ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Bylo už k večeru, když major Štefánik, americký Slovák Košek, Mareš a prostý francouzský voják Boucher obsadili dvě oddělení zvláštního vlaku, který za chvíli měl vyjeti z Petrohradu na sever k pobřeží Ledového moře. Všichni pracovníci českoslovenští z Petrohradu doprovázeli Milana, jak někteří z nich důvěrně nazývali Štefánika.

Vzali s sebou mnoho potravin, neboť prozíravý Štefánik již věděl, že cesta bude trvati dlouho a že nebude možno dostati ničeho k jídlu.

Po páté hodině se vlak hnul a za krátko ležel již Petrohrad za nimi.

Jeli dlouho. Dráha, zvaná podle pobřeží murmanská, byla postavena teprve minulou zimu a to velmi nedokonale. Podklad byl měkký, často bahnitý, tak že vlak musil jeti místy velmi pomalu, aby se nevyšinul. I tu byl patrný úmysl, aby jediná dráha, spojující Rusko se spojenci, nemohla rychle dovážeti válečný materiál, jehož bylo v Rusku tak třeba.

Již druhého dne k večeru dostali se do sněžných, málo obydlených plání a železná dráha přiblížila se ku pobřeží Bílého moře.

V jednotlivých stanicích shromažďovali se pracující zde a hlídající ruští vojáci, k nimž promlouval poslanec ruské dumy, jedoucí týmž vlakem, o významu revoluce a nutnosti bojovati do konce. Vojáci poslouchali pozorně, pokyvovali hlavami, pochválili a Mareš měl radost. Nepomyslil, že za čas přijdou jiní lidé, budou zase hovořiti, budou mluviti proti válce a že zase budou míti úspěch.

Znamenitý ruský spisovatel Čechov napsal v dramatu „Višňový sad“ táto slova o smutném stavu ruského národa: „Nutno napřed vykoupiti naši minulost a vykoupiti ji možno pouze utrpením, pouze neobyčejnou, nepřetržitou prací.“

Mareš si tato smutná slova zapsal, ale nepřipadlo mu, že by mohla býti pravdivá, že opravdu ruský národ bude strašně trpěti a že bude musiti velmi těžce pracovati, aby dosáhl skutečné svobody, pro niž ještě nevyrostl.

I zde v této osamocené krajině byly patrny stopy zločinné činnosti smetené carské vlády. V Kandalakše, malém městečku při Bílém moři, kam si někteří cestující při delší zastávce zašli, spatřil Mareš ohromné stohy narovnaných plných pytlů, hlídaných vojákem.

Na otázku, co v těch pytlích je, dověděl se, že je tam obilí.

Pro koho, nikdo nevěděl. Bylo sem dovezeno z Archangelska a zde necháno pod širým nebem, ač ho tu nikdo nepotřeboval, kdežto v Petrohradě, několik set kilometrů odtud, lidé neměli dostatek chleba.

Byly to neveselé dojmy, k nimž přistupovala i choroba Štefánika, trpícího velmi vnitřními bolestmi, následky to bývalé nemoci žaludku i pádu v Albanii. Byl proto zasmušilý, ač byl velmi statečný. Nemohl jísti a toužil po čerstvém mléku.

Právě vlak stál a Mareš vydal se na cestu za mlékem. Asi kilometr odtud byl oddíl vojáků, kteří měli i svoje malé hospodářství. Jakou radost měl Mareš, když od nich dostal láhev dobrého mléka. Štefánik byl šťasten a stále hladil ruku Marešovu. Když se posilnil, uchopil malý skládací stolek a chtěl jej zvednouti. Ale jeho síly byly vyčerpány. Smutně pohlédl na Mareše a řekl: „Jdu dolů po vodě. Ztrácím sílu a to mne sráží.“

Po osmidenní zdlouhavé jízdě přijeli konečně do Romanova, nového to přístavu při hlubokém zálivu, který nezamrzá, neboť pobřeží je tam omýváno teplým proudem golfským.

Byla to jen skupina dřevěných domků, v nichž bydleli úředníci přístavní, vojáci a dělníci. Okolí bylo pusté, ale poloha přístavu při zálivu dosti prostranném i hlubokém, obklopeném vysokými vrchy, dávala tušiti budoucí rozkvět života v těchto místech.

Čím mohlo býti Rusko, kdyby se bylo obrátilo již dávno sem, namístě aby hledalo východ z Baltického a Černého moře! Avšak ani to nebylo v zájmu Německa, jež potřebovalo Ruska slabého hospodářsky, aby si je podmanilo i politicky.

A tu náhle napadlo Marešovi, že Rusko je opravdu jako náhle rozkvetlý višňový sad, jehož květy mohou dáti bohaté ovoce, ale mohou býti také zničeny mrazem nebo bouří.

Byli zavezeni na lodě kotvící v přístavě. Štefánik na „Carja“, Mareš s Koškem na „Carici“.

Nadešlo dlouhé čekání na odchod nevelké anglické obchodní lodi „Umtali“, jež měla v nejbližších dnech odjeti.

Čas tráven četbou, hrou, přejížděním po malých vlečných parnících s „Carice“ na „Carja“ a nazpět, hovory o situaci, pozorováním tuleňů a racků. Dostavilo se i rozechvění vyvolané zprávou, že před zálivem byla potopena anglická loď německou ponorkou.

