ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

I

Posel Médéric Rompel, jemuž venkované důvěrně říkali Médéri, vykročil v obvyklou hodinu z poštovní budovy v Roüy-le-Tors. Prošel městečkem dlouhými kroky bývalého vojáka, přerazil nejprve luka u Villaumes, aby se dostal k břehu Brindilly, a pak její tok vede jej ke vsi Carvelinu, kde počínával roznášeti.

Šel rychle podél úzké říčky, která pěnila se, hrčela, kypěla a pádila v travnatém korytu pod klenbou vrbin. Objemné balvany zadržovaly proud a měly kolem sebe vydutý prstenec vody, jakýsi nákrčník zakončený uzlem pěny. Místy peřeje stopu vysoké, často neviditelné, silně hučely, hněvivě i mírně, pod listím, pod úponky, pod krytem zeleni; pak dále příkré svahy se šířily a přišlo se k pokojnému jezírku, kde pluli pstruzi ve všelikých zelených vlasinách, jaké se vlnívají na dně klidných potoků.

Médéric šel a šel, ničeho z toho nevida a uvažuje pouze: „První psaní jest pro Poivronovy, pak mám psaní pro pana Renardeta; musím tedy vysokým.“

Jeho modrá bluza, v bocích stažená černým koženým opaskem, kvapnou a pravidelnou chůzí míjela zelenou hradbu vrbin; a jeho hůl, silný cesminový obušek, kráčela mu po boku týmž tempem co nohy.

Překročil tedy Brindillu po můstku, jímž byl jediný strom hozený z břehu na břeh a kde zábradlím byl jedině provaz mezi dvěma kolíky zatlučenými do svahů. Vysoký les náležející panu Renardetovi, carvelinskému starostovi a největšímu místnímu statkáři, byl zvláštní hvozd starobylých, ohromných stromů, rovných jako sloupy, a prostíral se na půl míle zdéli po levém břehu potoka, jenž ohraničoval tuto nesmírnou listnatou klenbu. U vody vyrazily veliké kře, neboť zahřívány byly sluncem; ale pod vysokým nebylo ničeho než hustý, příjemný a měkký mech, šířící v stojatém vzduchu lehký pach plísně a odumřelých větví.

Médéric zvolnil krok, sňal černou čapku ozdobenou červeným prýmkem a otřel si čelo, neboť bylo již teplo na lukách, ač nebylo ještě ani osm hodin z rána.

Právě pokryl zase hlavu a bystřeji dal se do kroku, když tu zpozoroval nůž pod stromem, dětský nožík. Když jej sbíral, objevil ještě náprstek, potom o dva kroky dále jehelníček.

Vzal tyto předměty a pomyslil si: „Svěřím je panu starostovi;“ a vydal se na další cestu; nyní však napínal zrak, stále očekávaje, že ještě cosi nalezne.

Náhle stanul rázem, jako by byl narazil na trám; neboť deset kroků před ním leželo na mechu dětské tělo, rozprostřeno na znaku, úplně nahé. Bylo to dvanáctileté děvčátko. Paže byly rozpiaty, nohy roztaženy, obličej pokryt šátkem. Něco krve třísnilo stehna.

Médéric přiblížil se po špičkách, jako by se obával nějakého nebezpečí, a boulil oči.

Co to! Nejspíše spí? Pak uvážil, že nikdo nespí takto úplně nah v půl osmé ráno v chladu pod stromy. Tedy jest mrtva; a ocitl se před zločinem. Při tomto pomyšlení studený mráz přeběhl mu po zádech, ač byl starým vojákem. A mimo to vražda přiházela se tak zřídka v kraji, a docela vražda dítěte, že nevěřil zraku. Ale neměla rány, pouze ssedlou krev na noze. Jak tedy byla zabita?

Stanul těsně u ní; pozoroval ji opřen o hůl. Jistě ji zná, protože znal všechny obyvatele v okolí; avšak neviděl jejího obličeje a nemohl uhodnouti jméno. Sklonil se, aby sňal šátek kryjící její tvář; ale když vztáhl ruku, zarazil se, zadržen úvahou.

Měl právo hnouti čím ve stavu mrtvoly před soudním zjištěním? Představoval si spravedlnost co jakéhosi generála, jemuž nic neunikne a jenž ztrátě hole přisuzuje stejnou důležitost jako ráně nožem do břicha. Snad pod tímto šátkem by se nalezl hlavní důkaz; ostatně byl to průvodní předmět, jenž třeba by ztratil svou moc, kdyby dotkla se ho neohrabaná ruka.

Tudíž zvedl se, aby běžel k panu starostovi; ale opět jiná myšlenka jej zadržela. Je-li děvčátko náhodou dosud živo, nesmí je takto opustiti. Poklekl úplně potichu, z opatrnosti hodně daleko od ní, a vztáhl ruku k její noze. Byla ledová, studila oním strašlivým chladem, jímž mrtvé tělo nás tak vyděsí a jenž nepřipouští již pochyb. Jak listonoš později vyprávěl, cítil, že žaludek se mu převrací a sliny schnou v ústech. Prudce se zdvihl a rozběhl se pod vysokým k domu pana Renardeta.

Běžel poklusem, hůl měl pod paží, pěsti zaťaty, hlavu do předu; a kožený vak plný listů a novin bil mu stejnoměrně do beder.

Obydlí starostovo stálo na konci lesa, který byl mu parkem, a smáčelo celé jedno nároží svých zdí v rybníčku, jejž Brindilla tvořila na tomto místě.

Veliký dům do čtverce, z šedých kamenů, velmi starobylý, odolával kdysi obležením a vybíhal v ohromnou věž dvacet metrů vysokou, zbudovanou ve vodě.

S výše této tvrze byl dříve střežen celý kraj. Říkalo se jí věž Liščí, du Renard, aniž se dobře vědělo, proč; z tohoto názvu nejspíše vzniklo jméno Renardet a tak zvali se majitelé tohoto manství, které setrvávalo v téže rodině prý již přes dvě stě let. Neboť Renardetové náleželi k měšťanstvu téměř šlechtickému, jaké se hojně vyskytalo po venkově před revolucí.

Listonoš vrazil skokem do kuchyně, kde snídala čeleď, a vzkřikl: „Je vzhůru pan starosta? Hned s ním musím mluvit.“ Věděli, že Médéric je vážný, úřední muž, a ihned pochopili, že se přihodilo cosi vážného.

Pan Renardet byl zpraven a nařídil, aby jej uvedli. Bledý, udýchaný posílák, drže čapku v ruce, zastal starostu za dlouhým stolem pokrytým rozházenými papíry.

Muž ten byl tlustý a velký, těžkopádný a červený, silný jako býk, a byl v kraji velmi oblíben, ač byl prudký až výstředně. Jsa stár bez mála čtyřicet let a vdovcem již půl roku, žil na svých statcích jako venkovský šlechtic. Svou prchlou povahou zapletl se často do trapných případů, z nichž ho vždy vyprostily úřady v Roüy-le-Tors co shovívaví a mlčenliví přátelé.

Což neshodil kdysi s kozlíku průvodčího dostavníku, protože by mu byl málem přejel stavěcího psa Micmaca? Nezpřerážel žebra hajnému, který proti němu zakročil, protože s puškou na rameni šel přes pozemek patřící sousedovi? Nechopil za límec dokonce podprefekta zastavivšího se ve vsi na úřední objíždce, kterou pan Renardet prohlásil za objíždku volební? Neboť dle rodinné tradice byl odpůrcem vlády.

Starosta se otázal:

„Tak co je, Médéricu?“

„Našel jsem malé mrtvé děvče ve vašem vysokém.“

Renardet se vztyčil, v tváři byl rudý jako cihla:

„Jak pravíte… malé děvče?“

„Ano, pane, malé děvče docela nahé, na znaku, s krví a mrtvé, dočista mrtvé.“

Starosta zaklel:

„U všech čertů; sázím se, že jest to malá Roquová. Právě mi bylo oznámeno, že se včera večer nevrátila k matce. Na kterém místě jste ji nalezl?“

Listonoš popsal místo, sdělil podrobnosti, nabíd se, že starostu tam dovede.

Avšak Renardet vyjel:

„Ne. Nepotřebuji vás. Pošlete mi okamžitě polního hlídače, obecního tajemníka a lékaře a pokračujte ve své obchůzce. Rychle, rychle, jděte a řekněte jim, aby mne dohonili pod vysokým.“

Posel byl sám rozkaz, poslechl a vzdálil se, zuřiv a zkormoucen, že nebude při zjištění.

I starosta vyšel, uchopil klobouk, velký měkký klobouk z šedé plsti s okrajem velice širokým, a zastavil se na několik vteřin na prahu svého obydlí. Před ním prostíral se širý trávník, kde stkvěly se tři velké skvrny, červená, modrá a bílá, tři široké záhony rozvitých květin, jeden proti domu a ostatní po stranách. Opodál čněly až k nebi první stromy vysokého, kdežto na levo za Brindillou v rybník rozšířenou bylo viděti dlouhé lučiny, celý zelený a plochý kraj, protínaný strouhami a řadami vrb, jež podobaly se nestvůrám, zavalitým trpaslíkům, a stále byly okleštěny, nesouce na krátkém, náramném pni chvost z chvějivého pápěří tenounkých větviček.

