ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ozvětež se nářkem hory, doly, Zavzni žel můj šíře široce, Ode Rejnu až tam k zátoce, Kterou Dunaj dělí na dvě poly; Ode Tater kvěl ho onen holý Chlumec, Čechů statných původce; Moře, ostrov zalkej hluboce, Na nichž láska měla chrámy, školy, Z krajů, v kterých lásky zmizly práva, Beř se k pouštěm oněch divochů, Kde víc srdce řídí, nežli hlava. Pouč mladých, kteří ještě posud Beze strasti žili, jinochů: Že je lásky mnohem větší osud.

Srdce, co chceš? „Ta tam, ta tam v moře Zřítiti se modrou hlubinu, Tam se za hvězdami rozplynu, Z tluků těchto nové světy tvoře; Vlast, aj! v necti, lásku hněte hoře, Tam se, ta tam odsud vyšinu, Jednou vlast svou, druhou obvinu Rukou družku, zemi patou zboře.“ Tiše, tiše, vrať se do koleje Skutečnosti, tvorce vlastní strasti, Úpěj a krý světu nářeky; Ach, tě tuším i tam v snářské slasti Tvůj by mořil živel na věky: Trud a žel a tužba bez naděje.

Pakli nové rady nebe nedá, Zoufám lásce věrné k posměchu, Kdo dal bolest, béře outěchu; Tužba žije, po naději běda! Brzo skryla den můj bouře šedá, Na půl cestě stojím bez dechu, Jako od Charybdy pelechu Plavec v propast kruté Scylly bředa. Komu přál, teď tomu osud žehře, Zmizlo krátké štěstí divadlo, Ach, jak lépe zemříť bylo ve hře. Dobrou noc! mně slunce zapadlo: Zefyrečky, aspoň vy, když zblednu, Neste popel můj tam v urnu jednu.

Lásko! Lásko! ó, ty sladký klame, Ó, ty číše slasti nejvyšší! Když se duše s duší pomíší, V citu jednom zem i nebe máme; Ó, kýž vnad tvých rychle užiť známe, Skryti světu v houšti nejtišší, Dřív, než vicher zhoubný přispíší, Který, jak mně, loď i veslo zláme. Kde jsi, kde jsi, sestro bohů věčných, Hosti srdci mému nevěrný, Dítě kvítků, obraz bolů vděčných? Já jsem darmo v port tvůj klidný spěchal, Anť mi zkvetlou orkán severný Růži vyrval, trny ostré nechal.

Kam se medle zástup tento shání? „To jde všecko k zřídlům …ovým, Vy též, tuším?“ — A nač, odpovím; „Éj hle, k zpěvům slavné…“ V právo slečny sedí, v levo páni, Síň se zlatí hmotem gázovým, Vyjde v prostřed s věncem bobkovým, Začne, všechněch oči, uši na ni. Lustry hasnou, stanou vříti vary, Dámy mdlejí, Gabrielky, Mary Palmy s hůry na ni metají; I já tleskám, avšak se mi zívá, Co to? dím, a Mentor podtají: Mína z srdce, tato z měšce zpívá.

Cestu konám, měst a silnic hluky Lásku dusím, Múzu zaháním, Smíchem ve dne, v noci žehráním (Ó, žluč skoupá!) krotím srdce muky; Sám býť nesmím, city ona, zvuky Tato vnuká, co se odstraním, Lesy panny mněje, makáním Mínu hledám, a jsou jedle, buky. Tak je všecko ve mně v odporu: Skrývám se sám, hledám i sám sebe, Led jsou líce, tuk žil oheň střebe; V duši hřímá, čelo klidem jasním, Jiní naschvál, já jen navzdoru, Jiní v chyžkách a já cestou básním.

Ký to člun tak rychle vlny dáví, Proč tak krotne pod ním Vltava? Napřed Milčat chasa létavá S praporci a vůkol oblak tmavý; Tuším, Lada narození slaví, Či snad k novým světům příprava? Pro Bůh! práznáť lázeň — šatlava — Zuzanka se s králem na břeh plaví. Jdi jen, jdi jen, dívče muže smělší, Tak tě vodiž Cypru vládkyně, Bys ho šťastně, kam si žádá, nesla. Až ho oddáš, obrať zpátkem vesla, Já zde počkám, hezká plavkyně, Ach! než cesta naše bude delší.

Blízek nebe, hluchým nechci lkáti Více žele mého nížinám, Tebe, českých bohů zaklínám Olympe a byte knížat zlatý: Divys tropil, i rač důkaz dáti, Přelož mne, kam ruky vypínám; Neste ho, rci těmto zbořinám, Jak spřež onu, jak sloup Římu vzatý. Vstaňte z mrtvých, zkroť můj svými kouzly Osud krutý, věštná Libuše, Protni, Žižko, mečem jeho uzly. Jestli tentýž, předků ohluše Hlasy osud, k tobě, Slávů slávo, Vnukům nechal aspoň lkáti právo!

