Cestopis do Egypta a Palestiny

K 11. hodině vjel vlak do nádraží kairského. Hodnostář, s kterýmž jsem cestoval, telegrafoval z Alexandrie Františkánům do Kaira, že v tuto dobu sem přijede, aby ho někdo na nádraží očekával a podepsal se Straniero, což v angličině znamená tolik co cizinec. Následkem tohoto nedorozumění nepřišel nás z kláštera nikdo uvítat. Vsedli jsme tedy do povozu a jeli do kláštera. V kavárnách a hostincích, vlastně před nimi, seděli ještě lidé. Jeli jsme asi hodinu, načež jsme přijeli k tak úzkým, mdle osvětleným uličkám, že kočár dále jeti nemohl. Sestoupili jsme tedy a vzali průvodčího, který nás klikatými uličkami dlouho sem tam vodil; šel jsem za duchovním z uctivosti několik kroků pozadu, což když tento zpozoroval, zastavil se a ptal se, bojím-li se. Pak vzal mne pod paží a tak kráčeli jsme ještě dobrou hodinu, než jsme do kláštera dorazili. Zazvonili jsme a hodnostář podal vrátnému navštívenku, aby ji odevzdal kvardiánovi. Po chvíli přišel kvardián s několika františkány uvítati vznešeného hosta. V několika minutách byl celý klášter na nohou, skvostná večeře byla již přichystána. Po večeři odebrali jsme se na odpočinek.