ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Rozvoj obchodu vyvedl evropské lidstvo ze středověku na vrcholky renesance. Přechod od ruční výroby ke strojové výrobě tovární umožnil překonati knížecí absolutismus a zříditi měšťácký pořádek společenský. Nový způsob výrobní potřeboval svobody k rozvinutí svých sil, potřeboval takových státních a společenských forem organisačních, které by jeho expansi podporovaly. Buržoasie jako nositelka tohoto nového způsobu výrobního musila dosíci toho, aby stát sloužil jen jejím zájmům. Proto si vybojovala moderní stát demokratický.

Stalo se to nejprve v anglické revoluci z 1648, která byla však dokončena teprve v 1688, a ve velké revoluci francouzské z 1789. Obě tyto revoluce měly hluboký význam pro celou Evropu. „Nebyly jen vítězství určité třídy nad starým pořádkem politickým, byly proklamací politického řádu pro novou společnost evropskou. Buržoasie v ní zvítězila, ale vítězství buržoasie bylo tehdy vítězstvím nového pořádku společenského, vítězstvím vlastnictví měšťáckého nad vlastnictvím feudálním, národnosti nad provincialismem, konkurence nad cechem, dělby nad majorátem, panství vlastníka půdy nad ovládáním vlastníka půdou, osvícení nad pověrou, rodiny nad rodinným jménem, průmyslu nad hrdinskou leností, měšťanského práva nad středověkými výsadami.“ (pozn. 12)

Již objevy nových světů a nových cest obchodních v 15. až 16. století položily základ k novodobému rozvoji technickému. Potřeby trhu rychle vzrůstaly, a již v druhé polovici 18. století nemohla řemeslná výroba stačiti hromadnému odbytu; vznikla tudíž hromadná výroba strojová na základě nových vynálezů, které si potřeba doby vynutila a jejichž vrcholem byl parostroj. Tak započala nesmírná revoluce průmyslová, která krok za krokem zmocnila se všech produktů a potřeb života.

Buržoasie, která vládla a kromě Sovětského svazu vládne do značné míry dosud těmito silami, provedla jimi věci dříve neslýchané. „Provedla díla zcela jinak zázračná, než jsou egyptské pyramidy, římské vodovody a gotické katedrály, podnikla zcela jiná tažení, než bylo stěhování národů a výpravy křižácké.“ Ale měšťácká technika mohla podniknouti veliké věci jen proto, že velkovýroba ve velkém slohu vynášela buržoasii ohromné zisky. Tak se strojovým způsobem výrobním se zrodil moderní kapitalismus, za něhož se do posledních důsledků uplatnil strašlivý účinek peněz, a který přetvořil všecky formy myšlení i života a tělo i ducha všech věcí naplnil svou myšlenkou.

Měšťácký stát, který uskutečnil se nejdříve v Anglii a nejpozději v Německu, učinil všude poddaného a nevolníka státním občanem a prohlásil stejná práva. S heslem: Volnost, rovnost, bratrství porazil feudální Evropu. Ženu sundal s podstavce, na němž trůnila téměř půldruhého století jako nejvyšší božstvo, ale znamenalo to, že ji povýšil, neboť měla se státi opět člověkem a mužovým druhem. Individuální lásku pohlavní prohlásil u všech tříd za základ manželství, jediné mravně oprávněný. Lidská solidarita se měla státi tmelem společnosti, lidský ideál krásy se měl říditi podle nejvyšších cílů duchovních i fysických. V tomto směru opravil a přepracoval měšťácký stát všecky formy a hodnoty života, umění, filosofii, vědu, právo, řeč, chtěje v rodině, státě, obci představovati korunu celého vývoje dějinného, „opravdu mravní pořádek světový“, který mohl míti tu a tam nejvýše jen nějakou chybičku s hlediska krasocitného.

Je nesporno, že již tato hesla a tyto ideály, hlásané miliony v mnoha nadšených bojích, vnesly do evropských dějin ohromné popudy mravní, které postupem doby povznesly tak tělesnou i duchovní úroveň národů, jak toho před tím žádná forma společenská ještě nedokázala. Ve všech oborech duchovního života byl tím položen základ k trvalé revoluci, i v oboru morálky pohlavní a v tom, co s ní souvisí: třebaže jsme ještě velmi vzdáleni skutečného vítězství nad nocí, svítání pro kulturní lidstvo již nastalo.

Nicméně to vše, co by mohlo tvořiti skutečně nový řád lidský, zůstalo v měšťáckém státě toliko jeho ideologií, zdáním; skutečnost byla a jest jiná. Měšťáctvo za svého mládí obestřelo se gloriolou, když nový věk rozbíjel staré formy a plnil všecko novým obsahem, ale skutečný obsah této ideologie roztříštil se krutě o to, že ony krásné myšlenky byly v zásadním rozporu s hospodářským základem doby, se zákonem kapitalistické výroby zboží, která má na mysli vždy jen zvýšení zisku. Ideály měšťácké doby nemohly býti uskutečněny, poněvadž měšťácký stát, mocenský aparát vládnoucí třídy měšťácké, neosvobozoval člověka, aby ho osvobodil, nýbrž aby získal sil a rukou pro novou hospodářskou zásadu: v zájmu této kapitalistické potřeby byly tudíž všecky revoluční ideály měšťácké nutně a stále zkomolovány přiměřeně. A čím větší propast zela mezi skutečným stavem věcí a jejich ideologickou maskou, čím hůře komolena byla v praksi ideální myšlenka v zájmu peněžního žoku a třídního panství, tím usilovněji lpěla méšťácká společnost na svých oficielních ideálech.

Výsledkem tohoto vývoje byl pak nejstrašlivější rozpor vnitřní mezi skutečností a zdáním a tento rozpor stal se také nejkarakterističtější známkou moderní povahy méšťácké společnosti. Na venek mohl býti maskován jen pokrytectvím. V měšťácké společnosti je ctěn a vážen ten, kdo za všech okolností dovede si zachovati zdánlivou počestnost. Ale opovrhováno je dokonce i tím, kdo, jsa osobně bez hany, nedbá, aby se počestným zdál. Hlavně v oboru pohlavní morálky stalo se mravní pokrytectví obecnou ideologií pohlavní, byvši často stupňováno až k nestoudné upejpavosti.

Milostná ideologie měšťácká prohlásila milostnou náklonnost individuální, čistou a ideální, nicméně nikoli platonickou, tedy lásku v novodobém smyslu slova, za jediné důstojný důvod spojení muže se ženou a doufala, že tímto způsobem život všech lidí nabude čistšího a hlubšího obsahu.

Jan Jakub Rousseau vyslovil a odůvodnil velmi výmluvně revolučně-měšťácký názor na lásku ve své „Nové Heloise“, která se stala milostným evangeliem měšťáctva a zjevovala světu city nových lidí. Saint-Preux, nový muž, píše ve svém psaní milostném své zbožňované Julii, nové ženě: „Nikoli, krásná Julie, vaše vnady oslnily sice moje oči, ale samy nebyly by mohly nikdy svésti mého srdce bez mocné vnady, která je oduševňuje. Co na vás zbožňuji, je to dojímavé spojení citu tak živého s nezměnitelnou mírností, ten soucit tak něžný s bolestmi jiných, ten jasný úsudek a ten vybraný vkus, jehož čistota se řine z vaší jasné duše, to jsou, krátce řečeno, vnady vašeho ušlechtilého smýšlení v míře mnohem vyšší než vnady vašeho zjevu vnějšího. Připouštím, že by si vás člověk mohl představovati ještě krásnější, ale líbeznější a hodnější srdce hodného muže nikoli, Julie, to není možno.“ — A Julie píše stejně ideálně: „Což pravá láska není nejcudnější ze všech svazků? Není láska sama v sobě nejčistší, jakož i nejnádhernější pud naší povahy? Nezavrhuje duše nízké a se plazící, aby činila nadšenými jen duše veliké a silné? A nezušlechťuje všech citů, nezdvojnásobuje naší bytosti a nepovznáší nás nad nás samé?“ — Tato láska má však posvěcovati a oduševňovati přirozenou smyslnost, činiti z ní nejvyšší vášeň, aby pravda nastoupila na místo galantní fráze. Na třetí dopis Saint-Preuxův odpovídá Julie tímto doznáním: „Marně prosím úpěnlivě nebesa, jsou hlucha k modlitbám slabých. Všecko je živý žár, který mne ztravuje; se vším jsem na sebe jen odkázána nebo spíše všecko vydává mě tobě na pospas. Celá příroda zdá se býti s tebou spolčena; veškerá má námaha není mi nic platna, zbožňuji tě proti své vůli. Kterak mohlo by mé srdce, jež při plné síle nedovedlo odporovati, podlehnouti nyní jen napolo? Kterak mohlo by toto srdce, které nedovede nic zatajiti, zapříti tobě zbytek své slabosti?“ — A Saint-Preux jásá po tomto doznání: „Ó, mocnosti nebeské! Měl jsem duši pro bolest, propůjčte mi duši pro blaženost! Lásko, ty pravý živote duše, přijď a posilni duši mou, neboť chce zajíti. Nevýslovný půvabe ctnosti, nepřemožitelná sílo milenčina hlasu, štěstí, radosti, rozkoši, jak pronikavé jsou vaše šípy! Kdo by snesl jejich ran! Kde mám vzíti sílu, abych nepodlehl proudu rozkoše, který se vlévá do mého srdce?“ — Taková vznešená láska je něco věčného mimo prostor a čas. Julie píše: „Osud bude sice s to rozloučiti nás v prostoru, nikoli však duševně. Budeme dále sdíleti se spolu o radosti i žal a jako ony magnety, které podle vašeho vypravování na různých místech činí vždy tytéž pohyby, budeme třeba na obou koncích světa prodchnuty podobnými pocity.“ — Přesto, když Julie s krvácejícím srdcem píše Saint-Preuxovi, že otec určil ji pro jiného, volá Saint-Preux zoufale: „Cos mi to řekla?… Co odvažuješ se mi naznačiti?… Ty, svůj život že povedeš v náručí jiného!… Jiný že má tě míti!… Že nebudeš již moje!… nebo, což by bylo ještě strašlivější, že nebudeš jen moje! Já, já, že bych měl snésti této hrozné muky!… měl bych přihlížet, kterak jinému děti poskytuješ!… Nikoli, raději chci tě ztratiti než o tebe se děliti… Proč nedarovala mi nebesa odvahy, která by neváhala dáti v čin dozráti zuřivosti, která mě naplňuje!… Než by se tvá ruka snížila k tomuto nešťastnému, lásce se ošklivícímu, ctí zavrženému svazku, vlastní rukou vrazil bych ti pak dýku do prsou; tvému cudnému srdci bylo by krev vylíti, než bys byla s to poskvrniti je nevěrou. Do této čisté krve dal bych prouditi té, která s neuhasitelným žárem proudí mými žilami; do tvé náruče klesl bych a, své rty přitisknuv ke rtům tvým, vydechl bych svůj poslední vzdech… tvůj poslední vzdech bych přijal…“

Hle, romantická láska individuální v celé své velikosti a pathetičnosti již! Tak měšťácká ideologie snažila se učiniti lásku lidskou a zároveň božskou!

Poněvadž však měšťácký stát poskytoval všem lidem práva, žádal od nich také povinnosti. Tedy i lásce diktoval její specifický účel. Láska měla dosíci svého nejvyššího stupně v manželství. Milostný poměr měl býti jen předehrou k manželství, harmonii těl a duší pro celý život. A nejvyšší účel manželství bylo dítě, ale nikoli jen jako dědic majetku a jména, nýbrž také jako pokračovatel v lidském rodu, v jehož službách každý má býti. Proto je manželství povinnost pro každého. Tak stalo se manželství morální institucí neboli jedinou formou, která legalisovala pohlavní styk, čehož další důsledek byl přísný požadavek předmanželské cudnosti a bezpodmínečné vzájemné věrnosti obou manželů. Manželé milují a žijí jen pro sebe a své děti. Pročež byl také hanbou pro obě strany nelegitimní styk pohlavní. Koketerie a flirt s třetí osobou znesvěcovaly manželství; cizoložství nebylo jen zločin na určité osobě, nýbrž i zločin na státu. Užívání lásky prodejné byla věc nejopovržlivější. Nevěstka není již pikantní umělkyně milostná, nýbrž vyvrhel. Manželství tudíž, jako jediná morální instituce pro milostné společenství mezipohlavní, stává se paladiem morálního státu; je tedy i důstojenstvím, které ženaté povyšuje nad svobodné.

Takovým způsobem a s počátku nikoli neupřímně snažilo se měšťáctvo zaretušovati pravou povahu své monogamie. Vždyť jen řádná domácnost rodinná zaručovala bezpečnost měšťácké existenci, lépe řečeno, existenci maloměšťácké, neboť byla to ideologie maloměšťáctva, jež provedlo revoluci anglickou i francouzskou a formulovalo své ideály bojovně, demonstrativně proti nemravnosti svých absolutistických a bohatých protivníků…

Ale s vítězstvím měšťáctva nenastal všeobecný věk blaženosti, nezmizely třídní rozdíly, nýbrž jen nové třídy, nové podmínky vykořisťovací, nové formy boje nastoupily na místo starých. Různost hospodářských podmínek životních a postavení jednotlivých skupin v celkovém procesu hospodářském vyvolala znova zájmové skupiny a zájmové konflikty, zkrátka třídní rozdíly a třídní boje. Vždyť ostatně přes rádikalní obrat zásadní potácelo se samo měšťáctvo mezi ustavičnými kompromisy, pokud neběželo výlučně o zájmy kapitalistické, které jediné zvítězily úplně. A tak nejedna revoluční myšlenka měšťácká byla brzy převrácena a na konec se zvrhla v pravý svůj opak.

Buržoasie, jako vlastnice výrobních prostředků a představitelka kapitalistického způsobu výrobního, dosáhla brzy ohromného bohatství. Jaký byl následek toho pro její lidi? Pozdvihla se jejich duchovní a mravní úroveň, stali se z nich hrdinové myšlenky nebo srdce? Nikoli. Stali se z nich odporné a bezcitné stroje na dělání peněz. Dva velicí muži, Tomáš Carlyle a Bedřich Engels, vylíčili nám již ve čtyřicátých letech minulého věku vyšší třídy buržoasní v Anglii, jejich bezduchost, prázdnotu, nevzdělanost plnou předsudků, a co řekli o buržoasii tehdejší, platí o ní v podstatě podnes. Vždyť v kapitalistickém světě jedno bylo nezbytné: aby všecko stalo se zbožím. Všecko lidské konání a všecky lidské vztahy, cítění a myšlení, láska, věda, umění byly zredukovány na svou hodnotu v penězích. Jistě od té doby, co peníze vešly do dějin, spolurozhodovaly o každé věci vždy i zájmy materielní. To byl právě revoluční účinek peněz. Vždycky byly sňatky pro peníze a také umění a věda chtěly vždy vydělávati. Ale rozhodující je, že moderní věk kapitalistický vyloučil zároveň všecko ostatní a měřítkěm všeho učinil čistou povahu zboží: Co to stojí? Kolik to vynese? Rentuje se to?

