ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byli dovedeni do stodoly, kde byla již skupina jiných zajatců. Ulehli, ale spaní nepřicházelo. Zažité dojmy byly příliš silné. Mareš si vzpomněl na svého koníka a na sluhu Přidala, jenž zůstal s koněm za válečnou linií. Vzpomněl si i na matku, na otce, na nevěstu. Polaskal se s nimi v duchu, ale bylo mu smutno při pomyšlení, že teď si nebudou tak psáti jako dosud. Budou od sebe mnohem dále a odděleni dlouhou linií vraždících se armád.

A přece — nebyl by býval smuten, nebýti toho přijetí u ruského plukovníka. Co ho čeká nyní? Nečinné zajetí, nesvobodný život. Rusové neznali Čechů. Už ani nehlásil každému vojákovi, že je Čech, neboť viděl všude nechápající lhostejné tváře. Rusové nedělali rozdílu — aspoň s počátku — mezi Němci, Maďary a Slovany. Všichni byli zajatci — „plěnnyje“. Nebylo také kdy na vysvětlování zde za frontou.

Konečně přece usnul Mareš krátkým těžkým spánkem. Jeho hoši leželi blízko něho. Byl tu i malý Šimůnek i tlustý veselý Horník, jemuž však na místo humoru přicházely přese rty tu noc jen nadávky na Rusy. Nemohl pochopiti, jak může býti národ, který nezná Čechů. O Rusech by to byl nikdy neřekl. A tak tu leželi všichni vedle sebe, spoutáni společnými okolnostmi i společnou myšlenkou.

S úsvitem je vzbudili. Po čaji odvedli celou skupinu zajatých k polní nemocnici, kde nakládali na selské žebřiňáky raněné zajatce, aby potom celý transport vedli pod jednou stráží do Lublína. Mareš byl svědkem velkého utrpení lidského. Nadporučík Krása od pěchoty měl roztříštěnou stehenní kost pravé nohy kulí zblízka vypálenou, která narazila na jeho revolver, o nějž se rozpleskla a tak znetvořena vletěla do nohy, v níž udělala hroznou ránu. Silný obrovitý domobranecký důstojník, poněmčilý Čech ze Slezska, měl třikráte prostřelená prsa. Tvář jeho horečnatě planula, oči svítily palčivým žárem. Bylo tu těžce raněných deset, lehčeji raněných celá řada.

A hle! to hrozné divadlo tam! Vůz naložený nahými mrtvolami jede k blízkému hřbitůvku. Nebohá lidská těla, obnažená, se zkrvácenými obvazy, leží tu nehybně jako kusy dřeva. Uniformy a boty jim patrně svlékli zištní vojáci. Mareš se odvrátil s pocitem hrůzy a nesmírné lítosti k těm neznámým mrtvým, o jejichž hrobě nikdo nebude věděti, od nichž nikdo nedonese posledního pozdravu jejich rodinám.

Konečně se hnuli. S počátku šel Mareš podle vozů s těžce raněnými, aby jim mohl pomoci, kdyby něčeho potřebovali. Avšak vozy na špatné cestě plné prohlubní kymácely se sem a tam a ranění při každém nárazu žalostně naříkali a pronikavě křičeli. Proto poodešel k vozům s lehce raněnými, odkud se ozýval čilý hovor, německý, polský i český, ba chvílemi zazněl i smích.

Mareš kráčel s doktorem Krausem ze Slovácka od Hradiště, jemuž uděloval první lekci ruskou ze svých skrovných vědomostí. Chvílemi přibíhal k vozu, na němž ležel Hájek a Votruba, aby jim řekl přátelské slovo.

I s ruskými vojáky se spřátelil. Byli to vesměs dobráci, z jejichž úst nevyšlo hrubé slovo. Byli radostně překvapeni několika ruskými slovy, jimiž je Mareš oslovil, a hned mu dávali papirosy a chléb. Mareš sice nekouřil, ale vzal cigarety pro ty raněné, kteří neměli ani špetky tabáku.