Světla všech lodí ihned zhasnuta a anglický torpédolovec, kotvící v přístavě s dvěma jinými válečnými koráby, vyjel na obhlídku.

Zůstalo však při poplachu. Německé ponorky se neukazovaly.

Přišla zpráva i z Petrohradu o tom, že Spojené státy americké prvé uznaly nový stav věcí v Rusku a 3. dubna zachycena depeše bezdrátové telegrafie, že president Wilson prohlásil válečný stav mezi Spojenými státy severoamerickými a Německem pro potopení americké ozbrojené lodi.

Proti Rakousku, Německu, Bulharsku, Turecku stálo již jedenáct států, z nichž šest velmocí: Anglie, Francie, Rusko, Itálie, Japonsko, Amerika.

Mareš zajásal. Správně odhadoval, že Němci nemohou vydržeti dlouho. Kdyby Amerika neudělala nic jiného, než pomáhala spojencům svými ohromnými zásobami a loďstvem, bylo vítězství spojenců jisté. Německé ponorky budou se musit rozptýliti, poslední pramen nákupu zboží všeho druhu se Německu uzavře. Mravní vědomí spojeneckých vojsk jistě stoupne, kdežto nálada německých vojáků poklesne.

Ztráty spojenců na obchodním loďstvu, poškozeném citelně častými útoky podmořských lupičů německých, budou s velké části vyváženy nejen loďmi americkými, nýbrž i četnými velkými loďmi německými, jež vypovědění války zastihlo v přístavech amerických.

Dne 5. dubna odpoledne přejel Štefánik s oběma soudruhy na „Umtali“, jež konečně vyjela.

Kajuty byly malé, čistota nebyla ani zdaleka taková jako na osobních lodích, všude vládl zvláštní nepříjemný zápach a strava nebyla nijak jemná.

Večer dojeli k Alexandrovsku. Slunce již zapadlo, měsíc byl na obloze, maják dával své pravidelné signály. Vysoké dosud břehy zálivu se snížily. Lodivoda provedl „Umtali“ polem min a o 11. hodině vyplula loď na moře. Vál vítr jihozápadní, opíraje se o levý bok lodi, jež se kymácela se strany na stranu.

Na palubě byla malá italská společnost obchodníků, kteří pili a hráli v karty každého večera, a japonský gentleman Kabayama se dvěma společníky, který rád hovoříval se Štefánikem a Marešem.

Loď nejela více než osm mil za hodinu, což znamenalo, že nejdříve za osm dní budou v Anglii.

Mareš pokračoval v učení se angličtině a dvakrát denně hrával se Štefánikem v šachy, Štefánik byl klidný, vytrvalý a nadaný hráč, ač hrával jen velmi zřídka.

Největší část dne prochodili po palubě, při čemž Mareš se zálibou pozoroval syčící a hučící vlny, jež podjížděly pod loď jako pod jařmo, ale zpod zádi vymykaly se s mocným praskotem; jiné vlny hnaly se na loď se strany potřásajíce hřívatými temeny.

Mareš rád hleděl na hru slunečního světla v šedých těžkých oblacích i na temně zelené vodě, žíhané mramorově čarami roztříštěných pěn; zvlášť rád se zahlížel k obzoru, kde v záři slunce tančily zpěněné vlny své divoké tance.

V tu chvíli Mareš porozuměl, jak asi mohla vzniknouti víra v mořské panny, provádějící své reje na hladině mořské.

Obzor nebýval široký, neboť byla často mlha a tu se zdávalo, jako by loď plula na malém uzavřeném vodním prostoru, odloučena ode všeho světa.

Rozhovory se Štefánikem bývaly Marešovi velkou rozkoší. Štefánik mluvíval klidně, laskavě, vybranými slovy, jež vyjadřovala ušlechtilé myšlenky. Když jednou mluvili o Masarykovi, řekl Štefánik: „On dává směr, on nás spojil láskou. Vím, že co jsem, jsem jím. To není skromnost, to je správné ocenění sebe sama. Proto nechci oslav, neboť všecka sláva patří Masarykovi.“

Mareš se divil, že nezastonal, ač vlnobití bylo velmi silné a loď trčela přídou hned téměř kolmo k nebesům, hned se řítila do vodní propasti a zase se kladla s boku na bok.

Jednoho odpoledne přišla i sněhová vánice. Přihnala se jako neproniknutelná šedá stěna, vlny nabyly hrozivého temného vzezření a sníh se sypal, nedávaje průhledu leč na několik metrů. Moře bylo v stálém pohybu a splývalo s temnotou v jedinou hmotu. Nebylo lze rozeznati vody od oblohy. Jeli jako slepí, znající jen směr své cesty.

Mareš myslil mnoho i na svoje posláni v Americe.

Dle přesvědčení Štefánikova bylo nutno postaviti ve Francii aspoň divisi, což bylo možno učiniti jen s pomocí amerických Čechů a Slováků. Práce bude jistě těžká, ale Mareš se nebál. Těšil se.

Sedmého dne přišla bezdrátovou telegrafií zpráva o vítězství Angličanů u Vimy, o vystoupení jihoamerických republik proti Německu a o vypsání půjčky jedné milliardy dollarů ve Spojených státech. Zas krůpěj radosti upevňující naději v pevnou víru.