Čekej v onom Černém lese málo, Slunce zlaté, jdoucí k západu, Ach, již tebe jen mi náhradu V vzdálenosti nebe zanechalo; Jak jsi se mi v štěstí sladce smálo, Tak teď mírni jeho proradu, Pozdrav ji tam, pozdrav zahradu, V níž jsi s námi plesalo i lkalo. Však než k ní jdeš, na mne papršleky Skloň své ještě, aby pobraly Ta k ní s sebou očí těchto řeky. Když tam přijdeš, rozkaž, aby záři Blesky tvé k ní první spíchaly Zlíbati jí rtíky, oči, tváři.

Oni rtové, jejichž vůně plynná Oheň vlila duše do naší, Že kost v těle jihne nejzazší, Oni rtové jsou mých strastí vina; Tak dech loudný k chřípím nehostinná Arábie z dálky přináší, A když vejde v kraje nejblažší Poutník, pozdě upí horkem hyna; Oni rtové rajských kvítků medem, Nektarem a mannou tekoucí, Opili mne sladkým tímto jedem; Oni rtové, do nichž všecky Muzy Milek svábil lukem vládnoucí, Uvrhli mne v tyto věčné hrůzy.

Vichru jekem různá skryté mútí V mraku černém živly obloha, Zpěvců lesných čeleď ubohá Teskno v listném schránu hledá prútí; Oblak hněvný na zem hluché nutí Kázni plémě, snést ho nemoha, Tu blesk, hromy, vlny, pro Boha! Koráb strojte proti zahynutí. Utulím se, vzdoru k bázni spáře, Pod dub v širém poli stojící, Než tu duše v úžas větší vízne; Duhu spatřím, na níž v bílém šláře Růžťkou kyne Mína sedící, Vystru po ní náruč, ach, sen zmizne.

Pohleď, oko, na ty jasné strany, Pro něž liješ slzí potoky, Zaleť na vrch onen vysoký, Co as dělá anděl milovaný; Zda sem hledí, stojíc u vrat brány, Či hrou kojí osud divoký, Či list píše, čili výtoky Léčné bylin hledá pro mé rány: Strojili však kadeř u zrcadla, Lkali k nebi v svatých hodinách, Boj se pomsty, jenžby na tě padla; Líbáli jí patu vlna čilá, Spíli v sadě sama v květinách, Vrať se, by tě bleskem nestrávila.

Zhrdna vším tím, co je smrtedlné, V poušť své kryje starček šediny, Vzav hůl, knihu, kříž a hodiny, Budku splete, šalbám světa klne; Tělo zvadlé, srdce Boha plné, Zahrádku má, pěstí květiny, Chudým radí, vítá hrdiny, Divy tropí, pokud neoslne. Tak hle starcům přeje vírou spiatým, An již tuším lásky věkům zlatým Nebe příti naskrz ustydlo; Já nic nemám, stín mé bydlo chladný, Papír listí, slzy černidlo, Posel větry, a host Milek zrádný.

Ani oudol Tater těchto tichá Kolem hradbou chlumů zvěnčená, Chlumů, jejichž hlava zelená V oblaku se a hvězd cesty míchá; Ani Píson, jehož v Eufrat spíchá Voda z zlatých zřídel prýštěná, Ani šťáva v léčné vařená Dílně, kde sám Vulkán oheň dmýchá; Nic mne před mou nemůž skrýti strastí, Nic mým nedá prsím ochlady, Není v světě pro mé rány mastí; Co jsou Tempe, vzav jim Nymfek zjevy, Bez pastýřek co jsou Arkady? Co jsou ráje, v kterých není Evy?

Ráno časně, co jen zmiznou svodní O ní snové, příštím jitřenky, Bývají mé první myšlenky: Přijdeli dnes aspoň psaní od ní? Pak chvil čísla, dlouhých jako sto dní, A mil čítám ode milenky Až kdy měsíc patří v studénky, Žel, dnem zklamán, oči rozpovodní. Proč si život štěstí mladých lidí, Ach, proč lásky více nešetří, Která život dává, krášlí, řídí! Kdybych mohl, sámbych zlaté mosty S hory k horám zdělal v povětří, Aby láska zvláštní měla posty.

Rcete, ženci, co tam se srpečky Klásky v poli žnete hebounké: Zdaž jste jedné hezké, hezounké S věncem zlatým neuzřeli žnečky? Pastýřové, kteří na kopečky Ovce vyvádíte bělounké: Zdaž jste jedné hezké hezounké Neviděli někdy pastýřečky? Asnad vy jste, drozdi, holubinky, Skály, zřídla, křové rozvití, Slyšeli hlas oné krásné Pinky? Šetříteli lkáni lásky ctnostné, Povězte mi, kde je k najití, Zahanběte losy nelítostné.

Jak se jitro oknem tímto vkrádá, Bleskem hry snů ranních pokaze, Tys, ó milý, krásný obraze, První předmět, jenž mi v oči padá. Tuť hned starou srdce tužbou strádá, V oné opět vězím povaze: Kde svár, pokoj, slast a nesnáze V dobu jednu srdce jedno bádá. Onatě to! vzdychám šeptem lkavým, Ona to! a v tomto mámení Líbám jej, s ním smlouvám se a bavím. Až pak zatím slunce záře zlatá Obraz v úkaz jasný promění, Jemuž slouží s milky andělčata.