Na pravo za stájemi, kolnami, za všemi budovami příslušejícími k statku počínala bohatá ves, obývaná pěstiteli dobytka.

Renardet pomalu sestoupil po stupních vnějšího schodiště, obrátiv se v levo dorazil k břehu vody a šel podle ní, složiv ruce za zády. Kráčel s čelem skloněným; a chvílemi rozhlížel se kolem, zda nezpororuje osob, pro které byl poslal.

Když došel pod stromy, stanul, smekl a osušil si čelo jako dříve Médéric; neboť žhavé červencové slunce dopadalo na zemi jako ohnivý dešť. Pak starosta vydal se dále, zase stanul, vrátil se touž cestou. Náhle sehnuv se smočil kapesník v potoce, který plížil se u jeho nohou, a rozprostřel si šátek na hlavě pod kloboukem. Vodní krůpěje stékaly mu po skráních, po uších stále fialových, po mohutném, rudém krku a kapka po kapce vnikaly pod bílý límec košile.

Ježto nikdo dosud se neobjevoval, zadupal, pak zavolal: „Hej! hej!“

Z prava odpovídal hlas: „Hej! Hej!“

A lékař objevil se pod stromy. Byl to hubený mužík, bývalý vojenský ranhojič a v okolí byl považován za velmi schopného. Byl zraněn ve službě a kulhal, při chůzi pomáhal si holí.

Pak bylo viděti polního hlídače a tajemníka obecního úřadu, kteří zpraveni byli současně a tudíž přicházeli pospolu. Tváře jich byly vyjeveny, supěli v běhu, chvíli kráčeli a chvíli klusali, aby si přispíšili, a mávali rukama tak silně, jako by konali jimi větší práci než nohama.

Renardet řekl lékaři: „Víte, oč jde?“ — „Ano, mrtvé dítě v lese nalezeno Médéricem.“ — „Dobrá. Pojďme!“

Vykročili vedle sebe a oba muži šli za nimi. Kroky na mechu nečinily hluku; oči jejich pátraly v před do dálky.

Doktor Labarbe pojednou vztáhl rámě:

„Hleďte, tamhle!“

Velmi daleko pod stromy bylo zříti cosi světlého. Kdyby nebyli věděli, co to jest, nebyli by uhodli. Zdálo se, že to svítí a jest tak bílé, že dalo by se považovati za spadlé prádlo; neboť sluneční paprsek proklouzl větvemi a ozařoval bledou pleť velkým kosým pruhem přes břicho. Blížíce se rozeznávali znenáhla tvar, zahalenou hlavu k vodě obrácenou a obě paže roztažené jako na kříži.

„Je mi ukrutně horko,“ řekl starosta. A skloniv se k Brindille, opět smočil kapesník a přiložil jej poznovu nad čelo.

Lékař, zaujat objevem, zrychlil krok. Jakmile se ocitl u mrtvoly, sklonil se, aby ji vyšetřil, ale nedotkl se jí. Nasadil si skřipec, jako když se díváme na zajímavý předmět, a úplně tiše otáčel se kolem.

Ani se nevzpřímiv pravil: „Zjišťujeme právě násilí a vraždu. Ostatně tato dívenka jest skoro ženou, pohleďte na její šíji.“

Dva prsy již dosti silné ssedaly se na hrudi, neboť změkly smrtí.

Lékař lehce sňal šátek kryjící obličej. Objevila se černá, hrůzná tvář, vystouplý jazyk, vytřeštěné oči. Děl: „Probůh, byla zardousena po hotovém činu.“

Ohmatal krk: „Zardousena rukama, aniž zbylo ostatně zvláštních stop, ani známky nehtu, ani otisku prstu. Velmi dobře. Opravdu jest to Roquovic děvče.“

Jemně přiložil jí opět šátek: „Nemám tu co činit; jest mrtva již aspoň dvanáct hodin. Nutno zpraviti soud.“

Renardet stál, ruce za zády, a upřeně zíral na tělo zrakům vystavené na trávě. Zahučel: „Co to za bídáka! Měli bychom shledat šaty.“

Lékař sahal na ruce, paže, nohy. Pravil: „Bez pochyby byla právě po koupeli. Budou jistě na břehu vody.“

Starosta poručil: „Ty, Principe (to byl jeho tajemník), budeš mi hned hledat šatstvo podle potoka. Ty, Maxime (to byl polní hlídač), poběžíš do Roüy-le-Tors a přivedeš mi vyšetřujícího soudce a četnictvo. Ať jsou zde v hodině. Rozumíš.“

Oba muži čile se vzdálili a Renardet řekl doktorovi: „Který asi otrapa v našem kraji byl by provedl takový kousek?“

Lékař zahučel: „Kdož ví? Každý jest tohoto schopen. Každý o sobě a nikdo povšechně. Co na tom, byl to asi nějaký tulák, nějaký dělník bez práce. Od té doby, co máme republiku, potkáváme plno takových na všech cestách.“

Oba byli bonapartisty.

Starosta odvětil: „Ano, byl to jistě jen cizinec, pocestný, vagabund bez přístřeší, bez krbu…“

Lékař dodal se zákmitem úsměvu: „A bez ženy. Neměl ani dobrého lůžka, ani dobré večeře, opatřil si tedy ostatek. Nevíme ani, jak mnoho jest lidí, kteří v daném okamžiku jsou schopni zločinu. Věděl jste, že toto děvčátko zmizelo?“

A koncem hůlky na mrtvole dotýkal se tuhého prstu po prstu, tlače na ně jako na klávesy piana.

„Ano. Matka přišla ke mně včera večer k deváté hodině, že dítě se nevrátilo v sedm hodin k večeři. Volali jsme po všech cestách až do půlnoci; ale nepomyslili jsme na vysoký. Ostatně bylo potřebí denního světla, abychom provedli pátrání opravdu s úspěchem.“

„Chcete doutník?“ děl lékař.

„Díky, nemám chuti kouřit. Taková podívaná mi dodá.“

Oba stáli tak před křehkým tělem dospívající dívky, tak bledým na tmavém mechu. Zavalitá moucha s modrým bříškem procházela se po stehně, zastavila se u krvavých skvrn, vydala se dále, stoupala výš a výše, přeběhla bok čilou a přetrhávanou chůzí, vylezla na prs, pak sestoupila a prozkoumala druhý prs, hledajíc, čeho by se napila na mrtvé. Oba muži pozorovali tento černý bloudící bod.

Lékař pravil: „Jak hezká jest moucha na kůži. Dámy minulého století měly věru pravdu, že lepily si mušky na tvář. Proč zanechaly toho zvyku?“

Jak se zdálo, starosta ho neposlouchal, pohřížen v úvahu.

Avšak náhle se ohlédl, neboť byl překvapen ruchem; žena v čepici a modré zástěře běžela pod stromy. Byla to matka, Roquová. Jakmile uzřela Renardeta, zaječela: „Má ceruška, depak je má ceruška?“ a byla tak omámena, že ani nepohlédla na zemi. Pojednou ji uviděla, rázem stanula, sepiala ruce a zalomila jimi vzhůru, vyrážejíc ostrý a srdcervoucí jek, jek mrzačeného zvířete.

Pak vrhla se k tělu, padla na kolena a pozdvihla šátek kryjící tvář, jako by jej byla odněkud vyškubla. Když spatřila tvář hrůznou, černou, křečovitě staženou, vztyčila se na ráz, pak skácela se obličejem k zemi a ječela do houště mechu hrozným, nepřetržitým křikem.

Velké hubené tělo, na kterém oděv lpěl, trhalo sebou, otřásáno křečovitými záchvaty. Bylo zříti, jak kostnaté kotníky a suchá lýtka v tlustých modrých punčochách strašlivě se chvějí; a hloubila zemi prsty hákovitě zakřivenými, jako by chtěla vyhrabati díru a skrýti se v ní.

Lékař zahučel dojat: „Ubohá stařena!“ V útrobách Renardetových ozval se podivný zvuk; pak vydal jakési hrmotné kýchnutí, jež vyrazilo mu nosem i ústy zároveň; vyňal šátek z kapsy a jal se plakati do něho, při čemž kašlal, vzlykal a hlučně smrkal. Bleptal: „U… U… u všech… u všech čertů, tisíc hromů na prase, které tohle udělalo… Já… já… bych ho rád viděl pod guillotinou…“

Avšak tu objevil se Princip s tváří strápenou a prázdnýma rukama. Hučel: „Nenašel jsem nic, pane starosto, nic a nic nikde.“

Starosta vyjeveně odpověděl blekotavým hlasem utopeným v slzách: „Co jsi nenalezl?“

„Šatstvo děvčete.“

„Nuže, … nu… ještě hledej… a… a… najdi je… nebo… budeš mít se mnou co jednat…“

Muž věděl, že starostovi nesmí se odporovati, a odešel malomyslně, mrštiv po mrtvole kosým, bázlivým pohledem.