Osmého dne objevily se Hebridy. Mořská voda nabyla barvy světle zelené, bílá pěna šumící podle boků lodi světélkovala večer tisíci jisker jako drobnými diamanty, jako nesčíslnými úlomečky krásných hvězd rozsetých oblohou.

A Štefánikovi bylo toho večera zase velmi špatně. „Jsem už velmi zle v tom. Tak to se mnou ještě nikdy nebylo. Cítím, jak zhasínám,“ pravil smutně k Marešovi a položil hlavu na jeho rameno. Potom se zamlčel a náhle zas zahovořil: „Mám tak rád ten náš národ, že to ani nemusím říkati. A to úzkostlivé rozdělování na Čechy a Slováky není dobré. Pro mne jsou Češi Slováci usazení v Čechách a na Moravě a Slováci jsou Češi usazení na Slovensku.“ Mareš se usmál: „Jak by bylo dobře, kdyby to tak všichni mysleli.“

Moře se v noci utišilo, což vrátilo Štefánikovi síly a Mareš byl šťasten.

Vjížděli do Irského moře v neděli, desátého dne od výjezdu z Romanova. Velké lodi šedě natřené, aby se příliš neodrážely od hladiny, pluly vážně, malé s komíny pruhovaně pomalovanými a švihácky pokuřujíce pouštěly se vesele na obhlídku kolem pobřeží, nesouce na zádi rychlopalná děla.

Voda byla zelená, vábivá a pěny bělaly se jako sněžné krajky na zeleném hedvábí.

Modré nebe, bílá oblaka, břehy se svadlou trávou pastvin a čtverci zoraných polí doplňovaly nádherný obraz.

Sotvaže loď vplula do Irského moře, přišel jiskrový telegram, že se německé ponorky objevily u severního pobřeží Irska.

Tonouc ve zlatě zapadajícího slunce, táhnouc za sebou černý dým jako smuteční závoj, projela „Umtali“ mimo ostrov Main a ráno o páté hodině zakotvila u Liverpoolu. Přístav kypící v době míru závratným ruchem byl téměř mrtvý až na několik lodí. Jen hejna racků poletovala zde stejně jako vždy.

Po prohlídce pasů a zavazadel odjeli přátelé do hotelu a druhého dne ráno do Londýna, kam přibyli odpoledne po druhé hodině.

Šli k Masarykovi, ale nenašli ho doma. Byl již v malém severoanglickém městečku na cestě do Ruska. Velká duše učencova zatoužila po tom, aby viděla velký obrat v ohromném národě sama. Košek se vydal za ním a druhého dne večer jej přivezl.

Mareš pozoroval s hlubokou účastí a obdivem Masaryka a Štefánika, dva velké duchy rozdílné věkem, ale jednotné úsilím po dokonalosti, láskou k národu, smyslem pro spravedlivost a neúmornou pracovitostí.

Druhého dne všichni společně večeřeli a tu v živém přátelském rozhovoru řekl Masaryk klidně a prostě: „Mne vlastně přinutilo jíti za hranice počínání těch našich vojákú, kteří přebíhali k Rusům a Srbům. Oni dělali to, co jsme my vůdcové celá léta hlásali. To mnou otřáslo.“

Pak přišlo rozloučení se Štefánikem, jenž jel do Paříže. Objímaje Mareše, pravil: „Pracujte v Americe bez pomyšlení na slávu nebo vděčnost. Mějte největší odměnu ve vědomí, že práce se vám daří. Já přijedu za vámi co nejdříve.“

Marešovi a Koškovi nastalo běhání za pasy a potvrzením jich.

Mareš se setkal i s drem Benešem, jehož naposled byl spatřil před válkou, a byl zaražen jeho vzezřením. Tváře byly přepadlé a jevily známky hrozné duševní únavy. Masaryk a Štefánik nemohli nalézti lepšího třetího spolubojovníka a spolupracovníka, než byl Beneš.

Přijel nyní do Londýna, neboť v Paříži sešli se ministerští předsedové vlád spojeneckých, aby se radili o mírové nabídce Rakouska. Bylo nutno učiniti vše, aby tento pokus, jímž všecky plány československé samostatnosti byly by zničeny, byl překažen, což dle mínění Benešova nebude těžké. Při společné schůzce, jíž byl Mareš přítomen, byli Masaryk i Beneš klidni a v dobré náladě. Hindenburg sice stahoval všecka vojska z ruské fronty do Francie, ale, jak řekl anglický spisovatel a oddaný přítel Čechoslováků Seton Wattson, bude rozdrcen.

Mareš jásal, neboť viděl vzácnou jednotu mysli a krajně obětavou pracovitost tří hlavních opor československé revoluce za hranicemi. Byl šťasten i příznivým vývojem událostí, jež zdály se všecky předpovídati neodvratnou porážku Německa a Rakouska. Jen s něčím nebyl spokojen. Když Masarykovi řekl, že ruská revoluce se brzy utiší a že tam bude co nejdříve pořádek, pravil Masaryk: „Ne! Takové věci se tak rychle nevyhrávají.“ Mareš netušil, co hrozné pravdy je v slovech „tatíčkových“.

