ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Teprve z vypravování Pelingrova nabyl Mareš jasného pojmu o velikosti činů československé armády v Rusku. Pelinger sám byl vzorem vojáka dobrovolníka. Mladistvý, sotva šestadvacetiletý, výrazných rysů ve tváři, v nichž zračilo se i utrpení i pevná vůle otužená přemáháním tisícerých nebezpečí, oči bystré, zářící odvahou i chutí k životu.

Byl před válkou účetním velké firmy s hospodářskými stroji v Taganrogu. Vynikal svým vzděláním nad průměr, neboť byl nejen velmi sčetlý, ale uměl kromě češtiny a němčiny i rusky, anglicky a francouzsky a hrál překrásně na housle. Rád se zasmál, ale býval též neobyčejně vážný, rád se pobavil ve společnosti, ale nikdy nehýřil.

Jakmile přišla první výzva, vstoupil ihned do České družiny jako prostý voják a dne 28. září 1914 přisahal již na náměstí v Kijevě na český prapor. Prvý svobodný český prapor válečný!

A ti hoši! Od šedého praporečníka Heyduka až k těm růžolícím jinochům samí sokoli-hrdinové, odhodlaní na vše. Bylo jich na osm set.

Nezůstali dlouho pohromadě. Jako jednotný oddíl nemohli vykonati velkých válečných činů. Mohli se však výborně uplatniti ve výzvědných oddílech.

Byli proto rozděleni na malé skupiny po deseti, dvaceti mužích a umístěni na různých úsecích fronty ruské.

Byly to doby plné nejodvážnějších činů, jež mnohdy zabíhaly do šílenství svou neslýchanou odvahou.

Pelinger sám vybral se jednou se svým druhem Kyselou přes nepřátelské linie, aby přinesl spolehlivé zprávy o tom, co se děje na rakouské straně.

Vyšli k večeru ze zákopů oblečeni v rakouských pláštích, s rakouskými čapkami na hlavách, a plazili se travou a brázdami zoraných polí k nepřátelským zákopům, před nimiž stanuli tiše, ani nedýchajíce a rozhlíželi se pozorně na všecky strany. Napravo asi padesát kroků od nich ležel rakouský voják právě u uličky vedoucí drátěným ohrazením a za zákopy v lese prosvital jakýsi menší domek.

„Tam může býti plukovní štáb,“ zašeptal Kysela, ukazuje tímto směrem.

„Podíváme se tam, jakmile se setmí,“ odtušil klidně Pelinger.

Šero houstlo a halilo vše v jednotný šedý šat.

Oba přátelé plazili se neslyšně ke stráži, jež ničeho netušila.

Když o tom Pelinger vypravoval Marešovi, pravil, že si tenkrát vzpomněl na indiánské povídky: „Připadal jsem si jako náčelník Apačů.“

Voják na stráži nepozoroval ničeho. Snad dřímal nebo myslil na domov.

Když se oba odvážlivci přiblížili k němu na několik kroků, vyskočili a vrhli se na něho. Překvapený strážce nepomyslil na obranu, ba ani nevykřikl. Jen ruku s puškou vztáhl k obraně, ale bodák Pelingrův projel mu hrdlem.

Cesta byla uvolněna.

Vydali se uličkou v drátěném plotu na cestu k zákopům.

„Kdo to?“ ozvalo se náhle před nimi německy.

„Nedělej hlouposti,“ odpověděl Pelinger nejčistším chebským nářečím, „a řekni nám raději, kde je štáb pluku.“

Hlídka nechala je vskočiti do zákopu, kde je oba dovedli před mladého důstojníka, který se zle utrhl na své vojáky, že ho obtěžují.

„Vidíte přece, že to jsou naši!“ rozkřikl se na ně a beze všeho propustil Pelingra s jeho druhem dále.

Pelinger se smál polohlasně: „Že jsou Rakušáci hloupí, to jsem věděl, ale že jsou tak hloupí, to jsem si nikdy nemyslil.“

Teď to šlo vesele po cestě vozové rovnou ke skupině domků, z nichž jeden už spatřili, když byli ještě před zákopy.

Okna obrácená k ruské straně byla z vnitřku pečlivě zakryta, aby světlo v nich neprozradilo ruskému dělostřelectvu cíl. Za to malé okénko hledící do dvora bylo nezakryto.

Pelinger přistoupil těsně k domku a hleděl opatrně do okna. Tam spatřil při stole staršího důstojníka, patrně plukovníka, a dva jiné důstojníky, sklánějící se přes jeho rameno k mapě rozložené na stole. Na malém stolku v druhém rohu jizby ležela hromada listin.

„Musíme jíti dovnitř a ty věci sebrat,“ prohodil šeptem Pelinger. Soudruh jeho souhlasil beze všeho. Obešli zase domek a stanuli při vchodu, kde stála stráž. Pelinger se otázal německy, je-li pan plukovník doma, že mu nese velmi důležité poselství.

Voják je beze všeho vpustil.

