ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ráno 31. března vyšel jsem si na střechu kláštera, odkudž byla pěkná vyhlídka na město. Ranní slunce spočívalo na ohromné spoustě domů mezi Nilem a pohořím Mokatámu se rozkládajícím, mezi nimiž četné minarety jako lesklé jehly vyčnívaly a nad tím pnulo se temnomodré nebe. Viděti též mnoho zahrad, nádherné paláce v pestré směsici a j. což pozorujícího přímo okouzluje. Byli to ovšem mocní kouzelníci, kteří město toto vytvořili, ale velká část dávného kouzla vzala za své a sporé toliko zbytky bývalé slávy skytají se oku. A předce jest někdejší město kalifů ze všech západních měst orientu nejzajímavější. Čím Cařihrad před Kairem vyniká svou zelení, dmoucím se mořem a svým velikým rozměrem, tím předstihuje světové město ponilské svou nádherou budov, světlem a teplem a nikoliv nejposléze i kouzlem, jež tkví na prastaré této půdě kulturní. O 8. hod. ranní jeli jsme k pyramidám, kamž nás kvardián doprovázel. Hned za městem proudí řeka Nil, kteráž jest zde jednou tak široká naší Dunaje; tu jsem nevěděl, kam napřed patřiti, zdali na řeku, neb lodě, lid, domy, zahrady, pole atd. Sta a sta velbloudů, oslů a mezků ubíralo se tudy s nákladem jetele do Kaira, — ženy a děti sbíraly po cestě velbloudí lejno, tvoříce z něho kulaté tenké pekáče, suší je na slunci a pak je Kairanům k topení prodávají. Několik Felahů polévalo před námi silnici, která jest dosti široká a agáty lemovaná. Násyp jest jen z hlíny. Silnice tato vede přímo k pyramidám, od města asi 3 hodiny vzdáleným. Po obou stranách silnice jsou úrodná pole osetá ječmenem, pšenicí, jetelem, bavlnou a jiným. V ječmenu spozoroval jsem též obsahu. Obilí již dozrávalo. — Druhé osívání jest zde dosti obtížné, země jest velmi suchá a tvrdá. Musí se tedy pole dříve svlažiti a pak orati. Pluh podobá se našemu radílku, kterýmž prooráváme brambory. Při pluhu jde malá rourka k zemi, z které padá zrní do země.

Dojeli jsme k pyramidám. Pohled na tyto jakoby ze země vyrostlé kolosy, jest nevypsatelný. Co se velikosti pyramid týče, možno si je jen číslicemi představiti. Pyramida Cheopova zabírá se základem 51.000 čtverečních metrů půdy a jest 137 metrů vysoká, vešel by se tudíž do ní, dle vypravování mého pána, celý chrám sv. Petra v Římě. Výška a šířka základní byla původně o několik metrů větší, zbylé zdivo obnáší předce ještě 2,325.000 kub. metrů a mohla by se stavivem tímto vystavěti nízká zeď kolem celého rovníku. Kdyby se stavivo toto mělo najednou odvézti, bylo by k tomu třeba 55.000 velkých korábů.

Strany kolosů těchto byly přikryty žulovými deskami, kteréž však již odvlečeny byly, za nimi jsou velké stupně na metr vysoké a na straně severovýchodní nejschůdnější. Na ostatních stranách jsou stupně tak pobořeny, že jen s velkým namáháním vzhůru dostati se možno.

Na rozdrobené části temene pyramidy Cheopovi zasazena jest železná tyč, na kterouž když vystoupíme, skytá se nám vyhlídka snad nejkrásnější na světě. Jaké to musely býti vozy, na nichž tyto ohromné kvádry sem dováženy a jaké stroje, kterýmiž do této výše dopraveny!

Na blízku pyramidy Choepovi nachází se ještě dvě jiné a sice: pyramida Chaorova a Mankerova.

Vchod do pyramidy Cheopovi je chráněn mohútnými kvádry asi 5 metrů dlouhými a 3 metry vysokými ve spůsobě střechy. Ze vchodu přijde se do chodby asi 80 metrů dlouhé dolů nakloněné, kteráž pod pyramidou v pevné půdě skalnaté vysekána jest a vede do komůrky. Jiná chodba vede od vchodu šikmo nahoru; tato jest o polovici kratší než první a jest v druhé polovici podobná galerii. Odtud vede krátká rovná chodba do hlavní komnaty královské. Zde nalezen byl sarkophag z narudlé žuly. Na touto komnatou nachází se ještě pět jiných komor, jen něco přes metr vysokých, v těchto byl nalezen nápis zakladatele.

