ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pohodlná životní filosofie vládnoucích tříd v době absolutistické, vyplývající z jejich neomezeného práva na všecky statky, byla, stručně řečeno, tato: Poněvadž život je krátký, nutno jej co možná vesele a spokojeně prožíti a proto třeba ignorovati všecky životní komplikace, jež by kazily potěšení ze života, jako by ani neexistovaly. Tudíž i filosofie lásky byla v této společnosti požitkářská t. j. provozován byl kult milostné techniky, a formy milostného požitku byly jediný účel a obsah lásky. Živočišné jádro lásky bylo v době galantní obaleno toliko rozumovými představami požitkářskými, nikoli jemnostmi citovými. „Na lásce jest jen její fysická stránka dobrá,“ napsal Buffon v první polovici 18. století. A Chamfort vtipkoval o padesát let později: „Láska jest jen dotyk dvou pokožek.“ Ze zuřivé sopky renesanční stal se ohníček pěkně hřející, chvilková vášeň, vášeň bez důsledků, při níž fysická síla byla galantně krocena a mírněna. Abraham a Santa Clara karakterisoval v jedné své řeči tuto změnu velmi jadrně a jasně: „Vypadalo-li to dříve ve svatební posteli po svatební noci, jako by se tu byl rval pár medvědů, možno tu nyní najíti sotva stopy po zaříznutém kuřeti.“

Galantní poměr milostný byl toliko smlouva o půjčce, která nemá hlubšího významu, neboť bude zcela jistě co nejdříve nahrazena půjčkou novou. To je předem známo; povrchnost všech citů je potřebou tohoto požitkářství. Proto láska stala se v 18. století řemeslem: Dělej to dobře! to byl jejich jediný zákon, jehož každý přál si býti co nejlépe poslušen, pročež se snažil sebe i druhé „vychovávati k lásce“.

Ze sterých dovedností, kterých možno a třeba se naučiti při tomto milostném řemesle, představuje vzájemné svádění a vzájemné podvádění jen všeobecné pojmy hrubé, jež v podrobné praksi znamenají steré methody: kterak sváděti, kterak vzdávati se s největším požitkem, kterak rozcházeti se nejlépe, kterak opatřiti si milence nebo milenku, kterak zbaviti se ho nebo jí atd. Umění sváděcí bylo nejoblíbenějším předmětem zábavy mužů mladých a starých; umění učiniti ze sebe půvabně obět svedení bohatě odměněnou bylo půldruhého století nejnaléhavějším problémem pro veškeren ženský ostrovtip. Galantní poučení a rady poskytovali nejenom soudobí filosofové a spisovatelé, nýbrž i rodičové, příbuzní, přátelé a pěstouni. „Mohu ti dáti jen jednu radu: zamiluj se do všech žen,“ řekla jakási paní Morinová svému mladému synu. A jistý anglický lord poradil svému synu vcházejícímu do společenského života: Studuj ve dne muže a v noci ženy — ale jen nejlepší exempláře; to budiž tvá četba!

Tato pohlavní pedagogika počínala u jinochů obvykle asi tak, jak to líčí Retif de la Bretonne: „Když četl, spočívaly na něm zraky paní Paragonové, jejíž paže opírala se o lenoch jeho stolice a často se dotkla lehce jeho ramene. Tu a tam opřela se vzad se zavřenýma očima, jako by snila, kladouc nohy jednu na druhou, takže se objevila její nožka, ta božská nožka malá. Jaké to byly chvíle, jak nebezpečné toto sladké ovzduší domácí důvěrnosti, tyto lehké duševní i tělesné dotyky! Často mohl Mikuláš spatřiti věci ještě intimnější, když totiž Tienette svou velitelku svlékala. Směl při tom dokonce pomáhati a měl hojnou příležitost spolknouti všecky její půvaby se zdáním nevinnosti a naivnosti.“ Tak chtěli zbaviti jinocha plachosti, probuditi v něm zálibu v milostných slastech a zároveň zabrániti, aby nepěstoval styků s nevěstkami, mladým lidem tak povážlivě nebezpečnými.

Pak postupovala tato pohlavní pedagogika ještě rozhodněji. Vévoda orleánský, když jeho syn dospěl, staral se nejdříve o to, aby mu vybral milenku. Bdělý otec svěřil štěstí svého syna slečně Duthéové, které bylo tehdy teprve patnáct let. Velmi se honosil touto velikou a něžnou péčí otcovskou. Markýza de Merteuil, proslulá hrdinka románová, (pozn. 4) píše příteli mladíka, který se nedovedl u své milenky odhodlati k rozhodnému kroku: „Vnukněte přece tomu ospalci, že má býti poněkud méně platonský a poučte ho, poněvadž nutno mu přece všecko říci, že pravý způsob, jímž vítězíme nad skrupulemi je ten, že ty, které je mají, dostaneme až tam, že již nemohou nic ztratiti.“

U dívek mířila tato pohlavní pedagogika po cestách poněkud jiných k témuž cíli. Nejvíce byla provozována u dcerek měšťáckých. Matka, která měla hezkou dceru, měla ve zvyku častěji vysvléknouti ji, když šla spát, obdivovati její skvostnou postavu a volati pak s velkým nadšením nad malou Venuší medicejskou: Ach, Minko zlatá, ty si musíš jednou vzíti tajného radu nebo šlechtice! V těchto kruzích bylo největší ctižádostí matky, aby její dcera „udělala kariéru“. Říkaly pravidelně: Moje dcera je příliš dobrá pro řemeslníka, musí si jednou vzíti něco lepšího.

Vysoká škola lásky počínala pro ženu ovšem pravidelně až v manželství, za to však nejčastěji hned prvního dne po svatbě. Hlavní poučení znělo: Jen milenec může nám dáti poznat pravou rozkoš milostnou. Manžel jedná s námi jako s paní a matkou svých dětí, kdežto milenec chce naši radost a proto dává nám jen to, co radost dělá. Tedy platila v této době za šťastná právě ona manželství, kde manžel nabízel i své manželce všecky radosti rafinovaného požitku. K jakému programu dospěly tímto způsobem ženy, jakých metod užívaly, o tom poučuje nás opět klasická paní de Merteuil. Píše svému erotickému partnerovi a kumpánu o jednom svém milenci:

„Pokouším se o to již čtrnáct dní a použila jsem střídavě chladnosti, rozmaru, podrážděnosti i hádky: ale tenhle tuhý člověk nedá se rozdělati; nutno tudíž použíti násilnějšího prostředku, proto ho vezmu na svůj statek. Odjedeme pozítří. Bude s námi jen ještě několik neúčastněných, málo ostrovtipných lidí, a budeme tam míti právě tolik svobody, jako bychom byli sami. A tu ho chci zahrnouti takovou něžností a láskou, budeme tam žíti tak velice a výhradně pro sebe, že chci učiniti každou sázku. Zatouží více než já po konci této cesty, od které si tolik slibuje; a nebudu-li ho po návratu více nuditi než on mě, pak smíte říci, že nedovedu více než vy.“

Zavedlo by nás příliš daleko, kdybychom se tu měli podrobně zabývati sváděcími methodami galantních mužů a žen. Nestačilo-li působiti na smysly, sváděli duchem. Kde ani duch se neosvědčil, útočili na ješitnost. A nebyla-li ani pak obět přemožena, užili násilí. Především mužova ješitnost vyžadovala, aby zvítězil za všech okolností a ve všech případech. Znásilňování žen bylo v té době věcí všední, ale nejhojnější bylo v tak zvané dobré společnosti a zde na všech místech: v budoáru, saloně, parku, při večerní procházce a nejčastěji v cestovních vozech. Tyto násilnosti zůstávaly pravidelně bez trestu. Vždyť tu neběželo podle názoru doby o skutečný zločin, nýbrž jen o formu svedení, dovolenou muži, který se mohl za všech okolností spolehnouti na svou pohlavní sílu. Věděli také, že touhou přečetných žen jest, aby byly násilím vzaty.

Pozoruhodnou, řekli bychom katolickou příchut mají věty, které čteme v jednom dopisu zpustlíka, pana de Valmont, partnera markýzi de Merteuil: „Zmocním se té ženy. Vezmu ji muži, který ji profanuje, ba i bohu, jemuž se koří, ji uloupím. Jaká rozkoš, býti střídavě předmětem jejích výčitek svědomí i vítězem nad nimi! Nechci rozhodně ničiti její předsudky, zvýší mé štěstí a mou slávu. Nechť jen věří ve ctnost a v nic jiného, nechť mi ji však obětuje; nechť ji děsí její chybný krok, nechť však nemůže ho zadržeti, a soužena jsouc tisícem úzkostí, nechť jen v mém náručí na něj zapomene…“

Karakteristické jest rovnéž, že fantasie galantní doby pokládala za postavu velmi ideální maskovaného loupežníka, který na pusté silnici přepadá vozy cestujících dam, které znásilní a to pokládá za dostatečné výkupné.

*

Za vymoženost ancien regimu možno pokládati, že z milostného požitku pohlavního ve všech jeho formách a fázích hleděl učiniti složité dílo umělecké, které v podrobnostech i celku poskytovalo často okouzlující podívanou o nádherných barvách. Ale jen z povzdálí. Neboť pro ty, kdož toto dílo žili a tvořili, znamenalo záhubu všeho velikého v člověku. Příčinou nebylo mocné zesílení smyslného života, nýbrž jeho požitkářská pohnutka, která nedovolila, aby tato kulturní vymoženost ancien regimu stala se zároveň oporou vyšší lidskosti. Bylo to nejen obohacení forem hýření, při čemž i nejodvážnější neřest stala se společensky možnou a schopnou.

Galantní doba necenila si ani té ctnosti, jejímž zdrojem není předsudek, nýbrž úcta k sobě. Paní d’Epinay, velká umělkyně lásky, podotkla, když se v jejím saloně mluvilo o stoudnosti: „Pěkná to ctnost! Člověk si ji připichuje špendlíky.“ To znamená, že si přeje každou chvíli jí odložit. Míti respekt před ženou a předstupovati před ní jako člověk před člověka, bylo urážkou jejích vnad. Naopak: slovem i skutkem a s každou ženou se dopouštěti roztomilých „neslušností“, bylo uctíváním jejích půvabů. V takovém ovzduší žila celá dobrá a nejlepší společnost, a každá maloměšťačka hleděla závistivě k těmto výšinám.

Koketerie a flirt měly v galantní době nejlepší půdu pro všecky své možnosti a projevily se také nejumělečtějším způsobem. Koketerie jest projev pasivnosti a proto za všech dob ženského poddanství vlastnost ženská, nejdůležitější namlouvací prostředek ženský. Byli sice za ancien regimu trochu koketními i muži, vždyť tady celá společnost s něčím koketovala, ale ženská koketerie se tu podobala skvostnému ohňostroji, a každá žena byla aspoň do jisté míry velkou mistryní v tomto umění. Vždyť se mu také od mládí věnovala s největší horlivostí. „Ženy sedí často několik hodin, ba třeba i půl dne před zrcadlem a pozorují svůj obličej; činí před ním různé posunky, staví se hned smutnými, hned rozzlobenými, hned smějícími se, hned zamilovanými, aby před zrcadlem, jako přísným rádcem seznaly, jak jim to sluší, když přijdou do společnosti nebo do kostela. Tak dychtivě pečují a usilují ženy o svou krásu.“

Sama naivnost stala se v této době vědomou koketerií. Casanova líčí svůj výlet s jistou naivní krasavicí a žerty i hry, které při tom provozovali: „Lehce jako laň poskakovala moje mladá průvodkyně, která ještě neužila takového štěstí, napravo i nalevo po trávníku podle dlouhé aleje. Jásala s veselostí svého srdce; když se však musila zastaviti, poněvadž ztrácela dech, zasmála se tomu hlasitě, že jsem na ni mlčky hleděl v jakémsi unešení. Hned poté vyzvala mne k závodům v běhu. Návrh se mi líbil a přijal jsem jej, napadlo mne však, abych sázkou dodal mu ještě většího půvabu. Řekl jsem tudíž: kdo prohraje, musí učiniti, co vítěz mu rozkáže. Dobrá. Určili jsme cíl a rozběhli se. Byl jsem si jist vítězstvím, chtěl jsem však prohráti, abych viděl, k jakému trestu mne odsoudí. Běžela ihned, jak nejrychleji mohla, kdežto já šetřil sil; tak přiběhla k cíli dříve než já. Nabírajíc čerstvého dechu, přemýšlela, jaké pokání má mi uložiti; náhle se ukryla za strom a řekla, abych hledal její prstýnek. Ukryla jej na svém těle a tím vydala mi na pospas celou svou osobu. Shledal jsem to půvabným, neboť jsem v tom viděl zřetelně její šprýmovný úmysl; cítil jsem však, že nesmím výhody své zneužíti, její nepředpojatá důvěra měla býti naopak povzbuzována. Posadili jsme se na trávník, prohledal jsem jí kapsy, záhyby šněrovačky a sukně, střevíce a konečně i podvazky, které nosila nad koleny. Poněvadž jsem nikde nic nenašel, pokračoval jsem v hledání, neboť byl-li prstýnek na jejím těle, musil jsem jej přece někde najíti. Čtenář uhodl asi, že jsem velmi dobře tušil jeho půvabný úkryt, do něhož moje kráska prstýnek schovala; ale než jsem ho našel, musil jsem si přece napřed opatřiti množství požitků, kterých jsem s pravou rozkoší využil. Konečně byl prstýnek nalezen v úkrytu dvou nejkrásnějších pahorků, které kdy příroda vyklenula. Ale já, když jsem jej vytáhl, byl jsem tak rozčilen, že ruka se mi zřejmě chvěla.“

Pro koketerii rafinovanou měly však řadu pomocných prostředků technických, s nímiž dovedly virtuosně operovati. Byl to na př. náprsní šátek, který seřasený byl nošen na ramenech a šíji, aby zakrýval nahost ňader ve chvíli, kdy dekoltáž nebyla dosti vhodná. Pod ním mohla býti ňadra více obnažena, než bylo právě obvyklo, a tohoto „více“ dovedly podle potřeby nejobratněji použíti. Vedle toho stupňoval náprsní šátek půvab dekoltáže, jakož to činí někdy závoj s půvaby obličeje.

Vějíř, který ve střední Evropě je dnes pouhou rekvisitou do plesových sálů, byl za ancien regimu ustavičně v rukou žen, jako tomu bývá v jižních zemích. Krásná ruka, loket, paže, gesto, linie daly se s jeho přispěním uplatniti a demonstrovati. Při tom vyvinula se bezděčně proslulá mluva vějířová: v něžné a obratné ruce dovedl vějíř tlumočiti všecky city milostné, celou jejich škálu. Konečně byl vějíř nadmíru důležitý tím, že se za ním dalo skrýti a zatajiti překvapení, rozladění, pozorování, nebo naopak předstírati stoudné zardění, a že byl mnohdy také oponou staženou nad důvěrnostmi. Bez vějíře považovala se žena za bezbrannou. A proto také se snažila věnovati co nejvíce fantasie a prostředků k jeho vyzdobení.

Účel poněkud podobný měla v některých zemích a městech malá maska na obličeji. V Benátkách na příklad bylo aristokracii, jen aristokracii dovoleno nejen v době masopustní, nýbrž po celý rok choditi v masce přes ulici nebo do divadla. Této výsady vládnoucí třídy bylo všude, kde se vyskytovala, využíváno převážně v zájmu aktivní galantnosti. Ve velkých městech, na př. v Paříži a Londýně, používaly takové masky dámy ze vznešené společnosti, šly-li do divadla na necudné kusy.

Také šperky náležely především k ženské koketerii a byly také v galantní době přehojně v tomto smyslu používány. Byl to hlavně náhrdelník, který zdůrazňoval nejen pružnost šíje, ale upozorňoval především koketně na širokou mezeru, dělící krásné poprsí, a na to, jak vysoko jsou ňadra nasazena. Vůbec kolem ňader hromadilo se tím více skvostů nebo tím rafinovaněji, čím dekoltáž byla věší. Masivní a monumentální šperky renesanční zmizely a na jejich místě objevily se rozkošné klenoty, na nichž, jak praví Fuchs, byly diamanty, smaragdy a rubíny lemovány jakoby obláčky vůně a jejichž svit ozařoval vnady, podoben jakémusi světlu rampovému.

Dalším důležitým prostředkem koketerie byly t. zv. mušky (mouches, Schönheitsflästerchen), o nichž jsme se již dříve zmínili. Původně zakrývaly jen nepříjemné skvrny na obličeji nebo na jiných obnažených místech těla, staly se však velmi brzy módou, zvyšujíce svou černí úběl pleti a upozorňujíce svou náhodností na krásná místa, která měla býti právě viděna. Galantní dáma nalepila si ji nahoru na poprsí, malá nestoudnice hluboko mezi oba prsy. Mnoho pikantních možností bylo objeveno. Některé ženy galantní lepily si je i na místa velmi intimní, vysoko nad kolena, nad hyždě, nad Venušin pahorek. Tak měl prý býti flirtujícímu milovníku prozrazen tajný souhlas s jeho galantním podnikem. I muži používali „mušek“.

Když se „mušky“ vynořily, někdy v polovině 17. století, byly to malé, černé flíčky z taftu; později byly jim dávány rozmanité tvary a byly ze sametu. Některé dámy posázely si celé kusy této náplasti diamanty, „aby byly ještě pikantnější“. Hlavně byly oblíbeny podoby měsíce a hvězd a pak podoby zvířecí: zajíce, lišky, psa, motýla, koně. Ale žerty a hry této koketerie zašly až k tomu, že po jistou dobu lepily si dámy na ňadra a hodně hluboko živé blechy, aby upoutaly k této části svého těla nejen zraky, nýbrž i ruce mužů. Rokoko zmírnilo opět tyto formy a zredukovalo je jako všecko na jemnější tvary.

Nežijeme a nikdy, ani po nástupu nové třídy, třídy pracujícího lidu průmyslového a zemědělského, k rozhodné moci světové, nebudeme již žíti v takové situaci, aby byl možný hromadný a obecný návrat k živelnému a přírodnímu životu pudovému, který ještě v renesanci měl takovou účast při vytváření společenských forem. Citové, rozumové a intelektuální vymoženosti, které počaly kvésti v době galantní a uzrávati v době měšťácké, o níž pojednáme v dalších kapitolách, mohou a musí se v nejednom směru přetvořiti po vítězství nové revoluce, jejímiž jsme vrstevníky, nemohou však býti úplně zapomenuty a ztraceny. Ani z pohlavního života nezmizí tedy hromadné city a duchovní potřeby, jimiž s vývojem lidské citovosti a uvědomělosti bylo pomalu obalováno původní živočišné jádro pohlavního pudu, až se proměnilo v romantickou lásku individuelní jako obecný zjev. V tomto komplexu druhotných vlastností lásky bude v nové organisaci hospodářské a sociální mnohé jistě potlačeno na minimum, snad právě jeho stránka romantická, ale mnohé také naopak bude moci teprve pak vydati své nejlíbeznější květy nových tvarů a nových vůní, až nové řády hospodářské postaví vedle muže ženu jako osobnost skutečně rovnocennou.

