ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Takliž si věčnou hned v zniku záhubu Mému přisáhla, štěstěno, národu; Časům, by syn spal, zlým dadoucí Otce drahé za kořist památky! Řek má Homéra, s bardy si hrá Němec, Kde Hekla soptí, tamť Osian zněje: Jen náš uchem vnuk darmo bystrým Háje němé Slovanů nasléchá. Vy, věštci dávní, jimž zvuky Bůh v jazyk Kládl, by svou vy v ně ste duši vdechli; Jenž jste prvý hláhol slovanský V šat století vinuli — kde pak jste? Nemáli písní harfa vaše pro nás? Ach, aspoň ohlas svých šlete nám zpěvů, Labuť v zlatých snách ještě truchlé, Dřímaje, sladce těší sirotky. Ha, co slyším tam králova od hradu? Prst z oblaků ční, teď, vece, jsou cosi: Patřím a ve mhle zmizlo heslo: Příteli! příteli! tam ta poďme. Zde jsou, zde! v krásném, viz hle, leží hrobě; Smím jichli temné tknouti se zástěry? Aj, jak sloní mi truhlu záře, V níž s varytem svazeček zpěvů bdí. V chrám jim nevinná, jak s hory Sinai Dskám lid tajemným, prostota ustlala, Strážné kopí a zbroj postavivši Žižkovu jak cherubů vedlé ní. Vzhůru, prociťtež, pětstověku spalí Čestmíre, Oldro, Zaboji, Jarslave! Vás, slyšte, vás k padlé měděnný Vlasti jazyk věže této křísí. Sem rýč a jemných cožkoli nástrojů, Zniklý vyvábil důvtipu Herkulan: By šťastně křehký poklad outlé Mládeži, co z puku květ, se rozvil. Ať samovraždnou víc do cizí nohou Neskáče, nízké přes ploty, zahrady; Nýbrž z domácí, v spolku jarním, Větve si píšťaly ke hře kroutí. I vy, kdo svých jste, starci, bohů haslé Ohniště uzříc zoufali, vraťte se: Novou založme z těchto dávné Si zbořenin vzdělanosti pevnost.

„Chopte se ho! chopte se ho! Do pout s ním a žaláře! Vrahtě to, ach, bole mého, Léky sem a lékaře! Jižli se i z toho háje Stala peleš loupeže, Pročpak přísně správa kraje Aspoň zde jich nestřeže?“ — Takto křičím, takto laji, Drže ruku na srdci; V tom se „co to? co to?“ ptají Lidé tady jedoucí: Já jim příběh zřejmě dosti Vypravuji, ale ti O tom, jako lidé sprostí, Nechtěli nic věděti. Vás se tedy, vtipu hlavy Jemnějšího, vás se ptám; Snad mne lék váš rány zbaví, Snad vám onen šibal znám; Byste ale, co se stálo, Znali věc a příčinu, Teď, když srdce pookřálo, Vám ji celou rozvinu. Včera, bylo před večerem, Procházím se po háji Tam, kde loučky za jezerem Ostrůvky dva dělají; Slunce ještě asi plesa Jednu půlku líbalo, V levo však juž sterým z lesa Temno okem kukalo. Chodím, myslím mezi stromy, Knihu nesa pod páždím; Hned čtu, hned si bez vědomí Květy v kytku shromáždím; Zde si, leže v stínu, hovím Při studničce pod bukem, Opět motýle tam lovím, Běže za ním klobúkem. Běžím, běžím — stanu rázem, A aj, krásné divadlo! V úžasu mi klobouk na zem, Kvítí s knihou vypadlo; Přece jaksi v předěšení Tolik ducha popadnu, Že se ještě k podivení Kloňmo za houšť přikradnu. Tu jsem číhal tejným okem, Ano v trávě ležící Blízko břehu nad potokem Uzřím krásnou mladici. Víčka protřu; zefyr rúšku Bílou rval, níž oděna, Krotce spala, za podušku Majíc vlastní ramena. Jaký pohled! zlatá víže Tělo vůkol tkanice; Prsy tenké šatu mříže Tiskly, ujít chtějíce; Nad obočím jako mha se Cosi mdlého vznášelo; Kroužky vlasů v libé kráse Lezly z ňáder na čelo. Ó bych, myslím, tolik očí Teď měl, kolik křovina Tato listí! sotvy vkročí Žádost tato nevinná V srdce mé, již dvoje lítá Holubiček vedle ní, Jedna druhou šklube, chytá, Vábí v svodném oupění. Z druhé strany sedí kýsi Chasník s křídly na skále, Toul mu strojný s plece visí, Lukem chvěje schytrale; Všetečník! hned samopašil Lecjaks s onou tkanicí, Hned zas šípy svými plašil Holoubátka hrající. Tyto zbrknou. Na neštěstí, Jakž on cílí z lučiště, Sednou mezi ratolesti Husté mého křoviště… Třesk v mé srdce! tuť já v nohy Za ním s křikem od bole, Než aj, zmiznou u oblohy Ptáci, panna, pachole. Zatím se hned, ó lstné šípy! Cosi ve mně rozhostí, Čím víc hasím, tím víc kypí Z srdce trudných žádostí. Hle, ten zlosyn! takli střílí V svět, by rány působil? Medle, ač ho, bratří milí, Znáte, rcete, kdo to byl?