Zdržel se ještě nějaký den v Londýně, přednášel tamějším londýnským Čechům o poměrech v Rusku, navštívil politickou kancelář československou na Strandu a měl rozmluvu s některými anglickými žurnalisty, ovšem za pomoci tlumočníka.

Když pak Košek vrátil se z Paříže, kam jel se vzkazem za Štefánikem, odjeli oba do Liverpoolu, kde vstoupili na mohutný americký koráb „St. Louis“, na jehož přídě hrozivě trčela dvě děla větší a na zádi jedno menší. Záchranné čluny byly spuštěny na půl, aby byly připraveny pro všecky případy.

Právě toho dne opovědělo Německo Americe nemilosrdnou podvodní válku. Leč hrdá Amerika necouvla.

Prvního máje za slunečného dopoledne opustil „St. Louis“ přístav. Všude spousty racků jako sněhově oblaky, všude plachetní lodi všech velikostí a s plachtami všech soustav, všude malé parníčky a sem tam velké koráby. Loď letěla. Moře bylo klidné jako řeka, jen lehké vlnky poskakovaly po hladině.

Na přídě lodi stáli po obou stranách námořníci, pozorující bedlivě moře. Děla posupně mlčela.

Odpoledne míjeli skotské pobřeží. Slunce se nachýlilo k západu. „St. Louis“ blížil se již pobřeží Irska, když byl náhle zastaven strážným člunem.

Při severním východu z Irského moře do Atlantského oceánu byly spatřeny německé podvodní čluny, jimž se v takových místech nejlépe lovilo, poněvadž prostor vodní se dal lehko přehlédnouti.

Celé hejno malých člunků, ozbrojených drobnými děly, rozjelo se na moře za lupiči. Malé jako kačky letěly střelou po mírně zvlněné hladině a za nedlouho zmizely z dohledu. Tři torpédoborci stojící u skotského břehu zvedly kotvy a vyjely plnou parou na honbu. Dva aeroplány zahučely vzduchem, neboť z výše je mořská voda průhledná a možno vrhati na ponorky bomby, i když jsou pod hladinou.

Za dvě hodiny byl dán signál, že je moře čisté, že nebezpečí minulo.

„St. Louis“ vyjel plnou parou.

Již projeli vodní branou a moře se před nimi rozšiřovalo. Na levo strměla hmota malého skalnatého ostrova a do dálky táhla se křivá linie pobřeží irského.

V tom dán povel, aby všichni cestující odešli s paluby do kajut.

Marešovi se podařilo zůstati nahoře, neboť již měl na sobě vojenskou uniformu a tak činil jaksi výjimku. Plavci ho nechali, když viděli, že se nebojí.

Jeden z nich, běže okolo něho, ukázal prstem směrem k pobřeží.

V tom zahučela rána z jednoho z předních děl. Hned za ním zahovořilo zadní dělo. Mareš sebou trhl, ale nepolekal se. Puzen zvědavostí hleděl, kam kule dopadnou. A již spatřil v dáli vystříknuvší vodu na místě, kde kule padla do moře. Upřel zrak v ona místa a spatřil známý již bílý pruh vody pěnící se u periskopu ponorky, plující směrem k „St. Louisu“.

A zase rána z děla — druhá — třetí.

Stroje parolodi byly uvedeny v nejprudší pohyb. Přída rozřezávala vodu stříkající pod hrozným tím tlakem vzhůru, v bocích obra to praštělo, jako by se měla loď rozstoupiti.

A rána hučela za ranou, ale žádná z nich nezasáhla cíl. V tom s druhé strany hlášena druhá ponorka.

Postavení bylo velmi nepříjemné.

Jedno z děl obráceno proti novému nepříteli a druhá dvě pálila ještě rychleji.

Náhle ozval se křik plavců: „Hurrá!“ a Mareš zavýskl vítězně.

Jedna z kulí dopadla blízko periskopu prvé ze submarin a mocný sloup vody jako vodotrysk zvedl se nad hladinu.

Nebylo pochyby. Submarina byla zasažena, neboť náboj mohl vybuchnouti jen nárazem na pevný předmět.

Periskop zmizel a oheň děl soustředil se na druhého nepřítele.

Rozčilení bylo nesmírné. Každý hleděl jen na periskop brázdící vodu. Zničení jednoho útočníka zatlačilo všechen pocit strachu.

Mareš byl u vytržení. Ani mu nenapadlo, že by submarina mohla jediným torpédem zničit celý ohromný koráb.

A hle! Od Skotska přijížděl velmi rychle jeden z anglických torpedoborců, přivábený patrně střelbou.

Posádka submariny ho asi spatřila — neboť náhle periskop zmizel a střelba zastavena.

Bylo také těžko pro ponorky závoditi s ohromnou rychlolodí. Námořníci američtí radostí křičeli a hvízdali a Mareš křičel s nimi jako posedlý.

Šero houstlo a loď stále uháněla plnou rychlostí. Ozbrojení dopravních lodí se tímto dnem osvědčilo naprosto.

Obloha se prohloubila, hvězdy se vysypaly a měsíc vznášel se nad mořem jako krásný květ, měkké bledé světlo odráželo se na ztemnělé hladině jako široká stříbrolesklá cesta.

