ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jak jsme viděli v předešlé kapitole, byl milostný ideál, s kterým mladá buržoasie táhla do boje proti absolutistické neřesti, velmi vznešený, ale zvrhl se brzy ve skutečnosti v pravý opak svůj. Ačkoli láska v nejlepším smyslu slova měla býti podmínkou manželství a pohlavního styku vůbec, stalo se manželství v měšťáckém věku nejrozhodněji manželstvím rozumovým; výjimku činilo tu a tam jen manželství proletářské, ač i tu vcházeno je do manželství v tisícerých případech jen proto, že domácnost ve dvou jest zdánlivě lacinější než dvé živobytí jednotlivých. Na tomto obecném zjevu nemění nic ta okolnost, že ve všech třídách společnosti dochází k hojným sňatkúm z lásky; naopak: pravidelný osud většiny těchto manželství z lásky nejlépe potvrzuje pravou povahu doby.

Poznali jsme ovšem v minulých dobách manželství jako insituci hospodářskou, viděli jsme, že láska, pokud se již vyskytovala nikoli jen jako zjev čistě fysický, nýbrž jako individuelní vášeň s duchovním obsahem, vznikla a rozvíjela se vedle manželství a proti němu — ale láska jako zboží nebyla dosavad nikdy tak obecně patrna, jako v moderní společnosti měšťácké.

Chce-li se obchodník nebo výrobce státi samostatným, vezme si ženu s penězi; chce-li rozšířiti svůj obchod, zaplatiti dluhy, učiniti pohodlně kariéru, učiní to rovněž. Vyženěnými penězi nebo styky, nejlépe oběma věcmi zároveň, lze si nejlépe a nejrychleji pomoci vpřed. Podobně je tomu i u ženy; za své peníze nebo za svou krásu zjednává si spoločenskou hodnost. Jsou-li splněny tyto podmínky, jest jistě žena vynikající kráska, znamenitá hospodyně, důstojná paní, a muž výborný charakter, vynikající obchodník, krásný člověk. To je zjev stále typičtější, obecnější, samozřejmější, poněvadž kapitalisační proces ve společnosti činí stále všeplatnější zásadu: kdo má, ten vládne. Peníze a majetek znamenají stále více totéž, co moc, vliv a úspěch; chudoba se stává stále bezmocnější a neúspěšnější. Jakmila mladý muž a mladá žena „přicházejí k rozumu“, zanechají rychle „mladistvých poblouzení“ a počnou uvažovati o své budoucnosti na základě střízlivých kalkulací s manželstvím. Rozumové a peněžní manželství se rozmáhá nemilosrdně ve všech zemích a ve všech vrstvách, kuplujíc jemnost s hrubostí, krásu s ošklivostí, lhostejnost se žádostivostí. Společenské zábavy a plesy, kdysi jediné „trhy na lidské maso“, jsou již toliko zřízení pro maloměšťácké maloobchodníky. Byly vystřídány zprostředkovatelnami sňatků, které dnes nabízejí své služby zcela nezastřeně a veřejně a mezi nimiž jsou ústavy opravdu světové. Veřejně se ohlásily nejprve v Anglii v letech čtyřicátých, pak v šedesátých letech v Paříži a v sedmdesátých a osmdesátých letech v Berlíně. Lidé sotva vědí, jak rozsáhlá a úspěšná je činnost těchto kanceláří a mnoholi práce vykonají, než oba přímí zájemníci se sejdou po prvé „náhodou“ někde v rodině, společnosti, bále, lázních nebo na hřišti.

Mnohem zřetelnější a známější však je sňatková inserce. Nejlépe a zcela nepochybně karakterisuje posvátnost manželství a rodiny ve věku buržoasním. Víme již, kdy a kde sňatková inserce vznikla. Dnes je to oficielní instituce, o čemž se lze přesvědčiti v denní žurnalistice celého světa měšťáckého, a přes to, že jest ozdobena často idealistickou draperií, nemůže býti považována za nic jiného, než za jasnou instituci obchodní. Příklady moderní formy sňatkové inserce netřeba uváděti; každý čtenář zná je jistě více nebo méně podrobně z nejbližšího denního listu, a pro mnohého jsou snad tyto sloupce v novinách také denní zábavou. Poněvadž tato inserce jest již instituce tak obecná, stará a kultivovaná, má i svou zvláštní fraseologii, bohatou a odstíněnou, která s nejroztomilejším pokrytectvím naznačuje nebo vyjadřuje nahou prózu života. „Muž, nemající předsudků“ nebo „muž se zralým názorem životním“ jest na př. hledán nebo se nabízí, běží-li o nemanželské dítě nebo domácího přítele nebo pochybné příbuzenstvo a podobné věci. „K okolnostem, které bývají označovány za vady, nebéře se zřetel,“ je-li potřeba vyženiti peníze nejnaléhavější. Čím reelnější obchod má býti učiněn, tím více jest zdůrazňováno, že běží o „sňatek z náklonnosti“, atd.

Nejbrutálněji vystupoval obchodní karakter v sňatkové inserci důstojníků, patrně proto, že tato kasta spojuje své výsadní postavení ve státě a společnosti s nejpitvornějšími názory na t. zv. osobní čest. Zde neběželo nikdy o nic jiného než o peníze. „Šlechtický důstojník uprostřed třiceti, příjemného zevnějšku, hledá známost s dámou za účelem sňatku. Nutné jest jmění aspoň 300.000 marek. K náboženství není přihlíženo. Zprostředkovatelé vyloučeni. Mlčelivost samozřejmá. Neanonymní nabídky s bližšími údaji a podobenka, která bude obratem vrácena, pod značkou…“ Nebo „Důstojník gardové jízdy, velký, sličný zjev ze staré šlechty, 27-letý, přeje si finanční sňatek. Adresy si vyprošuje poste restante na hlavní poštu v…“ Materielní požadavky vzrůstají ovšem podle jména a šlechtického původu. „Markýz z rakouské šlechty, 4O-letý úředník jednoho c. k. finančního ředitelství, velmi solidní, sympatický, zdravý, prostřední postavy, brunet, oblíbený a vážený, přeje si oženiti se s dámou nikoli přes čtyřicet let, sympatickou bytostí a s věnem nejméně 2 miliony zlatých r. m. (resp. 4 miliony marek nebo 5 milionů franků). Vyznání a stav vedlejší. Dluhů není. Naproti tomu požaduje bezpodmínečně, aby v den svatby obdržel k zajištění své úplné nezávislosti od nevěsty aspoň milion zlatých r. m. v mobilních hodnotách do neomezeného vlastnictví.“ (Pester Lloyd).

O jiném druhu obchodních sňatků, o sňatcích podle jména, psal v 1906 jistý konservativní časopis německý toto: „Že se dnes, ve dvacátém století, vyskytují také v morálním Německu sňatky podle jména, máme-li se přidržeti tohoto výrazu opisujícího věc pěkně, a to velice často, není jistě znamením zdravého vývoje našich poměrů. Mohli bychom z předchozích let uvésti několik případů zvláště křiklavých, že sešlí nositelé vznešených jmen se propůjčili za peníz poměrně dosti nepatrný k tomu, aby se oženili u civilního úřadu podle jména s dámou, které přítelova velkomyslnost umožnila dovoliti si tento žertík. Manžel podle jména musí se ovšem po sňatkovém obřadu co nejrychleji odkliditi bez líbánek nebo svatební cesty. Mouřenín vykonal svou povinnost, mouřenín může jíti. Jest nejvýše ještě požádán později o písemnou součinnost, běží-li o to, aby byl svazek opět rozvázán, při čemž jest mu ovšem vzíti vinu na sebe, aby jí zůstalo jméno a titul, nebo béží-li o to, aby byl nejen na manžela, nýbrž také na otce in partibus povýšen. V Berlíně jsou prý již zprostředkovací ústavy pro sňatky tohoto druhu. Stojí to jen několik tisícovek — a ze slečny Mici Šulcové, která před nedávnem ještě zpívala nebo skákala ve sboru… stane se rychle baronka nebo hraběnka.“

V jádru totéž byly pověstné sňatky dolarových princezen, bohatých dědiček amerických s evropskými hrabaty, knížaty a vévody. Toto přání dcer amerických milionářů a miliardářů, aby na svých kučerách pocítily korunu nebo aspoň korunku, je přirozený produkt společenských sil ve Spojených státech. Francouzští dramatikové nadhodili otázku, proč ženy, které se nezahazují z lehkomyslnosti, mohou býti přes to svedeny milencem, jehož povaha, talent a dokonce i tělesný půvab jsou hluboko pod vlastnostmi manželovými. Ale triviálnost života, drobné nechutnosti domácího soužití, nálady a starosti pracovního dne otupují půvab manželův, kdežto milenec se zdá stále jako nedělní jitro, prost všech mrzutostí, stále se dvoří a nikdy nedává najevo nedbalou lhostejnost k bezpečnému vlastníctví. Podobný je i vliv, jejž evropští aristokraté mají na některé dcery a vdovy miliardářské. Jsou to lidé, jejichž ruka nikdy nebyla rozbrázděna prací, kteří své bytí prožívají jako věčnou radost a v mnoha zemích mají ještě značný vliv sociální. Nepáchnou potem dolarů, které si sami vydělávali, mohou mladé ženě poskytnouti sladké mražení, jež vyvolává romantika prastarých sídel rodinných a dvorních vyznamenání. To jsou ovšem aristokratické tendence, ale ty byly vždy a budou vždy tam, kde mocná vrstva svrchní se zmocnila hospodářského vedení. Tu snad synové v několika generacích, jak tomu bylo u Vanderbiltů po smrti starého komodora, naleznou ukojení v ekonomické moci. Ale dcery touží po jemnějších formách života šlechtického, jenž k nim náleží společensky, poněvadž jsou také vychovány k ušlechtilé zahálce. Téměř pudově se odvracejí tyto ženy od mužů, kteří mimo palác jsou pokryti v Páté avenue prachem trustů a hrubnou svými divokými válkami finančními. „Ženy, které nikdy nesmějí věděti, co tísní a trápí srdce jejich mužů před setkáním v jídelně, pro něž manžel má býti veselým průvodcem při jachtění a na všech místech zábavních, vidí ve šlechticích příbuzný živel a sociální hodnost, které v demokratické republice nemohou míti…“ Tak vysvětloval kdysi dolarové princezny úvodník Neue Freie Presse. V tom jest jistě kus pravdy, ale především je tu hrubý pud kapitalistické morálky peněžní, která je zvyklá za své peníze všeho dosáhnouti: množství peněz činí je žádostivými nejvyšší representace, která v monarchistickém světě ideovém neznamená velikou zdatnost nebo genia, nýbrž korunu. Miliardy možno sehnati jen nesvědomitým vykořisťováním, nesvědomitou spekulací na úkor protivníků nebo pracujícího davu, taková činnost nezušlechťuje doopravdy člověka ani jeho rod. Na tom nic nemění velkolepé sběratelství jednotlivých boháčů amerických nebo ohromné nadace, které zakládají pro účely vědecké nebo humanitní. Touto trochou zlatého prachu mohou oslepiti jen nemyslící lidi: jejich ekonomické metody karakterisují jediné jejich pravou povahu dravčí, která u jejich princezen liší se jen svým samičím rázem od hrabivosti otců.

Morální pokrytectví měšťácké nepřestává ovšem ani v sňatkových anoncích mluviti o „sňatku z náklonnosti“ a, dokud holka není pod čepcem, provozuje ustavičně komedii velkého slohu, aby vlk obchodního kalkulu se nažral a koza ideálního poměru zůstala před světem celá. Lže se stále a soustavně. „Dá-li se mladá dívka do pláče pro hubičku, kterou jí vezmete, činí-li vám výčitky pro ni a vyhrožuje-li, že zavolá rodiče — nevěřte jí. Zdá-li se mladá dívka při téže hubičce náhle opojena neslýchanou blažeností — nevěřte jí rovněž! jedna jako druhá skrývá pod pláštíkem vzdávání se nebo rozhořčení stejnou myšlenku, kterou možno vysvětliti asi těmito slovy: Myslím, že tentokrát bere doopravdy.“ Tak to napsal Marcel Prévost. Muž je tu stejně často obětí jako žena. A v různých třídách liší se se tyto metody a praktiky jen v podrobnostech, jádro je stejné: učiniti z manželství nejlepší obchod, ale při tom předstírati nejušlechtilejší zásady.

*

Ženská koketerie ve věku měšťáckém nezměnila se ovšem podstatně, ale oproti ancien regimu se stala pomalu diskretnější a pravidelně méně nápadnou; ženy již nekoketují s každým mužem stejně a neprovádějí svou koketerii jako veřejné divadlo. A to proto, že žena se stává pomalu nezávislejší na muži v otázce svého živobytí a tedy samostatnější.

Z různých prostředku koketerie dosáhly v 19. století značného rozmachu závoj a slunečník, známé sice již ve století 17. a 18., ale obecně používané teprve v době novější, kdy ženy počaly choditi pravidelně na procházku. Závoj je „ochotný pomocník“ fantasie, poněvadž noří obličej v pološero, jež samo dává popud k představám, zvědavostem a nadějím, čímž koketerie dochází svého cíle, neboť za zvědavostí jde touha a žádost. Slunečník v obratných rukou ženských má stejný účinek, poněvadž noří obličej, kolem něhož tvoří koketně dekorativní svatozář, zároveň do pikantního šerosvitu.

V rámec koketerie náleží také, jak víme již, voňavka, významný činitel v životě erotickém, poněvadž jednak upozorňuje na ženu, jednak přímo útočí na mužovy smysly a provokuje je. Veliký pokrok chemie v 19. století umožnil dnešním ženám, že mohou různými odstíny voňavek obratně a dosti zřetelně prozrazovati svou povahu a erotické záliby. Ostatně právě užívání voňavek karakterisuje dobře smyslné jádro pod sebe jemnější kulturou erotickou. „Vyžadovalo by pronikavého psychologického rozboru pohlavních představ, bylo by nutno obnažiti a důkladně osvětliti každý jednotlivý kořen pudů, které nás nutí k pohlavnímu aktu… a především bylo by nutno ukázati oněm morálním fantastům středověkým, kteří ze svého křesťanského názoru prohlašují za smrtelný hřích každý pohlavní styk i mezi manžely, který nemá za jediný motiv plození potomstva, že — pokud nejsme v nebi — jest čistá smyslnost jediný, jediné možný, na psychologickém uspořádání našich krevních a nervových cest spočívající podklad toho, aby vznikl appetitus carnalis (tělesný chtíč) a uskutečnila se conjunctio membrorum (spojení údů) — pak teprve bylo by možno rozplésti zamotanou síť psychologických příčin toho, proč se žena parfumuje a proč v jednom případě užívá této voňavky a v druhém případě oné,“ — praví Oskar Panizza. (pozn. 17)

V moderní koketerii a erotice, jak jsme již uvedli na konci minulé kapitoly v poznámkách o ženském dessous, má význačnou a jistě nikoli nepříjemnou úlohu ženské negližé. „Nevýslovné kouzlo pro mužovu fantasii vězí v čistém negližé. Tu spojen jest pojem vlastnění ženy, která se mu a především jemu, miláčkovi, ukazuje v tomto úboru, se vzpomínkou na prožité rozkoše, která snadno navazuje na myšlenku vlastnění, jakož konečně má fantasie vůbec snadnější práci, když netřeba se jí zabývati a se rozptylovati teprve palisádami šatů, šálů, květin a skvostů. Jistě mnozí muži myslí si s Rousseauem: Ničeho na světě se nebojím tak velice, jako hezké ženy v negližé; desetkrát méně bych se jí bál naparáděné.“ Novou vymožeností po této stránce je moderní koupací oblek ženský, který není v jádru rovněž nic jiného než negližé a to forma negližé skutečného a nikoli pouze předstíraného, vytvořená pro společenský styk a velmi rafinovaná. Dnešní koupací oblek ženský chce býti rozhodně jen druhou kůží ženinou, ve které se smí žena ukazovati nahá. Život v módních lázních měštáckých má především jen tento účel a smysl, a koupání je tu pro většinu žen pouhou záminkou, která ostatně bývá často zcela opomíjena: mnohá krasavice nevleze vůbec do vody, nýbrž povaluje se jen pikantně po břehu.

Povahu a hodnotu flirtu naznačili jsme již v kapitolách o době galantní. Jako koketerie také flirt není v moderní době provozován již tak veřejně jako za ancien regimu a vyskytuje se v diskretnějších formách. Jeho meze nebyly tím však zúženy, nýbrž i dnes jako dříve je flirtováno až k tomu poslednímu. Byl-li však flirt v době galantní vědomě, zásadně jedním hlavním pokrmem erotickým na jídelním lístku poživačného života pohlavního, představuje dnes často bezděčnou náhražku lásky a útěk z konvenční nudy.

„Ve své živelné formě jest flirt zjev normální a přirozený, nalezneme jej dokonce u zvířat; je to prostě počátek námluv ve stadiu, kdy sblížení může býti ještě přerušeno. Dnes je však flirt často více. Naše poměry znesnadňují manželství, činí tudíž z lásky a ze sbližování pro lásku něco velmi vážného, s čímž nelze si lehkomyslně zahrávati. Flirt přizpůsobil se těmto podmínkám: místo, aby byl předehrou normálních námluv, proměnil se v náhražku úplného ukojení pohlavního,“ praví celkem správně Havelock Ellis.

