ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

To, co zrádná vláda Stürmerova a Protopopova dělala proti československé revoluci, usilujíc rozbíti jednotné její řady, byl jen nepatrný článek v strašlivém díle zkázy, které tato zločinná skupina lidí, soustředěná okolo zrádné carevny, připravovala.

Děly se hrozné věci. V největší továrně na výzbroj — v putilovských závodech — byla zastavena práce co chvíli. Jednou nebylo uhlí, jednou nebylo kovů, jindy se porouchaly stroje v celém oddělení továrny. Neviditelná ruka zasahovala do všech oborů státního života v Rusku. Nikdo nevěděl, jak se to děje, ale každý tušil, že pramen všeho toho zla je v bezprostřední blízkosti carově — a to v samé carevně a jejím milostníku Rasputinovi.

Pro armádu nakoupeny v Americe boty — a najednou celá ohromná zásoba obuvi zmizela, jakoby se pod ní země slehla.

Armáda kavkazská potřebovala lehká horská děla, armáda stojící proti Německu žádala o těžkou dělostřelbu. Avšak těžká děla poslána na Kavkaz a to s náboji pro děla lehká, kdežto horské dělostřelectvo s těžkými náboji posláno na frontu německou.

Hlavní středisko výroby potřebných věcí pro armádu bylo v Petrohradě a v Moskvě.

Tato dvě města byla Marešovi představiteli obou stran ruského života: v Moskvě viděl Mareš srdce i duši ruskou — skutečné ruské město, bohaté, s množstvím vzdělaných mužů, vlastenecky uvědomělých, pracujících pro zdar Ruska.

Petrohrad jako by ani ruský nebyl. Všude byl patrný tlak neviditelné ruky, která dusila každý svobodný projev ruského života, všude cítily se intriky směřující k uvržení Ruska pode jho německé. Přečetné úřednictvo ruské více se staralo o svůj žaludek a osobní pohodlí, o zábavu a noční hýření než o vlast, ohroženou strašným nepřítelem vnějším i vnitřním. Dělníci v továrnách petrohradských přemýšleli o konci války a o odstranění tyranské vlády carské. I tam bylo mnoho německých agentů, kteří šířili odpor k válce, čímž měla býti oslabena armáda a připravena pro porážku.

Mareš to viděl a srdce ho bolelo. Věděl dobře, že porážka nebo zkáza Ruska měla by těžké následky pro celý svět a mohla by pomoci Němcům k vítězství, což by znamenalo konec snů o československé svobodě.

Aby dělnictvo bylo přivedeno k zoufalství, byl Petrohrad uměle zbaven potravin, zvláště chleba. Ani paliva nebylo, ačkoliv ohromné ruské lesy mohly zásobiti celou říši. Avšak lokomotivy byly svévolně ničeny, porouchané nebyly opravovány, velká nádraží byla zbavována vagonů, jež byly odváženy do krajů, kde jich nebylo třeba.

Zima byla toho roku neobyčejně krutá a urychlovala propuknutí hněvu všeho lidu. Nespokojenost vnikala i do vrstev úřednických.

Zavraždění Rasputina přineslo trochu upokojení. Byl zavražděn členy carského dvora, kteří těžce nesli ponižující vědomí, že ruská politika je řízena surovým nevzdělaným mužíkem.

Čekaly se nápravy, čekalo se uvolnění lidu, ale nic takového se nestalo.

Naopak. U dvora zvítězil názor, že je potřeba vyvolati revoluci, která by byla rychle potlačena užitím nejsurovějších prostředků, ale přece by byla dostatečným důvodem, aby vláda mohla uzavříti zvláštní mír s Německem, ospravedlňujíc se vůči spojencům krvavými nepokoji v říši.

Petrohrad byl v zimě pěknější než v létě. Sníh krášlil i zjemňoval linie obytných domů, ohromného zimního dvorce, budovy admirality, petropavlovské pevnosti, velechrámu sv. Izáka i kazaňského soboru, na nějž se Mareš tak rád dívával i s Něvského prospektu i zezadu od jednoho z četných kanálů překlenutého řadou krátkých mostů.