Kapitalistická filosofie životní neznala skrupulí. Vždyť se zrodila v obchodě s otroky; v době t. zv. původní akumulace kapitálu v Holandsku a Anglii vznikli průmysloví kapitalisté z nestoudného loupení lidí. Kde domorodci nehodili se za otroky a byli v cestě kapitalistickým zájmům, jako na příklad v Americe, byli prostě systematicky vyhubeni. „Jednání s domorodci bylo ovšem nejbláznivější v plantážích určených pro vývoz, jako byla Západní Indie, a v bohatých, hustě obydlených zemích, vydaných na pospas loupežnému vraždění, jako byly Mexiko a Východní Indie. Ale ani ve vlastních koloniích se nezapřela křesťanská povaha původní akumulace. Puritáni, ti střízliví virtuosové protestantismu, vypsali v 1703 podle usnesení svého shromáždění premii 40 liber šterlinků za každý indiánský skalp a každého chyceného rudocha, v 1720 prémii 100 liber šterlinků za každý skalp, v 1774, když Massachussets-Bay prohlásil jistý kmen za rebela, tyto ceny: za mužský skalp dvanáctiletý nebo starší sto liber šterlinků nové měny, za mužského zajatce 105 liber šterlinků, za zajatou ženu nebo dítě 55 liber šterlinků, za skalp ženský nebo dětský 50 liber šterlinků.“

Stejně křesťansky uplatňoval se raný kapitalismus anglický i doma: není tu, žel, místa ani ke stručnému přehledu jeho vražedných method vykořisťovacích, kterých používal v první polovině 19. století i později vůči dětem a ženám proletářským. Žádná válka nevyžádala si tolika obětí. Ale raný kapitalismus anglický ukazoval jen cestu kapitalismu v zemích ostatních, a celé folianty bylo by možno vyplniti nekonečnými bědami, které kapitalistické vykořisťování navalilo na pracující lid.

„Všude tam, kde kapitalismus přišel na svět — a dnes vládne již v posledním koutě — přišla s ohromnými bohatstvími, která vytvořila, takě hromadná bída do světa. Taká bída zoufalá, jaká v takovém rozsahu nikdy před tím se nevyskytla v evropských dějinách světových. Nouze přestala býti zjev jednotlivý, stala se nyní typickým a neodstranitelným osudem veliké většiny všech lidí. Konservativní odpůrci měšťáckého vývoje malovali v tisícerých líčeních hrůzy velké revoluce francouzské, aby probouzeli odpor k útvaru, který z ní vzešel. Jistě, měšťácký stát byl pokřtěn krví… prarodiče našich velkoprůmyslníku, komerčních radů a bankovních ředitelů nebyli lidé právě přecitlivělí. Ale přes to mohou tyto hrůzy domnělé nebo skutečné vzbuzovati t. zv. nejvyšší míru rozhořčení toliko u nevědomců nebo pokrytců. Všecky krvavé činy francouzské revoluce společně jeví se jako pouhá hříčka dětská vedle tichého rdoušení, desetiletí trvajícího, vedle nebrzděného zuření průmyslového převratu a vývoje v těle proletářském. Guillotina vyžádala si celkem necelých pěti tisíc obětí. Moderní kapitalismus, dnešní obrovská jmění vyždímána byla z mučivého života a umírání čtyř pětin všech lidí.“ Tak praví správně Fuchs, (pozn. 13) a vnucuje se při tom přímo na mysl i obraz sveřepé štvanice, kterou soudobý kapitalismus prováděl a provádí dosud s revolucí ruskou a proti sovětskému státu dělníků a rolníků, tentokráte ovšem jen z bázně před blížícím se koncem buržoasního a kapitalistického panství. Jen namátkou můžeme sem vsunouti malý obrázek, zapadající poněkud v rámec našeho díla, jejž soudobý švédský povídkář Andersen Nexö nakreslil z proslulé státní továrny na cigarety v Granadě, kterou navštívil. Je to pravé peklo pro pět tisíc dělnic a četná jejich robátka, neboť vedle mnoha žen stojí kolébka, ve které spí nebo si hraje dítě. Ubožačka dělnice nemá nikoho, komu by svěřila své dítě, a proto je béře s sebou do fabriky a krmí je tu štiplavým prachem tabákovým. „Tu stojí jedna, těsně před námi, poloukryta mezi neckami a pracovními stolky, dřevěná kolébka s ošoupanými houpadly. Žena, která ji šlape, je bledá a má bílé náplasti na spáncích, aby omámila bolení hlavy: hnědý prach tabákový leží jí ve vlasech, pokrývá bílou pokrývku na kolébce, lemuje drobné, nafouklé nosní dírky dítěte. Dítě však spí klidně přes hlomoz a jedovatý vzduch; dokonce slabý nádech ruměnce má na svých tvářích. A v obličeji matky probleskne chvílemi úsměv strhanými rysy a činí je křiklavými, jako obílenou zeď v prudkém slunci. Podél tunelu stojí jiné kolébky, celkem jistě čtyřicet, v některých sedí děcko zpříma a hraje si s tabákem, jakoby bylo již počalo se svým řemeslem. Když se nakláním nad jedno maličké, a to dostává strach, praví jedna žena: Cožpak nepoznáš vlastního tátu? Všecky se hlasitě smějí, matka však pozoruje mne po nějakou chvíli pozorně a pak s úsměvem potřásá hlavou… Existují prý andělé, živící se rozředěným etherem, a bakterie, jimž daří se jen v nejhlubších kloakách; ale má nějaký tvor takovou houževnatost životní jako člověk? Zde sedí, vysmívajíce se vší hygieně, tři generace žen a střídavě uspávající generaci čtvrtou, a ukazují nám čtrnáctiletou matku, která podává právě prs křičícímu prvorozenci, a starou ženu, která je sto šest let a z toho osmdesát let pracuje již ve fabrice…“ Možno k tomu ještě dodati: Státní správa v granadské továrně na cigarety snaží se zameziti pašování cigaret tím, že dělnictvu jest se podrobiti při opouštění fabriky nejodpornější prohlídce tělesné, kdykoli se dozorcům zlíbí. Poněvadž nejoblíbenějším úkrytem pro pašované cigarety bývá ženské pohlaví, je první věc, že dozorkyně, pověřená kontrolou dělnic podezřelých z pašování, sahá jim pod sukně do příslušné části tělesné, což dělnice trpí jako něco zcela samozřejmého. Nezřídka se děje, že taková prohlídka vykonána je postupně u několika tuctů dělnic…

Jen mimochodem dodejme známý fakt, že osud pracujících vrstev zemědělských, hlavně ovšem zemědělského proletariátu, byl a jest v době kapitalistické ještě horší často než osud proletariátu průmyslového. —

Kapitalistická methoda a morálka vedly také v otázce pohlavní k úplnému opaku toho, co bylo maloměšťáckými revolucionáři hlásáno jako ideál. Není pohlavní výstřednosti a neřesti, která by se nevyskytovala v měšťáckém pořádku hromadně. Byly ovšem převzaty všecky z ancien regimu, ale v kapitalistické společnosti staly se hromadným zjevem nahoře i dole, u blahobytu i bídy.

Rozsáhlá a stále bohatší třída velkých kapitalistů může si dnes dovoliti zábavy, které v době předchozí mohli si vedle vladařů popřáti jen první lidé z aristokracie finanční a nejbohatší šlechty dvorní. To znamená, že se dnes desetitisíce baví tak, jako se v době absolutismu bavilo nejvýše několik set lidí. Že běží při tom také a často především o rafinované požitky milostné, jest jasno. A poněvadž pro moderní magnáty průmyslové i agrární je všecko zbožím, jehož chtějí a mohou dosíci kdykoli způsobem nejpohodlnějším, jednají také s láskou již dávno jako třeba s bavlnou, a jen přírodní živly, nikoli síly lidské, mohou jim v tom zabrániti. Neboť má-li všecko „svou cenu“, jest uskutečnění některého přání jen otázkou peněz, a poněvadž přemnozí mají dnes po ruce libovolné množství peněz, mohou si také všeho dopřáti.

Boháč spatří na pařížském bulváru, v buloňském lesíčku nebo jinde elegantní dámu, po které zatouží. Ovšem nikoli tak, aby si ji vzal za manželku. Stačí, pošle-li lístek se svým přáním a s nabízeným penízem na adresu některého dostaveníčkového domu. Zde již provedou věc v nejkratší době. Těchto maisons de rendes-vous bylo v roce 1900 podle municipální statistiky ještě málo, ani deset snad ne. V roce 1903 bylo jich již 76! Za rok poté se zdvojnásobily, bylo jich téměř 126.

Hospodyně z takového dostaveníčkového domu vypravovala na př. tuto historku: „Nedávno chtěl jistý pán poznati určitou dámu a přišel ke mně a řekl mi, že půjde až do 14.000 franků, bude-li to nutno. Vyhledám tedy tu dámu a dám jí poslati svou navštívenku. Přijde a je velmi nepřívětivá.

— Kdo jste, madame?

— Nu, madame, četla jste mé jméno?

— Ovšem, madame, ale vaše jméno mi pranic neříká.

— Nu, dobrá, madame; mám přítele, který velmi touží seznámiti se s vámi — a jest velmi velkomyslný.

— Nevím, madame, co tím chcete říci, a nerozumím absolutně, čeho ode mne chcete.

— Promiňte tedy, prosím, madame… Mou adresu máte?

— Mám, madame.

— Ponechte si ji laskavě… můžete mi dopsati, napadne-li vás… Bonjour, madame!

— Bonjour, madame!

Za týden objedná mne psaníčko do čítárny obchodního domu zde naproti… Přijdu, a dáma, sotva mne spatří, řekne hodně impertinentně:

— Poslyšte, madame, byla jste jednoho dne u mne a vypravovala jste mi něco o ohromné velkomyslnosti… Nevím absolutně, co jste tím myslila. Nechtěla byste mi to blíže vysvětliti?

— Nu, madame, mám přítele, který nabízí čtrnáct tisíc franků.

— Dobře, madame, rozmyslím si to… Bonjour, madame!

— Bonjour, madame!

Za týden opět dopis, který mne objednává na stejné místo. Přijdu a ptám se:

— Nu, madame, rozmyslela jste si to?

Odpoví na to zcela lhostejně:

— Ano, madame, a myslím, že to není dosti.

— Dobrá, madame, promluvím se svým přítelem.

A k věci došlo za dvacet tisíc franků…“

Jiná správcová takového institutu vypravovala o jiné dámě zcela stručně: „Byla to žena anglického továrníka. Její manžel s ní nežil, dával jí však stotisíc franků ročně. Byla jsem k ní poslána bohatým Američanem, který mi prostě uložil zeptati se na cenu. Žádala stotisíc, a on jí stotisíc dal.“ A o vdaných řekla taková správcová: „Jen mi věřte, že do maisons de rendez-vous chodí více vdaných žen, než se obecně tuší. Ach, kdyby věděly! Jakmile jsou poněkud ve finanční tísni, přijdou ke mně. Jsem jejich bankéř. Znám jednu, která má více než padesáttisíc franků renty a věčně je na rozpacích pro tisíc franků. Jiná může vždy potřebovati pětset… Za nějakou částku jsou vždycky. Dvakrát týdně zůstanu večer doma, a tu mne navštěvují. Vyloží mi, co chtějí, co jim chybí, jaký druh obchodu jest jim nejvíce vhod. Ach, kdybyste je slyšeli! Jsou vždy stejné! Nejdříve řeknou, když přijdou po prvé: Ó ráda bych jednou měsíčně udělala nějaký obchod… Nezbytně toho potřebuji… ale více nechci, to už je dosti… Po nějaké době přijdou zase na čaj a docela pokorně řeknou: Můj bože! Víte, jak se mi to hodí… udělala bych to i dvakrát měsíčně. A ještě po nějaké době: Je to neuvěřitelné, nemohu vystačiti, musím míti více… Opatřte mi obchod týdně! Na konec dělaly by v nutném případě dva obchody denně. Co však všecky chtějí, toť dobré zaplacení. V té chvíli, kdy jsou tu peníze, jsou již také na místě…“

A ještě tento úsudek kuplířky: „Mezi vdanými a těmi ostatními nezpozorovali byste nejmenšího rozdílu. Jakmile ty ženy ke mně přijdou ať jsou ze slušných kruhů nebo z ulice, jsou si úplně rovny. Nebo spíše, nikoli úplně; ale pochybuji, dopadlo-li by srovnání ve prospěch vdaných. Je-li některá dáma ze společnosti slušná, pak jí neznám, a tím lépe pro ni. Ale není-li slušná, pak nezná dnes mezí. U řemeslné pozoruje člověk někdy, že má výčitky svědomí, stěžuje si na život, jejž musí žíti. U vdané ženy nic podobného! Píši-li svým kokotám nebo herečkám, jsou často hluché. Odpovídají: Ach, drahá, nikoli, je mi to příliš hloupé… Nemám náladu… Nebo také: V tu dobu mám zkoušku… Hrála jsem včera… Dnes musím zase hrát… Zítra mám matinée… Děkuji, nikoli! Ale vdaná žena a zvláště dáma ze společnosti? Přijde, nutno-li, zvláštním vlakem a provede hladce dvé či tré operací za odpoledne!“ Tak to mají páni pohodlné a — špinavé, třebaže „dáma ze společnosti“ zdá se jim líbeznějším soustem než obyčejná nevěstka.

Kde vladařský absolutismus trval dále, jako na příklad v Rusku, tu ovšem vedle kapitalistických vymožeností pěstovány byly i erotické rozmary starého slohu. Několik let před válkou vypravovaly noviny o tomto vtipu jednoho ruského velkoknížete: V nejpřednějším restaurantu petrohradském seděla v poledních hodinách elita ruské společnosti. Všecky salony byly nabity, jedna židle nebyla volná. Tu otevřely se dveře postranního pokoje a z nich vyšlo dvé úplně nahých mladých, krásných žen, jež kráčely sály vesele žvatlajíce. V prvním okamžiku všecko oněmělo. Brzy však nastal poprask, šlechtické dámy omdlévaly. Několik pánů běželo pro strážníka. Hostinský pospíchal k oběma Evám s velikými ubrusy a slušně je prosil, aby se ráčily zahaliti. Sličné víly usmály se naň šelmovsky a se strany a s hrdým smíchem procházely se dále sály, budíce všude nejen zděšení a rozhořčení, nýbrž i všeobecný zájem. Když přišla policie, aby veselé ženy odvedla, vyšel z onoho vedlejšího pokoje, z něhož ženy ty přišly, ruský velkokníže a zvolal hlasitě: Neopovažujte se dotknouti se jich, já jsem je o to požádal!

