ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Viděli jsme, že z primitivní rovnosti pohlavní a z primitivního komunismu hordního povzneslo se lidstvo všude, kde životní podmínky byly mu příznivé, k složité a účelné organisaci rodové, která spojila své členy pevnými pouty sociálními, aniž překážela vývoji individuelní zdatnosti. V těchto rodových organisacích měla žena jako očividná udržovatelka života a první usedlice přední místo a stala se namnoze, ne-li vůbec, zakladatelkou mateřskoprávního pořádku. To byla nejšťastnější doba přírodního lidstva; severoamerické kmeny indiánské byly jejím nejlepším příkladem. Z původní dělby práce vyvinula se však na dalším stupni kultury, především zemědělské, převaha muže jako obchodníka a bojovníka. Získávaje bohatství, počal trhati rodová pouta, lupem a kupem si podmanil ženu a založil soukromé vlastnictví. V té chvíli počala zanikati hospodářská a sociální idyla lidstva přírodního, společnost se počala děliti na pány a sluhy, vznikal stát jako mocenský aparát vládnoucí třídy, a poddanství ženy bylo na dlouhé věky zpečetěno. Zároveň stalo se lidstvo slepým otrokem svých výrobních poměrů. Nikoli však navždy. Hospodářský vývoj razil člověku cestu z pověry k vědě a k poznání zákonitosti hospodářského a sociálního vývoje. Strašlivé věky soukromovlastnického pořádku povznášely ho k vrcholkům blahobytu a kultury a srážely ho do nejhlubších propastí bídy a neřesti; zároveň však byly tvrdou školou jeho rozumu. Tento rozum proniká dnes pomalu smysl hlavních tendencí vývojových: zmezinárodnění života, socialisace, diferenciace a individualisace v duchu sociálním, jejichž nezbytným důsledkem bude také integrální emancipace ženy. Tento rozum ztělesněn je v socialismu, jímž se chce lidstvo vymaniti ze slepého otročení výrobním poměrům a ovládnouti je osvícenou vůlí.

Jako celé lidstvo, vyšedši z přírodního stavu, se musilo tisíciletími otroctví práce a utrpení, nikterak ještě skončenými, prodírati k poznání pravých příčin svého stavu a předpokladů svého osvobození, tak také poddaná žena jen prací a bídou se stala dospělou a schopnou úplně se osvoboditi.

Pesimisté snad namítnou: Co byly však platny všecky tyto výboje lidstvu? Povzneslo se jimi na vyšší stupeň mravnosti a zabezpečilo si tím větší míru štěstí? Stane se emancipovaná žena vyšší ženou s hlediska mravního a šťastnější jako dělnice, milenka, matka?

Čtenář tohoto díla se zamyslí možná vážně nad těmito otázkami. Pozoroval za všech dob a v nejrůznějších kostymech tu na povrchu, tam pod povrchem jedno jediné veliké kolo pohlavního běsnění, v němž žena jednou pasivní jako trýzněná oběť, po druhé aktivní jako krutá velitelka byla stále živočišným cílem živočišných pudů, a zeptá se tedy snad, jaký je vlastně rozdíl mezi starou orgií římskou a moderní orgií v nějakém tajném saloně pařížském nebo berlínském. Neboť je-li, jest jistě v neprospěch našeho věku. Staří hleděli aspoň na věci pohlavní s jistou naivní přirozeností, dnešní hýřilové a hýřilky se brodí neradostnou špínou a neřestí. A pozoroval také od té doby, kdy se objevilo na světě bohatství jedněch a chudoba druhých, že za všech systémů výrobních a řádů sociálních trvalo vykořisťování člověka člověkem, a panská žena přisvojovala si panskou morálku vykořisťovací a žena chudákova zůstávala otrokyní otroka. Což neměnily se toliko formy vykořisťování a násilí? Není na tom námezdný dělník nebo námezdná dělnice dnešní ve skutečnosti často hůře než bezvolní otroci starověcí?

Ale vyšší morální úroveň a sumu štěstí vlastněnou určitým věkem nebo určitou společností nelze odhadovati měřítky absolutními, nýbrž jen poměrnými. Nerozhoduje tu na př. ta okolnost, že „neřest“ má dnes stejnou povahu jako dříve, že se těší stejné oblibě jako dříve a nezměnila se co do positivního rozsahu svého, nýbrž směrodatné jest, že dnes jako nikdy předtím pronikají stále více vyšší zájmy politické a vědecké, sociální a kulturní do širokých davů, že tudíž veliká většina dospělých lidí obého pohlaví zabývá se mnohem méně živočišnou erotikou, poněvadž jejich síly a prostředky jsou značnou měrou vydávány na věci dříve neznámé nebo opomíjené, poněvadž jejich duch a fantasie jsou zaměstnány nemálo cíly vyššími, než jest pouhý požitek animální.

