ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byla to strašná jízda těch sedm dní a nocí v těpluškách. V každém vagóně bylo více než dvacet lidí se všemi zavazadly, tak že opravdu nebylo možno pohnouti se.

Ve dne tlačili se všichni okolo žhoucích kamínek, otáčejíce se k nim co chvíli i zády, na něž fičel mrazivý průvan. V noci, vlastně záhy z večera uléhali na prkna úplně oblečení, ukrývajíce se bedlivě pokrývkami.

Mareš ležel vedle plukovníka Teplého.

„Co myslíte, pane poručíku,“ rozhovořil se tiše jednoho večera plukovník. „Kdyby opravdu tato válka skončila porážkou Rakouska, došlo by k utvoření českého státu?“

Tenkráte se ještě nehovořilo o československém státu, ač to bylo spíše ze zvyku než proto, že by se na Slovensko bylo zapomínalo. Pro Čechy bylo spojení se Slovenskem vždycky nejpěknějším snem.

„Poražené Rakousko nebude s to udržeti nespokojené národy na uzdě. Náš stát je přirozený důsledek rozpadnutí Rakouska.“

„To bychom měli také svoji armádu?“

„To se rozumí,“ usmál se Mareš, neboť viděl, že z plukovníka mluví obava o vlastní postavení.

„A co by se stalo s aktivními důstojníky?“

„Půjdou-li do naší revoluční armády, mohou dosáhnouti vyšších hodností než v rakouském vojsku, poněvadž jich jistě nebude mnoho,“ dráždil Mareš plukovníkovu ctižádost.

„A kdyby se to nepovedlo, kdyby Rakousko zvítězilo?“ zněla ostýchavá námitka Teplého.

„Hm — potom bychom zůstali v cizině a živili bychom se, každý, jak bychom uměli,“ odtušil se strojenou ledabylostí Mareš.

„Ale my aktivní ničemu nerozumíme kromě vojny?“ odvětil v rozpacích Teplý.

„Naučte se francouzsky, zdokonalte se v ruštině, německy a česky umíte —“

„A co potom?“

„Bože můj — kdybyste byl vrátným v hotelu, uživíte se.“

Teplý už ani nedutal.

Marešovi ho bylo líto. Opravdu se ti aktivní důstojníci až na nepatrné výjimky ničemu nenaučili. Francouzštině se ve vojenských školách učili — ale kolik důstojníků rakouských umělo francouzsky? Vlastně uměli jen německy. Svůj mateřský jazyk zapomněli a umějí-li jím jakž takž mluviti, psáti z nich česky umí málokdo. A tak namísto aby věděli více, ztratili ještě to, co si na vojnu nesli z domova.

Z Astrachaně jeli na sever řadou německých kolonií. Mareš by se byl nikdy nenadál, že tak hluboko v Rusku, až mezi Volhou a Uralem jsou Němci. Zde začínal rozuměti obrovitému záměru Berlína na podmanění světa. Němečtí kolonisté usazovali se všude podle dobře vypočítaného plánu, zmocňujíce se průmyslu, obchodu i zemědělství a pronikajíce sítí kolonií celé díly světa.

U Saratova přejížděli přes zamrzlou Volhu. Celý vlak vjel na ohromný prám tažený parníkem rozbíjejícím ledový povlak.

Pak to šlo od Saratova po pravém břehu Volhy na jih, až po několika dnech dorazili do Caricyna, města asi stotisícového s velkou továrnou na náboje.

Velitelem tábora zajateckého byl tam poručík Vasjuk, jenž přišel ve válce o pravou ruku. Člověk dobrý, jemuž se Mareš snadno přiblížil, zvláště když dostal cenné informace od zajatce Čecha, profesora Dražila, jenž oblečen jsa v ruskou rubašku volně chodil po městě a podobně jako Mareš s Trmalem v Astrachani začal pracovati mezi Čechy v Caricyně.

Práce však byla těžší, neboť zde byli ještě Češi pohromadě s jinými národy. Marešovi se záhy podařilo, že byli Češi umístěni ve zvláštních domech a to v domě Sarkisova, Bočkareva, Děrevjanského a ve škole na Dargoře.

Zde našel Mareš nového přítele v energickém otevřeném Salabovi. Obec revolucionářů rostla.