A přece tu bylo smutno. Smutno spíše z toho, co se odehrávalo v duších statisíců chodců, nežli z toho, co oko vidělo.

Týden před vánocemi dostal Mareš dopis, který došel na jeho adresu do Caricyna. Psal mu Volman, jeden z jeho žáků, také již učitel, že je s řadou druhů v jižním Rusku v uhelných dolech, kde nesmírně trpí. Musí těžce pracovati od noci do noci při bídné stravě a při surovém nakládání. Často bývají biti neuvědomělými ruskými vojáky, jež komanduje důstojník Němec, nenávidící Čechy na smrt. Dva z přátel Volmanových zemřeli pod ranami bičem. Avšak přes všecko utrpení všichni čekají s touhou, kdy budou moci vstoupiti do československé armády. Dokud se jim to nepodaří, budou trpěliví, oslazujíce si zoufalé chvíle aspoň zpěvem národních písní a po práci prostnými sokolskými cviky.

Mareš byl hluboce pohnut. „Jaká síla,“ pomyslil si, vzpomínaje těch hochů zahrabaných hluboko pod zemí, hladovějících, udřených, bičovaných a přece doufajících, přece nezapomínajících na velký cíl, který zasvitl v duších tolika tisíců českých i slovenských lidí.

Neméně jím otřásla zpráva o sluhovi Přidalovi, jenž šel do zajetí k vůli Marešovi, ale nedostal se k němu, nýbrž potloukal se po různých zajateckých táborech, pracoval na polích, až byl poslán na stavbu murmanské dráhy, kde celou minulou zimu pracoval ve sněhu s tisíci jiných druhů v nedostatečném oděvu, při stravě velmi špatné; více než polovička jich onemocněla kurdějemi, sta jich zemřelo a bylo pochováno pod sněhem nehostinných plání blíže Bílého moře. Přidala zavezli do nemocnice, kde se s ním náhodou sešel jeden z caricynských zajatců.

Tak byla připravována cesta ke svobodě strašným utrpením tělesným i duševním tisíců a tisíců synů národa, vyvržených krvavým vírem daleko od domova.

Všecko toto utrpení, všecky ty slzy, všechno to bolestné doufání a bolestnější zklamání procházelo srdcem Marešovým, jako by jím někde protahoval rozžhavené drátky.

Tvrdý svým poměrem k ruské vládě vyvolal vážné nebezpečí pro osvobozovací snahy tím, že Anglie a Francie mohly ukázati na blízké styky československých vůdců s kruhy, které sloužily Němcům.

Bylo třeba dáti zprávu o všem Masarykovi do Londýna a zavolati ho do Ruska. Kdo tam půjde? Bylo třeba jednati co nejrychleji.

Mareš jako srbský důstojník přidělený k vyslanectví mohl se vypraviti nejrychleji, neboť mohl jeti jako srbský občan.

Tak se stalo. Mareš byl šťasten. Dostal pas na jméno Ivo Damjanič a vybral se na cestu právě před Štědrým dnem.

Jel z Petrohradu na sever ke Švédsku, na jehož hranicích byl zdržen dvojí prohlídkou. Prohlíželi Rusové, prohlíželi i Švédové. Přes Štokholm a Christianii dostal se do Bergen, malého přístavního města norského ležícího při hlubokém fjordu. Z Christianie i odtud poslal pohlednici domů, rodičům i Lidušce. Byl nesmírně rozradostněn, že jede jakoby na výlet. A na Masaryka se těšil.

V Bergen vsedl na malou dopravní loď „Hakon VII.“ a k večeru vypluli na moře. Mareš jel poprvé po moři a musil zaplatiti povinnou daň krátkým onemocněním, jež však přechodil.

Cestujících bylo dosti, ale nebylo tu veselí, jako bývá na lodích. Chladné a větrné počasí, ale zvláště vědomí blízkosti německých ponorek tísnilo všecky.

Mareš jel v občanských šatech. Jelo i pět ruských důstojníků, kteří poslední dva večery v Bergen svým nápadným vystupováním vzbuzovali pozornost kde koho. Hýřili, zpívali, hráli v karty a nijak se netajili tím, že jedou do Anglie převzíti stroje pro nové ruské továrny.