Sem tam bloudě v želi přehlubokém, Kde mne vedou křové klikatí, Nechť se lístek stromu zaklátí, V outěk prchnu chybným, plachým krokem. Avšak opět, jak když po divokém Vichru slunce horu ozlatí, V slast se trpkou smutek obrátí, Stojím, blednu, ňádra vlaže okem. Jenom pláč mi bol můj hojí strastný, Těchou přátel roste břemeno, Sen mne nezná, pokrm sobě hnusím. Ó, ty kraji! ó, ty břehu šťastný! Vám to v blízku míti souzeno, Co já v zdálí oplakávať musím.

Záře zlatá stkví se nad východem, Orel v modro letí ze šera, Labuť dělí veslem jezera, K vrškům pleše beran s mladým plodem; Slavík budí družku písně svodem, Z kvítků blýská rosy nádhera, Již i člověk, ouzké rozpera Dvéře lůžka, ticho ruší chodem. A vše vůkol, ztřesa s sebe tíže Včerejška i staré lopoty, Jme se vítat nové světla kníže. Ó, kdyže mně jitro ono svitne, Které zplaší tyto mrákoty, Zplaší péče žravé, neodbytné!

Nechtěj zoufať, když se proti tobě, Bratře! závist šklebí trkavá; Kdo se, pravdu háje, obává, Ten jí škodí, nejsa věrným sobě. Pravda nezná ustoupiti zlobě, Kdo jí laje, ten ji zastává, K cti jí hlupců slova rouhavá, Blud a šalba slouží ku ozdobě. Pravda jest, co cedry na Libanu, Ti, jenž na ni dují větrové, Jen víc šíří vonnou její mannu. Jazyk její meč jest, ňádra hory, Srdce mramor, ruky sloupové, Paty rokle k pošlapání vzdory.

Neste jí tam tyto city vřelé, Tichomluvné noční soumraky; Rcete šeptem lkavým, kteraký Vedou boj v nich péče, tužby, žele. Nes jí, luno, neste hvězdy stkvělé Plamen zde jak v blízku jednaký, Rcete, mlčelivé oblaky, Že jsem a vždy budu jejím cele. Rcete, řeky, echo, skály nahé, Jak nic nezná mluvit jiného Jazyk můj, než jméno její drahé. I vy, posli letu vonného, Vdechnětež jí, jako ve dne, v noci Jen ji myslí vše mé duše moci!

Ó, by aspoň spíše zapomnělo Srdce na vše její okrasy, Na blesk očí, na rtů ohlasy — Snad by ještě jednou ozdravělo. Jináčby teď pozor na se mělo, Aniž vedlo s Bohem zápasy; Radějiby Tater užasy A poušť hrůzy, nežli lásku pělo. Ach, to ale nelze srdci mému, Avšak blud jest po ní bažiti, Bez naděje láti losu svému. Zapomenout? Ne, to možné není; Raději chci věčně toužiti, Volím nemoc, nežli ozdravění.

Ona lípa, kde jsme mnohé ráno, Mnohý večer krásný probděli, Ona lávka pod ní v jeteli, Tam jsou ještě, těmť ji zříti přáno; Jak tam nemá bohům býti lkáno, Kde se proti sobě opřeli, A co jeden srdci udělí, Vzdorou jiných stromům bývá dáno! Avšak blaze, kdo se volně vyhne Tam, kde nebe válčí se zemí, Kdož ho, padna v tísni obou, zdvihne? Ticho tedy, ztrátu lkavé zpěvy, Snáze truchlý nářek oněmí, Krotkost mírní samých bohů hněvy.

Hory, hory, slyšte, hory skalné, Vstupte vrstvou hora na horu; Stavějte mi řebřík v prostoru, Z níž bych uzřel ono srdce dalné; Hory, hory, slyšte, hory skalné! Řeky, řeky, slyšte, řeky valné, Dřív než jdete v moře oboru, Slitujte se, neste ukoru, Neste jí ta tyto slzy kalné: Řeky, řeky, slyšte, řeky valné! Proč jste ztichli, vějte ta mé vzdechy Z dálky této, vějte, větrové, Rozdujte své lkaním mojím spěchy: Proč jste ztichli, vějte ta mé vzdechy! Zchvaťte mne k ní, aneb běžte pro ni, Buď již sami tejní duchové; Nech strach, nech bouř, nech tma cestu cloní: Zchvaťte mne k ní, aneb běžte pro ni!

Z Kapu perly, z Chili nese kovy Loď a šťastně plachty rozvíže, Vír ji shltí portu nejblíže, Cože kupec bohům lítým poví? Vzchop se z Nicu, trůn si rozbí nový, Světu půl se vydej za kníže, Pak slož berlu, z hrdé Paříže Táhni až ta kamsi na ostrovy; Netaj, když se ku tak vzácné tichá Ztrátě někdy slza připojí, Špatná mužnost, v níž jest necit, pýcha. I kdoby mně radost tedy vrátil, Co mne v světě živa ukojí? Vy jen loď, trůn, já jsem srdce ztratil.

