ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Události válečné střídaly se ráz na ráz. Mareš nedověděl se sice ničeho o tom, co se dálo na jiných bojištích. Neslyšeli ničeho o porážce Rakouska v Srbsku, o tom zběsilém, šíleném útěku přes Dunaj, ničeho nevěděli o velkém vítězství Rusů u Lvova, ani slovíčko k nim nedolétlo o rozhodné porážce německé na Marně, kteřážto bitva rozhodla o výsledku celé dlouholeté války, neboť zmátla Němcům rozpočty, přinutivši je k dlouhé únavné válce zákopové a zabránivši jim vrhnouti velké síly vojska na frontu východní — do Ruska a do Haliče.

Viděli však jasně, že se děje cosi podivného.

Celý týden byl smýkán Marešův pluk podél fronty na levém křidle lublinského bojiště, mezi městečkem Opole a Chodelem.

Hned byli v záloze, vydáni často na pospas řídkému, ale dobře mířenému ohni dělostřeleckému, hned hnali útokem na část fronty, aby ji po značných ztrátách zase opustili, hned chodili za frontou bez cíle sem a tam, jak to žádali zmatené rozkazy velitelů.

Konečně nastoupen zpáteční pochod. Proč, dobře se nevědělo. Jen tu a tam proskočila zpráva, že u Lvova to jaksi dobře nedopadlo a že na zimu jako operační čára vyhlédnuty Karpaty.

Na zimu? Tak tedy nebudou do vánoc doma? To byla hrozná, trapná otázka, ale nebylo pomoci.

Domobranecká brigáda tvořila levé křídlo armády, ustupující po pravém břehu Visly na jih k Sandoměři.

Marešův pluk ustupoval od Josefova v bitevní formaci. Přešli lesíky i písčitými poli a dostali se na mírné návrší u vesnice Podczysle, kde se za poledne rozložili táborem v otevřeném poli.

Vojáci se rozběhli za drůbeží, jiní běželi pro brambory a za nedlouho se vařilo a peklo u každého oddílu.

Jiní leželi dřímajíce při pyramidách pušek.

Louskáček s důstojníky stál na cestě.

Mareš díval se kukátkem do kraje.

Náhle spatřil na pokraji lesa, který ležel asi tři kilometry před nimi, sloup prachu; za chvíli napravo od něho druhý, pak za nimi uprostřed třetí.

Sloupy prachu se pohybovaly směrem k Podczyslům.

Mareš se nezdržel: „Pane plukovníku, Rusové jsou nám v patách.“

Při tom ukazoval směrem k lesíku.

Louskáček pohrdlivě máchl rukou: „To jsou naši.“

Sotva to dořekl, zaduněla rána, za ní hned druhá, třetí, čtvrtá a již tu byly šrapnely vyjíce a hučíce vzduchem.

Do vojska jako když vichr zaduje.

Šrapnely, vystřelené patrně ve spěchu, přeletěly zmatené lidské mraveniště.

Pyramidy pušek byly okamžitě rozebrány, jídlo opuštěno a všecko se řítilo v divokém zmateném úprku po svahu, sklánějícím se do úvalu za vesnicí.

Důstojníci křičeli, shánějíce a pořádajíce své oddíly, mužstvo neslyšelo.

Louskáček zmizel, nikdo nevěděl kam.

Jen druhý prapor, který se byl před několika dny zase připojil k pluku, zachoval jakýs takýs pořádek a nový jeho komandant, starý major Wurm, sám vedl dvě setniny proti Rusům, postupuje s pravé strany hlubokým úvozem.

Dělostřelectvo brigády odpovídalo energicky a zarazilo postupující Rusy.

Konečně se zmatek utišil.

Byl div, že nebyly větší ztráty. Rusové tentokráte nestříleli dobře.

Rozvinula se pravidelná bitka, jíž se účastnil i třetí prapor.

Byl to vlastně jen prudký nástup proti slabšímu nepříteli.

Mareš ani Rusů neviděl. Byl nesen nespořádanou vlnou na levém křídle kupředu. Pamatoval se později jen na to, jak u jeho nohou kdosi zasténal: „Pane poručíku!“ V kaluži krve ležel tu četař Krtička od Marešova oddílu se strašnou ranou v zádech, způsobenou velkým úlomkem šrapnelového obalu.

Rychle mu dal napíti trochu studené černé kávy a dal ho donésti v nosítkách zřízených ze stanového plátna na obvaziště; Krtička však zemřel dříve, než ho tam donesli.