Pelinger se svým přítelem vstoupil a hlučně srazil podpatky, jak to v rakouském vojsku bylo zvykem, když podřízený zdravil představeného.

Plukovník zdvihl hlavu: „Co je?“

Pelinger salutoval a hlásil se jako zvláštní posel z úseku desáté setniny.

„Co mi nesete?“ tázal se plukovník.

Pelinger sáhl do kapsy, jako když hledá listiny nějaké, náhle však vytáhl bombu a mrštil jí prudce pod nohy překvapených důstojníků.

Strašná rána rozlehla se jizbou, oslňující blesk oslepil i Pelingra a hned v zápětí ponořilo se vše v hluboké temno.

Jen u stolu někdo stenal.

Pelinger rychle po paměti skočil k druhému stolu, shrábl ležící tam listiny a chytiv polobezvědomého soudruha za rameno spěchal ven.

Před dveřmi nebylo nikoho. Voják asi ze strachu uprchl. Oba přátelé octli se několika skoky v lese a již za sebou zaslechli hluk a střelbu.

Nikdo však nevěděl, co se stalo, a než se vše vysvětlilo, byli oba odvážlivci v bezpečí.

Pelinger se výborně vyznal. Nešel nikdy na výzvědy, aby důkladně neprostudoval celý úsek, v němž měl pracovati. Pustili se rovnou po široké vozové cestě, o níž Pelinger věděl, že je vyvede odtud ven. Věděl však také, že na cestě bude větší stráž a že jejich noční kousek vzbudí poplach a zvýší ostražitost. Bylo nutno dojíti ke stráži, než tam přijde zpráva o tom, co se stalo.

Zostřili krok a za nedlouho byli zastaveni výkřikem: „Stůj!“

Pelingrovi bleskla hlavou odvážná myšlenka.

„Neviděli jste tu utíkat nikoho?“ tázal se německy na místo odpovědi.

„Ne,“ odpověděl voják.

„Rusové se dostali až do domku štábu a tam bombou usmrtili plukovníka. Jdeme je stíhat.“

Stráž je poslala k důstojníkovi, jemuž Pelinger opakoval svoji povídku.

Důstojník žasl, ale nezdržoval je. Propustil je okamžitě, ale napomínal je, aby se daleko nepouštěli, že jsou Rusové blízko.

„To je jedno,“ odpověděl hrdinsky Kysela a oba se dali na cestu k ruským zákopům, kam se také šťastně dostali krátce před půlnocí.

Listiny byly velmi důležité. Byly to nové náčrty rakouských posic a některé významné rozkazy.

Záhy po půlnoci začala ruská dělostřelba palbu proti tomuto úseku a k ránu vrhla se v útok pěchota. Překvapení bylo dokonalé. Rakušané se nemohli ani vzpamatovati z uleknutí, když již Rusové byli u zákopů a vrhali do nich bomby.

Zajato několik set nepřátel a rakouská linie v délce několika kilometrů musila se posunouti nazpět.

Tak to šlo půl třetího roku.

V zimě čtrnáctého roku dostali se až pod Krakov a všichni měli pevnou naději, že za měsíc za dva vkročí na českou půdu s ruským vojskem.

Avšak na jaře nejbližšího roku přišel strašný útok německo-rakouský na Dunajci, v němž Rusové byli zasypáváni pravým krupobitím šrapnelů a granátů, ale sami mohli odpovídati na deset ran sotva jednou, neboť zločinným počínáním ministra Suchomlynova byla ruská armáda zbavena nábojů.

Byly to děsné chvíle. Ustupovalo se celé týdny za nejstrašnějších podmínek. Vojáci kleli a mnozí z nich plakali nad zkázou Ruska.

Pelinger byl tenkráte zachmuřen a nemluvil vůbec. Za to tím více pracoval. Jako při nástupu byl vždy prvním, tak nyní při ústupu býval vždy v zadních řadách, aby pomáhal krýti ústup. Byl to neustálý boj — ve dne v noci.

Pelinger se nemohl vynadiviti houževnatosti ruského vojáka. Viděl dělostřeleckou baterii, zasypanou zemí, kterou vyryly těžké granáty dopadající hustě v okolí baterie.

Konečně střelba z děl umlkla a pěchota hnala se k útoku, myslíc, že nepřítel je zničen. Avšak ruští dělostřelci, pokud byli na živu a schopni činnosti, nechali je dojíti na nepatrnou vzdálenost 150 — 200 kroků, načež vychrlili proti nim ještě poslední zásobu střeliva; pak teprve opustili děla.

Viděl vojáky, kteří nemajíce patron odráželi útok nepřátelský kameny, načež se vrhali do smrtelného boje na bodáky.

Varšava padla, Brest-Litovsk padl, Kovno padlo i Přemyšl.

Kolikráte hrozilo úplné prolomení ruské fronty a zničení celé armády. Avšak hrdinský ruský voják, vedený několika výbornými generály, udržel takřka holýma rukama tento ohromný nápor a stanul konečně, nedovoluje nepříteli postoupiti ani o krok dále.

