ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Žena byla tedy, jak jsme řekli, v galantní době všemocnou panovnicí jako nástroj rozkoše, nikoli však jako uvědomělá osobnost. Dodejme ihned, že této své erotické všemohoucnosti dovedla náležitě využíti a chápala instinktivně a rychle zásadu absolutismu, že za „lásku“ lze si opatřiti majetek, vliv, právo, přízeň, moc, zkrátka všecko. „Mnohý učí se na pamět Platona a Aristotela, ba celý corpus juris a jus canonicum, vssává také kvintesenci politiky a z rukávu učí se sypati historii. Nicméně to všecko není schopno učiniti z něho ani kominíka, nýbrž zůstane chud a nepatrný, poněvadž každý ignorant nastupuje na nejvyšší úřady čestné a nepozná konce svého bohatství, jen, má-li krásnou ženu bez skrupulí,“ — praví jakýsi leták mravokárný z 1720. Tak tomu skutečně bylo.

Víme, že za všech dob měla „láska“ povahu zboží, byla platebním prostředkem, za který si lidé vyměňovali vliv, přízeň, moc atd. Právě proto však, že tato povaha zboží není z lásky tak snadno odstranitelná, že lidé vždy si kupovali a kupují a prodávali a prodávají za přízeň milostnou jiné výhody v míře větší nebo menší, stoudně nebo nestoudně, jemně nebo hrubě — právě proto jest rozsah této stranky v lásce měřítkem toho, jaké výše dosáhla vnitřní hodnota kultury v určité době. Čím výlučněji vybíjí se smyslný život milostný na podkladě vyššího svazku citového a duchovního a čím více zaniká prodajnost lásky, tím vyšší je kulturní hodnota doby. A naopak, tím více klesá, čím zřetelněji a obecněji vyniká u lásky její povaha zboží. Absolutismus byl s tohoto hlediska nejníže.

Kde „láska“ je předmět požitku, jenž každý si nejvíce cení, tam je také hlavním artiklem obchodním a žena, která za svou prízeň nejvíce dostává, budí také největší pozornost. Proto v galantní době milostnice a milenec byli oficielní instituce veřejná, a lidé vládnoucí třídy ukazovali jimi celému světu, jakou cenu mají nebo kolik mohou zaplatiti. A ponevadž galantní manželství bylo manželství výlučně konvenční, byla to milostnice, která vstoupila na trůn, když žena jako nástroj rozkoše byla na trůn povýšena.

Milostnice byla rozřešení problému galantnosti a proto ji společnost legitimovala. Galantnost bažila po časté změně a velkém počtu: milostnice mohla býti kdykoli vyměněna a muž mohl jich míti několik zároveň, tak jako žena mohla býti zároveň milostnicí mužů několika a podle libosti je měniti. Milostnice nebyla tudíž u vládnoucích tříd v opovržení, zato však pokládali ji za svou výsadu a opovrhovali co nejvíce souložnicemi maloměšťáckými. To je všecko náramně logické pro toho, kdo se drží především pravé skutečnosti.

Vrchol byla ovšem milostnice vladařská. Vládnoucí kníže byl nemyslitelný bez milostnice, a proto panovníci k této věci lhostejní měli aspoň milostnici zdánlivou, na př. Bedřich I. pruský hraběnku Kolbe-Wartenbergovou. Na francouzském dvoře bylo „postavení prohlášené milostnice úplně rovno veřejnému úřadu. Prohlášená milostnice nemůže býti oddělena od osoby královy. Jde s ním do všech jeho letních sídel, má služné, a ministři u ní pracují. V přiměřené a stejně oficielní pořadí hodnostní jsou zařazeny všecky ostatní královské souložnice, dames du lit royal (dámy z královského lože).“

Kult milostnic, které, mimochodem řečeno, byly jen v jednotlivých případech ovšem milenkami v pravém slova smyslu, byl ohromný, hlavně ovšem kult milostnic vladařských. Montespanová, proslulá milostnice Ludvíka XIV., měla ve Versaillesu dvacet pokojů v prvním patře, zatím co královna měla jich jen jedenáct v patře druhém. Bedřich II. pruský, „osvícený despota“, dal stěny v Sanssouci vyzdobiti nejbujnějšími obrazy své milostnice, kterou byla tanečnice Barbarina Campanini; nejkrásnější sál tohoto zámečku věnoval úplně její oslavě, kdežto královna byla zcela vyloučena z dvorní společnosti a nesměla se do Sanssouci ani z dálky podívati. Milostnice en titre směla ve společnosti vystupovati jako rovnoprávná s legitimní kněžnou, měla čestnou stráž před svým palácem a často i čestné dámy. Čestnou úlohou, nositi vlečku paní de Montespan, byla pověřena hofmistryně de Noailles; vlečku královninu nosilo jen páže. Při vyjížďce provázena byla Montespanová tělesnými gardisty. V celé říši, kdekoli se objevila, přinášeli jí guvernéři a intendanti za veliké slávy svůj hold, města vysílala deputace. V šestispřežní karose, za kterou jela druhá karosa, rovněž šesti koňmi tažená a jejími čestnými dámami obsazená, projížděla provincie. Pak přišly vozy se zavazadly, sedm mezků a dvanáct jezdců. „Zdálo se, že jsme v Pérraultově pohádce.“ Hraběnka Esterlová, milostnice Augusta Silného, byla přítomna jeho korunovaci za krále polského. „Když byl kníže dostal volební diplom, odcestoval do Krakova, kde byl korunován s královskou nádherou. Hraběnka Esterlová provázela ho na této cestě. Korunovační slavnost jejího milence byla pro ni jakýmsi triumfem. Přihlížela k celé ceremonii ze zvláštního pokoje, jejž jí zřídili v kostele, a bylo pozorovati, že král, když šel na mši, pohlédl vzhůru ke své milostníci, právě jako by chtěl říci, že své kadidlo jí přináší a své srdce obětuje.“