Vedle komory královské nachází se též komora královnina.

Chození v komorách těchto vyžaduje největší opatrnosti; bylo nám kráčeti po kamených vlhkem kluzkých deskách tmavými chodbami, v nichž netopýři poletují a nepříjemná plesnivina dech zatajuje. Místy byla čirá tma a museli jsme po čtyřech lézti. Bez průvodčího nelze tam vejíti.

Co pyramidy tyto vlastně představovaly, to i v samém učeném západě až do nejnovější doby neuměli si vysvětliti. Ještě v druhé polovici minulého století tvrdil jeden německý učenec, že pyramidy nejsou dílo rukou lidských, nýbrž dílo přírody. Jiní zase tvrdili, že jsou to obilnice, kteréž Josef Egyptský vystavěti nechal a p.

Že to byly jen klamné důmysly, netřeba podotýkati. Za dnů našich účel pyramid není již pochybný. Pyramidy nejsou nic jiného leč hroby královské.

Staří Egypťané věřili pevně, že duše lidská jest nesmrtelná, a že každé duši lidské bude dána možnosť, aby se opět jednou vrátiti směla do svého bývalého těla.

Zemřel-li tudíž člověk, věřili staří Egypťané, že toliko na jistou dobu odebral se na onen svět; duše vešla v podsvětí, kdež byla vážena a od soudce úmrtního buď za hodna ráje uznána aneb ku strašným mukám pekelným zakleta aneb konečně odsouzena k tomu, vrátiti se v podobě nějakého zvířete na tento svět a třeba po tisíce let tráviti trudný život svůj. Pak teprv mohla duše takto očistěná vrátiti se opět v původní tělo lidské a druhý žíti život a zase předstoupiti před přísného soudce v podsvětí. Proto byly mrtvoly pečlivě balsamovány, v mumie proměňovány. Podnes nachází se bezpočetné množství takových mumií, které mnoha tisícům let vzdorovaly. — Mnohé z mumií nyní nalezených jsou tak zachovalé, že by jen potřebí bylo vdechnouti jim duši, aby seschlé a stvrdlé údy začaly se pohybovati.

Doba, kdy byly pyramidy vystavěny, jest též zjištěna. Pyramida, jíž vystavěl Cheops, pochází z roku 3735 před Kristem, Chavrova z r. 3666 a Mankerova z r. 3633 před Kristem. Kolik tisíců a tisíců dělníků při stavbách těch zaměstnáno bylo, nelze sobě ani představiti.

Největší památka na blízku pyramid jest však světoznámá obrovská sphinx. Jest starší nežli pyramida Cheopova a tudíž jedna z nejstarších staveb na světě. Rozměry její jsou vskutku obrovské. Tělo její vytesáno jest ze skály oné vysočiny, na níž se vypíná a jest 47 metrů dlouhé. Výška dolní části těla, představující odpočívajícího lva měří 20 metrů. Objem hlavy páčí se na 25 metrů, šířka obličeje přes 4 metry, délka ucha přes 1 metr a nosu již porouchaného 1 1/4 metru. Obličejem hledí k východu, neboť sphinx byla symbolem Ibora, boha slunce a světla a požívala božské úcty. Arábové nazývaly ho otcem hrůzy a kdo prý se mu jednou podíval do obličeje, že ho do smrti nezapomene. Porouchání hlavy jest místy dosti značné, nos na příklad schází docela, a zvětšuje ještě hrůzu při pohledu na ohromnou sochu tuto.

Na zpáteční jízdě obklopovalo nás množství otrhaných dětí arabských neustále bakšiš, bakšiš křičíce. Některé utíkali celou hodinu za vozem dosti rychle jedoucím.

Zde jsem se sešel s berlínskými pány, o nichž jsem z předu zmínku učinil. Pravil jsem jim, že jsem zde i bez těch potřeb, které na mně v Lublani žádali.

Potkávali jsme opět nesčíslné množství Arábů s velbloudy a osli bez nákladu z Kaira se vracejících. Seděli na hřbetu zvířat a kousali statně do sáhodlouhé třtiny cukrové. — Koupil jsem si též takovou třtinu, jest velmi dobrá, sladká a šťavnatá. Donesl jsem čásť z ní až domů. Mimo to donesl jsem též peníze a části kamene z pyramidy Cheopovi a chrámu pohanského, obilí z okolí Kaira a něco hlíny z Heliopolis, kdež sv. Rodina bydlela.