Postavení Rusů bylo ovšem ulehčeno nástupem Francouzů ve Francii, ale přes to ústup ruské armády roku 1915 možno považovati za jednu z nejpodivuhodnějších válečných událostí světových.

Snad jenom úžasnou obranu a útoky Francouzů pod Verdunem po dobu šesti měsíců roku 1916 možno srovnati s tímto velkolepým výkonem.

Tohoto roku také vzrostla Družina na prvý československý střelecký pluk, jenž později dostal jméno prvý pluk Mistra Jana Husi, k němuž o necelý rok později přibyl druhý pluk Jiřího z Poděbrad a třetí pluk Jana Žižky.

Pelinger stal se již důstojníkem. Seznámil se s celou řadou výborných druhů, zvláště s podporučíkem Syrovým, který se vyznamenal v celé řadě bojů a byl několikráte vyznamenán.

Také Pelinger dostal několik křížů sv. Jiří, a když byl jmenován důstojníkem, i důstojnický bílý kříž sv. Jiří.

S nastoupením Stürmerovy a Protopopovy vlády pohasly naděje všech Čechů i Slováků na rozšíření armády v Rusku, ba mnozí vojáci se lekali, že budou rozpuštěni a posláni zase do zajateckých táborů.

Není divu, že ruská revoluce byla pozdravena československými vojíny s jásotem.

Avšak ani nový ministr vojenství Kerenskij neměl se k rozšíření československých pluků ve skutečnou armádu řka, že Češi jsou příliš zaslepení vlastenci a že socialisté, kteří sledují politiku bratrství všech národů, nemohou je podporovati.

Počátkem května konal se v Kijevě velký sjezd zástupců československých spolků na Rusi a zajatců. Stará správa Svazu byla odstraněna a zřízena Odbočka československé národní rady pro Rusko, v níž kromě ruských Čechoslováků zasedali i zástupci vojska a zajatců.

Sjezd byl vpravdě revoluční. Na tři sta účastníků prohlásilo jednomyslně nejprudší boj proti Rakousku. „Neustoupíme, dokud nedojdeme cíle!“ Toto heslo bylo nejen prohlášeno, nýbrž i plněno.

Nastala horečná činnost po všech táborech zajateckých v celém Rusku i Sibiři. Všude zakládány organisace revoluční, všude sbírány peníze, všude sepisováni dobrovolníci, čekající na své poslání do armády.

Nastalá práce byla tím radostnější, že právě po sjezdu přijel do Ruska tatíček Masaryk, jako by byl věděl, že konečně jsou jeho hoši sjednoceni, že jsou odstraněni všichni škůdcové. Tvrdý byl zavezen na Kavkaz, Vondrouš a Fučík se vzdálili do ústraní.

Masaryk přijel do Petrohradu v noci ze dne 15. na 16. květen. „Přece jsme se dočkali. Splnily se nejvroucnější touhy našich duší, utichly nejskrytější stesky našich srdcí.“ Tato slova, jež byla napsána v Čechoslováku, vyjadřovala pocity všech Čechů a Slováků dobré vůle na Rusi. V nejtěžších chvílích tázali se vždy jedni druhých a každý v duchu sám sebe: „Proč nejde Masaryk? Kdyby přišel, bylo by lépe.“

Konečně byl tu a všichni si oddechli. Vždyť přišel vůdce, jemuž všichni důvěřovali, jehož všichni ctili a milovali.

„Napravíme všechny chyby dosavadní aspoň nyní, staneme se hodnými našeho dobrého tatíčka, půjdeme za jeho hlasem, volajícím všechny česky myslící a česky cítící lidi k boji za svobodu milované domoviny?“

Tato otázka, vyslovená také „Čechoslovákem“ dne 16. května, tkvěla v hlavě každého, ale každý si řekl v duchu ve smyslu slov téhož časopisu:

„Slibme slavnostně a přísahejme s čistými srdci, že tak učiníme, že zmlknou mezi námi všechny osobní spory, že všichni budeme pracovati za jediným cílem, že všechny povede jedna snaha, snaha, aby historie našeho osvobozovacího boje nemluvila jednou o suchých ratolestech na živém stromě československého národa.“

Jaká radost, jaké nadšení, když Masaryk mluvil v petrohradském spolku o celé své dosavadní činnosti, o nutnosti revoluce a o budoucích úkolech. „Vojsko! Co nejvíce československého vojska! Proti Rakousku, proti Habsburkům a ostře!“ Jak zatloukla srdce všech vojáků i těch, kdo se chystali tepně do armády!

Právě tak prohlásil rozhodný boj proti Habsburkům i v Kijevě, kde v červenci mluvil k desíti tisícům Čechů a Slováků, vojáků, zajatců i ruských občanů. „Já jsem také pacifista,^[1] chci mír, ale nechci mír takový, jako chce Prusko. Rakousko musí býti zničeno, Habsburkové musí býti zničeni.“

A tak jako neštěstí nechodívá samo, nýbrž vždy v průvodě jiných neblahých družek, tak i radost volá jinou radost.