Ani vladaři na jiných trůnech evropských neodpírali uznaným milostnicím svých poklon. Ani Kateřina II. ruská, ani Bedřich II. pruský, ba ani Marie Terezie rakouská nepokládaly za nedůstojné poslati roztomilé dopisy paní de Pompadour, milence Ludvíka XV. Podle hraběte de Tilly navštívil rakouský císař Josef II. jinou milostnici Ludvíka XV., hraběnku Du Barry v Luciennesu. „Byla dříve tak drzá, že se veřejně prohlásila za nepřítelkyni dauphinky, ba i jako královnu ji urážela. Josef se tvářil, jako by byl na to zapomněl. Šel ješte dále a učinil odkvetlé krásce při této návštěvě nudnou poklonu, neboť, když úmyslně nebo nikoli odletěl jí podvazek, zdvihl jej, a když oplývala omluvami, řekl: Není pod důstojností císařskou sloužiti gráciím.“ Když Bedřich IV., král dánský, navštívil Drážďany, „byl každý den oslaven novým divadlem, jehož nádhera a vzácnosti každého udivily. Paní Coselová (tehdejší milostnice Augusta Silného), byla stále nejvznešenější předmět při těchto slavnostech; všude bylo viděti její hesla a devisy, ba oba králové prokázali jí tu čest, že při dostizích vzali si její tělesnou barvu. Nikdy jistě nedostalo se královské milostnici větší cti.“ Jako kurfiřt měl August Silný za milostnici slečnu Auroru z Königsmarcku, které holdovala i jeho matka i jeho vlastní manželka. „Kurfiřtova matka, jejíž přísná ctnost měla vždy odpor proti každé výstřední lásce, nemohla ani svému synu zazlívati, že má tak roztomilou osobu opravdu rád. Obě kurfiřtové navštěvovaly ji a velmi důvěrně s ní jednaly“. Když anglická herečka, miss Robinsonová, dáma z harému anglického následníka, přijela v 1781 do Paříže, uvedla v nadšení celý feudální svět světácký: „Francouzská společnost ji přijala znamenitě. Na její počest pořádány byly slavnosti a vymýšleny zábavy, jichž účastnily se i osobnosti nejvíce vynikající. Vévoda de Chartres, Lauzun, nejsvůdnější kavalíři dvorní, chtěli býti představeni krásné cizince. Vévoda de Chartres, který se do ní po uši zamiloval, uspořádal na její počest dostihy na rovině sablonské. Učinil ještě více. V zahradách mousseauských, skvostně osvětlených, věnoval jí venkovskou slavnost, benátskou noc; na všecky stromy dal upraviti počáteční písmena jejího jména z pestrých lampionů, věnců a umělých květin. Miss Robinsonová přijala pak milostivě vévodu de Chartres mezi své milence, kteří byli u ní zvláště oblíbeni pro svůj způsob intimního milování.“

Mnoho bylo již napsáno o vládě milostnic na absolutistických dvorech. Vedla všude k ohavným přehmatům na účet pracujícího lidu. Ale rozhořčuje-li se většina měšťáckých historiků a lidových kronikářů především nad faktem, že běželo o prodajné milostnice, před jejichž rozmary bylo se národům skláněti, zapomínají, že na věci nebylo by se bylo nic změnilo, kdyby byly bývaly národy nuceny skláněti se toliko před rozmary vladaře „z milosti boží“ nebo před rozmary jeho souložnice legitimní. Běží-li jim snad o otázku inteligence, nutno žel konstatovati, že ve většině případů běželo o ženy, které byly celkem nejen inteligentnější než odstrčené manželky, nýbrž měly i více ducha než jejich velitelé podle jména, evropští vladaři absolutističtí. Skutečná nemravnost vězela v absolutismu, v tom faktu, že holá libovůle individuelní mohla se státi všemohoucím zákonem.

Při tom však nesmíme zapomenouti jedné důležité věci. Instituce milostnic nebyla oklikou, po které galantní doba chtěla se z nesnází konvenčního manželství dostati ke skutečné lásce. Ono jí nepřekáželo, této neznala. Proto také nemůžeme v typické rozkošnici galantní spatřovati obrozenou hetéru antickou. Galantní milostnice nebyla uvědomělá představitelka svobodného života milostného, byla spíše pokračování a zhoršení prodajného typu, jejž představovala renesanční grande puttana.

Od té chvíle, kdy funkce milostnice znamenala bohatství a moc pro celé její příbuzenstvo, pokládala šlechta za svou výsadu, dodávati vladařům tato drahá sousta ze svých řad. A čím více ztrácela šlechta své feudální zaměstnání a stávala se šlechtou dvorní, jakýmsi lepším lokajstvem, tím zuřivěji brojila proti „knížecím kurvám“ z rodu měšťanského. To byl první boj konkurenční na tomto poli. Ale také v kastě samé zuřila konkurenční vojna o vladařskou postel, která by byla nejzábavnější, kdyby nebyla zároveň plná zločinu. Montespanová nabídla travičce Voisinové celý milion liber, dodá-li jí prášek, jímž by mohla odstraňovati všecky své minulé i nově se objevující konkurentky a trvale připoutati Ludvíka XIV. ke svým půvabům. Tak bojovala Montespanová proti la Valliere a Fontangeové, ale stejnými prostředky také vévodkyně d’ Angouleme, paní de Vitry a vévodkyně de Vivonne, její vlastní švagrová, bojovaly horlivě proti Montespanové. Jiný příklad: paní de Dreux, manželka parlamentního rady, nebyla ještě třicetiletá, velmi líbezná a krásná krásou něžnou, etherickou, okouzlujícího půvabu. Milovala pana de Richelieu tak velice, že jakmile zpozorovala, že dává najevo sebemenší zájem o někoho jiného, již pomýšlela na to, aby se této osoby zbavila. Otrávila vedle toho pana Pajota a pana de Varemies a mnoho jiných ještě a svého milence především proto, aby si uspořila nepříjemnou roztržku. Pokoušela se také jedem odstraniti svého manžela a kouzelnictvím paní de Richelieu. Všecky tyto podrobnosti byly v Paříži známy, a vznešený svět se jimi velice bavil. Její manžel byl zahrnován posměšnými básněmi, které paní de Sevigné nazývala „nebesky amusentními“. Pani de Dreux byla opravdu příliš roztomilá a byla zároveň sestřenicí dvou členů Komory, pánů d’ Ormesson a de Fortia. Soudcové dali jí tudíž 27. dubna 1680 toliko důtku jako jediný trest. Pan de Dreux a celá její rodina odvedli ji vítězoslavně ze zasedací síně Komory. Po svém osvobození byla mladá ta žena slavena a hýčkána celou společností. „Bylo jásotu a objímání všech příbuzných a známých; pan de Richelieu konal zázraky při této příležitosti.“ A tato paní de Dreux, když opustila vězení, obnovila svůj styk s kouzelnicemi, měla s pověstnou čarodějnicí Jolyovou dostaveníčko v Jezuitském kostele, žádala a dostala od ní prášky, aby mohla otráviti někoho, kdo „věnoval pozornost“ panu de Richelieu.