K večeru boj ztichl, nařízen ústup a po krátkém odpočinku vydali se na další pochod k jihu. Ustupovali stále. Druhého dne stal se Mareš velitelem své setniny, když dosavadní komandant nadporučík Fišer byl onemocněl. Mareš nebyl nadšen touto změnou, ale, jak už byl zvyklý, ujal se práce celou silou. Nejvíce jej těšilo, že mohl jezditi na koni. Byl to dobrý hnědáček, který velmi lehce běhal, ač měl dosti úzká prsa. Bůh ví, proč ho vojáci nazvali posměšně aeroplán. Mareš ho měl rád z celé duše.

Přišli k Sanu, kde se o týden později rozvinul strašný boj. Přešli řeku, přešli i Vislok, Dunajec a Vislu. Znovu to šlo po levém břehu, ale ne už na jih, nýbrž na sever. Byl nařízen nový nástup.

Brigáda měla střežiti Vislu. Pomalu to šlo po proudu řeky. Co chvíle dostali rozkaz zastaviti a zříditi přední stráže.

Konečně přišli do Dembna. Devátá a půl desáté setniny šly na přední stráže, jedenáctá a zbytek desáté zůstaly v záloze, kdežto dvanáctá dostala samostatný úkol v dědině ležící na sever odtud.

Do večera bylo ticho. Večer přišla pošta. Mareš seděl v malé chatrči s poručíkem Kratochvílem, praporčíkem Friedlem a praporním lékařem doktorem Ebertem. Tito dva byli Němci, ale nebyli zlí. Vyprávěli si všichni nejrůznější věci. Doktor o rodině, o tom, jak si postaví k stáru domek, Kratochvíl o ženě, kterou zbožňoval, i o malé dcerušce Lidušce. Friedel mlčel, neboť byl zasnouben a zasnoubení nemluvívají často o svojich nevěstách.

Náhle přišel poddůstojník konající službu a donesl několik dopisů a balík. Pro Mareše dva dopisy, pro Kratochvíla balík. To byl šum!

Mareš četl s láskou dopis matčin a nevěstin. Zapomněl docela, že je v poli, že dnes nebo zítra může kule učiniti konec jeho životu. A Kratochvíl vyskočil až k nízkému stropu, když uviděl obsah zásilky a vespod, pod čokoládou, tabákem, salámem a teplou vestou vlněnou dopis ženin s nemotornými tahy ručky Liduščiny, kterou asi matka vedla, aby napsala: „Pac a pusu od Lidušky.“

Po první radosti však přišel zase smutek, vědomí nejistoty, obav. Doktor Ebert prohodil ostře: „Tak k čemu ty dopisy jsou. Člověk se marně rozčilí a rozesmutní. Nejlépe je píti čaj a nemysleti na nic.“ Friedel mlčel.

Druhý den míjel klidně. Jen dopoledne několik ran přerušilo hluboké ticho. To bylo ruské dělostřelectvo umístěné kdesi tam — naproti Dembnu za nevysokými vrchy pravého břehu Visly.

Za to po obědě přišla poplašná zpráva, že Rusové přecházejí Vislu a že je třeba sesíliti přední stráže.

„Tak jsem měl přece pravdu, když jsem říkal, že slyším strojní pušku,“ prohodil Kratochvíl.

Major Wierzbowski nařídil, aby zbytek praporu vstoupil do okopu, rozkládajícího se na svahu výšiny nad vesnicí. Odtud však nebylo ničeho viděti a proto dal major rozkaz Marešovi, aby se svou setninou i s polovičkou desáté postoupil až na břeh Visly a ve spojení s předními strážemi Rusy zahnal.

Mareš uposlechl nerad. Již při východu z okopu ztratil poručíka Valáška od deváté setniny, jehož kule šrapnelová zasáhla do nohy. Později zemřel otravou krve způsobenou nečistotou, jež vnikla do rány. Sotva vystoupili na planinu, zahřměla děla s druhé strany, ale netrefila. Doběhli k rákosí na břehu slepého ramene Visly. Mareš zbledl. Věděl, že tmavě zelená čára rákosí je z dálky viditelná a že sem jistě padne nejbližší série šrapnelů. Proto obrátil se rychle k malému dřevěnému mostíku, vedoucímu přes slepé rameno a zvolal: „Za mnou.“ Všichni se vrhli za ním a skrčeni běželi naznačeným směrem. Jen někteří, myslíce, že jsou za rákosím dobře skryti, zůstali na místě; ale již to v dáli zahřmělo a naříkající náboje prorážely vzduch. Třesk! Dva z nich roztrhly se právě nad ukrývajícími se ubožáky a Marešovi tuhla krev v žilách, když zaslechl hrůzný výkřik některého ze zasažených.

