ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jaro 1918 začalo pro Spojence slibně. Rusko bylo sice ztraceno a Mareš vzpomínal často na Masaryka, jak již v létě minulého roku varoval Spojence, aby s Ruskem nepočítali, že tam vše spěje k rozvratu. Ta umná hlava nedala se strhnouti ani láskou ani vlastním přáním. Kdo by byl raději viděl Rusko svobodné, mocné, obnovené než on, kdo by byl raději přijímal pomoc od zdemokratisovaného největšího národa slovanského, v nějž věřil tak pevně Kollár, Vajanský, Čech! Avšak zkušená, přemítající jeho duše nedala se opojiti svůdnými nadějemi. On věděl, že revoluce v tak ohromném a kulturně velmi zanedbaném národě nemůže projíti hladce, že musí přijíti velké otřesy, že musí téci krev, že národ ruský musí se učiti státnickému umění nové doby za cenu nejhroznějších obětí, že musí vykoupiti svoji minulost těžkým utrpením.

Jestliže však Rusko vypadlo z řady Spojenců, zato Amerika rozvinula všechny své síly. Ohromné loďstvo převáželo do Francie statisíce mladých, odhodlaných, výborně vyzbrojených „Sammies“ (= američtí vojáci), třetí půjčka svobody přepsána. Ve Francii jmenován vrchním velitelem všech spojeneckých armád Foch, čímž zajištěna jednotnost velení a útoky Němců vedené mezi Arrasem a St. Quentinem proti Paříži a později proti Amiensu, kde si chtěli „bošové“ (tak zvali Francouzi opovržlivě Němce) prolomiti cestu ke kanálu La Manche, byly odraženy se strašnými ztrátami na německé straně. Anglický velitel Haig vydal rozkaz, aby všichni „Tommies“ (= angličtí vojáci) bojovali do posledního dechu, což bylo splněno v plné míře. Francouzské válečné heslo „Nous les aurons!“ (= dostaneme je!) nabylo kouzelné síly.

Poněvadž Amerika posílala více než dostatek nových sil, mohl Foch vrhnouti do boje všechny své zálohy, čímž úplně zhatil plány Němců, kteří vědouce dobře, že Amerika může uspíšiti jejich porážku, bili se s nasazením všech sil.

Podvodní čluny německé vykazovaly stále menší a menší kořist. Kdežto dříve topily až dvacet anglických obchodních lodí týdně, ponořily v dubnových týdnech jen 6 — 10 lodí, za něž Amerika pouštěla na vodu nově vystavené lodi ocelové, dřevěné, ba i cementové.

Vítězství Spojenců vystupovalo nad obzor stále určitěji.

A právě rok po tom, co vítalo Masaryka Rusko, přijel tatíček Masaryk do Ameriky po dlouhé cestě Ruskem, Sibiří, Japonskem a Tichým oceánem.

Pergler mu vyjel naproti do Vancouveru, kde ho musil zdržeti dva dni, aby Chicago mělo čas připraviti se k uvítání.

Když pak si oba vyšli na procházku k moři, otázal se Pergler: „Co myslíte, pane profesore, vyhrajeme to?“

A Masaryk klidně odvětil: „My jsme to už vyhráli.“

„Jak to?“ tázal se udiveně Pergler.

„Protože jsme se přestali bát,“ zněla klidná odpověď tatíčkova.

Následovala řada slavných dnů pro československou Ameriku, jakých nikdo nepamatoval.

Vjezd Masarykův do Chicaga byl opravdu královský, možno-li užíti tohoto přirovnání o vítání člověka, který jsa bez odporu prvním mužem národa, blížil se stejně přátelsky, stejně vlídně, stejně bratrsky k dělníku a rolníku jako k učenci, generálovi nebo politikovi.

Nepřehledné zástupy Čechů, Slováků, Jihoslovanů, Poláků, Rumunů, Rusů i čistých Američanů vítali jej jako představitele svobody malých národů, jako věrného bojovníka demokracie, jako hlasatele nejvyšších a nejčistších ideálů lidstva.

Ohnivá řeč Vojty Beneše, jenž svým slovem budil národní uvědomění po celých Spojených státech, vřelá slova dra Fišera, předsedy českého Národního sdružení, byla jen slabým odrazem skutečného, láskyplného nadšení těch dobrých československých lidí, kteří po léta pracovali, peníze sbírali i dobrovolníky dávali, důvěřujíce skálopevně Masarykovi, o němž sice nepřátelé jeho řekli mnoho zlého, ale o němž ani největší odpůrce nemohl říci ničeho nečestného.

Po Chicagu přišel New York, pak Pittsburgh, kde byl přijat Masaryk Slováky vedenými předsedou Slovenské Ligy Mamatejem, nadšeným Sokolem Gettingem, zástupci Čechoslováků v Rusku Jančkem a Hurbanem, a konečně přišel tatíček i do Clevelandu, kde viděl svornou ukázněnou práci socialistů, svobodomyslných i katolíků, kde ho uvítal stejně nadšeně zamerikanisovaný Čech advokát Payer, vůdce národně smýšlejících katolíků kněz Zlámal, sociální demokrat Cimler, svobodomyslný Bernreiter, Slovák Pankuch, nadšený revolucionář Rumun Stoico, ruský pop, americký major, Jihoslovan i žid-sionista.

Masaryk byl vítán s nadšením i americkou žurnalistikou právě tak jako americkým učeným světem, jsa zván k přednáškám na university, do klubů i do soukromých společností, a záhy byl přijat i presidentem Wilsonem.

Vítězství jeho bylo úplné a Mareš byl vděčen osudu, že mu dopřál býti svědkem tohoto triumfu československého vůdce a býti jedním z těch, kdo s tímto mužem spolupracovali o velkém díle.

Náhle dostal Mareš pozvání, aby se vypravil ve službách americké vlády do Itálie s důležitým posláním.

Šlo o soustavné rozrušování rakousko-uherské armády tím, že by slovanským vojákům v tomto vojsku byly dodávány přesné zprávy o všem, co se děje za hranicemi pro osvobození utlačených národů, jakož i o skutečných poměrech na bojištích.

Mareš váhal, neboť se mu nechtělo sloužiti cizí, třeba přátelské vládě, ale když mu Masaryk řekl: „Jděte,“ šel.

