ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Oj, vesele se jelo! Dostali tentokráte opravdu druhou třídu, což bylo velmi příjemné po dvou letech. Jelo jich jedenadvacet. Samí důstojníci a jednoroční dobrovolníci. Jel i Dražil, jel inženýr Staněk, dobrý hoch, který, ač zajatec, byl zaměstnán při obci v Caricyně a vydělával si slušné peníze, šli i jiní.

Na stanicích si je lidé zvědavě prohlíželi. Bylo to něco neslýchaného: zajatci, Avstrijaki, a jedou úplně svobodně a v druhé třídě. Dva ozbrojení průvodčí jeli sice s nimi, avšak za dobré slovo a několik rublů se příliš neukazovali.

Projížděli krajem kozáků donských, viděli ohromné lány zlatožlutých slunečnicových polí a konečně třetího dne ráno dojížděli k Oděse, kde se tvořila jihoslovanská dobrovolná divise, a to napřed prvá, potom i druhá.

Oděsa neučinila na Mareše takového dojmu, jak byl očekával. Jsou tam sice široké ulice, ale není pěkných budov. Jedině hlavní chrám, divadlo a jedna dvě budovy jiné poutaly k sobě pozornost, ač není možno nazvati je krásnými.

Tím nepříjemnější bylo množství židů, kteří se chovali k dobrovolníkům jihoslovanské divise velmi vyzývavě, aspoň s počátku.

Avšak Salaba je zkrotil.

Jsouce ještě v rakouských uniformách, kráčeli někteří dobrovolníci ve skupině příční ulicí na hlavní třídu.

Před jedním obchodem stáli dva židé obchodníci a jeden z nich, ukazuje na dobrovolníky, řekl německy: „Velezrádci.“

Salaba to zaslechl, zrudl hněvem jako krocan, skočil k opovážlivci, chytil jej za dlouhou bradu a smýkl jím o zemi.

Tato příhoda způsobila mnoho hluku; pověst o ní rozletěla se celým městem a nikdo už se neodvážil urážeti československých dobrovolníků.

Napřed dostavili se všichni dobrovolníci ke štábu jihoslovanského dobrovolnického sboru, kde byli přijati velitelem štábu, malým, dosti útlým, ale energickým plukovníkem a podnáčelníkem štábu podplukovníkem, jenž byl synem Čecha, vystěhovavšího se před časem do Srbska. Přijetí je naplnilo důvěrou v budoucnost. Zvláště Mareš měl radost, když v něm podplukovník hned poznal vůdce ostatních.

Byli zapsáni a posláni do domu, v němž bydleli důstojníci divise. Bylo to na druhé straně zářezu, překlenutého mostem. Dům nevelký, přeplněný mladými lidmi. Většina z nich měla již srbské uniformy. Pěkně jim slušely olivově zelenavé upiaté kabátce s višňově červenými sametovými límci a zlatými náramníky. Srbské kokardy červenomodrobílé oživovaly malé čapky.

Když Mareš se Salabou a Staňkem běželi dolů, spatřili dole v chodbě dva štíhlé důstojníky v rozhovoru. Mareš na ně pohlédl a již zvolal: „Na zdar, přátelé, kde se tu béřete?“

Byli to dva nerozluční mušketýři, jak jim Mareš žertem říkával — inženýr Sekal, Hanák, a Slovák od Hradiště Malec, s nimiž se Mareš setkal v Saratově.

Sekal byl zajat s nohama strašně omrzlýma, o něž by byl přišel, kdyby se byl nenašel obětavý ruský lékař, který ho ošetřoval svědomitě celý týden, obaluje mu nohy sněhem, až přivedl krev do proudu. Nohy sice ještě bolely, ale srdce bolelo více — chtělo do víru revoluce, chtělo si poskočiti jednou při zvuku výstřelů pálených do řad skutečných nepřátel — Němců a Maďarů.

Malec upadl do zajetí s prsy prostřelenými naveskrz. Také mu zdraví ještě úplně nesloužilo, ale když šel Sekal, musil jíti i on. Slovák se nemohl dáti zahanbiti od Hanáka, jehož škádlíval známou anekdotou o veliteli, jenž vedl Hanáky do války řka: „Hanáci, držte se! Bodó-li tam, cófnem. Nebodó-li tam — hrr na ně!“

„Dobří chlapci,“ pomyslil si Mareš a bezděky vzpomněl si na hrst Moravanů, kteří v bitvě na Bílé Hoře seskupili se okolo letohrádku Hvězdy a raději do jednoho padli, než by se dali na útěk.