Vždyť právě tenkráte, kdy se českoslovenští lidé na Rusi radili v Kijevě, kdy Masaryk přijel do Ruska, právě v těch dnech bylo v Praze vydáno provolání sto padesáti spisovatelů českých, vyzývající poslance k rozhodnému boji za národní samostatnost, a hned 30. května následovala věčně památná deklarace českých poslanců, kteří prohlásili, že československé země, Slovensko v to počítajíc, musí býti svobodny a spojeny v jeden celek.

I sociální demokrati vyslovili se rozhodně pro samostatnost svého lidu.

Když Pelinger vypravoval o těchto událostech Marešovi, byl všecek u vytržení a Mareš cítil vlhko v očích. Bylo mu líto, že se nemohl dočkati příchodu Masarykova do Ruska. Dověděl se také, že všichni čeští důstojníci z obou jihoslovanských divisí v Oděse přešli do československých pluků. Vykonali svou bratrskou povinnost vůči Jihoslovanům v plné míře, mnozí z nich padli v Dobrudži ve službách této povinnosti. Zbylí pak přešli pod československé prapory, aby dále obětovali své pohodlí, krev a životy za svobodu a blaho svých rodáků. Jen Salaba a s ním několik druhů nemohli se odloučiti od těch, k nimž je pojilo upřímné přátelství, a zůstali v jihoslovanské armádě i nadále.

Masarykovi se podařilo přesvědčiti ministra Kerenského, že boj Čechoslováků proti tyranii Habsburků je právě se stanoviska sociálního úplně oprávněn, neboť politické poddanství znamená i poddanství hospodářské, což naprosto odporuje heslu: „Rovnost, volnost, bratrství.“ Kerenskij se dal přesvědčiti a spojil všechny výzvědné oddíly československé v pluky, z nichž chtěl vytvořiti pevný střed nově se tvořící armády ruské.

Armáda ruská ustupovala i bez boje na celé dlouhé linii.

Kerenskij byl zoufalý. Jezdil po frontě, mluvil k ruským vojákům, přesvědčoval je, že je nutno bojovati dále proti Němcům, kteří by jinak Rusko pohltili. Avšak marně. Jen Čechoslováci a Finové byli spolehliví.

Prvého července podnikla útok na nepřátelské posice finská divise a pronikla až ke Koňuchům.

Československé tři slabé pluky stály u Zborova. Již večer rozhodli se, že budou ráno útočiti na rakouské zákopy stůj co stůj. Byli varováni, ukazováno na nespolehlivost ruských oddílů, ale marně.

Hoši se chystali k boji jako k zábavě. Zpívali při čaji, vyprávěli si, vtipkovali. Ruské dělostřelectvo se dalo do práce.

A ráno, za šera ještě vyřítili se ze zákopů boží bojovníci — hrdinové československé brigády od Zborova — tři tisíce reků!

Vletěli na drátové ohrazení jako dravci, v minutě jím pronikli, ačkoliv nebylo příliš porušeno dělostřelbou, a již metali bomby do rakouských zákopů, vykuřujíce z podzemních děr namnoze ještě rozespalé obránce.

A jako lavina přeletěli tito sokoli první linii, vrhli se na druhou i na třetí; ve čtyřiceti minutách byli pány celého mohutného systému opevnění.

Rakušané se vzdávali po celých skupinách. Avšak místy zasedl Němec nebo Maďar ke strojní pušce a střílel bez přestání, dokud nebyl probodnut nebo dokud mu pažba neroztříštila lebku.

Dobyté zákopy byly plny mrtvých a raněných nepřátel.

Tu a tam vytáhli útočníci z podzemních úkrytů důstojníka polo vysvlečeného a tlustý plukovník nemohl uvěřiti, že byl zajat těmi „zatra —“ Čechy a Slováky.

Hoši pracovali vzorně a bez únavy. Dobyvše trojí linie zákopů letěli dále, střílejíce po utíkajících Němcích a Maďarech, kteří šíleně prchali, zmocňujíce se zajatých, nábojů, zbraní i potravin. Přehnali se přes dvě výšiny, proběhli několika vesničkami a bůh ví, kam by byli zašli, kdyby nebyli bývali upozorněni na nebezpečí zaskočení a odříznutí.

Neradi zastavili, neradi se vraceli, ženouce před sebou množství zajatců, jichž vzali více, než bylo bojovníků československé brigády.

Zborove! místo slávy československé! Když ohromné Rusko se řítilo do zkázy, když miliony ruských vojáků proniknutých bolševickou agitací nechtěli bojovati, tu hrstka československých vojáků vrhla se na nepřítele mnohem silnějšího a zdrtila ho.

První vítězná srážka s tyranem po bitvě na Bílé Hoře.

Zborov pomstil Bílou Horu! Krev prolitá u Hvězdy i na Staroměstském náměstí před třemi sty lety smyta krví junáků osvoboditelů pod Zborovem.