Nečinil rozdílu mezi Němci a Čechy. I jednomu mladičkému Prušákovi, dobrovolníku odkudsi až od Mohanu, nabídl. Ten však se smutně usmál. Kouřil rád, ale nemohl, neboť úlomek šrapnelu mu odrazil maso na pravé straně hřbetu mezi křížem a lopatkou, utvořiv otvor, jímž bylo viděti plíce a kterým ucházel pří dýchání vzduch se sípavým zvukem. Chudák nemohl dobře ležeti a bylo patrno, že dlouho živ nebude.

Šli po čtyři dni vždy dlouho do noci, až se dostali k jiné polní nemocnici, kde ranění byli převázáni, uloženi na slámu, aby je ráno zase naložili k nové křížové cestě. V Lublíně je Poláci obsluhovali, podávajíce čaj, zákusky i cigarety raněným i zdravým. Při tom, kde mohli, přitočili se ke zdravým a zvědavě se vyptávali na válečné události, nezatajujíce při tom své hluboké nenávisti k Rusům, jež nazývali barbary, ani své přátelství k Rakousku, od něhož čekali osvobození. Mareš si tu jasně vzpomněl na polské legionáře, bojující na straně Rakouska a Německa, jež byl spatřil jedné noci v městečku blíže hranic Haliče, na ústupu od Lublína. Hněval se na Poláky a zase mu jich bylo líto. Dlouhý útisk a utrpení, jež musili snášeti od ruské vlády, vštípil do jejich srdcí trvalé nepřátelství proti všemu ruskému.

Nevěděli — neboť nenávist je slepá —, že tento útisk prováděli poněmčilí úředníci carovi, dosazovaní do území polského na rozkaz z Berlína, aby tak velký polský národ, který žil na rozhraní mezi Německem a Ruskem, sloužil Němcům v případě války proti Rusku, kterou němečtí politikové a generálové s císařem dávno připravovali.

Chtíce ukojiti svůj hněv, Poláci bezděčně sloužili nejúhlavnějšímu nepříteli všeho Slovanstva, Němci, který nyní se tvářil vůči Polákům přátelsky, ale potají chystal se s ďábelskou vypočítavostí k tomu, jak po přemožení Ruska pohltí i Poláky.

Mareš byl rád, když druhého dne byl s jinými zdravými zajatci doveden do vlaku, který je nesl do Moskvy a odtud dále do Saratova na Volze. Mareš touto jízdou, trvající šest dní, poznal ohromnost Ruska. Jaký prostor daleký, nekonečný! Jaká síla! Mareš maloval si v duši obrázek ohromné ruské armády, která jistě brzy rozdrtí německou moc. Neměl ještě potuchy o skrytých temných silách při dvoře carově v Petrohradě, které všemi prostředky pracovaly k porážce Ruska a k vítězství Německa.

Měl rád i ruského člověka, třeba u něho nenacházel pochopení pro české snahy. Prosté srdce ruského nevzdělaného mužíka nemohlo pochopiti, jak někdo může zraditi svého cara a chtíti bojovati proti němu, jako ti Češi. Vlastně ani dobře nerozuměl, kdo jsou ti lidé, kteří si říkají Češi. Rusové mysleli, že Rakousko je stát, v němž žije jediný národ — Rakušané — či jak Rusové říkali - Avstrijaki.

Mareš už se smířil se svým osudem, neboť viděl, že Rusko ještě nedospělo svého vrcholu, že v Rusku se teprve tvoří národní život, že lid sotva začíná chápati, co se kolem děje, a že je dosud poslušným nástrojem svých tyranů — carů a jejich pomocníků.

