ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Všecko dovedla mravní přetvářka měšťácká na venek zastříti, jen prostituci nikoliv. Nevěstka jest v naší době ustavičně a všude viditelná, je nejen výnosný spojenec kapitálu, nýbrž i nová Musa všech, kdož potřebují moderní „inspirace“. Ani jeden průmysl nezaměstnává tolik dělnic v detailním obchodě jako paní Venuše. Prodajná láska stala se ve věku měšťáckém potřebou mnohem rozsáhlejší a naléhavější, než byla v kterékoliv epoše dřívější. Již ten fakt, že vrstvy stále širší jsou nuceny z důvodů hospodářských oddalovati sňatek nebo závazný poměr milostný, postačil by odůvodniti velikou dnešní potřebu prostituce. Ale rozsah této potřeby zesilují ještě další činitelé novodobí.

Je to především moderní život kočovný mnoha milionů lidí, které jejich povolání nutí k ustavičnému střídání měst a zemí, k mezinárodní existenci vyvolané mezinárodní výměnou zboží, která se stala výrobním zákonem. Těmito moderními kočovníky jsou hlavně muži a to muži v mužném věku, a láska nevěstky, kdekoli a kdykoli snadno dosažitelná je pro ně nejvhodnější forma pohlavního ukojení. Po druhé nabyl družný život společenský davové povahy: davové potřeby vyžadují při něm davového požitku a davových dráždidel. A takovým erotickým dráždidlem davovým je právě nevěstka, představující požitek pro všecky.

Přes to však že v naší době je potřeba prostituce tak veliká, je nabídka ještě větší. Neboť armáda prodajných žen prožila důležitou vnitřní změnu: jednak volná prostituce nabyla veliké převahy nad prostitucí bordelovou, jednak řemeslná prostituce poklesla relativně ve prospěch prostituce zahalené. A prostituce zahalená je především produkt příčin hospodářských. Vzpomeňme si jen na ženy, navštěvující dostaveníčkové domy pro příležitostný výdělek. Vždyť v době velkokapitalismu zdesateronásobily se hospodářské nesnáze, hospodářské komplikace, jejichž sítí je každý polapen, a tyto nesnáze hlavně vyvolávají a ustavičně rozšiřují lavinu žen ochotných se prostituovati.

Tento hospodářský nátlak zůstane ovšem „španělskou vesnicí“ lidem, kteří — sami jsouce důkladně syti a pohodlně uvelebeni — připouštějí „hlad“ jen tehdy, nemá-li člověk ani chleba, a neuznávají hospodářského důvodu, jde-li služka na ulici jako nevěstka, ač si mohla najíti nové místo jako služka. Nouze je však pojem velmi relativní; měřítko mé situace nevězí v této mé situaci, nýbrž vyplývá především ze situace těch, s nimiž mě spojuje moje činnost, pracovní proces, do kterého jsem zařazen. Dělnice, která zhotovuje skvostné šaty a sama jest nucena choditi chudě oblečena, pociťuje tento stav jako nouzi i když se dosyta nají. A z takové nouze vzniká pak snadno myšlenka, že za jistých okolností lze si přece jen snáze vydělati na hedvábné kombiné než na bavlněnou spodničku. Takové jsou ty hospodářské příčiny — nikoli ovšem pro naivní občany nebo tupé moralisty.

Novodobá prostituce není veselá a není také jako veselá pociťována. V žádném věku nepředstavovala dosud takovou tragedii jako dnes, nikdy nebyla tak sdružena s nejhlubší bídou lidskou. Je-li dnes často vytýkáno, že moderní literatura hledí na nevěstku příliš sentimentálně a oslavuje ji jako mučednici, nelze přece přehlédnouti, že literatura je produkt poměrů. Je bezpochyby pravda, že zrak spisovatelů zlidštěl, hlavně těch, kteří nevyjí řemeslně s buržoasními vlky, a to není jistě ani hanba ani neštěstí, ale je také pravda, že soudobého rázu prostituce, jak jej líčí, si nevymyslili: zobrazili prostituci s tolika hledisk a s tolika různými temperamenty, že obraz je úplný, a není to jejich vina, je-li kormutlivý i když je nejrůžovější nebo nejfrivolnější.

De Quiros, který psal o prostituci madridské, (pozn. 21) zaznamenal tento příšerný fakt nejhlubší bídy lidské: „Děje se nezřídka, že toulající se golfy (nevěstky nejnižšího druhu) po setmění, na své procházce okolím města, házejí hrudky na okna věznic, očekávajíce, že bude jim hozen měďák, kus chleba nebo něco podobného z okna, za kterým osamělý vězeň je mořen žádostí. Golfa lehne si na zem, zdvihne sukně a ukazuje své tělo; v noci si postaví svíčku mezi nohy a osvětluje se, zatím co vězeň, přitisklý k mříži, pozoruje obnažení v jakési cynické křeči milostné.“ Není tohle snad potencovaný symbol svazku prostituce s bídou ve věku měšťáckém?!

Tragedii nevěstky vyslovil ostře i spisovatel tak málo sentimentální, Oskar Panizza, v jednom ze svých „Dvanácti dialogů v duchu Huttenovu“, který má název

Milostný dialog Elly a Louise v duchu všech dob

Ella: Stále ještě se na mne dívaš?

Louis: Stále ještě, stále ještě.

Ella: Tak ztrnule!

Louis: Nemohu s tím býti hotov.

Ella: To z černé tvé panenky zabodává se jako dýka, a nevím, jaké city to ve mně vzbuzuje.

Louis: To jsou všecko jen tušení a náznaky, symboly neviditelných věcí — až skutek se stane.

Ella: Nemůžeš mi říci, co si teď myslíš?

Louis: Nemožno. A kdyby — nechtěl bych toho věděti. A kdyby — nechtěl bych toho říci.

Ella: A ja mám stále čekat?

Louis: To je tvůj osud. Nám také je čekati, jenže na nás samé. Vy — vám je čekati na ty druhé.

Ella: Víš, co to znamená, nutno-li stále čekat? Býti mladou dívkou a stále čekat? Stále dávat pozor, děje-li se něco na druhé straně, běží-li za člověkem pohled? A když — pak vyhlížet lhostejně a přetvařovat se! A ne-li — tak lákat? Hrdost polykat! A pak stále silněji lákat! Žlutými šaty a pižmem a opoponaxem! Až konečně — konečně — a pak hlavu neztratiti, situace využíti, zatím co toká! — A pak býti sousedy popliván! A přítelkyněmi roznesen! A jemu ještě z hlavy vyháněti představu, jako by on byl ošizen! — Víš, co to znamená?

Louis: Nemluv tak sípavě. Nepohybuj se jako zvíře. Vím, že musíte vycházet na lup. A že jestřáb více uloví než vrabec.

Ella: Takhle se namáhat! Pro tu chvílku, kdy se zdá, že nebe na nás padá. Pro těch několik vteřin, ve kterých jsme připuštěni k lidské konkurenci. A kterých užíváme v bolestech, nikoli v rozkoši! Tolik výpočtů! Tolik spekulací! Tolik loket kašmíru! Tolik botiček! Tolik ekypáží, voňavek, vějířů, kukátek, tanečních hodin…

Louis: Prsa se ti zdvihají jako moře.

Ella: Poněvadž vidím v tvých očích blížit se bouři.

Louis: Mezi tvým obočím, tady, kde se tvoří ty malé vrásky, tu je ustrašené místo.

Ella: Poněvadž nevím, popluješ-li plnou parou. Přemůžeš-li bouři.

Louis: Kolem rtů nemocný, spráskaný rys jako zklamání, opovržení, hnus, opotřebovanost.

Ella: Strach ze zbabělců. Z mužů, kteří zalézají. Z tlachalů. Z mluvků. Z Herkulů, kteří se na slunci procházejí ve lví kůži a vždycky doma zapomenou kyj.

— — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Ella: Ne, dej pokoj! Ne, nechci se obnažit! E ty — eh — stydím se… Nechci rozhodně vyhlížet ctnostně. Nejsem přece baletka. Ale toho nesnesu. Ne, prosím tě, tady mne nerozpínej. Nech toho na ramenech. Vždyť přece můžeš i bez toho. Ty tyrane! Roztrháš mi košili! — Vidíš — teď mám roztrženou košili — vložku — jen ta stojí 1.50 — dělala ji mladší sestra. — Myslíš si asi…

Louis: Buď tiše! — (líbá ji prudce) nebo tě zardousím… vynadám ti! Dej si pozor, ty…

Ella: Pst! — Poslouchej! — nebyly to dveře?

Louis: Které dveře?

Ella: Dveře do chodby. — — Jo, bůhví…

Louis: Což jsi nezavřela?

Ella: Kde — venku? — Ne!

Louis: Ne, tady, dveře do pokoje.

Ella: Ovšem — ty jsou zavřeny. — Ale to mi nepomůže. Vědí přece, že tu jsi.

Louis: Nesmějí to vědět?

Ella: I jo. — Ale nemám to ráda. — K vůli matce — stydím se přece — poněvadž ona se stydí.

Louis: Nikdo ti tedy nemůže nic říci?

Ella: Mně? — Ach, ne… jsou přece všichni chudí!

Louis: Tvá matka. — Tvá…

Ella: Ach, jo! Otec je nemocný — leží již deset let — nemůže se hnouti — leží ustavičně na zádech — čte vždycky ve zpěvníku — hlasitě, s brýlemi.

Louis: Ale ten neví, že — jsi.

Ella: Kdepak! — Zabil by mě — chtěl vždycky, abych byla jeptiškou.

Louis: No, a ti ostatní?

Ella: Ach, Ida — no, ta šije bílé prádlo — učí se ještě.

Louis: Kolik je jí let?

Ella: Ach, je teprve patnáct.

Louis: Bude také tak hezká?

Ella: Můj bože, nevím — je docela pěkné děvče…

Louis: Nu, a matka?

Ella: Ach, matka je strašně pilná — pere celý den — a pere také mimo dům — ale ta se musí starat o otce — a pak mám ještě dva bratry…

Louis: Dva bratry?

Ella: Ano — a jeden půjde teď do latinské školy, potřebuje Kornelia Nepota a letinskou gramatiku — tu jsem mu dnes koupila — tamhle leží — a sešity a dějepis — a co toho kluk roztrhá — a co toho sní…

Louis: To je k neuvěření… nu, a ten druhý?

Ella: Ach, ten už je pěkně z bryndy — je zámečník — to je šikovný člověk — na svých dvacet let vydělá si pěkné peníze — ale chce se teď oženit — jeho Elisa — hloupý blázínek — a tak mě taky prosil — „do začátku“ — o 300 marek — no, co bože — celá rodina mne potřebuje… (líbá ho). Ach, ne, nesmíš se takhle tvářit — neříkám ti to proto —

Louis: Dítě, prosím tě…

Ella: Počkej, teď je venku! — To byla matka. — Podívala se jen na otce — teď je zase čistý vzduch.

Louis: Kde leží tvůj otec?

Ella: Docela vzadu leží — ach, ten je docela spokojený! — No, nic nepoznala! — To bych zase večer dostala vynadáno…

Louis: Ano, ale, můj bože…

Ella: Ach, bože, ptáš se a ptáš… jsi jako dítě. Pojď sem, buď hodný! — Bože, jak se to tváříš…

Louis: Když to tak všecko slyším…

Ella: No, copak?