Vzdálené hlasy zvedaly se pod stromy, zmatený hukot, hluk blížícího se davu; neboť Médéric při své obchůzce roztrousil novinu od dveří k dveřím. Vesničané byli zprvu ohromeni a hovořili o tom přes ulici od prahu k prahu; pak se srotili; tlachali, přetřásali a posuzovali událost po několik minut; a nyní sem šli.

Přicházeli v tlupách, trochu váhali a byli znepokojeni, ježto báli se prvního dojmu. Když postřehli tělo, zastavili se, neodvážili se blíže a mluvili potichu. Potom se osmělili, učinili několik kroků, zase stanuli, opět se přiblížili a brzo kol mrtvé, matky, lékaře a Renardeta utvořili hustý kruh, jenž se zmítal, hlučel a úžil se pod náhlými nárazy těch, kdo přišli naposled. Brzo dotýkali se mrtvoly. Někteří se i schýlili, aby na ni sáhli. Lékař je odehnal. Tu však starosta pojednou probral se ze své strnulosti, rozzuřil se, a uchopiv hůlku doktora Labarba, vrhl se na své osadníky bleptaje: „Kliďte se mi s cesty… kliďte se mi… dobytku… kliďte se mi s cesty.“ Ve vteřině řetěz zvědavců rozšířil se o dvě stě metrů.

Roquová se zdvihla, obrátila se, posadila a plakala teď do rukou, přitisknuvši je na tvář.

V davu se rokovalo; a dychtivé oči hochů slídily po mladém, odhaleném těle. Renardet zpozoroval to a zdvihnuv kvapně svůj plátěný kabát, hodil je na děvče, takže úplně zmizelo pod objemným oděvem.

Zvědavci se potichu zase blížili; vysoký se plnil lidem; ustavičný hukot hlasů stoupal pod hustým listovím velikých stromů.

Starosta s rukávy košile stál tu v bojovném postoji, drže hůl v ruce. Zdál se rozhořčen zvědavostí lidu a opětoval: „Jestliže někdo z vás se přiblíží, rozbiju mu hlavu jako psu!“

Vesničané měli veliký strach před ním; setrvávali opodál. Doktor Labarbe kouřil a posadiv se vedle Roquové promluvil k ní, hledě rozptýliti její mysl. Stařena ihned sňala ruce s obličeje a odpověděla záplavou plačtivých slov, vylévajíc svůj žal s překypující výmluvností. Vyprávěla o celém svém životě, o svém manželství, o smrti svého muže, honáka skotu, který byl usmrcen ranou rohu, o dětství dceřině a jak bídný vdovský život bez prostředků vedla s děvčetem. Měla jen tuhle, svou malou Louisu: a zabili ji; zabili ji tady v lese. Náhle se jí zachtělo podívati se na ni, smýkala se po kolenou až k mrtvole, nadzvedla cíp šatu, jenž ji pokrýval; pak jej upustila a znovu dala se do řvaní. Dav umlkl a dychtivě pozoroval všechny pohyby matčiny.

Avšak pojednou nastal veliký rozruch; lid křičel:

„Četníci, četníci!“

Dva četníci se objevili v dálce a blížili se rychlým poklusem, provázejíce svého kapitána a malého pána s ryšavými licousy, který tančil jako opice na vysoké, bílé klisně.

Polní hlídač správně vyhledal pana Putoina, vyšetřujícího soudce, právě když vsedal na koně, aby se vydal na svou každodenní projíždku, neboť k velikému veselí důstojníků hrál si na výborného jezdce.

Sestoupil s kapitánem, stiskl ruku starostovi a doktorovi a vrhl pátravý pohled na plátěný kabát, jejž nadouvalo tělo vespod ležící.

Když byl zevrubně zpraven o události, dal nejprv odstraniti obecenstvo; četníci zahnali je z vysokého, avšak brzy objevilo se na louce a utvořilo hráz, velikou hráz podrážděných a nepokojných hlav podél celé Brindilly, na druhém břehu potoka.

Lékař podával dobrozdání, jež Renardet zapisoval tužkou do svého zápisníku. Všechna zjištění byla provedena, zanesena a poznámkami opatřena, ale neobjasnila ničeho. Také Maxim se vrátil nenašed ani stopy oděvu.

Toto zmizení všechny překvapilo, neboť nikdo nedovedl si je vysvětiti leč krádeží, ale protože hadříky neměly ceny ani dvacíti sous, byla i krádež nemyslitelna.

Vyšetřující soudce, starosta, kapitán a doktor sami dali se do hledání dva a dva, rozhrnujíce i nejmenší větévky podle vody.

Renardet řekl soudci: „Jak to, že bídník skryl nebo odnesl šaty a zůstavil tak tělo pod širým nebem, všem na odiv?“

Úskočný a bystrozraký soudce odvětil: „Ó, ó! Snad lest? Tento zločin byl spáchán buď zhovadilcem nebo prohnaným darebou. Buď jak buď, jistě docílíme, že bude vypátrán.“

Na zahrčení kočáru otočili hlavy. Přijížděl zástupce navládního, soudní lékař a zapisovatel. Počalo znovu šetření za živého hovoru.

Renardet pojednou pravil: „Víte, že si vás zamlouvám na snídaní?“

Všichni přijali s úsměvem a vyšetřující soudce shledávaje, že pro dnes se již dosti zabývali Roquovic děvčetem, obrátil se k starostovi:

„Smím dát donésti tělo k vám, ne-li? Máte snad jizbu, kde byste mi je ponechal do večera?“

Starosta byl zmaten a koktal: „Ano, ne… ne… Abych pravdu řekl, byl bych raději, aby nepřišlo ke mně… k vůli… k vůli… mým sluhům… ti… ti již povídají o strašidlech ve… v mé věži, v Liščí věži. Víte… Neudržel bych pak ani jediného… Ne… Raději bych ho neměl doma.“

Úředník se pousmál: „Dobrá… Dám je dopraviti ihned do Roüy k zákonnému vyšetření.“ A obrátiv se k zástupci: „Smím použíti vašeho kočáru, že ano?“

„Ano, beze všeho.“

Všichni vrátili se k mrtvole. Roquová teď seděla vedle dcery, držela ji za ruku a hleděla před sebe neurčitým a tupým pohledem.

Oba lékaři pokusili se ji odvésti, aby nespatřila, jak odnášejí děvče; avšak pochopila ihned, co hodlají činiti, vrhla se na tělo a chopila je do náručí. Ležela na něm a křičela. „Nedostanete jí, je moje, teďka je moje. Zabili mně ji; já si ji nechám, nedostanete ji.“

Všichni muži stáli kolem ní zmateni a nerozhodni. Renardet poklekl, aby jí domluvil: „Poslyšte, Roquová, jest toho třeba, abychom zvěděli, kdo ji zabil; jinak bychom nezvěděli; opravdu je nutno ho vyhledat a potrestat. Vrátíme vám ji, až ho nalezneme, slibuji vám.“

Tento důvod zviklal ženu a v jejím pomateném zraku probudila se zášť: „Tedy ho chytnou?“ řekla.

„Ano, slibuji vám.“

Povstala a byla odhodlána, že těmto lidem nebude brániti; ale když kapitán zahučel: „Toť úžasné, že nenalézáme oděvu,“ nová myšlenka, na kterou dosud nepřipadla, vstoupila rázem do její vesnické hlavy a tázala se:

„Depak sou její šaty? sou moje. Já je chci. Kampak ste je dali?“

Vysvětlili jí, že nelze a nelze jich nalézti; tu dožadovala se jich se zoufalou umíněností, plakala a naříkala:

„Sou moje, já je chci; depak sou, já je chci?“

Čím více se namáhali ji upokojiti, tím více vzlykala, stála na svém. Nežádala již mrtvoly, chtěla oděv, dceřin oděv, snad stejnou měrou z neuvědomělé hrabivosti chuďasů, kterým stříbrný peníz značí jmění, jako z mateřské něhy.

A když tílko bylo zavinuto do pokryvek, pro něž došli k Renardetovi, a zmizelo v kočáře, stařena stála pod stromy, podporována starostou a kapitánem, a křičela: „Nemám nic a nic a nic na světě, nic, ani alespoň její čepeček, její čepeček; nemám nic a nic, ani alespoň její čepeček.“

Právě přicházel farář; docela mladý kněz a již otylý. Uvolil se odvésti Roquovou a odešli pospolu ke vsi. Matčina bolest tála pod slazenými slovy duchovního, který jí sliboval tisícero náhrad. Leč opětovala bez ustání: „Kdybych měla alespoň její čepeček…“ a zarytě trvala na této myšlence, jež na ten čas převládala nad všemi ostatními.

Renardet vzkřikl z dálky: „Snídáte s námi, pane abbé. O hodině.“

Kněz se ohlédl a odpověděl: „Rád, pane starosto. Budu u vás v poledne.“

A všichni zamířili k domu, jehož šedé průčelí a velikou věž strmící na břehu Brindilly bylo viděti mezi větvemi.

Hostina trvala dlouho; mluvilo se o zločinu. Shledalo se, že všichni jsou téhož mínění; byl spáchán nějakým tulákem, jenž tudy náhodou šel, právě když děvče se koupalo.