Odpoledne projížděli jsme Kairo. Kairo má asi 350.000 obyvatelů a dělí se ve dvě hlavní části, které jsou prarozdílné. Průplav nilský, tekoucí středem města, tvoří přirozenou hranici. Všecky čtvrti města východně od průplavu kolem tvrze a pohoří Mokatámu se rozkládající, patří ku starému Kairu. Ulice jsou úzké, klikaté a nedlážděné, budovy nepravidelně stavěné a tmavé, obydlené lidmi různých národností.

Zcela rozdílná od východní polovice jest část západní. Po zakladateli svém místokráli Ismajlu pašovi Ismajlia zvaná, má ráz úplně evropský, ulice rovné, domy úhledné. Nejvíce veřejných budov nachází se na náměstí Esbekije. Jsou to: operní divadlo, budova policejní, pošta, bursa, palác místokrálův a dva hostince. Odtud zabočili jsme do ulice Musky. Ulice tato jest vskutku sama o sobě zvláštnost, které není na východě rovno. Jest nesmírně dlouhá a veškerý prazvláštní život orientální se tu veřejně odehrává. Připadalo mi to jako veliký maškarní průvod.

Uzříš zde rozličný lid a kroj, tento též tak zvaný po otci Adamu.

Ani na místech, kde panuje nejživější ruch, není chodník upraven, bylo by to snad zbytečné; zde se tlačí vše, jezdci a pěší, jeden přes druhého neustále křičíce, volajíce a varujíce, při tom se divně tváří a ukazují. Jest to pravý blázinec. Tu křičí pronikavým hlasem na kolemjdoucího „cuarda, cuarda“ (pozor) aneb jen krátce „ua“, jiní opět volají „Allah! Allah! Šimalak! Jeminak! tahrak!“ (v levo, v pravo pozor), „rilak“ (tvá noha neb záda), „ja bint, ja efendi“ (o dívko, o pane), slyšeti i žertovné a směšné fráze, jako: Ty ozdobný panáčku, dej pozor na nohy; krásný pane s ozdobným pásem ustup stranou; Bůh tě trestej, ty váhavče, atd. Ovšem neobejde se to též bez klení a nadávání.

První, kteříž časně z rána na trh se dostaví, jsou pastýři se stádem koz a mlékem. Kozy podojí se veřejně na ulici aneb jdou s nimi též do domů a světnic, volajíce při tom „labhan! labhan!“

Po mlékařích dostaví se prodavači čaje, nesouce s sebou čajovou konvici, uhelník, sklenici, lžíce, cukr, suchar a obsluhují své hosty co nejrychleji. Prodavači čaje jsou Peršané; blízko těchto usadí se obyčejně prodavač chleba; chléb tento jsou durahové placky ve vnitř duté, kamž dávají obyčejně datle, aby byl chutnější. Též prodávají tu vejce, masné koláče, dušené fasole, okurky, cibuli naloženou v octě a jiné. Talířů, nožů a vidlic se neužívá. Pokrm položí si každý na placku durahovou a jí. Jídlo takové stojí 20 až 30 par (5 až 7 kr.)

Též řemeslníci, jako ševci, krejčí, pekaři, kováři atd. pracují na ulicích. Zastavili jsme se u jedné kavárny. Zde již seděl jeden kramář; za sedadlo sloužilo mu pletivo z palmového dřeva a před sebou měl rozestřen koberec. Kramář pochutnával si na černé kávě mokka zvané, a kouřil voňavý tabák z vodní dýmky. Přišli i jiní hosté. Kdo není od kavárny příliš vzdálen, zavolá na hnědého chlapce a ten hned přiběhne s konvicí a šálkem. Do kavárny přiběhl černoch s kartáči a černí a chtěl nám mermomocí cídit obuv.

Mimo kavárníků zasluhují též prodavači nápojů povšimnutí. Jmenují se sakové, jsou nosiči vody a dělí se, jak již podotknuto, ve dvě třídy. Jedni polévají ulice, jelikož jest zde všude mnoho prachu a déšť jest vzácným. Prší zde sotva 5krát do roku; druzí zásobují své bližní čerstvým nápojem, vábíce kolemjdoucí ku svému porculánovému šálku rozličnými říkadly, jako: „O ty žíznivý, pojď k nápoji obětnímu!“ Dárce sebilu stojí vedle a nalévač zpívá: „Odpustiž ti Bůh hříchy tvé, ty dárce nápoje obětního.“ Pijící dodá: „Amen. V ráji budiž trvalé sídlo tvé, ty dárce nápoje obětního.“ Dárce tiskne mu ruku a praví: „Bůh potěš srdce tvé.“ Zbytek vody naleje se pak dárci sebilu se slovy: „Bůh žehnej ti nápoje obětního“ atd.)