Ve fabrikách byl pohlavní život velmi živý. Vždyť v prvních dobách průmyslového vývoje pracovala obě pohlaví obyčejně společně v těsných a horkých místnostech téměř polonahá. Také noční práce obou pohlaví rozmnožovala příležitost. Milostný styk byl jen otázkou této příležitosti. Statistiky dokazují, že se zaváděním noční práce přibýval úměrně počet nemanželských porodů. V první třetině 19. století nebylo v anglických továrnách vzácností, že polovina zaměstnaných tu žen svobodných byla těhotná. Ostatně hojná byla i znásilňování. Toliko v 1840 učiněno bylo v Londýne asi dvé tisíc trestných oznámení pro zločiny proti mravopočestnosti. O jiném faktu mluví Bedřich Engels: „Jest jasno ostatně, že tovární služebnost jako každá jiná služebnost a ještě více, poskytuje chlebodárci jus primae noctis. Továrník je v tomto směru pán nad tělem a vnadami svých dělnic. Propuštění z práce je dosti veliký trest, aby v devíti případech z deseti, ne-li v devadesátidevíti ze sta, srazilo všecko zdráhání u dívek, které stejně nemají veliké příležitosti k cudnosti.“ Nezapomeňme, že tehdy byli továrníci většinou vyšinulci bez vzdělání a beze zřetelů k společenskému pokrytectví; v přečetných případech byla továrna zároveň zaměstnavatelův harém. Tyto poměry trvaly ostatně až do doby nejnovější a ve skutečnosti se změnily jen pod nátlakem odborových organisací dělnických a politického hnutí dělnického.

Důležitý činitel v pohlavním životě byly a jsou bytové poměry. Vyhovující byty zjemňují pohlavní mravy, ale důsledky bytové nouze demoralisují pohlavní život, hromadíce obě pohlaví a dospělé s dětmi do nepřiměřených místností. Až do 70. let minulého věku bylo bydlení pracujících davů jen nečisté táboření, lůžko tísnilo se k lůžku, dětem dlouho před skutečnou dospělostí pohlavní byly známy všecky praktiky pohlavního života. Těhotné dívky dvanáctileté i mladší byly všední zjev. Také tak zvané krvesmilstvo kvetlo v této době. Nejdivočejší ale i nejsmutnější bylo to tam, kde v jediné sednici spali i nocležníci v podnájmu, šlofové, jak se u nás říkalo. Unavená a udřená dělnice, která ve spaní přijímala pasivně na svém lůžku nočního hosta nevěděla přečasto, byl-li to její muž, bratr nebo nocležník, který se u ní zastavil. Je to tak jedno, řekla anglická žena dělnická apaticky jistému parlamentárnímu tazateli.

Ze života anglických cihlářů vypravuje zpráva vyšetřující komise parlamentární v 1866 toto: „Jest nemožno, aby dítě prošlo očistcem cihelny bez veliké mravní degradace… Ničemná mluva, kterou děti slyší od nejútlejšího věku, necudné, neslušné a nestoudné zvyky, mezi nimiž vyrůstají nevědomé a zdivočelé, činí je pro pozdější život bezuzdnými, zkaženými, zpustlými… Strašlivým zdrojem demoralisace je způsob bydlení. Každý moulder (obratný dělník a vůdce pracovní skupiny) dává své sedmičlenné tlupě nocleh a stravu ve své chyši nebo kotáži. Ať náleží k jeho rodině či nikoli, muži, hoši, děvčata, spí v chyši. Má obyčejně dvé, zřídka tré sednic, všecky v přízemí s nepatrnou ventilací. Těla jsou tak vyčerpána velikou respirací za dne, že nedbají ani zdravotních pravidel, ani čistoty a slušnosti. Mnohé tyto chyše jsou vzory nepořádku, špíny a prachu… Nejhorší zlo systému, který používá k této práci mladých děvčat, vězí v tom, že je pravidelně od dětství připoutává pro celý další život k nejzpustlejší holotě. Stanou se z nich hrubí, hubatí kluci, dříve než příroda je poučí, že jsou ženami. Oblečeny v několik špinavých hadrů, s nohama vysoko nad kolena obnaženýma, s umazanými vlasy a obličejem učí se opovrhovati všemi pocity skromnosti a studu. V době jídla leží nataženy v polích nebo pokukují na hochy, kteří se koupají v sousedním kanálu. Když jejich těžké dílo denní je konečně hotovo, vezmou si lepší šaty a jdou s muži do krčem… Nejhorší jest, že cihláři zoufají sami nad sebou. Mohl byste se, pane, řekl jeden z nejlepších kaplanovi southallfieldskému, pokusiti raději čerta povznést a polepšit, než cihláře.“

A kterási zpráva jiná líčí zemědělské party dělníků anglických: „Partu tvoří deset až čtrnáct nebo patnáct lidí, totiž ženy, mladí lidé obého pohlaví (třináctiletí až osmnáctiletí), ač hoši většinou v třináctém roce odcházejí, a pak děti obého pohlaví, šestileté až třináctileté. V čele je parťák, vždy obyčejný dělník zemědělský, většinou tak zvaný špatný chlap, zpustlík, nestálý člověk, opilec, ale ducha do jisté míry podnikavého a vyznajícího se v tlačenici. Najímá partu, která pod ním pracuje, nikoli pod pachtýřem. Od pachtýře má pravidelně práci na akord, a jeho příjem, který průměrně nepřesahuje příliš mzdu obyčejného dělníka zemědělského, závisí téměř úplně na dovednosti, s kterou vymačká v nejkratší době ze své tlupy nejvíce práce. Pachtýři zpozorovali, že ženy pracují řádně jen pod mužskou diktaturou, že však ženy i děti, jsou-li jednou v tahu, vydávají svou životní sílu… s pravou nehorázností… ,Stinné stránky‘ tohoto systému jsou přepracovanost dětí a mladých lidí, ohromné pochody, které denně konají do statků a ze statků vzdálených pět, šest a někdy sedm mil, a pak demoralisace v partě. Ač parťák, který v některých krajinách bývá nazýván honcem (the driver), jest vyzbrojen dlouhou holí, užívá jí jen zřídka, a žaloby na hrubé zacházení jsou vzácné. Je to demokratický vladař, nebo jakýsi krysař z Hamelnu. Potřebuje popularity u svých poddaných a připoutává je k sobě cigánstvím, kvetoucím pod jeho dozorem. Hrubá nevázanost, veselá rozpustilost a nejnecudnější drzost dodávají partě křídla. Parťák vyplácí obyčejně v krčmě a vrací se pak, vrávoraje a vpravo i vlevo se opíraje o statnou ženskou, v čele průvodu, kdežto děti a mladí lidé dovádějí za ním a zpívají neslušné písničky. Na zpáteční cestě bývá obvyklé to, co Fourier pojmenoval ,fanerogamií‘. Často se děje, že třináctileté a čtrnáctileté dívky jsou těhotny se svými chlapeckými druhy. Velké vsi, které dodávají kontigent party, stávají se Sodomou a Gomorou (polovina dívek bidfordských byla partou zkažena) a dodávají dvakráte tolik nemanželských porodů jako ostatní království…“

*

Buržoasie brzy pochopila, že skutečnost, která jí vynesla majetkové rozdíly pro ní tak výhodné a nekonečné možnosti požitku, jest mnohem žádoucnější než ideál, jehož jménem se zmocnila vlády. Nicméně bylo jí překlenouti strašlivou propast, jež zela mezi její ideologií, které se nemohla vzdáti, a její skutečností, které se vzdáti nechtěla. A tak jako v politice stala se podstatným rysem buržoasního pořádku zdánlivá demokracie, tak v životě pohlavním zavládlo mravní pokrytectví. Fíkový list rozšířil se po celé společnosti.

To byl však důsledek historické situace. V průmyslovém věku stávaly se pracující davy všude činitelem spolurozhodujícím, neboť nepředstavovaly již nevolnictvo a poddanstvo, nýbrž státní občanstvo, v této formě nezbytně nutné k novému způsobu výrobnímu. Vzrůstala uvědomělost pracujících davů, jejich duchovní emancipace, nutná ostatně i pro technický vývoj a expansi kapitalismu. A čím větší byly obrovské zisky vyvinutého velkoprůmyslu, tím určitější, hlasitější a vytrvalejší byla kritika dělnické třídy. Rušivý účinek této kritiky na měšťácký pořádek mohla buržoasie zeslabovati jen tím, že se snažila široké vrstvy utvrditi ve víře ve svou ideologii, v pohádku o tom, že jest ztělesněním světového řádu opravdu mravního. To se dělo všeobecně ovšem teprve od čtyřicátých let 19. století, kdy proletariát počínal býti politickým činitelem; před tím pěstovalo filistrovské pokrytectví jen skutečné maloměšťáctvo, kdežto povýšenecká buržoasie odhazovala veškeru konvenci nevázaně a vědomě.

Pro pohlavní emancipaci je jistě třeba znáti příčinu a povahu maloměšťáctvi, které jest hlavní překážkou sexuálního pokroku a jehož duch ovládá dosud střední stavy a korumpuje namnoze i proletariát. „Poněvadž všecko, co koná a tropí je opřeno o otrockost a nepravdivost, jest u něho nutné umění přetvářky, pokrytectví třídním zařízením. Udržování vnějšího zdání, tato náhražka mravní důstojnosti, je hnací silou v životě maloměšťácké duše. Reputace a respektabilita jsou jejími předními články víry a útok na ně je trestán hůře než nemravné skutky. Poněvadž malá buržoasie je vůbec travestií buržoasie velké, karikuje také konvenční lži velké buržoasie, rušíc jejich příjemné formy v odporný škleb. Španělská grandezza maloměšťácké etikety chodí na chůdách tam, kde způsob života velkoměšťáckého hopkuje ve špalíčkových střevících. Nutnost oblékati svou bytost ustavičně do určitých záhybů kazí mysl a ničí přímo smýšlení. Úzkostlivý zřetel k úsudku lidí t. j. nejbližšího okolí, příbuzných a magů, přátel a známých, neboť tento nejmenší kruh je pro tento druh lidí světem, má nepříznivý vliv na to, co individuum koná nebo nekoná. Kdo při každém kroku, jejž činí, se táže, co tomu druzí řeknou, toho skutky nemohou míti svěží barvy svobodného rozhodování se. Jsou-li mravní předpisy zachovávány jen pro zevnějšek, tedy mravnost se rozpadá. Jaké následky má tato hniloba smýšlení, to není veřejně zjevno u oněch mnoha tisíc, které šťastná náhoda, nikoli vlastní zásluha, chrání před těžkými boji mravními. Kde však nad hlavou takového člověka se rozvine bouře konfliktu živelnou silou, tu vyjde najevo mravní bankrot s oslnivou jasností. Tento bankrot, jak z řečeného vysvítá, není přečin čistě individuelní, je to kus viny kolektivní, která zase jednou je zjevná.“ (pozn. 14) Za našich dnů rozkladu buržoasního panství zasáhl tento mravní bankrot ovšem i velkou buržoasii; přečetné aféry průmyslových a finančních magnátů, velkých funkcionářů a byrokratů potvrzují to zřetelně.

Pokud běží o procovské a vyšinulecké způsoby měšťáctva zbohatlého, vznikly nejdříve, trvaly nejdéle a byly nejtypičtější u buržoasie anglické. „Poněvadž většina anglického měšťáctva byli vyšinulci, byly také všecky požitky, které pěstovali, hrubé a surové. Jedli mnoho, pili mnoho a ,milovali‘ stejným způsobem, beze vší aristokratické elegance a delikátnosti. Všecko dělali takřka ,plnou hubou‘. Za peníze možno si koupiti obrovské kýty jehněčí: ukazovali tudíž, že mají peníze tím, že plýtvali při jídle nadbytkem. Za peníze možno si koupiti ,lásku‘. Byla tedy při všem nevěstka. Nebylo zábavy bez ní. Nekonečným proudem se hrnula ustavičně ulicemi. Muž si dovoloval a bral, co mu bylo libo. Zde dceru, tu matku, tam obě zároveň. Svůdci a únosci vdaných žen byli všední zjev. Anglická nevázanost byla typická a všude příslovečná,“ praví Fuchs.

Ale i jinde stali se porevolučními pány světa nejprve vyšinulci s vyšinuleckými mravy; jen tak prudké nebylo to na př. ve Francii a Německu jako v Anglii. Rovněž přechod od procovské upřímnosti k solidnímu pokrytectví udál se všude, ale nejprudčeji zase v Anglii, v letech 1820 až 1830, kde poté každý příslušník „slušné společnosti“ byl nucen nositi solidní frak úctyhodného občana. Mravnímu pokrytectví přizpůsobily se v měšťáckém pořádku všecky třídy společenské. Všecko se podřídilo tomuto zákonu vládnoucí třídy. A nikoli jen přechodně, nýbrž trvale až do naší doby, proletariát nevyjímajíc.

Kapitalistický vývoj dal životu tisíceronásobnou tvářnost a tím postavil také pohlavní život před dlouhou řadu těžkých otázek, v soukromovlastnickém pořádku řešitelných většinou jen osobními kompromisy. Neboť z vládnoucího pořádku společenského nelze se ve skutečnosti vymaniti fakticky, i když jej potíráme sebe rozhodněji a stavíme proti němu duchovně něco jiného, lepšího a sebe více logického. Láska stala se v kapitalistickém věku životním zjevem a problémem nade vše složitým.

Zachováš na venek slušnost! To je železné přikázání měšťáckého pořádku, jemuž se musí každý podrobiti, chce-li býti trpěn ve „slušné společnosti“. V druhé polovině 19. století vyloučilo mravní pokrytectví z veřejného života všecky pohlavní věci. Láska přestala pro veřejný život téměr existovati. „Slušní“ lidé se tvářili na veřejnosti jako bezpohlavní, to bylo korektní chování. Ze zábav a hovorů bylo přísně vyloučeno všecko, co bylo nebo mohlo býti pohlavně dvojsmyslné. Ani vážné rozhovory o pohlavních otázkách nebyly dovoleny: mluviti se ženou o pohlavních věcech pokládáno bylo za zcela neslušné. Zřetelně jmenovati pohlavní části nebo ony části oděvu, které vzbuzují erotické představy, nebylo rovněž dovoleno. Znali jen ženskou nohu, nikoli také stehno nebo lýtko. Ženské stehno, fuj, jaká ohavnost! Znali jen šíji a nejvýše poprsí, nikoli však prsy nebo ňadra, jen žaludek, nikoli také břicho, a zadnice pro ně vůbec neexistovala. Mluviti o spodničce bylo svrchovaně neslušné; žena nebyla také nikdy těhotná, nýbrž „v naději“ nebo „v jiném stavu“. Neslušelo se, aby dívka byla ponechána s mladým mužem o samotě v pokoji, aby jednotlivá žena přijímala návštěvy mužů, chodila večer na ulici, vůbec se stýkala s muži bez přítomnosti třetí osoby. I snoubenci až do svatby měli spolu mluviti vždy jen ve společnosti dospělejších osob. Dáma se na ulici nesměla ohlížeti, nýbrž přímo před sebe hleděti, se zrakem pokud možno sklopeným; bylo jí choditi nepříliš rychle, ale také nikoli pomalu, aby tím nevybízela muže přiblížiti se. Ukazovati nohy náleželo tehdy jen k řemeslu nevěstčině. I když na plesech dovolena byla dekoltáž sebe větší, doma se nesměla žena ukazovati mužům v nedbalkách sebe cudnějších. A tak dále.