Louis: Ach, všecku tu bídu.

Ella: Hlupáčku!

Louis: Ach, to je všecko tak smutné!

Ella: Co si to namlouváš? — Nejsme docela nic smutní! Člověk musí prostě život bráti tak, jak je. — Měli jsme dneska nudle se švestkami, a ten malý jedl — no, málem byla bych řekla: jako zámečník! — tedy jako oráč…

Louis: A zámečník?

Ella: Nejí v poledne doma. — Tedy jen vesele! Syrrop! říká Angličan.

Louis: Co říká Angličan?

Ella: Syrrop nebo Syrupp!

Louis: Ach: cheer up! — To znamená: Buď vesel! — To nemá však nic společného se syrupem.

Ella: No, to je jedno! Jen když ten muž je sladký.

Louis: Nu, povídej mi ještě něco, dítě. Jak žiješ?

Ella: (přikryje si obličej) Ach — bídně! — Ach, je to neštěstí…

Louis: Ale proč! — Jsi přece hezká! Máš houf ctitelů — včera v cukrárně všecko se okolo tebe točilo — vybereš si toho, který se ti líbí — a pak —

Ella: A pak?

Louis: Máš po starosti. — A v noci máš pokoj.

Ella: Ach, jak si to všecko představuješ!…

Louis: Jak to?

Ella: Myslíš, že to jde jen takhle?…

Louis: Nu, a jak?

Ella: A ty šikany — a ta starost — a nouze — a číhání — a opovržení — a smlouvání — a nemoci — a domněnky — a přece stále být elegantní — a stále přívětivou — a stále chic — a stále v rukávičkách… a pak najednou nějaký pán pokyne —

Louis: Nějaký pán pokyne?

Ella: Pán v uniformě — a zmizíš — bez záchrany — bez pomoci — jako květina, utržená na louce — vyčichneš — pryč!…

Louis: Můžeš se přece hájit?

Ella: Nic nemůžeš! Nemáš práv, nejsi člověk už, jsi věc — kus zavazadla, které se podává na dráze… To jest: Jsi člověk, a zdůrazňují ti to slovo zvláště — ale ve skutečnosti jsi věc — protože…

Louis: Protože?

Ella: Protože jsi poskytoval bližnímu potěšení — poněvadž jsi dívka rozkoše — dívka z lidu, která nerozmýšlela si dlouho své dary…

Louis: A pak?

Ella: A pak se objevíš v sále se zeleným suknem, a tu sedí vážní pánové v kabátech a čepicích, s brýlemi, s tlustými folianty… a pak to začne…

Louis: Nu?

Ella: O mravním řádu na světě — a o mrkání a pohledech a dělání malých krůčků a bílých spodničkách a vysokých botičkách… a to všecko je zakázáno — všecko je hřích — všecko je nezákonné…

Louis: A pak přijde?

Ella: Pak přijde: na tak a tak dlouho jako zvíře odstraněna a spoutána a hanobena a vvhladovována, až prsa zvadnou a vyschnou, až oči zhasnou…

Louis: A pak?

Ella: Pak — zalkne se hlas — a duše se zalkne — a napadnou člověka verše ze zpěvníku — a slyším otce, jak deklamuje: „Vyšperkuj se, drahá duše…“

Louis: A pak?

Ella: A pak — pak — po týdnech, měsících… když sedíš opět ve své sedničce — a máš opět své bílé prádlo — a jsi opět plná a kvetoucí — a fialky voní v pokoji — a je sobota večer — pak přijdou — ti páni.

Louis: Kteří páni?

Ella: Páni od zeleného stolu…

Louis: Páni od zeleného stolu?

Ella: Titíž páni od zeleného stolu — se svými brýlemi — páni doktoři a asesoři a někdy také: pastoři — a jeden chce bílou košilku, a jiný chce žlutou košilku, a třetí hedvábnou košilku, a čtvrtý krajkové kalhotky, a pátý chce jen podvazky sundavat, a šestý chce dostávat podpatkem do hlavy, a sedmému spadne skřipec — — teď hraje mravní řád světa všemi barvami a vystupuje směle jako holka a laškuje při drobných krůčcích a má hezké botičky a vrhá pohledy a vlní spodničky… co pak je ti? — Ale, tak přece neplač…

Louis: Ach, je to všecko tak strašné!

Ella: To přece není důvod k pláči! — Pojď, hochu, buď rozumný — to je vysoká policie a křesťanství — které s námi takhle jednají — až bude po nich, povede se také nám lépe…

V době velké revoluce francouzské, tedy za mladých dnů buržoasie, měla nevěstka v pařížských ulicích stejnou úlohu dominující jako za ancien regimu a vystupovala dokonce s velikým cynismem. To platí především pro dobu Direktoria, kdy z hlavních tříd pařížských se stala korsa vlnící se nevěstkami nejdrzejšího druhu. Podobně bylo tomu také v Londýně. V kočárech a na koni projížděly se vznešené nevěstky po Hyde Parku a jiných promenádách veřejných. Rovněž menší města, i německá, poskytovala podobný obraz, ovšem méně hlučný. Po nedlouhém odlivu počal tento divoký rej s novou prudkostí v šedesátých letech minulého století, v době druhého císařství. V proslulém svém románu „Nana“ vymaloval Emil Zola tento obraz, který je karakteristický i pro dnešek a pro všecka velkoměsta:

„Po obědě k deváté hodině nastalo obyčejně jejich putování. Po chodnících ulice Notre-Dame de Lorette táhly dvě nekonečné řady dívek, spěchajíce vesměs náramně horlivě s vykasanými sukněmi k bulvárům. Byl to hladový zástup čtvrti Breda, který za soumraku vycházel na lov. Nana a Satinka šly vždycky podle kostela, ulicí Le Peletier. Sto kroků za Café Riche, jakmile se přiblížily k jevišti svých manévrů, spustily vlečku svých šatů, kterou dosud nesly v ruce, a teď nastalo putování prachem a blátem; před kavárnami stávala se jejich chůze ještě pomalejší. Tu byly ve svém živlu. Vztýčily hlavy a povídaly si, smějíce se hlasitě, a ohlížely se chvílemi na pány, kteří šli za nimi. Tato veselost trvala až do jedenácti a byla jen tu a tam přerušena „volem“, jejž hodily po neobratném, který do nich nešikovně vrazil nebo na paty jim šlápl. Někdy sedly si za kavárenský stolek, pozdravily se po domácku s číšníky a přijaly od kohokoliv občerstvení, aby se mohly usaditi a vyčkati na konec divadel. Když však noční doba pokročila a ještě neodskočily jednou nebo dvakrát do ulice La Rochefoucauld, tu lov stával se urputnějším. V temnu pod stromy prázdných bulvárů odehrávaly se ohyzdné scény, smlouvaly tu s muži, házely hrubými slovy i tvrdými fackami, zatím co počestné rodiny, otec, matka a dcery, zvyklé na taková utkání, šly klidně mimo. Když pak prošly desetkrát cestu od Opery k divadlu Gymnase, a muži byli stále řidčími, tu Nana a Satinka odebraly se na bulváry ulice Faubourg Montmartre. Tu byly až do dvou hodin otevřeny a osvětleny restauranty, výčepy a jídelny; před kavárnami tísnily se ženské.

Bylo to poslední osvětlené a živé zákoutí noční Paříže, poslední tržiště pro obchody na jednu věc, kde vyjednáváno bylo ve skupinách hlasitě a bez okolků. Tak tomu bylo od jednoho konce ulice ke druhému, jako v odkrytých chodbách veřejného domu. Ulice Notre-Dame de Lorette táhla se do dálky dlouhá a pustá; jen tu a tam spatřils míjeti po ní stín nějaké ženské. Byl to pozdní návrat čtvrti; ubohé dívky, zoufalé, že jedné noci nic nevydělaly, hádaly se hrubým hlasem s nějakým opožděným opilcem, kterého zadržely na některém nároží. Byly však také výnosnější večery. Nezřídka ulovily louisdory od lepších pánů, kteří šli s nimi, zastrčivše své řádové stužky do kapsy. Satinka měla pro tento druh jemný čich. Za deštivých večerů, když Paříž byla vlhká a fádní, vyhledávali tito páni — jak věděla — temné kouty města. A slídila po těch nejlépe oblečených; poznávala jim to na mdlých pohledech. Pravá zuřivost po tělesném požitku zdála se za takových večerů zmocňovati se města. Bála se sice poněkud této třídy, neboť nejnóblejší páni byli nejodpornější. Nátěr brzy odprýskal, a objevilo se divoké zvíře s nejohavnějšími choutkami a neřestnou rafinovaností. Satinka neměla také pražádné úcty k těmto pánům, kteří přijížděli v kočárech: říkala, že jejich kočové jsou slušnější, poněvadž neubíjejí žen představami z druhého světa…“

Pouliční holka mívá svůj byt, ve kterém obchod, na ulici smluvený, jest prováděn. Nemá-li vlastního bytu soukromého, doprovází muže buď do jeho bytu nebo do některého hotelu, kterých je přehojně v každém velkoměstě. Sem náleží také známé chambres separées, pokojíky v různých restauracích, vinárnách a barech. V těchto místnostech neběžívá ovšem vždy jen o pohlavní styk s nevěstkami, nýbrž stejně téměř často také o milostné styky a galantní chvilky předmanželských a nelegitimních párů.

Veřejná prostituce pouliční má dnes ve většině zemí značnou převahu nad prostitucí bordelovou, neboť bordely jsou také již v mnoha zemích a městech zrušeny. Prostituční život na takové berlínské Friedrichstrasse a na pařížských bulvárech připomíná nejbujnější doby císařského Říma. Styk veřejného života s prostitucí je dnes v důsledcích toho velmi důvěrný, hlavně pokud běží o chudší třídy lidové. Je to celkem málo utěšená stránka pohlavního života, že pouliční řemeslo prostituční odehrává se před zraky všech lidí každého věku a, pokud jest prováděno v soukromých bytech činžáků, šíří rozhodně pohlavní korupci do chudých vrstev obyvatelstva. Nevěstky, bydlící v rodinách, infikují třeba jen bezděčně svým životem dcery dělníků a řemeslníků a také jejich syny svádějí k výstřednosti a pasactví. Je celkem pravda všecko, co přivrženci prostituce bordelové o této věci tvrdí, přes to však jsou bordely, jak ještě uvidíme, zlo sociálně mnohem horší a nebezpečnější.

Nezletilé dívky v pouliční prostituci nejsou žádnou vzácností, jak víme již z předešlé kapitoly. Londýn se po celá desetiletí hemžil dvanáctiletými a třináctiletými děvčaty, která provozovala prostituci na vlastní pěst. Dnes ještě děje se tato dětská prostituce bez okolků hlavně ve Španělsku. V Paříži byla v prosinci 1905 zatčena tlupa mladistvých zlodějů pouličních a krámových, deset hochů jedenáctiletých, kteří vedeni byli hochem dvanáctiletým a třináctiletou dívkou, Elisou Caillesovou, nazývanou „krásná Alieta“. Tato Alieta, rozkošná osůbka v dlouhých šatech modernějšího střihu, v půvabném klobouku a elegantních rukavičkách, chválila svou tlupu s bezpříkladnou samozřejmostí. Jsou prý to vesměs fešáci. Jsou prý všickni společně jejími milenci, a s těmito deseti muži je prý nejšťastnější ženou na světě. Také vypravovala úžaslému úředníku policejnímu o hoře, ve které má svůj dvůr jako paní Venuše, což nebyla pohádka, nýbrž nepopsatelná skutečnost. Jaký talent ženský, přivedený na scestí, zanikl tu asi předčasně v nějaké donucovací pracovně!