Ale tento konkurenční boj měl také hlubší pozadí politické, nebyl pouze domácí vojnou knížecích souložnic. Vévoda de Choiseul na příklad, ministr Ludvíka XV., byl pro Pompadourovou a proti Dubarryové. Ale nikoli proto, že Dubarryová sváděla krále k pustým neřestem, kdežto za Pompadourové vládly u dvora „ušlechtilé způsoby“, nýbrž proto, že Pompadourová sloužila parlamentní straně, kterou také Choiseul zastupoval, kdežto Dubarryová byla důvěrnicí Jezuitů. Podobně bylo tomu jindy a jinde. Boj mezi parlamenty, které měly život stále tužší, a mezi královskou ješitností ve Francii, odehrával se především v takové podobě, důstojné absolutismu.

*

Třebaže v galantní době vyslovovali mnozí často názor, který vyjádřil také Casanova slovy: „Holek v této šťastné době člověk vůbec nepotřebuje, poněvadž nalézá tolik ochoty u slušných žen,“ kvetla nicméně prostituce za ancien regimu náramně bujně. Vždyť na jedné straně pohlavní požitek ustavičně připravený a ustavičně dosažitelný byl hlavní potřebou doby, a na druhé straně desetitisícům žen zbýval jen tento osud, poněvadž kromě rodiny nebylo pro ženy pravidelného zaměstnání a rodina byla přemnohým nedostupná. Data o počtu nevěstek jsou dosud dosti kusá. Ve Vídni, v době, kdy Marie Terezie zavedla nemilosrdnou komisi cudnosti, která každou dopadenou nevěstku barbarsky trestala, činil počet obyčejných nevěstek okrouhle deset tisíc, počet nevěstek lepších asi čtyři tisíce. V Paříži bylo prý jich třicet až čtyřicet tisíc, v Londýně kolem roku 1780 padesát tisíc, milostnice v to ovšem nepočítajíc. V jediné londýnské farnosti, Marybonu, bylo napočítáno třináct tisíc holek, z nichž sedmnáct set obývalo zvláštní domy. V Berlíně v poslední čtvrtině 18. století bylo asi sto trpěných nevěstinců, v nichž bývalo nejméně sedm až devět děvčat. Měla-li tedy ženská prostituce v době galantní po některých stránkách jinou úlohu než v renesanci, nebyla rozhodně méně rozsáhlá.

V malých městech a na vesnicích počala se v 17. století fysiognomie prostituce úplně měniti. V 15. a 16. století nechyběl tu nikde oficielní bordel, nyní stal se všude vzácným. Dříve bylo nevěstkám nositi zneuctívající znamení na obleku, jakmile šly po ulici, aby byly každému na první pohled zřejmy; nyní musely se naopak co nejpočestněji šatiti, oficielně se živiti prací rukou svých, šitím, vyšíváním a podobnými věcmi, vůbec tedy svou existenci zastírati a zatajovati. Stejně byl utajován i styk s nimi. Oklikami, tajně, chodila k nim většina hostů. Přes to právě na malých městech byly nejvíce vyhledávány a stávaly se pouhými stroji pohlavními. Den ze dne bylo jim po setmění obsloužiti deset, dvanáct i více mužů. Bludiček tu nebylo, aby vypomohly. Po maloměšťáckých ulicích směla oficielně choditi jen počestnost. Jinak tomu bylo ovšem ve velikých městech. Nebyla sice ani tu nevěstka již uznanou okrašlovatelkou života a slavností jako v renesanci, přes to však byla na všech zábavách. Potulné holky zaplavovaly třídy. Londýn, Paříž, Řím, Berlín, Vídeň, vůbec hlavní města veřejného života měla svá korsa nevěstek, určité ulice nebo náměstí, kde v jistých hodinách nebo po celý den promenovaly toliko holky. Bývaly to nejkrásnější a nejživější promenády města: Pod lipami v Berlíně, Palais Royal v Paříži, Příkopy ve Vídni. V Londýně bylo od 17. století nejživější korso nevěstek v St. James-Parku. Tato místa byla v 17. a 18. století právě pro tuto svou úlohu mezinárodně proslulá; cizinci neopomíjeli je navštěvovati pravidelně nejdříve. V mnoha městech chodily ostatně nevěstky po všech ulicích. V Londýně chodily původně jen po City, poněvadž jen tu bylo večer potřebné světlo; když však zavedeno bylo plynové osvětlení, rozšířily se po celém městě. Podle všech zpráv byl jejich počet ohromný; jen nesnadno prodral se chodec skupinami, ocitaje se zároveň v křížové palbě nabídek a galantních útoků. „Tyto nešťastnice oslovují mimojdoucí a nabízejí svou společnost buď pro domov nebo v tavernách. V celých skupinách možno je spatřiti na čekání. Lepší druh těchto lovkyň, který žije nezávisle, chodívá svou cestou, dokud není osloven. Dokonce mnoho vdaných žen, které bydlí ve vzdálených čtvrtích města, přichází na westminsterskou stranu, kde jsou neznámy, a provozují tu toto řemeslo buď z lehkomyslnosti nebo z bídy. S údivem pozoroval jsem osmileté až devítileté děti, které nabízely svou společnost, aspoň pokud to dovedly,“ napsal Archenholtz o Londýně.

V galantní době byla vůbec účast dětí v prostituci ohromná. Všecky zprávy svědků domácích i cizích mluví nejen o polodospělých děvčatech, která na ulicích milostně oslovují, nýbrž také o dětech v nevěstincích, dvanáctiletých až čtrnáctiletých i mladších. V Londýně vyskytovaly se v míře největší. Zde byl také nevěstinec Charlotty Hayesové, pověstný tím, že dodával svým stálým hostům „zelené zboží“, t. j. dívky pro defloraci. Vůbec dělo se nezřídka, že polodospělé dívky byly zavlékány do nevěstinců nebo ke kuplířkám, aby tu byly znásilněny. O berlínských bordelech bylo napsáno: „V této třídě dívek jsou často děti čtrnáctileté a patnáctileté, jejichž rodiče bydlí ve městě a nic o tom nevědí, nebo které byly některou kuplířkou tajně odvlečeny z venkova nebo provinciálního města a nyní z nouze, aby v tomto velice drahém městě neumřely hladem, jsou nuceny zůstati při tomto způsobu života.“

Mládež byla ostatně silně zastoupena i mezi návštěvníky nevěstinců. Z konce 18. století dovídáme se o Londýně, že tamnější nevěstince navštěvuje ročně aspoň třicet tisíc hochů ve věku od 12 do 14 let. V Paříži a Berlíně nalézáni byli chlapci v nevěstincích při každé revisi. Rovněž v městech italských, hlavně v Benátkách, počínalo hýření hochů velmi brzy a byli tudíž hojně zastoupeni mezi hosty bordelovými.

