a udílela jí svou přízeň, i Kiti pocítila k ní soustrast.

Pohovořily si o nemoci, o děcku, o Stivovi, ale Annu patrně nic nezajímalo.

„Přijela jsem se s tebou rozloučit,“ prohodila vstávajíc.

„Kdy tedy jedete?“

Ale Anna opět neodpověděla a obrátila se ke Kiti.

„Jsem opravdu ráda, že jsem vás spatřila,“ řekla jí s úsměvem. „Slyšela jsem tolik o vás se všech stran, i od vašeho muže. On byl u mne a velice se mně zalíbil,“ dodala Anna, patrně se zlým úmyslem. „Kde pak je?“

„Odejel do vesnice,“ odpověděla Kiti, zardívajíc se.

„Vyřiďte mu mé poručení, nezapomeňte.“

„Nezapomenu!“ odpověděla naivně Kiti, pohlížejíc Anně soustrastně do očí.

„Tedy s Bohem, Dolli!“ I pocelovala Dolli, stiskla Kiti ruku a rychle vyšla ze dveří.

„Pořád stejná a pořád tak půvabná. Velice hezká!“ chválila ji Kiti, když zůstala sama se sestrou. „Ale je v ní něco žalostného. Nad míru žalostného!“

„Ne, dnes je nějaká podivná!“ namítla Dolli. „Když jsem ji provázela předsíní, zdálo se mi, že je jí do pláče.“

XXIX

Anna sedla do kočáru ještě v trapnější náladě, než vyjela z domu. K předešlým trampotám připojil se ještě pocit, že byla uražena a opovržena, což se jí zdálo zcela zřejmým z chování Kitina.

„Kam ráčíte? Domů?“ ptal se jí Petr.

„Ano, domů,“ prohodila Anna, jež ani nemyslila na to, kam jede.

„Jak hleděly na mne, jako na něco strašného, nepochopitelného a pozoruhodného. O čem to asi vypravuje tak horlivě druhému?“ pomyslila si, hledíc na dva kolemjdoucí. „Což může člověk sdělovati druhému, co cítí? Chtěla jsem promluviti s Dolli a dobře jsem udělala, že jsem nemluvila. Jakou radost by jí způsobilo moje neštěstí! Zatajila by to ovšem; ale hlavním pocitem by byla radost, že jsem potrestána za ty radosti, jež mně záviděla. A Kiti by byla ještě radši. Tak ji vidím celou skrz naskrz! Ví, že jsem byla k její muži přívětivější, než obyčejně. A nyní je na mne žárliva a nenávidí mne. A pořád ještě mne přezírá. V její očích jsem nemravnou ženštinou. Kdybych byla nemravnou ženštinou, mohla bych způsobiti, aby se její muž do mne zamiloval… kdybych chtěla. Vlastně jsem skutečně chtěla. Nu, ten je sebou spokojen,“ všimla si tlustého, červeného pána, jenž jel mimo; měl ji patrně za známou, zdvihl lesklý klobouk nad lysou, lesknoucí se hlavou, a pak teprve poznal, že se zmýlil. „Myslil si, že mne zná. A zatím mne zná právě tak málo jako kdokoli jiný na světě. Sama se neznám. Znám jen své chuti, jak se vyjadřují Francouzi. Jim se chce toho špinavého mraženého; to vědí zcela jistě,“ myslila si, hledíc na dva chlapce, kteří zastavili prodavače mraženého, jenž sundaval s hlavy kbelík a koncem ručníku si utíral zpocenou tvář. „Všichni my rádi sladké, chutné. Není-li cukrovinek, tedy špinavé mražené. Kiti také: když ne Vronského, tedy Levina. Ona mně závidí. A nenávidí mne. A všichni my nenávidíme jeden druhého. Já Kiti, Kiti mne. To je nezvratná pravda. Ťuťkin coiffeur. Je me fais coiffer par Ťuťkin…^[184] Řeknu mu to, až přijede,“ umínila si Anna a usmála se. Ale hned si vzpomněla, že nemá nyní, s kým by žertovala. „Ostatně není tu pranic směšného, nic veselého. Všecko je ošklivé. Zvoní k nešporám, a jak ten kupec dělá vážně kříž! Zrovna jako by se bál, že mu něco upadne. Nač jsou ty chrámy, nač zvonění, nač ona lež? Jen aby se zakrylo, že všichni nenávidíme jeden druhého jako tam ti drožkáři, kteří si nadávají. Jašvin říká: on chce svléci z košile mne, a já jeho. To je skutečná pravda!“