Oba přátelé byli radostně překvapeni přítomností Marešovou.

„Však jsem si myslil, že nebudeš scházeti,“ zvolal vesele Sekal.

„Ale že by Hanák šel, toho jsi se nenadál, viď?“ škádlil Malec.

„Šel jsem jen proto, abych viděl, jak umějí Hradišťáci utíkat,“ odplatil stejnou mincí Sekal a všichni se radostně smáli.

Bylo jim dobře v tom svobodném ovzduší mezi stejně smýšlejícími druhy. Všichni cítili zvláštní radost v srdci a myšlenky byly lehké jako ptáci. Nikdo z nich nemyslil na nebezpečí života jako tenkráte, když byli ještě v rakouské armádě, ale každý se těšil na to, až bude státi tváří v tvář tyranům a spláceti jim staleté křivdy.

Bylo tu u divise asi dvě stě padesát důstojníků a z nich sto sedmdesát Čechů, šťastných, že mohou bojovati za svoji věc a ještě pomáhati jihoslovanským bratřím, mezi nimiž bylo několik skutečných hrdinů. Zvláště vynikal vysoký nadporučík s černou brádkou, jenž ztratil v bojích na Balkáně pravou ruku, prošel s ranou polo zahojenou celou Albanií, viděl smrt řáditi v řadách svých bratří, ale neumdlel, neklesl na duchu. Sotva se poněkud zotavil na Korfu — již zase žádal za dovolení, aby mohl jíti do Ruska okolo celé Evropy, přes Italii, Francii, Anglii, Norsko, Švédsko, a bojovati znova proti kletému Rakousku.

Vojenská služba byla přísná. „Vojna jako řemen,“ říkával Salaba. Byly nepříjemnosti, ale myšlenka na příští boje a naděje ve vítězství překonávaly všecky nesnáze.

Nastal čilý život. Tvoření čet, setnin a praporů, cvičení, škola —. Čas prchal střelou.

Mareš však viděl, že nikdo nebude věděti o účasti Čechů v jihoslovanské divisi, nepřihlásí-li se sami ke slovu. A přece bylo nutno, aby aspoň politické vedení — Národní rada československá s Masarykem v čele — věděla o této účasti a užila jí k poučení ciziny, zvláště Anglie a Francie, o tužbách utlačeného národa.

Proto žádal Mareš u štábu za svolení, aby mohl svolati schůzi českých důstojníků, na níž promluvil o nutnosti vypraviti někoho do Petrohradu k členu Národní rady Tvrdému, který právě přijel do Ruska, a pověděti mu, že na dvě stě důstojníků a několik set vojáků československých chce se bíti po boku jihoslovanských bratří proti nepřátelům spojenců.

Shromáždění bylo živé, ale krátké. Všichni uznali nutnost tohoto kroku žádajíce, aby se poukázalo i na zlořády poněmčilých vládních kruhů ruských, které kladly překážky utvoření československé armády.

Za posla zvolen Mareš a doktor Rouček, znamenitý hoch, který už v době války Srbů, Řeků a Bulharů proti Turkům sloužil v srbské armádě, pak se vrátil do Rakouska, musil táhnouti proti Srbům, ale hned v prvních bojích přeběhl a jako lékař prokázal srbské armádě neocenitelné služby v celém tažení i při ústupu Srbů Albanií.

Mareš si nemohl přáti lepšího společníka. Štáb srbský ochotně svolil a oba přátelé vydali se na dlouhou cestu od Černého moře k Baltickému, z Oděsy do Petrohradu.

Třetího dne byli v Petrohradě — v sídle ruských carů, v městě, o němž byl Mareš tolik četl. Neměli však kdy na prohlížení. Zašli do redakce „Čechoslováka“ na Basejné ulici, kde byli upřímně pozdraveni širokoramenným, poněkud zachmuřeným Pavlů, jenž se stal duší československé revoluce na Rusi. Po rodičích Čech, poslovenštil se dlouhým pobytem na Slovensku, ale českými školami a působením mezi Čechy přilnul stejně k nim a byl neochvějným zastáncem jednoty československé. Byl tu i jemný, červenolící, mlčelivý, ale duchaplný mladý učenec-diplomat Jiří Klecanda i ironický, čilý a nepodajný Slovák Markovič.

Byla to pěkná chvíle, strávená mezi těmito chladnokrevnými, ale věci československé revoluce do posledního dechu oddanými lidmi.

Zde se však dověděli, že „starý pán“, jak byl nazýván poslanec Tvrdý, není v Petrohradě, nýbrž v Kijevě.