Mareš nemohl se hněvati na Rusy, byť někteří Češi na ně zle hubovali. Věděl, že ruský národ je v otroctví ne méně trpkém než Češi v Rakousku. Věděl i to, že i tento ohromný, dosud nevzdělaný národ, pokoušel se občas svrhnouti nenáviděná pouta svých tyranů, že tisíce nejlepších synů a dcer ruských bylo posíláno do žalářů, do vyhnanství, na Sibiř, že tisíce jiných bylo mučeno sveřepou carskou policií a popraveno na šibenicích. Jistě přijde čas, myslil si Mareš, kdy i tento národ prohlédne, osvobodí se a vstane k životu svobodného vzdělaného národa.

Bolelo ho, že nemohl do Moskvy, o níž tolik byl četl a slýchal. Bolelo ho i pomyšlení, že se nemohl v Lublíně rozloučiti s raněným Hájkem a Votrubou.

V Saratově byli odvedeni do velkého domu, bývalé školy, kde již bylo umístěno na dvě stě zajatců, samých Rakušanů. Důstojníci byli odděleni od vojáků a Mareš sotva měl kdy podati ruku svým hochům. Všichni zaslzeli.

Ty první měsíce v zajetí byly pěkné. Rusové měli úctu k nepříteli, jehož nedovedli nenáviděti, jakmile byl odzbrojen. Nechávali důstojníkům i šavle. Avšak vyzývavé chování některých Němců a Maďarů, časté pitky a křiky vedly k omezení svobody.

Mareš byl jako v kleci. Nemrzelo ho ani, že byl pod dozorem, že chodili na procházky v průvodu ozbrojených ruských vojáků, že bydlelo v jednom pokoji i deset a více důstojníků pohromadě. To všecko by byl snesl. Uměl se zaměstnat i zde. Nesnesitelné mu však bylo zpupné chování Němců a Maďarů i některých Poláků, kteří jsouce si vědomi své věrnosti k císaři, hleděli na Čechy spatra, vyhrožovali jim udáními doma, když si zazpívali českou píseň, nutili je mluviti německy. Mareš by se byl rád učil maďarsky, ale nadutost a surovost těchto lidí učinila mu tento jazyk protivným, tak že pouhé poslouchání maďarštiny bouřilo v něm krev. Učil se polsky, neboť miloval tuto měkkou řeč, miloval polské básně i povídky, miloval polský lid, jejž poznal v Polsku, ale nemohl nalézti učitele, který by s ním ochotně rozprávěl. Jednoho dne potkal na dvoře nadporučíka Janczewského a pozdravil ho polsky; ten mu však odpověděl německy. Mareš byl uražen a od té doby se Polákům vyhýbal.

Zato našel přítele v mladém Rumunu Montziovi, který mu oznamoval své plány. Rumunsko prý zcela jistě dříve nebo později půjde do války proti Rakousku a tu on, Montzia, pomocí rumunského vyslanectví v Petrohradě vstoupí do rumunské armády.

Zima byla dosti ostrá, ale minula rychle. Na vánoce dostal Mareš prvý lístek z domova — od nevěsty a brzy potom od rodičů. Byli šťastni, že je živ. Kdyby věděli, proč je v zajetí! Proč jim to nemůže napsati! Censor by jistě všecko přeškrtal a kdo ví, zda by je úřady rakouské nepronásledovali.

Volha už byla zamrzlá a Mareš by se byl s chutí projel po její hladině na bruslích. Nebylo jich však a byl všecek šťasten, když jim jednou bylo dovoleno projeti se na sáňkách v opravdové ruské trojce.

Dlouhé večery trávil hrou v šachy, jež se stala jeho jedinou radostí. Nejlepší hráč byl poručík Kaura. Čech, s nímž však Mareš zásadně nehrál, neboť byl rakušácký, rád němčil a podlézal plukovníkovi Maďarovi, který se choval drze vůči každému Čechovi.

Bylo tam Čechů asi čtyřicet, ale z nich jen několik se odvažovalo dávati svoje češství najevo. Ostatní byli ustrašeni, stále se něčeho obávajíce. Tato slabost vlastních krajanů bolela Mareše nejvíce. Vzpomínal na Kratochvíla i na ty dobré hochy, prosté vojáky, kteří s ním byli přešli k Rusům.