Ukázali jsme již dříve, pojednávajíce o rozdílu mezi rozkladem starověkého světa a rozkladem společnosti buržoasní, na význam proletářského hnutí dnešního a jeho vědy: ve většině kulturních zemí mají lidové davy dnes nemalou účast na zájmech o obecné blaho, což znamená, že vyšší úroveň mravní existuje nejen ve smyslu negativním, že totiž většina má méně času a méně sil k zábavám nižšího druhu, nýbrž i ve smyslu positivním, že většina má čas a smysl pro vyšší zájmy ve všech oborech.

„Příčina tohoto positivního zjevu,“ — praví Eduard Fuchs (pozn. 34) — „vězí v kapitalismu, t. j. je důsledkem kapitalistického vývoje. Vyšší mravnost dnešní je dialektickým rubem věcí, k nimž jednoho dne vedl kapitalistický vývoj a z vnitřní nutnosti vésti musil. Dvé zjevů přichází tu především v úvahu, poněvadž vedly k davovým hnutím světově historického významu: Je to emancipace ženy, vyvrcholující v moderním hnutí ženském, a emancipace čtvrtého stavu, vyvrcholující v moderním hnutí dělnickém. Obě tato historická hnutí jsou netoliko svědectvím vyšší mravnosti dnešní, nýbrž v jejich existenci dokumentována jest vůbec tato vyšší mravnost. Právě jimi počíná nyní slibná budoucnost, stává se částečně již skutkem… Systematické potlačovaní ženy bylo prvním velikým útiskem třídním, k němuž došlo všude zavedením soukromého vlastnictví; žena byla degradována na člověka nižšího druhu, ať již v úloze domácí otrokyně, v úloze pouhé roditelky dětí nebo v úloze rozmazleného předmětu rozkoše. Její individuelní postavení je sice v každé z těchto tří typických situací úplně jiné, ale její postavení vůči muži jest v každé stejně nízké. Vznikající kapitalismus systematisoval utlačování ženy jako třídy a rozmnožil je směrem k tragickému. To je však toliko jeden důsledek. Poněvadž dal vzniknouti možnosti, aby se žena osvobodila od domácnosti, zjednal zároveň předpoklady ke konečnému odstranění tohoto třídního potlačování ženy vůbec. Osvobozením z domácnosti počala ženská emancipace, je to její první forma, a v této formě najdeme ji už v první epoše kapitalistického vývoje, v renesanci. Tehdy však mohlo běžeti jen o ženy majetných tříd, a o jiné neběželo také nikdy až hluboko do 18. století. To změnilo se v druhé polovině 18. století jako první výsledek velkokapitalistického vývoje tehdy počínajícího. Co až do té doby bylo možné jen pro vlastníky kapitálu, emancipace ženy z domácnosti, stalo se poté značnou měrou vývojovou podmínkou kapitalismu. Žena musila býti hromadně odpoutána od domácnosti. Nikoli ovšem, aby po manželově boku mohla užívati stejným způsobem života, nýbrž, aby po manželově boku mohla pracovati ve službách kapitalismu. Průmyslový vývoj potřeboval, jak jsme už dříve viděli, také ženských rukou. Tím však zrodil se nezbytně také problém skutečné emancipace ženy: emancipace ženy v celém jejím rozsahu. Žena, na kterou vývoj naložil stejná břemena, uvědomila si v tomto stadiu své podřízené postavení vůči muži, počínala nahlížeti, že tato situace není rozhodně tak zvaným přirozeným pořádkem věcí, a požadovala nyní také stejná práva s mužem, hospodářské a politické zrovnoprávnění. To jest jedno nejvýznamnější datum v dějinách civilisace, neboť tím počala žena stávati se člověkem. Teprve emancipací ženy jest, ne-li ještě provedena, aspoň systematicky zahájena korektura lidských práv, která z pouhých práv mužských má učiniti skutečná práva lidská. Teď přestala žena býti pouhým otrokem domácím, pouhou roditelkou dětí nebo pouhým předmětem rozkoše. S počátku dělo se to ovšem jen v pojmu a po mnohá staletí výhradně v pojmu. Ale každé osvobození počíná vždy již v den, kdy nespokojenost povstává k vědomému a plánovitému odporu. Jakmile však žena počala se stávati člověkem, stávalo se celé lidstvo bohatším a bohatším než kdykoliv dříve. Zrodily se při tom jeho nejskvělejší a nejvyšší ideály milostné a teprve nyní přišly na svět. Teprve nyní stalo se zušlechtění milostných citů vážně pojatým programem. Teprve nyní byla smyslnost spojením s individuelními momenty idealisována způsobem člověka důstojným. Teprve nyní bylo pochopeno, že láska a krása mohou býti a musí býti pojmy se kryjícími. Teprve nyní byl konečně pojem rodičů povznesen z rodinné povinnosti k ušlechtilé důstojnosti. A k tomu všemu mohlo také teprve nyní dojíti. Emancipace ženy jako třídy na rozdíl od emancipace pouhé skupiny malé byla nezbytný předpoklad, měly-li z ní vyplynouti ideály všeobecně lidské.