Nejtrudnějším zjevem v prostituci nezletilých je kuplířství vlastních rodičů. Víme již, že to není novodobá specialita, nicméně v kapitalistickém pořádku nabyla největšího rozsahu a nejodpornější formy. O jednu takovou matku běželo na př. v berlínské při z 1910. Kterási manželka soudního rady měla tu postupně několik bytů s jistou elegancí zařízených, které policejní správa nazývá pravými holubníky. Odehrávaly se tu pohlavní rejdy, kterých účastnily se obě její dcery, čtrnáctiletá Melanie a šestnáctiletá Hildegarda. Detektivové na Friedrichstrasse a Pod Lipami pozorovali často tuto paní Schönemannovou, kterak v průvodu svých dcer prochází se tu v noci. Obě dívky byly vždy velmi pěkně oblečeny. Matka byla pozorována, jak často nápadným způsobem přistupuje k pánům, mluví s nimi něco, načež zmizí, páni ti pak sednou si s děvčaty do drožky a jedou s nimi na delší procházku do Tiergarten. Tyto vyjížďky končily často v bytě paní Schönemannové.

Tohoto kuplířství rodičů bývá používáno ovšem také k účelům vyděračným, což v naší době jest velmi pochopitelné. Brzy vyvinutá děvčata čtrnáctiletá a patnáctiletá, mající bujné tělo a činíci tudiž dojem většího stáří, bývají používána rodiči k takovému vydíraní. Jsou pěkně strojena a pak přidržována ke stykům s muži, ovšem s bohatšími a obyčajně také staršími. Poněvadž na těchto dívkách nelze už pranic skaziti, daří se jim snadno, že někoho uloví. Tu za krátko vynoří se náhle jejich otec, je svrchovaně rozhořčen, prohlásí udivenému muži, že jeho dceři není ještě šestnáct let a že ho udá státnímu zástupci, poněvadž zneuctil jeho dcéru a rodinu. Vždyť přece ví, co to znamená. Muž to ovšem ví, dostane svatou hrůzu a dá se velice snadno materielně napáliti, neboť otec spokojí se na konec s větším odškodným, ovšem s těžkým srdcem.

Od pouliční prostituce nelze odděliti pasáctví. Zřídka najdeme pouliční nevěstku, která by neměla svého pasáka, Louise, jak říkají Němci, nebo po Francouzsku Alfonsa. Poměr těch mužů k holkám představují si mnozí lidé poněkud jinak, než jaký je ve skutečnosti. Domnívají se, že pasák jest především nezbytný obchodní společník holky, které přivádí zákazníky, podporuje jejich náležité vydrancování a vedle toho jest nevěstce účinným ochráncem v mnoha nebezpečích, jimiž její řemeslo ji ohrožuje. Je nepochybno, že pasák má skutečně tyto a podobné úkoly. Ale především jest milencem nevěstky. Je to jediný muž, kterého si holka vybírá, aby ukojil její milostnou potřebu, na rozdíl od všech mužů oněch, kteří si ji vybírají, aby jejich milostnou potřebu ukájela. „V nevěstce probouzí se člověk. To je celé tajemství a příčina pasáctví.“ A v „Deníku ztracené“, jejž vydala Margareta Böhmová, čteme: „V každé dívce vězí přece také žena s její potřebou přituliti se, s její touhou po lásce, která nemůže býti uspokojena provozováním pohlavního styku čistě po obchodnícku. Mně samé se to děje: co bych za to dala, kdybych měla na světě jen jediného člověka, který by ke mně náležel, o kterého mohla bych se opříti, o kterém bych věděla: je tu pro mne a já pro něho.“

Důsledkem toho jest, že nevěstka zasypává svého pasáka penězi, a že holky často mezi sebou závodí o to, která svému miláčkovi dává nejvíce peněz. Tato cizopasná především úloha pasákova činí z něho nejodpornější lidský zjev a pravidelně jen nejzvrhlejší individua věnují se tomuto povolání. „Je bezpodmínečně jisto, že i v největších lumpech, nejhorších zločincích zbývá vždy ještě trochu studu, že jest u nich vždy ještě jakýsi lepší život citový. Výjimkou jest jediná kategorie: pasáci. Tito lidé ztělesňují nejhlubší stupeň, na který může člověk klesnouti. Pasák je miláček prostitutky, jest v některých okolnostech jejím ochráncem a zjednáva jí milostnou zábavu, která by jí jinak chyběla v jednotvárnosti jejího řemesla. Pro pasáka však jest holka jen cenný předmět, z kterého chce co nejvíce vytlouci. Jen velmi zřídka má ji skutečně rád. To dokazuje nejlépe jejich vzájemný styk. Pasák má nad ní neomezenou moc. Za nejnepatrnější maličkost, především tehdy, nepřinese-li dosti peněz, jest nemilosrdně bita, zkopána a vůbec brutálním způsobem sužována, že se to ani popsati nedá. Holka se sice zhroutí, ale ve většině případů snáší to ochotně, neboť, je to dosti podivné, ale je to pravda; chce míti svého miláčka takovým. Sotva uplynulo půl hodiny, je výprask a povyk zapomenut.“

Také pasák používá často svého řemesla k vydírání. Tu je třeba, aby jeho dívka chovala se jako slušná dáma. Bydlí spolu v hotelu. Dáma strojí se poněkud vyzývavě, ale přesto chová se co nejdecentněji. Brzy seznámí se s různými pány. Vybéře si pak nejbohatšího, který musí býti také ženat, a projevuje mu sympatie, aniž jest příliš ochotna. Sama jest ovšem také vdána. Pasák převezme úlohu manžela. Dostaveníčko lze si s ní velmi těžce umluviti, poněvadž její manžel je prý velmi žárlivý. Konečně a po dlouhém zdráhání a poněvadž je přece tak šíleně zamilována, svolí. V důvěrné chvíli vynoří se fingovaný manžel, udělá strašlivý skandál a hrozí pomstou za zhanobenou čest i udáním. Onen ovšem dostane náležitý strach a je náramně rád, když celá tato „věc cti“ jest odbyta penízem více nebo méně značným. Taková vydírání provádějí ovšem jen pasáci a jejich ženské způsobů navenek nejjemnějších; předpokládají také tyto podniky, aby byl vložen do nich určitý kapitál, který pak ovšem mnoho vynese.

Umělecky nejkrásnější a lidsky nejhlubší vylíčení pasáka a osudů jeho oběti je román Ch. L. Philippa: „Bubu z Montparnassu“. —

O prostituci bordelové, jejíž ráz a povahu známe již důkladně z dob předešlých a které se podstatně nezměnila, nebudeme se podrobně šířiti.

Bordelové čtvrti staršího původu, primitivní povšechně a temné s křivolakými uličkami, jako byla v umírněné formě pražská „pátá čtvrt“, mizí pomalu ze západních měst a vyskytují se dnes v pravé své podobě dosud hlavně ve městech přístavních. Surový rej pohlavní v těchto temných končinách západní civilisace kontrastuje, jak víme, příkře a velmi nelichotivě pro domýšlivé Evropany s podobnými zjevy v Japonsku a Číně a jest i hluboko pod úrovní prostitučních ulic indických. V těchto bordelových čtvrtích přístavních je zjevem docela obvyklým, že nevěstky zdvihají před každým mimojdoucím sukně, ukazují vyzývavě obnažená ňadra a útočí na muže docela nestoudně. Tak tomu bylo nedlouho před válkou v St. Paulu, nejnižší bordelové čtvrti hamburské, tak tomu je dosud v Marseille a jiných přístavních městech francouzských a anglických. Je to život pro ukojení drsných námořníků a venkovanů a pak tu a tam ještě pro zvědavce.

Ve Španělsku, kde trvalý duch reakční spolu s horkou krví obyvatelstva plodil ve všech oborech veřejného života nejtrudnější zjevy, existoval podobný rej nestoudnosti i v ulicích vznešených. „Existují v Madridě četné domy ve vznešených čtvrtích, kde od deváté hodiny ranní podává si veliká nestoudnost dveře s velikým cynismem. Zde spatříš huespadas s jejich čerstvě natřenou tváří, s temnými pruhy namalovanými pod očima, tak hluboce vystřižené, že vidíš celá ňadra a s cigaretou ustavičně v ústech. Zastavují každého mimojdoucího a zahrnují ho často urážkami.“ (De Quirós.) A týž spisovatel zaznamenal podle očitého svědka tuto episodu z takového nevěstince: „V pozadí sálu — podoben bakchanálu na antickém basreliefu — utvořil se průvod nahých žen, a muži se snažili střiky své organické tekutiny uhasiti hořící svíčky.“

Pravé nevěstince jsou dosud v přečetných místech velkých i menších, nehledíc k tomu, že tam, kde jsou rušeny, jako na př. v Praze, proměňují se z dopuštění vrchnosti v bary a vinárny, v jejíchž zadních místnostech je prováděna téměř stejná forma prostituce, s tím především rozdílem, že drancuje nestoudněji kapsy chtivých mužů. Obchod v nevěstincích děje se v buržoasním věku co nejracionelněji; jsou zařízeny na výkony pokud možno hromadné. Sotva lze si představiti, jakým požadavkům musí někdy jednotlivá děvčata vyhověti. V nevěstinci hojně navštěvovaném bývá pravidlem, že dívka musí den ze dne ukájeti deset až dvacet mužů. V různých dnech slavnostních bývá tento počet dvojnásobný i trojnásobný. Prof. Landé, starosta bordeauxský, zjistil kdysi před válkou, že v takový slavnostní den přijala jediná nevěstka až osmdesát dva muže. V Německu prosluly po této stránce tak zvané „katolické dny“ a veletržní týdny. V městech universitních dělo se často, že celé zpité sbory studentské vtrhly do nevěstince a zmocnily se některé dívky, kterou pak studenti po řadě v přítomnosti všech užívali.