Po tklivém rozloučení s Clevelandem a New Yorkem, kde zanechal dobré přátele, vyjel dne 18. července na lodi „La Loraine“ do Francie.

Na lodi bylo živo. Bylo tu mnoho Američanů a Američanek jedoucích do Francie pomáhati nejrůznějším způsobem buď vojsku nebo obyvatelstvu. Žádný národ nevytvořil tak podivuhodné pomocné organisace lásky jako Američané. Křesťanský spolek mladých mužů a žen (Y. M. C. A.), Rytíři Kolumbovi, Červený kříž, Armáda spásy sbírali nejen peníze, ale vysílali i svoje členy, aby stavěli za frontou útulky pro vojsko, aby se starali o potraviny, knihy, zábavu v nemocnicích, aby pečovali o rodiny uprchlíků a siroty.

Byl tu i slavný pěvec francouzský Muratore, jenž svojí Marseillaisou nadchl všechny spolucestující tak, že stofrankové i stodollarové bankovky sypaly se při sbírce pro dobrovolníky československé a polské, kteří opouštěli druhou vlast Ameriku, aby jeli do Francie bojovati za starou domovinu, které někteří z nich ani neznali a z níž většina jich byla odešla, poněvadž se nemohli řádně uživiti anebo proto, že v zotročené zemi nebylo možno žíti svobodně.

Při stole byla Marešovi společnicí zamlklá dáma nevelkého vzrůstu, jejíž smutné oči vyprávěly o velké bolesti. Teprve poslední den před příjezdem do Bordeaux (čti Bordó) dověděl se od ní Mareš, že je Francouzka a že žijíc v Americe s mužem dostala telegram z vojenské nemocnice v Marseille (čti Marsej), vyzývající ji, aby se ihned dostavila k těžce raněnému synovi. „To je válka,“ řekla tiše paní a těžké dvě slzy splynuly jí po tvářích. Setřevši je vstala od stolu a drobným krokem odešla do své kabiny.

Mareš pracoval i zde, staraje se o československé dobrovolníky, kteří trpělivě snášeli nedostatek čistoty i pitné vody a rádi si zazpívali, budíce pozornost všech cestujících, kteří si je rázem zamilovali, hledíce jim všemožně pomoci.

I zde si Mareš zaagitoval, vypátrav mezi pasažery skupinu vlivných Američanů, kteří jeli s důležitým posláním do Evropy.

Třetího dne zachytila loď jiskrovou depeši, že Francouzové zajali mezi řekou Aisne a Marnou 20 tisíc Němců a 400 děl. Celá paluba zavířila radostným voláním „hurra!“ a zpěvem Marseillaisy i americké hymny.

Devátého dne ráno spatřili francouzské břehy. Mareš se zachvěl: Francie! Velká v utrpení i v hrdinství! Mučednice i tvůrkyně moderní vzdělanosti! Hajitelka lidských práv! Přítelkyně Čechoslováků! Milující i milovaná!

Ještě jednou vzpomněl si Mareš na Ameriku a v duchu promyslil vše, co tam vykonal za těch čtrnáct měsíců. „Kdyby nic jiného nebylo než založení Československého uměleckého klubu v New Yorku, Československého amerického klubu v Clevelandě (v němž se sdružili zbohatlí a zamerikanisovani Čechoslováci), mohl bych býti spokojen.“

Znal však dobře úspěchy svého mluveného i psaného slova, věděl, kolik tisíc dollarů a kolik set dobrovolníků dostalo se československé revoluci jeho přičiněním, věděl, co vykonal pro přimknutí karpatských Rusů k Čechoslovákům i pro organisaci Rumunů — a tato myšlenka ho blažila a hřála, ač mnozí krajané v Americe snažili se ho zlehčiti i umlčeti.

Před ústím Garony do moře spatřili nad hladinou vršky stožárů dvou lodí potopených německými ponorkami. Všichni si oddechli, že nebezpečná jízda je za nimi.

V Bordeaux sešel Mareš rychle s lodi, aby se poohlédl, jde-li někdo v ústrety československým dobrovolníkům. A jak tak hleděl, zarazil ho náhle důstojník s polskou čapkou na hlavě, zdravě ho: „Nazdar!“

Mareš nemohl uvěřiti svým očím. Janczewski! Ten Polák-Rakušák z Astrachaně! Co se to děje!

Uchopil podávanou pravici a byl rozradostněn tímto neočekávaným setkáním.

Tak vida! Krev není voda!

Kdo není úplně zesurovělý, kdo má jen jiskřičku lidského citu v srdci, nemůže zůstati nečinným, když jiní bojují, krvácejí a umírají.

Několik slov — srdečné rozloučení — a Mareš se rychle obrátil ke dvěma občanům česky mluvícím.

Byli to dva zdejší Češi, čekající obětavě na každou výpravu z Ameriky, již vždy doprovodili do kasáren.

Jeden z nich zavedl Mareše do malého hotelu. Druhého dne prošel se Mareš městem a tu teprve viděl, jak je Francie zakrvácena dlouhou strašnou válkou. Na každém kroku téměř potkal zmrzačeného vojáka; tu jednonohý belhá po chodníku, tam voják s amputovanou rukou vede oslepeného kamaráda, jinde důstojník s podivně zkroucenými rty a tvářemi, neboť mu dvě kule proletěly ústy a znetvořily mladý obličej. Všude ženy v práci na místě mužů. Na tramvajích, na nádražích, při poště, v továrnách, v kancelářích.

Odpoledne odjížděli američtí dobrovolníci do tábora v Cognacu, kam je doprovázeli důstojníci Pilař a Votka, kteří oba přešli z jihoslovanské divise v Rusku do československé armády, byvše těžce raněni v Dobrudži a vyznamenáni srbskými i ruskými řády. Jeden z nich měl prostřelená prsa dvěma kulemi, z nichž jedna mu rozbila žebro, druhému kule proletěla oběma nohama, pochroumavši kosti, tak že ještě nyní dobře nechodil. Avšak žádný z nich nechtěl ani slyšeti o odpočinku, oba chtěli jíti na frontu.

Večer po rozloučení s dobrovolníky odjel Mareš do Paříže, kam dorazil ráno o 8. hodině. Byla slunečná neděle a Mareš se dal zavézti k malíři Štrimplovi, jednomu z těch vzácných pracovníků, kteří dělali všecko, čeho bylo třeba, ale nikde se netiskli v popředí. Byl důvěrným přítelem Štefánikovým a věrným pomocníkem Benešovým.