Mareš bydlel společně s Trmalem, Františkem a Salabou v domě Sarkisova. Podle zkušeností věděl dobře, že na nějakou činnost není pomyšlení, dokud aktivní důstojníci jsou pohromadě se záložními, neboť aktivní důstojníci mysleli, že bez Rakouska nemohou žíti a užívali každého prostředku, aby zabránili všemu, co bylo namířeno proti Rakousku.

Bohužel, v plukovníku Teplém, v setníku Ramešovi, ve Frőhlichovi ba ani v Heinrichovi neviděla většina spoluzajatých Čechů nebezpečí. Každý pokus o jejich odstranění byl by narazil na odpor jejich přátel.

Proto omezil se Mareš po dorozumění s Trmalem na činnost mezi zajatým mužstvem, jež bylo umístěno v dřevěných barácích na okraji města.

Salaba byl mu věrným a vydatným pomocníkem, který dovedl velmi účinně promluviti k prostým lidem.

Velitel města plukovník Razumovskij, poruštěný Polák, dal jim dovolení k návštěvám všech zajateckých táborů v jeho obvodu.

Vcházeli spolu do přeplněných baráků, kde nad dřevěnými palandami, táhnoucími se kolem dokola stěn a dvěma řadami středem, vznášelo se ještě jedno patro prkenných paland.

Nebylo stolu, nebylo židle, nebylo umyvadla. Naši lidé tu žili v zimních měsících jako zvěř v nečistotě, v stuchlém vzduchu, bez dostatečného pohybu, při stravě někdy slušné, někdy velmi špatné, neboť smrdutá ryba v polévce nebyla řídkým zjevem.

A přece nezoufali. I zde pracovali. Někteří sehnali papír na zápisníky a psali denník, jiní se pilně učili rusky, jiní strouhali tenké třísky, z nichž pletli pěkné košíčky a rámečky, které potom jako žebráčkové nabízeli na prodej kolemjdoucím, když si šli pro oběd.

Tito ubožáci byli šťastni, když k nim přišel Mareš se Salabou a promluvili k nim o nejnovějších událostech válečných, o povinnosti Čechů a Slováků, o československé armádě. To už byl československý pluk. A hoši se hlásili. Po každé návštěvě se jich několik zapsalo.

Když mezi zajatci v monastýru (starém opuštěném klášteře) po řeči Marešově se nikdo nehlásil, vystoupil náhle čtyřicetiletý kamnář Kudrna, otec tří dětí, a naplivnuv si do dlaní vzkřikl: „Tak když nikdo nejde, pane poručíku, tak napište mne, čtyřicátníka a tátu tří dětí.“

Mareš by ho byl objal. A hned za bodrým kamnářem hlásilo se na dvacet jiných dobrovolníků.

Toho odpoledne přišel Mareš domů a nemluvil. Po večeři šel k Trmalovu stolku. Trmal studoval angličtinu, ale hned zavřel knihu, jakmile se Mareš přiblížil.

Mareš mu pověděl, čeho byl dnes odpoledne svědkem.

Trmal s účastí poslouchal.

Mareš skončil a chvíli hleděli druh na druha mlčky.

Za chvíli Mareš zrudl ve tvářích a pravil třesoucím se hlasem: „Takhle to dále nejde. Musíme vystoupiti otevřeně i mezi důstojníky. Nemůžeme přece posílati mužstvo a sami zůstávati doma.“

„Co chceš udělati?“ tázal se Trmal.

„Svolat shromáždění všech důstojníků tady a promluvit otevřeně o celé věci.“

„Jsou tu aktivní!“ opatrně podotkl Trmal.

„Aktivní — neaktivní,“ rozčiloval se Mareš. „Ať se to komu líbí nebo ne, musíme začíti. Pozítří je 21. března, první jarní den. Svoláme zítra schůzku s programem ,Co máme dělat‘ a tam promluvím já o situaci a ty o důsledcích z toho plynoucích.“

Trmal chvíli mlčel. Bylo jeho zvykem nerozhodovati se ve vážných věcech hned.

Za chvíli však zvedl hlavu a podal ruku Marešovi: „Dobrá! Platí! Tedy pozítří po večeři o osmé hodině dole ve dvojce.“

Dvojka byl největší pokoj, obývaný nejznámějšími rebelanty. František byl hlava, k němu se pojil usměvavý Machek, bručivý Ticháček, komický Franta Macků, výborný houslista, a dirigent domácího sexteta Vávra.