V takových myšlénkách, jež ji zaměstnaly tak, že přestala i přemýšleti o svém stavu, přijela domů. Teprve když spatřila portýra, jenž jí vyšel vstříc, upamatovala se, že poslala Vronskému psaní a telegramm.

„Přišla odpověď?“ otázala se portýra.

„Hned se podívám,“ odpověděl portýr, podíval se na stolek a přinesl odtud Anně tenkou, čtvercovou obálku s depeší. „Nemohu přijeti dříve než v deset hodin. Vronský,“ četla Anna v depeši.

„Posel se ještě nevrátil?“

„Ještě ne,“ odpověděl vrátný.

„Když tak, tedy už vím, co mám dělat,“ rozhodla u sebe Anna, a cítíc, jak se v ní probouzí neurčitý hněv a potřeba msty, veběhla rychle na schody. „Pojedu sama k němu. Prve než na vždy odejedu, musím mu povědít všechno. Nikdy jsem nikoho nenáviděla tak jako tohoto člověka!“ pravila si Anna. Když spatřila na věšáku jeho klobouk, zachvěla se ošklivostí. Neuvážila ani, že jeho telegramm byl odpovědí na její depeši, a že její psaní ještě ani nedostal. Představovala si, že rozmlouvá nyní klidně s matkou a se Sorokinou a těší se její trápením. „Ano, musím jeti co nejrychleji,“ rozhodla u sebe, ač nevěděla, kam pojede. Byla by ráda ujela těm pocitům, jež ji trápily v onom hrozném domě. Služebnictvo, stěny, nábytek v onom domě — všechno v ní budilo ošklivost a zlost a tísnilo ji jako ohromné břímě.

„Ano, musím jeti na železniční stanici, a nebude-li tam, tedy na dáču a tam ho usvědčiti.“ Nahlédla do novin, kde byl otištěn železniční jízdní řád. „Vlak odjíždí večer v 8 hod. 2 minuty. Mám tedy dost času.“ Dala si zapřáhnouti druhé koně a jala se skládati do cestovního vaku věci nejnutnější pro několik dní. Tušila, že se sem více nevrátí. Mimo jiné plány, jež jí přicházely nyní do hlavy, ustanovila se dosti neurčitě i na tom, že až bude po onom výjevu tam na železniční stanici nebo na statku u hraběnky, pojede po Nižegorodské dráze do nejbližšího města a tam zůstane.

Oběd stál na stole; přistoupila k němu, přivoněla ke chlebu a k sýru, ale seznala, že vůně všeho jedlého je jí protivna; poručila, aby přijel kočár a vyšla před dům. Dům vrhal stín už přes celou ulici; byl jasný, na slunci ještě teplý večer. Annuška, jež ji provázela nesouc zavazadla, lokaj Petr, jenž je ukládal do vozu, kočí, patrně mrzutý — všichni jí byli protivni a dráždili ji svými řečmi a pohyby.

„Můžeš zůstat doma, Petře.“

„A což jízdní lístek?“

„Tedy, jak chceš, mně je jedno,“ zvolala mrzutě Anna.

Petr vyskočil na kozlík, opřel o bok ruku a poručil kočímu, aby jel na nádraží.