Paříž nebyla tím šumným, omamným veleměstem nad Seinou jako v době míru. Byla velká, ale tichá, vážná. Pařížané se sice smáli stále, ale tlumeněji a v menších společnostech, ne na ulicích, ne ve velkých shromážděních.

Nedovedla je zlomiti dlouhá, krvavá vojna, nedovedly je zastrašiti útoky Zeppelinů ani ohromné náboje metané nesmírným dělem zvaným „Berta“, z nichž jeden dopadl o Velký pátek právě do kostelíka, kde zabil několik lidí.

Bylo pobořeno i několik domů, jiné byly poškozeny, několik lidí přišlo o život v bytech i na ulicích, ale výsledek byl vždy stejný: větší nenávist k Němcům a touha po odvetě.

Mareš zašel do úřadu Národní rady československé na rue de Bonaparte č. 18 v starém paláci a usmál se s radostným sebevědomím, když uviděl nad vchodem mezi spojeneckými prapory i červenobílý prapor.

Zde se shledal s drem Markovičem, který se dostal v převlečení z bolševického Ruska, i s drem Sychravou, jenž pracoval se Štefánikem na jaře v Itálii, až se jim podařilo ujednati s Italy smlouvu o utvoření československé armády v Italii, což byla prvá smlouva Čechoslováků s jiným národem jako rovného s rovným.

O něco dále v téže ulici bylo sídlo generálního štábu československé armády a Marešovi poskočilo srdce radostí, když viděl zde — v Paříži — ve světovém městě — české nápisy právě tak jako na velevyslanectví anglickém anglické, na italském italské.

Na nádvoří Palais Royal zastavil se před malou hospůdkou Stefanovou, odkud vyšla na popud malíře Fr. Kupky prvá četa českých dobrovolníků do cizinecké legie. — Hle, kde se rodila československá svoboda, hle, jak se tvořila československá armáda!

Zdržel se v Paříži jen tři dni a hned nastoupil další cestu do Říma, neboť se dověděl, že Štefánik je tam a že musí pospíšiti za ním, chce-li ho tam ještě zastihnouti.

Jel přes Dijon, za nímž přírodní scenerie stává se bohatější. Hory, úrodná údolí, horské chyše, stříbrné vodopády, jinde holé mohutné skály.

U Modane po přehlídce listin a zavazadel přejeli francouzsko-italskou hranici, projeli slavným tunelem mont-ceniským, Savojskými Alpami, jež plynuly podél vlaku majestátně, téměř přísně, v Turíně obrátili se k jihu, spatřili na chvíli moře a třetího dne před polednem vjeli do Říma.

Jaké to dojmy! Mareš si rázem uvědomil celou historii Říma císařského, papežského i královského, uvědomil si i blízkost domova. Za obyčejných poměrů byl by za 36 hodin v Praze! Avšak je nutno počkati.

Drožkou zavezl se na Via Boncompagni č. 93, kde v 2. patře byla kancelář Národní rady; tam se setkal s vytrvalým a skromným Papírníkem, Lokajem, Novákem, Linhartem, Lípou, Musilem, vesměs dobrými hochy a energickými pracovníky.

Je to zvláštní, podivuhodný zjev, že v době strašného nebezpečí, kdy šlo o bytí a nebytí národa, ve všech končinách světa našly se poctivé, rozumné, obětavé duše, které pracovaly do úpadu, beznáročně o velkém díle vykoupení.

Odpoledne téhož dne vydal se Mareš do Albergo Grande. Šel okolo kostela Panny Marie Vítězné, v němž nad oltářem je obraz vítězoslavného vjezdu Ferdinandova do Prahy po bitvě na Bílé hoře.

Velkým vzdušným vestibulem hotelu vkročil do menší jídelny a tam za stolem, ve společnosti italského generála a dvou dam spatřil Štefánika. — Ne majora, ale generála, jímž byl Štefánik před časem jmenován za své zásluhy vojenské i diplomatické.

Slušelo mu to dobře a drobná jeho postava nijak nezmenšovala jeho autoritu.

Jakmile Štefánik uzřel Mareše na schodišti, vyšel k němu a přede všemi ho objal a políbil, řka: „Pán Bůh vás mi posílá. Pojedete se mnou do Vladivostoku.“

Mareš nerozuměl dobře, ale pochopil, když mu Štefánik vyložil, že úkol, jejž měl plniti zde, je dobře obstarán a že může vykonati více, půjde-li do Sibiře k „chlapcům“ a zajde-li i zde v Italii mezi zajatce i mezi vojsko.

Mareš byl v okamžiku rozhodnut. Pojede do Vladivostoku, je-li toho třeba, a dobrá.

Jen krátký čas mohl věnovati Mareš prohlídce Říma. Díval se ze zahrady villy Borghese na Řím a vzpomínal si na zemřelého básníka Zeyera, který při pohledu na Věčné město musil mysliti na Prahu, ale na Prahu pokořenou, zmučenou, poplivanou. Mareš také viděl v duchu Prahu, ale zdvihající se z prachu ponížení a rostoucí vzhůru do nedozírných výšek, až k hvězdám, jak kdysi prorokovala Libuše.

I nad slavnými zříceninami starého Říma stanul a nemohl se ubrániti myšlence na tu podivuhodnou československou revoluci. Hle! Takové stavby! Ohromné sloupy, vítězoslavné oblouky, obrovité Colosseum, mrtvé zbytky kdysi vířícího života. A přijde doba, že se ještě více rozpadnou. Avšak historie Říma, boje bratří Gracchů za svobodu lidu, zoufalý čin Brutův, jenž zavraždil Caesara, svého přítele, z lásky k republice, celý ten podivuhodný vývoj mocného národa bude žíti, co lidstvo lidstvem bude. A právě tak bude žíti v duších příštích pokolení pamět na tuto strašnou válku i na úporný zoufalý boj Čechoslováků za svobodu.

Mareš se hrdě pousmál, neboť byl přesvědčen, že spíše tyto věkovité pomníky minulosti se rozpadnou, než zmizejí stopy velkého osvobozujícího díla, na němž i on má svůj podíl.