K druhotným zjevům mezipohlavního života a ke kulturním vymoženostem erotickým nutno počítati také flirt, který v úpadkových společnostech zvrhá se ovšem v holou frivolnost a u moralistních ideologů je pokládán za velikou neřest, ale ve zdravé lásce novodobé znamená často její nejněžnější květ a jest nerozlučně spojen s nejkrásnější a nejhlubší dobou erotického života.

Nejvyšší formou flirtu je v naší době jistě souhrn oněch prvních, více nebo méně důvěrných a vzájemných pohledů, dotyků, pocelů, koketerií a milostných hovorů, za nichž rodí se milostný poměr ze skutečné náklonnosti vzájemné, která určuje jejich míru a formu a činí z nich často nejvzácnější dobrodružství smyslového života, vznešenou symfonii rodící se z pudu. A nejnižší formou je flirt nevyběravý, samoúčelný, flirt pro flirt, flirt bez hlubší náklonnosti a jako veřejné řemeslo.

V ancien regimu byly řemeslným flirtem proniknuty nejen všecky druhy mezipohlavního styku, nýbrž láska sama a vůbec byla rozměněna na pouhý flirt. Pohlavní akt nebyl milostným oddáním se, nýbrž koketní hrou, provozovanou s mnoha zároveň; nikoli nejvyšším slovem lásky, nýbrž flirtem vědomě provozovaným až do konce a bez ostychu. Nikomu neběželo o nějaký duchovní a lidský obsah lásky, ale nejnadšeněji mluvili o zvláštních odstínech mazlivých podrobností. Galantní doba neznala na př. jemné formy polibku, který náleží k nejsladším způsobům flirtu v oblasti smyslového cítění středoevropského.

Galantní polibek měl jen ten účel, „aby vzbudil vilnou chut v jedno proměniti, co dříve bylo dvojí“. Proto také bylo obecně dovoleno a oblíbeno líbati ženu na ňadra.

Retif de la Bretonne vypravuje tuto příhodu s jednou maloměšťačkou: „Když jsem se najedl, věnoval jsem pozornost koketerii své hezké sousedky, která mi stále nalévala víno. Odpovídal jsem všelikými galantnostmi, chválil jsem mimo jiné její oslnivě bílou šíji, kterou z potřeby líbiti se nosila tak obnaženou, že bylo možno zříti celé jedno ňadro její. Zalichotil jsem jí těmito verši z Voltairovy Orleánské panny:

„Lafroy se malounko ušklíbl. Paní Chéreauová to zpozorovala a hned mi nabídla obnažený prs k polibku. Klesl jsem na kolena. Poněvadž poklekl, ať tedy políbí obě! zvolala paní Chéreauová a obnažila také druhý prs. Byl jsem opojen a přitiskl jsem rty k jednomu poupěti. Vzrušená žena přitiskla mou hlavu k sobě oběma rukama…“

Ostatně i polibky na jiná místa tělesná byly hojně vyhledávány, ba i ve společnosti dovoleny. V tomto směru bylo „koleno poslední stanicí přátelství a teprve polibek nad podvazek příslušel toliko milujícímu“, který ovšem se nikdy nespokojil jen polibkem tak nevinným. Z umění líbati stala se celá věda a věda dokonce velmi populární. Odborná definice ve „Frauenzimmerlexikonu“ zněla asi takto: „Polibek neboli hubička, také pocelem a pusinkou nazývaná, je takové setkání a spojení rtů, z lásky pocházející a vzplanulé, kdy ústa dvou osob tak pevně se k sobě navzájem přitisknou, že po odtrhnutí jeví rty pravé a zřetelné dozvuky na znamení, že si pochutnaly.“

Polibek na ústa byl v galantní době vždycky projevem úmyslu podrážditi smyslně líbaného. Mateřské, přátelské polibky nepohlavní byly dávány na tváře, oči a čelo. Znali také „polibek florentinský“, když líbaná osoba byla přidržena za uši a tak políbena. Vlhkým polibkem dával muž ženě najevo, že chce něco více než pouze nevinně žertovati. Panenským polibkem nazýván byl polibek na ňadra, při němž hrot ňadra vzat byl do úst. Tento způsob zamlouval prý se nejvíce milostným ženám, poněvadž mohly při něm ukazovati krásná ňadra. V jihoněmeckých přástevnách provozována byla hra se zástavami, při níž tento způsob polibku byl výkupným. Zdráhalo-li se některé děvče rozepnouti za tím účelem šněrovačku, posmívali se jí, že je patrně „prkýnko“. Francouzský způsob byl, když při polibku jazyky navzájem se sebe dotkly: ženy, jimž láska se líbila, chtěly prý býti jen tímto způsobem líbány.

Podobná práva jako ústa měly v galantní době také ruce. Literatura a umění stále to potvrzovaly. „Ňadra jsou předhoří štěstí, po jehož srázech natahují se ruce každého muže.“ A třebaže ústa žen říkala nikoliv, jejich pohled říkal k tomu ano. Ba stávalo se i, že ženy samy zavedly milencovy ruce na svá ňadra, neboť ve sterých případech i slušné ženy galantní šly ve flirtu stejně daleko jako muži. A poněvadž každou „smělost“ mužovu pokládaly shodně s celou dobou za hold své kráse a svému „ženství“, ochotně vydávaly i jiné intimní vnady své na pospas mužské ruce. Galantní ženy, dobře vědouce, že ústa i ruce muže nezůstanou dlouho nečinnými, jakmile oči byly polapeny jejich vnadami, snažily se čile připraviti oblíbeným mužům kdejaké pěkné divadlo na pohovce, u krbu nebo při rozpustilé hře jako předehru k flirtu nejdůkladnějšímu. Podle básníků a kreslířů galantních byla však hlavně, zdá se, bleška a její včasné bodnutí vítanou příležitostí k pikantním situacím: vždyť neběželo jen o to, aby milenec spatřil, politoval a zlíbal ztrýzněné místečko ženského těla; malého trýznitele bylo třeba také chytiti a to, jak známo, není věc tak prostá a snadná…

Nejtypičtější formou galantního flirtu bylo lever (vstávání s lože) t. j. doba, kdy dáma věnovala se toaletě a byla v negližé. Pravá forma negližé povstala vůbec v ancien regimu, poněvadž bylo třeba dlouhých příprav, aby žena jako předmět luxusní mohla se řádně podle módy ustrojiti. Poněvadž pak toto lever bylo nejvhodnější a nejvděčnější příležitostí k dennímu flirtu vzájemnému, stalo se také příležitostí oficielní: lever bylo u vznešené dámy oficielní dobou přijímací. Pro oblíbeného přítele znamenalo pak nejen příležitost k spatřeni divadla o sterých podrobnostech delikátních, nýbrž také již svolení k využití příznivých vlastností negližé. Toaleta, galantní pancíř ženy, jediná překážka, kterou muži tehdy respektovali, tu chyběla.

Ale nejen při toaletě přijímaly ženy návštěvy přátel, nýbrž také v posteli a koupeli. Slušnost sice velela, aby při koupeli bylo přes vanu rozestřeno prostěradlo, takže jen hlava, šíje a ňadra dámy byly viditelny, ale toto prostěradlo mohlo tak snadno spadnouti nebo býti odhrnuto.

V memoárech francouzského dvořana, uveřejněných v soudobé sbírce „L’Espion anglais“, je také tento příběh: „Krásná paní de G. byla právě v koupeli. Když její komorná po nějaké chvíli odešla, prosil jsem o přízeň, abych směl odstraniti prostěradlo s vany, což mi bylo také s půvabným úsměvem povoleno. Aniž se provinila proti slušnosti, poskytla mi tedy nejpůvabnějším způsobem příležitost, abych se mohl nejpodrobněji seznámiti se všemi jejími vnadami, na něž byla, jak jest mi doznati, právem pyšná. Svůdná podívaná musila býti žel předčasně přerušena, neboť byl ohlášen markýz B., který kdysi dříve měl na ni právo. Když se později dostavil také její manžel, odešel jsem, poněvadž situace stala se nyní nudnou. Druhého dne byl mi osud příznivější, nepřišel žádný obtížný návštěvník. Nadšená slova, která jsem věnoval každému jednotlivému půvabu jejímu, způsobila jí stejné pobouření smyslové, jaké i mne naplňovalo, a tak spadla tentokráte opona teprve tehdy, když moje krasavice vyhověla všem mým přáním.“

Že dáma přijímá návštěvu ležíc nebo sedíc v posteli, jest zjev velmi všední v memoárové literatuře galantní. Casanova vypravuje o několika případech. Na příklad o ranní návštěvě u dcery bohatého velkoobchodníka antverpského: „Přijala mne sedíc v posteli s nejpříjemnějším úsměvem. Půvabná dívka ta vypadala rozkošně. Pěkný čepeček batistový, posázený bleděmodrými stuhami a krajkami, zdobil jí hezounký obličej, a lehký šátek z indického mušelínu, jejž si ve spěchu přehodila přes šíji ze slonové kosti, skrýval mi jen napolo její alabastrová ňadra, jejichž tvar by byl zahanbil Praxitela. Dovolila mi, abych s jejích růžových rtů utrhl stero polibků, které byly stále ohnivější, poněvadž pohled na tolik vnad nebyl schopen mne ochladiti. Ale její krásné ruce bránily zatvrzele dvé polokoulí, kterých mé ruce se hleděly zmocniti s palčivou žádostí…“

Nejednaly takto však jen „galantní ženy“ v užším smyslu slova, nýbrž i dámy ze společnosti nejvznešenější. Baron Bielefeld, přítel Bedřicha II., vypravuje o ovdovělé vévodkyni virtemberské z 1742: „Vévodkyně virtemberská přišla s velikým průvodem do Berlína, aby spatřila krále s královnou, spřátelila se s naším dvorem a navštívila tré svých synů… Zpozorovala mne v divadle, vyptala se na moje jméno a nařídila mi, abych se k ní ihned dostavil. Šel jsem druhého dne do paláce. Jak jsem však užasl, když jsem ji našel ležící v posteli v nádherném šatě nočním. U hlavy měla zlatou nádobku se svěcenou vodou, dále pak ozdoben byl pokoj drahocennými relikviemi, krucifixem a růžencem z krásných perel. Oblek, podušky a pokrývky vévodkyně posázeny byly nejvzácnějšími krajkami. Měla noční čepeček z dentelles d’Alençon, ovinutý zelenou a zlatou stuhou. Vévodkyně je krásná, duchaplná a nejjemnějších způsobů světáckých, vlastností, které jsou jistě schopny rozpáliti hlavu šestadvacetiletému muži… Vévodkyně, která často říká žertem, že její vtip se neprobudí, dokud nejsou rozsvíceny svíčky, dává nám nejroztomilejší večeře. Často leží v posteli, a stůl bývá před ni postaven.“

Poněvadž pak lever bylo oficielně institucí společenskou, a každá žena galantním zbožím všech, stávalo se divadlem tím veřejnějším, čím vyšší byla společnost je pěstující. V deníku jistého vrstevníka anglického krále Karla II. čteme o návštěvě u vévodkyně portsmouthské: „Jda za Jeho Veličenstvem galeriemi, vstoupil jsem s několika jeho průvodci do oblékárny vévodkyně z Portsmouthu, vedle její ložnice. Dlela tu v lehkém obleku ranním, vstavši právě s postele, a Jeho Veličenstvo a galáni stáli kolem ní, zatím co dívky ji česaly.“

Lever galantních dam bylo většinou divadlo vyžadující denního obecenstva a toto obecenstvo si také vytvořilo. Vedle hlavních přátel a milenců připoutaných k určitým ženám, pěstoval ancien regime za tímto účelem zvláštní chov: milence všech žen, petit maître, věčného trabanta žen, ctižádost všech galantních mladíků ve všech zemích. Poletoval od ženy k ženě, a veškerá jeho činnost nebyla nic jiného, než oddaná služba galantní. V zemích katolických, hlavně ve Francii a Italii, byl to často malý abbé, obecně populární postava ancien regimu, jenž měl s církevníky společný kabát a jehož církevní úřad byl pouhou prebendou, kterou mu obyčejně vymodlila některá příznivkyně u mocného svého přítele. Tak každý budoár dámy byl chrámem Venušiným, v němž byla denně konána galantní bohoslužba a denně pěstováno rafinované umění lásky. Manžel navštěvoval jej zřídka a měl tu úlohu málem podřízenější než obchodníci, kteří sem chodili se vzorky svého zboží, nebo módní dodavatelé, kteří tu přijímali zakázky. Dokud byla krásná a vábná — praví Fuchs — nehrála galantní dáma své denní divadlo nikdy před prázdnými sedadly. Ale toho dne, kdy i její denní obecenstvo chybělo již při jejím lever, byla její rozkošnická úloha navždy dohrána.

Galantní doba vyškrtla ze života lidí vládnoucích tříd t. zv. klackovitá léta. Chlapec nejpozději v patnácti letech, děvče již ve dvanácti letech stávaly se mužem a dámou a věnovali se od této chvíle výlučně galantnosti. Galantní ovzduší, v němž hlásána byla láska toliko pohlavní, probouzelo smysly dříve, než si toho příroda přeje, a urychlovalo pubertu. Vedle toho cenila si tato doba rafinovaného požitku milostného nadmíru také „neporušenost“, ovšem jen jako labužnické sousto, tedy především panenství u dívky, tuto „nejskvostnější perlu v koruně pozemského života“. Nikoli však, aby tuto „perlu“ chránila, nýbrž naopak, poněvadž po ní bažila, jako po vzácné známce nejoblíbenější pochoutky. Po prvé stal se shon po defloraci hromadnou manií, nejzuřivější v Anglii, ale obecnou všude.

V jakémsi galantním spisu anglickém z 1760 čteme: „Považuji opravdu požitek z panny, jak s hlediska fysických, tak i s hlediska psychických pocitů svůdcových, za vrchol smyslné rozkoše. Především jest jeho fantasie rozpalována vyhlídkou na požitek z ženy, po níž již dávno toužil a které již dávno snažil se dosíci, která však nikdy před tím nebyla (jak se domnívá) s jiným mužem na loži, v jejímž náručí nikdy žádný muž nespočinul, a jejíž panenské vnady po prvé vítězně zří a okouší. Tato skvostná práce fantasie připravuje v nejvyšší míře tělo pro smyslný požitek.“

Jak vzdálila se již láska čistě smyslná nejen od původní své povahy živočišné, nýbrž i od dřívější své naivní a zdravé přirozenosti! Galantní shon po panenském soustě jest jistě nejpitvornější stránka erotické rafinovanosti ancien regimu. A nestačilo jejich labužnickým choutkám panenství jako plod zralý k utržení, nýbrž, stupňujíce své požadavky a shánějíce se po kvalitě stále „vyšší“, dávali stále častěji přednost plodu nezralému, zelenému, který ještě více dráždil blaseované požitkáře.

Pohlavní styk počínal tedy v galantní době velice brzy jako důsledek systematického urychlování puberty. Soudobá literatura memoárová, velmi hojná a přes pochybný často karakter svých hrdinů i dosti upřímná, zrcadlí tento zjev velice přesně, i když nepovažujeme klasické dobrodruhy erotické, kteří ji většinou psali, za zcela typické muže a ženy doby. Lišili se však od průměru patrně jen větším talentem svůdcovským, větším erotickým vlivem na ženy a větším počtem svých úspěchů, nikoli kvalitou a formou svých dobrodružství. Již v mládí měli veliký počet úspěchů, ale mládí nebylo jim nikdy překážkou, nýbrž naopak hlavní předností na této cestě za přízní žen. A to je právě karakteristické pro galantní dobu. Byl to zjev obecný.

Magister Laukhardt (pozn. 5) píše, že prakticky byl do lásky uveden ve třinácti letech venkovskou služkou, velmi již zkušenou a horlivou v milostném podnikání; ale kurs theoretický prodělal u důvěrného kamaráda, pacholka ve dvoře, dlouho před tím. Retif de la Bretonne stal se po prvé „mužem“ a zároveň svůdcem ke konci svého jedenáctého roku. V patnácti letech měl prý již za sebou úctyhodnou kariéru tohoto druhu. Jakub Casanova, nejpopulárnější z klasických erotomanů galantních, počal svou úspěšnou činnost milostnou v jedenácti letech a v patnácti letech byl již „zkušeným mužem“. Vévoda z Lauzunu, oblíbenec Ludvíka XIV., byl ve čtrnácti letech po třetí zamilován a jeho první styk milostný byl zároveň jeho první cizoložství. Když mu bylo šestnáct let, byl pokládán za nejšarmantnějšího kavalíra, jemuž dvorní dámy rády otvíraly své alkovny. Hrabě de Tilly, páže Marie Antoinetty, byl již v devíti letech velmi drážděn hrubými vnadami jakési hospodyně, takže se domáhal přístupu do její ložnice; ve třinácti letech připravila ho o mládenectví svěží selka, do které se zamiloval. V šestnácti letech nebyl sice ještě hotov se svým vývojem ke svůdci ze řemesla, ale bylo mu již právem vytýkáno, že tráví čas s herečkami a svádí ty, které se hledí udržeti na cestě ctnosti. Chevalier de Faublas začal svou erotickou dráhu jako dítě. Markýza de Brinvilliers ztratila panenství v sedmi letech; baletka Corticelliová byla v deseti letech milenkou Casanovovou, který měl za svého života několik kratších nebo delších poměrů milostných i s dívkami od deseti do dvanácti let.

Rovněž sňatky byly velmi rané, ovšem jen u šlechty a peněžní aristokracie. Patnáctiletá manželka byla tu všední zjev. Vévoda z Lauzunu oženil se v devatenácti letech, jeho ženě nebylo ještě patnáct let. Cecilie Volangesová, jedna z hrdinek „Nebezpečných známostí“, vyšla v patnácti letech z kláštera, aby se provdala. Mnohé ženy byly v těchto letech již matkami. „Nic není pikantnějšího nad tyto matky, které samy jsou ještě dětmi,“ napsal jeden vrstevník způsobem jistě příznačným pro galantní dobu. Kníže z Montbarray oženil se v dvacátém prvním roce s třináctiletou dívkou a byl za rok již otcem. Vévodkyně z Bourbon-Condé, dcera Ludvíka XIV. a Montespanové, byla provdána již v jedenácti letech a manželství bylo skutečně „provedeno“.