XXX

„Zas ten kočár! Opět rozumím všemu.“ pomyslila si Anna, jakmile se kočár hnul a kolébaje se na pružinách, zarachotil po drobné dlažbě, a opět střídaly se v její mysli dojmy jeden za druhým.

„Co pak se mně to tak líbilo?“ vzpomínala Anna cestou. „Ťuťkin coiffeur?“ Ne, to nebylo to. Ano to, co řekl Jašvin: boj za existenci a nenávist jest jediné, co k sobě poutá lidi. Ach, nadarmo jedete,“ obrátila se v myšlénkách k veselé společnosti, jež v kočáře, zapřaženém čtyřspřeží, jela se patrně bavit někam za město. „Ani pes, jehož vezete s sebou, vám nepomůže. Sebe se nezbavíte.“ Vzhlédnuvši v tu stranu, kam se obracel Petr, spatřila na mol opilého dělníka se svěšenou, kývající se hlavou, jehož strážník někam vezl. „Spíš tento,“ pomyslila si. „Já a hrabě Vronský také jsme nenašli té radosti, ač jsme si mnoho slibovali.“ Anna ponejprv nyní obrátila tu jasnou záři, která jí nyní všechno osvětlovala, na svůj poměr k Vronskému, o čemž se dříve bála přemýšleti. „Čeho vyhledával ve mně? Ne tak lásky, jako ukojení ješitnosti.“ Vzpomněla si na jeho slova, na výraz jeho tváře, jenž jí za prvních dnů lásky připomínal pokorného ohaře. To vše se nyní potvrzovalo. „Ovšem honosil se úspěchem své ješitnosti. Byla sice při tom i láska, ale větší část náležela na vrub hrdosti pro úspěch. Vychloubal se mnou. Nyní ho to přešlo. Nemá čím se honosit. Ne honositi se, ale styděti se. Užil všeho, čeho mohl, a nyní mne nemá potřebí. Jsem mu na obtíž a jen se snaží, aby nejednal proti mně nectně. Včera se podřekl: přeje si rozvodu a manželství, aby spálil za sebou mosty. Miluje mne, ale jak? The zest it gone.^[185] Ten si myslí, že celý svět na něho hledí a je sebou úplně spokojen,“ pomyslila si, když spatřila ruměného kupeckého mládence, jedoucího na vypůjčeném koni. „Nevidí více ve mně té chuti jako dříve. Odjedu-li od něho, bude tomu v hloubi své duše rád.“

Nebyly to domněnky; vše to viděla zřetelně v tom pronikavém světle, které jí odhalovalo nyní smysl života a poměrů mezi lidmi.