Vstoupil i na Capitol, kde v květnu měli čestnou stráž „naši hoši“ z legií italských při významném shromáždění zástupců malých národů. Za krutého vedra, mnozí trpíce španělskou chřipkou, s očima horečně planoucími stáli tu téměř celý den. Věděli dobře, že na ně hledí celý svět a že musí zůstati na místě, i kdyby měli padnouti. Byli si vědomi dobře toho, že stojí tam, kde kdysi kráčeli římští senátoři, vojevůdcové i politikové.

Šero se měnilo v temno, když Mareš scházel po širokých nízkých schodech do města, k Oltáři vlasti, nákladnému, ale nevkusnému pomníku svobody Italie, zhotovenému z bílého mramoru, s pozlacenou sochou Vittora Emanuela a s pozlacenými lvy. Pomník Mareše nezlákal, ale přece s hlubokou účastí rozhlížel se po náměstí. Vždyť zde byl nedávno odevzdáván italskou vládou prapor naší armádě, zde mluvil k našim hochům a k celému světu ministerský předseda Orlando, hlásající vůli Italie, pomoci utlačovaným národům Rakousko-Uherska; zde mluvil i generál Štefánik k zástupcům všech spojeneckých států o pevném rozhodnutí československého národa bíti se po boku spojenců a vykoupiti svobodu krví.

Byl to rozhodný krok do společnosti velkých svobodných národů.

„Už nejsme pavoučci, Nerudo,“ šeptal vzrušeně Mareš, „už také létáme s orly.“

V sobotu 3. srpna Štefánik odjel do Paříže, ale dříve než opustil Řím, jmenoval Mareše rotmistrem československé armády a svým pobočníkem. Nebylo šťastnějšího člověka nad Mareše, jenž si nezakládal tak na hodnosti, o níž věděl, že mu ji mnozí budou záviděti, jako na možnosti býti zase se Štefánikem, jehož měl raději než kteréhokoli muže na světě.

Druhého dne odjel Mareš do tábora zajateckého v Sulmone v Abbruzzách. Pod nevysokými, ale příkrými svahy horskými, pod místem, kde měl kdysi své sídlo Ovidius, nedaleko „pramene lásky“ (Fons Amoris) byl klášter, v němž bylo mnoho českých a slovenských důstojníků, a nedaleko odtud stály dřevěné baráky, tábor to asi tří tisíců zajatých vojáků českých i slovenských.

Mareš promluvil k důstojníkům, promluvil i k vojákům, a to k Čechům i k Slovákům.

To byly zcela jiné zajatecké tábory než v Rusku! Nebylo tu cizích stráží, nýbrž službu konali vlastní lidé, dobrovolníci oblečení již ve švarné uniformy alpských střelců, s dlouhými pery za klobouky a s červenobílými, do daleka svítícími výložky.

Účin řečí Marešových byl velmi mocný a noví dobrovolníci se houfně přihlašovali. Tak i zde z otroků-zajatců, z „Esercito Austro-Hungherico“ (vojsko rakousko-uherské), jak měli napsáno zajatci na čapkách, stávali se obratem lidé svobodní, revolucionáři.

K tomu přicházely z Francie zprávy o stálém nezadržitelném náporu Spojenců a o ústupu Němců, jejž musil německý štáb již omlouvati a vysvětlovati. „Je jisto,“ napsal si Mareš do zápisníku, „že německá mravní síla klesá. Štáb ještě mluví o vítězství, ale ví, že vše je ztraceno. Toto vědomí přenese se do srdcí německých vojáku a s Německem bude zle — velmi zle.“

Odtud zajel Mareš do Foligna, kde bylo středisko nově se tvořících oddílů dobrovolnických. Zde už byl duch úplně svobodný — to nebyli zajatci, nýbrž vojáci československého státu. Nejvíce těšilo Mareše, že se setkal v Italii i s mnohými Slováky-revolucionáři, kteří se rozhodli vybojovati puškou a bodákem svobodu svému lidu a to ve věrném bratrském svazku s Čechy. Byl tu Gábriš, Kustra, Papánek a mnoho jiných, kdož šli za hlasem srdce neotráveného jedovatým dechem maďarisace.

Ještě bylo nutno zaletěti do Alp, na frontu, a pak rychle za Štefánikem, jenž telegrafoval z Paříže, aby Mareš ihned přijel za ním.

V průvodu přítele Lokaje vyjel k severu. Byl večer; ve vagonech bylo temno a Mareš poslouchal Lokaje vypravujícího o Čapkovi z Ostravska, Sokolu tělem i duší, jenž neúnavně pracoval již v táboře zajateckém v Santa Marii a v Padule, získal mnoho dobrovolníků a vstoupil do armády jako prostý voják. Na planině Asiaga vrhl se v čele hrstky soudruhů proti ohromné přesile Maďarů a zahynul. Nadaný malíř Bartoš zvěčnil jej na pěkném obrazu naší revoluce jako Valacha s valaškou v mozolnaté ruce a vrhajícího se s rozníceným zrakem proti nepříteli.

Druhého dne o polednách dojeli do Verony, kde se zdrželi do večera. Když tak kráčeli starobylými ulicemi, okolo chrámů, kašen, domů z bizarními fasádami, spatřil Mareš náhle v duchu svého děda, jenž tu před šedesáti léty také chodíval, ale v bílém rakouském munduru otroka, kdežto jeho vnuk se tu prochází jako revolucionář — mstitel. Ba musí pomstíti i tu hanbu, že jeho děd musil bojovati zde v Italii za znemravnělé Rakousko.

Po dvouhodinné jízdě vlakem octli se večer v Caprino na úpatí Alp, odkud ráno vyjeli nákladním automobilem do hor k československé divisi.

Marešovy oči hořely tichou radostí a pýchou, když viděl celou kolonu těžkých automobilů s červenobílými tabulkami: „Československá armáda.“ Podle automobilů stála řada rotných kár tažených muly, majícími na čele bílý štítek s červenými písmeny Č. S. A. U mulů byli vesměs starší vojáci, většinou rolníci, kteří se rádi zabývali těmito podivnými, ale v Alpách nezbytnými zvířaty, třeba že si často zahubovali, někdy i hlasitě po vojensku zakleli.