Na hor chlumy, na nejvyšších čela Skalin lezu před svou nesnází, S břehů k spádům, z hlubin na srázy, Jako srna střelcem ovdovělá; Však mne i tam tráplivého smělá Milka ruka ještě sprovází, Prstem chytrým líčíc obrazy, Jak by Ona před očima chvěla; „Kliď se, zběhu šalný,“ vzdorně řkoucí Kráčím na kraj příkré strminy, „Tu tě, tu vás vrhnu, ňadra žhoucí!“ Již již padám, klna lidi, bohy, Anť se, ó div, v lůnu roviny Státi najdu, neuraziv nohy.

Ó, vy drahé zbytky mého pádu, Kadeř, zlatem ryzím protkaná, Hodna, aby byla zpívána Popem, neb tím, co pěl Iliádu; Slib mi za ni hvězdy rouna řádu, Dávej palác, berly sultána, Nedalbych tě, stokrát zlíbaná Památko, ne za půl světa vládu. Dokud tluče, drž jen srdce klíčem, Částkou krásy cvič je krásami, Cvič je cizím zhrdat slibu chtíčem. A když jednou prach můj větry schvějí, Ty tam zmizni mezi hvězdami, Kde se vlasy Berenice stkvějí.

Ó, bych mohl tajmo na se vzíti Jelena noh rychlých podobu, Šelbych cválem onu ozdobu Luk a hájů, řek a břehů zříti. Pod zemí bych až k ní žádal jíti, Plulbych mořem v ryby způsobu, Až bych tam stál, změně osobu, Kde svým chodí květům vodu čříti. Kýž se v orla, jenž se pod nebesa Šíře, dále vznáší, obrátím, Tambych letěl přes houšť, vrchy, plesa. Ale nelzeť ještě osud hnouti, Blaze, žeť tam konám prozatím V noci ve snách, ve dne v duchu pouti.

Hrůzou tužby puzen nezkrocenou, V lesy temné jdu a doliny, Dlím, zas prchnu, jak kdy Erynny Vzteklé vinu bičem ohně ženou. Zemdlen játra chladnou zřídla pěnou Hasím, klesna v šťastné byliny; Skrýš můj nocleh, kde lkám příčiny Strasti, lyrou želem nastruněnou. Já jsem snad zde, jen bych úpěl, stvořen, Však schni, jen schni, žití mého kořen, By slib splněn spíš a žel byl zmořen. Měj se dobře, čistý, krásný květu! Já jdu předkem, Míno, píti Lethu, Bych tam lépe porozuměl světu.

Táhni, kam tě hvězdy zovou, bratře! Nastup mužně cestu života; Kde tě koli osud zamotá, Týž buď Bohu, sobě, pýše, chátře; Miluj vlast a horli ohněm, spatře, Kdeby pravdu polkla mrákota; Hlasem, který skály stroskotá, Slovanství kaž hluché vůkol Tatře, Mne nech zatím, v hájích, po oudolí, Mezi zpěvy křovin tichými, Bloudícího s sladkým srdce trudem; I mně nebe osudilo rolí, Tu, bych válku s ňadry vlastními Veda, Dunaj množil očí prúdem.

Tam, kde Zemľa v tísni ledů stoná, Kde sup těká z lesa do lesa, Tam, kde smutný, žehy donesa, Chamzín hlce lidi, květy, slona; Kde býk hvězdný a štír cestu koná, Tam, kde chaos končí nebesa, Kde drak černý točí kolesa, Na něž rozpial kosti Ixiona; Nikomu mil, od sta jiných bažen, V chudobě, neb kmentem lesknoucí, K trůnu, neb co otrok v jařmo tažen: Tentýž budu! vlastním jedem hyna, V ohni chladný, v mrazu horoucí, Cítě, mysle, mluvě nic, jen Mína.

Zbraně ztupiv, ostrá zlámav kopí, Nedošel jsem ještě pokoje, Osud přemoh, samo souboje Srdce s sebou dvakrát horší tropí; Jak kdy vlast se z cizích vpádů zchopí, Oráč meče křiví v nástroje, Rázem vzteklý, syny ozbroje, Lůno matky krví buřič kropí. Bolest ránu vždycky hlubší ryje, Čím víc krotím, dravá slabého Více hydra růži těla pije. Teď bych volně, kdyby bylo možná, K stínům hrobu vstoupil tmavého, Bez tebe však nelze, sestro zbožná.

Jaro vzniká, mlhu plaší slunce, Zefyr loutky nese trávníkům, Strom již stínem hoví poutníkům, Slavík zpívá z květového trůnce; Tam laň plesá, onam křepké junce, Zde se niva směje rolníkům, Motýl k sadu, kachně k rybníkům, Zlatá spíchá včela ku meduňce. Vše se těší, kochá, líbá, skáče, Všudy láska, žerty, lahoda, Jen mne tisknou tužby, vzdechy, pláče; Jen mne nejmou jara ani léta, Nehne slunce ani příroda, Co mne zbavil osud duše světa.

Na tě myslím, když tmy šeré hynou, Hory zlatnou jitrem řeřavým, Když se bledá okem laskavým Luna tichou směje za březinou. Tě jen slyším, kde se jiná s jinou Vlna smlouvá šeptem žvatlavým, Kde se větry, dechem voňavým, Z luk skrz stromy k zpěvům háje linou. Tebe vidím, když svůj silnic prachem Příchod jeví poutník vzdálený, Kde mhla stráně v běhu kryje plachém; S tebou žiji, tvůj jsem ještě celý, Ač nás rok již darmo prošený, Ač nás závist mnoha krajin dělí.

