Zlatý fond > Diela > Světem za svobodou


E-mail (povinné):

Ferdinand Písecký:
Světem za svobodou

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Eva Kovárová, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 4 čitateľov

Zločin

Štíhlý mladý muž s turistským batohem a sbaleným havelokem na zádech kráčel za červencového slunečního odpoledne roku 1914 zaprášenou silnicí k tichému severočeskému městu J. Bylo mu veselo. Známý homolovitý kopec, který bývá tak krásný na jaře v záplavě třešňových květů, zakrýval mu ještě šibalsky město, kde byl jeho domov.

Ale mladý chodec znal tento žert homoláčův a zrychlil krok. Za chvíli bude doma.

První prázdninová cesta skončena. Měl ještě plnou hlavu vzpomínek na krásné kraje — na Trosky, na Valdštejn, Turnov, Kozákov, údolí Jizery, Ještěd…

Odhrnul zaprášenou kadeř vlasů s očí, zahvízdal si sokolský pochod a za chvíli spatřil známý pavilonek v starém parku po levé straně, potom již vkročil do krásného lipového stromořadí a hle! tam je kostelní věž, kasárna, domy.

Bezděčně zrychlil krok, oči počaly vyhlížeti známé.

„Nazdar, Černý,“ zvolal na svého kolegu-učitele, který právě přecházel ulici.

„Nazdar, Mareši, už doma?“ odvětil oslovený podávaje ruku vracejícímu se příteli.

„Co nového?“ tázal se Mareš.

„Že je vypověděna válka, víš —“

„Cože? Válka? Tak přece?“ užasl Mareš a podav Černému s krátkým „nazdar“ ruku na rozloučenou, letěl k domovu.

Cestou si nikoho nevšímal. V hlavě měl zmatek. Ta krásná cesta, kterou právě vykonal, a vzpomínky na ni odletěly daleko, zatlačeny ohromující zprávou.

Přicházel k nároží ulice vedoucí na náměstí, kde se tísnil shluk lidí.

Něco četli.

Již zdaleka rozeznával tučný černý titul: „Mým národům.“

Nebylo pochyby. Mobilisační vyhláška. Ten starý, nad hrobem stojící člověk, „z milosti boží“ (ironicky se usmál) císař František Josef odvážil se kroku, jehož se bála celá Evropa, nechtící vůbec věřiti v jeho možnost.

Četl. Černá písmena míhala se mu před očima. Neviděl jich téměř, ale chápal strašný smysl toho všeho. Rakouskc-Uhersko — podunajská velmoc — vypověděla válku malému Srbsku. Proč? Vždyť Srbsko bylo ochotno dáti zadostiučinění za atentát sarajevský, jemuž padl za obět arcikníže Ferdinand a jeho manželka; chtělo dát zadostiučinění za nespáchanou vinu.

Kdo mohl viniti Srbsko, celé Srbsko z toho, co učinil mladý útočník? A kdyby se i dalo mluviti o vině, nebyly zločiny habsburského rodu proti Jihoslovanům a zvláště proti Srbsku větší a četnější?

A je spravedlivé, aby za životy dvou lidí byly obětovány tisíce a snad statisíce životů jiných, kteří s celou věcí neměli nic společného, leč to, že náhodou bydleli v zemi, zotročené násilím týchž Habsburků, z nichž jeden dovolává se dnes lásky a pomoci „svých národů“?

Mareš stál před zlověstným plakátem a vzpomněl na svého otce, který říkával o císařovi: „Utopil by nás na lžíci vody, ale když mu je zle, hned jsme ,milý národ‘.“

Zástup lidu hlučel, jakási žena hlasitě zaplakala, kdosi temně zaklel.

Mareš četl: „… jsem si plně vědom celého dosahu Svého rozhodnutí a Své zodpovědnosti před Všemohoucím… Spoléhám na své národy, kteří ve všech bouřích vždy v jednotě a věrnosti kolem Mého trůnu se seřadili… A důvěřuji ve Všemohoucího, že mým zbraním dopřeje vítězství.“

A na konci ten hrozný podpis: „František Josef“ a pod ním podpis ministerského předsedy.

Mareš se odtrhl od nároží jako ve snách a rty jeho bezděčně šeptaly: „Zločinci, zločinci.“

Proč to dovolávání se Boha? Když vraždit, proč nevražditi otevřeně jako šelma, jako lupič z povolání, proč se při tom modliti a nestoudně volati Boha za svědka zločinu!

