ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V ohledu, píšeteli Slované, věk tento nemějte; Vás jen čísti třetí vděčně potomci budou.

Přijdeť prý vzdělanost k Slovanům, jen počkati málo; Račteže jí tedy jít v oustřety, páni milí.

Takť oslnul, bohužel! národ ten, že rci mu: patři, Anť šilhá, kdy povíš effata: ústy mrdá.

Že Slovany slujete, proto nemněte, že slovo pouhé, Bez věci, již Slovana hned velikého dělá.

Tup ji, tupá, onu řeč, dokavád čas ještě, nenávist; Neb skoro zostra její bůsti žihadla budou.

Květ v kořen obrací, z kamene zdí v oblaku zámky: Kdo vzdělanost žádá národu dřív, než obec.

Básně naše proroka jsou hlas volavého na poušti, Hráme klavír, jenž snad strun v sobě ještě nemá.

Národ tak považuj jediné jako nádobu lidství, A vždy volášli: Slovan! nechť se ti ozve: člověk.

Autorové na hanu kdo jiných nedbáte a chválu, K nám jděte, u Slovanů z těchto ni jedno není.

Nám z života vzal čas, já řku, vši krásu, veřejnost: Ej, ale nám, rce jiný, dal za to kávu, tabák.

Kde člověkem Řek byl, jen tam nám řečtiti slušno; Leč kde Řekem Řek byl, řečtiti jistě neum.

„Řeč vaše jen leda řeč, nevidím v ní krásy nižádné.“ Taf, brachu, zříti na svou leckomu krásu nedá.

„Vy pro duchy, Slované, veliké ani jména nemáte.“ Dost je mužů čest nám, vy z sebe čiňte Genie.

Tak zle mateřsky mluví, mnělbys, bude Máro a Goethe; Tak řeč těchto mluví, rceš: to je služka jejich.

Řeč vrzati vzdělaná, ani bouchati, třískati nesmí; Slyšteže již jednou: zníti lahodně musí!

Grammatici k němu tam klusotem na poétice jezdí; Básníř, pod paždím s Lexiky, táhne dolů.

Jinde dluh, ouroky nám učenost nese; tamto kalendář, Tu vzali básnictví zas do arendy jiní.

Nač prý díla německy Čechům psal všech hlava Slávů? Tožť! chce by Němci Češí, pak tito Němci byli.

Že vzdělanosti nemá náš lid, cizozemci mluvíte; Jakž? vy musíte lidu zpívati, nám pěje lid.

Oušklebo nekřič nám, že oper, že nemáme divadla; Vy zdi, my máme celé v létě divadlo pole.

Tak řeč měkce mluví, libuje zpěvy, má stvory hezké, Že vždy slovanskými slout Vlachy může T…c.

Pán, kdo Němec, kdo Slovan, za kabát i za jméno se hanbí, Ten, kdo latinsky, mudřec, troup, kdo mateřsky mluví.

Jak se mluví v Uhřích? nu, maďarsky, slovensky, německy, Řecky, latinsky, ži… ó, tak mnoho! to vše a nic.

Proč, kde Uher bydlí, nemluví i Slovan tam uhersky? Dřív tu Slovan bydlel, proč ne slovansky Uher?

Kam se našim děla ach! básnířům múzy klasičnost? Ještě stébla není, již chcete míti klasy!

Ten každý krok svůj vážně jda k Parnasu čítá, Tento ta různo větrem kdes na balóně letí.

Épos park veliký; beseda Drama; chrám citu Óda; Jeskyně Balláda; stráň je Selanka milá; Stinné hájky Sonet; truchlý Elegía potůček; Písně pahorky; Román kvítnice; rýmy echo.

Bez vděky jsou vděky ty, v náruč co se bezděky tisknou; Když vděka být vděčnou chce, vděky krýti musí.

Vaďte se, estetici, kdeby byl vrch ve světě krásy; Mně sluje vrch všech krás na světě: krása ducha.