Z desíti či jedenácti lidí tři byli zabiti na místě a pět raněno.

Když běžel Mareš s několika vojáky přes most, zahučely mu granáty téměř u samého ucha a padnuvše do vody vybuchly zvedajíce sloup vody a bahna.

Přeběhli šťastně. Za ním přiletěl Friedel všecek zděšen. Sotva mluvil uleknutím a hrůzou. Když přešel most, srazil vybuchnuvší granát dva vojáky po jeho boku, jemu neublíživ.

Ale rána a uleknutí byly tak silné, že nervy Friedlovy byly zničeny. Propukal v pláč, těžce mluvil a musil býti poslán do nemocnice. „Otřes nervů,“ pravil doktor při prohlídce.

Nebylo času zastaviti se. Marešovi bylo již divné, že nikoho nevidí, ba že neslyší vůbec ani střelby z pušek.

Konečně spatřili Vislu, ale ani na řece ani na břehu nebylo živé duše. Přední stráže byly uprchly a Mareš v rozpacích začal chápati. — „Planý poplach,“ zašeptal pro sebe. Poslal stráže kupředu i dozadu. Zpředu dostal zprávy, že o Rusech není nikde památky, ze zadu hlásila hlídka, že celá devátá sedí ve vesnici M. Poručík prý se dušoval, že prapor Rusů přešel Vislu. Nedovedl však pověděti kde ani kdy. Mareš zuřil. Pro strach a ztřeštěnost jednoho člověka zahynulo a bylo poraněno několik jeho lidí.

Co dělat? Dočkat večera, rozestaviti znovu přední stráže a pak zpět. Vzkázal k deváté setnině, aby přišla sem. Hned! Ať přejdou onen ďábelský most, do něhož pouze náhodou netrefila žádná z ruských koulí.

Než přišli, zadíval se Mareš k obrysům vysokých břehů na druhé straně. Bylo po západě slunce. Celý vzduch byl podivuhodně čistý. Lehounký odlesk růžového světla vznášel se nad ostrou linií vrchů.

Marešovi bylo nesmírně smutno. Proč tu je? Proč to všechno? Proč padli dnes ti ubozí? Proč tekla ta krev?

Hleděl na ostře vyznačený okraj protilehlých vrchů a najednou se mu zdálo, že tam za vrchy vidí ohromnou hlavu, jež se stávala jasnější, až v ní poznával určitě nesmírnou hlavu ruského vojáka v čerkeské huňaté čapce a s ústy roztaženými k širokému smíchu.

Mareš upíral udivené oči k podivnému zjevu. Viděl vše velmi jasně, i bílé blýskající se zuby Rusovy. Byla to hrozná podívaná.

Za chvíli však vše zmizelo a zůstal tu jen Mareš s podivnými myšlenkami v hlavě.

Co znamenalo toto zjevení? Byla to předpověď konce války a ten smích znamením vítězství Rusů?

Dosud se Marešovi ani nezdálo, že by Rusové mohli vyhráti, třeba to Kratochvíl rád tvrdíval.

A hle, slova Kratochvílova oživla v Marešově srdci a on je slyšel zcela jasně a viděl Kratochvíla, jak sedí s rukama sepiatýma mezi koleny, s hlavou skloněnou v zamyšlení, říkaje:

„Rusové jsou lépe připraveni, než si Němci myslí. Uvidíš, že Němci prohrají.“

A právě tak živě vzpomněl si na korespondenční lístek, poslaný mu jeho přítelem, přednostou stanice v J. Lístek unikl censuře vojenské jen čirou náhodou a Mareš se zachvěl strachem o svého staršího přítele, jenž mu psal otevřeně: „Jde o ohromný zápas plemene slovanského s německým. Slované a my s nimi zvítězíme. Není pochyby, kde je naše místo.“

Tyto dojmy prolétly mu hlavou jako blesky a padly mu na duši jako těžký kámen.

„Opravdu,“ pomyslil si, „k čemu tu jsem? Vždyť stojím proti bratřím — proti Rusům! Jsem ničema a zbabělec.“ Bylo mu do pláče.

Šero padlo již na celý kraj. Došla devátá setnina, s jejímiž důstojníky se Mareš prudce střetl pro jejich lehkomyslnost.