Na druhé straně je podporován vzrůst flirtu rozmachem konvenčního manželství: také v minulých dobách nebylo monogamické manželství k tomu, aby pohltilo skutečný život milostný, který rozkvétal vedle něho a často proti němu, ale tu společnost dávala vždy větší nebo menší sankci mimomanželské, erotice milostným poměrům, zcela jinak uspokojujícím, než oficielní plození dětí. Kdežto měšťácká společnost uznává podle ideálu a teorie toliko monogamické manželství z náklonnosti, aniž v praksi mohla zabrániti, aby se oficielně neproměnilo v instituci čistě hospodářskou, finanční, obchodní, rozumovou a konvenční, a aniž může svazky skutečně na lásce zbudované uchrániti trvale před důsledky sociálních poměrů, které z manželských domácností činí sídla nesváru nebo všednosti a nudy. Flirt nahrazuje lidem půvabnější život milostný, jehož v konvenčním manželství nelze dosíci nebo jenž z něho brzy vyprchá.

Marcel Prévost vkládá v kterémsi svém románu do úst flirtujícího muže tato svůdná slova: „Hleďte, slečno, uvědomila jste si již, jaká krutost je obsažena ve společenských stycích pařížských? Setkali jsme se dnes večer, náhoda chce, že se spolu přátelsky bavíme. Mohu se v tomto okamžiku domýšleti, že mi náležíte, vy, která jste tak něžná a krásná. Tuším, jaký svět okouzlující něhy se rozvine ve vás jednoho dne… tuším to — ale my se zase rozejdeme, snad na neshledanou… a někdo jiný vyzvedne si ten poklad: pro jiného se zamží tyto krásné oči, jinému bude náležeti toto čelo, tyto rty a všecko ostatní, čehož krásu mohu uhádnouti podle toho, co jsem viděl… Tímto šťastným člověkem já nebudu… ale nic mi nemůže zabránit, abych o vás nesnil. Vidím vás a držím vás pevně; ve chvíli samoty může sen vás přivésti opět ke mně, kdykoli po tom zatoužím. A i když budete vzdálena, přece bude všecka vaše mladá krása mi náležeti, ani najskrytější místečko nebude mi…“ To je rafinovaný flirt velkého milovníka, ale takové představy a myšlenky jsou ve skutečnosti denním chlebem tisíců, toužících již po jemnějším životě milostném, pro nějž není v kapitalistické společnosti svobody. Nesčetněkráte sejde se dvé lidí různého pohlaví, svedeno náhodami obecného života společenského: zazdá se jim, že by spolu jistě utrhli vzácný květ lidské erotiky, ale nutnosti a všednosti dnešního života společenského nedovolují jim, aby se odvážili čehosi většího, než jest sladko-hořký flirt několika hodin, po nichž nezbude nic než melancholická vzpomínka. Neboť o to běží, nutně běží především tolika lidem mladým, aby nic po tom nezůstalo. A tak u ženských povah mělčích a frivolnějších znamená flirt nakonec jediný problém: užívati všech rozkoší lásky, ale neztratiti „panenského věnečku“. Tak vzniká polopanna.

Žargonem pokrokové ideologie měšťácké vyslovil to Marcel Prévost: „Jako všichni hrdí lidé, kteří bojují teoreticky proti společenskému pořádku, sama si určila s jistým citem pro správnost hranici, které nechtěla překročiti. Ponechávala muži, který jí dá své jméno a jmění, poslední, nejvyšší zbytek své přízně.“ Toto „poslední“, chytrými uchovávané pro legitimního manžela a stačící ospravedlniti jejich minulost v manželské posteli, je vlastně věc náramně komická. Budiž však, nechť ti, kdož milují přetvářku a podobný druh útěchy, ji mají! Ale přetvářka bývá i poněkud horší a sociálně nebezpečnější. Dr. H. Paulová ve spisku „Přeceňování panenství“ píše: „Jsou dívky, které již jako děti se zprostituovaly (?) onanií a hýřením ve své mysli. Čistota jejich duše (?) jest již dávno ztracena, nic jim není již neznámo… ale… hymen si zachovaly… pro budoucího muže! Jen přijďte a pochybujte o její nevinnosti, když má takový neklamný důkaz!… A když jiná dívka, která si zachovala v mládí úplnou čistotu a nyní se oddala muži z lásky nebo jen z vášně s vroucí a prudce propukávající ženskostí a probuzenými smysly… tu povstanou a křičí: Hleďte, zneuctěná! A dívka z věnečkem, nikoli nejméně zprostituovaná, ta křičí nejhlasitěji a hází největšími kameny. ,Zneuctěná‘ jest však zdravá žena se zdravými smysly, která uposlechla přirozeného popudu a přirozenému ukojení dala přednost před onanií nebo perverzním rozčilovaním polopanny. Tato žena je v opovržení. Není muže, který by ji chtěl za ženu… ale polopannu a onanistku si vezme! Má přece ještě fysický důkaz!“ To je řečeno hodně moralistně, ale v jádru je to správné a odhaluje to dobře morální přetvářku buržoasní.

V intelektuálnější části buržoasie vystřídána byla polopanna uvědomělejší garsonkou, která, aspoň pokud běží o módu po vzoru mužském přistřihovanou, je v našich letech vzorem mladšímu pokolení ženskému ve všech stavech. Je to nesporně logický zjev soudobého zbojnictví ženského, v němž sdruženy jsou v měšťáckem zkreslení, a pokud toho dovoluje měšťácká společnost, prvky budoucího osvobození ženy.

Polopanna a garsonka staly se, pokud běží o život milostný, nebezpečnými konkurentkami nejen oficielních manželek, nýbrž i pravých kokot. Uvolňují mravy ženského pohlaví z filistrovského útisku, rozkládají přes to, že i na nich lpí mnoho přetvářky i neopravdovosti, morální pokrytectví, s nímž měšťácká společnost ztrácí nebezpečný závoj, halící její vnitřní ohyzdnost. Ale už tím usnadňují uvědomělou vzpouru proti konvenci v životě manželském a proti prostituci v životě milostném.

Čistě měšťácký flirt ženský býva ovšem často pouhá past na muže. Jak se tohle dělá, vypravuje zase dobře zkušený Marcel Prévost: „Oblékla jsem si šaty docela málo vystřižené… Svěřím sa vám totiž, že jsem učinila pozoruhodné zkušenosti, jaký účinek mívají tu a tam šaty jen málo vystřižené… A skutečně, již při obědě počal Lestrange hořeti a tak, že nemohl ani jísti ani píti. Víte, z jakého důvodu mám ho ráda, ač není vůbec hezký? Hleďte… cítím, že ho rozčiluji! Odpovíte mi: Činí to všecky ženy. Nikoliv. Já více než všecky ostatní. Po jídle jsme šli do zimní zahrady. Vaše zimní zahrada, milý Le Tessier, je docela báječně vhodná pro flirt, zvláště vzadu, pod palmami. Má sestra hrála Berlioza, maman si vykládala karty. Luc a já byli jsme tedy samotni, jako v odděleném kabinetu. Seděli jsme a hovořili. Povzbudila jsem ho trochu vypravujíc mu, že už mě unavuje býti mladou dívkou, že počínám toužiti po něčem jiném. Vypravovala jsem mu, že jsem měla neklidné sny…

,Opravdu jste je měla?‘ přerušil ji Hector.

,Ovšem. To je právě to žertovné na věci. Ale opravdu! Zdá se mi dokonce, že vás to rovněž rozčiluje, moudrý příteli, že vám to vypravuji? Lestrange totiž docela zdivočel. Uchopil se mých rukou a koktal: Jacquelino, Jacquelino!, úplně jako patnáctiletý, zamilovaný chlapec… A pak jsem se mu ještě přiznala, že to byl on, o němž se mi zdálo.‘

,To také byla pravda?‘

,Rovněž. Buďte ujištěn, můj milý… Teď byl můj Romeo již docela hotov. Nebylo v něm již odporu a uniklo z něho: Jacquelino, musíte býti mou! Víte, mám skutečnou hrůzu před manželstvím: ale přes to chci si vás vzíti!‘“

Flirt vystupňovaný do krajnosti je ovšem obecný, mezinárodní zjev soudobý. Za zvláštní jeho odrůdu možno však považovati flirt s cizokrajnými nebo jinobarevnými individui. Pohlavní pud, jak víme, je od přírody změnymilovný; pro černé nebo žluté a hnědé je bílá pleť změnou a pochoutkou stejně příjemnou jako černá, žlutá, hnědá pleť pro bělochy a bělošky. Bláznění civilisovaných dam evropských za cizokrajnými členy různých varietních tlup barevných provokuje často rozhořčené mravokárství, při němž bývá ovšem zapomínáno, že muži nejsou vůbec lepší po této stránce. Rozdíl jest jen ten, že muži na svých hojných cestách mohou pohodlně a nenápadně užíti a také obecně užívají barevných vnad, většinou již očekávajíc je, kdežto případ ženy ve velkoměstě, přijede-li cizokrajná tlupa s urostlými Ašanty nebo Senegalci, bývá okatější a novinami důkladně rozšlapáván.

Zajímavější je barevný flirt Američanek. Nemnoho let před válkou poodhalil s něho roušku tragický případ dobrovolné misionářky Elsie Sigelové, o němž vypravuje Fuchs. Náležela k oněm vzdělaným Američankám, které vidí v tom zvláštní rozkoš, mohou-li provozovati misionářskou činnost ve špinavých čínských čtvrtích amerických měst, při čemž statečně flirtují se „žlutými ďábly“, ochotny dáti své mladé tělo vilné za jejich duši na víru obrácenou. „Kdo zna Američanku, pochopí to. Je to nervosní bytost, propadající snadno hysterii, doma i venku rozmazlená, zbožňovaná, bezuzdná ve svých přáních, s malým smyslem pro domáckou solidnost, virtuosní mistryně v koketování s muži, od malička přímo vydresovaná pro neobmezený styk s nimi. Dáti se milovati těmito přítulnými Orientálci, jejichž duši zachraňovala — to bylo zase jednou něco zcela nového, to byla romantika! Duši za duši a pak tělo za tělo jako zakončení zcela přirozené. Ale jako horlivá misionářka nezachraňuje jen jedné duše, tak také neflirtuje jen s jedinou osobou. A tu právě asijská žárlivost pokazí někdy půvabným girls zábavu. Tak tomu bylo s Elsií Sigelovou, která důvěrně flirtovala s několika čínskými ,pohany‘ a byla jednoho dne nalezena mrtva v zavřeném kufru v pokoji jednoho svého žlutého přítele. Při této příležitosti našla však policie v pokoji vraha Leona Linga, který z opatrnosti uprchl, ještě více, totiž sta velmi kompromitujících psaníček milostných, které Leonu Lingovi posílaly půvabné misionářky i jiné mladé Američanky. Rovněž četné fotografie těchto dam byly nalezeny. A mezi nimi fotografie druhu zcela zvláštního. Četné ty flirtující dámy pokládaly za zvláště pikantní, aby se představily svému příteli hned v košili nebo také docela nahé. Kdyby jména pisatelek a odesilatelek těchto fotografií byla se stala známa, byl by býval New York zažil nejstrašlivější skandál. K tomu ovšem nedošlo, poněvadž úkolem policie v Dolarice jako jinde není přece, aby veřejně kompromitovala svrchních deset tisíc.“

Z Německa možno citovati o barevném flirtu aspoň dvě zprávy časopisecké, plné ovšem komického rozhořčení vlasteneckého a rasového: „Před Passage-Panoptikum v Berlíně došlo dnes v poledne při odjezdu Senegalců, kteří tu pohostinsky vystupovali, k neobyčejným scénám loučení. Bylo známo, že tlupa v poledne odjede. Asi pět set osob, mezi nimi sta mladých dívek, shromáždilo se před vchodem do panoptika Pod lipami. Osm strážníků bylo sotva s to, zatlačiti obecenstvo a udržovati provoz. Když předjely drožky, v nichž Černoši chtěli odjeti na nádraží, došlo k trapným scénám, poněvadž dívky se tlačily k Černochům a něžně se s nimi loučily. Marně se snažili strážníci ,dámy‘ zatlačiti; stále znovu útočily na odjíždějící, aby si s nimi vyměnily ještě poslední pozdrav. Se zřetelem k takovému neodpovědnému počínání můžeme jen vždy znova vysloviti své nejhlubší politování, jakož i naději, že se časem podaří nahraditi toto perversní cítění zdravým smýšlením národním. Jsou to, jak známo z dřívějších případů, tak na příklad ještě z Berlínské výstavy živnostenské, právě dívky a také paní z lepších kruhů, které pro změnu tlačí se k Černochům a provádějí s nimi milkování, což nejzřetelněji dokazuje, kde sídlí ,dobré mravy‘ tak vychvalované.“ („Reich“, duben 1910). Druhá lokálka zní: „V Tierparku vládne po několik dní u statečné tlupy beduinské nespokojenost, která někdy se projevuje temperamentními a pádnými výklady. Vinu nemají však Beduini, nýbrž četné mladé ženy a dívky hamburské, které se přímo derou o přízeň Beduinů. Všimneme-li si plamenných pohledů tohoto krásného pohlaví a rovněž vytrvalosti jeho, neboť po celé hodiny neúnavně plíží se kolem beduinských příbytků, porozumíme, že horkokrevní Beduini nemohli již klidně snášeti této dráždivé hry a užili příležitosti, aby si zaflirtovali trochu po způsobu arabském. Tato hra vyvolala bohužel nepříjemné zjevy průvodní. O druhém svátku velikonočním došlo mezi Beduiny k vůli krásnému pohlaví ke rvačkám, které si vynutily okamžité zakročení policie a hlídací společnosti. Jak jsme doslechli, bylo několik Beduinů již vráceno do jejich vlasti. Ač Hagenbeckova firma učinila chvalitebným způsobem opatření, aby podobné výstupy byly zamezeny, a přísně nařídila úředníkům, aby rovnou z parku odstranili ženy a dívky příliš nápadně k Beduinům se blížící, opakovaly se v minulých dnech takové nemilé scény, jak bylo vylíčeno. Je velmi politováníhodno, že německé ženy, které, pokud běží o karakter a morálku, bývají jinak vzorem pro jiné lidi, se tak hluboce snižují a své vlastní já vlekou špínou. Ještě žalostnější je však, když matka a dcera, jak se to zde stalo, společně si namlouvají a činí si konkurenci. Fuj! Doufáme a přejeme si, aby tyto řádky spoluúčinkovaly na ženy v dobrém smyslu. Nechť si uvědomí sebe a vzpamatují se, dříve než bude pozdě pro ně a snad také pro jejich rodinu.“ (Leipziger Tagblatt, červen 1912).

Rozdíly ve flirtu nejsou rozdíly v podstatě, nýbrž jen ve formě, ve větší nebo menší rafinovanosti. Sedláci flirtují neomaleněji než tovární dělníci, maloměšťáci slušněji t. j. méně rafinovaněji a pokrytečtěji než buržoasie a šlechta. V kruzích proletářských je flirt hodně nevinný, byť drsný. Dělník, sedící od rána do večera u pracovního stolu nebo stojící u stroje, nemá věru kdy vymýšleti si pikantní obměny erotických požitků a tím méně je prováděti. Máme-li dospěti k jemnějším formám, nesmí nám býti k tomu dobrá každá příležitost, nýbrž nutno nám příležitost si vybírati a pohodlně vytvářeti. U dělníků je však flirt téměř jen nedělní zábava, občerstvení, náramně oprávněné. „Taková dívka, která po celý týden seděla při jednotvárné práci šicí od rána do večera, měla kolem sebe jen žal, nouzi a starost, ta touží po dni nedělním, kdy její student ji provede. Naučily se odříkati velikého štěstí, ale nějaký doušek onoho tajemného mražení rozkošného chtějí míti také ony. Pro mnohé dívky jest jejich poměr jediným poměrem, v němž jsou váženy jako lidé a neceněny jen jako pracovní síla,“ praví katolík Siebert. Zámožné třídy nemají ovšem, pokud běží o flirt, nejen překážek, nýbrž mají také všecky předpoklady k jeho rafinovanému pěstění. Zvláště bohaté ženy bez vážného zaměstnání mohou si z něho učiniti svůj nejdůležitější program životní.

Veliký a trochu pozdní bludař ve věcech pohlavních, Lev Tolstoj, napsal v Kreutzerově sonatě: „Z tisíců ženichů jest nejen v našem stavu, nýbrž žel i v lidu sotva jediný, který by nebyl předtím již desetkrát oženěn. Jsou prý sice, jak mi bylo řečeno, cudní lidé mladí, kteří cítí a vědí, že to není žádný žert, nýbrž vážna věc. Bůh je ochraňuj! Ale za mé doby nebylo ani jediného takového mezi tisíci. A všichni lidé to vědí a staví se, jakoby toho nevěděli. Ve všech románech jsou líčeny pocity hrdinů do nejmenších podrobností, studánky, růžové keře, mimo něž se procházejí, ale v líčení jejich veliké lásky k dívce není rečeno nic o tom, co zajímavého potkalo hrdinu předtím; ani slova o jeho návštěvách v domech, o služkách, kuchařkách, o ženách druhých lidí.“ Lev Tolstoj — podobně jako u nás T. G. Masaryk — myslící a improvisující nábožensky a v mezích nemožné ideologie idealistické, nikdy by byl asi nepochopil, jak bludný a nebezpečný je způsob, jímž pojednává o otázce předmanželského styku pohlavního.