Pak úředníci obrátili se do Roüy, oznámivše, že vrátí se nazítří časně ráno; lékař a farář odešli domů, kdežto Renardet po dlouhé procházce po lukách zašel opět do vysokého a procházel se tu do noci volnými kroky, ruce za zády.

Ulehl velmi časně a příštího dne ještě spal, když vnikl do jeho pokoje vyšetřující soudce. Mnul si ruce; vyhlížel spokojeně; řekl:

„Ach, ach, vy ještě spíte! Nuže, můj milý, dnes máme něco nového.“

Starosta se posadil na loži: „Co to?“

„Ó, cosi zvláštního. Jistě si vzpomínáte, jak matka včera dožadovala se nějaké památky po své dceři, zvláště jejího čepečku. Nuže, dnes ráno otvírajíc dveře nalezla na prahu dřeváčky dítěte. To dokazuje, že zločin byl spáchán někým zdejším, někým, komu se jí zželelo. Mimo to listonoš Médéric mi tu přinesl náprstek, nůž a jehelníček mrtvé. Tedy muž, odnášeje šaty do úkrytu, vytrousil předměty, jež byly v kapse. Co mne se týče, přikládám důležitost zejména příhodě s dřeváky, neboť prozrazuje jistou mravní kulturu a schopnost něžného hnutí u vraha. Projděme tedy spolu, ovšem je-li vám libo, přehledem přední usedlíky vašeho kraje.“

Starosta vstal. Zazvonil, aby mu donesena byla teplá voda k holení. Pravil: „S radostí; ale bude to dosti dlouhé a můžeme započíti ihned.“

Pan Putoin posadil se koňmo na židli a tak i v bytě pokračoval ve své jezdecké náruživosti.

Renardet zatím natíral si bradu bílou pěnou a shlížel se v zrcadle; pak nabrousil břitvu o řemen a počal:

„Přední usedlík v Carvelinu jmenuje se Josef Renardet, starosta, bohatý statkář, mrzout, který bije hajné a kočí…“

Vyšetřující soudce se zasmál:

„Stačí; přejděme k dalšímu…“

„Druhý co do důležitosti jest pan Pelledent, náměstek starostův, pěstitel dobytka, rovněž bohatý statkář, mazaný sedlák, velmi potměšilý, velmi prohnaný ve všech peněžních otázkách, ale dle mého mínění neschopen dopustiti se takového zločinu.“

Pan Putoin děl: „Dále.“

Tak při holení a mytí pokračoval Renardet v mravnostní přehlídce všech obyvatelů carvelinských. Po dvou hodinách rozprávky podezření jejich zastavilo se u tří individuí dosti záhadných: pytláka jménem Cavalla, rybáře pstruhů a rakaře jménem Paqueta a honáka skotu jménem Clovise.

II

Pátrání trvalo celé léto; zločinec nebyl nalezen. Kdo upadli v podezření a byli zatčeni, dokázali snadno svou nevinu a soudu bylo se zříci stíhání vinníka.

Zdálo se však, že tato vražda dojala celý kraj zvláštním způsobem. V duších obyvatelů utkvěl nepokoj, neurčitý strach, pocit tajemného děsu, nejen proto, že nebylo možno ani stopy odhaliti, ale také a především pro onen podivný nález dřeváků příštího dne u dveří Roquové. Jistota, že vrah byl přítomen zjištění, že bez pochyby žije dosud ve vsi, strašila v mysli všech, mučila je a jako by se vznášela nad krajem co ustavičná hrozba.

Vysoký ostatně stal se obávaným místem, jemuž se vyhýbali a kde prý strašilo. Dříve obyvatelé se tu procházívali co neděli odpoledne. Usedali na mech pod velkými, ohromnými stromy nebo rádi chodili podél vody a slídili po pstruzích ujíždějících pod travinami. Chlapci hráli si v kuličky, v kuželky, korkem, míčem, na jistých místech, kde odkryli prsť, zarovnali a upěchovali; a dívky, čtyři nebo pět v řadě, se procházely držíce se kolem krku a ječivými hlasy vřískaly písně drásající sluch, jejichž falešné tony bouřily klidný vzduch a dráždily zubní čivy jako kapky octa. Nyní již nikdo nechodil pod hustou a vysokou klenbu, jako by se obával, že po každé nalezne tam ležící mrtvolu.

Přišel podzim, spadalo listí. Padalo dnem i nocí, okrouhlé a lehké snášelo se v kruzích podél velikých stromů; a již již bylo zříti nebe větvemi. Někdy, když zadutí větru táhlo vrcholy, zdlouhavý a nepřetržitý ten déšť náhle zhoustl, stával se lijavcem neurčitě šelestícím, jenž pokrýval mech hustým, žlutým kobercem, poněkud praštícím pod kročeji. A šum skoro neslyšitelný, vlající, neustálý, sladký a smutný šum tohoto opadávání podobal se nářku a listy stále padající podobaly se slzám, velikým slzám kanoucím z velkých truchlivých stromů, které dnem i nocí oplakávaly konec roku, konec vlahých zoří a mírných soumraků, konec teplých vánků a jasných sluncí, a snad také zločin, na nějž patřily, když páchán byl v jejich stínu, a dítě zprzněné a zabité u jejich kmenů. Plakaly v mlčení pustého a prázdného lesa, opuštěného a obávaného lesa, kde samotinká prý bloudila duše, malá dušička malé mrtvé.

Brindilla rozvodnila se prívaly, rychleji proudila žlutá a hněvivá mezi suchými, příkrými svahy, mezi dvojí hrází hubených a nahých vrb.

A tu Renardet pojednou počal zase choditi na procházku do vysokého. Den co den, když snášela se noc, vycházel z domu, volnými kroky sestoupil po vnějším schodišti a ruce v kapsách, chodil zadumán pod stromy. Dlouho kráčel po vlhkém a měkkém mechu co legie havranů, která slétla se z celého okolí přenocovat ve velkých korunách, rozprostřela se prostorem v podobě nesmírného smutečního závoje vlajícího větrem, a vyrážela divoký a příšerný skřek. Někdy usedali a jako černé skvrny poseli spletené větve na rudém nebi, na krvácejícím nebi podzimního soumraku. Pak náhle vzletěli s ohyzdným krákoráním a znovu rozvíjeli nad lesem dlouhé, tmavé, půlkruhové věncoví svého letu.

Konečně spustili se do nejvyšších hrotů a znenáhla ustávali hlučeti, co houstnoucí noc mísila jejich černé peří s černotou prostoru.

Renardet dosud bloudil zvolna pod stromy; potom, když neprůhledné temnoty bránily mu již v chůzi, vracíval se, jako kámen klesal do své lenošky před jasným krbem a natáhl k ohništi mokré nohy, z nichž dlouho se kouřilo proti plamenům.

Tu jednoho rána veliká novina prolétla krajem: starosta dával káceti svůj vysoký les.

Dvacet drvoštěpů již pracovalo. Počali rohem nejblíže domu a rychle postupovali za přítomnosti pánovy.

Nejprve klestiči šplhali po kmenu.

Připevnivše se k němu obojkem z provazu, nejprve obejmou jej, potom zdvihnou nohu a silně do něho udeří ocelovým hrotem připevněným na podešvi. Hrot vnikne do dřeva, utkví v něm a muž nadzvedne se jako při chůzi a zabodne druhou nohu také opatřenou hrotem, na kterém se pak drží, a zase počne hrotem prvním.

A při každém stoupnutí posune výše provazový obojek, jenž jej poutá ke stromu; na bedrech svítí a blýští se mu ocelová sekyrka. Stále, potichu šplhá jako příživný živočich útočící na obra, těžce stoupá po nesmírném sloupu, objímá jej, bodá ostruhou a spěje utnout mu hlavu.

Jakmile dorazí k prvním větvím, zastaví se, odpoutá od boku ostrý kosíř a buší. Buší zdlouhavě, soustavně, naříznuv rámě stromu těsně u pně; a náhle větev zapraští, zlomí se, nakloní, odtrhne se a řítí se, lehce narážejíc pří pádu na sousední stromy. Pak rozdrtí se o zemi za velikého praskotu lámajícího se dřeva a všechny její útlé větévky dlouho se chvějí.

Půda pokrývala se tříští, kterou ostatní muži rozřezávali, vázali do otepí a hromadili v kupy, kdežto stromy, dosud strmící podobaly se nezměrným tyčím, obrovitým kolům, jež břitká ocel kosířů zbavila údů a vyholila.

A když klestič dokončil svůj úkol, ponechal na vršku přímého a tenkého pně obojek provazový s sebou přinesený a sestupoval pak ranami ostruh po kmeni koruny zbaveném, na nějž pak drvoštěpové doráželi a bušili silnými údery rozléhajícími se po celém ostatním hvozdě.

Když rána na úpatí zdála se dosti hluboká, několik lidi vyrážejíc pokřik do taktu, tahalo za provaz upevněný na vršku a nesmírný stěžeň náhle praštěl a padl k zemi s temným zaburácením a otřesem vzdáleného dělového výstřelu.

A les menšil se den ze dne, ztráceje své pokácené stromy jako voj ztrácí vojíny.

