ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tentokráte nejela „Taichu Maru“ do Šimonosaki, nýbrž objížděla celé jižní Japonsko, míříc do úžiny na jihovýchodním pobřeží. Byla to překrásná cesta mezi četnými ostrovy, oživena množstvím rybářských lodí, jejichž žlutavé, hnědé a rudé plachty hořely na slunečním světle.

Mareš rád hleděl za těmito tichými poutníky a jeho myšlenky rozpínaly se větrem touhy jako ty plachty a unášely jej mořem obrazotvornosti daleko odsud — do Čech.

V Tokyu se dověděl o odevzdání německých válečných lodí Anglii za přítomnosti anglického loďstva. Celý obřad byl tichý, přísný. Německým zástupcům nebyly prokázány ani obvyklé pocty. Bylo to hrozné ponížení pro národ, který se před válkou a v prvních letech války považoval za budoucího pána světa a v mohutném loďstvu viděl svoji příští slávu i moc. „Lusitanie“ i jiné oběti německé surovosti byly pomstěny, spravedlnosti učiněno zadost.

V hotelu „Imperial“ zastihl Mareš ještě celou společnost svých amerických přátel, s nimiž se vřele rozloučil, dostav od nich jako přání štěstí pro celý život starobylou, překrásně vyřezávanou malou sošku japonského boha štěstí.

26. listopadu, právě den před oslavou vítězství v obou japonských hlavních městech odjel Mareš z Yokohamy na lodi „Siberia Maru“.

„Jak asi oslavuje vítězství Paříž, jež tak dlouho byla vydána útokům Němců, jež byla dvakráte v nebezpečí, že se Němci dostanou do jejích ulic. Tam bude asi jásotu!“ myslil si Mareš a vzpomínal i na Londýn, kde teď po půl páta roku mohou zase večer svítiti na ulicích.

Po bouřlivé plavbě dojeli do San Francisca, ztrávivše 18 dní na moři.

Rozloučil se s přáteli v San Franciscu, v Clevelandě i v New Yorku a netrpělivě očekával odjezd rychlolodí „La France“ do Evropy.

Starý vlastenec Řetický byl již mrtev, ale umíral šťasten, neboť ještě v den své smrti dočetl se v novinách o prohlášení svobody v Praze.

Bylo to 28. října, kdy všichni poslanci čeští i zástupci Slováků prohlásili, že chtí býti svobodní, že chtí žíti v jednotném československém státě. Dne 30. října konala se památná schůze ve Svatém Martině Turčanském, kde se sešli všichni čelní Slováci bez ohledu na rozdíly politické čí náboženské, prohlašujíce svou rozhodnou vůli vyjíti zpod jařma maďarského a spojiti se s bratry Čechy v společném státě. V prosinci bylo již Slovensko obsazeno československým vojskem.

A 21. prosince vítala Praha největšího muže národa, prvého presidenta Československé republiky — Tomáše Masaryka, jenž před lety vyšel z nízkého domku v Hodoníně a dnes dlí na hradě pražském, v sídle dávných českých panovníků. Krále z privilegovaného rodu vystřídal synek panského kočího.

Bylo mnoho těch radostných dojmů, ale byly i starosti.

Mareš znal dobře lidi a věděl, že i doma bude dost takých, kdož se vrhnou střemhlav do víru života mladého státu, aby lovili tučná sousta pro sebe. Sám netoužil po úřadech a byl proto sám sebou spokojen. Rád by se dostal k svým drahým a do školy. Podaří-li se mu to, bude to pro něho největší odměnou. Obával se však, že nepočestnost jiných bude příliš veliká a že způsobí ohromné škody, neohrozí-li republiku samu.

4. ledna opustila „La France“ New York. Loď byla sice ještě zařízena pro dopravu vojska, ale nálada byla veselá. Mareš se stýkal s některými japonskými a americkými členy příštích mírových konferencí, používaje dané příležitosti k důkladnému poučení o československé, polské, jihoslovanske i ruské otázce, jakož i o skutečné povaze a plánech Němců a Maďarů.

Třetího dne zachytila loď jiskrovou depeši, že v Americe zemřel Theodor Roosevelt, jenž svým zásadním stanoviskem protiněmeckým a voláním do zbraně učinil mnoho pro zasažení Spojených států do války. Mareš litoval, že s ním nemluvil, ač měl k němu list od jeho synovce, ale zas byl rád, že ho neobtěžoval na sklonku života.

Za týden po výjezdu z New Yorku přistála „La France“ v Brestu a tu se cítil Mareš již jako doma. V Paříži setkal se s celou řadou dobrých lidí z Čech, členů to mírové delegace československé. Ideální Adolf Černý, profesor Chotek, dr. Štěpánek, profesor Šimek a jiní byli zde v Paříži a přijeli právě z Prahy. Mareš by je byl objímal. Vždyť před několika dny chodili ještě po Praze, snad některý z nich viděl Lidušku, otce nebo matku. Mareš stával se netrpělivým.

Slyšel mnoho novin: doma jsou poměry uspokojivé, ale nebezpečí bolševismu není úplně vyloučeno. Snad porážka Spartakovců v Německu upevní poměry v Československé republice. Jinak je v Republice mnoho lidí toužících po moci a po penězích, což působí na mnohé tak osudně, že se z nich stávají i zločinci. A jsou to zvláště ti, kdo za rakouské vlády plazili se v prachu před tyrany, pomáhajíce za okamžité výhody, často za pouhý panský úsměv dusiti národ.