Mareš se s nimi bavil, ale nelíbili se mu naprostým nedostatkem vážnosti. Mluvili o válce lehkomyslně a hlavním předmětem jejich hovoru bylo jídlo, pití a vtipy ne zvláště duchaplné.

Bylo 27. prosince před polednem. Nebe bylo vyjasněno, zvlněné moře se utišilo.

Náhle nastal na lodi zvláštní šum. Plavci se míhali sem tam, někteří hleděli k jihu — a v okamžiku všechno obecenstvo vědělo, že je v dohledu podmořská loď.

Mareš se zahleděl udaným směrem. Srdce mu zabušilo, v prsou rozlil se pocit zvláštní tísně.

Nebylo pochyby. Periskop ponorky se blížil rozrývaje mořskou vodu, tvořící bílý sloupec zpěněný rozstřikující se po obou stranách periskopu.

Na vzdálenost asi jednoho kilometru se ponorka vynořila nad hladinu. Kdosi vystoupil na její malou plochou palubu a volal něco na kapitána lodi. Byl to rozkaz k zastavení.

Loď hned neuposlechla, neboť kapitán byl Nor, který Němce nenáviděl a chtěl ukázati, že se nebojí.

Ale v tom houkla rána a nad palubou zahučel náboj vypálený z malého děla ponorky.

„Hakon VII.“ musil zastaviti, nechtěl-li býti potopen.

Běh lodi se zmírnil a za chvíli ustal docela. Ponorka se blížila neobyčejně rychle a již stanula podél boku Hakonova. S paluby spuštěny schody a kapitán ponorky s dvěma průvodci vystoupil na palubu. Všichni byli ozbrojeni revolvery.

Kapitán „Hakona“ je očekával.

Němec dal rozkaz, aby všichni cestující postavili se do řady na palubě, a dal si předložiti jejich výkaz, jejž každá loď musí míti.

Marešovi bylo dosti úzko. Sáhl do kapsy, kde měl revolver a zkusil kohoutek. Byl připraven na nejhorší. Kdyby měl býti zajat, zastřelí se raději, aby nedal nepříteli možnost jásati při jeho popravě. Vzpomínal v tu chvíli s láskou na rodiče, na Lidušku i na ty děti drobné ze školy a oči se mu zarosily.

Německý kapitán hleděl do seznamu a najednou vítězoslavně vzkřikl: „Tady jsou.“

Velitel „Hakona“ vzhlédl tázavě k němu. „Tady je pět ruských důstojníků, které nám vydáte. Kteří jsou to?“ pravil jízlivě Němec.

Všech pět Rusů vystoupilo jako na povel z řady a jeden z nich řekl hlasitě: „Tu jsme.“

Němec se zasmál krátce, nepříjemně a přistoupil k nim: „Půjdete s námi, pánové, dovezeme vás do bezpečí. Račte,“ a pokynul jim k odchodu. „Zavazadla jejich budou prohledána,“ obrátil se k průvodcům.

Jda kolem Mareše, pohlédl náhodou na něho. Mareš cítil, jak pobledl, ale přemohl se. Klidně pohlédl do vodově modrých očí Němcových.

Již již čekal, že k němu přistoupí a vyzve jej k odchodu. Ale nestalo se tak.

Němec obrátil se ke kapitánu „Hakona“ a žádal, aby všechna zavazadla ruských důstojníků byla vynesena z kajuty a podpalubí nahoru.

Tak se stalo. Obsah zavazadel byl zpřevracen a všecky písemnosti vzali němečtí námořníci s sebou.

Odcházeje, německý kapitán salutoval a pravil k Norovi: „Uděláte-li nám to po druhé, potopíme vás jako myši.“

Nor zaťal rty a neodpověděl.