A podle této „morálky“ přistřihováno bylo umění, divadlo, písemnictví. Všecko nahé bylo zakázáno jako nestoudné a vzbuzující nečistá přání, nečisté žádosti. Slušní lidé znali jen oblečeného člověka. V románech a na divadlech pro pořádné lidi bylo vždy milováno jen nejslušněji. Tu neznali cizoložství ani nemanželských dětí ani prodajné lásky. Každá láska končila tím, že „se vzali“ nebo si zoufali, že „se nemohou vzíti“.

Nemilosrdně trestáni byli opovržením všickni, kdož se provinili proti takovým a podobným zákonům slušnosti, počínajíce si buď upřímně a poctivě nebo oddávajíce se vášni, která nezachovávala zevních forem. Žena, která políbila jiného muže, než svého oficiálního snoubence nebo manžela, ztrácela čest. Ženu, zlíbanou dříve mužem jiným, nemohl si řádný muž vzíti již za manželku. Každý předmanželský styk pohlavní pokládán byl u ženy za nepočestné smilstvo; byla-li dokonce z něho těhotna, ztrácela navždy úctu slušných lidí, byla navždy zavržena a předmětem veřejného pohoršení a opovržení: a to nejen sama, nýbrž i její dítě. Prováděla-li snad dokonce „volnou lásku“, byla na roveň postavena nevěstce.

Bylo by ovšem pošetilé se domnívati, že většina těchto předsudků a pokryteckých požadavků jest v naší době již úplně překonána. Naopak. Nehledíc k velkoburžoasii a pokrokovější části světa intelektuálního a uměleckého, ovládá pokrytecká morálka buržoasní dosavad nemálo všecky třídy civilisovaného světa bělošského, činíc závažné pokroky i do plemen, která se po Evropě a anglosaské Americe ráda opičí.

Ještě dnes panuje podle Fuchse u maloměšťáctva mnoha zemí na př. středověký názor, že panna, která nosívá při slavnostech spolkový prapor, není-li „pannou“ opravdu fysickou, zneuctí celý spolek. Kam až může pak v nějakém Kocourkově zaběhnouti „stud nestydatých“, o tom svědčí na př. groteskní „zasláno“, uveřejněné v 1907 v jistém duryňském časopise: „Výstraha! Varujeme tímto každého před rozšiřováním falešné pověsti, že naše praporečnice, slečna Rosa Hammerschmidtová, jest v jiném stavu. Jest v něm nikoli ona, nýbrž průvodkyně Ema A. Poněvadž prapor do ruky nedostala, jest považovati prapor náš za neposkvrněný. Ony osoby, které opětně užijí této nestoudné lži a urazí nás s naším praporem, budeme stihati soudně. — Předseda tělocvičného spolku v Hönbachu.“

Aby se však někdo nedomníval, že takové nechutné pošetilosti jsou možny toliko v zapadlých koutech evropských zemí a nemohou se vyskytnouti na př. u národa tak „osvíceného“, jaký žije v zemích československých, zacitujme si výroky českého studenta z 1932, otištěné v jisté diskusi: (pozn. 15) „Nedovede-li dnešní moderní dívka do dvaceti let zachovati si panenství, pak to naprosto není doklad pro to, že panenství a zdrželivost nejsou nejkrásnější a nejvzácnější, nýbrž je to jen doklad toho, že… duch tíže… dolehl především nejtragičtějším způsobem na poválečnou mládež, takže dnešní bezduchá dívka není již nikomu nadějí na harmonické spolužití v manželství. Nikdo v ní také nemůže viděti budoucí dárkyni života, budoucí vychovatelku, mající stavěti hmotné a duchovní základy budoucího lepšího člověka a tím i lidstva, zotročilého dnes hmotou; v dnešní… na odiv vystavované dívce s bohatými zkušenostmi předmanželskými nemohu, prosím, viděti nic než… Ano, máte to slovo právě na jazyku.“ K takové intelektuální méněcennosti vychovává, jak vidno, pokrytecká morálka buržoasní ještě dnes měšťáckou a maloměšťáckou mládež velkoměstskou. Za těmito pustými frázemi, na něž scvrkl se celý moralistní žargon buržoasní, šklebí se na nás příští otrokář.

Neoficiálně platila v měšťácké společnosti především známá zásada mnišská: ne-li cudně, tož aspoň tajně. Bylo-li této zásady přísně dbáno, odpouštěla společnost muži všecko a ženě velmi mnoho. Muž, měl-li peníze, míval milostnici, ale neukazoval se s ní často na ulici. Jinak navštěvoval hojně prostitutky, ale tajně, a ve dne na ulici také jemu byla nevěstka vředem na těle společnosti. Žena dávala pozor, aby milencem nekompromitovala ani sebe ani manžela. Dáma zcela korektní navštěvovala ho jen ve zvláštním bytě. Nejvíce pečovala o svou plesovou toaletu, aby všecko prozradila a při tom zůstala úplně oblečená. Sňatku bez lásky vůbec nebylo, na peníze se vůbec nehledělo. Každý a každá byli by mohli učiniti lepší partii, kdyby jen byli chtěli, kdyby nebyli bývali bláznivě zamilováni. Nicméně ve skutečnosti kopulovala se jen dvě jména a dvě jmění.

Morální pokrytectví měšťáckého věku jest ovšem mezinárodní; přesto, jak známo, vynikla v něm vedle Ameriky hlavně Anglie, „stoudný Albion“, který ostatně v měřítku stejně význačném provádí jako celý měšťácký svět vedle pokrytectví pohlavního i znamenitou přetvářku sociální a politickou, neznaje bídy pracujících, poněvadž přece hoduje pro ně na svých dobročinných slavnostech, neznaje utlačovaných národů, poněvadž vykořisťuje je přece všecky v rukavičkách. Byl by tu zbytečný podrobnější výčet různých způsobů pohlavní přetvářky, kterou všickni přece potkáváme dosavad na každém kroku. Omezíme se tudíž jen na dvě ukázky karakteristické, z nichž jedna je skutečná událost starší, druhá pak skvělá vise básnická, obě z anglického života, poněvadž zde, jak jsme právě řekli, dosáhlo typické pohlavní pokrytectví buržoasní nejvyššího rozkvětu.

V sedmdesátých letech 19. století rozvířila mnoho pozornosti aféra plukovníka Bakera. Plukovník Valentin Baker seděl jednoho dne v železničním kupé o samotě se sličnou a koketní dívkou, miss Dickensonovou, která, když byla po jistou dobu statečně flirtovala s důstojníkem neméně statečným, stavěla se, jako by usnula. Důstojník použil této výhodné příležitosti k nejněžnějším projevům milostným, které počestná mlada dáma klidně snášela. Když však v milostném opojení dal se strhnouti k hlasitému zvolání: My darling! My ducky! (Miláčku! Drahoušku!), tu cudná panna, která důkazy lásky měla ráda, ale nedůtklivá byla ke slovům lásky, vyskočila a učinila povyk: přiběhli, zatkli ubohého důstojníka, který vsazen byl do vězení a hanebně degradován. Když po deseti letech podali angičtí důstojníci petici pro Bakera-pašu, který se zatím vyznamenal v tureckých službách za tažení proti Rusku (1877) a v Egyptě a byl povýšen na jenerála, aby byl znovu přijat do anglické armády, objevila se brzy petice opačná, podepsaná tisíci anglických dam, které tak rozhořčeně protestovaly proti tomu, že královna Viktorie se neodvážila důstojníkům vyhověti, třebaže se za to přimlouval princ Waleský, důvěrný přítel Bakerův. Při této příležitosti uveřejnily časopisy ze ženského tábora hojnost zábavných výkřiků rozhořčení. Jedna dáma prohlašovala, že v miss Dickensonové uraženy byly všecky anglické ženy. Jiná byla docela ohromena, že se našli angličtí důstojníci, kteří pozdravili Bakera při jeho příchodu do Londýna stiskem ruky a s tímto nekvalifikovaným člověkem seděli za stolem. Třetí psala: Jeho přítomnost v Anglii jest urážkou všech žen národa, a čtvrtá mínila, že již vysloviti jméno takového člověka nečestného jest neslušností. Má býti tudíž zapovězeno vůbec o něm mluviti. Neboť podle měšťácké morálky to, o čem není mluveno, neexistuje. A mluveno není o tom, co připomíná tajná hýření a co by mohlo je na světlo vynésti: pruderní lidé, aspoň ve své fantasii, jsou největší zpustlíci a bojí se, že zvukovou vlnou promluveného slova budou prozrazeni.

Rozkošná satira na anglickou pruderii, kterou chceme ještě připojiti, je z pera Oskara Panizzy, neohroženého spisovatele „Koncilu lásky“, pro nějž byl autor soudně stihán. Jmenuje se

Zločin na Tavistocksquaru

Bude tomu jistě asi šest nebo osm neděl, kdy jsem denně s velikým zájmem sledoval příběhy ze soudních síní v Marybonestreetu. Méně pro těžké otázky právní, které se tu snad vynořily mezi velkými i malými bagatelkami velkoměstského tuláctva, jako spíše pro originélní rozsudky, které můj šéf dovoloval si často vynésti proti všeobecnému mínění a předpisům zákoníků. A nezřídka měl jsem příležitost žasnouti nad jemným pudem a velikým ostrovtipem mr. Thomacksina, který dovedl hlavně zapeklé a o lži opřené vinníky odzbrojovati jistou metodou zcela určitou neomylnou a bezpečnou.

Většinou bylo možno již podle tváří policistů a jejich hovoru v předsíni posouditi, o jakou věc běží. Neboť zde v předsíni oznamoval obyčejně strážník hlásící nebo z obchůzky právě se vracející svým druhům několika hesly kriminální novinku; a bylo tu obyčejně několik starších seržánů, kteří neomylně posoudili osobu předvedeného v souvislosti se skutkovou povahou, takže byla tu již jakási nálada, jakýsi opar kolem neviditelného a vysvětlení potřebujícího jádra složité příhody, dříve ještě, než došlo konečně k předvedení před sira Edwarda.

Mr. Thomacksin a já byli jsme jednoho odpoledne v soudní síni zaujati horlivým rozhovorem, jako vždy, když nebylo nic nového a závažného, a kancelářská doba ještě neuplynula. Bylo to v době jarního slunovratu. Ale byla ještě brzy tma. A byly právě rozžaty plynové plameny, pokryté obrovskými stinidly, které na šéfa i na hlásící strážníky vrhaly tmavé stíny. Můj šéf ujal se opět svého starého námětu: Swedenborga, jeho dobrých myšlenek, ale i jeho polovičatostí, kdykoliv běželo o provádění; úplná nejasnost v prostředcích a cestách, které on, mister Edward Thomacksin, po důkladných studiích nejpřesněji zjistil.

„Vyřízněte je, smilstvo, tento trn, o který tolik lidí do krve se drásá, a všecko bude dobré,“ — zvolal s emfasí a počal čísti delší kapitolu z Darwina, podle které může za nekolik desetiletí plánovitým potlačovaním býti vypleněna funkce, která staletým ponecháváním na pokoji nabyla netušených rozměrů…

V té chvíli proniklo k nám z předsíně zmatené bublání hlasů: Don’t! Don’t! Tell us stories! Don’t slander!… Asi: Přestaň, prosím tě. Nemluv nesmysly, dej s tím pokoj!… Podobně zdála se mínění mezi jedním strážníkem a ostatními přeskakovati a se vyrovnávati. Můj šéf svraštil čelo pro toto vyrušení. Konečně se otevřely dveře a vstoupil Jonathan, vystrojen podle předpisu, s černou soukennou helmicí, s pendrekem za pasem a slepou lucernou. Sir Edward se obrátil. Vůči Jonathanovi byl vždycky mírnější než vůči druhým.

— Co se stalo? — zvolal a dodal pak: — Mám tu důležitý rozhovor se svým mladým přítelem; nerušte nás s každou hloupostí!… Vlezl snad zase někdo do cizí kapsy?…

— No, Sir, řekl Jonathan hluboce rozrušen. — Stalo se něco neobyčejného!

Sir Edward obrátil se k němu úplně. Prsní tón, kterým strážník mluvil, a chvění v jeho hlase byly příznaky, které neušly znalci lidí, jakým byl můj šéf. — Odkud přicházíte? — ptal se úředník.

— Přicházím ze svého soukromého bytu, Sire, — odpověděl mladý muž, — váhal jsem po celý den a rozvažoval, mám-li své pozorování z minulé noci úředně oznámiti — ale důvěra ve vaše lordstvo — ve vaši moudrost, Sire, — a moje povinnost — musím to udati.

— Co se stalo? Ven s tím! — zvolal mr. Thomacksin a učinil přiměřený postoj. Venku v předsíni bylo slyšeti tiché mručení a dušený chichot.

— Sire — počal Jonathan — když jsem včera v noci šel na pochůzce Tavistocksquarem a svítilnou prohlížel jsem křoviny, viděl jsem — jak to mám pojmenovati — nedá se to říci, Sire…

— Kat tě sper s tvou svítilnou, když jsi nic neviděl!

— Viděl jsem něco!

— Cos viděl?

— Bylo to v jižním koutě parku, kde stojí skupina růží vedle skupiny magnolií!

— Co se tu dělo? Viděls někoho pod tím?

— Neviděl jsem nikoho pod tím; skupina byla volná.

— U ďasa, co tam tedy bylo?

— Sire, chichot vycházel ze křů!

— Chichot vycházel ze křů? Dobrá, dopadls ty chichotající se?

— Nikoli, Sire!

— Ani bych ti to neradil, Johny! Každý může v Anglii se chichotati pod růžemi a magnoliemi, ma-li nějaké.

— Sire, takové to nebylo! Nebyl to lidský chichot, bylo to něco podezřelého, a lesknoucí se věci padaly k zemi z velikých kalichů magnoliových, a necudný pach se šířil; to je blesk, Sire, napadlo mi.

— Jonathane, nerozumím ti. Rozmysli si, co mluvíš.

Strážník měl horečku z rozčilení, oči mu zářily, v hrubé černé pláštěnce policejní stál tu ten jemný člověk plavovlasý jako mladý kazatel.

