ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nezůstalo při válce se Srbskem.

Rusko šlo na pomoc Srbsku, Německo Rakousku. Francie Rusku, Anglie vystoupila na obranu slabé Belgie, přepadené Německem, které vrhlo svoji armádu do této malé země, aby mohlo napadnouti Francii ze severu, odkud se útoku nenadála. Evropa vzplanula hrozným požárem války. Tisíce a tisíce vlaků hrčelo po kolejnicích celé Evropy, svážejíce občany k jejich plukům. Tisíce a tisíce jiných rozjíždělo se ze středu válčících říší ke hranicím, vezouce statisíce vojáků vyzbrojených nejnovějšími puškami, tisíce nových děl lehkých i těžkých se spoustou granátů a šrapnelů, množství koní tažných i jezdeckých, aeroplánů, milliony metrických centů potravin, jež měly živiti vraždící se armády.

Vlaky hrčely ve dne v noci. Železniční zřízenci nespali, jsouce ve službě od rána do večera, od večera do rána.

A v jednom z těch vlaků seděl učitel Mareš. Projel už Prahou, Hradcem Králové a nyní jel Slezskem do Těšína.

Byl na cestě již dvanáct hodin, ale dosud se nedovedl vzpamatovati. Dosud nechápal, je-li to všecko pravda anebo těžký sen.

Nemohl uvěřiti, že by se našli lidé, kteří by dali povel ku vraždění milionů.

Ty hrozné chvíle před odjezdem Mynaříkovym, jenž odjížděl o den dříve a jehož doprovázel na stanici! Nemluvil, jen čelo bylo svraštěné a oči nevyspalé. Zato žena jeho na nádraží div pod kola vlaku neskočila. Boženka plakala tak usedavě, jako by věděla, co se to děje. Otík se věšel na tátu a volal jako šílený: „Tatínku, neodjíždějte, maminka nám umře!“

Malá stanice v J. jistě nikdy neviděla tolik slzí a neslyšela tolik pláče jako v ty strašné dni mobilisace.

Bolest sbratřovala lidi dosud neznámé, lidi všech vrstev společenských. Společné neštěstí je potkalo a všichni byli bezbranní proti němu. Aspoň tak si myslili všichni.

A druhý den se loučil on sám — Mareš. Bylo to, jako by ho za živa pohřbívali. Otec podporoval plačící matku, vysílenou od celonočního bdění a pláče. Mareš vedl se s Liduškou — svou smutnou nevěstou, jejíž rodiče kráčeli spolu za nimi.

Vteřiny před odjezdem se zdály nekonečné. Polibky a pláč, napomínání k opatrnosti, projevy naděje a zoufalství se střídaly a napínaly nervy k prasknutí.

Konečně se vlak hýbe. Skok na schůdky, zamávání šátkem, vzdušné polibky, zvolání: „S bohem“ a „Na shledanou“ a milující se srdce byla roztržena.

Ještě spatřil Lidušku klesající své matce do náručí, ještě zahlédl otce utírajícího bělostným kapesníkem oči, jež tak zřídka plakávaly, ještě zaslzeným zrakem zachytil a do duše navždy vtiskl tklivý obraz matky, která se rozběhla náhle za vlakem se vztaženýma rukama a potom klesla v zoufalství na kolena.

To bylo vše.

Ba vše. Hranice mezi krásnou, klidnou, nadějeplnou minulostí a temnou, hrozivou budoucností. Co bylo — bylo ztraceno — co bude — nikdo nevěděl.

Ani si neuvědomil, že vstoupil do vozu a usedl na volné místo.

Probral se z těžkých myšlenek teprve za hodnou chvíli. Okolo něho samí muži. Mladí, zdraví selští hoši, upracovaní dělníci, mužové třicátníci i blízko čtyřicítky.

Mluvilo se málo. Každý nesl svůj bol. Každý byl oderván od něčeho drahého, každý opouštěl život a jel vstříc neznámému osudu, jímž mohla býti smrt.

Jen někteří podnapilí chlapci zpívali, sem tam někdo se drsně zasmál.

Ale byl to zpěv, který nikoho nestrhl s sebou, byl to smích, který nikoho nesváděl k smíchu. I ten zpěv i ten smích ještě zvyšovaly truchlivou, zoufalou náladu.