Přišli jsme do třídy bazarové. Jde se téměř ustavičně klikatými ulicemi; po obou stranách jsou v přízemí domů krámy, jež slouží zároveň za dílny. Každý cech, každé řemeslo má svou zvláštní ulici; šli jsme ulicí obuvnickou, krejčovskou, stolařskou, kotlářskou atd, načež jsme se octli v jedné z větších tříd. Z nenadání kráčela proti nám řada velbloudů. Zvonky ohlašují, že přicházejí, — rozmlouvající Turek ale nevyhne, až teprv když tlama velbloudí dotkne se jeho bílého turbanu. Na velblouda jsou břemena vysoko naložena, ku př. kamení, dříví a jiné, zvláště však třtina cukrová, jejíž otepy celou šířku ulice zabírají.

Konečně přijeli jsme k mešitě Mehemeta Aliho; jest to budova z poloprůhledného egyptského alabastru vystavěná. Nežli kdo do vnitř vstoupí, musí obouti připravené tu trepky, za jichž propůjčení dává se zpropitné. Mešita tato jest největší a nejvyšší v Kahýře.

Za mešitou jest studnice Josefova. Studnice tato jest velmi hluboká a dal ji vykopati Josef syn Jakobův.

Odtud vrátili jsme se do kláštera, neboť se již stmívalo.

Ráno 1. dubna jeli jsme po mši sv. do musea bulackého. Museum nachází se u samého Nilu a obsahuje nejrůznější a největší sbírku starožitností na světě. Museum toto jest pokladna a údolí nilské onen tajemný svět, z něhož poklady vzaty. Do musea vchází se zahradou a přijde se do malé předsíně, v kteréž jest plno rakví a tabulek s nápisy. Proti vchodu postavena jest socha krále Ramsa II. Vedle rozestaveny jsou sfinky, náhrobky a zmíněné již rakve, mezi nimiž též skvostná rakev serpentinová, která kdys v sobě chovala mrtvolu matky Tachovy.

Též jsou zde amulety, prsteny, zrcadla, dláta a jiné nástroje, zbraně, nábytek, židle, košíky, ovoce, chleb, obilí, vejce a j., rozličné šperky ze zlata a jiných kovů, skleněné rakve v nichž jsou uloženy odhalené mumie králů, jako Totma III., Ramsa II.; tento byl vychován s Mojžíšem při dvoře Faraonů.

K důkladnému prohlédnutí musea je zapotřebí aspoň jednoho téhodne, my ovšem tolik času neměli.

Odtud odebrali jsme se do Heliopolis, slavného to kdysi města slunce a sídla Faraonů; město toto zaniklo však úplně a pouze obelisk ještě vyčnívá zde z písku a rumu. — Z tohoto sídla vyvedl Mojžíš vyvolený národ; též sv. Rodina se prý zde déle zdržovala. Vzal jsem s sebou na památku kousek hlíny a jest uložena s jinými památnostmi v naší kapli.

Na blízku zmizelého města rozkládá se vesnička Matarie. Před vesnicí jest malá zahrádka se stromem sikomorovým; dle legendy jest to týž strom, pod nímž sv. Rodina na útěku do Egypta odpočívala. Strom tento nazývá se do dneška stromem Mariiným. Objem stromu obnáší asi 3 metry a jest ohražen železným plotem. Zahrada i se stromem jest majetkem bývalé císařovny francouzské Eugenie a daroval jí to místokrál Ismail paša, když zde při slavnosti otevření průplavu suezského r. 1869 meškala.

Vrátili jsme se do města k návštěvě kahýrských hodnostářů. Jeli jsme ke konsulovi italskému, rakouskému, ruskému, k biskupovi kahýrskému a k pruskému princi Radziwillovi. Příbytky velmožů těchto jsou nadmíru nádherné, zvláště zahrady a sady, že podobných v Evropě není. Cestou potkali jsme několik skvostných kočárů, taženými čtyřmi krásnými arabskými koni; před kočáry utíkali dva bohatě odění běhouni, nesouce v rukou sáhodlouhé hole.