Jak daleko byli od něho! A co dělá asi Kratochvílova paní s děvčátkem? Byl by Kratochvíl šel s ním, kdyby byl měl představu o slabosti těchto rodáků? Byly to chvíle někdy zoufalé. Mareš neodvážil se promluviti o svém činu a o svých myšlenkách na boj proti Rakousku ani s těmi, kteří jinak se znali k svému národu.

Nezoufal však. Říkával si: „Nejsme všichni stejní. Jako na jaře nerozkvetou všecky květy najednou, tak lidé nemohou se státi přívrženci ani nejkrásnější myšlenky najednou. Jsme však jedné krve a musí přijíti doba, kdy půjdeme všichni za revolučním praporem. Do té doby je nutno čekati a pracovati.“

Přišlo jaro a s ním zpráva o pádu rakouské pevnosti Přemyšlu. Město bylo ozdobeno prapory a Němci saratovští, jichž tam bylo dosti, stali se méně nadutými. Obchodník, u něhož zajatci kupovali psací potřeby, neodpovídal již na Marešův ruský pozdrav německy, nýbrž rusky.

Hned také mnozí ostýchaví Češi zvedli hlavy a často docházelo k ostrým sporům mezi nimi a německými nebo maďarskými zajatci. Maďarský plukovník měl více práce se zapisováním velezrádných Čechů do své „černé knihy“.

Zanedlouho přijel velký oddíl zajatců z Přemyšlu, mezi nimiž i mnoho Čechů. Ti byli veselí a sebevědomí. Zvláště záložní nadporučík dělostřelecký, profesor Trmal, upoutal Marešovu pozornost svojí pevností a rozhodně českým vystupováním. Nikdo z Němců nebo Maďarů neodvážil se říci ničeho tomuto klidnému, velmi vzdělanému a výmluvnému muži. Když mu alkoholický, třesoucí se rakouský generál řekl, že by měl být zastřelen, jakmile přijde domů do Rakouska, odpověděl s úsměvem: „V Rakousku budu zastřelen já, v české republice budete zastřelen vy.“ Bylo to něco neslýchaného, ale od té doby měli Češi pokoj. Němci i Maďaři je nenáviděli ještě více, ale začali se jich báti, zvláště když mladý kuchař Čech prohlásil se smíchem, že otráví všechny Němce, nedají-li pokoje.

V Saratově nebylo místa pro tolik zajatců a proto v krátké době byla část jich oddělena a dovedena na veliký bílý povolžský parník, který je měl zavézti do Astrachaně.

Mareš byl šťasten, že byl mezi nimi, a ještě šťastnější byl, když viděl, že i Trmal jde.

Parník byl prostranný, tak že na něm měli dost místa i civilní cestující: Rusové, Kirgizi, Peršané, Armeni i Židé. Pestrá směsice národů ze všech končin ohromného Ruska.

Matička Volha plynula zeširoka, volně, velebně, jako by si byla vědoma své síly i významu pro celé střední Rusko, jež zásobovala nejen rybami všech druhů — od drobných bělic až k ohromným vyzám a jeseterům — ale i vším tím, co vozily veliké nákladní lodi plující po jejím ocelově lesklém povrchu: dříví, obilí, arbuzy (melony), petrolej, uhlí a spoustu jiného rozmanitého zboží.

Mareš byl v prvních okamžicích jako v pohádce. Se zálibou prohlížel si tváře těch různých národů, postál chvíli u hrajících si dětí v středním podpalubí, pozoroval Kirgiza sedícího na palubě a dívajícího se upřeně, nepohnutě na míjející břeh, pobavil se pohledem na skupinu Rusů louskajících obratně jako veverky podsolnuchy (slunečnicová semena) a vyplivujících kolem do kola po podlaze šupinky, jichž bylo u jejich nohou nastláno.

Ruští vojáci mu nebránili v pohybu, neboť ho znali a měli ho rádi, protože s nimi uměl trochu pohovořiti rusky.