Počínání nevěstek na ulici bylo tím smělejší, čím větší byl mezi nimi konkurenční boj. Móda, která panovala, byla jimi vždy do krajnosti přehnána. Bez dekoltáže vůbec nevycházely a, když i „slušné dámy“ holdovaly již dekoltáži, vystupovaly nevěstky, pokud byly ještě trochu hezké, s ňadry úplně nahými. Nebo nosily šátek přes nahá ňadra a rozhrnovaly jej, když potkaly muže: „Jak se ti líbím?“ Podobně smělé byly i při vyhrnování sukní. Berlínské policejní ředitelství nařídilo v 1787, že Schuwitzová, nejproslulejší kuplířka berlínská z konce 18. století, „nesmí se objevovati na veřejných místech se svými ženskými v obleku příliš galantním.“ Velké kuplířky vozily také své chovanky v nápadných ekypážích po promenádách. V Londýně a Paříži byly tucty takových ekypáží na každém korsu. Mnohé lepší nevěstky vyjížděly si na korso i koňmo.

Pouliční dívky, jejich veliký počet a smělé vystupování způsobily, že na promenádách, které byly oficielní bursou milostnou, vyvinul se velmi volný život. Hlavně tam, kde běželo o aleje nebo promenády v parcích, byl to všední zjev, že smluvený obchod byl ihned na místě prováděn. Obrostlé lavičky, křoviny a louky byly tu úplně zasvěceny pouliční Venuši. V Berlíně byl to Tiergarten a Unter den Linden, a soudobý spisek praví o tom: „Není to již nic nápadného, když člověk za letní doby klopýtá v trávě o půl tuctu zvířat s dvojitými zády.“

Pouliční nevěstky a kuplířky se svým zbožím dodávaly zvláštní ráz i všem poutím, byly hlavním ženským kontingentem lázní, které v 18. století znova oživovaly, a nejvíce zastoupeny byly v divadlech a při lidových zábavách velkoměstských, o nichž se ještě zmíníme. Také vojandy existovaly ještě v době absolutismu, ale byly velmi odlišné od lancknechtské holky renesanční. Jejich hlavní povolání bylo mírové: poněvadž mzda vojáků v dobách mírových byla velmi nepatrná, spojovali se vojáci velmi často s holkami a stavše se jejich ochránci, byli jimi vydržováni nebo žili s nimi ve společné domácnosti. Tento druh potulné nevěstky byl pokládán za nejnižší. Nevěstky, které táhly s vojskem do pole, sloužily především důstojníkům. Takových důstojnických holek byla sta u každého vojska. Ale poněvadž nebyly již jako ve středověku zároveň vojenskými dělnicemi, nýbrž pouze prodavačkami lásky, stěžovaly jen pohyb vojsk svými nároky a zavazadly. Ostatně v této době byl každý vyšší důstojník provázen do pole svou oficielní milostnicí, k níž bylo nutno míti veškeré zřetely.

Jako velká korsa nevěstek, tak také nádhernější nevěstince náležely k památnostem města, jež lákaly cizince. V Londýně, Paříži, Berlíně byly bordely, které měly světovou pověst. V Londýně byl to dům mrs. Penderquastové, „klášter“ Charlotty Hayesové, „chrám Aurořin“, „chrám Flořin“, „chrám mysteria“; v Paříži dům paní Gourdanové, „malé komtesy“, dům Justiny Parisové, Bonne Maman, hotel Montigny a jiné, v Berlíně hlavně etablissement madame Schuwitzové.

Podnik kuplířky Justiny Parisové popsal Casanova. Vypravuje: „Hôtel du Roule byl proslulý v celé Paříži, ale neznal jsem ho ještě. Majitelka zařídila jej elegantně a chovala v něm dvanáct až čtrnáct vybraných nymf; vedle toho měl tu člověk veškero pohodlí, jakého si jen přáti mohl: dobrou kuchyni, dobré postele, čistotu, samotu v krásných sadech. Měla znamenitého kuchaře a výtečná vína. Nazývala se madame Paris, což bylo jistě jméno přijaté, ale úplně postačující. Policie ji chránila, její dům byl dosti daleko od Paříže; mohla býti tedy jista, že návštěvníci jejího dobročinného ústavu jsou lidé, stojící nad střední třídou. Vnitřní zařízení bylo přesně upraveno a za každou zábavu určen byl rozumný poplatek: bylo placeno šest franků za snídani s nymfou, dvanáct franků za oběd a dvakráte tolik za noc. Shledal jsem, že dům jest ještě mnohem lepší než jeho pověst, a měl jsem radost, že jsem nevlezl do nějakého králičího doupěte. — Vstoupili jsme do fiakru, a Patu pravil ke kočímu: Do Schaionte! Rozumím pane! Po půlhodinné jízdě zastavil kočár před vjezdem, nad nímž bylo lze čísti: Hôtel Du Roule. Vrata byla zavřena. Černoch s velikým knírem vyšel z postranních dveří a prohlížel si nás s vážnou tváří. Pokládal nás za slušné lidi, neboť otevřel, a my vstoupili. Jednooká žena, asi padesátiletá, ale dosud jevící stopy bývalé krásy, vyšla k nám, pozdravila nás zdvořile a ptala se, chceme-li u ní pojísti. Po naší kladné odpovědi uvedla nás do pěkného sálu, kde jsme spatřili 14 dívek, vesměs sličných a stejně oblečených do mušelínových šatů. Když jsme se objevili, vstaly a udělaly velmi líbeznou poklonu. Všecky byly asi téhož věku, některé plavé, jiné černé nebo hnědé: pro každý vkus bylo tu něco. Prohlíželi jsme si je, promluvivše ke každé několik slov, a vybrali jsme si. Obě vyvolené vykřikly radostně, objaly nás s rozkoší, kterou nováček byl by mohl pokládati za něžnost, a zatáhly nás do zahrady, abychom si tu ukrátili chvíli, než nás zavolají ke stolu. Zahrada byla veliká a umělecky tak založená, že mohla posloužiti lásce nebo, ne-li lásce, aspoň potěšením, která lásku nahražují. Paní Parisová pravila nám: Nu, pánové, užívejte krásného vzduchu a bezpečnosti v každém směru; můj dům je chrám klidu a zdraví. Kráska, kterou jsem si vybral, měla cosi podobného Coralině, a ta okolnost činila mi ji rozkošnou. Ale uprostřed nejsladšího zaměstnání volali nás ke stolu. Byli jsme velmi dobře obslouženi a cítili jsme se obědem posíleni k novým činům, když s hodinkami v ruce objevila se jednooká a hlásila, že naše partie je u konce. Potěšení bylo odměřováno. Řekl jsem slovíčko Patuovi, který nejdříve pronesl několik filosofických úvah, pak se však obrátil k paní ředitelce a řekl: Objednáváme si porci ještě jednou a odměnu za ni zdvojnásobíme. Jak si přejete, pane! Vrátili jsme se do sálu, znova jsme si vybrali a šli na novou procházku. Právě jako po prvé byli jsme vyrušeni přísnou dochvilností dámy. Ach, to je příliš silné, madame! Milý příteli, pojďme po třetí nahoru, po třetí si vybeřme a zůstaňme tu na noc. To je skvostný plán, jejž z celého srdce podpisuji. A schvaluje madame Paris tento plán? Nemohla bych učiniti lepší, pánové; je proveden mistrnou rukou. Když jsme byli v sále a znova si vybrali, posmívaly se všecky ostatní těm, které prý nás nedovedly upoutati. Ty však řekly, aby se nám pomstily, že jsme fňukalové…“