Poznávali-li jsme v průběhu tohoto díla, kterak v předchozích dobách byl předmanželský a mimomanželský styk pohlavní více nebo méně oficielně uznávan a dokonce upravován jako nutný doplněk patriarchálního nebo monogamického manželství nebo jako nezbytný rub manželství, ne-li líc pohlavního života milostného, mohli jsme se usmáti horlivosti morálních kazatelů, kterí měří život kněžským centimetrem, i když se domnívají mysliti protiklerikálně. Vždyť jsme viděli, že nejkrásnější a nejvzněšenější květy milostného života vznikaly mimo manželství a proti němu, poněvadž nebylo nikdy úkolem manželství, aby obsáhlo erotický živel pohlavního života. Teprve věk buržoasní pokusil se ideologicky smířiti monogamní manželství s milostnými potřebami lidstva, ale rychle ztroskotal se svým ideálem na hranách ekonomického základu buržoasní a kapitalistické společnosti. Manželství více než kdy jindy, očividněji a směleji než kdykoliv dříve jest opět konveční a hospodářská instituce, skutečné lásce přímo nepřátelská. Ale právě proto, že dnešní věk kapitalistický je největší nepřítel trvalého svazku milostného, je fakticky nemravné, je-li právě dnešní manželství měšťáckého karakteru vydáváno za ideální instituci, která může pohltiti milostný život člověkův a má býti chráněna před pohlavním životem předchozím i mimomanželským.

Minulé věky vytvářely si své manželství a svůj mimomanželský život pohlavní v souhlasu se svými mravními názory; věk kapitalistický hlásá něco zcela jiného, než co provádí a prováděti může: předmanželský a mimomanželský styk je v rozporu s čítankovou morálkou této společnosti, ale nezbytný důsledek kapitalistického vývoje a vůbec nikoli otázka individuelní mravnosti. Jako nezbytný důsledek hospodářských poměrů nemůže býti se světa odstraněn kázáními, morálními traktáty nebo lékařskými radami, nehledíc k tomu, že vlastní problém vězí dnes v tom, aby manželství jako konvenční a ekonomická instituce bylo pohlceno skutečnými svazky milostnými, více nebo méně trvalými, ale nikoli naopak. Fakt uváděný Tolstým je správný pro jeho dobu i dny naše. Počet osob, vstupujících do manželství bez předchozího styku pohlavního, menší se ustavičně. Manželství je odkládáno na dobu co nejpozdější jak z důvodů hospodářských, tak i proto, že rozpor mezi ideálem a skutečností stal se příliš očividným, a normální prakse manželská je vhodná jakž takž jen pro lidi, kteří již pomalu ustupují z předních šiků života.

Mnoho pěkného bylo již napsáno o předmanželském styku proletářském se zřetelem k tomuto problému, který je nejzávažnější s hlediska úlohy, kterou mají pracující vrstvy jako příští třída vládnoucí.

O dělných dívkách vypravuje jistý spisovatel: „Ve dne jsou tyto dívky zaměstnány. Když přijde večer očekává je návrat do chudobných poměrů, často podívaná na žalostné scény rodinné, ulehnutí a ráno znova pouť do obchodu. Den ze dne. To není příliš zábavný kalendář na týden, zvláště vede-li cesta z obchodu do bytu podle zářících restaurací a kaváren, divadel a koncertních síní. A to vše v letech pohlavního rozvinutí, kdy vřelá touha smyslná uchvacuje všecky nervy. Jaký tedy div, stane-li se palčivou žádost, užíti po vší denní práci také jednou kousíček té nádhery velkoměstské, vyložené na podívanou. Nevraceti se z vězení krámu rovnou do vězení rodiny, ale poznati také trochu svobodné zábavy. A to v rozkošné formě malého milkování. A sociální poměry poskytují také možnost ukojiti takovou touhu. Je přece na tisíce mladých příručí, na sta studentů, kancelářských úředníků, poddůstojníků, kteří raději ztráví večer s dívkou pod paží než sami. Prostitutky nejsou k tomu vhodny. Konečně není člověk vždycky naladěn, jíti na to důkladně, udělati si po večeru milostnou noc. Bývá však naladěn popovídati si s děvčetem, zažertovati si, třeba ji trochu stisknouti nebo políbiti. A tak to jde svou cestou. Osloví prodavačku, doprovodí ji kousek, domluví se s ní o příštím večeru; pak třeba již někam zajdou, vidí, jak maličká se zamilovala, přijde ,ty‘ a hubička, pak ještě několikrát podobně, a cítí, že šťastna sama čeká již jen s palčivou žádostí na poslední prosbu: aby šla s ním. A po všech stránkách jeví se to lepším než prostituce. Je to laciné, nenáročné, milé, zamilované a — zdravé. Takový milostný život není již pouze nutné zlo, nýbrž půvabná zábava.“ Z těchto řádků vysvítá opravdu milá a účelná povaha těchto „nemravných poměrů“ vedle trpěné a stále znova za nutnou uznávané prostituce. A nyní ještě úsudek bývalého katolického kněze: „Tovární dělnice, která jest od rána do večera nucena v dusné prostoře den ze dne konati mechanickou, smrtelně nudnou práci, mladík, který od pondělka ráno do soboty večer musí seděti za kancelářským pultem, krámská, která musí po celé dny skákati podle přání zákazníků: těmto lidem nelze opravdu záviděti ten trošek radosti, kterou najdou konečně v tom, když také jim láska nalže několik veselých hodin. Ustavičně se namáhati a ubíjeti v zájmu druhých, nemíti žádné radosti ani zotavené, toho nelze přece od nich žádati. A chození do kostela — to jest jim pak doporučováno na zotavenou. Byl by špatný znalec lidí, kde by si od takového prostředku sliboval ozdravění nezdravého stavu. Opatří-li si člověk ,poměr‘, rázem snese se sluneční svit do života těchto málo závidění hodných. Chybný krok je ovšem hloupost, které mohli by se však snadno vyhnouti. Ale můžeme pak aspoň oceniti jeho psychologické příčiny. Láska k vyvolenému, radost, že oddáním se může také ona něco vykonati, toť myšlenka mnoha dívek, které ovšem mají zřídka správně na zřeteli možnost ,pádu‘“. (pozn. 18)

Nehledíc k tomu, že pro dnešní proletáře není manželství vůbec účelné a zdravé východisko z nouze srdce a osamělosti, poněvadž olupuje pravidelně dvé mladých pracujících lidí svobodných i o ten nepatrný kousek svobody a bezstarostnosti, jež jim společnost ponechává, a jen ve vzácných případech převažují výhody plynoucí ze společné domácnosti její stinné stránky — je mnoho zřízenců a zaměstnanců soukromých i státních, jimž je vůbec zakázáno ženiti se nebo vdávati. Veliká armáda služek městských i venkovských odkázána je toliko na milostné poměry mimomanželské. Rovněž armádě telefonistek, poštovních úřednic a učitelek jest v některých zemích sňatek zakázán: pracovní síla vdané ženy nemůže býti prostě nikdy tak dokonale využita jako pracovní síla ženy svobodné, a to je rozhodující věc pro soukromou firmu stejně jako pro otcovský stát. A platí to pro muže ovšem jako pro ženu.

Jistá pojišťovací společnost, stará a bohatá, vydala před válkou tento výnos: „V novější době se množí velmi značně případy, že mladí úředníci, kteří mají jen malý plat, stačící jim právě jen na živobytí, se žení. Odhodlání, založiti rodinu při nepatrných prostředcích, má brzy nejsmutnější následky. Nastane nouze a bída, peněžní starosti jsou nezbytny, a dotyční úředníci nejsou brzy pro podobné nesnáze domácí s to, řádně konati své služební povinnosti k naší spokojenosti, nehledíc k tomu, že následkem takového neprozřetelného jednání přicházejí k nám se žádostmi o zvýšení platu, jimž ovšem nejsme s to vyhověti. Nařizujeme tudíž tímto, aby každý úředník, který má v úmyslu se oženiti, oznámil nám to včas ke svým osobním aktům, abychom mohli posouditi, můžeme-li reflektovati na jeho další služby…“ Ona společnost rozdílela toho roku třicetpět procent dividendy! Mohli bychom tu podati i ukázky podobných výnosů státních, ale věc sama je obecně známa a netřeba se o ní dále šířiti. Podle moralistů však bylo by tedy nutno, aby všichni tito mladí lidé, služky, úřednice, učitelky, zřízenci, zaměstnanci, úředníci atd. trpělivě prožívali svá léta, pohlavně nejvýbojnější a nejméně trpělivá, v odříkání pro strašidlo zplozené chorobnými mozky.

Nutno jíti vůbec na kloub mravokárné pohádce o pohlavní čistotě. V době freudismu a psychoanalysy, i když popíráme upřílišněnou sexuálnost této teorie, je poněkud kdy, abychom počali hledati pohlavní čistotu nikoli v materielních projevech pohlavnosti jako spíše v duchovním a citovém poměru k ní. Poznavše pohlavní život nejrůznějších národů za různých věků, prozkoumavše jeho povahu metodou antropologicko-etnologickou a sociologickou a nikoli omezenou metodou medicinsko-klinickou, došli jsme nutně k poznání jistých základních rysů a zjevů pohlavního života lidského, odporujícího všem náboženským a moralistně ideologickým výkladům: Žádnému prozíravému stoupenci osvobození z dnešní pohlavní bídy nemůže již běžeti o potlačování živočišného jádra a složité fysické povahy lidské pohlavnosti, nýbrž o její zušlechtění svobodným duchem kulturním, směřujícím z úpadkové společnosti měšťácké k novým řádům společenským.

Pohlavní čistota nevězí v pohlavní nevědomosti a nečinnosti, nýbrž jednak v naivní upřímnosti projevů pohlavních, jednak, u lidí kultivovaných, v citové ryzosti a duchovní poctivosti s každým pohlavním projevem a stykem spojené a povznášející jej nad slepý pud a egoistický chtíč. Nečistý není žádný pohlavní akt sám o sobě; nečistota vchází do něho ze zkažené mysli lidské a ze zkažené citovosti lidské: nikoli pohlavní proces v lidském těle, ale brutálnost, tupost, prodajnost, cynismus, obchodní spekulace, bezduché požitkářství a podobné lidské neřesti znečišťují pohlavní život.

Pohlavní čistoty ve smyslu náboženském a moralistním nenašli jsme ani u národů přírodních v poměrech primitivních ani u kulturních národů starověkých a středověkých ani v různých dobách novověkých; naopak, rubem domnělé čistoty takové byla vždy chorobná fantasie pohlavní a skutečná zvrácenost. Anebo to byla čistota zdánlivá a pokrytecká, vynucená materielními poměry spodnějších tříd a pošilhávající vždycky závistivě po „nečistotě“ vládnoucích a majetných. Proto nenalezneme takové čistoty ani ve vrstvách, které domněle nebo skutečně mají nejblíže k idylickému a zdravému životu.

Již před mnoha lety napsal jistý katolický kněz do jednoho liberálního časopisu německého: „Hlavní blud všech mravnostních spolků je ten, že se domnívají, jakoby nemravnost táhla z měst a otravovala venkov. Pánové se staví, jako by na venkově byl nejryzejší ráj nevinnosti. Nechci rozhodně nazývati náš venkovský lid zkaženým, ale podle své mnohaleté zkušenosti mohu říci, že s hlediska pohlavního neznám rozdílu mezi městem a venkovem. Všude přece žijí lidé. Kdyby těm pánům, kteří v bezbožných městech nalézají tolik nemravnosti, bylo jen rok poslouchati na venkově zpověď, důkladně by se obrátili. Bude mi snad namítnuto, že jsem poznal jen poměry v jediné obci a nemohu tudíž posuzovati obecně. Na to mohu jen odpověděti, že jsem do dneška poznal více než sto obcí a to v nejrůznějších krajinách, v horách stejně jako na rovině, na chudé půdě jako na bohatých polích. Ale všude stejné mravy i nemravy.“ Svým brutálním, ale pravdivým způsobem vylíčil venkovské mravy pohlavní i Emil Zola ve své „Zemi“. Nemůžeme tu ovšem citovati příslušné odstavce, ale jedna lapidární věta postačí také. „Vinobraní počalo… Všichni jedli hrozny od rána až do večera; konec písničky byl vždy ten, že muži byli opilí a holky těhotné.“ Velmi výstižně vylíčil hornobavorské poměry Georg Queri ve specielní knížce o selské erotice bavorské. Praví mezi jiným: „Pohlaví mají bezuzdnou svobodu ve vzájemném styku, a okénka do komůrky získala si stejnou pověst jako ,kiltgang‘ ve Švýcařích. Že snoubenci vedou si k svatebnímu oltáři rodinu o čtyřech i pěti dětech, není ani vzácnost ani hanba.“

A ještě jeden katolický úsudek o selských poměrech: „Naši hornobavorští sedláci běhají jistě za kněžími více než jest zdrávo, ale ,okénko‘ si nedali vzíti, poněvadž nechtějí kupovati zajíce v pytli. A je-li na venkově některá dívka v naději, nemá hanbu, že pěstovala styk jako svobodná, nýbrž v hanbě je tehdy, nedovede-li milence tak upoutati, aby si ji vzal. Je tomu dokonce tak, že pro mladé muže i ženy je hanbou nemíti miláčka, neboť kdo žádného nemá, u toho to není asi chvalitebná zdrželivost, nýbrž má patrně nějakou chybu. Odpověď, kterou dala služka paničce, když byla tázána, má-li nějaký poměr: ,Copak myslíte, že jsem tak špatná, abych neměla miláčka,‘ je dávána ovšem zřídka tak upřímně, ale souhlasí se všeobecným míněním. Je obecně známo, že v širokých vrstvách lidových je považován pohlavní styk mezi snoubenci za věc zcela normální.“ A Fuchs dodává: „Nechtějí kupovati zajíce v pytli — to je docela zdravá morálka. A stejně přirozená je mravní logika selská, že dívka je tím pyšnější, čím více ji vyhledávají chlapci u okénka.“

V buržoasních vrstvách, které dbají toho, aby žily „přiměřeně ke svému stavu“, je stále více oddalována doba, kdy může člověk „uživiti ženu“. Výlohy domácnosti vzrůstají, poněvadž vzrůstají nároky, a také luxus je obecně stále větší: oženiti se může muž teprve tehdy, má-li příjem přiměřený těmto požadavkům. Úředníkům a důstojníkům jest dosíci předem určité hodnosti, lékařům a právníkům jest zajistiti si řádnou klientelu, spisovatel a učenec potřebuje k tomu již vynikajícího jména, obchodník podniku již pevně zakotveného. Ale těchto věcí získávají muži zřídka před 30 nebo 35 lety, proto v těchto kruzích jsou mladí manželé výjimkou. Tady je tedy předmanželský styk pohlavní holou nutností. Kdežto však proletariát používá při všem prostituce v míře jen zcela nepatrné, poněvadž dostává milostný požitek pravidelně darem, jest u buržoasních vrstev naopak styk s prostitucí pravidelnou náhražkou manželství a milostného poměru. Statistiky vykazují stále veliké procento pohlavně nemocných studentů a poměrně nepatrné procento mladých dělníků nakažených. Jinými slovy: Poněvadž dělnické dívky mají přirozenější pohlavní život a pohlavní názory, usnadňují sobě i svým mužským partnerům „řešení pohlavní otázky“ způsobem velmi často zdravým i příjemným, kdežto pokrytecká upejpavost nebo strohá výchova pohlavní u četných dívek měšťáckých zahání studentský jejich protějšek k prostituci, pohodlně přístupné a dráždivější.

Ostatně majetní muži nespěchají opustiti výhodné pohlavní styky předmanželské, poněvadž jim poskytují pravidelně požitek nezávazný a možnost milostných poměrů příjemně se střídajících, kdežto peněžní nebo konvenční manželství neslibuje s hlediska smyslných požitků téměř nic opravdu cenného.