Stráže byly znovu postaveny a Mareš dal rozkaz ke zpátečnímu pochodu. Po chvíli vrazili na neznámý oddíl asi sta mužů, ležících v příkopě při cestě.

Mareš se chtěl ptáti, kdo jsou, když náhle před ním vyskočil dlouhý voják, volaje: „Pane učiteli!“ Poznal pernikáře Rumla z J., starého mládence, jenž chodíval k Mynaříkovům hrát si s dětmi. Radostně bolestné shledání. Od něho se dověděl, že jsou doma všichni zdrávi i že Mynařík byl lehce raněn do ruky. „Ale nyní je asi již zase na frontě,“ dodal Ruml, jenž sám se octl zde s částí pochodové setniny, poslané na pomoc do Dembna, neboť major Wierzbowski, nakažen strachem a obávaje se přesily Rusů, zapálil hranici, jež tu stála připravena pro případ náhlého velkého nebezpečí.

A tato pochodová setnina, jež nikdy v boji nebyla, vedená důstojníky nezkušenými, dostala se do ohně, právě když kráčela po planině nad Dembnem. Dobře mířená palba ruských děl s druhé strany rozmetla ustrašené nováčky, kteří se rozběhli po strništích a oranicích jako zajíci, zanechávajíce za sebou mrtvé a raněné druhy.

Mareš kráčel v čele svých lidí nazpět do vsi. Stodola velkého dvora, plná obilí a zapálená ruským granátem planula hrozivě do temna noci. Marešovi bylo smutno v duši a hlava jeho byla těžká novými myšlenkami, které dříve sice už občas probleskovaly jeho vědomím, ale zase zanikaly, kdežto dnes povstaly jako ohnivé výkřiky a bičovaly jeho srdce.

Jak je to možné, že on — učitel a Sokol — šel tak slepě do pole, do války, která, jak dnes tak jasně viděl, byla namířena proti Slovanům, proti Rusku a Srbsku, která měla dáti vítězství Němcům a Maďarům, aby tím snáze mohli zotročiti a vyhubiti jeho národ — Čechy i Slováky. A on — Mareš — dosud sloužil těm tyranům nenasytným, pomáhal bez odporu kouti pouta svým bratřím slovanským i vlastnímu národu.

„Jako berani — jako berani —“ opakoval si polohlasně a hlava mu třeštila, srdce se svíralo krutou, zoufalou lítostí.

Od té chvíle hleděl na všecko jiným zrakem. Nenáviděl Louskáčka ještě více, nenáviděl ty německé důstojníky pluku, kteří o Rusech a o Srbech mluvili s opovržením a v jejichž úsměvech, když rozmlouvali s Marešem — Čechem, viděl nyní výsměch, který mu pravil zcela jasně: „Teď vás Čecháčky potřebujeme, abyste se s námi bili za nás, ale potom — počkejte.“ Nenáviděl i Wierzbowského jako Poláka, který tak věrně a horlivě sloužil císaři, začínal nenáviděti sám sebe.

Tyto myšlenky ho neopouštěly ani ve dne a v noci vtělovaly se v hrozné sny. Zdálo se mu, že jeho otec na něho hledí cize, jindy viděl matku plačící, jindy svoji nevěstu, jak se od něho odvrací. Vídal v polosnu i ty drobné tvářičky dětské, jak na něho udiveně hledí z lavic, jako by se ptaly: „Také vy, pane učiteli, jdete vraždit Rusy a pomáhati Prušákům?“ Na tělocvičnu, na cvičící bratry Sokoly nesměl ani vzpomenouti. Ta myšlenka pálila nejvíce. Vídával často rudý nápis na bílé půdě, známý z tělocvičny: „Přeskoč, přelom, nepodlez.“ A on podlézal tyranům a mučitelům národa už dva měsíce! „Něco se musí stát,“ říkával si smutně, ale nevěděl, co.

Přišly drobné boje na Visle, pak nový ústup a bitva u Opatova, v níž rakouský střed byl prolomen a pravé křídlo armády při Visle, před samým pěkným městem Sandoměří, dostalo rozkaz k útoku, aby tak Rusy zadrželo a přimělo k přesunutí sil.

Bylo právě o Dušičkách.

Marešova setnina byla v zákopech severně od Sandoměře, když přišel rozkaz k útoku.