Mravně zušlechťující účinek obecnosti v důsledcích emancipace proletariátu má stejnou hodnotu jako účinky emancipace ženy. A rovněž zde běží o stejný průběh. Kapitalistický způsob výrobní zotročuje sice přímo lidové davy, ale osvobozuje nepřímo každého jednotlivce z těchto davů a pozdvihuje ho duchovně i mravně výše, než byl dav v dřívějších dobách. Toto osvobození vzniká s probuzením třídního vědomí, jež nastalo na jistém stupni průmyslového vývoje, jak známo, všude a pokračující měrou děje se ještě dnes denně… Perioda vzpoury, která počala s probuzením k třídnímu vědomí, znamená pro každého jednotlivce nejen sebeuvědomění, nýbrž také vydávání velké části psychických i fysických sil jiným směrem a sice především směrem nepřátelským erotice… Jen člověk politicky indiferentní má ještě neztenčenou sílu k animálnosti. A indiferentství jest opravdu také nejvíce činno na tomto poli: politická indiferentnost a mravní méněcennost jsou u jednotlivců i skupin, které nemají jiných vyšších zájmů duchovních, nejen souhlasná, nýbrž také většinou společně se vyskytující fakta.

Probuzení třídního vědomí u davů vede však k mravnímu obrození netoliko touto cestou čistě mechanickou. Mravní obrození je vedle toho vědomým a plánovitě sledovaným cílem. Když davy poznaly lidskou nedůstojnost svého postavení, vznikla v nich brzy touha a stále rostoucí žádost po situaci člověka důstojné. A tím počala také jejich sebevýchova. Tato sebevýchova byla však v té míře plánovitě prováděna a sledována, v jaké projevovala se zároveň jako důležitý činitel v bojích o moc. Proletariát chtěl jako vzestupující třída představovati rozhodně vyšší mravnost, nikoli ovšem jen v oboru pohlavním, ale v něm také, musil tudíž mravní bezúhonnost proklamovati jako rozhodný zákon ve vlastních řadách. Ale touto cestou vychovávají třídy nově vzestupující netoliko sebe k vyšší mravnosti, nýbrž nepřímo také ty, k nimž staví se do oposice… A tak mravní úroveň pracujícího lidu jako třídy jest dnes tak vysoká, jako byla nízká dříve, před jeho emancipací… Vedle toho fakta, že dnes miliony a miliony soudruhů v každé zemi vědomě a energicky usilují o vyšší mravnost a že tyto miliony zároveň propagují a uskutečniti se snaží takové hospodářské a politické poměry všeobecné, které jsou důvodem k mravnosti stále vyšší, vedle tohoto faktu znamená opravdu málo, hledají-li i dnes ještě statisíce své individuální radosti v oněch animálních požitcích, které v minulých dobách byly nejvyšším životním ideálem velikého davu.“

A jako davy vyloučené nejen z „hostiny života“ ve smyslu hmotném, nýbrž i ze všech zájmů a radostí duchovních, teprve za boje za svou emancipaci nabyly třídního vědomí a přístupu k otázkám obecného blaha, tak také neprivilegovaná většina ženského pohlaví dosáhla vyššího života teprve za emancipačního svého zápasu. A nepokládáme-li za lidské štěstí pouhé slepé utonutí v animálním požitku, nýbrž souhrn libých a povznášejících citů, které v nás vzbuzuje vědomá účast na zájmech a radostech vyššího druhu, zjednalo si ženské pohlaví s vyššími cíly také přístup k vyššímu štěstí. V přečetných oborech činnosti může dnes žena uspokojiti tužby a pudy své bytosti mnohem lépe, než to mohla povšechně činiti dříve jako pouhá hospodyně, roditelka nebo loutka. Zklamána v jednom svém snažení, může míti čestný a blaživý úspěch na jiném poli. I ve sféře pohlavního života poskytuje moderní láska uvědomělá více hlubokého uspokojení, než pouhý akt animální, jaký dříve býval především údělem ženy.