Z galantní literatury dovídáme se ostatně, že předčasná zralost pohlavní byla pěstována i v měšťáctvu středním a malém, třebaže sňatky nebyly zde tak rané. Každá dívka viděla v muži vykupitele z rodinné kázně, kterého čekala co nejdříve. „Břemeno panenství“ bylo jí těžkým již v šestnácti a sedmnácti letech. Také pohlavní mravy na venkově, ve venkovských městech poloselských, byly stejně prosyceny erotikou jako mravy obyvatelstva residenčního. Nejen že tu mladí lidé nebyli nikterak ochotni čekati s láskou až do manželství, nýbrž vytvořili si v této době dokonce typickou pověru svou proti t. zv. cudnosti. „Když dvé osob svobodných se spolu vezme a jsou-li obě neposkvrněné, totiž, že ona jest panna čistá a on dosud žádné ženy se nedotkl, tedy první dítě, které spolu zplodí, bude blázen.“ To jest jistě náramně krásný příklad, jak důkladně mění zvláštní hospodářský a politický režim mravní názory své doby. Za ancien regimu věřili zvláště také pověře, že znamená neštěstí, potká-li člověk z rána nejprve pannu, a naopak štěstí, potká-li nevěstku. O hlubším významu takových pověr jsme již psali.

Poněvadž na venkově chyběly lidem vůbec vyšší zájmy, panovalo tu obecné klepařství, a milkování bylo téměř jediný předmět řečí. Milkování bylo také hlavní životní úkol mladých lidí: ani u dívek ani u jinochů nebrzdilo nic jejich touhu po milostných dobrodružstvích. Stačilo jim pouze ujištění, že „se nic nestane“; ono se také obyčejně „nic nestalo“. U Retifa de la Bretonne dovídáme se obšírně, jak tyto „staré zlaté časy“ hleděly na cudnost, na jejíž dnešní nedostatek tak rádi naříkají tu a tam dosud lidé starosvětští nebo moralismem zaslepení. Téměř na sto dívek a žen, domácích i cizích, polovičních dětí i žen zralých, užil Retif za svého pobytu v Auxerre, malém městě venkovském, kde se učil knihtiskařem (1752 — 1755). Retif byl ovšem silná osobnost erotická zvláštního vlivu na ženy. Ale na tucty jeho kamarádů a mladíků stejného věku mělo podobné úspěchy u těch různých Manonek, Marjánek, Nanynek, Zuzanek, Narcisek a Matyld, u třináctiletých nebo patnáctiletých holčiček a slečinek, rovněž u žen zralých a vdaných, a rozdíl byl jen tu a tam v počtu. Při tom každý věděl všecko tajně a nic oficielně.

Rovněž Casanova měl nejčastěji úspěchy ve venkovských městech italských, často již první noc po svém příchodu. A o německých městech universitních píše magister Laukhardt, že tu studentům byly po vůli nejen všecky děvečky, nýbrž i mnohé maloměšťácké dcerky a ženy, i dcery profesorů, z nichž některá bývala tu a tam dokonce obecným statkem studentským. Také t. zv. matky studentů, totiž paničky, které studentům pokoje pronajímaly, pronajímaly jim pravidelně i svou postel se svou osobou, a mívaly po léta tolik souložníků, kolik měly studentů na bytě. Že v „malých garnisonách“ nebylo tomu jinak, je zřejmé. Četné studentské a vojenské písničky soudobé, obsahu většinou hodně kluzkého, vypravují o tom docela zřetelně. Ostatně ve věci, jak víme, nebylo to nic nového, spády studentů i vojáků byly a jsou v jádru stále stejné: jen ráz jejich a úspěchy mění se podle doby, jen jejich „vůně“, která v dobách úpadkových může se velice podobat obyčejnému zápachu.

Poměrně „cudnější“ byly dcerky šlechtické a bohaté měšťácké, nikoli ovšem z důvodů morálních. V těchto kruzích snažili se totiž rodiče zbaviti se svých dětí co nejrychleji, aby jim nic nepřekáželo v životě rozkošnickém. Děti byly co nejrychleji poslány ke kojné na venkov a pak, jakmile odrostly, do kláštera. Tu zůstal chlapec až do dne, kdy vstupoval do kadetní nebo pážecí školy, ve které byl společensky docepován, kdežto děvče zůstalo v klášteře až do svého sňatku s mužem, jejž vybrali pro ně rodiče. Tak snažily se vládnoucí třídy zachovati panenství svých dcer pro toho „pravého“. Nicméně, přišla-li dívka z kláštera domů několik neděl nebo měsíců před svatbou, bylo téměř jisto, že jejího budoucího manžela někdo předejde.

Karakteristickou podrobností galantní techniky milostné byl tak zvaný Venušin kapesník, mouchoir de Venus. Byl to kapesník nasycený zvláštní esencí, která vyvolávala stoudné uzardění u toho, kdo k němu přičichl. Vždyť správná a účinná koketerie vyžaduje, aby se žena při odvážných žertech nebo hovorech rozhodně a stále znova zardívala, neboť takový důkaz pobouření ženského studu je přijímán rozkošnickou společností jako výtečné sousto labužnické, jako jedna žádoucí sensace. Ale galantní žena ancien regimu ztrácela brzy možnost zardívati se přirozeně, její mysl skrz na skrz eroticky zkažená nebyla již schopna této reakce na kluzké řeči. A proto ujal se tenhle kapesníček. A býval i v rukou dětí, které se ještě nemohly zardívati, poněvadž nechápaly. Ale na pokyn matčin, aby se styděly, byly nuceny kapesník k obličeji přitisknout a dáti si tvář políti uzarděním. A tak, dík tomuto Venušinu kapesníku, červenala se nevinná děcka stejně jako staré kokety prohnané, a každý drzý vtip mohl býti jist, že vyvolá žádaný účinek pikantní aspoň tímto mechanickým způsobem na povel.

Přes to, že byly však dobře seznámeny s milkovací metodou „aby se nic nestalo“, stávalo se přece často, že „čert nespal“. A poněvadž galantní rozkošnictví bylo nuceno báti se následků lásky, sahaly k preventivním prostředkům, umělým potratům i k zabíjení novorozeňat. V galantní době dělo se to hromadně.

„Umění bezpečné ochrany před početím jest jistě jeden nejpotěšitelnější pokrok kulturní, pokud užívané tu prostředky neurážejí estetického cítění milujících ani nepřekážejí úplnému vývoji vášně a ovšem neohrožují zdraví. Jedno nelze odděliti od druhého. Až dojdeme tak daleko, stanou se tyto prostředky největším požehnáním, poněvadž mají nejdůležitější úkoly. Umožňují, aby plození a početí povzneslo se do jisté míry k aktu závisejícímu na vůli a již tím uchránilo lidstvo značného množství nejhorší bídy. Ale vedle toho zušlechtí rozkoš, která bude moci pro každého rozkvésti jako nejvonnější a nejněžnější květ na stromě života,“ — praví právem Eduard Fuchs. Ale za ancien regimu nešlo o zušlechtění rozkoše, nýbrž o možnost ustavičné frivolnosti.

Každá doba rodí vynálezy, kterých nutně potřebuje. Také galantní doba splnila v tomto směru svůj úkol. Lékař Kondon, žijící na dvoře anglického krále Karla II., vynašel prostředek, poměrně bezpečný, který má po něm jméno a jehož dobrá pověst ani dnes ještě zcela nevybledla. Tento ochranný obal, „tajný spojenec lásky“, „rakvička nebezpečí“, „pancéř počestnosti“, „nejlepší přítel všech milujících“, rychle se tehdy rozšířil a stal se velmi populárním. Ani jeptiškám nebyl neznám. Casanova měl v klášteře Murano za milenku jeptišku Marii Magdalenu, u níž objevil „galantní sklad“ těchto pouzder, tak „drahocenných pro jeptišku obětující Venuši“. Nicméně ani kondony nestačily, a vyhánění plodu bylo obecné. V každém větším městě byl lékař, který pěstoval toto řemeslo se zlatým dnem, všecky porodní babičky je znaly, a samy paní a dívky vyznaly se v silných prostředcích abortivních. V druhé polovině 17. století konána byla v Paříži pře s pověstnou porodní bábou a travičkou Voisinovou, která podle soudních aktů spálila prý v kamnech nebo na své zahradě zakopala těla více než dvoutisíc pětiset předčasně narozených dětí. O Londýňankách píše soudobý spisovatel: „Obavy před nevítanou plodností znepokojují většinou málo tyto demoiselles; takové fatální náhody staly se ve vyšších třídách velmi vzácnými. A šíří se žel strašlivým způsobem věda, jak tomu lze předejíti nebo zabrániti. Není již mladé miss, která by neznala jména toho ohavného prostředku, jak se používá a mnoho-li.“ Přečetné ženy v této době potrácely rok po roce a mnohé zaplatily smrtí nesvědomitost lékaře nebo vlastní lehkomyslnost.

Když těchto prostředků nemohlo býti použito nebo selhaly-li, docházelo aspoň k tajným porodům. O Londýně vypravuje spis z 1801: „Máme tu množství soukromých domů, v nichž mohou mladé dámy nepozorovaně slehnout a své bastardy odložiti. Téměř každý časopis obsahuje anonce jednoho nebo několika takových domů, a jejich majitelům vede se prý při tomto počestném obchodě velice dobře.“ Stát hleděl již tehdy oficielně pomoci v této věci aspoň matkám nezámožným svými nalezinci t. j. ústavy, kde matka mohla jaksi úředně slehnout a zanechati své dítě, nemohla-li ho míti u sebe, čímž čeleno bylo hromadnému odkládáni a zabíjení novorozeňat. Nalezince existovaly již sice ve středověku, ale ve století 18. kvetly nadmíru, hlavně v zemích románských a Rakousku, kde nebylo matkám dovoleno nutiti otce nemanželských dětí k odpovědnosti. Svérázným prostředkem francouzským byly pak venkovské „kojné“, jejichž péči svěřována byla děcka hned po porodu a které často nedověděly se vůbec jména matčina. Dostávaly za to pravidelně odbytné jednou pro vždy, takže tu běželo ve skutečnosti jen o „mírnější“ formu odložení. Tyto kojné pěstovaly obecně řemeslo andělíčkářské, a jistě tři čtvrtiny dětí jim svěřených podlehly brzy jejich „péči“. Přání matek těchto dětí nebylo však většinou jiné.

Byla-li většina žen dobře zpravena o tom, jak možno se vyhnouti početí nebo se zbaviti jeho následků, znala většina také prostředečky, jimiž možno oklamati i nedůvěřivé muže a učiniti třeba andílka z prohnané nevěstky. Názory doby to schvalovaly: vždyť panenství bylo vyhledáváno jako vzácné zboží, ale jen k tomu cíli právě, aby bylo nejrychleji zmařeno. Obchodní trik byl tu tedy shovívavě posuzován. Jistý německý lékař napsal o tom: „Nemělo by býti snad dovoleno mladici, která několik let svého života ztrávila v neslušných vilnostech, aby v první den svatební naklonila si mysl svého muže tím, že vezme trochu beránčí krve, kterou před tím usušila, tu pak si zastrčí do hrdla svého ohanbí, udělavši z ní dvě nebo tři kuličky? Nemělo by jí býti dovoleno, pravím, aby si tím získala mír v domácnosti, a činila všecky věci podobné, aby se u svého muže moudře zavedla?“

Cervantes ve své novele „Domnělá teta“ vypočítává dosti podrobně různé manipulace a operace, jimiž se pokoušely nahraditi „předčasně utržený květ panenství“. K domácím prostředkům, známým již ve středověku a renesanci, připojila galantní doba četné a rafinované prostředky další, především bolestné zašívání.

Velcí světáci nedali se ovšem napáliti tak snadno. Ale napáleni bývali přes to často. Bylo zvykem požadovati lékařské vysvědčení o této věci z toho dne, kdy „obchod“ měl býti učiněn. Lékaři, kteří tato vysvědčení vystavovali, byli buď důvěrníci světácké společnosti nebo stálí pomocníci řemeslného kuplířství. Je nasnadě, že byli přístupni zvonivým argumentům, a celá tato nechutná komedie osvětluje nám jen rub tohoto „rajského“ věku.

*

„Žena v této době jest toliko z vilnosti,“ napsali Goncourtové o galantní době. „Pod pasem jsou ženy vždycky hladové,“ pravilo soudobé přísloví velmi oblíbené. A kdybychom měli souditi podle galantní literatury a podle umění ancien regimu, nebylo možno v době té najíti vůbec ženu kterékoli země a kteréhokoliv stavu a věku než v „galantní“ situaci. Bylo to opravdu takové ve skutečnosti? Téměř ano. Zvláštní stupeň vilnosti byl typický rys u žen galantní doby, a třebaže nežijeme v době žen příliš upjatých a oblečených, můžeme si dnes již stěží učiniti představu o obecném víru milostném, ve kterém ženy tehdy vězely.

Měl-li muž v této době „dobrou pověst“, byl ženami nejzřetelněji povzbuzován a mohl jich získati pouhým pokynem. Vrchní intendant Fouquet, který byl velmi zatížen mnoha starostmi, nenamáhal se dvořením: svá přání toliko zaznamenal a měl v udanou hodinu v udané posteli žádanou ženu. Návštěva tureckého vyslance Zaida effendiho v 1742 v Paříži pobouřila příjemně nesčetné ženy: vždyť měl harém a byl tudíž asi vejlupek mužství. Paní a dívky rvaly se o to, aby ho mohly spatřiti — nu, bylo to asi jen trochu hlučnější a obecnější, než když v únoru 1926 přijel do Prahy Gunnard Tolnaes, filmový herec. Ostatně, každý silnější krasojezdec a šarlatán měl podobné úspěchy. „U našich dam jde všechno střední cestou a neznají rozdílů stavovských, nýbrž jen pravé ctnosti rodové. Kde mají důvod k tomu, aby předpokládaly tyto ctnosti, tam jednají ihned s každým jako rovnocenným,“ napsal tehdy kdosi o Pařížankách. Rovněž o anglické společnosti z doby Karla II. bylo známo, že celá řada proslulých provazolezců, krasojezdců a tanečníků slavila stejné triumfy v postelích anglických šlechtičen jako na jevišti.

Vydrážděná smyslnost ženská vedla také ke zjevu, který počínajíc 17. stoletím stal se zjevem hromadným. Nesčetné paní a dívky navštěvovaly nevěstince, nikoli tak pro výdělek, jako spíše aby ukojily svou lačnost. Bylo tehdy, jak ještě uvidíme, mnohem více nevěstinců než dnes, a většina byla chráněna úřady. Kterákoliv žena mohla v přiměřeném zastření snadno překročiti práh bordelu. Jiným opatřovaly kuplířky občasnou příležitost s nějakým veselým milovníkem. Kuplířky měly rády takové „slušné zákaznice“, neboť byly tu pravidelně dvakrát odměňovány, jím i jí, nebo aspoň zastrčily do kapsy celý příjem od něho. A milovníci rovněž dávali přednost nevěstkám příležitostným před unavenými holkami řemeslnými. To se dělo nejen ve Francii, nýbrž i v Německu.

Retif de la Bretonne vypravuje příběh tohoto druhu ve svém „Panu Mikuláši“: „Byl jsem dopoledne s Boudardem na cestě k našemu společnému příteli, u něhož chtěli jsme spolu poobědvati. Když jsme šli po mostě sv. Michala, potkala nás nápadně krásná dáma se svým mužem, který v černém kabátě a mohutné paruce vypadal jako soudce nebo právník. Krása té dámy uvedla mne v obdiv a vytržení. Měla nejroztomilejší postavu, způsob, jímž byla oblečena, byl svůdný a rafinovaný. Připomínala mi bezděčně paní Paragonovou, zvláště když můj udivený pohled postřehl její něžné nožky v zelených polobotkách. Takové drobounké nožky neměla ani vévodkyně de Choiseul nebo paní Lévequeová, které jsem připsal svůj román „Fanuščina nožka“… Stanul jsem a hleděl za nádhernou vílou. Boudarda stálo to mnoho práce než mne dostal od ní. Nešla mi již z mysli, ustavičně jsem o ní žvatlal. Po jídle šli jsme na procházku do Tuillerií. Neměl jsem klidu, zmocnila se mne nepopsatelná bezradnost. Bylo mi, jako bych musil toho dne ještě jednou spatřiti svou krásku v zelených botičkách. Uklouzl jsem oběma přátelům a ocitl jsem se k osmé hodině večerní opět v blízkosti sv. Michala. Odtud chodil jsem ulicemi směrem, kudy viděl jsem krásnou neznámou mizeti. Tak dostal jsem se nepozorovaně do malé, úzké Kněžské ulice, kde bydlela Macé, moje krajanka. Kdo byla tato Macé? Docela famosní matrólé (bordelářka). Byl jsem u ní již několikráte, byl jsem jedním miláčkem jejím, poněvadž, jak říkala, houpala mě na kolenou jako malého chlapce. Stála právě jako hlídka na prahu domovních dveří. Když mne zpozorovala, byla plna radosti a vyptávala se, jak se mi daří. — Děkuji, dobře! — Jak dlouho neměl’s ženy? — Ach, již dlouho, velmi dlouho! — Znamenitě! Máš chut na malé šarmantní, vybrané dobrodružstvíčko? Mohu ti k němu dopomoci a nebude tě stát ani zlámanou grešli! — Milerád! Beztak jsem celý blázen, poněvadž jsem dnes v poledne spatřil na mostě sv. Michala nejkrásnější ženu, kterou kdy vidělo mužské oko. — No, no, kdopak to asi byl? Snad dokonce madame de Pompadour! Ale jen počkej, ta, kterou ti přivedu, stojí také za to. Než přijde, dám ti obrázkovou knížku pro ukrácení chvíle. — Cožpak tu nebydlí? — Nikoli, ale očekávám ji. Bylo toho večera poněkud chladno. Sedl jsem si k jasnému ohni v kamnech na jakousi pohovku a vzal jsem do ruky tu knihu. Byla to ,Histoire de Dom Bougre‘, kniha, kterou jsem posud znal jen podle titulu. Četl jsem zuřivě rychle. Byl jsem do ní zcela zahloubán, když se otevřely dveře, a tlustá Macé vstoupila do pokoje se svícnem v ruce, provázena mladou nymfou. Pohled na ni mne ohromil, srdce bušilo mi jako blázen, poznal jsem ji, byla to — moje krásná neznámá s mostu sv. Michala. Myslil jsem, že zemru radostí a rozkoší. Byla právě tak oblečena jako v poledne, s týmiž hezkými zelenými střevíci, které jsem si tak dobře prohlédl. Vrhla se mi kolem krku a byla ženou mé rozkoše. Po dvě hodiny bavili jsme se bez přestání, pak přišla Macé a přinesla delikátní večeři. Jinak nikdo již nevešel do našeho pokoje. Jedli jsme a pili k tomu výtečné víno. Moje neznámá byla úchvatná. Nikdy jsem již nespatřil tolik vznešenosti, nenucenosti a roztomilé zkaženosti v jediné ženě. Byla pro mě něco zcela nového. Poté vypili jsme několik jemných kořalek, které mne rozpálily. Hořel jsem touhou. Macé vstala s úsměvem a zanechala nás opět o samotě. Oddal jsem se úplně rozkoši bláznivé vášně, vychutnal jsem důkladně svou dámu ve všech jejích pohlavních rozmarech a kouscích. Za hodinu byl jsem hotov. Usnul jsem pevně na jejích ňadrech, odsunula mi hlavu jemně na polštář a zmizela, zatím co jsem tu bez hnutí ležel.“