Náhle spatřil Trmala. Stál na přídě lodi, nedbaje ostrého větru a obdivuje se ohromnému veletoku, rozlévajícímu se po jarním tání široko daleko, tak že místy nebylo možno dohlédnouti břehu.

Mareš stanul u ného. Trmal se ohlédl a usmál se. Nepromluvili, ale rozuměli si. Duše jejich hovořily tajemnou mluvou hlubokého přátelství vyplývajícího z poznání.

„Ta Volha je jako Rusko,“ prohodil Mareš. „Ohromná, tichá, silná. Plná hlubin a zase s písečnatými mělčinami. Plna bohatství, štědrá, dobrá, je-li v klidu, ale zalévající vše, rozvodní-li se.“

„Takovou řeku kdybychom měli v našem státě,“ odvětil Trmal.

„Věříš, že budeme míti svůj stát?“ otázal se polo nedůvěřivě, polo radostně Mareš.

„Nevěřím, ale vím to. Všechno záleží na nás, budeme-li my chtít,“ klidně, ale pevně přisvědčil Trmal.

Mareš mu položil ruku na rameno: „Tak už jsme dva, kteří věří. A zanedlouho nás bude sta a tisíce.“

Trmal upřel své klidné, rozumné oči do živých očí Marešových: „Jsem o tom přesvědčen.“

Od té doby byli tito dva lidé nerozluční. Nevyznávali si lásku, nelichotili jeden druhému, ale měli se rádi z celé duše.

Marešovi překypovalo srdce radostí. Všecko zklamání zmizelo, pohaslé poněkud naděje zaplanuly novým ohněm.

Čtvrtého dne ráno byli v Astrachani, v městě, kde se stýká Západ s Východem, Evropa s Asií. Asie je tam více, soudíc podle směsi orientálských národů i podle nečistoty.

Vysoký bílý sobor (hlavní chrám) s pěti kopulemi a nový kostel na druhé straně města byli jediné vynikající budovy.

Zajatce, vesměs důstojníky, vedli do velké školy, kde umístili všecky národnosti. V přízemí byli Maďaři, v prvním patře Němci, v druhém Češi a Poláci. Nejvyšším důstojníkem mezi nimi byl dělostřelecký plukovník Teplý, dobrý pán, Čech, který však nikdy nebyl s to setřásti se sebe Rakušáka. Vedle něho byl tu maďarský podplukovník Szőny, surový, nadutý voják s kníry do tuha navoskovanými a natočenými, tak že mu div oči nevypíchly.

Čeští zajatci nazvali tento dům zvěřincem a velký pokoj, kde byli jen Čechové, vrabčárnou.

Byly to psí dni. Namačkáni, že nebylo možno se pohnouti, kam stolek postaviti, polehávali celé dni na postelích, čtouce, hrajíce v karty nebo v šachy, občas zpívajíce a učíce se rusky nebo francouzsky, ba i anglicky. Bylo všeobecné přesvědčení, že Češi jsou nejpilnější. Někteří, tak zvaní „tiší blázni“, vykládali si celé dni karty.

Byli tu i umělci — malíři a řezbáři. S procházkami bylo zle, zvláště když Němci a Maďaři svojí vyzývavostí vyvolali přísnější kázeň.

Procházeti se mohli jen na úzkém dvorku jako zločinci. Těžce se jim podařilo vymoci si dovolení ke koupání ve Volze. Zajatci byli hlídáni kozáky a to astrachánskými, kteří jsou označeni žlutými širokými pásy po obou stranách kalhot. Byli rozhodně prudší a méně laskaví nežli kozáci donští, známí svou dobrosrdečností.

Byli vysocí, svalnatí, výrazných tváří, ale nepřístupní dobrému slovu. Jediná mluva, jíž rozuměli, byly peníze. Marešovi se podařilo získati si i jejich důvěru, ač nebyli všichni stejní.