„Má láska stává se neustále vášnivější a sobečtější, jeho však hasne, hasne, a to jest příčinou, že se rozcházíme,“ pokračovala Anna v myšlénkách. „A pomoci není žádné. Pro mne je on všechno, a při tom si žádám, aby se stále víc a více oddával mně. On však se snaží stále více se ode mne vzdáliti. Než jsme se spojili, šli jsme si stále vstříc, od toho okamžiku se však bez ustání rozcházíme v různé strany. Změnit se to nedá. On mně říká, že jsem nesmyslně žárliva, i já sama jsem si tvrdila, že jsem nesmyslně žárliva; ale to není pravda. Nejsem žárliva, nýbrž nespokojena. Ale…“ tu rozevřela ústa a přesedla si v kočáře pohnutím, jež v ní vzbudila nenadálá myšlénka. „Kdybych mohla býti něco jiného, než milovnice, vášnivě prahnoucí po jeho lásce; ale já nemohou a nechci býti ničím jiným. A onou svou touhou budím v něm ošklivost, on pak ve mně hněv, a jinak to býti nemůže. Což pak nevím, že by mne neklamal, že si na Sorokinu ani nemyslí, že není zamilován do Kiti, že mne nezradí? Všechno to vím, ale proto přece mně není snáze. Bude-li, ačkoli mne nemiluje, dobrým a něžným ke mně z povinnosti, a nestane se, čeho já si přeju, vždyť to by bylo tisíckrát horší než hněv! To by bylo hotové peklo! A tak se to právě má. Dávno mne už nemiluje. A kde přestává láska, tam začíná nenávist. Ty ulice jsou mně úplně nepovědomy. Samé vrchy a pořád domy a domy. A v domech samí lidé, lidé… Co jich tu je, bez konce, a všichni se nenávidí. Nu, dejme tomu, že mi napadne, čeho bych si přála, abych byla šťastna. Nuže? Dejme tomu, že Alexěj Alexandrovič svolí k rozvodu, odevzdá mi Serëžu a vdám se za Vronského.“ Když si vzpomněla na Alexěje Alexandroviče, představila si ho okamžitě před sebou jako živého s tichýma, mdlýma, vyhaslýma očima, s modrými žilami na bílých rukou, s jeho akcentem a chrustěním prstů; i vzpomněla si, že poměr, jenž panoval mezi nimi, také se nazýval láskou, a zachvěla se ošklivostí. „Nu, dejme tomu, že obdržím rozvod a budu ženou Vronského. Co potom? Přestane na mne Kiti pohlížeti tak, jako pohlížela dnes? Nepřestane. A Serëža nebude se ptáti neb aspoň mysliti na mé dva muže? A vznikne nějaký nový cit, jenž by změnil můj poměr k Vronskému? Je pro mne ještě možno nějaké, neřeknu štěstí, ale aspoň ne soužení? Ne a ne!“ odpověděla Anna bez nejmenšího otálení na své otázky. „Není možná! Náš život se rozchází, já jsem příčinou jeho neštěstí, on mého, a předělat není možná ani jeho, ani mne. Všechny pokusy jsem již učinila. Šroub se setřel. Hle, žebračka s dítětem. Myslí si, že jí lituju. Což pak nejsme všichni vrženi na svět jen proto, abychom se nenáviděli, a proto, abychom soužili sebe i druhé? Gymnasisté jdou — smějou se. Serëža?“ vzpomněla si opět na syna. „Myslila jsem si též, že ho miluju, a byla jsem láskou k němu celá u vytržení. A hle, byla jsem živa bez něho, proměnila jsem ho za jinou lásku a nestýskala jsem si na tu výměnu, dokud jsem se spokojovala onou láskou.“ S ošklivostí si vzpomněla nyní, co nazývala onou láskou. Ta jasnost, ve které se jí představoval nyní její vlastní život, i život ostatních lidí, působila jí radost. „A tak se vede mně, i Petrovi, i kočímu Fedorovi, i tam tomu kupci, i všem těm lidem, kteří bydlí na Volze, kam zvou ony plakáty, a všude a vždycky,“ uvažovala Anna, když přijížděla k nízké budově Nižegorodského nádraží, a ke kočáru přiběhli železniční posluhové.

„Ráčíte jeti do Obiralovky?“ ptal se Petr.

Anna úplně už zapomněla, kam a proč jede, a jen s velkým namáháním pochopila jeho otázku.

„Ano,“ prohodila, podávajíc mu váček s penězi; pak vzala do ruky svou malou, červenou kabelku a sestoupila s povozu.

Co se probírala zástupem lidí do čekárny prvé třídy, připomínala si ponenáhlu všechny podrobnosti svého stavu a různé plány, na nichž se doposud nemohla ustanoviti. A opět chvílemi naděje, chvílemi zoufalost počaly znova rozdírati staré, dávno zasazené rány zmučeného, strašně rozechvěného srdce. Sedíc na okrouhlém divaně a čekajíc na vlak, hleděla s ošklivostí na přicházející a odcházející (všichni jí byli protivni) a přemýšlela o tom, jak přijede na stanici, napíše mu lístek a co mu napíše, pak zas o tom, jak si nyní Vronský, ač nemá ponětí o nějakém soužení, stýská matce na své postavení, a jak vstoupí do světnice a co mu řekne. Pak přemýšlela zas o tom, jak by mohl býti její život ještě šťastným, jak vášnivě ho miluje i nenávidí, a jak jí strašně bije srdce.