Dodejme ještě na tomto místě, že galantní dámy znaly a používaly koženého utěšitele, jejž známe již z antiky i renesance a v jiné podobě i od národů přírodních. V Anglii nazývaly jej dildoes, v Německu samthan. Ale ještě jiná, mnohem nevkusnější móda erotická byla zvláště na počátku 18. století přímo epidemická: malí miláčkové psí. V novinách z té doby čteme: „V Paříži měli jsme právě strašlivý příklad spravedlnosti nového parlamentu (pozn. 6), který dal pochytati všecky psíky, nazývané „lexicons“ a odsoudil je rozsudkem z minulého 25. května, aby byli spáleni na náměstí de Gréve pro zločin, jejž dobré mravy zakazují jmenovati.“

Také doba absolutismu měla svou zvláštní pohlavní otázku, z hospodářských základů vyplynulou. Absolutismus potřeboval vojáků a poplatníků, snažil se tudíž podporovati vzrůst populace a nešetřil při tom ani monogamické povahy oficielního manželství. Ale absolutismus zároveň také ožebračoval národy a středním stavům bral tím možnost pomýšleti na sňatek a domácnost. Tahle nesnáz postihovala více ženy než muže, poněvadž muži mohli do jisté míry najíti východisko v prostituci. Ženy však byly nuceny stupňovati svůj konkurenční boj o kalhoty a rozpoutávati svou vlastní smyslnost, které muž nejsnáze podléhá. Nemalý vliv měla při tom na ženy vůbec móda, která přicházela z horních vrstev a ze společnosti výhradně rozkošnické. Systematické šněrování — ženy nosily často šněrovačku i v noci — mělo dráždivý vliv na pohlavní ústrojí a jeho důsledkem byla trvalá předrážděnost erotická. Rovněž zásadní vyhýbání se početí a svalování prvotní péče o děti přes to narozené na osoby cizí odnímalo mezipohlavním stykům každou vážnější notu a, činíc ze ženy pouhý předmět luxusní především erotikou zaměstnaný, nutilo ji k stálým útokům na mužovu smyslnost. Z vnější nutnosti stala pak se vnitřní potřeba, z koketní hry smyslná pravda.

*

Jak jsme řekli, bylo tedy manželství za ancien regimu u šlechty a bohatého měšťáctva abnormálně rané, kdežto v třídách nemajetných pravidelně velmi pozdní. U vládnoucích tříd pak jsme viděli, že snoubenci neznali se před sňatkem ani „od vidění“ a že tedy mohlo běžeti jen o manželství konvenční, o právní formulku pro obchodní a společenskou kalkulaci. Šlechta kopulovala spolu dvé jmen, která přispívala ke vzrůstu rodinné moci, nebo za týmž účelem jméno a jmění. Bohaté měšťáctvo kopulovalo dvé jmění nebo jmění se stavem, aby jej zhodnotilo. Měšťáctvo střední a malé kopulovalo příjem nebo pracovní sílu mužovu se ženou, která se měla starati o nejrozumnější využití naskytajících se možností. A v proletariátu ženili se a vdávaly většinou proto, že ve dvou se jaksi levněji žije. Přidružily-li se u vládnoucích a bohatších tříd k tomuto obchodnímu kalkulu síla a elegance mužova nebo sličnost a pikantnost ženina, tím lépe bylo, ale nezbytny ani ty tu nebyly, jako v žádném manželství konvenčním.

Madame d’Epinay popsala ve svých pamětích klasický příklad konvenčního sňatku z té doby: „Pan de Rinville přijde a navrhne panu de Bellegarde v osobě jednoho svého synovce, jejž líčí jako velmi milého muže, manžela pro jeho dceru Mimi. Poněvadž pan de Bellegarde je výborný otec a chce především, aby mladý muž ,se jeho dceři líbil‘, jak se říkalo, určí den; Mimi, poněvadž má ve zvyku nikoho si nevšímati, bude náležitě upozorněna, pak jdou k obědu u paní de Rinville, kde se sejdou všickni Rinvillové a všickni Houdetotové, co je jich na světě. Nejprve obejme markýza d’Houdetot celou rodinu Bellegardovou. Usednou za stůl. Mimi sedí vedle mladého d’Houdetota. Pan de Rinville a markýzovi d’Houdetot zmocní se pana de Bellegarde a při zákusku je hovořeno zcela hlasitě o svatbě. Jakmile je dopita káva a služebnictvo odešlo, řekne starý pan de Rinville obratně: ,Hola — jsme tu v rodině, nejednejme o tom tak tajemně. Běží jen o ano nebo nikoli. Líbí se vám můj syn? Ano nebo nikoli; rovněž to platí o vaší dceři, ano nebo nikoli, to je item. Náš mladý hrabě jest již zamilován; vaše dcera může jen říci, zdali se jí snad nelíbí, ať to řekne… Mluvte, dívenko.‘ Mimi se zardí. A madame d’Esclavelles, která hledí věci zabrzditi, prosí, aby bylo dopřáno času k oddechu. ,Ano,‘ odpoví pan de Rinville, ,bude nejlépe, když projednáme nejprve smlouvu; mladí lidé ať si zatím popovídají.‘ ,Výborně, výborně!‘ Po těchto slovech odejdou do kouta salonu. A tu oznámí panu de Rinville, že markýz d’Houdetot dá svému synu osmnácttisíc liber renty v Normandii a švadronu, kterou před rokem koupil, a markýza d’Houdetot oznámí, že přidá své diamanty, které jsou tak krásné a kterých je tolik, jak jen možno. Pan de Bellegarde odpoví ihned slibem, že dá třistatisíc liber věna a její podíl dědický. A vstanou se slovy: ,Jsme tedy všickni srozuměni. Dnes večer podepíšeme smlouvu. V neděli uveřejníme ohlášky, dostaneme svolení ostatních a v pondělí oslavíme svatbu.‘ Řekli a udělali. Cestou oznámili notáři náčrtek smlouvy a zapadli konečně k panu de Bellegarde, u něhož ještě téhož večera byla smlouva podepsána chladně a rozpačitě oběma rodinami, vzájemně si úplně cizími. Za čtení smlouvy podala markýza d’Houdetot slečně de Bellegarde jako svatební dar dvé diamantových skvostů, jejichž hodnota zůstala ve smlouvě nevyplněna, poněvadž nebylo kdy dáti je odhadnout. Všichni podepsali, pak sedli za stůl a svatební den stanoven byl na pondělí.“

Zkrátka: oficielní manželství předpokládalo milence a milenku rovněž jako oficielní instituce. Muž hledal sňatkem peníze a vliv a nikoliv milovanou družku. Žena potřebovala manželství a nikoli muže, poněvadž teprve jako vdaná žena mohla podle své chuti a náklonnosti muži vládnouti. Láska byla tu zhola zbytečná.

U vládnoucích tříd neobalovali tuto holou skutečnost žádnou pěknou ideologií. Representace byla pro ně ekonomickým příkazem doby a poněvadž byla stále dražší, množily se sňatky šlechtických synků s bohatými dcerkami buržoasními, sňatky aristokratických rodokmenů s měšťáckými pytlíky. Co peníze spojily, nic nemohlo rozloučiti, nejméně styky cizoložné: a proto se staly nepatrností, s kterou bylo vždy počítáno. Ani náboženství nebylo jim, aspoň formálně, nad peníze. Nebylo již slušno, aby slečna přiznávala se k určitému náboženství, dokud nevešla v řádný sňatek. Po sňatku rozhodnuto bylo také o jejím náboženství podle vůle jejího chotě, s nímž byla „jedno tělo a jedna duše“, jakž i tehdy říkali. Ani židovské peníze šlechtě nesmrděly. Aspoň pokud nebylo po svatbě. Hrabata, knížata i maršálové tlačili se do salonů bohatých Židů, přinášeli tuto „obět“ svému jménu. Po svatbě ovšem bylo se občanské choti spokojiti s tím, že byla „svým“ markýzem, hrabětem nebo vévodou osobně jednou nebo dvakrát otěhotněna a směla nositi jeho jasné jméno. To byl pravidelně jediný manželský styk mezi nimi. Přesto „vidělo měšťáctvo bláhovou čest v tom, že může panstvu dávati své dcery jako hnojivo pro jeho venkovské statky.“

Střední stav a maloměšťáctvo obalovaly obchodní povahu manželství silnou vrstvou ideologickou. Mladík měl se po delší dobu dívce dvořiti, dávati najevo své ctnosti, ukazovati se jí hodným. Podobně dívka. Ale to bylo jen zdání. Láska a ctnosti objevily se pravidelně tam, kde také výpočty souhlasily, a námluvy nebyly nic jiného, než vnější forma zkoušky, je-li kalkulace správná. Neboť zde běželo o cifry menší, ale za to tím důležitější, zde šlo o spořivost, solidnost, domácké ctnosti. V této době a v těchto kruzích vznikl maloměšťácký ideál manželský, filistrovský ideál malých dušiček poddanských, tak žalostný a přece tak houževnatý.

Vychvalovaná mravnost maloměšťáckého šosáka byla již tehdy bezzubý pes, stejně neškodný jako neužitečný právě proto, že měl vylámané zuby. Všecko tu chodilo rozvážným krokem po bezpečné cestě, všecko bylo tu malicherné, ctnost i neřest. A všecko i zde byla jen obchodní kalkulace. „V tomto galantním a sobeckém světě jest ženám peníze míti, neboť není tu přihlíženo k tváři, nýbrž k váze. Chce-li panna Sabina dostati pěkného chlapa, musí míti peníze, skvosty a perle. Chce-li panna Márinka dostati statečného oficíra, musí míti dukáty a stříbrný příbor. Chce-li panna Leonora státi se Její Milostí, dopomohou jí k tomu nejlépe prachy; peníze vyřídí všecko na světě, jinak panna Klárinka, Katynka, Bábinka nestojí za groš ani za halíř, nemají-li tolarů v truhle. Ušlechtilost a ctnost neplatí pranic a která se namane, vdá se nejlépe, jen když peníze má. Zlatoplavé vlasy a olověný pytlík neznamenají nic, ale olověné vlasy a zlatý pytlík sklízejí pochvalu a zvítězí na každém místě,“ tak asi karakterisoval Abraham a Santa Clara obchodní povahu maloměšťáckého manželství.

Ještě lépe však než u morálních kazatelů poznáváme tuto stránku věci za soudobého zjevu, pravého produktu doby, který vznikl na konci 17. století a podnes kvete nejroztomileji. Je to sňatková anonce, pověstné inseráty z rubriky Nabídnutí k sňatku.

Kolébkou sňatkové anonce je Anglie, kde kapitalisační proces, redukce všech věcí životních na otázku peněžní, nejdříve pronikl vítězně, a kde také tisk nejdříve nabyl velkého rozsahu na podkladě politických svobod brzy dobytých. Přesným rodným dnem sňatkové anonce je 19. červenec 1695. Toho dne vyšla první oznámení taková v publikaci Collection for Improvement of Husbanary and Trade, kterou vydával Hougthon, „otec anglického oznamovatelství“. Uvedl je takto: „Podnikl jsem oznamovati všeliké věci, které počestné jsou, a počestné je i to, co následuje, a já to dostal dobře zaplaceno.“ A první dvě sňatkové anonce zněly poté:

„Gentleman 30-letý, který říká, že má velmi značné jmění, oženil by se rád s mladou dámou, která má jmění asi třitisíce liber, a chce o tom učiniti přiměřenou smlouvu.“ — „Mladý muž, 25-letý, s dobrým obchodem, jehož otec jest ochoten dáti mu tisíc liber, vešel by rád do vhodného manželství. Byl svými rodiči řádně vychován a jest střízlivý muž.“

Anglická „veřejnost“ reagovala na Hougthonův podnik s počátku sice s jakýmsi mravním „rozhořčením“, ale zvykla si brzy na věc, a rychlý rozmach časopisectví dopomohl sňatkové anonci k úplnému vítězství. Povaha soudobého manželství projevila se v tomto novém produktu zcela upřímně a proměnila jej brzy v pravou orgii obchodního cynismu. Bez ostychu udávali stejně přesně své požadavky peněžní jako požadavky jiné, hlavně pokud běželo o tělesné vlastnosti ženy, která byla hledána ke koupi. Dobře situovaný šlechtic venkovský hledal na příklad ženu, která je velká, a má hlavně „plné, hrubé a bílé poprsí“. Jiný žádal, aby se hlásily jen ty, které vynikají „velmi pevným poprsím (nepříliš malým!) a statnými posteriora“. Jiný opět přál si družku, která „v manželských hodinách je řádně povídavá a také jinak dává svému potěšení zřetelný výraz“. Další dával přednost „vdově s řádným hladem“ a, má-li plné poprsí, které „očím i rukoum činí stejnou radost“, smí míti i třicet jar.

Uveďme ještě některé karakteristické sňatkové anonce anglické. V časopise Daily Advertiser, který v 1779 vycházel již denně o 20.000 výtisků, byla v 1771 uveřejněna dlouhá anonce mladého muže, který hledal „dámu mezi 18 až 25 lety, dobře vychovanou a mající jmění aspoň 5.000 liber, se zdravými větry a údy, pět stop čtyři coule vysokou bez střevíců, nikoli tlustou, také však nikoli hubenou, čisté pleti, sladkého dechu a zdravých zubů, nikoli pyšnou nebo afektovanou, nepříliš povídavou a nikoli hašteřivou, ale přece dosti karakterní, aby urážku mstila, dobročinnou, nikoli přemrštěně fintivou, přes to však stále decentní a čistotnou.“ — Sňatková anonce z 1788 vyšlá v různých časopisech anglických: „Avertissement pro paní. Sir John Dimly, baronet, dědičný pán na Charletonu u Worcesteru a na Heuly Castle u Malvern Wells, přeje si učiniti manželskou smlouvu se ženou a zajistiti jí vdovské jmění 192.000 liber šterlinků, chce-li si ho vzíti za muže. Žena ta musí míti vlastního jmění 300 guineí. Jinak je lhostejno, je-li panna nebo vdova, třeba dokonce těhotná se svým předešlým mužem. O bližší zprávu možno se obrátiti na sira Johna Dimlyho osobně nebo písemně, ale vyplaceně, který pak pošle dámám své tištěné podmínky.“ — Nebo: „Všickni ti, kdož toto čtou, nebo o tom uslyší, jsou žádáni, aby přemýšleli, neznají-li ženy, na kterou hodil by se tento popis: Urostlá a půvabná v postavě, žena spíše krásných tvarů než hezká, dobrých zubů, jemných rtů, příjemného dechu; barva očí lhostejná; dále plné, hrubé a bílé poprsí, mile a dobře vychovaná, ale nikoli šprýmovná, zdvořilá a půvabná v řeči, k tomu pohledy, které svědčí, že jest schopna potěšení skutečně cítiti tam, kde si přeje jinému je způsobiti. Bude-li taková osoba nalezena, jest gentleman 56-letý, ale statné a silné konstituce, odhodlán vzíti si ji za manželku, ať její jmění je sebe menší. Má příjem osmset liber šterlinků a chce ji z toho zajistiti prozatimní vdovský peníz sto liber šterlinků. Musí býti však ochotna žíti ustavičně na venkově, milovati srdečně muže, kterého si vezme, a při tom nesmí býti ani o sedm let starší, ani o čtrnáct let mladší, než jsem já. Dopisy buďtež atd.“ (Hampshire Chronicle 1791.) — Nebo: „Gentleman potřebuje společnici, s kterou by sjel do stavu manželského; předsevzal si odjeti tak rychle, jak jen možno, poněkud se uchýliti z obyčejné silnice nebo sobecké cesty a na polovině potulovati se v lese lásky. Jeho společnice na cestu musí býti zdravá, nepříliš tlustá, poněvadž jinak byla by cesta obtížná, za to však pro zábavu ve volných chvílích manželských povídavá, čím více, tím lépe.“ (Bristoler Zeitung 1795.)

Sňatková anonce objevila se asi v polovině 18. století ve všech zemích. Poněvadž však časopisectví nebylo nikde tak vyvinuto jako v Anglii, používali letáků, které roznašeči rozdávali na ulici. Jeden takový leták vídeňský zní na příklad: „Sňatková zpráva. Letitý, ovdovělý řemeslník městský, který není hráč, pijan ani svárlivec, žije stále životem domáckým a přičinlivým, o jehož poctivosti a píli v konání i nekonání nikdo dosud nepochyboval, jenž vždy byl znám jako dobrý hospodář a umírněností oddaný muž a nikdy se neoddal nějaké výstřednosti, byl stihán po dvacetsedm let mnoha neštěstími, čímž jeho jmění bylo velmi ztenčeno. Má čtvero dítek na živu, tři z nich jsou již zaopatřeny, zbývá ještě synek, potřebující pečlivé matky. Má tudíž na mysli najíti si osobu věku sobě přiměřeného, s kterou by se mohl oženiti, ať již vdovu nebo svobodnou, může také býti protestantského náboženství, jen když je hospodárná a dobrých mravů, může ho milovati a má aspoň tři tisíce zlatých jmění, jímž by bylo pomoženo jeho řemeslu, a on tím se dostal do lepší situace. Bude s ní dobře jednati a vždycky přátelsky a láskyplně se k ní chovati. Poněvadž však z velké plachosti netroufá si nikde osobně zaklepati, dovoluje si tímto písemně o nevěstu se ucházeti; ona tedy, která by zamýšlela s ním manželsky žíti, nechť ráčí se dostaviti do Josephstadtu na Kaiserstrasse do krámu U krásné pastýřky vedle hostinského, kdež pak ostatní spolu smluviti mohou.“

Ale na jiném německém letáku sňatkovém čteme již obchodní nabídku méně filistrovskou: „Mladá osoba sličná, která příliš brzy uvěřila slibům mladíka, jinak úctyhodného, ovšem ve stavu, který zaslouží si veškeré shovívavosti, nechce do hanby přijíti a přeje si tudíž co nejrychleji, jak jen možno, leč nikoli v témž městě, vdáti se za muže, pro kterého bylo by věno 22.000 zlatých dostatečnou náhradou za to, že by dal své jméno dítěti, jež děkuje za svůj život mladistvé, ale poctivé lehkověrnosti.“ —

Anglickou zvláštností sňatkovou byla snadnost sňatku s jejími důsledky. Stačilo prosté prohlášení před duchovním s právy úřední osoby, a sňatek mohl býti proveden bez papírů a jiných dokladů na kterémkoliv místě, v hostinci jako v kostele.