Život s Maďary a Němci stával se nesnesitelným. Hádky byly na denním pořádku. Češi byli předmětem společné nenávisti všech ostatních obyvatelů domu. Mareš přemýšlel o pomoci.

Náhoda mu posloužila. Komandant tábora byl nehodný, úplatný ruský důstojník, který konečně byl odstraněn a místo něho přišel dobrý, vzdělaný záložní praporčík, později podporučík Nikolaj Rafailovič Milov, jehož občanské povolání byla profesura na gymnasiu. Přišel také od Přemyšlu, při jehož obléhání byl raněn do levé ruky, načež po uzdravení byl přidělen ke službě v nitru země.

Nebylo těžké ani pro Mareše ani pro Trmala, seznámiti se s ním a získati jej pro Čechy, jež trochu znal.

Když měl přijíti nový oddíl zajatců, dal Milov převésti do obou domů pro ně připravených všecky Čechy, na jejichž místo dal nově příchozí.

Bylo to velké ulehčení. Milov dovolil Čechům vycházky do okolní stepi, na níž Kirgizové pásli svá stáda, dosahující někdy počtu tisíců hlav.

Na jedné z těchto procházek utrhl Mareš několik stepních kvítků, vylisoval je a přilepil na dopis, jejž poslal své nevěstě. Pro censora připsal, aby květy neodtrhával, a dopis skutečně došel neporušen, jak se dověděl z pozdější odpovědi.

Dýchalo se to přece svobodněji mezi svými. Šli sice s sebou také někteří aktivní důstojníci, jako plukovník Teplý, setník Rameš, jenž se na vojně psával Ramesch, ale nyní dělal Čecha, ač dosti špatně mluvil česky, nadporučík Frőhlich, dobrý Čech, ale slabý, neboť nedovedl v pravý čas roztíti pouta, jež ho vázala k Rakousku, a sotva dvacetiletý výrostek Heinrich, človíček tuze domýšlivý, který svým drzým chováním uměl zastrašiti celou řadu druhých důstojníků-zajatců, zvláště ty, kdož s ním bydleli ve světnici.

Bylo tu více místa než ve „zvěřinci“ a pokoje byly menší, domácnější. Trmal se ukázal býti velkolepým kuchařem, který svými výrobky udržoval výbornou náladu, ba i pekařem, který denně ráno vstával a pekl znamenité slané housky. Při tom vyučoval francouzštině a svým humorem i rozvahou byl středem celého tábora.

Aby práce byla rozdělena, šel Mareš do druhého domu českého a udržoval tam čilý ruch.

Stále však nebyl s něčím spokojen, stále myslil na něco a nemohl se k tomu odhodlati.

Velitel zajatců Milov dovolil Marešovi vycházeti v občanských šatech bez průvodu a zval ho k sobě do bytu, kam Mareš uvedl záhy i mladšího, ale výborného přítele Františka Krystla, Sokola duší tělem, mlčelivého, ale čestného a upřímného, někdy až břitkého.

Když Mareš vezl o vánocích zajatým prostým vojínům českým, kteří žili v dřevěných barácích za městem namačkáni, bez zaměstnání, bez zábavy, peníze, jež pro ně sebral ode všech důstojníků, skočil s vozu, klouzl na blátě a vymkl si pravou nohu.

Byl tudíž nucen ležeti o Štědrý večer. Ráno o Boží hod se probudil a měl na židli novou knihu ruských povídek s přípisem: K Ježíšku od Františka.

Milov měl v městě známé, jež někdy zval k sobe zároveň s Marešem a Františkem.

Mezi nimi byl jednou i český učitel tělocviku Macháček, který oznámil Marešovi první zprávu o České družině, utvořenou z osmi set českých osadníků z Ruska, přísahavších již o sv. Václavu r. 1914 v Kijevě na český prapor. Ukázal mu i oba ruské časopisy revoluční a to kijevského „Čechoslovana“ a petrohradského „Čechoslováka“. Vyprávěl mu o Svazu československých spolků na Rusi, o přízni nejvyššího velitele ruské armády velkého knížete Nikolaje Nikolajeviče k Slovanům rakouským.