Druhého dne četli všichni zvědavě velké oznámení schůze. Celý dům proměnil se v úl. Vědělo se, kdo to svolal, neboť Mareš i Trmal se podepsali, ale tušilo se také, proč schůze byla svolána. Ve dvojce byli toho dne i druhého ještě veselejší než jindy.

Dvacátého prvého března, v prvý jarní den, sešlo se ve dvojce přes šedesát lidí. Mezi nimi i Teplý, Rameš, Fröhlich i Heinrich.

Předsedou schůze byl prozřetelný, ač ne zvláště odvážný inženýr Klubal.

Mareš začal vzpomínkou jarního dne, kdy třeba půdu zkypřiti a připraviti k setbě. Promluvil o smyslu našich dějin, jimiž se táhne nepřetržitým pásmem boj proti dobyvačným choutkám Německa. Ukázal, jak se Rakousko zpronevěřilo svému úkolu, spojiti různé národy spravedlivostí a lidskostí, jak se dalo do služeb Německa.

„Dnes Rakouska není,“ pokračoval zvýšeným hlasem Mareš. „Je jenom Německo, které učinilo z Rakouska svého otroka a my musíme vystoupiti proti zněmčilému Rakousku, nechceme-li zraditi svůj národ, svoje dějiny, nechceme-li zapříti Husa, Havlíčka, Palackého, nechceme-li potupiti svoje veliké básníky Kollára, Nerudu, Čecha, Machara, Bezruče, nechceme-li zneuctíti čistý štít Sokolstva. Jak jinde v táborech zajateckých na Rusi o této věci přemýšlejí a jednají, o tom svědčí tento dopis jednoho z našich bratří v Sibiři.“

Mareš vytáhl dopis a četl:

„Konám, co mi velí moje české svědomí a sokolská čest. Vstupuji do československé armády.“

Celé shromáždění bylo uchváceno. Bouřlivý potlesk ukazoval, jak slova Marešova šla ze srdce všem.

Trmal vylíčil v klidné řeči důsledky všeho, co řekl Mareš. Je třeba se organisovati. Sbírati peníze pro naše dobrovolníky, vypraviti důstojně dobrovolníky z Caricyna, udržovati spojení písemné s ostatními tábory zajateckými a vstupovati do armády.

Obě řeči byly jako prudká bouře, která se po dusném dni náhle strhne a vyčistí ovzduší plné tísnivého napětí a nejistoty.

Tak promluvila mužná odvaha — ale ještě se neozvala lidská slabost a opatrnost.

Inteligentní, ale příliš opatrný Brázda uvědomil si, že to, k čemu vyzývali Mareš a Trmal, je revoluce, podle rakouských zákonů velezrada, a že v případě nezdaru bude následovati trest.

Proto vstal a vzkřikl: „To, co tu bylo řečeno, je spalování mostů!“

Mareš zpozoroval na mnohých tvářích uleknutí; strach se ozval. Plamen obětavosti a nadšení byl rázem udušen sprchou sobectví.

Avšak Mareš se nezarazil a odvětil hlasitě, důrazně: „To slovo, příteli Brázdo, nemělo býti řečeno. Je to slabost. Ale řekl-li jsi je, nuže ano: Je to spalování mostů, ale mostů starých, nepotřebných. My si chceme postaviti nové mosty k lepšímu svobodnému životu.“

Co se dalo zachrániti, bylo zachráněno. Shromáždění rozdělilo se na dva tábory. Jeden stál za Marešem a Trmalem — za revolucí, druhý se postavil na stanovisko Brázdovo.

Shromáždění se rozešlo za bouřlivých výkladů, aniž bylo učinilo usnesení.

Tu noc nespal v domě Sarkisova nikdo. Všude se hovořilo polohlasně i nahlas, klidně i prudce.

Mareš vešel do svého pokoje a nežli dal Trmalovi dobrou noc, pravil: „Dnes můžeme býti spokojeni. Vím, že jsme jednali ve smyslu našich mrtvých velikánů.“

A do deníku, jejž si denně svědomitě psal, zaznamenal: „Drahý tatínku, předrahá maminko, má sladká Liduško! Snad tímto krokem uvalím na vás neštěstí. Snad vás budou pro mne pronásledovati a týrati. Vy mi však odpustíte, neboť bych se nemohl k vám vrátiti v obleku rakouského otroka.“

Usnul pozdě, ale spal dobře.