O berlínském podniku paní Schuwitzové existuje několik soudobých zpráv. V publikaci „Schattenriss von Berlin“ z 1788 čteme: „Madame Schuwitzová. Pod tímto jménem je známa jedna nejlepší kavárnice v Berlíně; poněvadž je navštěvována nejvznešenějšími a dokonce knížaty bez inkognita, zaslouží si jistě zvláštního místa v tomto stínovém obrazu. Madame Schuwitzová povznesla se nad nízkou třídu kuplířek, vzala k sobě dívky jemnějšího druhu do domu, který podobá se malé skrýši vil a je vyzdoben skvostným nábytkem a lehátky, a zavedla tu jistý způsobný tón. Sama je hovorná slušným a zábavným způsobem, netrpí nic, co se zvrhá v hrubost, dbá pořádku a čistoty a jedná se svými strávnicemi uctivě a přátelsky. Tu a tam napadlo sprostým, byť bohatým měšťákům, aby se obveselili v jejím domě, ale byli tak odstrašeni cenami neobyčejně vysokými, za něž dává občerstvení, že se již nevrátili. Nic sprostého není v jejím plánu, spíše lidé jemných způsobů, vznešení cizinci a zvláště Angličané. Dospěla tak daleko, že má vlastní ekypáž, kočár se svým monogramem, kočího a sluhu ve skvostné livreji, vrátného a vlastní lóži v Komedii, a jen pletichy a závist způsobily, že luza div nepodnikla útok na její dům, takže se rozhodla, nedávati najevo veliké nádhery aspoň před očima obecenstva. Nelze ji pomlouvati, že vzbuzuje veřejné pohoršení. Ptáčkové, které oškubává, odletí většinou a zanechají jen trochu peří. Po této stránce není ta žena žádné zlo ve velikém městě sídelním.“

A magister Lauckhardt, který v Berlíně vojákoval, vypravuje o tomto podniku z doslechu, poněvadž jako vojáček nemohl přece navštíviti Schuwitzovou: „V Berlíně je dům této makrely velmi známý a, kdo jde po Friedrichstrasse s cizincem a přijde k tomuto pěknému domečku, říká: Hleďte, to je dům madame Schuwitzové. Ve všech vznešených i nižších společnostech je o madame Schuwitzové hovořeno, a Berlíňané se chlubí, že dokonce jistý vévoda, který za svého prvního pobytu v Berlíně z tohoto veselého domu se téměř nedostal, doznal, že ani v Londýně nenašel tak dobrý hostinec tohoto druhu. Tato dáma stará prý se skutečně stále o dobré zboží, t. j. dívky štíhlého vzrůstu a půvabných rysů, jimž pak pomáhá ještě líčidlem, tímto důležitým přípravkem všech prodajných dívek. Přijme-li Schuwitzová takovou osobu, dá jí naučiti se na pamět pěkným místům z cituplných románů, básní a her, vycvičí ji v poklonách a šňoření, a ochotná dívka nebo-li kurva je hotova. U madame Lindemannové a na několika jiných vznešených místech je tomu téměř stejně, ač Schuwitzová je prý vždycky na koni.“

Nevěstinec býval ostatně i ve vojenském táboře. Týž magister Lauckhardt podotýká ve svém vylíčení obležení Mohuče pruským vojskem v 1793: „U našeho pluku byl řádný hostinec s nevěstkami, to znamená řádný stan bordelový, kde byly čtyři nevěstky, které, aby měly přece záminku, nalévaly kávu a pak byly každému po vůli. Ocenily se také, a Lízinka, nejhezčí, stála 45 krejcarů, Hanka 24 krejcary, Barborka 12 krejcarů, stará Kateřina 8 krejcarů.“ Ve všech velkoměstských čtvrtích bordelových předváděny byly v oknech obyčejných nevěstinců velmi kluzké scény, nehledíc k tomu, že holky obvykle polonahé lákaly mimojdoucí muže, stojíce vyzývavě v oknech a gestikulujíce hrubě. Tak se stalo, že pro slušnou ženu nebylo vhodno ukazovati se v okně. Později různá nařízení předpisovala bordelům rolety a okenice. Také na ulicích před vulgárními nevěstinci, hlavně ovšem večer, bývalo velmi hlučno, scházelo se tu mnoho diváků a mnoho nejrůznějších darebáků, kteří tu tropili věci docela hanebné. Děvky, penězokazové, lupiči, falešní hráči, zloději, kteří jako netopýři a sovy plíží se ve dne tmavými doupaty a kořalnami, vylézali v noci, hledajíce příležitost k provádění darebných plánů.

Život v lidovém nevěstinci vylíčil dobře zase magister Lauckhardt, který dokonce po několik dnů v bordelu bydlil, byv tu nakvartýrován jako voják: „Průměrně jsou tyto dívky nestoudné žáby, které nevědí nic o slušnosti a jemnosti. Nestoudnými slovy provázejí všecky své řeči a hanebnými posunky jen ješte frivolnejší činí zvířecí chlípnost. Při tom dovedou chlastat kořalku, jako pacholci. Přijde-li někdo do takového domu, chopí se ho hned ta nejbližší, nazýva ho ,hošíčkem‘, tyká mu a hned ho vyzývá, aby objednal víno, čokoládu, kávu, kořalku a koláče; a to vše je v těchto domech ještě jednou tak špatné jako jinde a přece ještě jednou tak drahé. Nyní běží o to, zda zadržený mosjé je tak galantní, že nymfě vyhoví nebo nikoli. Vyhoví-li, zůstane dívka u něho, hladí mu tváře, oslovuje ho líbezně, dokud objednané nesní nebo někdo jiný nevyzve ji k vážnějšímu obchodu. Jinak stvořeníčko to se ihned odpoutá a hledá si ochotnější společnost. A tímto způsobem lze dosíci toho, že člověk může seděti v nevěstinci zcela nerušeně, kouřiti svou dýmku a pozorovati divadlo, aniž je nucen holdovati nízké rozkoši a platiti za více, než co sám požije.“ A na jiném místě dodává Lauckhardt: „V Berlíně není vůbec považováno za neslušné nebo ostudné choditi do nevěstinců. Mnozí, dokonce vážení manželové přicházejí sem, a ani jejich manželky jim to nemají za zlé. Vědí, že každý desátý jde sem ze zvědavosti a pro zábavu.“