Mareš a Rouček šli na srbské vyslanectví, kde je vlídně přijal vyslanec Spalajkovič, vysoký muž orlího nosu s šedavými již vlasy i podnoskem. Byl rád, že vidí Čechy, vyslechl je a dal jim hned průvodní listy do Kijeva.

Hned večer odjeli, ale ani v Kijevě nenašli toho, koho hledali. Odjel prý do Moskvy. Jeli i tam za ním.

Mareš byl sice mrzut, že nemohou splniti rychle svoje poslání, ale byl rád, že uvidí Moskvu.

Bylo se na co dívati. Kreml s nesčetnými kopulemi, podivuhodný chrám svatého Vasilija Blaženého, tatarská čtvrt, tretjakovská galerije — to vše mohl Mareš shlédnouti jen letmo, zatím co Rouček se vydal na cestu za „starým pánem“.

Sešli se po obědě u divadla. Tvrdý byl už zase v Kijevě.

Sedli večer na vlak a jeli.

V Kijevě zastavili se v hotelu „Praha“ a hle! Tvrdý byl tam.

Navštívili ho. Přijal je ve společnosti mladého důstojníka Čecha z francouzské cizinecké legie. Starý pán s bílým plnovousem, dodávajícím jeho tváři úctyhodného vzezření, a s červenými rty, jež se Marešovi nijak nechtěly líbiti, byl velmi roztomilý.

Dlouho se však nezdrželi. Jsou prý ohlášeny důležité návštěvy a mají přijíti druhého dne ráno.

O půl desáté přišli oba — Mareš i Rouček. Leč starý pán nebyl sám.

Útlý francouzský důstojník s několika řády na prsou byl u něho.

Příchozí chtěli odejíti, ale francouzský důstojník pravil slovensky: „Pánovia sú Češi? Neodchádzajte, pohovoríme si.“

Než se Mareš s Roučkem vzpamatovali, podával jim neznámý ruku a pravil: „Jsem Slovák Štefánik, člen Národní rady československé.“

Mareš hleděl do jeho krásných modrých očí a byl okouzlen.

A již vyprávěl, odkud jdou a co chtí. Štefánik jim položil ruce na ramena a pravil s nezapomenutelným úsměvem: „Dobře to děláte, chlapci.“

Pak se mnoho hovořilo o politické činnosti Národní rady za hranicemi, o československé armádě v Rusku, o nutnosti, aby Svaz československých spolků na Rusi vložil celou akci do rukou zástupce Národní rady, jímž byl Tvrdý. Smlouva o tom byla napsána ještě téhož dne a druhého dne odjížděli všichni do Petrohradu.

Mareš musil zůstati v Petrohradě, aby pomáhal pracovati v tomto středisku československé revoluce na Rusi a udržoval spojení s Jihoslovany.

Srbský vyslanec žádal telegraficky štáb, aby ho ponechal při vyslanectví v Petrohradě.

Rouček odjel, neboť věděl, že ho bude třeba. Rumunsko bylo vypovědělo válku Rakousku i Německu a jihoslovanská divise byla již v Reni, malém podunajském městě, hotova přejíti na druhou stranu do Dobrudže, jakmile přijde rozkaz.

Štefánik odejel do hlavního stanu carova, kde se mu podařilo dosíci značných úspěchů, a starý pán pracoval v Petrohradě.

Leč byla to podivná práce. Náhle, kde se vzali tu se vzali, vyskytli se u něho lidé s podezřelou minulostí a ještě podezřelejšími povahami.

Mareš, který býval nějaký čas denně u starého pána, nesl to s nelibostí, zvláště když viděl, že tito lidé jsou v úzkých stycích s oněmi vládními a dvorskými kruhy, které byly známy svojí přízní k Německu.

Obával se zrady, což mu potvrdil i Pavlů.

Z těchto starostí byl na čas vyrušen strašnou zprávou o porážce divise v Dobruži.

Napřed telegrafická zpráva, hlásající ústup rumunské a ruské armády i jihoslovanské divise v Dobrudži, pak posel, který přinesl hrozné podrobnosti.

Bylo to na počatku září 1916. Nedbalostí anebo spíše zlomyslností ruských poněmčených vojenských kruhů z Petrohradu byla divise vyzbrojena sice novými puškami, ale patronami bez pouzder, takže se každý jednotlivý náboj musil vkládati do pušky zvlášť, čímž byla znemožněna rychlá střelba.