Vědomí vykonané povinnosti je nejměkčí poduškou.

Dosavadní klid z domu Sarkisova se odstěhoval.

Zodpovědnost za to svalována na Mareše.

Druhého dne obešel Mareš všecky domy, v nichž bydleli čeští důstojníci a jednoročáci, a všude promluvil v podobném smyslu. Všude týž výsledek.

Rozštěpení — boj.

Ale počátek byl šťastný. Všude se prohlásila pro revoluci nejméně polovička obyvatelů.

V každém domě byl zvolen malý revoluční výbor. Aktivní důstojníci po zakročení Marešově u velitele města byli shromážděni v jednom domě. Jediný setník Hýbeš z domu Děrevjanského měl zůstati, poněvadž byl rozhodný Čech, ale nezůstal. Sám šel dobrovolně za ostatními.

Dříve než se to stalo, dal si zavolati plukovník Teplý Mareše a Salabu.

Očekával je se setníkem Ramešem. Oba byli velmi vážní a když Mareš se Salabou vkročil do jejich pokojíku, spustil Teplý úředně přísně: „Vaše jednání, pánové, je v rozporu s vojenskými předpisy rakouské armády. Jestliže na váš pokyn jediný muž vstoupí do nepřátelských řad, budou vaše jména oznámena neprodleně domů a proti vašim rodinám bude zakročeno jako proti rodinám velezrádců.“

Salaba se zarděl, oči mu divoce blýskly a byl by vybuchl, kdyby mu byl Mareš nestiskl ruku a neodpověděl kousavě, ale chladně: „Pane plukovníku, děkujeme vám za otcovskou starostlivost, ale dovoluji si vás upozorniti, že jsme dávno plnoletí.“

Otočil se prudce a následován Salabou vyšel ze dveří.

Nyní teprve spadl Marešovi kámen se srdce úplně. Nebylo ničeho, co by mu stálo v cestě.

Bylo třeba pomýšleti na vypravení prvních dobrovolníků z Caricyna do Kijeva, do střediska československé brigády. Už druhý pluk se stavěl!

Čtyřicet mladých důstojníků, dvacet jednoročáků a několik prostých vojáků bylo určeno do první výpravy.

Velitel Razumovskij, domnívaje se, že bude vládou petrohradskou pochválen, chystal slavnostní rozloučení posádky a města s těmito hrdinnými hochy.

Česká dívka, Anička Vorlíčková, sestra českého zahradníka, jenž často u sebe tajně hostil Mareše i jiné zajatce, zhotovila pěkný prapor, jejž dala chlapcům (tak říkala dobrovolníkům) na Dargoře.

O druhé hodině odpolední vyšly skupiny dobrovolníků, doprovázené přáteli, ze všech domů.

Všichni směřovali k náměstí.

Dobrovolníci z domu Sarkisova připiali si ruské a české stuhy. František odmítl tuto ozdobu řka: „K čemu je mi to? Ti, pro které jdu do armády, o tom nevědí, a ti zde (ukázal na Rusy) tomu nerozumějí.“

Mareš obdivoval svého junáka, jak říkal Františkovi. Byl to opravdu samorostlý jinoch. Nemluvný, zdánlivě lhostejný a přece se srdcem hluboko cítícím, zlatým. Večer před odchodem, když se v dvojce zpívaly národní písně a připíjelo na zdraví dobrovolníkům, seděl František s Marešem na své posteli. Najednou se naklonil k Marešovi: „Víš, proč jdu? Proč to dělám?“

Mareš k němu tázavě vzhlédl.

„Protože jsem Slovan, protože jsem Čech, ale nejvíc proto, že jsem Sokol.“

A šli Sokolové vesele, zpívajíce.

Došli na náměstí, kde již stála ruská posádka města, hudba, velitel s důstojnictvem a tisíce lidí.

Bouřlivé „urrá!“ přivítalo dobrovolníky.

Plukovník Razumovskij krátce pozdravil nové spolubojovníky — nové spojence a přál jim vítězství.

Mareš se rozhlédl. Spatřil několik tváří aktivních důstojníků a několik Němců; také Teplého a Rameše poznal. Usmál se. Chystal se, že jim něco provede.