Novicky bývají v nevěstincích předem zadány na celé týdny všem stálym hostům bordelu. Taková dívka psala své přítelkyni: „V prvních čtrnácti dnech nedostala jsem se ani jedenkrát do salonu, všickni naši denní hosté si mne abonovali. Čtyři chtěli přijíti hned zase druhého dne, ale nešlo to, poněvadž byly na mě již záznamy. Některého dne mě navštěvovali již odpoledne. Nyní přicházím denně do salonu, ale vybírají si mě nejdříve, hlavně sejde-li se jich více. Madame mě pak vždy navrhne, poněvadž myslí, že jen svou veselostí mohu pobaviti celý tucet mužů. Minulý týden měla jsem téměř každý den celou společnost. Dvakráte byla na partii ještě Fanny, poněvadž jsem rozhodně nechtěla jíti sama; jsme-li dvě, nejsou muži tak nestydatí. Je to život, ale vydělám nejvíce, a proto jsou taky všecky na mě žárlivé.“

Nevěstince, hlavně bordely vznešenější, nutno pokládati za pařeniště všech pohlavních neřestí a zvráceností a tudíž za místa nejhlubšího pokoření a mravního vraždění žen v nich zaměstnaných. Jsou-li méně normální formy pohlavního styku jednak zcela nevinné obměny pohlavní rozkoše, velmi přístupné mezi milujícími se, jednak důsledek organických obměn v sexuální povaze individuelní nebo nezaviněných stavů více nebo méně pathologických a nemají tudíž nic společného s mravní stránkou věci a sociálně jsou významu zcela podřízeného — nutno naopak zdůrazniti, že právě ženy v bordelech jsou vydány nejčastěji proti své vůli a chuti na pospas všem choutkám skutečné zvrhlosti a úpadkovosti. To má nejrychlejší účinek na jejich mravní povahu, která s počátku nebývá vždy nutně zkažená: zvrhlá a zločinná povaha nevěstčí vzniká pravidelně teprve za delšího provozování prostitučního řemesla. Teprve poznáním zvířecích vášní a nestoudných požadavků, nemajících lidského zřetele k lidskému nástroji pohlavního úkoje, které právě v bordelech projevují muži na pohled nejkorektnější, vznešení a zámožní, rodí se v prodajné ženě onen krutý a vyděračný cynismus, který pak sám je zcela nešetrný ke všemu, co mu přijde do rukou. Zvrhlost mužů, přenesená na nevěstku, je pak přenášena nevěstkou na nezkušené mladíky: to je ten bordelový circulus vitiosus představující sociální nebezpečí.

Všeobecně lze říci, že nevěstka bordelová je na tom mnohem hůře než normální holka pouliční. Je pravidelně úplný otrok bordelářův. Byvši dodána do nevěstince obchodníkem s lidským masem nebo jiným způsobem, jest od prvního dne bezmocným dlužníkem majitele nevěstince. Přejímá její předchozí dluhy, dodává jí toalety pro její řemeslo, dává si přemrštěně platiti za stravu. Při tom nevěstčí život sám vede děvčata k plýtvání, k nešetrnosti, kterou bordelář ve svém zájmu obratně podporuje. I když dívka hodně vydělá, je tudíž přece ustavičně v drápech svého upíra a je nucena, aby dále vydělávala, podrobovati se všem rozmarům zákazníků. Bordelová nevěstka je také úplně bez ochrany a práva. Proto stále více jen nevěstky nejvíce bezmocné a tupé lezou do otroctví bordelového, což je také jedna příčina toho, že bordely mizí. Vyrostla jim ohromná konkurence v různých barech, zábavních místnostech a nekoncesovaných stáncích prostituce, kde nevěstka je svobodnější, a pohlavní požitek s ní pro mnoho mužů zdánlivě pikantnější.

S bordelářstvím jest v nejtěsnější souvislosti obchod s děvčaty, bordelářství koncesované i barové jest jeho podmínkou. Bordel každého druhu potřebuje řemeslného obchodníka s děvčaty, aby mohl doplňovati a obnovovati svůj ženský personál, jejž třeba často měniti. „Čerstvé zboží“, nové tváře, nová těla, jsou nejlepší reklama pro nevěstinec. Čím „vznešenější“ je bordel, čím více počítá s hosty bohatými, tím více usiluje o ženský personál stále čerstvý a nový a dívky „opotřebované“ expeduje rychle jinam, do lokálů nižší kategorie. Jsou bordely, které činí největší požadavky na tělesné vlastnosti svých dam. Hlavně ve Francii jsou luxusní nevěstince, kde žádná z 15 až 20 dívek nesmí býti starší 22 až 23 let, každá musí míti absolutně bezvadnou postavu a býti pokud možno opravdu krásná. Jakmile se objeví u ní nějaké příznaky vadnutí, je předána jinam.

Ale v nevěstincích je holdováno také alkoholu — a čím jsou „vznešenější“ a čím zřetelnější povahu barů mají, tím hojněji jsou tu děvčata nucena žíti výstředně po každé stránce požitkářské, což ovšem podkopává rychle jejich zdraví, sílu, svěžest, i když jsou náhodou po delší dobu uchráněny venerických nemocí. A tak setrvá v takovém luxusním nevěstinci děvče pravidelně jen zřídka déle než rok, nejvýše dvě léta. Ale i v lokálech obyčejnějších jsou střídána děvčata stále a hojně: potřeba a poptávka jsou tedy značné. Po celé stupnici nevěstinců, od vznešeného až k nejnižšímu, prováděno je zkrátka ustavičné nahražování uvadlých svěžími, okoukaných novými, příliš známých neznámými: jen profesionelní obchodník s děvčaty dovede poptávku uspokojiti. Vždyť dobrovolně, o své újmě, vědomě jen velmi zřídka počínají mladé a hezké dívky své nevěstčí řemeslo vstupem do bordelu: většina jest obětí podvodu nebo násilí kuplířů a obchodníků s lidským masem, slibujících hezkým služkám, dívkám z obchodu a podobným mladým ženám dobré místo v cizině nebo dokonce manželství. Nejeden inserát: „Hledá se komorná nebo sekretářka pro vznešenou dámu v cizině“ je toliko kuplířova past na nezkušené hezké dívky.

Uveďme dvě typické ukázky zločinných praktik obchodníků s lidským masem. Jednu z dřívější doby zaznamenal William Stead podle údajů mladé vdané Angličanky, zavlečené do Bordeaux, které její muž potvrdil:

„Je tomu nyní 6 let, když jsem opustila svého muže, abych se o sebe starala, poněvadž jeho zdlouhavá nemoc přivedla naši malou domácnost na pokraj záhuby. Jedna má přítelkyně ze ctihodných poměrů řekla mi, že jistý Řek, jehož adresu mi udala, chce ji a tré jiných dívek vzíti s sebou do Bordeaux, kde jim po příjezdu poskytne znamenitá místa. Byl to na neštěstí následek jakéhosi sporu s mým mužem, že jsem se dala svésti k této cestě do Bordeaux, kde jsem hodlala najíti vysvobození ze společnosti a běd, které v Londýně mne tak zle sužovaly. Setkala jsem se s Řekem, a přesvědčil mě, že jest mu docela možno slib splniti a dobře mě zaopatřiti, když se svěřím jeho vedení. Poněvadž jsem nezmoudřela bolestnou zkušeností předešlou, svolila jsem bláhově jíti s ním spolu se svou přítelkyní a dvěma jinými dívkami. Jmenovaly jsme se Mary Hansonová, dvacetiletá, Rosina Marksová, na jejíž věk se nepamatuji, Anna Giffardová, pětadvacetiletá krejčová, a já, Amelia M. — cestovala jsem však pod jménem Amelia Powellová. Byly jsme společně dopraveny do doku sv. Kateřiny a vstoupily jsme na palubu parníku určeného do Bordeaux. Opustily jsme Londýn jednoho čtvrtka v únoru nebo březnu 1879 a v neděli asi v 7 hod. večer přijely jsme do Bordeaux. Nic netušíce, byly jsme z parníku ihned dopraveny do domu p. Suchonova, ulice de Lambert 36., jejž jsme považovaly za hotel nebo za dům Řekova přítele, k němuž jsme měly býti uvedeny; hostinská byla velice přívětivá a byly jsme přesvědčeny, že Řek dostojí slovu. V pondělí očekávalo nás však kruté procitnutí; naše vlastní šaty byly nám odňaty a byly jsme vyšnořeny hedvábným oblekem a jinou ozdobou. Před tím byly jsme však předvedeny před lékaře, což nás pobouřilo, a protestovaly jsme; ale nedovedly jsme, žel, slova francouzského, a lékař byl patrně stejně neznalý angličtiny. Co dělat? Byly jsme samy v cizí zemi. Muž, který nás sem přivedl, zmizel. Byly jsme vydány na milost a nemilost majitelům domu. Po prohlídce dala nám paní ony pěkné šaty, o nichž jsem mluvila a, davši nám šampaňské, naléhala, že ještě v noci přivede k nám pány. Protestovala jsem a prohlásila, že odtud odejdu. To nemůžete, řekla hostinská, poněvadž jste mi dlužna 1800 franků. Tisíc osm set franků? zvolala jsem. Vždyť tu ještě nejsem ani dva dny. Ó, zapomínate, že mi máte zaplatiti částku za obstarání, za vaše převezení a za hedvábné šaty, které máte na sobě. To je obecné pravidlo, jak jsem se pak dovědela: dívky jsou odvezeny z Anglie v domněnce, že dostanou příjemné místo, a pak jsou dodány do takového domu za jistý počet liber šterlinků. Kupní cena nebo obstarání, jež dosahuje až výše deseti liber šterlinků, je pak účtována hostinskou dívce jako dluh. To však není ještě všecko: vyšnoří člověka pěknými šaty, které mu vnutí, a zatíží jeho účet dvojnásobnou cenou, takže tím vznikne dluh asi 1800 franků! Řekla mi, budu-li hodnou dívkou a budu-li dělati, co ode mne žádá, že si brzy vydělám dosti peněz, abych se mohla vrátiti ke svému muži. Nebudu-li si však tak počínati, že ho již neuvidím. Podotýkám ještě, že jsem lékaři řekla, že jsem vdaná žena. Kde je váš muž? pravil a, jako by se nechumelilo, pokračoval v prohlídce. Trvalo to nějakou dobu, než jsem se mohla odhodlati přijati některého pána, ale rozhodla ta okolnost, že si nikdy nevydělám dosti peněz, nesmířím-li se s tím, abych mohla zaplatiti svůj dluh a vrátiti se do Londýna. Abych nabyla peněz, byla jsem pokorná, a poněvadž jsem byla tehdy mladá a půvabná, vydělala jsem si potřebné peníze dříve než za šest měsíců. Ovšem ve skutečnosti nedostane děvče z těch peněz nic, jsou mu jen připsány k dobru v knihách podniku, a podle theorie je volné, když si odsloužilo svůj dluh, ale majitelka se stará, aby dluh nebyl nikdy odsloužen. Když účet ukazuje, že už běží jen o 400 nebo 500 franků, dovede paní domluvami, lichocením nebo přímým podvodem dovésti člověka k tomu, aby přijal nové kusy oděvu. Tak se to dělo měsíc po měsíci. Jak dlouho jste tam byla? Tři léta a devět měsíců. A proč jste se pro všecko na světě nedomluvila se svým mužem? Nesměly jsme nikdy posílati dopisy z domu. Do domu dopisy směly, když je paní předem přečetla, ale odpovídati na ně nebylo dovoleno. Někdy jsme se pokusily poslati zprávu po anglických námořnících, kteří nás navštěvovali, ale nikdy nepřišla odpověď. V domě, který byl veliký — vstupné činilo tři franky — bylo 17 dívek, byl to dům prostředního druhu, který se lišil i od nízkého druhu, kde se platí vstupné 1 frank, i od skvostného domu v rue Bergnin, kde vstupné činilo 10 franků a kde byly zaměstnány toliko 4 dívky. Když jsem tam byla, zemřela tu anglická dívka jménem J., prý dcera koláře v Edgeware-road. Měla v knize domu dluh a, když přišel její bratr z Londýna, aby si mrtvé tělo odvezl k pohřbu, zdráhala se paní dáti svolení k odvezení mrtvoly, dokud nebude dluh zaplacen. Byla z Anglie odvlečena do Španělska a z domu španělského prodána nebo vyměněna do Bordeauxu, kde zemřela. Jedna anglická dívka z těch, které přišly se mnou, Mary Hansonová, byla prodána do Jižní Ameriky. Řeknu-li prodána, znamená to, že agent, který sbíral dívky, dohodl se v ten smysl, že zaplatí její dluhy a vezme ji s sebou do nového světa. Svolila, jako dívky vždycky činí, jsou-li dlouho v jednom domě a nemají-li tu naděje, že zaplatí své dluhy, neboť ti, kdož je chtějí dostati jinam, lákají je, že budou s to, spíše si vykoupiti svobodu na novém místě, kam mají jíti. Znáte dívky, které si někdy vykoupily svou svobodu? Nikoli, vždy znova se o to pokoušíme, ale nikdy se to nepovede, ač mnohokráte vyděláme dosti peněz, abychom mohly všecko zaplatiti. Ale, jak jsem už řekla, majitelky dovedou použíti všemožných lstí, abychom zůstaly v jejich moci. Nápoje jsou k tomu prostředek nejmocnější a nejsnáze použitelný. Kolik anglických dívek bylo v domě Suchonově? Dvě, ale sešly jsme se často s jinými, které byly v jiných domech města, totiž při visitě, když jsme chodily k lékaři do veřejné budovy v rue Graffe v úterý, ve čtvrtek a v sobotu. Mary Hansonová obešla všecky, aby nám dala sbohem, když odcházela do Jižní Ameriky. Nemohla uniknouti při visitě? Nebyla sama, nesměly jsme nikdy vycházeti jinak než v průvodu paní. Jak se stalo, že jste se dostala na svobodu? Jistý pán z Toulousy si mě oblíbil, zaplatil za mě všecky dluhy a dal mi peníze na cestu do Londýna; jinak bych tam byla zůstala až do dneška.“