Rumunské vojsko nedostalo od Ruska slíbených těžkých děl a aeroplany došly z Petrohradu bez motorů, tak že nebyly k potřebě. Místo celé armády ruské byla do Dobrudže vyslána jen jediná divise.

A tak nepřipraveni čekali nepřítele. Na levém křídle ruská divise, od ní ke středu jihoslovanská divise, pak napravo rumunské vojsko.

Přátelé Marešovi byli na místě. Salaba, František, Dražil, Staněk, Malec, Sekal i jiní — všichni stáli se svými četami v zákopech na rychlo vyházených. Srbští vojíni byli dobré mysli, ale Češi viděli leccos, co se jim nelíbilo.

František byl zamračen — nemluvil vůbec.

Němci spojení s Bulhary chtěli ukázati svoji sílu a proto soustředili strašnou dělovou palbu na pravé křídlo soupeře, na Rumuny.

Rumunské mužstvo, nezkušené ještě v boji, neostřílené, nevydrželo pekelného ohně a dalo se na ústup.

Bylo to 6. září k večeru u vesnice Kokardži. František stoje v zákopu hleděl upiatě kupředu.

Vyslaná hlídka se vrátila a hlásila, že jsou proti nim soustředěny k útoku velké síly bulharské. František řekl úsečně: „Dobro“ a mávl rukou.

Naproti zapraskaly opakovačky i strojní pušky. Kule jen svištěly.

„Jste připraveni, hoši?“ otočil se František k vojákům, kteří ho zbožňovali.

„Ano, podporučiku,“ odpověděli vojáci.

Útočná vlna se blížila, déšť kulí stále houstl.

V šeru asi na stopadesát kroků před zákopem zvedla se řada útočníků — Bulharů.

Ze zákopu ozvala se prudká palba a útočníci museli klesnouti k zemi, aby se uchránili před dobře mířenými kulemi.

Avšak zezadu přivalila se druhá vlna útočníků a za ní třetí.

Bylo zle. František dostal zprávu, že Rumuni couvají. Co dělat? Čekati, až budou zaskočeni a zajati? Ne!

„Pozor, hoši!“ zařval do zákopu. „Za mnou! Na nůž!“

A padesát chrabrých junáků vyskočilo za milovaným velitelem.

František letěl jako blesk, vojáci za ním jako vichr.

Náhle však František roztáhl ruce a padl prudce k zemi.

Bulharská kule prorazila zlaté jeho srdce, z něhož vytryskl proud krve jako rudý květ zdobící prsa, jež nechtěla se zdobiti ani stuhou ani květem při odchodu z Caricyna.

Vojáci jeho bili se jako lvi a příklad jejich strhl i četu Salabovu, jenž hrozně zaklel, uslyšev o smrti Františkově.

Neslýchanému hrdinství těchto odvážlivců podařilo se uvésti útočníky ve zmatek, sebrati mrtvolu Františkovu a pod ochranou tmy couvnouti do bezpečí.

Avšak několik jich bylo obklopeno zuřícími Bulhary a nebylo naděje na vyváznutí.

Jeden za druhým klesal, když zavalitý četař Frolka zvolal hrozným hlasem: „Ke mně, chlapci, kdo chce raději zahynouti než se dostat do zajetí!“

Všichni srazili se okolo něho jako děti. Frolka zdvihl ruční granát a se zvoláním: „Ať žije Československá republika, ať žije Jihoslávie!“ mrštil jím na zemi těsně vedle sebe a právě do středu skupiny svých spolubojovníků.

Blesk — výbuch — a na zemi ležela bezduchá těla božích bojovníků.

Bulhaři se zarazili, ale pak s vítězným řevem hnali se za ustupujícími.

Tma učinila konec pronásledování.

Porážka byla úplná a nedala se odčiniti. Následovala řada menších, zoufalých bojů; avšak to byla jen sebeobrana. Bylo jisté, že se Dobrudža neudrží.

Tyto zprávy potvrzené a doplněné i dlouhým dopisem Salabovým, jenž byl raněn do pravé ruky, zalily srdce Marešovo smutkem a hlubokou lítostí, že sám nebyl tam, kde padl František, že sám nečelil také útokům německo-bulharských hord.

S Františkem zahynula ještě celá řada českých junáků, ale nepadli marně. Hrdinné boje divise v Dobrudži obrátily k sobě pozornost spojeneckého světa a nezůstalo tajností, že tam byli i Čechové.