Přes všecky černé a nejčernější stíny dnešního života a dnešní společnosti směřuje lidstvo jako celek k cílům vyšším, než kdykoliv dříve, a zabočuje na cesty vedoucí ke blahu obecnému, nikoli jen k cizopasnému blahobytu privilegovaných tříd a kast. Důsledkem tohoto vývoje a zároveň jeho nejzávažnějším činitelem je emancipace ženy stejně jako emancipace proletariátu.

*

Nebude snad neužitečné, nepomineme-li na tomto místě zjev, který hraničí sice s dětinstvím, ale poněvadž souvisí s pavědeckou módou dnešní a bude se zdáti mnoha lidem „originelním“, mohl by natropiti dosti zla mezi nehotovými lidmi obého pohlaví. Běží o zneužívání psychoanalytického badání proti emancipaci ženy.

Bylo by už věru kdy, aby byly ostře a přísně rozlišeny vědecké výsledky psychoanalysy od psychoanalytické ideologie a psychoanalytické mystiky i rázně a se zřetelem k široké veřejnosti odmítnuto nehorázné zevšeobecňování případů povahy více nebo méně psychopathologické. Psychoanalytikové nemohou také sami řešiti pohlavní otázku s jejím širokým a hlubokým obsahem. Tu je nutno, aby všecky vědecké discipliny, pokud mají slovo v oblasti pohlavního života, spolupracovaly, vzájemně se doplňovaly a korigovaly. Freudovy zájezdy do etnoanalysy (na př. Totem und Tabu) nesnesou etnologické kritiky. Malinowski, etnolog moderně vyzbrojený, odešel na Trobriandské ostrovy jako stoupenec psychoanalysy a vrátil se jako její částečný odpůrce: nenašel tu nic z ilusí a fantasií psychoanalytických blouznivců. Stejně sociologové a historikové marxisticky školení musí odmítnouti jejich ideologické dedukce. Positivní výsledky psychoanalysy dávají nám hlouběji nahlédnouti do mechaniky psychického dění, v tom jest její nesporná zásluha, která bude míti jednou největší význam pro pohlavní výchovu. Psychoanalysa má ovšem také závažný význam pro psychopathologii, ač, jak známo, jsou právě zde výsledky její therapeutiky dosud velmi chabé. Nikdo nechce a nemůže ostatně oddiskutovati positivní resultáty vědecké, ať běží o psychoanalysu nebo jinou disciplinu. Stávají se částí skutečnosti, která musí býti dříve nebo později zařaděna do našeho systematického poznání pravé skutečnosti a prakticky využita při velikém díle společenského obrození. Ale tím rozhodněji třeba se postaviti proti ideologickým výstřelkům a fantasiím, které jsou pouhou literaturou, chtějíce býti nicméně pokládány za vědu, a které matou nezralé duchy. Velmi málo je u nás na př. známo, nehledíc ke kruhům odborným, o skutečných vědeckých vymoženostech psychoanalysy, ale za to je lačně hltána právě její stránka kuriosní a nekriticky přejímána módní literaturou nevybouřené pohlavnosti. Nechci v této souvislosti mluviti ani o šarlatánech z kruhů medicinských.

Že odpůrci ženské emancipace z tábora mužské reakce zveličují fantasticky pohlavní stránku ženinu a dosah jejích pohlavních funkcí, aby mohli znova odkazovati ženu k vařečce a posteli, že se snaží nám vylíčiti ženu jako bytost po výtce pohlavní a neschopnou pracovitého a intelektuálního života po vzoru mužském, to je stará věc a nikoho to již neudiví. Ale že mladí lidé, prošlí domněle marxistickou školou, dovolávají se psychoanalysy, aby hlásali likvidaci ženské emancipace, to je tragikomický důsledek i psychoanalytických nehorázností i inteligentské zmatenosti.

I to jsme již slyšeli, že vpád ženského pohlaví do výrobního procesu je toliko přechodní a škodlivý důsledek kapitalismu; slyšeli jsme to na př. od některých teoretiků komunismu anarchistického a bylo to ve skutečnosti zase jen odkazování ženy k její funkci pohlavní a mateřské, jednou zušlechtěné svobodou a vzděláním. Dalo se to omluviti jednak odporem anarchistů k marxismu, t. j. k metodě dialektického materialismu, která jest ovšem obtížnější než metoda svobodářského snění o budoucnosti, jednak láskou ke vzdálenému ideálu svobody a blahobytu bez intensivní práce. Ale anarchisté neviděli v ženě aspoň takového slepého živočicha pohlavního, jako dnešní nezralí stoupenci psychoanalysy, a otázka emancipace ženy nebyla tehdy ještě tak důkladně probadána jako dnes.