Sto mrtvých hrdinů zůstalo na bojišti, mnoho raněných docházelo na obvaziště.

Jejich krev a životy zpečetily na věky věků bratrství československé a podaly nezvratný důkaz i Rusům, že ruský národ nemá věrnějších přátel nad Čechoslováky.

Silná vůle a čistý plamen nadšení zvítězily nad hmotnou silou nepřítele o mnoho četnějšího a lépe vyzbrojeného.

Kdykoliv bude československý národ vzpomínati na své osvobození, vždy bude musiti vzpomínat i na Zborov, kde učitelé, úředníci, dělníci, rolníci českoslovenští ve smyslu pravé demokracie, po příkladě velkých husitských předků stali se vojáky hroznými vrahu a drahými vlastní krvi, stali se podle Tyršova slova jeden druhému hajitelem a mstitelem.

Z boje se hoši vraceli vesele, zase s písničkou, a po krátkém oddechu převzali u Tarnopole těžký úkol, krýti a chrániti ústup ruských neukázněných vojsk.

Bili se dále, bili se ve dne v noci, bili se bez únavy, s radostí v srdci, neboť jejich rány kosily řady nepřátel a každý boj znamenal nový úspěch.

Konečně si oddechli, aby spočítali svoje ztráty, aby dočkali posil a aby přijali ve svém středu otce Masaryka, který spěchal pohnut ke svým hochům, aby jim poděkoval, aby je povzbudil a posílil.

Bylo to krásné, překrásné setkání! Starý borec, šedý Sokol, neohrožený zápasník stál tváří v tvář osmahlým, zdravým i zraněným rekům, kteří svou pěstí dali trpkou vyučenou Vídni i Pešti.

Slzy radosti polily tváře všech. A tak jako hoši viděli v Masarykovi zosobněný celý národ, jako v jeho železné vůli, v jeho čestnosti, v jeho úžasné pracovitosti viděli záruku vítězství, tak starý vůdce patře na zástupy válečníků, hledících k němu planoucími zraky, byl přesvědčen, že národ mající takovéto syny nemůže zahynouti. A jestli Masaryk viděl ve svých hoších novodobé husity, pak hoši viděli v něm jistě Husa, Žižku, Komenského i Havlíčka.

Buď pozdraven, Zborove, buď pozdravena junácká krvi, buďte pozdravena, vy mladá, čistá srdce!

Zborov pomohl Čechoslovákům, hlásaje jejich hrdinství celému světu, ale nespasil Rusko. Již o tři dni později mlynovský pluk zbaběle opustil bojiště při prvém nástupu německém a celé armády musily se dáti na ústup, aby Němci nevnikly do povstalé mezery a nevpadli do zad druhým oddílům.

Němci postupovali nemilosrdně, chladnokrevně, nedbajíce socialistických hesel ruských dobrodušných mužíků, kteří opouštěli bojiště v bláhovém domnění, že i Němci půjdou domů.

Nepřítel útočil a ruští vojáci konali schůze, na nichž se hádali, mají-li bojovati nebo ne.

I statečná vojska, která viděla Krakov, která byla až v Uhrách a hrozila prolomením karpatských posic, musila ustoupiti. Mnozí zatínali zuby, mnozí plakali, mnozí se zoufale vrhali do boje s přesilou nepřítele, hledajíce raději smrt než život v hanbě.

Armáda ruská ustoupila dále než r. 1915. Nic nepomohlo vydání přísných rozkazů o obnovení discipliny, o znovuzavedení trestu smrti v armádě. Rozklad postoupil příliš daleko a byl podporován i zmatky uvnitř země. Bolševičtí agitátoři v Petrohradě přistupovali k otevřenému zápasu, snažíce se uchvátiti vládu násilím, za cenu bratrovražedného boje.

Zatím bezprostředně po bitvě u Zborova bylo Čechoslovákům dáno povolení k utvoření vlastní armády v Rusku. Na pouhý pokyn Masarykův hrnuli se se všech stran Ruska a širé Sibiře i z dalekého Turkestanu tisíce dobrovolníků a za krátko byla postavena armáda padesáti tisíc mužů.

Nové oddíly se tvořily, vyzbrojovaly, rychle cvičily a hned se připojovaly ke svým druhům.

Avšak vláda v Rusku dostala se v říjnu do rukou bolševiků — Trockého a Lenina — kteří se nestyděli znásilniti Nár. shromáždění ruské a rozehnati je, když viděli, že by nedosáhli většiny.

Přišly černé dni Ruska i černé dni československé armády.

Němci naléhali na uzavření míru s Ruskem a bolševici podepsali konečně zahanbující mír v Brest-Litevsku na jaře 1918, ačkoliv všichni rozumní a čestní lidé před tím varovali.

Pro československou armádu přišla doba přemýšlení: „Co teď?“

Ustoupiti přes Petrohrad k Archangelsku nebo Murmanskému pobřeží a odtud jeti do Francie, nebylo dost doporučitelné, neboť Němci, kteří už dávno měli i Rigu ve svých rukou, mohli je snadno odříznouti obsazením dráhy vedoucí z Petrohradu na sever.