Druhý typický příklad zločinných praktik obchodníků s děvčaty je z doby novější, soudní zpráva žatecká z února 1912: „Před několika týdny procházela se podle Labe u Děčína, přímo na česko-saských hranicích, patnáctiletá dívka, sotva vyrostlá z dětských střevíčků. Náhle přidružil se k ní, nic netušící, muž elegantně oblečený, oslovil dívku a dal jí několik nevinných otázek. Když cizinec se dověděl, že dívka je dcera vážených rodičů a má místo v kanceláři, navrhl jí, aby šla k němu do Žatce na místo mnohem lepší. Dívka, velmi potěšena, svolila a po několika dnech odjela, aby nastoupila nové místo ,soukromé sekretářky‘. Na žateckém nádraží nový šéf ji přijal a v drožce dovezl si ji domů. Dostala nejprve elegantní pokoj, a pak k ní přišla paní domu, aby ji dovedla ke společnému obědu. Hrozné podezření vzniklo však v patnáctileté dívce, když se náhle ocitla v kruhu několika nalíčených dívek. Dítě dostalo se do nevěstince. Všecky jeho zoufalé pokusy dostati se z domu, který měl hrdé jméno ,U zlatého ořechu‘, byly marny. Byla zajata, nesměla ani na ulici vstoupiti ani okno otevříti. Lupič dívek se svou manželkou nutil dívku přijímat muže, jinak že dostane výprask. Tak uplynulo v tomto vězení několik neděl. Konečně zmocnilo se jí zoufalství, a v nestřežené chvíli dala se, téměř neoblečena, na útěk. Jen několik kusů obleku rychle ještě sebrala a zabalila je do prostěradla. Dívka dostala se tak na nádraží a bez lístku vskočila do připraveného vlaku. V té chvíli objevila se na peroně majitelka nevěstince, hlasitě křičíc, a když spatřila uprchlici, přivedla strážníka, obvinila dívku z krádeže a dala ji zatknouti. Nešťastnici bylo vlak opět opustiti, byla uvězněna a po několika dnech byla obžalována pro krádež. Soudní pře vynesla na světlo strašlivé utrpení patnáctiletého dítěte. Soud ovšem dívku osvobodil, ale proti počestnému majiteli domu ,U zlatého ořechu‘ Josefu Wegeneckovi a jeho manželce zavedeno bylo vyšetřování pro kuplířství atd.“ Společnost založená na vykořisťování nemůže taková individua odstřelovati.

Nouze a bída bývají ovšem vydatnými pomocnicemi kuplířů a obchodníků s lidským masem. Fuchs uvádí také tuto zprávu z carského Ruska z 1902: „Trpívá-li ruský sedlák často hladem, bývá Tatar na tom ještě hůře. V zapadlých vesnicích tatarských v kraji tetjušském bylo nedávno osm mladých dívek prodáno rodiči moderním otrokářům, kteří přišli z Kavkazu, aby využili tímto způsobem zoufalé situace chudáků. Jak píše ,Přivolžský Kraj‘, kolísaly ceny zaplacené za jednu dívku mezi 100 až 150 rubly. Důvodem nelidského jednání vlastních rodičů byla vyhlídka na jistou smrt hladem. Rodiny byly veliké, zásoby u konce a pomoc nikde. Tedy odhodlali se obětovati dcery, aby zachránili ostatní členy rodiny a sami sebe. Nejdříve byl prodán nábytek a konečně došlo na dcery. Není to také případ nikterak ojedinělý: ruští sedláci z okolí Astrachanu táhli prostě se svými ženami do města a tu proti jejich vůli je pronajali do nevěstinců, davše si za každou ženu zaplatiti 25 rublů.“

*

Vznešená kokota, žena bohatým způsobem vydržovaná po kratší nebo delší dobu jedním nebo několika muži, pokud náleží do kategorie prostitutek, stala se ve věku měšťáckém zjevem velmi hojným. Co si dříve, na př. v době vladařského absolutismu, mohli dovoliti hlavně jen vladaři a bohatí finančníci v nevalném počtu, usnadňuje dnes akumulace kapitálu četným zazobancům. Vznešená kokota udává tón v módě, je karakteristickým znakem velkoměstského života, dominuje v luxusních lázních a střediscích velkého světa, ale v našich dnech přestává býti ohniskem obecného zájmu, je sesazena s galantního trůnu. Nikoli však z důvodů mravních, nýbrž poněvadž zevšedněla a má velikou konkurenci v ženách majetných tříd. Byla zatlačena do pozadí, poněvadž ženy majetných tříd přijaly pomalu její způsob života. Vyšedše z přítmí a zátiší domácnosti, oddavše se výstřednímu luxu, staly se stejnými světačkami, jako vznešené kokoty před padesáti lety. Kokota pozbyla své zvláštní nápadnosti a pikantnosti.

Zola napsal o své Naně: „Nana stala se nyní ,vznešenou dámou‘; hlouposti a prasáctva mužského světa byly teď jejím vezdejším chlebem; byla markýzou chodníku. Rázem a definitivně vyšvihla se na výši proslulostí galantního života a zářila v plném lesku bláznovství peněz a zkažené odvahy krásy. Dominovala ihned mezi nejdražšími. Její podobizny byly za skly výkladních skříní, s jejím jménem bylo se možno setkati ve všech časopisech. Jela-li ve svém kočáře po bulváru, otáčel se dav a vyslovoval její jméno s rozčilením lidu, který pozdravuje svou panovnici, kdežto ona, vesele se usmívajíc, spočívala na poduškách kočáru jako nadechnuta, oblečená do nejvzdušnějších toalet, tvář s modrýma očima a červeně zbarvenými rty orámovanou proudem plavých kadeří. Měla vláčnost hada, ve svém oblékání takový chytrý a přece zároveň bezděčný způsob, aby byla co nejvíce neoblečena, vybranou elegancí, vznešenost čistokrevné kočky, aristokratičnost neřesti. Tak sestoupila na pařížské dláždění jako všemohoucí panovnice. Udávala tón, velké dámy ji napodobily.“

A v „Deníku ztracené“, námi již citovaném, je takto karakterisován poměr kokoty k jejímu ctiteli: „V minulých týdnech dělala jsem skvělé obchody. Měla jsem Angličana, který bydlil v hotelu Bristol, byl do mne docela zblázněn a šel-li se mnou, vyhazoval peníze plnýma rukama; jednou platil čtyři sta marek za sekt v tančírně, z čehož jsem dostala od vrchního číšníka deset procent. Kupoval mi všecko šmahem, u Wertheima vzali jsme jednou odpoledne zboží za dvanáct set marek, samé předměty toaletní, který jsem z části ani potřebovati nemohla a ihned opět zašantročila. Každého večera jsem dostala dvě papírové stovky, poslala jsem z nich dvě Ozdorfovi na přeplavbu. Byla bych mu ráda poslala více, ale bála jsem se, že by mi pak ty peníze propil a přece nepřišel. Tak to stačí právě na mezipalubí. Jinak nic mi nezáleží na penězích, protékají mi jen tak prsty, ke spoření se asi již nedostanu.“

To je právě poměr nevěstky, pro kterou je „láska“ skutečně jen zboží výnosné — aspoň běží-li o bohatého ctitele. Láska, zůstávajíc v našem kapitalistickém věku zbožím téměř za všech okolností, je nicméně přece ještě něco zcela jiného, běží-li o vzájemnou náklonnost, ať již „platební podmínky“ jsou jakékoliv. Jest nám míti na paměti jednak definici prostituce, jak jsme ji uvedli v prvním svazku tohoto díla, jednak i to, co jsme řekli o povaze lásky jako zboží. Dnes mizí stále více zevní rozdíly mezi kokotou a ženou neprodejnou po způsobu nevěstky, a volnější mravy tříd hospodářsky silných mají na vrstvy maloměšťácké a částečně i proletářské větší vliv než kdykoli dříve. Postupující demokratisace života, emancipace žen i tříd pracujících, mizící úcta k oficielním a konvenčním formám života, zvýšený smysl pro „právo na lásku“ a jiné zjevy povahy více nebo méně revoluční a pro budoucnost pohlavních styků velmi důležité, stírají zevní rozdíly mezi ženou „počestnou“ a „nepočestnou“, mezi ženou svobodně milující a ženou „svobodně“ se prodávající: je to mlhavá dosud a příliš mladá předzvěst, ale přece jen předzvěst zániku prostituce jako společenské instituce, který jest ovšem ještě velmi vzdálen, ale bude jednou nezbytným důsledkem osvobození lásky a práce. Vedle skutečných kokot množí se dnes četné ženy milující, které buď z hospodářské nebo sociální nutnosti nebo z uvědomělé vzpoury proti konvencím života manželského žijí v milostných poměrech, jejichž pravou povahu nelze posuzovati podle toho, je-li jejich forma podezřelá moralistům, poněvadž jí chybí sankce zákona, předsudků a měšťácké přetvářky. Zde také „svět“ nejsnáze ukřivdí a snad právě nejčistší lásce moderní, a zde dovedou i odvážní lidé zřídka správně viděti. Neboť stále ještě žijeme v době, kdy publikum, vychované houfy bezuzdných žurnalistů, hází rádo blátem po svobodných stycích milostných, plných opravdovosti a někdy i duchovní krásy, a zároveň nejochotněji se klaní nectným kokotám, ukrytým za konvenčním štítem legální instituce manželské. Přes to však blížíme se k době, kdy pohlavní poměr nebude posuzován podle své vnější formy, nýbrž podle svého duchovního a citového obsahu.