Viděli jsme ovšem, kterak na určitém stupni průmyslového vývoje byly ženy proletářské přímo vehnány do výroby, ale poznali jsme zároveň celý soubor hospodářských a sociálních příčin, které vyvolaly ženské hnutí, jemuž emancipace proletariátu dala teprve pravou hloubku a pravý cíl. Jako nemůžeme kapitalismus pokládati za důsledek nějaké nešťastné náhody, znajíce zákonitý vývoj hospodářský, který k němu vedl a povede také k jeho zániku, tak nemůžeme ani v historickém ženském hnutí emancipačním, viděti toliko efemerní důsledek nějaké výrobní konjunktury, nýbrž zjev, který vyplynul z vnitřní nutnosti dlouhé epochy. Kdo nedovede mysliti dialekticky, vidí jen moment: kapitalismus vhánějící ženy do továren a obchodů; ale dialektika vzniku a vývoje ženské emancipace jest, jak jsme viděli, poněkud složitější, a její výsledek nelze odčiniti papírovou likvidací. Stejně mohli bychom i emancipaci proletariátu prohlásiti za přechodný výplod kapitalismu a na papíře ji likvidovati.

Pokud běží o zdůrazňované důsledky pohlavních funkcí ženiných na její fysickou i psychickou strukturu, na její schopnosti a životní stanovisko, jest jejich dnešní hystericky přemršťované zveličování a zevšeobecňování produktem jednostranně zaujatých mužů a vzniklo nutně v době, kdy se počaly jeviti důsledky zvrácené výchovy ženského pohlaví a pokrytecké morálky měšťácké společnosti.

Nikdo nepopírá, že dnes množství žen zejména městských je handicapováno svými pohlavnímí funkcemi, trpí „fysiologickou a psychologickou tragedií“; byly a jsou zvráceně vychovávány, žily a žijí nezdravě. Stejné příčiny, byť ve formách poněkud jiných, činí dnes i značnou část mužů posedlou a perversní, jakž ostatně svědčí i obliba, které se těší odborně i neodborně psychoanalytické nehoráznosti. Ale přes to existují statisíce zdravých žen, které pracují dobře v nejrozmanitějších oborech a dovedou rozumem a vůlí ovládati nepříjemné následky své fysiologie. Pohádka o „věčně raněné“ je ve své všeobecnosti mužský výmysl, dekadentní ideologie z nezdravého světa.

Nemůžeme zde podrobně vyvraceti projevy proti emancipaci žen, inspirované psychoanalytickou mystikou pohlavní a neztrávenymi sousty jejich fantasií. Ale na ukázku, kam až může zablouditi nezralý lidský duch, pomatený ideologickými konstrukcemi, citujme tu aspoň několik výroků domáci provenience. (pozn. 25):

„Díváme-li se na ženskou otázku mikroskopem psychologa, který aspoň zhruba probádal duševní strukturu ženy, dojdeme k názoru, že úplná fysiologická odlišnost ženy a muže má za následek stejně kategorický rozdíl mezi jejich psychami, což znamená, že mezi příslušníky obou pohlaví i jako jednotkami sociálními jest nepřeklenutelná propast…“

„Žena platí po věky i podle svého vlastního mínění za bytost méněcennou, takže ženy samy mají touhu se odfeminisovati. Závist malých děvčátek vůči hošíkům, kteří mají o kousek více, vzbudila neukojitelnou žádost po penisu i u dospělých žen. Báchorečný výklad genese ženského pohlaví z pohlaví mužského skrze kastraci, jejž zplodilo libidonosní nevědomí, pokládající klitoris za zbytek pyje ztraceného věčným hříchem, zatížilo vaginální funkci nepřekonatelnou tíhou svědomí. Jako naše incestní fantasie jsou důvodem k náboženské víře velmi těžko překonatelné v smrtelné prohřešení Adama a Evy a v mesiášské poslání Krista, tak i žena je pro svůj anatomický rozdíl disponována neklamně uvěřiti ve své bývalé mužství a konečně jeho opětné vykoupení. Tyto iluse, u mužů zdiskreditované neúprosnou zákonitostí reálna, jsou u druhého pohlaví ničeny souloží, jasně potvrzující pasivní funkci ženy oproti očekávané funkci aktivní…“