Vzdáti se nebylo možno — ostatně na to nikdo ani ve snu nepomyslil.

Zůstati někde v Rusku nemělo smyslu — když se chtělo bojovati za svobodu národa.

A proto s nadšením přijata myšlenka: Vzhůru pres Rusko, přes Sibiř do Vladivostoku a odtud přes Tichý oceán, Ameriku a Atlantský oceán do Francie, kam již část Čechoslováků vedená Husákem byla odešla.

Heslo bylo dáno, přijato — ale jak je provésti? Československá armáda byla v Ukrajině a Němci se netajili plánem, rozdrtiti ji.

Nebylo síly k úspěšnému boji s nepřítelem daleko silnějším, nebylo vlaků k přepravě do Vladivostoku.

Avšak hoši druhé divise rozešli se v sněhu a mrazu po tratích, sbírali lokomotivy, vagony, palivo a zanedlouho bylo pohotově šedesát vlaků, jež mohly převézti celou armádu na místo určení.

Masarykovi se podařilo dostati od bolševické vlády prohlášení, že Čechoslováci mají právo odejíti svobodně a se zbraní v ruce z Ruska.

Němci však byli již blízko. Vlaky vyjížděly jeden za druhým z Bachmače, když Němci podnikli útok na toto městečko chráněné Čechoslováky.

Rozpoutal se nový boj — prudký, krvavý. Německé pluky hnaly prudce na obránce Bachmače, ale s hanbou byly odráženy, až konečně žádaly příměří.

Než se příměří skončilo, poslední československý vlak vyjel z Bachmače. 14. března, když Němci vstoupili do Bachmače, byla již československá armáda v bezpečí.

Mimo jmenované již tři pluky byly tu čtvrtý pluk Prokopa Velikého, pátý pražský pluk T. G. Masaryka, šestý hanácký, sedmý tatranský, osmý slezský Bezručův a devátý Havlíčkův.

Byla i potřebná výzbroj, dodaná jednak z ruských skladů, jednak ukořistěná v bojích s Němci.

Oddíly strojních pušek, dělostřelectvo, vozatajstvo, aeroplány, jízda.

Vlaky byly sestaveny, jak se dalo; nejvíce ovšem bylo „těplušek“, jež si vojáci českoslovenští upravili uvnitř co nejpohodlněji a zvenčí okrášlili malbami a různými hesly.

Nálada vojska byla výborná. Štastné vyváznutí ze spárů německé armády, vítězně svedené boje a ohromný nový úkol vlévaly do všech srdcí sebevědomí.

Marná byla zrádná činnost některých bolševických agentů z řad československých, marně se namáhali placení náhončí Muna, Knoflíček a jiní, aby převedli československé pluky do rudé armády Trockého. Jen několik nerozvážlivých a chorobně ctižádostivých hlav, jen hrstka slabochů, toužících po penězích, dala se zlákati touto nemravnou agitací.

Pokušení bylo dosti veliké, neboť plat československého vojáka byl s počátku 75 kopějek (asi dvě koruny) měsíčně, později 7 rublů 50 kopějek (asi dvacet korun), kdežto v rudé armádě bolševické platilo se padesát, později stopadesát rublů a kromě toho bylo lehko státi se tam důstojníkem, kdežto v československé armádě mnozí bývalí důstojníci sloužili jako poddůstojníci.

Avšak silnější než pokušení byla láska k národu a vědomí vlastní cti.

První vlaky dojely do města Penzy, kde byly místním bolševickým výborem (sovětem) zastaveny a českoslovenští vojáci měli vydati všechny zbraně.

Po dlouhém vyjednáváni s vládou sovětů v Moskvě konečně dovoleno, aby každý vlak, to jest asi každý tisíc mužů, podržel 168 pušek a jednu strojní pušku (kulomet) s potřebnými náboji, naproti čemuž se bolševická vláda zavazovala, že postará se o volný odchod československých vojsk do Vladivostoku.

S bolestí, hněvem, často se slzami v očích odevzdávali českoslovenští vojáci zbraně, s nimiž srostli za ten čas těžkých bojů; mnozí z nich musili býti domluvami i hrozbami nuceni, aby se podrobili.

Všichni tušili, že nejde jen o částečné odzbrojení, nýbrž že tento případ je předehrou něčeho hroznějšího, že bolševici tu nejednali jen z vlastní vůle, aby snáze dostali československé vojáky do rudé gardy, nýbrž že za vším tím stojí rozkaz německého vojenského velení a pověstného zástupce německého v Moskvě Mirbacha, jenž dobře věděl, že přechod Čechoslováků do Francie znamená neodvratně konec Rakousko-Uherska a tím oslabení Německa o spolehlivého spojence, jenž byl poslušným nástrojem v rukou Berlína.