Fany Lewaldová píše na př. ve své knize „Anglie a Škotsko“ o t. zv. Fleet Marriages, které byly prováděny ve věznici v londýnské čtvrti Fleet Ditch: „Před fleetskou věznicí chodil ještě na počátku 18. století denně muž, který ptal se mimojdoucích: Není libo dáti se oddati? — jako nyní na trzích vyvolávací zvou ke vstupu do boudy s voskovými figurami nebo zvěřincem. Na vratech visel štít, představující muže a ženu, kteří ruce si podávají, a farář tu úřadující oddal za několik pencí každý pár, který se chtěl spojiti. V 1704 bylo tu ve čtyřech měsících takto uzavřeno téměř tré tisíc manželství.“

Různými bajkami romantickými opředeny byly tajné sňatky prováděné v Gretna-Greenu na škotské hranici. Oč tu opravdu běželo, vypravuje Archenholtz (pozn. 7): „Sňatková ceremonie v Gretna-Greenu na škotských hranicích, kam kopulace chtivých pospíchají ustavičně ze všech částí království na koních tryskem běžících, je tak proslulá nebo spíše pověstná, že náleží sem malý její popis. Angličan, který v 1790 hrál při takové scéně úlohu ženichovu, líčí ji takto: ,Po nudné cestě zavedl nás náš vůdce konečně do chyše, kde ctihodný rytmistr vařil svůj duchovní klih pro poutníky do chrámu Hymenova. Nebyl doma; hledali ho půl hodiny a našli ho konečně v pivnici, odkudž tento velekněz Hymenův vyšel vrávoraje jako velekněz Bakchův a spěchal k nám. Když jsem se ho ptal na cenu, za kterou chce provésti kopulační ceremonii, žádal velmi skrovně padesát guineí. Dal jsem mu však na srozuměnou, že pojedeme raději ještě dvacet mil k jinému duchovnímu, než bychom vyhověli požadavku tak nestoudnému. Snížil tedy rychle tón až na deset guineí, které si vyžádal předem. S tím jsme byli srozuměni. Nyní však chtěl ještě láhev kořalky, z níž vypil při ceremonii, ač trvala sotva šest minut patero sklenek, aby, jak pravil, posílil svůj hlas. Požádali jsme o oddací list, jejž ihned vyhotovil a svým jménem Thomas Brown podepsal. Obsahoval jen několik řádek, že osoby Charles… a Mary… byly jím podle rituálu anglické církve a zákonu církve škotské pravoplatně skopulovány. Poněvadž jsme vyslovili přání, abychom měli k tomu ještě podpisy nějakých svědků, řekl, že ihned dva dostaneme, načež uchopil zcela vážně pero a přidal vlastní rukou dvé cizích jmen. A nyní odcestovali jsme jako pár právně oddaný nazpět do Anglie.“ Ostatně pro tajný sňatek nebylo třeba ani jezditi až na škotské hranice. Ve „Veřejném Oznamovateli“ londýnském bylo v 1754 uveřejněno toto oznámení: S dovolením zákona. Ve staré královské kapli Jana Křtitele v Savojském paláci jest s největší tajností, slušností a pravidelností žehnáno sňatkům. Jsou tu již z dob reformace až do dnešního dne (tedy déle než dvě stě let) vedeny pravoplatné a autentické registry. Útraty činí jen jednu guinei, inklusive kolku za pět šilinků. Patero tajných cest po zemi a dvě po vodě vedou do této kaple.“

Podle Dührena (pozn. 8) byl však Gretna-Green opravdu eldorádem nešťastných milenců. V Londýně nebo menším městě mohl býti párek ještě v poslední chvíli dopaden příbuznými, sňatku nepřejícími, kdežto daleko na škotských hranicích nebylo to již tak snadné. Běželo také velmi často o „únosy“, a dlouhá cesta byla pro milence první příležitostí k tomu, aby mohli býti po delší dobu „konečně sami“ nebo znamenala jim jakousi cestu svatební, jejíž východisko bylo přeloženo do prostředka. Někdy běželo však také o pouhé svedení, které si muž usnadnil slibem sňatku. Vyskytlo se hojně případů, kdy dívka byla cestou svým svůdcem opuštěna a pozdě poznala, že se stala obětí podvodníkovou.

Tato sňatková snadnost byla v Anglii a jest do jisté míry dosud zde i ve Spojených státech jednak důsledkem značného smyslu pro t. zv. občanskou svobodu, jednak jest její příčinou křesťanské pokrytectví, které se snaží vyhladiti „neřest“ mimomanželského styku pohlavního. V praksi běželo často jen o pláštík, jímž usnadňována byla pohlavní volnost, která byla formalitou sňatku do jisté míry chráněna před rušivými klepy zvědavých a zbožných lidí. Tak tomu bylo ostatně často i na pevnině. „Wiener Galanterien“ psaly v té době mravokárně o Vídni: „Manželství není tu nic než pouhý obřad. Nezavazuje muže ani ženy, aby si navzájem pomáhali, potřeby své upravovali, děti plodili a děti zplozené živili a vychovávali v zájmu státu. Nikoli, je to svoboda, aby se mohlo prováděti všecko to, nač má člověk chut, je to klíč ke stykům a záměna ctnosti a zdrželivosti za neřest a svobodu. Zde se lidé žení jen proto, aby mladý člověk směl nerušeně a beztrestně po několik neděl bydliti se svou ženou v jednom pokoji a s ní spáti v jedné posteli.“

Důsledkem takového formálního pojetí manželství byly časté rozvody. Docházelo k nim však jen ve třídách majetných, poněvadž, byl-li sňatek snadný a laciný, bylo k rozvodu třeba složitého řízení soudního s drahými advokáty. Vedle toho musil například v Anglii rozvedený manžel za všech okolností vydati manželce její jmění, takže i bohatí zachovávali často zevní manželství i když se vnitrně úplně rozešli a každý šel vlastní cestou. Zato v chudších vrstvách měla žena na své straně všecky nevýhody, když se s mužem rozcházela. Veliký byl počet žen prostě opuštěných.

Ale snadný sňatek s obtížným rozvodem vedl také v širších vrstvách k velikému vzrůstu dvojženství i trojženství. Zvláště menší obchodníci angličtí, jejichž povolání je vodilo s místa na místo, měli pověst, že mají namnoze ženu legálně pojatou v každém městě, v kterém delší dobu se zdržují. Horší zjev při tom byl ten, že toto „mnohoženství“ provozováno bylo často pro obohacení: nesvědomití muži hleděli si tímto způsobem opatřiti několik věn. Přes přísné tresty, oběšení nebo exportaci, zůstávala bigamie zjevem velmi rozšířeným.

Po tom, co jsme řekli již o obchodní povaze manželství za ancien regimu, nebude nám zníti zcela podivně zpráva, že v anglickém lidu, jehož praktický smysl bývá často zdůrazňován, vyskytoval se zvláštní obyčej, jakási ozvěna manželství kupem, pravé prodávání žen, které trvalo až do naší doby, neboť ještě v 1884 bylo zjištěno několik případů. V druhé polovině 18. století však a na počátku 19. století byl to mrav hromadně rozšířený. Běželo při tomto obyčeji o mužovo právo, veřejně nabízeti a jinému muži prodati ženu, která se mu z té neb oné příčiny znelíbila. Se všemi trhy na dobytek nebo trhy jinými spojeny byly i takové trhy na ženy, a časopisy ve svých cenových záznamech uváděly vždy také ceny dosažené za ženy jako ceny za krávy, ovce a vepře. V „Times“ z 22. července 1797 čteme: „Nějakým nedopatřením nebo zúmyslným vynecháním ve zprávě o smithfieldském trhu bylo nám tohoto týdne znemožněno zaznamenati cenu žen. Vzrůstající cena krásnějšího pohlaví je pokládána různými spisovateli vynikajícími za bezpečné znamení vzrůstající civilisace. Smithheld může z tohoto důvodu činiti si nárok na to, aby byl pokládán za místo zvláštního pokroku ve zjemnění mravů, neboť na jeho trhu stoupla cena žen nedávno z půl guinei na tři a půl guinei.“

Dühren líčí toto prodávání žen na trzích takto: „Obyčejně vedl muž ženu v den trhu za provaz kolem krku na tržiště, kde dobytek byl prodáván, přivázal ji ke kůlu a prodal ji v přítomnosti nutných svědků tomu, kdo nejvíce nabídl. Biřic nebo jiná nižší osoba od soudu, často také manžel sám určil taxu, která zřídka přesahovala několik šilinků, pak manžel ji opět odvázal a na provaze vedl ji po trhu. Tento druh prodeje nazýván byl lidem the hornmarket. Kupci byli obyčejně vdovci nebo staří mládenci. Tímto kupem stávala se příslušná žena pravoplatnou manželkou kupce, a její děti s ním zplozené byly pokládány za legitimní. Přes to dával se nový manžel často po tomto kupu oddati i církevně.“

Tu a tam se dělo, že tímto způsobem prodával také otec dceru nebo — žena muže. Je zřejmo, že lidé nezjemnělé třídy lidové prodávali tu prostě to, co s celým svým okolím pokládali za svoje vlastnictví. Typické pro galantní dobu při této věci velmi negalantní bylo, že ve skutečnosti neběželo o prodej, při němž zisk byl hledán v dosažené ceně, cena za ženu byla pravidelně velmi nepatrná: prodávající viděl svůj zisk spíše v tom, že se lacino a pohodlně zbavil nepohodlného vlastnictví, když rozvod byl nesnadný. Peněžní částka byla tu jen symbol právní změny.

*

Pro poznání každé doby je důležito její hlavní stanovisko k cizoložství. Cizoložství jest jednou přísná výsada mužova, po druhé projev vzrůstajícího sebevědomí ženina, je tajně trpěno a veřejně odsuzováno nebo stává se oficielním projevem náležejícím k dobrému tónu společenskému. Určité obecné stanovisko k cizoložství, vyplývající z potřeb vládnoucí třídy, určuje tudíž i soudobou povahu ženina postavení společenského. Řekli jsme si již, že toto postavení nebylo v době galantní ve skutečnosti nikterak úctyhodné, že přes veškeru galanterii a ženinu moc erotickou nebyla tu žena ceněna jako osobnost. Pro ancien regime bylo karakteristické předně, že žena u směrodatné třídy šlechtické a velkoměšťácké musila se státi manželkou, aby mohla holdovati „volné lásce“, zatím co na příklad ve starém Řecku musela se státi héterou, aby mohla býti ženskou osobností. Po druhé nebylo cizoložství v galantní době jako v renesanci důsledkem vývoje k individuelní lásce pohlavní ani divokým naplňováním přírodního zákona revoluční třídou, nýbrž jen otázkou požitkářské a samoúčelné zábavy. Ve všech dobách předešlých šly manželství a cizoložství každé vlastní cestou i když se ve skutečnosti doplňovaly; hospodářská a konvenční instituce byla na jedné straně a láska na druhé straně, a nebyla-li mezi oběma nenávist, vystříhaly se aspoň spojenectví. Ale galantní doba spojila důvěrně manželství a cizoložství pro jediný účel: požitek. A žena tu byla rovna muži jen v tom, že k tomuto požitku měla stejný a stejně uznaný přístup jako muž. Manželská láska a věrnost byly tudíž směšné; vždyť manželství tu bylo k tomu, aby cizoložství mohlo býti volně a odborně rozvinuto. Na jakousi lásku měli manželé právo první tři měsíce po svatbě, pak „nemohli si přece poskytnouti již pranic nového“.

V „Dopisech anglické dámě“, které vyšly v 1755 v Londýně, čteme: „Cože! Je tomu již šest měsíců, co svátost vás víže, a vy ještě milujete svého manžela! Vaše modistka má také takovou slabůstku pro svého muže, ale vy jste markýza… Proč zapomínáte tak na sebe, není-li váš manžel doma, a proč se šňoříte, když se vrací?… Vypůjčte si přece kodex moderního krášlení; dočtete se v něm, že člověk šňoří se pro milence, pro veřejnost nebo pro sebe… Jaká to zvrácenost vás minule napadla? Koně byli zapřaženi, aby vás odvezli do divadla, čekala jste však na svého manžela, francouzského manžela… Chcete si ještě dlouho zachovati tuto zdrželivost, která je v manželství tak málo vhodná? Kavalír shledává vás krásnou, a vy se zardíváte; otevřte oči: Zde se zardívají dámy toliko pod štětcem… Opravdu, madame, dáváte v sázku svou pověst.“ — To je ovšem míněno ironicky, ale společenský ideál doby, manželství jako ochranná konvence a milkování jako požitkářský cíl a obé jako oficielní mrav, je v tom obsažen celý.

První rada, kterou dostává novomanželka od svých přítelkyň, zní: Drahé dítě, musíte si opatřiti milence. A manžel liší se od takové přítelkyně tím, že s podobnou radou přichází ke své manželce o trochu později, když ji byl již „vyřídil“ jako před tím po řadě každou ženu, která mu byla milenkou, a chce zase nerušeně navštěvovati nové a jiné zahrádky. Pak přijde a řekne: Musíte se baviti. Jděte do společnosti, opatřte si lásku, žijte pro mne za mne jako všecky ženy vaší doby. Neboť, paní, „účelem manželství jest, abychom se činili vzájemně šťastnými. My spolu šťastni nejsme. Tedy je zbytečno umíněně trvati na stále stejném, jež nás obtěžuje. Naše jmění nám dovoluje, že se vzájemně nepotřebujeme a můžeme si vzíti opět svobodu, kterou jsme si neprozíravě navzájem obětovali. Žijte pro sebe, já chci rovněž pro sebe žíti.“ Tak to vylíčil Marmontel (pozn. 9).

Lady Montagnová psala z Vídně, že tu „každá urozená dáma má svého cicisbea, že tyto poměry jsou právě tak známé jako samozřejmé a všude jsou respektovány.“ Manžel podle módy jest „přítelem milenců své manželky, které ona právě má, a důvěrníkem těch, které měla; ona jest přítelkyní jeho milenek a těšitelkou těch, jímž dal sbohem.“ Jen zevní forma musí býti zachována. Každý může všecko věděti, jen opravdu spatřiti nemá nikdo nic. Ale zato nepřímo je možno a slušno všecko prozraditi. Dáma, aby ukázala svůj úspěch, a zamilovanost svého milence, maluje si po několik dní černé kruhy kolem očí, předstírá únavu a lever odbývá na loži. A přátelům i přítelkyním jest pozdravovati ji v těch dnech výkřikem: Bože, má drahá, jak umdleně vypadáte!

Přihodí-li se přes to nějaká nepříjemnost, přikazuje bonton galantní doby rozvahu, rozvahu i v nejkritičtějších okamžicích. Paní de Méreval poskytne mladému důstojníku nejvyšší důkaz své přízně ve chvíli, kdy její manžel vchází do komnaty. Ale pan de Méreval řekne bez rozčilení klidným hlasem: Jste velice neopatrna, madame. Kdyby to tak byl někdo jiný, než já! A odejde. Ale ani paní de Méreval neztratí rozvahy, jaké právě ona zase potřebuje. Sotva opustí její manžel komnatu, přes tuto překážku, přes neklid a malou zkušenost svého partnera přinutí ho, aby dokončil, co přítomnost toho způsobného člověka na okamžik překazila.

Za to však za hlupáka pokládán byl na příklad markrabí Jindřich Pruský, který nedovedl nésti své parohy s rozvahou. „Poslal svou manželku na své statky a chce se s ní rozejíti, poněvadž přistihl v její posteli knížete holštýnského. Markrabí byl by lépe učinil, kdyby byl věc zamlčel, poněvadž teď o něm mluví celý Berlín a půl světa. A pak věc tak přirozená nemá býti tak zazlívána, hlavně není-li člověk sám jako markrabí právě skálopevný… Jak možno trestati to, k čemu jsme nuceni?“

Muž tedy nebyl parohy zneuctíván, nýbrž jeho hanbou byla jeho nerozvážnost. Ženu poctívala nebo zneuctívala jen volba milence. Náležeti mezi milenky vévody z Richelieu, třeba to bylo jen pro jednu noc, bylo v první polovině 18. století největší ctižádostí přečetných krásek, proslulých na dvoře Ludvíka XV. Zato však ženy byly varovány před styky, z kterých mohl pojíti skandál, na příklad před styky s lokaji a pážaty. Vévoda de Choiseul vyjádřil názor té doby slovy: „Zkoumejme společně, co ženu zneucťuje. Není právě zneuctěna na příklad, má-li milence, není-liž pravda? Ale je zneuctěna, má-li jich několik zároveň, poněvadž nutno míti za to že nemá pro ně poctivé náklonnosti. Je zneuctěna, provádí-li svou volbu bez diskrétnosti, oznamuje-li veřejně své milence a stejně bezohledně se jich pak vzdává, nezaslouží-li si, aby její dřívější milenci zůstali jejími přáteli nebo dobrými známými. Hleďte, madame, to zneucťuje ženu.“

Bylo snahou této společnosti, aby půvabný způsob spojovala s klidnou rozvahou a tím uchránila svou mělkou poživačnost před otřesy příliš dramatickými nebo tragickými. Ve svých „Morálních povídkách“ napsal Marmontel: „Dnes vidíme, že v klíně rodin vládne přívětivost, svoboda a mír. Milují-li se manželé, je v pořádku, žijí-li spolu a jsou šťastni. Přestanou-li se milovati, řeknou si to jako slušní lidé a vrátí si navzájem své slovo. Přestali býti milenci, jsou z nich přátelé. To jmenuji společenskými mravy, příjemnými mravy.“ Byly by to bývaly skutečně mravy téměř ideální, kdyby této společnosti bylo běželo právě o — poctivou lásku.

