Zlatý fond > Diela > Cestopis do Egypta a Palestiny


E-mail (povinné):

Josef Kubín:
Cestopis do Egypta a Palestiny

Dielo digitalizoval(i) Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Tibor Várnagy, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 14 čitateľov

Odjezd z domova do Terstu

Milý čtenáři! Schází mi slov, bych Tobě vylíčil, jak těžké mi bylo loučení. Představ sobě sám, že máš odjeti od tří nedospělých dítek, rodičů a přátel a že je snad vícekrát neuhlídáš. Mimo to jsem byl sám, bez jakéhokoliv průvodčího; toliko anděl strážný se snad vypravoval se mnou, by mne na této daleké a obtížné cestě od všeho zlého chránil a opatroval.

Dne 15. března vstávali jsme všichni se zaslzenýma očima; dítky, manželka a otec plakali, já je těšil, sám jsem ale nejvíc útěchy potřeboval. Šel jsem na mši svatou, bych přijal nejsvětější svátost oltářní a tak se na cestu posilnil. Rozloučiv se s milým naším duchovním pastýřem a s milým kostelíčkem, spěchal jsem domů, bych to nejhorší podniknul. Vůz stál před domem, zavazadla přichystána, já však nemohl pro lítosť mluviti. Konečně jsem se vzmužil a svolal rodinu. Dítky, na které jsem žalem pohleděti nemohl, jsem požehnal, s manželkou a otcem se rozžehnal a rozloučiv se s přáteli vsedl jsem plačíc na vůz a opustil jsem milou mi vísku. Mnohokrát jsem se ještě ohlédnul a dával s Bohem milé dědince a všem v ní žijícím.

O 1 hodině odpoledne odejel jsem s osobním vlakem do Vídně, kamž jsem o 6. hodině večer přijel. Na nádraží očekával mne můj přítel p. Peka, u něhož jsem přenocoval. — Ráno po mši svaté jsem šel k tureckému konsulovi stran stvrzení pasu.

Dne 16. o 8 hodinách večer odejel jsem z Vídně do Terstu.

Dne 17. o 11 hodinách dopoledne přibyl jsem do Lublaně, kdež jsem dva dny čekati musel, jelikož želežniční spojení s Terstem následkem sněhových vánic bylo přerušeno. Sněhu tu bylo na 2 metry zvýší. Na stanici jsem se tázal, zdaliž zmíněná berlínská společnosť sem již přibyla a dozvěděl jsem se, že ano. Našel jsem ji v hostinci u „Elefanta“ (slona); žádal jsem s nimi mluviti, což se mi svolilo. Společnost tato čítající 14 pánů měla s sebou svého lékaře a mnohé potřebné i nepotřebné věci. Někteří z pánů tázali se mne, zdaliž i já mám to neb ono, odpověděl jsem že ne; radili mi tedy, abych se raději vrátil domů. Konečně na mně žádali 1300 zl. Já měl však s sebou jen něco přes 300 zl.

Můžeš sobě, milý čtenáři, pomyslit jak mi tu bylo jsa samoten v cizině mezi neznámými; k tomu ke všemu se sněžilo neustále. Bylo to ve čtvrtek. Zřízenci železniční pravili, že doprava po dráze následkem sněhových vánic ani za týden otevřena nebude a já jsem chtěl již v pátek z Terstu po lodi odjeti. — Nevěděl jsem skutečně co počíti. Blížil se večer a musel jsem se poohlédnout po noclehu. Zašel jsem do hostince blíže nádraží a ptal jsem se hostinského, zdaliž by snad někoho věděl, jenž též do Terstu aneb Palestiny cestuje. Ano, odpověděl mi, před chvílí byly zde tři paničky, které též do Jerusalema jedou; tyto však před chvílí odešly. Jest zde ale ještě jeden mužský, který s nimi přišel a ukázal mi ho. Šel jsem tedy přímo k němu a ptám se ho, kam ty tři paničky odešly. Pohleděl na mne pátravě a praví, že neví. Sdělil mi ale ihned, že též jede do Jerusaléma a ptal se mne, nejedu-li také? Inu, můj Bože, toť mi spadl kámen se srdce, zajásal jsem radostí a stiskl mému prvnímu známému ruku. Děkoval jsem Bohu, že jsem se s ním sešel. Posadili jsme se a vyptávali jeden druhého odkud a co jsme. Musím Tobě, milý čtenáři, představiti mého přítele a bratra, jak jsme sobě od té chvíle říkali. Jmenuje se Ferdinand Hruška ze Rtíně okresu Trutnovského v Čechách, je svobodný, 61 roků starý, řemesla ševcovského. Cestu do Palestiny a Říma podnikal po 13kráte.