Radost z návratu počala se haliti těžkými starostmi.

V restauraci u Duvala, kde jednoho dne obědval, zaslechl náhle Mareš povědomý hlas volající jej. Obrátil se a spatřil Dražila, dávného přítele z Caricyna.

Ale v jakém stavu. Kdysi štíhlý, zpříma a pružně si vykračující muž je schýlen, zvolna se opíraje o dvě hole. Mareš rozechvěn tiskl mu ruku. Zašli do kavárny, kde se Mareš dověděl, že Dražilovi byly přeraženy obě nohy nábojem z vlastního děla, vypáleného neopatrným vojákem právě v okamžiku, kdy Dražil kráčel mimo.

Konečně 15. ledna vyjel zvláštní vlak z Paříže do Prahy a Mareš mohl počítati už jen dni, kdy bude doma.

Jeli přes Italii a alpské země. Z Horních Rakous poslal Mareš telegram matce: „Jedu domů. Libá vás všecky Sláva.“

Večer 19. přejížděli hranice u Dvořiště.

Doma! Doma! Marešovi se stáhlo hrdlo a slzy zalily mu oči.

„A to je ta krásná země!“ znělo mu v duši sladce.

První krok na rodnou půdu po tak dlouhé době!

V Budějovicích, kde déle stáli, chodil v blátě ulicemi a byl šťasten jako dítě.

Ráno se blížili ku Praze.

Marešovi se až dech tajil, když projížděli tunelem pod Vinohrady na nádraží Wilsonovo.

Přešel na nádraží Masarykovo a byl by tančil po dlažbě těch známých ulic. Na každého se usmíval a šel stále rychleji a rychleji.

Obstaral si některé nutné věci, poslal několik lístků přátelům, zašel do redakcí čelných listů a o polednách nastoupil cestu domů.

O 4. hodině zastavil vlak v J.

Marešovi bylo úzko. Proč? Nevěděl.

Vyhlédl oknem a div neklesl radostí.

Maminka, tatínek, Liduška s matkou! Dostali v noci jeho telegram a umínili si, že půjdou ke každému vlaku, aby drahého příchozího nezmeškali.

Vyletěl z vozu jako střela a než se ty uradované hlavy nadály, již je svíral Mareš jednoho po druhém v náručí.

„Slávo!“ — „Mamičko!“ — „Otče! — Liduško!“

Nevěděli ani, jak došli domů, a neviděli ty četné známé, kteří se zastavovali, usmívali a zdravili. Jen tu a tam Mareš salutoval a volal jako ve snách: „Nazdar!“

U samého domu stál vyspělý hoch, asi třináctiletý.

„To je Otík Minaříkův,“ prohodila radostně stará pani Marešová.

„Koukněte, Otíčku, pan učitel se vrátil!“

Mareš se zastavil, objal vřele svého žáka řka: „Jak jsi vyrostl. Ani bych tě nepoznal. A co tatínek?“

Ota se usmál: „Ten bude mít radost! Je už doma od října. Přiběhl rovnou s italské fronty.“

Mareš byl blažen, vstupuje do známého domu a bytu. Zdálo se mu, jako by byl vstal z mrtvých.

Jak se rozhlížel po všech místnostech, jak opatrně a s láskou se dotýkal všech předmětů.

A ani nevěděl jak, octl se s Liduškou zase v malém pokojíku o samotě.

Zvedl krásnou, ač poněkud ubledlou hlavu své nevěsty a tázal se jí: „Máš mne ráda?“

Liduška neodpověděla, jen ruce okolo jeho krku ovinula a její rty přitiskly se k jeho tváři.

„Půjdeš se mnou, dušinko má?“ tázal se dále.

„Kam?“

„Na Slovensko!“

„A proč až tam?“ zašeptala chvějícím se hlasem Liduška.

„Protože musíme dokončiti, co jsme začali. Je mnoho zla v našem mladém státě a je třeba čeliti mu.“

„Jak to dokážeš sám?“

„Nebudu sám! Bude nás tolik, kolik je dobrých lidí v národě. A věřím, že jsou. Co nemůžeme zachrániti u dospělých, budeme pěstovati u malých. Co meč vybojoval, zachová škola.“

„To bys mohl dělati i zde, Slávo!“ namítla ještě nesměle Liduška.

„Ne. Zde mne není tak potřeba, zde je přece lid dále než na Slovensku. Slovensko je součástkou našeho státu. Jsme odpovědni za jeho budoucnost. Musíme je přeměniti v novou svobodnou krásnou zemi a toho nelze dosáhnouti leč těžkými obětmi a nadlidskou prací jednotlivců. Poznal jsem Slováky v Rusku a Americe, chci je poznati i v jejich domovině. A až ti povím všecko o Slováku Štefánikovi, pochopíš, dušinko, že místo mé je na Slovensku.“

Liduška uchopila ruku Slávovu a vtiskla na ni dlouhý polibek, jímž prosila za odpuštění a jímž slibovala, že její místo bude vždy po boku Slávově.