Odpovídaje plukovníkovi, prohlásil, že tito dobrovolníci, kteří jsou hotovi pro svobodu své vlasti a vítězství Spojenců i Ruska obětovati nejen své životy, nýbrž i své rodiny, neznají slova „zpět“. „Kupředu až k vítězství, anebo zemřít“ je jejich heslo. Požádav plukovníka, aby jako nejvyšší vojenský představitel v městě vzal v ochranu tyto hochy bez domova, provolal třikrát sláva spojencům a Rusku.

Všichni přítomní zvedli čapky i klobouky a bouřlivé „urrá“ neslo se vzduchem se zvuky hudby a zpěvu ruské hymny. Mareš se zlomyslně ohlédl po skupině aktivních důstojníků. I oni musili smeknouti a státi v pozoru. Mareš se v duchu smál těmto hrdinům smutné postavy.

Pak šel celý průvod na nádraží.

Caricyn jistě do té chvíle neměl krásnější a dojemnější podívané.

Hudba hrála, dobrovolníci zpívali sokolské písně, lid jásal. Stará matička jakási stojící na chodníku vztáhla třesoucí se ruce a žehnajíc českým junákům znamením kříže, volala třesoucím se hlasem: „Bůh vám žehnej, molodci, a dopřej vám zvítěziti nad vrahem.“

Se všech stran hrnuli se lidé a zasypávali dobrovolníky dary: penězi, tabákem, jídlem. K Františkovi protlačil se starý žebrák a dával mu deset kopějek řka: „Neopovrhněte, vaše blahorodí, dárkem žebrákovým.“ — František podal mu ruku a schoval si drobný peníz na památku.

Před samým nádražím přišla k Marešovi paní s plavovlasým děvčátkem asi pětiletým na rukou, které mu podávalo nádherný tulipán; matka jeho ujala Mareše za ruku a polo plačíc pravila: „Jsem žena chudého kněze, nemám, co bych vám dala. Ale řekněte těm molodcům, že se za ně každého večera budeme modliti, aby jich Bůh ochránil a popřál jim vítězství.“

Vlak přihrčel, hoši vsedli do vagonů, Mareš pronesl několik slov na rozloučenou, objal vřele Františka, a první revolucionáři českoslovenští opustili Caricyn.

Na zpáteční cestě připojil se Mareš úmyslně ke skupině aktivních důstojníků a řekl výsměšně. „Tak, pánové! Jste také velezrádci. Smekali jste a stáli jste v pozoru při ruské hymně.“

Oslovení neodpověděli, ale v nejbližší ulici zahnuli nalevo, aby se zbavili nepříjemné společnosti Marešovy.

Neměli však pokoje. Obávajíce se, že by je někdo moh udati pro účast na velezrádné slavnosti, nemohli toho večera usnouti. Dlouho do noci sestavovali obhajovací list, v němž jeden druhému čestným slovem dosvědčovali, že se slavnosti účastnili jen proto, aby mohli podati rakouské vládě zprávu o všem, co se tam dělo.

Plukovník Razumovskij podal ke štábu do Petrohradu obšírné vylíčení o tom, jak slavně vyprovodil české dobrovolníky, doufaje, že bude za to vyznamenán. Avšak pánové v Petrohradě, kteří na papíře dali svolení k utvoření československé armády, aby vyhověli nátlaku Spojenců i československých organisací v Rusku, nechtěli dopustiti, aby tato armáda vznikla, neboť by se tím Rusko prohlásilo pro rozbití Rakouska, což bylo proti vůli všemocných kruhů soustředěných okolo carevny, která vyjednávala s Vilémem o potupný mír, jímž by bylo Němcům umožněno vrhnouti všecky síly s ruské fronty proti Francii a zdrtiti ji dříve, než by Anglie mohla postaviti větší armádu.

Proto byl Razumovskij pokárán, výprava caricynských dobrovolníků zastavena v Samaře a všichni ti nadšení junáci uvrženi do zajateckého tábora německo-maďarského, v němž po tři měsíce byli týráni nesvědomitým ruským velitelem i zajatými Němci a Maďary.

Trpěli nesmírně. Místo mezi bratry na bojiště přišli do společnosti surových nepřátel, kteří se jim vysmívali, kteří je okrádali při jídle a vyhrožovali jim nejsurovějším způsobem.

Konečně se jim podařilo poslati zprávu Marešovi. Mareš byl zoufalý. Psal Svazu do Kijeva, redakci Čechoslováka do Petrohradu, ba i štábu ruskému, ale marně.