Mareš spěchal domů. Vtom jej chytla malá dětská ručka za ruku a zvonivý chlapecký hlas probudil ho z těžkých myšlenek: „Pane učiteli, půjdete také na vojnu?“ Mareš pohleděl upřeně na malého osmiletého klučinu, sousedova Otíka, který k němu chodil do školy a s nímž si po škole často na zahradě hrával. Dětská otázka ho omráčila. Teprve nyní si plně uvědomil, že musí také jíti. Bylť záložním poručíkem a v případě mobilisace měl nastoupiti v službu u domobraneckého pluku ve Slezsku.

Hlavou mu proletěla jako žhavá jiskra myšlenka na staré rodiče a na nevěstu.

Zrychlil krok, veda Otíka za ruku.

„Musíte také do války, pane učiteli?“ naléhal malý průvodce.

„Myslím, že ano,“ odpovídal Mareš bezmyšlenkovitě.

„Já vás nepustím, já vám vezmu šaty a šavli,“ hněval se Otík.

„Musím jít, musím, milý kamaráde.“ Tak nazýval Mareš Otíka v důvěrných chvílích.

„Tak mi ale něco hezkého přivezete,“ povoloval Otík.

„To víš, že přivezu,“ ochotně přisvědčoval Mareš.

„Prapor a buben…“ začal vyjednávati Otík.

Mareš už neměl kdy odpověděti. Byli u domu, kde bydlel s rodiči, a chtěl se rozloučiti s Otíkem, jenž bydlel o dům výše, když se tu téměř srazil s důstojníkem, který vystoupil prudce z domu.

Byl to setník Vyhnal od místního pluku. Vysoký, bezvadně oblečený v světle modrou uniformu, s hustým hnědým podnoskem, jehož konce trčící vzhůru k očím dodávaly pěknému jinak obličeji hrubého, vyzývavého rázu.

„Servus, pane učiteli,“ salutoval setník a podával ruku Marešovi. „Tak už to prasklo. Půjdeme na tu srbskou bandu.“

Mareš mlčel. Dotkla se ho hrubá nadávka platící Srbům.

„Však už nebylo možno dívati se na ty jejich rejdy,“ pokračoval setník, hladě si sebevědomě podnosek a řinče jakoby náhodou šavlí.

„Válka se přece nemusila vypovídat. Není to zvlášť hrdinské, jestliže velký stát napadne stát desetkráte menší,“ namítal Mareš.

„Napráskáme jim jako klukovi, když nechce poslouchat, a bude pokoj,“ odvětil domýšlivě setník.

„Poroučím se, pane setníku, nazdar, Otíku!“ zvolal Mareš a podav ruku oběma, běžel rychle chodbou.

Stanul u dveří a stiskl bílý knoflík. Zvonek tlumeně zahrčel. Chvíli ticho — pak hluchý úder dveří.

„To je maminka,“ pomyslil si Mareš a bylo mu nevýslovně teskno.

Dveře se otevřely a v nich stanula nevelká, ale statná postava ženy asi padesátileté.

„Slávo —“ zvolala radostně, ale hned se jí hlas zdusil v hrdle a slzy vstouply do světle modrých očí.

Mareš se nutil do bezstarostného tónu: „Tak už jsem se vrátil. Jsem to tulák, že, maminko? Ale poslal jsem vám odevšad pohlednici.“

Došli do Marešova pokojíku. Batoh a havelok zůstaly na věšáku v předsíni.

Matka usedla a zaplakala.

„Neplačte, maminko,“ konejšil ji Mareš, „to může ještě všecko dobře dopadnout. Evropa nedovolí takový zločin. Uvidíte, že Rakousko bude muset povoliti. To by znamenalo světovou válku a to si nikdo nevezme na svědomí.“

„Svědomí — svědomí —“ zavzlykala matka, — „což pak mají císařové svědomí? Chystali se k tomu jako divé šelmy.“

„V nejhorším to zůstane omezeno na Rakousko a Srbsko,“ trval na svém Mareš, ač tomu sám nevěřil.

Bylo však třeba potěšiti matičku, která umírala strachem při pomyšlení, že by její Sláva musil jíti do války. Měli jen jeho. Nejstarší syn Karel zemřel již dávno v květu mládí.

Sláva byl jejich všecko. Mohli býti právem hrdi na něho. Byl učitel, jakého by nenašel široko daleko. Děti ho měly rády nade všecko a kolegové si ho vážili pro jeho velké vědomosti, pro jeho střídmost, pracovitost a čestnost. Všude po okolí ho znali jako znamenitého řečníka a žádosti za jeho přednášky jen se sypaly. Sokol a Učitelská jednota by nemohly bez něho býti. Divadelní představení, jím řízená, byla chloubou celého města.