„Libido neustále toužící po penisu jako prostředku k dosaženi aktivní činnosti, nachází náhražky svého požadavku ve známé Freudově rovnici: stolice — penis — dítě. Dítě znamená pro ženino nevědomí symbol penisu, ukojení aktivistické disposice, ale již jeho porod, dík tragickému osudu ženy je povahy čistě masochistické. I těhotenství připomíná intrauterní polohou dítěte pasivní funkci při imisio penis, takže, nehledíc ani k odporu, jejž u ženy vzbuzují nutně předcházející koitus a deflorace, je snadno pochopitelné, proč ani mnohé ženy, jimž by v mateřství nebyly překážkou žádné hmotné potíže, nejsou rády matkami ani při tak příznivém psychologickém významu dítěte…“

„Dnes, kdy se koitus stává stále více beznásledným, je přirozené, že zájem na souloži, který u ženy je soustředěn toliko na početí, uměrně ochabuje…“

„Ženu je sice třeba zbaviti hmotné nadvlády mužovy, ale prvenství ve věcech sociálních a kulturních náleží muži, účastněnému ve výrobním procesu. Ženě, která byla přechodně také zatažena do výroby, přísluší v budoucnu opět stálé povolání mateřské, k němuž je celou svou strukturou určena…“

„Zdánlivý úspěch emancipace v tom, že byla prosazena ženská aktivita v práci a společnosti, zhysterisoval toliko ve skutečnosti psychosní povahu ženy, čímž její duševní rovnováze jen uškodil…“

„Požadavkem socialistické společnosti musí býti tudíž navrácení ženy k jejímu původnímu poslání mateřskému, t. j. rozplozovacímu a vychovávacímu úkolu ihned, jakmile to hospodářské poměry dovolí. Svržení mužovy nadvlády emancipací proletářek nesmí a nechce býti porušeno novým poručníkováním nových společenských institucí. Ženě bude i nadále ponechána veškerá svoboda i hospodářská, ale těm, které náležitě prohlédly zlo samoobživy, musí býti státem udělena doživotní renta mateřská…“

„Likvidování emancipace není nutné pro to, že je hanba mužům, kterým žena vládne, nýbrž proto, že je běda ženám, které vládnou. Vkročení žen do výrobního a politického života znamenalo toliko dovršení jejich fysiologicko-psychologické tragedie.“

Takovými šplechty nebude ovšem se světa zprovozena emancipace ženy, historické dění, které jest jedním předpokladem osvobození lidstva socialismem. Je-li tu odvaha, spojovati takovou ideologii vůbec ještě s nějakým socialismem, je to jen důkaz trestuhodné povrchnosti a dnešní intelektuální „anarchie“, která každému dovoluje všecko.

Ženy jsou na pochodu, a jejich cílem jest nejen hospodářská nezávislost. Ale vědí, že hospodářská nezávislost je předpoklad osvobození ženské osobnosti a ženského pohlaví vůbec. Ale hospodářská nezávislost ženského pohlaví může býti trvale získána a zaručena jen jejich rovnoprávným účastenstvím ve výrobním procesu. Statisíce dobrých pracovnic jsou příliš zdrávy, než aby si pomatenými ideology daly vsugerovati nějakou obecnou tragedii svého pohlaví: znají už prostředky k tomu, aby si udržely fysickou a psychickou rovnováhu pro radostný a činný život v mezích dnešních možností.

*

Z nedokonalých kapitol tohoto díla nabyl pozorný čtenář, jak doufáme, dosti jasného obrazu o souvislosti dějin ženy t. j. vývoje ženina postavení v lidské společnosti s hospodářskými epochami lidstva, s fysickými a duchovními fázemi lidské společnosti. Tím také poznal příčiny a důsledky změn poměru mezi mužem a ženou, především také změn poměru pohlavního. Každá hospodářská epocha nebo fáze měnila po svém tento pohlavní poměr, i zde tudíž můžeme mluviti o vývoji, o vývoji lásky z pravěkých kořenů k dnešní kulturní výši. A dějiny ženy jsou nutně v nemalé míře také dějinami lásky. Znamená-li emancipace ženy na jedné straně její hospodářské osvobození zařazením do výrobního procesu, znamená na druhé straně její pohlavní osvobození ve volném milostném svazku snubním.