Mareš stál na palubě a zamyšlen hleděl na moře šumící a pleskající podél lodních boků.

Košek přistoupil k němu: „Měli jsme na mále. Kdyby byly bývaly ponorky jen o trochu blíže, mohli vypáliti torpedo a potopiti nás.“

Mareš odvětil: „Máme co děkovati jenom rychlosti naší lodi a dělostřelcům.“

„Jak je těm chlapíkům v potopené ponorce?“ opáčil Košek.

„Jsou-li živi, je to asi hrozný pocit pro ně. Představ si! Být za živa zavřen do malého prostoru a klesati ke dnu moře bez naděje na záchranu. Ti lidé musí buď zešíleti anebo skončiti sebevraždou.“

„To by bylo ještě nejmoudřejší,“ potakal Košek.

„Ostatně,“ pravil Mareš ztlumeným, vážným hlasem, „je to spravedlivá pomsta za všecky zločiny, jež Němci spáchali v Srbsku a Belgii a se strany Američanů je to odplata za potopení krásné, hrdé Lusitanie i za sta životů zahynuvších na ní.“

Tak stáli hledíce do vln, až se ozvalo zatroubení zvoucí k večeři.

Devátého dne k večeru blížili se ku břehům americkým. Záhy objevila se pevná země na pravo a několik ostrovů před vchodem do ústí Hudsona, na němž leží New York. Mareš byl vzrušen. Slunce krásně zapadalo, zlatíc tmavé oblaky. Po levé straně objevila se opevnění přístavu a domky. Z šera vynořila se ohromná socha Svobody jako mohutný přízrak.

Mareš si vzpomněl na Francii, jež před více než sto lety pomáhala Americe osvobodit se od cizí nadvlády a tuto sochu darovala nové republice — Spojeným státům. Zato nyní Amerika spěchala na pomoc sesterské republice na druhé straně oceánu.

„Tedy není svoboda pouhý sen?“ tázal se v duchu sama sebe Mareš.

Na pravo zvedala se z moře obrovitá těžká spousta domů, z nichž některé čněly vysoko nad ostatní.

Sterá okna zářila jako rozpuštěná perleť.

V Marešovi se tajil dech. Největší město Nového Světa, brána jeho, leželo před ním, a on si připadal jako Guliver vjíždějící do země obrů.

Vysoká, převysoká budova Woolwordova čněla k temnějící se obloze jako bílý pohádkový zámek.

Po prohlídce pasů byli vpuštěni dále. Několik malých parníčků přihnalo se od přístavu a začaly obraceti ohromný koráb ku břehu.

Po 9. hodině večer konečně přistáli; Košek byl očekáván svojí ženou a několika přáteli.

Mareš jel s nimi automobilem do Newarku na druhé straně řeky Hudsonu a zůstal tam přes noc.

Druhého dne vydal se na cestu do české čtvrti v New Yorku. Byl přijímán se zřejmou zvědavostí, neboť byl první Čech, jenž přijel do Ameriky z Ruska.

Seznámil se s mnohými pracovníky pro národní věc, poznal i škůdce a zrádce.

Jako pěknými zjevy byli dělníci i jejich ženy, obětující poslední groš na osvobození národa, tak strašným dojmem působili lidé, kteří pro hmotný zisk nebo z uražené ješitnosti byli hotovi zraditi celý národ.

V New Yorku bylo toho zla poměrně nejvíce, neboť tu bylo sídlo rakouského a německého konsula, kteří penězi získávali zrádce, a mezi naším lidem bylo mnoho slabochů, kteří netroufali si jíti dále do Ameriky, ale pohodlně zůstali zde na prahu Spojených států, nechtíce se bíti se životem.

Tak našli se dva učitelé čeští, Márník a Pašek, kteří chodili mezi dobrodušným lidem jako zloduchové, našeptávajíce mu různá podezření, nepravdy a klevety o vedení našeho hnutí, aby se tak zavděčili těm, kdož tu zůstali po odchodu německého a rakouského konsulátu s úmyslem pokračovati v jejich ďábelském díle.

Mareš sešel se i se zetěm Tvrdého, Heisem, známým spisovatelem, který před válkou psával pěkné ostré články proti všem zlořádům veřejného života, avšak sám se nedovedl svými slovy říditi. Psával o šetrnosti, ale sám rozhazoval; psával o čistotě lásky, ale sám byl znám svým nespořádaným životem; psával o poctivosti, sám jsa nesvědomitý, neboť zapomínal stále platiti účty.

Když Tvrdý následkem ruské revoluce ztratil důchod plynoucí z pokladny ruské vlády věrné Německu, napsal svému zeti Heisovi, aby jel do Ameriky a tam agitoval pro něho v tom smyslu, aby sebrané peníze nebyly posílány Masarykovi, ale přímo jemu — Tvrdému.

Heis uposlechl. Byl už zvyklý lecčemus. Na počátku války byl v Paříži, ale ujel tajně do Španěl, jakmile českoslovenští kolonisté ve Francii prohlásili všeobecnou mobilisaci mezi sebou.

Ve Španělích dostával Heis od konsula rakouského slušný denní plat, začež psal hanlivé články proti Francii. Tak se dostal Heis do Ameriky, kde ihned začal podvratnou svou činnost.