*

Před rokem 1900 zjistil Blaschko (pozn. 22), že z 487 syfilitických mužů ulovilo si svou nemoc: 395 (81,1 %) u řemeslných prostitutek zapsaných i tajných, 23 (4,7 %) u číšnic, 28 (4,9 %) u svých milenek, 45 (9,2 %) u příležitostných známostí, dívek z obchodů a dělnic.

Podle toho i mnoha jiných statistických dat tohoto druhu nelze pochybovati o tom, že prostituce veřejná i tajná jest hlavním zdrojem pohlavní nákazy. Především pohlavní styky mužů s prostitucí před sňatkem a po sňatku vedou k poměrům, které karakterisuje jiná statistika Blaschkova takto: Z 66 syfilitických manželek byly 64 nakaženy svými muži, kdežto opačně ze 106 manželů ulovilo si jen 7 svou pohlavní nemoc u svých žen, ostatních 99 v pohlavním styku mimomanželském.

Velmi poučná je na př. také statistika Loebova z Mannheimu (1904); podle ní byly udány jako zdroj nákazy:

Tu má tedy největší úlohu hlavní typ tajné prostituce: číšnice, pak dívka služebná a dívka z obchodu. Tím ovšem není řečeno, že prostituce veřejná je méně nebezpečná: veřejná nevěstka, která nikdy nebyla pohlavně nemocná, je „pamětihodnost“, a zapsané prostitutky, zvláště ve věku mladistvém, přispívají stejně k šíření pohlavních nemocí jako nevěstky tajné. Mladistvé prostitutky jsou mnohem nebezpečnější v tomto směru než staré holky vysloužilé, poněvadž bývají více nebo méně čerstvě nakaženy, a pohlavní nemoci jsou u nich ještě v nakažlivých stadiích. Mimochodem můžeme uvésti také ten odborný názor, že nejrychleji a nejčastěji onemocní dívky zrzavé, které mají nejjemnější ústrojí, kdežto tmavé dívky jsou s počátku nejméně nákaze přístupny; později však není podstatného rozdílu mezi ženami plavými, hnědými a černými, ale černé bývají později časteji nakaženy, poněvadž jsou více žádány.

Je-li tedy jisto, že i prostituce jest ustavičně nejhlavnější zdroj pohlavní nákazy, naskytá se otázka, co činí stát proti tomuto zdroji, a zda opatření, kterých dosud proti němu používal, jsou opravdu užitečná. Jinými slovy: jaká jest úloha obvyklé dosud státní reglementace prostituce v boji proti pohlavním nemocem.

Reglementace prostituce, prováděná dosud mnoha civilisovanými státy, znamená toto: Policie má seznam, do kterého zanášeny jsou dívky a ženy, které policie považuje za prostitutky. Takto zapsané ženy mají dovolení provozovati prostituční řemeslo za stálého dozoru policie, který je spojen s různými příkazy, zákazy a donucovacími opatřeními, hlavně s nucenou prohlídkou lékařskou v určitých intervalech a s nuceným ošetřováním. Zároveň jest co nejvíce potlačována veřejná prostituce nezapsaných. Tuto státní, respektive policejní reglementaci studovalo v nové době velmi mnoho odborníků, a můžeme říci, že čím podrobněji seznamují se odborníci s pravou povahou této reglementace, tím obecněji proniká názor, že tato reglementace jest s hlediska mravního, právního i zdravotního zcela zavržitelná. Jak známo, je také v Československu po provedení t. zv. aboličního zákona veden pod povrchem dosti houževnatý zápas mezi přívrženci policejní reglementace, za kterou stojí buržoasní přetvářka a různé nekalé živly, a osvícenými i zkušenými odborníky domácími. Běží ovšem jen o úsek velkého boje sociální osvícenosti se sociální reakcí.

Etické a lidumilné zřetele abolicionistů t. j. přívrženců odstranění policejní reglementace prostituce, jsou naprosto správné. Ale nemohly by býti jediné rozhodné, kdyby reglementace přispívala aspoň poněkud k potlačování pohlavních nemocí a zmírnění prostituce. Opak je však pravda. Nucené zapisování dívek dopadených při nelegálním styku pohlavním rázu prostitučního, které přišlo z Francie, je přečasto povahy zcela nezákonné a podporuje přímo umělý chov prostitutek, poněvadž i z mnoha dívek, které nemají sklonu k trvalé prostituci, činí skutečné nevěstky.

„Výbor patnácti“, komise ke studiu new-yorské prostituce, prohlásila ve své zprávě (1902): „Muži politického rozumu jsou toho názoru, že každý zásah do svobody individua je sám o sobě zlo a že jej možno jen tehdy ospravedlniti, má-li dobro z něho plynoucí skutečně velikou hodnotu. Systém, který umožňuje policii, aby z nějakého podezření zadržela některého občana a podrobila ho urážlivé prohlídce jen za tím účelem, aby u něho zjistila případné onemocnění, a pak ho uvěznila z podezření, že by mohl míti nemravný styk, kdyby byl propuštěn, nemůže býti rozhodně označen za slučitelný se zásadami osobní svobody.“

Francouzští i němečtí odborníci dokázali ostatně, že jen nepatrná část prostituce jest a může býti postižena reglementací a to právě část méně nebezpečná, totiž starší, kdežto právě začátečnice pro nákazu tak nebezpečné, pak armáda nevěstek tajných a polovičních, prostitutky příležitostné a polosvět jsou mimo reglementaci, poněvadž ani z finančních důvodů nelze nad nimi provozovati dozor. Podle Blaschka byla v Berlíně vůbec jen pětina zadržených prostitutek podrobena reglementaci, kdežto ostatní čtyři pětiny byly jen varovány a propouštěny. Ale i z té jedné pětiny zůstávaly četné nevěstky bez kontroly, poněvadž dovedly unikati trvalému dozoru. Ze 4000 žen podrobených v letech 1888 až 1901 reglementaci, unikalo ve skutečnosti lékařské prohlídce více než 50 procent. Je také jisto, že reglementovaná prostituce bývá s hlediska zdravotního nebezpečnější než prostituce volná. Holka, která jest pod kontrolou, má ustavičný strach před nuceným pobytem v policejní nemocnici a proto zatajuje co nejdéle své onemocnění nebo se snaží všemi prostředky vyhnouti se lékařské prohlídce. Kdežto nevěstka volná má spíše zájem na tom, aby byla co nejdříve zdravá a jde většinou sama k lékaři. „Nemocnice lourcinská, vyhražená pohlavně nemocným ženám, je vždycky plná, poněvadž sem přicházejí a mohou odtud odcházeti volně. Saint-Lazare (policejní nemocnice) není nikdy úplně obsazená, poněvadž ženy jsou sem přiváděny násilím,“ napsal o Paříži dr. Lutaud, lékař v Saint-Lazaru.

Dlouhá kapitola dala by se také napsati o policejně lékařské prohlídce. Před válkou vyšly zdrcující zprávy o praktikách policejních lékařů pařížských. Odborníci zjistili, že i tam, kde je trochu dobré vůle, jest prohlídka policejních a vězeňských lékařů zcela nedostatečná, poněvadž není k ní ani dosti sil ani dosti času. Je dokázáno na př., že každá třetí nevěstka má kapavku, ale v Berlíně bylo policejními lékaři konstatováno na př. v 1889 onemocnění kapavkou teprve u dvousté prohlídky, v 1884 dokonce teprve u osmisté sedmdesáté třetí! A velmi mnohé nemocné prostitutky, nuceně ošetřované lékařsky, jsou vraceny nevyléčeny svému řemeslu a volně rozšiřují dále svou nemoc. Není ostatně ani myslitelno, že by v kapitalistickém pořádku mohla fungovati instituce tohoto druhu s věcnou i mravní opravdovostí. A byla-li v nejlepší době měšťáckého panství prolezlá lehkomyslností, povrchností, protizákonnými rejdy a korupcí, může býti dnes jen jednou nejohyzdnější formou třídního násilí.

Z těchto důvodů, kterých na tomto místě mohli jsme se jen letmo dotknouti, je zřejmo, že zrušení policejní reglementace prostituce může míti jen spíše příznivý než nepříznivý vliv na rozmach venerických chorob. To dokázaly již poměry na př. v Anglii a Norsku. V Kristianii ubylo na př. syfilidy po zrušení reglementace v 1888 jednak proto, že se zvětšil počet dívek, které se daly lékařsky ošetřovati, kdežto dříve svou chorobu zatajovaly ze strachu před mravnostní policií, jednak také proto, že mnozí mladí lidé počali se vyhýbati pohlavnímu styku s nevěstkami ze strachu před nákazou, kdežto dříve, za vlády policejní kontroly, považovali jej za bezpečný. Podobně bylo tomu i jinde. I mimoparlamentární komise, dosazená ke studiu prostituce ve Francii, prohlásila reglementaci prostitutek za zavržitelnou.

Policie udává také ráda jako pádný důvod pro reglementaci prostituce svůj zájem o styky nevěstek se zločinci. Také u nás četli jsme před několika lety v jedné revui projev policejního úředníka, který vzpomínal na zlaté časy rakouské, kdy bordeláři-fízlové konali i s nevěstkami špiclovskou službu, za kterou byli přiměřeně chráněni při svém vykořisťování prostituce. Ale prostitutka je zatlačována do světa zločineckého jen vnějšími poměry a především tam, kde reglementací je vyvržena z ostatní lidské společnosti.

Po této stránce byl poměr policie k prostituci vždy a všude dvojsmyslný. Policie vystupuje tu jako ztělesnění státní moci, jako část mocenského aparátu vládnoucí třídy, která má jednak chrániti „mravní pořádek“ vyvrcholující v monogamii a vedle toho se starati mateřsky o prostituci, která se myšlence monogamie prostě vysmívá. Poněvadž však logika skutečnosti, že totiž prostituce je nezbytný rub monogamického manželství jako třídní instituce, je stále příliš silná, měly všecky neupřímné pokusy státní moci odstraniti ze světa „nutné zlo“ a jeho příživníky pouhými zákazy vždy jen komickou příchuť. Viděli jsme, proč společnost měšťácká musila na rozdíl od společnosti antické nebo renesanční zapadnouti ve svém poměru k prostituci do nejhlubších rozporů. Proto také většina úředních opatření proti prostituci má brutální formu, a proto také policie a její jednotlivé orgány zneužívají tak často své moci nad nevěstkami.