— Sire, byla to nepochopitelná událost — pokračoval strážník. — Nemohu snad všecko udati, čím bych opřel své mínění…

— Řekni mi své mínění, Jonathane, a zanech podrobností!

Strážník těžce zápasil sám s sebou a pak vyjekl: — Nemohu!

— Můžeš mi klidně říci své mínění, Jonathane — řekl mr. Thomacksin.

— Sire, anglická řeč na to nestačí, aby tu ohavnost vyslovila.

Tu sir Edward obrátil ke mně hlavu a ukázal mi dvě řady obnažených zubů; pak dodal tiše: — Hleďte, takové lidi máme! Jaké klasické vyjadřování! Nádherný chlap! Není-li pravda!… Pak nahlas, obrácen k Jonathanovi: — Tedy, chlapče, teď zčerstva, řekni mi, cos viděl?

— Sire, — blouznil strážník dále — bylo to pod růžemi a magnoliemi…

— To už vím, Jonathane; co se dělo?

— Pohyby, jak je… strážníci často v noci na pryčně dělají…

— Johny — pravil šéf s oteckou mírností ke svému podřízenému — lokomotivy činí jisté pohyby, a strážníci v noci na pryčně zase jiné pohyby, to všecko není měřítko; musíš se přesněji vyjádřiti. Cos viděl?

— Sire — bylo to hrozné, byl to zločin proti přírodě, stál jsem jak přikován, nemohl jsem si pomoci.

— Nevzal jsi píšťalku?

— Sire — nebylo tu proč pískati!

— Mohl jsi přece jen zapískati.

— Sire — to nebyla věc k zapísknutí.

— Ale, když to byla věc tak pozoruhodná, jak říkáš, bylo přece jen radno, abys to píšťalkou oznámil aspoň svému kamarádovi na nejbližším rohu.

— Sire — událost byla takového rázu, že přímo vylučovala možnost použíti píšťalky.

— Johny dej pozor: Vhodnost události není přece v žádném poměru k možnosti uvésti v pohyb píšťalku.

— Ovšem, Sire — možnost použíti píšťalku nebyla vyloučena. Ale nepovažoval jsem jednak předmět za dosti cenný, abych si píšťalkou zabezpečoval materiélní pomoc, jednak zase měl přece jen větší význam než pískání; jinak řečeno, byl extraordinary, ale nikoli ohrožující — nehledě k tomu, byl by mi zvuk při pokusu o to uvázl v hrdle.

Tu se soudce znova na mě podíval s oním zvláštním výrazem, při čemž obnažil dvě řady zubů, tiše podotýkaje: — Je to skvělý chlapík! Ten hoch mohl býti theolog, sofista, swedenborgián, všecko. Myslím, že jeho kariéra není ještě u konce. Máte něco podobného v Německu?

Zavrtěl jsem hlavou. Sir Edward pokračoval pak hlasitě, obrácen k strážníkovi:

— Tedy, Jonny, nepískals, to je tedy zjištěno: teď si pospěš a řekni nám, cos viděl?

— Sire — musím se vrátiti k tomu, co jsem již řekl, byl…

— Tos již řekl — přerušil ho soudce — to nic není, z toho nikdo nezmoudří. Musíš nám vysvětlili materiélní obsah věci, musíš nám především jmenovat ty taškáře.

— Sire, o taškáře v obyčejném slova smyslu tu neběželo.

— V jakém tedy? — dodal můj šéf s důrazem.

— Ve smyslu velkolepě nelidském!

Zase pohyb hlavy sira Edwarda k mé straně a poznámka šeptem: — To je Swedenborg! — hlasitě: — Proč jsi tedy na tu věc nešel?

— Bál jsem se je vyrušiti, Sire. Chtěl jsem teprve konstatovati celou ohavnost.

— Jakou ohavnost?

— To nevím.

— V čem vězela?

— Bylo to bláznění.

— Jaké bláznění?

— Byly to dotyky, Sire! — zvolal strážník a z hluboka vydechl — jaké nejsou dovoleny před bohem ani před lidmi; bylo to mazlení, obnažování, vyměšování, byl to chichot, tření, vydávání, objímání, jakési líbání, Sire…

— U všech čertů, a nikoho jsi neviděl? Cožpak jsi nevytáhl svítilnu?

— … Sire, nikdo tu nebyl. To růže a magnolie byly pospolu. Také ty zvuky a pohyby nebyly lidské.

— Nebyly lidské? — ptal se můj šéf — co to tedy bylo?

— … Sire — volal a vzlykal mladý fanatický strážník — růže a magnolie v tavistockém parku provozovaly sebeprznění — byla to opravdu onanie rostlin!

V té chvíli mister Edward Thomacksin, představený policejní stanice v Marybonestreetu, vyskočil jako tarantelou bodnut. Ten starý, vysušený muž, který, jak se mi zdálo, uvažoval o údajích mladého Jonathana ve směru zcela jiném, pohlížel chvíli skleněnýma očima na odvážného policistu. Pak, když viděl, že tu není již možná žádná iluse, pozdvihl zoufalý swedenborgián křečovitě ruce do výše a změněným hlasem vyjícím, jakého jsem u něho ještě neslyšel, volal k nebesům: — Lord, holy Lord (svatý Pane), odvrať svůj zrak od tvorstva! Nejohavnější zločin odkoukaly teď i růže u lidí, nejcudnější květiny. Pane, nečekají již na tvé svolení k pekelnému aktu. Propůjčil jsi jim schopnost se množiti. Ale to jim nestačí. Chtějí za každou cenu hřešiti. Pane, sešli novou potopu a znič svoje tvorstvo, nebo svět se rozletí!

Pak Thomacksin, jehož tvář se podobala teď maltě, zhroutil se vzlykaje, a bylo nutno ho odnésti.

*

Mravní přetvářka, do krajnosti sehraná, vládne, jak jsme řekli i v Americe, třebaže právě americká buržoasie je pověstna tím, že doma je sice puritánská, ale sotva vystoupí na palubu, aby se dala převézti do Evropy, odhazuje co nejrychleji morální masku a stává se hrubě zhýralou a nenasytnou podle množství svých dolarů. Lodní kapitáni dovedou o tom vypravovati historky dosti nechutné. Zpátečnické úsudky a rozsudky soudců v různých amerických státech jsou známy i za našich dnů. Dodejme jen příznačnou aféru s Boccacciovým Dekameronem. Za nemravnou literatu je pokládána v Americe většina soudobé moderní literatury evropské: není sice zakázáno ji míti, ale v některých státech je pokládáno za zločin, ji-li posílána poštou. Dekameron platí ovšem za spis nejničemnější. A tak v 1909 byl bývalý soudce Richard B. Shegord odsouzen ke dvěma letům káznice, že „použil pošty k zakázaným účelům“ a poslal komusi jeden exemplář této knihy; věc vypátral poštovní fízl. Větší počet spisovatelů, senátorů a jiných vynikajících lidí podal tehdejšímu severoamerickému presidentovi Rooseveltovi žádost o milost, na kterou však tento představitel loupežné a korupční politiky kapitalistické odpověděl: „Milost zamítnuta; lituji, že nemohu toho člověka dáti zavřít na celý život.“

Ostatní státy měšťácké nejsou příliš pozadu za tímto výkvětem buržoasní přetvářky; vyskytuje-li se tato neřest v jiných zemích ve formách mírnějších podle odlišné povahy příslušného národa, neznamená to ovšem, že je méně obecná a škodlivá. Stačí jen připamatovati si na příklad směšné úsilí oficiálních pedagogů měšťáckých i maloměšťáckých, kteří u nás jako v Německu „korigují“ statečně lidové písně, aby škola mohla provozovati pštrosí politiku před faktem pohlavní lásky.

Opakujme: Měšťácká morálka pohlavní, tak jako politická, hospodářská, sociální morálka buržoasie, její mravnost, demokracie, rovnost, volnost, spravedlnost, jsou jen papírové kulisy na oklamání prostého lidu, který je povinen se dříti, potiti a strádati, aby panská třída za krásnými kulisami mohla se nejšpinavěji baviti.

*

Jak víme, měla každá doba svůj zvláštní komplex životních potřeb i představ, z kterých vyplýval její ideál krásy, jemuž lidé té doby snažili se vším přizpůsobiti. Lidé různých dob liší se navzájem fysicky zřetelněji, než malí od velikých nebo hubení od tlustých. Příslušná proměna všeobecná neděje se ovšem naráz; jest naopak důsledkem ustavičného měnění životních podmínek, jež nedovolují, aby dnešek se podobal úplně včerejšku nebo zítřku, a v určité epoše dějinné má určitý směr a určitý výsledek.

Nositelem tohoto nového výsledku, nového ideálu, je v každé specifické době vládnoucí třída, neboť podle jejích zájmů životních jest především utvářen. Měšťácký ideál krasocitný vznikal z vědomého odporu proti ideálu vladařského absolutismu, který vydal své nejvyšší květy v rokoku; vznikal pomalu v té míře, v jaké tovární průmysl podporoval kapitalisační proces, přetvářející vnitřně společnost a uvolňující cestu myšlenkám měšťáctva. V Anglii vznikal dlouho před velkou revolucí francouzskou a připravován byl i ve Francii, kde pak velká revoluce dodala mu jen několik dalších rysů, nikoli ovšem nepodstatných.

Proti příživnému zahaleči a tichošlápkovi z ancien regimu postavilo měšťáctvo člověka ducha a vůle, člověka jasného, energického pohledu, přímého těla, sebevědomého gesta i hlasu, pevných rukou i nohou, člověka jistoty a klidu, jemně organisovaný stroj lidské vůle a zároveň volného, upřímného, hrdého a lidumilného tvora s ohněm ušlechtilých vášní. A proměněn byl ovšem i člověk jako nástroj erotický a bylo to, po druhé od zániku středověku, jeho skutečné obrození ve znamení síly, zdraví a činorodosti. Muž i žena stali se opět nejžádoucnějšími ve svých „nejlepších letech“, za plné své síly. Muž přestal být hříčkou v rukou žen, ale stal se bouřlivým jejich krotitelem, k němuž vzhlížely s pýchou a něžností. Žena se širokou pánví a řádnými prsy počala obdivovati zase mužské svaly, mužská stehna a lýtka. Ač tedy podobal se tento ideál ideálu renesančnímu, vynikl nad něj a nad všecky předešlé důrazem, s nímž požadoval také vlastnosti duchovní.

Takové byly původní měšťácké názory na lidskou krásu, zrozené nejprve v Anglii, ale s myšlenkami velké revoluce francouzské procházející vítězně celým světem, po kapitalisticku se organisujícím, a buržoasie se jich v theorii nikdy nevzdala. Tento původní zdravý ideál sociálně-krasocitný nepřestal býti oficielním ani v době, kdy buržoasie v praksi holdovala již pravému opaku. To je také doklad pro úplnou převahu buržoasní přetvářky. Ve skutečnosti mělo a má podnes měšťáctvo ideály zcela jiné a touží u muže i ženy po vlastnostech rovněž zcela jiných. Neboť vyvíjející se potřeby kapitalismu uplatnily se systematicky všemi směry, jen nikoli pro zdokonalení člověka ve vyšším smyslu slova.

Nikdy v dějinách nebyla společensky rozhodující lidská povaha tak jednostranná jako v moderním věku kapitalistickém: povaha počítající, kupecká v nejhorším slova smyslu. Měšťák zařazuje všecky věci, které nemají obchodní povahy, které neposkytují naději na zisk, mezi zábavy, jimž možno věnovati nejvýše část odpočinku. A to je společenský život, věda, umění, politika, tělesná kultura atd. Kupecký typ muže stal se pomalu obecným ideálem mužským v měšťáckém státě a nabýval stále větší převahy. Národ není již representován svými mysliteli a básníky, nýbrž svými obchodníky, lépe řečeno svými průmyslníky a veličinami bankovními nebo jejich representací politickou.

V tomto kupeckém typu nemá pohlavní živel zjevného místa. Obchodník — a tím je dnes ve skutečnosti každý velkoprůmyslník a vůbec větší kapitalista, nikoli výrobcem, poněvadž sám nic nevyrábí, nýbrž s tím, co druzí mu vyrobí, spekuluje — představuje logiku, vytrvalou energii a houževnatou činnost, ztělesněné v nejnebezpečnějším stroji lidském ustavičně činném. Je to stroj počtářský, který přes veškerou svou prostotu je stroj nejsložitější, ideál stroje.

Pokud běží o ženu, učinil z ní kapitalistický vývoj oproti původnímu měšťáckému ideálu silné samice a oduševnělé osobnosti brzy zase luxusní předmět pro muže vládnoucí třídy; a žena jako luxus je pojímána vždy jen ve smyslu fysickém. Erotická krása ženy se znova nejsilněji uplatnila a její hodnota společenská se změnila toliko v theorii. Toliko v theorii stala se žena v měšťácké společnosti rovnoprávným člověkem, v praksi zůstala závislou na muži a, byla-li hezká, lahůdkou pro majetné.

Již na přechodu 18. století do století 19. pokládána byla za ideál antická krása bohyň s pikantní příchutí. Po pádu napoleonského císařství, v době únavy z porodních bolestí měšťácké společnosti, zvítězil na okamžik, hlavně ve Francii a Německu, malomešťácký ideál šťastného krbu rodinného, to však netrvalo dlouho, poněvadž kapitalismus se rychle rozvinul a uplatnil svůj ideál ženy.

Měli prostředky, aby mohli „užívati“. Toto hnusné slovo zrodilo se ve věku měšťáckém. Bylo původně jistě raženo bohatým povýšencem, ale stalo se heslem a touhou všech vrstev. Požívačné století osmnácté mělo svůj sloh i pro tuto věc; věk měšťáckých vyšinulců „užíval světa“ docela procovsky a jeho ženský ideál byl kurevnický. Velikolepou epopej tohoto ideálu vytvořil Emil Zola ve své „Naně“. Znáte ji přece? Je to jeho dílo nejproskribovanější, přesto však jeden nejhlubší román naturalistický. Malíři té doby, většinou špatní, malovali „kurví mastí“, jak řekl Max Liebermann. Měšťákům této doby běželo o ženu mocného trupu, s ňadry trhajícími šněrovačku, s vynikajícími boky a statnými stehny, ale docela ve smyslu harémovém, bordelovém. Pověstné kypré krasavice Makartovy jsou vesměs tohoto druhu. Salonní nevěstka byla po celá desetiletí ideál ve Francii, Anglii, Německu, Rakousku, ve všech zemích až do osmdesátých let 19. století, kdy počal nabývati převahy ženský typ rafinovanější, typ fin de siecle, typ dekadentní s nepatrnými ňadry a boky a s chlapeckou zadnicí.