XXXI

Zazvonili. Sálem přešli jacísi mladí pánové, nápadně oblečení, drzí, spěchající, ale při tom pozorní, jaký činí dojem; přešel po sále i Petr v livreji a botkách, s tupou zvířecí tváří a přistoupil k ní, aby ji doprovodil k vagonu. Hlučně hovořící pánové ztichli, když kráčela kolem nich po peronu, a jeden prohodil o ní šeptem něco k druhému; ovšem že něco ošklivého. Vystoupila na vysoké stupátko a usedla sama v kupé na pružinový, špinavý, kdysi bílý divan. Kabelka poskočila na pružinách a lehla. Petr s blbým úsměvem zdvihl u okna svůj premovaný klobouk na znamení, že se poroučí, smělý kondukteur přibouchl dvéře a otočil klikou. Jakási neforemná dáma s turnýrem (Anna v myšlénkách svlékla onu dámu a zděsila se její ohyzdnosti) a děvče, jež se nápadně smálo, přeběhly dole kolem vagonu.

„U Kateřiny Andrejevny, pořád u ní, ma tante!“ volalo děvče.

„I to děvče je znetvořeno a kroutí se,“ pomyslila si Anna. Aby nikoho neviděla, vstala honem a přesedla k druhému oknu v prázdném vagoně. Špinavý, ohyzdný mužík v čepici se štítkem, pod níž čouhaly zcuchané vlasy, přešel okolo okna, nahýbaje se ke kolům vagonu. „Kde jsem viděla něco podobného tomu ohyzdnému mužíku?“ pomyslila si Anna. Tu si vzpomněla na svůj sen a celá se třesouc strachy, přešla ke dveřím vagonu. Kondukteur právě otevřel dvéře, vpouštěje do oddělení muže se ženou.

„Přejete si vyjít?“

Anna neodpověděla. Kondukteur ani příchozí nezpozorovali pod závojem výrazu hrůzy na její tváři. Vrátila se do svého kouta a sedla. Manželé si usedli v opačném koutě a bedlivě, ač nenápadně si prohlíželi její šaty. I muž, i žena se zdáli Anně odpornými. Muž se otázal, dovolí-li mu kouřit, patrně ne proto, aby mohl kouřit, nýbrž aby se s ní mohl dáti do řeči. Když Anna svolila, dal se se ženou po francouzsku do řeči o věcech, na nichž mu záleželo ještě míň než na kouření. Mluvili s přetvářkou různé hlouposti jen proto, aby je slyšela. Anně bylo zřejmo, jak mrzeli jeden druhého a jak se na vzájem nenáviděli. A nebylo možno, aby se tací politování hodní netvorové náviděli.

Zazvonili po druhé; ozval se hluk, křik, smích a rachot vozíku, v němž vezli do vagonu zavazadla. Anna věděla tak jasně, že nikdo neměl příčiny radovati se něčemu, a proto ji onen smích dráždil, až ji zabolelo, tak že si chtěla zacpat uši, aby ho neslyšela. Konečně zazvonili po třetí, zahvízdla píšťala, zahoukl parovůz, řetěz zarachotil a muž se poznamenal křížem. „Bylo by zajímavo se ho optat, co si při tom myslí,“ napadlo Anně, jež zlostně pohlížela na něho z pod závoje. Hleděla do okna na lidi, kteří přišli provázet odjíždějících a stáli na peróně, ač se zdálo, že se pohybují nazpět. Vagon, v němž seděla Anna, pravidelně se otřásaje na svazech kolejnic, valil se podél perónu, podél kamenného plotu, otáčidla a kolem jiných vagonů. Kola počala spojitěji, měkčeji, s lehkým zněním zvučeti po kolejnicích. Do okna padly pronikavé paprsky večerního slunce, a větřík zahrál záclonou. Anna zapomněla na své sousedy ve vagoně a za lehkého kolébání vagonu, dýchajíc svěží vzduch, počala opět přemýšleti.