Jasný blesk dvou krásných očí Co můž v světě převýšiti? Bystrý pohled jesti jemných citů průvodčí, Jehož kouzlům vnadným nelze odepříti; Nic tu zpupná hrdin chlouba síly, Tvrdé skály láme často pohled spanilý. Avšak ne všem vše se hodí: Ten se žičí jarním kvítím, Jinému stín svíží, tomu horko lahodí: Já se, bratří, jenom černých očí štítím, Temností se jakživ neobírám, Před stínem a nocí schválně oči zavírám. Modré oči přednost mají, Barva tatě výtok boží; Tu tkví na trůnu, v němž safiry se střídají, Krotkost s krásou, tma jest jí jen za podnoží; Černý oblak hromy strašné nosí, Blankyt papršleky libými se honosí. V modrých očích Milek sídlí, Do temnice k Merotovi Byť i někdy přišel, nenalezna obydlí, Prchne, jak si mile šípů nahotoví; Tuť má ale vábec tento stráži, Odkud nepozorná srdce střelou poráží. Sama Lada modré měla, Vyšedši z vln na svět, oči; Jen když ubohého Adonyše viděla, Anť se, raněn smrtně, v krvi vlastní točí, Teprv, aby bole ulevila, Modrých očí světlo černou rouškou zakryla. Rcete samy, odkud duše, Moudrost a vtip výraz béře, Rcete, pravím, samy, ó vy hrdé černuše! Kdo nám odemyká k slavným činům dvéře? I zda zbožná Mudřena to není? Z jejíchž modrých očí všecka plynou umění? Neníli vám ještě dosti, Poďte semnou do zahrady; Černý květ jest obraz smutku, modrý milosti; Pakli dotíráte na příklady: Poznáteli kvítek „Pomni na mne“, Zdaž ne modrý, zdaž ne krásy náramné? Proto se však, černé svíce, Nehoršte, že modrým hovím; Nechať blesk váš noční mámí soků tisíce, Já jen co mi leží na srdci, to povím: Jděte po svých! zlodějkyně temné, U mne palmu mají oči modré, příjemné.

Divno! jak jest nestálé Lidské přirození, Jak se často na odpor Věk a srdce mění. Malí, co jest malého, Vůbec rádi mají, O co, když jsou velicí, Velmi málo dbají Semnou však je naopak, Neb byv maličičký, Holuby jsem miloval, Nyní holubičky.

Nechtě cizích, mluvte vlastní řečí, Sláva Slávům slouti Slovany; Ujměte se o ni snažnou péčí, Nechtě cizích, mluvte vlastní řečí; Ona líbým zvukem mnohé předčí, V ní jsou duše otců schovány: Nechtě cizích, mluvte vlastní řečí, Sláva Slávům slouti Slovany. Nechtě cizích, hajte vlastních zvyků, Pěknáť byla předků prostota: Nedbejte nic novotících křiků, Nechtě cizích, hajte vlastních zvyků, Bez nich nemá národ statný zniku, Jak jen zmiznou z jeho života: Nechtě cizích, hajte vlastních zvyků, Pěknáť byla předků prostota. Nechtě cizích, hleďte vlastních zboží, I nám dal Bůh um i ramena, Ať je tedy každý vynaloží: Nechtě cizích, hleďte vlastních zboží, Když se čerpá zřídlo, vodu množí, Strom se mízou z vnitřka zelená: Nechtě cizích, hleďte vlastních zboží, I nám dal Bůh um i ramena.