Po jistou dobu v míře neobyčejné a v míře menší trvale protežoval měšťácký svět ženu třicetiletou až čtyřicetiletou jako ženu nejkrásnější. Kterási anglická feministka napsala: „Ženy pod třicet let jsou toliko mimochodem zajímavé a studia hodné, teprve po třicátém roce získává žena ráz skutečně osobní… Nejkrásnější doba života počíná pro ženu třicátým rokem.“

Je pochopitelno, že původnímu ideálu měšťáckému a pak i vkusu kupeckému vyhovuje především tak zvaná žena zralá. S ptačí perspektivy však je v dnešním životě tato otázka poněkud složitější. Nehledíc k choutkám buržoasních zhýralců, kteří se vracejí ke vkusu zmírajícího ancien regimu a pachtí se za „zeleným ovocem“, jeví se nejkrásnější věk ženy patrně docela různě hlavním třem kategoriím civilisovaného lidstva. Pro vydělávající buržoasii městskou i venkovskou a maloměšťáctvo pokládána je nadále a povšechně zralá žena za krásku nejpřiměřenější; občan pilný a nabývající potřebuje rozšafné kyprosti pro své pohodlí, hledá důkladný požitek a rozumnou družku, své frivolní potřeby ukájí mimo manželství, doma chce míti solidní vnady a solidní povahu hospodářskou, všechno v rozměrech poněkud monumentálních, aby jeho firma byla i po této stránce dobře representována a okrášlena. Pro milostné potřeby proletariátu je naopak žena třicetiletá až čtyřicetiletá povšechně již odpravena: v tomto věku jest pracující žena dělnická i malorolnická pravidelně již jen troska, jistě nikoli krasocitný a erotický ideál své třídy. Milostné jaro a léto proletářovo počíná poměrně brzy a končí brzy, je také krátké. Kyprá žena zralá, jistě nejčastěji buržoasní, je sice něco, co dráždí i pohlavní pud dělníkův, pravidelně nevalně složitý, pokud však rozpomíná se dělný člověk na ideál, vynořuje se mu v jeho obrazivosti bezpochyby mladá děvečka z jeho mládí, s kterou užil primitivního flirtu a skutečné rozkoše milostné. A pak, jako třetí kategorie, je tu svět intelektuální a umělecký se svými složitými potřebami: bylo by odvážno ohraničovati jeho ženský ideál lety. Přes to dává povšechně přednost spíše tvárné dospělosti než hotové zralosti. Jistý spisovatel praví o tom: „Je to velice hezké, je-li někomu sedmnáct až devatenáct let, je-li růžolící a poněkud bláhový; tento stav napětí prvního mládí může potrvati několik let a býti pěkný na podívanou, ale podceňovali bychom ženu, kdybychom v tom viděli hlavní nebo snad jediný půvab její, poněvadž přece teprve tak v dvacetipěti letech nastává ona doba její zralosti, která má v sobě více než jen onu vůni mládí, kterou má po několik let každá, není-li příliš chudokrevná a má-li přímé údy.“ To je tak střední názor přibližně nejsprávnější pro naši dobu a obecnou potřebu vrstev, které představují pokrok a předvoj, poněvadž vidí v ženě také duchovní osobnost. Nemůžeme si zapírati, že průměr dnešních žen vzdělaných není dosud na výši doby. Jsou to povšechně a stále ještě jen jednotlivé vynikající osobnosti ženské, které ve zralém věku jsou důstojným protějškem zralých mužů. A tak pro intelektuálního muže a tvořivého ducha má hotová žena zralá zřídka tolik přitažlivosti jako žena mladá a tvárná, která rozněcuje i s duchovního hlediska naděje a bezděčně nabádá k tvůrčím výkonům. Mezi 20. a 30. rokem odehrává se v ženě děj nejkrásnější a také rozvoj její krásy fysické je nejpozoruhodnější. Je ovšem pravděpodobné, že ideál kypré zralosti bude do jisté míry obnoven s nástupem dělné třídy k moci, ale nemůže býti odstraněn již se světa vyšší ideál ženské krásy „oduševnělé“, k němuž buržoasní kyprost přece jen není zcela přiměřená.

Nelze ostatně podceňovati soudobou tendenci, stále ovšem ještě buržoasní, usilující o jisté vyrovnání mezi tělesnými vlastnostmi ženskými a mužskými. I když prozatím běží především o přechodní módy, jádro věci je trvalé, a nelze neviděti, že pomalu ideologie i prakse pracují na novém typu ženské krásy: prozatím je to sport, který pomáhá jej tvořiti, poněvadž buržoasie nemá jiných možností, nechce-li se vzdáti své privilegované a vládnoucí posice, ale v budoucnosti bude to volná, t. j. nevykořisťovaná žena dělná, která uskuteční nový ideál ženské krásy, vyplývající ze změněných poměrů výrobních.

Buržoasní smysl pro zralé ženství znamenal však i jistou vymoženost pro ženu jako bytost pohlavní. Žena milující ve zralém věku přestala býti komická a trapná. To byla vymoženost závažná, poněvadž právě ve zralém věku je žena lásky potřebnější než v mládí. Francouzská spisovatelka o tom napsala: „Všecky případy pokládané dosud za výjimky, budou za nového směru duchového života ženina rozmnoženy a zevšeobecněny. Když Balzac uprostřed minulého století napsal svou ,Ženu třicetiletou‘, vzbudil jeho román u jeho vrstevníků mnoho pozornosti a odporu. To nezabránilo geniálnímu spisovateli, aby nepřiřkl v pozdějším svém díle ženě dokonce až čtyřicetileté moc a právo býti svůdnou… Bylo-li před půl stoletím hranicí milostného života ženina čtyřicet let, má býti nyní tato hranice prodloužena aspoň o dvacet let. A to bez umělých prostředků z říše chemie a jejích kosmetických výrobků. Vyšší kultura naučí ženu, aby byla poslušna vyšších zákonů krásy, a její zlepšený vkus rozestře soulad po její bytosti. Až feminismus překoná své dětské nemoci, vnějškovou emancipaci, snažilství a podobné nechutnosti, a svět bude obšťastněn osvíceným, ušlechtilejším a duchaplnějším ženstvím, pak i ženy ošklivé a odkvetlé, prohřáty a prozářeny bohatým životem vnitřním, zaskvějí se a získají muže, přitáhnou ho a upoutají, jak to v minulých dobách dovedly jen mládí a krása.“

Přes měnlivost módy a různost individuelního vkusu erotického zůstává v životě i umění povšechně nejžádoucnější žena plná a souměrná. I v nové době a po celé století devatenácté až podnes pěstován je na př. uměním, které přece vyslovuje hlavně mínění mužů, kult „plného poprsí“ ženského, a že tomu není opravdu jinak ani v životě, dokazují nejlépe přehojné inseráty a reklamy časopisecké, doporučující různé prostředky k zlepšení krásy ňader, prostředky většinou ovšem šarlatánské.

Plná a souměrná krása lidského těla, jejíž dokonalou podobu představovalo umění starých Řeků, je stále obecný ideál, i když móda a umění zdůrazňují z různých důvodů a v různých obdobích něco jiného. A nevymizela ani ze života skutečného. Slavný sochař francouzský Rodin, muž jistě v tomto směru velmi povolaný, vyslovil se o věci v rozhovoru s uměleckým kritikem Gsellem. Kritik napsal o tom: „Před několika dny navštívil jsem velikého umělce a prohlížel jsem si s ním řadu jeho studií, které představovaly hlavně různé rytmy ženského těla.

— Mistře, ptal jsem se, najdete snadno krásné modely?

— Ano.

— Krása není tedy příliš vzácná v naší zemi?

— Rozhodně nikoli.

— A udrží se dlouho?

— Nabývá rychle jiné podoby. Nechci říci, že žena jest jako krajina, jejíž vzezření je závislé na stavu slunce; ale téměř správné je toto přirovnání. Pravé mládí, doba panenského zrání, doba, kdy tělo je plno šťávy a kypíc zdá se lásky zároveň se báti i přivolávati ji, netrvá déle než šest měsíců. Mladá dívka se stane ženou: to je jiný druh krásy, která je sice rovněž obdivuhodná, ale přece jen méně čistá.

— Nemyslíte však, že krása antická vyniká nadmíru nad krásu naší doby a že by se moderní ženy nemohly měřiti se ženami, které byly modelem Fidiovi?

— To rozhodně nemyslím.

— Ale dokonalá krása řeckých soch Venušiných…

— Umělci tehdejší měli oči takové, že to viděli, kdežto umělci dnešní jsou slepí: toť celý rozdíl: řecké ženy byly krásné, ale jejich krása vězela také v očích sochařů, kteří ji zobrazovali. Máme dnes ženy, které jsou právě tak krásné.“

Antičtí umělci zobrazovali prostě krasocitný ideál své doby; dnešní umělci jdou často za cíly jinými. Nicméně důležita je také jiná věc: příroda se snaží dodávati stále krásu dokonalou, ale dnešní civilisace nenapomáhá vývoji této krásy. Je to především móda, která ničí těla, je to chybná výživa, jsou to nervové nemoci souvisící s naší civilisací. Tu však běží hlavně o svrchní vrstvy společenské. Ale jakým vražedným způsobem pustoší teprve kapitalistická kultura průmyslová tělesnou zdatnost a krásu v lidu!

V širokých kruzích majetných a, s menším výsledkem, i v dělné třídě pěstována je naproti tomu v nejnovější době fysická kultura, různé formy činnosti sportovní, o jejichž úspěšném vlivu na skutečnou a trvalou krásu těla nelze pochybovati. Vzniká tak dokonce nový typ, spojující v sobě zdraví, sílu a eleganci, jaký dosud neexistoval. Je to ovšem typ, který se může státi všeobecným teprve v osvobozené budoucnosti. Pokud běží o ženu, vyskytuje se nejlépe v Americe, ovšem jen v kruzích, které mohou osvoboditi ženu od jednostranné dřiny. Tento nový, krasocitný typ ženy, i když tu a tam bezděčně nebo vědomě směřuje k zeslabení erotické stránky ženského těla, neprojeví trvale takové tendence. Úsilí novodobých mužatek skončí v onu chvíli, kdy žena bude všeobecně opravdu osvobozena. Pak nový typ svobodné krásy tělesné usilovati bude především o harmonii mezi stránkou duchovní a pohlavní.

Poněvadž demokracie, třebaže různými kompromisy znešvařená a zastřená a vnitřně nejčastěji falešná, je nezbytná životní forma všeobecná v důsledku kapitalistického způsobu výrobního, jsouc i jeho nepostrádatelným základem, je demokratický, občanský ráz také příznak dnešního obleku. Dvorní módy vystřídány byly po vítězství Francouzské revoluce módami občanskými a to i u představitelů minulého světa. Občanský oblek povstal v Anglii, jako kdysi dvorní oblek vznikl ve Španělsku. Ale svůj jasný výraz podnes v jádru platný obdržel teprve po pádu prvního císařství francouzského.

Poněvadž podle theorie existují pouze občané, jimž náležejí stejná práva, jest uniformita základní živel občanského obleku. Oblek tudíž nerozlišuje lidí jako dříve určitými znaky, které jedni nosí, ale druzí nositi nesmějí. Co se jedněm líbí, tím se mohou zdobiti i druzí. A šat sám již říká, že člověk jest jen část společenského celku. Občanský oblek prozrazuje sociální povahu nové doby a jest mezinárodní jako kapitalistický způsob výrobní. Oproti předchozí době absolutistické je oblek mužův specificky mužský a oblek ženy specificky ženský. Mužský oblek je oblek člověka ustavičně se pachtícího, nikoli oblek zahalečův, člověka, jehož nejdůležitější část života neodehrává se v saloně, nýbrž v továrně a kanceláři. Je to oblek zjednodušený a počtářsky střízlivý.

Ještě jedna věc odlišuje však měšťácký svět na tomto poli od minulých dob: rychlé a časté střídání módy, jakého nikdy předtím nebylo. Ihering o tom praví: „Móda v našem dnešním smyslu nemá individuelních důvodů, nýbrž důvod sociální… Je to snaha vyšších tříd společenských, aby se odlišily od tříd nižších nebo, správněji řečeno, od tříd středních, neboť o spodní třídy nemůže tu běžeti, poněvadž nebezpečí záměny s nimi jest samo již vyloučeno. Móda je ustavičně znova zaváděna, poněvadž stále znova je strhována závora, kterou se vznešený svět snaží odděliti se od středního světa společenského; je to štvanice stavovské ješitnosti, při níž se opakuje stále týž zjev: úsilí jedné části, aby měla před svým pronásledovatelem náskok třeba sebe menší, a úsilí druhé části, aby okamžitým přijetím nové módy tento náskok byl opět vyrovnán.“ Tyto třídní rozdíly vycházely v módě někdy najevo zcela ostentativně a jasně, když totiž v určitém období se stávaly jisté kusy obleku zevnějším znamením určité příslušnosti stranické, smýšlení konservativního a politicky spolehlivého nebo smýšlení oposičního: na př. napoleonský klobouk v době prvního císařství, poté konservativní cylindr vedle demokratického klobouku z let čtyřicátých, konservativní bílý šátek po Vídeňském kongresu, upjatý kabát atd.

Vedle této důležité příčiny rozhoduje o častých změnách módních ovšem i kapitalistický způsob výrobní. Při strojové výrobě vyplácí se fabrikantovi každá věc jen jako hromadný artikl pro hromadný odbyt, a proto musí býti každý módní předmět rychle zpopularisován a, co dnes je znak vyvolených, musí se státi zítra módou všech. Jinak by nemohly výrobci své závody rozšiřovati a zisk zvětšovati. Stroj potřebuje práce ustavičně, a jakmile trh je jednoho předmětu syt, nutno si rychle vymysliti předmět nový.

Poněvadž v pohlavním životě netřeba dnes muži z různých důvodů na sebe upozorňovati, jako je toho třeba obecně ženě, jest vývoj mužského obleku klidnější a logičtější, kdežto ženská móda činí skoky. Převážně erotická povaha ženské módy byla nutně zachována i ve věků měšťáckém. „Ženy mluví o platonské lásce s výrazy nejvyššího obdivu, ale každé šaty, každý klobouk, každý střevíc a každá stužka jsou vypočítány, aby k čertu zahnaly všecky naše platonské záchvaty,“ — řekl jistý spisovatel francouzský.