Renardet ani neodcházel; dlel tu od rána do večera, ruce za zády, nepohnutě přihlížel k pomalé smrti svého hvozdu. Když padl strom, položil naň nohu jako na mrtvolu. Pak zdvihl oči k dalšímu s jakousi tajnou a tichou netrpělivostí, jako by na konec této řeže cosi očekával, v něco doufal.

Zatím lidé blížili se k místu, kde byla nalezena malá Roquová. Konečně dospěli tam jednou večer za soumraku.

Protože se smrákalo pod zataženým nebem, drvoštěpové chtěli zaraziti práci a odložiti na zítřek skácení ohromného buku, ale pán vzepřel se a žádal, aby v tu chvíli oklestili a porazili obra, jenž stínil zločin.

Když klestič jej obnažil a dokončil jeho odsouzenecký ústroj, když drvoštěpové mu podťali spodek, pět lidí zatáhlo za provaz přivázaný na vršku.

Strom odporoval; mohutný kmen, ač byl až doprostřed rozťat, byl tuhý jako železo. Všichni dělníci společně jakýmisi pravidelnými výskoky napínali provaz a lehali až na zem a z upachtěných hrdel vyráželi výkřiky, jež jevily i řídily jejich námahu.

Dva drvoštěpové stáli proti obru a třímali sekery v pěsti jako dva kati připravení k dalším ránám a Renardet, drže ruku na kůře, nepohnutě s neklidným a nervosním rozčilením očekával pád.

Kterýsi z mužů mu řekl:

„Jste příliš blízko, pane starosto; až bude padat, třeba by vás to poranilo.“

Neodpověděl a neuhnul se; zdálo se, že jest připraven chopiti sám do náručí buk a povaliti jej jako zápasník.

Pojednou v patě vysokého dřevěného sloupu ozvalo se lámání a zdálo se, že běží až k vrcholku jako bolestný otřes; a sloup nakloniv se byl na spadnutí, ale ještě odporoval. Rozlícení muži napiali paže, vzepřeli se s větším úsilím; a když strom se ulamoval, kácel, náhle Renardet pokročil, pak stanul a nastavil ramena, aby přijal neodvratný úder, smrtelný úder, jenž by ho na zemi rozdrtil.

Ale buk poněkud se odchýlil, zavadil mu jen o bedra a mrštil jím na tvář o pět metrů stranou.

Dělníci se vyřítili, aby jej pozdvihli; ale zvedl se již sám na kolena, byl omámen, oči jeho těkaly a rukou přejel si čelo, jako by se probouzel ze záchvatu šílenství.

Když postavil se na nohy, mužové s úžasem se ho vyptávali, nechápajíce, co to učinil. Blábolivě odpovídal, že na okamžik se pomátl, či spíše na vteřinu zdětiněl, že se domýšlel, že má ještě čas projíti pod stromem, jako uličníci přeběhnou cestu před uhánějícím kočárem, že zahrál si s nebezpečím, že již od týdne cítil, jak vzmáhá se v něm tato choutka, neboť kdykoli zapraštěl strom před pádem, tázal se u sebe, zda bylo by možno ještě projíti a nebýti zasažen. Přiznával, byla to hloupost; ale každý má takové minuty nepříčetnosti a taková pokušení dětinského zpitomění.

Vyjadřoval se zdlouhavě, hledaje slova, dutým hlasem; pak odešel řka: „Zítra, přátelé, zítra.“

Jakmile se navrátil do svého pokoje, usedl za stůl, jejž ozařovala lampa, opatřená stínítkem, a vloživ čelo do dlaní, zaplakal.

Plakal dlouho, pak osušil oči, pozdvihl hlavu a pohleděl na hodiny. Nebylo ještě šest hodin. Pomyslil: „Mám čas do oběda,“ šel a zavřel dveře na klíč. Pak se vrátil a usedl za stůl; vytáhl prostřední zásuvku, vyňal z ní revolver a položil jej na své listiny do plného jasu. Ocel zbraně se třpytila, metala odrazy podobné plaménkům.

Renardet chvíli na ni hleděl kalnýma očima opilce; pak vstal a jal se choditi.

Kráčel komnatou z rohu do rohu, čas od času stanul a ihned zase vykročil. Náhle otevřel dveře šatny, ponořil ubrousek do džbánu vody a máčel si čelo jako tenkráte ráno v den zločinu. Pak zase počal choditi. Kdykoli šel kolem stolu, skvoucí zbraň přitahovala jeho pohled, znepokojovala mu ruku; ale pohlédl kradmo na hodiny a pomyslil: „Mám ještě čas.“

Tlouklo půl šesté. Tu chopil se revolveru, s hrozným šklebem otevřel ústa do kořán a do nich pohroužil hlaveň, jako by chtěl ji pozříti. Tak po několik vteřin zůstal bez hnutí, prst maje na spoušti, pak náhle otřásl se mrazivou hrůzou a vyplil bambitku na koberec.

A klesl do lenošky vzlykaje: „Nemohu. Netroufám si! Bože! Bože! Co dělat, abych nabyl odvahy a zabil se.“

Bylo zaklepáno na dveře; zmateně se vztyčil. Sluha řekl: „Pánův oběd jest připraven.“ Odpověděl: „Dobře. Přijdu dolů.“

Tu zdvihl zbraň, zavřel ji opět do zásuvky, pak shlížel se v zrcadle na krbu, zda jeho obličej není snad příliš strhán. Byl zarudlý jako vždy, snad poněkud zarudlejší. Nic víc. Sešel a zasedl za stůl.

Pojídal pomalu jako ten, kdo úmyslně protahuje oběd, kdo nerad by se ocitl opět o samotě se sebou samým. Pak vykouřil v jídelně několik dýmek, zatím co se uklízelo se stolu. Pak vystoupil do svého pokoje.

Jakmile se tu uzavřel, nahlédl pod postel, otevřel všechny skříně, prozkoumal všechny kouty, prohrabal všechen nábytek. Na to rozžehl svíce na krbu a otočiv se několikrát kolem sebe, přelétl zrakem celý příbytek v strašlivé úzkosti, která mu stahovala tvář, neboť dobře věděl, že jako každou noc uvidí malou Roquovou, malé děvče, které znásilnil, pak zardousil.

Noc co noc opakovalo se protivné vidění. Zprvu nastalo v uších zvláštní hučení, jako hluk mlátičky nebo vzdálená jízda vlaku po mostě. Tu počínal supěti, dusiti se a bylo nutno rozepnouti límec košile a pás. Chodil, aby krev se rozproudila, pokoušel se čísti, pokoušel se zpívati; nadarmo; myšlenky proti jeho vůli vracely se ke dni vraždy a vyvolávaly mu jej do nejtajnějších podrobností, s všemi i nejprudčími dojmy od první minuty do poslední.

Když vstával onoho jitra, jitra hrozného dne, pocítil slabé omámení a bolest hlavy, což přičítal vedru, zůstal tedy ve svém pokoji, až byl zavolán k snídaní. Po jídle odebral se k odpočinku; pak na sklonku odpoledne vyšel nadýchat se čerstvého a konejšivého vánku pod stromy svého vysokého lesa.

Ale jakmile se ocitl venku, těžký a rozpálený vzduch pláně jej sklíčil tím více. Slunce stálo ještě vysoko na obloze a na zžehnutou, suchou a vyprahlou zemi lilo proudy žhavého světla. Ani větérek nepohnul listím. Všichni živočichové umlkli, ptáci i kobylky. Renardet došel k velikým stromům a dal se po mechu, kde z Brindilly odpařovalo se něco svěžesti pod nesmírným krytem větví. Leč pociťoval, že mu jest nevolno. Jako by neznámá neviditelná ruka mu svírala hrdlo; a nemyslil téměř na nic, mělť obyčejně málo představ v hlavě. Jediná, neurčitá myšlenka již po čtvrt roku se mu stále vracela, myšlenka, aby se po druhé oženil. Trpěl osaměním, trpěl duševně i tělesně. Po deset let byl zvyklý pociťovati na blízku ženu, navykl si její neustálé přítomnosti, jejímu každodennímu objetí, měl potřebu, naléhavou a nejasnou potřebu jejího ustavičného doteku a pravidelného polibku. Od smrti paní Renardetové trpěl bez ustání, ani jasně nechápaje, proč; trpěl tím, že již necítí, jak její šat zavadí mu co chvíli o nohy, a především, že již nemůže se uklidniti a seslabiti v její náruči. Byl vdovcem sotva půl roku a již pátral po okolí, kterou dívku neb vdovu by pojal za choť, až smutek bude u konce.

Duše jeho byla čistá, ale přebývala v mohutném, herkulském těle a smyslné obrazy již kalívaly mu spánek a bdění. Zaháněl je; vracely se; usmíval se sobě a šeptal si chvílemi: „Jsem jako svatý Antonín.“

Toho rána měl několik takových dotěrných vidění, i zatoužil pojednou vykoupati se v Brindille, aby se osvěžil a uklidnil žár krve.

O něco dále věděl o širokém a hlubokém místě, kde venkované se někdy v létě šplýchali. Tam zašel.