Rusové šli s hlavami poněkud pochýlenými. Přemýšleli, jak se to stalo, že je takto „vybrali“? Zda si vzpomněli na ty dva bouřlivé večery v Bergen a na to, že je pravděpodobně některý německý slídič stopoval a bezdrátovou telegrafií oznámil jejich odjezd jedné z tajných stanic německých ponorek na norském pobřeží, rozrytém četnými fjordy tak, že poskytovalo mnoho vhodných úkrytů německým pirátům?

Ponorka dala znamení „Hakonu“ k odjezdu. „Hakon“ zahučel, pohnul se a za chvíli se začal vzdalovati od ponorky. Všichni cestující byli přestrašeni a Mareš nemohl pochopiti, že je ještě na svobodě. Daleko na jižním obzoru bylo viděti několik kouřících lodí — byly to anglické strážné křižáky, jež však při nejhorlivější službě nedovedly zabrániti loupežení německých ponorek.

Do New Castlu dojeli pozdě večer po důkladném vyšetření před vchodem do přístavu. Vystoupiti mohli až ráno.

Následovala podrobná prohlídka vojenská i celní, načež Mareš jel vlakem do Londýna, pozoruje při jízdě zamlžená políčka, zahrady, továrny i města. Večer byl v Londýně.

Anglicky neuměl kromě několika slov, jimž se byl naučil cestou, a bylo mu úzko v tom ohromném městě zvláště nyní, kdy světla nesvítila, aby často přiletující Zeppeliny neměly vhodného cíle pro svoje bomby. Ptal se sluhy jakéhosi, kde je hotel „Strand“. Sluha mu svědomitě vykládal, ale Mareš nerozuměl ani slova. Proto poděkoval a postavil se za nejbližší pilíř, kde ho spatřil policista, jenž mu našel povoz a dal ho dovézti do hotelu. Mareš mu byl velmi vděčen a než usnul, napsal si do denníku: „Hle, první policista, do něhož jsem se zamiloval.“

Ráno se vydal na cestu za Masarykem. Po dlouhém hledání našel jeho byt — malý domek v tiché uličce studentské a profesorské čtvrti.

Zazvonil a vstoupil do předsíně, kde spatřil na věšáku známý Masarykův měkký černý klobouk a dlouhý zimník s astrachánským límcem. Mareš se usmál. Viděl, že je „otec“ doma.

Šel za služkou nahoru a zaklepal na dveře pokoje při schodech.

„Vejděte,“ ozvalo se tlumeně z nitra.

Mareš otevřel a stál tváří v tvář největšímu muži národa.

Znali se již z doby před válkou — ale toto shledání bylo tak zvláštní. Mareš hleděl na Masaryka jako na zjevení.

„Co pak mi nesete?“ otázal se Masaryk prostě, podávaje Marešovi ruku. „Sedněte si.“

Mareš usedl a za chvíli vypravoval Masarykovi vše velmi klidně. Sám nemohl pochopiti, kde se v něm vzal ten klid. Myslil, že bude rozčilen, očekával rozčilení Masarykovo, ale nic takového se nestalo.

Klid velkého muže padal i do srdce Marešova a on mohl pokojně mluviti o Tvrdém a jeho intrikách i o hrozné vnitřní situaci ruské.

Masaryk dal Marešovi vysvětlení o mnohých věcech, ukázal mu, jak počínání Tvrdého je skutečně zhoubné, vzbuzujíc podezření Angličanů i Francouzů. Nato pozval Mareše k obědu.

Večer vracel se Mareš domů. Poněvadž by byl potmě netrefil, sedl na vysoký automobilový omnibus. Sjížděli do vnitřního města, když tu náhle zahučely sireny a z Hyde Parku vyletělo několik proudů bílého světla k obloze, osvětlujíce zkoumavě vzduchový prostor.

„Němci,“ prohodil polohlasně starý pán sedící vedle Mareše.

A skutečně. Dva Zeppeliny přepadly Anglii a zamířily nad Londýn, aby tu způsobily poplach a škodu.

Všichni zahleděli se k obloze, po níž v divém reji létaly bílé proudy světla křížící se i stýkající se. Všecky reflektory města byly v činnosti.