Od konce 18. století byla vůdčí myšlenkou všech úředních zákroků proti prostituci ochrana mužských uživatelů prostituce před jejím nebezpečím zdravotním: ten smysl měla míti registrace holek, jejich kontrola, pravidelná prohlídka policejně-lékařská, kasernace v bordelech a určitých ulicích a čtvrtích, zákaz procházeti se po jistých ulicích, razzie (šťáry) atd. Těmito zákroky bylo ovšem sociální postavení nevěstčino co nejvíce sníženo. Nucená policejně-lékařská prohlídka ženy je počátek jejího zařazení do kontrolované armády nevěstek, je to v mnoha zemích dosud pravé znásilnění páchané na bezmocných ženách i tehdy, když mají ještě daleko ke skutečnému řemeslu nevěstčímu. Děvče stává se tu proti své vůli a bez jakéhokoliv rozsudku soudního pouhou věcí, která je vydána na pospas každému uniformovanému hulvátovi. Nevěstka stává se štvancem. Tuto situaci nevěstky v měšťácké společnosti ilustrují nejlépe občasné policejní šťáry, které prováděny jsou tu a tam ve všech velkoměstech, buď v celých čtvrtích městských nebo po určitých lokálech. Tyto šťáry vzbuzují největší hrůzu hlavně u těch nevěstek, které pod policejním dohledem ještě nebyly nebo provozují jen prostituci zastřenou.

Zola vylíčil to v „Naně“ těmito plastickými větami: „Satinka naháněla také Naně bezmeznou hrůzu před policií, znala nekonečný počet historek o tomto předmětu. Dříve spávala s jedním strážníkem mravnostní policie, aby měla s této strany pokoj. Dvakráte ji zachránil, že nebyla zadržena. Teď žila v ustavičném strachu, neboť, bude-li ještě jednou dopadena, je ztracena. Aby dostali odměnu, sbírají strážníci co nejvíce žen. Křičí-li ubožačky, jsou spolíčkovány, strážníci vědí, že policie je podporuje a odměňuje, i když v davu namátkou seberou třeba nějakou ženu slušnou. V letní době obsadí jich dvanáct nebo patnáct bulváry a pochytají za večer až třicet děvčat. Nicméně znala Satinka již přesně ty věci, jakmile zahlédla jen špičku nosu strážníkova, zmizela v davu. Vládl takový strach ze zákona, taková hrůza z policejní prefektury, že nejedna tato dívka zůstala státi před kavárenskými dveřmi jako ochromena. Ještě více bála se Satinka udavačství. Její obchodník s paštikami byl dosti sprostý, že, když ho nechala, vyhrožoval jí, že ji udá. Ba, jsou muži, kteří touto hrozbou přinucují své dívky, aby je vydržovaly. Pak ženy, které z pouhé závisti jsou hned ochotny udati každou, která má hezkou tvář. Nana naslouchala těmto věcem s rostoucí hrůzou. Třásla se vždycky před zákonem, před touto neznámou věcí, mstou mužů, která ji mohla zničiti, aniž někdo na světe mohl ji ochrániti. Saint Lazare tanul jí na mysli jako jáma, jako temná díra, do které jsou ženy za živa házeny, když jim byli napřed vlasy ustřihli. Říkala si ovšem, že by mohla jen upustiti od Fontana, aby našla ochránce; marně říkala jí Satinka, že strážníci mravnostní policie nosí u sebe seznam žen s příslušnými fotografiemi a těchto žen že se nesmějí dotknouti. Třásla se přes to před policií; viděla se ustavičně, jak jest za vlasy odvlékána, aby den poté šla k výslechu a prohlídce. Zvláště tato prohlídka naháněla jí strašlivý strach — jí, která stokrát odhodila svou košili do vzduchu. Jednoho zářijového večera, když procházela se se Satinkou po bulváru Poissoniere, počala Satinka náhle utíkati, volajíc na ni: — Strážníci! Strážnici! Uteč! Bláznivý útěk povstal v davu; sukně poletovaly, nejedna byla roztržena. Rány a pokřik. Jedna žena klesla k zemi. Dav přihlížel se surovým smíchem,jak policejní strážníci zatahovali kruh. Zatím Satinka Naně zmizela. Chvěla se po celém těle a vydávala se v nebezpečí, že bude zatčena. Tu přiblížil se k ní muž, vzal ji pod paží a odváděl ji před očima zuřících policistů. Byl to Prulliere, který ji poznal uprostřed štvanice. Aniž řekl slova, zahnul s ní do ulice Rougemont, která v tu dobu byla zcela opuštěna — — —.“

Jiný spisovatel, Christian Krohg, norský novelista, napsal „Albertinu“, aby ukázal, kterak ze ženy, jež měla dosud jen milostné poměry, je násilně udělána skutečná holka veřejná. Závěr jeho novely předvádí nám právě policejní znásilnění ženy, závěr dramatu. Je to poučný výkřik proti nebezpečí, jež vězí v policejní reglementaci prostituce.

Z „Albertiny“

Druhého dne pršelo. Albertina seděla v pokoji a kouřila cigaretu. Náhle vyskočila polekaně — bylo na dveře dvakráte zaklepáno silně — otevřela — strážnik!

— Ach, to jste vy — to jste vy, kterou hledám, řekl dosti přívětivě.

— Mě? Co chcete ode mne?

— Obsílka!

Podal jí modrý lístek

— Obeslána, já! To přestáva všecko.

Byla bledá jako mrtvola, stahovala však obočí hněvem.

Strážník šel — všecky mladé tváře se ukázaly mezi dveřmi — pak zmizely. Pospíšila si zavříti dveře, pak zastrčila závoru a četla pod policejním razítkem: „Policejní úřad kristianský, dne 30. srpna 1880. Tímto jste obeslána policejním úřadem v Kristianii, abyste se ve středu 31. srpna 1880 o 10. hodině dopolední dostavila do hlavní kanceláře v Müllerově ulici k policejnímu inspektoru. E. Winther. NB. Tuto obsílku vezměte ssebou.“

Bylo příští ráno. Albertina přišla před policejní budovu. Nikdo jí neviděl. Dole u schodů se zastavila, jako by se rozpomínala nebo na někoho čekala; pak se odhodlaně obrátila a vystupovala nedbale po širokém schodišti žulovém pod klenutým obloukem. Mrazilo ji.

— Mám mluviti s policejním inspektorem Winthrem, řekla strážníkovi u dveří.

— Prosím, děl strážník a ukázal do dlouhé temné chodby — —

Konečně byla uvedena a viděla Winthrovo černé, krátce ostříhané temeno nad protokolem za žlutým stolem. Winther pohlédl na ni letmo se strany a chodil s rukama v kapsách po místnosti…

— Albertino Kristiansenová, řekl, z čeho žijete vlastně — bydlíte u rodičů, to se ví. — No, jen tu a tam, podle toho, co slyším. — Poslyšte, Albertino Kristiansenová, jste — jste na nebezpečné, šikmé ploše. — Mám tu několik oznámení, neřeknu od koho, je to od jedné vaší přítelkyně — jsou to špatné přítelkyně, které máte. — Stýkala jste se dříve často s Jossou Evensonovou a nyní jste opět začala, říkají — je tu, jak jsem řekl, několik stížností. — Tady je jedna od jedné nejlepší rodiny v městě. Mladý syn rodiny byl po několik nocí venku a s vámi. Nezbude nic jiného, než dáti vás prohlédnouti lékařem. — Nu, proč neodpovídáte? Každá přece prosí, abychom jí to pro tentokráte ještě odpustili, a slibuje, že se polepší — mohl bych to uvážiti. — Mladá dívka, která nežije slušně, přivádí do strašlivé bídy sebe i svou rodinu. Proč neodpovídáte? — Smějete se? Hned dostanete něco k smíchu. Myslím, že bude nejlépe, když půjdete k lékaři. — Co tomu říkáte?

Byla bledá a usmívala se. Slyšela sice, že mluvil o lékaři, ale — cožpak chce se stavěti, jako by jí byl dříve nikdy neviděl — on? Bylo jí, jako by ho viděla státi před umyvadlem. Hryzl si ret.

— Chtěl jsem vás propustiti těmito dveřmi, ukázal na dveře vlevo, to by vás nikdo neviděl.

Hlasitě se zasmála.

— Zbláznili jsme se, Emile?

Odešel a otevřel prudce dveře:

— Frederiksene!

Strážník vešel.

— Doveďte ji k lékaři!

Albertina se smála.

— Poslyš, Emile, zapomněl jsi u mne noční košili a pár střevíců — nechceš si pro ně přijíti?

— Dejte si pozor, řekl chladně, budete-li tu ještě takto mluviti, povede se vám ještě hůře.

— Donucovací pracovna snad, řekla a smála se.

Winther pokynul strážníkovi, který uchopil ji pevně za rameno a vyvedl ji.

Náhle počala chápati. K doktorovi! Ne — ne — ne — ne, šeptala strážníkovi, chci býti slušná, nikdy už nepůjdu ven, ó pusťte mě! Nechte mě ještě jednou promluvit s inspektorem!

— Pojďte, pravil.

Vonělo pižmo v pokoji, do kterého ji dovedl, a hedvábí tu šustělo a naškrobené spodničky, vlevo byly dveře, z nichž vyšla jedna ve velikém klobouku, zapínajíc si rukavičky, a ona na ni pohlédla, změřila si ji od hlavy až k patě a trochu se usmála. Hu! a odtáhla se ode všech těch nalíčených očí a přitiskla se k strážníkovi.

— Pojďte, řekl.

Všecky na ni hleděly a usmívaly se.

Strážník otevřel dveře, a ráda, že uniká zvědavým pohledům všech těch nalíčených drzých ženštin, překročila prah a učinila několik kroků vpřed do jedovatě zeleného pokoje s ošklivým vydřevněním žlutým a ošklivým dřevěným žlutým nábytkem na šedivé podlaze. Náhle se však prudce zastavila.

Dech se jí zatajil a lapala po vzduchu, zatím co kolena bila jedno do druhého. Tam, právě naproti ní, na druhé straně velikého, ošklivého žlutého stolu, uprostřed pokoje — tam stála — stolice, ta strašlivá stolice, její věčné strašidlo, její ustavičná bázeň, na kterou však venku mezi drzými zraky veřejných ženštin zase zapomněla. Tam stála vysoká a ohyzdná, nejméně o metr vyšší než stůl, s vyříznutým polokruhem v hnědém vybledlém sedadle potaženém kůží a s nízkým zadkem šikmým, tam stála, ukazujíc svůj příšerný profil, a před schůdky, které vedly k sedadlu, stál mladý pán, kterého vídala často u muziky na Karlu Janovi, s malým černým vouskem a tmavýma očima, a čistil si skřipec, čekaje na ni. Krev bila jí ve spáncích. Děs prochvíval jí celé tělo. Zápasila o vzduch. Nemožno, nemožno, hanbou se propadne! Nikdy nevystoupí na ten strašlivý, ohavně žlutý stojan — kdyby tak mohla rovnou se do země propadnouti.

Velitelským pohybem ukázal tam starší pán, plavý a bezvousý, který stál u žlutého umyvadla mezi okny a osušoval si ruce bílým ručníkem. Ukázal tam bílou, polovlhkou rukou tak velitelsky, že ač zdánlivě nemohla, přece šla po šedivé podlaze podle žlutého stolu. Před stolicí u schůdků se zastavila se sklopenými víčky a s očima pevně k zemi upřenýma, a mladý pán s černým vouskem nasadil si opět skřipec a řekl zcela lhostejně: Sedněte si, prosím, tady nahoru. Ale nehnul ani svalem v obličeji a ukázal jen na schůdky.