Nic vznešeného tu ven, vznešenost tať jen v citu sídlí Nejkrásnější cit ten mdloba mysli budí.

Předmět, o němž, básníři, pěješ, ten tak v moci měj své, Jak v moci má vešken Bůh světa svého obor.

Prostě tak a vznešeně spolu nezná psáti nižádný; Jen škoda, tam k bahnu, k závratu nás tu vede.

Nikdý se s životem nesmíchej, však ni nerozluč; Tak zachováš nejlép tím sebe, tímto život.

Chcešli dojít v umění věnce, plytkosti nenáviď, Jda smělo, výšku i hloub, délku i šířinu měř.

Náděje, tvého břehu, tvé nedbám rokliny, bázeň, Můj plyne prostředkem proudu pokojně člunek.

Téměř k zoufání chybná mne nejistota trápí, Však samu, přijdeli již, pohromu lehce nesu.

Svět se celý v básníře duši v své kráse zrcadlí; Jen člověčenstvo v očích lépe milenky uzříš.

Já pronikavšího pro oko v světě pohledu neznám Nad ten, když krásné vroucně se dívče modlí.

Dobře, že nic nevědí o Liném naše pohlaví bílé. Sic vady dost, než tak ještěby hůře bylo. Tuťby (i mlčte, pro Bůh) sama jim dala příroda důvod: Zřídka že jednoho jen má muže kvítku žena.

Vyššíť jistě není strom onenno di centi cavalli, I proto až ta na vrch mu šťavy těžko lezou.

Možno cizím utajíš ba očím špatné činy; vlastním Před svědomím se sama darmo myšlénka tají.

Buď sem lustry neseš krásot, buď pravdy pochodni, Jdi, však žádného tvé světlo dýmu neměj.

Znak zženilosti duše zženilost řeči národu bývá: Kejte se o ička, ečka a oučka naše.

Nemnoho o svou řeč pečuje Slovan: ať v tmě neplesní, Zítra se, pět za turák slov, na tržišti prodá.

Skrovná summa našich jesti knih: snář a kalendář, I v těch však študují víc moli nežli lidé.

Ó, kazatel, jenž své tak bludné rozkazy káže! Ó, kazitel, jenž svou řeč hrubě takto kazí!

Všecko to jedno, tuším: kazatel ten, jenž plete metly, Jak naopak taková metla, co kázně dělá.

Skuhřete, že zle zní naše řeč, však chutně slovanská Vám padají, jichž jste z ní si nakradli, slova.

Kdož těch někdy neměl, pálil se co neznaboh ohněm; Jednoho teď nemají Němci, druhého Uhré.

Odkud jméno Lada vzala? od sladkosti a vlády: Vládne vším stvořením, všecky radosti sladí.

Buď vám snášelivý, byť i blud byl, vždycky milejší, Než nesnášelivá, byť pak i pravda byla.

Z Kerlaka dej by se byl narodil; v umu zažni myšlénku; I zde povím, že není nad řeč mé matky milejší.

Nevděčníku, holé cizozemským líž ruky služkám, Však přitom aspoň znej tu paní, co chléb tobě dává.

Otrokem ústa cizí slavný náš přezvaly národ; Proč? kdo nemá vlastní, slávu jiného haní.

Dvě strany teď znikají v Slovanech: mlčtež, ticho, vášně! O strom jedna celý dbá, a druhá jen o list.

Všecky nové umějí Slované řeči téměř, i mrtvé; Jen to ne, co znamená dobře slovensky Slovan.

Před tím jen krajinu zlá prznila němčina českou, Teď si kydá v české sám knihy němčinu Čech.

Hlad řeči své Uhré si naší řeči pádely syťte: Však stromu, jenž je nosí, národu, dejte pokoj!

Anť ani kapky malé si vodičky nepolkne kuřátko, Byť nezdvihlo přitom vždy k nebi svého oka.

Báseň nech ti nevěsta, její bude ozdoba hudba, Líbí se krásná choť, buď i lesku nemá.