Sešel jsem se tedy s bratrem po Adamu a s bratrem po národu.

Můžeš si, milý čtenáři, pomysliti, že v tom byla jen vůle Boží, že jsme se v tak velkém a cizinci přeplněném městě setkali; tak milý Bůh vše dobře řídí a spravuje; v mé největší ouzkosti poslal mi tak dobrého přítele. Vzdali jsme Bohu díky a uložili jsme se, bychom společně první noc v cizině strávili.

Ráno dne 18. chumelilo se ještě více; šli jsme na mši sv. ku Františkánům a pak jsme se trochu poohlédli po městě.

Lublaň, německy Laibach jest dosti velké město. Má pět kostelů a františkánský klášter, na kopci starožitný zámek, nyní trestnice. Město protéká řeka Lublaň.

Dne 19. března na sv. Josefa, mého patrona nepřišla mi ovšem ani manželka ani dítky přáti, za to ale přál mi můj přítel již časně ráno ve jménu jejich. Děkoval jsem mu se slzami v očích a vzpomínal na své milé. Po službách božích šli jsme se optat na nádraží, zdaliž již jest naděje na odjezd. A skutečně. Sděleno nám, že v sobotu odpoledne o 1 1/2 hodině pojede první vlak z Lublaně do Terstu. Bylo to radosti a příprav k odjezdu; přáli jsme si co nejdříve odtud odjeti, jelikož zde bylo následkem velkého návalu cizinců, kteříž též na další odjezd čekali, náramně draho.

O 1 1/2 hodině jeli sme tedy s prvním vlakem dále; ale říká se, že jedno neštěstí stíhá druhé, tak se i stalo nám. Sotva jsme přijeli na první stanici do Fransdorfu, zlámalo se něco u stroje a museli jsme čekat dvě hodiny, až z Lublaně druhý parní stroj přijel. O 5. hodině dojeli jsme do Lojče; zde stálo několik set vozů s nákladem a mnoho set dělníků prohazovalo sníh, mimo to pracovalo 5 parních pluhů na odstranění sněhu. Jsou zde velmi vysoké a příkré kopce, z nichž se sníh neustále sesypával a jízdu nemožnou činil. — Prohazování toto stálo daleko přes 100.000 zl.

Dojeli jsme do stanice Rakek a o 6. hodině do Adelsbergu. Zde zuřila taková vichřice (bora zvaná), že všechny telegrafní tyče zlámala. Na severní straně dráhy postaveny jsou ploty a vysoké zdi ochranné, jelikož bora mnohokráte celý vlak převrhla.

O půl 7. hodině dojeli jsme do stanice Prestranek. Krajina jest velmi hornatá. V létě jest zde velmi krásně. Stavení jsou jednotlivě po horách rozestavěná, kostelíčky jsou skoro vesměs na kopcích. Lid jest zde velmi nábožný.

Dále jsme přijeli do stanice sv. Petra a do stanice Nabreziny. Kdo, jeda jižní dráhou přes jednotvarný Kras do Terstu, netěšil by se, když přijíždí k Nabrezině, odkudž oku překvapenému poprvé zříti lze čarokrásný, horami ověnčený záliv Terstský! V mlhavé dálce, jakoby modrošedým závojem zastřeno, rozprostírá se město Terst, jež jen mdle lze rozeznati nad vlnící se hladinou mořskou.

První pohled na hladinu mořskou jest velikolepý, překvapující. Mezi stříbrolesklými vlnami a mezi zelení okraje pobřežního viděti jest jasný bod. Jest to budova mezi vodou a vzduchem malebně se vypínající, zámek Mirarame, bývalé to sídlo Maximiliána, císaře mexického.