Než k němu došlo, měl Mareš s poručíkem Kratochvílem tuto rozmluvu: „Jak dlouho tu vydržíme?“ „Až budeme biti,“ odpověděl Kratochvíl. — „Já bych odešel hned,“ pokračoval Mareš. — „Kam?“ — „Třeba k Rusům.“ — Kratochvíl se zadíval překvapeně do tváře Marešovy, jež byla nesmírně vážná. Chvilku zavládlo ticho. Kratochvíl náhle chytil Mareše za ruku a vyrazil tlumeně, ale určitě: „Půjdu s tebou.“ — „Dobrá,“ odtušil Mareš ještě tišeji. „Při útoku, který bude co nevidět, budeš se mne držet se svou četou, v níž je nejvíce Čechů. Řekni českým poddůstojníkům, aby byli připraveni k přechodu k Rusům. Ať to sdělí spolehlivým českým lidem, ale až při postupu. Kdo se nám postaví na odpor, toho skolíme.“

„Dobrá,“ pravil Kratochvíl. „Jakmile se nám podaří dostati se blízko k Rusům, zvedneme bílé šátky, zahodíme zbraně a přeběhneme. A před tím budeme střílet do vzduchu.“

Podali si ruce a rozešli se.

Mareš pocítil náhlé ulehčení.

Povel k útoku přišel. „Kratochvíl měl dost času na oznámení plánu,“ pomyslil si Mareš a usmál se. Všechen smutek, všechna hořkost zmizely, jakoby větrem odvanuty. Bylo mu tak lehko, jako před závody župními, kdy věděl, že jeho četa musí zvítěziti.

Vyskočili ze zákopu a hnali se písčitým svahem dolů. Rusové téměř nestříleli. Byli buď překvapeni, a nebo vůbec neviděli.

Z úzkého údolí v sraženém šiku běželi úvozem vzhůru, kde se rozvinuli k útoku vpravo. Chvíli postáli, oddechli. Na pravo od Marešovy setniny byla dvanáctá, ale dosti daleko. Druhé setniny praporu byly přinuceny obrátiti se k vesnici nalevo, odkud zapraskala strojní puška.

Mareš by byl zavýskl radostí. Všecko šlo dobře. Obrátil se a jeho zraky setkaly se s planoucíma očima Kratochvílovými. Porozuměli si.

Mareš vyhlédl ven a viděl, že jsou od ruských zákopů vzdáleni jen asi na dvě stě kroků. Mezi nimi a Rusy byla ještě úžlabina, kam mohli doběhnouti bez velkých ztrát; odtud pak bude možno provésti odvážný plán.

Bylo pět hodin odpoledne.

Od vesnice, na kterou útočila devátá a desátá setnina, bylo slyšeti živou střelbu. Některé kule přeletovaly až sem.

„Kupředu!“ zvolal Mareš a vyřítil se z úvozu na širé pole.

Z ruského zákopu zapraskaly rány pušek, kulky žalostně hvízdajíce přeletěly nad hlavami. Kdosi vzkřikl. Mareš jako šílený hnal se k úžlabince, Kratochvíl s hrstkou svých lidí za ním. Větší část setniny zůstale v úvoze, patrně odstrašena blízkostí Rusů.

Šťastně doběhli a padli bez dechu do mělké dolinky, která je však dostatečně kryla před ruskou palbou.

Soumrak klesal k zemi a Marešovi bylo do smíchu.

Náhle kdosi přiběhl odzadu s rozkazem: „Ustoupit do Sandoměře.“

Byl to německý poddůstojník.

Mareš ztrnul a zbledl.

Teď, před samým cílem má jít nazpět?

„Nepůjdu!“ odvětil drsně a cize se usmál.

„Je to rozkaz! Major poručil!“

„Nepůjdu!“ odvětil ještě rozhodněji Mareš.

Poddůstojník na něho upřeně pohlédl a řekl: „Budu to hlásiti majorovi.“

„Jděte, ale hned, nebo vás zastřelím jako psa a majora s vámi,“ zablábolil Mareš, nevěda ani, co mluví.

Poddůstojník se obrátil a letěl skrčen zpět.

„Teď!“ řekl Mareš ke Kratochvílovi.

Vytáhl bílý šátek, zahodil šavli a revolver a mávaje šátkem vysoko ve vzduchu vzkřikl: „Češi za mnou! K Rusům.“

Nečekaje, půjde-li kdo za ním nebo ne, křičel jako šílený, co si zapamatoval z několika ruských hodin: „Russkije bratia! My Slavjani! Čechi.“

Byl to šíleně odvážný kousek.