Mareš slezl s omnibusu, aby mohl vše klidněji pozorovati. Náhle padl jeden z proudů světelných na ohromné tělo Zeppelina a v zápětí ozvala se prudká dělostřelba se všech stran Londýna. V záři reflektoru, který nespouštěl nepřítele se svého dosahu, bylo viděti praskající šrapnely.

Temná rána odkudsi z daleka oznamovala, že Zeppelin shodil bombu na město. Za chvíli zaduněla nová rána. A děla hučela, strojní pušky praskaly.

Vtom vyrazil ze Zeppelinu ohnivý sloup a hořící obr, zasažený na plno jednou z kulí, řítil se k zemi táhna za sebou ohnivý závoj jako strašná kometa.

Lidé na ulici zavýskli, Mareš poskočil radostí. Druhý lupič asi zmizel již dříve, jakmile ucítil nebezpečí.

Po chvíli pocítil Mareš hanbu ze své radosti a lítost nad zahynuvšími vzduchoplavci, ale když se druhého dne dověděl, že jedna z bomb padla do školy, kde zabila několik dětí, vzplanul hněvem a přál lotrům plně zaslouženou odplatu.

Mareš zůstal týden v Londýně a denně strávil několik chvil s Masarykem, jenž byl ve velmi dobré náladě, poněvadž právě Spojenci — Anglie, Francie a Rusko — odpověděli na nabídku presidenta Spojených států severoamerických Wilsona, chtícího zprostředkovati mír. A v této odpovědi bylo výslovně podotčeno, že cílem této války je osvobození neněmeckých a nemaďarských národů Rakousko-Uherska. Čechoslováci pak byli jmenováni zvlášť.

Byl to první velký triumf zahraniční činnosti tajemníka Národní rady dra Eduarda Beneše.

Mareš zašel i do pěkné místnosti propagační na Picadilly, kde byly vystaveny mapy a brožury vztahující se k naší otázce, a seznámil se s mnohými Čechy londýnskými, kteří se připravovali ku vstupu do armády.

Na odchodu řekl mu Masaryk: „Jeďte, a uvidíte-li, že je mne potřeba v Rusku, telegrafujte a já přijedu ihned. Nyní nemohu, mam mnoho práce zde.“

Mareš jel s chutí zpět. Byl rád, že tatíček byl tak svěží, ač neměl daleko do sedmdesátky, a z jeho klidu i důvěry ve zdar neúnavné práce čerpal i on svoji sílu.

Cesta minula beze všech zvláštních příhod a 10. ledna byl zase v Petrohradě.

A podivnou shodou okolností přijel o den později major Štefánik z Rumunska, kde byl vykonal důležité poslání politické a kde zorganisoval větší oddíl československých zajatců pro dobrovolnou službu ve Francii. To byl první základ k československé armádě na západní frontě.

Štefánik se rozhodně postavil proti povolání Masaryka do Ruska, řka: „Masaryka sem nyní pustiti nemůžeme. Napřed musíme pro něho připraviti půdu, aby nemusil vstupovati do těch nepěkných vnitřních bojů našich. Jeho se nesmí dotknouti špína, vrhaná zlými a obmezenými lidmi.“

A hned telegrafoval do Londýna krátce: „Nejezditi!“

Pracovalo se horečně jednak na podvrácení intrik Tvrdého, jednak na vymožení dovolení k organisaci armády ze všech zajatců.

Byla to těžká práce; okolo Tvrdého seskupily se nejen ony podezřelé postavy, jako nemravný a obmezený pokoutní žurnalista Prchal, zhýřilý a domýšlivý důstojník cizinecké legie Fafl, prohnaný a ničeho zlého se nebojící inženýr Kenig a některé figury známé svým úzkým stykem s carskou policií, nýbrž přidružili se k němu i vedoucí muži kijevského Svazu — nedůtklivý doktor Vondrouš a sobecký Fučík, kteřížto oba ucítili oblibu Tvrdého u vlády Stürmerovy a chtěli využíti této okamžité okolnosti pro sebe, uzavřevše s Tvrdým dohodu.