A tak padlí rekové dali svojí smrtí největší a požehnaný dar svému národu. Jejich prolitá krev mluvila jasně a přesvědčivě: „Synové československého národa nepřestanou bojovati, dokud nedosáhnou vítězství.“

Jak hrozné připadalo Marešovi nyní jednání Tvrdého a jeho nohsledů, kteří pro okamžitý svůj prospěch, za peníze propůjčovali se poněmčilým ruským ministrům, kteří řídili věci tak, aby Německo zvítězilo.

Po strašné porážce Ruska r. 1915, kdy statečná a mohutná ruská armáda čelila téměř s holýma rukama výtečně vyzbrojenému nepříteli, který ji zasypával spoustou střel všeho druhu, rozvinula se po celém Rusku horečná činnost, aby výroba střeliva, zbraní i jiných potřeb válečných byla co nejvíce zvýšena. Průmyslový svaz měst pracoval tak, že za půl roku byly posílány na frontu ruskému dělostřelectvu bedny nábojů s nápisy: „Nešetřte střelivem!“

Bylo patrno, že Německo nezvítězí, potrvá-li v Rusku tato činnost, jíž se účastnil celý národ. Proto byly všecky pomocné spolky na obranu rozpuštěny, čímž výroba střeliva zase poklesla.

Kromě toho činěny překážky zásobování ruské armády tím, že potraviny sváženy byly daleko v týlu armády na odlehlých místech, kde nebylo dozoru a kde ohromné zásoby se kazily, ač ve vojsku i velkých městech začínal se jeviti citelný nedostatek.

Nebylo tajemstvím, že carevnin oblíbenec, znemravnělý Rasputin, který se vydával za vyvoleného božího, byl nástrojem Berlína.

Každý věděl, že ministři Stürmer a Protopopov byli zaprodáni Německu a vědomě zrazovali ruský národ, který v té strašné vojně ztratil více než kterýkoli jiný stát.

Ruští poslanci pověděli to v dumě (= sněmovna) ministrům do očí.

Věděl to i Tvrdý, a přece šel slepě do rukou těch, kdo s Ruskem chtěli zničiti i všecky naděje Čechoslováků na svobodu. Vzal peníze od ruské vlády výslovně za tím účelem, aby utvořil v Rusku novou československou revoluční organisaci, která by stála proti Masarykovi a dosavadní Národní radě.

Proto přišel v zápětí za ním do Ruska i Štefánik, který mu nedůvěřoval, znaje jeho touhu po penězích i po slávě.

Proč Štefánik zmizel právě v této tak důležité chvíli? Nikdo nevěděl, kam se poděl, a ani Mareš nemohl tušiti, že odjel úmyslně, aby Tvrdý měl úplně volnou ruku, aby ukázal, je-li skutečně věrným synem národa a vážným pracovníkem, za něhož se vždy vydával, anebo slabochem a rozmařilcem, jak svědčily jeho četné skutky.

Tvrdý se domníval, že Štefánik musil odejíti na pokyn ruské vlády. Hned druhého dne šel k srbskému vyslanci a žádal ho, aby Mareš byl okamžitě z Petrohradu odstraněn, poněvadž prý je škůdcem slovanské věci. Nepochodil však.

Zakročil i proti redakci Čechoslováka, v němž bylo několik narážek na jeho činnost, a žádal jeho zastavení jakož i zatčení Bohdana Pavlů a jeho vypovědění na Sibiř.

Mareš se dověděl o návštěvě starého pána na srbském vyslanectví a byl jat ošklivostí. Pomyslil si však, že snad je starý pán obětí zlých rádců, a šel k němu, aby s ním ještě jednou promluvil.

Avšak Tvrdý lhal, zapíral.

Mareš, vida jeho zlou vůli, ukázal ještě v poslední chvíli na to, že spojenci i ruský národ celý jsou přesvědčeni o zhoubné činnosti vlády Stürmerovy a Protopopovy a že musíme být tuze opatrní, abychom nepadli v podezření, že pomáháme Němcům a že naše politika není jednotná.

Avšak Tvrdý odpověděl spokojeně: „Ujišťuji vás, že Stürmer je náš nejlepší přítel.“

Mareš ustrnul a odešel jako omráčený. „Ovšem,“ pomyslil si, „peníze má už v kapse, proto tak mluví.“

Jidáš, zradiv Pána za třicet stříbrných, dopustil se strašného zločinu. Ale o mnoho hroznější zločin páše ten, kdo svůj celý národ za peníze nepříteli zrazuje.

To bolelo Mareše nesmírně, zvláště když srovnal čistou, šlechetnou obětavost oněch padlých hrdinů v Dobrudži s touto hamižností starce, který pro lesk peněz zapomněl na vše: na národ i na své dobré jméno.