Husté vrby zakrývaly jasnou nádrž, kde proud odpočíval, poněkud dřímal před další cestou. Když Renardet se blížil, měl za to, že zaslechl lehký šum, slabé šplouchání, ne však jako potok o svahy. Tiše rozhrnul listí a díval se. Dívčinka úplně nahá, velmi běloučká pod průzračnou vlnou, bila oběma rukama do vody a v ní poněkud tančila, otáčejíc se dokola ušlechtilými pohyby. Nebyla již dítětem, nebyla dosud ženou: byla plná a pevných tvarů a měla vzhled přezrálé uličnice, která rychle se rozvila a skoro již dospěla. Nehnul se ani, ochromen úžasem, úzkostí, dech se mu trhal podivným, bodavým rozčilením. Tak čekal a srdce mu bilo, jako by některý chlípný sen právě se mu byl uskutečnil, jako by necudná čarodějka byla vykouzlila před ním tuto znepokojivou a příliš mladistvou bytost, malou vesnickou Venuši, zrozenou z bublin potůčku, jako velká Venuše zrodila se z vln mořských.

Pojednou dítě vystoupilo z koupele a nevidouc ho; šlo k němu, aby shledalo šaty a obléklo se. Jak blížila se váhavými krůčky, bojíc se ostrých křemenů, cítil, že pudí ho k ní neodolatelná síla, zvířecí záchvat, jenž vzbouřil mu celé tělo, jenž omamuje duši a otřásá jím od hlavy k patě.

Na několik vteřin stanula za vrbou a byla jí zakryta. Tu ztrativ všechnu rozvahu, rozdělil větve, vrhl se na ni a chopil ji do náručí. Padla, k odporu jsouc příliš ustrnulá, k volání o pomoc příliš poděšená, a užil jí, nechápaje, co činí.

Probudil se ze zločinu jako ten, kdo procitne z tlaku můry. Dítě dalo se do pláče.

Řekl: „Mlč, mlč přece. Dám ti peníze.“

Než neposlouchala; vzlýkala.

Opakoval: „Ale mlč přece. Mlč přec. Mlč přec.“

Vřískala a svíjela se, aby se mu vymkla.

Pochopil najednou, že jest ztracen; a uchopil ji za krk, aby zadržel jí v ústech sdcervoucí, strašlivé skřeky. Když dále se bránila zoufalou silou tvora, který snaží se uniknouti smrti, sevřel obří ruce kol malého hrdla napiatého křikem a zaškrtil ji v několika okamžicích, tak zuřivě ji tiskl, ač nezamýšlel ji zabiti, jen umlčeti.

Pak vztyčil se ohromen hrůzou.

Ležela před ním, krvácela, její tvář byla černá. Hodlal uprchnouti, když tu v jeho rozrušené duši vyvřel tajemný a zmatený pud, jaký v nebezpečí vede každého tvora.

Málem byl by hodil tělo do vody; avšak jiný popud hnal jej k šatům, i učinil z nich drobný balíček. Ježto míval motouzy v kapsách, svázal jej a skryl v hlubokém výmolu potoka, pod kmenem stromu, jehož úpatí koupalo se v Brindille.

Pak odešel kvapnými kroky, dorazil na luka, učinil nesmírnou okliku, aby byl spatřen venkovany, bydlícími velmi daleko odtud na opačné straně kraje, vrátil se k obědu v obvyklou hodinu a vyprávěl sluhům, co vše se mu přihodilo na procházce.

Té noci přece usnul; spal tupým spánkem hovad, jako snad někdy spí odsouzenci k smrti. Otevřel oči až při prvním zábřesku dne a očekával hodinu, v kterou jindy obyčejně procital, mučen strachem před odhalením zločinu.

Pak bylo mu účastniti se celého zjišťování. Konal vše na způsob náměsíčníků, v halucinaci, v níž jako v jakémsi snu jevili se mu lidé i věci v mrákotách opilství, v pochybách o skutečnosti všeho, jimiž duch bývá zakalen ve chvílích velikých pohrom.

Až srdcervoucí křik Roquové mu projel srdcem. V tom okamžiku byl by málem se vrhl k nohám staré ženy a křičel: „Já jsem vrahem.“ Ale ovládl se. Přece v noci šel, vylovil dřeváky mrtvého děvčete a zanesl na matčin práh.

Pokud trvalo vyšetřování, pokud bylo na něm, aby i spravedlnost vedl i s cesty zaváděl, byl klidný, pánem sebe, prohnaný a usměvavý. Pokojně s úředníky rozbíral všechny domysly, jež jim proletěly hlavou, potíral jejich mínění, bořil jejich vývody. Pociťoval dokonce jistou pronikavou a bolestnou rozkoš, když mátl jejich pátrání, pletl jim pojmy, hájil nevinu těch, které podezřívali.

Avšak od toho dne, kdy bylo zanecháno vyhledávání, znenáhla stával se nervosní, ještě dráždivější než dříve, ač potlačoval svůj hněv. Při nenadálém hluku vyskočil strachem; chvěl se pro nejnepatrnější příčinu, třásl se někdy od hlavy k patě, když moucha mu usedla na čelo. A tu uchvacovala jej naléhavá potřeba pohybu, nutila jej k neuvěřitelným pochodům, udržovala jej ve bdění po celé noci, kdy obcházel po pokoji.

Ne že by byl znepokojován výčitkami. Brutální jeho povaha se nepoddávala nijakému odstínu citu neb mravní bázně. Byl mužem síly, ba i násilí, zrodil se k vedení války, k pustošení dobytých krajin a k řežím poražených, a jsa naplněn divokými pudy loveckými a vojenskými, nepočítal příliš s lidským životem. Ačkoliv z politických důvodů měl v úctě církev, nevěřil ani v Boha ani v ďábla, tudíž neočekával ani trestu ani odměny v příštím životě za skutky života pozemského. Místo veškeré víry měl mlhavou filosofii, kterou utvořil si ze všech myšlenek encyklopedistů minulého století; a mínil, že náboženství jest mravním potvrzením zákona a že obojí vynalezli lidé, aby jimi upravovali společenské poměry.

Usmrtiti někoho v souboji, nebo ve válce, nebo v hádce, nebo náhodou, nebo ze msty, nebo i z chvastounství bylo by se mu zdálo čímsi zábavným a po čertech zchytralým a nebylo by v jeho myslí zůstavilo více stop než rána z pušky za zajícem; ale pro vraždu onoho dítěte cítil hluboké vzrušení. Dopustil se jí zprvu, protože byl omámen neodolatelným opojením, v jakési smyslné bouři, unášející všechnu rozvahu. A zbyla mu v srdci, zbyla v jeho mase, zbyla mu na rtech, zbyla až i v jeho vražednických prstech jakási zvířecí láska k dívence, kterou přepadl a zbaběle zabil, a zároveň vyděšená hrůza před ní. Co chvíli vracely se jeho myšlenky k onomu strašlivému výjevu; a ač usiloval zapuditi obraz ten, ač zaháněl jej s děsem, hnusem, cítil, že toulá se v jeho mysli, čeká neustále na okamžik, kdy by se znovu objevil.

Tehdy již bával se večerů, bával se stínů, padajících kolem. Nevěděl dosud, proč se mu zdá, že temnoty jsou strašné; ale lekal se jich pudem, tušil, že jsou naplněny hrůzami. Jasné denní světlo nepřeje děsům. Tu vidíme věci i bytosti, též setkáváme se tu jen s přirozenými věcmi a bytostmi, které mohou se ukázati ve světle. Ale noc, neprůhledná noc, hustší než zeď a prázdná, noc nekonečná, tak černá, tak širá, v níž lze zavaditi o hrůzné věci, v níž, jak cítíme, bloudí a toulá se tajemný děs, noc jako by skrývala neznámé, blízké a hrozivé nebezpečí! Jaké?

Věděl dobře. Když seděl kdysi v lenošce, značně pozdě večer, kdy nemohl usnouti, měl zato, že uviděl, jak záclona u okna se pohnula. Znepokojen čekal a srdce mu tlouklo; opona se již nehýbala; pak náhle zazmítala sebou poznovu; aspoň myslil, že se zazmítala. Netroufal si vstáti, netroufal si vydechnouti; a přece byl statečný; často se bil a byl by rád, kdyby v bytě zastihl zloděje.

Pohnula se opravdu záclona? Tázal se tak sama sebe z obavy, že zrak ho šálí. Ostatně bylo to cosi tak nepatrného, lehký záchvěv látky, jen jakési třesení záhybů, sotva takové zavlnění, jaké působí vítr. Renardet s upřeným zrakem, napiatým krkem čekal; a náhle zastyděv se za svůj strach, vstal, popošel čtyři kroky, uchopil záclonu oběma rukama a široce ji rozhrnul. Zprvu viděl jen černé sklo, černé jako desky lesklého inkoustu. Noc, veliká, neproniknutelná noc prostírala se za nimi, až k neviditelnému obzoru. Stál tak proti těmto bezmezným tmám; a pojednou postřehl světlo, pohybující se světlo, jako v dálce. Tu přiblížil obličej k tabuli, domnívaje se, že nejspíše některý rakař pytlačí v Brindille, neboť minula půlnoc a světlo plazilo se po břehu vody pod vysokým. Renardet, ježto dosud nerozeznával, zaclonil si oči rukama; a rázem světlo stalo se jasem a spatřil malou Roquovou, nahou a krvácející na mechu.