Labe, Visla, Volha ani Něva, Ni vln tolik má břeh Dunaje, Všechněch sedm kopců Tokaje Hroznů více nepřináší réva; V Krkonošech zelin ani dřeva, V Tatrách zrn víc zlatých nezraje, Co mé oko, ztrátu pykaje, Každý večer slzí navylévá. Není stezky, sluje, háje, skály, Není trávy v celém okolí, Jenžby rosy mé již nepoznaly; Každý járek, ptáče, větev stinná Naučené mým již hlaholí Nářkem slova: láska, osud, Mína.

Stokrát činí, stokrát denně lomí Lichý se mnou Milek příměří; Nastojte, kdo lidem uvěří, Bohovéli budou bez svědomí! Vítěz divý prosbou opitomí, Lovec krotne padlou nad zvěří, Vládce blesků sám kde udeří, Tam hned deštěm škodnou střelu chromí. Mne již roky jařmo hněte manské, Ohněm hořím, jako poledním Nevrou sluncem pouště afrikánské; Však mých slyšeť vrah můj bolů nechce, Ba čím více každým posledním Šípem blednu, tím se více chechce.

Zdlouha lezou hoře mého kroky, Tvrdo měknou noh mých okuje; Již své dvakrát čerstvým věncuje Karpat révím, co já chřadnu, boky. Mámí láska; v štěstí běží skoky, Pod neštěstím ledva putuje, Blízkost pálí, dálka sužuje, Rozkoš chvilky, žalost čítá roky. Dříve tuším slunce jasné zvadne, Sníh se bílý bude černěti, Dunaj vyschne, nežli žel můj zchladne. Moří láska, koho v léčku lapí; Avšak mámli bolest trpěti, Volím takou, která pěkně trápí.

Spolků míjím, v tichu bolest kořím, Buď se den, buď večer přiblížil; V pouštěch smutných, kdeby nevyžil Barbar bludný, já si ráje tvořím; Avšak darmo oči vyschlé mořím, By sám sebe v slzách pohřížil, Anť již roky, jako ohnižil, V žhoucím živlu s duší, s tělem hořím; Čas by již byl míti utrpení Bohu tomu, který podpálil Dům a v popel obrátiti lení; Ó, že jsem hned na pomezí zticha Žháře oulisného nevzdálil, Teď bych rád, než pozdě honím bycha.

Vrchy planí, moře pije do dna Čas a všecko změní posléze, Slunce hasí, hvězdy za meze Světa kryje, kde směs neurodná; Po sta bludech přece vnesla svodná Lodí do Itaky vítěze; Spadly Prometeu řetěze, V něž ho krádež ukovala škodná: Snad čas i mé strasti léky chystá, Snad se i mně ještě zlatolistá Palma časem někdy zotaví; Aspoň jazyk lkáti unaví, Srdce nikdy, nebo láska čistá Nezná času ani nezná místa.

Nechápal svět tajných, jenž se dějí, Divů v Mesmerově stolici, Oni trnou bázní mořící, Tito lají, jiní se mu smějí; Kýž se jednou přesvědčiti chtějí: Jak to snadno duši letící Z prostranství a z času temnici Sobě stkanou nechať pod šlepějí. Seč je srdce, proč ne dary hlavy? Seč je láska, proč ne umění? Seč je osud, proč ne lékař zdravý? Mé již dávno, samo sebe ruše, Má již dávno, k svému trápení, Tělo jinde, jinde bydlí duše.

Vůkol rokle k vraždě čnící pluji, Půtku veda s moře vlnami, Ty mi kyneš k sobě rukami, Než mrak větry, saně oheň dují; Doufám, zoufám, tonu, vynikuji, Již se slza míchá s slzami, Ruku lapám, chtěje skalami Vzhůru, anť se v propast se mnou sují. Pohřebte mne tedy, pohřebte mne, Živly krotší mého osudu, Pohřebte mne v hroby země temné! Ukaz mizne, v duši nechav smutek, V němžto sotvy mysli nabudu, Zdáníli to bylo, čili skutek.

Ó, kýž aspoň, jako někdy v štěstí, Přítel v trýzni těchou přispěje, Jenžby kleslé křísil naděje, Smích a žerty míchal do neřestí; Nic, jen jedno pouť mi příkrou klestí, Tím jen srdce tytýž okřeje, Jako poupě, když ho šlépěje Horka shnětly, Nymfa opět pěstí; Ty hro sladká zvuků melodických, Vy mých citů truchlých nádoby, Dítky nebes v slovích skryté lidských; Bez vás sotvy byloby mi tísně Dvou zlých bohů nésti poroby, Bez vás, třetím dané bohem, písně.

Lampa bledne, oknem tichá leje Luna v plné světlo proměně, Stolík nechám, patřím zmateně, Lampa bledne a šum kýsi věje; Kyna k nebi, proti mně se chvěje Stín, co anděl s křídly, na stěně. Kdo to? ptám se z okna schýleně, Původ stínu v zahrádce býť mněje. Ticho v sadě, ticho v světnici, Oko opět na ukazu visí, „Tam jdu,“ slyším ohlas znějící. Strach mne zmráčí, radost opět vzkřísí, Klesnu omdlen v blízkou stolici: Kdo to, ha, kdo, ty jsi, Míno, ty jsi?