Automobily zamířily dobrou horskou silnicí, vinoucí se často nad příkrými srázy bezedných propastí, k mohutnému hřbetu Monte Baldo, k němuž sprava se družil vyšší ještě Monte Altissimo. Tam v hlubokém údolí byla zatímní bydliště 31., 32., 33. a 34. pluku.

Těžké vozy zvedaly oblaka bílého vápencového prachu a supaly rychle k cíli — do Spiazzy, malého to hnízda vysoko v Alpách, odkud se otvíral krásný pohled k jihu.

Zde bylo sídlo velitele československých vojsk v Italii, generála Grazianiho a jeho štábu.

Po obědě jeli v průvodu kapitána Lašky dále k vojsku. Silnice stoupala stále výše a výše, nejsouc opatřena zábradlím ani na nejnebezpečnějších místech.

Zde byla těžká jízda s tvrdohlavými muly, kteří často, jako by chtěli potrestati svého průvodčího, táhli vůz vší silou ku propasti. Vojáci láteřili, domlouvali jim po dobrém, tahali je vší silou zpět a zpravidla zvítězili. Ale někdy se přece stalo, že se mul dostal až na pokraj srázu a sletěl i s vozem, jednou nebo dvakráte i s průvodčím do strašlivé hlubiny.

Ve Ferraře di Monte Baldo byl 33. a 34. pluk; ještě výše pod samým temenem Monte Altissima byl ubytován 31. a 32. pluk.

Vojáci žili tu v malých chýších polovykopaných v zemi a krytých větvemi a listím, aby s výše nebyly viditelny.

Na cestě stála hlídka v přilbicích, propouštějíc k vojsku jen ty, kdo se prokázali věrohodnými listinami.

Mareš prošel zde se svými průvodci malou průrvou na srázný svah Monte Balda, odkud otvíral se překrásný pohled na jezero Gardské, na Rivu, rozloženou při jeho severním břehu jako hejno bílých ptáků, na těžko přístupné, ve skalách vytesané rakouské posice na druhém břehu jezera i za Rivou.

Všude ticho, nerušené ani výstřelem, ani výkřikem, ale všude ovzduší války.

Zde hoši, připravující se k boji jako mladí orli, těšící se na slavný okamžik, kdy se spustí s hor na nenáviděného nepřítele, jenž se zavrtal do skal tam naproti.

A tam? Na druhé straně?

Rakouské vojsko, unavené válkou, rozvrácené vzájemnou nevraživostí jednotlivých národností.

Hoši-legionáři věděli, že tam naproti jsou také čeští vojáci — pěchota i dělostřelectvo, čekající brzký útok, při němž by se vzdali.

Jsou tam ovšem i maďarské a německé oddíly.

Bude to krušná práce, až se budou spouštěti s příkrých skalnatých srázů dolů a tam přistoupí k útoku, jenž znamená namáhavé lezení na skalní stěny pod ohněm nepřátelským.

Vyprávěly se zde už válečné příběhy.

Vědělo se všechno o činnosti výzvědného pluku legionářského na řece Piavě, který udržoval stálé spojení s druhým břehem a uváděl zmatek do řad rakouských, ať tím, že sváděl Čechy, Slováky a Jihoslovany ke zběhnutí, ať svými výtečnými zprávami umožňoval úspěšné odražení i nejlépe připravených útoků, jakož i překvapující italské útoky právě tam, kde bylo nejhůře postaráno o obranu.

Každý legionář věděl o statečném desátníku Vodičkovi, který se vydal s třinácti druhy na výzvědy za rakouské linie. Šťastně se dostali dolů, nepozorovaně vydrápali se po nepřístupné skále nad rakouské zákopy a po klopotné cestě přišli až k dělostřelectvu. Byli to Češi, a legionáři se s nimi lehko dohodli, aby stříleli co nejhůře a nepůsobili škod svým bratřím.

Na zpáteční cestě byli však zpozorováni maďarskou hlídkou a napadeni čtyřnásobnou přesilou.

Legionáři poskákali za skalní balvany a dobře mířeným ohněm bránili se tak dlouho, až jim soumrak umožnil nepozorovaně zmizeti.

Byli přijati od svých s jásotem a to tím větším, že ani jeden z nich nescházel.

Vodička byl jmenován za tento hrdinský čin důstojníkem.

„Tam dole,“ ukazoval velitel stráže, „bylo pověšeno několik našich chlapců, kteří se dostali do zajetí.“

Byli to stateční hoši. Jeden z nich, ještě jinoch, zazpíval si před smrtí „Kde domov můj“, druhý se vytrhl svým katanům z rukou, vyskočil na větev stromu, na němž se houpal provaz, a sám vstrčil hlavu do smyčky. Bylo to jeho poslední cvičení. Byl Sokol. Třetímu slibovali život, prozradí-li jména svých známých v naší divisi, ale marně. Usmál se posměšně a řekl: „Jděte se tam podívat.“

Mareš byl hluboce pohnut.

Za chvíli došli k 31. pluku, který již stál v sevřených řadách, očekávaje Mareše jako zástupce Národní rady; krásný pohled!

Úchvatná příroda, vysoké modré nebe a mladá, nadšená srdce, hotová umírati za národ zotročený, to vše působilo neodolatelným dojmem.

Marešovi až srdce radostí poskočilo, když velící důstojník Ital zavelel česky. „Prapory, pozor! Prapory, k poctě zbraň!“

Celý pluk stanul jako zkamenělý. Pušky trčely bez hnutí a plukovní hudba zahrála „Kde domov můj“.

Skupina nových dobrovolníků stála v řadách na cestě, čelem k pluku.

Mareš mluvil — ale slova mu neplynula tak lehko jako jindy. Byl dojat do hloubi duše, oči plnily se slzami a hlas se lámal.

Přísaha vykonána, hudba zahrála „Hej, Slováci“.

Zde poznal Mareš určitě nezlomnou sílu československého národního ducha.

Ti hoši zde žili za zcela jiných poměrů než v Rusku a přece duch jejich je týž. Jasná myšlenka, rozhodná vůle a vytrvalost i hotovost k obětem.

Je to týž duch, jakým naplněni jsou českoslovenští vojáci ve Francii, kde jich je sice nejméně, pouhá hrstka, ale přece svými činy obrátili k sobě pozornost francouzského velení už v cizinecké legii, neboť bili se všude, kamkoli přišli, s nevyrovnatelnou odvahou. Verdun a Champagne mohly by vypravovati mnoho o jejich statečných činech, jež byly chloubou cizinecké legie, nejlepšího pluku Francie, který všude chrabře zadržoval zběsilé útoky Němců, obraceje je často na zmatený útěk.