Couvl hrůzou shroucen, narazil na křeslo a padl na znak. Tak zůstal několik minut, do duše sklíčen, pak posadil se a jal se uvažovati. Byl to přelud, nic víc; přelud vznikl tím, že některý noční záškodník kráčel po břehu vody se svítilnou. Což divu ostatně, že vzpomínka na zločin někdy vzbouzí v něm přízrak mrtvé dívky.

Povstal, vypil sklenici vody, pak usedl. Přemítal: „Co činit, bude-li se to opakovati?“ A že bude se opakovati, cítil, byl tím jist. Již okno znepokojovalo jeho pohled, volalo, přitahovalo. Aby ho neviděl, otočil židli; pak uchopil knihu a pokusil se čísti; ale brzy zdálo se mu, že zaslechl, jak cosi zmítá se za ním, a prudce zatočil pohovkou kol jedné nohy. Záclona hýbala se zas; tentokráte jistě se pohnula; nebylo již možno pochybovati; vymrštil se a chytil ji rukou tak surově, že ji strhl i s lištnou; pak dychtivě přitiskl tvář k tabuli. Neviděl nic. Vše venku bylo černé; a oddechl si radostí člověka, jehož život byl právě zachráněn.

Tedy vrátil se a usedl; ale téměř ihned pojala ho touha pohleděti opět oknem. Poněvadž záclona spadla, tvořilo okno jakýsi tmavý, přitažlivý, děsivý otvor do ztemnělé roviny. Aby nepodlehl tomuto nebezpečnému pokušení, svlékl se, shasil světla, ulehl a zavřel oči.

Nehnutě ležel na znaku, kůže jeho byla teplá a vlhká, a tak očekával spánek. Veliké světlo pojednou proniklo mu víčky. Otevřel je domnívaje se, že hoří dům. Vše bylo černé, i opřel se o loket a namáhal se rozeznati okno, které stále, nepřekonatelně ho přitahovalo. Ježto úsilně se snažil něco postřehnouti, zpozoroval několik hvězd; a vstal, tápaje přešel pokoj, rozestřenýma rukama vyhledal tabule a přiložil na ně čelo. Dole pod stromy dívčino tělo zářilo jako fosfor a osvětlovalo tmu kolem sebe!

Renardet vykřikl a uprchl na lože, kde až do rána ukrýval hlavu pod poduškou.

Od onoho okamžiku život jeho byl již nesnesitelný. Trávil dny v strachu před nocemi; a noc co noc opětovalo se vidění. Sotva uzavřel se ve svém pokoji, pokoušel se zápasiti s ním; leč marně. Neodolatelná síla ho nadzdvihla a pudila ke sklu, aby tím jaksi zavolal přízrak, a uviděl jej ihned, jak leží nejprve na místě zločinu, leží a paže jsou rozprostřeny a nohy jsou rozprostřeny, právě jak tělo bylo nalezeno. Pak mrtvá se zdvihla a odcházela malými krůčky, jako dítě kráčelo, když vystoupilo z říčky. Šla tiše, úplně přímo, ponechavši stranou trávník i záhon uschlých květin; pak vznesla se do vzduchu k oknu Renardetovu. Přicházela k němu, k vrahu, jako přišla v den zločinu. A on couval před zjevením, couval až k lůžku, a klesl v ně, dobře věda, že děvčátko vešlo a mešká nyní za záclonou, jež v tu chvíli se asi pohne. A až do úsvitu strnulým zrakem hleděl na onu záclonu, neustále očekávaje, že uzří vycházeti odtamtud svou oběť. Avšak již se neobjevila; dlela tam za látkou, kterou někdy zmítal záchvěv. A Renardet skroucenými prsty svíral ložní prádlo, jako byl svíral hrdlo děvčete. Naslouchal odbíjení hodin; slyšel, jak v tichu tiká kyvadlo a jeho srdce bije hlubokými údery. A bídník ten trpěl více, než kdy trpěl který člověk.

Potom jakmile bílá čára objevila se na stropě, zvěstujíc blízký den, cítíval, že jest vysvobozen, že jest konečně sám, sám v pokoji; a opět uléhal. Tu spával několik hodin neklidným a horečným spánkem a ve snu často se mu opakovalo hrozné vidění z probdělé noci.

Když později sešel k polední snídani, cítil se schvácen jako po neuvěřitelné námaze; a téměř nejedl, týrán stále bázní, že ji zase asi uzří příští noci.

Přece dobře věděl, že není to zjevení, že mrtví se nevracejí a že jeho chorá duše, jeho duše mučená jednou myšlenkou, jednou nezapomenutelnou vzpomínkou, jest jedinou příčinou jeho útrap, jedinou zaklínačkou, která křísí mrtvou dívku, vyvolá a postaví mu ji před oči, do nichž se trvale vtiskl nevyhladitelný obraz. Avšak věděl též, že se neuzdraví, že nikdy neunikne divokému pronásledování, jímž stíhá jej jeho pamět; a odhodlal se raději zemříti než snášeti déle taková muka.

I hledal, jak by se zabil. Přál si něčeho prostého a přirozeného, v čem by nebylo možno tušiti sebevraždu. Neboť dbal své pověsti, jména předky odkázaného; a kdyby vzniklo podezření o příčině jeho smrti, bez pochyby pomyslilo by se na nevysvětlený zločin, na nevypátraného vraha a neváhali by viniti ho z hrozného skutku.

Připadl na podivnou myšlenku, totiž aby se dal rozdrtiti stromem, pod nímž zavraždil malou Roquovou. Rozhodl tedy, že dá vykáceti vysoký a zaviní zdánlivou nehodu. Ale buk odepřel mu rozbíti páteř.

Vrátiv se domů a uchvácen zběsilým zoufalstvím, chopil se revolveru a pak neměl odvahy vystřeliti.

Odbila hodina obědu, pojedl, pak vystoupil do poschodí. A nevěděl, co činit. Cítil se nyní zbabělcem, že poprvé něčemu se vyhnul. Před tím byl hotov, silen, odhodlán, pánem své odvahy a svého rozhodnutí; teď byl sláb a strachoval se i smrti i mrtvé.

Blábolil: „Neodvážím se toho již, neodvážím se;“ a s děsem zíral brzy na zbraň na stole, brzy na záclonu zakrývající okno. Také zdálo se mu, že cosi strašlivého se udá, jakmile jeho život ustane! Cosi? Co? Snad se s ní setká? Číhá na něj, čeká, volá jej a objevuje se co večer jen proto, aby teď zas ona se ho zmocnila, aby jej vlákala ve svou pomstu a dohnala k smrti.

Zaplakal jako děcko a opakoval: „Již se toho neodvážím, neodvážím se.“ Pak klesl na kolena a blábolil: „Bože, Bože!“ Třeba že nevěřil v Boha. A vskutku netroufal si pohleděti k oknu, kde jistě choulí se zjevení, ani k stolu, kde třpytil se revolver.

Když povstal, pravil nahlas: „To nemůže potrvat, nutno vše skončit.“ Při zvuku hlasu v mlčenlivém pokoji projel mu údy mrazivý záchvěv strachu: ale protože se vůbec neodhodlával k rozhodnutí, protože dobře cítil, že prst jeho ruky vždy by se zpěčoval stisknouti spoušť zbraně, šel a skryl hlavu pod pokryvky lůžka a přemítal. Bylo nutno nalézti něco, co by ho donutilo k smrti, vymysliti sám na sebe takovou lest, že by mu pak již nebylo možno ani kolísati ani odkládati ani litovati. Záviděl odsouzencům, že jsou vedeni na popraviště v průvodu vojínů. Ó, kéž by mohl někoho poprositi, by ho zastřelil; kéž by mohl přiznati se k svému duševnímu stavu, přiznati se k zločinu spolehlivému příteli, který by ho nevyzradil, a přijati od něho smrt. Ale koho požádat o takovou strašnou službu? Koho? Hledal mezi lidmi, které znal. Lékaře? Ne. Později nejspíše vše by vyprávěl. A náhle podivná myšlenka projela mu hlavou. Dopíše vyšetřujícímu soudci, s nímž se zná důvěrně, a udá se. V listu tom vše mu vypoví, i o zločinu, i jaká muka snáší, i že odhodlal se k smrti, i jak otálel, i jakého prostředku používá, aby ochablou odvahu donutil k činu. Úpěnlivě jej bude prositi ve jménu starého přátelství, aby zničil list, jakmile zví, že vinník vykonal na sobě spravedlnost. Bylo možno spoléhati na tohoto úředníka, Renardet věděl o něm, že jest spolehlivý, mlčelivý a není schopen ani lehkomyslného slova. Byl z lidí, jejichž neoblomnému svědomí vládne, předpisuje, směr dává jedině jejich rozum.