„Znášli kraj ten, ony ráje věčné, Vlast tu krás a duchů palúky, Kde se ctnost a láska za ruky Vedouc, čistí v záři ve slunečné? Tam, kde větry chvějí tichořečné, Palmy klenou stinné oblúky, Tam, kde z vonných myrtů souzvuky V trudnou duši slavík lije vděčné? Znášli kraj ten, kde tma s horkem zajde, Bez trnu se růže červená A svou jilmu každý břečtan najde? Tam, kde mutné vyschnou časů řeky, Kde choť, sestra jedno znamená: Tam jsem tvá a ty můj pro vše věky.“

A co teď jsem viděl za zázraky, Sebrav duši lekem zmařenou, Neuzří se, pokud zelenou Hvězdu tuto slunce hřejí šlaky; Neb se zticha tenké zlatomraky Vůkol ní a vůkol rozklenou, Již jen clonu s jejích ramenou, Tvář, šat vidno, pak vše zmiznou znaky. Jen vůz ještě a dvé hrdličátek, O něž Milek stužky ovinul, Zříti posléz skrz ten živlů zmatek. Schápám se a makám za ní jdoucí, Než jen vůni, v niž se rozplynul, Zanechal ten obraz bělostkvoucí.

Teďbych sobě křídel Dédalových K letům nadvětrným vinšoval, Anižbych se zkusiť strachoval S Faëtonem stezek nebe nových. Z hvězdy ku hvězdě bych na ohňových S Eliášem koních putoval, Ode Hladoleta vesloval Na perutech k slunci Blanchardových; Ažbych dopátral se cíle jezdu: Kde byt zvolí v říšech blažených? Kterou zatmí příchodem svým hvězdu? Aneb jestli výše ještě vkročí: Kolik hvězd se nově stvořených Vůkol ní co vůkol slunce točí?

Plyňte časy, ó, plyň k oustí řeka Spíše věku mého mladého, Nezáviď mi zisku blahého, Který na mne v budoucnosti čeká; Život břímě, smrt je tužbě vděka, Koj, zem nízká, srdce jiného, Mně ať rok se ve dne krátkého Dobu a den v okamžení stěká: Mně cíl vetknul osud do výsosti, Avšak ona vtiskla pečeti V každý důvod nesmrtedlnosti. Jen to chtěl bych ještě věděti: Zda, když Parka jednou vlákno přetne, Sám jen duch tam, či i srdce vzletne.

Blaze, kdo si jeden čistý, smělý Oučel, místo mnohých, představí, V němžby jako v centru měňaví Paprskové všech dnů žití tleli; A v něm myslí, cítí, žije celý, V slasti, v slzách, v přízni, v bezpraví, Až se šťastně k němu doplaví, Byť i přes bouř, plamen, hrom a střely. Pevné vůli, tužbě ušlechtilé, Nerozdílné srdce žádosti Rádo dává nebe dojíť cíle. Ač pak i mně slova tato lhala, Z vítézstvíli není radosti, Mužně padnouť není menší chvála.

Poď, ó smrti, těcho osiřalých, Sprosť mne strastí těchto žaláře; Proč dlím ještě, klamu nezmaře? Zem již nemá pro mne bytů stálých. Tam Ji uzřím, v oněch jasných vzdálích, Kde Ji slaví jaro po jaře, Kde Jí hvězdy pějí žaltáře, Kde z ruk božích pije slasti kalich. Ó, tu rozkoš! ó, cit beze hlasu! Když tam i já, aspoň zdaleka, Vzývať budu Její ctnost a krásu. Bratří, komu dáno žíti snáze, Ten nech při mém hrobě počeká A rce: „Ten žil, aby zemřel blaze.“

Zdaž jsi se mi šprýmovými ty sám posměšky nerouhal, Sotvy že já milovat, příteli, někdy budu? Ty, řka, jen Umce hovíš, krásného spolku utíkáš, Tě mhla, tě růže, tě háj, ne svět a dívče těší. Láska život libuje; kdo kochá se v přírodě mrtvé, Jakž ten může živým jmouti milenku citem? Bezpečný klamavé netušil jsem nástrahy; volné, Kamžkoli jen táhlo, průduchy srdce daje. Než již pozdě želím; však tys vina, věštče falešný, Šťastný, kdo nedbať soudu cizého umí. Když spanilou po lukách oko mé se kochávalo krásou, Myslel jsem, že jiné ve světě krásy není. Rád jsem tvému věřil v sladkém želi, příteli, žertu, Jistli jsi tvých čárů, nech z něho pravda bude. Zhas hlodavou, jenž ňádra moří má, žáhu milosti, Pak ránu, hluboké ostny vytáhna, zahoj. Neb čím déle tiché v ututlání dřímaly jiskry, Tím se nyní po celém hůř těle roznikají. Veď mne zpátkem opět k ztraceným, duše poklidu, cestám, Tam, kde ani svodný nezněje lásky ohlas. Neb kde se jen vrhnu, zmařené kam smysly obrátím, Tuť jazykem stoterým hned vše mi lásku volá. Buď jarní v temné zpěv houšti slavíka poslouchám, Neb v zelené jak se trávě potůčky hrají; Buď dolinou jda patřím, vítav v tichu háje jitřenku, Jak květinám sladké kradné kořisti zefyr. Lásku slavík štěboce, chřestem pěje lásku potůček, Touž les, touž kvítí, touž v ucho šepce větřík. Dobře se měj, ztracený blažené tedy ráji mladosti, Ach, do jiného mě již mého zve anděla hlas.