Kratochvíl byl po jeho boku, mával také bílým šátkem a ještě asi patnáct nebo dvacet vojáků hnalo se jako o závod s nimi k ruským zákopům, mávajíce šátky.

Rusové hned nerozuměli a několik výstřelů padlo z jejich strany. Desátník Vodička padl právě před Marešem, který se k němu sehnul. Byl těžce raněn do života. „Jděte beze mne… Pospěšte,“ zastenal, a Mareš vyskočil.

Vtom zahučely výstřely ze zadu. Byli zpozorováni. Němci začali střílet do nich.

Kratochvíl se právě otočil po Marešovi a volal: „Honem! Pojď!“ Ale hlas jeho se náhle přerval jako přetržená struna, chytil se za hrdlo a padl. Rakouská kule mu projela krkem a roztříštila obratlovec. Byl mrtev okamžitě.

Mareš zařval bolestí, ale neměl času skočiti k nebohému příteli.

Ještě dva tři skoky a vřítil se do zákopu, kde ho hned obstoupili Rusové.

V hlavě mu hučelo, v očích měl mžitky a slzy mu stékaly po tvářích.

„Kratochvíl padl, Kratochvíl padl,“ opakoval smutně a klesal slabostí a rozčilením k zemi.

Mimo něho doběhlo ještě deset vojáků. Ostatní zůstali před zákopem, zpečetivše svou lásku k národu krví.

Rusové obstoupili podivné vojáky, kteří před očima svých spolubojovníků přeběhli k nepříteli. Podávali Marešovi čaje a vyptávali se ho. Mareš odpovídal nesrozumitelně. Náhle si vzpomněl a ukazuje prstem ven do pole, pravil: „Ranění, ranění! Spaste je!“ Rusové porozuměli.

Když se setmělo, vyšli ven hledati raněné. Našli jen dva: svobodníka Hájka a pěšáka Votrubu. Ostatní byli mrtví.

Když je donesli do zákopu, vrhl se Mareš k nim a volal: „Odpusťte, bratří, to jsem vám udělal já, ale musil jsem.“

Dobrák Votruba, havíř s tváří plnou černých drobných skvrn pod kůží, stopami to střelného prachu, jehož výbuch v dolech ho kdysi byl ožehl, usmál se a sahaje na raněnou nohu, řekl: „To nic není, pane poručíku. Když ji uříznou, zůstane mi ještě jedna.“

Mareš ho vřele políbil.

S Hájkem bylo hůře. Měl prostřelená prsa, těžce dýchal, ale přece ze sebe vyrazil: „Byla by to ostuda zůstat tam,“ a ukazoval směrem k rakouským zákopům.

Mareš ho láskyplně hladil, utíraje mu studený pot s čela.

Prosil o čaj pro raněné, jež pečlivě přikryl a ošetřoval celou noc.

Než se rozednilo, vedli jeho i ostatní zdravé druhy k štábu pluku, aby je vyslechli.

Rozloučili se s raněnými a šli, provázeni jen jedním vousáčem-strážcem.

Vysoký, širokoramenný plukovník je přijal velmi přátelsky.

Vyptával se jich na položení rakouského vojska, na jeho síly.

Pověděli vše. Plukovník se spokojeně usmíval.

„Vidím, že jste Čechové, i kdybyste to neřekli. Děkuji vám,“ a podal jim ruku. Všem. Marešovi i vojákům.

Pohostil je čajem a cigaretami a propustil je.

Mareš se zastavil.

„Čeho si přejete?“ tázal se ho plukovník.

„Chceme do armády.“

„Do které?“

„Do vaší, do ruské.“

„Cha-cha — to nejde, holoubkové, tak lehce! Nemůžeme vzíti do armády zběhy. Jste zajatci a půjdete do zajetí.“

Marešovi jako když nůž do srdce vrazí. Nerozuměl všemu, co plukovník řekl, ale hlavní slova přece jen pochopil.

Jak se mu to zdálo být lehké včera odpoledne. Přejdou, dostanou ruskou uniformu a půjdou proti Rakousku a Německu.

A teď? Zajatci! Lidé bez práva! Zajatci jako jiní, kteří musili býti přemoženi. Ale oni! Dobrovolně šli, Kratochvíl a jiní při tom padli — a zajatci!

Nevěděl, jak se dostal na cestu, nevzpamatoval se až v blízké vsi, kde Rusové shromažďovali zajatce, aby je pak dopravili do Ruska.