Přes to však, že parohy byly pro manžela stále méně choulostivými, a právě žárlivost pokládána byla za věc směšnou, nedovedlo se přece mnoho mužů ze všech tříd zbaviti této znepokojující vlastnosti a bdělo ve dne v noci nad věrností svých žen. Také z 18. století zachovaly se doklady o tom, že i v této době používáno bylo tu a tam pásu cudnosti. Ovšem se stejným výsledkem jako v renesanci. Klasickým svědkem není nikdo jiný než sám Voltaire. Jednou z jeho prvních milenek byla paní de B…, u níž prý v rozhodném okamžiku našel tuto železnou překážku. Přes to však chtěl dojíti svého cíle, byť nikoli ihned, neboť: má-li člověk srdce počestné ženy, má brzy i všecko ostatní. Tento skutečný příběh byl mu podnětem k povídce (La Cadenas), kterou uveřejnil v 1724.

Z doby pozdější je líčení v německém románu (pozn. 10) z 1746: „Belliana mohla se jinak dopustiti věru jen nemnohých nebo pražádných výstředností když pohnutými řečmi mého pána a jeho zoufalým chováním nebo snad jeho lepotvárnou osobou byla uvedena na lehkovážnější myšlenky; pročež objímajíc ho a sama ho líbajíc o své ujmě, pravila při tom: „Útočíte na mě, krásný rytíři, příliš prudce, miluji vás z celé duše a slibuji po celý život vás milovati, avšak to, čeho ode mne žádáte, je nejen příliš nebezpečné, nýbrž z jistých příčin také nemožné vám poskytnouti.“ Při těchto slovech vstoupily jí do očí jasné slzy, které můj pán svými rty osušil ustavičným líbáním a řečmi lichotivými učinil tuto krásku konečně tak důvěřivou a povolnou, že mu dovolila veškeru milostnou volnost; hlavního cíle nebylo však možno dosíci, poněvadž Oegneck tak pevně zabezpečil svou zahrádku obyčejným zámkem italským, že nikdo nemohl do ní vejíti.“

Tyto volné mravy pohlavní v horních třídách společenských měly ovšem, jak jsme řekli, i vliv na živel střední, hlavně v sídelních městech. „Žena bez cicisbea byla v opovržení, muž jako cicisbeo své vlastní manželky byl vysmíván, krásný a vznešený cicisbeo přinášel slávu a vzbuzoval závist,“ praví kterýsi spisovatel o Benátkách. Podobně tomu bylo v Berlíně, Vídni, Paříži, kde milenec byl rovněž nazýván cicisbeo podle zvyku vlašského. V Londýně pak byl to zjev všední, že muž měl svou milenku doma, vedle legitimní manželky. Většina manželů držela si milenky v té neb oné formě. Mnozí brali si je domů a posazovali je za týž stůl se svou ženou, z čehož téměř nikdy nepovstávala různice. Ba, bylo je vídati dokonce vycházeti společně, při čemž byl mezi oběma jen ten rozdíl, že milenky byly většinou hezčí, lépe oblečené a méně upjaté.

Vzájemná shovívavost vyvinula se v těchto kruzích až do krajnosti. Poněvadž každému muži se lépe líbí žena přítelova než žena vlastní, a opačně ženě líbí se lépe manžel přítelkyně než manžel vlastní, měly obě strany chuť vyměňovati si navzájem své úlohy aspoň na jistou dobu. Taková výměna byla také v mnoha městech zjev opravdu všední.

Vrstvy, ve kterých byl připravován emancipační boj maloměšťáctva, tedy vrstvy a města povahy řemeslnické, měly ovšem přísnější mravy pohlavní, cizoložství bylo tu vzácnější a končívalo nezřídka tragicky. Ale větší pohlavní kázeň nebyla tu ovšem důsledkem vyššího sebevědomí a vyšších představ o životě, nýbrž byla diktována velkými starostmi denními a filistrovským strachem. Ženy maloměšťáků nehřešily tolik, ale přes to nesčetné ženy těchto tříd pronásledoval po celý život svůdný sen, že se jim podaří jednou smísiti své měšťácké maso se šlechtickou krví. To nebyla jejich osobní vina, to byl jejich osud a dějinná nutnost. Což nemůže ovšem učiniti maloměšťáckou morálku hezčí.

*

Hrdinskou figurou ancien regimu byl zpustlík, jehož pýchou bylo, že nikdy neměl úmyslu, který by nebyl neslušný nebo zločinný. „Vidí v něm veselého a skvělého povídálka, ale tato rozpustilost přirozeného humoru jest jen vnější: je hrubý a nezpůsobný, žertuje jako kat s chladnou ukrutností o zlu, jež napáchal a chce ještě páchati… Nutno říci, že v této zemi světáci oné doby házeli lidské maso na špalek. Nějaký vznešený přítel Lovelacův svede mladou, nevinnou dívku, opije ji, ztráví s ní noc ve veřejném domě, nechá ji tu k zaplacení své útraty a klidně si mne ruce, když ve čtrnácti dnech se doví, že byla uvržena do vězení, kde zemřela šílenstvím. Ve Francii byli zpustlíci jen lehkomyslní ferinové, zde to byli obyčejní lumpové.“ Tak karakterisoval Taine zpustlíka anglického, který byl nejodpornější a byl tu nazýván rake. Proslulý anglický malíř a rytec Hogarth znázornil kousky takového „hrdiny“ ve známém cyklu.

Galantní zpustlík byl ostatně opravdu jen vyvrcholení vznešených mravů erotických té doby. Co dovolovala kavalírská čest příslušníkům vládnoucí třídy, o tom nás poučuje třeba jen tento případ. Vikomt de X., jeden nejskvělejší šlechtic na dvoře Ludvíka XVI., dělal verše a byl poněkud ješitný. Jednoho dne vyslal pan de T… proti němu epigram dosti řízný. Pan de T… byl po několik let již milencem jisté paní de S…, která bydlila na venkově a byla jím kdysi šíleně milována. Aby se pomstil, počal se vikomt de X. dvořiti paní de S…, předstíral zoufalou vášeň a dosáhl, čeho si přál. Mladá paní zpozorovala brzy, že jest těhotná. Po této zprávě vysvětlil jí vikomt de X., že mu po ní nikdy nic nebylo, že se chtěl zcela prostě pomstíti za jakýsi sarkasmus, a jsa takto na koni, vydal se do Paříže, kde se každému, kdo to chtěl slyšeti, chlubil svým znamenitým kouskem, jejž zahrál panu de T… A na tuto ohavnou historku hleděli jako na zlomyslnost neobyčejně duchaplnou a nikomu nepřišlo na mysl, aby se jí pohoršoval.

Ke karakteristice panských mravů galantní doby uveďmež tu ještě jedno dobrodružství hraběte de Tilly, který již jako páže Marie Antoinetty byl pravý francouzský zpustlík galantní. Jeho proslulé Paměti (pozn. 11) mají značnou hodnotu kulturně-historickou, třebaže nebo právě proto, že mluví v nich člověk zcela bezkarakterní, ale poměrně upřímný ve svých záznamech:

„… A přece, jaká bláznivá věc je lidské srdce! Za deset dní byl jsem Žofii nevěren. Byla to ovšem jen nevěra smyslů, a my lidé jsme se již dávno shodli, že něco takového jest nám pokládati za nic. Přes to zasluhuje případ místo v těchto pamětích a jistě by nebyl malou ozdobou románu, ovšem románu volnějšího druhu. Pokud pak běží o okolnosti mnou uváděné, jsou čistě historické a skrz na skrz pravdivé.

Večeřel jsem v restaurantu Aujuste s panem de Rabodances poněkud dříve než obyčejně, poněvadž se chtěl druhého dne s první příležitostí vrátiti do Paříže. Když jsme se rozešli, šel jsem pěšky domů. Sotva několik kroků od restaurantu byl jsem osloven dvěma ženami. Jedna nás opustila, druhá zůstala a vyzvala mne, nejistým a plachým hlasem, abych šel s ní. Nepřijal jsem ji nejlépe, ale její tajemné chování vzbudilo mou pozornost. Slyšel jsem dokonce, že se zasmála. Do tváře nemohl jsem jí viděti, poněvadž byla zahalena kapucí a závojem. Ale pozoroval jsem postavu a vzrůst, chůzi a postoj. Všecko ukazovalo, že nenáleží ke sprosté třídě. Tedy jsem obrátil, dal se do hovoru, stáhl jsem jí rukavičku a spatřil jsem, oh, jak má zvědavost byla odměněna! měkkou pěstovanou ručku něžných tvarů. Mé objevy již nepokročily, jen tón jejího hlasu mi dokazoval, že nenáleží k těm, které žijí pouze ze svého řemesla. — Co z toho má být, ptal jsem se, co chceš ode mne? — Jíti s vámi, líbiti se vám, dovedu-li to. — To nestojí za námahu, žádná se mi již ostatně nelíbí! — Aj, tak mlád a již blaseován? — Právě proto, že nejsem blaseován, nechci s tebou jíti. — Obrat není špatný, dovedete se vyhnouti. — Cože! Jakou řečí to mluvíš? — Nu, francouzskou, myslím. — Ovšem, ale nikoli řečí ulice… — Kdo vám řekl, že jsem taková, poněvadž lze mne najíti na ulici? Jste snad chrobák, poněvadž vám bláto uvízlo na botách? — Na mou čest, musím se ti podívat do obličeje. — Na mou čest, toho neučiníte, nemám chuti ukázati vám jej. Učinil jsem pokus a dotkl jsem se jejího závoje, ale zadržela mne slovy: Neurážejte, nechtějte mne tady vidět. — Kde tedy? — Všude, jen na veřejné ulici nikoli, poněvadž si přece jen asi myslíte, že se potuluji. — Chceš jíti se mnou? — Kde bydlíte? — V hotelu Noailles. — Tam bych nešla ráda. — Proč? Nespatříš tam živé duše kromě kastelána, několika služebníků a mne, mám tu jen svůj vedlejší byt. — I když je pravda, co říkáte, nemám přece odvahy… — Myslil jsem, žes odvážnější. — Jsem odvážná, ale nikoli dosti… Kam chceš mě zavésti? — Do ulice Orangerie, chcete-li jíti se mnou. — Jíti s tebou? — Půjdu s tebou třeba do pekla. — Na to jest ještě kdy, nespěchám právě, snad se tam někdy setkáme. Vydali jsme se na cestu. Zavěsila se do mne. Tato důvěrnost se mi nelíbila. Rozmýšlel jsem se, počal jsem se styděti, odtáhl jsem paži. Nejste galantní, řekla, rámě mi přece podati můžete, aniž se kompromitujete, kdopak nás tu vidí? — Ono není to také… tohle, koktal jsem, napadlo mi jen, to není nutné… a tak mi bylo pohodlnější… — Žádné vytáčky! Žádné omluvy! Nenamáhejte se k vůli mně. Jsem příliš nepatrná… aspoň ve vašich zracích… — Zde mé rámě. — Děkuji, nepotřebuji ho. — Ublížíš mi, nepřijmeš-li ho. Přijala. Jsi z Versaillesu? ptal jsem se pak. — Jsem tu teprve nedávno. — Přišlas z Paříže? — Nikoli. — Odkud tedy? — Z Franche Comté. — Máš ještě rodiče? — Matku a muže. — Kde žijí? — Matka v Paříži, on nedaleko odtud. — Nemáš jinak žádného řemesla? — Od několika měsíců jedno, které mne velice nudí. — Jakže, takové veselé řemeslo? — Bylo to řemeslo mé matky. — Opravdu? Úctyhodná rodina tedy. — Ano, to říká každý, kdo ji zná. — Vynáší ti ten obchod hodně? — Méně peněz než cti. — (Já uštěpačně.) Ovšem! — Jistě a opravdu. — Najdeš každého večera mladé muže, kteří se dají tak snadno přemluvit, aby… ti podali rámě? — Myslím, že ano; mohu si vybírati… Ale to bylo, co jste měl na mysli, když jste se mne ptal na mé řemeslo? — Co jiného? — To tedy pojmenoval jste řemeslem; nikoli, pane, to jest jen zábava.

Nevěděl jsem v té chvíli, na čem jsem a co si mám o ní mysliti. Šli jsme dále a konečně přišli jsme ke dveřím domu, do kterého mne vedla. Zastavila se na prahu, pojmenovala mne jménem a řekla: Než vás vpustím, pane, musíte mi dáti své čestné slovo, posvátné čestné slovo, že o tomto dobrodružství nezmíníte se nikomu ani slovem, budou-li vám moje rysy známy. — Jakže? Vy znáte moje jméno? — Jak vidíte. — Umlkl jsem. — Nuže vaše čestné slovo, pokračovala, dáte mi je? — Ano, anděli nebo ďáble, ano, dávám ti je!

Nyní zaklepala; bylo otevřeno, vešli jsme. Pokoj, do kterého jsme byli zavedeni byl prostý, ale zařízený takovým způsobem a s takovou péčí, že prozrazoval nejen vkus, ale i účel, k němuž bylo ho asi používáno. Když jsme osaměli, nedala se má průvodkyně již prositi. Sejmula kapuci i závoj a ukázala mi tvář nepopsatelně líbeznou, ale tvář, které jsem nikdy před tím nespatřil. Řekl jsem jí to, zdála se tím býti potěšena. Jinak nemohl jsem pochopiti, jak žena s rysy tak ušlechtilými a příjemnými, s osobností tak půvabnou a jemnou mohla tak hluboko klesnouti. Byla to postava Heloisina, o které by se člověk domníval, že může milovati jen Abeilarda a býti mu věrna. Dělal jsem Abeilarda, dříve než se mu krutý Fulbert pomstil. Dělal jsem ho tak dobře, že jsem si proto činil výčitky, když mne překvapila myšlenka na Žofii. Ale pohled na místo, kde jsem byl, řekl mi brzy: Tady nesmíš mysliti na Žofii! A podařilo se mi na ni zapomenout.

Nelze tolik vtipu a rozmaru, řekl bych, tolik vkusu a kouzla vložiti do dostaveníčka jemnější a skutečnější lásky, kolik tato — jak ji mám pojmenovati? — tato běhna, tento přelétavý pták, vložila do svého ,románu na hodinu‘. Její chování a celé dobrodružství mne pomátly. Poněvadž jsem byl ještě příliš mlád a příliš nezkušen, abych je náležitě pochopil a ocenil, kolísal jsem v nejistotě a pochybnosti. Ptal jsem se sebe: Hraje tu dáma úlohu nevěstky? Anebo nevěstka úlohu dámy? Sestupuje ona tak hluboko nebo tato vystupuje tak vysoko? Která z obou dává si tu cizí podobu? Konečně zastavil jsem se u myšlenky, že je to vzdělaná žena, kterou bída vehnala do této propasti. Ale myslil jsem si zároveň: Jako ctnost i zločin má své stupně. Nemohla se zastaviti na stupni vyšším? Proč bylo jí tak hluboko klesnouti? Bylo by odpustitelné, kdyby své půvaby prodala jednomu, ale nabízeti je všem na veřejné ulici! Tato okolnost mne rozhořčovala, činil jsem si nejtrpčí výčitky, sám sebe chtěl jsem nenáviděti, že jsem podlehl takovému pokušení. Tyto úvahy, které mi hlavou rychle projely, přivedly mne stejně rychle k rozhodnutí, abych opustil osobu i místo. Podržel jsem před ní hrst zlaťáků, aby si sama mohla vzíti cenu za projevy své přízně. Ale všecko při tomto dobrodružství mělo býti zkrátka neobyčejné a podivné. Odmítla zaplacení. Ponechte si své peníze, řekla, vyrovnejte se s domovnicí. Mně nezbývá než dáti vám radu, která je snad i pro mne dobrá, která však jistě bude vám v každé chvíli vašeho života užitečná a spasitelná. Učte se ovládati každé první hnutí, ať je důsledkem překvapení, radosti nebo studu. Kdo není pánem svého zevnějšku a hlavně svých rysů v tváři, prozrazuje se právě v té chvíli, kdy jest proň nejdůležitější, aby se neodhaloval. Naučí-li vás tento večer aspoň tomu, tak jste ho nepromarnil. — Tato slova byla mi hádankou. Prosil jsem ji o vysvětlení. — Moje slova, řekla, nepotřebují výkladu, není v nich skrytého smyslu, jsou jasná a zřetelná. Vypadal jsem jako školák, který naslouchá učiteli. Ba nechtěl bych popírati, že jsem před ní stál celkem jako štětec, jako hůl. Podala mi ruku k políbení s úplnou způsobností královninou, pak zazvonila a dala mi posvítiti touž ženou, která mně otvírala. Položil jsem peníze na svícen a teď stál jsem sám, zamyšlen, rozdělen mezi údiv a lítost, v temnotě na ulici.

Přišla doba, kdy jsem měl opustiti Versailles a odejíti do své garnisony a k pluku. Hrabě de M… představil mne tehdejšímu ministru války, knížeti de Montbarrey, pro dovolenou. Kníže mne pozval k hostině. V jídelně našel jsem při vstoupení patero dam, z nichž jen tři jsem znal. Pan de Moreton Chabrillant podjal se úkolu představiti mne druhým dvěma. Každý pokus vylíčiti stav, do něhož mě uvedl pohled na jednu z nich, byl by marný. Cítil jsem se duševně úplně otřesen, když zrak můj padl na rysy tváře, které byly tak čerstvé v mé paměti, tak známé. A přece byl bych se musel považovati za blázna, kdybych se byl jen na okamžik odvážil domýšleti se, že ona a tato osoba jest osoba táž. Hleděl jsem své ohromení skrýti tak, jak to jen bylo možno a tímto způsobem učiniti první krok podle rady, kterou jsem obdržel před dobou tak krátkou. Nicméně nemohl jsem odolati pokušení, abych si nezašilhal po obličeji, tailli, ramenech a rukou, které byly teď pokryty prsteny a skvosty, z nichž dříve jsem neviděl nic. A což teprve tón hlasu! Krátce, byl jsem rozechvěn, byl jsem, což vlastně mělo ji potkati, úplně z míry. Kdežto ona, klidná jako kněz u oltáře, našla brzy příležitost, aby pověděla svou životní historku od narození lidem, kteří ji znali téměř tak dobře jako ona sama, jedině a patrně, abych se dověděl, kdo je. Učinila to vše v několika minutách, několika slovy, bez rozpaků, s nepozorovatelným uměním a beze všeho zdání afekce. Tak jsem se dověděl, že byla v osmnácti letech provdána za muže, s nímž málo žila, že po tříletém pobytu na venkově přišla opět do Paříže ke své matce, která bydlila v lucemburském paláci, že tato matka má místo u dvora a nedávno dostala dovolení, aby je mohla předati své dceři, a že dcera opravdu je před krátkou dobou nastoupila. Sotva jsem slyšel, co povídala, a kdyby se mne byl někdo na něco zeptal, nebyl bych býval s to odpověděti, takový byl můj zmatek.