Navštívili jsme též ústav pro vzdělání dítek koupených od černochů. Bylo to milé podívání na tyto černé košilaté děti. Donesli malé harmonium a učitel je svolal ku zpěvu; jak krásně a velebně zněl zpěv těchto synů pouště!

Na zpáteční cestě potkali jsme tureckého vojína v roztrhaných kalhotech a botech; — o něco dále spatřili jsme několik švarných vojínů anglických, čistě oblečených, v bílém klobouce se žlutou špicí, červeném kabátci a sněhobílých pantalonech — jaký to rozdíl, — Turek ve své zemi jako žebrák a Angličan jako pán (Angličané mají Egypt v okupaci).

Při obědě v klášteře obsluhoval nás asi 14letý hoch. Kvardián se mne ptal, vím-li kým jsem to byl obsloužen? a pravil mi, že jest to pruský princ Radziwill, jehož rodina zde několik měsíců mešká, a princ chodí do kláštera k vyučování. Můj pán sdělil mi, že kvardián jest rodem hrabě a byl dříve důstojníkem v pruské armádě; nyní se nazývá Placidius. Můj pán sdělil mi též své jméno, jmenoval se: Monsignore Dr. Germanus Straniero, komoří sv. Otce a bývalý sekretář vídeňské nunciatury, nyní prelát v Římě.

Odpoledne navštívili jsme ještě Nil, byli jsme na ostrůvku, kdež byl Mojžíš nalezen.

Musím ještě zmíniti se, že jsem v Kahýře viděl mnoho málomocných, zmrzačelých, zakrnělých, nejvíce však slepých lidí.

O půl 1. hod. odjeli jsme z Kahýry do Ismailie. Cesta tato jest delší než z Alexandrie do Kahýry.

První stanice jest Navra. Jest to krajina Gosen, kterouž, jak známo, Faraon vykázal za sídlo bratřím Josefa biblického. Dále se rovina úžila, osetá pole přestávala, až konečně octli jsme se na poušti, na kteréž naše milé laštovičky v dírách přezimují. Jiného neroste zde nic, leč malé křoví, podobné planému rajskému chvojí.

Viděl jsem zde též zajíce; jest našemu podoben, jen mnohem červenší.

3. stanice jest Chebin-Kanater, 4. Euchas, 5. Bilbeis, 6. Bordein, 7. Sagelsi, 8. Jeguli, 9. Mahsama, zde jest již úplná poušť; 10. Fel-el-Kebir, 11. Buffe D’ Nefisa, 12. Ismailie. Zde jsme slezli a pospíchali na loď, která nás měli převézti suezským kanálem do Port-Saidu.

Ismailie jest město novověkké a pravidelně stavěné. Nejkrásnější čásť města jest nábřeží Mehemeta Aliho s krásnými budovami. Stavba jednoho domu stála zde 5krát tolik jak v Kahýře. Město toto sotva vzniklé již opět v záhubu upadá; čítalo již 8000 obyvatelů, z nichž zbyla jen třetina.

V 5. hodin odpoledne odjeli jsme s malým poštovským parníkem do Port Saidu; — z Ismailie do Port-Saidu jest asi 30 mil.

Průkop tento, kterýž spojuje červené moře se středozemním, vede skrze písčitou poušť a jest 25 metrů široký a 10 metrů od zrcadla vodního hluboký.

Obrovské toto dílo rukou lidských vyžadovalo ohromného nákladu.

Po břehu průkopu vedou dvě železné roury, kterými teče voda na pití z Nilu do Port-Saidu. Jedou-li zde dva parníky proti sobě, musí vždy větší zůstat státi, aby menší nebyl vlnami převržen.

O půl 10. hodině dojeli jsme do Port-Saidu a byli jsme opět v klášteře na noc. Ráno dne 2. dubna prohlédli jsme si město. Port-Said je skutečně jako z moře vykouzlen. Za původ svůj děkuje stavbě průplavu suezského a čítá asi 12.000 obyvatelů. Domy jsou úhledné a všechny s balkony stavěné.

OO. Františkáni stavějí zde kostel; na stavbu kostela tohoto darovala značný obnos peněžní komtessa Dietrichsteinová, příbuzná hraběte Mensdorff-Pouily v Boskovicích na Moravě, s kterouž též dp. Jos. Chmelíček cestoval.

Loď, která nás měla do Jaffy přeplaviti, stála již v přístavu a jmenovala se Appolo.