Je-li však v proletářské třídě pokládán pohlavní styk předmanželský povšechně za věc velmi přirozenou a nikterak nezneuctívající, pokud ovšem názory jisté části dělnictva výhodněji situovaného nejsou pokaženy stykem s maloměšťáky, vládne u vrstev svrchních pokrytecká nesnášelivost k tomuto zjevu nutně a logicky vyplývajícímu z hospodářských poměrů. Je to zase ta známá morální přetvářka buržoasní, horlivě podporovaná církvemi. Především kněžstvo protestantské zajímá se nejvíce o nedotknutelnost panenského věnečku před svatbou. Anekdoty velmi komické daly by se o tom vypravovati. Ovšem i v buržoasní třídě vyskytne se tu a tam jasná a upřímná hlava. Jistý vídeňský okresní soudce neuznal v 1910 šéfova práva propustiti bez výpovědi svobodnou korespondentku, která otěhotněla, a odůvodnil to takto: „Třebaže vládnoucí mínění, ponechávám stranou, zda právem nebo neprávem, označuje za nemravné jednání již sám fakt mimomanželského styku pohlavního, nemožno přece, máme-li tu pouze tento fakt, mluviti o nemravném životě. Je známo, že dnešní poměry výdělkové, hlavně ve velkoměstech, stále více ztěžují manželské spojení. Ve veliké části dělnictva je rozšířeno soužití v mimomanželském spojení a není tu pokládáno jistě za nic neslušného. Také skupina zaměstnanců, k nimž náleží žalobkyně, živoří ve městě za těžkých poměrů výdělkových, a nemůže ani tu známost a znalost dnešních poměrů pokládati mimomanželský styk za neslušný.“

A jistý kritik katolického poměru k pohlavní otázce napsal: „Kdyby venkovské služky neměly všude tak na krku morální kazatele kněžské, nebyla by na venkově věru nouze o lidi. Nemajíce přece na růžích ustláno, nechtějí si tyto lidské bytosti dáti ještě kněžími otráviti tu trochu radosti chudého života. Ale růžencem a zpovědí nebude jistě otázka venkovských služek rozřešena… Požitkářství, jak často bývá chudým vytýkáno, chtějí-li také něčeho ochutnati z veliké číše milostných radostí, ale padnou-li do ní jako pijící mouchy a zajdou! Ti, kdož kážou proti požitkářství, mají to ovšem snadné. Celý den sedí na měkkém polštáři nebo za teplými kamny, mají tolik co jíst a pít, až stoly se prohýbají, pracují nebo také nepracují zcela podle chuti. Je to divadlo pro bohy, vidíme-li takového otylého otce duchovního na kazatelně, kde jeho bříško může se právě jen otočiti. Tu pak jsou kázání o chtivosti a požitkářství holou ironií na skutečný život.“ (pozn. 19)

*

Poměrně nejvyšší myšlenku v pohlavním chaosu, který byl způsoben moderním kapitalismem, představují jistě osobnosti, které uvědoměle se chtějí osvoboditi z násilí manželského a vejíti ve svazek bez konvenčnosti a vypočítavosti, založený toliko na potřebě ducha a srdce. Chtějí býti spojeny toliko vřelou náklonností a rozejíti se, netrvati na svém svazku pro vzájemné utrpení, pominula-li náklonnost nebo ukázala se omylem. Toť myšlenka t. zv. volné lásky, morálním pokrytectvím nejvíce pronásledovaná a vysmívaná, poněvadž přetvářka nejvíce nenávidí skutečnou ctnost. Takovým „volným manželstvím“ byl na př. poměr Goethův ke Kristině Vulpiusové. Ale na tuto ženu hleděli všichni lidé s jistým opovržením, pokládali ji obecně toliko za souložnici, kterou trpěli, musili trpěti jen jako Goethův rozmar. Ani sám Schiller nedovedl hleděti bez předsudků na tuto skvělou ženu. Vyhýbal se každému bližšímu styku s ní a téměř nikdy nedal ji pozdravovati, ač Goethe v každém svém dopise pozdravoval bezvýznamnou ženu Schillerovu.

Měšťácká společnost se brání pojmům a skutkům nezávislým na její morálce, a proto „volná láska“ může býti v ní jen individuelní vzpourou uvědomělých osobností, nikoli hromadným zjevem. Společenský pořádek zbudovaný na soukromém vlastnictví nedovoluje, aby uvědomělé volné svazky milostné se mohly státi dnes možností obecnou. Právních důsledků měšťáckého manželství nelze vždy obejíti ani nahraditi svobodnou smlouvou. Kolik takových „volných lásek“ skončilo již před oddávacím úředníkem, ne-li dokonce před knězem, když po mnoha nesnázích mravních nebo materiálních vyprchalo původní nadšení a zákonný sňatek „ovšem jen jako pouhá formalita“ uznán byl nakonec za pohodlnější, za „nevinnou koncesi“ nynějším poměrům.

Novodobý zjev poněkud podobný „volné lásce“, ale ve skutečnosti zcela jiný, byla láska bohémská, kterou zvěčnil a zidealisoval Henry Murger ve svých „Scénách ze života bohémského“. Jako je jisto, že mezi těmito intelektuálskými poměry bylo dosti obdivuhodných lásek, je stejně jisto, že většinou běželo pouze o jakési manželství na výpověď, znamenající pro umělce a intelektuály nejpohodlnější formu předmanželského styku pohlavního. Bohémský život netrval obyčejně věčně; nebyly to vždy povahy opravdu bohémské, které z nadšení nebo nutnosti žily po určitou dobu bohémským způsobem. Bohémská milkování provozována byla pravidelně mezi dívkami spodních vrstev a hochy z rodin více nebo méně buržoasních. Tento třídní rozpor dovedlo mládí s počátku překlenouti. Když však mladé tělo ženy odkvetlo a mladíkova bujarost změnila se v usedlost a rozumnost, proměnil se bezstarostný poměr buď v nechutnou a mučivou domácnost nebo v tragedii chudé ženy opuštěné. Jako se z revolucionářů stávají často hofráti, tak také většina bohémů, jakmile získala úřad nebo hodnost, zapomněla rychle na ty, které jim okrašlovaly dřívější „veselou bídu“. Bývalý zbujník v širáku snadno se smířil s osudem velmi snesitelným po boku bohaté dcerky z dobré rodiny, kdežto bývalá griseta, svěží a rozpustilá, mohla mluviti o štěstí, vzal-li si ji pak některý bodrý řemeslník nebo dělník. Častěji však končila jako „stará panna“ u šicího stroje nebo jako potulná nevěstka. V podkrovních bytech studentských a v malířských atelierech zažila kdysi veselé a milostné dny, ale ničemu se tu nenaučila, než sloužiti tělem bezstarostné milovnice a rukama lehkomyslné hospodyňky. Proto je bohémská láska velmi vzdálena uvědomělé lásky volné, která je posvěcena nejen vřelou náklonností, nýbrž také vyšší snahou duchovní: aby v půvabném ovzduší jemných požitků a vášní milostných jeden druhého povznášel, osvobozoval, vyzbrojoval pro další eventuality života.

Proletariátu je měšťácká forma manželství vnucována. Jak jsme již řekli, žení se a vdávají proletáři především proto, že domácnost ve dvou pokládají za lacinější než dvé živobytí jednotlivých. Ještě častěji děje se to však k vůli dětem, které právě v dělnických kruzích přicházejí, žel, dosud tak rychle a tak hojně; je to tedy jistá koncese právnímu státu měšťáckému. „Volná láska“ nebyla v proletariátu nikdy pokládána za hřích. Kde není majetku, který by mohl býti zanechán legitimnímu dědici, kde svádí lidi jen náklonnost srdce, nebylo nikdy zvláštního zájmu o kněžské požehnání, a kdyby dnes občanská forma sňatku nebyla tak prostá, a kdyby na druhé straně nebyly nemanželským matkám a dětem činěny nechutné nesnáze, byl by možná moderní proletariát již dávno odstranil pro sebe manželství. Nicméně ani dělnické manželství nesmíme idealisovati. Proletáři nemají většinou kdy vybírati si dlouho druha nebo družku, volba se děje většinou z okamžitého popudu erotického, rozhoduje náhoda a rozhoduje zřídka dobře. Proletářská domácnost podobá se častěji peklu než nebi: výdělkové poměry, pracovní podmínky, všecka zla chudých existencí námezdních zničí tu brzy každou stopu po milostném jaru, bylo-li tu nějaké vůbec. A do dělnických rodin lépe situovaných plíží se zase duch maloměšťácký se vším nevkusem, přetvářkou a šosáctvím, které někdy tak pěkně dovedou bujeti i pod nejčervenější firmou.

Mravní přetvářka jako veřejnomravní zákon buržoasní společnosti znamenala rozšíření maloměšťácké morálky na všechny třídy. Tento stav existoval téměř po celé 19. století a jeho důsledek byl ten, že lidé dospělí neměli objektivního jasna o pohlavních otázkách a pokolení dospívající nemělo vůbec žádné skutečné znalosti pohlavních věcí. Úplně nevědomý byl pokládán za nejmravnějšího. Nevědomost byla také skutečný fakt u většiny dospívajícího pohlaví ženského. Pokládali ji za nejlepší ochranu před ztrátou „panenského věnečku“, tohoto maloměšťáckého fetiše. Stejný účel měla všecka pravidla o způsobném chování, jímž žena byla kategoricky podrobena hlavně v t. zv. dobré společnosti. Ale jako naučená slušnost, tak ani nevědomost nemůže nic zachrániti. Blíží-li se pohlavní zralost, pracuje mladá fantasie zcela bezděčně na podivuhodných domněnkách. V době puberty nemyslí mnozí mladí lidé na nic jiného než na pohlavní tajemství. A není-li duch včas uveden na správnou cestu, zvrhá se nejčastěji nejen fantasie, nýbrž i celá konstituce psychická. Positivní výsledky psychoanalytické nedovolují nám již pochybovati o neblahých následcích pohlavně pokrytecké výchovy pro celé generace a o travičské povaze řemesla moralistního.

Škodlivost utajovací methody byla již pochopena aspoň za hranicemi křesťanského filosofování. Poněvadž otázky pohlavního života jsou nejdůležitější pro většinu lidí, když počínají dozrávati, nedostane se mladý člověk za jistý věk, neřku-li na práh manželství, aby nevěděl o těchto věcech aspoň něco přibližného přes všecka umlčovací a utajovací opatření. To však, co se doví, náleží pravidelně jen k hrubé mechanice pohlavní, s kterou pak fantasie nezřízeně pracuje. Ostatně i měšťáctvo ve své heroické době chápalo částečně nutnost moudré pohlavní pedagogiky pro získání zdravé síly lidové. Ke konci 18. století přeložil a glosoval Christian Salzmann první dílo moderního emancipačního hnutí ženského, Mary Wollstonecraftové: „Záchranu ženských práv“, a píše tu: „Pokládám nejen za neškodlivé, nýbrž také za nejvíce nutné, aby dívky byly vyučovány botanice a seznamovány s pohlavními orgány rostlin. Tím bude upravena cesta matkám, aby mohly s nimi tu a tam mluviti o pohlavních orgánech lidských. Matka, která nemůže o této věci mluviti se svou dcerou, jest jen matka poloviční a vydává dceru do nebezpečí, že z nevědomosti a nedostatku poučení ztratí zdraví a čest. Ze všech hloupostí lidských jest jedna největší ta, že se lidé bojí mluviti s mladými lidmi o pohlavních údech a jejich určení, ale nebojí se všelikými dvojsmysly a slovními hříčkami je upozorňovati na potěšení, s nímž je ukájení pohlavního pudu spojeno.“ Na tomto svém úkolu přestala však buržoasie brzy pracovati, poněvadž mravní překážka stala se pro ni potřebou větší. Teprve v naší době ožila snaha o zdravou pedagogiku sexuální, hlavně v kruzích, které aspoň v některých otázkách se vymanily z pokrytecké ideologie měšťácké třídy.

„Posledním požadavkem pohlavní pedagogiky je soustavná výchova k milostnému umění. Nejen vědět a rozumět, nejen býti naplněn pocitem odpovědnosti, nýbrž spolu s tím vším býti s to, vytvořiti z fysického požitku pravé dílo umělecké!“ Tak to žádá Fuchs a tento požadavek je nutno také zdůrazniti vůči onomu, zdánlivě pokrokovému druhu moralistů, kteří propagují sice rozumnější pedagogiku sexuální, ale jinak staví se k sexuálnímu životu s předsudky křesťanských rozumářů. Jiný spisovatel píše: „Ovšem, mladistvého opojení antických národů, kteří se snažili v kultu falickém, priapském nebo v bohoslužbě Mylitině uctívati nevyčerpatelný klín všematky přírody, neuvidíme již znova se roditi a nechceme toho také spatřiti. Svět zestárl, náš stoudný cit se zjemnil, naše milostné cítění bylo rozjasněno. Blížíme-li se tedy — a náběhy k tomu se vyskytují — opravdu opět ke stavu větší nahoty, nebude to nahota našich prapředků, v jistém smyslu ,hrubá‘, nýbrž svobodné, z příliš dlouhého školení oděvního zrozené odhodlání lidí zdravě cítících, kteří se nebojí ani větru ani slunce, poněvadž seznali, že v tom jsou kořeny jejich nejlepších sil. Ale tak a nejinak má tomu býti nyní s pohlavním aktem. Nezaujatí znatelé života vědí dávno, že mezi aktem a aktem může býti ohromný rozdíl, a že tělesná kultura, fanatickými askety tak dlouho zamítaná, jejíž nejdůvěrnější květ vězí právě v pohlavním aktu, je schopna nekonečného zušlechtění. ,Milostné umění‘ je pravé jméno pro toto zušlechtění. V moci mužově a možná stejně v moci ženině jest, aby proměnili brutální zápas pohlavní v půvabnou hru milostnou o tisícerých variacích. Milostnou hru, ve které by pohlavní úd nehrál, jako tak často dnes, úlohu nezbytného, žel, zla, nýbrž tak se uplatnil, jak se vlastně sluší probouzeči všeho lidského života.“ (pozn. 20)

Milostné umění! Umění milovati! Vzpomínáte na starověkého Ovida a jeho ars amandi? Ale tehdy běželo o mimomanželský akt povahy stále ještě spíše naivně živočišné než uvědoměle fysicko-duchovní. Dnes běží o jiný problém, — o to, aby pohlavní svazek dvou milujících se lidí co nejvíce zkrásněl, prohloubil se a prodloužil. Mnoho novodobých spisovatelů zabývalo se již otázkou, kterak vdechnouti do manželství trvalejší život milostný, aby odstraněn byl rozpor mezi pohlavním stykem manželským a mimomanželským, rozpor, který se stal buržoasii velmi nepohodlným. Jeden recept zněl: Vychovati manželku na kokotu, ovšem kokotu, která uplatňuje kultivované manýry hetérské jen ve styku s manželem. Goncourtové zaznamenali radu, kterou jistý kněz dal manželce, která si stěžovala, že její muž se stává k ní eroticky lhostejným: „Milé dítě, také nejpočestnější paní musí míti malý nádech dámy z polosvěta.“ A Marcel Prévost doplnil tento recept: „Člověk může se svou ženou jednati jako s milostnicí, ale nikdy nemá s ní mluviti o tom,“ aby se totiž nestala pak také milostnicí mužů jiných. Tento recept je ovšem velmi pochybný, poněvadž počítá s milostnou „paprikou“, jak říká Fuchs, která vede k dráždidlům stále silnějším, jejichž konečným následkem bývá pak nejen ochladnutí, nýbrž eventuelně i vzájemná ošklivost. Nikoli, milostné umění musí býti zásadně zcela jiné, přirozenější: není otázkou rafinované techniky, nýbrž musí jemnou a účelnou techniku spojovati s citovou hloubkou a velikostí.

K tomuto problému se ještě vrátíme: prozatím jest jasno, že trvalý, lahodný a povznášející život milostný nelze udržeti ve snubním svazku kulturou bordelovou, která ze ženy i muže činí zaslepené nástroje živočišného ukojení, po němž následuje pravidelně vzájemná nechut, ne-li opovržení, a že na druhé straně manželství bez skutečného života milostného má ve většině případů svůj rub v cizoložství a prostituci a v menšině případů je konvenční formou poměrů, které nic neřeší, poněvadž trvají z důvodů lhostejných pro pohlavní otázku.

*

Lidé majetní mají všude v civilisovaném světě méně dětí než chudí. To je zdánlivě „obrácený svět“. Ale je to skutečný svět. Omezování porodů je průvodní zjev blahobytu. Běží předně o snahu bohatých, aby rodinný majetek zůstával neztenčen. Dříve dědil jen prvorozený syn. Synové druhorození dáváni byli v katolických zemích na kněžství, dcery do ústavů. Dosud v některých katolických krajinách, zejména selských, jde druhorozený syn na kněze, aby prvorozený mohl dostati celý statek. Po druhé mají bohatí materielní prostředky k tomu, aby mohli „užívati světa“; proč by si své požitky dávali rušiti četnými porody a dětmi? Hlavně žena je obtěžována častým těhotenstvím.

Ale ponechme stranou požitkářský zájem vládnoucích tříd na zmenšeném počtu těhotenství v jejich rodinách. Dnes je to obecná skutečnost, že všude stále širší kruhy nejsou již jako dříve lhostejny k následkům slepého ukájení tělesných potřeb, nýbrž počínají uvažovati, zda děti chtějí či nikoli, a odpověď většinou zní: Nikoli. Snad ještě četné páry manželské přejí si míti jedno nebo dvé dětí, ale jen zcela nepatrný zlomek přeje si dnes dětí více. Převážná většina rodin pociťuje jako nehodu, ne-li přímo jako neštěští, dojde-li po prvním nebo druhém dítěti k novému těhotenství. Domněle specificky francouzský systém dvou dětí stává se stále více skutečností mezinárodní a to i u proletariátu. Neklamným důkazem toho je statisticky zjištěná skutečnost, že ve všech zemích mezi ročními porody mají stále větší převahu porody prvorozenců. A také zde jsou to důvody čistě hospodářské, které zjev vyvolávají, a nikoli zdánlivě rostoucí nemravnost; hlavně není to nemravnost vynášená z měst na venkov, která snižuje všeobecnou cifru porodů. Neboť právě sedláci praktikují vedle jiných kruhů majetných odedávna systém dvou dětí, ovšem jen tam, kde selský stav vládne vlastním majetkem pozemkovým. Prostředky k umělému zamezení početí bývají ihned nalezeny, jakmile je tu energické přání. Vždyť víme, že i primitivní národové přírodní je znali a jich používali. Otcem tohoto energického přání u vrstev nemajetných je především nesnadné udržování rodiny. Živobytí v kapitalistickém věku je stále složitější a nesnadnější, každé dítě je zatěžuje, a každé dítě další vyrůstá jen na útraty dětí předešlých.