Avšak vina Tvrdého byla zjevná. Bohdanovi Pavlů a Jiřímu Klecandovi podařilo se dostati písemné důkazy o úplatnosti Tvrdého, načež následoval krátký, ale nemilosrdný soud, tak jak to Štefánik dělával vždy, šlo-li o věci mravnosti. On nedopustil, aby na československém jméně za hranicemi utkvěl nejmenší stín. Kdo se provinil, toho napomenul, nepomohlo-li to, odstranil každého bez slitování. Tak i vůči Tvrdému užil několikráte cesty shovívavosti a vyčkávání. Když však Tvrdý, domnívající se, že Štefánik byl vypověděn ruskou vládou na jeho zakročení, zapomněl se tak, že i peníze vzal od germanofilské ruské vlády, Štefánik jednal velmi rozhodně.

Telegrafoval Masarykovi a Benešovi, aby byl Tvrdý okamžitě vyloučen z Národní rady československé, což se v nejkratší době stalo. Avšak ruská vláda nechtěla se ho ani nyní vzdáti, jmenovavši ho jediným zástupcem československého národa na Rusi.

Nebezpečí stále nebylo zažehnáno, naopak hrozilo Pavlů, Klecandovi, Markovičovi i Marešovi, ba i Štefánikovi, jehož všichni pořádní lidé milovali, ba zbožňovali.

Musilo přijíti něco zvláštního, co by bylo dalo nový směr událostem.

Petrohrad vřel, zvláště dělnictvo. Za hrozných nočních mrazů i třicetistupňových stávaly celé řady žen a dětí od 9 hodin večer do rána před obchody, aby dostaly kousek chleba nebo cukru. Někdy se na ně dostal bochánek černého nedobrého chleba, někdy odcházeli s prázdnýma rukama. A doma čekal otec nebo muž, aby si vzal do práce aspoň kousek chleba, když už maso i ryby byly tak nesmírně drahé.

Jaký div, že nespokojenost rostla.

Někomu to bylo vhod, a to carevniným stvůrám Stürmerovi a Protopopovi, kteří viděli už už blížící se revoluci i krvavé její potlačení a ještě větší utužení krutých pout lidu.

Policie petrohradská učila se před očima dělníků jdoucích do práce stříleti ze strojních pušek a nebylo tajností, že policistům slíbeny vysoké platy pro případ revoluce a velké náhrady pro případ zranění nebo usmrcení. Lidské šelmy za peníze najaty, aby prolily krev lidských otroků.

Do Petrohradu staženy carské pluky pěchoty a kozáci. Všude se mluvilo o tom, že vláda revoluci chce, ale lid že se nedá strhnouti.

Mareš jel jednoho večera na saních ke schůzce v bytě obětavého ruského Čecha Čermáka a cestou, vida oddíl jízdních kozáků, tázal se izvozčíka (= kočího): „Tak kdy bude revoluce?“ Izvozčík práskl bičem a odvětil: „Což páni nahoře by chtěli revoluci, ale my nejsme tak hloupí. Napřed zúčtujeme s Němcem a potom s ostatními.“

Leč žaludek je neúprosný velitel.

Dělnictvo tovární vyšlo jednoho dne na počátku března na ulice petrohradské, žádajíc chléb. Průvod byl klidný, výtržností nebylo. A přece místy došlo k srážkám vinou policie, jež lid bez příčiny rozháněla.

Mareš kráčel po Něvském prospektě směrem od Litějného prospektu ke kanálu Mojce. A hle! Tisícihlavý zástup lidí hrne se od Kazaňského soboru vzhůru. Proti nim němě postupuje jako stěna řada kozáků na koních s pikami v rukou.

Mareš se zachvěl očekávaje krveprolití. Sotva však lid došel k vojsku, zvedly se tisíceré ruce mávající kapesníky a klobouky a zaznělo volání: „Ať žijí naši molodci! Ať žijí kozáci!“

A kozáci se usmívají. Poznávají, že ten lid není jejich nepřítelem, že jsou to jejich bratří a sestry trpící hrozným útiskem a nedostatkem. Kozáci vzpomínají na svoje rodiny doma, srdce jim měknou, piky se kloní jen lehce dolů, koníci jdou zvolna proti temné hlučící stěně lidstva a kozáci konejší lid: „No, propusťte nás, holoubkové. Nebojte se nás.“ A lid se rozestupuje, kozáci projíždějí, spousta lidu se za nimi uzavírá a jde dále.