Za stísněné nálady a těžkých starostí do budoucna nastoupena další cesta.

Jedenadvacet tisíc pušek, dvě stě šestnáct kulometů, čtyřicet čtyři děla, tři tisíce pět set koní, jedenáct automobilů, čtyři aeroplany odevzdány v Penze bolševickým úřadům a vítězi od Zborova a od Bachmače bezbranní, pokořeni, plni hořkosti jeli vstříc neznámé budoucnosti.

Počátkem května dojeli do Čeljabinska. Vlaky československé stály tu několik dní vedle vlaku, v němž byli rakouští a němečtí zajatci.

Čechoslováci chovali se k nim laskavě, ačkoliv věděli, že mají před sebou lidi nepřátelského smýšlení.

Dávali jim tabák, chléb i cukr, neboť viděli jejich nedostatek.

Když však se vozy se zajatci chystali k odjezdu, hodil jeden z nich kusem železa mezi československé vojáky a jednoho z nich zranil.

Zajatci byli ihned vyvedeni z vozů, a když vinník — Maďar byl prozrazen, byl na místě ubit rozhněvanými Čechoslováky.

Místní bolševický sovět, poštvaný organisací německých a maďarských zajatců v Čeljabinsku, uvěznil zástupce československé armády, kteří žádali řádné vyšetření celého případu. Když bylo marně vyjednáváno o jejich vydání, vytáhli Čechoslováci večer 17. května do města, aby své druhy osvobodili. Neměli téměř zbraní, ale zpívali si — a hle! rudá garda prchla před nimi, jako kdysi Němci prchali před zpěvem husitů. Uvěznění byli ihned propuštěni a vojsko vracelo se zpět na nádraží, při čemž nalezen byl sklad zbraní a nábojů, jimiž se ihned ozbrojili ti, kdo byli bez zbraní. Byl ukořistěn i obrněný vlak.

Tato událost pobouřila bolševickou vládu a Trocký vydal přísný rozkaz, aby všecky vojenské oddíly československé byly odzbrojeny a poslány do zajateckých táborů. Kdo z Čechoslováků by se protivil, má býti na místě zastřelen.

Tento rozkaz přišel do Penzy, když tudy projížděly další vlaky československé, na něž bylo vystřeleno z děla.

Čechoslováci zastavili další jízdu, sešikovali se k útoku a za několik hodin byla Penza v jejich rukou s hojnou kořistí.

Bolševici zuřili. Místní sověty v různých městech ruských a sibiřských zákeřně přepadali československé vlaky a naše vojsko často holýma rukama, kameny a kapesními noži dávalo se do boje s nepřáteli výborně ozbrojenými, mezi nimiž zvláště v Sibiři bylo mnoho ozbrojených zajatců německých a maďarských.

Tak před Omskem u Marijanovky dne 25. května, kde ve vítězném boji s rudými padlo 16 Čechoslováků, kteří však byli krutě pomstěni, neboť bolševici ztratili dvě stě mužů.

U Zlatoústu přepaden zrádně štábní vlak prvního pluku, jejž musili Čechoslováci opustiti a pouze několika ručnicemi a kamením bojovati proti rudé armádě, obklíčivší je se všech stran. Po těžkých ztrátách podařilo se hrstce Čechoslováků proniknouti železné kolo bolševiků, v jejichž rukou však zůstalo mnoho raněných a celý vlak.

Také u Irkutska došlo ke krutým bojům, ale za necelé tři hodiny dobyli Čechoslováci nádraží i města, pronásledujíce rudou armádu, jež se zde skládala výhradně z ozbrojených zajatců - Němců a Maďarů.

Koncem května došly již první vlaky do Vladivostoku, ale poslední nalézaly se ještě u Penzy. Bylo nutno udržeti celou nesmírně dlouhou sibiřskou železnici, aby statečná, ale počtem nevelká a špatně ozbrojená československá armáda nebyla po částech zničena.

Jednotlivé vlaky byly od sebe vzdáleny dvě stě až dva tisíce kilometrů!

Boje vznikaly na všech stranách. Bojovalo se o přechod přes Volhu u Samary a zvítězilo se. Dobyto Petropavlovska, Kurganu, Omska. Padl Zlatoúst, obsazen Čeljabinsk, Trojick, Ufa, Kazaň. S kořistí jinou padla do rukou Čechoslováků i část zlatého pokladu ruského v ceně téměř milliardy rublů.

Celá armáda československá rozdělena byla na tři skupiny: povolžskou s třemi pluky a částí dělostřelectva, urálskou s jedním plukem, jedním praporem, jednou rotou (setninou) a slabým dělostřelectvem, a východní skupinu mezi Omskem a Vladivostokem, již tvořila druhá divise, chránící linii dlouhou šest tisíc kilometrů.

Nepřítel byl krutý až k zvířeckosti. Ranění Čechoslováci byli dobíjeni, zajatí mučeni nejsurovějším způsobem. Že rozhněvaní českoslovenští vojáci nebyli k nepříteli laskaví, rozumí se samo sebou. Tvrdé heslo husitské: „Bijte, zabijte, nikoho neživte!“ bylo prováděno zvláště vůči Maďarům.