Dříve tomu bylo jinak. Výchova dětí působila jen nepatrné výlohy, a děti, počínajíc desátým rokem, mohly již rodičům poskytovati účinnou pomoc v zemědělství i v domáckém průmyslu, a děvčata našla snadno službu. U řemesla vzal otec syna do učení a měl v něm brzy tovaryše; pro malého mistra byla to veliká výhoda, mohl-li používati členů rodiny jako pracovních sil.

Je to podivuhodný a přece pravdivý zákon sociálně-ekonomický, že počet dětí je v nepřímém poměru k blahobytu t. j. čím zámožnější jsou vrstvy, tím méně mají dětí. Jeví se to ovšem i u proletariátu, kde rovněž menší počet dětí je ve vrstvách lépe situovaných, kdežto rodiny nejubožejší mají pravidelně dětí nejvíce. S rostoucím blahobytem vzrůstá snaha sociálně vyniknouti, rostoucí blahobyt je provázen přiměřeným vzestupem k vyšší formě uvědomění, která se jeví především větší prozíravostí, vědomím, že neběží jen o dnešek, nýbrž o budoucnost. Tohoto vědomí neměli, jak víme, lidé primitivní. A kdo je prozíravý ví, že četná rodina znamená těžký boj o existenci, a nejen pro nynější živitele, nýbrž i pro všecky děti takové rodiny.

Tak bezdětná láska stává se stále více hromadným programem žívotním. I u lidí náboženských. Katoličtí kněží dosvědčují, že zpovědníci jsou přečasto tázáni ženami o radu, kterak možno zabrániti početí, aniž spáchán by byl hřích. A to se děje nejen ve městech, nýbrž stále častěji i na venku. Snaha uměle omezovati počet dětí neustane, nýbrž bude pronikati stále širší kruhy lidové. Mravokárci na tom nic nezmění, nehledíc k tomu, že ve skutečnosti propagují nejméně lidské a mravné stanovisko k pohlavnímu životu. Je to hledisko slepě živočišné, je-li pokládáno za účel milostného života toliko potomstvo. To je zásada moudrá pro pěstitele dobytka, nikoli však pro kulturní lidi. Vyšší mravnost je na straně těch, pro něž milostný život má i svou individuelní svéprávnost a samoúčelnost, která jest vědomě a s rozmyslem plněna. Pokud umělé omezování počtu dětí neslouží jen pustému požitkářství, jest důležitým předpokladem povznesení obecné úrovně duchovní í fysické. Jen tímto způsobem budou moci býti také definitivně překonány určité nemoci a úpadkové zjevy. Budoucí pokolení přestanou býti produktem náhody, stanou se plodem uvědomělé a prozřetelné vůle ploditelské. Těhotenství a zplození potomka má nastati jen tehdy, když oba činitelé jsou v zdravém rozkvětu svých tělesných i duševních sil a přistupují k pohlavnímu aktu s vroucím nadšením, to je jediná forma rozplozovací činnosti lidské, důstojná člověku.

Pro zajímavost i karakteristiku buržoasie uveďme tu dvé různých názorů humanních, anekdoticky zahrocených. V padesátých letech minulého století podal jistý nasavský starosta slavné vládě tuto žádost: „Kdyby se potvrdilo, že v Kubaku, malé, chudé obci, prýští ze země voda, která podporuje plodnost mezi ženami, když ji pijí nebo se v ní koupají, nechť vévodská nasavská vláda státní ráčí se co nejdříve postarati, aby pramen v Kubaku byl dodatečně ucpán.“ Jak patrno, měl tento starosta málo smyslu pro to, že chudí mají zatracenou povinnost opatřovati státu vojáky a průmyslu laciné a ochotné síly pracovní. Zato měl snad kus pravého soucitu s bídou chudých.

Rozhodně méně soucitu projevila však německá dáma dobročinná, o které vypravuje Fuchs, předsedkyně vlasteneckého spolku ženského v Sulzbachu na Saaře. Chudá šestinedělka, žena horníkova a matka čtrnácti dětí, požádala spolek o podporu. Předsedkyně, manželka člena panské sněmovny, jí odpověděla: „V Sulzbachu n. S. 30. IV. 1910. Paní C… Vůbec nemá nikdo práva, činiti nějaké nároky. Vlastenecký spolek žen nemůže za to, že máte tolik dětí. Myslím, že jak muž, tak i žena se mohou lépe vystříhati toho, aby vrhali na svět tak mnoho dětí. Studenou vodou možno také pudy na uzdě držeti, malé umyvadlo se studenou vodou jest velmi dobré proti tomu u mužů, a před tím se řádně prací unaviti. Přeji vám šťastné šestinedělí. Paní Richarda von Vopelius.“ Tuto dámu ovšem nenapadlo, že podobnou léčbu měla také doporučiti rodině hohenzollernské, když zažádala u německého lidu o apanáž tří a půl milionů. Ostatně, táž dáma, jíž podobné vyskytují se i v našem buržoasním okolí, jistě by se také rozhořčovala nad umělými potraty. Tím vším ovšem neříkáme, že čtrnáct dětí u chudáka je slavný a úctyhodný výkon.

Anděličkářství. „Řekl jsem jí, že mladá známá dáma, žijící nyní na anglickém západu, přišla do rozpaků a požádala mne o přispění. Že jest velmi mladá a může si dovoliti větší vydání, že se však bojí skandálu.

,Vím,‘ řekla, ,chce se zbaviti dítěte, to jde velmi snadno, ať se jen nebojí. Přála by si, aby je někdo adoptoval nebo chtěla by je dáti na stravu? Znám spoustu lidí, kteří by si je rádi vzali. Musí za to ovšem platiti, podle okolnosti 120 šilinků, 170 šilinků nebo 240 šilinků. Mám sestřenici, ženu hostinského, která by měla baby ráda a vzala by si je za 360 šilinků. Dítě přišlo by do dobrého domu, a nikdy by již o něm neuslyšela.‘ Poněvadž jsem stále ještě mlčel, ptala se: ,Nebo mám je dáti někam na stravu? Musela by pak platit tolik a tolik týdně.‘

,Ó nikoli,‘ řekl jsem rychle, ,to by mohlo vyjíti najevo. Adopce je to nejlepší.‘ Odmlčel jsem se a ptal jsem se pak: ,což není jiného východiska — nevím sice, ale jste porodní bába — snad lze porod tak zaonačiti, že dítě se narodí mrtvé?‘ V její tváři se zablýsklo: ,Ó ano, nic snadnějšího nad to,‘ pravila, ,ale to stojí peníze. Když se dítě narodí nedám mu vydechnouti. Zacpu mu prostě ústa. K tomu netřeba velké síly. Obratem ruky je to hotovo.‘ ,Kolik za to žádáte?‘ ,Sedmsetčtyřicet šilinků a 24 šilinky za rakev a hrobníka.‘ Zatvářil jsem se mrzutě. ,Hrobníka!‘ zvolal jsem. ,To znamená však, že ještě někdo o tom ví?‘ ,Buďte zcela bez starosti v této věci, milý pane,‘ řekla uklidňujícím tónem. ,Obchoduji s ním už léta.‘

Když viděla, že jsem tím stále ještě pobouřen, pokračovala zcela upřímně: ,Abych vám řekla pravdu, obstarávám to většinou sama. Přineste mi bedničku této velikosti.‘ A naznačila velikost rukama. ,Ale kam to chcete pak dáti? Nemůže to býti odhaleno?‘ ,Ó nikoli. Sama to zakopu.‘ Učinila rukou označující pohyb k temnému, příšernému dvoru domovnímu. ,Na sta jsem jich už zakopala, co provozuji tuto praksi.‘ Pak ukázala mi dopis jedné dámy. A pak druhý, při čemž řekla: ,Ta dáma prodělala operaci.‘ ,Operaci?!‘ zvolal jsem.

,Ano, milý pane, operaci, kterou provádím, aby dítě přišlo na svět mrtvé.‘ ,Není to ohavně nebezpečné?‘ ,Ó, chraň bůh, zcela prosté. Ukáži vám své nástroje. Gumová trubice a horká voda, toť vše. Vezmu si někoho s sebou, kdo mi pomáhá — starého doktora, sešlého, který se dal do pití. Smutné, není-liž pravda? Drží mi tu horkou vodu. Za dvanáct hodin se dítě narodí. Stokrát jsem to dělala, a jsou všecky tak rády a myslí si, kdo ví jak jsem moudrá. Vznešení páni chodí ke mně houfně a říkají: No, babičko, co můžete pro mne učinit? A já říkám: To závisí zcela na tom, co si, pane, přejete. Myslím, že jste mne dosud vždycky poznal jako spolehlivou.‘ Ptala se mne také, kolik je mé přítelkyni let. Řekl jsem, že jest ještě docela mladá. Děla: ,Ó, někdy přijdou ke mně dívky docela zelené. Ošetřila jsem děvče, jemuž bylo teprve šestnáct let. Když ode mne odcházela, šla zase do školy. Ó, to je docela obyčejná věc. A nejsou to rozhodně jen služky. Bohatí lidé a nejhořejší vrstvy jsou mnohem horší a jde to s nimi stále více s kopce. Pravila také: ,Mezi mými zákazníky byli vlastníci velkých hotelů, městští radové a obchodníci z City.‘“

To je výňatek ze zprávy anglického žurnalisty, který na popud liberálního časopisu „Sun“ vyšetřoval v roce 1895 incognito poměry, za kterých se dějí tajná vyhánění plodů, zabíjení nemluvňat přímá nebo nepřímá a různé podvody s tím spojené. S jinou anděličkářkou londýnskou měl ještě tento rozhovor:

„Ale což, narodí-li se dítě mrtvé nebo je-li podniknuta operace, co si s ním pak počnete?“ „Ó, dám mrtvolku jistému pohřbivači, s nímž jsem již po leta v obchodním spojení, a ten ji přidá k jiné mrtvole do rakve a obě pohřbí společně. Nechce-li však míti dítě, pak ať si dá raději provésti operaci.“ „Bojím se, že k operaci nikdy nesvolí,“ řekl jsem; „příliš by se bála. Ale dítě je nám ovšem nepohodlné.“ „Hleďte,“ řekla důvěrně, „něco vám povím. Nerozumíte mi. Lidé, kteří dítě adoptují, dělají to pro obchod. Nepotřebují dítěte. Vezmou si je za peníze, a za několik dní, za týden, za dvě tři neděle — je dítě mrtvo. Oddělají je, vědí, že nikdo je nechce. Chápou, co se od nich žádá, a nikdy se již o dítěti nedovíte.“ „Ale tyto ženy — to jsou asi pravé ohavy, mohou-li dítě takto odpravit,“ zvolal jsem. „Ženy, které si přejí adoptovati baby? Ó nikoli, vyhlížejí tak důvěryhodně, dobrácky, mírně, nikdy se jim nedostanete na kobylku,“ pravila a zahihnila se spokojeně. „Ale ženy, kterým pak dítě předají… ty jsou ohavné a velmi často opilé.“ Ptal jsem se, jakou záruku může mi dáti in puncto poctivosti a mlčelivosti. „Ó,“ řekla, „můžete se na mne úplně spolehnouti. Mezi svými zákaznicemi mám četné ladys, bohaté dámy, bohaté dívky, které otěhotní a pak přijdou ke mně. Jedna dáma přijela sem dokonce z Indie. Mám tu stále dvě dámy, každého týdne.“ Se zřetelem k honoráři mi řekla, že za operaci žádá 1000 šilinků. „Přijde-li dáma, která tu chce pouze slehnouti, platí 40 šilinků za týden a 80 šilinků za slehnutí…“

Bylo by zbytečné na základě příkladů z různých zemí rozepisovati se tu široce o tajném vyhánění plodu a řemesle anděličkářském v té neb oné formě. V našich dnech je to věc nejznámější a otázka, která v každé jiné společnosti byla by již přezrálá k řešení a jen v pokrytecké společnosti měšťácké nebude nikdy řádně vyřešena. Správnou představu o dnešním rozsahu umělého vyhánění plodu v různých třídách a různých zemích lze si těžko učiniti, poněvadž veliká většina prováděna jest docela tajně. Podle určitých známek možno však souditi, že umělé potraty nejsou méně četné než umělá zamezování početí a že obé děje se v míře ohromné. Popudem k tomu bývá s hlediska mravního stejně často zvýšený individuelní pocit odpovědnosti jako prosté požitkářství, ba onen jest patrně asi častější, uvážíme-li dnešní materielní nesnáze velké většiny.

Již v roce 1895 byla v Berlíně zatčena kuplířka, obžalovaná, že měla u sebe postupně dvěstě venkovských žen, které hlášeny byly jako její služky, ale ve skutečnosti se učily u ní umělému vyhánění plodu. Se zřetelem k ohromnému počtu případů, které přes horlivost úřadů zůstávají tajny a beztrestny a přes nebezpečnou formu provedení pokoutními a neodpovědnými lidmi daří se bez škodlivých následků, nehledíc ani k tomu, že technika výkonu je dnes už tak známa, že mnohé ženy „se operují“ samy, nelze říci způsobem zevšeobecňujícím, jako to říká ještě Fuchs, že beztrestné a bezpečné vyhnání plodu je dnes jen výsadou žen zámožných. Stále vzrůstající potřeba vrstev stále širších omezovati své rozplozování a stále rostoucí vědomí, že na úkor žijících netřeba se slepě podrobovati slepému zákonu přírodnímu, vynucují si takový rozsah všech forem anděličkářství, že i ceny jsou dnes do jisté míry sníženy na dosah chudších vrstev, a velká prakse vede u mnoha „babiček“ k obratnosti, která zaručuje poměrnou bezpečnost výkonu. Přes to představuje ovšem tajné anděličkářství mnohostranné a těžké zlo sociální, jehož kořen není ani v nemravnosti ani v hospodářské situaci širokých vrstev, nýbrž v přetvářce měšťácké společnosti. Viděli jsme, že v Orientě a u národů přírodních je umělé vyhánění plodu obecně beztrestné. Evropská civilisace trestá je za všech okolností — pokud ovšem nezůstane tajné, což jest nejčastější — a trestá všecky účastněné, aniž však pečuje aspoň částečně o sociální předpoklady pro výjimečnost skutku:

1. Stát a oficielní společnost podporují nesnáze a opovržení, jimž je vydána na pospas svobodná matka. Pokrytectví naší společnosti sehrává tu celou komedii: Nemanželské těhotenství je považováno za hřích a hanbu, ale na život vznikajícího dítěte svobodné matky je hleděno jako na věc posvátnou, aby pak dítě po svém narození bylo vydáno zase opovržení a zkráceno i právně.

2. Ani pro usnadnění manželského mateřství a pro životní podmínky četných rodin nezámožných nečiní naše společnost, a ve skutečnosti kapitalistická společnost ani činiti nemůže, nic pozoruhodného; lidumilné instituce oficielní i polooficielní, sem spadající, jsou jednak vedeny s brutální jednostranností měšťáckou, přihlížejíce spíše k vlastenectví, mravnému chování, pokoře a podobným ušlechtilostem, nehledíc ke korupci protekčního systému politického i nepolitického, než ke skutečné potřebě nuzných a stísněných, jednak nejsou a nebudou dnes nikdy vybaveny tak, aby mohly osud chudých matek obecně zmírniti: na to nezbývají státům peníze po výdajích na militarismus, církve a jiné ohlupovací prostředky.

3. Stát a vládnoucí třídy nestarají se a nepovažovaly by ani za mravné, starati se o to, aby široké vrstvy seznámily se obecně se zásadami prozřetelného plození dětí a s neškodnými a účelnými prostředky preventivními proti nevítanému početí.

Tedy naše společnost t. j. přesněji řečeno vládnoucí třída buržoasní a měšťácký stát jako její nástroj, trestají umělé vyhánění plodu, aniž zjednávají nebo mohou zjednati sociální předpoklady pro jeho obecnou trestnost. Jako jsme viděli, že měšťácká společnost se honosí v theorii ideály a hesly, jejichž pravý opak provádí v praksi, tak nyní, tu i jinde ostatně vidíme, že prohlašuje trestnost skutků, jimž nemůže zabrániti a které sama co nejúčinněji podporuje celou svou sociální a hospodářskou praksí. Zde jsme u kořene zla, a přes právnickou a právně filosofickou argumentaci měšťáckých juristů, kterou tu vůbec pomíjíme, poněvadž tito lidé, pokud nejsou pouhými sluhy vládnoucí třídy, představují většinou konservativní svět, který je v úplném rozporu se skutečností moderního života, svědčí mezinárodní hnutí pro beztrestnost umělého potratu za určitých okolností o tom, že pokročilejší mínění veřejné vidí tento kořen a snaží se vynutiti si aspoň částečnou nápravu.