V sobotu 10. března došlo k první srážce mezi vojskem a policií na náměstí před Nikolajevským nádražím, kde byl ohromný tábor lidu. Hlídky kozácké stály kolem.

Náhle z postranní ulice vyrazila jízdní policie s nahajkami, revolvery a šavlemi a vjela tryskem do lidu.

Kozácky komandant, mladý důstojník, vida toto nespravedlivé, surové zakročení policie, napřáhl šavli a s junáckým „urrá“ vrhl se v ústrety rozjeté policii. Kozáci za ním, neboť i oni porozuměli, že policie zde páše zločin.

Srážka byla prudká, ale krátká. Policie nevydržela náběhu kozáků a dala se na útěk.

Lid propukl v bouřlivé volání slávy kozákům a vojsku.

Jaký rozdíl proti dřívějším bouřím lidu, kdy kozáci jako věrní psi carští vrhali se tam, kam jim bylo veleno. A nyní — nyní obrátili se proti nepříteli lidu.

V neděli nevyšly noviny, došlo k neodůvodněné střelbě policie do lidu a v pondělí, když šel Mareš do redakce Čechoslováka, zaslechl prudkou střelbu v okolí kasáren gardového pluku. Vojsko se vzbouřilo, zahnalo důstojníky a vyšlo na ulice.

Policie střílela do vojska ze strojních pušek umístěných na střechách domů zvláště na křižovatkách. Rozpoutaly se bitky, při nichž vojáci obklopovali celý blok domů, s nichž policie střílela, a křížovým ohněm se střech jiných domů donutili policisty ke vzdání.

Mnozí byli sestřeleni, jiní raněni, jiní dostali se zdrávi do rukou mstitelů.

Mareš přišel ke skupině vojáků, kteří právě donutili k sestupu se střechy policistu, jenž zastřelil ženu a dítě. Nebili ho, netýrali. Dovedli ho do tichého koutu zapadlé uličky, postavili ke zdi a jeden z nich řekl: „Bratře, pokřižuj se, obrať se.“ Policista mlčky tak učinil, rány z několika pušek houkly a mstitelé šli dále po krvavé stezce svobody.

Ustavena zatímní vláda a telegrafováno carovi, aby okamžitě dal lidu spravedlivou ústavu a vzdálil od vlády poněmčilé stvůry. Leč car neuposlechl, domnívaje se, že bude možno potlačiti revoluci násilím.

Avšak rozpoutané vlny nedaly se ztišiti. Revoluční jiskra přeskočila i do nejspolehlivějších carských pluků v Petrohradě. Jen slabá posádka v zimním dvorci a budově admirality kladla odpor.

K večeru byl Mareš u Štefánika, jenž mu řekl: „Není vyloučeno, že Amerika vypoví válku Německu. Někdo musí jíti do Ameriky, aby tam připravil půdu pro utvoření dobrovolnických sborů z československých vystěhovalců. Jel byste tam?“

Mareš se zahleděl v údivu do vážných modrých očí Štefánikových a odvětil bez váhání: „Poručíte-li, půjdu.“

Štefánik se usmál: „Já neporoučím. Musíte si poručiti vy sám.“

„Nuže půjdu a děkuji za důvěru.“

„Přichystejte se na cestu. Do týdne odjedeme. Já pojedu do Francie.“

Mareš rychle šel domů s hlavou plnou myšlenek. Tu a tam třeskla ojedinělá rána, někde v dálce praskala strojní puška.

Druhého dne byl Mareš na ulici již o osmé hodině. Zase výstřely. Přišel na Něvský prospekt a hle! Celý pluk s podporučíkem v čele táhne na Litějnyj prospekt a k parlamentu, kde poslanci zasedali ve dne v noci.

Lid stál na chodnících a bouřlivě pozdravoval revoluční vojáky. Marešovi stály slzy v očích: „Teď je Petrohrad nejkrásnější město světa.“ myslil si a usmíval se tiše.