Do Prahy to ještě šlo. Z Prahy však byly vlaky nabity.

V Králové Hradci je předjely už dva vlaky plné vojska a třetí s dělostřelectvem. Museli čekati, až přejedou.

„Kam jedete?“ ptali se vojáků.

„Nevíme! A konečně je to jedno,“ zněly odpovědi.

Mareš vystoupil na chvíli do restaurace a vypiv trochu černé kávy vyšel na peron.

Z města přiběhli tři mladí vojáci v plné zbroji a ptají se, kde jsou vlaky s vojskem.

„Už odjely. Právě před chvílí,“ odpověděl Mareš. Vojáci se lekli. Byly to jejich vlaky. Odskočili si něco koupiti a vlaky odjely bez nich.

Mareš nikdy neviděl ustrašenějších lidí.

Byli zoufalí a neupokojili se, až jim přednosta stanice řekl, že bude telegrafovati za vlaky, co se stalo.

Proč nebyli rádi, že uklouzli z vlaku, který je měl vézti na bojiště? Proč se tak báli? Proč se tak namáhali, aby se dostali k svým oddílům? Báli se zatčení, soudu, smrti a proto pospíchali za vlaky, které je také měly vézti blíže k nebezpečí a záhubě.

Ovšem — smrt na bojišti nebyla tak jista, jako byl jistý trest za sběhnutí. Pospíchali za možnou smrtí, aby se vyhnuli smrti jisté.

„Nebohé, uděšené lidské duše,“ pomyslil si Mareš.

Jel do Těšína v noci. Dostal se do II. třídy. Kdesi blízko Opavy přisedla bohatá paní — židovka, ověšená šperky, se svým mužem. Oba hlasitě chválili válku s zasypávali Srby i Rusy nejošklivějšími nadávkami.

Záložní lékař, oblečený již v uniformě, zeptal se náhle paní: „Proč nejde váš muž s námi?“

Panička se zarazila, ale muž sebevědomé odpověděl: „Budu v kanceláři.“

„Lehká vojna,“ zamručel Mareš a odvrátil se k oknu.

Ráno dojížděli k Těšínu. Tu již bylo viděti válku. Trať byla střežena ozbrojenými muži, mladými i staršími.

V Těšíně bylo jako v úle. Mareš se odebral do kasáren svého pluku. Byl to domobranecký pluk č. 31, skládající se z Čechů, Poláků a Němců.

Mareš byl přidělen jako velitel druhé čety k jedenácté setnině.

Uniformy zbrusu nové, nové boty, čapky, pláště, pušky — vše bylo připraveno ve skladišti. Ti, kdo chystali tak důkladně takové zásoby, věděli dobře, proč je chystají a kdy jich budou potřebovati.

Proč voláno hned všecko mužstvo do 42 roků? Aby Německo mohlo se celou prudkostí vrhnouti na Francii, zdrtiti ji v kratičké době a obrátiti se proti Rusku: Rakousko zatím mělo odolávati všemi silami útokům tohoto ohromného státu, jehož moc byla v ostatní Evropě jednak nedoceňována, jednak přeceňována.

Do večera bylo vyzbrojeno všecko mužstvo a důstojníci přiděleni ke svým oddílům.

Mareš přišel večer do svého pokojíku v malém hotelu a podíval se do zrcadla. Byl konečně také oblečen, když mu krejčí poopravil komisní uniformu. Úmyslně si nevzal svoje věci. Bude-li jich potřebovati, pošlou mu je.

Trpce se usmál. Napsal několik slov matce i nevěstě, povečeřel a ulehl. Dlouho neusnul. Všecko bylo takové podivné. I on se stal strojem. Proč neřekl lékaři, který se ho ptal, je-li zdráv, nějakou výmluvu? Proč téměř všichni ostatní, neměli-li právě duši na jazyku, říkali raději, že jsou zdrávi, než by odkládali anebo znemožňovali svůj odchod do pole?

Všichni byli uhranuti. Všichni byli zachyceni strašným strojem války a vlečeni dále proti své vůli.

A nebylo by vůbec možno vyhnouti se tomu?

Prostřeliti si nohu, ruku jakoby náhodou při čištění revolveru, poraniti se šlápnutím na břitvu jakoby náhodou spadlou na zem, to by snad stačilo.