Sotva že utvořil si tento plán, divná radost uchvátila jeho srdce. Byl nyní kliden. Pomalu napíše list, pak za úsvitu vloží jej do schránky přibité na zdi dvorce, potom vystoupí na věž, aby viděl přicházeti listonoše, a až muž s modrou blůzou odejde, vrhne se střemhlav na skály, na nichž spočívají základy domu. Bude hleděti, aby nejdříve jej spatřili dělníci kácející les. Snad tedy aby vylezl na výstupek nesoucí stožár, kde vztyčuje se prapor o slavnostech. Přelomil by stožár jedinou ranou a sřítil by se s ním. Jak pochybovati o nehodě? A zabil by se nadobro, hledě k jeho váze a výši věže.

Ihned vstal s lože, došel ke stolu a počal psáti; neopomněl ničeho, ani jediné podrobnosti zločinu, ani jediné podrobnosti života plného úzkostí, ani jediné podrobnosti muk svého srdce a na konec prohlásil, že se sám odsoudil, že ihned vykoná rozsudek, a prosil přítele, svého dávného přítele, aby bděl, by jeho památka nebyla obviňována.

Skončiv dopis zpozoroval, že nastal den. Zavřel, zapečetil list, nadepsal adressu, pak sešel lehkými kroky, běžel k malé bílé schránce upevněné na zdi na nároží statku a vhodil do ní papír, jenž ruku jeho zbavoval síly, rychle se vrátil, zavřel za sebou závory vrat a vystoupil na věž, aby čekal na příchod posla, jenž odnese jeho rozsudek smrti.

Nyní cítil, že jest kliden, vysvobozen, zachráněn!

Studený, suchý vítr, ledový vítr vanul mu po tváři. Dychtivě jej vdechoval otevřenými ústy, vpíjel jeho mrazivé hlazení. Nebe bylo rudé, žhavě rudé zimní rudostí a celá pláň, bílá jíním, se třpytila v prvních paprscích slunečních jako poprášena tlučeným sklem. Renardet stál s nepokrytou hlavou a zíral na širý kraj, na louky v levo, na ves v pravo, kde komíny počínaly kouřiti, neboť zatápělo se na snídaní.

U svých nohou viděl, jak Brindilla proudí ve skalinách, na nichž za chvíli bude rozdrcen. Cítil se znovuzrozen za těchto krásných lednových červánků a pln síly, pln života. Světlo jej koupalo, obklopovalo, pronikalo jako naděje. Tisíce vzpomínek dotíralo naň, vzpomínek na podobná rána, na chvatnou chůzi po utuhlé zemi zvonící pod kroky, na šťastné lovy na břehu jezer, kde spávají divoké kachny. Vše příjemné, co miloval, všechny příjemnosti života sběhly se v jeho vzpomínkách, bodaly jej novými žádostmi, probouzely všechny bujaré choutky jeho mohutného a činného těla.

A on chystá se k smrti? Proč? Chce se usmrtiti na ráz, protože strachuje se stínu? strachuje se ničeho? Jest bohat a dosud mlád! Jaké šílenství! Však dostačilo by mu rozptýlení mysli, vzdálenost, cesta a zapomněl by! Vždyť této noci nespatřil dítěte, protože jeho myšlenky byly zaměstnány a zabloudily jinam. A bude-li i nadále strašiti zde v domě, jistě nepůjde za ním jinam! Země jest široká a budoucnost dlouhá! Proč zemříti?

Pohled jeho bloudil po lukách, i postřehl modrou skvrnu na stezce podle Brindilly. Přicházel Médéric, aby doručil dopisy z města a odnesl listy ze vsi. Renardet se vymrštil, tak bolestný pocit jím projel, a vrhl se k točitým schodům, aby zachytil svůj list, aby vyžádal si jej zpět od listonoše. Teď málo mu záleželo na tom, bude-li viděn; běžel travou, v níž pěnil se lehký noční led, a ke skřínce na rohu statku dorazil právě současně s poslem.

Muž otevřel již dřevěná dvířka a vybíral několik papírů, jež sem vložili okolní obyvatelé.

Renardet mu řekl:

„Dobré jitro, Médéricu.“

„Dobré jitro, pane starosto.“

„Pomyslete, Médéricu, vhodil jsem list do schránky a potřebuji ho. Jdu vás požádat, abyste mi jej vrátil.“

„Dobře, pane starosto, dáme vám jej.“

A listonoš pozvedl oči. Stanul ohromen vzezřením Renardetovým; jeho tváře byly fialové, zrak kalný, zapadlý do důlků, černé kruhy kolem, vlasy v nepořádku, vous scuchán, nákrčník rozepnut. Bylo zřejmo, že ani neulehl.

Muž otázal se: „Jste churav, pane starosto?“

Ten pochopil pojednou, že jeho chování jest asi podivné, ztratil rozvahu a zakoktal: „Ale ne… ale ne… Jen seskočil jsem s postele, abych vás požádal o list… Spal jsem… Rozumíte?“

Nejasné podezření prošlo myslí starého vojáka.

Opáčil: „Jaký list?“

„Ten, který mi chcete vrátiti.“

Médéric nyní váhal, počínání starostovo nezdálo se mu přirozené. Bylo snad tajemství v dopise, politické tajemství. Věděl, že Renardet není republikánem, a znal všechny kličky a úskoky, kterých užívá se při volbách.

Ptal se: „Komu že je adressováno to psaní?“

„Panu Putoinovi, vyšetřujícímu soudci; víte dobře, panu Putoinovi, mému příteli!“

Posel hledal v papírech a nalezl dopis, který byl na něm žádán. Tu jal se jej prohlížeti, obraceje jej v prstech sem a tam, a byl velmi zaražen, velmi popleten obavou, že dopustí se těžké chyby nebo učiní si starostu nepřítelem.

Renardet, vida jeho váhání, učinil pohyb, aby list uchopil a vytrhl mu. Tento prudký posun přesvědčil Médérica, že jde o důležitou tajnost a rozhodl se konati svou povinnost stůj co stůj.

Vhodil tedy obálku do vaku a zavíraje jej odpověděl:

„Ne, nemohu, pane starosto. Jak psaní jde na soud, nemohu.“

Hrozná úzkost sevřela srdce Renardetovo a zakoktal:

„Ale vždyť mne dobře znáte. Poznáváte snad i mé písmo. Pravím vám, že potřebuji toho listu.“

„Nemohu.“

„Hleďte, Médéricu, víte, že nejsem schopen vás oklamat, pravím vám, že ho potřebuji.“

„Ne. Nemohu.“

Hněv zalomcoval násilnou duší Renardetovou.

„Ale u sta hromů, dejte si pozor! Víte, že já nežertuji a že vás mohu dát vyhodit z místa, človíčku, a to bez prodlení. A potom dle všeho jsem zdejším starostou; a teď vám nařizuji, abyste mi vrátil list.“

Posel pevně odpověděl: „Ne. Nemohu, pane starosto.“

Tu Renardet ztratil hlavu, uchopil jej za ramena, aby mu odňal vak; ale muž zbavil se ho na ráz, couvl a zdvihl tlustou cesminovou hůl. Úplně klidně prohlásil: „Ó, pane starosto, nedotýkejte se mne, nebo uhodím! Dejte pozor. Já konám svou povinnost!“

Renardet cítě, že jest ztracen, náhle stal se pokorný, mírný, škemravý jako plačící děcko.

„Hleďte, hleďte, příteli, vraťte mi list, odměním se vám, dám vám sto franků, slyšíte, sto franků.“

Muž otočil se na patě a vydal se na cestu.

Renardet spěchal za ním, supěje a blábole:

„Médéricu, Médéricu, poslyšte, dám vám tisíc franků, slyšíte, tisíc franků.“

Posel šel dále a neodpovídal. Renardet opakoval: „Založím vaše štěstí… slyšíte… co budete chtít… Padesát tisíc franků… Padesát tisíc franků za ten list… Co vám na něm záleží?… Nechcete? Nuže, sto tisíc… pomyslete… sto tisíc franků… chápete!… sto tisíc franků… sto tisíc franků.“

Listonoš se obrátil s tvrdou tváří a přísným pohledem: „Dost toho, nebo věru že budu opakovat soudu vše, co jste mi právě tu řekl.“

Renardet rázem se zastavil. Bylo po všem. Neměl již naděje. Obrátil se a prchal k domu, uháněje tryskem jako štvaná zvěř.

Tu i Médéric stanul a omráčen díval se na tento útěk. Viděl, že starosta zašel domů, a ještě čekal, jako by nutně se mělo státi ještě cosi úžasného.

Vskutku brzy vysoká postava Renardetova objevila se nahoře na Liščí věži. Pobíhal po plošině jako šílenec; pak chopil se stožáru a zuřivě jím zatřásl, ale nepodařilo se mu jej zlomiti; potom náhle jako plavec, jenž skáče po hlavě do vody, vrhl se do prázdna rukama napřed.

Médéric vyřítil se na pomoc. Běže parkem zočil drvoštěpy jdoucí do práce. Zahoukl na ně a křiče zpravil je o neštěstí, a nalezli na úpatí zdiva krvácející tělo, jehož hlava se roztříštila o skálu. Brindilla obkličovala skálu a bylo viděti, jak na jejích jasných a klidných vodách, na tomto místě šíře se rozlévajících, řine se dlouhá, růžová nitka mozku smíšeného s krví.