Problém naší doby v tomto směru je t. zv. volná láska, problém po výtce teoretický a individuelní prozatím, protože obecně neřešitelný definitivně v kapitalistické společnosti. Zastaralá instituce manželská spolu s dnešními poměry hospodářskými, nechuť k nuceným svazkům snubním a nemožnost nebo nesnadnost snubních svazků volných, společenská přetvářka lpějíci na lživých a konvenčních formách, náboženské a morální pověry — to jsou příčiny obecné pohlavní bídy dnešní, ohavných forem prostituce a rozmachu pohlavních nemocí. Právě obhájci konvenčního manželství dávají vždy znova najevo celou neupřímnost svého reakčního ledví, neboť můžeme je tak často přistihnouti při tom, že schvalují přímo nebo nepřímo chvilkový mimomanželský styk pohlavní v prostituci nebo v cizoložství bez hlubších vztahů (jako oporu manželství), ale za bezectný vyhlašují každý volný snubní poměr dvou dospělých, samostatných lidí, navzájem se milujících.

Konvenční společnost mlčky dovoluje, aby svobodní muži si opatřovali příjemnosti pohlavního styku se ženami, kde mohou, obdivuje se často „jejich úspěchům“ a oslavuje donjuanství závistí, sympatiemi a tajným obdivem, ale zároveň nařizuje svobodným dívkám úplnou zdrželivost a pohlavní nedotknutost před manželstvím. S kým má tedy svobodný muž ukájeti svou uznanou potřebu milostnou, mají-li svobodné dívky zůstati cudnými? S prostitutkami a paničkami — to je facit tohoto pohlavního systému a znamená ve skutečnosti divokou promiskuitu místo zdravého a vyššího života pohlavního.

Jsou-li lékaři a přívrženci ostrého potírání nemocí pohlavních nuceni se zřetelem k velikému vzrůstu veřejné i tajné prostituce řemeslné a s ním spojeného rozmachu pohlavních nemocí varovati před mimomanželským stykem pohlavním, víme, že dosavadní pohlavní styk manželský nevyhovoval dosud nikdy milostným potřebám lidstva a byl pro pohlavní život institucí v jistém smyslu podřadnou, která měla jiný účel hlavní. Neměli bychom tudíž užívati zastaralé terminologie a počítati s přežilými formami. Také v otázce raných sňatků narazíme na stejnou obtíž a nedostaneme se vůbec vpřed, pokud nejasný pojem manželství nenahradíme zcela jasným pojmem volného svazku snubního.

Je-li dnes, právě se zřetelem k prostituci a venerickým nemocem, v zájmu fysického i morálního zdraví lidí, především mladých, aby pěstovali co nejméně náhodných styků pohlavních, nemůže snaha po omezení těchto styků t. zv. mimomanželských usilovati, aby všichni tito mladí lidé se co nejdříve ženili a vdávali v konvenčním smyslu slova, poněvadž jednak toho vůbec nepřipouštějí hospodářské a sociální poměry, jednak by to znamenalo spřáhnouti je již v jejich nejlepších letech s institucí, která jednak vraždí všechny lepší city milostné a nedovoluje životu pohlavnímu, aby se povznesl k vyšším cílům, jednak má právě za rub zase prostituci. To jsme snad dosti jasně dokázali v tomto díle. A proto, běží-li o omezení náhodných styku pohlavních a rané sňatky jako ochranu před pohlavní korupcí fysickou i mravní, můžeme v obou případech léčiti pohlavní bídu jen volnými svazky snubními a milostnými, více nebo méně trvalými, a těmto volným svazkům raziti a upravovati cestu propagandou v rámci boje proti soukromokapitalistickému pořádku společenskému a za novou společnost.

Je naše doba již intelektuálně a mravně zralá, aby otázka volných svazků snubních mohla přijíti na pretřes jako ukazatel do nové budoucnosti sociální? Krach manželství měšťáckého jest sám již odpověď. A to, co jsme řekli na počátku této kapitoly o významu emancipace ženy a emancipace proletariátu jest odpověď další a nejdůležitější.

O soudobé lásce pohlavní jsme zjistili: 1. Pohlavně fysické jádro je nezbytné v každém poměru milostném. Tak zvaná láska platonská je zmetek nebo nezdravá fikce básnická, filosofická, náboženská; 2. Pohlavní pud lidský je povšechně volnosnubný a změnymilovný. Nic v naší době nesvědčí dosud pro to, že lidská volnosnubnost ustupuje fakticky trvalé monogamičnosti. Vzniká však představa vyššího svazku snubního, potlačujícího do jisté míry volnosnubný pud ve prospěch lásky jako díla uměleckého. 3. Milostné cítění novodobé je velmi složité po stránce fysické i psychické, je zjemněno, má velké nároky a vysoké představy o pravém životě milostném. To potlačuje rovněž volnosnubnost pudu, ale je to zároveň i nepříznivo úplné a trvalé monogamii: složité cítění milostné připouští několikerou lásku různé povahy a různého stupně zároveň, a stále vyšší tužby milostné nemohou býti pravidelně ukojeny v prvním a jediném svazku snubním. 4. Pohlavní láska je samoúčelná: stává se snahou o vědomé milostné dílo umělecké, které je věc čistě individuelní, ale má i veliký dosah sociální: je tvůrčí činitel kulturní a může společnosti poskytnouti nejlepší děti, jsou-li splněny podmínky eugenické. Dítě jest nejvyšším naplněním pohlavní lásky, ale především je jednou nejdůležitější věcí společnosti.