Řekli jsme, že prozřetelné plození, uvědomělá regulace počtu dětí, jest jedině důstojný způsob lidského rozmnožování. Nikoliv tedy zlo. Donucují-li dnes obecně těžké poměry hospodářské široké vrstvy, aby počet dětí omezovaly, mohou nastati i ve společnosti budoucí takové poměry, že počet dětí bude omezován, aby nebyl ztracen obecný blahobyt. Nadbytku lidí šmahem plozených potřebuje jen taková společnost, ve které vládne imperialismus, militarismus, nacionalismus a vykořisťování. Západní lidstvo kulturní, když už jednou dospělo k uvědomělé regulaci svého rozplozování, nevzdá se jí už, nebude nikdy již umělé omezování počtu dělí pokládati za zlo, nýbrž se vzrůstajícím uvědoměním povznese otázku regulované populace na otázku vědeckou.

Zlem, sociálním zlem může býti jen způsob, jakým tato regulace je prováděna, zejména ve vrstvách zbědačelých a neuvědomělých. Nutno jistě dáti přednost preventivním prostředkům, zamezujícím početí, před umělými potraty a eventuelním zabíjením novorozeňat nevítaných nebo předem neschopných řádného života. Nicméně umělý potrat prováděný odbornou rukou odpovědného lékaře nemůže se státi sociálním zlem, a je-li prováděn s vědomím a svolením matky, musí se dříve nebo později i v naší společnosti státi beztrestným.

Je v zájmu celé společnosti, aby dnešní pokoutní a řemeslné andeličkářství zmizelo, neboť 1. neposkytuje povšechně záruky, že umělý potrat proveden bude bez nebezpečí pro zdraví a život matky a opravdu také zaviňuje těžké poruchy tělesné a častá úmrtí; 2. je spojen s přehnanými cenami za výkon vyhnání plodu a všeobecně s větším nebo menším vydíráním nešťastných matek nebo jejich příbuzných; 3. vede často k pozvolnému usmrcování odložených nebo „pěstounkám“ ze řemesla předaných dětí; 4. poskytuje, podobně jako prostituce, s kterou bývá úzce spojeno, široké pole působnosti živlu sociálně méněcennému nebo nebezpečnému a tím jej podporuje, poněvadž jest poměrně výnosné a snadněji než jiná řemesla nekalá maskovatelné; a konečně 5. poněvadž, jsouc protizákonné a přes to náramně rozšířené, zatahuje do svého okruhu jako pasivní i aktivní činitele osoby velmi nevinné a důvěřivé, hlavně mladé ženy, které pak, byvše zákonem těžce postiženy, jsou vrhány na špatnou dráhu životní. Všecky tyto zhoubné stránky tajného a řemeslného anděličkářství jsou podstatně důsledkem toho, že umělý potrat není zákonem dovolen jako kterýkoliv jiný vyžádaný zákrok odpovědného lékaře.

Trestnost umělého potratu nejen že nikterak nečelí tajnému vyhánění plodu, ba ani nesnižuje citelně jeho rozsah, nýbrž je příčinou přečených něštěstí a hrůz v tomto oboru pohlavního života, které by byly sníženy na míru zcela nepatrnou, kdyby umělý potrat zařazen byl mezi normální lékařské výkony. Na každé dědině vypravují si dnes ženy bez zvláštního zájmu a s pochopením o sousedkách, „které si pomohly“, hlavně jsou-li to sousedky vdané, a úřadům bývá poskytnuta příležitost k vyšetřování téměř jen tehdy, měla-li věc více nebo méně tragický průběh.

Rozsah vyhánění plodu, neúčelnost trestnosti umělého potratu, je-li prováděn odpovědným lékařem, a vzrůstající zlo tajného anděličkářství, donutí jistě vládnoucí třídu dříve nebo později, aby před tímto řvoucím faktem soudobého života slevila se své přetvářky a připustila trochu „pokroku“ do této otázky. Nicméně je však jisto, že buržoasní stát nebude míti síly ani odvahy k řešení radikálnímu a sleví se svého „morálního“ stanoviska jen tak málo, že eventuelní reformy právní a sociální zmírní poněkud přísnost zákona a theoretické stanovisko k umělému potratu, ale budou tak kompromisní, že zla neodstraní a reakci — jako tak často již — poskytnou příležitost k jásotu nad domnělým selháním pokrokových opatřeních. A tato reakce bude vydatně podporována všemi, kdož mají hmotný zájem na existenci tajného anděličkářství. Bude to jistě něco podobného jako při kompromisních pokusech s abolicí prostituce, které dávají všem reakcionářům a korupčníkům podnět k volání po starých, zlatých dobách, kdy o prostituci rozhodovala a nad prostitucí vládla jen policie, a fízlové-bordeláři a podobná individua měli v rukou osud tisícerých žen nešťastných a nesvědomitě je vykořisťovali.

Sociální zlo tajného a řemeslného anděličkářství může býti opravdu potlačeno jen 1. propagandou preventivních prostředků proti nežádoucímu početí, zdraví neškodných, ve všech vrstvách dospělého obyvatelstva. Veřejnou podporou vědecké a technické činnosti směřující k zdokonalení těchto prostředků, aby byly zcela bezpečné, neurážely estetického cítění, nepřekážely dokonalému ukojení a byly ovšem také zcela neškodné zdraví a laciné; 2. beztrestnosti a právním uznáním umělého potratu, pokud jest prováděn na žádost matky odpovědným lékařem. Umělý potrat budiž zařazen mezi normální výkony lékařské prakse soukromé i veřejné.

Nutno vůbec prohlásiti naprostou svobodu mateřství z důvodů zdravotních, eugenických a sociálních a utvrditi ji výchovou i zákony. Všecko ostatní je břídilství.

*

Viděli jsme v minulé kapitole, že revoluční měšťáctvo po prvé v dějinách lidstva vyhlásilo za sociální ideál snubní svazek založený trvale na vzájemné náklonnosti tělesné i duchovní dvou milujících se. Ale měšťácká třída mohla si ovšem tento ideál představiti toliko spojením s monogamickou institucí manželskou t. j. se snubní formou rázu stále ještě patriarchálního a převážně hospodářského. Vždyť jednotlivá rodina monogamická jest pro buržoasii „základem státu“; to slyšíme denně z nesčetných úst měšťáckých, po nichž to papouškují i maloměšťáčtí socialisté. My však již víme, že funkce rodiny je tím menší, čím dokonalejší je pospolitost společenská, že v původní pokrevně příbuzenské organisaci společenské poměrně velmi účelné neexistovala vůbec jednotlivá rodina a že rozplyne se nutně i v budoucí společnosti opravdu socialistické. Velký význam jednotlivé rodiny v měšťáckém státě je znamením hlubokých rozporů uvnitř tohoto státu, nepospolitého ducha, sobeckého individualismu, boje všech proti všem, do krajnosti vystupňovaných zel sociálních, plynoucích ze řádů soukromovlastnických. Jednotlivá rodina jako drobné království individuelní hledí se udržeti a rozmnožiti na úkor celku, především ovšem rodina majetná, která se takto stává zjevem třídním a nástrojem třídní nadvlády menšiny nad většinou. Takové rodiny, pomáhající udržeti a hromaditi soukromý kapitál, potřebovala měšťácká třída ke svému rozmachu obchodnímu a průmyslovému: tedy manželství monogamického s legitimním dědicem, s manželkou, která je chloubou a ozdobou firmy, s dcerami, které mohou učiniti „znamenitou partii“, manželství pojatého rozumově a obchodně, manželství v jádru konvenčního a tudíž pravidelně neslučitelného s milostným svazkem, jejž vyhlásila za svůj ideál.

Jak tento nezbytný a neodstranitelný rozpor se snažila a snaží buržoasie zastříti přetvářkou, to víme již velmi dobře. Krutý a bezohledný boj vypověděla v praksi svému theoretickému ideálu, stala se největší vražednicí lásky, jakou poznaly dějiny, zůstávajíc při tom největší horlitelkou pro lásku „oduševnělou a umravněnou“. Viděli jsme, že vývoj druhotných vlastností lásky, jejž buržoasie ve své revoluční době a ve svém boji s feudalismem nemálo popohnala, pokračoval přes její hlavu a podnítil pravý rozkvět romantické lásky individuelní, jejž nejlépe a nejpodrobněji zrcadlí novodobá literatura lyrická i epická. Ale pouhý pohled zběžný na tento ohromný a složitý rej milostný se všemi jeho slastmi a strastmi, šťastnými rozuzleními i dojemnými tragediemi, na toto okřídlení lásky nikdy dříve nepoznané, na toto erotické šílenství duchovní, seznámí nás s tím faktem, že také ve věku buržoasním bývá láska, a tentokráte již láska v nejvyšším smyslu dnešním, zřídka spoluobsažena i v manželství a jest oslavována především jako t. zv. láska nedovolená a cizoložná.

Zájem spisovatelů i čtenářů mají pro sebe jen milostné poměry před sňatkem, lásky mimomanželské a cizoložné, pokud jest jim zápasiti s nepřízní lidí a poměrů, vítěziti nad nimi nebo jim podlehnouti, ať již běží o normální „právo na lásku“ nebo o zápas mezi vyšší vášní uvědomělou a živočišným pudem. Většina lidových čtenářů chce býti ovšem na konec uklidněna, chce, aby to „dobře dopadlo“, aby „se vzali“. Žádného však nenapadne zajímati se o to, co se pak ještě děje s jeho hrdiny. Zahynou, rozejdou se nebo se vezmou, pak je konec, to jest nějaký všední život, pokud nelze začíti znova. Bylo by to také bolestné, nechutné, přihlížeti k proměně milostných hrdinů ve spořádaný pár manželský, na němž není zhola nic dojímavého a povznášejícího, a u něhož střízlivé výpočty nebo ohyzdné starosti nahrazují pomalu vychladlé city…

Měšťácká společnost ještě méně než kterákoliv společnost předešlá mohla zavésti široký proud milostného života do úzkého koryta monogamického manželství. Čím více v theorii hlásala a literaturou a uměním podporovala milostné svazky zbudované na skutečné lásce, tím méně je mohla vtlačiti do formy peněžního a konvenčního manželství buržoasního. Právě v měšťáckém věku vznikl mezi láskou a manželstvím zápas na život a na smrt, poněvadž láska se opírala o sociální ideál a stala se nejsložitějším, nejcitlivějším a nejrozmarnějším jevem tělesným i duchovním, kdežto manželství opřené o praksi nabylo povahy úplně nepřátelské lásce. V dřívějších dobách byl poměr mezi manželstvím a milostným životem upřímně zregulován podle potřeby vládnoucí třídy; buržoasie nebyla tak upřímná a nedovedla svou praksi obhájiti jinak, než přetvářkou. Proto nejtypičtější poměry milostné mají v měšťáckém věku formu manželské nevěry.

Byla-li na př. milostná služba rytířská oficielní institucí cizoložnou, bylo-li také cizoložství galantní vědomým zařízením společenským, běželo-li tudíž v obou případech o vědomou úpravu poměru mezi konvenční a hospodářskou institucí manželskou a potřebami milostného života, vyskytuje se ve věku měšťáckém totéž cizoložství v podobě nedovolené nevěry manželské, kterou theorie nejpřísněji odsuzuje, ale prakse nejúčinněji podporuje.

Poněvadž, jak jsme již dříve řekli, nemohou se volné svazky snubní, založené na vzájemné náklonnosti milostné, státi obecným zjevem v kapitalistické společnosti, a poněvadž oficielní společnost nutí lidi, dříve nebo později, aby jednak vcházeli do manželství konvenčního, jednak své milostné svazky zpečeťovali manželstvím podle zákona, aniž dává přímé nebo nepřímé sankce milostným poměrům vedle manželství, stává se manželství vězením, jehož okna jsou zamřížována a závory zastrčeny, z něhož však nicméně lidé všeobecně unikají za tichého souhlasu i těch, kdož pohoršeně kroutí očima. Právě dnes, kdy milostná potřeba přemnoha lidí je velmi složitá a jejich pohlavní schopnost a erotická povaha náramně citlivá, musí konvenční manželství pravidelně a dříve nebo později vésti k oboustranné „nevěře“, a ani manželství zpečeťující dřívější poměr milostný nemůže za dnešních poměrů a v dnešní své formě přispívati k posílení a udržení poměru milostného: jest zkrátka nepřítel lásky.

I kdyby pohlavní pud byl od přírody zařízen na trvalou monogamii a kdyby bylo sociálním úkolem manželství pohlcovati veškeren milostný život, jakmile počal novodobý člověk budovati své milostné poměry na složitém erotickém i duchovním souladu dvou lidí různého pohlaví, muselo by konvenční manželství ustoupiti dnešní lásce. Dnes veliká většina mužů i žen není v určitém věku vůbec schopna pohlavního ukojení s kterýmkoliv individuem druhého pohlaví. Muž ztrácí potenci u žen, které nevyhovují jeho milostným představám; přečetné ženy, které manžel může právem považovati za chladné, jsou v náručí jiného muže sopkou. Při tom však muž i žena touží v pohlavním životě vědomě nebo bezděčně po onom nejvyšším oddání se druhému, které jest vrcholem milostného života, věčným právem člověka, nejkrásnějším projevem jeho lidského já, věcí povznešenou nad všecky umělé šraňky. Tato touha je však splnitelná toliko v poměru nekonvenčním a dokonalost jejího ukojení je v přímém poměru k dokonalosti milostného souladu tělesného i duchovního. Ale náramně mnoho dalo by se napsati o fysických i psychologických podmínkách takového souladu.

Víme na příklad, že prvotní, u každého zdravého svazku milostného sebe ušlechtilejšího, je fysické. Kolik lidí uvědomuje si však, mnoho-li nejkrásnějších svazků může tedy ztroskotati na pouhém faktu fysiologickém, že totiž pohlavní orgány příslušného páru nejsou navzájem stvořeny jeden pro druhý a že tudíž těchto dvé lidí nedosáhne bezpochyby nikdy spolu nejvyššího cíle své erotické tužby! Velikou úlohu má v dnešním životě pohlavním také nervová zjemnělost i nervová předrážděnost přečetných lidí, především ovšem mužů, a také tyto dvě vlastnosti jsou nejvíce iritovány manželstvím se společnou domácností a manželskou postelí se všemi jejími rekvisitami.

Přečetní muži, štvaní shonem kapitalistického věku, hledají v pohlavním styku bezpečné narkotikum pro své vybičované nervy nebo také vzpruhu k další činnosti. Ale manželský styk pohlavní, který se pravidelně tolik podobá klidnému řemeslu počestnému, nemá pro ně již takových účinků. Potřebují dokonce silnějšího opojení a silnějšího dráždidla erotického, neboť nervosním svým životem výdělečným jsou předčasně vyčerpáni a otupeni. Svěží poměr milostný může jim tedy snadněji poskytnouti hledané úlevy než ovšednělá domácnost manželská, ve které bývají ostatně jen nervosními hosty.

Rubem této manželské existence jsou pak především neuspokojené a nudící se ženy. Vůbec kolik mužů již v prostředních letech je dnes pohlavně oslabeno duševním přepracováním, jež v tomto směru je mnohem nebezpečnější než námaha fysická. Zanedbané ženy těchto nervosních nebo otupělých mužů, tedy především ženy z kruhů majetných a intelektuálních, jsou tedy zase z jiných důvodů puzeny k pohlavnímu styku mimomanželskému. A tím více všude tam, kde hospodářská situace rodiny jim dovoluje žíti zahálčivě, pouze zábavám a parádě. O děti se jim starají služebné, domácnost vyřizují rovněž služebné, zkrátka všecku práci konají za ně placení lidé. Duchovní i tělesné zvyky těchto žen činí z nich pravidelně pouhé příživníky, a tak jsou zvláště schopny silné činnosti pohlavní. U manžela je veliké sexuální minus, u manželky veliké sexuální plus — výsledek může býti jen jeden: nevěra ženy jako přírodní nutnost.

I ve středních a proletářských vrstvách je však dnes manželská nevěra mnohem obecnější než dříve. Ve středních vrstvách, pokud manželský svazek nebyl ovšem uzavřen z konvence nebo obchodních důvodů a měl tudíž od počátku jen pochybnou hodnotu pro milostný život účastněných, rozrušuje jej hlavně hmotná tíseň, tento prudký jed na lásku, účinkujíci především při společné domácnosti přes všecky krásné povídky měšťáckých „idealistů“ mnohem bezpečněji než sklon k „nemravnosti“. V nezámožných vrstvách středních setkáváme se nejčastěji se sňatkem z lásky, ale také tu nejčastěji vidíme, kterak manželská domácnost s hmotnou tísní a věčnými starostmi ničí předčasně milostný život, který na svobodě mohl by potrvati a prohloubiti se.

V kruzích dělnických, jak jsme již dříve řekli, pudí ke sňatku důvody hospodářské, nicméně o výběru nerozhoduje tu konvence, nýbrž spíše okamžitý popud pohlavní, jehož trvanlivost bývá předem velmi pochybná. A když pomine první živočišný zájem pohlavní a v tak mnoha případech se rozevře dokonce mezi manžely duchovní propast, vylučující jakýkoliv soulad dvou různorodých mentalit primitivních, co zbývá? Erotické povahy „zanášejí“, chladnější povahy „si zvyknou“.

Mnoho měšťáků pělo již chválu na toto „zvyknutí si“ jako na velikou ctnost sociální. Vědí, že bohatí snadno „si zvyknou“ — na oko, majíce dosti prostředků k nejpříjemnějšímu hřešení tajnému; ctnost tohoto „zvyknutí si“ je tudíž ve skutečnosti doporučována jen nemajetným a chudým, aby byli držáni v posvátné rodině, která právě dělníkům nejlépe svazuje ruce, aby nebyli příliš bujní a nerušili vykořisťovatelských plánů.