Mareš se dověděl o hanopisu, jejž chtěl Heis vydati proti vůdcům revoluce. Chtěje zabrániti tomu, poslal k Heisovi jeho přítele Kováře z Bostonu se vzkazem, že si Mareš přeje mluviti s ním o Tvrdém.

Heis se však utrhl a nejen s Marešem nemluvil, ale začal hlásati, že Mareš je žid, jenž pod cizím jménem přijel do Ameriky, aby tu, jsa placen Rakouskem, rozbíjel revoluční hnutí.

Marešovi nastaly těžké chvíle zápasu s Heisem. Na schůzi, kde mluvil o ruské revoluci a jíž byl přítomen i Heis, ukázal prstem na zrádce, řka: „Jako jméno vašeho tchána bude nejhroznějším jménem v dějinách české politiky, tak vaše jméno, pane Heisi, bude nejošklivějším zjevem v dějinách české literatury.“

Heis zuřil. Zasypal Mareše nejpodlejšími pomluvami. Poštval proti němu lotry i nevědomé a stalo se jednou, že rozvášněné ženy a několik prohnaných ničemů volalo při schůzi na Mareše; „Vyhoďte ho lotra! Na šibenici s ním.“

Avšak pravda přece zvítězila a Heis musil odejíti z New Yorku, načež své rejdy přeložil do Chicaga, ale také bez výsledku. Lid porozuměl dobře Marešovi, když říkal a psal: „Máte na vybranou. Buď uvěříte Tvrdému a Heisovi, anebo Masarykovi. Uvěříte-li Heisovi, prohlásíte Masaryka za nečestného. Dělejte, co chcete.“ Mareš odhalil Heisovo jednání ve Francii i ve Španělsku, čímž úplně zlomil všecku důvěru v něho.

Věrným pomocníkem Marešovým v tomto boji byl znamenitý Pergler, advokát samouk, jenž opustil svou výnosnou kancelář v Iowě a postavil všecky své síly do služeb národa, uspořádav a řídě tiskovou kancelář v New Yorku, jež rozesílala zprávy o československém národě a jeho tužbách, o Rakousku, o Německu do všech amerických listů, budíc tak náladu proti Němcům a Maďarům.

Byl tu i žurnalista Sperákus, jenž od počátku války věrně sloužil zájmům československé revoluce, ač měl mnoho nepříjemností se svým šéfem Bergrem, nezdárným synem znamenitého českého politika, i se spolumajitelem listu Scherzem, jenž všude rozséval semeno nedůvěry i otravných pochyb, říkaje, že všecky oběti jsou marné, že Německo s Rakouskem zvítězí a budou se mstíti pak všem, kdo pracovali proti nim.

Vedle Perglera byli největšími přáteli Marešovými malíři Růžička, Mrázek a Preissig, kteří neúnavně pracovali štětcem i tiskařským lisem, aby šířili známosti o československé věci v americké veřejnosti.

Nejzajímavější postavou však byl bývalý úředník rakousko-uherského konsulátu Korecký, který s nasazením svého postavení i života odhaloval všechny pikle, jež smlouval rakouský konsul s konsulem a velevyslancem německým, aby udrželi ve Spojených státech náladu příznivou Německu a odpor proti válce. Milionové sumy byly vydány na získání časopisů i agitátorů, falešné dokumenty pracovaly ku vzbuzení nedůvěry proti Anglii a Francii, ohromné úsilí vynaloženo, aby zakázán byl vývoz zbraní a surového materiálu do Francie a Anglie, horečně pracováno k vyvolání stávek v továrnách pracujících pro válečné cíle.

Avšak Korecký, jenž měl neobmezenou důvěru konsulovu, ofotografoval i opsal četné listiny, jež daly nezvratný důkaz americké veřejnosti o zločinných záměrech Německa a Rakouska, a když potom na pokyn Koreckého prohledána jedna z lodí, jež měly odjeti do Evropy, a nalezena bedna s listinami usvědčujícími rakouského konsula z nepřátelství proti Spojeným státům, musilo Rakousko svého zástupce odvolati a americká veřejnost začala volati do zbraně.

Tato válečná nálada rostla čím dále tím více, neboť četní Němci a Maďaři ve Spojených státech zakládali požáry v přístavních skladištích, působili vyšinutí vojenských vlaků, podnikali atentáty v továrnách, z nichž mnohé vyletěly do povětří.

Mareš octl se v omamném víru práce. Jezdil, přednášel, organisoval, psal. Jeho přednášky měly neobyčejný úspěch, jejž nejlépe označil jeden z jeho přátel: „Víte, že jste první, kdo se zde odvážil mluviti dvě hodiny? Každého bychom byli zbili — ale vás bychom vydrželi poslouchati do rána.“ Byl v Bostonu, Philadelphii, Pittsburghu, Clevelandu, Chicagu, v Houstonu, v koloniích horníků slovenských v Pennsylvanii, v rolnických osadách moravských v Texase i u českých farmářů v Nebrasce.

Volal k obětem na penězích, připravoval půdu k vojenské akci — ke sbírání dobrovolníků československých pro revoluční armádu ve Francii.

Lid československý pracoval neúnavně. Dělníci přišedše z celodenní práce scházeli se, aby se radili o další činnosti, pořádali slavnosti, jež vynášely tisíce dolarů, sami si určili dobrovolnou daň a některý platil ročně i sto dolarů a více na cíle revoluce.