V nevěstinci pro lepší měšťáky byla ovšem věc táž, jen forma její byla přísnější a méně hlučná. „Jedna žena má ustavičně hlídku u okna a číhá, k čemuž ihned sejdou se všecky ostatní, pokud nemají už návštěvy. Celkem je tu všecko drahé a elegantní. Madame, v jejímž domě dívky jsou, přijme tě velice zdvořile, zavede tě do pokoje mile zahřátého a při tom svrchovaně čistého, v němž jest pohovka a malá postel. Čistě oblečená a pěkně učesaná žena nebo také několik žen objeví se tu pro tvou společnost, a nyní zeptá se madame, strojíc se k odchodu, čím tě může pohostiti. Žádáš třeba láhev vína. Dobrá: hned ti bude přineseno. Co stojí? Tolar. Nějaké pečivo k tomu: 8 grošů. Nyní požertuješ si na pohovce se svou donou; ale náhle dostane to milé dítě bolení hlavy. Ach, miláčku, nemyslíš, že bychom mohli vypíti šálek čokolády? A… zůstaneš tu přece na noc! — při čemž ovine tě paží a vlepí ti na tvář nejohnivější hubičku. Chceš-li pohár lásky, jejž ke rtům jsi přiložil, nyní zcela dopíti a v noci tu zůstati, tím lépe pro dívku. Zavolá ještě jednou: Madame, šálek čokolády! — A při tom šeptá jí do ucha: Ten pán zůstane. Madame pošle sem čokoládu po sluhovi. Co stojí? Šestnáct grošů. Dobrá. Teď přijde posluhovačka, přinese zouvák, noční čepičku, trepky, ručník a dvě konve vody, upozorní, že je k službám, zavře dveře a přeje ti příjemnou noc.“

Jemné formy, jichž bylo zevně dbáno v nevěstincích vznešených, nebránily ovšem tomu, aby také v těchto „chrámech lásky“ neděly se všecky neřesti a perversnosti galantního milkování. Tyto obchodní domy lásky zásobeny byly krásnými ženami všech národů a každého věku, od nevědomého dítěte až po ženu přezralou. Zde pořádány byly pikantní večeře, při nichž obsluhovaly nahé holky, zde byly „mučírny“, zde konány byly plesy nahých, hromadné orgie, erotická divadla. Podle úsudku vrstevníků byl nejnádhernějším nevěstincem na světě De Fountein (Fontána) v Amsterodamu, velká to budova s restaurací, slavnostním sálem, soukromými pokoji, kavárnou a místností kulečníkovou (na střeše budovy), kde krásné dívky hrály billard úplně nahé.

Vedle nevěstinců oficielních měla však každá třída a každá země ještě nepřímé, maskované druhy nevěstinců. Ve Švýcařích byl to jistý druh lázní; také v Londýně byly to bagnios, při nichž lázeň byla však věcí úplně vedlejší. Archenholtz praví o nich: „V Londýně jest zvláštní druh domů nazývaných bagnios, které mají býti vlastně lázněmi; jejich pravý účel jest však, aby osobám obého pohlaví poskytovaly příležitost k potěšení. Tyto domy jsou skvostné, ba někdy knížecky zařízené. Všecko, co může smysly drážditi, buď zde jest nebo může býti opatřeno. Dívky tu nikdy nebydlí, nýbrž na požádání jsou v nosítkách dodány. Proto i ty, které skutečně způsoby, oblekem a půvaby se vyznamenávají, posílají sem sta svých adres, aby se doporučily. Dívka, která je sem dopravena a nezalíbí se, nedostane žádného daru, nýbrž jen nosítka jsou zaplacena. Angličané zachovávají svou vážnou povahu i při svých zábavách, proto také obchod v takovém domě je provozován veskrze vážně a slušně. Každý hřmot a hluk je vyloučen; neuslyšíš hlasitého kroku, poněvadž všecky kouty jsou vyloženy tapetami i na podlaze, a četní dozorci mluví spolu ustavičně tiše. Staří lidé a enervované osoby obslouženy jsou tu také na požádání metlami, k čemuž je všecko zařízeno. Z formálních důvodů jsou v každém bagniu také koupele, kterých jest však zřídka používáno. Tyto zábavy jsou velmi drahé, přes to však jsou četné domy tohoto druhu každé noci plny.“

Podobnou úlohu měly v 18. století taneční sály, které byly navštěvovány potulnými holkami i dívkami v přímých službách majitele sálu. Na počátku 18. století vznikly, hlavně v Sasku, první kavárny se ženskou obsluhou, které měly brzy nejhorší pověst. Rovněž četné hostince ve všech zemích sloužily veřejně prostitučním účelům. Archenholtz píše: „Hospodský z taverny v Drury Lane vydává ročně tištěný seznam dívek rozkoše, které navštevují jeho dům nebo jinak jsou mu známy. Tato knížka má titul ,Hari’s List of Coventgarden Ladies‘. Jsou v ní popsána jejich jména, tvář, postava, způsoby, talenty atd., nicméně často stranicky. Každého roku tiskne se toho 8.000 výtisků, o něž se lidé rvou.“ Jiný vrstevník píše o podobné taverně londýnské: „Když společnost mladých mužů popila řádně v taverně, vešel číšník, aby ctěným hostům oznámil, že čtvero nebo patero krásných žen zastavilo se přede dveřmi a ptalo se po ctěných pánech a zanechalo vzkaz, že se opět přihlásí, načež hostinský ihned dal rozkaz, aby mu bylo oznámeno, až ty neb ony dámy opět tu budou, a byly pak sem přivedeny. Ale právě tyto ženy měly své stanoviště v taverně a čekaly všecky v malém pokojíku, do něhož byly namačkány jako ovce v Smithfieldu, aby pak byly předpuštěny. To je noční povolání těchto nešťastných žen. A poněvadž tyto jsou počítány k nejlepším, jaký jest asi život těch nejhorších!“

Že vedle normálního vydírání bordelového pěstováno bylo v nevěstincích, hlavně lidových, i přímé zlodějství a vydírání, je na snadě. Také falešné hry byly tu denní zábavou jedněch a denním výdělkem druhých.