Ha, zde lkáti budu! zdeť jednou kvíliti tajné Svého mohu truchlým srdce bolesti hlasem. Vám, doliny, zvláštním sama jež snad příroda prstem Tuť vyryla, klidné ctného kolébky žele. Vám, skaliny zbledlé, vám též, uši přírody, jemné Jeskyně, vám, plesa, vám lkát chci, pahorky němé. Ty však dřív, věrolomný ohlase, vůkol umlkni A lstným, hájku, zaviň v stínu mě pláště, očím. Jen mírný lehké leckdys perutínky větříku Chvěj a ta jí ňader mých vzdechy ještě zanes, Jdi, studený prolomiž, tužby mé plápoly, led ten, Jenž na jejím, volném někdy mi, srdci leží. Ten já, co kdysi jsem nejvyšší outloty cítil Ouplněk, aj, teď obět rozmaru býti musím. Čím jsem tak zavinil? takliž se přísaha věčné, Již si na mých složila rtech, brzo lásky mění? Rci, zdaž bedlivě jsem podané tobě víry nechránil, Či vroucí k tobě též odměny rovně nečil? Vás za svědky volám, vy tajemství znáte milenců, Tě, dni k stráži dané slunce, tě temnu měsíc, Ach, kolikrát na onom, buď záře ho růžila chlumci, Buď hvězd stříbřil oblesk, jsem sliby klekna novil. Ach, kolikráte vaše, zpěvaví lesníci, hrdýlka Jsem v potu tváři její slaviti jméno učil. A v bělavou všech těchto buků, všech kůru javorců Lsknoucím jemně kovem prstene, Mína, voral. Však neprospěje nic; posavád dle svévole mého Hned tak, hnedky onak náděje srdce moří. V převracenou osudem věk náš zlým v lásce pobloudil Neshodu, tamť jedné dav straně berlu do ruk. Vraťte se, ó časové blažení, v nichž práva milosti Nezmatená slušným kráčely ještě krokem; V nichž spanilé tajnou nosili svých tíží kochánků Na kněžecích, sněžném po dvoře, Emmy bedřích; Neb s mřežové s vděčným slečny když pavlače věncem Lítaly k vítězným, co s nebe bůžky, hochům. Ba šťastného! drzý aspoň, komu kárati dáno Krásu, aneb snadným loučiti svazky citem. Mně zbroje té, ubohému, nebe, hle, zapomnělo příti, Mně k volení vábná žehryně místa nedá. Příkladem učte se mým, mladší: že není ruky těžší, Jaktě ta, jenž krásné s úsměchy pouta kuje. Ty však, buď jako buď, jen mou, přítelkyně, zůstaň, Lkát budu rád, ó mé, Míno, žalosti radost!

Jen za tebou ustavně lkám, holubinko radostná, Jen tě dnem, tě nocí v srdci i mysli nosím. Úlevy cesta citům žádné, tělu vlády nedává, Ba s dálkou k větší roste neřesti bolest. Ať zahynou všelikého liché již lékaře šalby! Nábožné, ne citům, ať duši pouti radí. Medle co prospívá, že okem na tě patřiti nelze, Za dvě budí v ňádřích tužba tisíce očí. V hloubi samého sebe vhrouzen ani přírody božské Nedbám, ni sladké mzdy zkušenosti šetřím. V černou rozmanitý, kam jdu, kraj se kryje roušku, Nad lkaním sama mým obloha často slzí. Kde v hlaholy zpěvců strakatých své souzvuky míchal, Teď stonavé mutný árie šemře potok. Darmo zefyr voňavou z čela mé tepe péče oháňkou, Darmo nový květnou máj stele dlažbu nohoum. Naschvál stezky hledám tajné, vsi a města utíkám. Neb jazykem vlastním srdce nevládne bolest. Ondy jsem obrazná kdesi patře na díla malířů K nejkraššímu, neníť ještě to Mína, volal. Přes pole cestu konav, jakovým jsem někdy poslouchal Jarní pastýřů hudby a písně uchem! Jak všelikých, k člověka ideáli si svému, po tvářích Má mysl rozsypané sbírala zlomky okem! Krom tebe nic nevidím, tys očím teď mým sama vešken, Tys svět uším vešken, krom tebe nic neslyším. Buď jdu, dle mne chodíš, jako duch ticho, ručku za ručku, Buď jedu, buď si hovím, v oddechu při mně sedíš. Než jděte pryč, marné raději z mé obludy mysli, Tamť ona, tam, skoro nás již světa půlka dělí. Ach, nač za kraje kraj, nač města za města měníme, Kýž každý, kde se zdá blaze, bydlo volí. Nač nebe tak velikou dalo zem k tak srdci malému, Nač k hrudi, nač ku prsům připnulo křídla jeho! Buď mělo srdce nečít, neb, kdy chce, se srdce srdéčka Tknouť mělo, buď dalekost, neb měla láska nebýť. Tamť Ona, dáleji dál, než Říp ode Tatry slovenské, Než Dunaj od zrcadel, z nichž Prahy sočně kynou. Neste vy jí, spěchavé, žel můj ta tam, oblaky, neste; Půjčte mi svých, krotké, k chvilce, hrdličky, letů. Pějte ta nářeky mé, schované v nebe modru křivánky, Buď mi tiché družná poslice lásky, luno! Všem dolinám i horám i řekám mé strasti žalujte: Právoli má věrná loučiti srdce osud. Pakli nemá, rcete jí, dnes dnes ji v náruči uzřím, Běž, větre: ať labutě ve jho zapřáhne Milek.