Při hostině poznamenala společnost laskavě, že jsem způsobný mladý muž, skromný a příjemného chování. Mohli stejně dobře dodati, že mladý pán je nesmírně zdrželivý v jídle a pití, neboť sousta jsem se nedotkl. Když se vstalo od stolu, odvážil jsem se dámu osloviti. Odpovídala s nepozorným, lhostejným vzezřením: ano, nikoli a podobnými slabikami. To mne zlobilo; považoval jsem to dokonce za nezdvořilé a propadl jsem opět domněnce, ze se jistě mýlím. Když jsem se však po chvíli opět na ni podíval, učinila hlavou pohyb, jako by mi říkala: Ano! Ale na tisíc mil byl jsem vzdálen toho viděti v tomto pokynu odpověď na mou otázku, kterou jsem jí dal toliko očima. Byla důvtipnější než já, zpozorovala můj pohled a porozuměla mu, neboť když několik lidí ze společnosti pozorovalo pěkné hodiny nástěnné, které ministr právě koupil, a chválilo stroj, vstala s pohybem, který prozrazoval zároveň neklid i netrpělivost, přistoupila k hodinám pod záminkou, že si je chce zblízka a lépe prohlédnouti, položila prst na cifru X a vrhla zároveň na mě pohled, jehož rychlost činila jej nutně každému jinému nepostřehnutelným. Po několika minutách, jsouc v rozhovoru s hraběnkou Blotovou, zvýšila náhle hlas a pravila hlasitě a zřetelně slova: Bylo to v ulici Orangerie, načež mluvila opět obyčejným tónem, až docela naposled jej opět zvýšila, aby mohla zdůrazniti slovo zítra. Jak bych se byl mohl ještě domnívati, že se mýlím a všecko jest jen sen? Skutečnost byla příliš očividná.

Uvěří se mi, že jsem přišel přesně na dostaveníčko, které mi bylo poskytnuto tak zřetelně, tak jemně. S úderem desáté hodiny byl jsem v ulici Orangerie a nenechala mne čekati. Mým prvním pohybem bylo, že jsem svou objednatelku přitiskl k srdci; druhému pohybu, abych ji od sebe odstrčil, bylo mi násilně se vzepříti. Zavěsila se na mé rámě a táhla mne mlčky s sebou. Chtěl jsem mluviti, chtěl jsem se ptáti… žádná odpověď. Konečně přišli jsme k domu, do pokoje. Tu stavěla se udivenou a ptala se: Jaká náhoda svedla nás opět? Jaké jste to měl cestou řeči? Ani slovu jsem nerozuměla. — Jakže? Což jsme včera v poledne spolu nejedli? — Vy se mnou? — Nu ovšem, u knížete Montbarrey. Jste přece hraběnka de…? — Jakou to pohádku z Tisíce a jedné noci mi tu ohříváte! Máte, myslím, horečku. — Ani za mák! Pojďte trochu blíž… Ano, jste to vy… Dvakráte se nedám oklamati… Ale, je to možné?… Vy… a přece, zcela jistě… pravda, přílišná pravda!… Jste to vy. Jste to vy. — Stále lépe, stále lépe! Víte co? Činíte se svrchovaně směšným. Nebo snad uvádí vás do vytržení vaše obrazotvornost? Dobrý prostředek! Ať slouží! — Jak to myslíte? — Jděte, nejste rozumný! — Jediná věc, která v této chvíli zmatku byla mi jasná, bylo — co jest mi činiti. Přikročil jsem k podstatnému a zpozoroval jsem s potěšením, že dáma to přijala nikoliv bez zájmu…“

*

Z uvedených příkladů, které by bylo možno do nekonečna rozmnožovati, jest vidno, že příslušníci obého pohlaví vládnoucích tříd neznali za ancien regimu rozdílu mezi prostředky, jimiž si opatřovali stále nový a rafinovaný požitek pohlavní, požitek pro požitek, požitek, při kterém byli citově a duchovně co nejméně účastni. Vůbec byl jejich citový život, jak ostatně již víme, mělký a také jejich život duchovní vrcholil povšechně jen v espritu. Takové poměry vedly nutně k brutální orgii pohlavní, když absolutismus dosáhl své lesklé výše.

Orgie výstředního života pohlavního zahájena byla na dvoře francouzského krále Ludvíka XIII., který sám byl sice homosexuelní a neudával tón, zato však měl po svém boku pověstného kardinála de Richelieu jako nejvyššího hodnostáře státního, jehož frivolní dobrodružství a milostné poměry byly nevyčerpatelné, a královnu Marii Annu Rakouskou, která až do pozdního věku byla oddána galantnímu životu. Počínajíc Ludvíkem XIV. stala se pak galantní žena nejvyšší ozdobou absolutistické vlády. Třebaže Ludvík XIV. měl za svého života více než šedesátiletého jen půl tuctu oficielních milostnic, z nichž la Valiere, Montespanová, Fontangeová a hlavně Maintenonová jsou světoznámé, miloval ve skutečnosti každou sukni, která mu přišla do ruky. Každá dáma, která se objevila u dvora, všechny ženy jeho příbuzných a hodnostářů dvorních staly se více nebo méně ochotnou obětí jeho milostných rozmarů, pokud aspoň něčím ho dráždily. Nebyl zhola nic vyběravý, ani když se stal velmi pobožným.

Absolutní mocnář nikdy ostatně nezneužíval své moci tak, jako když běželo o ženu, které dosíci si umínil. Jeho vilná choutka byla první zákon doby, jemuž nemohlo býti čeleno. Nepovolné ženy byly nezřídka na vyšší pokyn za noci nebo mlhy zavlečeny vojáky nebo strážníky na místo, kde musely býti mocnáři po vůli. Žárlivý manžel nebo milenec, stojící v cestě, byl poslán na cesty nebo do vězení. Vévoda de Lauzun, který byl v cestě Ludvíku XIV. jako oficielní milenec jakési paní de Monaco, ocitl se na několik dní v Bastile. Jeden vévoda meklemburský učinil si milenkou jakousi paní von Wöllwarth, když byl jejího manžela dal popraviti. U mnoha dvorů dala se milost pro odsouzeného dosíci jen tehdy, když jeho hezká manželka, nevěsta, dcera nebo sestra byly vladaři po vůli.

A jaký byl pán, takový byl sluha. Většina služek a komorných byla u šlechty i u bohatšího měšťáctva svobodnou kořistí všech mužských členů rodiny, na venkově také všech mužských hostí. Ráj pruských junkerů, východní Polabí, byl v tomto směru nejtypičtější. O Sasku napsal jistý úředník, velmi dobře informovaný: „Každý poddaný byl povinen poslati svou dospěvší dceru na panství, kde za bezplatnou stravu a několik tolarů k vánocům byla povinna dáti se užívat pánem nebo jeho syny nebo jeho hosty, byla-li sličná. Dostala-li dítě s ,milostpánem‘ nebo s ,mladými pány‘, bývala pak provdána za některého tělesného kočího nebo také jen sluhu.“ O rakouských šlechticích praví „Galanterien Wiens“: „Mladí kavalíři hrají, jezdí, honí, milkují se v teplých zemích, až už nikam nemohou, bijí a zmrzačují sluhy, ničí své pachtýře, ždímají peníze ze svých správců, otěhotňují často své služky, zřídka své ženy, u nichž nevidí jiné zásluhy kromě peněz.“ Vznešené Francouzky nazývaly v 17. a 18. století své komorné a služky prostě „nočníky (pissepots) svých mužů“; podobně říkalo se v Německu: Vzala svému muži do domu pěkný nočník, aby měla v noci pokoj. A byla-li služebná dívka těhotná, říkali, že pánův nočník přetekl. Takové to bylo za těch starých, zlatých časů!

V žádné době ostatně neměli muži při svém spodničkovém snažení tak snadnou práci jako v době galantní. Vždyť víme již, že pohlavní mlsnost žen byla poměrně stejně veliká jako pohlavní mlsnost mužů. Ženy za muži samy běhaly. Vévodkyně orléanská zaznamenala ve svých dopisech dvé případů, kdy jistá markýza a jiná dáma vznešená lehly si do postele jejího syna, dauphina, aby s ním spaly, aniž jich o to požádal.

Pohlavní orgie stávala se všeobecnou, když po zestárnutí Ludvíka XIV. se odstěhovala representace dvorního hýření k vévodovi Filipu Orléanskému, synovci královu a regentu francouzskému. Heslem regenta bylo: Bavme se! a to znamenalo pářiti se bez výběru, bez půvabu a veřejně. Když jeden vikomt de Polignac nabídl jednoho večera svůj vůz jisté vévodkyni, učinil to slovy: Přál bych si, aby můj vůz byl postel a já mohl do ní lézti za vámi. Načež ona dáma mu odpověděla: Takovou nabídku přijala bych však jen tehdy, kdybyste mi zároveň slíbil, že nebudete ani minutu spáti, dokud budete se mnou v posteli. A vévodkyně orléanská napsala o svém synu regentovi (1717): „Můj syn není ani diskretní ani tajný, poví hned všecko, co se stalo; stokrát mu říkám, že se nemohu dosti nadiviti tomu, že ženy za ním stále ještě běhají; měly by přece před ním utíkati. Směje se však a říká: Neznáte nynějších rozmařilých žen. Činí jim to radost, říká-li člověk, že s nimi spí.“

Proslulý Palais Royal, jejž si vévoda orléanský vystavěl uprostřed Paříže, byl ohnisko tohoto pohlavního hýření. Ale „bavili se“ také jinde. Ve zvláštních salonech v Saint Cloudu pořádány byly „adamské slavnosti“, jichž účastňovaly se nejkrásnější dámy nejlepšího často jména v kostýmu Evině. Vrcholem těchto důvěrných slavností byla vždy výměna milenek. Přečetné ženy hořely ctižádostí, aby se mohly toho účastniti.

O regentovi napsala jeho matka také toto ještě: „Můj syn má tři bastardy, dva chlapce a děvče, legitimoval však jen jednoho, totiž toho, kterého má s urozenou slečnou, jež byla mou dvorní dámou, a to je ten, který se jmenuje chevalier d’Orléans; druhý, nyní chlapík osmnáctiletý, jest abbé, to je syn Florence, velmi krásné dívky, jež byla tanečnicí v Opeře, ale umřela. Děvče je čtrnáctileté, je to dcera herečky Demaresové; její matka hraje dosud denně.“ (1716). Nebo: „Říkám svému synu velmi často, že jeho milenky jsou proň jako jeho tajné místo, že u nich odbývá to, čeho potřebuje, ale že jich řádně nemiluje, poněvadž by jinak netrpěl, aby běhaly za jinými a u nich líhaly. Co je to býti zamilován, toho nechápe, míní, že to jest jen v románech, ale ve skutečnosti prý toho nenajdeš. Rozhněval se se Seriovou, poněvadž prý chtěla, aby ji miloval jako pastýř.“

Když vévoda orléanský a jeho přátelé počali pociťovati ustavičné výstřednosti pohlavní jako námahu, nazvali se roués t. j. kolem lámaní. Nejvznešenější společnost francouzská si dávala tuto přezdívku a nosila ji s pýchou. O třech dcerách regentových bylo známo, že nejsou lepší svého otce a každá má svůj dvůr mužských i ženských zpustlíků. K orgiím byly často přibírány herečky a tanečnice. Ostatně, tak jako celá vládnoucí třída byla loupežný drancovník státních příjmů a lidu, tak také a nutně celá holdovala pohlavní výstřednosti jako důsledku absolutistického příživnictví.

Doba Ludvíka XV., vévodkyně de Chateauroux, markýzy Pompadourové a hraběnky Dubarryové, jeho nejproslulejších milostnic, trpěla již, pokud o pohlavní orgii běželo, jistou únavou, poněvadž však nemohla ještě odbočiti s dané cesty výstředního požitkářství, byla nucena jeho formy zjemňovati, zaměňovati fysickou brutálnost za rafinovanost a nejsilnější věci páchati „slušně“.

Ludvík XV. měl s jistou paní d’Esparbes tento rozhovor před svými dvořany:

— Spala jste u všech mých poddaných.

— Ale, Sire!

— Měla jste vévodu de Choiseul.

— Je tak mocný.

— Maršálka de Richelieu.

— Má tolik ducha.

— Monvilla.

— Má tak krásné nohy.

— U sta hromů, a což vévoda d’Aumont, který nemá nic z toho všeho?

— Ó, Sire, je tak oddán Vašemu Veličenstvu.

Taková byla ta nová „slušnost“. A pokud běží o rafinovanost, možno dodati, že oblíbeným milostným pokrmem Ludvíka XV. byly malé děti. Běželo tu však spíše o hříčku, neboť většina těchto dětí byla na tento veliký okamžik dějinný po měsíce a snad i léta připravována.

Orgie byla z veřejnosti přeložena do soukromých kabinetů, a tak vznikla petite maison (domeček), vedlejší příbytek, jejž měl každý vznešený pán a četné vznešené dámy. Byly to pravidelně pohodlné, bujně a rafinovaně zařízené vily v lese a parku, se svůdnými budoáry, rozkošnickými ložnicemi, koupelnami, erotickou výzdobou, galantním nábytkem, galantní literaturou. Skutečná petite maison byla pravá tvrz lásky, vylučující nepříjemné překvapení a nevítanou zvědavost. Po celá desetiletí prováděny byly v těchto nesčetných úkrytech rozkoše denní orgie bláznivých výstředností pohlavních a všeho, co si mohla vymysliti rafinovaná fantasie erotická. Tu kvetly všecky perverse a neřesti; nejrozšířenější a nejvíce vyhledávanou pikanterií bylo tu aktivní i pasivní flagelantství a hlavně t. zv. voyeurství (diváctví) t. j. více nebo méně tajné přihlížení k milostným aktům jako zvláštní druh pohlavní zvrácenosti. Tato divácká záliba pohlavní představovala v této době oblíbené číslo požitkářského programu erotického, neboť „domečky“ byly pro ni zvláště zařizovány a také soudobé umění věnovalo voyeurovi hojnou pozornost.

Uvedené dobrodružství hraběte de Tilly poučuje nás také, že dámy, (a ovšem i muži), nedosti zámožné, aby si mohly dáti postaviti svou petite maison, najímaly si aspoň přiměřené byty a zařizovaly si je za „hnízdečka lásky“. Jiné používaly „domečků“ vystavěných bohatými kuplířkami a bordelářkami pro vznešenou klientelu. V nevyčerpatelných policejních záznamech pařížských z 18. století je o tom přehojně zpráv. O proslulé tanečnici Guimardové praví jedna taková zpráva policejní: „Pořádá tři večeře týdně, jednu, které účastňují se první páni dvorní a různí urození lidé; druhou, složenou ze spisovatelů, umělců a učenců, konečně ještě třetí, skutečnou orgii, ke které jsou zvány nejsvůdnější a nejvtipnější dívky a při níž smyslné výstřednosti dováděny jsou do krajnosti.“

Ludvík XV. ztělesňoval opravdu tuto stránku své doby, jeho život byl „ustavičná neřest“. Tak zvaný „jelení park“, jeho nejpopulárnější výtvor, o nějž nejvíce se zasloužila madame de Pompadour, byl právě jen skupinou takových petites maisons, jakýmsi rozsáhlým nevěstincem dětským, z něhož sestavován byl „zábavní program“ králův. Opatřovati vladaři ženy stále nové bylo ostatně snahou nejen Pompadourčinou, nýbrž mnoha vladařských milostnic vůbec, neboť viděly v tom prostředek k tomu, aby se udržovaly v nejvyšší přízni a u moci. O Maintenonové napsala vévodkyně orléanská: „To je metoda markýzy de Maintenon, že podporuje všecky milostné poměry tohoto vladaře, sama mu dává roztomilé osoby, aby ho co nejvíce zaujala jeho zábavami, neboť dobře ví, že to jest jediný prostředek k tomu, aby se udržela v jeho srdci. Naproti tomu nevidí ráda, když Jeho Veličenstvo samo si vybírá.“ A Casanova vypravuje, že tanečnice Agatha, dlouholetá milostnice vévody Karla Alexandra virtemberského, ráda u sebe přijímala, povzbuzovala a radami opatřovala tanečnice, které chtěly se státi vladaři příjemnými. Vévoda pokládal tuto shovívavost své favoritky za obdivuhodnou a pohodlnou a prokazoval jí za to svou vděčnost. Veřejně jednal s ní jako s kněžnou.

Bylo by však nesprávné, kdybychom se domnívali, že vládnoucí třídy byly tak zkažené, poněvadž v absolutním vladaři měly takový příklad. Požitkářská zběsilost králova byla ostatním mocným onoho světa sice vzorem, jejž ochotně následovali, ale jen proto, že vladař měl nejvíce prostředků k nejodvážnějším výkonům tohoto druhu. Zůstali stejně zkaženi, i když přišel na trůn Ludvík XVI., který měl málo smyslu pro věci pohlavní a eroticky žil velmi střízlivě. Nic se nezměnilo, ledaže mravní úroveň oficielní společnosti klesla za jejího soumraku ještě níže. To je velmi přirozené, poněvadž ve vladaři může povaha doby nejvýše vyvrcholiti, vladař může její účinky svým příkladem zpopularisovati, ale povaha doby sama vzniká z politicko-hospodářských svých předpokladů. Proto za Ludvíka XVI. byl to bratr králův, hrabě d’Artois, který pokračoval v tradici Ludvíka XV. a udával tón. Doba, nenalézající svého vzoru na trůně, našla si jej vedle trůnu a pokračovala na osudné dráze, po které se řítila do revoluce. Se stupně k stupni. Muži i ženy. Typický zpustlík stal se obdivovaným hrdinou dne. Ludvík XVI. prováděl důkladně všecky ostatní neřesti absolutistické, podporován při tom Marií Antoinettou jako předešlí Ludvíkové Montespanovou nebo Pompadourovou. Liboval si v bláznivé nádheře, vyssával lid, rozhazoval nesmyslně a úřady zašantročoval svým oblíbencům. Marie Antoinetta bývá maloměšťáckou logikou brána v ochranu a stavěna nad dřívější souložnice, poněvadž její vliv vycházel z legální postele manželské. Jako by tato forma mohla změniti něco na věci! Francouzský lid posuzoval ji mnohem správněji. Nejoblíbenější zábavou královninou bylo, mohla-li v noci se svými důvěrnými přáteli vypáliti z Versaillesu a převlečena účastniti se pařížských bálů, hlavně maškarních plesů v Opeře, kde scházelo se všecko, co pěstovalo pohlavní bezuzdnost. „Za zvláště hezké bylo pokládáno, byla-li tu taková mačkanice, až lidé byli polomrtví… Čím větší byl nával, tím spokojenější byli druhého dne, že byli při tom. Holky, vévodkyně a také královna — všecky skrývalo stejné domino.“ V královnině Trianonu pořádány byly tajné orgie a ještě výstřednější byly venkovské „idyly“, pořádané v parku Malého Trianonu, kde zábavu řídil hrabě d’Artois, největší zpustlík doby.