Jak by nebylo šťastno mateřské srdce, slyšíc jen chválu odevšad o svém hochu, jak by se nezachvělo v úzkostech, vidouc hrozící nebezpečí.

„Kde je tatínek?“ zeptal se Mareš, neboť si uvědomil, že je půl šesté, v kterouž dobu otec býval již doma z úřadu. Byl účetním v záložně.

„Zdržel se asi v městě, ale přijde jistě brzy. Nu, umyj se po cestě, Slávku, jsi samý prach. Připravím něco k večeři.“

Po těch slovech vzala synovu hlavu do chvějících se dlaní a vtiskla na to pěkné, vysoké čelo dlouhé políbení.

Mareš uchopil obě ruce matčiny a pokryl je vroucími polibky.

Oči obou milujících se bytostí byly zaslzeny, ale do srdcí jejich vstoupil mír plynoucí z poznání vzájemné lásky, která oblila rozbolestněné duše léčivým proudem.

Matka odešla do kuchyně, Mareš do koupelny pod sprchu. Když vstoupil dovnitř a spatřil pěknou bílou vanu, lesklé kohoutky, sprchu, pousmál se. Vzpomněl si, jak jsa studentem začal choditi do Sokola do cvičení. Tenkráte ještě koupelny neměli. Přišel tehdy domů a chtěl se omýti studenou vodou, ale mohl si omýti jen hlavu, krk, prsa, ruce. Jak to udělati, aby celé tělo bylo skropeno osvěžujícím proudem vody?

Stará vana stávala zde, v malé místnosti. Sláva vzal starý dřevěný džber, do dna provrtal díry, uvázal jej na hák nad vanou, vlil do něho z jiného džberu vodu a hup do vany pod takto zřízenou sprchu. Bylo to velmi příjemné, ale matka s otcem spráskli ruce, když viděli louže vody na prkenné podlaze. Nehubovali však. Pochopili touhu svého synka a dali zříditi skutečnou koupelnu.

Oblékal se a ještě se usmíval. Pospíšil k matce a se smíchem ji líbal.

Nevěděla proč, ale ta láska synova tak hřála, že staré srdce zajásalo.

A již tu byl otec. Vážný jako vždy, s očima pěknýma, tmavýma, plnýma jisker. Kaštanové kdysi vlasy byly sice stříbrošedé, ale husté jako lví hříva. Silný nos, opatřený skřipcem, a bílé krátké plné vousy, rozčísnuté bedlivě na bradě, připomínaly podobu básníka Nerudy.

Políbil uplakanou ženu i syna.

„Tak jsi přišel, abys zas odešel. Bude prý vyhlášena všeobecná mobilisace.“

„Snad nebude tak zle,“ odtušil syn, upozorniv otce významným pohledem na přítomnost matčinu.

„Nebudeme se krmiti těšínskými jablíčky — matka je statečnější, než si myslíš. Viď, maminko?“ a otcova ruka ovinula se něžně kolem šíje ustarané ženy.

„Raději chci slyšeti hořkou pravdu než sladký klam. Půjdou-li všichni, půjdeš i ty, Slávku, nikdo tě neochrání. Je to hrozná bolest, ale nesmíme zoufat. Snad skončí vše dobře a pak bychom litovali, že jsme zoufali napřed.“

„Maminko drahá, jak jsi statečná!“ divil se upřímně syn.

„Tak tě rád vidím, Růženko,“ připojil se otec, ale nedomluvil.

Z venku zahrčel zvonek. Všichni na sebe tázavě pohlédli.

„Liduška,“ vyrazil ze sebe Sláva a lehce zbledl.

Letěl do předsíně, odkud se ozvalo za chvíli tlumené štkání.

Starý pan Mareš s ženou vyšli za synem a spatřili ho v objetí s Liduškou Zbořilovou, která přišla se svojí matkou, nevědouc, že se Sláva již vrátil.

Obě matky se objaly a tiše zaplakaly.

Pan Mareš tu stál chvíli v rozpacích, utíraje si kradmo slzu vytrysknuvší zpod skřipce a kanoucí po bílém vousu.

„Pláč nám nepomůže —“ zahovořil přemáhaje pohnutí a klada ruku na hlavu své budoucí dcery, kterou měl z duše rád.

„Jděte dále — jděte — Slávek se právě vrátil s cesty —“ pobízela paní Marešová. „A mne omluvte, musím chystati večeři.“

S těmi slovy odběhla do kuchyně vyčkavši, až všichni vstoupili do velkého pokoje.