Jak třeba se vyrovnati s tímto obecným faktem? Mravokárce Tolstoj rozohnil se proti ženám v pověstné „Kreutzerově sonatě“ takto: „Matky vědí zcela dobře, na jaké vnadidlo mají chytati muže pro sebe a své dcery. Jen my, muži, to nevíme, poněvadž to věděti nechceme — ale ženy vědí velice dobře, že nejvznešenější, jak ji nazýváme, láska poetická nezávisí na mravních přednostech, nýbrž na fysickém sblížení a pak na účesu, barvě, střihu obleku. Otažte se zkušené kokety, která si umínila okouzliti některého muže, zda v přítomnosti toho, na nějž má namířeno, dá se raději přistihnouti při lži, ukrutnosti, ba dokonce sprostotě nebo zdali se v jeho přítomnosti raději ukáže v šatech špatně udělaných a ošklivých? Každá žena dá přednost onomu. Ví, že našinec je skrz naskrz nepravdivý, když mluví o vznešených citech — že myslí jen na tělo a proto dovede odpustiti každou chybu, jen nedbalé, nevkusné, ošklivé šaty nikoli. Koketa činí to vědomě, každá nevinná dívka nevědomky jako zvíře. Odtud pocházejí ty ohavné taille těsné, ty turnýry, ta nahota ramen, paží a dokonce prsů… Pozorujme život našich vyšších, ba i nižších tříd společenských, jaký jest v celé své nestoudnosti… je to něco lepšího snad než jediný, velký, trpěný dům…? Řeknete, že ženy naší společnosti jsou prodchnuty jinými zájmy než ženy v trpěných domech, ale já říkám, že to není pravda, a dokáži to. Mají-li lidé různé cíle životní, různý vnitřní obsah života, musí se tento rozdíl jeviti také zevně, zevnějšek musí být různý. Srovnejme však jen ony nešťastné zavržené s nejvznešenějšími dámami světa: stejná vyšnořenost, stejné vzorky, stejné voňavky, stejná obnažení rukou, ramen, prsů, stejné vycpávky vzadu, stejná láska k brilantům a drahým skvostům, stejné zábavy, tance, hudba, zpěv. Jako ony svádějí všemi prostředky, činí to i tyto. Zcela žádného rozdílu! Chceme-li to přesněji označiti, nutno nám říci, že děvka na lhůtu je všemi opovržena, děvka na trvalo — všemi vážena.“

Srovnejme však s tímto rozhořčením zestárlého mravokárce tento úsudek Bedřicha Sieberta, katolického spisovatele „Pohlavní morálky“: „Bylo by jistě pochybno, kdybychom chtěli požadovati, aby se dívka vůbec nepokoušela líbiti se mužům, je dokonce velmi mnoho dívek, které jsou hezké a vědí to a pozorují, kterak pohledy toho neb onoho muže žádostivě se na ně upírají, a mají z toho radost. Myslím, že to může býti jen dobré, když hodně mnoho dívek dosáhne sebevědomí, které již tedy jednou je spojeno s tím, cítí-li se člověk pohlavně schopným. Nemyslím, že tím ničena jest panenskost, cítí-li dívka: jsem celá žena a můj muž bude míti jednou ze mne radost.“ A moderní esthetik dodává: „Že ženství působí na mužství pohlavně a krásné ženství zvláště silně, to je právě tak nutné a přirozené, jako že jabloň kvete a květiny svou vůní napojují vzduch. Tu se nám zjevuje jeden z přírodních zázraků, které jsou podivuhodné, veliké a skvostné a měly by nám býti svaté; není tu nic, co bychom měli skrývati nebo zač měli bychom se styděti.“ Pokud se to projevuje formou ušlechtilou a vkusnou, dodejme na konec.

Devatenácté století nechovalo se ovšem po této stránce lépe než jiné doby. V měšťácké době jako dříve udávaly tón v módě vynikající představitelky galantnosti, vznešené dámy z polosvěta, poněvadž dovedly nejchytřeji řešiti erotické problémy oděvní a byly nejlepší zákaznice proslulých mistrů krejčovských. Vedle nich jsou to vynikající herečky, které od vzniku moderních her společenských jsou rovněž závažnými zákaznicemi salonů.

Jako pro mužskou módu byl směrodatný Londýn jako původní metropole měšťáckého světa, v němž muž rozhoduje, tak pro ženskou módu byla směrodatná Paříž ve věku měšťáckém stejně jako ve století 18. Neboť má předně románskou povahu, v níž převládá smyslnost, a je to zároveň nejstarší a nejkulturnější město evropské, jehož kultura vyvrcholila jedinečným kultem ženy.

Problém měšťácké módy ženské, vyplývající z pohlavní přetvářky, byl tento: aby žena byla úplně, to jest až ke krku nahoře a až na paty dole oblečena, ale přes to stála před mužovou fantasií zároveň eroticky nahá. Nicméně první řešení této věci, móda revoluční, která učinila nejvíce pro erotickou nahotu oblečené ženy, nebyla diktována přetvářkou. Její kořeny byly v Anglii, vyvinula se nejcharakterističtěji v Paříži za revoluce, ale vytvářela se ve Francii už dříve podle toho, jak měšťácké myšlenky pronikaly společnost. Známý nám již hrabě de Tilly napsal do svých Pamětí asi v 1785 o jisté dámě: „Je to první žena, kterou jsem slyšel dokazovati, že ženský kroj evropský (oblek rokokový) je nepřirozený, že mu chybí půvab i pohodlnost a že poškozuje dokonce zdraví. Měla na sobě místo jiného obleku dlouhou tuniku bílou, vpředu přehozenou, pod ňadry upevněnou růžovou šerpou. Ozdobou hlavy byla jí jediná květina ve vlasech. Nikdy jsem neviděl krásnějších tvarů a ušlechtileji kreslených kontur, slušnější nahoty jednotlivých částí. Je nemožno utvořiti si představu o její toaletě, tak půvabné a zároveň tak neozdobné. Zdála se býti zrozena a stvořena, aby činila šťastným. Byla tak laskava, že celý systém svého obleku načrtla mi v krátkém, vysvětlujícím článku. Zapůjčil jsem tento spisek několika pařížským přítelkyním; ale chyběla jim odvaha, aby již tehdy přijaly antickou grácii a rozumnost. Nutno také doznati, že pro přijetí takového obleku je potřebno jiné podnebí, než jest podnebí pařížské, kde oblek příliš lehký dává tak mnohé krásce již v jarních letech uvadati jako předčasné květině, chybí-li jí ochrana před drsnou dobou roční.“

Osvobození, to bylo heslo revoluce i nové módy občanské. Poněvadž vypověděli válku celému světu, chtěli také oblekem ukázati svalovou sílu, pevná lýtka, masivní stehna, silné zdraví a pohlaví. Proto muž oblékl si pohodlný a otevřený frak, kolem krku dal si šál, kalhoty měl přiléhavé a klobouk měkký, plstěný v jakékoliv formě. Žena shodila šněrovačku, spodničky a odstávající sukni obroučkovou a na nohy si vzala sandály. Je přirozeno, že se při tom opřeli o krasocitný ideál antický, jenž byl kdysi ideálem hrdinů.

U módních žen vyvrcholila ženská móda revoluční v obleku podle řeckého způsobu (costume a la grec), který prozrazoval celou jejich nahotu pohlavní: ňadra, klín, zadnici, stehna i lýtka. A zdoben byl tak, aby tyto vnady jen tím více vynikly. Módní žena zkrátka obnažila se pohlavně směle a to nejen v saloně, nýbrž i na ulici. Problém měšťácké módy rozřešila nejprostším způsobem, odhalujíc všecko až na košili, která se proměnila v mušelínový přehoz. Původně nosily pod košilí trikot masové barvy, pak se ho však vzdávaly, když mravní volnosti přibývalo. Tato nahota byla hojně zdobena náramky a prsteny. V Paříži zavedla prý tuto módu paní Tallienová, stejně krásná jako výstřední žena a milenka několika revolučních a porevolučních prostopášníků, jejímž vzorem byla prý lady Charlotta Campbellová z Londýna, kde tato nahatá móda vznikla již v 1794. Londýnská zpráva z 1799 praví: „Na konci minulého léta stalo se u žen udávajících tón módou tak všeobecnou, choditi polonaze a ukazovati tajné půvaby těla, že značná část zdejšího krásného světa ženského byla nucena uchýliti se k umělým ňadrům z vosku, aby nebylo módou prozrazeno, že nemá ňader přirozených.“ V této době byla opravdu vynalezena falešná ňadra a přišla všude do obchodů. Byla s počátku z vosku, později z kůže barvy masové a žilkami zdobené. Perem bylo docilováno jejich vlnění. Taková mistrovská díla byla dobře placena. A „všecko, co se mluvilo a psalo proti neslušné, ale hezké, proti zdraví škodlivé, ale svůdné řecko-římské toaletě, opájející zraky mužů, nebylo s to přivésti změnu: mladým a krásným ženám pomáhal tento oblek k triumfům… Přes to, že tato toaleta se vysmívala všemu studu, nutno dosvědčiti, že nikdy nebylo žen tak púvabných a svůdných jako tehdy: byly zosobněnou grácií, elegancí, byly superlativem vnější dokonalosti.“ Oblek a la grec byl však jen módou vládnoucích tříd, s nimiž konkurovala jen prostituce. Maloměšťáctvo pronásledovalo tuto módu posměchem a vtipem.

Zvláštní módou ženskou, která panovala v devadesátých letech osmnáctého století po nějakou dobu v Anglii, bylo předstírání těhotenství. Pozdější „honzík“ byl umístěn v této době u mladých i starých, u svobodných dívek a i u žen vdaných, ba i u dětí na břicho, takže všecky činily dojem těhotných. Vznikla tato móda oficielní z popudu těhotenství královské princezny a trvala jen několik měsíců, nicméně i ona ukazovala, jak se změnil krasocitný ideál a zralá žena ocitla se v popředí. V padesátých letech devatenáctého století vynořila se tato móda znova v Paříži, prý pro těhotenství císařovny Evženie. Obchody prodávaly břicha dvouměsíční, tříměsíční nebo šestiměsíční. Nyní však běželo spíše o zdůraznění toho, co jest pro obě strany tak příjemno, když je ze ženy dělána maminka: demonstrovaly svými břichy fakt, že jsou už „zasvěceny“ a velmi rády věc opakují.

V 1820 počala opět doba šněrovačky, korsetu, jímž bylo možno podle libosti předstírati prsy každého tvaru a upozorňovati zároveň na boky a stehna. Tak nastal návrat k vosí tailli a k sukním nadouvajícím boky. Bylo-li původní snahou revoluční ideologie měšťácké, aby žena i v módě představovala jednotnou bytost, vrátily se na sklonku empiru opět k hrubému rozdělování a vyznačování tří hlavních ženských půvabů erotických, prsů, klína a stehen, neboť víme, že žena osvobozena byla jen na papíře a ve skutečnosti se stala brzy opět pouhým nástrojem rozkoše. Poněvadž však počet sukní nebylo možno rozmnožovati libovolně, objevila se znova sukně obroučková a to ve čtyřicátých letech jako sukně spodní a v letech padesátých jako proslulá krinolina, jež byla s to rozšiřovati boky do nekonečna. „Nálada z 1848 byla svěží, mužná, usilovná, bohatá nadějemi a bohatá ovšem také ilusemi; pak přišla doba reakce a v takových dobách se vzdávají lidé snadno nejen snů, ale i nadějí, mužného usilování, víry ve vyšší statky lidstva, každého pathosu. Občanské stavy vrhají se na průmysl a peníze, šlechta, vybraná společnost sedí opět nahoře a dodává každému chut, aby v uvadlé, ochromené době rafinovaně užíval a hledal nejjemnější požitek v ironii blaseovanosti. Přiznávati barvu jest považováno za směšné, býti pevným za dětinské, jak by tedy nebyl také kroj bezbarvým, zvadlým a úzkým? Takové doby vznešeně blaseované mají však obyčejně také za následek, že žena dostává ve společnosti příliš velký vrch. Žena by měla z toho malé potěšení, kdyby jí bylo zcela jasno, co to znamená, jak málo skutečné cti se jí dostává s tímto lascivním panstvím. Není to po prvé, že toto sezení na vrchu vyjádřeno bylo obroučkovou sukní.“ Tak to posoudil Vischer. (pozn. 16)

Za své rychlé vítězství a dlouhý život děkuje krinolina jistě své erotické povaze, více než rozhodné. Pro ženskou koketerii byl to oděv náramně výhodný, nutil dokonce i ženu počestnou k ustavičnému provozování tohoto přirozeného řemesla ženského, více nebo méně líbezného. Tato obroučková sukně široce odstávající nutila ženu při všemožných příležitostech a okolnostech, aby se tak nebo onak vyhrnovala: sedíc, chodíc, dveřmi procházejíc, po schodech stoupajíc nebo tančíc, stále byla žena nucena krinolinu tu neb onde zmačknouti a tudíž na některé straně ji „povážlivě zdvihnouti“ neboli dáti nahlédnout do nejintimnějších končin své toalety.

Pokroková část soudobé inteligence krinolinu odsuzovala. S jemnou ironií posoudil ji soudobý spisovatel německý takto (1858): „Krinolina je netoliko půvabná, nýbrž i mravná, z kteréhožto právě důvodu musí býti nošena každou lidsky ženskou bytostí. Jsou lidé, kteří nemohou spatřiti květiny, aniž zatouží přivoněti k ní nebo dokonce ji utrhnouti. Ubohé květiny mohou se však jen částečně a pasivně brániti čichu a hmatu. Krinolina však poskytuje vždy příležitost k rozhodnému odporu pasivnímu proti nevítanému přibližování, jako při valčíku a jiných tancích nemravných vymáhá si slušného chování. Ale i v tom je zjevna mravnost krinoliny, že zabraňuje dráždění smyslů, pohledem na krásné tvary tělesné, jakož naopak zrak nedává urážeti pohledem na nedostatky postavy. Odvrací pozornost ženy, která jest v ní, i pozornost diváka úplně od těla, slouží především obchodníkum se střižním zbožím, aby své látky mohli výhodným způsobem vystavovati. Možno však požadovati většího odříkání, než když se člověk vzdává vlastní osobnosti a ztrácí se v sukni? Vědomí, že jest v krinolině, neopouští její obyvatelku ani na okamžik, ani když stojí nebo sedí, což vyžaduje zvláštní pozornosti, ani když chodí a domek musí udržovati v pravé poloze občasným skláněním. Prohlašuji tudíž za utrhačství, že tato sklánění jsou prováděna z úmyslné koketerie jemné, aby odhalila vyšívané kalhotky, jednak z důvodů mravních, jednak aby ukázala vzorek obratnosti v jemných pracích ženských, neboť, pokud o toto běží, nutno to považovati za očividnou vlastnost. Krinolina jest nejmravnější kus obleku a právem jím zůstane.“