Vznes se na svých ještě křidlách s nebe růžobarevných Aspoň onéno milá ke mně, památko noci: Náhodu, jenž v vůli, přízeň mi obrátila v lásku A světy dva v jednom sloučila svorně citu. Byl to ten i vnitřních, času, místa i přírody kouzlů Shluk, pode nímž v zřejmý vír samo srdce běží. Dávno z očí v oči sic naše již v tichu bředly myšlénky; Dávno za lávky citů sloužily tisky rukou. Však jako proud kdy malým valný hry odejme potůčkům, Tak jí cos dosavád vázalo, tak mně, jazyk. Ach, tolikrát tlumačem musely stydu bývati kvítky, Dnes kytara strun svých půjčiti, zítra klavír. Již slibné již jí stulených lpěly výjevy na rtech Často, však vždy celé jsem slovo darmo čekal. An hle, kdež nic vtip, nic písně neprospěla věrnost, Tam s to jeden samoděk byl, v jara kráse, večer. Oudol jest blažená šumnými ověnčena hájky, Jimž daleká, stravnou daň, řeka dávno nosí, Zámky, kde zmužilost jindá, tediž oblaky sídlí, Z houště na kopce lysé výše a výše lezou. Kraj samorostlými šlechtí tak příroda parky, Žeť podobizny si sem nádhera krásti chodí. Na břehu, tať je pověst, zplašených prý z Řecka Milostnic Hejna vidět v kolovém, an plesy řádu vedou. Sem v doliny květovým se vloudila lůno kadidlem Zahrada, chybno, či jí, či kraji dáti předek. Tuť vtipu násilné nikdý nezohyzdilo rámě, Zvalby ji radše živou srdce čilého mapou. Jeskyně, druhdy bohů ještě snad chrámy slovanských Vůkol; v střed zelené roucho besídku šatí. Tam jdu, an, ó bohové! sama při zpěve růže polívá, A květy, jimž slunce sklíčilo hlávky, těší. Vstříc ona: na ztepilých žert jí se a úsměchy lícech Zářily, jež krotký mdlil, vděky jiskře, pohled. Na spěchu lokty kasá loktuškou, an ve domácích Nedbalkách oděné jen bylo volně tělo. Ploula kadeř prostá po sněžném marmoře hrdla, Z níž jako z oblaku dvě střílely blesky oči. Čbán z ruky: jakž kráčí, jazmín a lílie vadnou, V pokloně své hanbou vládkyni sočně hovíc. Již štěbotem za lesy zpěvci dne zapouzeli horkost, Že krovu každičký v píšťalu list se měnil. Sotva že již zvědavým uzřel červánky měsíček, Půlokem anť mu borů půl kryla ještě vrchol. Tak se vše strojilo, v nevědoucích ještě, co láska, By dřímné outlých rozvilo poučky citů. Pak jdeme, zas to i tam klevetavše, dlíce mlčíme, Až se jeden ve druhém více a více tratí. Dnes, ona dí, se snad chystá jaro slaviti svátky, Tak nebe, tak se mi zem smáti do srdce vidí. Ještě vězí ve rtech jí řeč, ticho achkati začne, Ha! lká, nač mně osud slast tuto záštně kalí. V tom nyje; již tužší ňadra vzdech rozklena ouží A v sklopeném stkvoucí již slzy víčku hrají. Klid všudy jen stromové vzdech ten sobě šeptaly větve, Na zkanulou bílé plénky sypouce slzu. Však dost, zmizni trude z mé mysli, i padni co padni! An cit a Bůh a osud v odporu? nelze! poví. Láskali pod zemské má víti se potřeby jařmo? Takť outléhoby zem vítala hostě nebes? Ne, rce, ne, buď zde za cit, cit dávný, rovně za dávný, Nechť osutá sladké odplata setře dluhy. Vy rcete, co ste prvým v dně duší nevinosti polibkem Cítili, jimž kdy věnem dar dala tento milost? V náruči omdlévá; rty umlknou; tiše tichounko Jen kdysi zval noční „věčně a věčně“ ohlas. Však jeho outrpné kazily zradu zřídla bublénky A při malém rozpial břečtan okénku peruť. Hvězdy samé kynuly k službám: zornička besídku Strážila, přívětivé vedly kuřátka domů.