Čas míjel — bylo nutno vypraviti další dobrovolníky, ale nebylo možno učiniti to dříve, dokud nebude jistota, že dojdou bez překážky cíle. Ti, kdo brojili proti celému podnikání Marešovu, byli na koni. Bez ostychu snižovali velký čin odšedších dobrovolníků, vysmívajíce se jim.

V nejtěžší chvíli přišli dva srbští důstojníci z Oděsy, kde srbský štáb tvořil jihoslovanskou dobrovolnou armádu z chorvatských, slovinských a srbských zajatců z rakouská armády v Rusku.

Oba důstojníci byli Češi, z nichž jeden přijel z ostrova Korfu, kde se armáda srbská po strašném ústupu nehostinnou Albanií zotavovala. Přešel k Srbům tam na Balkáně, nabídl jim hned své služby, prošel všemi boji a neopustil srbských bratří ani v hodině neštěstí. Druhý byl z českých zajatců v Rusku, který se přihlásil za Jihoslovana, jen aby mohl jíti do boje proti Rakousku.

Mareš jim sdělil, co se stalo, načež se oba odebrali do Samary a dobrovolníky vysvobodili, prokázavše se listinami srbské vlády, proti níž si carevnini podlí dvořané netroufali vystoupiti, a vzali všecky do Oděsy.

Další výpravy dobrovolníků z Caricyna šly pak všecky přímo do Oděsy, aby se vyhnuly trpkému pronásledování.

Mareš viděl, že jeho dílo je dovršeno. Pro další práci vybral Trmalovi výborného důstojníka z domu Bočkareva, Líznera, a chystal se také k odchodu.

Rozloučil se se všemi přáteli tiše, bez hluku, prodal nebo rozdal vše, čeho nepotřeboval, shodil nenáviděnou rakouskou uniformu, v níž nechtěl jeti jako svobodný voják a oblékl občanský šat.

Zašel i k starému Ivanu Vitaličovi, znamenitému písmákovi, který bydlel na dvorku domu Děrevjanského, kam se přestěhoval Mareš, aby svou přítomností nedráždil četné svoje odpůrce v domě Sarkisově.

Ivan Vitalič byl v malém pokojíku, kde spravoval všecky možné nástroje, nejvíce strunné; u kratší stěny byla skříň se skleněnými dveřmi, v níž byly starcovy poklady: stereoskopické kukátko se spoustou obrázků z celého světa, k nimž Ivan Vitalič v neděli večer sedával, aby cestoval po Evropě, Americe, Indii. Říkával: „Za peníze možno se podívati daleko, ale jen jednou. A tu za menší peníz mohu si zajíti, kam chci a kolikrát chci.“ Ve skříni byla také vzácná alba všech uměleckých galerií a museí evropských: moskevská tretjakovská galerie, Vatikán, drážďanská i mnichovská obrazárna, Louvre.

Pod oknem pokojíku na dvorku byl malý skleník, v němž Ivan Vitalič měl mnoho vzácných druhů květin, jež za drahé peníze kupoval, ale nikdy neprodával. Tomu, koho měl rád, dával na památku.

Také Marešovi v den jeho odchodu dal dva pěkné kvítky — bílý a červený a otevřel na jeho počest láhev nejlepšího vína, jež sám si dělal z rozinek.

A plakal stařec jako dítě. Potom však podal ruku Marešovi: „No jděte, Miroslav Vjačeslavovič,“ tak nazýval Mareše po ruském způsobu jeho křestním jménem a jménem otcovým, „jděte a doneste domů svobodu — rodičům, nevěstě i těm dětem svým ve škole.“

Mareš objal a vřele políbil starce — a odešel provázen dvěma přáteli: Trmalem a Salabou. Salaba šel s ním. „Co bych tu dělal bez tebe,“ zabručel, když mu Mareš řekl, že odjíždí; šel do kanceláře, ohlásil, že půjde také, a plukovník ho rád pustil, neboť myslil, že odchodem obou čilých pracovníků přestane to nepříjemné kvašení mezi zajatci.

Nepřestalo ovšem, ale rostlo, až zachvátilo všecky — i ty, kdož stáli s počátku proti hnutí. Krev není voda — a česká krev se nedá spoutati, je-li srdce jen poněkud živé. Chce prouditi svobodně, a nemůže-li, je hotova vylíti se i otevřenými ranami, aby svým plamenem rozrušila staleté okovy.