S estetickou opravdovostí odsoudil krinolinu Fr. Vischer, ovšem s jednostrannou zálibou pro klasický kroj antický: „Krinolina je přemrštěnost, která krásných linií štíhlosti nezesiluje a nevyznačuje, nýbrž je pohlcuje, ruší a dává falešný pojem o stavbě ženského, lidského těla. Když kontury, počínajíc boky, zabíhají bláznivě do nemožností, netáže se již zrak po poměru k úzkému průměru tělesné taille. Všecko jest jedno, nikdo není útlý, nikdo neútlý, není již zákona ve fantastické lži. A to je přece jen jistě ošklivé, velmi ošklivé. Přihlédněmež však k věci ještě poněkud přesněji a pohleďme, kolik jednotlivých půvabů hyne v této ohyzdnosti, takže možno ji pozorovati toliko s upřímným: Škoda, škoda! Obětována, v patvar zvrácena je tu nekonečná estetická přednost ženského obleku; vždyť vězí v plynoucích záhybech dlouhého šatu. Nerušený proud záhybů bohatě se rozlévajících činí postavu větší, než jest, působí jako zachovaný zbytek slohových rouch antických, má tudíž ideální povahu a není nejmenší příčinou toho, že se žena stává pro muže symbolem harmoničnosti, ideálním obrazem, a vystupuje před jeho zrakem slavnostně jako duch z mírnějších a čistších krajin. Již posázení obleku širokými volány ruší a kazí tento krásný celek a ničí zdánlivé zvýšení postavy, poněvadž oko při každém novém patře se domnívá přecházeti k nové figuře. Ony pusté křiklounky pak, které dokonce v Americe vystoupily pro krátký kabát a kalhoty, zasluhují veškero opovržení svého pohlaví. Dlouhý šat zahaluje sice tvary, nikoli však tak, aby jich neprozrazoval; při mnoha pohybech a posicích vyznačován je tvar boků, nohy na látce šatu, často s celým půvabem plastické linie, když tělo se namáhá nebo laškovný pocel Aeolův přitiskne látku pevně na tvary. Zvláštní krásy dodává k tomu pohyb. Má-li žena rytmickou, vznosnou, hudební chůzi, to nepopsatelné kolébání, které tak dojemně plíží se v mysl a obrazotvornost, tu se jeví veliký, vzletný proud záhybů jako poetické, půvabné pokračování a rozšíření krásného pohybu údů, jako variace na toto thema. A nyní krinolina! Vzletný tok záhybů ke spodu nahrazuje nadutím do šířky, vysoké nahrazuje oblým a širokým rozpětím do všech čtyř stran světa, krásnou přírodu sudem, posadou, zvonem. Žádný tvar nemůže se v ní uplatniti, poněvadž žádný nedolehne k širokému domku, a vedle toho nesmíme přehlédnouti, že kostra představuje geometrický kruh, takže figura nazírána se strany se zdá nadutá, nikoli jen dozadu, což s mírou provedeno bylo by zcela správné, nýbrž také nabubřelá do předu. Nyní odpadá tudíž ovšem i krásná ozvěna pohybů údů na rouchu, plynoucí záhyby neprovázejí ho, nerozvádějí, nerozmnožují, ba nejen že šat nenásleduje těla, nýbrž, stav se samostatným mechanismem, jedná po svém na každý popud, který obdržel pohybem, kolébá se podle vlastního zákona: žena jde vpřed, zvon, v němž vězí, točí se v kruhu. Jak jen možno snésti toho! Má-li sukně za každou cenu široce odstávati, proč nesetrvaly při vlastní krinolině, spodním šatě z koňských žíní, který aspoň nevzdouval sukni vodorovně, nýbrž měl stále ještě trochu spádu!“

A konečně také Schopenhauer odsoudil krinolinu velmi drsně: „Ale to nejprotivnější jsou dnešní šaty žen, nazývaných dámami, které, napodobujíce nevkusnost svých prababiček, předkládají nám znetvoření lidské postavy, pokud možno největší, a k tomu ještě dávají tušiti pod zavazadlem obroučkové sukně, která činí její šířku rovnou její výšce, nahromadění nečistých výparů, čímž jsou nejen ošklivé a protivné, nýbrž také odporné.“

Po pádu druhého císařství francouzského počala mizeti i krinolina, za to však se jala ženská móda znova zdůrazňovati kallipygické půvaby, nejprve hromadou stuh, látek, roset a jiných ozdob, připevněných na příslušné místo, později pak opět „pařížskou zadnicí“ a tak zvanou turnýrou, stále větší a větší. Ale konečným cílem bylo něco jiného: ona svlečenost v nejoblečenější formě, která počala svůj pravý život v devadesátých letech devatenáctého století a právě v naší době triumfuje stále více. Fuchs o tom praví: „Čeho nesvedly všecky rozumné nauky zdravotnické, to dokázala koketerie. Jediné proto, aby mohly působiti pikanterií slušně zastřených a přece zřetelně viditelných intimních půvabů poprsí, zřekly se statisíceré ženy, plně rozkvetlé, šněrovačky nebo se spokojily jen její chudou náhražkou. V majetných kruzích jaly se vedle toho přisahati nadšeně na všecky druhy sportu, neboť koketní oblek sportovní prozrazuje každému, kdo chce viděti, že „nemá pod ním člověk vlastně zhola nic na sobě“. Obratně provedený kostým sportovní dává zřetelně poznati vedle formy ňader především jejich pohyby. Ve vznešených zimních místech léčebných nosí nesčetné ženy, které mají plná a pevná prsa, sweater těsně k tělu se přimykající. Sweater má totiž tu výhodu, že uplatňuje také pikantní půvab poprsní cesury, neboť se přimyká k tělu jako jakási druhá kůže. A jak je to chic, když při tom dokonce poupata ňader jsou provokačně vyznačena jako hroty šípů.“

Ale ňadra jsou pravidelně ženská vnada, jejíž pravý půvab nejdříve pomíjí. Mnohem trvalejší a právě v době nejvyšší zralosti nejefektnější jest vnada kallipygická. Filistrovská morálka odstranila tuto vnadu z veřejnosti četnými spodničkami, které chránily ženu před smělými zraky — a eventuelně i dotyky — jako pevnost. Nyní zavržena byla spodnička vůbec, krajkové kalhotky jsou nahraženy kalhotkami hedvábnými, trikotinovými nebo koženými, těsně přiléhajícími, a pro svrchní sukni jsou rovněž voleny látky dobře se přimykající. Jistý přívrženec „pěstění nahoty“, tedy naivní ideolog měšťácký, napsal o této módní tendenci tato prudká slova: „Opravdu moderní dámy koketují dnes méně svým poprsím než svou částí zadní, již proto, že mají nejčastěji mužský typ. Počalo to s cul de Paris. Dnes jsou šaty střiženy tak, aby pohled zezadu, především regio glutaea (hyždě), vynikal hodně plně a ostře… ,Tailor made‘, říkalo se již dříve v Anglii; krejčí to dělá, nikoli švadlena. Krejčí, který je při tom snad také lázeňský a masér… Jsou jisté druhy paviánů, které se vyznamenávají zvláště barvitou a silně vyvinutou zadnicí — není pochyby, že tyto naše moderní dámy z high life si z nich vzaly příklad. Anebo chtějí vyhověti homosexuelním sklonům svých mužů? Ovšem. Zde vězí hlubší důvod oděvní kultury dnešní, která tak velice zdůrazňuje zadní část těla.“ To je názor celkem nesmyslný. Své kallipygické vnady byly si ženy vždycky vědomy, poněvadž je to vnada pohlavní, a také vždycky tak neb onak upozorňovaly na ni muže ozdobou, oblekem, módou. Vyzývavá pánev je přece vedle ňader nejdůležitější ženin druhotný znak pohlavní, a žena jeví se právě s ním nejvíce ženou. Eventuelní moment domněle nebo skutečně homosexuální je tu jistě zcela nepatrný. Jen nepřirozené myšlení moralistní může jej takto zdůrazňovati. Úhrnem běží jen o jedno: Střih obleku je nyní tak vypracován, aby intimní plnosti a linie pohlavních půvabů ženy a tím její specifická povaha erotická se jevily na šatech co nejzřetelněji.

Referent jistého časopisu vyprávěl (1908) o módní přehlídce při proslulých dostizích longchampských. Mimo jiné toto: „Všecko opět ožívá, co zmizelé doby nám kdysi ukazovaly; moderní fantasie pracuje spíše dekorativně než tvořivě. Není to ostatně div, že krásné ženy si vzpomínají také na dobu, kdy mohly nejvíce ukazovati ze své krásy. Pro řeckou nahotu není naše temperatura vhodná; tedy si pomáhají rozstřiženými rouchy z doby Direktoria. Při minulých dostizích v Longchamps objevilo se na závodišti čtvero mladých dam, při jejichž spatření byl by býval senátor Berenger (pověstný měšťácký moralista a čmuchálek francouzský) dostal posunčinu. Jedna byla oblečena bíle, druhá modře, třetí havanově, čtvrtá — nu, ta čtvrtá jako zvláštní efekt si zaslouží, aby byla prozatím ponechána poněkud stranou. Zmíněných tré krasavic bylo však oblečeno bíle, modře a havanově, aniž bylo oblečeno. Měly přes trikot těsně přiléhající (kožený, jak mi jedna dáma prozrazuje) ještě těsněji přiléhající roby, které naznačovaly každou konturu těla. Když se přibližovaly v jisté vzdálenosti kolébavým krokem, vyhlížely jako tři nahé grácie, jedna bílá, druhá modrá a třetí havanová. Nu, a teď ta čtvrtá! Madame Tallienová z mrtvých vstalá. Měla šaty prostě rozstřižené, takže od boku až k noze se rozbíhaly a pod tím ukazovaly růžový trikot hedvábný. Poněvadž počasí bylo deštivé a chladné, náležela k této toaletě nejen antická nenucenost, nýbrž ještě více odvahy. Neboť co počíti s krásou, dostane-li rýmu?“ Tu již tedy nemáme co činiti s mravní přetvářkou, nýbrž se smělou rafinovaností, která se pranic nestará o morálku. To je také cesta k dalšímu vývoji, jenže nevede prozatím příliš daleko, poněvadž měšťácká společnost potřebuje ještě přetvářky.

Moderní dekoltáž divadelní a plesová představuje celou vědu, ale podrobněji netřeba se jí tu zabývati. Je to výsada majetných tříd, které by se velice rozčilovaly, kdyby po této stránce byly napodobeny nižšími vrstvami společenskými. To by jim ovšem mnoho neprospělo, kdyby nemajetné třídy nebyly nuceny zřeknouti se dekoltáže dobrovolně, poněvadž předpokladá luxusní oblékání, na něž nemají prostě peníze. Ještě na počátku dvacátých let minulého století objevovala se dekoltáž i na ulici; pak mravní přetvářka buržoasní omezila jí jen na slavnostní příležitosti, tvrdíc při tom, že tato slavnostní dekoltáž je prosta erotiky a „jest jen důkazem smyslu pro krásu a úcty k nahotě“. Což ovšem není pravda.

Pravým plodem buržoasní přetvářky je zato moderní bluza ženská. Je-li upjatá až po bradu, jest aspoň z látky náramně mnoho prozrazující, především dráždivé prádlo ozdobné, které jest pod ní. A je-li opatřena výstřihem, pokrytým nebo nepokrytým krajkou, může prozrazovati ještě více. Výstřih bluzy, toť obratně umístěné okno výkladní skříně, neodolatelně lákající zraky mužů. A chce-li žena muži co nejvíce vyhověti, stačí, skloní-li se při rozhovoru přiměřeně: obšťastněný má pak nejkrásnější příležitost pohodlně a hluboko nahlédnouti tam, kde jsou věci, jež ho nejvíce zajímají. A tuto půvabnou hříčku možno denně s kýmkoli prováděti, aniž žena nebo dívka si nějak zadá, aniž co riskuje. S tímto okénkem do ráje jest přelíbezně flirtováno. Ale nežili bychom v kapitalistické společnosti, kdyby s tím nebylo také počítáno. Muži jsou ukazovány „ve vší počestnosti“ poklady, které může nejen řádně oceniti, nýbrž které mohou ho učiniti také velmi žádostivým, velmi lačným a tudíž i — koupěchtivým celku! Což jest pak triumf mravní přetvářky.

O ženském dessous, spodním prádle, k němuž náležejí punčochy, podvazky, spodnička, šněrovačka, kalhotky a košile, netřeba se nám rovněž již šířiti. Jeho novodobý vývoj od četných spodniček biedermeierovských až po pouhé přiléhavé kalhotky hedvábné představuje vítězný pochod zjemnělosti, která nemůže býti již snad ani stupňována. Je zřejmé, že smysl a účel všech těchto něžných a půvabných věcí, které v dnešní době stávají se příslušenstvím mladého pohlaví ženského ve všech vrstvách, pokud není zašlápnuto mezi nejubožejší, jest erotický. Ale dobře říká Fuchs, že musíme tu také viděti i tendenci v jádru ušlechtilou, „totiž úsilí zjemňovati formu milostného požitku a činiti jej tudíž esthetičtějším. Ať to hrůzou naplňuje pokrytce a šosáky v zemi, je to na štěstí přece pravda: lásce pravé a ušlechtilé se nedaří jen v ohyzdných punčochách, netvárných kalhotech flanelových a praktických košilích normálních, nýbrž také ve vzdušných košilkách batistových, pikantních kalhotkách a těsně přiléhajících punčochách. Lásky nejvyšší účel jest plození, ale lásky nejnižší splnění jest: hledati v aktu plození jediný její účel. Erotika je stále také samoúčelná. Právě v této samoúčelnosti vězí úplné právo dvou milujících se, opatřovati si navzájem pravý ráj skvostných a trvalých požitku fysických. Aby toho dosáhli, jest ve veliké většině případů jedním nezbytným předpokladem estetické oblečení těla.“

Rozmarná móda měšťáckého věku, řízená nejčastěji zájmy velkovýrobců proti všem zdravým zásadám estetickým a hygienickým, vyvolali více než módy věků předešlých ostrou kritiku nejen mravokárnou, nýbrž také reformistickou. Tak vznikly pokusy s reformním oblekem ženským a snahy o pěstění nahoty. V obou těchto tendencích bylo jakési zdravé jádro, ale obě také byly marny ve věku kupecké kultury a průmyslové civilisace. Složitý oblek je právě takový výsledek určité kultury jako železnice nebo auto. Naše doba nemůže povšechně potřebovati lesních mužů a žen, a moderní lidé nemohou se tvářiti naivně jako bývalí příslušníci přírodních národů. Moderní fantasie, z které fantasie erotická nemůže býti vyloučena, zmocnila se nutně i obleku. Nemůžeme se vzdáti kulturní vymoženosti, kterou představuje oblek jako ozdoba a erotické dráždidlo. Takový oblek není zlem ve své podstatě, ale zlem je sociální organisace, která to všecko snižuje na sprostý kšeft a z nejrozkošnějších věcí erotických činí praktiky bordelové. Jediné sociální nešváry činí z nevkusu oficielní vkus a vyvolávají i podporují fysicky škodlivé zjevy v módě. Pročež všecky reformní snahy estetické a hygienické mohou míti toliko jednotlivé úspěchy, ale nemohou obecně odstraniti ohavnosti módy, dokud nebude odstraněn dnešní ohavný soukromokapitalistický pořádek společenský.