„Eh - co! Uvidíme!“ zamítal dotěrné myšlenky a konečně usnul.

Druhého dne vyšli za město. Celý pluk s hudbou a štábem. Tam přisahali: německy, česky, polsky!

Poprvé u tohoto pluku zněla čeština bez výsměšků. Ovšem jen tehdy, když měli jíti i čeští vojáci bojovat a umírat za císaře a za Rakousko.

Tímto ústupkem se měla osladit cesta na smrt.

„Jako zločincům odsouzeným dává se před popravou vše, čeho si žádají,“ pomyslil si trpce Mareš.

Při obědě v restauraci pozoroval ostatní důstojníky. Většina z nich mluvila příliš hlasitě, mnozí z nich se smáli nuceně, jiní připíjeli na vítězství Rakouska. Bylo však v tom hluku více strojenosti než upřímnosti, více strachu než bojechtivosti.

Nelze se vyhnouti této ošklivé hře a proto: smějme se, zpívejme, pijme! To byla všeobecná nálada.

Skutečného nadšení, opravdové bojovné síly nebylo viděti nikde.

V podvečer ukázala se Marešovi zbabělost ulice. Kdosi ukázal na důstojníka ne právě přesně oblečeného a vykřikl: „Špehoun!“ Celá ulice se hrnula k udivenému důstojníkovi, který se právě ptal kohosi na cestu do kasáren. Zvlášť Němci a Židé zuřili. Plivali po domnělém špehounovi, rvali s něho šaty a vlekli ho za hrozného řevu na veliteltví. Tam se ukázalo, že je to rakouský důstojník odkudsi od Opavy.

Celé město bylo rozechvěno zprávami o desíti automobilech francouzských, které prý vezou zlato do Ruska. Všecky východy z města byly zataraseny, všude postaveny hlídky, každý automobil, každý kočár, ba každý selský vůz tažený mírumilovnými kravkami nebo býčky byl zastaven a prohlížen, než se zjistilo, že to není automobil plný zlata.

Tyto hlouposti dělali vysocí důstojníci právě tak jako prostí vojáci, potřeštění vojáci právě tak jako potřeštění civilisté.

To byl začátek šílenství války.

Než lidé začali vraždit a než šli tupě na smrt, museli ztratiti rozum.

S těmito myšlenkami Mareš usnul.

Druhého dne naložili celý pluk do tří vlaků a vezli je k hranicím — do Haliče.

V Granici vystoupili, šli na východ ke Krakovu, pak na sever a třetího dne odpoledne přecházeli rusko-rakouské hranice.

Zas se ozval strach — zas byl ohlušován výkřiky.

Bylo nařízeno, aby všichni vojáci provolali při vstupu na ruskou půdu: „Hurrá!“

Stalo se, ale to „hurrá“ nebylo ani radostné ani mohutné.

Každý cítil nesmyslnost tohoto počínání. Lehko přecházeti hranice, nejsou-li hájeny.

Leč co bude dále?

A šli. Setkali se s druhým plukem domobraneckým, s nímž tvořili brigádu.

Mareš byl z nejmladších, ač mu bylo třicet roků.

Byli to podivní vojáci. Udření životem, dávno odvyklí vojančině, záda ohnutá od těžké práce, ruce téžké, mozolnaté, prsty neohebné, kolena méně pružná než před patnácti, dvaceti léty, kdy poprvé oblékali vojenský šat; někteří sloužili všeho všudy šest neděl, jiní dokonce jen dvě tři neděle, než byli propuštěni pro tělesnou neschopnost.

V Marešově četě byl havíř, jenž nemohl sevříti prsty pravé ruky a nebyl tudíž s to, aby vládl puškou. Šel k lékaři. Ten ho poslal do polní nemocnice, kde mu dali nějaké prášky a poslali nazpět k pluku. Ubožák tupě hleděl na bílé smotky papíru v ruce a bezmyšlenkovitě jako uhranutý vydal se za svým oddílem. Třetího dne ho dostihl. Vyprávěl, co mu v nemocnici řekli, a dlouhý Klimeš od Frýdku prohodil jedovatě: „Střílet nemůžeš, ale na zastřelení jsi dobrý.“

Jiný byl velmi nahluchlý, jeden měl oči úplně zničené. Nesměl se vzdáliti od mužstva, neboť neviděl na dvacet kroků, a co bylo blíže, zdálo se mu býti potaženo mlhavým závojem. Srdeční vada, souchotiny a průtrž byly všedním zjevem.