O 10. hodině večer přijeli jsme do Terstu. Můj přítel bydlel již tu vícekráte u známé rodiny, ku které i mne s sebou vzal. Byli jsme laskavě přijati a jelikož jsme byli unaveni, odebrali jsme se na odpočinek.

Loď, po které jsme se měli přeplaviti do Alexandrie, odplula již v pátek a byli jsme tedy nuceni, čekati do příštího pátku, jelikož jen jednou týdně tato loď přímo z Terstu do Brindisi a do Alexandrie odjíždí. Zbývalo nám tedy dosti času k prohlédnutí Terstu.

Ráno dne 20. března šel jsem do svrchu zmíněného zámku Miramare. Zámek tento je asi 1 1/2 hodiny od Terstu vzdálen Pohled na zámek s jeho věží a cimbuřím jest věru uchvacující. Kolem vine se prostranný krásný park, v němž množství oblázkových stezek se křižuje a stromy čarovné skupiny tvoří. Všude romantická houšť. A mezi vegetací tou vyčnívá hrdý zámek slohu normanského. Veliká lesklá hladina mořská jakoby nás vítala. Dolejší teras sahá do moře a tvoří se schůdky přístavními pravý uhel. Za těmito schody zdobí vkusný portál ve zdi dlouhý teras, s něhož a takřka ze zámku vedou dva kamenné stupínky do přední prostory, která je dosti prostorná, aby se v ní seřaditi mohla při slavnostním uvítání četná družina dvorní. Obraz v zámku představuje tuto část parku a zaroveň předvádí onen slavný okamžik, když císařovna Alžběta, navrátivši se z Madeiry, zde opět vstoupila na půdu rakouskou.

Zámek miramarský má dvě patra a jest velmi prostranný. S tesaru východního vstupuje se nejdříve do veliké předsíně, z níž se přes první schody vchází do mdle osvětlené síně, určené ku hře na kulečník. Za touto síní nachází se domácí kaple. Veškeré předměty v této kapli se nacházející pochází z Jerusaléma s oltáře hory Kalvárie a doveženy zvěčnělým císařem Maxmilianem z Palestiny. Na druhé straně této síně octneme se z nenadání v komnatách císařských. Jest tu knihovna obsahující mnoho tisíc svazků, pracovna ozdobená fotografiemi krajin a figur zemí východních, síň konversační, toaletní, ložnice a jídelna. Prošedše několik jiných skvostných komnat, dostaneme se do chodby v prvním patře, odkudž vedou točité schody do předsíně v patře druhém. Lovecké a zvláštní válečné kořisti zdobí světlé zdi. Většina světnic zařízena jest posud tak, jak byly za doby císaře Maxmiliana.

Celý zámek vystavěn jest z bílého kamene do čtverhranu. Vyhlídka na moře jest odtud překrásná.

Dne 21. března prohlédl jsem si museum, v kterémž mimo jiné památnosti viděti lze též ohromné kostry velryb atd. Dále jsme prohlédli arsenál Lloydu, kdež se právě veliká loď stavěla.

Dne 22. března jsem šel na tak zvaný kastel, odkudž jest též vyhlídka na moře čarokrásná.

Procházeli jsme se po břehu mořském. Právě připluly velké lodě z Číny a Ruska, skládání a nakládání rozličného zboží jakož i směsice lidí ze všech dílů světa budilo v nás obdiv. Terst jest městem obchodním. Ulice dlážděny jsou velkými kameny, domy úhledné, pěkné zahrady. Stromoví se právě začalo zelenati. Mluví se všeobecně italsky, na otázku německou málo kdo odpoví a kdyby i dobře německy znal. Muži jsou pohledu ohnivého, ženy méně; tyto jsou však postavy štíhlé a nosí dle spůsobu východního vše na hlavě.

Dne 23. března byli jsme očitými svědky, jak se nedaleko přístavu převrhla lodička s 9 Angličany. Zachráněn nebyl nikdo, poněvadž se nemohl nikdo na moře odvážiti. —

Nad městem a sice na místě, z něhož císař pán poprvé Terst spatřil, postaven jest na památku obelisk.