Stála ještě chvíli, pak pochopila celou svou bezmocnost, a opět sunuly se nohy mechanicky vpřed a vynášely ji po schodech. Když však byla nahoře na nejvyšším stupni, bleskem se obrátila a, padajíc na sedadlo s koleny pevně stisknutými, hmátla oběma rukama kolem a srovnala si sukni dole kolem kolen a lýtek a teď seděla s jednou rukou na každém kolenu, poněkud vpřed nakloněna, a civěla se svého povýšeného místa zdivočile na doktora a asistenta. Ale nikdo na ni nehleděl. Asistent nepodíval se výše než k sedadlu stolice a poučoval ji klidně: Musíš si celá do ní sednout a dozadu se opříti.

Rozhlédla se bezmocně a studený pot vyskočil jí na spáncích; ale pak se náhle vrhla úplně do stolice a položila se s dlaní na očích a s jedním jediným krátkým zavzlyknutím na opěradlo stolice, silně dolů skloněné, zatím co bezděčně, aniž toho věděla, stiskla pevně kolena jedno k druhému jako s vědomou bázní před tím, co se má státi. A jak tu tak ležela, vzad natažena na vysoké židli, s lýtky a nohama visícíma s hrany stolice, téměř bez vědomí studem, cítila, kterak se jí na každé koleno položila teplá ruka, která chtěla kolena roztáhnouti. Zaťala zuby a bojovala s tím, jak jen mohla, ale ty dvě ruce stávaly se příliš silnými — tu doktor náhle vyletěl, dupl na podlahu a vzkřikl na asistenta brutálním hlasem:

— Ne, nechte toho! Ať sama roztáhne kolena!

A obrátil se teď k ní:

— Myslíš, děvko, že jsme tu pro zábavu? Kolena roztáhnout, povídám!

Asistent ji pustil, ale ona se nehýbala, nýbrž jen zatínala zoufalstvím zuby a tiskla kolena jen tím pevněji jedno k druhému a tiskla ruku tak silně na oči, že viděla hvězdy.

— No, křičel brutální hlas, nyní těsně u ní, dupl opět na podlahu — bude to? Nebo mám —

A jata děsem cítila, jak kolena se jí rozestupují zcela mechanicky. Zdálo se jí, že zemře studem; všecko se s ní točilo, černo měla před očima a myslila, že omdlí.

Veliký bože — tak tu tedy skutečně ležela, ona to byla, ona sama, která tu ležela v té potupné stolici, a ten mladý pán s knírkem a skřipcem, kterého znala od muziky, stál tu opravdu před ní a vyšetřoval ji — nemyslitelno, ale přece to byla pravda, a ještě neumřela studem — podivuhodně! Mlčky tu ležela chvíli s rukou na očích a viděla v mysli sebe samu ležeti v potupné stolici před mladým pánem! A vykoukla poněkud pod rukou. Odvrátil trochu hlavu a sklonil ji na stranu, aby lépe viděl — a tvářil se tak odborně, jako by se nedělo nic zvláštního. Albertina se zcela uklidnila a počala mysliti. Nesčetným dívkám bylo se denně obnažovati před mladým mužem — co v tom mohlo býti proň zvláštního? Tady přece ležely Olina a všecky její přítelkyně té doby a Jossa a Valerie — všecky, které znala. A nyní také ona. V podstatě nebylo to také tak ohavné, jak si vždy myslila. Byla hloupá — Olina měla docela pravdu. Nyní byla zcela klidná, strašidlo bylo to nejhorší. Chtělo se jí zasmáti se všemu tomu strachu, který měla vždycky před tím.

— Hotovo, řekl asistent, můžeš jíti.

Sestoupila. A teď se stud vrátil a zrudla jako krev. Ale nikdo toho nepozoroval. Doktor u stolu listoval jen v protokolu, a asistent šel za ní až ke dveřím a zavolal: Další! A ještě než vyšla, měla svou jemnou barvu olivovou a klidně si měřila nyní veřejné ženštiny, které jí dříve tak překážely…

O půlnoci táhli Helgesen a Smith a několik jiných mladých pánů, odcházejících z plesu, vzhůru po Horní ulici. Chtěli se ještě podívati do Viky, než půjdou domů. Vesele hovoříce vlekli se po bílém sněhu. Nahoře se zastavili, neboť na rohu Úhelné ulice, na kamenných schůdcích, byly otevřeny dveře v tupém úhlu, a uprostřed ve světle lampy, které padalo na ulici, stála veliká dívka a volala na ně. Silné boky pod krátkou červenou sukní vlněnou a pod tím bílé punčochy, silná ňadra pod noční jupkou světle červenou a dlouhé, černé vlasy v nepořádku visící po ramenech a krku.

— Pojďte ke mne, mládenci! volala hlasitě. Jeden po druhém — všichni společně! Zadarmo to dostanete! Pojďte! — — —

— Hrome, šeptal Helgesen ostatním, to je Albertina! Ne, to je protivné. — Pojďte, půjdeme odtud!

— Ó, jsem tak rozpustilá, že byste toho nepochopily, pravila Albertina dívkám, které udiveně vyšly z domu kolem stojících. Pak se obrátila opět na mladé pány: Pojďte ke mně, mládenci! volala opět. Pojďte ke mně! — jeden po druhém — všichni společně — nic nebudete platit — pojďte!

Ale nikdo z nich neměl chuti. Vyhlížela skvěle, jak tu tak stála nahoře na schodech, uprostřed dveří ve světle lampy, ale nikdo po ní nezatoužil — šli dále. A když mlčky šli dolů, slyšeli Tinu nahoře, jak žaluje ostatním děvčatům:

— Ježíši, Ježíši, cožpak mám býti děvka a přece nebýti…?

Pak zahnuli za roh a nemohli již nic slyšeti.

Jak jsme již podotkli dříve, hledí registrované holky „udělati si dobré oko“ u výkonných orgánů policie. Tak se stává nevěstka spojencem policie. V jejích službách špehuje své zákazníky. Za režimu habsburského byly u nás bordelářské koncese propůjčovány výhradně tajným agentům policejním, a bordelové a registrované nevěstky prokazovaly policii notoricky špiclovské služby, a celá prostituce veřejná představovala korupční režim. Vládnoucí třída přeje všude větším i menším sloupům svého pořádku, aby se obohacovaly — třeba na útraty těch nejubožejších. Proto také ve všech zemích policejní orgány byly a jsou více nebo méně přístupny úplatkům se strany nevěstek i bordelářů. Nevěstka podplácí penězi i tělem. Nejedna holka pouliční má za pasáka strážníka, aby byla chráněna před nebezpečím, které jí hrozí z mravnostní kontroly.

O poměrech v Londýně bylo napsáno: „Policejní moc nad pouličními holkami je v této chvíli velmi rozvětvena a rozsáhlá: Neusiluje tolik o to, aby udržovala pořádek, zabraňovala neslušnostem a obtěžováním, nýbrž často také o to, aby nešťastnice falešně obviňovala. Z úst jednoho vězeňského kněze, který má jistě mnoho příležitosti mluviti s těmito ženami, více než kdokoliv jiný v říši, vím, že dívky jsou předváděny, když ,nemažou‘. Nejvyšší i nejnižší holky řekly knězi, že strážníka nutno podpláceti, nechce-li míti člověk nesnáze; tento plat jest uznanou nutností jejich povolání. Podplácení policie jest ustavičná taktika pouličních holek. Jedny platí penězi, druhé svou osobou — mnohé ubožačky oběmi věcmi. Jsou ovšem dobří policisté, kteří nevezmou peněz od veřejné holky a nepijí s nimi, ale je jich velice mnoho, kteří považují tyto věci za výhodu příslušnou k jejich funkci a podle této víry jednají. Policista má nad pouliční holkou despotickou, neomezenou moc… Chce-li se policista pomstíti za nevěru, netřeba mu velikého úsilí, aby poškodil postavení a budoucnost děvčete, aniž při tom činí něco přímo špatného. Stačí, vyslídí-li, že smlouvá obchod s nějakým zákazníkem a, pobádán smyslem pro svou povinnost, může objeviti tolik, že zatčená je právem ohrožena. V Berlíně suspendováno bylo v 1911 šest kriminálních úředníků zároveň, poněvadž vyšlo na jevo, že jednak měli s nevěstkami pohlavní styk, jednak byli jimi subvencováni v podobě darů“.

William Head napsal o alianci bordelářů s policejními orgány londýnskými: „Každý bordel je větší nebo menší zdroj příjmů pro policii. Policie je nejlepší přítel bordelářův, řekl mi jeden starý majitel bordelu docela vážně, protože o mnoha věcech mlčí, a naopak je bordelář nejlepší přítel policie, protože jí platí. Kolik platíte policii? ptal jsem se. Rok po roce tři libry šterlinků, a můj dům jest jen malý bordel. Bylo mi však řečeno, že pověstný dům v Ostende platí policii ročně pět set liber šterlinků, nehledíc k volnému vstupu pro strážníky a detektivy, přejí-li si ho.“ A na jiném místě praví Head: „Dáma, zkušená v díle záchranném, která může býti jistě pokládána za autoritu, řekla mi, že její největší starostí, chce-li zachrániti některou dívku ze špatného domu ve Westendu, jest, aby policie se nedověděla o jejím úmyslu. Stane-li se to, zpozoruje téměř vždy, že bordelář dostal výstrahu a ubohá dívka byla poslána do jiného domu… Chcete-li zachrániti dívku před neřestí, neříkejte o tom nic policii.“

Mravnostní policie byla a je vždy a všude ochráncem bordelářských práv a snaží se usilovně, aby co nejvíce dívek přidržovala co nejdéle k prostitučnímu řemeslu. „Znám chudou ženu, napsal jistý spisovatel, která byvši zapsána v době svého poblouznění, jata byla nakonec odporem ke svému řemeslu a pracovala pak po sedm let počestně, jsouc nicméně stále podrobena lékařským prohlídkám. Domohla se svého škrtnutí až koncem sedmého roku a to jen protekcí, které každá žena míti nemůže.“ V roce 1885 unikla dívka, úskokem zavedená do veřejného domu v Salingu (ve Francii) jen tak, že vyskočila oknem úplně nahá. Tu zakročil policejní komisař, který ji chtěl násilně vrátiti do bordelu. Ale obecenstvo, shromážděné kolem příběhu, vycenilo zuby, a tak žena ta zůstala na svobodě. V roce 1871 v Besançonu, v 1887 v Lonsle-le-Saunier umístila policie dvě opuštěné dívky v bordelu. Takových případů bylo by možno citovati na tisíce. Nejsou ovšem nic podivného a nelogického ve společnosti kapitalistické.

Jádro prostituční otázky jest ovšem jinde. Znamená-li pokrok, jsou-li policejní ruce od prostituce odstrčeny a stát přestává prostituci reglementovati, podporovati a odváděti, mizí-li praktiky, urážející lidskou důstojnost ženy, pod nátlakem veřejného mínění, prostituce přes to trvá a potrvá tak dlouho jako společnost, založená na soukromém vlastnictví. Dokud lidé budou podrobeni vlivům prostředí řízeného vlastnickými zákony, neschopni dobýti si hospodářské svobody a mravní volnosti, nebudou většinou moci, ba ani chtíti se povznésti k vyšší formě lásky, a všecko bude podporovati u ženy snahu, aby své tělo prodávala nebo nejvýhodněji zpeněžila.