Nikoho lékař neosvobodil, ba byl k ubožákům hrubý a hrozil jim trestem, přijdou-li ještě jednou k prohlídce.

Šlo o to, aby bylo co nejvíce mužstva, jež by mohlo obsaditi celou dlouhou linii ruské fronty od Bukoviny, Haličí až k střední Visle. Šlo o to, aby se v nepříteli vzbudila klamná představa o velikosti rakouské armády.

Únavné pochody vylučovaly denně desítky slabých a neduživých z řad. Příkopy po obou stranách silnice poskytovaly útulek těm, jejichž síly byly vyčerpány. Byli mezi nimi i mnozí, kteří se chtěli vyhnouti nebezpečí, v něž většina tohoto vojska ještě nevěřila. Ani nejzuřivější Němec nedomníval se, že půjdou do ohně. Stále a stále vypravovala se konejšivá pohádka o tom, že domobranecké mužstvo postupuje za vítěznou armádou a obsadí dobyté území v týle armády.

Celá armáda postupovala několika proudy po obou stranách Visly. Marešův pluk se blížil k zříceninám hradu Chenczyny. Byl horký srpnový den. Okolo poledního v době velkého oddechu obracely se všechny oči k slunci, na jehož okraji se ukázal pruh temného stínu, který rostl, až zakryl více než polovinu sluneční koule. Celý kraj octl se ve stínu jako na večer. Ptáci umlkli, drůbež šla na hřady, zvířata věšela hlavy. Pak se stín posunoval k druhému okraji zářného terče, až zmizel.

Vojáci zvědavě pozorovali začazeným sklem vzácný zjev, jiní se chvěli pověrečným strachem, považujíce zatmění za zlou předpověď. Zvlášť prostí Poláci bledli rozčilením, sáhali po růžencích a křížcích a šeptali modlitby.

Když slunko opět zazářilo plným leskem, dalo se vojsko na pochod.

Jakýsi hluk a šum ve vzduchu vzbudil pozornost vojáků.

„Zeppelin,“ ozývá se z uvolněných řad. V plném světle slunce majestátně letěla vzducholoď, jejíž ohromný trup zářil matným zlatým leskem.

Vojáci jako děti vztahovali k ní ruce, mávali čapkami a křičeli.

Mareš se podivil té radosti. I čeští vojáci se radovali, ač to byla německá vzducholoď. Podivil se i tomu, že sám si jaksi lehčeji oddechl; byl to podvědomý pocit, že ti lidé tam nahoře, pozorující ze závratné výše celý kraj i pohyby ruské armády, odvracejí nebo aspoň zmenšují nebezpečí hrozící šedomodrým rakouským vojáčkům, kteří tu dole mechanicky, bez zájmu jdou k neznámému cíli.

Prošli Kielci, velkým polským městem, na jehož severním obvodu shlédli první na rychlo vyházené zákopy. Tu byla první bitka s kozáky. Vlna strachu a zlých předtuch proběhla plukem. Všecky oči se zvědavě obracely do polí po obou stranách silnice, prohlížejíce si ty nehluboké dolíky s malými ochrannými náspy z hlíny.

Pruhy černých lesů zavíraly obzor. Co je tam, za těmi lesy?

A něco se ozývalo v srdci, šeptajíc hrozné slovo: „Smrt.“

Odporný plukovník s pijáckým rudým nosem, zlýma očkama a silnými hranatými čelistmi, pro něž byl zván „Louskáčkem“, svolal jednoho večera pluk a promluvil o blížících se těžkých osudných okamžicích, o železné hořké nutnosti, o slavné smrti na bojišti, o cti armády a skončil vyzváním k statečnosti.

Chtěl vyvolati nadšení, ale vyvolal bázeň.

Co dosud vojáci považovali za nemožnost, to jim plukovník vykládal jako pravděpodobnost, ba blízkou nutnost.

Mnozí nevěřili ani teď, ale bezstarostnost byla ta tam.