Dne 24. jsem byl na hřbitově terstském, načež jsem se chystal na příští den k odjezdu.

Dne 25. března po přijetí nejsvětější svátosti oltářní skončili jsme své přípravy k cestě a o 12. hodině v poledne pospíchali jsme do kanceláře Lloydu, kdež jsme vyměnili naše peníze za francouzské franky. Srazilo se nám 21%. Platil jsem z Terstu do Jaffy a zpět v třetí třídě 180 zl. ve zlatě bez stravy, byl jsem tedy nucen sobě na 8 dní stravu zaopatřit.

O pol 1 hodině byl jsem již na lodi, doprovázen známými, u nichž jsem bydlel. Loď jmenovala se „Achile“ a měla přes 300 kroku zdélí. Stroj její byl o 1500 koňských sil.

O 1. hodině dáno z lodi znamení k odjezdu. Můj Bože! pomyslel jsem sobě: snad vícekrát má noha na tobě, milá vlasti spočívati nebude.

Rozloučiv se ještě v duchu s mými milými a odevzdav se do vůle Boží, vstoupil jsem na palubu a uložil zde svá zavazadla. Loď se poznenáhla vzdalovala, země se ztrácela, jen po levé straně viděti bylo pobřeží istrijské. Pobřeží toto jest bohato utěšenými zálivy, nad nimiž se četná městečka rozkládají. Jsou to: Kopr, Isola, Piran, Omago, Cittanova, Poreč a Rovíň. Za strmými břehy prokmitají bledé skalky, za nimiž však všude zříti buď temný zelený les aneb jasný zelený pažit, vše to v pravé protivě k malebným šedobílým městům, nad nimiž často ještě ční zdi a věže. Počasí bylo krásné, jak jen bývá v jižních krajinách, plné jasné slunce spočívalo na klidném moři a rackové velebně se vznášeli nad vodou; byl to pohled čarovný. Po krátké době počaly se u mnohých objevovati slabosti žaludeční, vrhnutí a podobné; jest to tak zvaná nemoc mořská. I já musel jsem ji podstoupiti, nebyla však prudká, u některých objevila se však tak prudce, že i krev vrhnuli. V prvních hodinách odpoledních byla cesta kolem pobřeží istrijského vykonána. — Mohutná hora Meka (Monte Maggiore), jejíž hrdé temeno daleko z pozadí vyčnívá, pozdravuje nás znenáhla, pobřeží klesá víc a více a okolí jest již skalnatější a pustější. Již ukazují se nám malé ostrovy brionské, pak řada bělavých domů ve Fasaně. Brzy i poslední cíp Istrie Promontor i mohutná světlárna na skalnatém ostrove Poreru klesá až zmizí pod obzorem a loď pluje na širém moři. — (Tato krásná loď se ztroskotala po návratu mém z Palestiny u pobřeží italského blíže města Brindisi dne 3. června 1887.)