Nyní byla v jižním Alsasku celá československá brigáda, skládající se hlavně z amerických Čechoslováků vedle částí přišlých z Ruska a menších skupin převedených z cizinecké legie. I ta prošla již prvým ohněm a podala důkaz své nebojácné mysli.

Mareš objímal v duši všechny ty hochy drahé, kteří na všech stranách hrdě a radostně nesli československý prapor k vítězství.

Zastavil se ještě u oddělení bombometů a strojních pušek, potěšil se s hochy, kteří večer po denní lopotě seřadili se k prostným cvikům a za zvuků písně „Spějme dál“ cvičili zde na výšinách alpských přesně, ukázněně, jako by byli doma ve svých tělocvičnách.

Těžko odcházel Mareš odtud. Byl by tak rád zůstal s těmi hochy dobrými, byl by rád s nimi snášel všechna nebezpečí — ale povinnost volala — musil do Paříže, kam dojel za 36 hodin v sobotu 17. srpna.

V rychlosti obstaral si nutné věci na cestu do Vladivostoku. Zastavil se na ulici Le Clerc v bytě Štefánikově, aby přijal poslední rozkazy před cestou. V bohatých sbírkách generálových, sebraných po celém světě, spatřil i svoje dárky na čestném místě a byl neobyčejně potěšen touto pozorností.

V pondělí večer vsedli do vlaku jedoucího do Brestu. Kromě Mareše provázel Štefánika jeho přítel a pobočník kapitán Fournier, aviatik, a podporučík Levi, žid z Alsaska, velmi sympatický jinoch, jehož vzal Štefánik s sebou pro jeho znalost orientálských jazyků.

Do Ameriky jeli velkou dopravní lodí „Mongolia“, na níž se převáželo domů asi 150 raněných amerických vojáků a asi 250 amerických důstojníků, kteří pobyli na frontě ve Francii a nyní se vraceli, aby doma cvičili nové vojsko.

Hned druhého dne přišla zpráva o novém vítězství Francouzů nad Němci blíže Soissonu. Nebylo pochyby. Německá válečná moc klonila se k západu, spojenecká rostla.

Neúspěchy na moři, ve vzduchu a nyní i na souši, nedostatek potravin, těžké ztráty na životech — to vše skládalo se v ohromný podkop, který jednoho dne musí vybuchnouti a smésti Hohenzollerny i Habsburky.

Cesta minula bez zvláštních příhod. Štefánik sice ochuravěl, ale ne nadlouho. Mareš i na lodi musil mluviti. Byv požádán americkými důstojníky, přednášel jim třikráte o různých otázkách: o Čechoslovácích, o Rusku a o německém duchu.

Bylo třeba pracovati stále a nesměla se vynechati ani nejmenší příležitost k rozšíření známosti o československé otázce.

V nové době a zvláště v této válce široké vrstvy lidové nabývaly stále větší moci a politického vlivu. Šlo tudíž o to, aby byli poučeni o československém problému nejen odborní politikové, nýbrž i široká veřejnost spojeneckých států, jež potom sama vyvíjela tlak na svoje vlády.

Štefánika měl Mareš stále raději, bylo-li možno ještě vůbec stupňovati lásku tak velkou, jakou on lnul ke generálovi. Nesetkal se dosud nikdy s člověkem, v němž by se vzdělání, pracovitost, snaha po ušlechtilosti a jemné chování pojilo v tak krásný celek jako u něho. A jeho bystrozrakost v pozorování lidí byla přímo nadpřirozená. Tak jednou v New Yorku podíval se na člověka, jehož neznal, a řekl: „Tento člověk je velmi zlý a způsobí mnoho nepříjemností.“ Tak se stalo. Ješitný, mravně málo citlivý Vojtěch stal se zdrojem různých intrik proti vedoucím osobám hnutí. Tak uměl generál odhadnouti pohledem i různé lidi politického světa a často předpovídal mnohé události politické, čímž si získal mnoho vážnosti zvláště ve Francii.

2. září o 5. hod. ranní přistáli v New Yorku. Ubytovali se v hotelu „Plazza“ a po obědě odebral se Mareš k rodině Řetických, u níž bydlel minulého roku několik měsíců. Starý pan Řetický, vlastenec čistého zrna, který se účastnil každé práce, ač trpěl těžkou srdeční chorobou, a dovedl se neohroženě postaviti proti každému zlu, byl nadšen Marešovým příchodem tak jako obě dcery jeho a manželka.

Druhého dne stáli v síni hotelu Plazza Pergler, malíř Růžička, Korecký a Mareš, když přišla zpráva, že Spojené státy uznaly Národní radu československou jako prozatímní vládu a armádu československou za spojeneckou.

Po uznání Italie, Francie a Anglie byl to vrcholný úspěch diplomatický, připravený jemným, ale důsledným postupem Štefánikovým již minulého roku, úsilím Perglerovým a konečně zasažením Masarykovým. Že tento velký úspěch nebyl možný bez vydatné spolupráce všech čestných amerických Čechoslováků, je samozřejmé, neboť oni všichni pomáhali poučovati americkou veřejnost, jež má velký vliv na vládní politiku Spoj. států.

V sobotu 7. září vyjel Masaryk se Slovákem Hurbanem, mladým tajemníkem Císařem a Marešem do tábora československých dobrovolníků ve Stamfordě, ne právě daleko severovýchodním směrem od New Yorku. Cestou podával Mareš Masarykovi podrobnou zprávu o stavu věcí v Italii a ve Francii, zvláště o armádě. Už nedaleko tábora pozdravila Masaryka na silnici četa dobrovolníků v stejnokrojích francouzských legionářů, vedena sociálním demokratem Novákem z Chicaga.

V táboře vládl pořádek a čilý život. Masaryk musil promluviti k těmto hochům, kteří se tu sešli z celých Spojených států, aby své svobody užili k dosažení svobody národa, jejž před lety opustili a jehož mnozí vůbec nepoznali, narodivše se v Americe.