„Ano, kde jsem vlastně zůstala! Tam, že nejsem s to, abych si vymyslila takový stav, při němž by mně život nebyl mukou, že jsme všichni proto stvořeni, abychom se trápili, že to všichni víme, ale všichni si vymýšlíme prostředky, jak bychom se oklamali. Když ale člověk uvidí pravdu, co mu zbývá dělat?“

„Proto dán člověku rozum, aby se zbavil toho, co ho znepokojuje,“ prohodila po francouzsku dáma, patrně velmi hrda svou frazí.

Slova ta jako by odpovídala na myšlénku Anninu.

„Zbavit se toho, co člověka znepokojuje,“ opakovala si Anna. Pohlédla na červenolícího muže a hubenou ženu a porozuměla, že churavá dáma se má za bytost, jíž nerozumějí, muž že ji podvádí, a při tom utvrzuje v ní ono domnění. Anně se zdálo, jako by viděla před sebou jejich historii a všechny záhyby jejich duší, do nichž jí svítilo ono světlo, jež jí nyní všechno osvětlovalo. Ale nenašla tam pranic zajímavého a proto rozvíjela dále svou myšlénku.

„Ano, velice mne znepokojuje, a proto mám rozum, abych se toho zbavila; musím se tedy zbavit. Proč bych nezhasila svíci, když nemám více nač se dívat, když je odporno se na všechno to dívat? Ale jak? Proč přeběhl ten kondukteur tam? Proč tak křičí ti mladí lidé v onom vagoně? Proč rozmlouvají, proč se smějou? Všechno je nepravda, všechno je lež, všechno klam, vše samé zlo!“…

Když přijel vlak na stanici, vyšla Anna v zástupě ostatních cestujících, a vyhýbajíc se jim, jako nakaženým, stanula na peróně, sbírajíc myšlénky, proč sem přijela a co chce dělat. Všechno, co se jí dříve zdálo možným, připomínalo se nyní tak těžko, obzvlášť v hlučícím zástupu všech těch ohyzdných lidí, kteří jí nenechávali na pokoji. Tu k ní přiběhl posluha, nabízeje své služby, tu zas mladí pánové, dupajíce podpatky po prkenném peróně a hlasitě rozmlouvajíce, ohlíželi se na ni, tu zas osoby, s nimiž se setkávala, nevyhýbaly se v tu stranu, kam ona si přála. Konečně si vzpomněla, že chtěla jeti dále, nedostane-li odpovědi; zastavila tedy jednoho posluhu a optala se ho, není-li zde sluha z konírny s psaním pro hraběte Vronského.

„Hrabě Vronský? Právě tu byla jejich příležitost. Čekala na kněžnu Sorokinu a její dceru. Kterak vypadá ten posel?“

Když ještě rozmlouvala s posluhou, přistoupil k ní Michajlo, červený, veselý, v modrém šviháckém kaftaně s řetízkem u hodinek, hrdý patrně na to, že tak dobře vyplnil, co mu bylo poručeno, a podal jí lístek. Anna jej rozpečetila a srdce se jí sevřelo dříve, než jej přečetla.

„Je mně velice líto, že mne psaní nezastalo v Moskvě. Přijedu v deset hodin,“ napsal Vronský nedbalou rukou…

„Tak! Čekala jsem to!“ řekla si Anna a divě se usmála.