Musím Té, milý čtenáři, též poněkud seznámiti s cestovateli na lodi a sice v 3. třídě (to jest na palubě aneb dole v magacině. Bylo nás celkem asi 20 osob. Já s přítelem Hruškou, dále tři evangeličky ze Slezska, které též do Jerusaléma cestovaly co milosrdné sestry k ošetřování nemocných, dále tří židé vypovězení z Ruska cestovali do Alexandrie, jeden židovský rabín z Asie, který se vracel z Rakouska, kdež sbíral milodary pro vyvolený národ v Palestině. Rabín tento počínal si následovně: první noc se bez ustání modlil, skákal, bil se v prsa, kláněl se a tropil podobné komedie, druzí židé se mu jen smáli, pravíce že to dělá jen k vůli jim, by mu též něco dali, však že to dlouho dělati nebude; peněz že již má beztoho plné kapsy. A skutečně druhé noci byl již pokojnější, knihu z ruky nedal; když však viděl, že to nic platno není, tančil a porážel se s druhými a byl vesel. Ostatních cestujících v I. a II. třídě jsem sobě nevšímal. — Cesta po moři poskytovala z počátku málo změn. Druhého dne ráno bylo viděti vzdálené vrchy dalmatské v mdlých obrysech, lépe a jasněji bylo viděti Vis, čelnější ostrov dále do středu moře jaderského posunutý. Zvláštní náhoda tomu chtěla, že jsem slyšel vypravovati kapitána lodi o bitvě, kteráž svedena u ostrova tohoto r. 1866 mezi rakouským a italským válečným loďstvem. Počasí se totiž značně změnilo; moře z počátku jen lehce se dmoucí stávalo se více a více nepokojným. Zrovna tak to bylo i tenkráte, pravil kapitán, když novověký hrdina Tegetthof se svým loďstvem, válce ještě nezvyklým, do těchto vod zamířil, aby zachránil Vis a jeho důležitý přístav od dobytí válečným loďstvem italským. V týchž vodách, v nichž se „Achile“ houpala, mezi prvními vlnami nastávajícího moře těžkého, událo se velikolepé divadlo — bitva moderních kolosů pancířových. Zde, kde temnomodré a bílé vlny se srážely nad hladinou mořskou, potopil „Ferdinand Max“ nepřátelskou loď „Ré d’ Italia“, zde ubránil se kolos „Kaiser“, jediný to koráb válečného loďstva rakouského, svým soupeřům a jen o málo dále, směrem severozápadním vyletěla loď „Palestro“ do povětří, poslední to udalosť vícehodinného boje námořního. Mezi to však mísil se i jiný děsný obraz: výbuch v prachárně fregaty „Radecký“ a za několik vteřin vyletěl pyšný tento koráb do povětří. — Večer o 9. hodině dojeli jsme do přístavu brindisského v Italii; zde se loď zdržela 2 hodiny. O 11. hodině večer pluli jsme dále. Ráno dne 27. března uzřeli jsme vysoké pobřeží Albanie, zejmena pobřeží keruanské, ono staré klassické pohoří, po jehož skalnatém temenu Zeus vrhal blesky své a kde, jak starohelenské báje dí, otevřely se brány tartaru. Ješté tkví stará tato pověst na horách pobřežních a jeden ze skalnatých kuželů má významné jméno Monte tartaro. Moře se vlnilo a bílé pěny máčely příkré pobřeží, které velebně vyčnívá z modrozelených vln. Tu je vše divoké, velkolepé a samorostlé. Naše loď musela se těsně přiblížiti ku pobřeží keruanskému, aby se dostala do úzkého průlivu, jenž dělí ostrov Korfu od pevniny epirské. Ostrov Tajakův, nejkrásnější to ostrov řecký, bylo již delší dobu viděti, neboť vysoký kužel hory Vykupitelství, který vyplňuje severní široký cíp ostrova majícího podobu kyje, vystupuje vysoko nad moře. S druhé strany od západu vítal nás rozkošný ostrov Korfu, u kterého se bohužel loď naše nezastavila. Tu spatřil jsem na lodi procházeti se duchovního hodnostáře, který v Brindisi na naši loď vstoupil. V poledne při modlení se Anděl Páně přistoupil k nám a tázal se kam cestujeme, odvětil jsem že do Palestiny. Těšilo ho to a sdělil mi, že i on cestu tu podniká, jen že z Alexandrie pojede přes Egypt. Tu přednesl jsem jemu mou touhu, že bych rád též tam cestoval, že však mám málo peněz. 