Z této povahy soudobé lásky v jejich vyšších formách plynou tyto podmínky pro odstranění soudobé mizerie pohlavní, pro osvobození pohlavního života a nejvyšší zlidštění lásky: 1. Nový řád hospodářský a společenský, odstraňující soukromokapitalistické hospodářství a zrovnoprávňující ženu s mužem jako výrobního činitele. Tím bude také povaha lásky jako zboží snížena na nejmenší míru. 2. Svoboda lásky a svoboda mateřství v tom smyslu, že ani muži ani ženy nemohou býti k lásce nebo snubnímu svazku donucováni nebo v něm násilně držáni, a že ženy nemohou býti donucovány k mateřství, nepřejí-li si ho. 3. Nahrazení jednotlivé domácnosti podniky společenskými. 4. Pohlcení jednotlivé rodiny sociální pospolitostí. Čím společnost je dokonaleji organisována, tím méně funkcí má rodina. 5. Pospolitá výchova dětí eugenicky plozených na účet pospolitosti (státu). Konec „anarchii“ rozmnožovací a výchovné. 6. Účelná sexuální pedagogika a výchova k lásce s hlediska fysického, technického i duchovního.

To je ideál. To je hudba daleké budoucnosti, řeknete. Ale tento ideál a fakta jej utvrzující musíme znáti, chceme-li již dnes přispěti k osvobození lásky, jež znamená zároveň osvobození ženy a důstojný sociální poměr k dítěti. Naše revoluční epocha byla by bez takového ideálu myšlenkově i citově neúplná. Revoluční třída musí proti všem pokryteckým paideálům a úpadkovým formám hynoucí třídy buržoasní postaviti své ideály, své představy, své náčrtky nových forem. Znalost těchto ideálů a fakt je utvrzujících je nutna také k tomu, abychom mohli zaujímati správná stanoviska k různým snahám reformním a navrhovati případně i sami účelné reformy.

Pokud běží o tyto reformy, pro další vývoj pohlavního života k vyšším formám účelné a dnes dosažitelné, můžeme jmenovati tyto zásadní požadavky a prostředky: 1. Snadný sňatek — snadný rozvod civilní. Žádný zřetel státu k t. zv. nerozlučitelnosti manželství podle názoru církevního. 2. Zákonný zřetel k t. zv. konkubinátu jako k právní formě snubního svazku. 3. Beztrestnost cizoložství. Cizoložství může býti pokládáno toliko za důvod k rozvodu. 4. Naprosté zrovnoprávnění nemanželských dětí. 5. Největší zákonná ochrana svobodných matek a jejích dětí, pokud jsou hospodářsky nesamostatné. 6. Beztrestnost homosexuálnosti. 7. Vybudování propagandy preventivních prostředků proti nevítanému početí. Institut pro jejich zdokonalování a nové vynálezy. 8. Beztrestnost umělého potratu, prováděného odpovědným lékařem po vůli matky. 9. Výchova k pohlavní odpovědnosti, hlavně pokud běží o plození špatných dětí. 10. Odstranění jakékoliv reglementace prostituce. —

Jako žena usiluje svou emancipací o cestu k vyššímu lidství, tak zároveň i pohlavní poměr mezi mužem a ženou vymaňuje se z přežilých forem, kterých se za lidských tisíciletí tolik již vystřídalo, a spěje ke své nejvyšší doposud formě: k volnému svazku snubnímu jako uměleckému dílu milostnému dvou rovnoprávných osobností stejně uvědomělých, k tomuto kulturnímu cíli moderního života pohlavního, v němž pak dítě, eugenicky zplozené v nejkrásnější chvíli pravdivého enthusiasmu milostného, znamená jedno vítězství moderního cítění sociálního.

Také láska je na pochodu. Spolu s ostatními obrozujícími silami revolučními. S nimi také teprve opravdu zvítězí.