ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

0 6. hodině ranní zakotvila naše loď v přístavu alexandrijském.

Kdoby nebyl na nejvýš překvapen, když uslyší v tak vzdáleném kraji volati své jméno, ohlédl jsem se rychle a hle, okolo naší lodě ploula lodička s třemi osobami, byl to veslař, jeden cizinec a dp. Ladislav Šnajdr, kteří mně vstříc přijeli. Byl jsem tomu velmi rád, jelikož při takovém zmatku, jaký zde panoval, jest se věru čeho obávati, neboť sem přijede na sta lodiček Aráby řízených; tito, jsouce jen s části oblečeni a majíce rozličné nápisy na prsou, jako „für die deutschen Leute“ (pro Němce) atd. ve všech řečích, — vysplží se jako hadi na loď nabízejíce cestujícím své služby a hádajíce se o cenu. Tu se zase mezi sebou hašteří, rvou a poličkují a cestujícím zavazadla z rukou berou — zkrátka jest to směsice hrozná. Já jsem nechal své kufry na lodi pod dohledem přítele Hrušky, kterýž cestoval do Port-Saidu, kdež jsme se měli opět sejíti. Sám pak jsem šel již co sluha za svým pánem na loďku.

Při vstoupení na egyptskou půdu zůstal jsem jak v Jiříkovém vidění. Ihned obklopili nás černí Arábové, táhajíce a berouce nám zavazadla z rukou, tu přišli turečtí strážníci, žádajíce naše průvodní listiny, v tom zase několik polonahých černochů nabízelo nám své služby, při tom každý se vychvalujíc a svého druha odstrkujíc; onde zas vidíš nesčíslné množství žen a mužů na bobku sedících; mezi nimi stojí polonahý derviš (turecký kněz) a vykládá koran, — tu přiběhne opět houfec rozškubaných dětí, křičíce jeden přes druhého „bakšiš, bakšiš“ (zpropitné) atd. Konečně jsme se dostali z této směsice a kráčejíce po břehu mořském spěchali jsme do kláštera františkánského.

Na pravé strané břehu viděti více než sto povětrných mlýnů, za těmito vypíná se krásný letohrádek místokrálův. Více jsem pozorovati nemohl, neboť se se mnou celý svět počal točit a zdálo se mi, že nemám pevné půdy pod sebou. V klášteře, kamž jsem již sotva došel, podána nám dle východního obyčeje černá káva, načež jsem byl přítomen mši sv., kterouž sloužil hodnostář se mnou přišedší. Po mši sv. musel jsem ulehnouti. Po krátkém odpočinku zotavil jsem se tak dalece, že jsem mohl svého pána po městě doprovázeti. Prohlédli jsme si některé starožitnosti a památnosti, načež jsme navštívili katolické ústavy a hodnostáře. — V Alexandrii žije přes 30.000 katolíků pod pečlivým dozorem PP. Františkánů; tito zastávají nejen v Egyptě nýbrž i v Palestině bohoslužby, vydržuji školy a nemocnice, obstarávají službu čeledínům, řemeslníkům a pod., vůbec činí vše, co jest lidem a církvi prospěšné. Svou neunavnou činností a obětavostí vyniká zvláště dp. Ladislav Snajder a jeho sestra, která jest představenou kláštera sester Sionských a která se též na velikonoční svátky do Jerusaléma chystala. O 1. hodině odpoledne byli jsme přítomni pohřbu jedné sestřičky sionské, jehož se všechny řehole a duchovenstvo alexandrijské súčastnilo.

Město Alexandrie, obyčejná to stanice cestujících do Egypta, postrádá původního rázu orientálního a není zde mnoho co by se mohlo nazvati zajímavým: během času přijalo více ráz měst evropských. Oba proslulé obelisky byly odtud odvlečeny a nachází prý se jeden na nábřeží Temže v Londýně a druhý v Novém Yorku v centrálním parku. Ulice a boulevardy jsou široké. Též turecká čtvrť neposkytuje nic zvláštního mimo jediný antický pomník, sloup to Pompejův. Město rozkládá se na písčité půdě mezi mořem a bahnitým jezerem Mareotis a zaujímá tentýž prosto, jako bývalé město antické. Uprostřed náměstí Mehemeta Aliho, panské to čtvrti, vypíná se na ohromném podstavci mramorovém jízdecká socha Mehemeta Aliho, 11 metrů vysoká, kovová. Pomník na půdě orientálské jest řídkým úkazem, protože nápodobení sochami a vyobrazování lidí jest koranem zakázáno. Něco dále od brány Porte de la Colone octneme se u jižních hradebních zdí, kdež viděti ještě zbořeniny domů od bombardování Angličany r. 1884; několik dělových koulí jest tu na památku ve zdích připevněno. Zde vypíná se na lysé vyvýšenině na hrubém podstavci sloup Pompejův, jediný to zbytek Alexandrie středověké. Sloup tento jest 20 metrů vysoký monolith (jeden kus kamene) barvy rudé a má na vrchu kulatou hlavici, nad níž kdysi stála socha Diokletiana. Jméno má sloup od stavitele Pompeja. Stará alexandrijská pověsť ovšem vypravuje, že na sloupě tom nebyla socha Diokleciána, kterýž pro svou ukrutnosť nepožíval u Egypťanů dobré pověsti, nýbrž že tam byl kovový kůň. Dioklecián marně obléhal město Alexandrii, a dobyv ho konečně, kázal, aby se kde kdo povraždil; obecnému vraždění tomu aby se teprv pak přítrž učinila, až by krev dosahovala kolenou hřebce, na němž císař seděl. Ale kůň klopýtnuv u jedné z prvních mrtvol, klesl na kolena a pomáčel si je krví. I upamatovali ukrutníka na slib jeho, načež prý, v srdci obměkčen, kázal aby se přestalo vražditi.

Palmy, jež tvoří celé háje, jsou asi 10 sáhů vysoké, dříví jejich se však k ničemu nehodí. Oleandry jsou jako u nás. Víno bylo v nejlepším květu. — Laštovičky jsem zde neviděl, mladé prý tu nemívají. — Vrabců jsem viděl celá hejna.

Arábové jsou obličeje nepěkného, zvláště ženy jsou zakrnělé. Jako všude na východě nosí i zde vodu na zádech v kůžích z ovce neb prasete.

O 4. hodině odpoledne rozloučil jsem se s dp. Šnajdrem a jeho sestrou a šli jsme na nádraží, abychom další cestu do Kaira nastoupili. Zimník jsem nechal v klášteře, poněvadž by mi byl jen obtížným býval, neboť již tenkráte, 30. března, ukazoval teploměr 30 stupňů tepla. Dp. Ladislav poradil mi, jak se mám držeti, bych se před nemocí neb úpalem slunečním uchránil a jeho napomenutí byla mi vskutku velmi prospěšná.

O půl 5. hodině unášel nás vlak ke Kairu.