A když jednoho jitra byl dán rozkaz k nabití pušek, když při tom třeskly dvě tři rány, opravdové ostré rány, byť vypálené nahodilou neobratností, zmizely všecky klamné sny; myšlenka na boje, nebezpečí, krev a smrt vrývala se bolestně do mozků vojáků.

Tu předjelo dělostřelectvo, za ním nábojové vozy plné beden se šrapnely a granáty, tam spatřili polovypálené městečko.

Znamení se množila.

Opravdové pobouření způsobil první ruský zajatec — mladý obr s dlouhým hnědým knírem a dětskýma modrýma očima, který se patrně skryl při ústupu svého oddílu a dobrovolně šel do zajetí.

Byl slavnostně vyslýchán a poslán ke štábu. Jeho plášť vzal si „louskáček“, hodil si jej furiantsky přes ramena a okázale objížděl pluk, jako by byl rozbil celou ruskou armádu.

Pluk blížil se k Visle naproti městečku Jozefowu. Přicházely již zmatené zprávy s bojišť. Mluvilo se o ohromných vítězstvích německých ve Francii, o brzkém pádu Paříže, o zničení Srbska, o velké bitvě u Ivangorodu. Přišly i první dopisy z domova. Plné starostí, strachu, ale přece jen milé, vítané. Ti, kdož dostali zprávy, radovali se, jiní, jimž polní pošta nedovezla ničeho, láteřili.

Za těchto dojmů tábořil pluk na svahu, klonícím se do údolí Visly.

Za chvíli mělo se obědvati. Šedomodré skupiny vojáků pokrývaly celé rozsáhlé strniště. Jedni leželi, obracejíce oči k modré obloze a lehkým bílým mráčkům, jiní dřímali nebo spali, jiní rokovali sedíce nebo postávajíce ve skupinách, jiní obstupovali setninové kuchyně, nemohouce se dočkati jídla.

Náhle zahučely čtyři temné rány. Všecko utichlo, ustrašené oči se setkaly v němé otázce: „Co to?“ A hned nové rány.

Bylo to z daleka — ale nebylo pochybnosti: první rány z děl. Tam — na druhé straně se bijí.

Tam teče krev.

Hovor nemohl se rozprouditi. Slova vázla v hrdle tázajícím se i odpovídajícím.

Jen málo bylo těch, kdo se dovedli přemáhati a strojeným klidem zastírati vnitřní nepokoj.

Ještě méně pak bylo těch, kdož se vůbec nebáli.

„Louskáček“ zkameněl. Snažil se sice žertovati, mluvil hodně hlasitě a hodně opovržlivě o ruských sviních, ale bledé tváře svědčily o rozčilení.

I major Marešova praporu, Polák Wierzbowski, jejž všichni považovali za statečného, nedovedl přemoci rozechvění, projevující se stálým snímáním a nasazováním skřipce.

Výstřely se opakovaly v delších přestávkách.

Oběd byl sněden rychle; nasycený žaludek poněkud uklidnil podrážděné nervy, ale strach nebyl zapuzen.

O druhé hodině prapory daly se na pochod.

Vzpomínky na domov, na děti, na manželky, na rodiče a nevěsty věšely se závažím na nohy zvedající sloupy prachu a sesilovaly pocit bázně.

K večeru prvý a třetí prapor překročily pontonový most přes Vislu a druhý poslán po levém břehu po proudu, aby zabránil přepadu s boku.

Byl již večer.

Oba prapory postupovaly zvolna. Prošly vyhořelým městečkem Jozefowem, v němž sotva dvacet domků zůstalo nedotčeno ohněm.

Marešovi se sevřelo srdce a polohlasně pravil poručíkovi Kratochvílovi, dobrému hochu z Hané, pivovarskému úředníku, který trpěl často bolestnými návaly reumatismu:

„Podívej, to je válka.“

„A tak to vypadá teď, na samém počátku,“ odvětil zamyšleně Kratochvíl.

„To nemůže dlouho trvat. Musí to skončit za krátký čas.“

„Nevím, nevím,“ pochyboval Kratochvíl.

Oba zmlkli. Po pravé straně táhl se úzký pruh polí, ohraničený opodál černou stěnou lesa.

Bylo temno. Měsíc nesvítil.

Náhle vzadu, na konci pluku třeskly rány a hned za nimi strašný praskot zmatené střelby.