František byl na zpáteční cestě neobyčejně vesel. Mareš ho nepoznával. Za chvíli byli doma. Dlouho po večeři ještě spolu rozmlouvali.

Mareš nemohl spát té noci. Vstal, vzbudil Františka a oba vyšli na chodbu, kde se setkali se Slovákem Fajnorem z Tisovce. Byla měsíční noc; trojice zajatců stanula u okna, hledíc na pohádkově ozářenou kopuli nového chrámu a na lesknoucí se hladinu kanálu.

Mareš šeptem pravil: „Jak dlouho tu tak budeme ležet jako němé tváře? Ruští Čechové šli bojovati za naši svobodu, mnozí z nich už jistě položili své životy a my se tu krmíme, zpíváme a chodíme na procházky.“

Fajnor zvedl své modré oči, dodávající mírnějšího výrazu energickému obličeji vroubenému rezavým plnovousem, sevřel Marešovu ruku, až mu klouby zapraskaly, a zasyčel: „Musíme ísť tiež, ak nechceme byť zbábelci.“

Vtom zazněl krok některého z kozáků a přátelé se rozešli.

František prohlásil mezi dveřmi: „Zítra píšu žádost, abych byl propuštěn ze zajetí do Družiny.“

Mareš ho bezděčně pohladil po hlavě, ale František neměl rád laskání a zabručel.

„No, nezlob se, ale nebudeš sám. Půjdu také, ale dříve musím vyburcovati ty ostatní.“

Ráno chystal se záhy k Trmalovi, ale než se vypravil, stalo se něco velmi rozčilujícího. Vedle pokoje, v němž ležel ještě se čtyřmi druhy, byl menší pokojík, kde bydleli „malíři“. Všichni čtyři obyvatelé jeho se zaměstnávali olejomalbou, jež vyplnila všecek jejich čas. V přestávkách kouřili a hráli v šachy. Mezi nimi byl lesník Vlasák, málomluvný, někdy vznětlivý člověk neobyčejné síly.

Mareš mu zvláště nedůvěřoval, neboť od něho nikdy nezaslechl slůvka souhlasu, když rozvíjel svůj názor na situaci a vyjadřoval přesvědčení, že Rakousko s Německem budou poraženy a Češi i Slováci že mohou býti svobodni.

Mareš usnul neklidným spánkem, když jím k ránu někdo trhl. Mareš udiveně otevřel oči a spatřil Vlasáka, stojícího nad ním s lampou v ruce a s očima vytřeštěnýma:

„Vstávej, Mareši, pošli telegram!“

2„Jaký telegram?“

„Mé nevěstě, je-li mi věrná.“

Mareš užasl. Nebylo pochyby, Vlasák se pomátl na rozumu. Mareš rychle skočil, vzal prázdný blanket a psal, co mu Vlasák diktoval, ale adresy nenapsal. Vlasák byl spokojen, což byl jasný důkaz, že nemá smyslů v pořádku. Mareš ho dovedl do postele, kde se Vlasák rozplakal strašným pláčem, který probudil všecky spící.

Konečně ho Mareš upokojil a vše ulehlo. Ráno o šesté vyskočil Vlasák náhle s lože, postavil se výhružně na práhu pokoje a s rukou zdviženou volal: „Na kolena, všichni na kolena! Čechie je veliká! Němci utíkají! Vidíte je? Rusové je ženou! Na kolena! Modlete se! Čechie je veliká!“

Byla to strašná podívaná. Kde se to vzalo v člověku, o němž mnozí myslili, že je Rakušák? Nosil bolest zotročeného národa i jeho naděje v svém srdci, ale nemluvil o tom. Myslil sám pro sebe, sám se trápil, sám doufal — až stroj jeho duše se porouchal tím hrozným napětím a Vlasák zešílel.