Letěl do redakce Čechoslováka a objal Pavlů s výkřikem: „Blahopřeji k revoluci.“ Doufal totiž on i jeho přátelé, že porážkou zněmčilé vlády padl by i Tvrdý, čímž by hnutí československé získalo.

A zase vojsko táhne s hudbou, červené prapory vlají již s některých domů, vojáci mají červené stuhy na prsou a kousky červené látky na bodácích.

Zimní dvorec padl do rukou revolucionářů po poledni, Stürmer a celá řada jiných členů vlády zatčena.

Vojáci odnímali na ulicích důstojníkům šavle, z kteréhož důvodu vyšel Mareš odpoledne v občanském šatě, nechtěje se dáti odzbrojiti. Budovy policejní zapáleny, automobily ozbrojené strojními puškami hučely ulicemi, u mostu na konci Litějného prospektu postavena barikáda s dělem obráceným k Něvskému. Okružní soud hořel a po mostě kráčeli žáci kadetky (junkeři) v strojných řadách s hudbou k dumě (sněmovně). Slunce svítilo, všude vládl dobrý duch a dětská sebedůvěra.

Nové telegramy poslány caru, ale marně. Duma byla carským výnosem rozpuštěna, avšak nerozešla se, nýbrž setrvala na místě v práci. Generál Brusilov a Russkij slíbili svoji pomoc, nová vláda ustavena a stará carská vláda oznámila jí svoje odstoupení.

Vězení Kresty a Petropavlovská tvrz otevřeny a političtí vězňové puštěni na svobodu.

Dělníci a vojsko volilo své vyslance do výkonného výboru dělnických a vojenských zástupců.

Ale Marešova radost netrvala dlouho; záhy pronikly na veřejnost zprávy o silné agitaci pro ukončení války mezi dělnictvem, což by mohlo vésti ke zkáze Ruska a k úplnému vítězství Německa.

Ve středu již bylo střelby méně. Ulice byly plny lidu a vojska. Všechno se usmívalo blaženě, neboť vědomí svobody opájelo kde koho.

Pluky z okolí Petrohradu přešly k revolucionářům. I zrádce Protopopov přišel do dumy nabídnouti své služby vlasti, ale byl zatčen.

Byly vydány zvláštní krátké „Zprávy“ s novinkami o revoluci, jež letěla celým Ruskem.

Velký kníže Kirill Vladimirovič přivedl do dumy celou lodní posádku petrohradskou. Suchomlinov, jenž byl vinen katastrofou ruské armády r. 1915, byl zatčen a musil si sám strhnouti odznaky své hodnosti.

Lidé četli tyto zprávy, smáli se, jásali, plakali, mluvili s každým, koho potkali — jako ptáci na jaře, když slunko pěkně zasvitne a příjemně hřeje.

Konečně byly i pasy obstarány, což nebyla v tom zmatku lehká práce, avšak odjezd byl ještě odložen.

Revoluce se rozšířila do Moskvy, do Kijeva, do Nižního Novgorodu, do Caricyna a jinam.

Snímány carské orly, carské obrazy byly roztrhány. Car zřekl se trůnu ve prospěch svého bratra, jenž se vzdal ve prospěch národa.

Mareš si pomyslil, že to byl nejlepší čin carův za celý jeho život.

Pořádek se rychle obnovoval. Ustanoveny ceny potravin a izvozčíci už vyjeli se svými koníky do ulic.

I ze západu přicházely příznivé zprávy. Francouzi zatlačovali Němce u Bapaume, celá německá fronta je v pohybu — ale dozadu. Čtyři americké lodi potopeny německými ponorkami, což si jistě Amerika nedá líbiti.

A tak byl Mareš pln nejkrásnějších nadějí, když 21. března opouštěl s majorem Štefánikem Petrohrad. Právě před rokem zahájil s Trmalem otevřeně revoluci v Caricyně. Dnes odjíždí za novým cílem, aby pomáhal stavěti nový pilíř československé revoluce ve Spojených státech severoamerických.