Slepý prodavač novin v Chicagu přinesl dva dolary pro České národní sdružení, prostá žena provdaná za Němce přinesla drahocennou šňůru krásných granátů, nepověděvši svoje jméno.

V Lansfordě v Pennsylvanii vešel Mareš do slovenské evangelické školy, kde se mu farář pochlubil výsledky svojí práce. Děti pěkně četly, zpívaly, přednášely. Když Mareš odcházel, vyzval děti, aby nezapomínaly na malé bratříčky a sestřičky pod Tatrami, jejichž otcové a bratří mrou na frontě po tisících za tyrana, upozornil je, aby prosily rodiče o hojný příspěvek pro Slovenskou Ligu, která sbírá peníze, aby mohla těm ubohým dětem slovenským v Uhrách připraviti pěknější život. Děti plakaly pohnutím.

Malý chlapec asi sedmiletý v prvé lavici se zvědl, přistoupil ke stolku a položiv naň pěticent pravil: „To som dostal na kendy (= cukroví). Dám to tým deťom.“ A zezadu se přihnal jiný s půldolarem řka: „A já som dostal od ujka na „muvis“ (= kinematograf), dajte to tiež tým deťom.“ A ve chvíli bylo sebráno několik dolarů.

Od té doby každou sobotu sbíraly tyto děti, jež ani neviděly oné krásné země, odkud rodiče jejich přišli do nové vlasti, ze svojich drobných prostředečků na Slovenskou Ligu.

Ženy české i slovenské pracovaly obětavě a sebraly ohromné sumy. Pracovali všichni bez rozdílu stavu a přesvědčení. Sociální demokrati, katolíci, evangelíci, pokrokáři jako jeden muž.

Amerika byla v plném proudu válečných příprav. Vypisovány půjčky v ohromných sumách, sbíráno na Červený kříž, zřizovány továrny na aeroplány, děla a náboje, stavěny nové loděnice, jež pouštěly na moře množství lodí všeho druhu, dobrovolníci v tisících hlásili se do armády a konečně prohlášena všeobecná vojenská povinnost. Vojsko shromažďovalo se v ohromných táborech, jež byly podobny celým městům. Byly tam nejen obytné domky, ale i divadla, kinematografy, hřiště, tančírny, koupelny.

Mareš byl opojen vším, co viděl. Když projížděl Pennsylvanií a spatřil ohromné železárny na všech stranách, řekl si v duchu: „Kdyby byl Wilhelm přišel někdy sem, nebyl by nikdy dopustil, aby Amerika vypověděla válku Německu.“

V červenci rozletěla se Amerikou jako bleskem zpráva o skvělém vítězství československé brigády u Zborova. Byla-li Amerika dosud nakloněna Čechoslovákům, zamilovala se do nich od tohoto okamžiku celou duší.

Byla to opravdu událost, jež vzbudila pozornost celého světa.

Ruská armáda revoluční byla proniknuta zločinnou činností německých agitátorů i šílených vyznavačů anarchie a začala se rozkládati. Ministr Kerenskij marné se snažil udržeti pohromadě hroutící se armádu. A tu v nejlepší chvíli, kdy nebylo naděje na účinnou pomoc odnikud, tři tisíce československých vojáků podniklo strašný útok na rakouské zákopy a zajali více než tři tisíce nepřátel a patnáct děl. Jeden z nejlepších generálů ruských Brusilov, napsal v denním rozkaze o tomto hrdinském činu: „Ve chvíli, kdy ruská vojska zbaběle opouštěla bojiště, Čechoslováci bojovali tak udatně, že by celý svět měl před nimi padnouti na kolena.“

Rozradostněn vyšel si Mareš do víru města a v záři letního slunka zdál se mu celý New York veselý, milý, ač jindy nemíval rád ten úžasný hluk a shon, zmatený ryk automobilových trubek, hučení vlaků zvýšené dráhy.

Zašel do Central Parku, kde je malá zoologická zahrada. Hleděl se zálibou na bůvoly, antilopy, zebry, hrochy, medvědy, slony. Nejdéle stál u klece, v níž byl krásný statný lev. Ležel za silnými mřížemi klidně, důstojně. Mareš si vzpomněl na svůj národ, na zemi českého lva, také uvězněného v kleci, ale ne tak klidného, nýbrž zmítajícího se a otřásajícího vězením v nezdolné touze po svobodě, po slunci, po životě.

Mareš se usmál a pomyslil si: „Strpení, drahý lve, strpení! Vysvobození není daleko. Pomůžeme ti.“

V srpnu přijel do Ameriky major Štefánik a přikročil ihned ku přípravným pracem pro nábor dobrovolníků.

Konečně dosáhl svolení vlády americké, že neobčané Spojených států, tedy přistěhovalci, kteří ještě nenabyli státního příslušenství, dostali dovolení odjeti do Francie, do československé armády.

Nastal čilý ruch, horečná práce. Štefánik horlivě, neúnavně konal přípravy k převezení dobrovolníků, k získání peněz, zabezpečení opuštěných rodin, organisaci služby konsulární a politicko-diplomatické. Jezdil z města do města, z návštěvy na návštěvu a všude získával přátele pro československou věc. Jeho zdraví v tu dobu bylo velmi špatné. Mareš byl u něho jednoho dne v hotelu Plazza a rozmlouval s ním o dalších úkolech. Náhle se Štefánik skácel k zemi jako podťatý.