Ještě téhož dne byl dovezen do ústavu choromyslných, kam ho Mareš musel provázeti. Byla to smutná cesta. Rozhárán vracel se Mareš domů a zajel izvozčikem k Trmalovi. Voják doprovázející ho nebyl už kozák. Na místo těchto divokých bojovníků přišli „zemljački“, usedlí vousatí mužici-vojáci, s nimiž bylo možno snáze se dohovořiti dobrým slovem a půlrublem nebo rublem tam, kde kozák žádal pět, deset i více rublů.

Trmal byl dojat zprávou o smutném osudu Vlasákově. „Je viděti,“ pravil, „že se musí něco dělat. Ale co?“

„Organisovati!“ odvětil Mareš.

„Ale jak?“

„Nejdříve zavedeme sbírku na národní účel po válce nejpotřebnější, abychom tak zjistili národní cit našich lidí. Potom předplatíme Čechoslováka a Čechoslovana, pak pošleme peníze Družiníkům a tak dále. Tak pomalu do toho dostaneme všecky lidi, aniž vzbudíme hned na počátku rozpory.“

„Výborně,“ chválil Trmal. „Začněme. Ty u vás, já tady.“

Rozešli se a dali se do práce. Každý rád zaplatil menší nebo větší peníz na národní účel.

Když však přišla prvá čísla revolučních časopisů Čechoslovana a Čechoslováka, vyzývající ke vstupu do Družiny, mnozí se zakolísali, mnozí začali protestovati, neboť se báli rakousko-maďarských tyranů, že by je potrestali, až se vrátí domů.

„A národa se nebojíte?“ říkával František na společných vycházkách.

Tak nastalo prvé dělení na slabší a silnější, na uvědomělé a méně uvědomělé.

Následek toho byl, že v lednu r. 1916, když přišel rozkaz, aby Češi opustili Astrachaň, rozdělila se celá česká skupina na dvě části: ti, kdož šli za Marešem a Trmalem, byli zváni rusofily (přívrženci Rusů) a šli do Caricyna na Volze, druzí, jichž bylo méně, obávajíce se styku s velezrádci, šli do Chvalynska.

Před odjezdem zajel Mareš s Trmalem a Františkem k Vlasákovi rozloučit se s ním. Ubožák pochopil, co se děje, a dal se do pláče. Nemohli ho upokojiti a musili odejíti, zanechavše ho v slzách.

Nebyli doma ani hodinu, když přišla z ústavu choromyslných zpráva, že se Vlasák oběsil na tkaničce svého županu.

Mareš se jel hned ještě na něho podívati. Ležel v lůžku s načervenalým pruhem pod krkem a klidným úsměvem na rtech.

„Je mu lépe,“ zašeptal Mareš, udělal mu kříž na studeném čele, vzal některé drobnosti po něm s sebou pro jeho rodiče a odjel domů.

Před odchodem mu lékař řekl, že Vlasákův případ byl těžký a nevyléčitelný.

Za lednového odpoledne stáli zajatci se svými zavazadly před nádražím astrachanským, čekajíce, až budou naloženi.

Ostrý vichr fičel mrazivě, drobný sníh řezal do tváří.

Podporučik Milov přistoupil blíže k zajatcům se svou paní a chlapcem Misťou, aby stiskl ruku Marešovi, Trmalovi a Františkovi. Misťa se chytil ruky Františkovy a dal se do pláče: „Pojď k nám domů, pojď!“

Františkovi skočily slzy do očí a Milov vzav plačícího chlapce na ruku, odcházel, aby nevzbudil podezření nechápajících nebo zlých lidí, že se stýká s „Avstrijaky“.

Šero zhoustlo a surový poddůstojník hnal zajatce do vagonů.

Nebyly to vozy druhé třídy, jak bláhově mysleli, ani třetí třídy, nýbrž dobytčí vozy tak zvané „těplušky“, v nichž byly prkenné palandy na spaní a uprostřed železná kamínka, jež měla zmírniti mrazivý proud ledového vzduchu, fičícího mezerami ve dveřích i stěnách.