Ach, co počnu! co můj otec na to poví! Když se, přeubohé kozy, o vás doví, Jak vás bude s pláčem litovati! ach ne, Toho snésti nelze, to mi k srdci sáhne; Radši, kde mne nohy vrhnou, půjdu skrytě Šírým světem —

Copak kvílíš, milé dítě?

I jen, Damete, slyš příčinu mé strasti: Ty dvě kozy, co mi dnes dal otec pásti, Již jich není, — s oné převysoké skály Shůry do doliny se mi pometaly; Ubohý ten starček neměl více nad ně, Avšak mlékem jejich žili jsme dost řádně; Nebožátka! já jsem je tak ráda měla, Hned se hrala s nimi a hned při nich pěla; A když na palouku ležela jsem v trávě, Vždy mi jedna k nohoum lehla, druhá k hlavě; Hledávala jsem jim jetel nejtučnější, Čerstvé větvinky a zřídlo nejčistější, Sama jsem je často v plese koupávala, Do chléva též sama večer zavírala; A hle, nyní tam jsou! —

Než jak se to státi Mohlo? vždyť jsi měla pozor na ně dáti.

Šla jsem trošku s vrchu, chtějíc uvit kytku, Dolu do oudolí hledat jarních kvítků; Sotvy ale že jsem přišla do oubočí, Tyrzisův pes, přišed k skále, kozy zočí, Břeše, plaší, tyto začaly se másti, Až se v strachu rázem octly do propasti; Já sic běžím, křičím, k nebi ruky lámi, Než již leží mrtvé mezi skalinami.

Chuďátko, tys hodná lítosti!

Ach, mého Losu netuž, nýbrž otce nevinného; Znáš, že méně pastýř žádný neměl stáda V celé vsi, pak vinou mou v zmar veskrz padá! Ó, můj Dametku, tě prosím, těš ho zatím, Neb já pryč chci, pryč jdu, aniž se kdy vrátím.

Blázínku, měj rozum! nemnož mu tím žele, Ontě krotký — na to spolíhej se směle.

Arci, Damete, než to mne rmoutí, to je Právě první podnět mého nepokoje; Já ho miluji tak, že mi možné není Patřit na dobrého otce bolestnění.

Ale se ty proto od nás nechtěj bráti! Jakže můžeš otce svého milovati, Anť mu způsobuješ, dávajíc se v útěk, Ztrátou koz i dcery trojnásobný smutek? Zůstaň jen a mlč, však víš, že darem božím Já dost koz mám, věru pro dvě nezubožím! Poď jen k stádu mému, tu se pase v háji, Vyber sobě dvě z nich, které se ti zdají.

Ó, můj drahý, měj dík! Pán Bůh nechať tebe, Žes mne z hoře vymoh, požehnává s nebe!

Jak šťastnýť jest ten, kdož jiným dobře činí.

Teď jsou všecky dojné, tu máš dvě z nich nyní.

Ihned honem běžím k starci ubohému; Ach, jak se ten těšit bude daru tvému! Já pak jak ti mohu děkovati?…

Dosti Mám již, duše milá, na tvé nevinnosti. Jdi jen k otci svému a věř: potěšení Nad dobročinnost že krásnějšího není.

„Každý národ snažně k chrámu slávy běží, Jen sám Slovan ještě dolů břichem leží.“ Takť nám téměř každý do mateře laje Lidomil. Než nač lít vodu do Dunaje? Jen vy spěte, bratří! nač vám věnec nové Slávy, však již Slovan ode slávy slove.

Slavomilem se teď každý, ale zvláště Ten pní, kdo má kousek básnířského pláště: Velkétě to jméno! brachu, při tvém milém Chudotkaném plášťku tys jen Slavotmilem.