Sláva s Liduškou zašli do útulné pracovničky.

Oba mlčeli, jako by jim někdo hrdla zadrhl.

„Slávo, drahý hochu, vrátíš se mi?“ zalkala Liduška, kladouc hlavu na prsa svého ženicha.

„Ještě nejdu, má sladká duše, ještě nejdu,“ polohlasně a konejšivě hovořil Sláva, hladě něžně zkadeřené světle hnědé vlasy Liduščiny a líbaje ji horoucně na oči. „A půjdu-li, vrátím se, jistě se vrátím, slibuji ti to!“

„Neslibuj, prosím tě, Slávo, neslibuj, co splniti není v tvé moci. Věř, věř se mnou, že se vrátíš, že tě Bůh ochrání, pomodli se dnes večer k tomu našemu Bohu, k tomu nekonečnému tajemství, jehož neznáme, ale jehož vůli čteme v svojich srdcích, aby ses šťastně vrátil do mé náruče.“

„Ty moje, moje jediná, nevýslovně milovaná nevěsto! V tobě je má víra, má síla. Tebou a pro tebe žiji. Nebojím se. Vím, že mám tvoji lásku a důvěru…“

„Liduško,“ ozval se hlas paní Zbořilové z velkého pokoje, „půjdeme!“

„Doprovodím vás,“ prohodil Sláva, popadl klobouk a již se měl k odchodu.

Po vřelém políbení vyšli ze své svatyňky, kam se tolikráte utíkali před zraky jiných lidí, třeba tito lidé byli jejich rodiče.

„Přijdu za chvíli, maminko,“ prohodil Sláva v předsíni, zatím co se obě dámy loučily s jeho rodiči.

„No dobře, dobře, Slávku, jen jdi,“ odpovídala matka laskavě.

Dveře se zavřely.

Starý pan Mareš pohlédl na svoji ženu, která se mu vrhla do náručí, slzíc a štkajíc: „Jen abychom neztratili Slávka, aby nám neodešel za Karlem.“

Starý pán chtěl říci nějaké slovo útěchy, ale i jemu slzy skočily do očí a z hrudi zachvívající se potlačovaným bolem vydralo se několik hořkých vzlyků…

Sláva doprovodil svou nevěstu domů, rozloučiv se s ní slibem, že se uvidí ještě tolikráte, kolikrát to jen bude možno.

Vraceje se uviděl u sousedova domu uplakaného Otíka, který právě byl vyběhl ven a uděšeně jako vyplašený pták hleděl kolem sebe.

„Co pláčeš, Otíku?“ tázal se, došed k němu a pozvedaje něžně chlapcovu hlavu.

„Ta — tí — nek — musí — na — voj — nu,“ a dětské tílko schoulilo se v Marešově náručí cukajíc sebou křečovitě.

„A proč nejsi doma, u maminky a u tatíčka?“

„Všichni plá-čou, strašně pláčou. Maminka i tatínek — a tatínek nikdy neplakal. — — I malá Boženka plá-če…“

„No pojď, Otíku, dovedu tě domů.“

Vzal hocha jemně za ruku a vstoupil s ním do chodby, která se zdála být hrozně smutná. Marešovi bylo teskněji, než když se vracel s cesty domů.

Zaklepal — nikdo neodpovídal.

Pohlédl bezděčně na tabulku. Není pochyby: „Antonín Mynařík, strojník.“ — Otevřel dveře a chvíli postál. Z pokoje nalevo zaslechl dětský pláč a mužský ztlumený hlas.

Pomalu pootevřel…

S rozkošným děťátkem, tříroční Boženkou na klíně seděla paní Mynaříková v houpací židli zdrcena bolem, ovíjejíc ruku okolo šíje mužovy, který klečel u jejích nohou, objímal její pás a ztlumeně, polekaně domlouval: „Upokoj se, drahá, neplač, vzpamatuj se…“

Mareš veda Otíka za ruku, pozdravil: „Dobrý večer, vedu vám syna. A odpusťte, hned odejdu…“

Mynařík vyskočil: „Prosím tě, zůstaň, promiň, že jsme nepřišli otevříti. Tak já už to mám tady.“ Při tom ukázal na stůl, kde se bělal neblahý povolávací lístek.