Hoši lpěli na rtech Masarykových jako na rtech proroka. A když Masaryk pravil: „Tak jako lapám vzduch, abych žil, tak dělám tu naši revoluci. A mně na tom docela nezáleží, zahynu-li při tom já nebo moje děti — to je vedlejší, hlavní je život národa —“ tu zraky všech rozsvítily se živým souhlasem, bezmeznou důvěrou v tohoto vzácného vůdce a vůlí jíti v jeho stopách.

Vrátiv se do New Yorku, dostal Mareš rozkaz, aby se odebral do San Francisca, popracoval tam trochu mezi tamějšími Čechoslováky i Američany a opatřil vše potřebné k převozu do Japonska. Odjel ve dvou dnech.

Cestou se zastavil v Pittsburghu, kde promluvil na velké schůzi, načež jel pacifickou drahou přes Chicago na západ. I ve vlaku musil přednášeti americkým spolucestovatelům o Čechoslovácích, o něž zájem stále vzrůstal.

Z Francie přicházely zprávy o stálém ústupu německé armády, z Německa ozývaly se stále častěji hlasy po míru a to po míru bez náhrad peněžních i územních. Jaký to rozdíl proti loňskému roku, kdy se Němci těšili, že bohatá Amerika bude platiti ohromnou válečnou náhradu za svoji opovážlivost.

Marešovi bylo veselo, neboť bylo jasno, že válka dlouho trvati nebude a že skončí vítězstvím Spojenců. Porážkou Německa bude snazší i situace v Rusku, neboť ruce Spojenců se uvolní a budou s to pomáhati k obnovení života této země.

Čtvrtého dne přijel Mareš na nádraží v Oaklandu naproti San Franciscu a po převozním parníku přejel do San Francisca, jež Američané nazývají zkráceně Frisco.

Jen týden tu byl, ale práce měl mnoho. Přednášel denně buď v československé společnosti buď v některém z amerických klubů a udílel informace žurnalistům.

Za týden přijel Štefánik a byl přivítán velmi okázale. Nejen Čechoslováci, nýbrž i zástupcové města a spojeneckých úřadů dostavili se k přístavišti.

Domnívaje se, že toto uvítání je dílo Marešovo, řekl mu ostře: „To jste mi neměl dělati. Není čas na parády. Je válka a musíme pracovati. Každého groše, každé chvíle věčná škoda.“

Upokojil se však, když se přesvědčil, že tato oslava byla jen ohlasem velké lásky zdejšího československého lidu.

24. září vyjel generál Štefánik se svým malým průvodem do Japonska na „Korea Maru“.

Byl to jiný svět na této lodi, kde byli lodníci Japonci a mnozí z cestujících též Japonci. Byla tu i skupina ruských důstojníků, kteří se stranili ostatní společnosti, těžce nesouce hluboké ponížení své vlasti, jež z obávané velmoci klesla na rozvrácený stát, s nímž nikdo nepočítá, jímž každý opovrhuje, nemysle na to, že bez Ruska byli by Němci zvítězili hned prvý rok války.

Zprávy o porážce Bulharů na Balkáně a o zničení turecké armády v Palestině utvrzovaly víru v brzký konec krvavé války.

Marešovi uložil Štefánik, že musí zůstati v Japonsku jako zástupce Národní rady československé.

Nový těžký úkol stál před Marešem, ale byl hotov přijati jej bez odmluvy.

Dal se hned do práce, získávaje informace o Japonsku od spolucestujících, uče se japonsky a rozmlouvaje mnoho s generálem.

Na Havaiských ostrovech loď zastavila a Štefánik vyjel si s průvodci svými na ostrov Oahu do tropické přírody. Okřáli všichni tou krásnou cestou. Byl to skutečný ráj, kde lidé nevěděli o válce ničeho kromě novinářských zpráv. A podivné! I zde našel Mareš v malé americké posádce asi 16 českých vojáků, kteří utvořili svoji odbočku Českého nár. sdružení a pilně sbírali na revoluční fond.

Po dlouhé plavbě připlula „Korea Maru“ na rejdu yokohamskou v Japonsku.

Před odchodem z lodi přistoupil jeden z ruských důstojníků k Marešovi a řekl mu: „Vy jste Čechoslovák. Prosím vás, nehněvejte se na nás Rusy pro to, co vaši museli u nás vytrpět.“ Slzy stály mu v očích a Mareš tiskl mu ruku, ujišťuje ho, že Čechoslováci nemohou zanevříti na ruský národ, který tolik trpěl a trpí za viny nespáchané.

V Yokohamě vystoupili na břeh, běhouni — rikšové dovezli je v malých dvoukolových vozíčcích na nádraží a zanedlouho vjeli do Tokya, kde se ubytovali v hotelu „Imperial“.

Nastal ruch a shon. Příchod Štefánikův nebyl znám veřejnosti, ale záhy kde kdo v Tokyu věděl o něm.

Návštěvy u diplomatů, u vládních představitelů japonských, rozmluvy se žurnalisty, porady se zástupcem Čechoslováků ze Sibiře drem Girsou, s mnohými Rusy, přednášky v klubech — to vše letělo jako závratné kolo.

Štefánik byl zase na čas sražen chorobou, ale jeho železná vůle postavila ho opět na nohy.

O týden později přijel generál Janin, otcovský přítel Štefánikův a vrchní velitel československé armády, jenž se vydal na dalekou cestu do Sibiře, aby tam pevně zřídil československé vojsko.

Mareš se zapracoval. Byl již představen všem vlivným osobnostem a měl úspěch.

Ještě před příjezdem generála Janina zemřel v nemocnici amerického Červeného kříže československý legionář Karel Knitl. Bylo jich tam as šedesát a v Čigasaki, nedaleko Tokya, asi třicet.

Byli to vesměs invalidi pozdravující se ze svých ran. Jeden měl utrženou bradu, jiný vyražené oko, tam ruka amputována, onde noha.

Mnoho vytrpěli tito hrdinové, ale nejvíce z nich Knitl. Byl v Ukrajině poraněn padajícím stromem do hřbetu, projel dlouhou, nekonečnou cestou až do Vladivostoku za velkých bolestí a zde v zemi vycházejícího slunce, v zemi nejnovějších přátel Čechoslováků zemřel. Umíraje přál si, aby mohl ještě jednou do armády ke svým bratřím a bojovati za lepší budoucnost národa.