Bylo by omylem, kdybychom se domnívali, že tato galantní orgie pohlavní běsnila jen ve společnosti francouzské a zde hlavně rodila zjevy erotické bezuzdnosti, historicky památné. Dvory ruský, pruský, anglický, saský, portugalský, španělský, dánský, parmský byly jevištěm takových skandálů, že dvůr versailleský byl ještě pokládán za poslední útočiště ctnosti.

Anglický dvůr Karla II., obnovitele monarchie, překonal versailleský dvůr především perversní hrubostí. Věrný obraz denního života v královském domě, králových milenek Nelly Gwynové, Lady Castlemainové atd., a dvorních kruhů, vylíčil vévoda z Rochesteru ve známé pornografii „Sodoma“, kde každé slovo a každý nápad jest holé sviňstvo. Tato dvorní společnost dávala dokonce prováděti na jevišti zdramatisované pornografie, oslavující pederastii. Uprostřed 18. století byla v Anglii obě pohlaví stejně oddána pohlavní výstřednosti. V jistém soudobém spisu mravokárném čteme: „Co lidi nejvíce naplňuje úžasem a údivem jest nová neřest, zaváděná smělým způsobem krásnými ženami urozenými. Obrátily pořádek věd, učinily z mužů ženy a počaly velmi spokojeně vydržovati si veřejně své milence. Že dámy ve stavu manželském a také vdovském dovolí si ještě soukromé potěšení vedlejší, to je svoboda, které užívaly od nepamětných dob. Že však krasavice a sice krasavice ve stavu panenském chovají si muže ve vlastních bytech a veřejně je navštěvují ve svých ekvipážích, takových výsad naši předkové neznali.“ Vedle petites maisons přišly v Londýně do módy také „dámské slavnosti“. U kuplířky Penderquastové pořádán byl na příklad takový nahatý bál v serailu nádherně osvětleném. „Na tomto plesu objevilo se mnoho krásných a vznešených dam v maskách, jinak však in puris naturalibus (jak je pánbu stvořil). Vstupné pro pány bylo pět guineí. Hudba hrála k tanci a studený buffet poskytoval občerstvení. Po skončení tance ztemnil náhle sál, a četné pohovky napomáhaly pohlavní orgii, která teď nastala.“ Když jednou policie zakročila v podobném případě, ukázalo se, že polovina hostí je ze vznešených kruhů londýnské společnosti a že nejsmělejší a nejbezuzdnější ženy nejsou holky, nýbrž dámy s vévodskými tituly.

U dvorů německých bylo by opravdu obtížno zjistiti, který byl nejbujnější. Pravidelně bývá pokládán za vejlupek knížecí rozmařilosti německé saský August Silný, zároveň král polský, se svými milenkami Aurorou z Königsmarcku, hraběnkou Coselovou, hraběnkou Esterlovou, paní von Hoym, a dvory drážďanský a varšavský za ohnisko luxu a bujnosti. Ale jinde nebylo tomu jinak, jen formy byly méně estetické. O dvoru kaselském napsal anglický cestovatel, že „nedbati citu slušnosti pokládáno bylo tu za něco přímo posvátného“. Jiný cestovatel napsal o vévodovi badendurlachském, že měl harém, v němž bylo stošedesát „zahradnic“. Vůbec měli velcí i malí potentáti harémy o dvaceti, třiceti, padesáti, o stu i větším počtu oficielních milostnic. V zámečku Nymphenburku bavorského Karla Albrechta svědčí podnes smyslné malby Adriana van der Werffs o tehdejším životě dvorním. Rovněž dvůr štutgartský byl velmi pověstný výstředností.

Ale i tu byly knížecí dvory jen vyvrcholením volných a výstředních mravů doby, které zejména ve městech byly všeobecné, hlavně pak tam, kam vnikla nějaká feudální invase. Magister Lauckhardt stěžuje si na příklad na prudký pokles mravů v Koblenci v době, kdy tu bylo sídlo francouzského běženectva. Právě proto však, že běželo o pokles zdánlivě prudký, je zjevno, že půda byla dávno připravena. Lauckhardt píše: „Také jsem byl svědkem strašlivé zkázy mravů, kterou běženci způsobili v Německu. Zde v Koblenci, řekl mi jeden počestný, starý poddůstojník trevírský, není již panny, počínajíc dvanáctiletými; ti prokletí Francouzi daleko široko všecko tu tak zaneřádili, že je to hřích a hanba. Tak tomu bylo také zde; všecky dívky a všecky poněkud ještě upotřebitelné ženy, dokonce četné konkubiny staré, byly nesnesitelné samou zamilovaností. Právě naproti klášteru, kde jsem byl na kvartýru, byla vinárna, kde tři dcery houfně lákaly Francouze. Jednoho dne jsem také sem zašel s jedním běžencem: tu seděly ty tři domácí nymfy Francouzům na klíně a s největším potěšením naslouchaly jejich nečistým řečem. Brzy poté přišly ještě jiné holky, a děly se tu jistě věci, jaké ani v ,Talgfabrik‘ a ,Traupulle‘ (pověstných dvou bordelech berlínských) nebyly spatřeny; odcházely s nimi a vracely se s nimi, jako by se nechumelilo… Vůbec bylo velmi snadno dostati se k tamnějším dámám a mamselím; bezuzdností běženců staly se samy bezuzdnými, divoce provozovaly svou drzost a nestoudnost. Kupecká dcerka, myslím to děvče od neštovic vedle kostela Barbory, řekla dokonce veřejně, že panenství prodala za šest karolinů neboli třicet sedm tolarů jednomu Francouzovi, jiné doznaly stejně upřímně, že měly tolik a tolik milenců mezi Francouzi zároveň. Nikoli, tak zkažené nebyly dříve německé dívky nikdy!“

Podíl církve na této galantní orgii pohlavní byl značný. Běželo ovšem hlavně o církevní hodnostáře šlechtického rodu a jistý druh klášterů. U davů drobného duchovenstva nebyla pohlavní výstřednost zjev hromadný. Dobře placená místa církevní bývala vždycky výsadou šlechty; v době galantní byly to pak prebendy, jimiž feudální moc odměňovala své přívržence. Měli tudíž tyto církevní hodnostáři přirozeně větší zájem o dvorskou filosofii požitkářskou než o učení Kristovo. Měli také příjmy k tomu přiměřené. Francouzští biskupové a arcibiskupové měli každý více než 250.000 až 300.000 franků ročně, a tehdejší frank měl mnohem větší hodnotu než frank předválečný; jednotlivá knížata církevní pak byli skuteční boháči: arcibiskup štrasburský na příklad měl asi 3 miliony franků ročního příjmu.

Pokud běží o kláštery, byla jich ve všech katolických zemích hromada, hlavně kláštery ženské, které byly místy bezstarostného života a pohlavní bujnosti. O takových klášterech benátských napsal Casanova: „Hovorny těchto klášterů a domy kurtisán, které byly ovšem střeženy velikým počtem policejních špiclů, byly jediná střediska benátské společnosti a na těchto tak různých místech počínala si se stejnou volností. Hudba, hostiny, galantnosti byly v masopustě stejně málo zakázány v hovornách klášterních jako v kasinech.“ Jeptišky kláštera muranského, který proslul vylíčením Casanovovým, měly své přátele a milence, měly klíče, které jim umožňovaly opouštěti večer tajně klášter a navštěvovati v Benátkách nejen divadla a jiné zábavy, nýbrž i petites maisons svých milenců. Láska a snování milostných styků byly jejich hlavním zaměstnáním. Zkušené jeptišky sváděly novicky; ochotně konaly kuplířské služby svým známým a přátelům. Byly rafinované umělkyně milostné, účastnily se orgií a pořádaly je. Podobné kláštery byly i ve Francii. Falckrábka Luisa Hollandina, abatyše maubuissonská, porodila v jednom klášteře francouzském ve své době čtrnáct dětí, z nichž každé mělo prý jiného otce. A nikterak se tím netajila, neboť měla prý ve zvyku se zaklínati: U tohoto břicha, které doneslo čtrnáct dětí!

Většina těchto bujných klášterů byla institucemi pro potřebu šlechty. Od 16. století měnila se vůbec povaha mnoha klášterů ženských, které přestávaly býti útočištěm chudých a stávaly se ústavem šlechtickým, vhodným pro zaopatření dcer, které zbyly na ocet, a druhorozených synů. Spojivše se takto se zájmy vládnoucí třídy, sloužily i jiným jejím potřebám. Byly to i jakési sanatoře pro ty, kdož se chtěli v klidu zotaviti po životě, který byl samá slavnost a rozrušující zábava; byly to také útulky pro ty, které galantní život donutil, aby rychle zmizeli na nějakou dobu z jeviště. Vdova mohla jednoročním pobytem v klášteře dáti veřejně najevo svůj žal nad ztrátou manžela. Pošpiněné jméno mohlo býti kajícím pobytem v klášteře očištěno. Řekli jsme již dříve, že dávali do kláštera děti na vychování, když jim doma překážely. Činili to také nepohodlným manželkám a příbuzným. Ale nechtěli těmto lidem, pokud byli dospělí, odníti tímto způsobem ony požitky ze života, jimž doba nejvíce holdovala, proto rozhostil se v těchto klášteřích spojených se středisky politického a společenského života bujný ruch pohlavní. Běželo ostatně jen o další vývoj poměrů, které počaly již v renesanci. Jistě si nesmíme mysliti, že v jiných klášteřích ženských nebo mužských žili svatým životem podle svých řeholních slibů.

Zdálo by se podle soudobých zpráv a žalob, že v tomto směru vejlupkem vší špatnosti byli jezuité. Od 18. století až do naší doby žije liberální a částečně i socialistická veřejnost pod dojmem steronásobné ozvěny, kterou vyvolaly tehdy všecky skutečné i domnělé hanebnosti jezuitské a která bývá pokládána za poctivé rozhořčení mravní. Ale jezuité nebyli ve skutečnosti ani horší ani lepší než vládnoucí třídy a jejich nohsledi. Protijezuitské rámusení morální mělo důvod docela jiný: hospodářský ovšem, neboť hospodářský důvod najdeme téměř vždy za velikým rozhořčením mravním. Fuchs o tom praví: „Tovaryšstvo Ježíšovo zabývalo se tehdy v zájmu svého řádu nejen lapáním duší, nýbrž vedle toho a ještě mnohem více výrobou nadhodnoty. A sice dělo se to mnohem méně methodou podloudného získávání dědictví, odedávna velmi osvědčenou, jako spíše zámořským obchodem, skutečně reelním a na tehdejší dobu přímo velikolepým. Jezuité představovali v 18. století nejmocnější mezinárodní společnost obchodní; byli, zkrátka řečeno, jediní, zato však tím nebezpečnější konkurenti obchodující buržoasie všech zemí. To je prosté rozřešení hádanky, proč mravní poklesky, vyšlé najevo z klášterů jezuitských, byly vždy tak černě líčeny, a každá žaloba vzbuzovala ozvěnu mravního rozhořčení, stále hlasitěji stoupající. Neboť, jak známo, konkurent hospodářský je nejúčinněji potírán prostředky rozhořčení morálního.“

Poněvadž v galantní době bylo touhou všech bohatých lidí, aby se stali stroji k provozování pohlavní rozkoše, bylo jim nutně jíti za přirozené hranice a stroj bylo nutno uměle udržovati v potřebné míře. Po této stránce snažila se soudobá věda vyhověti potřebám požitkářství. Fantastické milostné nápoje a jiné prostředky středověké byly nahrazeny skutečnými afrodisiaky a kosmetikou. Líčidla a voňavky byly používány nejen všemi vrstvami měšťáckými, nýbrž používala jich hojně i děvčata venkovská. O voňavkách vznikla nebo, lépe řečeno, znova vznikla pomalu celá věda. Štíhlá nebo dokonce příliš štíhlá žena vybírala si vůně silné a dráždivé, jako jest pižmo a ambra, aby se zdála plnější, bujnější a žádostivější. Plná a bujná žena používala naopak vůni květin něžných, aby sama vypadala něžněji a vzdušněji. Nejprve nosily voňavý sáček na krku mezi ňadry, pak používaly rukavic a punčoch silně navoněných, konečně parfumovaly všecky části obleku a zahalovaly se oblakem vonných výparů. Veliké peníze ročně promrhány byly za líčidla, pudry a voňavky, tato dráždidla pro muže, jejichž forma nebyla nikterak jemná.

Ale přemrštěné používání voňavek a líčidel mělo v galantní době ještě jiné příčiny vedle příčiny hlavní. Tento věk elegance byl zároveň dobou ohavné nečistoty. Zevnější lesk a rajský dech byly pouhý nátěr. Zapomínaly se mýti. Ludvík XIV. postřikoval si z rána toliko obličej a ruce trochou kolínské vody; to bylo vše, co podnikal pro svou čistotu, pročež na deset kroků již páchl nesnesitelně, jak mu to Montespanová jednou vyčetla. Složité účesy vyžadovaly mnoha hodin ke svému provedení, a proto i vznešené dámy dávaly se česat jednou za týden nebo za čtrnáct dní. Většina měšťaček nosila týž účes po celý měsíc, ba i déle. Nic divného tedy, že vlasy těchto žen se hemžily hmyzem a páchly zatuchlou pomádou. Hygiena úst a zubů byla neznáma; zuby měli lidé tehdy většinou zkažené a z úst jim ošklivě páchlo.

Pro nemírné používání líčidla měli rovněž podobný důvod naléhavý. Neboť nešlo jim jen o určitou barvu pěknou, nýbrž také o zakrytí kůže poďobané po neštovicích, jež v 18. století postihly více než polovinu všech lidí. Také stopy existujících nebo překonaných nemocí pohlavních zakrývali šminkou.

Pokud běží o afrodisiaka, o prostředky, jimiž „měla býti probuzena spící kočka“ neboli posílena individuelní chuť milostná, zajímala se galantní doba o různé pokrmy, lahůdky a koření s dráždivým účinkem. Podle kuchařských knih z 18. století byly s tohoto hlediska oblíbeny hlavně ryby, želvy, ústřice, raci, humři, vejce, artičoky, lanýže, celer, kakao, cibule, zázvor, pepř, merunky, jahody a broskve. Nicméně na otázku, co může posíliti muže pro dílo milostné, o které bylo často diskutováno, dovedli odpověděti také rozumně. V jisté knížce z 1775 čteme o tom: „To je taková otázka, na kterou lépe než všickni filosofové a lékaři společně mohou odpověděti ženy ze zkušeností, a těch se přímo dovolávám. Mám-li říci o tom své mínění, tu myslím, že to, co hojně potravy dodává a tím životní síly zjednává, je také mnohem působivější k tomu, oč běží, než veškero kuchyňské nádobí. Výživná jídla mohou u mužského pohlaví při koitu nejvíce prospěti.“

Nebezpečnější byla ovšem afrodisiaka jedovatá, hlavně „španělské mouchy“, hojně používané v tinkturách přidávaných do pokrmů nebo nejčastěji ve formě bonbonů. Milenec používal jich, aby se mohl vyznamenati zvláštními činy, člověk plachý, aby překonal svou depresi, ale hlavně uchyloval se k ní veliký počet těch, kdož byli předčasně oslabeni požitky nemírnými. Rovněž v úloze svůdcovské napomáhal tento jed. Ženy nečinily výjimky: užívaly těchto „milostných pilulek“, aby měly v jisté chvíli roztoužené vzezření nebo řádné porozumění pro požadavky svého milence. Pompadourová užívala jich, když podle svých vlastních slov stala se „chladnou jako kachna“ a spíše odpuzovala než vábila svého královského milence.

Nejrozšířenějším dráždidlem byla však flagelace (mrskání). Víme, že nebyla neznáma předchozím věkům, víme, že ve středověku propukla hromadně, jako pomíjející choroba, ale za absolutismu stala se trvalým zjevem hromadným, karakteristickým pro tuto historickou epochu. Metla stala se obecnou součástkou erotického inventáře; nikterak se s ní netajili. Vévoda buckinghamský, anglický vyslanec ve Francii, chlubil se jisté dámě a právem, že miloval tré královen a že byl povinen všecky tři zpracovávati metlou. V Anglii dosáhla flagelace vůbec největšího rozšíření a nejhrubších forem přes to, že tu byla i básnicky opěvána. Jinak však byly metly ve všech nevěstincích galantní doby a v nevěstincích lepších dokonce zvláštní „mučírny“. Také v přečetných klášteřích od dálného jihu až k dálnému severu byla flagelace zjevem obvyklým. Vedle potřeby vybičovati unavenou přírodu v člověku, aby mohla ještě vyhověti nezřízeným požadavkům, přispíval k rozšíření flagelace jistě i masochistický a sadistický rys doby. Žena jako nástroj rozkoše posazena byla na trůn jako všemocná panovnice. Potřebovala ale protějšek v muži co nejhlouběji pokořeném. Ale ve společnosti, zbudované jinak na mužské nadvládě, mohlo se toto pokoření objeviti pouze ve formě perversní: vladař stával se v ložnici před svou strong governess (přísnou velitelkou, jak zní odborný výraz masochistický) nezpůsobným dítětem, které bylo metlou plísněno a tím hlouběji při tom pokořováno, že právě z tohoto ponížení rozkvétal mu nejvyšší požitek erotický. Proto flagelace jako součástka pohlavních mravů galantních a erotické dráždidlo byla oblíbena každým věkem ve všech vrstvách a stavech, byla důstojnou průvodkyní absolutismu.