Mareš mu podal ruku: „Já to čekám co chvíli. Všeobecná mobilisace je ve vzduchu. Dobrý večer, paní Mynaříková,“ obrátil se k paní. „Upokojte se.“

Nebohá paní vstala a přivinuvši plačící Boženku a Otíkovu hlavu k sobě, vybuchla v nový pláč: „Ale co bude z nás? Co bude z těch dětí, když se nám Toník nevrátí?“

Mynařík se obrátil k ženě: „Nemysli hned na nejhorší, miláčku!“

„Jak bych nemyslela! Kule si nevybírají! A vůbec — kdo to dovolil — kdo to rozkázal?“ vzkřikla náhle a ten její zoufalý hlas vryl se do srdcí obou mužů jako nůž. — „Císař! Ten starý ďábel — který neměl ani dost lásky ke své krvi — otec národů! Ničema, padouch…“ další slova zmlkla, neboť muž zakryl jí ulekaně ústa.

„Pro boha, ženo má, pamatuj se! Nepřiprav děti o matku! Kdyby to někdo slyšel — zavřeli by tě!“ A při tom ji hladil a líbal.

Zoufalé ženě hořely zraky lítostí a hněvem. Vyprostivši se z ruky mužovy, zvolala zoufale, vinouc plačící děti k sobě: „Ať mne zavrou — ať mne zabijou! Ať nás zabijí všecky — ti netvorové!“

Vysílená klesla na pohovku a jen pláč obou dětí rozléhal se příbytkem, v kterém ještě včera, předevčírem vládlo štěstí a úsměv. Mynařík přiskočil k ženě a Mareš šetrně odešel. Byl vzrušen, nevěděl ani, jak došel domů…

Byla to strašná doba. Bolest, pláč, zoufalství letěly s těmi hroznými plakáty a malými lístky do měst i dědin. Strach a beznaděj rozpialy peruti nad celou Evropou. Tak zaplakaly rodiny v Srbsku, tak zaplakaly zanedlouho staří rodiče, manželky, děti, nevěsty ve Francii, v Belgii, v Rusku, v Anglii — všude — kam padla záře zhoubné pochodně, jež se nazývá krátkým, ale strašným slovem — válka…

Krvavý stařec František Josef a šílený despota Vilém se smluvili se svými rádci o nejstrašnějším zločinu, jaký zná historie.

Za dva dni přišla všeobecná mobilisace — rozkaz, že všichni mužové vojáci mají se dostaviti ke svým plukům.

Město J. jako jiná posádková města přeplnilo se muži hrnoucími se ze všech stran, aby vyhověli rozkazu: ne z úcty k zákonu, ne z lásky k státu, který ubíjel jejich národ, ale ze strachu. Za slovo odporu — kriminál nebo smrt. Tak platil otec národů — dobrotivý císař, panovník z boží milosti za každý projev svobodné vůle.

Přišli mladíci, kteří sotva odložili vojenský kabát po tříleté nebo roční službě, přišli mužové letití, vousáči, mnozí z nich s prvními šedinami, otcové dětí — dělníci, rolníci, úředníci, učitelé, příslušníci všech stran politických — všichni přišli jako němé tváře, zastrašené hrozbou tyranovou. Přišli, aby shodili občanský šat a s ním všecka práva i důstojnost člověka, aby oblékli modrý mundúr, v kterém byli všichni bez rozdílu vojáky — otroky, mrtvými stroji bez vůle.

Přespávali po stech na ulicích města.

Déšť na ně padal, ale oni leželi a mlčeli.

Nespali. Všichni myslili na ty, jež zanechali doma, na nevěsty, na staré zoufalé matky, na zamračeného otce, na drobné děti, na zlomené ženy.

A všichni leželi tiše, pokorně, nikdo se neodvážil hlesnouti, nikdo neodporoval ani slovem ani pohnutím.

Ohromnost zločinu zdrtila v nich každou jiskru vlastní vůle, omráčila je, jako zlý pohled jedovatého hada omámí ptáčka, který vidí a cítí blížící se záhubu, ale nemůže odletěti — musí čekati, až jej pohltí nemilosrdné čelisti.

A strašlivá nestvůra Válka, upoutaná uměle tisíci zchytralých diplomatů, po celá desítiletí, vyhladovělá, uvolněná rukama korunovaného zločinného starce ve Vídni a korunovaného šílence v Berlíně, otvírala bezedný jícen, z něhož šlehaly plameny a dýchala smrt.

Tisíce — statisíce — milliony lidí hleděli na obludu — mohli ji zardousiti, mohli ji spoutati, ale byli očarováni, nemohli se pohnouti, musili očekávati, až se strašný zločin naplní, až obluda pohltí svoje nesčetné oběti.




Ferdinand Písecký

— pedagóg a publicista, pobočník generála M. R. Štefánika, autor čítaniek a divadelných hier Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.