První rány padly z lesa. Nikdo nebyl zasažen, ale koně jízdní kuchyně desáté setniny se splašily, kuchař sedící ospalý na kotli spadl a zadní kolo přejelo mu krk. Byl rázem mrtev.

Koně vyrazili z řady, letěli po poli.

Prvý prapor, kráčející vzadu, byl uveden ve zmatek. Nikdo nevěděl, co se děje. Temno zvyšovalo bezradnost a strach.

Jedenáctá setnina, v níž byl i Mareš, vzpamatovala se nejdříve, rozvinula se v příkopu silnice směrem k lesu v bitevní řetězec a zahájila palbu proti lesu.

Také setniny druhého praporu se rozložily v pohotovosti podél silnice.

Rány prorážely tichem noci a každá z nich zněla hrozně, výstražně a většina srdcí se zachvívala návaly strachu, jako se zachvívá tělo, do něhož vchází přerušovaný elektrický proud.

Z lesa však nikdo neodpovídal.

Střelba byla zastavena, nebylo cíle.

Klid se ponenáhlu vracel v rozházené řady vojska.

Vojáci, odtržení od svých oddílů, plížili se od skupiny ke skupině, vyptávajíce se na číslo setniny a čety, volajíce přidušeným hlasem své známé.

Hlídky vyslané k lesu vrátily se s nepořízenou. V lese nebylo nikoho.

Pravděpodobně nějaký menší ochranný oddíl ruský, dle všeho jízdní, vystřelil několik ran, aby vzbudil poplach.

To se podařilo plnou měrou.

O půlnoci šlo se dále.

K ránu vstoupili do lesa. Rozježděná silnice stoupala. Záhy potkali četné vozatajstvo, vracející se z linie.

Mareš pozoroval ty zaprášené koně i vojáky, díval se i na těžké vozy a na kola, jež se pomalu otáčela.

Měl podivnou myšlenku. Což aby tak vstrčil nohu — jenom špičky prstů — pod kolo některého z vozů, jež jely těsně kolem vojínů, neboť silnice nebyla příliš široká. Šlo by to lehounce. Jen trochu šlápnouti stranou a prsty byly by rozmačkány. Odvezli by ho do nemocnice, prsty by odřízli a Mareš byl by navždy osvobozen od toho protivného vojákování. A nikdo by nevěděl, jak se to stalo.

Myšlenka byla lákavá, ale Mareš se nemohl odhodlati. Neuměl lháti, neuměl se přetvářeti.

A tak vozy přejely, vojáci roztáhli se zase celou šířkou silnice a šlo se dále, blíže k osudnému místu, k bojišti, odkud právě zase zazněly dělové rány.

Tentokráte blíže — jako údery hromu.

Před polednem odpočívali. Něco pojedli, jiní kouřili, jiní se rozběhli rozsáhlou štěpnicí, plnou velkých, šťavnatých jablek.

Voják na pochodu je jako živočich. Stále při chuti, stále slídivý a nepřemýšlející nikdy o tom, smějí-li se bráti plody s cizích stromů, nemyslící ani na to, že pojídání mnoha ovoce, zvláště nezralého, může míti nepříjemné následky.

A skutečně — záhy objevila se ve vojsku odporná, zhoubná nemoc úplavice, která člověka oslabí, vyssaje jako pavouk mouchu, že se sotva pohybuje a často umírá.

Ještě při odpočinku došly zprávy o osudu druhého praporu. Postupoval po levém břehu Visly proti proudu, když tu dostal dělostřelecký oheň s levého boku.

Šrapnely sice praskly daleko za praporem, ale řady se zakolísaly, téměř zastavily a tu a tam oddělili se jednotlivci, hledající v útěku spásu před neviditelným nepřítelem.

A již zahučely nové rány, šrapnely praskaly nalevo, zanechávajíce ve vzduchu něžné, měkké chuchvalce dýmu jako obláčky malované na obrazech s andělíčky. Takové nadýchané, zarůžovělé ve světle slunečním, držící se dosti dlouho pohromadě.

Dán rozkaz: „K zemi.“

Devět set mužů lehlo, jako by je neviditelná ruka přimáčkla.

Bylo však pozdě.

Třetí série ran zaduněla. Náboje zavyly trhaně vzduchem jako neviditelné strašidelné feny, něco hluše třasklo přímo nad hlavami ležících ustrašených vojáků a již ozvaly se strašné, nezapomenutelné výkřiky prvních raněných.