„A to zabíjení,“ končil kapitán Pelinger svoje vypravování, „je nejtěžší obět národu přinesená. Lidé, kteří nebyli schopni zabíti ani kuře, stříleli a bodali do jiných lidí nemilosrdně, ukrutně, ba radostně. Není možno, aby tyto hrozné boje, to dlouhé, nekonečné zabíjení nezanechalo v duších těch hochů hrozné stopy. Až vše skončí, až bude mír, až budou už doma ve svobodné vlasti, jistě budou často ve snách vídati strašné rány, jež kdysi zasadili, a slýchati výkřiky i stenání raněných a umírajících.“

Mareš se zamlčel, neboť slova Pelingrova byla příliš pravdivá.

„Co bude dále?“ otázal se za chvíli.

„Nejdůležitějším úkolem bude spojiti všechny tři skupiny. Povolžská a urálská jsou spojeny, ale mezi nimi a východní skupinou vladivostockou jsou ještě značné síly rudých. Japonci však již vysadili vojsko ve Vladivostoku a co nejdříve udeří na bolševiky, s nimiž naši úporně bojují na sever od Vladivostoku i okolo Bajkalského jezera. To je otázka času. Jakmile bude spojení docíleno, bude se držeti sibiřská železnice tak dlouho, dokud Spojenci anebo Rusové sami nás nevystřídají, anebo se nastoupí cesta z Vladivostoku do Francie, kam by naši hoši letěli s radostí a nadšením.“

„Zlatí chlapci,“ řekl polohlasně Mareš — a v duchu viděl tváře známých i neznámých hrdinů, planoucí láskou i pomstou, dobrotou i zlobou, a bylo mu nesmírně líto, že se nemohl účastniti těch slavných bojů, jež roznesly československé jméno celým světem jako kdysi vítězné výpravy husitů.

„A co se stalo Klecandovi?“ otázal se Mareš, vytrhnuv se ze svých myšlenek.

„Ach, to je nenahraditelná ztráta. Takový podivuhodný člověk — pracovitý, nadaný a čestný. — Jiní padli na bojišti kulí nebo bodákem. Člověku je také líto, hrozně líto těch tisíců mladých životů, těch otců, kteří zanechali osiřelé děti, ale že bychom mohli ztratiti jeho, na to nikdo nepomyslil. Náhle dostal horečku, a když byl přinucen, aby ulehl, zjistili lékaři tyfus. A nebylo pomoci. Zemřel 28. dubna v Omsku.“

Oba přátelé zmlkli a myslili na mrtvého druha, který přes svoje mládí tolik vykonal, a byl by vykonal daleko více, kdyby náhlá smrt nebyla přervala tak nemilosrdně jeho mladý život.

Nebojovalo se však pouze na hlavní železniční trati, nýbrž zacházelo se daleko na sever i na jih zvláště tam, kde odbočovaly vedlejší železniční linie.

Nikdo nedovede vypočítati všecky ty hrdinské činy, všecko utrpení této podivuhodné armády, jež bojovala po celé měsíce proti silnějšímu i lépe vyzbrojenému nepříteli na ohromném prostranství, bez vystřídání, bez posil a přece neklesajíc na duchu.

Z jejího středu vyšlo několik znamenitých vojáků — vůdců, kteří za nepřítomnosti vrchního velitele generála Ditterichse, dostavšího se s prvními oddíly do Vladivostoku, dovedli říditi složité i nebezpečné válečné podniky, překonávati ohromné obtíže zásobování i udržovati ducha armády. Zvláště vynikli pozdější generálové Syrový, Čeček a Gajda.

Ke statečnosti, projevené tak skvěle u Zborova, Bachmače i v nesčíslných bojích v středním Rusku a v Sibiři družila se i nekonečná vytrvalost a odříkání.

V mrazech, v sněhu, za dešťů a vichrů, v úpalu slunečním, často o hladu, bez dostatečného oděvu, v špatné obuvi bojovali tito hrdinové a vykonali činy, jež by sotva mohla vykonati v poměrech tak těžkých a v tak krátké době armáda desetkráte silnější.

Bojovalo se puškou, bodákem, bombou, děly, v pěších oddílech i v malých četách jízdních a všade jeden duch, stejná odvaha, stejná vytrvalost.

Bojovalo se v širých stepích na Volze, v pohoří urálském i v hlubokých lesích sibiřských, v malých četách i ve větších oddílech a vždy chrabře a téměř vždy vítězně. A při tom všem nezapomínalo se na vzdělání. Četlo se, zpívalo se, přednášelo, ve vlaku tištěn časopis Československý deník, který byl posílán všem oddílům zvláštními posly.

Co bude dále? Ať se stane cokoli, pochod československých vojsk Ruskem a Sibiří bude vždy slaven jako velký čin nezlomné vůle, železné kázně a velké odvahy.