Z rozkazu Štefánikova byl mu vystrojen slavný pohřeb. Zástupcové všech spojeneckých států přišli vzdáti poctu prvnímu zemřevšímu Čechoslovákovi v Tokyu.

Na krásném tichém hřbitově, doprovázen všemi druhy z nemocnice, za zpěvu písně „Kde domov můj“, v rakvi zahalené praporem japonským a československým byl spuštěn do hrobu a generál Štefánik rozloučil se s ním vřelými slovy slibuje za všecky jeho druhy, že donesou prapor svůj až do osvobozené vlasti.

Po celém světě jsou hroby československých vojáků, položivších svůj život za svobodu národa. Ve Francii, v Italii, na Balkáně, v Rusku a po celé délce dlouhé, předlouhé trati z Ukrajiny do Vladivostoku, všude jsou pochováni naši hrdinové.

Štefánik dosáhl v Japonsku velkých úspěchů a to nejen u zástupců spojeneckých vlád, nýbrž i v kruzích japonských. Generální štáb japonský uspořádal k jeho poctě slavnostní večer, tokyjská universita pozvala ho do svých síní, japonský mikado (císař) udělil jemu i Janinovi audienci.

21. října přišla zpráva, že Národní rada československá proměnila se v zatímní vládu československou, jejímž předsedou je prof. T. G. Masaryk, ministrem zahraničí Dr. Eduard Beneš a ministrem vojenství Štefánik.

Mareš by byl výskl radostí, neboť cíle bylo dosaženo! Předcházela ovšem celá řada událostí, hlavně strašný rozvrat rakouské armády na Piavě, žádost Bulharů a Turků o mír a žádost Rakouska o příměří, neboť Italové vnikli do Tridentu i Terstu.

Celá ohromná stavba války zřítila se tak náhle, jak povstala. Rakouská armáda prchala v divokém útěku a bylo jisto, že i Němci musí prositi o mír.

Tím změnily se poněkud i plány naší výpravy. Bylo nutno jeti do Vladivostoku a učiniti vše potřebné k reorganisaci, po případě převezení armády domů.

Mareš pak dostal nový rozkaz jíti s generálem do Sibiře.

Podrobil se opět ochotně a tak odjeli všichni vlakem do Šimonosaki a odtud dne 13. listopadu vstoupili na loď „Taichu Maru“, která je měla dovézti do Vladivostoku.

To už došly zprávy o nepokojích v Německu, o propuštění poslance Liebknechta, který byl uvězněn jako odpůrce války, o odstoupení císaře Viléma, o přerušení spojení mezi Prahou a Vídní, o žádosti Čechů, aby německé a maďarské vojsko odešlo z československých zemí.

Hoj! jaká radost! Nebylo ani možno pochopiti dobře, co se stalo! To, zač půl páta roku pracovali, trpěli, bojovali, krváceli, umírali miliony lidí, stalo se skutkem!

Mareš chodil po palubě a stále a stále se přesvědčoval, že to je pravda, že to není přelud.

Třetího dne ráno vešel do kabiny Štefánikovy. Generál ještě odpočíval. Odpověděv vlídně na pozdrav Marešův, řekl: „Sedněte si! Chci vám něco říci.“

Zamlčel se a pohlédl významně na Mareše, jenž cítil, že se blíží vážné rozhodnutí.

„Pojedete domů! Do Prahy a na Slovensko s mým vzkazem. A zajdete k mamince mojí.“

Mareš byl jako omráčen. Nemohl uvěřiti. Když však generál začal mluviti o podrobnostech cesty jakož i o nutnosti jeti hned první lodí z Vladivostoku, vzpamatoval se a uvěřil.

Zjistiv, že „Taichu Maru“ pojede zpět za dva dni, zamluvil si hned místo a třídil všecky své věci.

Čtvrtého dne večer přijeli před Vladivostok.

Ráno, když slunce bylo překrásně vyšlo, zlatíc okna pobřežních domů, ozvala se náhle veselá, řízná hudba — česká píseň „Kolíne, Kolíne“.

Mareš vyletěl na palubu a hle! československá loď „Smělčak“ ukořistěná ve Vladivostoku po porážce bolševiků, míří, jsouc ozdobena českými a francouzskými vlajkami, k „Taichu Maru“.

Mareš vidí Pavlů, Girsu, Čečka, Richtra; Štefánik a Janin dívají se s horní paluby „Taichu Maru“.

Mareš seběhl na palubu „Smělčaka“, který přirazil těsně k boku japonské lodi, zdraví se se všemi a hle! Brázda v uniformě ruského legionáře podává mu ruku. Je to možné? Ten, jenž v Caricyně v den oné památné schůze volal, aby se nespalovaly všecky mosty, je v československé armádě?

Teď bylo Marešovi opravdu do smíchu a zpěvu. Celý národ sjednocený! Věděl to dobře už tenkráte v Caricyně a jen proto se nedovedl hněvati na ty, kdož nešli hned. Vždyť nejsou všichni lidé stejní. Jeden se umí rozhodnouti hned pro nejlepší věc, pro největší oběť, jiný musí se rozmýšleti déle nebo kratčeji. Ostatně ani on sám nebyl rozhodnut hned na počátku. I on potřeboval jisté doby k probuzení.

Ale srdce bilo jedním tlukem ve všech prsou až na málo výjimek lidí sobeckých, podlých a slabých.

Štefánik a Janin byli ve Vladivostoku vítáni nejen Čechoslováky, nýbrž i všemi spojeneckými zástupci a vojenskými oddíly.

Po přehlídce vojsk odešli oba generálové do svých bytů a Štefánik hned se pustil do práce, svolav všechny pracovníky česko-slovenské k poradě.

Mareš pozdravil se s některými přáteli v generálním štábu na Světlanské ulici, vyhledal za svého zástupce u generála Štefánika dobrého svého přítele Lakomého a chystal zase vše na zpáteční cestu.

Rozloučil se tklivě s generálem Štefánikem i s Janinem a 18. listopadu o polednách vsedal opět na loď „Taichu Maru“.

Pro něho byl konec války. Vracel se domů. Co bude doma? Najde rodiče, Lidušku, známé?

Byl ohromen myšlenkou na návrat, v nějž téměř přestal věřiti, a jenom pomalu zvykal nové myšlence.