Poručík Kaiser, vytáhlý Němec od Opavy, velitel čety v 6. setnině, byl mrtev, praporčík Kowalski raněn do nohy, dva muži vedle sebe ležící byli znetvořeni k nepoznání a ještě tři nebo čtyři ranění.

Nejstrašnější věc však přišla.

Komandant praporu, setník Holzhacker, bývalý neškodný velitel doplňovacího okresu v H. na Moravě, ztratil hlavu strachem a touhou po laciné slávě. Sám zbabělec, jakých je málo, komandoval prapor k útoku na hřeben táhlého písčitého svahu, odkud právě byl přišel vražedný pozdrav ruských děl.

Mužstvo mechanicky vstalo, v skrčené posici rozlezlo se do útočného útvaru a jalo se zvolna postupovati, spíše lezouc nežli jdouc, udaným směrem.

Holzhacker zuřil: „Čeho se bojíte, bestie? Proč se krčíte, prokletí zbabělci? Nahoru! Kupředu! Úprkem!“

Bylo to šílenství, jaké se může zrodit jen v tupé lebce vojáka, vychovávaného po celý život pouze pro parádu, pro zábavu, pro velkopanský život.

Sotvaže se vojáci vzpřímili a poskytli tím na bílé ploše písku jasný, daleko viditelný cíl, zahřměly nové rány, jež si vyžádaly nové oběti v záložních oddílech.

A již zahrčela odněkud zprava strojní puška. Zase několik raněných a mrtvých.

„Kupředu,“ řval hněvem zrudlý setník.

Ale mužstvo padlo do písku, v němž se bleskurychle, bez povelu zarylo, jako se zahrabává krtek.

„Tak tam leží dosud,“ dokončil svoji zprávu poručík, který byl vyslán jako spojka k velitelství pluku.

Bylo dost látky ku přemýšlení.

A těžko se to vstávalo k dalšímu pochodu.

Šli silnicí vinoucí se lesem, pak poli. Předhonili druhý pluk své brigády. Po silnici jely vozy s nejrůznějším nákladem. Pěchota musila jíti strništěm a oranicí podél obou stran silnice.

Byla sobota po poledni, pátého září 1914.

Louskáček jel furiantsky na koni, maje kozácký plášť přivázaný k sedlu. Po levici jeho jel pobočník Weiss, po pravici plukovní lékař.

Mareš byl dnes unaven a únava budila v jeho srdci pocit odporu k té vojně a zvláště k Louskáčkovi.

Vtom přiletěl důstojník na koni k plukovníkovi a něco hlásil. Plukovník volal k sobě majora Wierzbowského.

Mareš viděl, jak se Wierzbowski v sedle vzpřímil a upřeně hleděl na rozkazujícího plukovníka, pak salutoval a tryskem dojel k praporu, aby svolal velitele setnin.

Čtyři koníci se rozletěli k majorovi a zastaveni zatančili drobným krokem na místě.

Velitelé setnin salutovali a major, poněkud zbledlý, oznámil jim, že musí jíti do lesa tam nalevo — vpředu, blíže vesnice Niezdowa posíliti domobranecký pluk, který tam byl v ohni.

Třetí prapor odbočil se silnice vlevo vpříč směrem k lesíku vzdálenému asi kilometr.

Ticho v řadách bylo nápadné.

Mareš viděl v mysli jasně svoji matičku i nevěstu, jak se objímají před jeho odchodem, i vážného, smutného otce.

Byli již blízko lesíka, když za nimi zaduněly známé již rány dělové. Ohlédli se a zlověstné obláčky dýmu se objevily právě nad silnicí, zaplněnou vozatajstvem.

Bylo dobře viděti, jak některé vozy, vlečené splašenými koňmi, vyletěly z řady, jak bílý koník táhnoucí v kočárku plukovního kněze a poštovního důstojníka, vyrazil bleskem na zorané pole, jak se vůz překlopil a kněz i úředník leželi mezi hroudami.

Tato komická scena nevyloudila úsměvu na rty otáčejících se vojáků třetího praporu.

Váhali. Mnozí chtěli utíkati. Důstojníkům podařilo se jen stěží udržeti je pohromadě.