Veliký rozsah prostituce v době absolutismu zplodil ovšem i velikou armádu řemeslných kuplířů a kuplířek. O Berlíně napsal vrstevník: „Kuplířů počet jest legion, neboť dívky jsou v Berlíně svrchovaně důležitým odvětvím obchodním. Není to také za nic jiného pokládáno. Proto je toto řemeslo jako v celých budovách k tomu zařízených, tak také u jednotlivých osob s takovým úspěchem provozováno, jako obvyklá práce zručného manufakturisty, totiž mechanicky a beze všeho svědomí. „Ale z tisíců stávali se také kuplíři příležitostní, poněvadž jejich povolání poskytovalo jim příležitost k tomu, a výnosnost kuplířství je lákala.

Když na příklad se objevily v Paříži v 17. století nájemné povozy, staly se velmi rychle pomocníkem galantnosti. I ti, kdož měli své koně a svůj povoz, použili rádi služeb neznámého kočího, když se chtěli rychle dostati na dostaveníčko. Takovými povozy se dávali také voziti na veřejná i tajná místa orgií, a konečně vůz sám stal se přímým, příležitostným místem milkování. Casanova mnohokráte využil ve voze přízně dámy. I ostatní světáci mluví o tom ve svých memoárech. Tak stal se kočí zcela bezděčně kuplířem, a již v 17. století byl také každý kočí za kuplíře pokládán a znal i všecka místa pohlavních výstředností.

Podobným zjevem byl kadeřník. V době, kdy téměř nikdo nemohl býti bez kadeřníka, stal se tento stálý host ve všech příbytcích rovněž zcela přirozeně nejlepším zprostředkovatelem důvěrných styků. Čteme o tom v jisté soudobé knížce francouzské: „Od kadeřníka určité dámy doví se člověk nejsnadněji vše bližší a spolehlivější o jejích skutečných vnadách, neboť má nejvhodnější příležitost si opatřiti přesnou jejich znalost. To ví také každá žena; každá ví, že kadeřník nejrychleji roznese slávu jejích vnad, a proto hezká žena se nejméně ostýchá před kadeřníkem. Jistá mladá dáma chtěla si zahaliti šátkem svá ňadra, dosti obnažená, když byl hlášen její kadeřník. Přítomná přítelkyně napomenula ji však těmito slovy: Ale, děťátko, v jaké nebezpečí se vydáváte! Proč chcete u svých přátel vzbuditi podezření, že vaše vnady dají šťastnému méně, než slibují? Svého kadeřníka klame člověk jen tehdy, má-li k tomu důvod. Kadeřník poví nám bližší o poměru manželů, má-li někdo třetí manželčinu přízeň nebo jaké má naděje, kadeřník může roznášeti chválu atd. Stejné výhody poskytuje ženě, která se chce něco bližšího dověděti o tom, který se jí dvoří. Kadeřník řekne jí nejdříve, tráví-li noci doma, dostává-li galantní návštěvy, má-li styky se svou hospodyní, pěstuje-li milostnou korespondenci a mnoho podobného.“ Ale kadeřníkova úloha byla někdy ještě větší. Jinde čteme: „Je obecně známo, že ke svému kadeřníku může člověk přijíti se všemožnými potřebami. Znají přece město, všecky novinky městské a postranní cestičky… Když zamilovaným dojde rozum, je tu monsieur Jean, rychlonohý parukář, který vždycky si ví rady. A nemůže-li madame, napolo hotová se životem, již upoutati jiného cicisbea, pak se uchýlí ke svému vlásenkáři. A to zcela prostě. Dáma jest ještě v negližé, pan manžel již u svých obchodů, kadeřník je tu, pln dobrých způsobů a obratnosti, a ďábla učeše v pekle, vynese-li mu to o tolar více. Oba se sbližují. Dáma má zamilované dírky u nosu, zavadí náhodou rukou o jeho hodinkový řetízek, pohraje si dokonce s jeho přívěskem, nu a kadeřník? Rovnež náhodou dá vlasové jehlici zapadnouti do jejích ňader, dýšících láskou, a zase ji vytáhne. Tak trvá předehra několik dní až konečně…“

Další príležitostné, nicméně notorické služby kuplířské konaly obchodnice s galanterním zbožím, věštci a věštkyně a pak domovníci, k nimž střední stavy dávaly na pokoj a stravu své nymfy. Kuplíři velikého slohu byli také zprostředkovatelé míst, s jejichž povoláním byl přímo spojen obchod s děvčaty. Archenholtz píše: „Především mají ničemné kuplířky spadeno na venkovské povozy, které denně v počtu tak velikém přijíždějí do Londýna ze všech provincií a téměř vždy přivážejí dívky z venkova. Takové stvoření ubohé má radost, když na místě tak hlučném, kde nezná směru ani cesty, najde ihned po příjezdu osobu, která se mu přátelsky nabízí a mateřsky se o ně stará z vybásněné náklonnosti.“ Tyto dívky, ocitnuvše se jednou v rukou bordelářů, byly úplně bezmocny, neboť nikdo se o ně nestaral a jejich nevědomost nemohla jim pomoci. To se dělo hlavně v Londýně a Paříži.

Ostatně příležitostnými kuplíři byli tehdy i mnozí světáci, i bohatí. Casanova nečinil výjimky. Zašantročil třináctiletou krásku O’Morphi Ludvíku XV. Při malém flirtu, jejž prováděl s tímto dítětem, uvedla ho jeho nezralá krása do takového nadšení, že zdála se mu býti hodna „královského sousta“. Dal maličkou vymalovati obratným malířem v obleku Evy a posici, která hověla zvláštnímu vkusu královu, a vpašoval obraz do rukou pana de St. Quintin, obecně známého kuplíře králova. Tato věc se úplně povedla.

*

Prostituce používaly v galantní době všecky třídy bez výjimky. Pro majetné a vládnoucí třídy byla to instituce, která jim umožňovala vyhovovati chvilkovým rozmarúm, pro malomešťáctvo a proletariát bylo to především zřejmé východisko z nouze, náhražka lásky. Proto také byla prostituce mešťáctvem a proletariátem hojněji používána než bohatými.

Potírání prostituce dělo se ovšem prostředky zcela nevhodnými: jednak hromadným varováním v podobě hrůzostrašného líčení jejího nebezpečí, hlavně pro kapsu zákazníků. Prakticky potírána byla magdalenskými domy, násilným dodáváním onemocnělých děvčat do jistých nemocnic a hlavně vypovídáním a hnaneckou metodou. Systematický boj proti pohlavní nemravnosti, který vyvrcholoval ovšem v boji proti veřejné holce, veden byl v Rakousku za Marie Terezie. Dosadila stálou komisi mravnostní, která pod jménem komise cudnosti stala se spíše pověstnou než proslulou. Holky měly býti k počestnosti vedeny drakonickými tresty: byly jim ustřihovány vlasy, byly dávány do želez, bylo jim zametati ulice nebo tlačiti káry. Pokud běží o muže, měl každý, byl-li s nevěstkou dopaden a byl-li svobodný, na místě býti s ní oddán; byl-li ženat, hrozila mu žaloba pro cizoložství. Tím ovšem prostituce neubylo; stala se nejvýše tajnější. Z holky stávala se oficielně služka nebo hospodyně. Za to přibývalo vyhánění plodů a vraždění nemluvňat, neboť každá svobodná matka byla obviněna z nemravnosti a ohrožena zneuctívajícím trestem.