„Nu dobře, můžeš jeti domů,“ pravila tiše Michajlovi. Mluvila tiše, protože silný tepot srdce zdržoval její dech. „Ne, mučiti se nedám,“ pomyslila si, obracejíc se s hrozbou ne k němu, ne k sobě samé, nýbrž k jakési neznámé bytosti, jež působila její muka, a kráčela po perónu podél stanice.

Dvě panské, jež se procházely po nádraží, obrátily k ní hlavy, a prohlížejíce si ji, posuzovaly hlasitě její toilettu. „Pravé,“ prohodily o krajkách, jimiž byly ozdobeny její šaty. Mladí pánové jí nedávali pokoje. Přešli opět okolo ní, a pohlížejíce jí do tváře, mluvili cosi hlasitě mezi sebou strojeným hlasem a smáli se. Přednosta stanice, jda okolo ní, optal se, jede-li dále? Chlapec, jenž prodával kvas, nespouštěl s ní očí. „Můj Bože, kam se poděju?“ uvažovala Anna, stále se vzdalujíc od stanice. Na konci nádraží se zastavila. Dámy a děti, jež přišly naproti jakémusi pánovi s brejlemi a hlasitě rozmlouvaly a se smály, umlkly a prohlížely si ji, když kráčela kolem nich. Zrychlila krok a vzdálila se od nich ke kraji perónu. Blížil se právě nákladní vlak. Perón se otřásl a Anně se zdálo, že opět jede.

Náhle si vzpomněla na člověka, jehož rozdrtil vlak právě toho dne, když se na moskevském nádraží poprvé setkala s Vronským, i seznala, co má dělat. Bystrým, lehkým krokem sestoupila se schodů, vedoucích od vodojemu ke kolejím a stanula podle samého vlaku, jenž se valil okolo ní. Hleděla na spodek vagonů, na šrouby a řetězy, i na vysoká litá kolesa prvního, zvolna se pohybujícího vagonu a od oka určovala střed mezi předními a zadními koly, jakož i okamžik, kdy se onen střed bude nacházeti právě před ní.

„Tam!“ pravila si, hledíc na stín pod vagonem, na písek, smíšený s uhlím, jímž bylo zasypáno místo mezi kolejnicemi; „tam právě do prostřed, potrestám jeho a zbavím se ode všech i od sebe.“

Chtěla se vrhnouti pod první vagon, jehož střed valil se právě okolo ní; ale červená kabelka, kterou svlékala s ruky, ji zdržela a bylo pozdě: střed vagonu minul. Musila vyčkati následující vagon. Zmocnil se jí pocit podobný onomu, jejž zakoušela, když před koupáním vstoupala do vody, i poznamenala se křížem. Obvyklý pohyb ruky, jejž vykonala při znamení kříže, vzbudil v její duši celou řadu vzpomínek z dětských a dívčích let, a náhle mrak, jenž zahaloval v její mysli všechno, se protrhl, a její očím zjevil se na okamžik život se všemi svými světlými, minulými radostmi. Ale při tom nespouštěla očí s koles blížícího se druhého vagonu. A právě v okamžik, když se střed tohoto vagonu přiblížil k ní, odhodila červenou kabelku, skrčila hlavu mezi ramena, vrhla se pod vagon na ruce a lehkým pohybem, jako by ihned zase chtěla vstáti, klesla na kolena. V týž okamžik se však zhrozila svého skutku. „Kde jsem? Co dělám? Proč?“ Chtěla vstát, odskočit, ale cosi ohromného, nemilosrdného ji udeřilo do hlavy a vleklo ji za záda. „Bože, odpusť mně všechno!“ promluvila, cítíc nemožnost zápasu. Mužík, bručící cosi nesrozumitelného, kutil něco se železem. A svíce, při níž četla knihu plnou úžasů, klamů, soužení a zla, vzplanula jasnější září než kdykoli před tím, osvítila jí všechno, co až dosud bylo pro ni zahaleno mrakem, zapraskala, počala dohořívati a uhasla navždy.