Vešli do lesíka. Nad řídkými tenkými stromy zahučel šrapnel a za chvíli s druhé strany jiný.

To si posílali pozdravy ruští a rakouští dělostřelci. Vlna hrůzy se zvedla výše.

Docházeli k okraji lesa, odkud byl pohled na několik doškových chalup napravo, na čtverhranný velký volný prostor ohraničený se tří stran lesem, odkud přiletovali kule od neznámých útočníků. Baterie ruská stála za chalupami.

Komandováno: „Lehnout.“

„Prvá a čtvrtá četa do bitevní čáry, druhá a třetí jako záloha uprostřed!“

Rány z děl ruských zahoukaly jaksi vztekleji, v zápětí zapraštěly lámajíci se větve v korunách stromů a někdo zařval bolestí.

Pěkný četař Chytil z Valašska, s tvářemi svěžími, bronzově osmahlými, byl zasažen kusem šrapnelového pláště do levé strany obličeje, jenž se hned zalil krví.

Za chvíli přišel rozkaz, aby záloha vstoupila do boje.

Mareš nemohl dostati svoji četu vpřed. Teprve po třetím povelu se ustrašené mužstvo zvedlo, rozvinulo se v řídký řetězec a vyrazilo z lesa; naproti zatřaskaly pušky, zaštěkala strojní puška a kule posměšně zahvízdaly vzduchem. Svobodník Friedmann, neobyčejně hybný, dosti příjemný, ale velmi bázlivý žid, zatančil na jedné noze, chytil se za zadní část těla a komicky, plačky zvolal: „Ach, pane lajtnant, už ji mám.“

Záhy se však upokojil, neboť počítal zcela určitě, že válka skončí, než on se uzdraví. A to ho naplňovalo štěstím. Netušil tenkráte, že za tři neděle bude zase u pluku a že o měsíc později odejmou mu nohu.

Jedna z kulí přeletěla těsně okolo ucha Marešovi, jenž se bezděčně ohnal rukou, jako by ji chtěl odehnati.

Padli k zemi. Střelba poněkud ustala. Chalupy v dědině hořely. Mareš dal povel: „Kupředu!“ Sotva vyskočili, jeden z vojínů padl přímo před Marešem tváří do země jako bleskem zasažený.

Mareš ztrnul. Viděl prvého padlého, a to v bezprostřední blízkosti. Lítost i strach se ho zmocnily, ale musil kupředu.

Po delší chvíli doběhli až k okraji lesa, ale po Rusech nebylo ani památky. Byla to asi jízda, snad kozáci, jak zdálo se svědčiti nalezené sedlo.

O páté hodině byl konec všeho.

Mareš nemohl pochopiti, že je živ a zdráv.

Vytrhl list papíru ze zápisníku a napsal naň několik vřelých slov své nevěstě i matce o prvé přestálé bitce.

„Jak se polekají,“ pomyslil si, „a jak budou přece míti radost, že jsem živ,“ pomyslil si při tom.

Šli spat záhy, když byli pochváleni od samého generála, jednoho z těch četných rakouských generálů, kteří vždy před bojem zmizeli, jako by je země pohltila, ale po boji se vždy zase objevovali jako zázrakem, aby buď blahosklonně pochválili svoje pluky anebo láteřili na zbabělost. Mareš měl v srdci zvláštní směs citů. Radost ze zachránění byla zkalena vzpomínkou na mrtvé a raněné.

„Ti mrtví se nikdy nevrátí k ženám, k rodinám svým.“ — Bylo mu jich nesmírně lito.

A najednou — kde se vzala, tu se vzala — přivalila se vlna studu do jeho srdce.

Vždyť on sám vedl svoji četu k útoku proti lidem, jichž neznal, dával rozkaz k střelbě a sám by byl zabíjel, kdyby se mu byla naskytla příležitost. Co se to s ním stalo? A v té chvíli bylo mu nesmírně smutno a nemohl se usmáti, ani když si připomenul komicky poskakujícího Friedmanna, neboť hned zase viděl v duchu chudáka Chytila s tváři zalitou krví a druhého padajícího právě před ním do zorané půdy.

Po večeři záhy ulehl a dlouho nemohl usnouti, hledě na tmavou oblohu posetou tisíci hvězd.