Mareš ho opatrně zvedl, položil na lůžko a uvolnil mu šat, načež jej otíral chladnou vodou.

Tvář Štefánikova byla úžasně přepadlá a bledá. Za chvíli otevřel trpitel oči, jež však nebyly tak krásné, čistě modré, nýbrž podlity krví. Unaveným, na smrt smutným hlasem tázal se: „Kolik je hodin?“

„Půl jedné, majore,“ odvětil Mareš.

„Prosím vás, oblecte mne rychle a zavezte mne na nádraží. O jedné hodině jede vlak do Washingtonu a já tam musím dnes býti.“

Mareš ustrnul, ale nebylo zbytí. Vůle Štefánikova byla příliš silná, než aby ustoupila čemukoli, byť to byla i nemoc.

Novým návalem choroby byl Štefánik na několik dní ochromen a donucen ke krátkému odpočinku na pobřeží blíže New Yorku. Jakmile mu však bylo trochu lépe, vrhl se znova do práce.

V listopadu došlo konečně k vypravení prvního oddílu dobrovolníků z New Yorku.

Byli to „chlapci“ nejrůznějšího povolání a věku, ale jedné myšlenky.

Zvlášť jímavý byl případ šestapadesátiletého dobrovolníka, českého žida Steinera, jenž jsa svoboden, prodal svůj holičský obchod ve prospěch rodin ostatních dobrovolníků a šel. Když ho francouzský lékař spatřil při odvodě, tázal se ho: „Kolik je vám let?“ — „Padesátšest.“ — „A chcete jít na vojnu?“ — „Šúr (zajisté), jinak bych se nehlásil.“ Lékař mu podal ruku řka: „All right,“ (= velmi dobře) a obrátiv se k Marešovi, jenž celou výpravu řídil, pravil k němu: „Má-li váš národ takové lidi, nemusí se báti porážky.“

Štefánik zase odjel a Mareš se cele vrhnul do vojenské akce, zajížděje i do nejmenších osad v zimě za třeskutých mrazů, nedostatečně oblečen, ale šťasten, neboť dílo se dařilo.

V Monnessen v Pennsylvanii šli všichni cvičící členové slovenského Sokola, v New Yorku jedna Slovenka prohlásila na schůzi: „Mám štyri deti, ale keby môj muž nešiel, nebola by som s ním ani len minutu. Vzala som si Slováka, ne zbabelca.“

V Clevelandě, kde Mareš pracoval po tři měsíce, přivedl otec osmnáctiletého syna se slovy: „Sám nemohu jít, ale tady syn bude bojovati za mne.“

Inženýr s výnosným místem přihlásil se řka: „Postavení a peníze mohu ztratit a zase nabýti, ale čest mám jen jednu a ta mne vede do československé armády.“

Se všech stran se sjížděli dobrovolníci. Horníci z Pennsylvanie, rolničtí synkové z Texasu, Nebrasky, Kansasu, dělníci, drobní řemeslníci i inteligenti z New Yorku, Chicaga, Clevelandu, Bostonu, Pittsburghu, San Francisca, Detroitu a odjinud.

Ženy se daly do šití prádla, pletení punčoch a teplých svetrů.

Amerika byla na nohou. Do Evropy již jezdily ohromné transporty vojska, náklady potravin i výzbroje, šatstva a obuvi.

A Čechoslováci v Americe vykonali svou povinnost v plné míře.

Jen jedna smutná zpráva zkalila upřímně veselou náladu Marešovu a vrhla stíny na celý spojenecký svět, vzbuzujíc v srdcích Němců a Maďarů nové naděje.

Ruská první revoluční vláda byla smetena krajními živly — bolševiky, kteří vedeni Trockým a Leninem šířili po Rusku hrůzu a děs, dávajíce vražditi každého, kdo s nimi nesouhlasil. Tvrdí a krutí k vlastní krvi byli slabí a poddajní vůči Němcům, s nimiž uzavřeli v časném jaře 1918 mír v Brest-Litevsku, rozdrobivše ruskou armádu uměle vyvolanou nekázní, čímž Němcům uvolněna cesta do srdce Ruska.

Každý byl přesvědčen, že jde o zradu větší ještě, než jaké se dopouštěla svržená carevna a její nohsledi. Peníze a moc osobní udusily poslední zákmit svědomí krvavých vládců Ruska.

Mareše pojal strach o osud československé armády v Rusku, jež zatím vzrostla do desetitisíců, a o tatíčka Masaryka, jenž meškal u svých hochů.

Nejistota naplňovala srdce všech dobrých lidí českých i slovenských.

A v době těchto obav a nejistoty přišel do Ameriky kapitán Pelingr od československé armády v Rusku, jeden z těch, kdož od samých počátků České družiny stáli neohroženě pod praporem revoluce proti Rakousku.

Mareš všecek ožil, neboť záhy našel v něm vzácného přítele, jenž mu oznámil mnoho zajímavých věcí, jež se staly v Rusku za tu dobu, co Mareš meškal v Americe.