Poměr policie k prostituci byl čistě absolutistický, t.j. policie hověla zájmům svých chlebodárců. Jako není věčné mravnosti, nezávisle na prostoru a času se vznášející nad věcmi, tak ani policie není uniformovaný strážce takového věčného a vysokého ideálu mravního, nýbrž je mocenský nástroj třídy právě vládnoucí. Policie spíše podporovala než brzdila rozsáhlé řemeslo nevěstčí a bordelové, aniž ovšem nevěstka měla při tom nějakých skutečných práv, vyjímajíc Anglii. Především byla policie zvláště pohotova, běželo-li o to, aby mocný zákazník byl zbaven nejkratší cestou nepohodlné dívky rozkoše. A naopak dovedla nestoudně ocejchovati dívku skutečně slušnou jako nevěstku, běželo-li o to, aby byla vehnána do objetí mocného pána. Tak naprostá shovívavost v jedněch případech družila se k opovržení všemi lidskými právy v případech jiných. Poněvadž pak policie měla ve svém seznamu, na příklad v Paříži, každou ženu jen poněkud podezřelou, a tyto ženy byly jí vydány na milost a nemilost, byly také ochotny ke všemu, o co je policie požádala. Tak stala se nevěstka spojencem policie. Špehovala své zákaznictvo a podávala policii zprávy. To byla jedna cesta, po které policie vnikala do soukromých věcí důvěrných a měla v rukou nesčetné osoby ze všech tříd.

V 18. století staly se také veřejné dívky hlavními nositelkami syfilidy a ostatních chorob venerických. Syfilis, která po celé předchozí století objevovala se v Evropě toliko mírně, rozlila se nyní po této pevnině novou vlnou obrovskou, nikoli náhodnou, nýbrž v důsledku životní a politické metody absolutistické. Nazývali ji „trnem na růži“, ale brzy poznali její hroznou povahu. Blízké styky maloměšťáctva a proletariátu s nevěstkou rozvedly tento jed do širokých vrstev lidových. Podle rakouských spisovatelů vyskytovalo se prý ve Vídni v druhé polovině 18. století v některých letech až 12.000 onemocnění syfilidou, a mezi veřejnými holkami, v masopustě policií sebranými, bylo téměř vždy pět šestin syfilitických. Velmi zuřila také syfilis na německých universitách, a je zajímavé, že velká většina nakažených studentů byli právě theologové, učitelé a synkové kazatelů, bývalí chovanci „sirotčince“ v Halle nebo vůbec tací, kteří byli pro universitu vychováváni v bázni boží doma nebo v pedagogiích nebo jiných zpátečnických ústavech školních. Nejhorší pověst hlavně u cizinců měl, pokud o syfilidu běželo, Londýn, poněvadž jeho světový obchod od počátku 17. století napomáhal tu k nesmírnému rozšíření pohlavních nemocí.

Ale ani vládnoucí třídy nebyly syfilidy ušetřeny. Naopak, rodiny byly tu snad ještě více touto chorobou prolezlé než v měšťáctvu. Muž dostal tento „galantní dáreček“ od nevěstky nebo tanečnice, přenesl jej brzy na některou dámu ze společnosti a především na svou milostnici, čímž ovšem jeho pouť nebyla pravidelně skončena. „Muži přenášeli ji na své ženy, ženy na své manžely nebo dokonce na své děti, děti na kojné, a kojné zase na vlastní děti.“ Nejeden galantní „proudník“, o jehož přízeň se vznešené dámy rvaly, přenášel syfilidu dům od domu. Téměř celá rodina bourbonská a orléanská, jakož vůbec téměř veškera francouzská šlechta dvorní byly postiženy pohlavními nemocemi po jistou dobu nebo stále. V Paříži měla syfilidu vetšina tanečnic a hereček. Proslulé tanečnice Camargo a Guimardová darovaly ji téměř všem svým ctitelům, mezi nimiž bylo několik knížat a vévodů. Podle pařížských zpráv policejních lze zjistiti na příklad tento pochod syfilidy: Jakýsi pan de la Borde dostal ji od kterési holky z nevěstince, sám obšťastnil jí tanečnici Guimardovou, od které vedle jiných přátel dostal ji také kníže de Soubise, jenž ji předal své milostnici, komtese de l’Hopital. Kdo byl dalším podarovaným, není již známo. Vévodkyně Alžběta Charlotta, sama svým manželem nakažená, psala: „Dechantová, tanečnice z Opery, dala knížeti Bedřichu Karlu virtemberskému v Paříži dáreček, jímž umřel.“ Vévoda Karel Alexandr virtemberský, nakažený sám některou tanečnicí, kuplířsky mu opatřenou, infikoval celý svůj harém z tanečnic dvorního divadla štutgartského, t. zv. modře obuté, poněvadž právo nositi modré střevíce jako vnější vyznamenání měly jen dámy, které byly hodny vévodovy přízně.

Po Francouzské revoluci objevila se pravá epidemie syfilitická všude, kam se uchýlili francouzští běženci, což nejlépe svědčí o tom, jak byla syfilis rozšířena mezi francouzskou šlechtou. Lauckhardt vypravuje o tom: „Jako v Koblenci provedli to běženci na každém místě, kam přišli. Celý proud Rýna od Basileje ke Kolínu byl tímto vyvrhelem lidského rodu otráven a zamořen, a stopy hrůzné zkázy mravů budou v oněch nešťastných krajinách ještě dlouho strašiti. Ničemná nemoc, kterou v Porýní již nazývají „emigrantskou galantností“, jest obecná a všecky stavy jsou jí nakaženy. I kdyby byl každý vystěhovalý Francouz přinesl do Německa celé bedny zlata, nebyla by to ani malá náhrada za bídu, do které uvrhli naše německé ženy a skrze ně tak velikou část naší vilné mládeže. Jděte jen na Rýn a tažte se a užasnete a zděsíte se nad odpovědmi.“

Když pak vládnoucí třída poznala, že nikdo neprovádí milostné služby, aniž jest dříve nebo později raněn jedovatou střelou, učinila z galantní nouze galantní ctnost, a známky syfilidy staly se známkou pravé vznešenosti. Tak dovršil absolutismus svou životní filosofii.