Nebylo dosud mnoho odvahy k tomu, aby se zvážily prospěch a škoda, jež soudobý proletariát má z manželství a rodiny po způsobu měšťáckém. Domácnost ve dvou mění se brzy v domácnost o třech, čtyřech, pěti, z mladé ženy se stává předčasně lidská onuce, statný kdysi muž se ohne pod břemenem starostí a práce, jsou dvojnásobnými otroky: cizího kapitálu a vlastní rodiny. A připojme k tomu nezměřitelnou, ale jistě obrovskou škodu, kterou má dělnická třída jako celek usilující o své osvobození a osvobození lidstva z toho, že tolik zdravých sil jejích je předčasně spoutáno a ochromeno břemenem rodiny. Neboť nedovede si každý říci s Montesquieuem: „Znám-li něco, co je prospěšno mně, ale škodlivo mé rodině, vypudím to ze svého srdce; znám-li něco, co je prospěšno mé rodině, ale škodlivo vlasti (dnes bychom řekli správněji: mé třídě), snažím se na to zapomenouti; znám-li něco, co je prospěšno mé vlasti, ale škodlivo Evropě a lidstvu, chci to považovati za zločin.“

Ovšem, jak jsme již řekli, není dělnická třída organicky spjata s měšťáckou institucí manželskou; činí spíše z nutnosti bezděčnou koncesi právnímu pořádku buržoasnímu, ale právě proto je třeba, aby se chránila před maloměšťáckou ideologií a nepokládala manželství a rodinu za něco více, než co skutečně jsou. Především proletariát měl by si vzíti k srdci pravdivá slova Strindbergova: „Egoismus… chystá se právě učiniti veliký krok vpřed k altruismu neboli k lásce k bližnímu. Tato láska projevovala se nejprve v lásce k dětem, odtud rodina. (Zde se ovšem spisovatel mýlí. Jednotlivá rodina vznikla, jak víme, z jiných důvodů.) Ale rodina se stala stadiem, jež jest nám překonati, a vyvíjí se k pospolitosti, ke vznikající pospolitosti. Sedíte ještě v řetězech rodiny, která byla jen hospodářskou institucí: vyrvete se z úzké buňky rodinného úlu, vzlétněte a vybudujte si vlastní úl, opusťte svůj rod s jeho zájmečky a osamoceným životem a žijte pro rod lidský.“

*

Viděli jsme, že mimomanželský styk pohlavní ve formě manželské nevěry je všeobecná skutečnost v měšťáckém světě. Ale jak jsme řekli, nedovoluje mravní přetvářka měšťácké společnosti, aby byl skutečností oficielní. Pokrytectví buržoasní nedovoluje již, aby žena měla oficielního milence, jehož kočár stál by demonstrativně po celé hodiny před jejím domem, jak to bylo módou za ancien regimu, nedovoluje, aby se žena dala na každém kroku provázeti cicisbeem, sloužícím kavalírem. Rovněž muži ženatému nedovoluje, aby měl jako dříve oficielní milenku vedle legitimní ženy, aby se třeba jen nápadně dvořil jiným ženám. I svobodnému zakazuje žíti v konkubinátu. A přece se to děje statisíckráte i v zemích, kde jako v Anglii na př. vládnou nejkorektnější formy společenské.

Vdaná žena je dnes ještě více snad než kdy dříve vydána na pospas všemožným útokům na svou manželskou věrnost, při čemž z deseti slušných žen nejvýše dvě odmítnou s poctivým rozhořčením, nejvýše tři zůstanou lhostejny, protože jsou tomu příliš zvyklé, kdežto všecky ostatní možno svésti hned nebo později, není-li muž příliš neobratný. Vdané ženy jsou také především vyhledávány světácky školenými muži, poněvadž pohlavní styk s nimi jest jednak zdravotně (nikoli ovšem vždycky) bezpečnější než styk s prostitucí a pohodlnější než styk s dívkami svobodnými, které myslí na sňatek a jsou ohroženy těhotenstvím, jež nelze svésti na manžela. Také bývá styk s vdanými ženami často (ovšem rovněž nikoli vždycky) lacinější.

Mnoho vdaných žen vyhledává ostatně erotické dobrodružství mimomanželské s tichým souhlasem manžela. Domácí přítel je pro mnoho manželů vítaným vysvoboditelem ze jha nelákavých nebo obtížných povinností pohlavních k ženě věčně neuspokojené. Na druhé straně, jak jsme již dříve řekli, provozují četné ženy nevěru, aby si vydělaly na luxus. Ve velkoměstech jsou k tomu dostaveníčkové domy. I tu běžívá nezřídka o manžela, který jest v pozadí a klidně přijímá tento způsob, jímž jsou rozhojňovány příjmy jeho domácnosti. Vdané ženy dovedou se ostatně pro manžela i „obětovati“, běží-li o jeho povýšení nebo zabezpečení místa; jsou-li herečkami, platí často milostnou přízní za dobrou kritiku nebo efektní úlohu atd. atd.

Manželská nevěra ženina je ve věku měšťáckém právě tak veliká jako manželská nevěra mužova a aspoň ve středním měšťáctvu je dnes větší než bývala v dobách dřívějších. To lze říci o všech zemích, s tím dodatkem leda, že manželská nevěra je poměrně větší v oněch státech, kde velká buržoasie má ekonomickou převahu nad maloměšťáctvem. Tedy na příklad byla a je větší v Anglii, kde od poslední třetiny 18. století až do třicátých let století 19. byla obecně zřejmá a pověstná a později se nikterak nezmenšila, nýbrž byla jen přetvářkou zastřena, než ve Francii, v té Francii, která je prohlašována za ohnisko vší mravní zkaženosti, je však podnes zemí s maloměšťáckou převahou, která je také u nás.

U velké buržoasie je prostě nejvíce popudů k ustavičným stykům mimomanželským a nejméně překážek, které by je hatily. To dokazuje i situace ve Spojených státech severoamerických. Před válkou byl tu proveden za dvacet let okrouhle milion rozvodů a dva a půl milionů žádostí o rozvod byly soudy odmítnuty. To není jen důkaz pro ohromnou rozšířenost manželské nevěry, to je i něco více. To je i důsledek vzrůstající samostatnosti ženiny, vzrůstajícího uvědomení jejího, že jest rovnoprávnou osobností. A konečně je to také důsledek nevážnosti k manželství jako oficielní instituci, nevážnosti, která objevuje se tu právě u vrstev, které manželství ve svém třídním zájmu nejvíce drží a propagují, na druhé straně však jsou hospodářsky příliš příznivě situovány, než aby pro sebe nepovažovaly manželství stále více jen za dutou formulku. To je krach manželství na jeho nejvlastnější půdě. Sáhnou k této duté formulce, aby si opatřili nejpohodlnější příležitost, vlézti spolu do postele. Ve chvíli však, kdy to považují už za nudné nebo chtějí jíti do postele s někým jiným, dají se rozvésti. V Americe je ostatně nejhojnější i t. zv. bigamie a trigamie.

Jistý žurnalista napsal k tomuto faktu: „Časté vyskytování se bigamie vysvětluje také ten fakt, že mladá Amerika vchází do manželství s bezmeznou lehkomyslností. Sňatky, při nichž nevěsta jest jen patnáct let a ženich není mnohem starší, nejsou žádnou vzácností. V některých státech stanoven je věk schopnosti pro sňatek u dívky na třináct let, u jinocha na patnáct let. Historka o čtrnáctiletém synku milionářovu, který se svou družkou stejně starou ujel na automobilu svého otce, aby se dal oddati jedním soudcem, je velmi příznačná. V tomto případě byl soudce otcovým přítelem a poslal hocha domů. Bylo však docela možno, že by se byl našel někdo, kdo by byl tento sňatek provedl. Jeden kněz řekl mi jednou, že oddá každý pár, když nějaká žena, která může býti matkou dívčinou, dosvědčí, že dívka dosáhla předepsaného věku, nehledíc k tomu, má-li, jak se často děje, ještě krátké sukničky a je-li ve skutečnosti mladší patnácti let. Na mé námitky poněkud udivené odpověděl ten dobrý muž, krče rameny: Neudělám-li to já, udělá to jiný… K tomu přistupují ještě různé bláznivé zákony o rozvodu, které si každý stát dělá podle libosti. Může se státi, že pár v jednom státě rozvedený je pokládán v jiném státě ještě za manželský a v případě nového manželství může tu býti potrestán pro bigamii. Rozhodně nevědomost přispívá mnoho k tomu, že párky se bezstarostně znova dávají oddati, aniž vědí, jsou-li opravdu volné.“

Nesmíme se však domnívati, že maloměšťácké štěstí rodinné je vyššího řádu, poněvadž maloměšťáctvo má o něco méně příležitosti, prostředků a odvahy k manželské nevěře než velká buržoasie. „Romanopisci líčili s holandskou důkladností líbezný mír maloměšťáckého štěstí rodinného, dramatikové je přivedli na jeviště a moralisté je doporučují jako neomylný prostředek proti sociální zločinnosti. Ač však nezaujatý pozorovatel má dojem, že v nejlepším případě tvoří tíživá nuda hlavní obsah takové idyly, je přece obtížno vysvětliti i hlavám jinak osvíceným pravý stav věci. Vztýčené postavy přísného, ale dobrosrdečného otce rodiny a pilné hospodyně staly se v naší představě na tolik bytostmi z masa a krve, že nelze se snadno domakati duchovní pouště v tomto filistrovském štěstí. Zvláště buržoasie drží pevně tuto věc, jako by tato fikce mohla ji odškodniti za nedostatek takových radostí v manželství velkoměšťáckém. Ale tu stává se nezřídka, že Filemon, ovšem potají a bez úhony pro svou vážnost, je filistr zhola nekáraný, a Baucis hloupá husa, jejíž duševní obzor nesahá za slanečkové sudy v jejím krámě. Neděje se také zřídka, že povahy většího slohu zahynou v těsnosti těchto poměrů, poněvadž puch maloměšťáckého zbahnění je ochromuje a ničí jejich energii. Bohatí a nemajetní jsou mnohem spíše schopni zjednati si volnou cestu. Bohatí proto, že jejich peníze jim poskytují možnost lépe se rozpřáhnouti svými lokty, a buržoasie se nelekne tak snadno skandálu, a zcela chudí proto, že jejich pohlavní styky nejsou určovány majetkoprávními zřetely. Honba za halířem má při zakládání maloměšťáckých rodin mnohem větší úlohu, než lidé obyčejně rádi připouštějí, a svět spatří tu vzácněji truchlohry, poněvadž za to mnohem více vykrvácí tu duší stoudně nerozhodných v tichém zoufalství. Leč připusťme, že Filemon je normální Filemon a Baucis vzorná manželka a vzorná matka, tu tíží rodinu břímě starostí o vezdejší chléb a olověná nuda, která se tu nutně objevuje, když svěží vánek sem nezavěje a duchovní život se podobá stojaté vodě za horkého dne letního, jejíž hladinu jen zřídka zčeří větřík na prchavý okamžik. Výchova dětí děje se podle šablony vyjetými kolejemi, potomci vyrůstají v stejných myšlenkách, stejných náklonnostech, stejných předsudcích jako jejich rodiče, jako rodiče jejich rodičů.“ (Schönlank.)

Konečně po tom, co již víme o mravech venkovských, nepozastavíme se ani nad tím, že také u selského obyvatelstva má manželská nevěra značný rozsah. Doklady pro to najdeme denně v novinách, komické i tragické; spíše pro osvěžení stůjž zde tedy jen populární anekdota švábská:

Rättlesbauerův Krištof dosáhl věku, kdy se mohl ženiti, a jeho táta dost se už nadělal. Když tedy jezdili s hnojem, naznačil starý Krištofovi, že by se měl poohlédnouti po nějaké družce, že pak dostane dvůr. Po osmi dnech oznámil Krištof starému, že už to udělal. S kterou? S Fuchsenbauerovou Kačkou: vezme si mě. Starý se poškrabal za levým uchem, s okolky a hlučně si čistil nos, zrudnul a povída pak na odchodu: Blázne, to nejde, je to přece tvá sestra. Krištof pochopil, ale nevzdal se naděje. Aby šel docela na jisto, zastavil se u Hasenbauerovy Valpurgy v B., hodinu vzdáleném, a poněvadž ho znali i jeho poměry, nesetkal se s překážkami. Když starý Rättlesbauer byl Krištofem zpraven o jeho úspěchu v cizím revíru, dupnul nohou, poškrábal sa tentokrát za pravým uchem a vykřikl na Krištofa: Blázne,to teprve nejde, s její matkou se mi to taky přihodilo. To bylo Krištofovi už trochu hloupé; šel k matce, vypravoval jí, co se v minulých dnech dělo, a nemohl se zdržeti, aby nedodal: To bych byl nevěřil, že táta byl dříve takový lajdák. Ó, ty osle, poučila ho matka, obě si můžeš vzíti, přece si snad nemyslíš, že ten starý mazavka je tvůj pravý táta!

*

Romantická láska individuelní rozkvetla ve věku měšťáckém zvláště složitě. Lidé, poblouznění velikými ideály a rozjitření drsnou skutečností, poznali v tomto věku milostné a pohlavní vášně hromadné, o jakých se minulým dobám snad ani nezdálo. K těmto vášním náleží i novodobá žárlivost pohlavní. Má, jak víme, kořen v živočišné žárlivosti vlastnické a její vývoj postupoval s vývojem lásky až do sféry chorobných zjevů. Žárlivost byla průběhem doby stále více rozněcována a, abychom tak řekli, tříbena mučivými představami, vyvolanými náboženskou výchovou, požitkářskou formou pohlavního života a úpadkovou literaturou. Náboženské pojetí pohlavního aktu jako věci nečisté, náboženské a panské hodnocení cudnosti, výstřední zájem úpadkového požitkářství o panenství a podobné zjevy zvráceného nazírání na sexuální život, podporovaného moralistní filosofií a měšťáckou přetvářkou, přispěly nemálo k vývoji chorobných představ, které pronásledují pravého žárlivce. Dekadentní literatura z konce minulého století (na př. Przybyszewski) zrcadlí s trapnou věrností tuto vášeň, nalézající v moderní neurasthenii a hypochondrii velmi živnou půdu a v alkoholismu důkladný prostředek jitřivý.

Ale nikoli bez vlivu na rozvoj pohlavní žárlivosti byl jistě také rozpor mezi ideálními představami milostnými a skutečným životem pohlavním ve společnosti kapitalistické. Mladí lidé se učili viděti v „oduševnělém“ monogamickém svazku snubním cíl svého erotického úsilí, ale život je stále poučoval o všeobecnosti „nevěry“, tak často zdůvodněné prostě fysiologicky. Tvořili si líbeznou představu o pravé lásce, skutečné „pohádce mládí“, ale poznávali zároveň, že láska všude kolem je zboží, a denně viděli milostné poměry, rozbité tím, že jeden z milenců „přichází k rozumu“ a uniká z milostného poměru do praktického manželství. Pohlavní žárlivost byla tedy živena i ze zdrojů velmi reelních.

Počínají-li dnes pohlavní výsady mužské mizeti, uvědomují-li si ženy svou osobnost, stávají-li se stále samostatnějšími a dobývají-li si stále větší míry rovnoprávnosti, nastává situace, ve které pohlavní žárlivost bude nejen teoreticky odsuzována a pokládána za ponižující nectnost, nýbrž bude ztráceti pomalu také hmotné i psychické předpoklady pro svou existenci. Monogamická instituce manželská se všemi přežitky z doby patriarchální rodiny se rozpadá a u pokročilé části západokulturního lidstva vyniká stále zřetelněji jako milostný ideál zevně volný svazek snubní, stmelený svobodnou náklonností erotickou i duchovním souladem, o jehož trvanlivosti mají právě rozhodovati jen tato náklonnost a tento soulad. V takovém pročištěném ovzduší nebude jednou již místa pro pohlavní žárlivost.

Dodejme ještě, že i v nové době pokoušeli se tu a tam zámožní manželé zabezpečiti si fysickou věrnost manželky nebo milenky pásem cudnosti. Je to známo z několika sensačních pří soudních a podle prospektů pařížských, londýnských a newyorských továren na tyto přístroje, obyčejně hodně luxusní; ještě v roce 1903 zadala si jistá paní berlínská o patent na podobný předmět, ochrannou síť drátěnou se zámečkem; na zakročení policie patentu však nedostala. Zdá se, že v dnešní době slouží pás cudnosti spíše sadistickým, masochistickým a podobným abnormalitám pohlavním než k ochraně ženské počestnosti.