20 franků že bych rád na to obětoval. Ctihodný tento hodnostář se pousmál a ptal se, chtěl-li bych s ním cestovati co sluha, jelikož svého sluhu nechal v Římě, co bude cesta přes 20 franků státi, že zaplatí. Návrh tento jsem ovšem milerád přijal. Ptal jsem se důstojníka lodi, co by to za hodnostáře bylo, sdělil mi, že jest to kardinál. — Ostrov Korfu jest při moři velmi hornatý, vrchy hor, na jejichžto temenech sníh ležel, pokrývají mraky. Ostrov čítá 780.024 obyvatelů. Hlavní město Korfu má 25139 obyvatelů. Krásný ostrov tento ležel tu před námi jako zelený klenot ve stříbrolesklém moři. Není to vlastně Korfu, jenž nás tak zajímá, nýbrž stará ctihodná země Fajakův. Více k jihu, tam u Beniže, kdež rozkládají se krásné háje oranžové a šumí olivový les, leží malý skalnatý ostrůvek, kterýž se považuje za zkamenělou lod Fajakův. Nyní jsou tam v malé budově ubytováni řečtí mniši, kteří nevědí o tom, jak Poseidon rozhněván ve skálu proměnil loď Fajakuv. Viděl jsem kolem naší lodi plovati ryby as 1 1/2 metru dlouhé, tak zvané delfiny, které dlouho za lodí plouly; též přiletěla na loď pěnkava. Moře dmulo se značně, nepohoda byla veliká. Kolísání stávalo se vždy citelnějším, dobrá nálada mezi námi mizela vůčihledě. Přijeli jsme k ostrovu Paxo, podobajícímu se hoře z moře vyčnívající, u něhož se dle pověsti následující událo: kormidelník Thamus volán tu v noci svým jménem a dán mu nadpřirozeným hlasem rozkaz, aby u zálivu butrintského hlasitě zvolal, že velký pán umřel. Thamus zdráhal se z počátku tak učiniti, ale pak uposlechl, zastrašen byv bezvětřím, načež prý kolkolem rozléhal se strašný pláč a nářek. Od Paxu ku skále Gaptině jest jen nepatrný kus cesty. Šedožlutá skála tato klesá kolmo do moře a tvoří jižní cíp ostrova Leukadie nyní Santa Moura zvaného. O 6. hodině jeli jsme kolem ostrova Kefalonia, čítající 9000 obyvatelů; ostrov tento byl postižen strašným zemětřesením a měl před tím přes 18000 obyvatelů. K večeru dojeli jsme k ostrovu Zante. Na Zantě jsou vyvýšeniny okrouhlé, pokryty jsouce zahradami a lukami aneb hustým olivovým lesem. Zante má 54000 obyvatelů hlavní město Zante 17000 obyvatelů. Z paluby, byla na ostrov krásná vyhlídka. Město samo vystavěno do kruhu na terasech vystupuje od břehu nahoru a za ním kmitají se venkovské domky a letohrádky v temném pozadí hájů pomorančových a citronových. Ráno dne 28. března bylo moře ještě rozbouřené. Loď naše brala se z počátku směrem jižním podél břehů mesenských, po l0 hodinné jízdě však obrátila se k jihovýchodu, kterýžto směr podržela již až do Alexandrie. Poslední země, kterou jsme viděli, byla západní strana ostrova Kandie se svými mohutnými vrcholy a zasněženými cimbuřími, obraz velikolepý, nepopsatelný. Kolem ostrova tohoto pluli jsme od 2 hodiny odpoledne až do 6. hodin večer, zde přiletěly na loď lašťovky. Na jihu ostrova Krety vyčnívá z vln moře skalnatý ostrůvek Gozo. Na ostrově tomto jest světlárna.

29. března octli jsme se na šírém moři, země se úplně ztratila z obzoru. — Církevní hodnostář často nás vyhledal a pohovořil.

30. března byl jsem již o 4. hod. ranní na palubě. O 5. hodině přijela naší lodi vstříc lodice z Alexandrie s vodičem lodi, Arábem, kterýž na naši loď vstoupil a řízení její převzal. Cesta do přístavu jest jen těmto vodičům známá a žádná loď nesmí sama do přístavu v Alexandrii vjeti, nechceli v záhubu přijíti, poněvadž jest zde v moři mnoho mělkých míst. Dříve ještě než jsem z domova odjel, obdržel jsem list z Alexandrie od dp. Ladislava Šnajdera, kněze řádu sv. Františka, v němž dána mi výstraha, abych na žádnou nabízenou loďku nevstupoval, až jeden pán bude mne mým jmenem volati. Odporučuji tedy každému, kdo do Palestiny cestovati chce, aby se dříve písemně na tento klášter obrátil a svůj příchod oznámil, což jsem i já učinil.




Josef Kubín

— hostinský a rolník, autor cestopisu Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.