Zajímavá byla zpráva vídeňské Arbeiterzeitung z 20. září 1907: „Před několika dny oznámilo několik protiklerikálních časopisů, že dominikáni v Košicích založili jakousi společnost sv. Tomáše Akvinského, jejímiž členy jsou dívky a ženy, buď již nebo ještě snoubení schopné. Členky dostávají od dominikánů na tělo pás, ozdobený obrazem sv. Tomáše Akvinského, a sice na ono místo těla, které je pokládáno za prasídlo ženskosti. Pás má chrániti dívku před milencem, ženu před manželem, což mělo ten následek, že četní manželé způsobili skandál pro tuto ochranu ctnosti, kterou dominikáni vlastnoručně na tělo dávají nebo s těla odpínají.“ Potud zpráva oněch časopisů. Prior košických dominikánů, Martin Molnar, uveřejnil poté toto dementi: „Účelem Společnosti pásů sv. Tomáše Akvinského jest ochraňovati čistotu jejich členek v jistém stavu; nejméně však má za účel, aby se dívky nevdávaly nebo vdané ženy nekonaly svých manželských povinností. Pokud běží však o přikládání pásu na tělo, je přímým zkrucováním tvrzení, že by některý kněz pás přikládal nebo odpínal, poněvadž kněz zanáší jen příslušné jméno do knihy Společnosti. Konečně může každý chytrý člověk za slovy obnovení čistoty rozuměti jen obnovu duchovní.“ Existence společnosti, nošení pásu s obrazem svatého na velmi diskretním místě ženského těla, pokyny kněží, kde a jak má býti pás nošen a kdy má býti sňat — to vše je tedy úředně doznáno. Běží patrně o pokyny velmi povznášející. Ovšem, děje se to vše pro duchovní obnovu!“

*

Doby, ve kterých pojem bohatství je zesílen v míře dříve neznámé a ve kterých existuje neobyčejný počet lidí vládnoucích ohromnými prostředky, takové doby jsou nutně spojeny s bezuzdným požitkářstvím pohlavním. Tak tomu bylo v Paříži v době direktoria, v Anglii v době prvního rozmachu buržoasního, v době druhého císařství hlavně ve Francii, ba dokonce i v maloměšťáckém Německu, ve Vídni a Berlíně, a tak tomu jest i dnes, ovšem dnes především za dveřmi dobře zavřenými a za okny zastřenými. Denně téměř čítáme v novinách zprávy o t. zv. tajných orgiích z té neb oné země, z toho neb onoho města. Typická je na př. tato zpráva z Krakova, z doby předválečné: „Zdejší policie přišla na stopu společnosti, která po delší dobu provozovala večery nahoty a nemravné orgie. Ke sdružení náleželo asi 300 mladých mužů a 50 mladých dívek, všickni z předních kruhů společenských. Společnost si najala v městě vlastní dům, v němž tyto výstřednosti byly provozovány. Do věci jsou zapleteny i četné chovanky zdejších pensionátů dívčích. Skandál vyšel najevo jen náhodou. U jedné dívky našla policie hektografované provolání, obsahující pozvání ke vstupu do spolku. K tomuto provolání přiložen byl prospekt s podrobnostmi o činnosti sdružení. Policie dala spolkový dům ihned uzavříti. Odznakem členů byl stříbrný pavouk. Aféra vzbuzuje ve zdejší společnosti nejtrapnější vzrušení.“

Veliká hojnost novinářských zpráv o těchto věcech naznačuje jen chabě skutečný rozsah těchto orgií ve všech zemích: vždyť jsou pěstovány především kruhy zámožnými, nad jejichž zábavami dovede policie zamhouřiti obě oči, pokud nedojde k veřejnému skandálu. Trpí stejně dostaveníčkové domy, masérské salony a podobné pelechy živočišného bouření pohlavního, věnujíc svou pozornost raději literatuře, filmu, umění, osvobozovacím snahám, neboť to jest zcela v duchu měšťácké přetvářky: pro veřejnost přísná censura mravokárná, pro soukromou zábavu tajné orgie. Má konečně pravdu s hlediska svých chlebodárců: tajné orgie neohrožují měšťácký pořádek a měšťáckou přetvářku tak, jako svobodná literatura a snahy o osvobození pohlavního života.

Od české žurnalistky, která byla delší dobu v Paříži a nebála se ukojiti svou zvídavost ani v doupěti pro pohlavní výstřednost, obdrželi jsme tento lapidární popis „masérského salonu“, který se liší od podniků jinde popsaných a pravidelně velmi luxusních svou šedivou a drsnou holostí, prostou všech okolků:

„Chcete viděti holý útulek smilstva v rozkošnické Paříži? Pojďte s námi k madame Marcelle, Fg. St.-Martin. Včera se mi dostala náhodou do ruky její všední navštívenka. Úzký dům o dvou patrech, v každém patře jedno široké okno. Chodbička, ve které div že lokty nevrážíte do stěny. Schody jako hračka. Stěny šedivé a holé. Místnosti rozkoše jsou nahoře. Na dveřích visitka: ,Madame Marcelle. Massage. From 9 h. morning to 1 h. morning.‘ Dobrá. Otvíráme dveře, a pí Marcelle s tváří ropuchy vybíra od nás ihned nemilosrdné vstupné, 50 franků za osobu. Neklamte se: neběží o prostituci. Návštěvník, muž nebo žena zaplatí vstupné a má na vůli účastniti se pohlavních her nebo setrvati jako pasivní divák. Po zaplacení vstupného dostáváme černou masku, na spodu je bílá, lépe řečeno byla kdysi bílá, ale teď je ohavně špinavá, i jakési vlasy na ní zbývají. Ale dali jsme se na vojnu, necouvneme. Po točitých schůdcích vystupujeme vzhůru. Montez! montez! volají na nás shůry jakési ženské hlasy. Maličká předsíňka. Dvě dívky se stopami let a neřesti ve tvářích, v bílých zástěrách, uvádějí nás do hlavních místností. Je slyšeti skřeky, kviky, vzdechy, vrčení milostná. Překvapeni zastavujeme se na prahu, ale dívky strčí nás dovnitř. Voulez-vous vous amuser? Chcete se baviti? S díky odmítáme. Ponechávají nás tedy na pokoji, můžeme se rozhlédnouti. Široké okno je zataženo záclonou, červené světlo dodává místnosti pochmurnosti husté krve. Není tu nic z výtvarného umění, nic co by smyslům lahodilo, co by je rozněcovalo. Místnost je tupá a brutální. Milostné lůžko je dosti široké pro všechny divy necudnosti. Právě jsou na něm zaměstnány tři páry. Kromě lůžka, lavice, umyvadla a krbu není tu nic. Holé stěny se podobají stěnám vězeňských cel. Kolem lůžka stojí muži a ženy, provádějící různé postoje Venušiny. Dívky, které nás uvedly, mají úlohu učitelek a služek, dirigují hry s rafinovanou obratností dobrých řemeslnic, jsou samy ochotny ke každé hříčce a zvrácenosti, za což ovšem při odchodu nastaví ruku pro svou odměnu. Vchází nová žena. Visitka s anglickým textem není na dveřích zbytečná. Příchozí je skutečná Angličanka. Masky si nevzala. Dává se svléknouti a vystřídá bez znatelného vzrušení, bez hlesu a změny v obličeji všemožné technické triky pohlavní. Teprve po náležitém zmrskání je nasycena, a dívky ji odnesou poloomdlelou z místnosti. A další žena. Podle všeho těžká buržoasa. Tentokráte Francouzska. Vběhla dychtivě, rozhlíží se unaveně, je rovněž bez masky a pak se všemu podrobuje, dávajíc se strhnouti k úplné bezuzdnosti. Tak beze studu, podle libosti, rafinovaně a přece zhola živočišně, proplétají se tu těla v orgii, cynicky hledajíce ukojení, jehož již potřebovala nebo na něž si zvykla, neznámo proč… Vycházíme na ulici s jakousi závratí. Zdá se nám teď, že všechno kolem je stiženo erotickým šílenstvím, že, kamkoliv se podíváme, všecky ženy a všickni muži přicházejí od madame Marcelle. Anebo jsou si všickni tak podobni?“

Rozsáhlou neřestí požitkářskou jest v naší době manie deflorační a pohlavní zneužívání dětí, typický důsledek úpadkové přesycenosti vládnoucích tříd. Buržoasie překonává po této stránce i úpadkovou šlechtu rokokovou, a jsou to hlavně děti proletářské, které stávají se její obětí.

Pravý kult deflorační vládne v Anglii. Konsum „panen“ je tu organisován ve velkém. Zákazníci vyžadují lékařského potvrzení, že dotyčná dívka je panna; kuplíři a kuplířky zajišťují se zase se zřetelem k úřadům písemným souhlasem dívčiným, jež mívá tuto nebo podobnou formu: „Prohlášení. Možno mne míti za dar 3 až 4 liber šterlinků. Jsem ochotna přijíti na kterékoliv místo, budu-li o tom dva dny předem vyrozuměna.“ (Následuje jméno, věk, adresa.) Ve zprávě jistého žurnalisty, který sbíral materiál o této věci, čteme: „Je to fakt, že mr. — se honosí, že zničil dva tisíce panen. Nikdy se nestýkal s obyčejnými holkami pouličními, ale štědře platil za herečky, krámské a podobné dívky. Platil svým obětem bez smlouvání, nikdy nedostala dívka od něho méně než pět liber šterlinků.“ Týž žurnalista učinil zkoušku s jedním dodavatelem panenského masa. Důvěrným agentem dal mu poslati dotaz, může-li mu do tří dnů opatřiti několik čerstvých dívek, jejichž cudnost dosvědčena bude lékařským vysvědčením. Po jistém naléhání, když kuplíři bylo dáno najevo, že na penězích nezáleží, dostal žurnalista důvěrnou zprávu, že za deset liber provise mohou mu býti do bytu nebo na libovolné místo dodány dvě mladé dívky, každá opatřená lékařským vysvědčením, že jest virgo intacta (nedotčená panna). O jedné z nich, lépe řečeno o její matce, řekl kuplíř: Paní N v Dalsonu nebylo třeba přemlouvati, ale žádá více. Nechce dáti svou dceru pod 8 nebo 10 liber šterlinků, poněvadž je hezká a vnadná a k tomu virgo třináctiletá, která by přímo na trhu vynesla více. A kuplíř pokračoval: „Obě děti mohu dodati do dvou dnů, je-li cena vhod. Za stejných podmínek mohl bych dodati do týdne nebo do deseti dnů půl tuctu dívek ve stáří od 10 do 13 let.“

To se děje ve společnosti, která považuje za nestoudnost, užije-li někdo v jejím středu slov: zadnice, břicho, prsy, stehna. Pro nezralé dívky dojížděli prý si Angličané do Paříže, do dostaveníčkových domů, které byly v Londýně zakázány. Majitelka jednoho takového domu vypovídala na policii:

— Angličané chtějí však hlavně nezletilé, a těch nemohu jim opatřiti.

— Těch nepřijímáte?

— Nikdy.

— Ale což nepřijdou se žádné nabízet?

— Nyní již nikoli… Vědí, že je odmítám, a proto již nechodí. Ale není tomu dávno, kdy ještě přicházely, dokonce matky mne navštěvovaly, aby mi nabídly své dcerušky.

— Kolik?

— Právě dosti.

— A z kterých kruhů jsou?

— Hlavně z galantního světa… Ale nejsou to vždy jen kokoty, které mi přivádějí své děti, také dělnické ženy a dokonce ženy z poměrů do jisté míry dobrých…

— Ženy z dobré rodiny nabízejí vám své děti?

— Ale ovšem!… Matky, které se ocitly v nouzi… po ztrátě jmění… ruinované vdovy… Neděje se to často, ale přece se to děje.

Kuplířka ovšem lhala: jen policii tvrdila, že nezletilých nepřijímá, ve skutečnosti obchodovala s nimi nejvydatněji pro Angličany i ty druhé.

Ostatně také policejní zájmy o věc jsou velice různé. Vždyť běží o část mocenského aparátu buržoasního. Fuchs karakterisuje je tímto případem štutgartským z 1907: Ve Štutgartu úřadovala tehdy jakási slečna Arendtová jako policejní asistentka a hleděla zaraziti především ohavný bordelový obchod s dětmi, který také v Německu kvetl pod pláštíkem t. zv. adoptace. Chápala svou úlohu vážně, a úřady ji ovšem horlivě v tom podporovaly — — takto: Obecní rada dr Rettich poslal městskému úřadu policejnímu sobě podřízenému tento dopis: „Jest si naléhavě přáti, aby Arendtová byla tak pověřena běžnými věcmi, aby neměla kdy dlouze pátrati v anoncích denních listů. K tomu nebyla obecní radou dosazena, nehledíc vůbec k tomu, že tyto historky s adopcemi jsou praznámá mizerie. Nepřístojné na sensačním spisovatelství Arendtové je to, že při něm pravidelně paraduje se svou úřední vlastnosti jako ,policejní asistentka v Štutgartu‘ a tak městu Štutgartu zjednává pověst, jako by všecko, co zjišťuje, bylo specificky štutgartské. Mně osobně úplně lhostejno, ale v širokých kruzích nelibě pozorováno je také to, že jako žádný jiný člověk nějak známý dodává stále materiál k hanobení existující společnosti. Každý jiný policejní úředník a tak dále dovedl by to stejně dobře, ale všickni ostatní jsou k tomu příliš taktní a — příliš dobře vychováni služebně.“

Taková je soudobá mravní přetvářka oficielní!

O Paříži napsal kterýsi odborník: „Ale co se stalo velmi obecným, je divoká vášeň mužů po nezletilých, a hlavně nezletilé, které ještě nepřekročily zahájená léta, dráždí jejich vilnost… Můžete se setkati s pány, jejichž zevnějšek je znamenitý, na nichž nikdo nemůže objeviti nic podežrelého a které pozorovati nenapadne žádného strážníka. A přece byste mohli snadno spatřiti, kterak tito chlapíci na veřejné ulici obtěžují matky a opatrovnice provázející dívky, činíce jim návrhy a to nejstrašlivější návrhy se zřetelem k dětem. Takové dobrodružství přihodilo se nedávno manželce jednoho úředníka. Procházela se se svou dceruškou, a tu se k ní přiblížil oním způsobem s neuvěřitelnými slovy.“

Že neběží jen o metropole, jako jest Londýn a Paříž, dokazuje časopisecká zpráva z března 1912: „Na Nikolajevské třídě v Lodži byl v zadních místnostech cukrářství Müllerova objeven uzavřený pokoj, v němž bylo znásilněno více než 40 nezletilých dívek. Vedle toho přišlo se na stopy podobného příbytku na Petrikovské třídě, do kterého byla kuplířkou lákána malá, dokonce devítiletá děvčata. V obou případech běží o bohaté fabrikanty a majitele domů, z nichž několik bylo ihned zatčeno, ale po složení vysoké kauce opět propuštěno. Přísné vyšetřování jest v proudu. Vyzrazení sa stalo náhodou. Jednomu světáku byla dvanáctiletou dívkou ukradena tobolka s velkou častkou. Okradený učinil o krádeži oznámení na policii, čímž věc se dostala na světlo.“

Nepíšeme však kroniku buržoasního požitkářství pohlavního, která by byla nekonečná. Jeho hlavní znaky dnešní jsou nestoudnost a přetvářka, jejichž velikost je v přímém poměru k hmotným prostředkům kast a jejich moci z bohatství vyplývající. Všestranná korupce vládnoucích tříd dnešních je dokonalá a zažírá se tím hlouběji i do maloměšťáckých částí jejich podnože, čím zřetelnější je rozklad kapitalistického pořádku. Buržoasie, její tisk, její mocenský aparát ztratily již dávno veškero mravní právo posuzovati a souditi věci podle jejich morální stránky. A s tohoto hlediska není ve vládnoucích třídách rozdílu mezi muži a ženami. Jsou stejně zkorumpováni.

Ze všech zemí je na př. známo chování měšťáckého světa dámského při sensačních přích s vrahy a násilníky. Při podobné při pařížské se známým Solleilandem, vrahem z chlípnosti, který nejprve znásilnil a pak zabil malou dívku, Martu Erbeldingovou, dávaly četné bohaté měšťačky najevo zřejmé sympatie pro tohoto vraha. A noviny vylíčily atmosféru v soudní síni asi takto: „Soudní síň byla tak plná, že špendlík by byl nepropadl. Nebylo viděti nic jiného, než elegantní toalety letní, přemoderní klobouky, drahocenné vějíře. Líbezné dámy plnily všecka sedadla, seděly na zábradlí, vzaly beze studu útokem jeviště, vyhražené soudu a soudcům přítomným jako diváci, a jen s největší námahou mohly býti zapuzeny od opěradel soudcovských křesel, na něž se chtěly rovněž posaditi. Ovívaly se hlučně, chroupaly bonbony, mlaskajíce jako holky, a hltaly obžalovaného pohledy skrze lorňony s dlouhými držadly. Tu a tam rušily líčení jednak tím, že si jako ženy z tržnice vjížděly do umných účesů pro sedadlo, jednak že ze všech stran bouřlivě volaly Sednout! na některou osobu zvláště nestoudnou, která vystoupila na židli, aby lépe viděla. V přestávkách docházelo mezi nimi a mladými právníky, které jejich volné chování učinilo smělými, ke hmatům, které lze veřejně pozorovati nejvýše na plesu ,des quatzarts‘. Sodoma a Gomora se tu rozběsnily, a nikdo nepomyslil na to, aby přivedl ke střízlivosti, obvyklé stoudnosti a úctě k místu ženy bestiálně zachvácené erotickým opojením. Časopisy neuvedly diskretně jménem světačky, které se tlačily k této orgii sadismu a rujnosti, zato však jmenovaly bez okolků hrdinky divadelní, které se na tomto sabatu vyznamenaly divokosti menád.“

Je obecně známo, že podobné scény nebyly a nejsou snad specialitou pařížskou, nýbrž odehrávají se podnes všude, v malomešťáckém měřítku třeba i v Praze, pokud zostřená opatření soudní toho dovolují.